načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chuť dračího života – Michal Preisler

Chuť dračího života

Elektronická kniha: Chuť dračího života
Autor: Michal Preisler

Deset navazujících, úsměvně laděných fantasy příběhů o rodině, jejíž člen se pravidelně mění v draka. Jde o deset volně navazujících povídek o rodině, jejíž součástí je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jonathan Livingston
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 397
Rozměr: 21 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-1016-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Deset navazujících, úsměvně laděných fantasy příběhů o rodině, jejíž člen se pravidelně mění v draka. Jde o deset volně navazujících povídek o rodině, jejíž součástí je drak. Ne však jako domácí mazlíček, ale přímo jako jeden z rodičů. Maminka Patricie je normální žena, občas ji však sužují nezvladatelné záchvaty tzv. drakonizmu, kdy se na pár hodin musí proměnit v malou zelenou dračici. Její manžel a zároveň vypravěč většiny příběhů Jiří pak musí dělat všechno proto, aby ji nakrmil, obstaral a hlavně uchránil před dotěrnými zraky sousedů. Je to pro ně pro všechny dlouhá a bolestná cesta plná zvratů a situací, kdy musí balancovat takřka na ostří nože. Když už se zdá, že mají situaci jakžtakž pod kontrolou, vynoří se odnikud lovec, který je rozhodnutý za každou cenu polodračici ulovit. Komplikace se vrší jedna na druhou, ale zdá se, že v tom manželé Marvanovi a jejich tři děti nejsou úplně sami.

Popis nakladatele

Na první pohled se zdají být úplně obyčejnou rodinou. Děti chodí do školy, rodiče do práce, nebo nakupovat do supermarketu. Zkrátka, nic znepokojivého.

Udržet tento dojem jim však dá docela dost práce. Jiří Marvan to ví velmi dobře. Proč? Protože jeho vlastní žena je drak! Tedy ne pořád, její prapodivná rodová zátěž ji čas od času nutí vzdát se lidské podoby a na několik desítek hodin být nebezpečně vyhlížející bájnou příšerou. Na Jiřího, jako hlavu rodiny, v takových chvílích pak padá veškerá starost o jejich tři ratolesti, ale i odpovědnost za utajení její neobvyklé úchylky, protože je zcela nepřípustné, aby se někdo promenádoval mezi lidmi jako čtyřmetrový okřídlený plaz s tlamou plnou zubů. Takže když se jednoho dne zadýmí a v kuchyni sedí zelená hladová dračice, jeho jinak poklidný život dostane notný kopanec a rozběhne se chtě nechtě zběsilým tempem.

Navíc je tu plno otázek. Co dělat, než proměna pomine? Kdy přijde další? Jak to vysvětlit dětem? Je draků víc, nebo je Patricie unikátní výjimka? Co chce ten divný slídil, který se potlouká kolem jejich domu? A mnohé další…

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

RODINNÁ IDYLKA

VELKÝ NÁKUP

VZDÁLENÁ PŘÍZEŇ

CETKA

ŠERÝ PĚVEC

MEZI NÁMI DRAK

ZMRAŽENÁ INVESTICE

HOTEL SLUJ

OTEC DRAK

ZUBATÝ AKTEÓN

OBSAH


-

Děkuji své ženě Petře za to, že mne inspirovala.

--

Děkuji svému příteli Oldovi Klímovi za to, že mi otevřel bránu mé fantazie.

--

Děkuji Ludamiře, nejúžasnější dračici na světě, za to, že bděla nad mými slovy a pomohla mi

roztáhnout křídla.


-

Vydalo nakladatelství

JONATHAN LIVINGSTON

v Praze, 2016

Obálka Veronika Plátková

© Michal Preisler, 2016

ISBN ePub 978-80-7551-027-3

ISBN mobi 978-80-7551-028-0

ISBN PDF 978-80-7551-029-7


RODINNÁ IDYLKA

Z pokoje se ozývalo hihňání a dětský křik. Malý Tomík dokázal vřískat jako pavián, když mu sestry sebraly hračky. Patricie zrovna postavila na sporák papiňák plný brambor. Ve vedlejším hrnci pobublávala rýže. Dětičky si začínají vymýšlet čím dál tím víc! Co chutná jedné, nejí druhá a Tomáš jí všechno, ale jen podle nálady. Podle rachotu právě někdo převrhl krabici s legem. Tomík začal radostně výskat. Ve dveřích od pokoje se objevila holčička s velmi nešťastným výrazem. „Mamí, Tomík mi zboural domeček!“

Na kamnech právě přetekla polévka. Patricie rychle zvedla pokličku utěrkou a vzkypělá tekutina se neochotně vrátila zpět do hrnce.

„Víš jak to je, Eriko. Měly jste si to stavět v podkroví. Jako nejstarší bys to měla vědět! Tomík je ještě maličkej a nechápe to.“

Erika se zatvářila nesmírně ublíženě a vrátila se zpět do pokoje. Za chvíli byl slyšet její veselý smích.

Patricie se dala do čištění mrkve. Nádoba se slupkami od brambor už přetékala.

„Holky, pojďte s tím některá na kompost.“

Veselý hlahol v pokoji se neztišil. Patricie si povzdechla. Vaření ji v poslední době stále víc a víc vyčerpávalo. Pobolívala ji hlava a krk. Cítila se unavená a podrážděná.

Dveře se rozletěly. Do kuchyně vběhl Tomáš, kvílel jako vrátka s hodně zarezlými panty a vrhl se jí k nohám. V patách mu běžela Erika. „Mamí, on mě praštil a Aňa se mě pořád ptá, kde mám hlavu!“

Třetí vešla do kuchyně, věkem prostřední, Anetka. Kolem pasu záclonu jako sukni a v obou rukách panenky. Broukala si nějakou nesmírně vtíravou melodii a otáčela se, jako by tančila. Patricie sice dobře věděla, že Aňa má prostě svůj svět, z něhož ji není lehké vytrhnout, a že tím svoje okolí dokáže přivádět k šílenství, ale už toho na ni bylo moc. Už prostě nedokázala udržet klid zasloužilé matky a rozkřičela se: „Holky, vy mě štvete. Nikdo mi nepomůže! Všechno je na mně! Už toho mám dost!“

Tomík se postavil a otevřel nejbližší zásuvku v kuchyňské lince. Udělal to s takovou razancí, že vyletěla z kolejniček. Patricie se pokusila padající šuplík zachytit, aby zabránila nejhoršímu, ale nestihla to. Příbory, uložené uvnitř, se s šíleným rachotem rozsypaly po dlažbě kolem linky. Navíc při tom záchranném manévru zavadila konečky prstů o nádobu se slupkami a ta okamžitě následovala obsah zásuvky. Tlakový hrnec s bramborami cvaknul a začal hlasitě syčet, Erika se rozesmála na celé kolo.

Patricie jen bezmocně sledovala, jak se jí hroutí domácnost. Bezděky zachytila očima Anetin pohled. Anetka se na ni bezelstně usmála a zeptala se: „Mamí, a kde máš vlastně prsá?“

Za okny se v tu chvíli lehce setmělo.

--

Nesnáším řezání dřeva. Ne, že by to byla tak nepříjemná činnost, ale než se k tomu člověk dokope! Obyčejně se mi do toho nechce kvůli počasí. Hezké a slunečné dny je třeba využít jinak. Řezání dřeva nechávám na dny pošmourné a chladné. Zkrátka na takové, jaký byl tento.

Těžká šedivá oblaka visela nízko nad zemí a bylo vlezle. Zábly mě nohy a do očí mi létaly piliny. Kotouč cirkulárky nepatřil k nejrovnějším a dělal nesnesitelný randál.

Řezání dřeva raději pojímám jako meditaci. Prostě se zanořím do řady mechanických úkonů a vynořuji se, až když nemám co řezat.

Že jsou děti se mnou na zahradě, jsem si všiml, až když mě Erika zatahala za bundu. Okamžitě jsem vypnul pilu a polínkem zastavil kotouč.

„Zbláznili jste se!? Běhat po zahradě takhle nalehko v tomhle počasí? Okamžitě oblíkat!“ obořil jsem se na ně. Erika měla svůj oblíbený tragický výraz. Aňa přidržovala vzpouzejícího se Tomáška. Oprášil jsem si čepici a očistil brýle od jemných pilin.

„Mamka něco potřebuje?“

Erika vzlykla: „Když ma-min-ka... hyk! Ma-min-ce... hyk!“

Cítil jsem, jak se mi v plicích zastavuje dech. „Něco se jí stalo?“

Obě dívky přikývly.

Děti jsem posadil na lavičku u ohniště, hodil jsem přes ně svou bundu a vyběhl k domu. Minul jsem hrázku naskládaného dřeva, která odděluje zahradu od dvorku za domem. Jakmile jsem vstoupil zadním vchodem na prosklenou verandu, uslyšel jsem podivný hluk. Vycházelo to z kuchyně, do níž se dalo vejít dveřmi přede mnou. Nejvíc ze všeho to vypadalo, jako by u nás řádila parta sjetejch stěhováků. Moc jsem nad tím neuvažoval a pokračoval rychle do kuchyně.

Jídelní stůl byl převrácený. Průvan vzdouval záclony kolem oken a všude po zemi se válely střepy a části kuchyňského vybavení. Zdi i strop byly potřísněny červenými kapkami. Červená louže byla i pod sporákem. Rozmazané stopy vedly do pokoje za kuchyní. Odtud se taky ozýval hluk rozbíjeného nábytku. V rachotu se dalo jasně rozeznat tiché temné vrčení. Začínal jsem tušit, k čemu tady asi došlo. Se zatajeným dechem jsem dál postupoval velmi pomalu. U kamen jsem se natáhl a sundal z hambálek jednu tyč. Byla to dobře půldruhého metru dlouhá jasanová hůl, kterou jsem tam měl položenou jen provizorně, abych zvětšil ložnou plochu. Teď jsem za ni byl velice vděčný. Vyzbrojen holí jsem se plížil podél zdi až ke dveřím do pokoje. Zastavil jsem se u zárubně a opatrně nahlédl dovnitř. Vybavení pokoje dostávalo pěkně zabrat. Jedna skříň byla povalená, druhá ležela v troskách na opačné straně místnosti. Jejich obsah se válel všude okolo. Stolek s počítačem byl převrácený, postel v rohu prošlápnutá. Piáno bylo posunuté kus od zdi, ale jinak v pořádku. Celé scéně zkázy dodával atmosféru oblak štiplavého dýmu.

Uprostřed pokoje sebou, na hromadě trosek, házel tvor, který na první pohled připomínal přerostlého zeleného krokodýla s křídly. Bestie měřila dobře tři a půl metru a rozpětí jsem odhadoval asi na osm. Ležela na zádech s hlavou zvrácenou dozadu, křídla měla zpola otevřená. Velkýma nohama s masivními pařáty divoce kopala na všechny strany. Dlouhý, špičatý ocas se divoce svíjel po zemi a rozhazoval cáry knížek a poházené hračky. Tlama, plná ostrých zubů, jakoby lapala po dechu. Z nozder jí vyletovaly obláčky dýmu. Hlasitě dýchala a vydávala přitom hrdelní vrčení.

Chvíli jsem celý výjev pozoroval. Potom jsem, co nejtišeji, opřel hůl o futro a vstoupil dovnitř. Srdce mi bušilo. V žaludku jsem měl snad pytel ztvrdlého cementu.

Jakmile mě saň zpozorovala, přestala se na okamžik zmítat ve své křeči. Stačil jsem jen zahlédnout vytřeštěné žluté oko. Náhle sebou zvíře mrsklo s takovou prudkostí, že to vypadalo, jako by udělalo přemet ve vzduchu a dopadlo pevně na všechny čtyři nohy. Žluté oči v šupinaté tváři třeštilo na mne. Jak uhel černé zorničky doširoka roztažené. Teď bylo jasně vidět, že mu hlavu až na dlouhý krk kryje hustá krátká hříva zrzavé barvy. Po stranách hlavy vyrůstaly dlouhé, špičaté uši. Čumákem se téměř dotýkala mého obličeje.

„Huááárr, huááár!!“ Její řev mě na chvilku ohlušil a beton se propadl o patro níž. Přesto jsem neuhnul pohledem: „Já tě slyším, ale nerozumím ti. Tak na mě, laskavě, přestaň řvát!“

Saň se nadechla, jako by chtěla pokračovat, ale tlamu nechala zavřenou a zakoulela očima.

„Jenom klid. Klid! Zas je to tady, že jo?“ pomalu jsem zvedl pravou ruku a pohladil jí po šupinaté skráni.

„Bude to dobrý. Už jsem s tebou,“ chlácholil jsem ji. Její strnulý výraz se najednou jakoby rozpustil. Napětí povolilo. Konce křídel svěsila až k zemi a nohy se jí podlomily. Hlava ji s žuchnutím padla na palubkovou podlahu. Přiklekl jsem k ní a pohladil ji mezi ušima. Po očku se rozhlédla. Pak se na mě nešťastně podívala a tiše zakňučela.

Prsty jsem jí projel tuhou hřívou.

„To nic. Dáme to do pořádku,“ usmál jsem se na ni, „děcka umí jednoho vytočit, co?“

Nyní bylo třeba vyřešit několik problémů. V první řadě metabolický šok. Supermutace (jak tomu říká tchán) dá organizmu pěkně zabrat. Je to kompletní fyzická přeměna, navíc spojená s nárůstem tělesné hmoty o dobrých 150%. Tohle je potřeba rychle kompenzovat přísunem velkého množství proteinů. Nejlépe ve formě syrového masa.

Vysypal jsem na zem obsah mrazáku. Vybral jsem všechno, co se masu alespoň vzdáleně podobalo a nacpal to do mikrovlnky. Bezděky jsem se ohlédl, jestli není někde na blízku náš kocour, ale nejspíš se vypařil hned, jak to začalo. Jako by něco tušil, prevít!

Teď se to bude rozmrazovat nejmíň čtvrt hodiny. Urychlit se to nedá, takže dál. Děti byly na zahradě skoro nahé a začínalo pršet. Sakra! Teď jim fakt nehodlám vysvětlovat, proč se nám maminka proměnila v dračici. Rychle do předsíně, popadnout bundy, mikiny a boty.

„Holky, mamince není dobře. Budete muset na chvilku k sousedům.“

--

Příbuzné si člověk nikdy nemůže vybrat. Někdy bývají nesnesitelní, ale většinou bydlí tak daleko, že se tím nemusíte trápit. Z tohoto pohledu je soused člověkem mnohem bližším, a pokud je on nesnesitelný – máte problém! Naši sousedi, manželé Kalousovi, jsou naštěstí skvělí. Jejich vnučka si s našimi dětmi často hraje a učí je nejrůznější lumpárny. Paní Kalousová byla sice trochu překvapená, ale nedala mi ani v nejmenším najevo, že by jí moje prosba byla nevhod.

„Víte, vybuchl nám papiňák,“ zalhal jsem.

„Propána! Je Patricie v pořádku?“ zeptala se vystrašeně, „slyšela jsem nějaký hluk.“

„Páťa je trochu... hmm otřesená, ale jinak je v pohodě. Potřebuje si jenom trochu vydechnout a já to tam zatím dám do pořádku. Můžu tady děcka hodinku nechat?“ Lhaní mi moc nejde, vždycky se u toho strašně červenám.

„Ale jistě, nech je tady, jak dlouho chceš.“

Jak říkám, zlatí sousedi!

Doma jsem našel Patricii hypnotizovat zhaslou mikrovlnku. Maso jsem jí nasypal do lavoru, který bleskurychle vyprázdnila a vylízala. Mlaskla a hodila na mě tázavý pohled.

Poškrábal jsem se na hlavě: „Dneska už žádný další maso neseženu. Ale počkat, přece jenom tady ještě něco je!“ Vyběhl jsem do chodby a za chvilku před přešlapující dračici nasypal dvě kila kočičích granulí.

Naklonila hlavu a trošku nejistě se podívala do lavoru.

„Ber to jako křupky,“ řekl jsem vesele.

Nevrle na mne zavrčela, ale přesto nabrala několik granulí na jazyk. Chvíli je křoupala v tlamě a pak se s povzdechem pustila do zbytku.

Zvedl jsem povalenou židli a sedl si. Potřeboval jsem si trochu srovnat myšlenky. Vzpomněl jsem si na zaprášenou láhev ve skříni vedle okna. Normálně nepiju, ale dneska bych měl na malého frťana chuť. Ta mě však rychle přešla.

Kalousovi byli nejlepší sousedi na světě. Protože je však tento svět založen na přírodní rovnováze, soused z druhé strany jejich vynikající vlastnosti dokonale kompenzoval. Invalidní důchodce a bývalý policista, pan Fridolín Stehno, patřil k lidem, kteří by vám bez nejmenších skrupulí vlezli klidně až do ložnice. A právě Stehna jsem zahlédl oknem, jak se velmi zvolna prochází po ulici kolem našeho domu, uši našpicované a oči na stopkách.

Přišel jsem k oknu tak, aby mě neviděl, rychle jsem ho zaklapnul a zatáhl závěs. Prevít! Nejspíš mu neušlo, že se tady něco děje a teď bude slídit okolo jako pes. Došlo mi, že takhle tady Patricie zůstat nemůže. Nelze ji držet, kdo ví jak dlouho, namačkanou v jedné místnosti. Potřebovala se hýbat a měla samozřejmě i hygienické potřeby.

„Páťo, co mám teď dělat? Nemáš nějakej nápad?“

Dračice zvedla hlavu a pomalu se rozhlédla po kuchyni. Potom přední tlapou chvíli přehrabovala střepy. Přišel jsem blíž, abych se podíval, co hledá. V tu chvíli se ke mně otočila a podávala mi můj mobil. Držela ho nešikovně krátkými prsty své přední nohy. Vzal jsem si telefon a chvíli uvažoval, co mi tím chce naznačit. „Mám zavolat vašim?“

Přikývla.

--

Tchyně - zdroj mnohých vtipů. Pro spoustu chlapů přízračná osoba rozsévající v rodině problémy. Ovšem pro mne osudem určený člověk nejbližší. Vytočil jsem číslo. „Paní Klandová, tady Jirka, Páťa měla nehodu. Ne, ne! Nic vážného, jen má teď o pár zubů navíc.“

--

Patricie zdědila svoji schopnost po tatínkovi. Tchána jsem znal jako menšího proplešatělého muže, který si nikdy nepřipouštěl žádné potíže. V dračí podobě jsem ho nikdy neviděl, ale byl prý tmavě hnědý a okolo sedmi metrů dlouhý. Na rozdíl od Patricie trpěl záchvaty drakonizmu mnohem častěji. Aby utajil svoji úchylku před světem, přizpůsobil si svoje bezprostřední okolí, a vytvořil tak dokonalou kamufláž.

Brodský dům manželů Klandových měl na půdě vestavěnou velikou místnost, které říkali pelech. Podlahu měla vystlanou matracemi, na nichž ležel koberec vyrobený ze samozhášivé tkaniny, a stěny byly obloženy protipožárním sádrokartonem. Na schodišti před půdou stály dva mrazící boxy napěchované masem na potlačení následků supermutace. Místnost neměla okna, jen jedny veliké dveře, které ji spojovaly s balkónem. Pokud se můj tchán nečekaně proměnil v draka mimo domov, mohl sem přiletět a schovat se před zvědavými pohledy.

Ovšem ani tak nebyl život polo-draka žádný med. Proměna přicházela vždy bez varování a často v nejméně vhodnou dobu, ale hlavně se nedala nijak ovládat, zastavit nebo vyvolat. Pan Klanda se věnoval pečlivému samostudiu, ale na spouštěcí mechanizmus proměn se mu přijít nepodařilo. Klandovi měli drakonizmus v rodině po mnoho generací, ale žádného jiného člověka s touto vlastností neznal. Z velmi špatných zkušeností svých předků věděl, že je potřeba tuto schopnost nesmírně pečlivě tajit. Ze strachu z prozrazení neexistovaly žádné fotografie, obrázky nebo jakékoli záznamy. Nikdo z nich, alespoň co tchánova paměť sahala, se nesnažil najít člověka s podobným problémem. On sám také sveřepě odmítal i sebemenší pomoc. Ovšem s jednou výjimkou – a tou byla paní Klandová. Věčně usměvavá, vysoká dáma sdílela tuhle dvojitou existenci svého muže s nadhledem sobě vlastním. Tahle sympatická osůbka mi byla blízká nejen stejným údělem, ale i přirozenou moudrostí a laskavým humorem.

--

Típl jsem telefon. Patricie tázavě pohodila hlavou a přešlápla předníma nohama.

„Babička nám může přijet pohlídat děcka nejdřív po zítřku. Navrhla mi, že by mi poslala dědu. To jsem odmítl. Tvůj tatík má dar dělat ve věcech spíš chaos.“ Patricie pokývala hlavou a frkla.

„Navíc by se mohlo snadno stát, že bych musel ukrývat draky dva!“

Sklesle jsem se rozhlédl po zdemolované kuchyni. „Navrhuju dát to tady trochu do pořádku, v noci tě někam odklidit a doufat, že to rychle přejde.“ Patricie tiše zavrčela a pak drápem načrtla do vzduchu obdélník se dvěma kolečky.

„Auto? Že bych tě jako odvezl k vašim do doupěte?“ Představa, jak do našeho sharana stáčím čtyřmetrového draka by mi za jiných okolností připadala i směšná. Teoreticky by to možná šlo, ale rozhodně se mi nechtělo riskovat, že nás po cestě zastaví třeba dopraváci.

„Ne, ne moje milá! Počkáme do setmění a najdeme ti náhradní pelíšek někde v okolí.“

Patricie zavrtěla popuzeně hlavou a zavrčela, ale já už neřešil, co se jí nelíbí a pustil se do úklidu. Začal jsem v pokoji. Na hromadu jsem naházel trosky nábytku a vynesl je na dvorek za domem. Patricie se mezitím pokoušela uklidit v kuchyni. Podařilo se jí postavit stůl i židle, sbírání poházeného nádobí jí však zoufale nešlo. Oběma tlapami uchopila papiňák, ale když ho postavila na linku, shodila křídlem starý zelňák, který sloužil jako stojan na vařečky. Navíc, kamkoliv se jen pohnula, zůstávaly za ní v podlaze hluboké škrábance od jejích drápů. Našel jsem ji, jak nešťastně přehlíží žalostný výsledek své snahy. Objal jsem ji kolem krku a zašeptal do ucha: „To je dobrý, já to zvládnu. Chvilku to vydrž, určitě to brzo přejde.“ Poškrábal jsem ji v bronzové hřívě a ona mě poplácala přední tlapou po zádech, jako že rozumí.

Pokoj jsem uklidil. Co šlo, jsem nacpal do nepoškozené skříně, a zbytek jsem nahromadil v jednom rohu místnosti. Počítač to kupodivu vydržel bez větší újmy a fungoval. Nakonec jsem na zem položil několik desek konopné izolace, která nám zbyla po rekonstrukci podkroví, a přikryl je dekami. Když to Patricie uviděla, pokývala hlavou a sedla si doprostřed improvizovaného pelechu. Jako kočka obtočila ocas kolem nohou a “usmála“ se na mne, co jí jen omezená mimika dovolila – vycenila tesáky.

V kuchyni byl úklid horší. Přesto jsem ho zvládnul v rekordním čase. Vyčistil jsem skoro vše. Jediné, co jsem vzdal, byly stříkance rajské polévky na stěnách a stropě.

Děti jsem vyzvedl už se zpožděním, ale sousedům to nevadilo. Doma jsem jim nachystal pozdní oběd z toho, co zbylo, a když se holky začaly shánět po mamince, tak jsem jim vysvětlil, že je jí zle a potřebuje odpočívat. Dveře do pokoje jsem raději zamknul. Po jídle jsem vyhnal všechnu drobotinu do podkroví a dělal jim program až do večera. Přitom jsem horečně uvažoval, kam Patricii přemístit. Napadlo mě, že nejjednodušší by bylo to holkám nějak vysvětlit. Tuhle myšlenku jsem ale rychle pustil z hlavy. Ne že by to nedokázaly pochopit, ale druhý den by to věděla celá dědina a to jsem nechtěl.

Se setměním jsem začal být nervózní. Děcka jsem nahnal do postelí, jak to jen šlo. Tomáš nemohl dlouho usnout, takže jsem se do pokoje dostal až po deváté hodině. Tiše jsem otevřel dveře. Patricie tam ležela stočená do klubíčka, ale jakmile jsem nakouknul, tak zvedla hlavu. Sedl jsem si před ní na turka. „Uděláme to takhle: Vyplížíme se nejkratší cestou za humna. Ty to pak vezmeš obloukem přes pole ke žlebu a schováš se do Panského Klínku. Já pojedu po vlastní ose autem.“

Patricii se můj plán moc nelíbil. Vrtěla hlavou a vrčela, ale co má na mysli, jsem nepochopil. Napadlo mě, že do příště si budeme muset dohodnout nějaké posunky nebo se naučit znakovou řeč. Nakonec se mi ji přece jen podařilo přimět k opuštění domu.

Ještě jsme ani nevyšli ven a už nastal první problém. Zapomněl jsem, že světlo v předsíni se spouští na fotobuňku. Naštěstí se rozsvítilo v okamžiku, kdy Patricie ještě nestála před oknem. Rychle jsem ji zatlačil zpátky do kuchyně a přes čidlo hodil hadr. Na druhý pokus jsme se tedy dostali na naši potemnělou předzahrádku. Tady nás čekala nejnebezpečnější část cesty. Věděl jsem, že ať se vydáme kterýmkoliv směrem po naší ulici, tak všude jsou velmi všímaví sousedé. Nezbylo, než spoléhat na štěstí. Bylo sice zamračeno, ale při zemi byl vzduch bez mlhy. Pouliční lampy však příliš nesvítily. Šlo o to, vystihnout správný okamžik a co nejrychleji překonat zhruba dvěstě metrů v zástavbě. Pak už byla jen potemnělá humna, kde ji nikdo neměl šanci zahlédnout.

Seděl jsem na bobku schovaný za rohem našeho domu. Patricie ležela na břiše za mnou, ale hlavu na dlouhém krku měla skoro na úrovni té mé.

Obrátil jsem se na ni. „Hele, počkáme, až zhasne světlo a vyrazíme.“

Pouliční lampa před naším domem blikala přibližně s pětiminutovým intervalem. Už to několikrát opravovali, ale marně.

Blik! Naše šance přišla. Proběhl jsem předzahrádkou a otevřel branku. Patricie, přikrčená k zemi, klusala v těsném závěsu. Venku jsem zabočil doprava a v dáli jsem uviděl konec ulice. Byl černý jako vchod do přívětivé jeskyně v bouři světel. A byl příšerně daleko! Vyrazili jsme. Neudělal jsem ani pět kroků a u souseda se rozštěkali psi. Řvali jako pominutí a přidávali se k nim další. V okně, asi padesát metrů před námi, se nepatrně pohnula záclona.

„Zpátky! Rychle!“ zasyčel jsem a začal couvat. Patricie se bleskově otočila a jako had vklouzla brankou zase do předzahrádky. Oběhla dům na dvorek a pokračovala dál do zahrady. Dohnal jsem ji a přidřepl za hromadu dřeva. „Tak, po ulici to nepůjde. Co teď?“

Naše zahrada byla uprostřed bloku domů. Ze všech stran ji obklopovaly další oplocené pozemky, takže nebylo kudy uniknout. Bezradně jsem se rozhlížel na všechny strany. Vtom do mě Patricie drbla drápatým prstem. Žluté oči jí ve tmě šibalsky svítily.

„Co je?“ zeptal jsem se. Pohodila hlavou, malinko roztáhla křídla a naznačila mávání.

Samozřejmě, že jsem uvažoval i nad touto variantou, ale zavrhl jsem ji. Proti podmračenému nebi osvětlenému vesnicí by byla strašně nápadná. Teď nám ovšem nic jiného nezbývalo. Konec konců, dneska se lidi na oblohu už stejně nedívají.

Pohladil jsem ji po tváři. „Ty máš vždycky lepší nápady než já.“ Zasalutoval jsem. „Letové středisko povoluje start. A dej na sebe pozor.“

Dračice kousek poodstoupila. Nahrbila se a pak vyskočila do vzduchu jako kočka. Křídla jí doslova vystřelila do stran. Mocně s nimi mávla, aby nabrala vzduch. Přesto se při druhém záběru propadla natolik, že se musela zadními běhy znovu odrazit od země. Po tomhle manévru však už nabrala tolik rychlosti, že mohla začít stoupat.

Hodně mi v těch chvílích trnulo. Inu, jsou věci, které může člověk trénovat jenom jako drak a jí trénink už pěkných pár let chyběl. Sledoval jsem ji, dokud se mi neztratila v temném nebi mimo dosah světel Pretrovic. Ještě chvilku jsem zůstal sedět za dřevem a vydýchával události posledních okamžiků. Bylo ale potřeba zařídit ještě spoustu věcí! Doma jsem nashromáždil vše potřebné a nacpal to do auta. Obul jsem si lepší boty, zkontroloval spící děti a vyrazil za svou ženou.

Zatímco v dědině byl ještě regulérní podzim, ve žlebu a na planinách se udržel první sníh. Nechodilo se v něm zrovna dobře, protože měl na sobě křehkou ledovou skořápku.

Sjel jsem ze silnice na polní cestu, která vedla k opuštěnému lomu. Zaparkoval jsem na kraji lesa. Než jsem začal vytahovat náklad z auta, ještě jsem se zaposlouchal do nočního ticha. Trošku klidnější jsem pokračoval ve své práci. Na zřízení pelechu jsem potřeboval hodně věcí. Hlavně několik starých dek a pytel slámy. Také oblečení, boty a nějaké toaletní potřeby pro Patricii. Zpětná proměna přicházela také nečekaně a tak bylo potřeba být připraven. Naložil jsem i spacák a karimatku pro sebe. Co šlo, jsem nacpal do gemy. Pytel se slámou jsem si hodil přes rameno a vyrazil k jeskyni.

Panský Klínek nebyla ve své podstatě až tak úplně jeskyně, ale zasedimentovaná puklina ve vápencové skále. Místní jeskyňáři ji otevřeli před nějakými patnácti lety ve snaze dostat se do předpokládaných prostor pod planinou. Po dvou letech je však bezvýsledné vyvážení bahna přestalo bavit a lokalitu opustili. Takhle tu po nich zůstala jen dvacetimetrová chodba přibližně dvoumetrové šířky. Místní sem chodívali málo, ač to bylo z vesnice, co by kamenem dohodil. Maximálně jednou, dvakrát za rok tady omladina uspořádala pařbu, ale to teď v neděli nehrozilo. Takže to byl ideální úkryt pro jednoho menšího draka.

Křupal jsem sněhem a proplétal se s objemným balíkem mezi stromy. Ve tmě jsem musel trochu hledat, ale nakonec jsem na vchod narazil. Vstoupil jsem dovnitř a rozsvítil baterku. Sníh, nanošený na počvě, byl neklamnou známkou, že tady před chvilkou někdo byl. Chodba se uprostřed poněkud lomila, takže nebylo vidět na konec. Pro jistotu jsem zavolal: „He-hej! Páťo, to jsem já!“ Odpověděla mi jen slabá ozvěna. Šel jsem se tedy podívat na konec. Jeskyně byla prázdná! Nasucho jsem polknul. Jen klid, říkal jsem si, kdyby tady Patricii někdo vyrušil, určitě by tu byl slušnej rachot. A kdyby jí chtěl někdo ublížit, určitě by svoji kůži nedala zadarmo.

Složil jsem svůj náklad na konci štoly a vyšel ven. S baterkou v ruce jsem sledoval stopy. Mimo těch mých tu byly jen stopy čtyřprstých tlap. Jedna cestička směřovala do jeskyně, druhá pryč. Vydal jsem se po stopách, které Klínek opouštěly. Stoupal jsem do svahu, který vymezoval žleb. Stopa všelijak kličkovala, někdy se lomila v ostrém úhlu, jako by Patricie něco hledala. Prolezl jsem obzvlášť hustým houštím a ustrnul. Malý plácek, ohraničený černými stíny habrů, byl celý podupaný a zbrocený krví! Trochu jsem místo prohledal a s úlevou konstatoval, že zvíře, které tady přišlo o život, byla srna. Znova jsem musel trochu vydýchávat.

„Doufám, že ti chutnalo Páťo,“ řekl jsem polohlasně a vyrazil na další cestu. Nakonec jsem se vyškrábal až na planinu. Na rozdíl od zalesněného žlebu připomínala planina spíš step. Stromy a keře se tu musely stáhnout do několika remízků a malých koleček kolem závrtů. Jinak tu byla jen pole a pastviny. Sporé měsíční světlo prorazilo mraky a vykreslilo reliéf krajiny. Ostrůvky černých keřů teď vypadaly, jako by plavaly v moři smetany.

Došel jsem až k místu, kde stopa náhle končila. Rozhlédl jsem se po obloze. Nalevo ode mne se v mracích odrážela světla vesnice. Zahleděl jsem se opačným směrem. Přimhouřil jsem trochu oči a uviděl ji! Její silueta se jasně rýsovala proti podmračenému nebi. Ve veliké výšce pomalu přilétala od severu. Jakmile se dostala na mou úroveň, udělala úsporný výkrut a spadla z nebe jako kámen. Přistála asi pět metrů ode mne tak lehce, že bylo slyšet jen plácnutí křídel a křupnutí sněhu. Najednou tam prostě stála a protřepávala si křídla. I na tu vzdálenost jsem cítil teplo jejího dechu.

„Docela jsi mi nahnala, víš to?“ zeptal jsem se na oko vyčítavě, „neměla bys tady tak poletovat! Co když tě někdo picne?“ Sklonila hlavu a šourala se ke mně. Postavila se mi k boku a po očku se na mne podívala. Skoro jsem uvěřil jejímu skleslému výrazu. Vztáhl jsem ruku, abych ji pohladil po hlavě. V tu chvíli se zhoupla v bocích a strčila do mne zadkem tak prudce, že jsem sebou skoro plácnul do sněhu. Uskočila a krákavě se zasmála.

„No počkej, ty ještěřice slizká! Já ti dám!“ křikl jsem a hodil po ní sněhovou kouli. Elegantně se jí vyhnula a máchla při tom ocasem tak těsně nad zemí, že mě zasypala sprška sněhu a ledové tříště.

„To nebylo fér, ty přerostlá ještěrko! Tohle ti vrátím,“ zavolal jsem se smíchem a začal metat další koule. Poskakovala okolo jako rozpustilé hříbě a vesele vrčela. Šupinatá kůže se jí v měsíčním světle matně leskla, z nozder a tlamy jí vycházely obláčky páry. V očích svítily žluté plamínky. Najednou nebyla tím neohrabaným tvorem chyceným ve zdech našeho domu. Byla plná síly a energie; učiněná královna prostoru. Zkrátka přesně taková, jako když jsme se poznali.

--

Byl jsem tenkrát na vysoké škole ve třetím ročníku. Studium mě velmi vytěžovalo. Obzvlášť přebíhání z jedné putyky do druhé mi pravidelně zabíralo spoustu času. Na kolejích se sešla velmi různorodá parta lidí ze všech koutů našeho státečku, takže tam bylo patřičně veselo.

Na technice zrovna moc holek nestudovalo, takže jsme museli stavy doplňovat na nedaleké medině. Patricie studovala stomatologii. Upřímně řečeno, nevšímal jsem si jí o nic víc než ostatních holek.

Událost, která nás sblížila, se stala koncem zkouškového. Několik se nás dohodlo, že pojedeme naše semestrální úspěchy oslavit vandrem do Nízkých Tater. Základnu jsme si udělali v malém kempu, odkud jsme pořádali hvězdicovité výlety po okolí. Třetí den se naše skupina rozdělila na chrtíky, kteří letěli bezhlavě vpřed a kocháče – tj. mne a Patricii. Odmítli jsme tryskem proběhnout hřebenovou túru a zdrželi jsme se na jedné vyhlídce s tím, že se s chrtí skupinkou sejdeme večer v kempu.

Díky mé vynikající orientaci jsme při sestupu zabloudili a zamotali se v hlubokém, liduprázdném lese, kde nebyly snad ani cesty na stahování dřeva. K večeru se zatáhlo hustými, černými mračny a z dálky začalo hřmít. Při představě bivaku v lese, bičovaném průtrží mračen, byla Patricie viditelně klidnější než já. Dokonce ještě vtipkovala na téma společná noc v seníku, když tu najednou zmlkla uprostřed slova. Podíval jsem se na ni, abych zjistil, co se jí stalo, a jestli mi do té chvíle bylo úzko, tak teď jsem dostal vysloveně strach! Patricie se jednou rukou držela stromu. Byla prohnutá jak luk a třásla se po celém těle. Oči měla zavřené a zatínala zuby, až to skřípalo. Napadlo mě, že má nějaký záchvat. Přiskočil jsem k ní, abych jí pomohl sednout, ale ona mě odstrčila. Otevřela oči a řekla jediné slovo: „Neboj!“ Její hlas zněl podivně dutě. Potom se jí z nosu a úst vyvalil oblak dýmu. Rysy v obličeji se jí začínaly měnit. Nos a pusa se jí začaly protahovat a čelo jí ustupovalo. Zpod vlasů rostly dlouhé uši. Její kůže nabírala tmavě zelenou barvu. Na tvářích jí rostly šupiny a krk se prodlužoval. Volnou rukou se pokusila sundat batoh, ale nestihla to. Prsty zesílily a vyrostly na nich krátké, zahnuté drápy. Celé její tělo se protahovalo. Oblečení se na ní napínalo a praskalo. Už se nedokázala udržet stromu a spustila se na všechny čtyři. Dál rostla. Popruhy batohu se roztrhly. Na zádech jí narostl pár blanitých křídel. Jako had se za ní prodlužoval špičatý ocas.

Proměna netrvala snad ani minutu a přede mnou stál plazu podobný tvor, který ze všeho nejvíc připomínal draka! Byla porostlá matně zelenými šupinami. Mimo drápů na těle neměla žádné jiné trny nebo rohy. Na hlavě a zátylku jí rostla krátká, hustá hříva trošku tmavší barvy, než bývaly její vlasy. Všude na ní visely cáry oblečení. Stála na vratkých nohou, hlavu skloněnou k zemi, oči zavřené. Těžce oddechovala. Sledoval jsem tu scénu s otevřenou pusou. Bylo to jako horečnatý sen, jako noční můra v plné bdělosti. Dračice najednou otevřela oči a podívala se do těch mých. Hrůza, která mě popadla, jako by tryskala přímo z těch žlutých světel. Odhodil jsem svůj batoh a dal se na zběsilý úprk. Patricie mi nechala slušný náskok, ale přesto si mě později bez nejmenších problémů našla a dohonila. Snažil jsem se skrýt v mlází a ona létala nad vrcholky stromů jako jestřáb. Naháněli jsme se takhle po lese asi hodinu, než se jí podařilo dát mi najevo, že mě nechce sežrat. Strávili jsme pak spolu tu nejpodivnější noc, jakou jsem kdy v životě zažil. Patricie mi k večeři ulovila zajíce, a potom jsem spal pod jejím křídlem, chránila mě tak před lijákem, který se spustil hned po setmění. Jí samotné nedělal déšť ten nejmenší problém.

Teprve s rozbřeskem jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Tiše, abych ji neprobudil, jsem studoval každý detail jejího těla. Ovšem oklamat dračí instinkt není tak jednoduché! Patricie procitla ve stejném okamžiku jako já, jen to na sobě nedala znát. Takže viděla moc dobře, co dělám, ale dovolila mi to.

Ráno bylo jasné, slunečné a mokré od noční bouřky. Celé dopoledne jsme po lese hledali naše věci a potom jsme vyrazili k nejbližší vesnici. Patricie mi ukázala směr, kde v noci zahlédla světla. Cestou mi vrtalo hlavou, jak vstoupíme do civilizace? Ve své dračí podobě Patricie nedokázala mluvit. Její verbální projev se smrsknul jen na různé druhy vrčení a syčení. Ptát se na její názor proto nemělo smysl. Dal se, nicméně, bezpečně odhadnout. Jak jsme se blížili k dědině, její krok se stále zpomaloval a zdála se mi jaksi ustaraná. Nakonec se zastavila u horského potůčku a už se odtud nehnula. Sedl jsem si vedle ní. Podívala se na mne tak smutně, že jsem neodolal a pohladil ji po zrzavé hřívě. Navrhnul jsem jí, že zajdu do vesnice, abych dal vědět ostatním, kde jsme, a pak přijdu zpět. Nevěděl jsem tehdy, jak je to s jejími proměnami, ale bylo mi hloupé nechat ji tady jen tak samotnou. Nějak jsem vytušil, že její lidská podoba se zase vrátí a rozhodl jsem se, že jí do té doby budu dělat společnost. Jakmile jsem však udělal pár kroků, zaslechl jsem tiché zakvílení. Otočil jsem se právě včas nato, abych viděl podobnou proměnu jako včera večer, jen opačným směrem. Nakonec jsme tedy šli do vesnice oba. Její oblečení bylo sice nepoužitelné, ale v batohu měla náhradní tričko. Já jí půjčil svoje kraťasy a šel jsem jen v trenkách.

Ukázalo se, že starost našich kamarádů byla přímo dojemná. Vůbec si nelámali hlavu s tím, kde jsme, nebo co se nám stalo. Natož s tím, že by nás měli hledat. Vzali to prostě tak, že jsme si to museli fakt užít, a že jsme spolu začali chodit.

A měli vlastně pravdu!

--

Do jeskyně vběhla jako první. Očistila si sníh z tlap a otočila se ke mně, celá udýchaná s vyplazeným jazykem. Vydechovala obláčky páry a po bocích jí tekl pot a voda z rozpuštěného sněhu. Doklopýtal jsem za ní a opřel se rukama o kolena. Musel jsem chvíli nabírat dech a rozepnout si bundu.

„Ty seš ale číslo!“ vytáhl jsem jí zmrazek z hřívy. „Připravím ti spaní a letím za děckama.“

Při zmínce o dětech zbystřila.

„Mimochodem, jsou v pořádku,“ dodal jsem rychle. Přesto už s ní nebyla řeč. Celou dobu, co jsem chystal pelech, jen nervózně podupávala a frkala. Ani mě to nenechala pořádně dokončit a už mě strkala z jeskyně. Na odchodu jsem se ještě otočil. Stála ve vstupu a dívala se za mnou. Zamával jsem jí a zavolal: „Přijdu zítra. Miluju tě!“

Doma jsem toho moc nenaspal. Celou noc jsem musel myslet na to, jak je Patricii ve žlebu, a když jsem konečně zabral, zdály se mi zmatené sny o lovcích se sítěmi. Probudil jsem se s bolestí hlavy. Ještě jsem se trochu motal, když jsem volal do práce, aby mi dali volno. Navíc jsem včera zapomněl nachystat Eriku, takže bylo opravdu co dělat. Cesta ke škole taky neprobíhala zrovna ideálně. Spolu s holkami jsem pošmourným ránem vlekl i Tomáše. Šel neuvěřitelně pomalu a zastavoval se u každé hlouposti, kterou našel na silnici. Nabírali jsme čím dál větší zpoždění, i když jsem ho chvílemi nesl. V půli cesty jsem pochopil, že to nestihneme a poslal jsem Eriku napřed. Anetka měla jít do školky a tam pozdní příchod až tak nevadil. Erika utíkala ulicí dolů a Tomáš našel něco nesmírně zajímavého v mělké kanalizační strouze. Povzdechl jsem si: „Tomíku, nech toho a vylez,“ a začal jsem ho tahat z kanálu. Vůbec jsem si nevšiml, že Anetka se zatím sama pustila ke škole. Nevšiml jsem si ani bílé dodávky, která stála asi padesát metrů níž po ulici.

Zaslechl jsem jen krátké Anetčino vřísknutí a pak startující motor. Než jsem se zorientoval, zahýbala už dodávka na hlavní silnici. Zoufale jsem se rozhlédl. To snad není možný, to se může stát jenom mně! V poslední době se proslýchalo, že se někdo pokusil v okolí unést nějaké dítě. Tyhle zprávy jsem však vždycky považoval za druh lidové slovesnosti - chyba!

Stáli jsme s Tomášem prakticky před domem jednoho mého známého. Zburcoval jsem ho a krátce mu vysvětlil, co se mi přihodilo. Byl sice docela nevrlý, ale jako otec, který má rovněž tři děti, byl okamžitě připraven mi pomoct. I tak jsem si se svým náhlým problémem připadal strašlivě sám.

Nebyla to však úplně pravda.

--

Patricie se probudila ještě za tmy. Chvíli se převalovala v pelechu, ale spát už nemohla, proto raději vstala a vyšla před jeskyni. Předními tlapami nabrala sníh a omyla si jím obličej i krk. Protáhla si nohy i křídla a vyrazila do setmělého lesa ulovit něco k snídani. Nic nechytila. Myšlenky se jí stáčely k dětem. Nakonec místo lovu jen tak kroužila ve výšce a sledovala ranní krajinu. Napadlo ji, že už je určitě čas, kdy má být Erika ve škole. Nápad, že se podívá na děti alespoň z výšky, se jí zalíbil, a proto nabrala směr nad Pretrovice. Viděla tak situaci u kanálu a zahlédla i dveře dodávky, které se náhle otevřely před Anetkou. Srdce se jí skoro zastavilo, když se z auta vysunula ruka a chytila ji za bundu.

Co má teď dělat? Jak jí má jen pomoci? Zoufale sledovala dodávku, která rychle opouštěla prostor vesnice. Napadlo ji, že by už Anetku nikdy nemusela vidět. Padla na ní tak strašná úzkost, že až tiše zavyla. Bezděky si protřela oči a přitom zahlédla svou tlapu. Prohlížela si ji, jakoby ji viděla poprvé. Roztáhla prsty zakončené drápy. Otočila ji dlaní k sobě a zaťala v pěst. Pod šupinatou kůží se pohnuly svaly a ztvrdly jako ocelové tyče. Klouby v pařátu až zapraštěly. Úzkost byla ta tam. Patricie přivřela oči. Pocítila strašný vztek, který jí začal rozpalovat vnitřnosti do ruda. Jakoby se jí shromažďoval v hrudníku a dral se krkem, aby potom vytryskl v podobě strašlivého zařvání a oblaku černého dýmu. V té chvíli definitivně zmizela matka, která se strachuje o dítě, a vládu převzala matka-dračice. Strašlivě naštvaná dračice! Patricie už naprosto přesně věděla, co udělá.

Krátce zhodnotila situaci a pak s maximální silou vyrazila šikmo vzhůru. Když nabrala dostatečnou výšku, udělala rychlý výkrut tak, že se stočila střemhlav k zemi. Přitáhla končetiny těsně k tělu. Křídla nechala roztažená jen tak, aby mohla usměrňovat pád. Nabírala rychlost. Vzduch jí cuchal hřívu a hvízdal v záhybech napjatého těla. Přitom přivřenýma očima stále sledovala svůj cíl. S matematickou přesností porovnávala svou rychlost s rychlostí dodávky. Do křídel nabrala malinko víc větru a začala měnit úhel svého letu.

Místo, v němž se chtěla zmocnit své kořisti, byla prudká pravotočivá zatáčka. Přímo tam se na silnici napojovala polní cesta. Vypadalo to tak, že polňačku začali kdysi asfaltovat, ale tady se rozhodli ji opustit a novou silnici vést údolím, které uhýbalo doprava. Polní cesta dál vedla nějakých dvě stě metrů mezi mokřady Rogendorfského potoka. Potom mizela v lese a stoupala ven z údolí.

Dračice už letěla prakticky vodorovně nějakých pět metrů nad zemí. Jako smaragdový anděl pomsty se řítila z pravé strany na uhánějící dodávku. Za ocasem se jí černal les, takže řidič neměl nejmenší šanci ji zahlédnout. Těsně před dopadem vymrštila všechny čtyři nohy vpřed. V okamžiku, kdy dodávka míjela sjezd na polní cestu, udeřila do její střechy silou parního bucharu! Drápy se zasekly do plechu. Její nečekaný útok byl tak razantní, že auto dostalo smyk a sjelo ze silnice. Patricie měla pocit, že se jí při nárazu snad vyrvaly všechny prsty z kloubů, ale držela se jako klíště.

Rachotící dodávka ujela na hrbolaté cestě ještě dobrých padesát metrů, než se zastavila. Dračice přešlápla zadníma nohama víc dopředu, vzepřela se a trhla. Plech zaskřípal. Přehmátla a otevřela dodávku jako krabičku sardinek. Nahnula se a nakoukla dovnitř. V kabině byl šílený zmatek, takže jediné, co na první pohled uviděla, byl řidič. Bez hlesu sáhla dovnitř, chytila chlapa za bundu na prsou a jediným mocným škubnutím ho vyhodila z auta. Přetrhla přitom i bezpečnostní pásy. Koutkem oka přitom zahlédla vyděšenou Anetku, která se choulila pod sedadlem spolujezdce. Srdce jí to mohlo utrhnout, ale rychle se odklidila z jejího zorného pole. Už takhle musela být chudinka strašně vyděšená a Patricie to nechtěla zhoršovat. Seskočila z vraku a rozhlédla se. Ve vysoké trávě, rostoucí v okolním mokřadu, se něco pohnulo. Patricie zavětřila a vyrazila tím směrem. Pomalu, jista si svou kořistí. Hlavu držela nízko a našlapovala tiše. Než rozhrnula poslední trs trávy, tak zavrčela a dala si záležet, aby to znělo opravdu děsivě. Chlápek tam ležel na zádech a vyděšeně ji pozoroval. Z roztrhaného oblečení mu na prsou prosakovala krev. Patricie se mu podívala do očí a ukázala mu svoje vyceněné tesáky. Tlama se jí přitom plnila zápalnými slinami a někde uvnitř se rozpalovala jiskra zážehu.

Zbude z tebe jenom škvarek a bude pokoj, pomyslela si. Vtom zaslechla zvuk motoru. Zavrtěla hlavou. Nebudu se s tebou špinit, ale tohle ti dám! Nabrala sliny na jazyk a plivla. Jen tak, bez ohně. Chlápkovi se o obličej rozstříklo dobře půl litru vazké tekutiny. Pak zašustila vysoká tráva a dračice byla pryč.

Marek už léta pracoval jako řidič u záchranky. Navíc moje situace na něj působila velmi osobně. Řítili jsme se po silnici v jeho autě tak rychle, že to spíš vypadalo, jako že letíme nízko a zatáčky jsme brali po dvou kolech. To, že pronásledování skončí tak záhy, nás trošku zaskočilo. Marek zastavil tak, aby dodávka nemohla ujet, a oba jsme vyskočili z auta. Doběhl jsem ke zdemolovanému vozu a trhnutím otevřel dveře. Ke své velké úlevě jsem tam našel uplakanou, ale zdravou Anetku. Marek nás posadil do svého auta a šel se podívat po řidiči. Vrátil se s tím, že chlápek leží kousek odtud, má přeražené nohy, pochroumaný hrudník a je v šoku, protože blábolí něco o obludách. Než stačil vytáhnout svoji lékárničku, mimochodem mnohem větší, než vozím v autě já, přijela záchranka a policie. Pak začal výslech a dlouhosáhlé sepisování protokolu. Marek se sice se všemi policajty osobně znal, ale přesto nám nevěřili, že jsme k podivné nehodě přijeli až dodatečně. Vyšetřovatel rozhodl, že musí vyslechnout i Anetku, která mezitím usnula na zadním sedadle. Moc se mi to nelíbilo, ale policista trval na svém.

„Řekni, maličká, jak to auto vybouralo?“ zeptal se vyšetřovatel. Anetka se na něj rozespale podívala a odpověděla: „Ten pán mě vezl autem a pak přiletěla maminka a zachránila mě.“

Dá se říct, že z nás tří jsem byl z té odpovědi nejvíc překvapen já.

Policajt se na nás otočil: „No pánové, tohle asi opravdu nemá cenu. My se ještě ozveme.“

Tím pro nás ten den vyšetřování skončilo.

U Marka doma jsme vyzvedli Tomíka z laskavé péče jeho paní a pak nás všechny hodil domů. Odpoledne přijela paní Klandová, takže jsem mohl v klidu uhánět do Panského Klínku, kde na mne už netrpělivě čekala moje Patricie. Přivítala mě vzrušeným vrčením a přešlapovala na místě, jako by tancovala.

„Nazdar, ty má mstitelko! Anetka je v pořádku,“ řekl jsem a objal ji kolem krku. Dala mi přední tlapy kolem ramen a přimáčkla mě svojí vahou ke stěně jeskyně. Potom mě políbila svými tuhými pysky. Technicky vzato to bylo jako dostat pusu od svěráku, ale ona přitom dokázala být nesmírně něžná.

„Páni, ještě se celá třeseš,“ řekl jsem a vykroutil se z jejího sevření, „něco jsem ti přinesl, ať nemusíš jenom zvěřinu,“ vytáhl jsem z batohu největší tác, který jsem doma našel a položil na něj obrovský kus hovězího. Patricie si ho skoro nevšimla a zadívala se na mne.

„Přijela babička, takže budu už jenom s tebou. Takovouhle chvilku jsme pro sebe neměli snad od té doby, co se narodila Erika.“

Patricie přišla blíž a šťouchla do mne čumákem. Přejel jsem jí rukou po krku až mezi ramenní klouby křídel.

„Pane jo! Ty máš ale strašný triggery. Nebolí tě záda?“ Patricie zavrčela a přikývla.

„Zkusím ti to rozmasírovat.“

Dračice si lehla na břicho do pelechu a natáhla krk. Já si jí sedl obkročmo za záda. Zabíral jsem tak, abych netlačil proti šupinám. Její křečí ztuhlé svaly byly jako struny od piána a daly se pod kůží velmi snadno nahmatat. Pečlivě jsem postupoval podél páteře a rozmasírovával jednu strunku po druhé. Ona občas sykla bolestí, ale držela.

„Mimochodem, víš, že tě Anetka v tom autě poznala?“

Patricie zaskučela trochu víc, jak jsem jí zatlačil na jednu obzvlášť velkou bouli.

„Sakra, sama nejlíp víš, že svaly se musí pravidelně procvičovat a to platí i o těch lítacích! Proč si je netrénuješ častěji?“ rýpl jsem si do ní. Odpovědí mi bylo kousnutí do nohy. Skulil jsem se z dračích zad a třel si lýtko s otiskem zubů. Patricie se na mne koukala s hlavou posměšně nakloněnou na stranu.

„Nechtěl bych tě potkat naštvanou. Toho chlapa mi bylo skoro až líto.“

Přitáhla si mě k sobě a dostal jsem další “svěrák“. Pak už masáž pokračovala v úplně jiných dimenzích. Škrábal jsem jí na krku, v podpaždí a taky na vnitřní straně stehen. A ona vrněla jako kočka a na oplátku mě poškrábala na zádech a natrhla mi tím svetr. A pak jsme šli ještě dál. Sálal z ní tak velký žár, že v jinak chladné jeskyni bylo najednou moc teplo i na to nejlehčí ošacení. Potom jsem jí začal hladit i na tom nejsvatějším místě snad všech dračic a ona kroutila hlavou, jako že to není vůbec dobrý nápad, ale přitom odkláněla ocas a přivírala oči slastí. A úplně nakonec jsme zašli až tam, kde jsme vůbec nikdy předtím nebyli. A vyzkoušeli jsme to jak po lidském, tak po dračím.

--

Probudil mě chlad. Hmátl jsem po dece, ale byla pryč. Protřel jsem si oči. Od vchodu sem pronikalo trochu kalného světla začínajícího dne. Celou deku měla přes sebe hozenou Patricie. Jednou rukou se opírala o loket a do obličeje jí padaly nazrzlé vlasy. Tvářila se dost naštvaně.

„Dobré ráno, miláčku! Tak už zase ve své kůži?“ usmál jsem se na ni.

Ona se ale nesmála: „Seš prdlej?“

„Proč jako?“

„Co když z toho otěhotním? Máš vůbec představu, co by se pak mohlo stát?“

Poškrábal jsem se na hlavě: „No, co? Nakladeš vajíčko? Hele, co si dát repete? Jaůů!“ chytil jsem se za bolavé ucho: „Tys mě kousla!“

Patricie si odhrnula neposlušné vlasy z čela a konečně se usmála: „Já totiž můžu!“

--

Měsíc svítil střešním oknem přímo do naší postele. Patricie ležela na boku a tiše pochrupovala. Nikdy mi nevěřila, že v noci chrápe, ale bylo to tak. Z vedlejšího pokoje se ozvalo zabručení a některé z našich dětí se převalilo v postýlce. Ležel jsem na zádech a s otevřenýma očima naslouchal dalším zvukům našeho domu. Byl klid, tedy až na vrčení nového pultového mrazáku, které se ozývalo z komory. Trochu jsem začal rekapitulovat události posledních tří týdnů. Pořídili jsme pár kusů nového nábytku a vymalovali kuchyň. Nad garáží jsem vybudoval pelech. Původně jsem tam chtěl mít trucovnu, ale změnil jsem názor. Podle pana Klandy měla v posledních sedmi letech Patricie od proměn pokoj, nejspíš díky změnám spojeným s těhotenstvím a kojením. Tohle období asi právě pominulo, takže budeme problematice proměn čelit častěji.

Vymýšlel jsem otvírací střechu na dálkové ovládání. Ovladač by mohl být například v náramku. Ve velkém náramku.

Patricie otevřela jedno oko. „Nemůžeš spát?“ zeptala se.

„Hmm, jenom tak přemýšlím.“

Vzepřela se na loktech: „A čemu se směješ?“

„Myslíš, že to děcka budou mít po tobě?“

„Asi ano,“ pokývala vážně hlavou.

„To bude slušnej mazec,“ zazubil jsem se na ni, „jestli vás to popadne všechny naráz!“

KONEC

VELKÝ NÁKUP

Na konec parkoviště jsem ani nedohlédl, najít volné místo nebylo přesto nic jednoduchého. Nikomu se nechtělo s plným vozíkem čvachtat břečkou moc daleko, takže jsme se všichni tlačili co nejblíže u vchodu. Otevřel jsem auto a vytáhl Tomíka. Jakmile získal svobodu, začal svými rukavičkami čistit podběhy zacákané bahnem. Zaklel jsem a odvlekl ho pryč.

„Tady je kaluž!“ fňukala z druhé strany Anetka.

„Aněno! Neřvi a pojď mými dveřmi,“ pustila se do ní Erika.

„Přestaňte obě!“ vložila se do toho Patricie přísně, „Aneto, ty pojď sem a ty se do ní přestaň navážet!“ zahrozila na Eriku. Tomáš vřískal a snažil se mi vytrhnout.

Zbožňuju svoje děti!

--

Patricie se zastavila dva kroky za vchodem a začala se rozhlížet. „Tak, kam vyrazíme nejdřív?“

Někdo do mne zezadu narazil. Nervózní paní mě praštila taškou, zamračila se a ještě mi šlápla na nohu. Manévroval jsem v plynoucím davu s obrovským nákupním vozíkem, v němž byl uvězněn Tomáš.

„Sakra, tady se nemůžeš zastavovat! Jdi alespoň kousek vedle, vždyť nás tady ušlapou!“ zavolal jsem vyčítavě na Patricii.

„Musím se tady přece zorientovat, ne?“ dostalo se mi naprosto logické odpovědi.

--

Ploužili jsme se mezi regály. Holky neustále kroužily kolem a snažily se nám do vozíku propašovat kdejakou hloupost. Tomáše se mi nepodařilo udržet v improvizované kleci. Pobíhal okolo a dalo mi dost práce zajistit, aby něco nerozbil. Patricie vyhledávala věci podle připraveného seznamu. Všude proudily zástupy zamračených lidí. Jakoby se všichni proměnili v nějaký druh gigantických, nakvašených mravenců. Na rozdíl od těch normálních však nesbírali jehličí a chcíplé housenky, ale zlevněné konzervy a kartony s mlíkem. Nikdy jsem nepochopil, proč vlastně většina lidí v obchoďáku vypadá tak naštvaně? Měli by přece být šťastní z toho, že je tu všeho dost a netrpí nedostatkem! Měl bych být k sobě upřímný – vždyť se taky mračím! Mysleli jsme si s Patricií, že ušetříme čas, a po návštěvě v Brodu „spácháme“ nákup v místní obchodní zóně. Zatím se tady už přes hodinu motáme v bludišti regálů a nevíme, kde co je. Davy lidí nemám rád. Nikdy jsem s tímhle nákupem neměl souhlasit! Zvláště po té události, která nás potkala loni na podzim.

Patricie najednou ztuhla. Zabrán do svých myšlenek jsem si toho nevšiml.

„Jiří!“ zavolala tiše rozechvělým hlasem. Otočil jsem se, abych se podíval, co se děje. Stála malinko nahrbená a dívala se nešťastně.

„Já myslím, že to na mě jde,“ oznámila lakonicky.

Bylo mi samozřejmě hned jasné, co tím myslí, ale chvilku trvalo, než na mne význam jejího sdělení dopadl v celém rozsahu. Pak teprve přišla panika. Napadlo mě, jestli jsem to náhodou nepřivolal těmi úvahami. Zoufale jsem se rozhlédl, abych našel nějaký úkryt. Stáli jsme v poslední uličce, takže z jedné strany byl regál, z druhé stěna hypermarketu. Lidí tu, pravda, nebylo tolik, ale pořád dost na slušný průšvih. Kousek od nás se otevřela samočinná vrata skladu a vyšel prodavač s paletovým vozíkem plným přepravek bramborových lupínků. Popadl jsem Patricii za ruku a vlekl ji dovnitř. Ještě jsem stačil houknout na děti, aby zůstaly u vozíku. Ve skladu jsem ji už skoro nesl. Cítil jsem, jak jí tělem cukají křeče.

Hala to byla obrovská, plná očíslovaných regálů s paletami a krabicemi. Dotáhl jsem Patricii kousek dál od vrat a položil ji na zem z hlazeného drátkobetonu. Sundal jsem jí bundu a pokusil jsem se i o kalhoty, ale proměna už byla v plném proudu.

„Co tady děláte?! Sem je vstup zakázán!“

Vřeštivý hlas patřil vyzáblé prodavačce, která se vynořila z vedlejší chodbičky. „Okamžitě vypadněte, nebo zavolám ochranku!“

Tak, a co teď? To mám tu bábu praštit něčím po hlavě, nebo se ji mám pokusit uplatit kreditkou?

„Tak slyšíte mě?!“ Nasupený výraz nepřipouštěl jakoukoli diskusi. Pohlédl jsem bezmocně na kvílející Patricii, která začínala zelenat, a dostal jsem poněkud zvrácený nápad. Vstal jsem a udělal krok blíž k prodavačce. Postavil jsem se tak, aby měla dobrý výhled na to, co se bude dít za mnou.

„Podívejte, moje žena je nemocná. Má jen malý záchvat, který za chvilku přejde. Potřebuje jen pár okamžiků klid a bude v pohodě,“ mile jsem se usmál. Prodavačka si dala ruce v bok a rezolutně zakroutila hlavou. „Máte tam venku ceduli, že je sem vstup za..zakázán.“

S uspokojením jsem sledoval, jak vyvaluje oči a začíná sinat. Za mnou se ozývaly zvuky trhaného oblečení.

„Proboha, co to je?“ zhrozila se a dala si ruce před obličej. Přišel jsem k ní blíž a chytil ji dobrácky kolem ramen. „Co myslíte? Nic zvláštního nevidím,“ řekl jsem klidně a usmíval jsem se na ni. Patricie zatím se zavřenýma očima drásala beton pařáty přední nohy. V hladkém povrchu zůstávaly viditelné rýhy. Na kloubu levého křídla jí visel cár svetru a na holeních zadních nohou měla navlečené nohavice roztržených kalhot. Z nozder jí stoupal bělavý dým.

I přes její odpor jsem přitlačil prodavačku blíž k ležící dračici. Nemohla od ní odtrhnout oči a pořád opakovala: „Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!“

Naklonil jsem se k ní blíž a tiše jí řekl do ucha: „Copak je? Jestli máte pocit, že vidíte něco neobvyklého, tak jste asi přepracovaná.“

V tom okamžiku zvedla Patricie víčka a podívala se na ni těmi svými jedovatě žlutými světly. To už prodavačka opravdu nevydržela a s povzdechem se mi v mdlobách sesunula k nohám. Trochu jsem zmírnil její pád tím, že jsem jí chytil za světle modrou vestu s visačkou. Skoro jsem jí ji přitom sundal. Napadlo mě, že by se mohla hodit, a proto jsem si ji drze přivlastnil a natáhl si ji přes bundu. Zcepenělou prodavačku jsem odvlekl za nohy a ukryl ji v hromadě roztrhaného balicího papíru. Patricie se mezitím vzpamatovávala z důsledků proměny. Přidřepl jsem k ní. „Semetrika je zatím mimo hru. Schovej se tady, já sem pošlu děcka a omrknu situaci.“

Přikývla a pak se tak nějak zvědavě koukla po skládce papíru. Ten pohled se mi moc nelíbil. Chytil jsem ji lehce za ucho. „Páťo,“ otočil jsem jí hlavu tak, abychom si viděli do očí. „Slib mi, že ji necháš na pokoji! Seženu ti nějaké jiné jídlo.“ Dračice polkla naprázdno a horlivě přikyvovala. Ne že bych své ženě nevěřil, ale pár okamžiků po proměně přece jen převládají spíš zvířecí pudy, a to by mohl být problém.

Vyhlédl jsem ze vrat a zavolal na děti. Zavedl jsem je do skladu a postavil je do řady před Patricii. Ta si sedla a ovinula ocas kolem nohou. Pohladil jsem Eriku po vlasech a začal trochu rozpačitě vysvětlovat: „Holky, víte, jak jsme vám s maminkou říkali, co se jí občas stává?“ Obě dívky přikývly a nespouštěly přitom zrak z dračice. „No, tak se jí to právě stalo. Tohle je vaše maminka,“ ukázal jsem na Patricii.

Anetka to vzala s naprostou samozřejmostí, kdežto Erika se jí viditelně trochu bála. Tomáš se na ni zasmál a vlezl jí pod břicho.

Sdělit to šetrně dětem, byl první klíčový moment. Druhý, mnohem složitější problém byl, jak ji dostat nepozorovaně ven z obchoďáku.

Svolal jsem si děti zase k sobě a přidřepl k nim. „Teď musíme udělat všechno proto, aby se o ní nikdo z těch lidí tady nedozvěděl. Hlídejte ji a já pro ni zatím seženu něco k snědku.“ Nato jsem se zvedl a vyběhl ven ze skladu.

U pultu s masem jsem sebejistě předběhl celou frontu a nechal si do vozíku naložit půlku čuníka. Lidi na mě sice divně koukali, ale modrá vesta je odradila od jakýchkoliv nepatřičných projevů. Ve skladu jsem složil maso před Patricii, která se do něj okamžitě pustila. Popřál jsem jí dobrou chuť a vydal se hledat nákladní vstup, kudy by se teoreticky dalo uniknout.

Bran tu bylo hned několik, ale všechny, bohužel, zamčené. Potkal jsem tu i pár zaměstnanců, kteří mi však nevěnovali sebemenší pozornost. Co bylo horší – všude tu visely bezpečnostní kamery a jestli na jejich druhé straně někdo seděl, mohla tu atmosféra velmi brzy zhoustnout. Bylo mi čím dál jasnější, že budeme muset odejít skrz prodejnu, a to pokud možno rychle.

Přemýšlel jsem, jestli by nešlo dát dračici do nějaké bedny, ale krabice takových rozměrů tu nikde nebyla a navíc by se určitě někdo zajímal, co je uvnitř.

Vracel jsem se pomalu v zamyšlení k Patricii a dětem, když mi pohled padl na reklamní plachtu, nedbale zmuchlanou v jednom regálu. Vytáhl jsem ji a pořádně prohlédl. Byla to reklama na mražené výrobky firmy Drakar a v rohu bylo velké, kulaté logo znázorňující loď s dračí hlavou.

--

Přiběhl jsem k Patricii a hodil před ní plachtu. Podívala se na mne a natočila hlavu v tázavém gestu.

„Tati, co to vlečeš?“ zeptala se Erika.

Místo odpovědi jsem k ní přiklekl, chytil ji za ramena a vážně se jí podíval do očí. „Eriko, mám pro vás důležitý úkol! Vem Anetku a doběhněte ke vstupu do obchoďáku. Víš, tam, co byla ta velká bedna s plastovými zbraněmi. Vyberte si tam meče, štíty a helmy, a nezapomeňte ani na Tomáška. Zvládnete to?“

Erika trochu ustrašeně přikývla.

„Tak fajn, jděte. A neztraťte se!“ zavolal jsem ještě.

Patricie tiše zavrčela na Tomáše, který se jí pokoušel otevřít jedno křídlo.

„No holka, ještě to vydrž! Já to tady budu muset ještě trochu prošmejdit a najít pár věcí,“ řekl jsem jí a vyrazil na lov. Bylo to až nečekaně snadné. Během deseti minut jsem dotáhl na naše stanoviště vše potřebné. Patricie to obhlížela, kroutila hlavou a podrážděně frkala. Byla tu čirá lepicí páska, klubko provázku, lámací nůž, dva páry bílých, neprůhledných punčoch a dvě módní panny.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist