načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Chodské pohádky 2 - Jindřich Šimon Baar

Chodské pohádky 2

Elektronická kniha: Chodské pohádky 2
Autor:

Pohádky Jindřicha Šimona Baara. Legendární kniha, jež přináší humorné, tajuplné příběhy z Chodska. Ilustroval je známý kreslíř a karikaturista Milan Kocmánek (viz jeho knihy vtipů ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  130
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Počet stran: 140
Rozměr: 24 cm
Úprava: barev. ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustroval Milan Kocmánek
výbor uspořádal, k vydání připravil Michal Huvar
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-9509-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pohádky Jindřicha Šimona Baara. Legendární kniha, jež přináší humorné, tajuplné příběhy z Chodska. Ilustroval je známý kreslíř a karikaturista Milan Kocmánek (viz jeho knihy vtipů zde - Ve víně je sranda a Sranda z lesů, vod a strání).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jindřich Šimon Baar - další tituly autora:
Chodské pohádky 2 Chodské pohádky 2
Baar, Jindřich Šimon; Kocmánek, Milan
Cena: 222 Kč
Chodské pohádky Chodské pohádky
Baar, Jindřich Šimon
Cena: 84 Kč
Chodské pohádky Chodské pohádky
Baar, Jindřich Šimon
Cena: 99 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















2011
Jindřich Šimon Baar
2
Ilustroval Milan Kocmánek





5
Editor © Michal Huvar, 2011
Illustrations © Milan Kocmánek, 2011
© Carpe diem, 2011
www.carpe.cz
Made in Moravia, Czech Republic, EU
ISBN 978-80-87195-32-1





5
VO HALTRAVSKÝ MELUZÍNĚ
Dyž sme eště byjvali malí jako kuželky, chodívali sme na hyjtu
k našemu dědkovi v Šimanouc mlyjně pod lesem, ha loudili sme
na ňom pohádky. Něhdy bul děrek v dobrý míře, nedal se dlouho
prosith a spustil hned. Ale něhdy bručil, vodháněl nás aa vadil
se, že má v hlavě jinčí starostě, než myslit na pohádky. My huž
sme ho ználi, humili sme to s nim, ha vymámili sme na ňom kaž -
dou pohádku, kerou jsme chtíli. Nejlepší se nám líbila pohádka
vo haltravský Meluzíně.
Před moc ha moc lety stával na Haltravě moc ha moc velkyj
a pěknyj zámek. Eště dnes je tám vidět vod Sádku až k Výšovce
z něho kameny ha škály. Ten zámek tam nepostavili lidi, hale
vobři, co míli ve hlavě jenom jedno voko ha v rukach takuvou
sílu, že za co vzeli, mušilo povolit. Dyž s tou stavbou buli
hotovi, jak přišli, tak vodešli, a jedna stará kouzelnice si tám
nastěhovala svý tři cery. Buly pryj to žencký pjekný jako vobrázek, hale
takuvý pyjchy náramný, že s nimi nikde nemoh žádnyj vydržit
ha teky tu hu nás žádnyj s nima nic nemíl.
Zrovna v ten čas vostával na druhým kopci, na Čerchově,
jeden vězdař z ňáký daleký zemi. Dyž ty vězdy v noci
študýroval, mušil byjt sám ha sám, žádnýho teký na celým sjetě nemíl,
jenom sestru vdovu ha ta žíla teky něhde tuze daleko. Chodil
ve dne po lese, sbíral koření, rozumíl ptákom, hadom i šechnim
zvířatom ha to ce ví, že humíl víc než pět počítat. Pomahal lidom
i dobytku ha šichni ho tu míli rádi. Takovyj hodnyj poustevník
to bul.
Jednou se zase díval do vězd ha čtál v nich, že se tý jeho sestře
vdově stálo ňáky nechčtěstí.
„To se muším jít hned na ni podívat,“ řek si, zvih se ha šel.
Ha vopravdu! Dyž tám přišel, sestra huž ležíla v rakvi, ha jenom





6

7
malyj chlapeček hu ni stál ha plakal pro mámu. Dyž bulo po
funuse, povídá vězdař: „Cák s tebou, chlapečku? Dyž níčko
žádnýho nemáš, ha dyž jsem tvuj stryjček, tak holt si tě muším vzít
sám. Jak pa tě říkají?“
„Míchálek,“ zaplakal chlapeček.
„Tak, Míchálku, už neplač ha poť se mnou,“ pohladil ho
stryjček, vzel ho za ručičku ha přived si ho do lesa. Dobře ho
vychovál, vyučil ho vězdařství ha šechněmu, čemu sám rozumíl,
ha dyž huž byl staryj ha Míchálek velkyj, tak mu jednou povídal:
„Míchálku, já sem na tom svjetě zbytečnyj, protože ty huž šecko
humíš jako já. Dyž znám na šecky nemoce líky, nemůžu sám
humřít ha ty mě musíš dnes v noci zabít. Esli chceš byjt
chčasnyj, tak si pamatuj, že co jednou řekneš, mušíš dycky splnit.
Nihdýž nezapomeň, že slovo dělá muže.“
To ce ví, že se takuvý řeči Míchálek lek ha vykřík: „Cák vás to
napadá, stryjčku! Dyť mám na sjetě jenom vás! Ja pa bych vás
moh zabít? Ja pa bych moh byjt bez vás chčasnyj?“
Ale staryj vězdař neřek víc černý hani bílý, šel po svým ha na
večer si spolou lehli v poustevně každyj na svý lože jako jindy.
Ale Míchálek ne ha ne husnout. Myslil na to, co mu stryjček poví -
dal, představuval si, jak by se mu styjskalo, dyby v tich černyjch
lesích míl žít sám, ha jak si to tak přemyjšlí ha rozmyjšlí,
najednou venku něco zapraská, zabručí, dvě strachlivý voči
zablyjsknou se ve tmě, bul to nedvěd ha hrnul se rovnou k loži, de spal
vězdař. Tuto vidět, vylít Míchálek do vyjšky jako srnec, popád
sekýru, napříh se ha co míl síly, ťal po nedvědovi. Ale ta
potovora nedvědí se uhnoula, rána se svezla ha Míchálek místo nedvědu
rozsek stryjčkovi hlavu vejpulky. Nedvěd hutek ha Míchálek se
dal do pláče: „Vy ste to veděl! Vy ste to veděl!“ křičíl, naříkal,
ale huž to bulo málo platný, stryjčka tim nezkřísil, vykopál mu
tera hrob ha pochovál ho pod kámen. Ale žádný stání huž na tom
místě nemíl. Šecko tám v noci na něho padalo, šecko mu stryjčka





6

7
vyčítalo, šecko ho strašilo. Tak si huminoul, že se vodstěhuje
někam jinam. Ale kam? „Podívej se do vězdiček,“ jakoby slyšel
zašeptat nebožtíka stryjčka. Vězdam dobře rozumíl: jak se na
ně zahledíl, hned viděl jednu tak jasně svítit jako žádnou jinou.
„Tám v tu stranu se pustím,“ řek si ha chčasně ráno vyrazil.
De ha de furt lesem, huž bulo polodne, huž bul na krku večer,
huž se vohlížel, de by moh přenocovat, dyž najednou se vyvalí
z lesa náramnyj zámek, celyj kamenyj, ha tichyj jako zakletyj,
ale zrovna nad nim třepala se bílá vězdička jako rybička.
„Tary vostanu,“ řekl si Míchálek, ha hned zaklepal holí na
zavřený vrata. Ale vevnitř se hani myš nehnoula. Tak zabouchal
po druhý silněji, ha dyž zase nic, zatřískal po třetí, haž mu z holi
třísky lítaly.
„Do pa to tluče?“ vozvál se teprve ičko za vraty tenkyj, celyj
hustrašenyj hlásek.
„Pocestnyj člověk,“ hlásil se hned Míchálek, „nechte mě hu
vás přes noc.“
„To my nemužeme, my sme tu samy, sme tři sestry sirotci, tak
my žádnýmu mužskýmu nevorevřem,“ šeptal hlásek.
„Ha to by bulo! Dyť já sem teky sirotek, menuju se Míchálek,
sem jako prst sám ha sám, žádnýho na sjetě nemám.“
„Tak počkej drobet, povím to sestram,“ slyšel eště Míchálek
ha potom zas šecko hutíchlo jako v hrobě. Sed si tera na práh ha
čekál. Sestry se nahoře radily, haž se huradily, že bude tuze
dobře, dyž přece mužskyj vohlídá zámek, naseká dříví, nanosí vody,
vopraví, de co třeba, hale vyminouly si, že se huž do nejdelší
smrti nesmí vod nich hnout, haby nemoh žádnýmu prozradit,
ani de zámek stojí, ani do tam vostává, ani co se na ňom díje.
Tuto Míchálek snadlo slíbil, protože se mu ta nejmladší cera,
co s nim mluvila, huž po hlasu zalíbila, ha dyž ji potom viděl,
nebul by se víc vod ní hnoul, ani dyby ho buly nevímjak
vyháněly. Chtíl se s ní mermomocí hned voženit.





8

Ale nevěsta nechtíla vo vdávání ani slyšet. Kroutila jen
smutně hlavou, že nesmí, že by bul s ní nechčasnyj, že by to sestry
nedovolily, ale Míchálek jí nedal pokoje, šecko jí rozmlouval ha
vymlouval tak dlouho, haž se přiznála sestram, že si Míchálka
veme, dij se co dij.
Íčko bulo zle. Druhý dvě sestry začly hned vyvádět, vadit se
s ní, bít ji, ha dyž to šecko nepomahalo, rozněvály se ha
vykříkly: „Ty dobře víš, co smíme ha nesmíme, huž si plnoletá, co si
huděláš, budeš mít, ale my tu s váma nevostaneme ani minutu.“
Jen to dořekly, celyj zámek se zakolíbal jako na vodě, kamení
se začlo sypat, les strachlivě hučít, hrom bít, vítr skučít, jako by
nastával soudnyj den, jednovoký vobří, de se vzeli, tu se vzeli,
celyj zámek rozvalili, kameny rozházeli, takže vostály z něho
jenom ty škály, jak je na Haltravu eště dnes vidět.
To ce ví, že se Míchálek lek, leknutím se třís na celým těle,
ale přece držíl nejmlačí sestru za vobě ruce ha nepustil, hajť se
cukala jak chtíla. Za chvíli, co vom tom povídáme, šecko
hutíchlo jako v kostele, ta nejmlačí sestra se na milýho Míchálka
pjekně husmíla ha povídala: „Íčko sme si kvit, žádnyj nemáme nic,
já si tě tera vemu, jenom to si vymiňuju, že každyj pátek puru
vod tebe pryč na celyj den, ha ty mě nesmíš špehovat, ani se mě
ptát, kam chodím. Slib mi to.“
Míchálek jí to svatosvatě rukoudáním slíbil, hned míli spolou
svarbu, potom si v těch místech, hde stával zámek, postavili
dřevěnou chaloupku ha bulo jim tam dobře. Míchálek sbíral po lese
kořínky, sušil všelijaký kytky, dělal mastě ha líky, nosil je po
vesnicích, žena doma vařila, spravovala kozu ha žili spokojeně.
Každyj rok našli něhde pod kamenem díťátko ha přinesli si je
domu, haž jich míli sedum, ha samý dívčičky, chlepečka nenašli
žádnýho, ajť hledali jak hledali. Z toho si táta nic nedělál, ale to
ho tuze mrzílo, žádná z tich sedmi divčát že není, jak má byjt,
každá že je v něčom nepovedená. Ta nejstarší míla voči velký





8






10


11
jako talíře, druhá zas jako bídla dlouhý ruce, třetí krátký nohy,
štvrtá širokou hubu jako žába, pátá fousatou bradu, šestá jako
věrtel voteklou hlavu, ha ta poslední bula na tom nejhůř, rost jí
– chudáčkovi – na řibetě takovyj ukrutnyj hrb, že se ani narovnát
nemohla. Ale dycky zrovna v tom, co bulo na nich chybnýho,
mily přehukrutnou sílu.
Míchálek každyj pátek, dyž mušel vostát doma, sedíl před
chaloupkou, díval se na divčátka, jak si v lese hrajou, ha myslil si:
„Mortete, to budou z nich divný ženy, dyť nebudou k svjetu
podobný, ty se nevdají, cák si s nima počnem?“
Jak zas tak jednou sedí ha přemyjšlí, zastaví se hu něho staryj
žebrák, chodíval tutary do Klenčí na žebrotu. Míchálka znál, ha
dal se s nim dnes do řeči: „Míchálku, cák si tak smutnyj?“
„Dyť vidíš,“ vokázal Míchálek rukou na divčátka.
„Sou ňáký nepovedený, sou,“ přikyjb žebrák, teky se zadíval
na Míchálkovo děti, ha vodmlčíl se. Haž teprve za hezkou chvíli
znova se voptál: „Míchálku, de pa máš ženu?“
„Někam vorešla, hani sám nevím kam,“ povídá Míchálek.
„Ha to si pěknyj muž, žena se mu toulá ha von neví hde, míl
by si se po ní vohlídnout, kam asi chodí,“ popích ho žebrák.
„Dyž já nesmím,“ postěžoval si Míchálek, „žena mi to
zapověděla.“
„Á to jo! To je něco jinčího! To já neveděl,“ dal se do smíchu
žebrák ha zas jakoby nic se loučil: „Nu, zdržíl sem se, muším si
pospišit ha jít po svyjch, vostávejte tu zdrávi.“
Žebrák se sebral, vorešel, ale nasadil Míchálkovi takuvýho
červa do hlavy, že vod tich čás na nic jinčího nemyslil, než na to,
kam přece jeho žena každyj pátek chodí.
Dyž huž to dlouho trvalo ha žádnýho pokoje nemíl, kury
chodil, na to myslil, tak si řek: „Hajť se díje co díje, díl huž to
nemužu vydžít, muším se přece přesvěčit, kam vlasně ha proč vore mě
žena hutíká.“





10


11
Co si huminoul, to teky proved. Žena zas jednou v pátek ráno
stála, navařila jist, aby bulo pro šecky na celyj den, ha vorešla.
Ale jak vytáhla paty z domova, zvíh se i Míchálek ha marš za ní.
Viděl ji furt kus cesty před sebou, haž přišel na pěknou, zelenou
loučku, hde jaktěživ nebul, na tý louče stála bílá kaplička, tak
pěkná, jakou jaktěživ neviděl, ha než se vzpamatuval, že se mu
ztratila, jakoby do vody pádla.
„Jinde nemuže byjt, než v tý kaplice,“ hádal Míchálek ha pustil
se tám rovnou. Trávy rostlo šudýž dost, tak šel jako duch, zleh -
ka, po špičkach, ani slyšet ho nebulo, haž se tám chčasně dostál.
Ale kaplička stoji zavříná. Míchálek se vohne, podívá se dovnitř
klíčovou dírkou ha leknutím div nezdřevěníl. Vidí ve prostřed
kapličky velkou sturánku plnou vody čistý jako křišťál, v ní se
koupá jeho žena, ale celá proměněná, nahoře je to žena, ale vod
pasu delů ryba. Česala si vlasy, zpívala, mrskala sebou, haž voda
na šecky strany tříkala, smála se ha vyjskala jako blázen:
Míchálek to podívání nevydržíl. Vobešla ho hruza, strachem mráz mu
běžíl po řibetě, vzel nohy na ramena ha hupaloval demů, co mu
dech stačil.
To ce ví, že mu doma do smíchu nebulo, to dívadlo mu nešlo
z hlavy, sedíl jako zařezanyj, ha dyž se po slunce západu vrátila
žena, nemluvil s ní, nejid, nepil, nic nedělal, jenom sedíl ha díval
se na ni. Čím dál, tím se mu víc vořklivila, ha když si chtíla k
němu hu stolu sednout, votřís se ha nevědomky vykřik: „Di pryč, ty
mořská vohavo jedna!“
Jen to dořek, žena se tu chvíli svalila na zem ha vomdlíla jako
špalek. Íčko jí bulo Míchálkovi hned líto. Skočil k ní, volál jí,
škryjpal na ni sturenou vodu haž vorevřila voči ha řekla
smutným hlasem: „Šecko tě povím, abys tomu rozumíl. Naše máma
menuvala se Meluzína, chtíla byjt furt hezká, hezkyjší než šecky
ženy na celým sjetě i než její tři cery. Proto nás na sto let zaklíla
v mořský panny: slunečnici, měsíčnici ha větrnici. Tys mě moh





12

13
vysvobodit; dybys to bul vydržíl eště jenom jeden pátek, zase
by tu bul vyrost zámek, náše děti buly by se vopravily, ha mohli
sme tu šichni žít chčasně. Žádnyj žebrák s tebou nemluvil, abys
veděl, ale randášek, tys ho poslech, zrušil si slovo, sebe si zabil,
děti ha mě na věky zkazil. Mý sestry vyhrály, ty si vosvobodil, já
muším byjt ičko sama za ně slunečnicí, měsíčnicí i větrnicí, stát
se Meluzínou, jako má máma, lítat po sjetě, žebrat na děti ha na
věky pro tebe plakat. Huž je šechnimu konec!“
V tý chvíli zdálo se Míchálkovi, že slyší volát stryjčka: „Neza -
pomeň, co slibíš, mušíš dodržít!“ Hale bulo pozdě. Přiletíla černá
mráka, zatmílo se jako v pytli, strh se víchar nechčasnyj,
zapraskaly stromy v lese, nad Haltravem hudělal se sloup vysokyj haž do
voblák, sebral chaloupku jako hračku, rozházel jí na šecky strany.
Míchálkem praštil vo škálu, rozbil ho na kusy ha vodnes
dovíkam. Jenom dětom se nic nestálo. Ty strachem ha hrůzou zalízly
do škal, ha dyž vylízly, nebulo po tátovi, po mámě ha po
chaloupce nihdež ani památky.
Vod tich čás se Meluzína toulá světem, ale na Haltrav nemůže
zapomenout. Dyž je jí nejhůř ha nejvíc se jí styjská, přiletí k
dětom, husadí se ve škálach, plače ha naříká pro Míchálka: „Muj
Míchálku zlatyj, ó muj Míchálku drahyj,“ jako na břítově, haž
lidi zavírají vokna i dveře ha zacpávají si huši, haby to neslyšíli.
Já sem Meluzínu jaktěživ neviděl hale slyšet jsem ji
mnohomnůstvíkrat slyšel plakat, naříkat i zpívat ha vyjskat. Dyž začne, tak
se třesou vokna, lámou se stromy, v lítě se zvíhá prach do vyjšky
jako kouř, bouřka se přižene, mráky se protrhnou, krupice nebo
– Pámbů chraň – kroupy se sypou na zem ha dešť se lije z nebe,
jako dyž se vytrhne čap v rymíku. Esli přiletí v zimě, tu se strhne
takuvá prášenice, že není možná hlavu z chalupy vystrčit ha voči
vorevřít. Nebohyj každyj, koho to chytí v širým poli.
Íčko to vo haltravský Meluzíně šecko víte, tak se pjekně
pomodlete ha šichní hajdy na kůtě!





12

13
VO LAKOMNÝ SELCE
Ze všeho nejvěčí řích na sjetě je lakomství ha to teky Pámbů
trestá. Tak vám jednou před moc ha moc lety žíla v jedný vesnici
selka, ha ta bula náramná lakomnice. Moh jí prosit hdo chtíl vo
co chtíl, žádnýmu nic zadarmo nehudělala, hani nepučila, hani
nedala, mohla vidět člověka třebas humírat ha nepomohla mu.
Nu, taková tvrdá ženská to bula jako suk.
Jednou kopáli na poli brambory, míli jich dost ha dost, pjekný
ha velký jako dřeváky. Tu příde staryj žebrák z města, pytel mu
visí přes rameno, postaví se na mez, sundá čepici, sepne ruce na
holi ha modlí se „očenáš“. Jak ho zaslechla selka, hned se rozk -
říkla: „Vod nás nedostanete nic. My máme brambury pro prasata
ha ne pro žebráky.“
Žebrák neřek černý hani bílý, domodlil se, sebral hůl s pytlem
ha šoural se na jiný pole. Sedlák i šichní kopáči začli se hned se
selkou vadit, tuto že přece nemíla říkat, člověk že je přece
přednější než dobytek, ha pro přehoušel bramůrů že grunt by nechcíp.
„Na prasatech přiroste,“ vykládala rozpálená selka, „hale z
toho, co dám takovým vobyjdom, nemám nic.“
„Máte, zaplať Pámbů, ha to přece teky za něco stojí,“ povídá
jedna kopačka.
„Zaplať Pámbů? To kabzu netrhá hani se toho nenajím. Za
„zaplať Pámbů“ nedám nic. Mi teky žádnyj nic nedá zadarmo,“
vedla si selka svou. Tak huž jí necháli, neříkali nic víc, co teky
s takuvou ženskou? Jenom si pomyslili, že se tou lakotou přece
prohřešuje.
Brambůry chčasně svezli, vysypali do lochu, vykrmili s nima
dva páry prasat, prodáli je, koupili zas nový, zase je krmili, dyž
najednou něhdy po Novým roce začne selka z ničehož nic
choudnout. Ňákyj čas eště se vlíkla, haž to dál nešlo, mušela do lože





14

15
ha – víckrát nestála. Humříla, hani se nenadáli, pochováli ji na
břitov, voplakali jí, ha dyž se vrátili z funusu demu, šla děvka
rovnou k sedlákovi ha povídá mu:
„Stryjčku, nehněvejte se, hale já hu vás díl sloužit neburu.“
„Cák se stálo? Proč pa? Dyť si přece zjednaná haž do Martina,
sotva si se tu voříla ha huž chceš zlámat roháč?“ diví se sedlák.
„Já vám nemůžu řect proč, hale pryč muším ha teky puru eště
dnes,“ vedla si děvka svou.
„Tak ty chceš hutect ha nečekát hani, haž si zjednám jinou?“
rozněvál se sedlák, „tak habysi veděla, nepovíš-li, proč hutíkáš
vod nás, tak tě přivedou zpátky štandáří, tu hambu tě hudělám.“
Íčko se děvka lekla, dala se do pláče ha povídá: „Dyž muším,
vám to tera řeknu. Jak krmím prasata, vidím dycky nebožku
selku klečít mezi nima ha žrát z koryta.“
Sedlák se tak lek, že by se bul v ňom v tý chvíli krvi
nedořezal; hale brzy se zpamatoval ha bledyj jako stěna povídá: „To
tepřiva vod nás nesmíš! Přišla by jiná, zase by to viděla, zase by
hutekla, žádná by tu nevydžíla, lidi by se toho všimli, začli by
šuškat, proč děvky vore mě hutíkají, bulo by to čím dál tím
horší. Proto tě, divče zlatá, pro šecko na sjetě prosím, vostaň tu ha
voptej se selky, co by jí pomohlo ha vysvobodilo. Dám tě za to,
co bureš sama chtít, ha pro selku hudělám šecko, co bure mýho
možnýho.“
Dyž ji tak prosil, bulo děvce sedláka líto, dala si řect ha vostála.
K večeru vzela zas jako jindy dížku s prasečím žrádlem ha nese
jí do chlíva. To ce ví, že jí při tom do tance nebulo. Strachem se
celá třísla jako vosyka, zastavila se před chlívem, pokřižovala,
zavřila voči, po šmaku vorevře dvířka ha vylije žrádlo do koryta.
Prasata pádli hned do žřádla jako diví, íčko tepřiva si vzela tu
kuráž, podívá se ha vopravdu, selka zas se tlačí mezi nima, hubu
má v korytě ha popadá kusy brambúrů, div se nehudusí. Tu spád
z milý dívči šechen strach ha promluvila na selku: „Teta, cák to






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.