načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chvastovzácný sok - John Ringo Travis Taylor

Chvastovzácný sok

Elektronická kniha: Chvastovzácný sok
Autor:

Během odpočinku po první misi, která byla přes všechny oběti na životech úspěšná, je posádka lodi Vorpalový meč zničehonic povolána znovu do akce. Všechny ostatní priority jdou ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 451
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Manxome foe
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Robert Čapek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6134-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Během odpočinku po první misi, která byla přes všechny oběti na životech úspěšná, je posádka lodi Vorpalový meč zničehonic povolána znovu do akce. Všechny ostatní priority jdou stranou, protože na Zemi dorazila zpráva o kolonii, která podlehla útoku neznámých mimozemšťanů.
Coby jediná loď, kterou má aliance lidí a adarů k dispozici, je Vorpalový meč vyslán, aby zjistil, co se stalo, zachránil ty, kdo přežili a vypátral, kdo na kolonii zaútočil.
Chvastovzácný sok rozšiřuje poznání vesmíru, s nímž jsme se setkali nejdříve v knize Za zrcadlem a pak i v jejím pokračování Vorpalový meč. Znovu se můžeme těšit na bleskové akce, odvážné (i když trochu zvláštní) hrdiny a na vědecké objevy, inspirované hranicemi současných teorií. Podivuhodná posádka lodi Vorpalový meč je sice nepravděpodobným zachráncem Země, ale nikdo nemůže říct, že by při boji s Chvastovzácným sokem ustoupila...

Související tituly dle názvu:
Z deníku osamělého běžce 1 (2012) Z deníku osamělého běžce 1 (2012)
Čech František Ringo
Cena: 220 Kč
Šok z pádu Šok z pádu
Filer Nathan
Cena: 351 Kč
Šok a kardiopulmonální resuscitace Šok a kardiopulmonální resuscitace
Janota Tomáš
Cena: 62 Kč
Šok z pádu Šok z pádu
Filer Nathan
Cena: 297 Kč
Šok z pádu Šok z pádu
Filer Nathan
Cena: 250 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

John Ringo & Travis S. Taylor

MAXNOME FOE

Copyright © 2008 by John Ringo & Travis S. Taylor

Translation © 2012 by Robert Čapek

Cover © 2012 by Kurt Miller

For Czech Edition © 2012 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-134-4

ISBN PDF 978-80-7456-135-1

ISBN PDF pro čtečky 978-80-7456-136-8

ISBN ePub 978-80-7456-137-5

ISBN Mobi 978-80-7456-138-2


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2012

John Ringo

Travis S. Taylor

Chvastovzácný

sok

Zrcadlo


John Ringo

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Zrcadlo

Za zrcadlem

Vorpalový meč (s Travisem S. Taylorem)

Chvastovzácný sok (s Travisem S. Taylorem)

Ostrý dráp (s Travisem S. Taylorem) *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


Věnování:

Všem milovaným, kteří čekají a doufají,

že se jejich blízcí vrátí v pořádku zpátky.

A zvlášť těm, za něž jejich milovaní

položili největší oběť.

Jako vždy:

pro kapitánku Tamaru Longovou, USAF

narozena: 12. května 1979

padla: 23. března 2003 v Afghánistánu

Teď už létáš s anděly.


7

01.

„Pamatuj, že to dělám jenom kvůli mámě.“

Seržant Eric Bergstresser si upravil vysoký límec slavnostnímodré uniformy námořnictva a znovu zahýbal rameny, aby měl pocit, že mu stejnokroj sedí. Protože ale trávil většinu času v džínech nebo polních maskáčích s digitální kamufláží, moc mu to nešlo.

„Vynechal jsi dvě poslední návštěvy, brácho,“ pokrčil Joshua Bergstresser rameny. Josh právě oslavil šestnácté narozeniny a kromě dokonale civilistické náušnice v uchu na sobě mělkapsáče a tričko s límečkem – takhle podle něj vypadalo slušnéoblečení, které si člověk bral do kostela. „Kromě toho vypadášdobře,“ dodal. „Holky se na tebe budou lepit jako na mucholapku. Možná bych si taky měl pořídit takové oblečení.“

Eric sebou trhl a zavrtěl hlavou.

„To nedělej, dokud nebudeš vědět, že to opravdu chceš,“zamračil se pak. „Na druhou stranu – pokud spolu nebudeme v jedné jednotce, máma aspoň nedostane dva telegramy.“

„Takhle nemluv, brácho,“ řekl Josh. „Budeš v pohodě. Řekni mi, že budeš v pohodě.“

„Nebudu tě vodit za nos, brácho,“ odpověděl Eric. „Stejně o tom ani nemůžu mluvit. Ale řeknu ti, že na poslední misivyráželo jednačtyřicet mariňáků a vrátilo se nás pět.“

„To myslíš vážně?“ zeptal se Josh nevěřícně. „Nic takovéhonebylo ve zprávách!“

„Ale bylo,“ pokrčil rameny Eric a jeden koutek úst se mu zvedl v ironickém úsměvu. „Šestatřicet mariňáků se zabilo při havárii vrtulníku. Zprávy v šest.“

„To bylo někde na západě,“ odpověděl Josh a zamyšleněnakrčil obočí. „To byla tvoje jednotka? Eriku, nehody se přece...“

„Jenže žádná nehoda nebyla,“ přerušil ho Eric nevesele. „Všichni padli v boji. Ale havárie vrtulníku je docela pohodlné vysvětlení. Mimo jiné to vysvětlilo i to, proč byla většina z nich pohřbená v zavřené rakvi a nikdo se nemohl podívat dovnitř. Zatraceně, ve většině z těch rakví ani nebyla těla, jenom pytle s pískem. Neztratili jsme je všechny najednou a hodně z nich jsme ani po boji nenašli.“

„A tohle byla tvoje jednotka?“ zeptal se Josh.

„Jo.“

„A ty se vracíš zpátky?“

„Jo.“

„To je magořina.“

„Jo.“

„Eriku,“ řekl Josh zoufale. „Nemůžeš znovu jít... no, tam, kam jdeš. Zapomeň na to, co jsem o té uniformě říkal. Řekni jim, že už se na to dobrovolně nehlásíš. Sakra, schovám tě pod postel. S takovými ztrátami...“

„To člověk nemá moc velkou naději, že přežiju, co?“ zeptal se Eric a konečně se obrátil od zrcadla.

„ANO!“

„Věř tomu, nebo ne,“ pokračoval Eric, „ale během poslední mise jsem začal poslouchat gotiku a heavy metal,“ poznamenal, aby změnil téma.

„A mě to těší, těší a těší, protože teď už konečně nebudu muset poslouchat Hanka Williamse mladšího. Co to ale má společného se statistickou jistotou toho, že už se nevrátíš?“

„Hanka pořád ještě občas poslouchám,“ řekl Eric. „Ale jedna z těch nových věcí, které se mi líbí, se jmenuje ‚Winterborn‘.Slyšel jsi někdy v životě skupinu, která se jmenuje Crüxshadows?“

„To je na mě moc nezávislé, člověče,“ zavrtěl hlavou Josh. „Co je špatného na Metallice?“

„Myslíš kromě toho, že celých deset let nenatočili pořádnou desku?“ zvedl Eric obočí. „Ale tahle písnička je o Trójanech. A v refrénu mají zajímavý verš: Ve vzteku nejtemnější hodiny budu tvé světlo. Chtěl jsi po mně mou oběť a já jsem Winterborn. V tom, co dělám, Joshi, jsem dobrý. Hodně dobrý.“

„Nikdy mě nenapadlo, že jsi dostal Námořní kříž zaneschopnost,“ řekl Josh tiše. „Ale je tu něco, čemu se říkápravděpodobnost.“

„A kdybych to nedělal já, musel by to dělat někdo jiný,“pokračoval Eric, jako by svého bratra ani neslyšel. „Ze zkušenosti hádám, že by to byl někdo, kdo není tak dobrý jako já, a kdo má proto menší šanci na to, že se vrátí. Chceš, abych položil jeho hlavu na špalek, bráško?“

„Ale sakra, určitě!“ odpověděl Josh a zatnul svaly na čelisti. „Ten někdo totiž není můj bratr!“

„Něčí bratr to ale vždycky je,“ řekl seržant a zvedl čepici slavnostní uniformy. „Jsou to všechno bratři a synové. Nějaká žena, jako je naše máma, je nosila v břiše a kojila je a milovala je. A většinu jsme ani nedokázali přivézt zpátky domů. Nebylo totiž co přivézt. Mám mnohem lepší šanci než kdokoli, kdo by mě nahradil.“ Strčil si čepici pod paži a přísně kývl na svůj odraz v zrcadle. „Takže tohle je moje oběť. Jak mi kdysi říkal náš vrchní seržant – jestli si chci dělat starosti s tím, kde umřu, tak jsem se raději nikdy neměl dávat k námořnictvu.“ Komandér William Weaver Ph.D. se přehoupl přes vrcholek, postavil se do pedálů a cestou dolů sevřel sedlo mezi stehny, aby popadl dech. Kořeny na stezce byly stále kluzké ranní rosou,kterou dopolední alabamské slunce ještě nedokázalo vysušit. Příkrov dubových větví a husté křoviny kolem stezky mu v tom budou bránit ještě pěkných pár hodin. Zadní kolo na kořenechprokluzovalo a klouzalo, takže stoupání bylo mnohem složitější, než Bill doufal, a začínal toho mít opravdu dost.

Když se před ním otevřel prudký svah, zaklonil se, aby udržel rovnováhu za sedlem, a dokázal mít kolo pod kontroloudostatečně dlouho na to, aby přeskočil malý dubový kmen, který ležel přes stezku. Bill sklopil oči k srdečnímu monitoru připnutému uprostřed řídítek – 185. Na to, kde se na stezce nacházel,pracoval příliš tvrdě. Jízda byla sice zábavná a dokázal při nízapomenout na... no, prostě na spoustu věcí, ale ve skutečnosti do toho moc srdce nedával. To stoupání na druhé straně kopce, které měl právě za sebou, mu dalo pěkně zabrat. Měl by být schopensnížit srdeční tep přinejmenším ke stošedesátce, ale ve skutečnosti klesal daleko pomaleji, než čekal, a srdce mu bušilo v krku jako buben. Cítil se neuvěřitelně z formy. A to ho ještě čekala jízda zpátky do kopce na parkoviště, která mu dá zabrat ještě víc.

Ještě před osmi lety by tomuhle kopci nakopal zadek a ještě by měl dost sil na další dvě kolečka, ale to, co bylo před osmi lety, bylo před osmi lety.

Ještě před osmi lety nemusel nasazovat krk kvůli záchraněsvěta. Před osmi lety ještě nikdo neměl nejmenší ponětí o tom, že jednou bude existovat loď jménem Vorpalový meč. Před osmi lety býval svět ještě relativně jednoduché místo k životu a takovýhle malý kopeček by ho vůbec nedokázal obtěžovat.

Před osmi lety ještě pracoval jako nezávislý smluvní dodavatel pro obranný průmysl a napravoval problémy, které měla armáda a několik vládních agentur, jejichž název vesměs končil napísmeno A – DIA, CIA, NSA. Pak ve fyzikální laboratoři naUniverzitě Centrální Floridy došlo k výbuchu, který srovnal se zemí ji i zbytek univerzitního kampusu. Něco takového dokázalo dvě stě padesát jeden joulů na dvanáctou. Můžete tomu říkat šedesát kilotun, a máte totéž.

Mezi výbuchem, který proměnil celou univerzitu a široké okolí v hromadu sutin, a dnešním dnem se pohyboval v jiných dimenzích, zemřel (tím si byl docela jistý), znovu ožil (tím si byl naprosto jistý) a celkově vzato měl plné ruce práce s tím, jak zachraňoval planetu před jistou zkázou. Výbuch totiž otevřel bránu k jiným světům a některé z nich byly obydlenybytostmi, které vůči lidem projevovaly velice negativní přístup. Říkalo se jim Dreen a konzumovaly organickou hmotu, abyvytvářely další kopie sebe samých. Obsadily už mnoho světů a Země byla další na jejich seznamu. Weaver s pomocí poddůstojníka SEAL a hrstky dalších dokázal zavřít brány, které Dreenpoužívali. Jenže anomálie na místě, kde se kdysi nacházela fyzikální laboratoř Univerzity Centrální Floridy, neustále vytvářela další a další brány.

Během nějaké doby Weaver a další lidé přišli na to, jakvytvářet brány na Zemi, a dokázali jakž takž ovlivňovatumístění bosonů, které za jejich vznikem stály. Okamžitá teleportace z jednoho bodu do druhého se stala realitou a každým dnem byly otevírány další a další brány. Leteckým společnostem, které tím byly vyřazeny z provozu, se to vůbec nezamlouvalo. Po necelých deseti letech situace dospěla do stavu, který se nezamlouval ani výrobcům automobilů.

Dreen nebyli jediným mimozemským živočišným druhem, se kterým se lidé setkali. Jeden z jejich poddaných národů, kočičí Mreee, nějakou dobu předstíral, že je přátelský, aby lidskoukořist zkoumal. Zničení dreenských bran takřka určitě vyhladilo i všechny Mreee. Ale ti, kteří tvořili součást dreenských invazních sil a přežili boj, tím byli daleko méně podrážděni, než kdokoli čekal. Byl to hrdý národ, který trpěl tím, že padl do otroctvínájezdníků, jimž nestačilo, že vyždímali přírodní zdroje jejich světa,

ale brali si i těla jeho obyvatel, aby vytvářeli další Dreen. Dávali

raději přednost čisté smrti rukou čestného nepřítele.

Kromě toho lidé narazili na přátelské mimozemšťany. Adarové

měli před lidstvem technologickou převahu, ale trápily je skoro

tytéž problémy s Dreen. Byli to právě Adarové, kdo lidstvupředal dva důležité předměty. Jedním z nich byla dostatečně silná

bomba, aby zničila všechny dreenské brány. Nepoužili ji sami,

protože jediný způsob, jak brány vyřadit z provozu, spočívalv jejím odpálení velice blízko brány samotné. A kdyby vybuchla na

špatné straně, byl by zničen celý svět. Lidé byli ale dostatečně

zoufalí na to, aby ji použili, a podařilo se jim zničit nejen bránu,

do které ji na poslední chvíli umístili, ale také všechny ostatní

existující dreenské brány.

Druhý předmět byl ale daleko důležitější. Adarové jej našli na

jedné staré planetě, jejíž slunce bylo těsně před zánikem. Ta věc

sice vypadala jako obyčejná černá krabička zhruba velikostibalíčku hracích karet, ale uměla neuvěřitelné věci. Elektrický náboj ji

dokázal přimět k energetickému výstupu o celé řády většímu, než

byl vstup. Weaver nakonec usoudil, že jde přinejmenším částečně

o warpový pohon. A měl pravdu.

S pomocí této krabičky, která byla nejen warpovým pohonem,

ale také bezreakčním generátorem pohonu, konvertovalaamerická vláda bývalou jadernou ponorku USS Nebraska ve vesmírnou loď. Trvalo to sedm let a Weaver hned zkraje celého procesunastoupil do služby u námořnictva. Sám sobě přiznával, že jedním z problémů, které s tímto kopcem měl, bylo příliš mnoho hodin strávených v kancelářském křesle při návrzích na přestavbuponorky, aby se vydala tam, kam lidská noha zatím ještěnevstouila.

Ale Weaver a tým dalších tisíců odborníků to nakonecdokázali. A pak se Weaver ve funkci astrogátora vydal s lodí,pokřtěnou jménem Vorpalový meč, na první výpravu. Když lidé poprvé

zahlédli brány, vypadaly jako zrcadla – a toto označení s sebou


13

přinášelo i odkaz na starou dobrou Alenku v říši divů a zazrcadlem. Adarům připadaly lidské myšlenkové pochody fascinující

a trvali na tom, že pojmenování lodi by mělo pokračovat po této

linii. A vzhledem k tomu, že loď patřila lidsko-adarské Alianci,

měli dost nitek, za něž mohli tahat, aby svůj návrh prosadili.

Adarové byli vynikající vědci a filozofové, ale naneštěstí jim chybělo sebemenší porozumění lidskému humoru nebomyšlenkovým pochodům. Takže jim význam zkratky označení plavidla „Spojenecká expediční rezerva“ došel až v okamžiku, když už bylo příliš pozdě.

Na palubě SER Vorpalový meč se pak Weaver a posádka sto padesáti pěti důstojníků, poddůstojníků a řadovýchpříslušníků námořnictva společně s jedenačtyřiceti příslušníky námořní pěchoty a hrstkou vědců vydali do vesmíru. Zpátky se vrátilo jen pět mariňáků, daleko menší hrstka vědců a sto dvacet členů posádky ponorky. Ale zjistili to, co zjistit měli: že je vesmírzatraceně nemilosrdná čubka, ale že to ještě není nic ve srovnání s přistáním. Na druhou stranu ovšem našli další spojencea zajímavé technologie.

Na měsíci plynného obra, obíhajícího kolem jinak nepříliš pozoruhodné hvězdy 61 Cygni Alpha, narazili na rasu savčích hlodavců. V jazyce národa, který Vorpalový meč kontaktoval, se jmenovali Cheerickové, na první pohled se podobali činčilám nebo velkým křečkům a jejich nejvyšší forma technologiezhruba odpovídala pozemskému období války růží. Jinými slovy se teprve začali přibližovat úrovni skutečné vědy a pomalu zasebou nechávali temný věk alchymie. Nicméně si vedli záznamy, odkazující několik tisíc let do minulosti, podle nichž se čas od času z neznámých důvodů objevovali další tvorové, kteří vždy povstali, aby je zničili. Říkalo se jim „démoni“ a začali se zjevovat krátce předtím, než k planetě dorazil Vorpalový meč. V době, kdy došlo k prvním pozorováním, byl Meč naštěstí čtyřicet světelných let od měsíce, takže v tom byl nevinně.

Nakonec ale poté, co jich docela dost padlo, došli vědci na palubě Meče k závěru, že „démoni“ jsou biologickým obranným mechanismem, který je naváděný elektromagnetismem. V té době už to ovšem nejméně polovina vědeckého týmua podstatná část jednotky mariňáků měla za sebou. Těsně před smrtí však vědecký tým dokázal lokalizovat místo zrodu démonů.

Nakonec zbylo zastavení jejich hrozby na Weaverovi,důstojnickém zástupci Millerovi z jednotek SEAL, hrstcepříslušníků místní královské stráže a malé skupině zbývajícíchmariňáků. Měli štěstí, že s nimi do akce šla i lodní lingvistka Miriam Moonová. Slečna Moonová byla sice obvykle plachá jako králík, ale byla to právě ona, kdo přišel na to, jak celý systém funguje, a s pomocí místních jej dokázala vyřadit z provozu.

Zatímco se ale Weaver vydal do zoufalého boje, loď musela čelit dalšímu útoku. Většina „démonů“ sice vedla pozemní boj, existovala však i vzdušná složka jejich sil – obrovskémodročervené „vážky“ s velice rychlým bezreakčním pohonem a lasery, které střílely z jejich složených očí. Během boje s nimi odlétl Mečpoměrně daleko do vesmíru a málem byl zničen. Místní obyvatelka, která převzala kontrolu nad systémem, paní Che-chee, nakonec musela loď nechat odtáhnout zpátky na planetu pomocí stejných tvorů, kteří se ji snažili zničit.

Zpátky na planetě provedli dostatek oprav na to, aby loďdokázala vlastními silami odcestovat zpátky na Zemi, ale uvedení zpět do provozu obnášelo téměř půlroční každodenní práci. Weaver během zpáteční cesty vykonával práci lodního výkonnéhodůstojníka, po návratu domů se ale této funkce s potěšením zbavil ve prospěch daleko zkušenějšího důstojníka. Od té doby měl však plné ruce práce s dalšími opravami a vylepšováním. Což obnášelo šestnáctihodinové pracovní dny.

Tohle bylo ve skutečnosti jeho první volno, protože většíopravy už byly dokončeny a zbývaly jen drobnosti. Takže přistoupil na návrh (což byl popravdě řečeno maskovaný rozkaz) velícího důstojníka lodi, aby si vzal nějakou dovolenku. A zamířil zpátky do svého skutečného domova v Huntsville, aby navštívil přátele a oprášil svou známost se stezkami, kameny velkými jakodětská hlava, kořeny, balvany, pokácenými stromy, prudkými kopci a neuvěřitelně náročnými a technickými stoupáky na horuMonte Sano.

Prudce zabrzdil, aby zastavil těsně před další strží, a opřel se levou nohou o zem. Právě se chystal opatrně pokračovat dolů ze svahu, když mu zazvonil mobil. Sotva svůj vyzváněcí tón –„Welcome to the Jungle“ od Guns’n’Roses – přes bušení srdce slyšel. Billovi se pauza hodila, protože byl úplně vyčerpaný. Skousltrubičku, která mu před obličejem visela z popruhu přilby, a mezi lapáním po dechu se zhluboka napil vody z CamelBaku, který měl na zádech.

Přestože měl dovolenku, musel být neustále na příjmu. Neměl totiž pouze nejlepší ponětí o technologii, která stála za pohonem lodi, ale jeho znalosti doslova každého šroubu a matice napalubě, o systémech nemluvě, daleko přesahovaly vědomosti velícího i výkonného důstojníka, takže se mohly objevit otázky, na které bude znát odpověď jenom on. A podle všeho se právě taková otázka objevila.

„Weaver,“ řekl a zhluboka přitom dýchal. Sluchátko, které měl nasazené v uchu, se po zaznění jeho hlasu automatickyaktivovalo.

„Komandére Weavere, tady je kapitán Jeller z vesmírnéhooperačního střediska,“ zaznělo ve sluchátku. „Musíte se co nejdříve hlásit na palubě své lodi.“

„Sakra,“ sykl Weaver. „Uniforma?“

„Stačí to, co máte právě na sobě, komandére,“ odpovědělkapitán. „Došlo k nehodě...“ Sotva obřad začal, Eric přestal duchovní poslouchat. Od doby, kdy nastoupil do armády, si kongregace pořídila nového kněze, a jako by to nestačilo, byla to ještě ke všemu žena. Jeho rodina se hlásila k episkopálům, ale přestože Eric vždycky slyšel, žev zákoech není nikdo ateista, nevzpomínal si, že by se během uplynulé mise nějak zvlášť modlil. Obvykle byl příliš vyděšený na to, aby si vzpomněl na jedinou modlitbu.

Většinu kázání strávil tím, že se rozhlížel po shromáždění.Viděl v něm velkou spoustu stejných tváří, jaké tu byl zvyklý vídat dřív. Narodil se ve Fayetteville v Severní Karolíně, když jeho otec ještě sloužil v armádě, v logistické jednotce, jejíž fungování ani smysl vlastně nikdy nepochopil. Ale Eric si ze svého dětstvíSeverní Karolínu vůbec nepamatoval. Jeho otec se s celou rodinou odstěhoval do Crab Orchard, aby nastoupil jako dispečer dotehdy čerstvě otevřené továrny na plasty. Josh se narodil v nemocnici Arh Beckley stejně jako jejich sestra Janna.

Většina lidí v kostele – s výjimkou těch starších, které přivedla na svět porodní bába – se narodila v nemocnici Arh Beckley. A on vídal stejné tváře každou neděli od doby, co si pamatoval. Byly to jeho oči, nebo lidé kolem něj, co se změnilo?

Třeba takový trenér Radner, který byl během docházky na střední školu Erikovou noční můrou. Byl to hlavní učiteltělocviku, vrchní trenér fotbalového týmu střední školy Crab Orchard a bývalý výsadkář, který během nějaké nehody v práci přišel o prostředníček a prsteníček. Jednoho dne si z něho Bob Arnold utahoval, zatímco jim trenér vysvětloval jemné detailytříbodového obranného postoje. Bob si myslel, že je kdovíjak vtipný, když zaujal řečený tříbodový postoj a držel dva prsty ruky založené za zády složené do dlaně, jako by je měl amputované. Radner, který nevážil ani polovinu toho co Arnold, zadáka složil zmrzačenou rukou. S trenérem Radnerem se nikdy nevyplatilo zahrávat si.

Když se na něho Eric podíval nyní, viděl muže, který měl něco po padesátce a byl relativně z formy. Zdálo se, že je se svýmživotem docela spokojený, ale zdaleka to nebyl ten démon, nakterého si Eric dobře pamatoval.

Bob Arnold byl mezi shromážděnými také, společně se svou manželkou Jessie. Jessie bývala jednou z vedoucích školního týmu roztleskávaček; Bob býval nejlepší obránce školníhofotbalového týmu. Všichni předpokládali, že to spolu dají dohromady. Teď ale měli dvě děti a oba vypadali opotřebovaně a utahaně. Bobovy svaly se rychle měnily v sádlo a ani Jessie už dávnonevyadala zrovna štíhle. Eric slyšel, že si Bob našel práci ve stavební firmě dole v Beckley. Eric si je sotva dokázal představit, jakvypadali kdysi dávno na střední škole.

A za nimi seděli Piersonovi. Pan Pierson s paní Piersonovou vypadali v podstatě pořád stejně jako kdysi – sympatický pár, který se k sobě hodil. Pan Pierson byl místní veterinář a jeho manželka už celé dlouhé roky pracovala jako sekretářka jedné právní firmy ve městě. Ale Eric se zarazil a zamrkal při pohledu na ty, kteří seděli vedle nich. Piersonovi měli čtyři děti. Paul byl ve škole o ročník výš než Eric a Eric slyšel, že šel na vysokouškolu, takže tu není. Nejmladší dívka musela být Linda, ale ta pěkně vyrostla. Teď už jí muselo být nějakých deset let a pomalupřestávala vypadat jako holčička. Vedle ní seděl Hector. Toho každý dokázal poznat podle hnízda světlých vlasů, ale to bylo všechno. Kde vlastně přišel k těm uhrům?

Ale to, co ho opravdu zarazilo, byla dívka, která sedělavedle Hectora. Poslední Piersonovic potomek by měla být Brooke, ale... tohle přece nemohla být Brooke. Sotva se dokázalrozpomenout na neohrabané a nešikovné plavovlasé děvče, které v roce, kdy vyšel ze střední, teprve nastoupilo do prvního ročníku. Měla obrovský předkus, který měl vliv na její artikulaci, a nosilarovnátka. Měla hezké vlasy – přirozeně kudrnatou plavou záplavu, ale...

Ježíši! Tohle musela být Brooke Piersonová. Ale ta neuvěřitelná osoba v růžových šatech, která seděla v kostelní lavici, přecenemohla... Měla stejné, zatraceně hezké vlasy, to ano. Zatraceně, tohle byla Brooke... Ale rozhodně nevyrostla jenom do výšky!

Odvrátil se právě ve chvíli, kdy se dívka, kterou sledoval,podívala jeho směrem, jako by vycítila, že na ni zírá. Takhle to ale nebylo. Během obřadu si všiml, že se na něho samotného dívá hodně lidí. Slavnostní modrá uniforma ho rozhodně z běžného davu vydělovala a otec mu říkal, že se o jeho vyznamenání psalo v místních novinách. A vzhledem k tomu, že Spojené státynebyly ve válce, bylo jasné, že udělení Námořního kříže je na takhle malém městě velká zpráva.

Když odvrátil oči od děvčete, které... sakra, bylo jí teprvesedmnáct, což mohlo člověku vynést dvacetileté vězení i v Západní Virginii... všiml si, že se na něho dívá trenér Radner. Věkovitý výsadkář ho pozdravil pokývnutím hlavy, jako by stará generace válečníků zdravila tu novou, a znovu se odvrátil, aby pokračoval v nevnímání kázání.

Právě v takovýchhle chvílích Eric přemýšlel o budoucnosti. Stačilo se rozhlédnout po shromáždění a viděl několikveteránů – z malých měst jako Crab Orchard pocházela slušná řádka vojáků a námořníků. Ale pěkných pár se jich také nikdy domů nevrátilo. Bylo to jasně patrné během každoročních oslav Dne obětí války, kdy byly cesty lemovány kříži se jmény místních hrdinů. Někdy se zdálo, že je tu víc křížů než současnýchobyvatel. Byli tu vojáci z první i druhé světové války, z Koreje,Vietnamu, z přerušené války proti teroru, války s Dreen...

Bude jednoho dne na takovém kříži napsáno i „EricBergstresser“? Nebo bude jedním z veteránů ve shromáždění, který sice vymění pevné svaly za sádlo, ale dožije se toho, že uvidí vlastní vnoučata? Bude sedávat v Síni veteránů a vyprávět divokéhistorky o krabotnicích a démonech? Nebo po něm zůstane jenprázdná rakev v hrobě a stane se člověkem, na kterého si sice lidé každý Den obětí války vzpomenou, ale který se jim vlastně už dávno vytratil ze vzpomínek?

Potřásl hlavou, aby se zbavil téhle představy, zatímco sebohoslužba konečně chýlila ke konci. Podle všeho byla nová kněžka velice oddaná Bohu, ale byla neuvěřitelně nudná. Rozhodně by tenhle čas dokázal využít lépe, ale matka trvala na tom, že se svým synem-hrdinou přede všemi pochlubí. Vzhledem k tomu, že to docela dobře mohla být poslední příležitost k podobnému chlubení, jí to vlastně dlužil. Byl to právě tenhle důvod, který ho přesvědčil, aby šel. Ačkoli jí to rozhodně takhle nehodlal říkat.

Když už byl ale jednou v kostele, napadlo ho, že by se měl pro

jistotu nějak pomodlit – čistě pro možnost, že by se sem mohl

vrátit. Ale žádná modlitba ho nenapadala. Ne, vlastně tu jedna

byla.

„Za bezbožné srdce, které dává svou víru

páchnoucím prostorám a železným střepinám,

pro prach udatnosti, který sedá v závějích

a střeží ty, které nemáš čas hlídat Ty,

za zuřivý křik a bláznivá slova

se smiluj nad svým lidem, Pane!“ „Co to bylo, Eriku?“ zeptala se jeho matka, zatímco shromáždění vstávalo z lavic, aby se věnovalo tomu, čemu Eric říkal„všeobecné objímání“.

„Jen modlitba, mami,“ odpověděl, když se žena před ním,kterou vůbec nepoznával, otočila, aby ho objala a přivítala.„Jmenuje se ‚Poslední slova‘.“


20

02.

Bývaly doby, kdy byla cesta z Huntsville do Newport Newshotovou noční můrou. Obzvlášť po událostech v září 2001, kdy byla

ze dne na den posílena bezpečnostní opatření na letištích.

Naprostá zkáza hnutí mudžahedínů během války s Dreen poměrně rychle a naprosto zbavila svět potřeby zvýšenékontroly bezpečnosti leteckého průmyslu. Ale kontroly samozřejmě pokračovaly ještě tak dlouho, jak fungovaly letecké společnosti. Jediná věčnější věc než hvězdy je dobře financovaný vládníprogram. Nicméně postupem času, jak zrcadla nahrazovalaaerolinky, zanikla i Agentura pro bezpečnost přepravy.

Ještě před několika lety prohledávaly bezpečnostní agentury lidi, kteří cestovali skrze zrcadla. Weaver netušil, jaký by tomohlo mít důvod; zrcadla přece nebyla nijak významným nebošťavnatým cílem útoku. Jistě – odhodlaný člověk by dokázal jedno vyřadit z provozu. Pokud by v jeho blízkosti odpálil dostatečně silnou jadernou nálož. Ale nálož samotná by znamenala větší problém než to, že se zavře jedno zrcadlo.

Nakonec přišel k rozumu i Kongres a na letištích teď nabezečnost kolem provozu zrcadel nedohlížel téměř nikdo, pokud se k tomu neodhodlala vyčlenit síly místní policejní jednotka. Letiště zůstávala dobrým centrem pro zrcadla na dlouhouvzdálenost, ale to bylo asi tak všechno.

Jakmile se tedy Bill dostal zpátky ke svému vozu, odjel naletiště do Hunstville. Zaparkoval na dlouhodobém parkovištia vyrazil k terminálu s nadějí, že bude mít příležitost přeparkovat auto někam jinam, pokud bude pryč delší dobu. Během patnáctiminut se u brány číslo devět otevíralo zrcadlo směrem doWashingtonu, D. C.

Měl spoustu času, aby dorazil k bráně včas, a dostal se tam o dost dřív, než se nad zrcadlem rozsvítila zelená. Popravdě řečeno šlo spíš o kontrolu provozu. Lidé mohli přecházet z jedné strany na druhou poměrně nerušeně, ale nikdy jste neviděli, kdo vchází do zrcadla z druhé strany; zrcadla propouštěla jisté částice, ale ne elektrony nebo jakoukoli vlnovou délku světla. „Otevírací doba“ mělazajistit, že se nikdo nesrazí s člověkem, který procházel z druhé strany zrcadla. Bill sám navrhl systém založený na generaci muonů,který mohl být využit jako signalizační systém, ale když seposledně díval do dokumentů, nebyl ještě zahrnut do prováděcích plánů.

Poslední skupina očividně dorazila právě ve chvíli, kdy seobjevil u brány. V neděli odpoledne nepanoval nijak hustýprovoz – ten přijde teprve v pondělí ráno, až se na cestu do práce vydají zaměstnanci firem sídlících ve Washingtonu. Poslednídobou díky tomu, že člověk dorazil okamžitě na místo bez ohledu na vzdálenost, začali lidé zrcadla využívat k dojíždění na opravdu neuvěřitelné vzdálenosti. Bill osobně znal jednoho člověka, který bydlel v Portlandu v Oregonu a pracoval ve Washingtonu, D. C. Cesta z domu mu zabrala daleko méně času než v dobách, kdy bydlel v Alexandrii poblíž hlavního města, a většinu ho stejně strávil projížděním portlandskými ulicemi. A vzhledemk časovému rozdílu se dokonce dokázal vyhnout ranním i odpoledním zácpám. Samozřejmě to znamenalo, že musel vstávatv neuvěřitelně brzkou hodinu, aby se dostal do práce včas.

Nad zrcadlem se rozsvítilo zelené světlo a Bill se připojilk osmičlenné skupině, která se před ním seřadila, aby doturniketu vhodila známku nebo projela kartu čtečkou a vstoupila do zrcadla. Během předchozích cest měl vždycky smůlu na nováčky, kteří se ještě nenaučili zrcadly procházet. Tentokrát se ale připojil ke skupině zkušených cestovatelů, která prošla na druhou stranu bez zdržování a problémů.

Na druhé straně se nenacházelo washingtonské Reaganovo mezinárodní letiště; zrcadlo ústilo do Union Station, hlavnístanice železniční a podzemní dopravy v celém D. C. Bill nejdříve sjel prvním a potom druhým eskalátorem do podzemía vykročil po téměř opuštěném nástupišti k důvěrně známému zrcadlu do Newport News. Na nástupišti byly ve skutečnosti třizrcadla – jedno pro Newport News, druhé pro Little Creeka poslední pro námořní základnu Norfolk. Byla tu nainstalována poté, co se vrátili z výpravy, a Bill už si zvykl používat je při cestách z jedné základny na druhou. Při cestování z Newport News do Norfolku bylo mnohem rychlejší a jednodušší jít přes UnionStation než se trmácet autem přes celé město.

Světlo nad zrcadlem bylo zelené a na hodinách zbývalo ještě více než pět minut do přepnutí směrů, takže jen projel kartu čtečkou a vstoupil dovnitř. Karta, kterou používal, sloužila jako kreditka i jako vojenský průkaz; cena za použití zrcadla seautomaticky odečítala z jeho bankovního účtu. Věděl, že existuje webová stránka, na které si může vzhledem k tomu, že byl znovu povolán do služby, upravit strhávanou částku na nižší armádní poplatek. Ale ty dva dolary, které ho cesta dohromady stála, mu za to vážně nestály.

Výstup v Newport News se nacházel v nedávno postavenébudově s lehkým zabezpečením. Místnost hlídal strážný seznuděným výrazem ve tváři, který měl potížistům a nevítanýmnávštěvám zabránit ve vstupu na základnu. Zatraceně, pořád existovali lidé, kteří prostě dokázali vstoupit do špatného zrcadla.

Bill mu ukázal svou kartu a kývl bradou k východu z místnosti.

„Jděte rovnou dál, komandére,“ řekl strážný za aliglassovým sklem a kývl hlavou. „Dostal jsem zprávu, že jste na cestě. Už na vás čeká polní auto.“

Polní auto byl v tomto případě elektrický golfový vozík,který řídil poddůstojník námořnictva. A nebyl to ledajakýpoddůstojník, ale důstojnický zástupce Todd Miller z jednotek SEAL amerického námořnictva. Bill vklouzl na sedačku spolujezdce a SEAL sešlápl pedál pohonu až k podlaze, takže vyrazili hlouběji do základny maximální rychlostí, kterou jim mohl vozíkposkytnout a která stačila k tomu, aby předjeli někoho, kdo sepohyboval nepříliš svižným poklusem.

„Co víte, jestli tedy o tom můžete mluvit?“ zeptal se Bill.

„Nevím nic, pane,“ odpověděl Miller. „Právě jsem se semdostal sám. A hned mi řekli, abych vás vyzvedl. Ale poradu povede Greg Townsend.“

„Admirál Townsend je tady?“ zeptal se Bill překvapeně.Townsend byl velitel námořní základny v Norfolku. Jako jednaz „vedlejších činností“ mu byla přiklepnuta funkce vrchního velitele projektu Vorpalový meč. Počítalo se s ním na místo veliteleoperační složky vesmírného velitelství hned, jakmile se vyšší místa rozhodnou seznámit s Mečem veřejnost a postaví jej do čela nově vzniklého vesmírného námořnictva.

„Všichni dostali zprávu, aby se okamžitě vrátili na loď, a ne do Norfolku, pane,“ dodal Miller a pokrčil rameny. „To jev námořnictvu běžný chaos.“

„Skvělé,“ poznamenal Bill a založil si ruce na hrudi. Natenoučké přiléhavé cyklistické kraťasy a tričko tu bylo přece jen trochu chladno.

„Skvělé hadry,“ zazubil se Miller. On sám měl na sobě kalhoty s pouštním maskováním, ze kterých kdysi dávno ustřihlnohavice, a havajskou košili.

„Jezdil jsem na kole,“ odpověděl Bill upjatě.

„Já se připravoval na rodinné grilování,“ řekl Miller a ze všech

sil se snažil, aby to neznělo podrážděně. „Moji ženu to zrovna

nenadchlo.“

„Jak snáší vaši reaktivaci?“ zeptal se Bill.

„Moc se jí to nezamlouvá,“ přiznal Miller. „Ale dobrá věc na

zrcadlech je, že můžu dojíždět až z Diega. A kdyby se dávnonesmířila s myšlenkou, že to můžu na misi kdykoli koupit, tak se se

mnou rozvedla už před lety.“

Zastavili před velitelstvím projektu Vorpalový meča absolvovali běžné bezpečnostní procedury. Ty byly tentokrát přísnější než

při vstupu na samotnou základnu. Museli úspěšně projít čtyřmi

ocelovými dveřmi a strážnicí. Odtud vedl Miller Billa dobezpečnostní místnosti číslo čtyři. Bill na strážnici odevzdal své PDA

a mobil a vstoupili dovnitř.

V bezpečnostní místnosti kolem sebe většinou viděl známé

tváře. V čele stolu seděl admirál Townsend. Také on byloblečený v civilu a měl na sobě polokošili. Kapitán Steven „Přízrak“

Blankemeier, lodní velící důstojník, byl oblečený v tričkus krátkým rukávem, na němž bylo pikové eso a číslo jeho bývalé letky.

Nový výkonný důstojník, komandér Rey Coldsmith, byl jediný

vyšší důstojník v uniformě. Coldsmith byl ponorkový důstojník,

který se nahoru propracoval přes strojovnu. Měl akademickétituly z jaderného strojírenství a fyziky a v porozumění novému

pohonu byl skoro stejně dobrý jako Weaver. Chyběly mu ovšem

Weaverovy znalosti kvantové mechaniky a astronomie.

Přítomni byli i kapitán James Zanella, nový velitel rotynámořní pěchoty, a vrchní seržant Jeffrey Powell. Powell byl jedním

z pěti mariňáků, kteří přežili předchozí misi. Byl vysoký a štíhlý

a ve tváři měl hluboké vrásky způsobené spoustou časustráveného na slunci. Nejvyšší poddůstojník jednotky námořní pěchoty

měl magisterský titul v oboru mezinárodních vztahůz francouzské Sorbonny. Ten během vyjednávání s Cheericky při pobytu na

jejich planetě přišel posádce velice vhod. Zanella byl ještě o něco


25

vyšší než jeho vrchní seržant, černé vlasy měl prokvetlé šedinami

a na první pohled připomínal chrta. Měl na sobě polokošili, ale

vrchní seržant byl oblečený v tričku s krátkým rukávem, na jehož

hrudi bojoval drak s čarodějem.

Jedinou tvář, kterou Weaver neznal, měl poručík v pracovní uniformě. Na jmenovce měl napsáno Fey.

Weaver byl ze všech přítomných nejméně vhodně oblečený. Ale vůbec mu to nevadilo.

„Jsme rádi, že jste konečně dorazil, komandére,“ poznamenal admirál Townsend bez jakékoli zahořklosti.

„Byl jsem skoro na vrcholku jedné hory v Alabamě, pane,“ vysvětloval Bill a posadil se. „Chvilku trvalo, než jsem na kole sjel k autu a dojel na zrcadliště.“

„Rozumím,“ přikývl Townsend, rozhlédl se a na rtech se mu zavlnil neveselý úsměv. „Všechny nás to zastihlo trochunepřipravené. Poručíku?“

„Abych se představil,“ začal důstojník v uniformě. „Jsemporučík Charles Fey z úřadu vesmírného velitelství pro mimozemské technologie. Tahle zpráva přišla přes ústředí vesmírnéhovelitelství a mě vyslali, abych vás seznámil se situací.“

„S jakou situací?“ zeptal se Bill.

„S nejhorší možnou,“ odpověděl poručík, stiskl klávesu nanotebooku a promítl na zeď hvězdnou mapu. Byla na ní zvýrazněna jedna hvězda. „Toto je HD 36951, která se na obloze nachází severně od pásu Orionu a je od Země vzdálena přibližně čtrnáct světlených let. Je to hvězda typu A3. Na její planetě G se nachází brána – jedna z nejvzdálenějších, jaké jsme dosud lokalizovali. Brána na Zemi ústí zhruba padesát mil od Wichity v Kansasu, přímo uprostřed obilného pole. Pro ty, kteří jsou obeznámeni s terminologií, jde o bosonovou resonanci typu šest. Jinými slovy nejde o dreenský typ tři. Na druhé straně byla už nějakou dobu zřízena malá vědecká stanice, která shromažďovala astronomická a archeologická data. Je to poměrně blízko hvězdokupy Orionu a z důvodu nedávného pokroku studia dreenských bran byla před nějakou dobou vybavena lepšími přístroji a odbornějším personálem. Admirále, tohle budu muset trochu rozvést,“podíval se na Townsenda.

„Pokračujte,“ vybídl ho admirál a opřel se do křesla.

„Jak si je komandér Weaver vědom a jak jistě tušíte i všichni ostatní, lze propojení bran do jisté míry sledovat,“ řeklporučík Fey. „Neaktivní bosony, které se snaží propojit, vysílají stálý proud muonů ve směru nejbližší brány, se kterou je možnénavázat spojení. Jakmile se propojí, lze odhalit stejný proud muonů. Během války s Dreen komandér Weaver – coby vedlejší cílkromě uzavření bran – pečlivě studoval dreenská propojení.“

„S přístroji, které jsme tenkrát měli po ruce, se daly sledovat poměrně obtížně,“ řekl Bill a zamračil se. „Nikdy jsme jepořádně nedokázali zaměřovat.“

„Nu, náš úřad vzal vaše původní údaje a ždímal je ještě o něco víc,“ řekl poručík s nepatrným úsměvem. „Nakonec, když jsme vedle sebe postavili data z prozkoumaných dreenských bran, se nám podařilo určit, že většina podle všeho míří k oblastisouhvězdí Střelce. Nachází se tam hvězdokupa, které se říká ‚místní skupina‘ – a právě tam se podle nás nachází prvotní centrum dreenských světů. Naštěstí se nachází v rameni Střelce.“

„Jak daleko...?“ zeptal se admirál.

„Galaxie se dělí na ramena, pane,“ řekl Fey a promítl na stěnu další obraz místní části galaxie, na němž byly označeny některé hvězdy. „My jsme tady, v rameni Orionu. A hned další rameno je rameno Střelce. Mluvíme přibližně o tisíci světelných let přímým směrem – ale možná to je až dva tisíce.“

„Dva tisíce hodin,“ řekl kapitán Blankemeier a zašklebil se. „Při maximální rychlosti. To je zatraceně dlouhá cesta.“

„Mně se to líbí,“ poznamenal admirál Townsend. „Čím dál jsou od nás, tím líp. Ale kvůli tomu tady nejsme.“

„Ne, pane,“ přisvědčil poručík. „Nicméně je to důležitý kousek v příběhu HD 36951. Věc se má totiž tak, že právě HD 36951 je nejbližší brána, kterou máme ve směru k oblasti, již mohli Dreen obsadit. Stanice byla tedy nedávno vybavena malou zajišťovací jednotkou a existovaly plány na zavedení satelitního systému. Nicméně...“

Znovu stiskl klávesu notebooku a na stěně se spustilo video. První záběry ukazovaly podlahu a zvukovou stopu zprvu tvořilo jen rychlé oddechování.

„Základna... je zničená...“ řekl mužský hlas, pak se záběr zvedl od podlahy a zaměřil se na oblast plnou prachu a kouře. „Došlo k... k obrovskému výbuchu. Byl jsem venku na průzkumu... jsou tu... ach bože...“

Kamera se zvedla nahoru a sledovala velký stín na obloze.Obrys byl víceméně oválný, ale nic moc dalšího už vidět nebylo, protože obraz sebou začal divoce trhat.

„Grappuju na to... grappuju na to...“ ozval se hlas znovu udýchaně a bylo jasné, že člověk, který záběry natáčel, se dal do běhu. „Běžím k bráně. Kdybych to nestihl...“

Obraz se zničehonic rozzrnil a udýchaný hlas zmlkl.

„Podle měření na druhé straně došlo k explozi, která prorazila skrz bránu,“ řekl poručík Fey a vypnul video. „Šlo jeno kinetickou energii, žádná radiace naměřena nebyla. Pohotovostní tým na místo dorazil zhruba za dvě hodiny. Místní šerif mezitím uzavřel bezprostřední okolí brány. Průzkumný tým z vesmírného operačního velitelství zjistil, že je základna zničená, podlevšeho po zásahu kinetickou energií. Také našli videokameru, ale ne osobu, která ji použila k natáčení – což byl podle hlasové analýzy doktor Charles Talbot, archeolog, který na té planetě studoval nějaké trosky. Nenašli jediný důkaz o přítomnostimimozemšťanů; přesto byla na základě standardního protokolu do brányodálena raketa Mark-88, která způsobila její destabilizaci, a brána samotná je nyní přesouvána do zajištěné oblasti v Antarktidě, kam byly staženy všechny potenciální dreenské brány.

Přestože byla hlavní základna zcela zničena, v nedalekýchtroskách se ještě nacházela sekundární základna. Je pravděpodobné, že se právě tam mohou nacházet osoby, které přežily první vlnu útoku a výbuch. Mají ale jen omezené zásoby. To, jestli vydrží dostatečně dlouho, než se na místo dostaneme my, může být... problematické.

A to je konec zprávy, pane.“

„A my tam máme vyrazit a zjistit, co se vlastně stalo, pane?“ zeptal se kapitán Blankemeier. „Podle původního plánu jsme po ukončení oprav a zásobování lodi měli dopravit vyslancek Cheerickům.“

„Což také uděláte – hned, jakmile provedete tuto misi,“ přikývl admirál Townsend. „Celá záležitost má několik stránek. Je vysoce nepravděpodobné, že by z oběžné dráhy na planetu zničehonic spadl meteorit, který by ze všech možných míst zasáhl právězákladnu. Někdo ji zničil. Potřebujeme vědět, kdo to byl – obzvlášť pokud to byli Dreen. A i když doktor Talbot nebyl astronom, mohl toho o galaxii vědět dost na to, aby navedlpravděpodobného nepřítele až k nám. A když už mluvíme o pravděpodobnosti, tak je docela pravděpodobné, že tam někdo přežil. Takže musíte okamžitě vyrazit. Tak rychle, jak to jen půjde. Zamíříte k téhle... co že to bylo za hvězdu, synu?“

„HD 36951, pane,“ napověděl mu poručík.

„Zamíříte k téhle hvězdě, najdete planetu, pokud možnozjistíte, co se tam stalo, zachráníte ty, kdo přežili, a pak zkusítezjistit, kdo to má všechno na svědomí,“ dokončil admirál. „Jestli to byli Dreen, tak se musíme ujistit, že se opravdu dokážou dostat takhle daleko. Když už jsme u toho, tak by bylo docela dobré zjistit něco bližšího o jejich vesmírných technologiích. Všechno, co víme, máme od Mreee – a ti nám řekli jen to, že nějaké vesmírné technologie mají. Jaký je stav lodi? Myslím reálný stav.“

„Ještě je třeba doplnit nějaké menší zásoby,“ odpověděl kapitán Blankemeier. „Opravdu. Můžeme se zvednout praktickykdykoli. Ale celá posádka je na dovolené.“

„Okamžitě je povolejte zpátky,“ řekl admirál. „Poručík Fey má veškerá data o studijním týmu, který byl na... to je jedno, jak se ta hvězda jmenuje. Poletí s vámi jako poradce a další očik pátrání. Tentokrát s sebou nebudete brát běžný vědecký tým. Chcete ještě něco?“

„Komandére Weavere?“ zeptal se velící důstojník a podíval se na svého astrogátora.

„Navrhl bych plný kontingent Zvláštních jednotek,“odpověděl Weaver. „Mají dost technických zkušeností na to, aby nám přišli vhod, až budeme potřebovat data, aniž by nás tak...omezovali jako většina vědeckého týmu.“

„Snaží se vám naznačit, že dokážou daleko lépe přežít, pane,“ vložil se do hovoru vrchní seržant Powell. „I když je pravda, že posledně se nevrátil zpátky žádný z nich. Navrhl bych, abychom s sebou vzali slečnu Moonovou. Zabavit ji na palubě lodi bez běžného vědeckého týmu sice může být náročné, ale možnábudeme potřebovat tlumočníka. Zvlášť pokud jde o jiný druh než Dreen.“

„A je jasné, že mariňáci se zúčastní v plném počtu,“ přikývl admirál. „Jak daleko že je tahle hvězda, synu?“ podíval se naporučíka.

„Zhruba pět set čtrnáct světelných let, pane.“

„Astro?“ zeptal se Blankemeier.

„Přibližně dvacet dní, pane,“ odpověděl Bill, když si to rychle spočítal. „Pokud bychom letěli přímou čarou. Budeme alemuset občas měnit kurs a rychlost, abychom se vyhnuli gravitačním bublinám. A sem tam bude třeba vychladit. Opravdový problém ale bude spíš relativní úprava.“

„Prosím?“ zeptal se admirál Townsend nejistě, ale pakpřikývl. „Aha, ta hvězda se bude pohybovat jinak než Slunce. Mám to. Chvíli trvá, než si starý námořník na všechno tohle vesmírné navigování zvykne. Světadíly a ostrovy se nehýbou. Alespoň ne tak, abyste si toho všimli.“

„Bude se pohybovat hodně jinak, pane,“ přikývl Bill.„Relativně řečeno se každá hvězda pohybuje jinou rychlostí. Hvězdy, které se nacházejí poblíž, se pohybují zhruba stejnou rychlostí jako Slunce, ale i v tomto případě mluvíme o vyšších relativních rychlostech, než jakých byla schopna jakákoli lidmi vyrobená loď až do chvíle, kdy jsme postavili Vorpalový meč. A v tomtopřípadě mluvíme o planetách mimo místní hvězdokupu. Když Meč vystoupí z warpu, má tutéž setrvačnou konstantu jako ve chvíli, kdy do něj vstupoval. Ta v podstatě odpovídá tomu, jak sepohybuje naše Slunce. Až se tam dostaneme, budeme muset dělat spoustu úprav. Bude jich ale třeba méně, pokud se tam chvíli zdržíme. Když vezmu do úvahy dobu nutnou pro vychládání, dal bych tomu jeden den na úpravy. A většinu cesty budeme muset letět na maximální tah.“

„Nechci příliš odbočovat od tématu,“ zabručel admirálzamračeně. „Ale proč se všechny tyhle odlišné rychlosti a setrvačnosti nějak neprojevují na lidech, když projdou branou?“

„Pokud dokážeme určit, pane,“ odpověděl místo Billa poručík, „tak ve chvíli, kdy projdete branou, prostě jste na místě. Je to, jako byste nebyl nikde mezi okamžikem, kdy vstupujete dozrcadla, a kdy z něj vystoupíte. Ještě pořád jsme nedali dohromady celou fyziku téhle věci. Ale takhle to funguje.“

„Dobře,“ řekl admirál nepřesvědčeně a potřásl hlavou. „Někdy se mi stýská po dobách admirála Halseyho. Kapitáne? Rozuměl jste cíli své mise?“

„Tři týdny plus minus pár dní na to, abychom se tam dostali, pane,“ odpověděl kapitán Blankemeier. „Předem neurčená doba strávená na místě a v okolní oblasti při pátrání po nepřátelích a dokud nedostaneme situaci pod kontrolu. Pak další měsíc cesty zpátky. Doufám, že loď nebude poškozena jako posledně. Takhle dlouho snášet únik vzduchu by mohlo být... složité.“

„Letíte tam hlavně proto, abyste zjistili, co se stalo, kapitáne,“ zdůraznil admirál. „Snažte se vyhnout jakémukoli boji. Ale... budete na tom jako staří kapitáni plachetnic. Jestliže dojdete k závěru, že je třeba jít do akce, půjdete do akce. Dokudvědátoři nepřijdou na to, jak ten pohon replikovat, budete vždycky víceméně sami.“

„Děláme, co můžeme...“ vyhrkli Bill i poručík Feyjednohlasně.

„Pane,“ dodal Bill s úsměvem.

„Vidím, že si budete mít s poručíkem během letu o čempovídat,“ poznamenal admirál a vstal. „Začněte svolávat své lidi. Chci vás mít venku z doku do dvou dnů.“

„To ale nebude možné, pane,“ vložil se do hovoru komandér Coldsmith.

„Prosím?“ zeptal se admirál se zvednutým obočím.

„Nevím jistě, jestli dokážeme za tak krátkou dobu prohnat všechny na palubě lékařskou prověrkou, pane,“ upřesnilrozpačitě výkonný důstojník.

„Zatraceně,“ ozval se Miller. „Na lékařskou prověrku jsemúplně zapomněl. Jak může někdo na něco takového zapomenout?“

„Snažíme se to vymazat z paměti, náčelníku,“ přikývlBlankemeier. „Ale tohle je opravdu problém.“

Předletová lékařská prověrka byla extrémně... rozsáhlá. Její smysl – kromě toho, jestli dokáže zkoumaná osoba snášettěžkosti a radosti vesmírného letu na palubě Vorpalového meče –spočíval v tom, aby bylo možné jasně prokázat, že každý člověk, který Zemi opustí, bude týmž člověkem, který se na Zemi zase vrátí. Nejenže obsahovala všechny běžné procedury tělesných testů plus testy krve, moči a tak dále, ale bylo do ní zahrnutoi rozsáhlé mapování mozku a tělesné chemie. Měla zabránit tomu, aby člověk z vesmíru na Zemi vědomě nebo nevědomky dopravil mimozemské cizopasníky nebo ještě podivnější bytosti.

Naneštěstí byly jisté aspekty tak rozsáhlé prohlídky samy o sobě tělesně vyčerpávající. Například chemikálie použité pro mapování mozku byly svým složením podobné těm, které sepoužívaly při chemoterapii. S podobnými důsledky: bolesti hlavy, chřipkové symptomy a hlavně nevolnost, jakou může člověk zažít jedině během opravdu strašlivých hurikánů na otevřeném moři.

„Doktor Chet vás samozřejmě doprovodí i na této misi,“odověděl admirál. „Lékařskou prověrku budete muset provéstběhem letu. Koneckonců budete mít téměř celý měsíc cesty, než se dostanete do operační oblasti. Odlet do úterní půlnoci, kapitáne. Je to nejzazší možný termín.“

„Rozkaz, pane,“ přikývl Blankemeier.

„Můžete jít.“ Eric si na cestu do kostela vzal svůj vůz. Sem sice vezl Joshe, ale požádal bratra, aby ho nechal jet domů samotného. Potřeboval trochu času.

Po obřadu mu neuvěřitelná spousta lidí chtěla potřást rukou. Příliš mnoho z nich se ptalo na to, kde vlastně ke Kříži přišel, a on mohl jen opakovat: „Je mi líto, ale tohle je tajné.“

Piersonovi byli jedni z těch, kdo se zastavili, aby si s nímpromluvili. Pan Pierson mu potřásl rukou a beze slova přikývl. Eric si uvědomil, že byl také v armádě, ale za nic na světě se nedokázal rozpomenout, kdy nebo kde to bylo. Paní Piersonová ho objala a vypadalo to, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Ericneměl nejmenší ponětí, proč by to měla dělat. Takhle se v jehospolečnosti chovala spousta lidí. Skoro to vypadalo, jako by všichni přesně věděli, čím vším vlastně prošel, ačkoli si byl docela jistý, že tahle informace podléhá přísnému utajení. Bylo možné, že podvědomě reagovala na něco, co z něj vyzařovalo? Zatraceně, takhle pesimistický nebyl.

Málem zpanikařil, když mu ruku podala Brooke Piersonová. Při jejím doteku mu dočista vyschlo v ústech. Nedokázal jí v tom okamžiku říct vůbec nic. Ani si nebyl jistý, jestli se zvládl alespoň usmát. To ho rozčilovalo. Obvykle se dokázal chovat mnohem uhlazeněji.

Ale celá tahle zkušenost jím opravdu hluboko uvnitř otřásla. Nešlo o to, že by se bál další mise. Právě naopak – začínal se těšit, až odsud zmizí. Byly to prostě... všechny ty změny. Věci,o kterých si kdysi myslel, že jsou pevné jako skála, teď byly úplně jiné. A on začínal být přesvědčený, že všechny tyhle změny seodehrávaly v něm, ne v okolním světě. Takže jaká verze reality bylavlastně skutečná?

Zasunul do přehrávače v autě čip, sklopil sedadlo a nechal se omývat nádherným hlukem Within Temptation. Předtím, než odletěl na misi, býval velkým fanouškem country hudby a tu a tam si ji pořád ještě rád poslechl – zvlášť když šlo o Tobyho Keitha a Clinta Blacka. Ale v podobných chvílích potřeboval texty goth a metalových kapel, aby si připomněl, proč dělá to, co dělá.

„Protože i kdyby to znamenalo konec života, který mám tak rád,nebudu utíkat, protože odsud není návratu...“ zašeptal, založil si rucev týle a zavřel oči. „Jestli to nezvládnu, bude mou zem bránit někdo jiný.“

Když se ale ozvalo zaťukání na okénko, posadil se a otevřel oči. Úmyslně zaparkoval až vzadu na kostelním parkovišti. Mimo jiné totiž věděl, že bude hudbu poslouchat pořádně nahlas, a nechtěl se nikoho, komu by se nezamlouvala, nějak dotknout. Ale jestli to byl nějaký další objímač... tak ten ať se s tím zatraceně smíří.

Osoba, stojící vedle jeho vozu, ale byla Brooke Piersonová.Ztlumil přehrávač, nechal sjet okénko dolů a překvapeně zamrkal.

„Vždycky jsem si myslela, že jsi spíš na country,“ řekla Brooke rozpačitě. „Co to bylo?“

„Jmenuje se to ‚Bráním svou zem‘,“ vykoktal. „WithinTemptation. To je holandská kapela.“

„Aha,“ odpověděla Brooke, stále ještě na rozpacích. „Poslyš, pojedeme do Aubry’s na oběd. Tvoje rodina jede taky. Napadlo mě, že se zeptám, jestli nechceš jet s námi.“

„Myslel jsem, že pojedeme na oběd domů,“ řekl Eric.

„Změna plánu?“ nadhodila Brooke. „Moje máma mluvila s tvojí mámou, jestli se chce připojit, a nějak se to rozšířilo. No, tak jako tak tam jedeme. Půjdeš taky?“

„Jasně,“ přikývl Eric.

„Dobře,“ řekla Brooke a zamávala mu. „Tak se tam uvidíme.“ Aubry’s byla rodinná restaurace se švédskými stoly a kuchyní ve stylu Crab Apple. Jedlo se v ní takzvané „domácí“ jídlo, cožobnášelo spoustu omáčky a příloh. Když si Eric naložil talíř, musel uznat, že se mu právě po takovém druhu stravy stýskalo. Bůh ví, že se mu bude hodit každá kalorie. A bylo dobré vidět, že se alespoň něco nezměnilo.

„To sis ale hezky naložil,“ poznamenala paní Piersonová, když se Eric o něco později vrátil s přídavkem.

„Taky to potřebuje,“ prohlásila Amanda Bergstresserová. „Je hubený jako šindel. Nejspíš kvůli tomu, že každé ráno chodíběhat. Kolik že jsi toho dneska uběhl?“

„Moc ne,“ zamumlal Eric přes bohatýrské sousto sekané s omáčkou.

„No, mně řekl, že uběhl deset mil,“ ozval se Josh. „A vážně nevím, jestli mu to mám věřit.“

„Však to říkám,“ odpověděl Eric s pohledem upřeným nabratra. „Moc ne.“

„Běháte tolik u námořní pěchoty každý den?“ zeptala se Brooke.

„Běháme,“ odpověděl Eric. „Alespoň u mé jednotky ano.Většina mariňáků toho tolik nenaběhá, ale každý dělá ranní rozcvičku.“

„Jaká to je jednotka?“ zeptal se pan Pierson.

„Rota B, průzkumná jednotka,“ řekl Eric automaticky. Nikdo mimo kasárna nepoužíval termín vesmírná pěchota.

„Já byl u námořnictva,“ poznamenal pan Pierson. „Ponorkář. Už jsi byl někdy v ponorce?“

Eric se zarazil s vidličkou zelených fazolek na půli cestyk ústům a pak přikývl.

„Ano, pane,“ řekl a zapátral v paměti, jaké krytí má jehojednotka. „Já jsem u... no, převedli nás k jednotce, která používá ty nové příbřežní ponorky. A popravdě řečeno trávíme na palubě ponorky hodně času, pane.“

„Takže toho hodně naběháte kolem Sherwoodského lesa?“zetal se s úsměvem veterinář.

„Pane,“ odpověděl Eric opatrně, „při vší úctě... nemámpovolení k tomu, abych o svých misích mluvil.“

„Ale víš, kde je Sherwoodský les, že?“ zeptal se stále ještě s úsměvem pan Pierson.

„Jistě, pane,“ odpověděl Eric. „Tam bývají na normálníponorce rakety, pane. Ale nesmím ani potvrdit, ani vyvrátit, jestli jsou vůbec nějaké rakety na ponorce, kde jsem já, pane.“

„Dostal jsi mě,“ poznamenal pan Pierson.

„Je teď samá záhada,“ postěžovala si paní Bergstresserová.„Dokonce nám ani neřekl, kde dostal to vyznamenání.“

„Netlač na něj, Amando,“ ozval se Steve Bergstresser tiše.„Nemůže o tom mluvit, a když jsi v takovém postavení, tak je to nepříjemné.“

„Ale my přece ani nejsme ve válce,“ namítla Amanda. „A když dostal takovéhle vyznamenání, tak to znamená, že bylv nebezpečí. A já bych jako jeho matka chtěla vědět proč.“

„Jednoho dne se to dozvíš, mami,“ řekl Eric střízlivě.„Všechno. Slibuji. Ale momentálně je to všechno utajené a já o tom opravdu nemůžu mluvit.“

„Líbí se ti to, co děláš?“ zeptala se Brooke a trochu se přitom mračila.

„To je... dobrá otázka,“ přiznal Eric. „Jsou chvíle, kdy se mi to opravdu líbí. A jsou chvíle, kdy strachy ani nevím, jak sejmenuju. Někdy jsou to stejné chvíle, ale většinou ne.“

„A mně řekl, že důvod, kvůli kterému dostal tovyznamenání, je ten, že poslední misi přežilo jen pět jejich chlapů,“ řekl Josh.

„No tak to ti moc děkuju za to, že to říkáš na veřejnosti,brácho!“ štěkl Eric.

„Cože?“ zeptala se paní Bergstresserová. „To si děláš legraci!“

„Musíme změnit téma hovoru,“ prohlásil pan Bergstresser. „Hned. A Joshi, až se vrátíme domů, musíme si my dva vážně promluvit.“

„Když jsem sloužil na ponorce, byli tam samí vtipálci, kteří se vyžívali v kanadských žertících,“ ozval se pan Pierson a přivzpomínání se usmál. „Je to takhle ještě pořád, nebo se drilu podařilo udusit srdce a duši celé služby?“

„Myslíte jako třeba když ukradli výkonnému důstojníkovidveře od kajuty, pane?“ zazubil se Eric. „Ne, pane, je to pořád úplně stejné. Jednou jsme jednoho našeho seržanta strašlivě vytočili, protože... ale vlastně nic.“

„Vždycky všechny rozhovory s tebou končí takhle doztracena?“ zeptala se Brooke.

„Jo, skoro vždycky,“ přikývl Eric smutně. Oči mu na okamžik potemněly. „No dobře, tak jo – měli jsme během poslední mise obrovské ztráty. Ale já to zvládl a zvládnu to i příště. Buduv pořádku, mami.“

„Musíš být opravdu odvážný,“ poznamenala Brooke. Eric se nedokázal rozhodnout, jestli je dobře nebo špatně, že to řekla tak neutrálním tónem.

„Prostě mám práci, kterou je třeba udělat,“ pokrčil rameny. „Někdo ji udělat musí a já jsem v tom vážně dobrý.“

„Ještě pořád čteš vědeckofantastické knížky?“ zeptal se pan Pierson. „Pokud si vzpomínám, tak jsi byl velký fanoušek.“

Každý den, pomyslel si Eric. Služební hlášení, posouzení po nasazení... „Už tolik ne,“ odpověděl nahlas. „Občas se dostanu k nějaké knížce během plavby.“

„Počítám, že v té době toho mariňáci ani moc na prácinemají,“ přikývl pan Pierson. „Dostal ses na nějaká zajímavá místa?“

To byste ani nevěřil, jak zajímavá byla, pomyslel si Eric znovu, ale nahlas neřekl ani slovo. Jeho úsměv ale musel být výmluvný.

„Takže moc zajímavá, ano?“ zvedl pan Pierson obočí.„A nesmíš o tom mluvit. Omlouvám se.“

„Ne, pane,“ řekl Eric. „Podívejte, naše mise jsou přísně tajné. Místa, kam máme namířeno, jsou přísně tajná. Mohu říct, že se tam dopravujeme ponorkou. Ale moc vycházek nemáme.“

„Rozumím,“ přikývl pan Pierson. „A to jsem se snažil změnit téma hovoru.“

„Já mám jednu změnu tématu,“ ozvala se Brooke. „Co budeme dělat po v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist