načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chybíš mi - Kate Eberlenová

Chybíš mi

Elektronická kniha: Chybíš mi
Autor:

Tess a Gus jsou si souzeni. Jen se zatím neměli šanci poznat… „Dnešek je první den zbytku tvého života“ stojí na malovaném talíři v jejich kuchyni a Tess tohle motto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 410
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Hejná
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4049-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román pro ženy, jehož příběh se odehrává v několika časových rovinách, je vyprávěný z osobního pohledu obou protagonistů. Tess s Gusem jsou si souzeni. Jen se zatím neměli šanci poznat. A možná k tomu nikdy ani nedojde... Tess je ve Florencii a měla by si před nástupem na vysokou užívat poslední bezstarostné prázdniny. Její život se brzy od základu změní - ovšem jinak, než čekala. I Gus je tou dobou ve Florencii, na dovolené s rodiči. Do jejich života už jedna náhlá a dramatická změna zasáhla. Gus se snaží svým rodičům zavděčit, ale ve skutečnosti touží uniknout a najít sama sebe. Než se oba vrátí zpátky domů, jejich cesty se na letmý okamžik zkříží. Během následujících šestnácti let jim život klade do cesty velmi rozdílné nástrahy a výzvy. Svede osud jejich cesty dohromady?

Popis nakladatele

Tess a Gus jsou si souzeni. Jen se zatím neměli šanci poznat… „Dnešek je první den zbytku tvého života“ stojí na malovaném talíři v jejich kuchyni a Tess tohle motto nedokáže pustit z hlavy, přestože je právě ve Florencii a měla by si užívat poslední bezstarostné prázdniny před nástupem na vysokou v Londýně. I Gus je tou dobou s rodiči ve Florencii, sedm měsíců po nečekané události, která dramatickým způsobem zasáhla do jejich životů. A snaží se zjistit, kým je ve skutečnosti. V onen osudný den se jejich cesty zkříží, načež se oba vrátí do svých anglických domovů, aby se mohli vydat vstříc budoucnosti, která se citelně liší od té, již si pro sebe vysnili. Během následujících šestnácti let jim život a láska kladou do cesty rozličné nástrahy a výzvy. A nezdá se, že by se jim osud chystal nabídnout příležitost opravdu se poznat - alespoň dokud se oba shodou okolností neocitnou zpátky ve Florencii...

Další popis

Tess s Gusem jsou si souzeni. Jen se zatím neměli šanci poznat. A možná k tomu nikdy ani nedojde… "Dnešek je první den zbytku tvého života" stojí na dekoračním talíři v jejich kuchyni a Tess tohle motto nedokáže pustit z hlavy, přestože je právě ve Florencii a měla by si před nástupem na vysokou užívat poslední bezstarostné prázdniny. Její život se brzy od základu změní – ovšem jinak, než čekala. I Gus je tou dobou ve Florencii, na dovolené s rodiči. Do jejich života už jedna náhlá a dramatická změna zasáhla. Gus se snaží svým rodičům zavděčit, ale ve skutečnosti touží uniknout a najít sama sebe. Než se oba vrátí zpátky domů, jejich cesty se na letmý okamžik zkříží. Během následujících šestnácti let jim život klade do cesty velmi rozdílné nástrahy a výzvy. Svede osud jejich cesty dohromady?



Zařazeno v kategoriích
Kate Eberlenová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kate Eberlenová



Kate Eberlenová

MLADÁ FRONTA


Přeložila Jana Hejná

Copyright © Kate Eberlen 2016

Translation © Jana Hejná, 2017

Citát z básně Jezerní ostrov Innisfree pochází ze sbírky W. B. Yeats: Slova snad prohud

bu, překlad Jiří Valja, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961.


Na památku mé úžasné babičky, která dokázala dodat kouzlo

i docela prachobyčejným věcem.



9

ČÁST PRVNÍ

1

Srpen 1997

TESS

N

a poličce v kuchyni stával dekorativní malovaný talíř, který si máma

přivezla z  dovolené na  Tenerife, talíř zdobený ručně vyvedeným

mottem: Dnešek je první den zbytku tvého života.

Nikdy jsem mu nevěnovala víc pozornosti než tátově trofeji z pěvecké soutěže nebo sněžítku s panoramatem New Yorku, jež nám jednouk Vánocům poslal můj brácha Kevin, ale tehdy, v poslední den letních prázdnin, jsem ho najednou nedokázala dostat z hlavy.

Oči jsem otevřela do  oranžově žhnoucí klenby stanu – jako bych se ocitla v halloweenské dýni – a opatrně, abych nevzbudila Doll, jsemrozenula zip a vystrčila hlavu ven do oslnivě jasného dne. Ve vzduchu se ještě udržela špetička nočního chladu, z dálky ke mně doléhalo řinčeníkostelních zvonů. Do  deníku jsem si poznamenala slovo „tklivý“ s  hvězdičkou, abych si ho po návratu domů ověřila ve slovníku.

Pohled na  Florencii, který se člověku naskytl odsud z  kempu – řady a  řady terakotových domků a  věže z  bělostného mramoru zářící na pozadí dvojrozměrně působícího blankytného nebe –, naplňoval očekávání tak dokonale, až mě z toho přepadla podivná tesknota, jako by se mi po té dechberoucí scenérii už teď stýskalo.

Taky se ovšem najde spousta věcí, které mi rozhodně chybět nebudou, třeba takové spaní na zemi (člověk má po pár hodinách pocit, jako by mu kameny zarůstaly do zad), převlékání ve stísněném, méně než metr vysokém prostoru nebo úmorně dlouhá cesta k  záchodům, kterou absolvujete, jen abyste si teprve tam uvědomili, že jste toaleťák zapomněli ve stanu. To je ten zvláštní rozpor, ke kterému koncem dovolenédochází – člověk si napůl přeje, aby volno nikdy neskončilo, ale zároveň senemůže dočkat, až se vrátí do pohodlí domova.

S Doll jsme už měsíc křižovaly Evropu vlakem – z Anglie dolů přesFrancii do Itálie –, spaly po nádražích, v kempech se nalévaly pivem s mladými Holanďany, v ulepených courácích tiše úpěly kvůli kůži spálenéod sluníčka. Doll byla spíš na  pláže a  koktejly, mě zajímala města a  památky, ale přesto nám to spolu parádně klapalo, jako ostatně celý život už od chvíle, kdy jsme se jako čtyřleté v první školní den u svatého Kutbertaseznámily a  Maria Dolores O’Neillová – to já přišla s  nápadem zkrátit její jméno na Doll – se zeptala: „Chceš bejt moje nejlepší kámoška?“

Jsme každá úplně jiná, ale i  tak mezi námi vždycky panovalo dokonalé souznění. Kdykoli jsem to poznamenala, nechala se Doll slyšet, že za tovděčíme stejnému zabarvení hlasu, a na moje upozornění, že tenhle druhsouznění jsem na mysli neměla, se jen zasmála a podotkla, že to přece ví taky – já si ovšem nikdy nebyla jistá, jestli tak trochu nekecá. Všimli jste si někdy, jak si člověk se svými blízkými vytvoří vlastní, svébytný způsob komunikace?

Moje vzpomínky na další místa, která jsme o těch prázdnináchnavštívily, jsou jako vějíř barevných pohlednic: reflektory nasvícený amfiteátr ve Veroně na pozadí inkoustově modrého nebe; azurem okoupanýneapolský záliv; nečekaně zářivé barvy stropu Sixtinské kaple... Zato ten finální bezstarostný den ve Florencii, poslední, než se můj život navždy změnil, si dokážu vybavit hodinu po hodině, takřka krůček po krůčku.

Doll trvaly ranní přípravy vždycky o poznání déle než mně, protože by bez dokonalého nalíčení nevytáhla paty z domu, dokonce ani tenkrát. A já byla vlastně ráda, že mám chvilku jen pro sebe, zvlášť toho dne, kdy jsem se měla konečně dozvědět dlouho očekávané maturitní výsledkya potřebovala jsem se na zprávy o známkách, které rozhodnou o mém přijetí nebo nepřijetí na vysokou, v duchu připravit.

Předešlého večera jsem si cestou do  tábořiště všimla nasvícené fasády kostela v  kopci vysoko nad silnicí, půvabné a  nemístné jako šperkovnice v  hlubinách pralesa. Teď za  denního světla se ukázalo, že je bazilika ve skutečnosti mnohonásobně větší, než jsem původně myslela, a přizdolávání grandiózního barokního schodiště šplhajícího k jejím branám se mi v hlavě uhnízdila absurdní myšlenka, že by to bylo naprosto perfektnímísto na svatbu, což mi nebylo vůbec podobné, protože tehdy jsem s nikým ani pořádně nechodila, natož abych si samu sebe představovala v bílých šatech s vlečkou.

Výhled z  horní terasy byl tak strhující, až jsem cítila nepochopitelné nutkání plakat, když jsem si svatosvatě – jak už to člověk v osmnáctidělává – slibovala, že se sem jednoho dne určitě vrátím.

Kolem nikdo nebyl, ale masivní dřevěná vrata kostela se otevřela, sotva jsem do nich strčila. Obklopilo mě šero po venkovním jasu tak oslepující, že jsem svým očím musela poskytnout chvilku času, aby se mohly temnotěpřizpůsobit. I vzduch tu byl o pár stupňů chladnější a prosycený onou typickou kostelní zatuchlinou smíšenou s vůní kadidla. Sama v Božím domě jsem si byla při vystupování do vyvýšeného kněžiště až bolestně vědomaneuctivého pleskotu svých sandálů o kamenné stupně. Hleděla jsem do netečnétváře obrovského mozaikového Ježíše a  zrovna se modlila za  slušné výsledky u maturity, když apsidu zničehonic, jakoby kouzlem, zaplavilo světlo.

Bleskově jsem se otočila a užasle vytřeštila oči na vysokého klukazhruba mého věku, který postával vedle mincovního automatu na  osvětlení připevněného na stěně. Vlhké hnědé vlasy měl odhrnuté z tvářea oblečený byl dokonce ještě nevhodněji než já, v běžeckých šortkách, tílkua teniskách. Prchavý okamžik, kdy jsme měli příležitost se na sebe usmát, možná i něco prohodit, jsme prošvihli; oba jsme jen rozpačitě věnovali pozornost zlaté mozaice vyplňující vnitřek velké kupole a  světlo vzápětí s  hlasitým cinknutím zhaslo stejně rázně a nečekaně, jako se prve rozsvítilo.

V nastalém šeru jsem ostentativně sklopila oči k hodinkám, jako bych chtěla naznačit, že bych si biblický výjev na stropě k smrti ráda prohlížela mnohem déle, a snad přispěla i vlastní minutkou elektřiny, jen kdybychtolik nespěchala. V momentě, kdy jsem dospěla zpátky ke vchodu, se ozvalo další lupnutí automatu a já měla při pohledu do Kristovy vážné, chvilkově osvětlené tváře pocit, jako bych ho zklamala.

♦ ♦ ♦

Po návratu do tábořiště jsem u stanu objevila dokonale načesanoua namalovanou Doll.

„Jak to tam vypadá?“ chtěla vědět.

„Je to bazilika v  byzantském slohu, teda aspoň myslím,“ odpověděla jsem.

„A to je jako dobrý?“

„Naprosto strhující.“

Po  kapučínu a  koblihách plněných vanilkovým krémem – je vážně ne uvěřitelné, že v  Itálii chutnají báječně dokonce i  pochutiny ze stánku v kempu – jsme si sbalily a shodly se, že ze všeho nejdřív vyrazímena hlavní poštu v centru, odkud můžu uskutečnit mezinárodní hovor domůa dozvědět se, jak jsem dopadla u maturity, abychom si celý den zbytečněnekazily mojí nervozitou a napjatým očekáváním. I kdyby se mělo ukázat, že jde o špatné zprávy, radši si je vyslechnu hned, ať to mám z krku. Přežiju všechno, jen když už se nebudu muset ani o minutu déle týrat nejistotou, co pro mě budoucnost chystá. A tak jsme sestoupily dolů do centro storico a já celou cestu brebentila o všem možném s výjimkou té jedné záležitosti, která mě děsila.

Vytočila jsem číslo a hrůza mě sevřela tak silně, až jsem se bála, že snad ani nedokážu promluvit.

Máma to zvedla po jediném zazvonění.

„Hope ti to přečte,“ oznámila mi.

„Ale, mami!“ zakňourala jsem.

Pozdě. Moje mladší sestra Hope už držela sluchátko.

„Ti to přečte,“ zopakovala.

„Tak do toho.“

„1, 2, 3...“ vypravila ze sebe pomaloučku, jako by si opakovala číslovky.

„Není to báječné?“ vyhrkla máma.

„Cože?“

„Máš za jedna z anglické literatury, dvojku z dějin umění a za třiz náboženství a filozofie.“

„Ty si ze mě děláš srandu, ne?“ Místo na  londýnské UCL – University College London – jsem měla přislíbené pod podmínkou, že dostanu nejhůř dvě dvojky a jednu trojku, takže jsem ve skutečnosti dopadla lépe, než jsem potřebovala.

Vystrčila jsem hlavu z plexisklové kabinky a ukázala Doll palec nahoru.

Máma zatím do  telefonu jásala, k  čemuž se vzápětí přidala i  Hope. Představila jsem si je doma v kuchyni hned vedle výstavní poličky,na které se skvěl i onen talíř s nápisem Dnešek je první den zbytku tvého života.

♦ ♦ ♦

Dollina představa oslavy spočívala v  utracení veškerých zbývajících financí za flašku spumante na zahrádce některého z podniků lemujících Piazza della Signoria. Na cesty měla našetřeno víc než já, protože si při učňáku přivydělávala prací na  částečný úvazek v  salonu, a  po  dalším posezení na  zahrádce toužila už od  Benátek, kde jsme neplánovaně vylázly celodenní kapesné za  kapučíno neprozřetelně objednané na náměstí svatého Marka. Už tehdy, v osmnácti, si Doll dělala zálusk na velký svět luxusu. Jenže bylo teprve deset dopoledne, a i kdybychom bublinky nakrásně upíjely úplně pomaloučku, do odjezdu nočního vlaku směrCalais by nám pořád zbývala spousta hodin. A nejspíš by nás z toho nakonec jen začala třeštit hlava. Já už jsem zkrátka taková – praktická aždo morku kostí.

„Jak myslíš,“ pokrčila evidentně zklamaná Doll rameny. „Je to tvoje oslava.“

Ve městě bylo k vidění tolik zajímavého: Uffizi, Bargello, Duomo neboli Santa Maria del Fiore, baptisterium San Giovanni, Santa Maria Novella...

„Kostely, co?“ nenechala se Doll napálit italskými názvy.

Obě jsme byly vychované v katolické víře, ale tou dobou jsme dospěly do fáze, kdy ona v kostele viděla hlavně otravnou překážku, která jí brání v  nedělním přispání, zatímco já považovala za  frajeřinu označovat se za  agnostika, přestože v  duchu jsem se ještě pořád docela často modlila, kdykoli jsem doufala, že by se mi mohlo splnit nějaké přání. Pro mě ovšem nebyly italské církevní stavby ani tak místem náboženství, jako spíš kultury. Musím upřímně přiznat, že v  tom byla pořádná dávka snobství, ale to je koneckonců u  mladé holky, která má po  prázdninách nastoupit na vysokou, celkem omluvitelné.

Bágly jsme nechaly v  úschovně na  nádraží, absolvovaly rychlou prohlídku dominanty města, katedrály Santa Maria del Fiore, navzájem sevyfotily před zlatými branami baptisteria a pak postranními uličkamivyrazily směrem k bazilice Santa Croce a cestou se zastavily v maličké gelaterii, která právě otvírala. Ranní zmrzlina nasytila Dollinu touhu po dekadenci. Z  podlouhlých vaniček vyskládaných pod skleněným poklopem jako obrovská paleta vodovek jsme si vybraly po třech příchutích.

Já zvolila osvěžující trio mandarinka, citron a růžový grep.

„Moc snídaňový,“ okomentovala můj výběr Doll a sama si dopřálatřešňovou, čokoládovou a zabaglione – kombinaci, kterou označila za „totálně orgasmickou“. Energie a dobrá nálada jí vystačily na celou hodinuGiottových nástěnných maleb.

Na  kochání uměleckými díly v  Dollině doprovodu jsou nejzábavnější její hlášky typu: „Nohy mu moc nešly, co?“ Ale když jsme vyšly z kostela, poznala jsem na ní, že má kultury pro dnešek dost. Pod palbou poledních paprsků panovalo v  dlážděných ulicích vedro k  zalknutí, a  tak jsem navrhla výlet do  starobylého městečka Fiesole usazeného vysoko nad městem ve zvlněné toskánské krajině. Četla jsem o něm v průvodci. Byla úleva, stoupnout si k otevřenému okénku autobusu a cítit vánek ve tváři.

Hlavní náměstí nám po přeplněných florentských ulicích připadalo až překvapivě klidné.

„Pojďme si dát na oslavu menu turistico,“ navrhla jsem rozhodnutáutratit poslední peníze, do té doby ulité bokem pro strýčka příhodu.

Usadily jsme se na  terase restaurace nabízející výhled na  miniaturu Florencie v dálce, která jako by vystoupila rovnou z pozadí Leonardových obrazů.

„Máš na  odpoledne naplánovanej nějakej vzdělávací program?“ vyzvídala Doll, jakmile si otřela pusu, do které právě naházela talíř špaget pomodoro.

„Je tu staré římské divadlo,“ připustila jsem. „Ale klidně se na něj půjdu kouknout sama, fakt...“

„Ty zatracený Římani se taky nakýblovali všude, co?“ zahučela Doll, přesto se mi ale uvolila dělat doprovod.

U vykopávek jsme byly úplně samy. Doll se opalovala nataženána kamenné lavici pro publikum a já se mezitím vydala na průzkum. Když jsem vstoupila do arény, vzpřímila se a zatleskala. Poslušně jsem se uklonila.

„Řekni něco!“ vybídla mě.

„Zítra a zítra a zítra!“ zaburácela jsem.

„Ještě!“ houkla Doll a vytasila foťák.

„Dál si to nepamatuju!“

14


15

Opustila jsem jeviště a  vystoupala po  prudkých schodech až nahoru k ní.

„Mám tě vyblejsknout?“

„Vyfotíme se spolu.“

Doll se nechala slyšet, že když přístroj nastavíme o tři schody výš,určitě se do záběru vejdeme obě i s toskánskými kopci na pozadí.

„Jak se řekne italsky sejra?“ zeptala se a nastavila časovač, pak sipospíšila ke mně, abychom bok po boku vyčkaly na cvaknutí závěrky.

Ve fotoalbu to vypadá, jako bychom do hledáčku posílaly vzdušnépolibky. Lepicí růžky léty zežloutly a  krycí fólie celá zkřehla, ale ty barvy – sněhobílý kámen, jasně modré nebe a lahvová zeleň cypřišů – zůstalyprávě tak ostré, jak si je pamatuju.

♦ ♦ ♦

Ve  větvích okolních stromů vyhrávali neviditelní cvrčci, když jsme v netypické tichosti čekaly na zpáteční autobus do Florencie.

Nakonec Doll přece jenom objasnila, nad čím hloubá: „Myslíš, žebudeme dál kámošky?“

„Jak to myslíš?“ dělala jsem nechápavou.

„Až začneš chodit na  vejšku s  lidma, co rozumí knížkám a  dějinám a tak vůbec...“

„Nebuď labuť,“ zavrhla jsem její obavy s ráznou jistotou, ačkoliporavdě řečeno už mě taky napadla proradná myšlenka, že napřesrok nejspíš na prázdniny vyrazím s někým, kdo by si s chutí prohlédl malou sbírku starořeckých amfor v přilehlém muzeu a toužil trávit časporovnáváním děl Michelangela, Donatella a zbývajících Želv Ninja (jak jim přezdívala Doll).

Dnešek je první den zbytku tvého života.

Kdykoli jsem si dovolila pomyslet na budoucnost, žaludek se mi zhoupl vzrušením a strachem.

Po návratu do Florencie jsme si odskočily na další zmrzlinu. Doll opět neodolala čokoládové, tentokrát v kombinaci s melounovou, a já serozhodla pro hruškovou – která chutnala jako koncentrovaná esence celé stovky dokonale zralých zelených hrušek – a  malinovou, ostrou a  sladkou jako vzpomínka na léto v dětství.

Most Ponte Vecchio se oproti ránu vylidnil a my se mohly pokochat výklady maličkých klenotnictví. Doll v  jedné z  výloh zahlédla stříbrný náramek s  přívěsky výrazně levnější než ostatní a  vzápětí už jsme se obě skláněly pod nízkým překladem a protahovaly se do stísněného krámku.

Zlatník nám zvedl delikátní řetízek s  miniaturními replikami florentské katedrály, Ponte Vecchia, láhve Chianti a  Michelangelova Davida k očím a prohlásil: „Pro dítě.“

„Co abych ho koupila Hope?“ nadhodila Doll, očividně prahnoucípo zámince, aby mohla rozfofrovat zbývající úspory.

Pozorovaly jsme klenotníka, jak náramek opatrně ukládádo hedvábným papírem vyložené krabičky se vzorkem zlatých lilií, a  nejspíš jsme si v tu chvíli obě představovaly, že ho bude moje sestra opatrovat jako oko v  hlavě a  uchovávat na  nějakém speciálním místě, odkud ho čas od  času vytáhne, abychom si ho mohly všechny společně prohlédnout s  uctivostí vyhrazenou cennému rodinnému dědictví.

Denní světlo mezitím přenechalo starobylé budovy stínům a  hluk města zněl najednou tlumeně, vlahý podvečerní vzduch byl prosycený jemným jazzovým riffem linoucím se z klarinetu pouličníhomuzikanta. Uprostřed mostu jsme musely počkat, až se nám mezi valícími se davy naskytne mezírka, ve  které se budeme moct vzájemně vyfotit v kulisách blednoucího zlatavého nebe. Je to zvláštní, představa,na kolika krbových římsách od Tokia po Tennessee se asi objevíme v pozadí cizích fotografií.

„Zbývají mi dva snímky,“ oznámila Doll.

Přelétala jsem očima zástupy lidí a pohled se mi zastavil na tváři, která mi připadala maličko povědomá, ale zařadit se mi ji povedlo teprvev okamžiku, kdy se v  odpovědi na  můj úsměv zmateně zamračila. Byl to ten kluk, kterého jsem ráno potkala v bazilice San Miniato al Monte. Poslední záblesky slunečních paprsků propůjčily jeho vlasům načervenalý nádech. Na  sobě měl khaki polokošili s  plátěnými kalhotami a  stál vedle dvojice ve středním věku, kterou jsem odhadovala na jeho rodiče.

Napřáhla jsem k němu ruku s foťákem. „Vycvakneš nás?“

Jeho zaražený výraz mě přiměl chvilkově zapochybovat, jestli je vůbec Angličan, ale pak jeho bledá pihovatá tvář potemněla rozpaky a  on zahučel: „Ale jistě!“ s výslovností, již by moje máma označila za „vybranou“.

„Řekněte sýr.“

„Formaggio!“ vypískly jsme s Doll naráz.

Na té fotce máme obě zavřené oči, jak se chechtáme vlastnímu vtípku.

♦ ♦ ♦

Šestilůžkový lehátkový oddíl jsme měly celý pro sebe. Natažené na  spodních pryčnách jsme si podávaly láhev červeného a  probíraly se zážitky z  právě skončených prázdnin, zatímco vlak se kodrcal nocí. Mně nejvíc utkvěly památky a scenérie.

„Vzpomínáš na ty květiny na Španělských schodech?“

„Květiny?“

„Hele, byly jsme vůbec na stejné dovče?“

Doll se spíš soustředila na chlapy.

„Vzpomínáš, jak se zatvářil ten číšník na Piazza Navona, když jsemprohlásila, že jím ráda ryby?“

Teď už jsme věděly, že v italštině má tahle fráze ještě další význam.

„Nejlepší jídlo?“ nadhodila Doll.

„Broskve s prosciuttem na boloňském trhu. Ty?“

„Ta cibulovo-ančovičková pizza v Nice byla fakt božská...“

„Pissaladière,“ doplnila jsem.

„Tebe taky pic!“

„Nejlepší den?“

„Na Capri,“ odpověděla. „Tvůj?“

„Asi dnešek.“

„Nejlepší...?“

Doll přemohl spánek, zato já zabrat nedokázala. Sotva jsem zavřela oči, ocitla jsem se v tom pokojíku na koleji, který jsem si zamluvila už dávno, ale až do  nynějška jsem ho své představivosti nedovolovala navštěvovat. Teď jsem nadšeně plnila poličky svými věcmi, postel povlékala vlastním ložním prádlem a  na  zeď připínala zbrusu nový plakát Botticelliho Jara, který se mi co chvíli zvolna kutálel po zavazadlové přihrádce nad hlavou. V jakém patře se asi nachází můj budoucí pokoj? Budu mít okno nadstřechami okolních domů s  výhledem k  telekomunikační věži BT Tower jako ten, který nám ukazovali na dni otevřených dveří? Nebo na opačné straně směrem do ulice, kde se mi pod okny poplazí červené střechydvoupatrových autobusů a  při  náhlém vřeštění policejních sirén si budu připadat jako ve filmu?

Vlak začal šplhat Alpami a  v  kupé se citelně ochladilo. Přikryla jsem Doll flaušovou dekou. Zamumlala díky, ale neprobudila se, a já byla ráda, protože bylo nesmírně příjemné ukrást si chvilku pro sebe, jenom já a moje plány do budoucna na cestě z jedné životní etapy do druhé.

Musela jsem usnout někdy nad ránem. Probralo mě chřestění snídaňového vozíku. Doll mrzutě sledovala, jak se po  oknech prohánějí hutné dešťové kapky, zatímco vlak sviští rovinami severní Francie.

„Už jsem na to naše pitomý počasí úplně zapomněla,“ zabručelaa podala mi umělohmotný kelímek nakyslého kafe a croissant zabalený ve fólii.

♦ ♦ ♦

Samozřejmě jsem nečekala fanfáry ani zástupy sousedů lemujících obě strany ulice, aby mě uvítali v rodné čtvrti, ale když jsem se s Dollrozloučila před jejím domem na Laburnum Drive a vydala se po Conifer Road k domovu, stejně mě tak nějak zklamalo, že se tu od mého odjezdu vůbec nic nezměnilo. Naše sídliště bylo postaveno koncem 60. let a v doběsvého vzniku nejspíš představovalo absolutní vrchol modernity:geometricky pravidelné obdélníky domů; fasády napůl obložené světlými cihlami a napůl nabílené; společná veřejná zeleň nahrazující přísně individuální předzahrádky typické pro řadové domky dřívějších generací. Všechny ulice nazvali po  stromech (proto se ta naše jmenovala „jehličnanová“ a  Dollina „štědřencová“), ale s  výjimkou hrstky přerostlých okrasných třešní se tu nikdo nenamáhal nějaké vysadit. Někteří obyvatelé, kteří svůj původně obecní příbytek odkoupili v  rámci thatcherovské privatizace, přistavěli prosklené přední verandy nebo umělohmotné zimní zahrady přilepené k  zadnímu vchodu, ale na  celkovou podobu domů to nemělo výrazný vliv – pořád vypadaly jako typické předměstské krabice. Teď, s měsíčním odstupem, jsem si najednou jasně uvědomovala, že jsem své rodné sousedství prostě a jednoduše přerostla.

Máma měla sice jen hrubou představu, kdy se mám vrátit, ale i  tak mě trochu překvapilo, že mě s Hope nevyhlížejí u okna nebo dokonce z trávníku před domem. Byl příjemný vlahý podvečer. Možná mamka napustilanafukovací bazének vzadu na zahradě? A kvůli hlasitému šplouchání přeslechly zvonek?

Po  chvíli se za  dveřní výplní z  mléčného skla konečně objevila dobře známá drobná silueta.

„Kdo je tam?“ houkla Hope.

„To jsem já!“

„To jsem já!“ křikla ona.

U ní nikdy nebylo úplně jasné, jestli to má být hra, nebo se o slovo hlásí její puntičkářská přesnost.

„Přece já, Pes!“ pokračovala jsem. „No tak, Hope, otevři!“

„Pes!“

Odkudsi z útrob domu se ke mně donesl mámin tlumený hlas, aleslovům jsem nerozuměla.

Hope si klekla na předložku, aby se se mnou mohla bavit škvírouna doisy ve spodní části dveří. „Přinesu židli z kuchyně.“

„Vezmi si tu z chodby,“ radila jsem skrz kovový otvor.

„Mamka říká kuchyň!“

„No tak dobře, jen klid...“

Proč mi máma nepřišla otevřít sama? Najednou jsem se cítila šíleněvyčerpaná a podrážděná.

Hope se konečně podařilo zvítězit nad klikou.

„Kde je mamka?“ chtěla jsem vědět. V domě bylo trošku chladnoa necítila jsem žádnou hřejivou vůni večeře.

„Vstává,“ odpověděla Hope.

„Je jí špatně?“

„Jenom unavená.“

„Táta tu ještě není?“

„Nejspíš hospoda,“ prohodila ségra.

S funěním jsem ze zad stáhla batoh zrovna v okamžiku, kdy se máma objevila na vrcholku schodiště, ale místo toho, aby dolů seběhla poháněná radostí, že mě vidí, sestupovala pomaličku a  rukou přitom drtila madlo. Došla jsem k názoru, že mají tuhle přehnanou opatrnost na svědomípantofle vykukující zpod vybledlých růžových tepláků, které nosila na aerobik. Připadala mi odtažitá, možná dokonce naštvaná, při napouštění vody do konvice se urputně vyhýbala mému pohledu.

Sklopila jsem oči k  hodinkám. Bylo už po  osmé. Zapomněla jsem, že se v  Anglii stmívá později. Užuž jsem začínala přemítat, že jsem možná po vylodění z trajektu měla najít budku a zavolat, ale to mi zasenepřipadalo jako takový prohřešek, abych si tím vysloužila tichou domácnost.

Postřehla jsem, že má vzadu rozcuchané vlasy. Ležela. Podle Hope je jen unavená. Má za sebou čtyři týdny, kdy byla na všechno sama.

„Počkej, já to udělám,“ vytrhla jsem jí konvici z ruky.

Prvním varovným signálem byla kupa špinavých hrnečků ve  dřezu. Musela být opravdu vyřízená, protože jinak byl náš dům jako klícka.

„Kde je táta?“ zeptala jsem se.

„Nejspíš v hospodě,“ hlesla.

„Co abys šla zpátky nahoru? Já ti čaj donesu.“

Máma k mému obrovskému překvapení – protože ona vždyckyvšechno zvládala levou zadní – souhlasila. „Tak dobře,“ řekla a  potom, jako by si teprve teď vzpomněla, že jsem byla pryč, dodala: „Jak ses vůbec měla?“

„Skvěle! Naprosto báječně!“

Obličej mě od neopětovaného úsměvu celý bolel.

„A cesta?“

„V pohodě!“

To už byla v půlce schodiště.

Když jsem jí nesla hotový nápoj, našla jsem dveře ložnice pootevřené a v zrcadle toaletního stolku zahlédla její odraz ještě předtím, než jsemvešla. Všimli jste si, jak odlišný obrázek se vám někdy naskytne, když ten druhý netuší, že ho pozorujete? Máma ležela se zavřenýma očimaa vypadala, jako by z ní někdo vysál životní sílu, takže zůstal jen nehmotný stín, pouhá ozvěna dřívějšího já. Dívala jsem se na ni několik vteřin, dokud se nezavrtěla a nevšimla si mě.

Očima plnýma paniky se vpila do  mých, pohledem neslyšně hlásala: Neptej se před Hope! Potom jí víčka znovu s úlevou klesla, když siuvědomila, že jsem přišla sama.

„Pojď, pomůžu ti se posadit,“ navrhla jsem.

Opřela se o  mě a  já jí za  zády načechrala polštáře. Připadala mi nesmírně lehoučká a  křehká. Ještě před půl hodinou jsem procházela naší čtvrtí a pohrdala tím, jak je to tu obyčejné a známé, a teď se můj světnajednou měnil rychlostí blesku a já zoufale toužila po tom, aby se všechno vrátilo do normálu.

„Nejsem na tom dobře, Tess,“ odpověděla mi na otázku, kterou jsem se bála položit.

Čekala jsem, až dodá: „Ale to nic, protože...“

Jenže to se nestalo.

Hlava se mi zatočila úzkostí. „V jakém směru?“ vydechla jsem.

Když čekala mou sestru Hope – Naději –, diagnostikovali jí rakovinu prsu. Chemoterapii podstoupila teprve po  porodu, ale léčba dopadla úspěšně. Od té doby musela chodit na pravidelné kontroly, ta poslední,terve před pár měsíci, byla bez nálezu.

„Mám rakovinu vaječníku a nemoc se rozšířila do jater,“ řekla máma. „Měla jsem jít k doktorovi dřív, jenže já to považovala za obyčejnéžaludeční potíže.“

Dole v přízemí si zatím Hope prozpěvovala povědomou melodii, kterou jsem v tu chvíli nedokázala zařadit.

Mozek mi pracoval na  plné obrátky – pokoušela jsem si vzpomenout, jak máma vypadala před mým odjezdem. Možná trošku unavenáa ustaraná; myslela jsem, že kvůli mé maturitě. Vždycky tu pro mě byla: ránotišila Hope, když jsem si v kuchyni nad snídaní opakovala učivo; po návratu ze školy na mě čekala s hrnkem čaje, připravená mě vyslechnout, kdykoli jsem se potřebovala svěřit. A pokud jsem právě mluvit nechtěla, prostě se jen tak vyskytovala kolem a myla nádobí nebo krájela zeleninu,všudypřítomná tichá podpora.

Jak jsem jenom mohla být tak sobecká a ničeho si nevšimnout? Jak jsem se mohla prostě sebrat a odfrčet si na prázdniny?

„Stejně bys s  tím nic nezmohla,“ domlouvala mi, jako by mi četla myšlenky.

„Ale na minulé kontrole bylo přece všechno v pořádku!“

„To mi dělali rentgen prsou.“

„Copak oni nekontrolují i zbytek těla?“

Máma si přitiskla ukazovák na rty.

Hope k nám stoupala po schodech. Ta její písnička byla „Travičkazelená,“ až na to, že ona zpívala „Kravička zelená“.

„... to je moje potěšení...“

Vmašírovala dovnitř a my s mámou se přinutily k úsměvu.

„Mám hlad,“ oznámila nám.

„Jasně!“ Seskočila jsem z pelesti. „Udělám ti véču.“

Kdybych potřebovala další důkaz, jak špatná současná situace je, prázdná lednička by mi ho poskytla víc než dost. U nás doma jsme semožná nikdy netopili v penězích, ale pokud jde o jídlo, v životě jsmenedostatkem netrpěli. Najednou se ve mně vzedmul obrovský vztek na tátu. V naší rodině se vždycky uplatňoval tradiční model rozdělení rolí: táta vydělával, máma pečovala o domácnost. Ale za těchhle okolností by se snad překonat mohl, ne? Představila jsem si ho v hospodě, jak se vyžívá v sebelítosti, aby z ní vytěžil soucitné drinky od kamarádů. Táta odjakživa naříkal na osud.

V  kuchyňské skříňce jsem vyštrachala konzervu špaget v  omáčce a do toustovače vložila krajíc chleba.

Hope mě pozorovala, ale moje mysl měla co dělat, aby novinkyvstřebala, a už neměla sílu vymyslet pro ni vhodná slova.

Špagety na plotně začaly pobublávat.

Vyklopila jsem je na toust a při té příležitosti si vybavila talířdokonalých al dente těstovin s  omáčkou chutnající jako tisícovka nejzralejších rajčátek v každém soustu, na kterých jsme si včera pochutnávalyve Fiesole, s miniaturní Florencií z Leonardova obrazu v pozadí. Teď mi to všechno připadalo tak vzdálené, jako by se to odehrálo v úplně jiném životě.

♦ ♦ ♦

Slovník potvrdil, že „tklivý“ znamená teskný nebo jímavý. Máspolečný původ se slovesem „dotýkat se“ – tedy s  něčím, co se člověka hluboce dotýká.

2

Srpen 1997

GUS

Z

álibu v přespolním běhu jsem našel po smrti bratra, protože se jedná

o jeden z mála společensky přijatelných způsobů, jak být sám. Na celé

situaci je skoro nejhorší ta věčná péče ostatních. Pokud jsem tvrdil, že jsem

v  pořádku, dívali se na  mě, jako bych odmítal přijmout pravdu, ale když

jsem přiznal, jak je to pro mě těžké, stejně mi nemohli nijak pomoct.Jakmile jsem ale oznámil, že trénuju na  charitativní půlmaraton, jehož výtěžek připadne lidem po  sportovním úrazu, konečně spokojeně přikývli.

Ross se zabil při nehodě na lyžích – tohle jim dávalo smysl.

Při dosažení optimální rychlosti s  sebou rytmické pleskání podrážek o asfalt přináší jistý druh zapomnění; je to jako droga. To pro něj jsem se ráno co ráno přiměl zvednout z postele, dokonce i na prázdnináchv cizině, ačkoli ve Florencii bylo kvůli nepravidelnému dláždění a dechberoucí nádheře, jež se náhle a nečekaně zjevovala za každým druhým rohem,nesmírně náročné udržet si ono rovnoměrné tempo, které by mi umožnilo na chvíli zapomenout, kde a kdo jsem.

V  poslední den dovolené jsem za  úsvitu běžel podél řeky Arno, již jsem po  mostech střídavě křižoval tam a  zase zpátky, než jsem se obrátil a zrcadlově obráceně kopíroval vlastní kroky, maje bledé jiskření ranního slunce napřed v očích a následně v zádech. Společnost mi jen občasně dělala hrstka metařů a  já měl pocit, jako by mi to tu patřilo – nebo možná já patřil sem. Ve chvíli velkého fyzického vypětí, které mým myšlenkám dávalo křídla, mě náhle napadlo, že bych se přece do Florencie mohl jednou vrátit, dokonce se sem přestěhovat, když si to usmyslím. V tomhle městě s bohatou minulostí bych mohl být mužem bez minulosti; stát se, kým budu chtít, ať už je tokdokoli. Tehdy v osmnácti mnou tahle myšlenka otřásla do základů.

Při třetí cestě přes Ponte Vecchio jsem zpomalil do chůze, abych se mohl vydýchat. Byl jsem tu úplně sám. Blýskavé výrobky zlatníků se ukrývaly za bytelnými dřevěnými okenicemi a nic nenarušovalo dojem, že jsem se přenesl v  čase o  pět set let nazpátek. A  přesto mi to z  nějakého důvodu připadalo méně skutečné než předešlého večera, kdy se tudy valily davy turistů. Trochu jako opuštěné filmové kulisy.

Vrátil jsem se v naději, že znova potkám tu dívku. Ne že bych snad tušil, co jí v takovém případě říct, rozhodně o nic víc než při předchozích dvou příležitostech. Když jsem jí vracel fotoaparát, nedokázal jsem sebratodvahu ani k tomu, abych jí pohlédl do očí, a třetí šanci jsem promarnil zrovna tak.

Stál jsem ve  frontě na  zmrzlinu hned u  mostu, když vtom mi někdo poklepal na rameno. Byla to zase ona. Usmívala se na mě, jako bychom se znali odjakživa a v následující vteřině se chystali vrhnout na nějakéúžasné dobrodružství.

„Kousíček odsud na Via dei Neri je parádní gelateria, kde za cenujednoho kopečku odsud pořídíš hned šest!“ informovala mě.

„Tolik bych jich nesnědl!“

Můj pokus o  vtip vyzněl nabubřele a  přezíravě. V  mluvení s  děvčaty jsem zrovna moc zkušeností neměl.

„Tamty bys zvládnul, to ti povídám!“

Co abys mi ukázala cestu? Super, tak pojďme! Žádná z  odpovědí, které bych býval rád použil, se mi vzhledem k rodičům stojícím přímo přede mnou nenabízela. A tak jsem na ni jenom mlčky zíral jako úplný pitomec a věty se mi v hlavě praly o vítěznou příčku, zatímco její úsměv postupně pohasínal z jiskrného na mírně zaražený. Nakonec se bez dalšího slovaobrátila a pospíšila si za kamarádkou.

Na severním břehu řeky se město začínalo probouzet, budíček suploval mechanický rachot vytahovaných rolet kavárniček, které právě otvíraly. Doběhl jsem na Piazza del Duomo, kde sluneční paprsky ozařovaly tutti -frutti pruhy Giottovy zvonice, a svět náhle zaplavila melodie zvonů.Florencie je nebe na zemi, pomyslel jsem si, a musí být naprosto vyloučené, aby se člověk cítil nešťastný, když žije právě tady.

S  našimi jsem se sešel v  hotelovém vestibulu, odkud jsme společně zamířili na snídani.

„Osamělost přespolního běžce!“ houkl táta.

Tohle opakoval, kdykoli na mě natrefil po běhu, jako by to něcoznamenalo – i když ve skutečnosti jen slepě papouškoval název filmu, který viděl v mládí.

V přítomnosti rodičů jsem byl neustále naježený, jako nějaký Pavlovův reflex na jejich společnost.

Z  rozhovorů odposlechnutých na  škole jsem věděl, že správná toskánská dovolená zahrnuje pronájem vily s bazénem – pokud už ji tedyčlověk rovnou nevlastní – obklopené olivovníky a nabízející výhled na zdejší typickou zvlněnou krajinu. Otec nám místo toho zamluvil luxusní hotel v samém srdci Florencie. Nikdy jsem tak docela nechápal, jak se stane, že se něco „dělá“ určitým způsobem, ale zato jsem si byl už odmala palčivě vědomý drobných prohřešků proti téhle nepsané etiketě, jichž se častodoouštěl můj táta. Sám chodil na obyčejnou státní školu, syny si ovšem mohl dovolit posílat do výběrové soukromé instituce, z čehož pramenila spousta chyb z  neznalosti, například když se na  školním sportovním dni objevil v  blejzru a  kravatě, zatímco tátové-frajeři, co jezdili na  filmový festival do Cannes a měli konta na Kajmanech, oblékali zásadně džíny, polokošile a mokasíny bez ponožek, jako by mezi sebou soutěžili o titul nejležérněji oblečeného muže. Jakožto liberálně smýšlející maturant jsem samo sebou ctil právo každého nosit, co se mu líbí; jako jeho syn jsem se za něj příšerně styděl.

„Kdo se probůh cpe hned takhle zrána sýrem?“

Otec zkoumal bufetový stůl. Vždycky byl ten typ, co do pléna házíhlasité poznámky, jako by přítomné vybízel k souhlasnému mručení.

„Mám dojem, že ho snídají Němci,“ informovala ho matka tichýmhlasem, aby ji nikdo neslyšel.

„Jojo, zato o výskytu rakoviny tlustého střeva v Německu se nikdenedočteš, nemám pravdu?“ přemítal táta. „Připočti si k tomu ještě všechny ty uzené klobásy...“

„Kam máte namířeno dneska?“ zeptal jsem se, když jsme se s  plnými talíři usadili ke stolu.

V  ceně dovolenkového balíčku Poklady Toskánska byla celá řada exkurzí do  dalších vyhlášených turistických center v  regionu. Já ovšem už od  chvíle, kdy musel autobus kvůli mému rozbouřenému žaludku na prvním výletě do Assisi stavět hned dvakrát, trávil dny sám ve Florencii poklidným procházením galerií a kostelů a vychutnáváním onohoopojného pocitu beztíže, který se dostaví, když se člověk osvobodí od rodičů.

„Do Pisy,“ odpověděl otec.

Coby člověk, který na existenci cestovní nevolnosti tak docela nevěří, nedokázal otec zcela skrýt podráždění nad mou neschopností plně využít veškerých výhod, jež předem zaplacená dovolená skýtá, stejně jako vztek na  cestovní kancelář, která kategoricky odmítla příslušnou část ceny zájezdu refundovat.

♦ ♦ ♦

Centrum města jako obvykle praskalo ve  švech pod náporem turistických skupinek poslušně pospíchajících za  vztyčenými deštníky svých průvodců, ale vyklouznout ze sevření davů do stinné postranní uličky byla hračka. V posledním týdnu jsem střed toskánské metropole prochodil tak důkladně, až jsem se labyrint ulic a průchodů naučil nazpaměť. Mou první ranní zastávkou byl krytý trh u baziliky svatého Vavřince, chladný vzduch prosycený kouřovou vůní lahůdek. Někteří z  prodejců už si mě pamatovali. U  stánku s  ovocem přejížděl léty vytrénovaný palec staříka za pultem přes pyramidu broskví, aby mi vybral tu nejšťavnatější. V salumerii mi přátelská matrona ve  vší vážnosti asistovala při  hledání náplně do  jedné jediné housky a  nabízela proužečky nejrůznějších salámů k  ochutnávce a přivonění, jako se to dělá u vína. Vzhledem k tomu, že šlo o můjposlední den ve městě, dopřál jsem si un’etto drahého prosciutta di San Daniele. Žena průsvitně tenké plátky šunky v několika vrstvách umněnaaranžovala na voskovaný papír.

„Ultimo giorno,“ využil jsem své chabé slovní zásoby. Dnešek je můjposlední den.

„Ma ritorno,“ dodal jsem – ale vrátím se –, jako by můj záměr měl nabýt na reálnosti, pokud ho vyslovím nahlas.

♦ ♦ ♦

Už na  začátku dovolené jsem si pořídil skicák potažený ručně tištěným florentským papírem, abych si ho s sebou mohl brát do galerií,protože jsem zjistil, že si obrazy při překreslování prohlížím do většíhloubky a navíc se pak necítím tak trapně. Výtvarná výchova byla vždycky můj nejoblíbenější předmět, jestli se tedy vůbec dá považovat za  opravdový předmět, což můj otec nedělal. Čím déle jsem ve  Florencii zkoumal mistrovská díla, tím víc jsem si přál, abych býval sebral odvahu a  podal si přihlášku ke  studiu dějin umění. Nešlo jen o  obdiv k  bravurní aplikaci barvy na plátno či fresku, mě totiž ze všeho nejvíc fascinovaly úvahy nad tím, co se asi umělcům při práci honilo hlavou. Věřili náboženským příběhům, které v  jejich podání působí tak lidsky, světci a  apoštolové zpodobněni jako florentští měšťané své doby, nebo si tím vyloženě jen vydělávali na živobytí?

Místo toho jsem byl veden ke  studiu medicíny, protože ji máme, slovy mého třídního, „v  rodině“; jako by šlo o  nějakou genetickou mutaci. Jak jsem slýchal mnohokrát a  z  mnoha stran: obrázky si můžu prohlížet ve volném čase. Jenže teď, inspirován městem, kde umění a věda vzkvétaly ruku v  ruce, jsem začínal přemítat, zda vůbec existuje způsob, jak tyhle dvě zdánlivě nesmiřitelné disciplíny skloubit. Možná se do  Uffizi jednou vrátím coby hostující profesor anatomie? Jako doktor bych měl aspoň na  návrat finanční prostředky. Uměním prachy nevyděláš, říkával vždy otec. „Vždyť ani van Gogh se tím neuživil!“

Svoje panino jsem si snědl na schodech u Palazzo Vecchio a podupával si přitom do rytmu melodie pouličního kytaristy, aby to vypadalo, že něco dělám. Čas o samotě ubíhal nesmírně pomalu a já byl příliš velký stydlín, než abych dokázal jen tak zapříst hovor s cizími lidmi. Uvažoval jsem, jestli by mi to šlo lépe, kdyby tady se mnou byl můj kamarád Marcus. Původně jsme měli léto trávit křižováním Evropy vlakem, ale pak se dalna závěrečném večírku na  konci roku dohromady s  jednou holkou z  naší sesterské školy a přirozeně dal přednost sexu na Ibize před batůžkařením se mnou. Ani jeden jsme s děvčaty neměli žádné pořádné zkušenosti a oba jsme,myslím, předpokládali, že na sex si budeme muset nechat zajít chuťminimálně do doby, než nastoupíme na vysokou, takže jsem ho musel chtě nechtě obdivovat. Jenže jeho nečekaný úspěch mě bohužel postavil před nezáviděníhodné rozhodnutí: výlet zrušit, nebo jet sám.

Zhruba tou dobou se jeden z otcových pacientů, který si vylomilkorunku na kousku panforte, podivil, jak je možné, že táta nikdy nebylv Toskánsku. Onen náznak kritiky ho vybičoval k okamžité akci.

„Co na to říkáš?“ přisunul mi jednou ráno, když jsem do sebe házel svou pravidelnou misku cereálií, než na kole vyrazím na letní brigádu do nově otevřené „gurmánské hospůdky“, brožurku cestovní kanceláře.

„Skvělý nápad!“ pochválil jsem mu to. Měl jsem radost, že konečněhledí do budoucnosti.

„Chceš se přidat?“

„To jako vážně?“ clona v podobě pusy plné müsli přetransformovalačirou hrůzu na překvapený entuziasmus.

Jakožto zubař byl táta zvyklý spokojit se i s odpovědí v podobě pouhého nenápadného kývnutí, a  tak se stalo, že než jsem se stačil vrátit z  práce, dovolená už byla zarezervovaná a zaplacená.

Namlouval jsem si, že by ode mě bylo nezdvořilé tak velkorysé gesto odmítnout, ale ve skutečnosti jsem byl prostě zbabělec.

♦ ♦ ♦

Očima jsem přelétal davy turistů fotících se před replikouMichelangelova Davida a  hloubal přitom, jestli bych tu holku vůbec poznal, kdybych ji potkal znovu. Vysoká, delší vlasy dohněda, vypočítával jsem v  duchu. Neměla žádný výraznější rys tváře, který by si člověk hned zapamatoval, tedy až na to, že kdykoli se usmála, objevil se jí na obličeji takový důvěrný, rošťácký výraz – jako by byla jediná na světě, kdo zná nějaké úžasnétajemství, a hodlala se o něj podělit jen a jen s vámi.

Via dei Neri je úzká ulička vedoucí směrem k  Piazza Santa Croce. Tu gelaterii, maličký podnik s tmavým interiérem, jsem napoprvé minul. Jako první kornout dne jsem zvolil nocciolu a limone, protože právě to siobjednal Ital přede mnou. Osvěžující citrusová kyselost dokonale vyvažovala lahodnou krémovost lískových oříšků. Dojedl jsem ji cestou k Santa Croce, udělal čelem vzad a hned zamířil pro další, tentokrát pistáciovoua melounovou. Potom jsem postával ve  stínu před vchodem zmrzlinárny a  zíral na přicházející zákazníky v naději, že jedním z nich bude ona.

V odpoledním žáru jsem se propletl zástupy na Ponte Vecchio a vyrazil do zahrad Boboli. Počty turistů se snižovaly úměrně výšce, do které jsem vyšplhal, a  horní terasu s  okrasným jezírkem už jsem měl jen pro sebe. Slunce pořád pekelně pálilo, ale teď bylo potažené mlžným oparem, který panorama města zastíral jako patina na obrazech starých mistrů. Přes kopcovitou krajinu se neslo tlumené burácení hromu a vzduch ztěžklnadcházejícím deštěm. Otevřel jsem skicák a na papír přenesl rozpité obrysy katedrály.

Najednou se nepřirozeně zažloutlým soumrakem probojoval paprsek světla, dokonale zastřiženému živému plotu vdechl surrealistické kontury a  rozjasnil modrozelené vody jezírka. Zvedl jsem foťák a  leknutím sebou cukl, když mě vzlétnutím překvapila bílá volavka, již jsem do  té chvíle považoval za  součást zdobné mramorové kašny uprostřed vodní plochy. Přelétla hladinu a máchání jejích křídel bylo na okamžik jediným zvukem v náhle ztichlém světě.

A tehdy jsem si uvědomil, že jsem od snídaně nepomyslel na Rosse.

Na  zlomek vteřiny jsem před sebou viděl jeho tvář vyhlížející z  husté sněhové vánice, bělostný chrup, vločky dopadající na tmavé, dozaduulíznuté vlasy, oči ukryté za lyžařskými zrcadlovkami.

Na  kresbu v  mých rukou dopadla obrovská kapka. Zaklapl jsem skicák a chvilku si jen s tváří obrácenou k nebi nehybně vychutnával vlahou spršku, dokud mi zablýsknutí nepřipomnělo, že jsem jednou z nejvyšších věcí široko daleko a nejspíš bych se měl urychleně schovat. Pádil jsem dolů po teď už pěkně kluzkých mramorových schodech a hluboko pod sebouviděl hordy turistů opouštějících brány zahrad, lesklé knižní průvodce nad hlavou místo deštníků.

Když jsme se o chvilku později společně těsnali ve skrovném úkrytu,který skýtaly zdi paláce Pitti, a  čas od  času natahovali holé ruce ven na  déšť, abychom se přesvědčili o  jeho síle a  mohli se rozhodnout, zda to risknout nebo radši ještě počkat, panovala mezi námi vřelá přátelská atmosféra.

Hned vedle mě tři Američanky zhruba mého věku s neforemnýmikrosnami na  zádech nahlížely do  příručky a  pokoušely se přijít na  to, jak se dostanou do  kempu. Já cestu znal, protože jsem tábořiště minul včera při ranním běhu cestou na  Piazzale Michelangelo, ale nebyl jsem si jistý, jestli by moji nabídku, že jim poradím, považovaly za  laskavost nebo dotěrnost. Jedna z  nich byla vážně pěkná. Cítil jsem, jak rudnu, ještě než jsem vůbec promluvil.

„Omlouvám se, ale nemohl jsem nezaslechnout váš rozhovor. Mohl bych vám pomoci?“

Můj hlas jako by patřil někomu jinému – napřed skřehotavý, pakpřehnaně hlasitý a se snobskou dikcí soukromého internátu.

„Ty jsi Angličan, viď?“ houkla ta hezká. „Máš DĚSNĚ rozkošný přízvuk!“

„Taky seš ubytovaný v kempu?“

„Ne, v  hotelu,“ přiznal jsem, protože jsem takhle narychlo nedokázal vyrukovat s ničím impresivnějším.

„Co abychom všichni zašli na aperitivo?“ navrhla ta hlučná.

„Já vlastně slíbil našim, že s nimi půjdu na večeři.“

Liják se utišil, a tak jsem bleskově utekl, přesvědčený, že se mi za zády smějí. Ross by přesně věděl, jak to s nimi skoulet. Je šarm vrozený, nebo si ho člověk může natrénovat?

Bouřka vyhnala davy z  Ponte Vecchia. Na  chvilku jsem se zastavil, abych se mohl naposledy pokochat výhledem, ale kopce za hranicemiměsta halila nízká mračna a zeleno-bíle pruhovaná fasáda baziliky SanMiniato al Monte, která byla po  setmění nasvícená vidět od  střešního bazénu našeho hotelu, zmizela docela.

♦ ♦ ♦

Stěžejní zážitky, jež by si neměl nechat ujít žádný návštěvníkToskánska, byly bodově vypsané na samém začátku bezplatné barevnébrožurky, která nám přistála ve schránce v tuhé bílé obálce spolu s letenkami. Den co den táta nad večeří shrnoval aktivity právě uplynulého dnea dosažené cíle přitom vypočítával na prstech jako snaživý skautíkvyjmenovávající získané bobříky.

– Dlážděné ulice městečka San Gimignano?

Prochozené.

– Nejvyšší věž Toskánska?

Pokořena.

– Giottův slavný cyklus fresek ze života Františka z Assisi?

Zhlédnut. (A  co se obrazů s  náboženskou tematikou týče, stačilo to na celý život!)

– Vzrušující burácení koňských kopyt na dostihu palio v Sieně?

Dostupné jen po dva dny v roce.

– Odpočinkový aperitiv na tamním vějířovitě tvarovanémnáměstí Piazza del Campo?


31

– Vypit, navzdory přemrštěné ceně ginu s tonikem.

„Jaká byla Pisa?“ nadhodil jsem toho večera při čekání na jídelní lístky v drahé restauraci s odhaleným trámovím a neomítnutými cihlovýmistěnami, které měly evokovat středověkou hodovní síň.

„Větší, než by jeden myslel.“ Táta si nasadil brýle, přestože už teďpřesně věděl, co si objedná.

„Šikmá věž je menší, než jsem čekala,“ prohodila máma.

„Měli by nějak vyřešit ty příšerné fronty,“ zabručel otec, z čehož jsem vydedukoval, že nahoru se nedostali, a misi tím pádem nemůžoupovažovat za splněnou.

– Šikmá věž v Pise?

Vyfocena, ale nezdolána.

Ne právě uspokojivý závěr dovolené.

„Mají tam i spoustu dalších památek,“ ozvala se matka.

„Dóm a tak dál. Všecko samo sebou plné turistů.“

Jejich popis mě rozhodně nenavnadil k poznámce, že bych se tamjednou taky rád podíval, navíc kdybych to byl řekl, otci by to jen připomnělo promrhané místo v autobuse. A tak jsem mlčel.

„Jistě, jistě, vám taky buonasera,“ odpověděl táta číšníkovi, který sipřišel vyslechnout objednávku. „Dáme si florentinský steak.“

Nejlepší restaurace, v níž okusit onu „nejslavnější typickoudelikatesu“, se úporně hledala už od začátku pobytu. Táta požádal o raduřidiče, který nás vyzvedával na letišti, a všechny recepční v hotelu. Teď jsme seděli v podniku doporučeném drtivou většinou v poměru pět ku jednomu.

Bistecca alla Fiorentina, lahůdka, jejíž cena se vypočítává podle velikosti použité hovězí flákoty, není jen tak obyčejný pokrm, ale show pořádaná na vyvýšeném pódiu uprostřed restaurace. Šéfkuchař ve vysoké bílé čepici napřed zvedne do vzduchu hovězí žebro; rychlými, dramatickými pohyby nabrousí velký nůž; odřízne monstrózní kus masa – steak pro obra –, zváží ho a na vozíku odveze zákazníkům ke schválení. Otec se nadmuluspokojením, když hosté u ostatních stolů při každé etapě přípravy poslušněobdivně vzdychali. Nechtěl jsem mu to drobné potěšení upírat, ale žaludek se mi stahoval zahanbením.

„Cos dělal ty?“ chtěl vědět táta, jakmile vozík s masem zmizel v kuchyni a my byli znovu nuceni konverzovat mezi sebou.

„Hlavně se procházel kolem. Navštívil jsem zahrady Boboli.“

Ticho.

„A viděl jsem volavku.“

„Volavku? Na  to jsme moc daleko ve  vnitrozemí, ne? Určitě to nebyl čáp?“ zeptal se táta.

„Vlastně to celé bylo docela zvláštní, protože jsem ji napřed považoval za součást sousoší, ale pak se zničehonic zvedla a uletěla. Jako by sámkámen obživl.“

Naši se na  sebe podívali. Máma mě občas označovala za  „snílka“. Táta dával přednost výrazům „fantasta“ a „mistr estét“. Ve světě přízvisek, jež svým dětem rodiče dávají, jsem byl jasně „ten s hlavou v pejru“.

Udělal jsem chybu – pokusil jsem se improvizovat.

„Něco takového by člověka dovedlo přesvědčit, že měl vizi, nemyslíte...? Snažím se říct, že například takové vize Františka z Assisi mohly mít ve skutečnosti neurologickou příčinu. Třeba měl zkrátka něco trošičkujinak v mozku...“

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že je „mozek“ jedním ze slov, která už teď nepoužíváme. Jisté výrazy spouštěly nevyhnutelné a  silně nežádoucí asociace. V posledních měsících se naše rodinná slovní zásoba dramaticky smrskla.

Máma s tátou se mlčky zahleděli do dálky.

Moje neopatrné žvanění v  nich vzkřísilo vzpomínku na  jednu stranu Rossovy hlavy, na tlusté obvazy, které nedokázaly skrýt skutečnost, že kus chybí.

Vypadla část bráchova mozku do  sněhu? přemítal jsem. Zakryli ho snad záchranáři další vrstvou bílé nadílky? A když pak sníh na jaře roztál, zůstaly v horách i nadále úlomky jeho lebky?

Jestli měla být tahle cesta pokusem přenést se přes tragédii a  jít dál, zrovna moc úspěšně nedopadla. Když jsme my tři naposledy tráviliprázdniny spolu, byl s námi i Ross. Jistě, jednalo se o zimní výpravu do hor, čili naprostý opak ulepeného žáru letní Itálie, ale přesto šlo v obou případech o rodinnou dovolenou. Při vzpomínání na výlety za hranice všedních dní si člověk většinou vybaví navštívená místa nebo počasí, zato vždycky nějak zapomene na pocit uvězněnosti, tísnivý žalář v podobě společnéhostolování. To Ross byl mistr konverzace, ze mě si utahoval a s tátou se navzájem popichovali, zatímco na  něj máma koukala jako na  svatý obrázek, takže jeho nepřítomnost jako by teď byla ještě patrnější.

Víš, odkud se vzala průpovídka „císař je nahý“? To ty jsi ten nahý císař,o kterém se nikdo neopováží mluvit, Rossi!

Řekl bych, že by se mu takové přirovnání vlastně docela zamlouvalo. Občas jsem se přistihl, že se s  bráchou v  duchu bavím, přestože za  jeho života jsme si nijak blízcí nebyli. Zpětně mě překvapilo, kolik jsme toho měli společného jen díky tomu, že jsme příslušeli ke stejné rodině. Ross byl jediný, kdo by chápal, že jsou naši ve svém truchlení naprostopolitováníhodní, a přece se jim daří zachovat si svou obvyklou příšernou otravnost.

„Měl by ses vrátit nohama na zem,“ přerušil nakonec ticho otec a já si nebyl jistý, jestli je to pokárání určené mně, nebo spíš pokyn sobě samému. „Musíš se podívat realitě do očí a soustředit se na to, co máš přímo před sebou.“

On měl přímo před sebou gigantický steak, zvenčí krásně zhnědlý a pouštějící krev na dřevěné prkénko, na němž ho přinesli.

Táta zvedl oči k číšníkovi.

„Byli bychom vám nesmírně vděční, kdybyste mohl kuchaře požádat, aby nám ho laskavě uvařil pořádně. Jestli by ho to tedy moc neobtěžovalo!“ štěkl na něj.

Dokázal jsem si živě představit kuchařův výraz, až se číšník se vzkazem vrátí do kuchyně. Během letní brigády v hospodě jsem se dozvěděl, že hosté vracející steak k propečení jsou v gastronomické hierarchiiopovržení dokonce ještě níž než umývači nádobí.

O chvíli později se maso znovu objevilo na stole, tentokrátmělo rovnoměrnou světle hnědou barvu po celém povrchu, jako by ho na deset minut strčili do mikrovlnky.

Táta ho rozkrájel na tuhé plátky.

„Kolik jich chceš, Angusi?“

„Jeden stačí.“

„Jenom jeden?“

„Angus nikdy nebyl právě velký jedlík,“ připomněla mu máma.

To Ross se cpal jako nezavřený. Byla to jen má vlastní přecitlivělost, co ve mně vyvolalo dojem nevyřčeného srovnání?

My dva byli jako oheň a  voda. Můj bratr ramenatý, tmavovlasý a pohledný; já po matce zdědil čahounskou figuru, a přestože vlasy jsem neměl tak ryšavé jako táta, do  vínku jsem od  něj dostal bledou pihovatou pleť, takže jsem ve škole přezdívce „zrzoun“ beztak neunikl.

Ross byl kapitán ragbyového a veslařského mužstva a taky prefekt; mě bavil fotbal, zato moje jmenování do studentské rady by nikoho ani ve snu nenapadlo. Ross si na  pomaturitní prázdniny sehnal brigádu plavčíka v místním venkovním bazénu. Záchrana životů je něco, čím se můžečlověk na  rozdíl od  výpomoci v  kuchyni chlubit. Ne že by tedy Ross nějaké zachránil, i když spousta děvčat předstírala, že se topí, aby se od něj mohla nechat vytáhnout z  vody. Brácha zářil v  hlavní roli vlastní verze Pobřežní hlídky. Jen v provinčním Guildfordu...

Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli jde našim utajování očividnéhofavorita opravdu tak mizerně, nebo jsem zkrátka v  porovnání s  Rossem vážně nesnesitelně průměrný. O něčem takovém se nedá mluvit, aniž by člověk zněl jako ufňukánek, a  tak jsem to nikdy s  nikým nerozebíral, až na občasnou debatu s  Marcusem, který věděl, jaký byl Ross doopravdy. Vděčil za  to, že učitelé rádi přimhouřili oko nad jeho pochybnějšími aktivitami, svým sportovním výkonům, spekulovali jsme někdy, nebo se ho snad taky báli? Možná měli on a  jeho kumpáni seznam prohřešků k  vydírání nejen na  mladší spolužáky, ale i  na  zaměstnance školy? To se nikdy nedozvíme, protože dnes když je po smrti, už o něm nikdo neucedí jediné špatné slůvko.

Steak jsme žvýkali v tichosti.

„Nejspíš už se nemůžeš dočkat nástupu na  univerzitu...“ nadhodila máma.

Copak je na mně tolik vidět, jak jsem nesvůj?

Pravdou bylo, že jsem sice nedočkavě počítal hodiny do  chvíle, kdy bude klaustrofobie rodinné dovolené konečně za  mnou, ale zároveň mě svírala obrovská nervozita z nadcházejícího kroku do neznáma. Říkal jsem si, že medicínu snad zvládnu, protože biologie mi nikdy problémy nedělala a kromě toho mě zajímá, jak lidé vlastně fungují.

„Žvaníš jak nějakej blbeček z  psychologický poradny!“ dobíral si mě na to konto Ross loni v listopadu. Teď mi připadalo, jako by od té dobyuplynula celá věčnost, což byla taky v jistém ohledu pravda.

Navzdory sourozeneckému zesměšňování – nebo možná právě proto, že mě donutilo k  většímu soustředění – jsem u  ústní přijímací zkoušky uspěl a dostal přislíbené místo na univerzitě pod podmínkou, že siod maturity odnesu tři jedničky. Přesto jsem byl celý nesvůj, že mám kráčet v bratrových šlépějích. Během oněch osudných vánočních prázdnin jsem se rozhodl rodiče požádat, zda bych mohl studium o rok odložit a získaný čas využít k tomu, abych se ujistil, že se chci doopravdy stát doktorem.

A pak došlo k té nehodě.

Když jsem se po  svátcích vrátil do  školy, uzávěrka odevzdání přihlášek na vysokou se povážlivě přiblížila. Otec byl vždycky tak hrdý, že bude mít z  obou synů lékař



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist