načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chraňme muže - Věra Nosková

Chraňme muže

Elektronická kniha: Chraňme muže
Autor:

Chraňme muže je kniha úvah a poznatků na téma znevážení mužské role v naší kultuře ilustrovaných deseti příběhy. Měla by být povzbuzením pro muže, kteří mají oprávněný ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  88
+
-
2,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Věra Nosková
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 199
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-873-7319-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chraňme muže je kniha úvah a poznatků na téma znevážení mužské role v naší kultuře ilustrovaných deseti příběhy. Měla by být povzbuzením pro muže, kteří mají oprávněný pocit, že je nepotřebuje společnost ani ženy, jejichž šikana nevzbuzuje odpor, ale posměch, kteří bývají pomstychtivou ženou mnohdy připraveni o bydlení, majetek a náklonnost svých dětí. Muži jsou tvůrci civilizace se všemi jejími vymoženostmi, bez nich by zkolabovala.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Věra Nosková

Chraňme muže



Věra Nosková

Chraňme muže

vn


© Věra Nosková

ISBN 978-80-87373-19-4

Radou, vyprávěním, inspirací, povzbuzením a konkrétní

pomocí s rukopisem mi pomohli:

Josef Kopecký – námořník, Lenka Forýtková – pedagožka Lékařské fakulty v Brně, Martin Bloch –počítačový odborník, Ivan David – psychiatr, Jiří Procházka – kardiolog z Velké Británie a Anna Valentová –překladatelka z maďarštiny a angličtiny.

Všem jsem vděčná a děkuji jim.

Předmluva

Měla jsem štěstí,

narodila jsem se jako žena

Kdybych věřila ve vyšší moc, projevila bych jí v modlitbě vděčnost slovy: děkuji ti, žes mě neučinila mužem

nebo mezkem...

V této době a naší kultuře je totiž žena zvýhodněná nejen přírodou, ale i společností.

Jsem biologicky cenná, ale slabší než muž, takže mě muži i společnost šetří.

Mám v povaze chránit si zdraví, neriskovat život,pečovat o sebe.

Při narození mi hrozilo mnohem menší rizikovrozených vad než mužům, jsem odolnější proti nakažlivým nemocem.

Podle statistiky mám naději, že se dožiji o šest letvyššího věku než muž.

Nikdy se ode mě neočekávalo, že především já budu živit rodinu, stavět pro ni dům, čistit septik, rozumětmotorům, zabíjet a čtvrtit koně a krávy, porážet stromy,vyrábět elektřinu, opravovat vedení vysokého napětí, stavět

mosty a vůbec jakkoli fyzicky dřít nebo ve válečných

konfliktech, do kterých mi osobně nic není, na rozkaz

zabíjet a nechávat se vraždit jinými chlapy, které vůbec

neznám.


6

Muži mi nadbíhali, snažili se mě získat, pracovali

na sobě a předváděli mi své kvality, já si jen vybírala.

Kavalíři mi dávají přednost a prokazují všemožnou péči

a úctu.

Z Titaniku by mě zachraňovali přednostně.

Nemusela jsem jít na vojnu a snášet nesnesitelnérozkazování a šikanu.

Bylo mi dopřáno dát ve svém těle vyrůst novémulidskému jedinci, piplat postupně dvě miminka a radovat

se z batolat, vychovávat s mým mužem milované děti.

S každým synem jsem byla po tři roky na mateřské

dovolené a stát a manžel nás finančně podporovali.

Kdybych se rozvedla, zůstaly by mi docela určitě děti

i byt a manžel by odcházel do bezdomoví se zubnímkartáčkem.

Jako fyzicky slabší jsem byla vždy chráněna a jako

vizuálně zajímavější chválena.

Nelze mě vyzvat oním směšným: dokaž, že jsi muž.

Ženství se dokazovat nemusí, je samozřejmé jako přírodní zákony.

Mužům lze sice závidět větší fyzickou sílu, ale ne každý

z nich jí disponuje, a mnozí ji ani nepotřebují, stejně jako

my, ženy. Sofistikovaná dělba práce a technickévymoženosti daly už dávno příležitost vyniknout nepřílišnarostlým mužům zanedbatelných svalů, zato silných duchem, intelektem či talentem. Je celkem lhostejné, jakou

měl páru a figuru Einstein nebo malíř To u l o u s e - L a u t r e c

a tisíce dalších géniů a hybatelů.

Na druhé straně, pokud nás to baví, můžeme se my,

ženy, chovat takříkajíc mužně a třeba se i dřít, nikdo nám

v tom nebrání – existují například tři současné české

sochařky, z nichž jedna tvoří mohutné sochy z kmenů

stromů motorovou pilou, druhá svařuje působivé figury

z kusů železa, třetí tesá mohutné skulptury z kamene.

Víc než silné tělo zmůže síla ducha, moderní nástroje

a hlavně radost z tvoření.

Od muže se na rozdíl od ženy očekává, že něčím

bude, dosáhne jistých met, společenského postavení nebo

úspěchu v nějakém oboru; je to společenská výzva, bič

jménem úspěch a prestiž, pro některé jedince celoživotní trauma. Žena ničeho dosahovat nemusí, stačí, když zvládá mikrosvět domova a mateřskou roli, aby byla komunitou ceněna. Samozřejmě ale může do jakéhokolisoutěživého prostředí vstoupit, a dosáhne-li stejného úspěchu jako

některý muž, je víc než on obdivována.

Jsem s ostatními ženami vyzývána, abych se vrhla do politiky, očekává se od nás vyšší kultura chování

a bystřejší orientace v sociálních vztazích. Je to na první

pohled lichotivá výzva, ale kdo by o to stál? Ve vyšších

patrech politiky je mnohem víc cynických sociopatů než

v běžné populaci, stranický život okrajuje osobní svobodu, politika je plná účelových lží, manévrování, zákeřných bojů a podrazů. Jako politička přijdete celkem

snadno o dobrou pověst a sympatie lidí – připouštím, že

my, ženy, si na obé docela potrpíme.

Jsem přirozeně sebevědomá a v novém společenském

systému velmi svobodná, nad svým ženstvím nenaříkám,

ale užívám si ho. Současná feministická ideologie je mi

k ničemu, různá tvrzení feministek vnímám jako křeč,

slyším falešné tóny a sleduji inklinaci k manipulujícímu

sociálnímu inženýrství. Zlovolné brojení proti takzvanému zvýhodňování mužů v demokratických zemích je

dílem směšné, dílem odpudivé.

Protože mám vyvinuté sociální cítění, neuniklo mé

pozornosti, že v nevýhodě se během posledních desetiletí ocitli naopak muži. Téma mě víc než zaujalo, leží mi

na srdci.

Milé dámy, muž je nám přinejmenším roven. Měly

bychom povzbuzovat jeho mužnost, sebevědomí aspolečenskou roli. Měly bychom s muži žít v trvalejšíchsvazcích, nejlépe v klasickém manželství, má své výhody –

hlavně pro děti; učit se jim rozumět a učit je rozumět

nám, užívat si s nimi pohlavních odlišností i lidského

souznění. Sdílet s nimi radosti i starosti, požitky, které život nabízí, humor, lásku a přátelství, starost omláďata. Neboť jak bychom si mohly dopřávat své rozmarné a přitom důležité ženství, kdybychom nemělyspoluhráče v plnokrevném mužském elementu? Povzbuzujme v mužích mužnost, dejme jim najevo, že je potřebujeme; máme přece účinné prostředky a staleté zkušenosti. Je to celkem jednoduché – když je žena laskavá a rozumná, všechno jí kvete pod rukama – i muži v její blízkosti.

Chtěla bych touto knihou oslovit především citlivé

a moudré ženy s prosbou: chraňme muže. Neposmívejme

se jim, nedeptejme je, ponechme jim jejich mužskou

roli starou jako lidstvo – ochraňovat a živit své blízké,


9

zvláště v době, kdy se staráme o mláďata. Na vynalézavosti, tvůrčím potenciálu, dřině a hravosti mužů, ale

i na jejich práci pro ženu a děti spočívá a bude spočívat budoucnost lidstva. A která žena to chce popírat, ta

ať se místo věčného remcání a obviňování mužů sama

pustí do řešení problémů s vynalézáním zdrojů energie

nezatěžujících přírodu, nebo se věnuje třebakonstruování ekologických dopravních prostředků, vývoji dalších

generací počítačů a sofistikovaného softwaru, robotice a kybernetice, zajištění potravy pro další miliardy lidí, vývoji nových ekologických materiálů... Nebo aťpracuje v hutích, dolech, u záchranářů či horské služby, uhasičů a v jednotkách rychlého nasazení – všude tam, kde se dřou a riskují život muži, nad nimiž mnohé nevděčné a věčně nespokojené dámy ohrnují nos.

I.

Nač chránit muže, když za všechno může?

Vy muži jste... Vy ženy si myslíte... Tak začínajíčasto věty vyjadřující úžas nad pošetilostí a nedostačivostí

opačného pohlaví. Tak začínají mnohdy provokativní,

často bezduchá, někdy až komická tvrzení, přisuzující té či oné polovině lidstva kolektivní charakteristiky, nad nimiž člověk, jemuž neunikla bohatá variabilita lidí, a vyznává tedy individualitu, kroutí hlavou.

Nebývá to pokaždé jen hospodský či kuchyňský

canc, v podobném duchu se píší celé knihy. Pojednávají

o jakési kolektivní vině mužů, to bývá už ohraná deska

útočnějších feministek, ale i feministů. Jiné pamf lety,

tentokrát misogynů a kupodivu též misogynek, blábolí

o jakési všeobecné stupiditě a parazitismu žen, polínko

do ohně navíc přinášejí vysmívači feministek, do nichž

je tak snadné se strefovat, protože kromě tenké vrstvy

intelektuálek mají mocné podloží hlupaček s úsměvnými až odpudivými názory.

Jednou ze zásadních knih, která rozkryla pocity bezmoci a upozaděnosti Evropanek dvacátého století, byl

titul Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir (ve Francii


12

vyšel v roce 1949, v českém překladu 1966). Je tokniha, se kterou lze v některých pasážích polemizovat inesouhlasit, v níž sem tam prosvítají levicová, „revoluční“

klišé vzbuzující dnes rozpaky; jiné její úvahy a popsaná

problematika jsou poplatné době. Přesto je to knížkapřemýšlivá, moudrá, stopující poctivě realitu. Na straně 131 píše autorka například o tom, jak ženu často vnímá muž a jak na jeho očekávání žena mnohdy reaguje: Je jeho služkou a družkou a on od ní očekává, že bude také jeho veřejností, jeho soudcem, že bude potvrzením jeho bytí; ale ona to popírá svou lhostejností, někdy také smíchem a posměchem.

Ženy často líčí jako úzkostné, rezignované bytosti,

nejisté, a tedy konzervativní, toužící po uklidňujícímpořádku a řádu: „Náboženství ... živí její snění; naplňuje

její prázdné hodiny. Ale především potvrzuje řád světa,

dává její rezignaci pečeť ospravedlnění, jež jí poskytuje

naději na lepší budoucnost v bezpohlavním nebi. Proto

jsou ženy ještě dnes v rukou církve tak mocnou kartou

a proto je církev tak nepřátelská všemu, co by mohlo

usnadnit jejich emancipaci.“

Je vzrušující číst Druhé pohlaví po více než šedesáti letech a srovnávat tehdejší a dnešní ženy. Přestože

společnost a zákony dávají už desítky let ženám stejná

práva jako mužům a ženy mají stejné šance, našlo by

se i dnes mnoho úzkostlivých, rezignovaných, nejistých

žen, které se cítí ublížené a vůči mužům znevýhodněné. Za jejich vnitřní nesvobodu, rezignovanost a úzkost

ale nemohou ani muži ani společnost. Stejně tak je jisté

procento mužů, jejichž pocity zhrzenosti vyvěrají z toho,

že jiní jsou na rozdíl od nich úspěšní, vedou si v životě

líp, mají vyšší příjmy a větší štěstí u žen. Mimochodem

jejich řady v posledních letech zmnožují ti, kteří vyciťují a mnohdy v osobním životě zažívají, že jejichmužská role není už dávno jistá a chválená, že se ženy bez

nich obejdou a nepotřebují je jako manžely, partnery ani

jako živitele, že jejich fyzická síla už málokomuimponuje a jsou občas vnímáni jako jednoduše strukturovaní. Stalo se dokonce společensky přijatelné, v některých prostředích i vítané, vysmívat se mužům, opovrhovat jimi a zatracovat je. Opačně to ovšem neplatí, to je jiná káva, muž, který si dovolí zpochybňovat ženské kvality, bývá označen za šovinistu, falokrata, macho.

Všechno ale nemůžeme svádět jen na příslušnost

k ženskému nebo mužskému pohlaví. Eventuálnínejistota a pocit nedostatečnosti některých mužů i žen se napájí

z více pramenů, někdy dostaneme špatné karty už tím,

že se narodíme mizerným rodičům a donekultivovaného prostředí.

To se nejspíš stalo i posedlé feministce ValeriiSolanas. Narodila se 9. dubna 1936 v New Persey, otec jipohlavně zneužil, utekla z domova, vystudovalapsychologii, občas se přiživovala prostitucí a žebrotou, napsala

Scum manifesto (v českém překladu Šlem manifest), 3.

června 1968 střílela na Andyho Warhola. Na otázkureortérů, proč to udělala, řekla: „Mám spoustu důvodů.

Přečtěte si můj manifest, tam to všechno je.“ Drobná

knížečka je nasáklá vášnivou nenávistí, provázenou

vulgarismy. Muž je podle ní „kráčející robertek“, biologická chyba, citově omezený zmetek, je neškodným

žvancem, pouhým strojem, bezcenným kusem hovna...

Muži s námi existovali vždy jen jako choroby, majínedokonale vyvinutý nervový systém, jsou to šimpanzi

ve fraku. Byla za pokus o vraždu odsouzena na tři roky,

pobývala pak v psychiatrických léčebnách. Ke konciživota si opět vydělávala prostitucí na drogy. Zemřela 26.

dubna 1988.

Její drobný spisek, který přeložila česká feministka

Alexandra Berková (u nás vyšel v roce 1998), je sám

o sobě zajímavý asi jako chorobopis, optika nenávisti

unavuje a text je nakonec jen odpudivý a vlastně nudný.

Překvapivé je to, že má stále své čtenářky, že je zřejmě vnímán jako odvážný, extrémní názor, přitahujeublížené ženy a pochmurně baví muže, patří do výzbrojenejradikálnější větve feministického hnutí, i když je veskutečnosti fašistoidním skřekem. Vypovídá o tom, žefeminismus ve své bojovné podobě jako všechny ideologie, které rozdmýchávaly nenávist na základě sociálnínerovnosti nebo rasové či biologické odlišnosti, přitahuje více či méně patologické jedince.

Ne že by například sociální nerovnost obecně neexistovala, ta se opravdu přehlédnout nedá, ale ideologie,

které s ní hodlaly zatočit, vytvořily téměř vždy zločinný

systém.

Knihy mnoha pozdějších feministek jsou ve srovnání

s Druhým pohlavím často plytké a některé doslova


15

hloupé. Tak například protikladem Simone de Beauvoir,

pokud jde o kvalitu myšlenek a informací, by teoreticky

mohla být kniha argentinské lékařky německého původu Esther Vilarové Muž na vodítku, fanaticky opěvující

muže a pohrdající ženami (vyšla 1971, u nás 1995). V její

knize lze číst dílem komické, dílem rozčilující nehoráznosti, jako například: „Nejpozději ve dvanácti letech –

ve věku, kdy se většina žen rozhodne vstoupit na dráhu

prostitutky, to znamená nechat pro sebe později pracovat

muže a na oplátku mu v určitých intervalech poskytovat

svou vagínu – žena přestává rozvíjet svého ducha.“ Nebo:

„Ženy jsou konglomeráty hmoty, kusy vycpané lidské

kůže, které předstírají, že jsou myslícími bytostmi...

Ženy jsou bezcitné a naprosto postrádají soucit.“ Omužích zato píše jako o polobozích zotročených ženami:

„Muži mají silná ramena, melodické hlasy, teplý lidský

smích a inteligentní výraz obličeje... Pro mimozemského

pozorovatele by byl muž určitě tímnejzbožňováníhodnějším stvořením na této planetě... Má na rozdíl od ženy dvě zásadní přednosti: je hezký a inteligentní.“ Atd.

Misogynská agresivita této knihy, emocemi nabité

vyjadřování plné nepravd, pohrdání a dokonce nadávek

nevypovídá téměř nic pravdivého o tématu, ale leccos

o autorce. Nezmiňovala bych se o knize Muži navodítku, kdyby nebyla tak populární, v jistém smyslu jepokládána za prapor antifeminismu.

V Čechách je vděčně médii využíván poněkudhosodsky argumentující antifeminista Josef Hausmann,

autor knih oblíbených muži, kteří mají na ženy vztek,


16

protože jim buď skutečně ublížily a poškodily jejich

zájmy, nebo ti pánové u žen nějak neuspěli, a to z rozmanitých příčin. V jeho tenkých, úderných knížečkách

se střídají trefné postřehy s pasážemi pivního chlapáctví,

ženu si redukuje mnohdy jen na pohlaví. Vlastně dělá stejnou chybu jako některé feministky, ženy podceňuje, uráží a pomlouvá (stejně jako útočné feministky muže). Čtenář jeho publikací má často podezření, že popisuje především nelehké soužití s jistou konkrétní ženou, ale svým rozhořčením zahrnuje celé ženské pokolení. Autor rozzlobených a nactiutrhačných knih je ale podle všeho zodpovědný, milující a starostlivý otec, což jekoneckonců v životě dvojice ta nejvyšší karta. Přes všechna tráení spolu přece muži a ženy žijí především proto, aby v lásce a starostech vypiplali mláďata.

Každý máme za sebou nějaký příběh, situace azkušenosti, které nás „naučily“ specifickým postojům kopačnému pohlaví. Jenže když vyloučíme nešťastné náhody,

vidíme, že se nám naše příběhy podobají. Svým chováním a jednáním způsobujeme, že se nám stávají jisté

věci, které by se druhému stát nemohly – to je ta „ozvěna

z lesa“, do něhož voláme.

Snad nejzarputileji a „vědecky“ opovrhoval ženamiBohuslav Brouk, protagonista české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let dvacátého století, který

se v roce 1934 stal spoluzakladatelem Skupinysurrealistů v ČSR. Zabýval se psychoanalýzou, sexuologií nebo

také problematikou sebevraždy. V brožurce Lidská duše

a sex (vyšla 1992) například píše: „...ženy rodí znenávisti. Zvracení těhotných žen tuto tendenci dosvědčuje.“

Další Broukovy perly:

„Hodnotu potentního muže zaručila jeho vynalézavá

práce, v níž se mužova sexualita sublimovala a jež svou

kvalitou pozvedává důležitost mužů oproti rodícím ženám, které jí nejsou schopny.

...dovedeme pochopit emancipační hnutí žen, které

nechtějí nic jiného, než dostat se z mužova područí. Jejich

pl né osvobozen í je vša k nemož né. Jsou ke své pa siv n í ú lo -

ze anatomicky předurčeny. Mohou se snad bičem pomstít

muži, avšak při koitu jsou odsouzeny muži podléhat.

Žena není disponována k tvořivé a vynalézavé práci, její spolupráce s mužem je vždy méněcenná. Jestliže

u některých národů dodnes žena je zatěžkána prací více

než muži, využívá ji nadanější muž podobně jako koně. U žen lze při tělesné práci využít toliko jejich chatrných tělesných sil, při práci intelektuální jejich pečlivosti,svědomitosti a vytrvalosti.

Přirovnáme-li prostitutku k soukromémuzaměstnanci – nádeníkovi, jenž se může ocitnout každou hodinu

bez prostředků na dlažbě, je legální manželka státním

zaměstnancem se zajištěnou penzí... Ctnost žen posuzuje se podle toho, jak dlouho se žena s jedním a týmž

mužem prostituuje.

Tragika ženiny biologie vězí toliko v tom, že jejím

vlivem nemohla se žena nikdy stát člověkem tvůrčím

a že její zdánlivá lidskost je pouhým papouškováním

mužova člověčenství.

Manželka právě jako nevěstka obživuje sepropůjčováním svého těla a charakterizujeme-li prostituci ne

morálně, nýbrž ekonomicky, jakožto zdroj příjmů zpohlavního života, jsou všechny ženy prostitutkami.

Její bytí vězí v koketérii, koketuje však nejen s muži,

nýbrž i s prací, vědou a uměním.“ Není těžké si představit, že taková velkopanskánadřazenost a urážející lži nutně musí vzbudit ženskou nenávist.

Všichni tihle extrémisté a extrémistky měli s vysokou pravděpodobností nějaký osobní problém anevyřízené účty a bavilo je dráždit ženy nebo naopak muženehoráznými tvrzeními. Zvyšovali tak míru neporozumění

a napětí mezi nimi.

Naopak za feministky se do mužů strefovala Carola

Biedermannová. Její Mstivá kantiléna aneb feministický

nářez se pokouší pojednat rozpory mezi muži a ženami

vtipně a s nadhledem, ale mnohá její tvrzení jsou natolik

vzdálená skutečnosti, že veselí nevzbuzují, spíš kroucení

hlavou a nechuť číst dál. Tak podle ní například: „Muž

netrpí pocity viny, nikdy a za nic, uplivuje si, když míjí

ženu, skutečný sex se u muže odehrává při vyměšování a obě tyto oblasti jsou povyšovány na totem, pojem

nehmotného, nebo dokonce duševního vlastnictví je mu

cizí, muži s časem plýtvají a hýří, ale využít ho neumějí,

mužské záliby spočívají v hromadění věcí...“

Kromě uplivování, které je zlozvykem hlavně výrostků a nejspíš má jinou příčinu, než že by tím kluci

vyjadřovali opovržení vůči ženám, by se takovévágní charakteristiky daly přišít i ženám, a někteří autoři

a autorky tak s chutí učinili. Už zmíněná Esther Vilarová

v knize Muž na vodítku naopak tvrdí, že žena jepřízemní tvor hromadící věci a není schopna duchovního života,

který je naopak doménou mužů. Muž prý stále pracuje,

zatímco žena je bytostně líná příživnice až prostitutka,

utrácející zbůhdarma čas v nicotných činnostech.

Je to legrace číst tak protikladné publikace plnézlovolného opovržení k opačnému pohlaví jednu za druhou

– prosvítá za nimi pocit osobní křivdy. Knihy očerňující

muže nebo ženy, plné emocí a nadávek, si vždy najdou

čtenáře se zážitky, které jsou stejně subjektivní asouvisejí často se špatnou volbou par tnera či partnerky, ovšem

dotyční je povyšují na obecné pravdy.

Jen málokterý člověk pokousaný od psa má psy inadále rád, i když je nabíledni, že ostatní hafani za to fakt

nemůžou a jsou to milí a slušní společníci.

Plácnutí Biedermannové, že muži „inklinují kesportu, nemohou se totiž na veřejnosti vytahovat svýmvyměšovacím orgánem a nahrazují to proto bicepsem“, je

už jen trapné. O motivaci sportujících žen nic nepraví –

co by ony čím nahrazovaly? Hrůza domyslet. Také tvrdí,

že se muži snaží zachovat si své špatné vlastnosti, lpějí

na nich atd. O ženách naopak láskyplně píše, že jejich

koníčky jsou tvůrčí, šijí, pletou, malují, věnují se staré

čínské poezii, pro ženu je sex věc, o které je nejlépemlčet, protože se příliš podobá vyměšování (co pořád má

s tím vyměšováním?), žena trpí permanentním pocitem

viny za cokoliv. Možná někde opravdu žijí ty vzácné,

ušlechtilé dámy s pletacími jehlicemi skloněné nad verši,

ženské co šijí a malují a sex je přivádí do rozpaků svou

nechutností, ale jsou tu další miliony bytostí, které by

autorčině vágní idealizaci ani nerozuměly.

Pro slovinský deník Delo, který vyšel 1. září 2004,

zase spisovatelka a feministka Alexandra Berková vrozhovoru s názvem Vím, že muži mají rádi feministky,řekla „...podívejte se, ten svět, který řídí muži, je útulný

jako vojenská sednice. Je smrdutý, je tady bordel, je to

neútulné, děti jsou tu nešťastné, páchají sebevraždy...“ Pomiňme nepřesnost v přirovnání – bordel ve vojenské sednici, tedy v kasárnách, nebývá, málokde je tak uklizeno. Děti jsou tu nešťastné, páchají sebevraždy... Mohou být nešťastné třeba proto, že jim matka vybrala za tatínka alkoholika, sociopata či jinak nekvalitního jedince. Nebo se s hodným tátou rozvedla a zpracovává dítě, aby ho nenávidělo.

Barvitě a v zábavné zkratce popsané problémy mají

jistou přesvědčivost, ale jen do chvíle, než se zamyslíte

a než si obstaráte informace. Z nich lze vyčíst, že více

sebevražd je mezi muži a chlapci, a ať už přímo nebo

nepřímo, je za nimi velmi často žena. Její odmítnutí,zrada, necitlivost, lhostejnost... Což neznamená, že za sebevraždu konkrétního muže je konkrétní žena přímo

zodpovědná, ale i tak je zřejmé, že by mužům velmipomohlo, kdybychom počítaly s jejich citovostí a mnohdy

i jistou psychickou křehkostí – ovšemže bez posměchu

a pohrdání – a nedupaly po jejich duši jako slonice.

Masivní a primitivní zevšeobecňování a různánázorová klišé mají ve svém arzenálu obě strany. Ale ať už

autorky a autoři třímají prapor chlapáctví nebo bojovného feminismu, nezohledňují mnohotvárnou realitu.

Jejich příběh je pro ně přednostním východiskem,měřítkem, obecnou pravdou.

Vy muži... My ženy... Přitom jsme především lišící

se jedinci, jedinečné osobnosti. Náš osobní příběh,motivace, animozity, temperament a etika jsou pestré a jen

částečně jsou řízeny tím, jsme-li ženami nebo muži.

Muži nesou větší náklad a odpovědnost a přitom tolik

nad svým údělem nefňukají jako mnohé ženy, jejichž jim vlastní, chronickou nespokojenost vytáčejí do vyšších obrátek štvavé články v ženských časopisech a dalších médiích, útočné profesionální feministky a ochranářská společnost.

Kdo a proč brání ženy a kdo muže?

Motivace téměř vždy koření v osobních zážitcích azkušenostech. Ať už je nepřátelsky naladěný autor z ženského či mužského břehu, často v samotné knížce, ale

také zpovídán v médiích, na sebe prozradí, že za jeho

averzí a hyperkritickým postojem k opačnému pohlaví

stojí nějaká neblahá osobní zkušenost, pocity křivdy,

zneuznání a ponížení, které zažíval pod nadvládouagresivního otce, partnera, nebo naopak hysterické matky či

manipulující, vypočítavé partnerky. Některé z nás prostě

v mládí – nebo i později – dostala do područípsychopatická osoba nebo necitlivý, tvrdý člověk, jindy slaboch

závislý na alkoholu, násilník, manipulantka, hysterik...

Byla-li to náhodou žena, vypěstovala ve své obětiaverzi k ženám, a oběť, kupříkladu budoucí autorka, negativní náhled posilovala tím, že si pak výběrově všímala

podobných typů mezi ženami. Byl-li trýznitelem muž,

oběť vztáhla jeho vlastnosti i na další chlapy, dokonce si

na ně takzvaně vypěstovala čich, a hle, brzy přesvědčila samu sebe, že muži už jsou prostě takoví: zrádní srabi, sobci, pokrytci, lenoši posedlí sexem, násilníci... Přitom v těchto psychologických mechanismech je ve hře také to, že mnohdy býváme k takovým osobám přitahováni, máme na ně, jak se říká, štěstí, nejspíš proto, že je v naší povaze něco, co s nimi rezonuje. Submisivnější typynaříklad přitahují autoritativní osoby, a máme-li zrovna snížené sebevědomí, skoro vždycky se poblíž vyskytne psychopat, kterého naše nejistota a jistá bezmocnost baví a vychutná si ji. Nejčastěji nás setkání s psychopatem, hysterkou, manipulátorem, alkoholikem, necitou potká ve vlastní rodině a většinou záhy, ve věku, kdy nemůžeme nikam utéci a nedokážeme se bránit. O to je pocit křivdy a nenávist silnější.

Ani já nejsem zářný vzor objektivity. Dětství a mládí

jsem strávila pod příkrovem primitivního, ale železného

kuchyňského matriarchátu, viděla jsem kolem sebe – a to

nejen v naší rodině – přikrčené muže a velitelskésemetriky. Žila jsem v přičmoudlém ovzduší mnohdy doslova

pitomých předsudků, velitelského dohledu, bezostyšného špehování, dokonce falše a osudových lží. Aktérkami

toho všeho byly ženy v mém okolí, muži se bránilipasivní rezistencí a většinou matrónám přitakávali. Odraného dětství jsem vídala kolem sebe expanzivní, poroučivé

ženy a schlíplé chlapy, těch mi bylo líto, ale musela jsem

jimi zároveň pohrdat. V devatenácti letech jsem prchla

z rodiny, a to doslova ze dne na den a na ulici. Nemusí

vás zrovna zvrhlý příbuzný posadit na rozpálenouplotnu, abyste se cítili pod psa. Ale už ani slovo o tom, to

bych se zaplétala do příběhu, který už byl odvyprávěn

v mém románu Bereme, co je.

Příčí se mi být svým příběhem ovlivněna víc, než

je zdrávo, z jedné osobní zkušenosti nelze přece vyvozovat zobecňující závěry – domlouvám si. Vždyť jsem znala i příběhy opačné, kdy muž tyranizoval ženu a děti, a opět se nebylo kam skrýt. Potřeba ovládat své okolí, mít pod kontrolou své blízké nebo třeba zaměstnance není ryze ženská ani mužská, je prostě lidská, někteří jedinci takoví jsou a dokážou všem, kteří jim ustupují a obávají se jich, zkazit kus života, stávají se i příčinou osobních tragédií. Dostane-li takový sociopat nad lidmi moc v totalitním systému, vyvine se až v bezcitnoukreaturu.

Objektivita, pravda, skutečné příčiny dějů a příběhů

mě přitahují jako můru noční lampa... Přesto jsem seneubránila jistému subjektivnímu příklonu – přiznávám,

že zážitky z dětství, mládí a můj osobní příběh ve mně

vypěstovaly zvláštní vnímavost k mužům. Znám jejich

křehkost a zranitelnost, dojemnou dezorientaci v sociálně vzrušivém a emocionálním světě žen, v tom světě

výmluvných lišek a psychicky pružných koček milujících teplo a bezpečí domova. Vychovala jsem dva mladší bratry a dva syny. Už přes třicet let žiji s typickýmmužem. Čtu si o těchto bytostech knížky, přemýšlím o nich a dostala jsem se tak daleko, že s nimi soucítím víc než se ženami, které vidím po boku mužů mnohdy takříkajíc na koni, v bojové pohotovosti.

Samozřejmě vím o utlačování a zotročování žen,

vlastně už od pradávna, a mnohé jsou obludnězotročovány a ponižovány i ve dvacátém prvním století, vím,

jak je svaté knihy velkých náboženství pomlouvají coby

nádoby hříchu a přikazují jim poslušnost muži, což pro

ženy mělo po celé dějiny dalekosáhlé důsledky.

V době, kdy píši tuto knihu, nás téměř všechny nepříznivě

postihuje celosvětová ekonomická recese a znepokojivé

změny podnebí, ale přesto má každou chvíli zmiňovaná

globalizace své meze, zvlášť pokud narazíme na tradice a příkazy obvyklé v odlišných kulturních okruzích.

Navzdory tomu, že téměř na celém světě dostanete

Coca-Colu a software Billa Gatese, kultury anáboženství stojí leckde proti sobě s nábojem strachu a nenávisti.

A mnohdy se až vražedně nenávidí právě za protikladné

chování žen a chování mužů k ženám.

Netřeba chodit daleko – je fakt, že mnozí vyznavači islámu pohrdají poodhalenými ženami naší kultury,

pobuřuje je jejich osobní svoboda, samozřejmě nejvíc

v sexuální oblasti, někdy i vzdělanost a možnostpracovat, volně se stýkat nejen se svými muži, podle svéchuti navazovat přátelství, milenecké vztahy nebo uzavírat

manželství, chodit do společnosti, s pomocíantikoncepce plánovat mateřství, zdokonalovat se ve svém oboru.

My se naopak těžko ubráníme pohoršení nad faktem, že

v některých zemích nesmějí ženy pracovat ani studovat,

v podobě kokonu se plíží při zdech, trpívají křivicí,protože se k jejich pokožce nedostává sluneční světlo, smějí být beztrestně bity i za domnělou nevěru nebo za to, že jsou znásilněny, mohou být popraveny třeba ukamenováním. V Saudské Arábii například soud odsoudilpětasedmdesátiletou paní ke čtyřiceti ranám bičem a čtyřem měsícům ve vězení jen proto, že náboženská policieobjevila v jejím domě návštěvu – dva muže, kteří nebyli její příbuzní. Podle wahhábistické formy islámu, jež je v této zemi státní ideologií, je zakázán kontakt mezi muži a ženami, kteří nejsou příbuzní. Zvykové právo Paštunů v Pákistánu nařizuje chránit si čest. Ta je pošpiněnanaříklad faktem, že je muž odmítnut třináctiletou dívkou,

kterou si vyhlédl jako nevěstu. Čest si v takovém případě

zachrání tím, že dívčí tvář polije silnou kyselinou, stejně

jako muž, s nímž se žena chtěla rozvést pro jehobrutalitu. S obličejem a často i zrakem zničeným kyselinou

skončí i znásilněná žena, také ta ztratila čest a přichází

tedy o tvář.

Není to náš svět a s takovými zrůdnostmi nemůžeme

téměř nic dělat. Představa, že by do takového prostředí

dokázaly proniknout feministky z demokratických zemí


26

a bojovaly by tam proti podobným tradicím a za rovnost

pohlaví, je naivní. V šortkách, s výstřihem a odhalenou

tváří by se nedostaly ani z letiště. V burce a se zákazem

veřejného vystupování se ovšem za rovnoprávnostbojovat dost dobře nedá.

Základní myšlenky, které chci obhájit a doložit fakty,

jsou tyto:

Ženy jsou u nás rovnoprávné, je dobojováno, mají

se stále lépe a lépe.

Ve s p o l ečnosti ubývá mužských vlastností.

V ohrožení se ocitli muži a klasická rodina.

Syndrom zavrženého rodiče

V osmdesátých letech 20. století si Američan R. A.Gardner povšiml jevu, který nazval a popsal jako Syndrom

zavrženého rodiče. Jde o ovlivňování dítěte jedním zrodičů tak, aby nenávidělo a zcela zavrhlo druhého rodiče: většinou se tak činí matky v neprospěch otců. Přetahování rodičů o sympatie potomka je jev v naší civilizacizřejmě prastarý, našli bychom jej nejspíš už v starověkých bájích. Popouzející matce (někdy též otci) stačí jen několik let po rozchodu partnerů manipulovat emocemi dítěte, pak už jsou postoje vůči zlému rodiči zafixované jednou provždy, nebo přinejmenším do doby dospělosti. Zmanipulované, nenávidící dítě tak přijde nejen o otce, ale i o jeho rodiče a další příbuzné, o jejich případnou

pomoc a podporu, o zážitky a sdílení hodnot druhépoloviny bývalé širší rodiny. Matka jej pomocí klasického

vymývání mozku mnohdy naučí až hystericky nenávidět

a pohrdat, což má neblahý vliv na jeho osobnost, vývoj

a sebedůvěru. Nepozná v životě velmi užitečný model

chování – slušně se domluvit i za ztížených podmínek,

nadřadit prospěch blízkého člověka svým animozitám.

Název popsaného jevu – Syndrom zavrženého rodiče

– má své odpůrkyně (například z občanského sdružení

ROSA, které poskytuje komplexní pomoc ženám –obětem domácího násilí) a navrhují termín Syndrom odcizeného rodiče. Je ovšem zřejmé, že případ, kdy se rodič

vlastní vinou či volbou odcizí – například nemá o dítězájem nebo jej nevyhledává, aby mu nekomplikoval vztahy

v nové rodině, jindy se muž stáhne, protože nedokáže

čelit nenávisti bývalé partnerky – je úplně jiný nežmnohem častější situace, kdy je matkou zavržený,pomlouvaný a odmršťovaný otec, který se kontaktu se společným potomkem nechce vzdát.

Příběh první

Když se zavržení otce nepovede

Ten fakt byl tak matoucí a znepokojivý, že jsem se jej

snažila ignorovat, vytěsnit z vědomí. Totiž – kdesi daleko existoval jakýsi můj otec, pohrdaný, vysmívaný

chlap, zavržený matkou i jejími rodiči. Žil s nějakouženou a dcerami, mými nikdy nespatřenými polosestrami,

na dalekém Slovensku. Otčím ho nikdy nezmiňoval,neznal ho, jeho příběh to nebyl.

Tajila jsem, že si občas připomínám a dobře pamatuji

každý detail dávného únosu. Události, která mě ovlivnila na celý život. Provázel ji do té chvíle nepoznaný

pocit svobody a spontánní radosti. Stalo se toto: Když

se rodiče, kteří mě počali ve svých devatenácti letech,

po otcových nevěrách rozvedli, otec se se mnou přijel

rozloučit. Bylo mi tenkrát pět let. Poté měl odjet opět

na Slovensko „za tou druhou“, s níž čekal děcko, to

ovšem přede mnou všichni tajili. Matka předpokládala,

že se děvkaře a zrádce jednou provždy zbaví, svolila tedy, aby se mnou strávil poslední hodiny před odjezdem, dovolila, aby mě vzal do parku na houpačky.

Protože s námi nebydlel a nebyl matkou ani zmiňován,

vlastně jsem ho neznala.

Náš ostych rychle vytěkal, zmocnila se násrozjařenost. Zkusmo jsem začala poskakovat, což jsem mělazakázané, poskočil si párkrát se mnou. Mluvili jsme klidně

a uvolněně, jak jsem zatím s nikým nemluvila. Přál si,

abych ho oslovovala tatínku, vyhověla jsem mu, bavilo

mě, jakou z toho má radost. Ostatně cítila jsem, že je mi

nejbližší ze všech lidí. Spřízněni povahou, vlastnostmi,

výmluvností, silnou potřebou radosti a samozřejměpodobou, rozuměli jsme si na půl slova, na mrknutí oka.

Když mi navrhl, abychom spolu odjeli na Slovensko,

nadšeně jsem souhlasila.

Te n únos byl bláznivý, odvážný, euforický, plný báječných zážitků a pocitů lahodné spřízněnosti. Rozjeli jsme se vlakem kamsi do dálky, procházeli se povzrušující Praze, zašli jsme do kina, do restaurace – to všechno jsem zažívala poprvé.

V Praze jsme měli pár hodin času, večer jsme chtěli

nastoupit na rychlík do Popradu...

A právě na nádraží jsme byli dopadeni, navždycky

nás od sebe odtrhla tehdejší policie. Matka s babičkou

totiž vyprovokovaly celostátní pátrání. Aby soudruzi

příslušníci Sboru národní bezpečnosti jednali ochotně, střelhbitě, a tátu si eventuálně podali, nalhaly jim, že

má v úmyslu mě zabít. Prý aby nemusel platit alimenty!

Viděla jsem, jak mu nasazují pouta, ohlížel se po mně

a nemohl mi ani zamávat... Tehdejší zoufalství a bezmoc byla jedna z nejsilnějších v mém životě.

Ještě párkrát mi to pak pro jistotu zopakovali:„Nejspíš se tě chtěl někde nějak zbavit, aby nemusel platitalimenty.“ Výživné ovšem posílal ochotně a bez výpadku,

aniž mě mohl vídat, i když byl chudý a musel se hodně

ohánět, aby uživil další tři dcery, invalidní ženu a ještě

dalšího levobočka.

Ten krátký, efemérní vztah, podepřený jedinýmspolečným zážitkem spěl pak po jistý čas k odcizení. Pokud

se mi později čímsi, kýmsi připomnělo, že ten člověk

existuje, cítila jsem rozpaky a jakési zahanbení. Otec

se neobjevoval, nepřipomínal se, zmizel. Až po jehotragické smrti, bylo mi tehdy devatenáct let, se matkapřiznala, že pálila dopisy, které mi posílal, bránila našemu

setkání. Našemu sblížení a kontaktům ovšem nepřála ani

jeho druhá, slovenská manželka.

Když mi bylo sedm let, matka se pochlubila, že mi

zařídila nový rodný list. Podle něj se jmenuji od prvního

dne svého života Věra Kubíčková, i když jsem senarodila manželům Hedmegovým, jména rodičů si matrika

zfalšovat nedovolila. Úředně se tedy od svého narození jmenuji podle muže, kterého matka v té době ještě neznala. Snažila se prostě otce, jehož podobu a povahu jsem tak znepokojivě kopírovala, vytěsnit z mého života, vzpomínek i úředních listin.

Jednou si zřejmě naše setkání přes úřady vynutil,

vydal se za mnou až z daleké Rožňavy. Naší kratičké

schůzce předcházelo několikatýdenní vymývání mozku.

Matka mi stále opakovala, že je to cizí člověk, že mu

mám vykat a říkat pane, mám s ním jednat stroze, navozovala představu jakéhosi nebezpečí, budila ve mně

strach a odpor ke Slovákovi. Byla jsem z té znepokojivé

akce rozechvělá, ve stresu. Uklidnila mě slibem, že bude

čekat za rohem, prý k ní můžu kdykoliv přiběhnout.

Dovedla mě před poštu, kde na mě čekal vysoký mladý černovlasý muž s knírkem a měkkým hlasem.

Chtěl mě vzít kolem ramen, odtáhla jsem se,nestiskla ruku, kterou mi podával. Vyptával se jak žiju, co mě

baví, jak se učím... Cítila jsem, že má ze mě,vyjukaného zajíčka, trému. V jednu chvíli jsem si uvědomila, jak

jsme si podobní, že k sobě jaksi patříme, nejraději bych

ho objala a někam s ním utekla... jako tenkrát. Ale teď nás pozorovala matka. Stáli jsme bezradně proti sobě, mrzlo, od úst nám šla pára, v krku trčel knedlík obav, cítila jsem náběh na pláč. Odpovídala jsem podle návodu úsečně, byla jsem desetiletá holka, tehdy ještě poslušná a v té chvíli nejistá, vyplašená. Matka vykoukla zpoza rohu a zaťukala si významně na hodinky.

„Proč mi v ykáš? “ zept al se rozechvěle ten muž. „Jsem

přece tvůj otec.“

„Ne, to nejste! Nejste můj otec!“ ohradila jsem senaučeně. Oči se mu zatřpytily slzami, to mě polekalo,zahanbilo. Sklonil se ke mně, pohladil mě po tváři a rychle

odešel. Pak už jsem ho nikdy neviděla.

V pubertě a létech zrání se leccos změnilo. Otčím se

stal obětí matčiny divoké žárlivosti, rodinu stresovaly

projevy její hysterické psychopatie provázené scénami a vulgárními nadávkami. Vyčítala mi, že jsem se

„povedla po tatíčkovi“. Bylo přirozené, že jsem se pak

k němu v duchu obracela, psala jsem si dokoncejakýsi svěřovací deník – otcovník – s nadějí, že ho jednou

bude číst. Za několik let jsem se dozvěděla, že také on

pro mě cosi psal, ta vzácná kniha mi byla po jeho smrti

předána.

Matce se tedy nepodařilo, abych s ní sdílela nenávist k bývalému manželovi. Odolat její manipulaci bylo,

zvláště v době dospívání, docela snadné. Neměla dar

vzbuzovat důvěru. Její nenávist a posedlost žárlivostí

se mi protivila, vulgarismy se mi hnusily, nedokázala

mě pohladit, povzbudit, pokud jsem se jí vzácně s něčím svěřila, vždycky to časem použila proti mně. Nevyhlásila

jsem jí otevřenou válku, na to byly mé karty stále ještě živeného mláděte příliš nízké, ale dávala jsem si na ni pozor – kryla jsem se, aby o mně nic nevěděla, abych s ní nebyla v jedné místnosti... A tím víc jsem toužila potátovi, plánovala si, že se za ním rozjedu na Slovensko, jenže než k tomu došlo, zabil se náhle na motorce.

Z otčíma se za léta drsného psychického obrábění stal

ustrašený tvor, kardiak toužící hlavně po klidu, už nebyl

spojenec, své matroně většinou přitakal a nechal si líbit

manželskou šikanu.

Můj příběh dokládá, že hektické zavržení avytěsňování biologického otce nemusí vést k úspěchu, pokud to

matka přežene, a navíc neumí být empatická a slušná,

hodná a mateřská – takže místo toho, aby poskytovala

bezpečí, stává se nepřítelkyní. Otec z mé duše a paměti

vytěsněn nebyl, zato matčina otravná nenávist aordinérnost se mi předváděla jako na divadle, takže jsem zesvého citového života vytěsnila naopak ji. Zbývá dodat, že

v dětství a mládí jsem sice zažívala krušné chvíle, aleradosti bylo víc. Z pocitů starých křivd vyrostla především

vůle, že já budu jednou ve své rodině jednat a žít úplně

jinak, naprosto opačně.

Zažila jsem syndrom zavrženého rodiče v plné síle,

přestože tehdy tento jev nebyl ještě odborně popsán,pojmenován. Poznala jsem, jak je výchova k nenávistiodorná, i když se manipulátorce nezdaří. Provází ji faleš,

podvody, lež, pohrdání city druhých. Může mít zanásledek poškození osobnosti, celoživotní pocit křivdy aublíženosti, pokřivený charakter, zpackaný život.

Nebo si alespoň, jako to bylo v mém případě,doživotně zhnusíte manipulaci, faleš a rozpoznáte pak snadněji sociopaty a projevy hysterické psychopatie.

Odmítnete jednou provždy být loutkou cizíchzáměrů.

II.

Muži vytvořili společnost,

kultury, civilizace...

Svět lidí, který kolem sebe vidíme – vznešený, příjemný,

plný užitečných a krásných věcí, velkolepé architektury

a umění, je zároveň ekonomicky a politicky nestabilní,

přetechnizovaný, marnotratný, kořistnický a dryáčnický.

Svět lidí vyčerpává a ničí krajinu, devastuje ekosystémy, bývá krutý a nespravedlivý, je promořený násilím

a válkami... Jeho ideje, velká díla rukou i ducha, jeho

rozpory, zbraně a vraždění – jsou většinou dílem mužů. Vymysleli a vyrobili veškerou techniku, vynalezlivýrobu a zdroje energie od parního stroje po atomové elektrárny a vodní přehrady, jsou tvůrci všech dopravních prostředků, telekomunikačních a informačních sítí.Vymysleli a sestrojili kola, auta, letadla, lodě, ponorky a rakety, ale i šicí stroj nebo hodinky. Počínajevynálezem písma napsali drtivou většinu knih, obohatili lidstvo uměním, byli tvůrci naprosté většiny významných hudebních děl. Většinou vyprojektovali a rozhodně jen oni postavili všechny budovy a stavby od starověkých pyramid a středověkých chrámů po mrakodrapy, mosty, tunely a přehrady a jistě vymysleli i stany, jurty a iglú.

Téměř všichni významní vědci a hlavně technici –vynálezci byli a jsou muži.

Zásluhou mužů slouží lidstvu nepostradatelnáelektřina a jejich vinou existují nejničivější zbraně. Vymysleli

všechna významná náboženství a sepsali svaté knihy.

Muži vytvořili – vybojovali – všechny státy a vybavili je

zákony, získali v krvavých bojích teritoria propříslušníky své smečky, kmene, národa.

Vnitrodruhové zabíjení se mi jako většině žen –dárkyním života – hnusí a bojím se ho, jenže! Stačí sepodívat do živočišné říše, kde je samčí boj o teritorium,

tedy především o potravu, kterou území poskytuje,běžný, stálý, nesmiřitelný a někdy i krvavý. Jsme predátoři

vybaveni stejnými pudy jako jiní živočichové, jsmepředevším vyšší, nazí primáti, ale zvířecí pudy našeinteligence vystupňovala do nejvyšších pater, včetně masové

a vynalézavé krutosti vůči konkurentům v boji o území

a zdroje. Naštěstí se časy mění; zatímco vpředcházejících staletích byla válka běžným a legitimnímprostředkem k získání území a kořisti nebo kolonií atd., dnes

je téměř na celém světě pokládána za zavrženíhodnou

a válčícím zemím se čím dál tím hůř obhajuje, co činí.

Ne že by lidstvo bylo tak kultivované, ale hranice států

jsou už dlouho stabilní a existují dobře vyzbrojené pakty

a obranné aliance.

Mužská agresivita, teritoriální pud, potřeba vládnout má tedy a hlavně měla na svědomí vnitrodruhové

masivní zabíjení, masakry lokálních i světových válek,

vyvražďování skutečných či domnělých nepřátel. Nedá

se ovšem tvrdit, že by ženy příslušející ke konkrétnímu

válčícímu rodu, národu či náboženské komunitě s muži

většinou nesouzněly a nepodporovaly je. Ale je také

pravda, že samy by tu sílu a krutost v sobě nenalezly,

nedokázaly by hlavně vymyslet, zkonstruovat a vyrobit

náročnou vojenskou techniku. Přesto se o ženách nedá

obecně tvrdit, že jsou pacifistky. Válka totiž vždy pracuje s vypjatými emocemi, razí vznešená, úderná hesla

a ženy na silné city slyší. Kterou německou vlastenku

svého času nepobláznil válkychtivý, charismatickýpsychopat Hitler? Ženy víc než muži milovaly masového

vraha Stalina a bezpočet dalších zrůd, které zabíjelyjejich muže, hnaly je na popraviště a do války.

Výčet mužských zásluh a vin by byl nekonečný. Obojí

ale podává svědectví o tom, že muži jsou tvůrcicivilizací a jejich hnacími motory, ať už v dobrém nebo ve zlém. Aniž v této chvíli budeme hodnotit, jestli se nám lidský svět vytvořený muži líbí nebo nikoliv, připusťme prozačátek nezvratný fakt, že žijeme ve světě, který vytvořili muži silou svých svalů a svým intelektem i s jeho velkoměsty či tvorbou krajiny, že v průběhu dějin vytvořili sled pestrých civilizací a kultur. Do značné míry se tedy dá pochopit, že jej považují za svůj. Dopustili se mnoha omylů a krutostí a vůči tomu, co je nyní výsledkem

jejich několikatisícileté činnosti, lze mít mnoho výhrad.

Ale s trochou shovívavosti je možné svést jejich chování

na přírodu, která zřejmě není tak moudrá, jak se obecně

soudí, a dopustila se při vývoji homo sapiens několika

fatálních chyb, na které doplácí nejen lidský druh, ale

i říše rostlin a ostatních živočichů.

Lidští samci si právem silnějšího a schopnějšíhopřivlastnili svět a hrají si s ním, soupeří, přou se o hodnoty, ve jménu svých priorit, tradic a svých bohů válčí, mnozí z nich živí ženy, děti a seniory, věnují se politice,obchodování a někteří se cítí odpovědní za stav světa apodnikají kroky k dílčímu zlepšování, nápravám a záchraně. Muži euroamerické kultury se svými zásluhamineohánějí a za viny se nekají, možná si ani neuvědomují, jak moc je lidský svět dílem mužů. Dávno už ženám nabídli, aby jej kultivovaly, organizovaly a vnesly do něj ženské soucítění, praktické uvažování, sociální bystrost a (kéž by) jemnější, kulturu. Dnes už v demokratických zemích nikdo ženám nebrání, aby si nabraly tolik úkolů,odpovědnosti a práce, na kolik stačí, aby studovaly, vymýšlely, tvořily, dostávaly se k významným funkcím, dělaly vědu, věnovaly se umění, politice, řízení, bankovnictví, obchodování... Minulost však měnit nelze a je ztrátou

času se ke starým křivdám donekonečna vracet a vyčítat

dnešním mužům chování jejich předků.

Proč by například dnešní Američané měli finančně

odškodňovat potomky někdejších černých otroků, pochytaných kdysi v Africe (často náhončíminepřátelského kmene) a dovezených na práci do Ameriky? Můžeme se stydět za činy svých rodičů, méně prarodičů, aledějiny naší kultury a civilizace opravdu nemáme osobně na svědomí. Právě tak nesmyslné je odškodňovat staré

39

křivdy na ženách. Začneme-li s odškodňováním všech,

jejichž předkům se v minulosti stala křivda, křehkápro

sperita mnoha států se zhroutí. Téměř všem se v historii

ubližovalo. Svět byl, a mnohde ještě je, nekultivovaný,

krutý, v některých zemích promořený nenávistí a děsivý

etnickým vyvražďováním, lidský svět je také plnýpito

mých tradic, zvyků a předsudků, z nichž mnohé udržují

při životě především ženy.

Když slyším výraz strážkyně posvátných tradic, je

mi z těch bab nanic, musím myslet na utrpení holčiček

při ženské obřízce, zabíjení novorozených děvčat a další

zločinné zhovadilosti, které mívají ve své agendě často

starší ženy. Kdyby měly dost odvahy a rozumu, aby syny

vychovávaly ke svobodomyslnosti, větší citlivosti a ne

důvěře vůči podobným tradicím, ty nejohavnějšízvyk

losti by za několik generací nejspíš vymizely.

Svět patří (také) nám, ženám, dnes a u nás ano, aleneza

pomínejme, že je dílem mužů a závisí především namu

žích, kam se civilizace bude ubírat. Ženy jsou sice stejně

bystré, houževnaté a pracovité, ale jen vzácně vtechnic

kých oborech, a technika vycházející z poznatků vědy

táhne svět dopředu. Je sice zároveň hrozbou, alepracu

je i na přežití lidstva, má stále v zakázce úsporu dřiny

a času, boj s chorobami a hladověním a také požitky ara

dosti všeho druhu. Společenská objednávka a představa

zisků ji nyní směruje k vymýšlení ekologických strojů,

dopravních prostředků, energie a technologií... Jistěže

existují geniální techničky, vynálezkyně, matematičky

Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist