načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Chrám i tvrz -- Kniha o češtině - Pavel Eisner

Chrám i tvrz -- Kniha o češtině
-15%
sleva

Kniha: Chrám i tvrz -- Kniha o češtině
Autor:

Poutavé vyprávění o naší mateřštině, o úžasné kulturní stavbě podobné chrámu i tvrzi. Proslulé dílo, jež je nejen odborným výkladem, ale především vyznáním lásky k českému ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  499 Kč 424
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
14,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-11-18
Počet stran: 768
Rozměr: 160 x 220 mm
Úprava: 762 stran
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2015-48
ISBN: 9788075052728
EAN: 9788075052728
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dílo je nejen odborným výkladem, ale především vyznáním lásky k českému jazyku.

Popis nakladatele

Poutavé vyprávění o naší mateřštině, o úžasné kulturní stavbě podobné chrámu i tvrzi. Proslulé dílo, jež je nejen odborným výkladem, ale především vyznáním lásky k českému jazyku. Téměř na osmi stech stranách autor postihuje češtinu ve všech jejích mnohotvárných a nevyčerpatelných aspektech, z hlediska mluvnického i slohového. Krátké kapitoly věcně a utříděně, vtipně, s humorem a ironií, rozhněvaně i kriticky popisují a analyzují způsob našeho vyjadřování. Jde o poutavé vyprávění o naší mateřštině, o úžasné kulturní stavbě podobné chrámu i tvrzi. (kniha o češtině)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Pavel Eisner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Chrám i tvrz – Kniha o češtině

7

Na cestu

„KNIHA O ČEŠTINĚ“ VZNIKLA z přemýšlení o jazyce, z přemýšlení ne

zrovna soustavného, ale soustředěného.

Nemůže a nechce nahradit poučení, jaké o jazyce může dát jen věda. K té má autor opravdovou úctu, a má ji do té míry, že češtinářna zaadlém venkově, který napíše kloudné pojednání o nějakém speciálním jazykozpytném předmětu, je v jeho očích víc než autor průměrnéhorománu, i kdyby mu deset porot udělilo po státní ceně.

Autor „Knihy o češtině“ se neplete vědě do jejích věcí. Nechcenahradit ani jedinou z krásných knih, kterou nám dala a ještě dá nová a také již radostná věda o jazyce, věda, z níž se stala chlouba veškeréhobadatelského usilování v národě. Autor „Knihy o češtině“ chce práci vědy jen doplnit. Asi v tomto smyslu:

byl by lump člověk, který by psal knihu, nejsa přesvědčen, že v  ní dává věci, jaké sotva může dát někdo jiný. Takové přesvědčení zplodilo i „Knihu o češtině“. Nevězí za tím přesvědčením domýšlivost; zakládá se na  střízlivé úvaze, že životní osudy a  životní práce, k  níž počítá i básnickou translaturu ze třinácti jazyků, vypěstovaly v  autorovi bdělost ve  věcech jazyka, opatřily mu zkušenosti ne zrovna všední; a  že právě jeho nevědeckost mu dává možnost, kterou jazykozpytec nemá: možnost podání zcela volného a beletristického.

Hlavní poslání „Knihy o češtině“ je však proselytské. Autor jepřesvědčen, že JEDNO POTŘEBNÉ pro češtinu našich dob jsou čeští lidé, kteří

Pavel Eisner

8

by ji vnímali opravdu do hlubin – jinými slovy: že nechybí vytříbenost

češtině, ale že chybí českým lidem vytříbená jazyková kultura. Proto chce

autor svým příkladem pobídnout českého nevědce a neodborníka,českého spisovatele především, aby přemýšlel o mateřštině, aby ji prožíval co

nejvědoměji. Autor knihy v tom spatřuje vhodnou cestu právě k téjazykové kultuře, které je nám potřebí jako soli.

„Kniha o  češtině“ se skládá z  volných kapitol, ale v  této volnosti je přec jen jakási soustavnost, hlavně ta, na níž sejde nad jiné:neodvozená i neovlivněná opravdovost jazykového prožitku. Svým přesvědčením je autor v jazykozpytném táboře, v němž byl už dávno před vítězstvím tohoto tábora; ale některé jazykové jevy vidí jinak. Je z jehofranktirérských výhod, že v  sobě nemusí potlačovat hnutí a  akcenty mravní, že někdy sice ještě rozpoznává jazykovou funkci, ale ještě citelněji prožívá jazykovou a  s  ní i  jinakou canaille. Již zde se obráží celý rozdíl mezi vědcem a nevědcem. I zpovídá se autor knihy také ze svých jazykových lásek a nenávistí.

O formě autor mnoho nepřemýšlel, přišla mu sama. Řekne-li někdo, že to je feuilletonismus, nebude se autor ani trochu hněvat.

Snadnou věcí bylo začít, těžkou přestat. Mnohá věc zůstalanedopověděna, mnohá vůbec nenapověděna. Tak už bývá, když se člověkpustí do křížku s Jazykem. Potíže dělalo vymezení dokumentace; velký byl svod rozmnožiti doklady jak české, tak i z jiných jazyků na čtyřnásobek a desetinásobek, materiálu věru nechybělo; autor tomu svodu odolal jen z obavy, že by vznikly hromadné hroby slov a rčení.

„Kniha o češtině“ má tedy mezery; a byl by zázrak, kdyby byla prosta omylů – těch se nevyvaroval ještě nikdo, komu vstoupil v  cestu proteovský archanděl zvaný Logos. Ale nebyla napsána nadarmo, přispěje-li svým dílcem k tomu, oč jí šlo: O ZŘENÍ A PODEZŘENÍ.

Neboli: o  úctu v  obcování se Slovem, o  nedůvěru k  sobě, o  úzkost a bázeň ve styku s ním, o zvědavost a zvídavost – o bázeň tedy a zároveň o  špetku rouhavé všetečnosti, jak se smrtelníkům sluší ve  styku s božstvem, se Zá-zrakem.

Chrám i tvrz – Kniha o češtině

9

Kapitola úvodní

neboli O jedné velké fikci

MILUJETE ČEŠTINU? USMÍVÁTE SE, že se tak ptám. Dobrá tedy. Ale

buďte tak hodní a dovolte mi několik otázek.

Kterou češtinu milujete? Svou? Přítelovu? Češtinu panaRoštlapila, který bydlí pod vámi? Jsou to češtiny různé; není na  světě dvou lidí, aby stejně článkovali hlásky, aby měli stejný slovník a shodnou dikci. A kdybyste nakrásně řekli, že milujete češtinu svou, jen tu svou vlastní, je to zas totéž: jako se od dob Libušiných nenarodilyve Vltavě dvě úplně shodné vlny, nepodaří se vám, abyste i jen dvakrátvyslovili s úplnou shodností jediné české slovo, jedinou českou hlásku. A mění se – a to měrou, o níž se vám ani nezdá – váš slovník, vaše frazeologie, vaše dikce a  veškerá vaše čeština. Nemluvě ani o  tom, že i  za  jediný den mluvíte jinak se sluhou v  úřadě a  jinak se svým představeným, jinak se svým děckem a jinak s kolegou odborníkem. Je tedy i ve vás čeština kolikerá. A od slovanského osídlení zemíčeských žilo už mnoho lidí, ale ani dva doposud nemluvili češtinoudokonale shodnou. Neboť: „Nejsou na  světě ani dva lidé, aby mluvili týmž jazykem. Společný je mateřský jazyk asi tak, jako je společný obzor; ale není dvou lidí se stejným obzorem, každý je středem svého vlastního obzoru.“

Řeknete mi, že je to hnidopišství, že v těch kolikerých češtinách je proti jakýmsi drobnohledným rozdílům drtivá převaha shod. Dobrá. Ale jen poshovte, ptám se dále:

Pavel Eisner

10

kterou češtinu vlastně milujete? Češtinu Jaroslava Vrchlického? Karla Jaromíra Erbena? Tómy ze Štítného? Františka Halase? Boženy Němcové? Češtinu Poučení o  zahájení řízení při schvalování propůjčování nádob na popel? Češtinu Šestidílné? Češtinu z Židovských pecí na  pražském Vítkově? Češtinu buláckou? Češtinu nářečí hanáckého? Slováckého? Či snad lašského? Češtinu podřečí hrozenkovského? Aha, já vím: milujete to všechno dohromady, vyjma leda to Poučenío zahájení řízení při schvalování. Ale dovolte, to je zas už čeština náramně kolikerá.

Milujete češtinu spisovnou či hovorovou? Jsou to jazyky dva, a do té míry dva a  nikoli jeden, že klidně můžete od  francouzského jazykozpytce převzít poznatek, jejž razil o rozdílu mezi spisovnoua hovorovou franštinou: člověk, který by mluvil spisovně, působil by dojmem člověka abnormálního, připadal by nám bláznem. Kondicionál je v této větě proto, že takový člověk vůbec nežije, bohudík. Představte si tvora, který by ústně chtěl něco platiti. Vyrazili byste s ním dveře, já nejinak. Tedy: již s  tohoto hlediska milujete jazyky dva, milujete-li češtinu. Jsou tak rozdílné, že se cizinec každému z nich musí učit zvlášť.

Výslech pokračuje. Milujete češtinu naši, tedy dnešní, či starou?

Řeknete bez váhání, že jednu i  druhou. Dobrá. Ale ta stará – věřte, že byste byli ztraceni, kdybyste se dostali mezi Čechy například

13. století, a nevěříte-li, přečtěte si u Svatopluka Čecha, jak se dařilo

panu Broučkovi, když se zatoulal mezi drahé předky, ačkoli zapadl

do  století už pozdního, patnáctého. Byl by to věru i  pro nás výlet

„epochální“. Není jen o  to, že byste měli na  potkání nedorozumění

a maléry, nevědouce třebas, co to je sčítroba (podezírám vás, že byste

ji měli za  nějakou ženskou). Ještě důkladnější by bylo vaše rozčarování po stránce jazykové libosti: přemnohá věc na té staré češtině by

vám doslova lezla z  krku. Prapodivně by vám bylo, kdybyste slyšeli

a  měli říkat: buď opateren, člověk jest truchel, mdel (mdlý), rychel,

brzek, peluň jest hořek, život krátek, med sladek, mech měkek a kypr,

otčík dobr, břeh příkr, šest (totiž stařec) múdr. Myslili byste, že mezi

milými předky zavládla móda komolit slova, asi taková, jako jsme ji

pěstovali my, dokud jsme byli pány kluky uvozhřenými. Hlavou byste


Chrám i tvrz – Kniha o češtině

11

kroutili, slyšíce, že se pánóm stalo po vůlích (a ne po vůli), a že se lidé

na předměstí dívali ohni; že se stal mord ukrutný v městysMnichovi

cích, jak pověděl posel z městys Mnichovic, an přispěchal do zahrady

královy Václavovy, a že mrtvol toho zmordovaného byl nalezen teprv

po čásku kakéms. Jazyk by vám brněl a váš estetický cit by trnul,kdy

byste s  praotci milými vyslovovali jhřec (herec), dščě (desce), čstíti,

čřieda (třída), svlekv (odloživ šat), s skály, Tóma z Ščítného, k knězi,

čščenie (ctění, uctívání), ktvu (kvetu), skvřieti (škvařiti se), lhtáti(hl

tati). Na smluvenou taškařinu až dost nejapnou byste usoudili, slyšíce

napořád nabličeji, dopata, póbědě; snad by chvíli trvalo, než byste si

uvědomili, že to má být na obličeji, do opata, po obědě. Bylo by vám

nevolno, kdybyste měli říkat vlastný bratr, ale dávní čas. Vyprsklibys

te snad smíchy, majíce říkat šnůředlník místo prýmkař. Prostě –necí

tili byste se v češtině praotců svých doma a nelíbila by se vám valně,

leda po  dlouhé aklimatizaci a  svízelném přeučení mluvidel, sluchu

i jazykového citu.

Jazyka praotců tedy raději nechte. Vraťme se, drazí, k češtiněna

šich dob. Ale i zde se ptám, nic jiného mi nezbývá: znáte jej, ten svůj

jazyk? Řekl by přec člověk, že mám-li něco milovat, musím to znát.

Vy však češtinu neznáte, a říkám-li to, není to ani obžaloba, ani vůbec

výtka. Nemůžete ji znát a obsáhnout; to se dokonale nepodařilo ještě

nikomu, ani Janu Gebauerovi, ani Josefu Zubatému. Otevřte si větší

český slovník, nemusí to ani být Jungmannův, přečtěte si v něm hesla

na jediné stránce, kterékoliv, a zkoumejte pak, kolik z těch slov, vazeb

a rčení neznáte. Podivíte se. Ale dál: ačkoli znáte (trpně) jen malý úsek

a skrovnou výseč češtiny a ačkoli užíváte (činně) ještě daleko menšího

úseku z  jejího pokladu slovního a  frazeologického, nerozumíte bez

mezer ani všemu, co říkáte a píšete svou mateřštinou. Víte, covlast

ně říkáte, když užijete slova zpěčovati se, nevrlý, zbrklý? Nestyďte se

za  svou nevědomost, je zjevem zcela obecným; člověk nerozumí ani

zdaleka všemu, co říká a píše svou mateřštinou. Do té míry, že velmi

vhodně kdosi řekl (Ch. Bally, Traité de stylistique française, § 93), že

cizinec, který se učí naší mateřštině, „chápe“ ji lépe než my. Nečech

si uvědomí třebas hned ve třetí lekci Berlitzovy školy, jakmile padne


Pavel Eisner

12

slovo podzim, jaká je to zvláštnost, že čeština nemá bezprostředního

pojmenování pro celou jednu roční dobu, označujíc ji opisem „doba

před zimou“. Napadlo to někdy vás? Nemalujte mi straky na vrbě:jakživo vás to nenapadlo. A náhodou nenáhodou má ten Nečechz Berlitzky pouhou pravdu: polské podzimie znamená podnes konecpodzimu, dobu bezprostředně před zimou, podzimní. Podzimní – zajisté:

a vsadil bych se, že jste si ani nepovšimli, jak podivný je náš podzim

i po stránce tvaroslovné. A opravdu se původně říkalo podzimie, bylo

to slovo rodu středního, pak teprv se přehouplo v rod ženský a říkalo

se ta podzim, náš dnešní podzim s rodem mužským se ustálil až teprv

ve století šestnáctém.

A tak tedy se vás ptám poznovu, co vlastně milujete, milujíce„češtinu“ – což je ostatně pojmenování, s nímž přišel teprv Blahoslav.Odovíte mi: připouštíme, když už nedáš jinak, milujeme cosi každému z nás nezcela známého. – Toto přiznání si schovám, bude nám ho ještě potřebí. Teď však vás zarmoutím ještě dvojím zjištěním.

První: jsouce Čechy a mluvíce česky, jste od přirozenostinezpůsobilí a  neschopni, abyste slyšeli a  postihli, jak vlastně čeština zní objektivně, jak působí zvukově na  sluch neotupený zvykem, nezakalený tisícerou asociací. Do  objektivního vnímání češtiny jakožto faktu zvukového se vám napořád plete význam slov a spoustapředstav. Je nad každou vaši možnost – vyjímám jen básníky, a  i  ty jen relativně – abyste se odpoutali od  svého zcela subjektivního prožívání češtiny a  uvědomili si, jak vlastně zní a  jaký zvukový fakt je kterékoli české slovo. Vždyť namnoze nemáte ani tušení o  českých hláskách. Povězte, ale rychle, jako kdyby se ptal profesor ve  škole: kterou českou nosovku znáte? Většina z vás se dá do smíchu takové průhledné chytačce a řekne, že čeština nosovek nemá, ty že si pěstuje franština a polština. Nu, jak myslíte. Jiný – a bystrý – zas řekne:v češtině nosovek není, vkrádají se k nám jen do slonzáčtiny na Těšínsku, a český sluch je i v tom okrajovém nářečí nese nelibě, ježto jepociťuje jakožto hláskový fakt češtině cizí, jakožto hláskový polonismus. Nu, dobrá. A  do  třetice se někdo rozpomene, co mu říkal češtinář v kvintě, i řekne, že čeština v době předspisovné nosovky měla, např.

Chrám i tvrz – Kniha o češtině

13

Vęceslav, z něhož vznikl náš Václav, ale že je ztratila. Zas dobrá. Ale

neřekli jste ještě nikdy „venku“? Řekli-li jste, stvořili jste nosovku,

které říkáme zadopatrová. Dnešní spisovná čeština tedy nosovky má

– dýnko, okýnko, spinká, špinka, Minka, Manka, merenda, zunká atd.

– a  vy jste to necítili, neslyšeli, nevěděli. A  žák z  Berlitzky, cizinec,

ihned tu nosovku uslyší, jakmile řeknete „venku“.

A zas: zeptejte se Nečecha, co říká slovům jako řeřicha, kde se tedy vyskytuje hned dvakrát souhláska, které Durdík říkal vřískačka; coslovům metete, nesemelete, nepřeperete, přichytiti, lodyha, třmen, skřipot, zarachotil, pňů (2. p. pl. od peň), jinudy, inudy, hinadema (nářeční), co souslovím my si to vymiňujeme, mydlili mu míchu, babyky se tetelily. Nesejde ani trochu na tom, zda cizinci zvukové sledy na způsob slova nesemelete připomenou co nejživěji maďarštinu, zda řekne, že mu naše slova třmen, skřipot, zarachotil znějí jako zpěv Gallů táhnoucích proti Caesarovi; a neběží nám teď o to, zda náš cizinec shledá, že naše jinudy, inudy, hinadema, my si to vymiňujeme, mydlili mu míchu, babyky setetelily zní dílem japonsky, dílem zas jako mluva blažených domorodců na Tahiti – je zhola jedno, zda ten Nečech bude proto češtinu vynášet nebo tupit – ale na tom sejde, kolik věcí vám zcela nových povío zvukových hodnotách jazyka, jejž po této „přírodní“ stránce neznáte, a to právě proto, že je vaší mateřštinou, a  jejž po  těchto stránkách vůbec ani plně postihnout nemůžete, protože jste se v něm narodili a s ním rostli a srostli. Takový Nečech se ani nemusí brát zdaleka, vzpomeňte si jen na Kollárovo vášnivé tažení proti českému iikání (Cestopis, str. 372) a na jeho hrůzu z českého „ř“ (tamtéž, 431); hodně příbuzný, ale přec jen odlišný sluch Slovákův slyšel v češtině zvuková fakta, na která by pouhý Čech nepřipadl tak snadno.

Inudy, hinadema – hotová japonština, neméně japonská než např. slovo a jméno Kanimura. A přec otcové vaši za války rusko-japonské zpívali po vlastech napořád:

Z Port Arthura

jede fůra,

sedí na ní Kanimura –

Pavel Eisner

14

a mohli se uřehtat právě tomu Kanimurovi. Ujal se tak, že se stalobecnou přezdívkou: – Ty kanimúro! – čemuž by se zas náramně podivil

kterýkoli Japonec. Představte si, že by celá Paříž o vás zpívala např.:

Ils prennent le café,

ils prennent le thé,

et disent: Nesemelete?

Chápali byste, proč se Marianna tak řehtá?

A teď to upozornění druhé. Souvisí příčinně s prvním a zní: vlastní objektivní zvukové hodnoty v  češtině si zčásti nemůžete uvědomit už proto, že váš jazykový život je nerozlučně připoután ke grafi ckýmsymbolům češtiny, k češtině psané a tištěné, tedy k pouhé fi kci; neboť jazyk, o tom věru nebude sporu, je fakt zvukový, a „the real life of language is in the mouth“, skutečný život jazyka je v ústech, jak praví lapidárně dánský arcimistr novodobé linguistiky (Jespersen, Language, 23).

Nuže: nejste-li zrovna z  Hradecka nebo Hořicka, kde vyslovují na konci slov souhlásku znělou,

1

říkáte po celý život lef, vůs, hlat, ale jste

přesvědčeni, že říkáte lev, vůz, hlad. Říkáte – a to úplně tak, jak se říkati

má: poťte lefj e fpasti (Pojďte, lev je v pasti), a říkáte něgdose pořát schání

pomatce (Někdo se pořád shání po matce). Domníváte se asi také, žeříkáte „v okně se ozýval zpěv dívky“, ale říkáte „fokněse ozýval spjef dífk i“. Jde

na vás hrůza? Na mne také. A proto vám něco prozradím. Říká se: jsi-li

na  pochybách, který z  několika jazyků je mateřštinou určitého člověka,

stačí vhodit jej do vody – svatosvatě bude volat o pomoc svoumateřštinou, ty ostatní jazyky zapomene naráz. Bude to asi pravda, sám jsem tuto

experimentální linguistiku dosud nevyzkoušel. Myslím však, že netřeba

pana zkoušence házet do vody. Stačí předložit mu fonetické přepisyz jazyků, kterých je tak dokonale mocen. Uvidíte, co se stane. Pokud nepůjde

1

O těch znělých souhláskách na Hradecku a Hořicku vím z mluvnic a linguistickéliteratury – sám jsem v těch krajích nežil. Tvrdí mi však přítel jemným sluchem nadaný,

lékař a spisovatel MUDr. O. Dub, rodák hradecký, že nikdy neslyšel v rodném kraji

vyslovovat slova typu lev, vůz, hlad se znělou souhláskou na konci, a popírá, že by se

tak na Hradecku bylo v posledních 30 letech vyslovovalo a mluvilo.


Chrám i tvrz – Kniha o češtině

15

o jeho mateřštinu, vzbudí v něm ty fonetické přepisy – tedy co nejvěrnější

znakové snímky slov, jak skutečně znějí – nemalý údiv, úsměv, veselost

(vyjímám odborné fonetiky, těm ten úsměv ukradne jejich odbornická

zaujatost, a bývají to i jinak lidé zasmušilí a světským kratochvílím málo

naklonění). Ale fonetický přepis mateřštiny vzbudí v  našem zkoušenci

rozpaky, zmatek, ne tak – stud a zděšení. Jako kdyby člověk spatřil hanbu

matky své. Podle toho poznáte, která je jeho mateřština.

Do jaké až neuvěřitelné míry si neuvědomujeme zvuková fakta své mateřštiny, zažil jsem jednou na  způsob opravdu výmluvný. Za První republiky vstal kterýsi německý novinář a ohnivě protestoval proti tomu, že se našim Němcům vnucuje povinné označování měnovéjednotky značkou Kč. Jde tu, dovozoval, o sveřepý zásah dvojí: Němcům se vnucuje písmeno, jehož není v soustavě jejich písmových znaků, a  zároveň se jim dokonce i  vnucuje hláska pracizí německé soustavě hláskové. I  nezbylo mi než pozeptati se pisatele, k  jaké národnosti se počítá, a odpověděti za něho: zur deutschen Nationalität, což je ve  fonetické skutečnosti: cur dojčen nacionalität. – Z  toho novináře promlouvalo upřímné přesvědčení. Grafém č jej svedl k domněnce, že němčina žádné č nemá; nevzpomněl si na futsch, hatschen, latschen, matsch, Peitsche, peitschen, Kutsche, Kutscher, lutschen, Lutscher, Pintscher, Putsch, putschen, Quatsch, quatschen, Quatscher, quetschen, Quetschung, Ratsche, ratschen, Rutsch, rutschen, Rutscher, ale především si nevzpomněl na  deutsch, Deutscher, Deutschland, eindeutschen, verdeutschen. – A zmiňuje se jednou prof. J. Janko, žecizinci, slyší-li např. české slovo kýta, mají dojem, že slyší týta. Napadlo nás kdy něco takového? I  nepřestanu opakovat: stejně jako lidský jedinec nemá ani tušení, jak vlastně zní jeho hlas, stejně nemá anipotuchy, jak popravdě zní jeho mateřština. Slyší-li člověk svůj hlas, jak jej zachytila gramofonová deska, zamrazí jej z  toho dojmu; vidí-li svou mateřštinu, jak její zvuková fakta zaznamenal pečlivý fonetický přepis, užasne neméně – viz můj pokus, jak o něm mluvím shora.

*

Odbočil jsem, i spravím svůj poklesek dalším odbočením. Ptám se vás: uměly Braunovy děti anglicky? Nevyvalujte oči, hned sedoPavel Eisner

16

rozumíme. Byl žil v  Praze bohatý průmyslník, jmenoval se, dejme

tomu, Braun. Měl dvě děti, jež byly bez matky, vychovávala jeanglická vychovatelka. Angličtina se dětem stala druhou mateřštinou.

Když dospěly do školního věku a uměly už česky číst a psát, posadila

je milá miss k  první anglické knize, lehoučké čítance. A  děti nehnuly, ba nepoznaly ani, že je to anglicky. Když je pak vychovatelka

provedla temnými hvozdy anglického pravopisu, šlo všechno jako

na drátku. My však se přidržme výjevu s anglickou čítanečkou před

očima dětí, které mluvily anglicky líp než leckterý vousatý anglista

na  evropské pevnině. Představte si ten výjev s  knížkou a  ptejte se:

uměly Braunovy děti anglicky? Myslím, že uměly. Kdežto kdyby byly

rozuměly všemu psanému a  nedovedly vyslovit a  promluvit, řekli

bychom, že alespoň ve smyslu aktivním neuměly anglicky. Neboťjazyk je soustava faktů akustických, a nikoli soustava grafickýchznaků. Obraťte to logicky na  své dífky, poťte, fokně, fpasti. Braunovy

děti nevěděly, jak se anglicky píše. Vy umíte česky, ale nevíte, jak

se česky mluví, jak mluvíte sami. A nevíte to jen proto, že čeština je

vaší mateřštinou.

Nedá mi, musím vás alespoň ještě několika odkazy upozornit, jak velmi je, co do češtiny, zakalen i váš zrak. Píšete po celý životdiakritická znaménka, tedy čárky, háčky, kroužky, a  nepřipadne vám snad ani jednou, jak přepodivné vymyšlenosti jsou to pro cizince –přepodivné přesto, že náš grafém „č“ přešel do mezinárodní fonetiky.Píšeme všichni ssáti, ssavec, ssedlý, ssuť, ssutiny, starší čeština mělatakových zdvojenin víc, např. ssieci (posekati), sstúpiti (sestoupiti), sstarati (starým učiniti) – a  ani nás nenapadne, jaká je to vlastně podivnost, zdvojená sykavka v násloví, a jak to působí na nečeský zrak, a toi tehdy, když cizinci vysvětlíte, že zde všude byla původně mezi oběma „s“ samohláska. Cizinec nepřestane vrtět hlavou, slova jako ssedlý budou na něho působit tak trochu „senegalsky“.

A teď pozor, přicházím s velkou chytačkou. Představte si knihu,třebas román, a v ní větu:

Hrabě řekl: „Prosím vás a vašeho přítele, abyste ke mně přijelina podzimní hony.“

Chrám i tvrz – Kniha o češtině

17

Co je zde zvláštního pro zrak? Uvoluji se, že čtenáři, který mi to poví, budu po půl roku den co den v šest hodin ráno leštit boty. Mohl bych se vsadit též o  vilu, jachtu, bankovní vklady, vesměs věci, jichž nemám a mít nebudu – nikdo z vás mi nepoví, co je na té větězvláštního pro zrak. Tak tedy poslyšte.

Kdyby to ten hrabě neříkal, nýbrž psal, vypadalo by jeho pozvání takto: Prosím Vás a  Vašeho přítele atd. atd. S  velkým začátečním písmenem u  náměstky osobní a  náměstky přivlastňovací. V  knihách však si ta velká písmena odpouštíme. A to je česká zvláštnost. Neboť např. Němec píše v dopisu i v románu: Ich bitte Sie und Ihren Freund. A Francouz a Angličan píší zas v dopisech i knihách jednostejněvšechno malé: Je prie vous-même et votre ami, I beg you and your friend. Inteligentního cizince musí trknout, že píšeme ty náměstky jinakv doisech, jinak v přímé řeči beletristické. Odkdy tak děláme, nevím, ale je to dnes vžito do té míry, že se podle toho řídí i každý začátečníkbeletrista. A vy jste si toho ani nevšimli, stejně jako si teď zas nevšímáte, že jsem napsal „A vy“ s malým „v“ (německý autor by vás zde oslovil zdvořilou majuskulí Und Ihnen ist nicht einmal aufgefallen); a uznáte tedy, že vám nevydám svou jachtu, neboť jste prohráli.

Prohrály vaše oči přespříliš navyklé češtině a jejím grafickýmzvyklostem. Teď – změna nikdy neškodí – prohraje zas vaše jazykovépovědomí. Povězte – která souhláska se v násloví českých slovvyskytuje nejčastěji? Kdo z vás nerobil zrovna slovníky, sotva mi poví, proto nehádejte daremně a poddejte se. Je to souhláska „p“. Jen si to změřte a  vypočtěte podle kteréhokoli českého slovníku, budete překvapeni. A  vy jste to nevěděli, neslyšeli. A  přec má taková praevalence určité souhlásky v  násloví velké důsledky pro zvukový charakter řeči. Než vám příkladem naznačím, o jak důsažné věci tu jde, svěřím se vám, že vzpomínka na ta přehojná „p“ v násloví českých slov je ve mněobestřena smutkem. Pokaždé musím myslit na Vrchlického. Když na něho sjel jeho Meč Damoklův, když ten Gigant češtiny blábolil česká slova hůř než dítě, které se učí mluvit, řekl domažlickému návštěvníku, který si mu stěžoval na bolení hlavy: To je od pábení. Chtěl říci: „To jeod kouření.“ Nevím, ale jsem skoro přesvědčen, že se Trpitelovy ochromePavel Eisner

18

né ganglie, hledajíce slovo „kouření“, daly cestou nejzvyklejší, cestou

k náslovné souhlásce nejčastější. – A teď tedy můj slíbený příklad pro

významnost náslovního faktu „p“. Poesie germánských národů pracuje

podnes – přímo z podvědomí básnických tvůrců – se zvukovýmprincipem aliternačním. Český tlumočník veršů např. anglických neboněmeckých bude tento princip alespoň zčásti napodobovat. Jakmile tak

učiní, vyjdou mu zcela samočinně aliterace s  náslovným „p“ v  počtu

podstatně hojnějším, než je má jeho předloha, originál anglický nebo

německý – tak třebas hned při převodu básní Walta Whitmana, který své volné rytmy váže aliteracemi. S údivem shledá překladatel, jak

úchylkou od originálu dostává spousty veršů alterujících na náslovnou

souhlásku „p“, zatímco z  předlohy ztrácí aliterační zvukosledy jiné,

např. na „t“, „d“, „b“.

*

Ptal jsem se vás, co milujete, milujíce češtinu. Dovolte, abych pokračoval ve výslechu a zeptal se vás: proč milujete češtinu?

Odpovíte bez váhání, každý z vás: je to můj jazyk mateřský. Dobrá. Mluví sice Komenský v  „Kšaftu“ o  milém našem a  milostném otcovském jazyku, ale nebudeme se chytat za slovíčka, mateřský – otcovský je zde pěšky jako za vozem. Jenže někdy chybějí k takové rovnici buď ty nohy, buď ten vůz, anebo dokonce jedno i druhé. Což když jste měli charvátskou matku nebo irského otce? Což když vám rodiče zemřeli, než jste vůbec začali mluvit? Což když vás osud zavál mezi Čechybůhvíodkud, a  vy jste se Čechy teprv stali? Což když jste od  útlého dětství vyrůstali v  rodinném prostředí radikálně dvojjazyčném, jak třebas bývá dosti často v rodinách diplomatských? A což případ takový, jako byl případ Julia Zeyera, tedy případ básníka, který ještě na vyšší střední škole mluvil německy i v přátelském soukromí a ještě v době svých prvních knih zápasil s  českou mluvnicí a  českým výrazivem? Hodláte snad tvrdit, že Julius Zeyer, jakmile se stal v češtině slovesným tvůrcem, měl k  ní dál než p.  Božidar Tydlidát, majitel realit v  Praze XII? Pozor a zase pozor, již pouhý případ Julia Zeyera nabádá ke krajní opatrnosti: Nečech po dědu s otcovy strany, zas na jiný způsob Nečech po  matce, Nečech mateřštinou, Nečech výchovou – a  najednou větší

Chrám i tvrz – Kniha o češtině

19

Čech než pouhopouhý Odjakživačech Božidar Tydlidát? Vězme tedy,

že mluvíme-li o jazyku mateřském nebo otcovském, je tozevšeobecnění sic oprávněné, ale přec jen zevšeobecnění.

Odpovíte snad jinak, řeknete: miluji češtinu, protože je to jazyk mých praotců. Už jsem řekl, že to nikterak nemusí být jazyk vašich praotců; a byla-li jejich jazykem, platí zas, že byste jim snad aninerozuměli a že by se vám jejich hlahol valně nezamlouval.

Řeknete tedy: miluji češtinu, protože jí bylo vysloveno všechno, co mi je drahé, več věřím a doufám. Výborně; ale bylo jí vysloveno i velmi mnoho myšlenek, choutek, úmyslů, přesvědčení vám dokonalenedrahých, hnutí bídná a bídácká, hanebná a podlá, a bolela vás dvojnásob a desateronásob právě proto, že byla vyslovena právě tímto jazykem.

I řeknete snad ještě: miluji češtinu proto, že jí mluvili všichni lidé mně drazí a že v ni jsou vtěleny nejkrásnější vzpomínky mého života. – Namítám, že člověk vám nejdražší snad ani neuměl česky (pozor, přátelé: vím dobře, že zpravidla máte pravdu, ale my přec hledámedefinici, a pro tu žádné „zpravidla“ neplatí). A namítám dále, že sev tento jazyk vtělily nejen nejutěšenější, ale i  nejbolestnější události vašeho života. Zpráva o  smrti rodičů; rozchod s  drahou bytostí; hanopis soukromý nebo veřejný; denunciace padouchova; dekret, kterým vás vyhodili z úřadu, připravili o chleba, dali na srozuměnou, že jste veteš dozrálá pro smetiště života. A ježto už podle zkušeností žalmistových je té bídy a strasti v lidském životě drahně víc než slasti,prostředkovala vám čeština víc životních faktů strastných než slastných.

I je třeba zpřesnit slova, která napsal Čelakovský na sklonku svého života (Myšlenky o vzdělávání mateřského jazyka, 1852):

„Nech prohlašují neteční světoobčané, že možná jest milovatijednostejně všecky národy a  všecky jazyky; cit srdce našeho vždy staví vlast nade vše končiny světa, jazyk svůj výše cizozemských. Jestliže každý vzdělaný člověk bohatství rozumu svého výše cení nežli jakékoli tohosvěta zboží, jakž medle možná nevážiti sobě i toho, čí pomocí my poklady ducha odevzdáváme jiným, naší vlasti, potomstvu, se všemi ušlechtilými vlastnostmi srdce svého? Což jest řeč cizozemská, leč obdržené znaky chladné umluvitosti, a to od lidí cizích? Ale slova vlastenecké mluvypřiPavel Eisner

20

vádějí nám vždy na mysl vše to, co nejblíže se týká našeho srdce, samé

milostné předměty. Těmito slovy dostávají myšlénky naše výrazuživějšího, určitějšího, a co nade všecko, my se jim učíme od rodičů, příbuzných

a přátel – každý zvuk potřásá srdcem naším.“

To je vtělená hloubka a  dokonalost, nemohu však souhlasit s  tím „samé milostné předměty“. Ale jsme pravdě už velmi blízko. Milujete jakožto Čechové češtinu především proto, že každé její vám povědomé slovo má pro vás nesrovnatelně větší hloubkový rozměr než kterékoli slovo kteréhokoli jiného jazyka. A ten hloubkový rozměr má proto, že jste češtinou cítili, myslili, chtěli, osnovali, hodlali, milovali, nenáviděli, hřešili, trpěli, křivdili a křivdu snášeli, proklínali a žehnali, jásali a lkali – že jste v ní prostě žili, a to každým vám dostupným kladem, každým vám dostupným záporem. Definuje tedy Čelakovský tomysterium lásky k  mateřštině krásně, ale ne dost přesně; zato má plnou pravdu František Oberpfalcer, když praví (Jazykozpyt, 18): „V   m a t e ř - štině mají slova osobní náplň (podtrhávám já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“

Ano, a do písmene ano. A pro tu sžitost je nám pak jazyk, kterému zobecňujíce říkáme mateřština, řečí třebas hedvábnou jako Kollárovi:

hedvábnou řeč československého

jazyka tu zvláště miluje

sladkohlasná pohlaví pleť mého – totiž veškeré ženské pokolení v slávském nebi, ačkoli snad cizinecanebo objektivní záznam fonometrického přístroje žádnou zvláštní hedvábnost na  ní a  v  ní neshledá. Pro tuto sžitost zdá se nám všechno na mateřštině tak spanilé, a jsme dotčeni a pobouřeni, soudí-li někdo jinak. Jako ten polský dvořan Lukáš Górnicki, jenž r. 1565 napsal, že „český jazyk jest pěkný, ale jakoby trošku mazlivý“ (Jungmannova stať „O  českém jazyku úsudek Lukáše Hornického“); nechápeme, jakou to mazlivost milý dvořan mohl mínit, jen dohadmo se domýšlíme, že snad naše hojné zdrobněliny; mnozí z  nás by řekli, že naopak polština je „mazlivá“, a vzbudili by tím zas jen útrpný a pohrdavý úsměv u Poláků.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist