načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chodské pohádky 2 - Jindřich Šimon Baar

Chodské pohádky 2

Elektronická kniha: Chodské pohádky 2
Autor:

Pohádky Jindřicha Šimona Baara. Legendární kniha, jež přináší humorné, tajuplné příběhy z Chodska. Ilustroval je známý kreslíř a karikaturista Milan Kocmánek (viz jeho knihy vtipů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 64.7%hodnoceni - 64.7%hodnoceni - 64.7%hodnoceni - 64.7%hodnoceni - 64.7% 68%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 140
Rozměr: 24 cm
Úprava: barev. ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustroval Milan Kocmánek
výbor uspořádal, k vydání připravil Michal Huvar
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-9509-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

2. díl souboru pohádek, které pocházejí z chodské oblasti, text psán v tomto nářečí. Pro děti kolem 10 let, ale i pro jejich rodiče. Pohádky, jejichž prostřednictvím poznáme Chodsko, místní nářečí, ale i sociální a morální život dřívější doby. Povídání plné moudrosti a laskavého humoru. Dočteme se např. o lakomé selce, divných ženách, o kupci a ševci, o lakomé Bárce, proč pánbůh stvořil Chody nebo i něco o hloupém Honzovi. Doplněno veselými obrázky.

Popis nakladatele

Pohádky Jindřicha Šimona Baara. Legendární kniha, jež přináší humorné, tajuplné příběhy z Chodska. Ilustroval je známý kreslíř a karikaturista Milan Kocmánek (viz jeho knihy vtipů zde - Ve víně je sranda a Sranda z lesů, vod a strání).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jindřich Šimon Baar - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2011

Jindřich Šimon Baar

2

Ilustroval Milan Kocmánek


5

Editor © Michal Huvar, 2011

Illustrations © Milan Kocmánek, 2011

© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-32-1


5

VO HALTRAVSKÝ MELUZÍNĚ

Dyž sme eště byjvali malí jako kuželky, chodívali sme na hyjtu

k našemu dědkovi v Šimanouc mlyjně pod lesem, ha loudili sme

na ňom pohádky. Něhdy bul děrek v dobrý míře, nedal se dlouho

prosith a spustil hned. Ale něhdy bručil, vodháněl nás aa vadil

se, že má v hlavě jinčí starostě, než myslit na pohádky. My huž

sme ho ználi, humili sme to s nim, ha vymámili sme na ňomkaždou pohádku, kerou jsme chtíli. Nejlepší se nám líbila pohádka

vo haltravský Meluzíně.

Před moc ha moc lety stával na Haltravě moc ha moc velkyj a pěknyj zámek. Eště dnes je tám vidět vod Sádku až k Výšovce z něho kameny ha škály. Ten zámek tam nepostavili lidi, hale vobři, co míli ve hlavě jenom jedno voko ha v rukach takuvou sílu, že za co vzeli, mušilo povolit. Dyž s tou stavbou bulihotovi, jak přišli, tak vodešli, a jedna stará kouzelnice si támnastěhovala svý tři cery. Buly pryj to žencký pjekný jako vobrázek, hale takuvý pyjchy náramný, že s nimi nikde nemoh žádnyj vydržit ha teky tu hu nás žádnyj s nima nic nemíl.

Zrovna v ten čas vostával na druhým kopci, na Čerchově, jeden vězdař z ňáký daleký zemi. Dyž ty vězdy v nocištudýroval, mušil byjt sám ha sám, žádnýho teký na celým sjetě nemíl, jenom sestru vdovu ha ta žíla teky něhde tuze daleko. Chodil ve dne po lese, sbíral koření, rozumíl ptákom, hadom i šechnim zvířatom ha to ce ví, že humíl víc než pět počítat. Pomahal lidom i dobytku ha šichni ho tu míli rádi. Takovyj hodnyj poustevník to bul.

Jednou se zase díval do vězd ha čtál v nich, že se tý jeho sestře vdově stálo ňáky nechčtěstí.

„To se muším jít hned na ni podívat,“ řek si, zvih se ha šel. Ha vopravdu! Dyž tám přišel, sestra huž ležíla v rakvi, ha jenom

7

malyj chlapeček hu ni stál ha plakal pro mámu. Dyž bulo pofunuse, povídá vězdař: „Cák s tebou, chlapečku? Dyž níčkožádnýho nemáš, ha dyž jsem tvuj stryjček, tak holt si tě muším vzít

sám. Jak pa tě říkají?“

„Míchálek,“ zaplakal chlapeček.

„Tak, Míchálku, už neplač ha poť se mnou,“ pohladil ho stryjček, vzel ho za ručičku ha přived si ho do lesa. Dobře ho vychovál, vyučil ho vězdařství ha šechněmu, čemu sám rozumíl, ha dyž huž byl staryj ha Míchálek velkyj, tak mu jednou povídal: „Míchálku, já sem na tom svjetě zbytečnyj, protože ty huž šecko humíš jako já. Dyž znám na šecky nemoce líky, nemůžu sám humřít ha ty mě musíš dnes v noci zabít. Esli chceš byjtchčasnyj, tak si pamatuj, že co jednou řekneš, mušíš dycky splnit. Nihdýž nezapomeň, že slovo dělá muže.“

To ce ví, že se takuvý řeči Míchálek lek ha vykřík: „Cák vás to napadá, stryjčku! Dyť mám na sjetě jenom vás! Ja pa bych vás moh zabít? Ja pa bych moh byjt bez vás chčasnyj?“

Ale staryj vězdař neřek víc černý hani bílý, šel po svým ha na večer si spolou lehli v poustevně každyj na svý lože jako jindy. Ale Míchálek ne ha ne husnout. Myslil na to, co mu stryjčekpovídal, představuval si, jak by se mu styjskalo, dyby v tich černyjch lesích míl žít sám, ha jak si to tak přemyjšlí ha rozmyjšlí,najednou venku něco zapraská, zabručí, dvě strachlivý vočizablyjsknou se ve tmě, bul to nedvěd ha hrnul se rovnou k loži, de spal vězdař. Tuto vidět, vylít Míchálek do vyjšky jako srnec, popád sekýru, napříh se ha co míl síly, ťal po nedvědovi. Ale tapotovora nedvědí se uhnoula, rána se svezla ha Míchálek místo nedvědu rozsek stryjčkovi hlavu vejpulky. Nedvěd hutek ha Míchálek se dal do pláče: „Vy ste to veděl! Vy ste to veděl!“ křičíl, naříkal, ale huž to bulo málo platný, stryjčka tim nezkřísil, vykopál mu tera hrob ha pochovál ho pod kámen. Ale žádný stání huž na tom místě nemíl. Šecko tám v noci na něho padalo, šecko mu stryjčka

7

vyčítalo, šecko ho strašilo. Tak si huminoul, že se vodstěhuje

někam jinam. Ale kam? „Podívej se do vězdiček,“ jakoby slyšel

zašeptat nebožtíka stryjčka. Vězdam dobře rozumíl: jak se na

ně zahledíl, hned viděl jednu tak jasně svítit jako žádnou jinou.

„Tám v tu stranu se pustím,“ řek si ha chčasně ráno vyrazil.

De ha de furt lesem, huž bulo polodne, huž bul na krku večer, huž se vohlížel, de by moh přenocovat, dyž najednou se vyvalí z lesa náramnyj zámek, celyj kamenyj, ha tichyj jako zakletyj, ale zrovna nad nim třepala se bílá vězdička jako rybička.

„Tary vostanu,“ řekl si Míchálek, ha hned zaklepal holí na zavřený vrata. Ale vevnitř se hani myš nehnoula. Tak zabouchal po druhý silněji, ha dyž zase nic, zatřískal po třetí, haž mu z holi třísky lítaly.

„Do pa to tluče?“ vozvál se teprve ičko za vraty tenkyj, celyj hustrašenyj hlásek.

„Pocestnyj člověk,“ hlásil se hned Míchálek, „nechte mě hu vás přes noc.“

„To my nemužeme, my sme tu samy, sme tři sestry sirotci, tak my žádnýmu mužskýmu nevorevřem,“ šeptal hlásek.

„Ha to by bulo! Dyť já sem teky sirotek, menuju se Míchálek, sem jako prst sám ha sám, žádnýho na sjetě nemám.“

„Tak počkej drobet, povím to sestram,“ slyšel eště Míchálek ha potom zas šecko hutíchlo jako v hrobě. Sed si tera na práh ha čekál. Sestry se nahoře radily, haž se huradily, že bude tuzedobře, dyž přece mužskyj vohlídá zámek, naseká dříví, nanosí vody, vopraví, de co třeba, hale vyminouly si, že se huž do nejdelší smrti nesmí vod nich hnout, haby nemoh žádnýmu prozradit, ani de zámek stojí, ani do tam vostává, ani co se na ňom díje.

Tuto Míchálek snadlo slíbil, protože se mu ta nejmladší cera, co s nim mluvila, huž po hlasu zalíbila, ha dyž ji potom viděl, nebul by se víc vod ní hnoul, ani dyby ho buly nevímjakvyháněly. Chtíl se s ní mermomocí hned voženit.

Ale nevěsta nechtíla vo vdávání ani slyšet. Kroutila jensmutně hlavou, že nesmí, že by bul s ní nechčasnyj, že by to sestry nedovolily, ale Míchálek jí nedal pokoje, šecko jí rozmlouval ha vymlouval tak dlouho, haž se přiznála sestram, že si Míchálka veme, dij se co dij.

Íčko bulo zle. Druhý dvě sestry začly hned vyvádět, vadit se s ní, bít ji, ha dyž to šecko nepomahalo, rozněvály se havykříkly: „Ty dobře víš, co smíme ha nesmíme, huž si plnoletá, co si huděláš, budeš mít, ale my tu s váma nevostaneme ani minutu.“ Jen to dořekly, celyj zámek se zakolíbal jako na vodě, kamení se začlo sypat, les strachlivě hučít, hrom bít, vítr skučít, jako by nastával soudnyj den, jednovoký vobří, de se vzeli, tu se vzeli, celyj zámek rozvalili, kameny rozházeli, takže vostály z něho jenom ty škály, jak je na Haltravu eště dnes vidět.

To ce ví, že se Míchálek lek, leknutím se třís na celým těle, ale přece držíl nejmlačí sestru za vobě ruce ha nepustil, hajť se cukala jak chtíla. Za chvíli, co vom tom povídáme, šeckohutíchlo jako v kostele, ta nejmlačí sestra se na milýho Míchálkapjekně husmíla ha povídala: „Íčko sme si kvit, žádnyj nemáme nic, já si tě tera vemu, jenom to si vymiňuju, že každyj pátek puru vod tebe pryč na celyj den, ha ty mě nesmíš špehovat, ani se mě ptát, kam chodím. Slib mi to.“

Míchálek jí to svatosvatě rukoudáním slíbil, hned míli spolou svarbu, potom si v těch místech, hde stával zámek, postavilidřevěnou chaloupku ha bulo jim tam dobře. Míchálek sbíral po lese kořínky, sušil všelijaký kytky, dělal mastě ha líky, nosil je po vesnicích, žena doma vařila, spravovala kozu ha žili spokojeně. Každyj rok našli něhde pod kamenem díťátko ha přinesli si je domu, haž jich míli sedum, ha samý dívčičky, chlepečka nenašli žádnýho, ajť hledali jak hledali. Z toho si táta nic nedělál, ale to ho tuze mrzílo, žádná z tich sedmi divčát že není, jak má byjt, každá že je v něčom nepovedená. Ta nejstarší míla voči velký

8

11

jako talíře, druhá zas jako bídla dlouhý ruce, třetí krátký nohy,

štvrtá širokou hubu jako žába, pátá fousatou bradu, šestá jako

věrtel voteklou hlavu, ha ta poslední bula na tom nejhůř, rost jí

– chudáčkovi – na řibetě takovyj ukrutnyj hrb, že se ani narovnát

nemohla. Ale dycky zrovna v tom, co bulo na nich chybnýho,

mily přehukrutnou sílu.

Míchálek každyj pátek, dyž mušel vostát doma, sedíl předchaloupkou, díval se na divčátka, jak si v lese hrajou, ha myslil si: „Mortete, to budou z nich divný ženy, dyť nebudou k svjetupodobný, ty se nevdají, cák si s nima počnem?“

Jak zas tak jednou sedí ha přemyjšlí, zastaví se hu něho staryj žebrák, chodíval tutary do Klenčí na žebrotu. Míchálka znál, ha dal se s nim dnes do řeči: „Míchálku, cák si tak smutnyj?“

„Dyť vidíš,“ vokázal Míchálek rukou na divčátka.

„Sou ňáký nepovedený, sou,“ přikyjb žebrák, teky se zadíval na Míchálkovo děti, ha vodmlčíl se. Haž teprve za hezkou chvíli znova se voptál: „Míchálku, de pa máš ženu?“

„Někam vorešla, hani sám nevím kam,“ povídá Míchálek.

„Ha to si pěknyj muž, žena se mu toulá ha von neví hde, míl by si se po ní vohlídnout, kam asi chodí,“ popích ho žebrák.

„Dyž já nesmím,“ postěžoval si Míchálek, „žena mi tozapověděla.“

„Á to jo! To je něco jinčího! To já neveděl,“ dal se do smíchu žebrák ha zas jakoby nic se loučil: „Nu, zdržíl sem se, muším si pospišit ha jít po svyjch, vostávejte tu zdrávi.“

Žebrák se sebral, vorešel, ale nasadil Míchálkovi takuvýho červa do hlavy, že vod tich čás na nic jinčího nemyslil, než na to, kam přece jeho žena každyj pátek chodí.

Dyž huž to dlouho trvalo ha žádnýho pokoje nemíl, kurychodil, na to myslil, tak si řek: „Hajť se díje co díje, díl huž tonemužu vydžít, muším se přece přesvěčit, kam vlasně ha proč vore mě žena hutíká.“

11

Co si huminoul, to teky proved. Žena zas jednou v pátek ráno stála, navařila jist, aby bulo pro šecky na celyj den, ha vorešla. Ale jak vytáhla paty z domova, zvíh se i Míchálek ha marš za ní. Viděl ji furt kus cesty před sebou, haž přišel na pěknou, zelenou loučku, hde jaktěživ nebul, na tý louče stála bílá kaplička, takpěkná, jakou jaktěživ neviděl, ha než se vzpamatuval, že se muztratila, jakoby do vody pádla.

„Jinde nemuže byjt, než v tý kaplice,“ hádal Míchálek ha pustil se tám rovnou. Trávy rostlo šudýž dost, tak šel jako duch,zlehka, po špičkach, ani slyšet ho nebulo, haž se tám chčasně dostál. Ale kaplička stoji zavříná. Míchálek se vohne, podívá se dovnitř klíčovou dírkou ha leknutím div nezdřevěníl. Vidí ve prostřed kapličky velkou sturánku plnou vody čistý jako křišťál, v ní se koupá jeho žena, ale celá proměněná, nahoře je to žena, ale vod pasu delů ryba. Česala si vlasy, zpívala, mrskala sebou, haž voda na šecky strany tříkala, smála se ha vyjskala jako blázen:Míchálek to podívání nevydržíl. Vobešla ho hruza, strachem mráz mu běžíl po řibetě, vzel nohy na ramena ha hupaloval demů, co mu dech stačil.

To ce ví, že mu doma do smíchu nebulo, to dívadlo mu nešlo z hlavy, sedíl jako zařezanyj, ha dyž se po slunce západu vrátila žena, nemluvil s ní, nejid, nepil, nic nedělal, jenom sedíl ha díval se na ni. Čím dál, tím se mu víc vořklivila, ha když si chtíla kněmu hu stolu sednout, votřís se ha nevědomky vykřik: „Di pryč, ty mořská vohavo jedna!“

Jen to dořek, žena se tu chvíli svalila na zem ha vomdlíla jako špalek. Íčko jí bulo Míchálkovi hned líto. Skočil k ní, volál jí, škryjpal na ni sturenou vodu haž vorevřila voči ha řeklasmutným hlasem: „Šecko tě povím, abys tomu rozumíl. Naše máma menuvala se Meluzína, chtíla byjt furt hezká, hezkyjší než šecky ženy na celým sjetě i než její tři cery. Proto nás na sto let zaklíla v mořský panny: slunečnici, měsíčnici ha větrnici. Tys mě moh

13

vysvobodit; dybys to bul vydržíl eště jenom jeden pátek, zase

by tu bul vyrost zámek, náše děti buly by se vopravily, ha mohli

sme tu šichni žít chčasně. Žádnyj žebrák s tebou nemluvil, abys

veděl, ale randášek, tys ho poslech, zrušil si slovo, sebe si zabil,

děti ha mě na věky zkazil. Mý sestry vyhrály, ty si vosvobodil, já

muším byjt ičko sama za ně slunečnicí, měsíčnicí i větrnicí, stát

se Meluzínou, jako má máma, lítat po sjetě, žebrat na děti ha na

věky pro tebe plakat. Huž je šechnimu konec!“

V tý chvíli zdálo se Míchálkovi, že slyší volát stryjčka:„Nezaomeň, co slibíš, mušíš dodržít!“ Hale bulo pozdě. Přiletíla černá mráka, zatmílo se jako v pytli, strh se víchar nechčasnyj,zapraskaly stromy v lese, nad Haltravem hudělal se sloup vysokyj haž do voblák, sebral chaloupku jako hračku, rozházel jí na šecky strany. Míchálkem praštil vo škálu, rozbil ho na kusy ha vodnesdovíkam. Jenom dětom se nic nestálo. Ty strachem ha hrůzou zalízly do škal, ha dyž vylízly, nebulo po tátovi, po mámě ha pochaloupce nihdež ani památky.

Vod tich čás se Meluzína toulá světem, ale na Haltrav nemůže zapomenout. Dyž je jí nejhůř ha nejvíc se jí styjská, přiletí kdětom, husadí se ve škálach, plače ha naříká pro Míchálka: „Muj Míchálku zlatyj, ó muj Míchálku drahyj,“ jako na břítově, haž lidi zavírají vokna i dveře ha zacpávají si huši, haby to neslyšíli.

Já sem Meluzínu jaktěživ neviděl hale slyšet jsem jimnohomnůstvíkrat slyšel plakat, naříkat i zpívat ha vyjskat. Dyž začne, tak se třesou vokna, lámou se stromy, v lítě se zvíhá prach do vyjšky jako kouř, bouřka se přižene, mráky se protrhnou, krupice nebo – Pámbů chraň – kroupy se sypou na zem ha dešť se lije z nebe, jako dyž se vytrhne čap v rymíku. Esli přiletí v zimě, tu se strhne takuvá prášenice, že není možná hlavu z chalupy vystrčit ha voči vorevřít. Nebohyj každyj, koho to chytí v širým poli.

Íčko to vo haltravský Meluzíně šecko víte, tak se pjekněpomodlete ha šichní hajdy na kůtě!

13

VO LAKOMNÝ SELCE

Ze všeho nejvěčí řích na sjetě je lakomství ha to teky Pámbů

trestá. Tak vám jednou před moc ha moc lety žíla v jedný vesnici

selka, ha ta bula náramná lakomnice. Moh jí prosit hdo chtíl vo

co chtíl, žádnýmu nic zadarmo nehudělala, hani nepučila, hani

nedala, mohla vidět člověka třebas humírat ha nepomohla mu.

Nu, taková tvrdá ženská to bula jako suk.

Jednou kopáli na poli brambory, míli jich dost ha dost, pjekný ha velký jako dřeváky. Tu příde staryj žebrák z města, pytel mu visí přes rameno, postaví se na mez, sundá čepici, sepne ruce na holi ha modlí se „očenáš“. Jak ho zaslechla selka, hned serozkříkla: „Vod nás nedostanete nic. My máme brambury pro prasata ha ne pro žebráky.“

Žebrák neřek černý hani bílý, domodlil se, sebral hůl s pytlem ha šoural se na jiný pole. Sedlák i šichní kopáči začli se hned se selkou vadit, tuto že přece nemíla říkat, člověk že je přecepřednější než dobytek, ha pro přehoušel bramůrů že grunt by nechcíp.

„Na prasatech přiroste,“ vykládala rozpálená selka, „hale ztoho, co dám takovým vobyjdom, nemám nic.“

„Máte, zaplať Pámbů, ha to přece teky za něco stojí,“ povídá jedna kopačka.

„Zaplať Pámbů? To kabzu netrhá hani se toho nenajím. Za „zaplať Pámbů“ nedám nic. Mi teky žádnyj nic nedá zadarmo,“ vedla si selka svou. Tak huž jí necháli, neříkali nic víc, co teky s takuvou ženskou? Jenom si pomyslili, že se tou lakotou přece prohřešuje.

Brambůry chčasně svezli, vysypali do lochu, vykrmili s nima dva páry prasat, prodáli je, koupili zas nový, zase je krmili, dyž najednou něhdy po Novým roce začne selka z ničehož nicchoudnout. Ňákyj čas eště se vlíkla, haž to dál nešlo, mušela do lože



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist