načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chodící papiňák aneb Řeči u tabule - Jan Vodňanský

Chodící papiňák aneb Řeči u tabule

Elektronická kniha: Chodící papiňák aneb Řeči u tabule
Autor:

- Scénické přednášky a komentáře s autorovými původními ilustracemi (z let 1969–1994). - Známé přednášky Jana Vodňanského, inteligentní féerie zdánlivě seriózních teorií ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 220
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7056-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Scénické přednášky a komentáře s autorovými původními ilustracemi (z let 1969–1994).

Známé přednášky Jana Vodňanského, inteligentní féerie zdánlivě seriózních teorií podložených logickou úvahou s matematickou strukturou vzorce či systému, jejichž pointa ovšem tkví v absurditě a nadsázce, tolik příznačné právě pro humor Jana Vodňanského, texty jsou doplněny autorovým bohatým ilustračním materiálem.

Zařazeno v kategoriích
Jan Vodňanský - další tituly autora:
Dáma na lovu s ručením neomezeným Dáma na lovu s ručením neomezeným
Když jde malý bobr spát Když jde malý bobr spát
 (audio-kniha)
Dejte mi pastelku, nakreslím pejska Dejte mi pastelku, nakreslím pejska
 (CD)
Tarantule a jiné nevydané songy - CD Tarantule a jiné nevydané songy
 (CDmp3 audiokniha)
Vzpoura Kocourů CD Vzpoura Kocourů CD
 (CD album)
Pro děti od pěti... (unlimited) Pro děti od pěti... (unlimited)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Chodící papiňák aneb řeči u tabule

Jan Vodňanský

Copyright © Jan Vodňanský, 1997

Copyright © VOLVOX GLOBATOR, 1997

ISBN 978-80-7511-173-9

Kresby v textu Jan Vodňanský

Odpovědná redaktorka Magdalena Wagnerová

Obálka a grafická úprava Pavel Růt

Fotografie na frontispisu Magdalena Prošková

E-kniha purehtml.cz

Vydalo nakladatelství a vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR,

Štítného 17, 130 00 Praha 3, www.volvox.cz,

jako svou 176. publikaci

Vydání první

Praha 1997

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3 ‒ Žižkov


Úvodní interpretace názvu

představení „S úsměvem idiota“

„S úsměvem idiota“ je název bizarní. Alespoň na středoevropské

poměry. Otázka je, proč jsme zvolili právě takový bizarní název, když

existuje celá řada v praxi vyzkoušených a osvědčených názvů typu:

Krása bez závoje, Žít a užít, Erotissimo, Seržant aj. I na název tohoto

typu by jistě přicházeli platící diváci, ale byli by to diváci jiného ražení

a práce by nešla tak rychle kupředu.

Když se hovoří o práci v souvislosti s idioty, pak je třeba říci, že už sám

výběr názvu je pro idiota prací, a to prací nemalou.

Nejprve musí idiot pracovat sám na sobě. Musí se porvat s abecedou:

nejdřív s malou, později s velkou: napřed pasívně, pak aktivně. Na to

připadne často třetina až polovina jeho produktivního života. Pak

začíná fáze prvních kombinací. Vznikají shluky hlásek, písmenek.

Nejprve nesmysluplné, ale idiot se nevzdává. Zkouší vždy znovu a

znovu. Až jednoho dne vznikne konečně první smysluplný shluk, první

název, kterým může idiot ovlivňovat a motivovat ostatní populaci.

Tím jsme vám chtěl naznačit, že název „S úsměvem idiota“ jsme zvolili

záměrně. Jak tomu rozumět? Tomu rozumět tak, že u osob

přicházejících na tato představení předpokládáme, že je cosi bytostného

spojuje. V daném případě to předpokládáme o vás. Samozřejmě, že vás

také mnohé rozděluje, ale to, co vás spojuje, je silnější. Pokud vás to

snad ještě všechny nespojuje teď, tak vás to bude určitě spojovat, až

budete odtud po představení odcházet.

V tomto úvodu do situace vám chci jen připomenout, co z tohoto

setkání s idioty pro vás vyplývá. Z tohoto setkání pro vás vyplývá, že

zde toho mnoho neuvidíte, ovšem ledacos vám vysvětlíme. Idioti totiž

na nějakou velkou podívanou nejsou, ti jdou spíše po myšlenkách, ale

zato až do důsledků.


Přednáška na téma: definice

postele

Postel je složitý, zkonstruovaný hmotný celek, který narozdíl od

jsoucen živoucích (neteř, sestřenka, šéf atd.) nemá zdroj pohybu sám v

sobě. S neokázalostí a tichou odevzdanou služebností spočívá na

povrchu Země, a to výhradně působením gravitace na její vlastní

hmotu. Tato neokázalá, tichá a odevzdaná služebnost, s jakou se nám

postel naskýtá, způsobuje, že si její existenci paradoxně uvědomujeme

pouze tehdy, když ji máme v deficitním módu, to jest, když ji nemáme.

Vznik postele jako složitého, zkonstruovaného celku je podmíněn

jednak objektivně, jednak subjektivně. Objektivním předpokladem

postele je materiál (dřevo, kov, hlína atd.); například borovici lze

chápat jako postel v možnosti, tedy postel potenciální, aniž zároveň

přestala být aktuálním stromem, avšak stane-li se postelí aktuální,

nelze pak tuto chápat reverzibilně jako potenciální strom.

Subjektivním předpokladem postele je člověk-tvůrce a pán postele.

Vytváří postel. Proč? Aby mu sloužila. Jak slouží postel? Nejde o to

předvést to, což umí každý. V definici jde o transformaci nejasně

intuitivního povědomí do obecného a přesně vědeckého pojmosloví.

Služba postele v její podstatě (tj. v její postelovosti) je dvojí. Obecná a

speciální.

Obecná služba postele tkví v její schopnosti sloužit odpočinku zpravidla

pasívnímu, výjimečně aktivnímu, a to jedinců i celých kolektivů, v

poloze horizontální, výjimečně i vertikální. V praxi se setkáváme s

entitou, která je v tomto smyslu a pouze v tomto smyslu služebnosti k

posteli inverzní. Je to plocha ledová, která ‒ jak víme ‒ slouží rovněž

jedincům i celým kolektivům k odpočinku. Zde se však jedná o

odpočinek zpravidla aktivní v poloze vertikální, výjimečně

horizontální. Jak vidíme v dalším, tato inverzní ekvivalence


neznamená ekvivalentní původnost, ba dokonce ani vzájemnou

nezávislost z hlediska obou entit.

Speciální služba postele. Tato služba byla ke škodě věci frekventována

dosavadní světovou vědou ještě méně než služba obecná. V mnoha

případech to bylo způsobeno tím, že i velmi proslulí vědci světových

jmen se této tematice vyhýbali, buď že byli v zajetí prudérní morálky

minulého století a báli se společenského skandálu, nebo tuto tematiku

považovali nanejvýš za dost dobrou pro nevázané, vesměs lechtivé

rozhovory.

My však zde stojíme na výsostné půdě vědy a budiž řečeno, že

soudobá teoretická věda má plné právo bez zbytečných rozpaků,

skandálů nebo pikantních dvojsmyslů i na tuto jí dosud odpíranou

oblast lidské praxe. Je to ona služba postele, v níž postel vystupuje jako

optimální terén pro účelově zaměřenou činnost zpravidla dvoučlenných

týmů, osob vesměs opačného pohlaví, klinicky jsou však popsány i

nejrůznější možné výjimky.

Účelem zmíněné činnosti těchto týmů je vzájemné saturování potřeb

původně animálních, dosavadní historií však více nebo méně

kultivovaných, obvykle erotických bytostných potřeb členů týmu, i když

ne vždy se stejnou intenzitou uspokojování u obou partnerů, čímž

vznikají pudové rezervy, které podle některých teorií vedou k městnání

libida. To pak vytváří energetický zdroj pro tvorbu vědeckou či

uměleckou. Účelové zaměření činnosti zmíněných týmů může mít dále

dvě zásadně odlišné modifikace.

V první z nich je činnost prováděná s ohledem na krátkodobé

uspokojení týmu, aniž má reálný dějinný dopad, překračující rámec

úzkého soukromí člověka.

V druhé modifikaci je činnost prováděna tak, že způsob první

modifikace sice zahrnuje, ale podstatně překračuje, a sice tak, že je

narozdíl od první modifikace prováděna odpovědně, s tvůrčím

využitím lidových zvyků a obyčejů, jakož i národních zvláštností té


které země. Tak se dříve nebo později dostaví dlouhodobý účinek

kauzálního působení v podobě vzniku dalších jedinců i celých

kolektivů. Takto vzniklí jedinci i kolektivy pak zase přistupují k

materiálu jako subjektivní předpoklad vzniku dalších postelí ‒ a tak se

postel reprodukuje nepřímo ‒ na rozdíl od borovice, která se

reprodukuje přímo.

Zde nahlížíme, že přes zmíněnou ekvivalenci v inverzi použití postele

a ledové plochy nelze obě identity považovat za stejně původní a

nezávislé z hlediska vzniku. Jak známo, i ledová plocha má svůj, a to

objektivní (rovný terén, voda, mráz nebo umělé chladící zařízení) i

subjektivní (člověk-tvůrce a pán ledové plochy) předpoklad vzniku, do

značné míry analogický předpokladu vzniku postele. Avšak ‒ a to

nesmíme zapomenout ‒ člověk, který je subjektivním předpokladem

vzniku jak postele, tak plochy ledové, vzniká a rozvíjí se obecně na

posteli, a nikoli na ploše ledové. Proto se ledová plocha reprodukuje

podobně jako postel, ale právě a zase jen prostřednictvím postele.

Říkám též, že co do svého vzniku ledová plocha je funkcí postele, nebo

také zkráceně symbolicky zapisujeme

L

p

= F (postel).


Přednáška o popularizaci

Poznatky věd je třeba popularizovat. Jak pro ty, kteří se jim ještě

nenaučili, tak pro ty, kteří naučené už dávno zapomněli. Vezměme si

třeba Darwinovu vývojovou teorii. Předvedeme si na ní názorně, jaká

úskalí taková popularizace může mít, když se v ní opakovaně

setkáváme s ustálenými slovními spojeními, s větami, které se

vyskytují tak často pohromadě, že už o jejich vzájemné souvislosti

nikdo nepochybuje. V případě zmíněné teorie jsou to ustálená slovní

spojení, z nichž první zní: Člověk povstal z opice. A druhé: Opice se

polidštila prací. Avšak když si tyto dvě větičky zdánlivě tak

neproblematicky související názorně namalujeme, na první pohled

vidíme, že to s tou jejich vzájemnou souvislostí zdaleka tak

samozřejmé není.

Pokud by bylo pravdou, že člověk povstal z opice, musela by tedy opice

na počátku svého polidšťování ležet a člověk na ní. Tedy nějak takto:

Je na první pohled zřejmé, že v této potupné poloze by se žádná opice

polidštit nemohla, a ze všeho nejméně pak prací. Naopak by ještě více

zezvířečtěla a i ten člověk na ní ležící by se bestializoval do té míry, že

už by z ní těžko mohl povstat, a když, tak už sotva jako člověk. Ale

předpokládejme, že by z ní přece jenom povstal. Pak si musíme položit

otázku, jak vznikl tento člověk? Rovněž z opice? Zase zalehnutý jiným

člověkem?


A tak bychom v názorné interpretaci mohli pokračovat donekonečna,

takže se přirozeně vtírá otázka, jak by vznikl ten poslední zaléhávající

člověk. A zde tato okřídlená, jenom zdánlivě darwinistická

popularizační věta odhaluje své protidarwinistické čertovo kopýtko,

protože z nákresu vyplývá, že ten poslední zaléhávající člověk by

nemohl vzniknout vývojem, ale musel by být stvořený, A kým? Opět

tím, o kterém víme, že není.

To, co vám zde uvádím, je zároveň ukázka toho, co máte dělat, když se

vás někdo o něčem snaží přesvědčit pouhými slovy. Vždycky si to hned

namalujte. Ve většině případů takového popularizátora znervózníme už

tím, že jej požádáme o papír a tužku.

Ale vraťme se k otázce polidšťování opic. Symbolicky vzato tato mnou

namalovaná situace zalehnutí opic námi lidmi trvá dodnes. Cožpak v

současné době s námi na naší planetě nežijí opice? Samozřejmě, to je

nesporný fakt, ale my tyto naše vývoje schopné vrstevnice držíme

uměle v terciální sféře, u nás například za mřížemi v zoologické

zahradě, stranou výrobního procesu, snad z jakési podvědomé úzkosti,

aby se některé z nich nezačaly rychleji polidšťovat než my. Vždyť co to

je člověk? To jsme o sobě sami prohlásili, ale měřítko pro to, co se za

tím slovem skrývá, může dát jedině vývoj. A snad právě proto

nepouštíme opice ani k té nejjednodušší práci. To raději dovážíme

pracovní síly ze zahraničí.

Jaká je tedy pravda skutečného Darwinova objevu? Jak jsme si názorně

předvedli, o žádné povstávání se nejedná. Opice nezačíná svoji


vývojovou dráhu v potupné horizontální poloze, zalehnuta

nedarwinovsky stvořeným člověkem, ale naopak na stromě, tedy

vysoko nad úrovní horizontálního povrchu, v poloze, kterou dynamicky

mění podle výskytu nejrůznějších plodů, jako jsou banány nebo

kokosové ořechy.

Plody jsou snadno dostupné, a tak nemají opice ve své velké většině

žádný bezprostřední důvod k polidšťování. Teprve jakási

předpokládaná vývojová anomálie v mozku té první vývojové opice

vede k rozhodnutí polidštit se prací. To je však na stromě těžko

realizovatelné. Ale tato progresívní opice si narozdíl od ostatních

uvědomuje, že chce-li se trvale udržet nahoře na stromě nebo ještě

výše, musí jít napřed kam? No přece dolů!

Proto se jako první odváží toho vývojového skoku, ve kterém právě

spočívá celá dialektika jejího dalšího vývoje. To se dá stručně vyjádřit


sloganem: „Když se chceš udržet nahoře, musíš dolů!“ A zde začíná

teprve její vlastní vývoj; když leží dole pod stromem s těžkými

frakturami a v jejím otřeseném mozku se začínají rodit představy

nástroje, kterým by se mohla dostat zpátky na strom. Aby byl její

mozek schopen tak dalekosáhlé imaginace, k tomu je zapotřebí nejen

otřes, ale i radikální změna struktury její výživy. Zatímco na stromě si

mohla volit stravu rostlinnou, zde až do vyhojení zlomenin je

odkázána na stravu, která jí sama vleze do úst, to jest na drobné

červíky, brouky, žížaly, zkrátka přechází na stravu masitou, která

působí blahodárně na vývoj mozku.

Zprvu vkládá mezi sebe, ležící bezmocně po pádu, a svoji touhu po

návratu nahoru zdánlivě nesplnitelnou představu nástroje, jakéhosi

prvního žebříku ‒ pražebříku.

A když se jí zlomeniny vyhojí, je schopna tuto představu i realizovat.


Vybudování prvního žebříku bylo už první výraznou známkou

polidštění.

Vývojová opice po něm triumfálně vstupuje až na tu úroveň, ze které

se dobrovolně odvážila svého vývojového skoku, ale vystupuje ještě nad

ni, čímž vyvolá přirozenou závist ostatních opic, které se skoku

neodvážily a zůstaly nahoře. Tyto zaostalé opice jí dříve nebo později

žebřík podříznou.

A ona padá z ještě větší výšky, z toho plyne ještě razantnější otřes

mozku, možno říci přímo „velký třesk“.

Z toho pak stejným dialektickým procesem po čase vyplyne ještě

odvážnější imaginace, až k tomu balónu, prvnímu letadlu, jejichž

postupné pády stimulují nikdy nekončící proces polidšťování v jakési

spirále vedoucí až do vesmíru. Tedy hodně vysoko nad původní strom.


V logice výkladu však nelze zapomenout na nejpočetnější kategorii

opic, to jest opice váhající, kolísavé, nerozhodné. Ty se zavěsí na větev

a čekají, jak to dopadne s těmi retardovanými nahoře na stromě i s

těmi vývojovými, avantgardními, které šly jako první do experimentu,

to jest skokem dolů.


Ale nečekají dlouho. Moudrá příroda se postarala o to, že se jim dříve

nebo později odkrví horní končetiny a gravitace sama jim pak ukáže

správnou cestu vývoje.

Tím jsme si, milé děti, názorně předvedli nejen problematiku vývoje,

ale i úskalí popularizace věd. Přitom správně prováděná popularizace

je nesmírně záslužná a nezbytná. Vždyť vědecké poznatky nám ve

všech oborech den ode dne narůstají. Tím se tradiční obory věd od

sebe vzdalují, a s nimi samozřejmě i jazyk, takoví ti geniální strýčkové,

kteří přišli na tak chytré objevy, už často ani nejsou schopni sdělit je

srozumitelně ostatním lidem. Proto musí existovat kategorie jakýchsi

mezistrýčků, kteří ještě částečně rozumějí tomu, na co přišli ti geniální

strýčkové, ale zároveň ještě neztratili schopnost sdělit to ostatním. A to

jsou právě ti strýčkové popularizátoři. Jenomže ani tato chvályhodná

popularizace se nesmí přehánět. Někdy se stává, že tito strýčkové

popularizátoři popularizují a popularizují tak, aby tomu rozuměli úplně

všichni, i malé děti.


Ale už není čemu.


Astrofyzikální přednáška o

černých děrách

Současní astrofyzikové teoretičtí i praktičtí si představují hvězdy, které

vidíme na obloze, jako kulaté, tedy sférické objekty, které mají průměr

mnohokrát větší, než je naše slunce. Naše slunce je podle nich

poměrně malé. Slunce samo je ovšem také hvězda, ale říkáme mu

slunce ve středním roce, protože má pro nás životní význam. Jeví se

nám ovšem malé, ačkoli je poměrně velké, když je blízko ‒ to jenom

opakujeme, to je otázka perspektivy. Velké auto v dálce se jeví jako

malé, přibližováním se zvětšuje, vzdalováním se zmenšuje.

Jak taková hvězda funguje? Uprostřed je žhavé jádro, ve kterém dochází

k jakési termonukleární reakci, která působí odstředivě.

Když slyšíme obrat termonukleární reakce, tak si představujeme nějaký

subjekt, který ji řídí, ať už s dobrým, nebo zlým úmyslem. V té hvězdě

je to však asubjektivní, to si jen tak ty plyny dělají samy, aby byl nějaký

pohyb. Jaké jsou to plyny? Je to vodík, který se spaluje na helium, a to

se později zase spaluje na jiné prvky. Vidíme tedy, že ve hvězdě žádný


popel není natolik popelem, aby neměl šanci stát se opět palivem.

Přitom se uvolňuje velké množství tepla, které měříme až v miliardách

Kelvínů. Nebudu vám říkat přesná čísla, protože se vás na to v nejbližší

budoucnosti nebude nikdo ptát.

Jen několik slov k té jednotce Kelvín. Zde na zeměkouli je málo

užívána. Spíše užíváme Celsia a Fahrenheity. To jméno Kelvín se plete

zase s jiným jménem, a sice jménem Kalvín. Tak pozor, Kalvín nebyl

ani fyzik, ani teplota. Byl to protestantský reformátor, původem

Švýcar. Ale přes tu omylnost Kalvína je možno si obě jména

mnemotechnicky zapamatovat. On totiž Kalvín také upaloval své

kacíře. To bylo dosti zvláštní. Reformátoři obvykle neupalovali, protože

právě když reformovali ten katolicismus a jeho inkvizici, tak chtěli, aby

se neupalovalo, zatímco Kalvínovi se právě to upalování líbilo, to

nechal a reformoval jiné stránky katolicismu. Takže si můžeme

zapamatovat: když působil Kalvín, vznikly Kelvíny. Pokud je mezi vámi

přítomen učitel fyziky, ať už přítomný nebo budoucí, může s výhodou

použít podobnosti jmen Kalvín ‒ Kelvín k motivování žáků, kteří mají

větší zájem o dějepis než o fyziku. Zaujme je pro výklad o struktuře

hvězdy, když jim obrazně řekne, že v tom jádru je vodík jakýmsi

kacířem, a proto se spaluje na helium. Později se i to helium stane

kacířem a spaluje se na něco jiného. Tento způsob výkladu pochopí

děti se zájmem o historii i děti s pyromanskými sklony.

Aby se nám hvězdná hmota nerozptýlila do vesmíru a držela

kompaktně pohromadě, působí proti odstředivé síle protisměrná síla.

Je to povrchová gravitace hvězdy, která působí dostředivě.


Na každého z vás teď také působí gravitace ne hvězdy, ale země. Kdyby

na některého z vás jenom na okamžik přestala působit, byli bychom

svědky zajímavého jevu, kterému se říká faustovský efekt. Je to situace,

jako když někdo náhle zmizí bez omluvy ze společnosti s výkřikem:

„Opět selhala.“

V pověstném bermudském trojúhelníku s tímto výkřikem prý mizí

celé bitevní lodě a letouny. Patrně tam působí neznámé gravitační pole

nějaké planety, která se potřebuje dozbrojovat. Vidí moderní letadlo ‒ a

už ho má.

Popsaným způsobem však hvězda neexistuje donekonečna. Jednoho

krásného světelného dne se termonukleární reakce jádra vypálí. Jádro

se ochlazuje, smršťuje, ze všech stran začne převládat síla gravitace a

hmota původní hvězdy, několikanásobně větší, než je hmota slunce, se

zhroutí na malou kuličku o průměru nějakých třicet kilometrů, které už

se neříká hvězda, ale černá díra neboli black hole. Černá díra tak

vzniká gravitačním kolapsem původní hmoty, má však úplně jiné

vlastnosti než tato původní hmota, která byla složena z molekul, ty zase

z atomů a ty z kladně nabitého jádra, složeného z protonů a neutronů,

kolem kterého víří na elektronové dráze sem a tam nějaký záporně

nabitý elektron. Tlakem gravitace se rozdrtí původní atomární

struktury. Vznikne jakási kaše protonů a elektronů, které se vzájemně

vyruší, takže zůstanou jenom neutrony, kterým se nemůže nic stát,

protože jsou neutrální, a tak v černé díře vzniká jakási neutronová siláž,

která způsobuje, že z černé díry nemůže uniknout žádný foton, žádné


neutrino, neboť úniková rychlost je větší, než je rychlost světla. Naopak

černá díra působí jako jakýsi gravitační vysavač. Když se nám v okolí

černé díry například nic materializuje na plus něco a minus něco,

tak se nám za normálních okolností musí zase anihilovat v nějakém

nekonečně krátkém čase, jinak by neplatil zákon o zachování hmoty,

proto to musí být nekonečně malý interval. Avšak v blízkosti černé díry

to minus něco do ní padá vtaženo gravitací a to plus něco už nemá s

kým anihilovat, a tak to vypadá, jako by bylo emitováno černou dírou,

ale to nejde, protože proti rychlosti světla není odvolání, tomu

rozumíme.


A teď je to nejzajímavější. Jak jsme se vůbec dozvěděli o existenci

černých děr, když ony o sobě nemohou dát žádný signál? Byly objeveny

nikoli těmi astrofyziky, kteří používají dalekohledů, ale naopak těmi,

kteří používají pouze dalekohledu své pronikavé dedukce. Objevili

existenci černých děr úvahami ryze teoretickými z Einsteinovy teorie

relativity. Oblast bádání o černých dírách je právě tou oblastí soudobé

vědy, kde se mladý astrofyzik hned v úvodu své dráhy musí rozhodnout

pro jednu ze dvou základně odlišných alternativ.

Buďto se smíří s tím, že černé díry na vlastní oči nikdy neuvidí, a pak

o nich může přednášet na sympoziích a publikovat v odborných

časopisech do důchodu, ne-li i déle. Anebo se rozhodne, že je jednou v

životě musí spatřit na vlastní oči, třeba s pomocí velmi silného


dalekohledu. Pak mu nezbude, než aby se dostal na pozorovatelnou

vzdálenost od hvězdy blížící se stavu gravitačního kolapsu. Ale jakmile

v té vzdálenosti bude, tak se ocitne i v gravitačním poli hroucení té

hvězdy a bude se postupně hroutit, až na ten neutronový plyn. Takže on

uvidí jenom počátek jevu, zničí nákladný dalekohled a konec si bude

muset domyslet s tím, že už o tom nebude publikovat ani referovat na

žádném sympoziu, protože to je mimo rámec možností neutronového

plynu. Tomu se říká ve vědě riziko přímého pozorovatele. Lidově

řečeno ‒ viděl příliš mnoho.


Na špici obratlovců

Fenomén idiocie bývá předmětem nejrůznějších vědeckých výzkumů,

někdy i vysoce specializovaných. Zkoumání prováděná ze zorného úhlu

psychiatrie a psychologie někdy poukazují na dosud plně neprobádané

souvislosti idiocie s jiným, zdánlivě od ní vzdáleným fenoménem, a

sice s fenoménem geniality.

V některých případech přechází jeden fenomén do druhého tak plynule,

že nelze ani dost přesně stanovit, zda je to ještě idiocie, nebo už

genialita ‒ nebo zda je to ještě genialita, nebo už idiocie. Významným

informativním kritériem, kterého se můžeme zachytit, je ovšem

schopnost širší objektivizace, sdělitelnosti a samozřejmě také

efektivnosti.

Jsou dokonce známy případy osobností nesporně geniálních, které ve

své praxi s úspěchem záměrně navozovaly jakési stavy řízené idiocie.

Takovou osobností v oblasti kriminalistiky byl například Sherlock

Holmes. Když se zabýval nějakým mimořádně obtížným případem a

ani jeho pověstné dedukce nestačily k odhalení pachatele, záměrně

eliminoval pronikavé světlo své vytříbené racionality. Byl totiž natolik

moudrý, že věděl, jak právě v tomto světle se ztrácejí jisté subtilnější

souvislosti spletitého případu, které vyvstanou teprve v šerosvitu

mozkového útlumu, odpovídajícího stavu idiocie. V takových chvílích

tedy Holmes záměrně navodil stav řízené idiocie, vzal housličky a

začal na ně hrát. Hrál a hrál, až se řešení případu, nikým nevoláno,

samo vynořilo z hlubin podvědomí před zrakem geniálního detektiva.

V zájmu historické pravdy je třeba říci, že metodu navozování stavu

řízené idiocie pomocí houslí aplikoval dávno před Sherlockem

Holmesem již v 16. století český zeman Dalibor z Kozojed ve své

pověstné Daliborce. Jeho aplikace této metody se však proslavila až

mnohem později, především zásluhou stejnojmenné opery, což lze

vysvětlit tím, že Daliborovy okamžité výsledky nebyly zdaleka tak


výrazné jako u Holmese. Dosáhl sice dílčího zlepšení ve stravě a v

zacházení, ale jinak běh událostí, které se ho bezprostředně týkaly,

svou metodou neovlivnil. K úspěšnému nasazení metody je patrně

třeba kromě nástroje míti též přesnou intuici pro vystižení správného

okamžiku, kdy je nezbytné vzít housličky do ruky.

Já zde nyní předvedu malou názornou ukázku, jak se lze pomocí

vědomě navozeného stavu řízené idiocie dopátrat i velmi subtilních ‒

povrchnímu pohledu ukrytých ‒ souvislostí vaší konkrétní divácké

situace.

Když jste dnes večer přicházeli do divadla, předpokládali jste, že zde

budou nějaké židle, sedadla a tak podobně. Mnozí z vás to považují

téměř za samozřejmost. Zkuste si ale na okamžik představit, že byste

přišli do divadla a zde by byly místo sedadel: bažinka, masožravé

rostliny, a nejen rostliny, No, do smíchu by vám nebylo!

To, že je zde sál, který vás vlídně přijal, není zdaleka tak samozřejmé,

jak si mnozí z vás mysleli. Nejen že jsou zde židle, ale ony vám jsou.

Ony vám pasují. Jako by vás ten sál očekával, jako by ten, kdo jej před

lety navrhoval, už nějak předběžně věděl, že sem právě dnes přijdete.

Ale jak to? Cožpak mohl vědět, kdo kde bude sedět? Jak se bude

jmenovat, jaká bude jeho profese? No to snad ne, to se zdá být

neuvěřitelné. Ale něco o vás vědět musel, když tento sál mohl tak

přesně navrhnout. Nějakou vstupní informaci mít musel.

Věděl, že sem přijdou ‒ obratlovci.

Ano, je to tak. Všichni, jak tady sedíte, jste obratlovci.

Pravda pro některé z vás sice poněkud nepopulární, ale to je způsobeno

tím, že se vám to v poslední době málo připomíná. Skutečnost, že

patříte mimo své lidské začlenění do širšího kolektivu zvířat ‒ rodu

obratlovců ‒ se probere v hodině zoologie, další hodinu se to odzkouší

a předtím i potom se o tom zpravidla mlčí. Pak se někteří lidé mylně

domnívají, že obratlovci jsou jenom ti za mřížemi, v zoologické

zahradě. Ale nejen tam jsou obratlovci!


Když jsem vám teď otevřeně připomněl pravdu pro vás některé snad

nezvyklou, či dokonce nepříjemnou, je nutné vám zároveň

připomenout, že nejste ledajací obratlovci. Patříte mezi vyšší a z těch

vyšších přímo mezi nejvyšší, mezi primáty. Jste na špici obratlovců.

Máte všichni žlutá trička. Cítíte ten dech v zádech? Na špici

obratlovců! To je velká čest, ale zároveň i veliká odpovědnost, protože

na vás a jedině na vás záleží, kam ty obratlovce dovedete.

Po těchto slovech by zase někteří z vás ‒ se sklony k megalomanii ‒

mohli propadnout stavu nezdravého sebeopojení. Pocit oprávněné

hrdosti na příslušnost k nejvyšším obratlovcům by mohl přerůst až v

závrať z úspěchu, vedoucí ke ztrátě perspektivy a neochotě k dalšímu

sebevývoji.

Pokud se u některých z vás tento pocit nyní dostavil, je třeba jej ihned

korigovat. Jak? Pocitem vděku a pokory! Ke komu? K těm, kteří

předcházeli! Koho mám na mysli? Nu, přece ony desítky a stovky

generací obratlovců nižších, kteří se rvali s přírodou, aby ji přetvářeli;

kteří se rvali spolu navzájem, aby sebe přetvářeli, tak dlouho, až se

prvnímu z nich v procesu tohoto dvojnásobného rvaní, až se prvnímu z

nich ‒ ani nevíme, jak vypadal ten neznámý chlupatý kamarád ‒ tedy

až se prvnímu z nich, postavil palec proti ostatním prstům.


A jen tato zdánlivá banalita, kterou vám zde nyní názorně předvedu ‒

vidíte sami, jak mi to funguje ‒ tedy tato zdánlivá banalita, kterou jste

vy již zdědili bez sebemenší vlastní zásluhy skrze genetický kód, vám

umožňuje sevřít páku stroje, volant autobusu, pero. Jenom tato zdánlivá

banalita, ve skutečnosti však událost epochálního významu, vám

umožnila podílet se na vyspělém výrobním procesu, ve kterém jste

realizovali i svůj podíl na národním důchodu, za který jste si zakoupili

vstupenku na toto představení.


Přednáška na téma: Jak vzniklo

psychodrama

Když jsme svůj první autorský program nazvali S úsměvem idiota,

netušili jsme, že upoutá zájem zcela specifického publika. Byli to

vesměs psychiatři a psychologové, kteří se s idiocií do té doby setkávali

ve své klinické praxi, a proto je zajímalo, jak vypadá tento fenomén ve

scénickém ztvárnění. Později za námi chodili i o přestávce do šatny a

tam nás pozorovali zblízka při práci. Po čase jsme je i my začali

recipročně navštěvovat na jejich pracovištích, a tak jsme získali určitý

vhled do jejich problematiky. Proto vás dnes mohu zasvěceně

informovat o jedné moderní metodě z jejich oboru.

Teď se tedy pokusím o stručnou a věcnou informaci, týkající se slova

„psychodrama“.

Slovo psychodrama se skládá ze dvou cizích slov. Samo je také cizí.

Označuje moderní léčebnou techniku z oboru aplikované psychiatrie. Já

vám ji vyložím z hlediska jejího vzniku.

Tedy, jak vzniklo psychodrama? Psychodrama vzniklo na bázi

skupinové psychoterapie. Jak vznikla tato skupinová psychoterapie? Ta

vznikla vývojem z psychoterapie individuální, z toho klasického

modelu pacient ‒ psychiatr; jedna ku jedné. Jenomže v tomto paritním

poměru mohla psychoterapie fungovat v minulosti, například v době

Freudově, kdy se u něho léčily bohaté vídeňské hysterky. Ty vlastně

také spolu s Freudem stály u kolébky psychoanalýzy. No, stály,? Ono se

při té psychoanalýze převážně leželo. Proč to byly právě bohaté

hysterky? Nu, to vám vyložím snadno. V psychoanalýze i výše honoráře

měla svou léčebnou funkci. Vždyť, co vytvářelo u těch bohatých dam

neurózu? No právě vědomí, že žijí z nadhodnoty neoprávněně

přivlastněné z práce jiných lidí. V tom spočívá největší Freudův objev:

a sice to, že těm dámám umožnil, aby se neoprávněně nabyté


nadhodnoty alespoň částečně zbavily ve formě vysokého honoráře

psychoanalytikovi, tedy jinému pracovitému člověku. Jednomu vzaly ‒

druhému daly, a tím se staly jakýmisi médii oběživa.

Tak tomu tedy bylo v době Freudově, tehdy se mohli léčit pouze

majetní. V dalších desetiletích po Freudovi však začalo duševních

poruch přibývat takovým tempem, že se staly doslova majetkem

nejširších vrstev. Aby se jejich léčba vůbec nějak zvládla, začali se

pacienti organizovat ve skupinách, které se pak léčily svépomocí, a

psychiatři už jen namátkou kontrolovali, zdali se léčí správně. Někteří

dokonce přestali nosit i své pracovní bílé pláště, aby nebyli zbytečně

nápadní.

Jak vypadá taková skupinová psychoterapie? Mnozí z vás už to znáte,,

tedy stručně zopakuji. Pacienti sedí na židlích, které jsou uspořádány v

kruhu. Proč právě v kruhu? Inu proto, že kruh je magický. Navozuje

atmosféru vzájemné blízkosti a otevřenosti. Proto také důležitá

mezinárodní jednání probíhají obvykle u kulatého stolu. A když není

kulatý k dispozici, tak zpravidla jednání nedopadají dobře.

Tedy při té skupinové psychoterapii pacienti o svých poruchách nejprve

spolu hovořili, vzájemně se svěřovali a snažili se odhalit jejich příčiny.

Ale ne každý měl stejnou slovní zásobu. Někdo měl malou slovní

zásobu a velký temperament, a když cítil, že slovy nepřesvědčí, skočil

do středu kruhu a tam to, co neuměl vyjádřit slovy, vyjádřil jinak:

výrazovým tancem, pantomimou nebo malou hereckou kreací. A

ostatní spolupacienti mu rádi vytvořili publikum. Ovšem ‒ a v tom je

zvláštnost psychodramatu ‒ publikum aktivní. Stalo se například, že

někdo předváděl svůj konflikt s manželkou. Tak si mohl vybrat

spolupacientku, která mu ji nejvíce připomínala, a ta mu ji vytvořila v

situaci například domácího konfliktu. Ostatní pacienti pozorně

sledovali, jak se přitom chová, a pak mu vysvětlili ‒ ne co říkal špatně,

o to třeba ani nešlo, ale co dělal špatně, třeba hlavou, rukou, jinou částí

těla, a pak mu to ještě jednou předvedl jiný pacient s jinou poruchou,

který mu zahrál jeho alter ego. A on sám sebe mohl vidět očima své


manželky, neboť právě toto operativní prohazování rolí je jednou z

největších vymožeností psychodramatu.

Já dám ještě jeden konkrétní příklad s pomocí tabule, abyste tomu

všichni dobře porozuměli. Pro názornost jsem vybral profesi, kterou

vám nemusím nijak objasňovat, protože ji všichni znáte: a sice profesi

mzdové účetní. To, že je nějaká osoba mzdovou účetní, si označíme

kroužkem ‒ to je průmět mzdové účetní ve zmenšeném měřítku, a dále

si ji označím písmeny MÚ. Slovo „účetní“ může znamenat cokoli, ale

když k tomu dodám adjektivum „mzdová“, tak vím okamžitě, že jde o

ženu, kdyby tam bylo „mzdový“, tak by to byl muž. Kdyby tam bylo

„mzdové“, tak by to bylo jazykově správné, ale bylo by to v rozporu se

zákoníkem práce.

To, že je tato osoba mzdovou účetní, si dále označíme tímto

psychickým vektorem. Tento obrat nehledejte v učebnicích, to teprve

zavádím aplikaci matematické terminologie na oblast psychiatrie.

Psychický vektor značí, že její profese je zároveň jistou životní rolí, to

znamená, že ona se osm i více hodin denně stylizuje, obléká a chová

tak, aby to bylo adekvátní té profesi, což také její okolí od ní očekává.

Kromě toho může mít současně i jiné životní role.

Tak například může být manželkou, ve svém osobním volnu. Tady je

dobré, když je nějaký úhel, tedy to alfa, různé od nuly.


Kdyby se to alfa rovnalo nule, tak se mi oba vektory ztotožní a

hovoříme o profesionální deformaci. To znamená, že je doma mzdovou

účetní a v práci manželkou.

Život ženy ve vyspělé společnosti postindustriální se však neredukuje

na tyto dva základní vektory, ona může mít ještě celou řadu jiných rolí.

Tak například může být ve svém soukromí milenkou.

Ale pod všemi těmito více nebo méně zjevnými rolemi je tato

konkrétní osoba latentní skrytou Rusalkou. To je čárkovaný vektor.


Já vám to namaluji ještě názorněji.

Toto bude průřez její hlavou.

Tady je nějaká ta šedá kůra mozková, ŠKM.


Tady je podkoří, označíme si PDK.

Tady je super ego, tedy SE.

A pak má oči, nos, ústa,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist