načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chvála pomalosti - Carl Honoré

Chvála pomalosti
-4%
sleva

Elektronická kniha: Chvála pomalosti
Autor:

"Čím rychleji, tím lépe – tak zní neúprosný diktát dnešní doby. Přestože si denně stěžujeme na zrychlující se životní tempo, dobrovolně mu podřizujeme nejen naši práci, ale i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 143
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » 65. pole
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 293
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: In praise of slow
Spolupracovali: z angličtiny přeložil Petr Hnilo
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.4
MOBI velikost (MB): 0.8
Nakladatelské údaje: Praha, 65. pole, 2012
ISBN: 978-80-87506-22-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Nespěchejte se vším, některé věci potřebují čas." Tak by se daly shrnout základy filozofie, která se staví do opozice k současné posedlosti rychlostí. Autor ukazuje - též na základě vlastních zkušeností, jak dosáhnout potřebného zpomalení našeho vražedného životního tempa. Stručně shrnuje historii zrychlování a připomíná smutné následky faktu, že se lidé stali v podstatě otroky času. V dalších kapitolách seznamuje se zásadami "pomalé filozofie" a s jejich uplatněním v různých oblastech: v oblasti stravování, v konceptu pomalého města, jež je přívětivé k chodcům a ne k automobilům, v alternativní medicíně, v kultuře volného času či při výchově dětí. Publikace kanadského novináře a publicisty představuje filozofii pomalosti. Poutavě a s humorem napsaná výzva k boji proti současnému kultu rychlosti a maximálního výkonu.

Popis nakladatele

"Čím rychleji, tím lépe – tak zní neúprosný diktát dnešní doby. Přestože si denně stěžujeme na zrychlující se životní tempo, dobrovolně mu podřizujeme nejen naši práci, ale i zdraví a vztahy.
Carl Honoré představuje novou pomalou filosofii, která se staví do opozice proti kultu rychlosti. Skrze osobní zkušenost ukazuje cestu, jak dosáhnout tolik kýženého zpomalení.
Provede nás stručnou "historií zrychlování" a poté nás vezme kolem světa k tokijským meditujícím manažerům, do newyorské "superpomalé cvičebny", do londýnské dílny tantrického sexu či do Itálie, domova Pomalého jídla a Pomalých měst.
Honoré píše s nadhledem a humorem. Trefně ukazuje na paradoxy a smutné následky neustálého zrychlování. Snaží se najít a nabídnout způsob, jak žít co nejlépe v rovnováze mezi rychlým a pomalým.

Chvála pomalosti byla přeložena do 33 jazyků a v řadě zemí se ihned po vydání stala bestsellerem.

"Některé věci můžeme objevit jen v pomalosti a tichu, naše přepracovaná doba tuto knihu potřebuje. Spěchejme pomalu – festina lente!" [Tomáš Sedláček, ekonom]

"Už bylo na čase, aby nám někdo inteligentním a přesvědčivým jazykem vysvětlil, že je potřeba šlápnout na brzdu nebo alespoň zkontrolovat tachometr." [Billy Collins, americký básník]

"Povinná četba pro všechna HR a marketingová oddělení. Čtěte pomalu, abyste ji mohli správně strávit." [Management Today]

"Spěchejte do knihkupectví!" [Mail on Sunday]" (jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Carl Honoré - další tituly autora:
Chvála pomalosti Chvála pomalosti
 
K elektronické knize "Chvála pomalosti" doporučujeme také:
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Černá labuť -- Následky vysoce nepravděpodobných událostí Černá labuť
 (e-book)
Myšlení, rychlé a pomalé Myšlení, rychlé a pomalé
 (e-book)
Konec prokrastinace -- Jak přestat odkládat a začít žít naplno Konec prokrastinace
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Carl

Honoré

Chvála

pomalosti

65. pole / praha 2013

Jak celosvětové hnutí

vyzývá na souboj

kult rychlosti


© Carl honoré, 2012

© 65. pole, 2013

ISBN 978-80-87506-23-3

Mirandě, Benjaminovi a Susannah


Obsah

00:00 Úvod: Věk vzteku 7 01:00 Dělej všechno rychleji 25 02:00 pomalé je krásné 43 03:00 Jídlo: Jak se dostat rychlosti na kobylku 59 04:00 Města: prolínání starého a nového 89 05:00 Mysl/Tělo: Mens sana in corpore sano 121 06:00 Medicína: Doktoři a pacienti 147 07:00 Sex: pomalý milenec 165 08:00 práce: Užitek z méně usilovné práce 185 09:00 Volno: Jak je důležité být v klidu 213 10:00 Děti: Výchova neuspěchaného dítěte 243 25:00 hledání tempo giusto 267

Poznámky 279

Seznam pramenů 287

Poděkování 293

V životě toho lze udělat více než jen zvyšovat jeho rychlost.

Gándhí

7

00: 00

Úvod

Věk vzteku

lidé se rodí, uzavírají manželství, žijí a umírají

v tak hektické vřavě, že byste mysleli, že se z toho zblázní.

William Dean Howells, 1907


9

J

ednoho slunečného odpoledne v létě 1985 se ještě jako nezle

tilý toulám evropou a mé cestování se zastavuje na jednom

náměstí periférie Říma... autobus zpátky do města má dvacet

minut zpoždění a nikde ani náznak, že se objeví. ale to zpoždě

ní mi nevadí. Místo toho, abych chodil po chodníku sem a tam

nebo abych si telefonicky stěžoval autobusové společnosti, vy

táhnu walkmana, lehnu si na lavičku a  poslouchám Simona

a Garfunkela, jak zpívají o radosti ze zpomalení tempa, zpomalení, které prodlouží okamžik. Každý detail té scény mám vyrytý do paměti: dva malí chlapci kopají do fotbalového míče kolem

středověké fontány; větve drhnou o vršek kamenné zdi; stará

vdova si nese v síťovce domů zeleninu.

přeskočme patnáct let a všechno je jinak... Scéna se přesouvá

na rušné římské letiště Fiumicino, kde jako zahraniční dopisova

tel spěchám, abych stihnul let domů do londýna. Místo abych

si spokojeně vykračoval po dlažebních kostkách, pádím odle

tovou halou a potichu proklínám každého, kdo mi zkříží cestu.

Místo poslouchání folkové hudby v laciném walkmanu hovořím

s redaktorem, který je tisíce kilometrů daleko. U turniketu se

zařadím na konec dlouhé fronty, kde se nedá dělat nic kromě,

inu ničeho. Jenže já už neumím nic nedělat. Tak abych něco dělal a aby to nebylo jen prázdné čekání, přelétnu zrakem noviny.

a tam narazím na článek, který mě nakonec inspiruje k tomu,

abych napsal knihu o zpomalení.

Zastavila mě slova: „Minutová pohádka na dobrou noc.“

různí autoři pomohli rodičům náročných capartů tím, že zhus

tili klasické pohádky do šedesátivteřinových štěků. představte si

stručné shrnutí příběhů hanse Christiana andersena. Nejprve

mě napadne: heuréka! poslední dobou totiž svádím každovečer

ní boj se svým dvouletým synem, který miluje dlouhé pohádky

10

čtené mírným, rozvláčným tempem. ale já ho každý večer smě

ruji k nejkratším knihám a čtu je rychle. Často se neshodneme.

„Čteš moc rychle,“ volá. Nebo když vykročím ke dveřím: „Chci

ještě jednu pohádku!“ Když zrychluji ten rituál před spaním, čás

tečně se cítím hrozně sobecky, ale zčásti nemohu odolat nutká

ní pospíchat k tomu dalšímu, co mám na programu – k večeři,

e-mailům, četbě, účtům, další práci, přehledu zpráv v  televizi.

loudavá procházka světem Dr. Seusse pro mě není alternativa.

Je to moc pomalé.

Takže na první pohled vypadá nápad minutových pohádek

na dobrou noc moc dobře. odvrčet šest nebo sedm „pohádek“

a i tak skončit do deseti minut – co víc si přát? Jenže když už

uvažuji, jak rychle může amazon dodat kompletní sadu, vyno

ří se jako záchranný kruh protiotázka: To jsem úplně zešílel?

Zatímco se fronta seřazená k odletu posouvá k poslední kontrole

letenek, odložím noviny a přemýšlím. Celý můj život se změnil

v „provozování spěchu“, ve snahu nacpat každou hodinu stále

větším množstvím aktivit. Jsem Skrblík se stopkami, posedlý

šetřením sebemenších kousíčků času, minuta tady, pár vteřin

tuhle. a nejsem sám. Všichni kolem mě – kolegové, přátelé, ro

dina – jsou lapení do stejné spirály.

americký lékař larry Dossey použil v roce 1982 výraz „ne

moc časem“, aby popsal obsesivní víru, že „čas utíká, není ho

dost a že musíte šlapat rychleji, abyste udrželi rychlost“. V dneš

ní době je celý svět nemocný časem. Všichni vzýváme stejný kult

rychlosti. Když jsem stál ve frontě na let domů do londýna, za

čal jsem bojovat s otázkou, která je ústředním bodem této kni

hy: proč pořád tak pospícháme? Jak se dá léčit nemoc časem?

Můžeme zpomalit? a neměli bychom to udělat?

11

Teď, v prvních letech dvacátého prvního století je všechno

a všichni pod jedním tlakem – dělat vše rychleji. Není to tak dáv

no, kdy Klaus Schwab, zakladatel a prezident Světového ekono

mického fóra, vysvětlil potřebu rychlosti strohými výrazy: „od

světa, ve kterém velký požírá malého, se posunujeme ke světu,

ve kterém rychlý požírá pomalého.“ Tohle varování daleko pře

sahuje darwinovský svět obchodu. V těchto rušných, uspěcha

ných časech je všechno závod s časem. Britský psycholog Guy

Claxton si myslí, že zrychlení je dnes naší druhou přirozenos

tí: „Vyvinula se v nás vnitřní psychologie rychlosti, úspory času

a maximalizace efektivity, a každý den sílí.“

Jenže přišel čas vyzvat naši posedlost po rychlosti na souboj.

rychlost není vždycky nejlepší. evoluce funguje na principu

přežití nejsilnějších, ne nejrychlejších. Vzpomeňte si, kdo vyhrál

závod želvy se zajícem. Jak pospícháme životem a pěchujeme do

každé hodiny stále víc a víc, přepínáme sami sebe až do kritic

kého bodu.

ale než budeme pokračovat, udělejme si jasno v jedné věci:

Tahle kniha není vyhlášením války rychlosti. rychlost přinesla

světu mnoho výtečných a osvobozujících změn. Kolik z nás by

chtělo žít bez internetu nebo létání letadly? problém je v tom, že

naše láska k rychlosti, naše posedlost tím, dělat stále více za stále

kratší dobu, zašla příliš daleko; změnila se v  závislost podob

nou modlářství. přestože rychlost začíná mít zpětné nežádoucí

účinky, dál vzýváme evangelium zrychlení. Jste v práci pozadu?

pořiďte si rychlejší internetové připojení. Nemáte čas na román,

který jste dostali o Vánocích? Naučte se rychločtení. Nezabírá

dieta? Zkuste liposukci. Máte moc práce, abyste vařili? Kupte

si mikrovlnku. ale některé věci nejdou urychlit a ani bychom

12

se o to neměli pokoušet. Nespěchejte se vším, některé věci po

třebují čas. Když urychlíte to, co by se urychlit nemělo, když

zapomenete, jak zpomalit, zaplatíte za to.

argumenty proti rychlosti začínají ekonomikou. Moderní

kapitalismus vytváří mimořádné bohatství, ale přírodní zdroje

hltá rychleji, než je matka příroda dokáže nahradit. Každý rok

zmizí tisíce čtverečních kilometrů amazonského deštného lesa

a  nadměrný lov vlečnými sítěmi poslal jesetera, ledovku pata

gonskou a  mnoho dalších ryb na seznam ohrožených druhů.

Kapitalismus se zrychluje víc, než mu prospívá, protože tlak na

prvenství v cíli mu nedává dost času na kontrolu kvality. Vezměte

si počítačový průmysl. V posledních letech si výrobci softwaru

zvykli spěchat se svými produkty na trh dříve, než mohly být

plně otestovány. Výsledkem je epidemie spadlých počítačů, zá

vad a poruch, které firmy každý rok stojí miliardy dolarů.

pak je tu lidská cena za turbokapitalismus. V  dnešní době

sloužíme spíše my ekonomice než ona nám. Dlouhé hodiny

v zaměstnání z nás dělají lidi neproduktivní, chybující, nešťast

né a  nemocné. ordinace doktorů jsou zaplaveny lidmi, kteří

trpí nemocemi vyvolanými stresem: nespavostí, migrénami,

vysokým tlakem, astmatem a žaludečními a střevními potížemi,

abych jmenoval jen ty hlavní. Současná pracovní kultura také

podlamuje naše psychické zdraví. „Syndrom vyhoření se dříve

vyskytoval především u  lidí nad čtyřicet let,“ říká jeden život

ní kouč usazený v londýně. „Dnes vidím třicetileté, a dokonce

dvacetileté muže a ženy, kteří jsou úplně vyhořelí.“

etika práce, která může být v rozumné míře zdravá, se nám

vymyká z rukou. přibývá lidí s nárokem na řádnou dovolenou,

ale s averzí k tomu si ji vybrat. při průzkumu společnosti reed

60 % z pěti tisíc britských dělníků odpovědělo, že v roce 2003

13

nevy užijí svůj plný nárok na dovolenou. američané nečerpají

v průměru pětinu svého placeného volna. Dokonce ani nemoc

už neudrží moderního zaměstnance mimo kancelář: jeden z pěti

američanů přijde do práce, i když by měl raději zůstat zalezlý

doma v posteli nebo navštívit doktora.

hrozivý příklad toho, kam tohle chování vede, vidíme

v Japonsku, kde užívají jedno slovo – karoši –, které znamená

„smrt z přepracování“. Nejznámější obětí karoši byl Kamei Shuji,

ambiciózní makléř, který během japonského akciového boomu

koncem 80. let 20. století běžně pracoval devadesát hodin týd

ně. Jeho firma vytrubovala jeho nadlidskou energii v newslette

rech a školicích brožurách, udělala z něj zlatý standard, na který

by měli aspirovat všichni zaměstnanci. poté Shujiho požádali,

aby cvičil starší kolegy v umění prodeje, a tím na jeho ramena

v obleku s proužkem naložili mimořádnou zátěž. Když japonská

akciová bublina v roce 1989 praskla, Shuji pracoval ještě více ho

din, aby tu ztrátu nahradil. V roce 1990 náhle zemřel na srdeční

mrtvici. Bylo mu dvacet šest.

I když někteří poukazují na Shujiho varovný případ, kultura

„dělej-dokud-nepadneš“ je v Japonsku stále hluboce zakořeněná.

V roce 2001 vláda ohlásila rekordních 143 obětí karoši. Kritici

uvádějí počet obětí smrti z přepracování v Japonsku v tisících.

pro konečný součet však vyhořelá pracovní síla nebyla pří

nosná už dlouho před nástupem karoši. Národní bezpečnostní

rada odhaduje, že pracovní stres v americe způsobuje miliono

vou pracovní absenci denně, což ekonomiku ročně stojí 150 mi

liard dolarů. V roce 2003 v Británii stres nahradil bolest v zádech

jako hlavní příčinu absencí v práci.

přepracování znamená hazard se zdravím i  z  jiných důvo

dů. Nechává méně času a energie na cvičení a pravděpodobně

nás povede k větší konzumaci alkoholu nebo konzervovaných potravin. Není náhoda, že nejrychlejší národy jsou také často

nejtlustší. až třetina američanů a pětina Britů je dnes klinicky obézní. Dokonce Japonci nabírají kila. V  roce 2002 průzkum

národní výživy zjistil, že třetina japonských třicátníků má nad

váhu. Navíc bohužel mnoho lidí, kteří se snaží udržet rychlé

tempo moderního světa, přechází od kávy k  silnějším stimu

lantům. Například kokain mezi profesionály s  bílým límeč

kem stále zůstává velice oblíbeným doplňkem energie, rychle ho dohánějí i  amfetaminy, jinak známé jako „speed“. Užívání této drogy na amerických pracovištích vyskočilo od roku 1998 o 70 %. Mnozí zaměstnanci upřednostňují krystalický metam

fetamin, který vyvolává vlnu euforie a  čilosti trvající většinu

pracovního dne. Ten také uživatele ušetří trapné užvaněnosti,

která je často vedlejším příznakem šňupání kokainu. háček je

v  tom, že silnější podoby speedu jsou návykovější než heroin

a  dojezd po užití může aktivovat depresi, nervozitu a  násilné chování.

Jedním důvodem, proč potřebujeme stimulanty, je skuteč

nost, že mnozí z nás málo spí. průměrná američanka toho má dnes na práci tolik a má na to tak málo času, že každou noc zavře oči na dobu o devadesát minut kratší než před stoletím. V jižní

evropě, duchovním sídle la dolce vita, ustoupila odpolední sie

sta tradičnímu zaměstnání od devíti do pěti: pouze 7 % Španělů

má pořád čas si po jídle schrupnout. Nedostatek spánku může

poškodit kardiovaskulární a imunitní systém, přivodit cukrovku

a  onemocnění srdce a  vyvolat poruchy trávení, podrážděnost

a depresi. Spánek kratší než šest hodin může poškodit motorickou koordinaci, řeč, reflexy a úsudek.

15

Únava hrála roli i  u  některých nejhorších katastrof moder

ní doby: Černobyl, exxon Valdez, Three Mile Island, Union

Carbide a raketoplán Challenger.

ospalost dokonce způsobuje více autonehod než alkohol. při

nedávném Gallupově průzkumu přiznalo 11 % britských řidičů,

že někdy usnuli za volantem. Studie americké Národní komise

pro poruchy spánku a bdění připsala polovinu všech dopravních

nehod únavě. Když to spojíme s naší oblibou rychlé jízdy, po

chopíme, proč jsou na silnicích taková jatka. Každoroční počet

obětí dnes na celém světě dosahuje 1,3 milionu, což je více než

dvojnásobek proti roku 1990. I když lepší bezpečnostní normy

snížily počet obětí v rozvinutých zemích, oSN předvídá, že do

roku 2020 bude doprava představovat třetí hlavní důvod úmrtí

ve světě. Dokonce i dnes zemře na evropských silnicích každý

rok více než čtyřicet tisíc lidí a 1,6 milionu se zraní.

Díky naší netrpělivosti se stává nebezpečný dokonce i volný

čas. Každý rok utrpí miliony lidí na celém světě zranění spojená

se sportováním a cvičením. Mnohá jsou způsobena přílišným

přepínáním těla: sportujeme moc silně, zbytečně rychle a  vý

sledky očekáváme příliš brzy. proti tomu není imunní dokonce

ani jóga. Má přítelkyně si nedávno namohla krk při jogínském

pokusu stát na hlavě dřív, než na to její tělo bylo připravené. Jiní

utrpí horší úrazy. V Bostonu v Massachusetts zlomil jeden ne

trpělivý učitel žákyni kyčelní kost tím, že ji nutil udělat rozštěp.

Jiný třicátník má teď zas trvale necitlivé místo na pravém stehnu

poté, co si během výuky jógy v elegantním studiu na Manhattanu

utrhl senzorický nerv.

Život ve spěchu se nevyhnutelně stává povrchním. Když spě

cháme, jednáme povrchně a nedaří se nám doopravdy se spojit

se světem nebo ostatními lidmi. Jak Milan Kundera napsal ve

své novele Pomalost z roku 1996: „Když se věci dějí moc rych

le, nikdo si nemůže být ničím jistý, vůbec ničím, dokonce ani

sám sebou.“ Všemu, co nás spojuje a kvůli čemu stojí za to žít –

komunita, rodina, přátelství –, prospívá jedna věc, které nikdy

nemáme dost: čas. V nedávné britské anketě odpověděla polo

vina dospělých, že jejich hektický program způsobil postupnou

ztrátu kontaktů s přáteli.

Vezměte si, jaké škody způsobí život v rychlém jízdním pruhu

třeba v rodině. V mnoha domácnostech jsou dnes hlavním způ

sobem komunikace lepítka na dveřích ledničky, protože každý

člen rodiny odchází a  přichází jindy. podle čísel zveřejněných

britskou vládou stráví průměrný pracující rodič dvakrát tolik

času e-maily než hrou se svými dětmi. V Japonsku dnes lidé zapi

sují své děti do meditačních center fungujících čtyřiadvacet ho

din denně. Všude v industriálním světě se děti vracejí ze školy do prázdných domů, kde není nikdo, kdo by vyslechl jejich příběhy, problémy, vítězství nebo obavy. V anketě Newsweeku prováděné

mezi americkými adolescenty v roce 2000 jich 73 % uvedlo, že

rodiče tráví se svými dospívajícími dětmi příliš málo času.

Děti trpí orgiemi zrychlování snad nejvíce. Dospívají rych

leji než kdy předtím. Mnohé děti jsou dnes stejně zaneprázd

něné jako jejich rodiče, žonglují s  diáři nacpanými vším od doučování po hodiny piána a  fotbalový trénink. Trefně to nedávno vyjádřil kreslený vtip: Dvě malé holčičky stojí na autobusové zastávce, každá svírá osobní plánovač. Jedna říká dru

hé: „Fajn, já si posunu balet o hodinu, dám si jinam gymnastiku

a  zruším piáno... Ty si přesuň hodiny houslí na úterý a  vynechej trénink fotbalu... To nám dá šestnáctého ve středu čas na

hraní od 15:15 do 15:45.“

Když děti žijí jako vysoce výkonní dospělí, nezbývá jim čas

na to, co je v dětství nejdůležitější: hrát si s kamarády, hrát si bez

dohledu dospělých, snít ve dne. To si také vybírá daň na jejich

zdravotním stavu, protože děti ještě hůře zvládají spánkovou

deprivaci a stres, což je cena za uspěchaný život. psychologové,

kteří se specializují na léčbu úzkosti u adolescentů, dnes zjišťují,

že mají čekárny nacpané již pětiletými dětmi, které trpí bolest

mi žaludku, bolestmi hlavy, nespavostí, depresí a  poruchami příjmu potravy. V mnoha industriálních zemích stoupají počty

sebevražd dospívajících. a není divu, vzhledem k zátěži, které

mnozí čelí ve škole. V roce 2002 louise Kitchingová, sedmnác

tiletá dívka z lincolnshiru v anglii, utekla v slzách z místnosti,

kde se zkoušelo. premiantka se toho dne zrovna chystala napsat pátou písemku, mezi tím měla jen desetiminutovou přestávku.

Budeme-li pokračovat tímto tempem, kult rychlosti se může jen

zhoršovat. Když se každý rozhodne pro rychlost, přestane být

rychlost výhodou a zbude pouze stupňující se tlak a ničivé závo

dění, kdo co zvládne rychleji bez ohledu na kvalitu.

Zničeného už je toho hodně. Zapomněli jsme, jak se na ně

jakou věc těšit a  jak se radovat z  okamžiku, kdy ta věc přijde.

V restauracích se stává, že uspěchaní stolovníci platí účet a ob

jednávají taxi už při zákusku. Mnoho fanoušků odchází ze spor

tovních akcí před koncem bez ohledu na stav hry jen proto, aby

na ostatní vyzráli v dopravě. Úplné prokletí je snaha plnit více úkolů současně. Dělat dvě věci najednou působí přece tak šikov

ně, tak efektivně, tak moderně. a přece to často znamená dělat

dvě věci nekvalitně. Já jako mnoho lidí čtu noviny při sledování

televize – a zjišťuji, že mám z obojího méně.

V této době zaplavené médii, bohaté na data, surfování kaná

ly a počítačové hry člověk ztrácí schopnost nedělat nic, vypnout

rušivé zvuky pozadí, zpomalit a  být prostě sám se svými myšlenkami. Nuda – to slovo před 150 lety sotva existovalo – je moderní vynález. Zrušme veškerou stimulaci, a rázem zneklidníme, panikaříme a hledáme něco, cokoli, abychom nějak využili čas.

Kdy jste naposledy viděli někoho ve vlaku jen tak koukat z okna?

Každý má moc práce se čtením novin, hraním videoher, poslou

cháním ipodů, prací na laptopu, tlacháním mobilním telefonem.

Místo toho, abychom hluboce přemýšleli nebo nechali my

šlenku, aby se nám v  mysli uležela, většinou instinktivně sáh

neme po nejbližším bonmotu. V době moderního vedení války chrlí dopisovatelé v poli a odborníci ve studiu analýzy událostí okamžitě, když k  nim dochází první informace. Často se pak

ukáže, že jejich postřehy jsou mylné. ale dnes na tom sotva zá

leží: v zemi rychlosti je králem člověk s okamžitou odpovědí. Se

satelitním vysíláním a čtyřiadvacetihodinovými zpravodajskými

kanály dominuje elektronickým médiím to, co francouzský sociolog pojmenoval le fast thinker – osoba, která se umí bez zavá

hání vytasit s pohotovou odpovědí na jakoukoli otázku.

Do jisté míry dnes všichni myslíme rychle. Naše netrpělivost

je tak neúprosná, že dokonce „okamžité uspokojení trvá moc dlouho“, jak sarkasticky poznamenala herečka a  spisovatelka

Carrie Fisherová.

To částečně vysvětluje chronickou frustraci, která bublá

těsně pod povrchem moderního života. Z  kohokoli nebo če

hokoli, co nám vstoupí do cesty, co nás zpomaluje, co nám brání dostat přesně to, co chceme a  kdy to chceme, se stává

nepřítel. Takže nejmenší překážka, nejmenší zpoždění, pouhý závan pomalosti dnes může u jinak normálních lidí vyvolat zu

řivost, při které praskají žíly. Důkazy v podobě každodenních

příběhů jsou všude kolem nás. V los angeles začal muž hádku

19

u  pokladny supermarketu, protože zákazníkovi před ním tr

valo moc dlouho zabalit si své potraviny. V londýně žena po

škrábala lak na autě, které jí překáželo při parkování. Manažer

firmy se obořil na stevardku, když bylo letadlo před přistáním

donuceno strávit dvacet minut navíc kroužením nad letištěm

heathrow. „ Já chci přistát hned!“ křičel jako rozmazlené dítě.

„hned, hned, hned!“

Nebo další příklad: Jednou před domem mého souseda

zastavila dodávka, a  donutila tak auta za sebou čekat, než ři

dič vyloží malý stolek. V minutě se čtyřicetiletá podnikatelka

v prvním autě začala zmítat na sedadle, třepat rukama a chytat

se za hlavu. otevřeným okénkem bylo slyšet hluboké hrdelní

úpění. – Scéna jako z Vymítače ďábla. Usoudil jsem, že musí mít

epileptický záchvat, a  běžím jí pomoci. ale ji prostě jen otrá

vilo, že nemůže jet. Vyklonila se z okénka a křičela na všechny

a na nikoho: „ Jestli neodjedete s tou blbou dodávkou, tak vás

do prdele zabiju!“ Muž z  dodávky pokrčil rameny, jako by to

všechno už znal, vklouzl za volant a odjel. Chtěl jsem tu křičící

ženu uklidnit, ale moje slova zanikla ve zvuku pneumatik pro

kluzujících na asfaltu.

Tam vede naše posedlost jednat rychle a šetřit čas. Ke vzteku

na silnicích, vzteku ve vzduchu, vzteku při nakupování, vzteku

ve vztahu, vzteku v kanceláři, vzteku na dovolené, vzteku v tělo

cvičně. Díky rychlosti žijeme ve věku vzteku.

poté, co se mi na letišti v Římě zjevily minutové pohádky na

dobrou noc, jsem se vracel do londýna s  posláním: prozkou

mat cenu za rychlost a perspektivu zpomalení ve světě posedlém

zrychlováním. Všichni naříkáme nad hektickým programem, ale

dělá s tím vůbec někdo něco? Ukazuje se, že ano. Zatímco svě

tem dál burácejí motory, snaží se velká a stále rostoucí menšina

20

pomalu ubírat plyn. V každém lidském úsilí, na které si vzpome

nete, od sexu, práce a cvičení po jídlo, lékařství a urbanistický

design, se daří těmto rebelantům něco nemyslitelného – vytvá

řejí prostor pro pomalost. a kupodivu jim to snižování rychlosti

funguje. přes našeptávání obchodníků s rychlostí, podobných

věštkyni Kasandře, se ukazuje, že pomalejší často znamená

hodnotnější – ať už tím myslíme lepší zdravotní stav, lepší práci,

lepší obchod, lepší rodinný život, lepší výkon, lepší úpravu jídla

a lepší sex.

ostatně to už známe. V  devatenáctém století se lidé brá

nili tlaku na zrychlení mnoha způsoby, které fungují dodnes.

odbory prosazovaly více volna. Vystresovaní obyvatelé měst

hledali útočiště a zotavení na venkově. Malíři, básníci a řemesl

níci hledali cesty a postupy, které by uchránily estetiku pomalos

ti i ve věku strojů. ale dnes se odpor proti rychlosti přesunuje do

mainstreamu s větší naléhavostí než kdy předtím. Mezi prostými

lidmi, v kuchyních, kancelářích, koncertních sálech, továrnách,

tělocvičnách, ložnicích, uměleckých galeriích, nemocnicích, re

kreačních střediscích a školách okolo nás odmítá stále více lidí

přijmout diktát rychlosti. a  právě z jejich různých pokusů o při

brzdění vyklíčilo semínko globální pomalé filosofie...

a teď přišla ta pravá chvíle, abychom si definovali termíny.

V  této knize znamenají slova rychle a pomalu více než pouze

popis rychlosti změny. Jsou zkratkou pro způsoby bytí nebo

filosofii života. rychlost znamená zaměstnání, ovládání, agresi

vitu, uspěchanost, napětí, povrchnost, netrpělivost, akci, kvan

titu na úkor kvality. pomalost je opakem: značí klid, pečlivost,

vnímavost, intuici, trpělivost, přemýšlení, kvalitu stojící vždy

před kvantitou. pomalost umožňuje vytváření opravdových

a smysluplných kontaktů – s lidmi, kulturou, prací, jídlem, se

vším.

paradoxem je, že pomalé neznamená vždy pomalu. Jak uvi

díme, plnit úkol pomalým způsobem často přináší rychlejší

výsledky. Také lze dělat věci rychle a přitom si udržet pomalé

rozpoložení mysli. Století poté, co psal rudyard Kipling o tom,

jak si zachovat chladnou hlavu, když ji všichni kolem vás ztráce

jí, se lidé učí, jak zůstat v klidu. Jak zůstat uvnitř pomalí, i když

spěchají, aby stihli termín v práci nebo aby včas odvezli děti do

školy. Jedním z cílů této knihy je ukázat, jak to dělají.

přes tvrzení některých kritiků nevyzývá pomalá filosofie

k tomu, dělat všechno šnečím tempem. ani to není snaha něja

kých „luddistů“ (odpůrců techniky) vrhnout celou planetu zpát

ky do nějaké předindustriální utopie. hnutí naopak vytvořili lidé

jako já nebo vy, kteří chtějí žít lépe v rychle se měnícím moder

ním světě. proto lze pomalou filosofii shrnout do jediného slo

va: rovnováha. Buďte rychlí, když má smysl být rychlí, a buďte

pomalí, když situace vyžaduje pomalost. Snažte se žít rychlostí,

které muzikanti říkají tempo giusto – v přesném tempu.

Jedním z předních stoupenců brzdění je Carlo petrini, italský

zakladatel pomalého jídla (Slow Food), mezinárodního hnutí prosazujícího velmi moudrou úvahu, že co jíme, by mělo být vypěstované, uvařené a pozřené v poklidném tempu. a přestože je

jeho hlavním bitevním polem jídelní stůl, je pomalé jídlo něčím

mnohem složitějším než výmluvou pro dlouhé obědy. Manifest

hnutí volá do zbraně proti kultu rychlosti ve všech jeho podo

bách: „Naše století, které začalo a vyvinulo se pod vlajkou indu

striální civilizace, nejdříve vynalezlo stroj, a pak si ho vzalo jako

životní vzor. Jsme zotročeni rychlostí a  všichni jsme podlehli


22

stejnému záludnému viru: rychlému životu, který rozvrací naše

zvyky, proniká do soukromí našich domovů a nutí nás jíst fast

food.“

S petrinim jsem se setkal jednoho žhavého letního odpoled

ne v Bra, malém piemontském městě, kde sídlí vedení pomalého jídla. Jeho recept na život má konejšivě moderní příchuť. „pokud

jste vždycky pomalí, pak jste hloupí – a to vůbec není náš cíl,“

říká mi. „Být pomalý znamená, že ovládáte rytmus svého vlast

ního života. Vy rozhodujete, jak rychlý musíte být v kterémkoli

kontextu. Chci-li dnes dělat rychle, dělám rychle; chci-li zítra dělat pomalu, dělám pomalu. My bojujeme za to, abychom si

určovali své vlastní tempo.“

Tato velmi jednoduchá filosofie vítězí v  nejrůznějších pro

středích. Miliony lidí se na pracovištích snaží o lepší rovnováhu

mezi prací a životem – a daří se jim to. V ložnici lidé objevují potěšení z pomalého sexu prostřednictvím tantry a dalších podob erotického brzdění. Názor, že pomalejší je lepší, potrhuje boom cvičebních režimů – od jógy po taiči – a alternativní medicíny – od bylinkářství po homeopatii –, které zaujímají poklid

ný, holistický přístup k tělu. Města všude po světě renovují svá

životní prostředí, aby lidi povzbudila k pomalejšímu životnímu

stylu – méně jezdit a více chodit. Dokonce i čím dál víc dětí již

vybočuje z rychlého jízdního pruhu, protože se jim rodiče snaží

zvolnit týdenní rozvrh.

Pomalá filosofie se v  některých oblastech nevyhnutelně se

tkává s  tažením proti globalizaci. Zastánci obojího věří, že turbokapitalismus nabízí jednosměrnou jízdenku na cestu

směrem ke zničení planety i lidí, kteří na ní žijí. Tvrdí, že mů

žeme žít lépe, pokud spotřebováváme, vyrábíme a pracujeme


23

v  rozumnějším tempu. Stejně jako umírnění antiglobalizá

toři však pomalí aktivisté neusilují o  zničení kapitalistického

systému. Spíše mu chtějí dodat lidskou tvář. Samotný petrini

hovoří o  „morální globalizaci“. ale pomalé filosofii jde o  něco

mnohem hlubšího a širšího než o pouhou ekonomickou refor

mu. Tím, že se zaměřuje na falešného boha rychlosti, se snaží vyzdvihnout to, co ještě zůstalo v epoše silikonového čipu lid

ské. Pomalé krédo se může vyplatit, pokud se uplatní postupně

a  rozumně. abychom získali plný prospěch z pomalé filosofie,

musíme se důkladně zamyslet nad naším celkovým přístupem

ke světu. Pomalý svět neznamená nic menšího než revoluci životního stylu.

Pomalá filosofie se stále utváří. Nemá žádné ústřední vedení

ani web, žádného vůdce, žádnou politickou stranu, kteří by nesli

jeho poselství. Mnozí lidé se rozhodnou zpomalit, aniž by se kdy

cítili součástí kulturního trendu, natož tažení proti globalizaci.

Záleží jen na tom, že rostoucí menšina volí pomalost před rych

lostí. Každé přibrzdění dodává pomalé filosofii další impuls.

Pomalí aktivisté spolu s odpůrci globalizace společně budují

hybnou sílu a zdokonalují svou filosofii prostřednictvím mezi

národních konferencí, internetu a médií. Skupiny pro pomalost vznikají po celém světě. Některé, jako pomalé jídlo, se soustředí

na konkrétní sféru života. Jiné vytvářejí širší zázemí pro pomalou

filosofii. Mezi ně patří třeba japonský Klub líných, long Now

Foundation se sídlem v USa a evropský Spolek pro zpomalení

času. Velká část rozvoje pomalé filosofie pochází ze vzájemného

ovlivnění. pomalé jídlo už podnítilo vznik sesterských skupin.

pod vlajkou pomalých měst usiluje více než šedesát měst v Itálii

i mimo ni o to, aby se změnila v oázu klidu. Bra je také domovem

24

pomalého sexu, hnutí zaměřeného na vypuzení spěchu z ložnice.

Ve Spojených státech inspirovala petriniho doktrína předního

pedagoga k zahájení hnutí za „pomalé vzdělávání“.

Mým cílem v této knize je představit pomalou filosofii širšímu

publiku, vysvětlit, co hlásá, jak se vyvíjí, jakým překážkám čelí

a proč má nám všem co nabídnout. Mé motivy však nejsou zce

la nesobecké. Jsem závislý na rychlosti, a tak je tato kniha také

mou soukromou výpravou. Během jejího psaní chci totiž oživit

něco z poklidu, který jsem cítil při čekání na autobus v Římě.

Chci umět svému synovi číst a nesledovat přitom hodiny. Jako

většina lidí chci najít způsob, jak žít lépe a  v  rovnováze mezi

rychlým a pomalým.

01:00

Dělej všechno rychleji

prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu:

o krásu rychlosti.

Manifest futurismu, 1909

C

o děláte jako první, když se ráno probudíte? roztáhnete

závěsy? převalíte se, abyste se stulili ke své partnerce nebo

k polštáři? Vyskočíte z postele a uděláte deset kliků, aby se vám

rozproudila krev? Ne, to první, co uděláte, to první, co udělají

všichni, je, že se podíváte, kolik je hodin. Ze svého hřadu na

nočním stolku nám hodiny poskytují orientaci, říkají nám nejen,

jak si stojíme během dne, ale také vlastně radí, jak reagovat. Je-li

brzy, zavřu oči a snažím se zase usnout. Je-li pozdě, vyskočím

z postele a běžím rovnou do koupelny. hned od prvního oka

mžiku, kdy se probudím, o všem rozhodují hodiny. a tak to jde

dál celý den, kdy pelášíme od jedné schůzky, jednoho termínu

k dalšímu. Každý okamžik je součástí harmonogramu, a kamkoli se podíváme – na noční stolek, do kantýny, do rohu monitoru počítače, na svá zápěstí –, tam tikají hodiny a sledují, jak postupujeme, nabádají nás, abychom se neopozdili.

V našem rychle se pohybujícím moderním světě se vždycky

zdá, že vlak času vyjíždí ze stanice, jen co dorazíme na nástupi

ště. Bez ohledu na to, jak rychle jednáme, bez ohledu na to, jak

šikovně si vše rozvrhneme, den nemá nikdy dost hodin. Do jisté

míry tomu tak bylo vždycky. ale dnes cítíme větší tlak času než

kdy předtím. proč? proč jsme jiní než naši předci? pokud máme

někdy zpomalit, musíme především chápat, proč jsme zrychlili, proč svět tak zrychlil obrátky, proč má tak pevný časový harmo

nogram. a abychom to udělali, musíme nejprve začít tím, že se podíváme na náš vztah k samotnému času.

lidstvo bylo vždycky otrokem času, cítilo jeho přítomnost

a moc a nikdy si nebylo jisté, jak ho definovat. Ve čtvrtém stole

tí nad tím hloubal svatý augustin: „Co je tedy čas? Vím, nikdo

se mne neptá; ale kdybych dychtil vysvětlit to člověku, který se


28

mě zeptá, prostě to nevím.“ o tisíc šest set let později přesně chápeme, jaký měl pocit, když zápasíme s několika stranami díla

Stephena hawkinga. I když je čas prchavá věc, každá společnost

si vytvořila způsoby, jak měřit jeho běh. archeologové se do

mnívají, že před více než dvaceti tisíci lety v době ledové počítali

lovci dny mezi fázemi Měsíce tak, že ryli čáry a díry do klacků

a kostí. Každá významná kultura v dávném světě – Sumerové

a Babylóňané, egypťané a Číňané, Mayové a aztékové – vytvo

řila svůj vlastní kalendář.

Jedním z  prvních dokumentů, který vyšel z  Gutenbergova

knihtisku, byl „Kalendář roku 1448“. Když se naši předci naučili změřit roky, měsíce a  dny, pokračovali rozsekáváním času na

menší jednotky. egyptské sluneční hodiny z doby 1500 let př. Kr. jsou jedním z nejstarších dochovaných nástrojů k rozdělení dne

na stejné části. první „hodiny“ byly založeny na tom, jak dlouho trvalo vodě nebo písku protéct dírou, nebo svíčce či misce oleje dohořet. počítání času udělalo velký krok vpřed s vynálezem

mechanických hodin, jež se v evropě objevily ve třináctém sto

letí. od konce 17. století lidé uměli přesně měřit nejen hodiny,

ale také minuty a vteřiny.

podstatným stimulem k měření času bylo přežití. Dávné civi

lizace používaly kalendáře k výpočtům, kdy sázet a sklízet úro

du. avšak hned od začátku se u měření času projevilo, že je to dvojsečný meč. Na jednu stranu může snaha něco si rozvrhnout

práci kohokoli – od sedláka po softwarového inženýra – zefek

tivnit. ovšem na druhou stranu jakmile začneme čas kouskovat,

pozice se obrátí a  velení od nás převezme čas. Stáváme se ot

roky časového rozvrhu. harmonogramy nám dávají lhůty už ze

své samotné podstaty a nutí nás chvátat. Jak říká italské přísloví:

Člověk měří čas a čas měří člověka.


29

To, že hodiny denně umožňují časový rozvrh, nám slibuje

větší efektivitu – a také přísnější kontrolu. avšak první dělení

času bylo příliš nespolehlivé, aby vládlo lidstvu způsobem, ja

kým to hodiny dělají dnes. Sluneční hodiny nefungovaly v noci

nebo pod mrakem a délka sluneční hodiny se lišila den ode dne

díky naklonění Země. přesýpací a vodní hodiny byly ideální pro

načasování nějakého činu, ale nedovedly určit, jaká je část dne. proč se tolik soubojů, bitev a  dalších událostí v  historii kona

lo za úsvitu? Ne že by si naši předci potrpěli na to, být ranní

mi ptáčaty, ale úsvit byla jediná doba, kterou mohl každý určit

a shodnout se na ní. Život určovalo to, čemu sociologové říkají

přirozený čas. lidé dělali věci, kdy se to zdálo správné, ne když

jim to řekly náramkové hodinky.

Jedli, když měli hlad, a spali, když byli ospalí. Nicméně od

počátku šlo určování času ruku v ruce s tím, říkat lidem, co kdy

mají dělat. Benediktinští mniši žili již v šestém století podle re

žimu, na který by byl pyšný manažer moderní doby. používali

primitivní hodiny, zvonili na zvony ve stanovených intervalech

ve dne i v noci, aby se vzájemně nabádali k plnění jednoho úkolu

za druhým, od modlitby přes studium zemědělských prací po

odpočinek a zase zpátky k modlitbě.

Když se mechanické hodiny začaly objevovat na náměstích

měst napříč evropou, hranice mezi dochvilností a  udržením

kontroly byla ještě nejasnější. Výmluvný příklad nabízí Kolín

nad rýnem. podle historických záznamů byly veřejné hodiny v  tomto německém městě vztyčeny kolem roku 1370. V  roce

1374 Kolín vydal zákon, který dělníkům ustanovil začátek a ko

nec pracovního dne a omezil jejich přestávku na oběd na „jednu

hodinu a ne déle“. V roce 1391 město zavedlo zákaz vycházení od 21:00 (20:00 v zimě) pro cizince, po němž roku 1398 následoval

všeobecný zákaz vycházení po 23:00. obyvatelé Kolína prožili

v rozmezí jedné generace ohromný skok: ještě nedávno žili zce

la bez představy o přesném čase a najednou umožnili hodinám,

aby jim diktovaly, kdy mají pracovat, jakou dobu si vyhradit na oběd a kdy chodit každou noc domů. Čas hodin získával převa

hu nad přirozeným časem.

Následujíce cestu, kterou vytyčili benediktini, začali moder

ně smýšlející evropané používat denní časový rozvrh k  tomu,

aby žili a pracovali efektivněji. leon Battista alberti byl jakožto

filosof, architekt, hudebník, malíř a sochař italské renesance vel

mi zaneprázdněný člověk. aby svůj čas využil co nejvíce, začal si

každý den pořizovat rozvrh: „Když ráno vstanu, dřív než cokoli jiného se zeptám sám sebe, co musím toho dne udělat. Z tolika

věcí si udělám seznam, přemýšlím o nich a přiřadím jim správ

ný čas: tohle dnes ráno, tohle dnes odpoledne a to další večer.“

Zkrátka vidíte, že alberti by určitě ocenil osobního digitálního

asistenta.

Vytváření časových plánů se pak stalo všeobecně oblíbeným

životním stylem během průmyslové revoluce, protože svět se

přiklonil k  rychloběhu. před věkem strojů se nic nepohybo

valo rychleji než cválající kůň nebo loď pod plnými plachtami.

Síla motoru všechno změnila. Najednou mohli lidé, informace

a materiály cvaknutím vypínače cestovat na velké vzdálenosti

rychleji než kdy předtím. Továrna mohla za jediný den vychrlit

více zboží než řemeslník za celý život. Nová rychlost slibovala

nepředstavitelné vzrušení a  prosperitu a  lidé horlivě naslouchali. Když první parní vlak na světě vyrazil roku 1825 v anglic

kém Yorkshiru na svou první jízdu, vítal ho čtyřicetitisícový dav

a dvacet jedna dělových salv.

Industriální kapitalismus se živil rychlostí a  odměňoval ji

jako nikdy předtím. podnik, který vyráběl a dodával své výrob

ky nejrychleji, dokázal prodávat za nižší cenu než jeho konku

renti. Čím rychleji jste z kapitálu udělali zisk, tím rychleji jste

ho mohli opět investovat pro ještě větší zisk. Ne náhodou vstoupil výraz „vydělat rychlé prachy“ do slovní zásoby v devatenác

tém století.

V roce 1748 na úsvitu průmyslového věku požehnal Benjamin

Franklin svazku zisku a spěchu aforismem, který se dnes stále

s oblibou používá: Čas jsou peníze. Nic neodráželo nebo neposi

lovalo nový myšlenkový proud více než posun směrem k placení

dělníků podle hodin místo úkolově. Když každá minuta stála pe

níze, obchod zjistil, že uvízl v nekonečné soutěži o zvýšení zis

ku. Zůstat vepředu před smečkou znamenalo zavést technologii

šetřící čas dřív, než to udělali vaši konkurenti. Moderní kapita

lismus přišel s vnitřním imperativem modernizovat, urychlovat,

stát se efektivnějším.

Zrychlit tempo pomohla i  urbanizace, další rys průmys

lové epochy. Města vždy přitahovala energické a  dynamické lidi, a  navíc městský život působí jako obrovský urychlovač

částic. Když se lidé přestěhují do města, začínají dělat všechno

rychleji. V roce 1871 napsal anonymní autor deníku o hlavním

městě Británie: „opotřebení síly nervů a vybití energie mozku

v londýně jsou kolosální. londýňan žije rychle. V londýně

se člověk oddělá, všude jinde zreziví... Myšlenky se vždy upí

nají k rychlému sledu nových představ, novým lidem a novým

senzacím. Veškerý obchod se děje zvýšeným tempem. Nákup

a prodej, počítání a vážení, a dokonce hovor přes pult probíha

jí s rychlostí a rázností... Vše pomalé a rozvláčné brzy zjistí, že

32

nemá šanci; ale po nějaké době jako pivovarský kůň zapřažený

do lehké rychlé kolesky vyvine nečekané tempo.“

rozvoj industrializace a  urbanizace v  devatenáctém stole

tí přinesl nekonečnou přehlídku vynálezů určených k  tomu,

aby lidem pomohly rychleji cestovat, pracovat a komunikovat.

Většina z  patnácti tisíc strojů registrovaných na americkém

patentovém úřadě v  roce 1850 byla určena, jak jeden švédský

turista poznamenal, „k akceleraci rychlosti a k šetření našeho

času a  práce“. londýn otevřel první trasu metra v  roce 1863;

Berlín spustil první elektrickou tramvaj v roce 1879; otis uká

zal první eskalátor v roce 1900. od roku 1913 sjížděly z prvního

výrobního pásu Fordovy automobily Model T. Komunikaci také

zrychlilo, když roku 1837 začal fungovat telegraf následovaný

roku 1866 prvním transatlantickým kabelem a o desetiletí poz

ději telefonem a bezdrátovým rádiem.

avšak žádná z  nových technologií nemohla být plně využi

ta bez přesného dodržování času. hodiny představují operační

systém moderního kapitalismu, je to věc, která ovlivní mno

ho – schůzky, termíny odevzdání a uzávěrek, smlouvy, výrobní

procesy, harmonogramy, pracovní směny. lewis Mumford, vý

znamný společenský kritik, identifikoval hodiny jako „klíčový

stroj“ průmyslové revoluce. ale vytvoření standardního času

odhalilo svůj plný potenciál až koncem devatenáctého století.

Do té doby každé město měřilo čas podle slunečního poledne,

zvláštního okamžiku, kdy se slunce objeví přímo nad hlavou.

Výsledkem byla anarchistická směsice místních časových zón.

Například počátkem 90. let 19. století bylo New orleans dvacet

tři minut za Baton rouge, jež leží sto třicet kilometrů na západ.

V  dobách, kdy nikdo nedokázal jet rychleji než kůň, na ta

kových nuancích nezáleželo, ale teď vlaky přesouvaly pasažéry

rychleji a  rozdíly v  měření času začaly být patrné. aby státy umožnily existenci dobře fungujících železničních jízdních řádů,

začaly své hodiny harmonizovat. od roku 1855 většina Británie přijala čas přenášený telegrafem z  Královské observatoře

v  Greenwichi. V  roce 1884 se dvacet sedm států dohodlo, že

uzná Greenwich jako hlavní poledník, což nakonec vedlo k vy

tvoření globálního standardního času. od roku 1911 měla větši

na světa stejný čas.

přesvědčit první průmyslové dělníky, aby žili podle hodin,

nebylo snadné. Mnozí pracovali svou vlastní rychlostí, přestáv

ky si dělali podle chuti nebo vůbec nepřišli do práce – a to byla

katastrofa pro továrníky platící hodinovou mzdu. aby vládnoucí

třídy naučily dělníky nové disciplíně času, kterou si žádal moderní kapitalismus, přistoupily k  propagaci dochvilnosti jako občanské povinnosti a morální cti a haněly pomalost a opožďo

vání jako smrtelné hříchy. electric Signal Clock Company ve

svém katalogu z roku 1911 varovala před zlozvykem nedochvil

nosti: „existuje-li jedna přednost, kterou by měl více než ty dru

hé pěstovat ten, kdo touží po úspěchu v životě, je to dochvilnost:

má-li se vyhnout jedné chybě, tak je to zpoždění.“ Jedny z firem

ních hodin, výstižně pojmenované autokrat, slibovaly „převrat u opozdilců a lidí, kteří se opožďují“.

Dochvilnost měla velkou konjunkturu, když roku 1876 přišly

na trh první natahovací budíky. o pár let později začaly továr

ny instalovat pro dělníky hodiny, aby ukazovaly začátek a konec

každé směny, a zavedly tak zásadu, že „čas jsou peníze“, do kaž

dodenního rituálu. Jak se začínala počítat každá vteřina, z pře

nosných chronometrů se stal symbol postavení. V USa se chudí

stávali členy klubů, které každý týden losovaly v  loterii jedny

hodinky. ponaučení v McGuffeyho Čítance z roku 1881 varovalo

34

děti před hrůzami, které může způsobit opoždění: srážky vlaků,

špatné obchody, vojenskou porážku, mylné popravy, pokažené

milostné vztahy: „V životě to chodí tak, že denně selhávají vý

borně vypracované plány, lidé přicházejí o bohatství, čest, štěstí,

dokonce i o život, protože má někdo zpoždění.“

Jak si čas upevňoval svou moc a technologie umožňovala dě

lat všechno rychleji, spěch a chvat postupně prosakovaly do kaž

dého zákoutí života. od lidí se čekalo, že budou myslet rychleji,

pracovat rychleji, mluvit rychleji, číst rychleji, psát rychleji, jíst

rychleji, pohybovat se rychleji. Jeden pozorovatel v devatenác

tém století sarkasticky poznamenal, že průměrný Newyorčan

„vždycky chodí, jako by měl před sebou dobrý oběd a za sebou

soudního sluhu“. V  roce 1880 Nietzsche zaznamenal rostoucí

kulturu „...spěchu, neslušného a upoceného chvatu, který chce

‚mít všechno hotové‘ najednou“.

Intelektuálové si začali všímat, že technologie nás utváří tak,

jak jsme ji utvořili my. V roce 1910 historik herbert Casson na

psal, že „...s použitím telefonu přišel nový zvyk myšlení, život se

stal napjatější, hbitější, intenzivnější“. Casson by nebyl překva

pený, kdyby se dozvěděl, že dlouhé hodiny strávené prací na po

čítačích mohou způsobit, že jsou lidi netrpěliví vůči komukoli,

kdo se nepohybuje rychlostí softwaru.

Kultura spěchu postoupila na konci devatenáctého století

výše díky jednomu z  prvních manažerských konzultantů jmé

nem Frederick Taylor. Taylor použil v  bethlehemských oce

lárnách v pensylvánii stopky a  logaritmické pravítko, aby do

nejmenšího zlomku vteřiny spočítal, jak dlouho by měl trvat

každý úkol, a pak je uspořádal z hlediska maximální efektivity.

„V  minulosti byl člověk na prvním místě,“ prohlásil zlověstně.

„V budoucnosti musí být na prvním místě Systém.“ ale i když

35

se jeho stať četla se zájmem po celém světě, samotný Taylor při

zavádění „vědeckého managementu“ do praxe zažíval úspěchy

jen zčásti. V bethlehemských ocelárnách naučil jednoho dělníka

přesunout čtyřikrát více surového železa denně, než byl průměr.

Mnozí z dalších zaměstnanců však dali výpověď, stěžovali si na

stres a  únavu. S  Taylorem bylo těžké vyjít a  nakonec ho roku

1901 propustili. ale i když prožil poslední léta v relativním ústra

ní, krédo této postavy nenáviděné odbory – časový rozvrh první,

člověk druhý – zanechalo na západní psychice nesmazatelnou

stopu. a nejen na pracovišti. Michael Schwarz, který v roce 1999

vytvořil televizní dokument o taylorismu, řekl: „Taylor možná

zemřel v hanbě, ale pravděpodobně se smál jako poslední, pro

tože jeho myšlenky ohledně efektivity definovaly způsob, kte

rým dnes žijeme nejen v práci, ale i v našem soukromí.“

přibližně ve stejné době, kdy Taylor počítal, kolik vteřin

trvalo vyměnit žárovku, henry olerich vydal román s názvem

A Cityless and Countryless World, který popisoval civilizaci na

Marsu, kde je čas tak vzácný, že se z  něj stala měna. o  století

později se jeho proroctví prakticky vyplnilo: Čas se dnes více

než kdy předtím podobá penězům. Dokonce hovoříme o tom,

že „máme“ hodně nebo málo času.

proč je časová bída tak ojedinělá uprostřed všeobecného

materiálního bohatství? Mnoho se dá vyčítat naší smrtelnosti.

Moderní lékařská věda sice přidala šedesáti letům života kdy

si popsaným v bibli přibližně desetiletí navíc, ale pořád žijeme

pod stínem největšího konečného termínu ze všech: smrti. Není

divu, cítíme-li, že čas se krátí, a usilujeme o to, abychom dostali

z každého okamžiku co nejvíce. ale je-li to puzení tak universál

ní, proč jsou pak některé kultury náchylnější k závodění s časem

než jiné?

36

odpověď může částečně spočívat ve způsobu, jakým uva

žujeme o samotném čase. V některých filosofických tradicích –

čínské, hinduistické a  buddhistické, abych jmenoval alespoň

tři – je čas cyklický. Inuité na kanadském Baffinově ostrově pou

žívají stejné slovo – uvatiarru – pro význam „vzdálená minulost“

i „vzdálená budoucnost“. Čas v takových kulturách vždy přichá

zí a  odchází. Je neustále kolem nás, obnovuje se jako vzduch,

který dýcháme. V západní tradici je čas lineární, je to šíp letící

nelítostně z bodu a do bodu B. Je to konečný, a proto draho

cenný prostředek. Křesťanství vyvíjí tlak, aby byl každý okamžik

dobře zužitkován. Benediktinští mniši udržovali přesný časový

rozvrh, protože věřili, že pro zahálející ruce si najde práci ďábel.

V devatenáctém století Charles Darwin shrnul západní posed

lost snahou dostat z každé minuty co nejvíce strohým voláním

po činu: „Člověk, který promarní hodinu času, ještě neobjevil

smysl života.“

V  původním japonském náboženství šintoismu, které ko

existuje v harmonii s buddhismem, je čas cyklický. ale od roku

1868 se Japonsko s  téměř nadlidským zanícením snaží dostih

nout Západ. aby vláda období Meidži vytvořila moderní kapi

talistickou ekonomiku, importovala západní hodiny a kalendář

a začala podporovat přednosti dochvilnosti a maximálního vy

užití času. Kult efektivity, prohloubený po druhé světové vál

ce, zanechal Japonsko v troskách. Když dnes stojíte na nádraží

Šinžuku v Tokiu a sledujete, jak lidé dojíždějící do práce utíkají,

aby chytili vlak, přestože další přijede už za dvě minuty, vidíte,

že Japonci přijali myšlenku času jako omezeného prostředku.

Konzumní způsob života, který Japonsko ovládl také, je další

mocnou pohnutkou jednat rychle. Už ve 30. letech 19. století

vinil francouzský spisovatel alexis de Tocqueville nakupovací

mánii z toho, že zvyšuje životní tempo: „Ten, kdo dychtí výhrad

ně po světském blahobytu, vždy pospíchá, neboť má k dispozici pouze omezený čas, aby ho docílil, uchopil a radoval se z něj.“

Tato analýza zní dnes ještě pravděpodobněji – z celého svě

ta je obchod a  všichni muži a  ženy jsou toliko nakupujícími.

Sváděni a drážděni na každém kroku usilujeme o to, spotřebovat

a zažít, co nejvíce je možné. Chceme mít skvělou kariéru a zá

roveň chodit na umělecké kursy, cvičit v tělocvičně, číst noviny

a každou knihu ze seznamu bestsellerů, jíst v restauraci s přáteli,

chodit do klubů, sportovat, hodiny se dívat na televizi, poslouchat hudbu, kupovat nejnovější módu a šikovné věci, chodit do

kina, užívat si intimitu a skvělý sex s našimi partnery, dovolenou

ve vzdálených lokalitách, a možná dokonce dělat trochu smyslu

plné dobrovolnické práce. Výsledkem je trýznivé odloučení od

toho, co chceme od života a co můžeme realisticky mít, což živí pocit, že nikdy není dost času.

Takovému modelu odpovídá můj vlastní život. Mít děti ob

náší spoustu práce a jediný způsob, jak přežít rodičovství, je zredukovat obsah diáře. ale pro mě je to těžké. Já chci mít všechno.

Takže místo toho, abych omezil své koníčky, vymýšlím, jak je na

mačkat do časového rozvrhu, který už praská ve švech. poté, co

se vytratím na jeden mimořádný tenisový zápas, strávím zbytek

dne doháněním všeho ostatního. Řídím rychleji, chodím rychleji a zběžně listuji pohádkami na dobrou noc.

Jako všichni ostatní očekávám od technologie, že mi zařídí

víc času a s tím i možnost, že se budu cítit méně uspěchaně. ale

technologie je falešný kamarád. I  když šetří čas, často pokazí

efekt vytvářením zcela nové řady povinností a tužeb. Vynález

pračky na začátku dvacátého století osvobodil hospodyňky od

hodin dřiny ničící klouby. ale jak se za ta léta zvýšily standardy

38

hygieny, začali jsme prát prádlo častěji. Výsledek: přetékající koš

s prádlem je stejně tak rysem moderní domácnosti jako hromada

složenek na rohožce přede dveřmi. Dalším příkladem je e-mail.

lepší stránkou věci je to, že spojuje lidi jako nikdy předtím. ale

lehkost jeho použití vedla k přebujelému nadměrnému používá

ní, každý totiž klikne „poslat“ velice rychle a snadno. Informační

superdálnice přenáší každý den více než pět miliard e-mailů

a mnohé z nich jsou zbytečné zprávy, sprosté vtipy a spam. pro

většinu z nás to znamená denní výšlap na horu e-mailů.

při tak velkém tlaku na náš čas je těžké nespěchat i  pro ty

nejzatvrzelejší apoštoly pomalosti. Vezměte si Satishe Kumara,

bývalého jainského mnicha, který v 60. letech prošel celou ces

tu z  Británie do své rodné Indie a  od té doby procestoval vět

šinu světa pěšky. Dnes žije v Devonu v jihozápadní anglii, kde

vydává dvouměsíčník Resurgence, časopis hlásící se k  mnoha

myšlenkám blízkým pomalé filosofii. S  Kumarem jsem se se

tkal za ukázkového letního večera v londýnském hyde parku.

pomalá, vyhublá postava v  plátěném obleku, pokojně prochá

zející pulzujícím davem lidí, kteří jezdí na kolečkových brus

lích, běhají a  rychle chodí. Kumar si sundá ponožky a  boty

a  ponoří své zcestovalé nohy do vysoké trávy. ptám se ho na

nemoc časem.

„ Je nemocí Západu učinit čas konečným a  pak předepsat

rychlost všem stránkám života,“ říká. „Moje matka mi říkávala:

‚Když bůh udělal čas, udělal ho hodně‘  – a měla pravdu.“

ale vaše matka žila celý život v zemědělské Indii, zdůrazňuji

já. Tlak na zrychlení a boj o vítězství nad hodinami je v moder

ním světě mnohem větší.

„ano, to je do určité míry pravda. protože žiju tady, i já pod

léhám spěchu a  rychlosti. Někdy neexistuje jiný způsob, jak

39



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist