načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Chvíle před koncem - Lauren Oliverová

Chvíle před koncem
-15%
sleva

Kniha: Chvíle před koncem
Autor:

Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili? Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o ... (celý popis)


hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 98%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-09-01
Počet stran: 384
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 378 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Before I fall
Spolupracovali: přeložila Veronika Volhejnová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788074470905
EAN: 9788074470905
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román pro dívky, v němž se hlavní hrdinka, Samantha Kingstonová snaží napravit během jediného dne všechny své chyby neb ví, že konec se nezadržitelně blíží... Samantha má zdánlivě všechno. Patří do party nejoblíbenějších dívek ve škole Thomase Jeffersona, sedává na nejlepším místě v jídelně a laškuje s nejkrásnějším klukem ze školy. Osud pro ni však připravil jiný plán než být věčnou hvězdou večírků a školy. Čeká ji totiž posledních pár hodin, o kterých ještě ke všemu ví. A protože si je vědoma blížící se smrti, rozhodne se napravit všechny křivdy, kterých se přímo či nepřímo účastnila.

Popis nakladatele

Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili? Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života. Místo toho se ukáže, že je to den poslední…

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Lauren Conrad Style Lauren Conrad Style
Conrad Lauren
Cena: 320 Kč
Pět dní před koncem světa Pět dní před koncem světa
Jandovský Miroslav
Cena: 69 Kč
Zmizelé dívky Zmizelé dívky
Oliverová Lauren
Cena: 254 Kč
Zmizelé dívky Zmizelé dívky
Oliverová Lauren
Cena: 169 Kč
Zákazníci kupující knihu "Chvíle před koncem" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

JEDNA

„Tút, tút!“ zavolá Lindsay. Před pár týdny ji moje máma seřvala, že za pět minut sedm ráno troubí na klakson, a tohle

je její řešení.

„Už letím,“ odpovím, i když už vidí, jak se hrnu ze dveří a snažím si obléknout kabát a zároveň nacpat desky do tašky.

V poslední vteřině mě zezadu zatahá moje osmiletá sestra Izzy.

„Co je?“ Prudce se otočím. Jako všechny mladší sestry, i ona má radar na chvíle, kdy mám moc práce, kdy jdu pozdě nebo kdy telefonuju se svým klukem. To jsou přesně tymomenty, kdy mě začne otravovat.

„Zapomněla sis rukavice,“ řekne, jenže to zní jako„Zapomněla fif wukavice.“ Neumí R ani S, ale na logopedii chodit odmítá, i když si z ní všechny ostatní děti ve třídě dělajílegraci. Tvrdí, že jí se líbí, jak mluví.

Vezmu si je od ní. Jsou kašmírové a ona je nejspíš umazala burákovým máslem. Každou chvíli ji vidím s prsty ve sklenici. „Co jsem ti říkala, Izzy?“ pokárám ji a šťouchnu ji doprostřed čela. „Nesahej na moje věci.“ Zahihňá se jako idiot a já jimusím strčit dovnitř a zavřít za ní dveře. Kdyby záleželo na ní, chodila by za mnou celý den jako pejsek.

Než se dostanu z domu, Lindsay se už netrpělivě vyklání z okýnka Tanku. Tak říká svému autu, obrovskémustříbrnému range roveru. (Vždycky, když v něm jedeme, aspoň jeden člověk řekne: „Tohle není auto, to je náklaďák.“ A Lindsaytvrdí, že by se klidně mohla čelně srazit s kamionem a vyšla by z toho bez škrábnutí.) Ona a Ally jsou z nás jediné, kdo mají auto, které je skutečně jejich. Ally má malinkou černou Jettu, které říkáme Minima. Já si občas můžu od mámy půjčit její Accord; chudák Elody se musí spokojit s prastarým béžovým Fordem Taurus, co patří jejímu otci a už skoro nejezdí.

Vítr nefouká, ale je hrozná zima. Obloha je dokonalesvětlemodrá. Zrovna vyšlo slunce, vypadá slaboučké a vodnaté, jako by se zrovna přelilo přes obzor a bylo moc líné, než aby se utřelo. Na dnešek hlásili bouřky, ale to člověk nikdy neví.

Sednu si vedle řidiče. Lindsay už kouří a koncem cigarety ukáže na kafe od Dunkin’ Donuts, co mi koupila.

„Bagely?“ zeptám se.

„Vzadu.“

„Sezamový?“

„Jak jinak.“ Sklouzne po mně pohledem, když vyjíždí od chodníku. „Pěkná sukně.“

„Ta tvoje taky.“

Lindsay kývnutím poděkuje za kompliment. Ty naše sukně jsou totiž stejné. Za celý rok jsou jen dva dny, kdy Lindsay, Ally, Elody a já záměrně nosíme totéž: Pyžamový den během Duchařského týdne, protože jsme si loni o Vánocích všechny koupily u Victoria’s Secret stejnou soupravu, a Kupidův den. Strávily jsme tři hodiny v obchodním centru a hádaly se o to, jestli půjdeme do červené nebo do růžové barvy – Lindsay růžovou nenávidí, Ally nenosí skoro nic jiného – a nakonec jsme se dohodly na černé minisukni a tílku s lemem z červené kožešiny, co jsme našly vevýprodeji u Nordstroma.

Jak jsem říkala, tohle jsou jediné dvě příležitosti, kdy se schválně oblékáme stejně. Ale pravda je, že na naší střední, pojmenované po Thomasi Jeffersonovi, vypadají víceméně stejně všichni. Oficiální uniformu nemáme – jsme státníškola – ale stejně na devíti z deseti studentů uvidíte totéž: džíny Seven, šedé sportovní boty New Ballance, bílé tričko abarevnou flísovku North Face. Dokonce i kluci a holky se oblékají stejně, jen naše džíny jsou přiléhavější a musíme si každý den foukat vlasy. Jsme v Connecticutu; tady jde hlavně o to, aby člověk vypadal stejně jako ti kolem něj.

Ne že by na naší škole nebyli žádní cvoci – jsou – aledokonce i ti jsou cvoklí stejně. Zelení šílenci jezdí do školy na kole, nosí oblečení z konopí a nikdy si nemyjou vlasy, jako kdyby tím, že budou mít dredy, nějak pomohli zastavit emise skleníkových plynů. Primadony si nosí velké láhve citronového čaje, na krku mají šály dokonce i v létě a při hodinách odmítají mluvit, protože si „šetří hlas“. Členové Matematické ligy mají vždycky desetkrát tolik knížek co ostatní, jsou jedni z mála, kdo ještě používá šatnové skříňky, a chodí po škole s neustálým nervózním výrazem, jako by jen čekali, kdy na ně někdo vyskočí a udělá „baf “.

Ale mně to nevadí. Lindsay a já spolu občas plánujeme, že odsud po maturitě utečeme do New Yorku a nastěhujeme se do loftu k jednomu tatérovi, kterého zná její nevlastní bratr, ale v hloubi duše se mi bydlení v Ridgeview líbí. Je touklidňující, chápete mě?

Nakloním se dopředu a pokouším se namalovat si řasy a nevypíchnout si přitom oko. Lindsay nikdy nebyla žádný zvlášť klidný řidič a má tendenci občas nečekaně strhnout volant, prudce brzdit a pak zase dupnout na plyn.

„Doufám, že mi Patrick pošle růži,“ prohlásí Lindsay,přejede plnou rychlostí jednu stopku a na té další zadupne brzdu, div si nezlomím vaz. Patrick je Lindsayin kluk, nebo přesněji řečeno kluk, se kterým se pořád rozchází a zase dávádohromady. Jen od začátku školního roku se už rozešli třináctkrát, což je zatím rekord.

„Musela jsem sedět vedle Roba, když vyplňoval žádost,“ řeknu a obrátím oči v sloup. „Bylo to jako nucené práce.“

Rob Cokran a já spolu chodíme od října, ale já jsem do něj byla zamilovaná už od šesté třídy, kdy byl ještě moc cool, než aby se mnou třeba jenom promluvil. Rob byl moje první láska, nebo aspoň moje první opravdová láska. Jednou jsem sice ve třetí třídě políbila Kenta McFullera, ale to se nepočítá, protože jsme si jenom vyměnili prstýnky z pampelišek adělali jsme, že jsme manželé.

„Loni jsem dostala dvaadvacet růží,“ Lindsay vyhodíšpačka z okýnka a usrkne kafe. „Letos chci pětadvacet.“

Každý rok před Kupidovým dnem připraví školní rada před tělocvičnou stánek. Tam se prodávají Valogramy – růže s připevněným přáníčkem, dva dolary za kus – které můžečlověk koupit a poslat kamarádům a kamarádkám. Ty potomběhem dne roznášejí Kupidové – naši bůžci lásky (obvykle holky z prváku nebo z druháku, co si chtějí udělat oko u starších).

„Já budu spokojená s patnácti,“ řeknu. To, kolik člověkdostane růží, se hrozně sleduje. Podle toho, kolik kdo má růží, se pozná, jak moc je, nebo není oblíbený. Je špatné, když jichdostanete míň než deset, a vysloveně ponižující, když je jich míň než pět – to v podstatě znamená, že je člověk ošklivý nebo neznámý. Nejspíš oboje. Lidi občas sbírají ztracené růže, aby to vypadalo, že jich mají víc, ale stejně se to vždycky pozná.

„Tak co,“ střelí po mně Lindsay pohledem. „Těšíš se? Velký den. Slavnostní otevření.“ Zasměje se. „Vlastně doslova, co?“

Pokrčím rameny, obrátím se k oknu a dívám se, jak můj dech zamlžuje sklo. „O nic moc nejde.“ Robovi rodiče jsou tenhle víkend pryč a asi před čtrnácti dny se mě zeptal, jestli bych u něj mohla zůstat přes noc. Věděla jsem, že se vlastně ptá, jestli s ním chci spát. Párkrát už jsme se dostali tak na půl cesty, ale to bylo vždycky na zadním sedadle BMW jeho táty nebo v něčím suterénu nebo v mém pokoji, když nahoře spali naši, a vždycky se mi zdálo, že takhle to není ono.

Takže když mě požádal, ať u něj zůstanu přes noc, bezrozmýšlení jsem souhlasila.

Lindsay vyjekne a plácne dlaní do volantu. „O nic nejde? To si děláš srandu? Moje mrně mi vyrostlo!“

„Prosím tě.“ Cítím na krku teplo a vím, že nejspíš budu celá červená a flekatá. Stane se to vždycky, když jsem vrozpacích. Všichni dermatologové, krémy ani pudry v celémConnecticutu s tím nic nenadělají. Když jsem byla mladší, děti na mě pokřikovaly: „Je to rudé, je to bílé, je to divné, co je to? Sam Kingstonová!“ Zavrtím hlavou a setřu zamlžené okno. Svět venku se třpytí jako nalakovaný. „Kdy jste to ostatně dělali vy s Patrickem? Tak před třemi měsíci, ne?“

„To jo, ale od té doby si ten ztracený čas vynahrazujeme.“ Lindsay nadskakuje na sedadle.

„Nebuď nechutná.“

„Neboj, malá. To bude dobrý.“

„Neříkej mi malá.“ Tohle je taky důvod, proč jsem ráda, že jsem se rozhodla se dneska v noci s Robem pomilovat: aby si ze mě Lindsay a Elody pořád neutahovaly. Naštěstí je Allyještě panna, což znamená, že ani nebudu úplně poslední. Někdy mám pocit, že z nás čtyř jsem vždycky já ten přívažek, trpěný pasažér. „Říkám ti, že o nic moc nejde.“

„No, když myslíš.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist