načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chrám oka osudu – Lucie Ortega

Chrám oka osudu

Elektronická kniha: Chrám oka osudu
Autor: Lucie Ortega

– Revonu rozdělila na dva nesmiřitelné tábory jednoduchá otázka – který z princů má usednout na nejvyšší trůn? Odpověď leží v srdci posledního z bájných chrámů Oka osudu. Vallence s Jakubem tentokrát hodlají vše jen z bezpečné vzdálenosti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 838
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-020-6200-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Revonu rozdělila na dva nesmiřitelné tábory jednoduchá otázka – který z princů má usednout na nejvyšší trůn? Odpověď leží v srdci posledního z bájných chrámů Oka osudu. Vallence s Jakubem tentokrát hodlají vše jen z bezpečné vzdálenosti pozorovat. Dokud se Vallencina minulost neobrátí proti ní a nevrhne je zpět do pletence nelítostných intrik. Cesta z něj vyžaduje zdánlivě jasnou volbu. Ale kde jde o budoucnost všech, tam jasné volby neexistují.

Zařazeno v kategoriích
Lucie Ortega - další tituly autora:
 (e-book)
Strážci pečeti Strážci pečeti
 (e-book)
Maraveův klíč Maraveův klíč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Lucie Ortega

CHRÁM OKA OSUDU

Správci světů II


3


4

KNIHA PRVNÍ


5

1. KAPITOLA – ALANŮV POSLEDNÍ VEČER

Alan měl opravdu dobrý den – nebo mu to tak alespoň v tu chvíli připadalo. On a jeho skupina zabili dva vlkodlaky, na které narazili na svěřeném území, a navíc našli stopu jejich kmene. Kvůli pokročilé hodině už sice nemohli v lovu nepokračovat, ale zítra ty prašivce dostanou, pokud zase nezačne sněžit. Letošní zima jim dost ztěžovala práci. Už několikátý týden mrzlo tak, že venku vydrželi nanejvýš pár hodin, než se museli znovu stáhnout někam ke krbu a horké medovině, a často se po pás brodili ve sněhu. Ani teď, po Imbolcu, se situace nezlepšila. Hlavní revonské cesty byly samozřejmě jako každou zimu udržované pomocí sítě slunečních kamenů, které ohřívaly dlažbu a zbavovaly ji nánosů sněhu. Byly však příliš drahé na to, aby se používaly i pro vedlejší cesty, takže kdo si nechtěl zlámat hnáty, nebo riskovat koně, seděl radši doma. Alan dokonce zaslechl, že se ze slunečních kamenů stal další žhavý artikl camachinského černého trhu. Ne proto, že by snad byly ilegální, ale proto, že je místní překupníci coby nedostatkové zboží prodávali za mnohonásobně vyšší cenu.

Za jiných okolností by se na práci vykašlal a zalezl by někam do hezké hospůdky, než mráz povolí. Ale atmosféra v Revoně byla teď jejich řemeslu nakloněná. Přestože oficiálně byl prodej kožešin lesních kmenů stále zakázaný, zájemci přibývali – dokonce už i mimo Camachin. Nikdo ale bohužel nevěděl, jak dlouho to vydrží. Vše záleželo na tom, kdo se stane nejvyšším králem. Pokud by na trůn měl usednout ten zrádce, co se stará víc o vlkodlaky a jiné pololidi než o vlastní rasu, změnila by se celá Revona v jednu velkou divočinu, kde se normální člověk bude bát vystrčit nos z domu. Už teď se na spoustě míst lidé báli po setmění opouštět bezpečí svých vesnic a měst, protože věděli, že se při troše štěstí nemusejí vrátit. Nezbývalo než doufat, že volbu vyhraje princ Oliver a konečně zavede pořádek.

Alan všechny lesní kmeny nasnášel až za hrob. Kvůli nim přišel o rodiče a sestru. Teď považoval za svoje poslání snížit populaci těch monster na území Revony, jak jen to půjde. A bez ostychu si přiznával, že kromě pocitu povinnosti vůči své rase to také dělá z čirého potěšení. Proto byl ochotný se dennodenně prodírat sněhem a trpět mráz, jenž mu přes veškerou snahu vždycky prolezl až ke kostem. Svou práci miloval. A navíc mu za ni královsky platili – co víc si mohl přát?

A protože za dobře odvedenou práci je také třeba se řádně odměnit, dopřál si Alan bohatou večeři v jednom malém hostinci u cesty. Navíc se zde seznámil s mladou ženou, která byla nejen velmi přitažlivá, ale navíc mu nedalo moc práce ji přesvědčit, aby ho doprovodila do jeho pokoje. Nejspíš to bylo i tím, že spolu předtím vypili tolik medoviny, že on sám se musel cestou nahoru po schodech lehce přidržovat stěny, aby dokázal udržet svoje tělo v pohybu po přímce a vyhnul se zbytečným odbočkám, které obvykle končily narážením do nábytku a kolemjdoucích osob.

Jakmile se konečně dostali do jeho pokoje, Alan ze sebe shodil cestovní vak a oblečení, co nesl přehozené přes rameno, a v rychlosti vzal útokem umývárnu, aby ze sebe smyl aspoň trochu pracovního odéru. Když se vrátil, jeho krásná společnice seděla na posteli. Její dlouhé tmavohnědé vlasy se leskly v uhlazeném copu, který jí po straně spadal až k pasu. Na sobě měla jednoduché tmavě modré šaty a přes ramena háčkovaný šál, pod kterým prosvítala její světlá kůže.

Alan měl s takovými jako ona spoustu zkušeností. Mladé husičky z vesnice, co nevěděly nic o světě a byly unešené ze staršího muže z velkého města, který cestoval po celé Revoně a spoustu toho viděl. Bylo snadné je zaujmout a on se rád těšil z jejich obdivu.

„Z okna je krásný výhled na řeku,“ podotkla nenuceně, když se k ní Alan posadil. Neměl už potřebu s ní mluvit, proto ji jen mlčky pohladil po tváři. Měla krásné šedé oči a plné rty. Usmála se na něj a on se naklonil, aby ji políbil.

Než se ale dotkl jejích rtů, ucítil na krku ostří nože. Zmateně se zarazil a zase se pomalu odtáhl. Její úsměv se nezměnil, zatímco mu na kůži tiskla dlouhou čepel.

„Proč to děláš?“ zeptal se jí zmateně. „Co jsi zač?“

Zmocnilo se ho podezření, že to bude chytrá zlodějka. Zatraceně, a on měl zrovna s sebou peníze z poslední dodávky do Camachinu!

Na jeho otázku lehce protočila panenky a zavrtěla hlavou.

„Na to se mě ptáš brzo. Předtím tě nezajímalo ani moje jméno.“

Zatímco se jí dál díval do očí, barva jejích panenek se najednou změnila ve žlutozelenou. Její zorničky se zúžily a prodloužily a vlasy zesvětlaly do mnoha odstínů hnědé.

„Proklatě,“ zamumlal. Byla jednou z nich. Netušil, jak to udělala. Nikdy nikoho z nich neviděl takhle změnit vzhled.

„Co máš teď v plánu? Zabiješ mě?“

„Pravděpodobně,“ odpověděla věcným tónem.

„Takhle zabíjejí zbabělci. Aspoň mi dej šanci se bránit!“ vyzval ji zlostně.

Pobaveně zvedla obočí.

„Tak jako vy dáváte šanci se bránit? Kdybys od začátku věděl, kdo jsem, už by ses mě dávno pokusil zabít.“

Alan krátce zaváhal.

„Pravděpodobně,“ procedil nakonec mezi zuby. Najednou se otevřely dveře. Její pohled k nim jen na vteřinu přeskočil, než si všimla, že v nich nikdo nestojí. Alan toho momentu využil a chytil ji za ruku, ve které držela nůž. Pokusil se jí zkroutit zápěstí, ale neuvěřitelnou rychlostí se mu vysmekla a vyskočila na nohy.

Kočka, řekl si v duchu.

V tu chvíli už jí zřejmě došlo, že dveře předtím otevřel on, protože poznamenala:

„Umíš pracovat s energií – udělal jsi na mě dojem.“

Alanovi neunikl ten ironický podtón a krev se mu začala vařit. Vstal. Nohy ho poslouchaly o něco líp než předtím, ale bohužel stále ještě hůř než ji, ačkoliv při tom, co vypila, nechápal, že už dávno nebyla napůl v bezvědomí. Asi jí v tomto směru bude muset trochu pomoci.

„Jsme teď lépe vybavení, než jsme bývali,“ odpověděl, když se postavil proti ní. „A taky je to na našich výsledcích hezky vidět. Ty jsi z jakého území? Hádám, že ne odsud. Tady nejsou kočičí kmeny moc rozšířené.“

„To je pokus o společenskou konverzaci?“

„Říkal jsem si, že bychom se mohli líp poznat, než tě zabiju,“ pokrčil Alan rameny v rádoby uvolněném gestu. „Věřím v osobní přístup,“ dodal s ošklivým úsměvem.

„Zajímavé. Znal jsi jména těch dvou, co jste dneska zabili?“ zeptala se ho ledovým hlasem.

„Sledovala jsi nás?“

„Sleduju vás už několik dní. Zdá se, že nejste o moc lépe vybaveni, než jste bývali dřív, když jste si mě ani nevšimli.“ Dráždila ho tím svým pohrdavým úšklebkem.

„Budeš se divit.“

Jak to dořekl, poslal proti ní silnou tlakovou vlnu, ale ona ji hravě rozetnula a odvedla do stran. Keramické nádobí na stole za ní odlétlo proti stěně a roztříštilo se. Voda ze džbánu se rozlila kolem.

Alan začínal chápat, že s touhle bude větší problém, než čekal. Proč to nemohla být jenom zlodějka?

Otočil se ke dveřím, aby zavolal o pomoc. Někdo z jeho mužů bude snad natolik střízlivý, aby ho slyšel a zareagoval. Ale než ze sebe stačil vydat hlásku, dveře se samy zabouchly a vzápětí se mu do srdce zabodla dýka.

Následující okamžik pro něj trval celou věčnost. Podíval se dolů na rukojeť, která mu trčela z hrudi, jako by chvíli nedokázal pochopit, co to znamená. Chtěl se nadechnout a něco říct, ale nemohl. Místo toho se zhroutil na zem. Dívala se na něj. Její tvář byla zcela bez výrazu

10

– žádná lítost, žádná radost, nic. Jako kdyby pro ni jeho smrt absolutně

nic neznamenala.

2. KAPITOLA – MYSL VÍTĚZE

„Vítězství není jen okamžik, kdy člověk dosáhne svého cíle. Je to celá cesta k tomu okamžiku i vše, co následuje po něm. Je to životní styl.“

Soren stál v dokořán otevřených dveřích vedoucích z jeho ložnice na zasněženou terasu. Měl na sobě jenom kalhoty. Jeho košile, stejně jako boty, ležela pohozená na koberci vedle postele. Zdálo se ale, jako by si mrazivého chladu ani nebyl vědom. Zamyšleně pozoroval vločky sporadicky padající z nočního nebe. V místnosti za ním panovalo ticho, jen oheň hučel v krbu. Venéfica ležela v posteli s hlavou podepřenou jednou rukou, zatímco druhou si držela tlustou vyšívanou deku přitaženou těsně k bradě a už hezkou chvíli naslouchala Sorenovým úvahám. Dlouhé, kaštanově hnědé vlasy jí ve vlnách spadaly přes ramena na polštář a rámovaly její srdcový obličej s velkýma hnědýma očima, malým špičatým nosem a tenkými, ale výrazně vykrojenými rty.

„Dřív jsem nechápal, proč někteří lidé vždycky vyhrávají, zatímco jiní, bez ohledu na to, jak zoufale se snaží, vždycky skončí vzadu. Teď už vím, že je to všechno v hlavě. Vítěz bude vždycky vítězem, protože taková je jeho realita. Prohra pro něj neexistuje. Všechno je jenom další příležitost na cestě k vítězství. Zatímco poražený bude poražený, ať udělá cokoliv. I když vyvine mnohem větší snahu než ten, co se nakonec stane vítězem.“

„To nezní moc fér,“ poznamenala Venéfica.

Soren se na ni s úsměvem otočil.

„Ale je to fér. A víš proč? Protože každý si může vybrat, jestli bude vítězem, nebo poraženým.“

Najednou se rozeběhl a skočil do postele vedle ní. Přes deku ji objal a přitáhl k sobě.

„Pusť, jsi jak led!“ odtahovala se od něj se smíchem, ale Soren ji nepustil.

„To teda ne. Co je moje, to nepustím. Protože já jsem se rozhodl být vítězem,“ odpověděl Soren s úsměvem. Potom dodal vážnějším hlasem: „Budu revonským králem. Cítím to. Cítím to každou buňkou svého těla.“

Venéfica také zvážněla.

„A co bude s námi, až se staneš králem?“ zeptala se tiše.

Soren si dal s odpovědí načas. Líbilo se mu sledovat špatně skrývané napětí v její tváři.

„Král kolem sebe potřebuje lidi, kterým může věřit,“ řekl a naklonil se k ní, aby ji políbil na ušní lalůček, „kteří ho podporují,“ políbil ji na krk a Venéfica tiše vzdychla, „kteří se o něj starají...“

Jemně jí stáhl deku z ramen.

„Hlavně když má král jasno v tom, komu může věřit,“ poznamenala a vzala do prstů přívěsek z černého kamene, který stále nosil na krku – dárek od Vallence. Soren ale jenom s úsměvem zavrtěl hlavou a přívěsek jí vzal.

„Věřím, že budeš králem ty. Ať už správci vymyslí jakýkoliv způsob volby, věřím, že vyhraješ. Je to tvůj osud,“ pokračovala Venéfica tiše. „Na jednu stranu mám radost, protože je to to, co chceš. A Revona tě potřebuje. Ale také z toho mám strach, protože bez ohledu na to, co teď říkáš, vím, že se věci změní, až budeš sedět na trůnu.“

Soren se nadechoval k odpovědi, ale Venéfica mu položila prsty přes rty.

„Neříkej mi, že to tak není. Přijde den, kdy budeš mít možnost mi to dokázat, a třeba potom uvěřím, že ten čas, co jsme spolu strávili, pro tebe byl víc než jen rozptýlením. Do té doby mi nic neslibuj.“

Soren ji políbil na prsty, které stále držela na jeho rtech, a vzal její ruku do své.

„Máš pravdu, že se změní spousta věcí. Dát záležitosti v Revoně do pořádku bude možná nadlidský úkol, který si vyžádá veškerou moji pozornost. Ale to nic nezmění na tom, že tě chci po svém boku. Cením si tvojí podpory a nehodlám se jí vzdát,“ dodal s lehkým úsměvem, když se sklonil, aby ji políbil na prsa.

Venéfica ho pohladila po černých vlasech navlhlých od sněhu.

„S mojí podporou počítej tak dlouho, dokud o ni budeš stát,“ zašeptala.

* * *

Právě v té chvíli přemýšlel o budoucnosti Revony i princ Oliver – v malé pevnosti na severu. Seděl u stolu nad rozloženou mapou, ve které měl vyznačené všechny oblasti, kde nepřetržitě hořely konflikty. Bylo jich mnoho, snad až příliš mnoho na to, aby je bylo možné uhasit. Cítil tíhu odpovědnosti své pozice. Jeho příznivci v něj věřili. Věřili, že jeho zvolení uklidní rozbroje mezi národy a zkrotí nevypočitatelná království, jako je Pereth. Ale on si nebyl tak jistý. Přál si dosáhnout toho, čeho dosáhl jeho otec, když sjednotil Revonu a ukončil tak léta trvající boje. Jenže jeho otec měl podporu Marion i Charlese. A Oliver věděl, že ať už se králem stane on, nebo jeho bratr, bez této podpory nebude možné dát Revonu nikdy do pořádku.

Zamyšleně si dýchl do dlaní a chvilku jimi o sebe třel. Letošní zima situaci nepomáhala. Lidé byli podráždění z neustálého chladu a nedostatku jídla, který se pozvolna začínal projevovat. Častěji než obvykle docházelo ke krádežím a vloupáním, ale všichni se tvářili, že za tím stojí lesní kmeny. Bylo to jednodušší než si připustit, že v nouzi při sobě lidé nedokázali stát, ale starali se jen sami o sebe na úkor druhého.

Tyto myšlenky ho přivedly k Sorenovi. Stále nemohl uvěřit, jak se jejich vztah změnil. Bratr, který býval jeho nejlepším přítelem, loajálním a laskavým, se stal jeho rivalem a zřejmě ho to nijak netrápilo. Jak se mohli tak odcizit? Při každé z těch několika málo příležitostí, při kterých Sorena od svého vystoupení z anonymity viděl, se snažil s ním znovu nějak navázat vztah, ale pravdou bylo, že ho sotva poznával. A Soren zřejmě neměl o žádné navazování vztahu zájem. Cokoliv Oliver řekl, mu jeho bratr vrátil s ironickou poznámkou. Každou snahu dostat se pod ten nepřátelský krunýř Soren odrazil s posměškem. Oliver věřil, že přes to všechno na něm

15

bratrovi někde uvnitř stále záleží. Ale bylo to pohřbeno hodně

hluboko – pod ambicemi a Charlesovou výchovou.

Říkal si, jestli není ta cena, kterou měl za korunu nejvyššího krále

sjednocené Revony zaplatit, přece jen trochu vysoká.

3. KAPITOLA – ASYLSKÁ ZIMA

„Mám zmrzlé nohavice,“ poznamenal Jakub napůl pobaveně a napůl rozmrzele, když v rukavicích zmáčkl látku svých svrchních kalhot pokrytých sněhem a ona se mu zlomila mezi prsty.

„Dokud to jsou jenom nohavice a ne nohy, tak je to dobré,“ odpověděl mu s klidným úsměvem Darik.

On, Jakub a Lerianne se prodírali hlubokým sněhem mezi stromy už skoro tři hodiny, aby v lese u Asylie doplnili krmelce. Každý z nich nesl přes rameno lněný pytel se senem, kaštany, bukvicemi a zeleninou. Jakub s Lerianne byli nabaleni od hlavy až k patě tak, že z nich nekoukalo víc než oči a pár dlouhých pramínků Lerianniných vlnitých zrzavých vlasů, které vyklouzly zpod ochrany silného tmavomodrého pláště z ovčí vlny. Darik měl na sobě jen jeden teplý kabát, jinak byl bez rukavic i jakékoliv pokrývky hlavy. Jakub nechápal, jak to, že mu tyto části už dávno neomrzly a neodpadly. On sám se cítil prokřehlý na kost asi po půl hodině strávené venku, a to měl na sobě několik tlustých vrstev.

„Štěstí, že mám pod tím ještě další kalhoty,“ zamumlal a pokusil se bezúspěšně z nohavic oloupat aspoň část sněhové krusty, která mu sahala až ke kolenům.

„Stejně už skoro nic nemáme. Ještě jedno krmítko a můžeme se vrátit,“ řekla Lerianne a prohmatávala svůj pytel. V jejím hlase byla slyšet znatelná úleva.

Jakub popoběhl, aby s ní a Darikem srovnal krok.

„Víš, že jsi nemusela chodit. My bychom to zvládli.“

Eriennská princezna zavrtěla hlavou.

„A nechat si ujít tuhle krásu? Ani za nic!“

Všichni tři se zastavili a rozhlédli po zasněženém lese. Jakub si uvědomil, že doteď kvůli chladu ani pořádně nevnímal, jak kouzelně se příroda kolem něj proměnila. Smrky byly tak hustě zasypané sněhem, že vypadaly jako perníčky s cukrovou polevou. Skály, po nichž po zbytek roku stékala voda, pokrýval namodralý led, který odrážel ostré dopolední slunce. A všude panovalo hluboké ticho.

„Pojďme,“ vyzval je s úsměvem Darik, „ať jsme do oběda zpátky.“

Netrvalo jim dlouho, než se dostali k poslednímu krmelci. Naplnili ho zbytky ze svých vaků a vydali se zpátky k Asylii.

„Podívám se do stájí,“ řekla Lerianne, když došli až k hlavní budově, zamávala jim na rozloučenou a odběhla.

Jakub s Darikem prošli kolem malého přístřešku, který teď sloužil jako Dominikova kovárna. Výheň byla zrovna opuštěná a Jakubův revonský otec v nedohlednu. Zamířili do jídelny. Než vstoupili, okopali si z bot nánosy sněhu. Velká místnost byla příjemně vytopená dvěma silnými ohni – v krbu vedle dlouhého stolu lemovaného lavicemi a ve velkém čtvercovém ohništi zapuštěném do podlahy v samém středu jídelny. Kolem ohniště ležely rozprostřené tlusté vlněné koberečky a polštáře, na kterých Jakub rád sedával. V jídelně bylo jen pár lidí. Někteří si povídali, jiní se věnovali ručním pracím nebo jenom odpočívali a užívali si tepla.

Jakub se začal vymotávat ze všech těch vrstev, které ho měly chránit před mrazem, a přehodil několik svých svršků přes poslední volnou dřevěnou tyč, jež visela kousek od ohniště, aby je osvobodil ze zajetí ledu. Sundal si boty a postavil je tak blízko k ohni, jak si jen troufl. Potom si sedl na kobereček naproti ženě, která spravovala ve světle ohně čísi košili, a natáhl si spokojeně promrzlé nohy ke zdroji tepla. Darik si sundal kabát, pověsil ho na jeden z věšáků na zdi vedle vstupních dveří a posadil se do tureckého sedu vedle Jakuba.

„Co je?“ zeptal se ho Jakub, když si všiml potlačovaného úsměvu na přítelově tváři.

Darik se na něj otočil. Jeho divoké, ale laskavé oči mu pobaveně jiskřily.

„Nemusela jsi chodit, my bychom to zvládli?“ napodobil Jakubův hlas.

„No a?“ zamračil se Jakub nechápavě.

„Ty si myslíš, že Lerianne s námi šla, aby nám pomohla s krmelci?“

„A proč by s námi jinak chodila?“

Darik se smíchem zavrtěl hlavou a poplácal Jakuba po rameni. Neřekl ale nic. Jakub zaraženě přemýšlel, co mu uniklo. Po chvilce si všiml, že kousek od nich sedí opřená o zeď Vallence a něco si čte. Překvapilo ho, že své obvyklé místo u ohniště vyměnila za tmavý kout. Věděl, že v poslední době byla smutná, ale většinou se snažila své depresivní nálady skrývat.

Vstal a vydal se k ní. Sotva si ho všimla, složila listy, co četla, a nechala je zmizet ve svém vaku. Nasadila vcelku přesvědčivý úsměv.

„Jakube! Jak to šlo v lese?“

„Já jsem promrzlý na kost, zatímco Darik vypadá, jako by se vrátil z procházky jarním parčíkem, ale jinak vše v pořádku,“ dodal. „Co to čteš?“

„Nic zajímavého, jen zabíjím čas, než se objeví něco, co bude stát za naši pozornost,“ mávla Vallence nevzrušeně rukou. „Všimla jsem si, že s vámi zase šla Lerianne,“ nadhodila s významným pohledem.

„Ehm, šla, no,“ přikývl Jakub.

„Jestli takhle bude pokračovat, dostane přednášku od své matky. Vivian je moc velký snob na to, aby nechala svou dceru zapojovat se do běžné práce,“ dodala na vysvětlenou.

„Ale Lerianne to zjevně baví. A co jiného tady má dělat?“

„Nic – jako její matka. Ale máš pravdu, že ji to zjevně baví,“ zasmála se Vallence. „Zejména aktivity, kterých se účastníš ty.“

V tu chvíli Jakub pochopil Darikovy poznámky. Neurčitě zamručel v odpověď a rozpačitě se podíval jinam.

„Neříkej, že sis toho nevšiml?“ zavrtěla nevěřícně Vallence hlavou.

„Já nevím, měl jsem jiné myšlenky. Což mi připomíná, že bych nejspíš měl jít domů, abych stihl svých dvacet minut běhu ještě před obědem,“ dodal rychle.

„To si radši pospěš, jinak tě Dragan bude nutit trénovat s plným žaludkem,“ přisvědčila Vallence, ale její výraz ukazoval, že Jakubovi na jeho únikový manévr neskočila.

„Tak zatím,“ zamumlal Jakub stále v rozpacích a vstal.

Val se za ním dívala, dokud opět obutý a oblečený nezmizel ve vstupních dveřích. Potom znovu vytáhla z vaku listy, které si předtím prohlížela.

Na jednom z nich byla mapa Revony rozdělená na několik území různých velikostí. Každé bylo označeno číslem. Jejich hranice ovšem nijak nekorespondovaly se skutečnými hranicemi revonských království. Vallence chvíli mapu studovala a pokoušela se v tom rozdělení najít nějakou logiku. Když pochopila, že se velikost území řídila koncentrací lesních kmenů v dané oblasti, znechuceně list odložila.

Na dalších stránkách našla seznamy jmen lovců a jejich velitelů, výčet odběratelů kožešin a přehled prodaných kusů za poslední měsíc. Většina úlovků šla podle očekávání do Camachinu, ale Val nemile překvapilo, že i v Calethonu se našlo pár lidí, kteří kožešiny kupovali pravidelně. Alan si vedl záznamy o všem. Praktický to muž.

Poutavé čtení ovšem nebylo tím jediným, co si od mrtvého lovce vzala. Malá černá lahvička plná sirupovité tekutiny jí brala klid od chvíle, kdy ji poprvé opatrně odzátkovala a přičichla k jejímu obsahu, jen aby zjistila, že jí ta divná, nasládlá vůně vůbec nic nepřipomíná. Přesto se jí z toho pachu ježily vlasy na zátylku.

Do jídelny proudili před obědem další a další lidé. Aby zbytečně nebudila pozornost, radši vše opět sbalila a sedla si ke stolu spolu s ostatními. Darik se posadil vedle ní a během chvilky zapředli rozhovor o tom, jak dlouho asi může tahle zima ještě trvat. Vallence nikdy neměla problém se s Darikem rychle zapovídat a mluvit s ním třeba celé hodiny, anebo naopak jenom sedět a mlčet a cítit se stejně příjemně a nenuceně. Přestože nepatřil ke kočičímu kmeni, byl z lesa a rozuměl jí víc než většina jiných lidí. Jako jediný například vždycky věděl, jakým tématům se obloukem vyhnout, a byl dost vnímavý na to, aby se jí na rozdíl od jiných v poslední době neptal, jak se daří.

Po obědě Val usoudila, že je nejvyšší čas vyrazit domů – přece jen nechtěla vzbuzovat u Dragana podezření delší nepřítomností. Už tak měla pocit, že ji sledoval až příliš ostražitě. Jako by byl připravený k ní kdykoliv přiskočit a zachytit ji, kdyby se třeba najednou rozhodla bez varování zhroutit.

Vyšla na terasu. Zimní slunce shlíželo na pastviny kolem Asylie a zalévalo je bledým světlem. Jeho paprsky začínaly zvolna nabývat na síle, ale ještě ne dost na to, aby porazily sněhovou přesilu. Val zhluboka vdechla mrazivý vzduch a rozešla se směrem k sálu s Bránou, když někdo zavolal její jméno. Štěpán.

Na místě se zastavila a zavřela oči. Neměla na něj teď náladu. Vlastně na něj neměla náladu nikdy. Štěpán se od chvíle, kdy se jeho žena Ina vybarvila jako zrádce, unesla Val a prodala ji Charlesovi výměnou za obnovení svého lykeonského občanství, snažil s Vallence na toto téma nepříjemně často mluvit. Na jednu to stranu chápala a soucítila s ním. Viděla v jeho očích tu bolest a touhu porozumět, jak a proč se to vlastně stalo. Někdy se zdálo, že dokonce hledá způsob, jak jednání své ženy ospravedlnit, což Val neuvěřitelně vytáčelo. Jindy bral odpovědnost za její zradu na sebe. Vinil se z toho, že nedokázal zavčasu poznat, že byla jeho žena nešťastná. Věřil, že jeho přezíravost ji dohnala k takovému zoufalému jednání. Val měla na to, co Inu dohnalo k jejímu jednání, jiný názor – prostě to byla vyčůraná, zrádná mrcha.

Ze začátku se snažila empaticky naslouchat jeho nářkům, ale když nebraly konce, začala jí docházet trpělivost. Její vlastní hněv za týdny, které mezitím uplynuly, nepolevil. Ina si v jejích očích nezasloužila ani porozumění, ani odpuštění. Cena, jakou za její zradu zaplatila, byla příliš vysoká.

Když se konečně otočila, Štěpán k ní spěchal zabalený v tlustém vlněném kabátu a s palčáky na rukách. Tváře a nos měl červené od mrazu. Val si povzdychla. Potřebovala tomu udělat přítrž. Sama se na tyhle věci snažila nemyslet a on ji stále strhával zpátky k tématu, na které by nejraději zapomněla. Možná měl pocit, že jelikož oba Ininou zradou trpěli, dělalo to z nich spřízněné duše. Bylo na čase ho vyvést z omylu.

„Poslyš, Štěpáne, jestli chceš mluvit o Ině, tak na to nemám čas,“ řekla rychle. Štěpán se na místě zarazil s pusou otevřenou v nádechu.

„Vlastně,“ pokračovala nemilosrdně navzdory jeho ublíženému výrazu, „už se o tom nechci bavit vůbec. Nikdy. A tobě by to taky prospělo.“

Hleděl na ni, jako by mu vlepila facku.

„Myslel jsem, že mi rozumíš,“ vysoukal ze sebe nakonec.

„Rozumím. Ale už toho bylo dost. Život jde dál.“

Nato ho poplácala po rameni, otočila se na patě a rychle vyrazila k sálu s Bránou, zatímco se jí oči začaly plnit slzami.

Ano, život šel dál.


23

4. KAPITOLA – NOVÉ VÝZVY

Garian Lovell seděl zadumaně po otcově pravici u dlouhého stolu, kolem nějž se zanedlouho měli sejít všichni generálové na poradu. Zatím byl kromě něj přítomen jenom Arrgis, který s Charlesem posledních pár minut rozebíral množící se útoky lovců lesních kmenů na jejich území. Garian ten rozhovor vnímal jen napůl. Oči měl upřené na velká okna vedoucí na jihovýchod a slunečné nebe za nimi. Ve skutečnosti byl však ztracený v myšlenkách.

Charles synovo rozpoložení nesl s nelibostí, ale současně i se zadostiučiněním. S nelibostí, protože neměl trpělivost s lidmi, co se litují, a to ani když šlo o jeho vlastního syna, a se zadostiučiněním, protože to dokazovalo dostatečnou efektivitu jeho trestu. Věděl dobře, že Garian byl od chvíle, kdy se stal jeho prvním generálem, zvyklý dostávat ty nejnáročnější úkoly. Většinou cestoval po Revoně a plnil funkce bojovníka i diplomata. Teď zodpovídal za bezpečnost města a ve zbytku času trénoval budoucí vojáky na Akademii – aktivity sotva hodné jeho potenciálu. Pozice mu formálně zůstala, ale odpovědnosti značně ubylo, a s tím se Garian neuměl vyrovnat.

Snažil se ale nést svůj úděl s tichou hrdostí, aby jeho otec náhodou neměl pocit, že vyhrál. Charles se při té myšlence musel pousmát. Garian byl tvrdohlavý po něm – což samozřejmě celou situaci moc neulehčovalo.

Do místnosti začali přicházet ostatní generálové – Ulrik, Ottar a Finn a chvíli po nich Aggson s Heronem – s těmi si ještě po poradě promluví. Jejich poslední dobrodružství vzbudilo spoustu nelibosti, kterou korunovala oficiální stížnost u něj samotného na chování jeho dvou generálů – něco, co se nestávalo a stávat nemělo. Ti dva to buď velmi rychle pochopí, nebo se v řadách generálů brzy uvolní dvě místa.

Spolu s nimi dorazila také jeho švagrová Corrin, dnes v černozelených korzetových šatech, a princ Soren – se stejným nonšalantním úsměvem, který mu hrál na tváři posledních pár týdnů. Pozdravil se se všemi kromě Gariana, kterého jako obvykle demonstrativně ignoroval, přestože vedle něj na poradách seděl. Garian se princovu pozornost nijak získat nepokoušel. Oba se tvářili, že je jim jejich stále ještě poměrně čerstvé odcizení úplně ukradené. Skutečnost byla samozřejmě jiná.

Corrin zaujala své obvyklé místo vedle Aggsona a letmo kývla třetímu generálovi na pozdrav, zatímco on strávil dlouhou chvíli tím, že si prohlédl každý kousek jejího těla. Corrinina snaha působit, jako že mezi ní a Aggsonem nic není, byla příliš zjevná na to, aby někoho přesvědčila. Byť všichni věděli, že jejím skutečným cílem zůstával odjakživa sám Charles, její spojenectví se třetím generálem bylo stejně evidentní, jako jejich dravé ambice zajistit si u vůdce vlkodlaků co nejlepší postavení.

Charles se bavil tím divadlem, které se kolem něj odehrávalo. A bavil se jím o to víc, že si jeho protagonisté mysleli, že před ním, Druhým ze Tří, dokážou skrýt své plány, pohnutky a strachy. Jako by stále ještě ani oni zcela nepochopili, s kým mají tu čest.

Tyto myšlenky mu běžely hlavou, zatímco pozorně naslouchal nejnovějším informacím o lovcích lesních kmenů. Teprve když druhý generál se svou zprávou skončil, zahájil Charles oficiálně poradu.

„Dnes s vámi chci probrat pár zásadních novinek,“ řekl, když všechny přivítal. „První se týká nepříliš růžové situace s potravinami. Naše zásoby jsou dost ztenčené a počasí stále znesnadňuje využívání lesních zdrojů. Objevují se první žádosti o jídlo od našich lidí.“

Odmlčel se, čímž dal najevo, že očekává příspěvky ostatních.

„Když nemůžeme pořádně využívat lesní zdroje, možná je na čase se poohlédnout po jiných,“ nadhodil Aggson.

„Všechny vesnice a města v Revoně na tom pravděpodobně budou stejně jako my,“ zareagoval ostrým tónem Garian, který hned pochopil, kam Aggson míří.

Třetí generál ale jen s úsměvem pokrčil rameny.

„Takže jim ještě něco zbývá.“

„Pokud podnikneme nájezd na města, abychom jim sebrali zbytky jídla, Oliverovi příznivci toho rychle využijí proti nám,“ vložila se do diskuse Corrin.

„Pokud mají naši lidé hlad, pak bych řekl, že politika by měla jít stranou,“ hájil svůj názor Aggson.

„S tím souhlasím,“ přikývl Heron. Jeho názor nikoho nepřekvapil. V poslední době působil víc a víc jako Aggsonův ocas, než jako muž s vlastním mozkem.

Garian se nepatrně otočil k Sorenovi, ale nepodíval se na něj přímo.

„Neměl by se budoucí nejvyšší král starat o všechny své poddané?“ zeptal se ho s lehkým náznakem jízlivosti.

Soren se zhluboka nadechl a rozhodl se Garianův provokativní tón ignorovat.

„Než se rozhodneme o této variantě – jaké jiné možnosti máme?“ zeptal se.

„Žádné tak efektivní,“ odpověděl mu Aggson. „Potřebujeme nakrmit celé město.“

Všichni se otočili na Charlese a čekali na jeho rozhodnutí.

„To je všechno, co vás napadá?“ zvedl překvapeně obočí. „No dobrá, máme toho dnes na stole víc, tak ať se nezdržujeme. Aggson se o to postará.“

Otočil se přímo na svého třetího generála.

„Zvolte lidskou strategii, ať to ukazuje na nějaké zoufalé vyhladovělé měšťáky.“

„Takže méně elegance a více těžkopádnosti,“ odtušil pobaveně Aggson. „To snad zvládneme. Máš nějakou preferenci ohledně oblasti?“

„Vyberte spíš něco odlehlejšího, jinak je mi to v zásadě jedno.“

„Ale buďte si opravdu jisti, že nic nebude ukazovat na nás,“ dodala Corrin. „Pokud by se o tomhle správci dozvěděli, bude Soren při volbě značně znevýhodněný.“

„Což je to jediné, co našemu princi dělá starosti,“ zavrčel tiše Lovell.

V tu chvíli se na něj Soren otočil a položil mu ruku na rameno.

„Zůstaň u toho, na co máš kompetence, a do ostatního se nepleť,“ doporučil mu jemně.

„Nezačínej,“ varoval Charles telepaticky syna. Garian se na něj překvapeně otočil.

„Já začínám?“

Ale Charles místo odpovědi řekl nahlas: „Dobrá, pojďme to uzavřít. Aggsone, představíš mi svoji konkrétní strategii dnes večer. A teď k dalšímu tématu.“

Položil ruku na list, který před ním ležel na stole. Byl opatřený pečetí nejvyššího správce Revony. Ostatní se zvědavě naklonili blíž.

„To je oficiální výzva nejvyššího správce Valmera jménem královny Viery, abychom opustili Icail. Správci chtějí mít město volné, aby ho mohli připravit pro budoucího nejvyššího krále. Pro nás to znamená naplánovat a zrealizovat přesun zpátky do Lykeony.“

„Kdy to má proběhnout?“ zamračil se Garian.

„Termín ještě není stanovený. V blízké době nás navštíví Lukyanos Megh, kterého Viera pověřila vyjednáváním o převzetí města. S ním bude třeba domluvit podrobnosti.“

„Přesun do Lykeony v tomto období nebude nic snadného,“ podotkl Ulrik. „Nehledě na to, že mnohým z našich lidí se nebude chtít opustit Icail. Spousta z nich tu má větší majetek, než měli v Lykeoně.“

„Co s těmi, kteří budou chtít zůstat?“ zeptal se Garian.

„I to je potřeba vyjednat,“ odpověděl Charles. „Dialog s Lukyanem nebude snadný. Megh bude vyjednávat tvrdě. Bude na tobě, abys pro nás získal co nejlepší podmínky.“

Lovell přikývl.

„Snaž se přesun co nejvíc oddálit,“ apelovala na něj Corrin. „Cestování v těchto podmínkách-“

„Valmer požaduje, aby k přesunu došlo co nejdřív,“ přerušil ji Charles. „Nemyslím si, že se nám podaří získat mnoho času.“

„Jsem jediný, komu přijde, že to dělají naschvál?“ ozval se Soren. „Volba ještě ani nebyla vyhlášená, tak na co ten spěch? Navíc se stejně budeme za chvíli zase stěhovat zpátky,“ dodal s úsměvem.

Několik generálů se zasmálo a pokývalo hlavami.

„Nejsi jediný, komu to tak přijde,“ přikývl vážně Charles. „Ale musíme to respektovat, jejich požadavek je oprávněný. Načasování je samozřejmě znepokojivé. Nejen kvůli podnebí, ale také s ohledem na vzrůstající aktivitu lovců lesních kmenů, a to i na našem území. Arrgis má více informací.“

Oči všech se obrátily ke druhému generálovi, který se ujal slova.

„Aktivita lovců je skutečně výrazně vyšší, než bývala dřív,“ řekl. „Ale to není to jediné, co by nám mělo dělat starosti. Jejich činnost se zdá být rovnoměrně rozložená, jako by byla plánovaná.“

„Někdo je organizuje,“ poznamenal temně Garian.

Arrgis přikývl. Napětí kolem stolu bylo téměř hmatatelné.

„Vypadá to tak.“

„Máme tušení kdo?“ zeptala se Corrin.

„Zatím ne,“ zavrtěl Arrgis hlavou. „Nemáme ani žádný důkaz, že lovci opravdu organizováni jsou. Vyplývá to pouze z našich pozorování.“

„Pokud jsou aktivní i na našem území, může být cesta do Lykeony pro naše lidi dost nebezpečná,“ řekl Garian.

„Tak ji dopředu vyčistíme,“ navrhl Aggson.

„Nech mě se o to postarat,“ otočil se Garian na otce.

„Ty už svůj úkol máš. Budeš jednat s Lukyanem a organizačně zaštítíš celý přesun,“ odpověděl mu Charles.

„To může udělat kdokoliv. Nech mě vypořádat se s lovci.“

„Je mi líto. Budeš muset svůj vztek zpracovat jiným způsobem.“

„Arrgis se postará o to, aby byla oblast pro přesun bezpečná,“ rozhodl vůdce vlkodlaků nahlas.

Garian sevřel čelisti a podíval se do stolu.

„Dotazy nebo další podněty?“ zeptal se Charles, a když se nikdo neozval, řekl: „V tom případě je porada u konce. Aggsone, Herone, vy dva tu ještě zůstanete. Corrin, počkej před sálem.“

Corrin přikývla a spolu se všemi ostatními mimo Aggsona a Herona opustila místnost. Ještě předtím věnovala Aggsonovi temný pohled.

Když za generály zapadly dveře, Charles zůstal chvíli bez hnutí opřený ve své židli a mlčky Aggsona s Heronem pozoroval. Heron si nervózně poposedl, zatímco Aggson s vážným výrazem velitelův pohled opětoval.

„Věřím, pánové, že víte, proč s vámi chci mluvit,“ začal.

Aggson stroze přikývl. Heron neodpověděl.

„Nejsem zvyklý na to, aby si někdo stěžoval na chování mých generálů. A o to hůře se mi taková záležitost řeší, jestliže je ta stížnost oprávněná. Máte něco, co mi k tomu chcete říct?“

„Můj pane,“ ozval se Heron nejistým hlasem. „Měl bys vidět, jak se ta holka chovala. Byla to jednoznačně provokace z její strany, úplně se nám nabízela.“

„Byla to tanečnice a k tomu otrokyně,“ odpověděl Charles ledovým tónem. „Co jste čekali?“

„Právě proto nechápu, proč je to takový prohřešek,“ pokračoval Heron přesto, že mu Aggson věnoval varovný pohled. „Nešlo přece o svobodnou ženu...“

Dva vlci, kteří Charlese všude doprovázeli a do té doby klidně leželi pod stolem u pánových nohou, se posadili a hluboce na Herona zavrčeli, když ucítili vzplanutí Charlesova hněvu.

„Nejde o to, že jste ji znásilnili, jde o to, že jste ji zabili!“

„Byla to nehoda. Nechali jsme se unést,“ řekl Aggson tiše.

„Nechali jste se tak unést, že jste jí zlomili vaz,“ upřesnil Charles pochybovačným tónem. Jeho pohled teď spočíval přímo na Aggsonovi. Z jeho očí vyčetl, že to on se nechal unést. To pro něj byla ta horší varianta. Herona by byl ochoten obětovat.

„Její majitel to hodnotí jako vraždu,“ pokračoval věcnějším tónem. „Požaduje trest pro vás oba a finanční odškodnění. Upřesním mu, že se jednalo o nehodu. Finanční odškodnění zajistíte vy dva – je mi jedno, jak se o to podělíte. Můj účetní vám pošle bližší informace. Co se trestu týče... vzhledem k tomu, že šlo o nehodu,“ na slovo nehodu dal zvláštní důraz, „zůstaneme u důrazného upozornění.“

Heron se viditelně uvolnil, ale Aggson dál Charlese zamračeně pozoroval a čekal. Věděl, že velitel ještě neskončil.

Charles vstal, pomalu došel až k nim a sedl si vedle nich na stůl. Mluvil tiše, ale velmi zřetelně.

„Pokud se někdy bude cokoliv podobného opakovat nebo se znovu zachováte jakýmkoliv způsobem, který mě bude obtěžovat, nechám vás zaživa stáhnout z kůže. Jak jsem pochopil, dá se potom prodat za slušnou cenu. Rozumíme si?“

Oba generálové přikývli.

„Odchod,“ uzavřel Charles a Aggson i Heron vstali. Heron byl z místnosti pryč dřív, než po sobě Aggson stačil zasunout židli. Když se i třetí generál otočil k odchodu, Charles ho chytil za paži. Aggson se zarazil a čekal s očima podřízeně sklopenýma k zemi.

„Jsem si dobře vědom tvého potenciálu a mám s tebou velké plány. Takže koukej dostat svoje záliby hodně rychle pod kontrolu, protože jestli ne, budu se tě muset zbavit dost rychle na to, abych neměl čas přemýšlet o tom, jaké je to plýtvání,“ zavrčel Charles.

Generál přikývl a Charles ho pustil.

„Řekni Corrin, že může jít dál,“ dodal normálním tónem.

„Jak si přeješ.“

Aggson opustil místnost rychlým krokem a vydechl si až na chodbě. Corrin stála u okna kousek ode dveří s rukama založenýma na prsou a čekala. 2

„Můžeš jít dál,“ řekl generál a Corrin se rozešla ke dveřím. Když procházela kolem něj, zasyčela: „Zkus příště myslet mozkem a ne penisem. Ty tvoje výstřelky nám moc nepomáhají.“

„Ušetři si ty výčitky, už mě srovnal Charles,“ zavrčel Aggson. „A od tebe to zdaleka neberu tak dobře jako od něj,“ dodal výhružně.

Corrin se ušklíbla a zmizela ve dveřích.

Když vešla, Charles znovu seděl na své židli a zamyšleně si prohlížel list s Valmerovou výzvou.

„Dělá ti to starosti?“ zeptala se ho, když se posadila přes roh stolu naproti němu.

Charles jí věnoval chladný pohled, jako ostatně vždycky, když se pokoušela překlenout propast, kterou mezi nimi udržoval.

„Vůbec ne. Správce znervózňuje, že nic neděláme. Mají obavy, že to znamená pravý opak, proto se nás snaží zaměstnat, aby nás dostali pod kontrolu. A pokud utrpíme nějaké ztráty cestou do Lykeony, Valmera to jistě mrzet nebude.“ Odložil listinu zpátky na stůl. „Ale na tom nezáleží. Je to obtěžující, ale starosti mi to nedělá. Jak pokračuješ se svým úkolem?“

Corrin zavrtěla hlavou.

„Zkusila jsem to přes Valmera, ale jak jsme čekali, bez úspěchu. Jeho štít je příliš silný.“

„Hm, překvapilo by mě, kdyby to zafungovalo. I když by to samozřejmě usnadnilo spoustu věcí. Nevadí, zaměř se tedy na Vieru. A buď opatrná. Nikdo nesmí mít o našem zapojení tušení. Potřebujeme, aby volba proběhla podle našich plánů, nemůžeme si dovolit nechat něco náhodě.“

„Ano, můj pane.“

„A Vallence?“

Corrin zaváhala. Charles sledoval, jak chvíli hledala slova.

„Nemůžu se k ní dostat,“ přiznala nakonec.

„Ujistila jsi mě, že dokud se Garian objevuje v jejích snech, dokážeš toho využít k překonání jejího štítu,“ připomněl jí.

„Já vím,“ přisvědčila Corrin nervózně. „Nejsem si jistá, proč se mnou zasazený sen neuchytil. Je to jako...“ zamračila se, „...jako by tam už pro další nebylo místo.“

Charles zavřel oči a zamyšleně poklepal na desku stolu.

Takže Vallence už nasadil do hlavy sen někdo jiný. Že by Ilyana? Mohl to považovat za potvrzení, že jejich plán bude úspěšný? Rozhodl se o tom později popřemýšlet v klidu, až bude o samotě.


34

5. KAPITOLA – ZLÁ KREV

Vallence ležela ve své kočičí podobě na větvi a sledovala starou lesní cestu, která se pod ní vinula mezi stromy. Byla téměř nepoužívaná, protože vedla hluboko do srdce lesa a ti, kteří cesty používají, si obvykle tak daleko netroufali. Slunce se začínalo sklánět k horizontu, oblohu opět překryly mraky a zbarvily světlo do studené šedi. Val věděla, že lovci se objeví každou chvíli. Nebudou chtít riskovat útok na malou vlkodlačí smečku, která tábořila nedaleko, za úplné tmy.

Zdálo se jí, že něco zaslechla. Posadila se a nastražila uši. Rozhlédla se kolem, ale nic dalšího neviděla ani neslyšela. Les byl zcela tichý, ponořený do svého hlubokého spánku. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Ne lovci, ti by se nedokázali pohybovat tak neslyšně, ani by neunikli jejím očím. Byl to někdo jiný...

Nebylo to poprvé, co měla pocit, že ji v lese někdo pozoruje. Přesto nikdy nikoho nezahlédla. Možná se jí to jenom zdálo. Anebo už začínala být paranoidní.

Z myšlenek ji vytrhlo vrzání kroků v hlubokém sněhu. Otočila se zpátky k cestě a viděla je. Šestnáct lovců, přesně, jak čekala. Nic, co by nezvládla. Ozbrojeni byli meči a sekerami, čtyři z nich nesli kuše. Rychlými těžkopádnými kroky se blížili k ní, aniž by si její přítomnosti byli vědomi, a námahou funěli jako stádo vepřů. Než došli pod strom, na kterém seděla, odbočili z cesty a vydali se mezi stromy směrem, jímž ležel vlkodlačí tábor.

Dál už nečekala. Proměnila se, sundala z ramene luk a okamžitě do něj nasadila šíp. Během několika sekund zastřelila dva z těch, co nesli kuši. Právě tolik času totiž lovcům trvalo, než se alespoň částečně zorientovali a pochopili, co se děje.

„Kryjte se!“ vykřikl jeden z nich a všichni okamžitě zmizeli za stromy.

Opatrně vyhlíželi zpoza černých kmenů ve snaze zahlédnout toho, kdo je napadl. Jejich oči ale pátraly po zemi a tam nikoho nenacházely. I kdyby se ale podívali do větví stromů, nikoho by neviděli. Vallence už totiž byla zase kočkou a jistými pohyby přebíhala a přeskakovala z jedné větve na druhou, aby se dostala k lovcům z lepšího úhlu. Sníh pokrývající větve jí nevadil – její tlapky se pohybovaly po kluzké kůře zcela bezpečně.

Jakmile opět našla vhodnou pozici, znovu se proměnila a hned nato další dva lovci padli k zemi.

Potom se ale stalo něco, s čím nepočítala. Odkudsi ze šera mezi stromy vyletěly jiné šípy a další tři lovci se skáceli do sněhu. Potom se ozval útočný řev a jakoby odnikud se mezi zmatené lovce vyřítila velká skupina vlkodlaků.

Vallence překvapeně pozorovala řež, která se pod ní odehrávala. Hned poznala, že nešlo o běžné vlkodlaky, ale o Charlesovy vojáky. V jednom okamžiku se přistihla, že si nesmyslně přála, aby je vedl Garian. Ale dobře věděla, že to není možné. Garian byl vězněm svého otce. Kdyby se na tom něco změnilo, už by ji dávno kontaktoval. S povzdechem tu myšlenku setřásla. Nechtěla na něj myslet. Život šel přece dál. A ona potřebovala fungovat.

Dole na zemi bylo za pár minut po všem.

„Budeš nás jenom z povzdáli pozorovat, nebo se k nám připojíš na kus řeči?“ ozval se najednou známý hlas a Vallence ke své radosti poznala Arrgise.

„Vás jsem tady nečekala,“ zavolala v odpověď a seskočila z větve na zem. Došla k Arrgisovi a podala si s ním ruku. Vždycky měla Charlesova druhého generála ráda a od chvíle, kdy zjistila, že je Thomasovým bratrem, se její náklonnost k němu stala s jistém smyslu ještě osobnější. A to i teď, když s Thomasem víceméně nemluvila.

„Uklízíme naše teritorium,“ vysvětloval Arrgis, zatímco očima kontroloval práci svých mužů, kteří likvidovali, co po boji zůstalo. „Valmer nás vyzval k opuštění Icailu, takže nás čeká stěhování do Lykeony. Chceme mít jistotu, že nás po cestě nečekají žádná překvapení.“

Vallence se zarazila.

„Vůbec jsem si neuvědomila, že už jsem na vašem území.“

Arrgis se zasmál.

„Ještě štěstí, že ne všichni mají takový respekt k hranicím jako ty.“

„Když stopuju, občas ztrácím pojem o prostoru,“ uznala Vallence lehce rozpačitě.

„S tím si nedělej starosti,“ uklidnil ji Arrgis a objal ji kolem ramen. „Nakonec tvoje rozpory s Charlesem jsou u konce. Není důvod, aby ses našemu území vyhýbala. Víš co? Připoj se k nám na večeři. Řekneš mi, proč jsi po těch lovcích šla, a já ti povyprávím, co je nového v Icailu.“

„Ráda,“ usmála se Val.

Bylo to zvláštní, uvědomila si, vidět Arrgise tak, jak ho viděla ona. Thomas jí v mnoha směrech suploval otce a Arrgis se choval, jako by byl skutečně jejím strýcem. Arrgis, nejloajálnější z Charlesových generálů a druhý nejmocnější muž celé lykeonské armády.

„A teď povídej,“ vyzval ji, když byli pohodlně spolu s ostatními usazeni kolem velkého ohně a dělili se o sušené maso a víno. „Čím si ti lovci zasloužili tvoji pozornost?“

Vallence sáhla do vaku a vylovila listiny, které vzala Alanovi. Mlčky je Arrgisovi podala a viděla v jeho očích zajiskřit okamžité pochopení, když si letmo prohlédl mapu a jmenný seznam lovců. Pokýval hlavou.

„Měli jsme podezření, že je teď někdo organizuje. Mají dokonce samonabíjecí samostříly. To pro lesní kmeny není dobrá zpráva.“

„To není všechno. S lovci mám dost zkušeností. Samostříly nejsou jedinou novinkou. Jsou teď celkově vybavenější. Dřív to byla jen banda agresivních pitomců. Dnes ovládají transformační postupy a jednají strategičtěji. Už se nevrhají do útoku bezhlavě jako předtím. Ten, kdo je organizuje, nebude jen tak někdo z vesnice. Učí je a oni ho respektují.“

Potom si vzpomněla ještě na něco. Vytáhla z vaku černou lahvičku.

„Našla jsem to u jednoho z jejich velitelů,“ řekla a podala ji Arrgisovi. „A nemám nejmenší tušení, co to je.“

Arrgis lahvičku vzal, vytáhl zátku a opatrně očichal obsah. Zamračil se.

„Zlá krev,“ zamumlal a jeho oči přeskočily ke kuším, které lovcům vzali a které teď ležely složené vedle ostatních zbraní. Když viděl Vallencin nechápavý výraz, upřesnil: „Je to halucinogenní jed, do kterého se nejčastěji namáčejí hroty šípů. Zacházej s ním opatrně.“

„Zlá krev,“ zopakovala Val, když jí Arrgis lahvičku opět vrátil. „Proč jsem o ní nikdy neslyšela?“

„Protože se používala dřív, než ses narodila. Byla velmi populární v době před Owenovou vládou, kdy se znovu formovaly hranice revonských království a území lesních kmenů. Pro její kruté účinky se ale nakonec přestala používat a dostala se na seznam ilegálních látek.“ Poškrábal se ve strništi na tváři a zamyšleně dodal: „Ani předtím ale nebyla snadno dostupná. Divím se, že se k ní lovci dostali. A je dobře, že o tom víme. Musíme být opatrní. Všichni.“ Zabořil svůj pohled do Vallenciných očí.

Val se chystala odpovědět, že je vždy opatrná, ale tušila, že Arrgis ji znal až příliš dobře na to, aby na něj její obvyklá nonšalance zapůsobila. Místo toho se zeptala:

„Jak přesně ten jed funguje?“

„Stačí, aby se do krve dostala jen malá dávka, a během několika vteřin způsobí halucinace. Zasažený vidí všude nepřátele. Většina lidí úplně ztratí hlavu a začne kolem sebe sekat, střílet a kousat jako šílená. Viděl jsem případy, kdy zkušení bojovníci utíkali před tím, co viděli, tak dlouho, až sami sebe uštvali. Nebo si raději podřízli krk.“

„To zní hezky,“ podotkla Val temně. „Je na to protijed?“

„Za pár hodin to přejde samo. Někdy dřív, pokud se zasažený dokáže ovládnout. Pokud ne, je třeba mu na dostatečně dlouhou dobu zabránit, aby si ublížil. To není klasický jed, Val,“ připomněl jí, když viděl její stále nechápavý výraz. „Vyrábí se transformačním postupem. Ten vzorec, který v sobě ukrývá, otráví krev toho, do jehož těla se dostane.“

„Jo tak,“ přikývla Vallence. Takhle se jí to nezdálo tak hrozné.

„Nepodceňuj jeho účinky,“ řekl Arrgis ostře. „Jed, co napadá mysl, je horší než jed, co napadá tělo. Teď se ti možná zdá, že bys věděla, že jsou to jenom halucinace, a jeho efekt bys porazila. Ale věř mi, že v tu chvíli bys představy od skutečnosti nerozeznala. A měla bys takový strach, že by tě ani nenapadlo přemýšlet, jestli to náhodou není jen přelud způsobený Zlou krví.“

Vallence nasadila tak pokorný výraz, jakého jenom byla schopna.

„Budu na to pamatovat,“ ujistila ho.

Chvilku mlčky seděli a hleděli do plamenů. Kolem nich se bavil zbytek Arrgisovy družiny. Z boje s lovci neměl nikdo z nich ani škrábnutí a všichni byli v dobrém rozmaru.

„Stále jsi mi ale neodpověděla,“ nadhodil najednou generál a jeho jasně modré oči se zabořily do jejích s nepříjemnou intenzitou.

Vallence tázavě zvedla obočí. Z nějakého důvodu v ní Arrgisův pohled vzbudil nesmyslný pocit, že něco provedla.

„Proč jsi ty lovce stopovala?“ upřesnil.

„Jen tak,“ pokrčila rameny a současně uhnula generálovu pohledu. „Nemám žádný zvláštní důvod.“

Když se zdálo, že ticho, které následovalo, se potáhne donekonečna, dodala:

„Poslední dobou nemám co na práci, tak jsem se rozhodla... zabavit se něčím užitečným.“

Odvážila se letmo podívat na Arrgise a viděla, že ji stále pronikavě pozoruje. Ten rentgenový pohled znala od Thomase a nesnášela ho. Sevřela čelisti a snažila se ho vydržet. Měla nepříjemný pocit, že generál její pózu život jde dál, kterou poslední týdny tak pečlivě předváděla, nespolknul.

Nakonec řekl: „Snažíš se zabavit, abys nemusela myslet na nepříjemné věci?“

Val oční kontakt přerušila. Blížili se k tématu, které obvykle rychle spouštělo nadbytečnou produkci vlhkosti v jejích očích, a tomu se chtěla vyhnout.

„Život jde dál,“ zamumlala s výrazně menší přesvědčivostí, než když tuhle nesmyslnou frázi vmetla do tváře Štěpánovi.

Arrgis její reakci pochopil správně.

„Garianovi taky hodně chybíš,“ odvětil tiše. „A ani on o tobě nechce mluvit,“ usmál se.

Val ucítila známé, bolestivé bodnutí u srdce, které se naučila spojovat s Garianovým jménem. Neodpověděla, a tak se mezi nimi na dlouho rozhostilo ticho, které si Val krátila lámáním tenké modřínové větvičky na maličké kousky. Dokud Arrgis najednou neřekl:

„Val, proč vlastně nepřijedeš do Icailu?“

Překvapeně se na něj otočila.

„Charles ti odpustil, vstup do města zakázaný nemáš,“ pokračoval.

„Myslím, že tím trestem, který Charles uložil svému synovi, dal jasně najevo, že si nepřeje, abychom byli v kontaktu,“ namítla Val. Bylo jednodušší nevyslovovat jeho jméno nahlas.

Arrgis pokrčil rameny.

„Nevidím to tak jednoznačně. Charles tě má rád. Přijeď do Icailu, promluv s ním. Třeba najdete nějaký přijatelný kompromis.“

„Já nevím,“ zamumlala Vallence. Byla za ty roky tak zvyklá spojovat Charlesovo území se zvýšeným osobním rizikem, že jen samotná myšlenka, že to tak už nemusí být, se jí zdála absurdní. Bála se uvěřit, že by Arrgis mohl mít pravdu – protože ji téměř určitě neměl. A začít v sobě chovat falešnou naději a potom zase dostat po čumáku, bylo to poslední, co teď potřebovala.

„Už bych měla jít,“ usoudila, hodila zbytky větvičky do ohně a vstala. „Děkuju za večeři.“

„Přemýšlej o tom, co jsem ti řekl,“ nabádal ji Arrgis, když si podali

ruce na rozloučenou. „Garian tě potřebuje a ty jeho taky.“

Vallence to nechtěla rozebírat, a proto jen přikývla, přehodila si přes hlavu kapuci pláště a vydala se do tmy mezi stromy.


42

6. KAPITOLA – ZRÁDCE REVONSKÉHO LIDU

„Lukyanos hodně tlačí na Valmera, aby prince Sorena při volbě znevýhodnil,“ vyprávěl správce Gabriel, zatímco kráčeli se Simonem ranními ulicemi Calethonu. „Část správců s ním souhlasí. Jsou přesvědčeni, že zvolit Sorena by bylo totéž jako posadit na křišťálový trůn Charlese.“

„V tom mají zřejmě pravdu,“ přikývl Drakonec. Věděl, že Lukyanos Megh, král Erienny nesnášel Tři obecně, ale Charlese přece jen nesnášel o kapku víc. Zvlášť od doby, co ho vůdce vlkodlaků vydíral a on musel poslat svou ženu a dceru do Asylie, aby je ochránil. Meghova snaha zabránit za každou cenu tomu, aby si Charles na nejvyšší trůn byť jen sáhl, přišla Simonovi vhod, protože otevírala cestu Oliverovi. Přesto se nemohli hnout z místa, dokud správci nevyhlásili volbu.

Právě procházeli jednou z okrajových čtvrtí. Domy zde byly nižší a vše na nich svědčilo o nuzném životě jejich obyvatel. Přešli přes most, který překlenoval zamrzlou řeku, a ocitli se na malém náměstí. Na jednom z rohů se rozdávaly příděly jídla. Kolem stál menší dav lidí, všichni od hlavy k patě zabalení do teplých plášťů v zoufalé snaze chránit se před všudypřítomným ledovým větrem, který se proháněl ulicemi.

„Správci se vlivu Tří bojí,“ řekl Gabriel. „Charles, Marion – nevidí v tom rozdíl. Nechtějí dopustit, aby Tři znovu získali v Revoně takovou moc jako kdysi.“

„Ohrozilo by to jejich postavení,“ doplnil Simon. „Samozřejmě. To je pořád totéž. Někdy si říkám, jestli bylo vytvoření správců skutečně chytrým krokem.“

„Bylo to nezbytné pro dodržení Zákonů, i pro zachování rovnováhy. Vše potřebuje svůj protipól,“ připomněl mu Gabriel svým charakteristicky klidným hlasem.

„Hm,“ pousmál se Simon. „Každopádně se zdá, že je dobře, že o Marion nikdo nic neví. Aspoň se všichni o to víc soustředí na Charlese.“

„Valmer doufá, že ho stěhování do Lykeony zaměstná dost na to, aby se nepokoušel nějak ovlivnit vyhlášení volby.“

Simon musel nad naivitou nejvyššího správce zakroutit hlavou.

„Stěhování v této době je podpásovka, ale Charlese nijak zvlášť neochromí.“

Chvilku kráčeli mlčky. Pak se Gabriel zeptal:

„Nebojíš se jeho vlivu?“

„Částečně,“ uznal Simon. „Pokud Charles dokáže nějak ovlivnit, jaký úkol správci pro prince vyberou, bude to určitě tak, aby měl Soren navrch. Musíme věřit, že Valmer to má dobře ošetřené a dokáže vytvořit úkol bez cizích vlivů. A jestli ne, budeme spoléhat na naše vlastní zdroje, abychom dostali Olivera zpátky do hry.“

„Když mluvíme o zdrojích – co Dominik?“

„Stále se k němu nemůžu dostat.“

„Víš, že na něj nemůžeme čekat věčně,“ upozornil ho správce přísně.

„Zatím stejně není vhodná doba na to, aby se Marion objevila,“ namítl Simon a povzdychl si. „Dominik se snaží dát si svůj život znovu dohromady. Má v Asylii vytvořenou provizorní kovárnu a Hank z hospody U Kvítku mu dohazuje práci. Snaží se kvůli Jakubovi a zvenku to i vypadá, že se mu to daří. Ale uvnitř... ta síla, ten oheň, který v sobě míval, to je všechno pryč. Nevím, jestli se to ještě někdy vrátí.“

„Možná by bylo moudré připravit se i na možnost, že se to nevrátí.“

Simon s odpovědí otálel, pohled upřený kamsi k prázdné kašně uprostřed náměstí zahalené do tlusté sněhové pokrývky. Nakonec neochotně řekl:

„Já vím, že máš pravdu. Možná jsme Dominika ztratili natrvalo. Ale já se s tím nesmířím, dokud nezkusíme všechno, co se dá.“

Gabriel přikývl a dál už nenaléhal.

Míjeli právě dlouhou frontu na jídlo, když uslyšeli vzdálený hlas, jenž k nim doléhal odkudsi z bludiště malých uliček ve směru k jižní městské bráně.

„Nedovolte, aby dál ohrožovali vaše domovy! Naše hlasy mají právo být slyšet stejně jako hlasy správců.“

Simon s Gabrielem si vyměnili překvapený a v Simonově případě lehce pobavený pohled a vydali se za hlasem. Nebyli jediní. Spousta lidí se zastavovala, zaposlouchala a pak buď zavrtěla hlavou a pokračovala ve své cestě, nebo se stejně jako oni vydala za oním burcujícím hlasem, který je zavedl až na malé prostranství před městkou bránou. Tam na provizorním pódiu u hradby stál menší muž zabalený ve starém vlněném plášti a pokřikoval na okolo stojící dav, jenž už byl větší než ten, který viděli u přídělů jídla.

„Všichni se starají jenom o svoje posty – správci, králové. A já se ptám – kdo se stará o nás? Kdo nám zaručí, že bude skutečně zvolený král, kterému záleží na blahu revonského lidu? Král, kterému nepůjde jen o posilováním vlastní pozice? Můžu vás ujistit, dobří lidé, že se o to nepostará nikdo! Pokud se my sami neozveme, nikdo si nás všímat nebude!“

Simon s Gabrielem chvíli mlčky poslouchali. Potom Simon tiše poznamenal:

„Už za



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.