E-kniha: Chlapec, který se setkal s Ježíšem - Immaculée Ilibagiza; Steve Erwin

TRITON

Praha / Kroměříž

Immaculée Ilibagiza a Steve Erwin

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

Segatašja z Kibeho

Immaculée Ilibagiza a Steve Erwin

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

Segatašja z Kibeho

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukovánažád

ným mechanickým, fotografi ckým či elektronickým postupem, žádnou formou

fonografi ckého záznamu, nesmí být uložena v žádném vyhledávacím systému či

databázi a nesmí být zpřístupněna či jinak kopírována pro veřejné čisoukro

mé účely. Možné je pouze „seriózní využití“ ve formě krátkých odkazů a citací

v článcích a recenzích. V ostatních případech je nezbytné předem požádat

o svolení vydavatele. Autorčiným záměrem bylo pouze poskytnout informace

obecného charakteru, jež by čtenářům pomohly dosáhnout emocionální adu

chovní pohody. Pakliže čtenář využije informace v této knize sám pro sebe, kče

muž je ze zákona oprávněn, nepřebírá za něho autorka ani vydavatel žádnou

odpovědnost.

Tune into Hay House broadcasting at: www.hayhouseradio.com

Copyright © 2011 by Immaculée Ilibagiza

Originally published 2011 by Hay House Inc., USA

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Translation © Václav Petr, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-778-1

Věnováno Segatašjovi, příteli, skutečnému vizionáři

a Božímu poslovi. Modlím se, aby církev tvá zjevení jednoho dne

ofi ciálně uznala a aby veškerá poselství, jež ti Ježíš svěřil,

uslyšel a respektoval celý svět.

OBSAH

Kapitola 1: Hlas v temnotě ...................................................................... 11

Kapitola 2: První zprávy o Segatašjovi ................................................... 23

Kapitola 3: Vizionáři z Kibeho ............................................................... 40

Kapitola 4: Vizionář: dítě, syn, bratr a nováček ..................................... 59

Kapitola 5: Pátrání po Segatašjovi ......................................................... 81

Kapitola 6: Pohostinný doktor a konec časů .......................................... 99

Kapitola 7: Segatašjův rozhovor s Ježíšem o konci světa ..................... 115

Kapitola 8: Mystické poutě a Mariina láskyplná náruč ....................... 123

Kapitola 9: Odchod z domova, kmotr a cesta do Burundi ................... 136

Kapitola 10: Mise do Konga ................................................................... 149

Epilog: Mé osobní setkání se Segatašjou ..................................................... 168

Poděkování ................................................................................................... 178

O autorech ..................................................................................................... 179

Poznámky ....................................................................................................... 181

„Ti, kteří vědí, že jsem kdysi navštívil zemi, by měli také vědět,

že jsem se již vydal na cestu zpátky.“

– JEŽÍŠ PROSTŘEDNICTVÍM SEGATAŠJI

11

PRVNÍ KAPITOLA

Hlas v temnotě

Zpočátku jsem neviděla vůbec nic. Uvědomovala jsem si jen, že jsem se

ocitla v naprosté tmě. Vzbuzovala ve mně pocit, že bych se v ní mohla

i zadusit, tak byla černá. Pak, jako jakési záchranné lano vržené z hlubin

noci, si k mým uším našel cestu známý hlas, a byl to hlas uklidňující,

utěšující, hlas člověka, jehož jsem od dětství milovala a jemuž jsemdůvěřovala. Patřil Segatašjovi. Ve Rwandě, v mé africké vlasti, Segatašja

proslul jako „chlapec, který se setkal s Ježíšem“.

Segatašjův laskavý hlas ke mně doléhal přes černou hlubinu jakoby nesen na chladivé bríze. Hlas, zpočátku nesrozumitelný, se zvolnazformoval ve slova a mírně zašeptal: „Až nadejde náš čas opustit tento svět, čeká nás všechny nebe, je však nezbytné, aby naše srdce byla čistá a ryzí.“

Náhle jsem si uvědomila, že musím spát a snít, neboť Segatašja byl zavražděn. Již před mnoha lety se stal jednou z více než milionunevinných obětí zmasakrovaných během strašlivé rwandské genocidy roku

1994. Nyní ukazoval kalendář polovinu listopadu roku 2010 – tedyalespoň ve chvíli, kdy jsem oné noci uléhala ke spaní – takže jsempochoila, že sním. Zároveň jsem však poznala, že se tento sen nepodobal

žádnému ze snů, jež jsem kdy snila. To, co jsem v té chvíli cítila, bylo

stejně živé, jasné a skutečné jako události, jež jsem prožívala v bdělém

stavu.

12

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

Opět ke mně hlas promluvil: „Ježíš říká, že svá srdce musímepřiravit na konec časů. Jednoho dne všichni zemřeme – nesmíme žít tak, jako bychom netušili, že náš čas na zemi jednou skončí. Svět sámskončí, ten den se rychle přibližuje. Musíme projevit lítost, kát se za všechny svoje hříchy, než bude příliš pozdě. Musíme žádat o odpuštění všech svých provinění a nalézt ve svých srdcích sílu odpustit těm, kteří seprovinili proti nám. Musíme očistit svá srdce Boží láskou a očistit své duše životem naplněným láskou a dobročinností. Musíme svoje duše přiravit na soudný den. Kristův návrat se blíží a brány nebeské se nám otevřou jen tehdy, usoudí-li Pán, že jsme hodni vstoupit do jehokrálovství.“

Slova mi byla stále známější a povědomější. Uvědomila jsem si, že nepoznávám jen hlas, ale i konkrétní poselství. Slyšela jsem totižSegatašju odříkávat přesně totéž varování v době, kdy jsem byla malá.

Ve snu jsem klouzala nad zemí. Srdce mě táhlo za hlasem, který mě postupně vyvedl z temnoty do zlatého světelného kruhu. Uprostředsvětelné lázně se shromáždilo několik desítek lidí. Všichni pozorněnaslouchali slovům chlapce, který na ně mluvil s vášnivou naléhavostí. Mladík seděl na dlouhé dřevěné lavici, zatímco se kolem něj tísnily zástupyposluchačů. Byl ke mně otočený zády, neviděla jsem mu do tváře, ale byla jsem si jistá, že je to Segatašja.

Poprvé jsem jej slyšela mluvit, když mi bylo dvanáct, a nic na světě mi už nevymaže z paměti ani bohatou intonaci jeho hlasu, ani zázračný obsah jeho poselství. Vlastně jsem si jistá, že to tak cítil každý člověk, který někdy Segatašju slyšel mluvit – jakmile se jeho milující slovadotkla vašeho srdce, navždy se do něj zapsala. Těm z vás, kteří neznají mou nejnovější knihu „Naše Paní z Kibeho: Panna Maria promlouvá ke světu ze srdce Afriky“, bych měla vysvětlit, že v 80. letech Segatašja patřil do skupiny mladých vizionářů avizionářek, jimž se v odlehlé rwandské vesnici Kibeho ukazovala Panna Maria – a v Segatašjově případě Ježíš Kristus.

13

Hlas v temnotě

V té době se tam vyskytovaly desítky vizionářů, kteří tvrdili, že mají

božská zjevení, ale v knize „Naše Paní z Kibeho“ jsem se soustředila na

osm mladých lidí, kteří byli shledáni nejvěrohodnějšími nejenkatolickou církví, ale i desetitisíci poutníků, kteří se stahovali do Kibeho vtouze zachytit něco z Božího vnuknutí.

Vizionáři v podstatě předávali poselství lásky, nabádali nás, jak žít

lepší život, takový, který by spíše odpovídal Boží vůli. Sdělovali nám, že

na základě dodržování pokynů těchto poselství se svět může státpokojnějším místem pro život a že se naše duše budou moci lépe připravit na

poslední den života, kdy se setkáme s Ježíšem a budeme muset z našeho

působení na zemi skládat účty.

Blahoslavená Matka i Ježíš jednoznačně upozorňovali, že nebeská

poselství předávaná v Kibeho se bezprostředně dotýkají každéhočlověka na světě. Obsahovala výstrahy určené Rwandě, celé naší planetě

i duši každého z nás, závažná upozornění na strašlivé věci, jež se nám

mohou stát, jednotlivcům i celému lidskému druhu, jestliže senenaučíme ryzímu a láskyplnému životnímu stylu, k němuž nás Maria a Ježíš

vyzývají. Ježíš Segatašjovi sdělil, že svět je ve velmi špatném stavu a že nás čekají strašlivé věci. Pokud se však budeme modlit z celého srdce a upřímně konat dobré skutky, pak bez ohledu na to, jak příšerné věci se mohou stát, nalezneme pokoj ve světě tomto i příštím.

Když v Kibeho začala zjevení, bylo mi jedenáct let. Zkušenostivizionářů s úžasnými mystickými zážitky a zázračnými nebeskými poselstvími,

jež nám vizionáři předávali, mi utvářely život v tolika ohledech, že je jen

stěží spočítám. A žádný z vizionářů neovlivnil mou mladou mysl, rašící

víru a dlouhodobý duchovní růst více než Segatašja. Jeho jedinečný

osobní příběh a neuvěřitelné spojení s Ježíšem tehdy uchvátily moudětskou představivost a dodnes ji udržují v radostném okouzlení. Jsem si

jistá, že pokud byste Segatašju poznali jako já, cítili byste přesně totéž.

Zjevení v Kibeho sice ještě nejsou ve značné části světové veřejnosti

příliš známá (i když tvrdě pracuji na tom, aby se to změnilo), alezázračné události, jež se tam odehrávaly, vyzařují přes rwandské farmy, lesy

14

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

a džungle a elektrizují celou mou rodnou zem s takovou silou aintenzitou, že místní kněží, biskupové a arcibiskupové byli nuceni zbystřit

a reagovat na ně. Cožpak je mohli ignorovat? Nesčetné zástupyRwanďanů cestovaly stovky kilometrů pěšky, často bez potravy a bezpřístřeší, jen aby spatřily vizionáře v Kibeho a staly se tam přímými účastníky

zázraků.

Ofi ciální představitelé katolické církve přistoupili k vyšetřovánívzniku a povahy zjevení a k výzkumu podléhajícímu striktním pravidlům.

Účelem bylo důkladně zhodnotit a rozpitvat všechny aspekty života,původu a osobních poměrů vizionářů. Byla sestavena vyšetřovací komise

a do výzkumu ohromujících nadpřirozených jevů v jednom znejodlehlejších regionů afrického vnitrozemí se vložil sám Vatikán.

Výzkum, který vedli církevní experti a nechyběli v něm špičkovíteologové, přírodovědci, lékaři a psychiatři, trval plná dvě desetiletí.Pozitivní závěry vyšetřovací komise po dvacetiletém výzkumu se jevily téměř stejně zázračně jako samotná zjevení Panny Marie a Ježíše.

V listopadu 2001 Vatikán učinil nesmírně vzácné rozhodnutí a přiznal autentičnost zjevení Panny Marie v letech 1981 až 1989 třemkibežským vizionářkám. Všechny tři tyto vizionářky, Alfonsína, Anathálie

i Marie-Claire, byly tehdy žačkami kibežské střední školy a byly také

prvními vizionářkami, které měly v kibežském regionu zjevení. Církev

ofi ciálně podpořila „Svatyni Naší Paní Bolestné“ jako místo mariánské

úcty a z Kibeho se stalo vůbec první uznané místo zjevení Panny Marie

v Africe. Malá svatyně u malé vesnické školy se zvolna, ale neochvějně

stává oblíbeným poutním cílem věřících ze všech koutů světa.

Je slabé slovo říci, že mě církevní rozhodnutí nadchlo. Skutečnost, že

se poselství Panny Marie a jejího Syna dostala do světa navzdory tomu,

že byla zjevena lidem v tak zapadlé zemičce – navíc v krajině, kterou

postihly a poskvrnily nejďábelštější formy masových vražd – mipotvrdila, že Boží moc nezná mezí a že jeho láska překoná všechny překážky.

Vatikánské rozhodnutí podpořit svatyni Naší Paní mě natolikinspirovalo, že jsem usedla a napsala knihu „Naše Paní z Kibeho“ (Our Lady

15

Hlas v temnotě

of Kibeho), která vyšla anglicky v roce 2008. Chtěla jsem, aby se okibežských vizionářkách a jejich poselství lásky, naděje a pokoje dozvěděl

celý svět. Chtěla jsem, aby celý svět sdílel mou lásku k Panně Marii.

A chtěla jsem, aby se celý svět vydal do Rwandy na návštěvupozoruhodné svatyně Naší Paní, aby na onom posvátném místě lidé na vlastní kůži

zakusili sílu a čistotu její lásky.

V mnoha ohledech se má přání uskutečnila. Kniha „Naše Paní zKibeho“ byla zatím přeložena do více než deseti jazyků. Pokud Bůh dá,jednoho dne si ji přečtou lidé všech zemí na planetě. Někteří z těch, kteří

knihu četli – a byly jich stovky – podnikli pouť ke svatyni v Kibeho

a pouť jim změnila život. Mnozí z nich prožili zázračné uzdravení –naříklad jeden malý chlapec, jehož jsem osobně znala, se vyléčil zrakoviny kostí poté, co se jeho babička modlila sedmibolestný růženec v kapli,

v níž se vizionářkám občas ukazovala Panna Maria. Osobně jsem do

Rwandy doprovázela desítky přátel ze Spojených států. Na požehnané

půdě, kde se Panna Maria a Ježíš zjevovali mladým vizionářům, jsem se

stala očitým svědkem mnoha proměn lidských srdcí a duší.

Avšak navzdory nesmírné radosti, že jsem světu umožnila trochupoznat Kibeho a jeho vizionáře a vizionářky a představila mu stručnývýběr z mnoha poselství, jež jim byla zjevena, nezbavila jsem se pocitu, že

jsem světu jedno podrobné kibežské vyprávění zůstala dlužna, a sice

právě to, o něž jsem se chtěla podělit nejvíce – vyprávění o Segatašjovi.

V knize „Naše Paní z Kibeho“ jsem sice zmínila a popsala všech osm

hlavních vizionářů (včetně Segatašji), jenže jsem se téměř výhradně

soustředila na tři původní, církví a Vatikánem schválené vizionářky

a jejich zjevení Panny Marie. Ke katolické církvi a Vatikánu chovámnesmírnou úctu – nechtěla jsem působit potíže a znepokojovat ani oficiální představitele ve Rwandě, ani ofi ciální představitele v Římě.Vynechala jsem tudíž podrobnosti vizí a poselství, jež církev dosud neschválila.

Pokud je třeba posoudit, zda v tom kterém konkrétním případě šlo či nešlo o zázrak, Vatikán postupuje velmi obezřetně. Každou událost,která jen trochu zavání nadpřirozenem, musejí církevní experti důkladně

16

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

metodicky prozkoumat, než vynesou konečný verdikt a přiznají či neřiznají jí autentičnost.

Mezi množství starostí a znepokojení, jimiž se Vatikán v souvislosti se zázraky a zjeveními trápí, patří i vysoce opodstatněná obava, že by takové jevy mohly být dílem démonů, případně samotného ďábla – to, co se na první pohled jeví jako nebeský zázrak, se ve skutečnosti může ukázat jako satanský trik, jehož cílem bylo zavést ukvapené a neopatrné lidi na cestu do temnoty, hříchu a zatracení.

Vzhledem k tomu, že Segatašjovy vize nebyly okamžitě zařazeny do ofi ciálního církevního uznání kibežských zjevení, zpočátku jsem seobávala, že se někomu ve Vatikánu nebo ve rwandské církvi zdál býtSegatašja se svými poselstvími podezřelý. Chvála Bohu, byla jsemubezpečena, že pravdou je pravý opak. Všichni církevní představitelé, kteří se zabývali kibežskými zjeveními, si ve skutečnosti Segatašji nesmírněvážili, jako člověka i jako vizionáře. Několik nejvyšších rwandských církevních představitelů mě osobně ujistilo, že se důkladně zkoumala a opakovaně přezkoumávala každá vize a poselství, jež kdy Segatašja obdržel. Všichni zúčastnění nakonec neměli o chlapcově upřímnosti a autentičnosti jeho setkání s Ježíšem a Pannou Marií ani stínpochybnosti.

Když jsem se svěřila se svými obavami jednomu z klíčovýchcírkevních vyšetřovatelů, odpověděl mi: „Immaculée, všichni členovévyšetřovací komise, kteří sledovali Segatašjova zjevení, kteří jej podrobovali lékařským vyšetřením nebo kteří studovali jeho duševní stav a morální rysy, měli absolutní jistotu, že tento chlapec opravdu hovořil s Ježíšem a Marií a že jeho poselství pocházejí přímo z nebes. Nejdůležitější bylo, že veškerá zjevená poselství, jež Segatašja přinášel, a všechno, co tento hoch pronášel během své kazatelské mise šíření Božího slova, plněpodorovalo a doplňovalo doktríny naší víry a nikdy se nepříčilo ničemu, co je psáno v Bibli. To jsou zásadní podmínky, jež musejí být splněny, když církev studuje výskyty nadpřirozených jevů a zvažuje uznání vizionáře

nebo zjevení, a Segatašja tyto podmínky suverénně splňoval.“

17

Hlas v temnotě

„Když tedy splňoval veškeré podmínky, jež se požadují pro získání ofi ciálního církevního uznání, proč se jeho jméno neocitlo mezi oficiálně uznanými vizionáři?“ zeptala jsem se.

„Musíte být trpělivá, mé dítě,“ odtušil ofi ciální představitel. „Nežcírkev uzná zázrak, obvykle jí to zabere celá staletí. Lidé pověřenívyšetřováním v Kibeho přiznali autentičnost prvním vizionářkám, jež mělyzjevení Panny Marie; trvalo jim to pouze dvacet let, což je malý zázrak sám o sobě. Církev je tu už dva tisíce let, není prostě zvyklá dělat ukvapené závěry. Buďte trpělivá, Immaculée – na základě všech dokladů, jež jsem měl možnost vidět, jsem si jistý, že církev nakonec Segatašjova zjevení a poselství od Ježíše přijme. Nebude to trvat dlouho a Segatašja se od Vatikánu dočká ofi ciálního uznání jako pravý vizionář.“

Navzdory výše zmíněným výrokům musím zdůraznit, že Segatašjova poselství dosud církví uznána nebyla. O jeho úžasných zjeveníchnicméně píši jako očitá svědkyně, jako skutečná věřící, protože do hloubisrdce cítím osobní povinnost se o Segatašjův příběh s lidstvem podělit.

A vzhledem k tomu, co jsem slyšela od mnoha vysoce postavených církevních představitelů, podělím se s vámi o Segatašjova poselství s klidným svědomím, abyste si o nich mohli udělat vlastní úsudek.Věřím, že církev jednoho dne Segatašjova zjevení uzná – a že se pak jeho příběh a obsah poselství zveřejní v plném rozsahu. Tato kniha je jen prvním krokem. Vědomí, že záhy budou číst o Segatašjovi další lidé, naplňuje mé srdce radostí.

Během svých cest jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří četli mouknihu „Naše Paní z Kibeho“ a byli jí pohnuti. Získala jsem zadostiučinění, že jsem splnila svůj díl práce a seznámila svět se zázraky a poselstvími kibežských zjevení. Zdá se však, že Segatašja se mnou toto uspokojení nesdílel, a tak se dva roky po publikování mé knihy rozhodl, že měnavštíví ve snu a naznačí mi, jak přesně to cítí on. Vraťme se tedy ke snu před mnoha dlouhými měsíci, kdy jsem zpovzdálí sledovala, jak Segatašja předává Ježíšova poselství rostoucímu zástupu

18

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

posluchačů, který jej obklopoval. Ze Segatašjova tichého laskavéhohlasu zaznívala jeho tradiční vážnost a upřímnost. Hovořil spěšně, jako by

v krátkém čase musel sdělit velmi mnoho.

Chvíli jsem stála na okraji světelného kruhu a mlčky naslouchala jeho řeči. Když jsem jeho hlas po dlouhé době zase slyšela, cítila jsem, jak mě hřeje u srdce. Posléze jsem vstoupila do světla a zamířila kSegatašjovi. Musela jsem se prodrat davem, ale nakonec jsem došla až kSegatašjově lavici a sedla si vedle něj.

Stále se díval jiným směrem, ale cítila jsem, že o mé přítomnosti ví. Znali jsme se mnoho let, a tak jsem věděla, že mě pozná, jakmile si všimne, že jsem se vedle něho posadila. Uvědomovala jsem si také, že i když už mnoho let pobývá na nebesích, musí vědět o knize, kterou jsem napsala o Kibeho, a musí z ní mít radost. Z jakéhosi důvodu však Segatašja zůstal otočený zády ke mně a neotočil se, aby mě pozdravil. Přepadl mě svíravý pocit, že se na mě podívat nechce.

Nakonec jsem to už nevydržela. Uchopila jsem jej za rameno aopatrně jsem si jej otočila k sobě. „Segatašjo!“ vykřikla jsem. „Co tady děláš? Vždyť jsi mrtvý! Proč ses vrátil do tohoto života? To nevíš, že s těmi lidmi mluvit nemůžeš? Až pochopí, že jsi mrtvý, vyděsí je to. Utečou, protože budou příliš vystrašení, než aby vyslechli, co jim tady povídáš!“

Srdce mi pokleslo, když jsem spatřila výraz v jeho laskavé tváři. Onen chlapec, jehož jsem tolik milovala, a jemuž za života nikdy nezmizel úsměv ze rtů, vůbec nevypadal potěšeně, že mě vidí.

„Ptala ses, proč jsem tady?“ zeptal se stroze. „Důvod je prostý: když není nikdo ochoten předávat má poselství světu, musím to udělat sám.“

Zalapala jsem po dechu. Žaludek se mi sevřel, když jsem siuvědomila, že Segatašja si sice byl mé knihy o Kibeho velmi dobře vědom, ale že ho nepotěšila.

A pak mi Segatašja beze slov nahlédl do srdce a zeptal se mě:„Immaculée, proč ti tak záleží na tom, jestli církev ofi ciálně uzná či neuzná vize, jež jsem měl, když jsem ještě žil tady na zemi? Víš přece, že čas se pro lidstvo již nachýlil. Víš, že je konec blízko. Cožpak není vyprávění

19

Hlas v temnotě

mého příběhu důležitější, než čekat, až někdo tady na zemi dá mým

slovům schvalovací štempl? Což není nejdůležitější věcí na světě, aby se

lidé dozvěděli, jaká poselství mi Ježíš svěřil? Co je důležitějšího, než

sdílet s ostatními poselství, jež Ježíš chce předat lidem tak rychle, jak

jen to je možné? Poselství, jež by měli znát hned teď, dokud nebude

příliš pozdě?“

Pak se Segatašja usmál a dodal: „Víš, některá poselství jsou takdůležitá, že se musejí sdělit okamžitě, za každou cenu. Některé věci jsou tak podstatné, že nemohou čekat na schválení!“

Nahnul se ke mně a vzal mě za paži. Trhla jsem sebou a probudila jsem se. Jakmile jsem otevřela oči, věděla jsem, že to nebyl obyčejný sen. Zažila jsem navštívení z nebe. Segatašja opustil ráj, aby mi svěřil úkol –vyprávět jeho příběh a podělit se o jeho poselství s co největším počtem lidí.

Ani jsem se nezdržovala rozsvěcováním stolní lampičky. Z nočního stolku jsem ihned vytáhla pero a papír a ještě v kalném světle úsvitu jsem si začala načrtávat obrazy, jež mi ze Segatašjovy návštěvy utkvěly v mysli – z návštěvy, která mi v srdci zapustila kořeny a zvolnarozkvetla v knihu, kterou nyní držíte v ruce. A i když zde zapsaná poselství mohou mnoha z vás znít nově, ve skutečnosti existovala již odsamotného stvoření vesmíru. Jsou to poselství, jež světem rezonují přes 2 000 let, a pokud jim otevřeme svá srdce, bude se jejich ozvěna šířit v našich duších navždy.

Segatašjova poselství je v podstatě možné najít v Bibli, formulovaná Ježíšovými výroky. Slyšet tato poselství přímo ze Segatašjových úst však v mnoha ohledech vzbuzuje dojem, že je slyšíte z úst jednoho z učedníků Páně, jednoho z požehnaných apoštolů, kteří s Kristemběhem jeho kazatelské činnosti prochodili Svatou zemi. Říkám to proto, že Segatašja, stejně jako starověcí učedníci, byl chlapcem, který rozmlouval přímo s Ježíšem – chlapcem, jehož si Ježíš k rozhovoru vybral. A stejně jako učedníci, ani Segatašja netušil, kdo Kristus je, když se mu

20

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

poprvé zjevil. To proto, že Segatašja byl chudý, negramotný africkýrolník, navíc pohan.

Ještě v létě roku 1982, kdy se mu Pán poprvé ukázal, nedospělýSegatašja nikdy nevkročil do kostela a neměl představu, kdo vlastně bylJežíš Kristus. Hochova nevědomost z něho svým způsobem udělalaideálního kandidáta pro přijetí poselství Páně, protože kladl stejné otázky, jaké byste možná kladli vy sami, kdybyste se mu náhle ocitli tváří v tvář, třeba: „Proč je vlastně tak důležité milovat Boha?“ a „Koho bych měl milovat víc, Boha, Ducha Svatého, Ježíše, nebo Pannu Marii? Bible říká, že bych tě měl milovat, Ježíši, víc než svoje rodiče či kohokoli jiného... copak to můžeš myslet vážně, když jsem tě potkal teprve před chvílí?“

Segatašja zašel dokonce ještě dál a zeptal se Ježíše: „Proč bych podle tebe měl milovat svoje nepřátele, když ani Bůh nemiluje svéhonepřítele, satana?“

Segatašjova dětská bezelstnost a nevinnost při kladení otázek Ježíši mě vždycky zahřívala u srdce a nutila mě k úsměvu. Nejdůležitější však bylo to, že Pánovy odpovědi na jeho otázky se mi staly jakousi duchovní mapou, mapou, do níž jsem znovu a znovu nahlížela, když jsem sesnažila najít svou cestu tímto neklidným světem.

Kdykoli jsem v životě musela čelit těžkým a náročným situacím, jež se zdály naprosto beznadějné – třeba když jsem skrývala v titěrnékouelně před vrahy s mačetami během genocidy roku 1994 – hledala jsem útěchu ve slovech kibežských vizionářů, zejména ve slovechSegatašjových. Poselství, jež nám Ježíš zanechal v Bibli a jež nanovo svěřilSegatašjovi, nám mohou uzdravit tělo a povzbudit duši, a mohou nám dodat odvahu, útěchu a sílu přenést se i přes nejsmutnější období osobního zármutku a zoufalství.

Velmi bych si přála, aby ti, kteří jsou hluboce znepokojeni neboumořeni bolestí každodenních strastí, naslouchali hřejivým a útěšným slovům, jež Ježíš svěřil Segatašjovi ve chvíli, kdy chlapec utrpěl osobní tragédii, a nerezignovali na život, nevzdali se víry v Boha, neutíkali se k drogám či alkoholu a nepřemýšleli o skoncování s drahocenným

21

Hlas v temnotě

tem, který jim dal Bůh. Jak řekl Pán: „I když nyní takto trpíte, vězte, že já

jsem už dříve prošel ještě větším utrpením, než je to vaše... vzchopte se

a nevzdávejte se naděje. Držte se mě, věřte ve mě, opřete se o mne a já

vás vaším temným obdobím provedu. Držte se pravdy a já tu budu pro

vás... volejte mne a nikdy nebudete sami, proste a já vás vyslyším...“

Kdykoliv si přečtu poselství tohoto typu, dostává můj život větší

smysl. A i když se někdy Segatašjovým debatám s Ježíšem směju, jejich

otázky a odpovědi mě nikdy nezklamou, protože mne naplňují úžasným

pocitem pokoje, míru pramenícího z jistoty, že Bůh je tu vždycky pro

nás, že každého z nás nezměrně miluje, že nám pomáhá, kdykoliv jej

zavoláme, a že na nás všechny na nebesích netrpělivě čeká, dokud naše

srdce nebudou připravená na setkání s ním.

A to je patrně i to nejdůležitější poselství, s nímž se nám Segatašja

svěřuje: že nás Ježíš ze vší síly chce připravit na posmrtný život.

Na následujících stránkách narazíte na varování, že lidstvu hrozínebezpečné období – strašlivé a katastrofi cké události, jež svět čekají ve

dnech příštích. Toto období je známé jako „konec časů“ – tak se o něm

alespoň zmiňuje kniha Zjevení čili Apokalypsa. Uvědomit si to všakneznamená, že bychom měli žít ve strachu či zoufalství, nebo že bychom

měli tváří v tvář budoucnosti ztrácet odvahu. Ježíš sdělil Segatašjovi, že

bychom se konce světa neměli bát, ale že bychom se spíše měli zajímat

o to, jak prožíváme své každodenní životy, protože konec může přijít

v kterýkoli okamžik.

Mladý vizionář nám například ukazuje, že tyto časy jsou pro každého

z nás mimořádnou příležitostí k duchovnímu rozvoji. Skrze zjevenáposelství zjistíme, jak máme žít, abychom byli připraveni na den, kdy se –

doslova – setkáme se svým Tvůrcem. A pokud využijeme tutovelkoleou příležitost, která se nám nabízí, můžeme se radovat z věčnosti v ráji.

Nesmíme však tuto příležitost promarnit. Vzpomeňte, jak mi Segatašja

ve snu řekl: „Některé věci jsou tak důležité, že se musejí udělat hned!“

Segatašjův příběh je radostný a poselství, jež přináší, jsou léčivá

a spásná. Zasloužil se o proměnu mého srdce a vdechl tomu, jak vnímám

22

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

život tento i život příští, nesmírnou krásu. S Boží pomocí a láskoudou

fám, že poselství, jež najdete na následujících stránkách, vám přinesou

totéž.

Dovolte mi začít tím, že se vám představím a povím vám něco oprv

ních zjeveních Panny Marie a jejího Syna v Kibeho. A pak bude mou

velikou ctí a potěšením představit vám Segatašju, chlapce, který sese

tkal s Ježíšem. Vím, že se z vás stanou přátelé na celý život.

23

DRUHÁ KAPITOLA

První zprávy o Segatašjovi

Jméno Segatašja jsem poprvé zaslechla ve své rodné Rwandě jakoholčička vyrůstající v malé vesničce Mataba.

Většina lidí mimo Afriku nikdy o Rwandě neslyšela – a pokud ano, vybaví se jim krajina, kde uprostřed devadesátých let došlo k jednomu z nejdivočejších masových vraždění na světě.

Rwandská genocida byla výbuchem nebývale krvavých jatek, jež v mé vlasti vypukla na jaře 1994. Během necelé stovky dnů byl brutálněvyvražděn milion nevinných mužů, žen a dětí (včetně většiny členů mé rodiny a mých přátel). O příčinách, hrůzách a následcích této genocidy – a o povznášející epizodě, kdy mi v oněch temných časech zázračně zachránil život Bůh a skrze lásku a odpuštění spasil mou duši – jsem se rozepsala ve svých prvních dvou knihách: „Přežila jsem: otevřenávýpověď o zradě, nenávisti a odpuštění“ (Left to Tell: Discovering God Amidst the Rwandan Holocaust) a „Odpustila jsem: povstání z popela rwandské genocidy“ (Led by Faith: Rising from the Ashes of theRwandan Genocide).

V těchto prvních dvou knihách jsem se s čtenáři podělila o svénejmilejší vzpomínky na požehnané dětství. Vyrůstala jsem ve velmi šťastném domově, vychovávali mě milující rodiče, Leonard a Rosa, azbožňovali tři starostliví bratři, Aimable (nejstarší), Damascene (o pár let starší než já) a Vianney (milovaný benjamínek rodiny).

24

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

Moji rodiče byli zbožní katolíci a křesťané otevřeného srdce, žijícípodle zlatého pravidla, že by se člověk měl k druhým chovat tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. Oba byli zaměstnáni jako učitelé, měli v obci vůdčí postavení a v celém regionu požívali úctu, protože uměli dobře poradit, byli velkorysí a konali samé dobré skutky. Žili jsme v domě u jezera, v zemědělské oblasti, která byla (jako většina Rwandy) úrodná, klimaticky příjemná a krásná, že to bralo dech. Vesnička byla od nejbližšího velkého města vzdálena mnoho hodin cesty a za sousedy jsme měli prosté dobrosrdečné lidi, kteří byli k sobě navzájemohledulní a za všech okolností laskaví a přátelští.

Nezáleželo na tom, zda jsem byla zrovna sama doma, nebo zda jsem sama pendlovala mezi základní školou a domovem potřináctikilometrové silnici obklopené lesy, vždycky jsem se cítila v bezpečí, chráněná, opečovávaná. Jako holčička jsem byla přesvědčená, že můj domov a má vlast jsou tím nejpokojnějším a nejlaskavějším místem na celém světě. Ani náznakem jsem netušila, že se v mé zemi již dlouho kumulovalo etnické napětí, jež nakonec v roce 1994 vybuchlo v hrůzné násilí, kdy se soused postavil proti sousedovi – s podporou zkorumpované aďábelské vlády – a národní většina (kterou tvořil kmen Hutuů) vyvraždila mačetami, palicemi a klacky téměř veškerou národní menšinu (kterou tvořil kmen Tutsiů, z něhož pocházela i má rodina).

Vlastně jsem se jako malá cítila tak bezpečně a šťastně, že mýmnejvětším životním zájmem bylo odříkat značný počet denních modliteb a zúčastnit se mnoha mší, abych se pak jako velká mohla stát jeptiškou. Z jakéhosi důvodu jsem jako dítě byla uchvácená (což mimochodem trvá dodnes!) vším, co souviselo s Bohem. Mou trvalou pozornostupoutávalo všechno, co se týkalo života Ježíše, svatých, blahoslavené Panny Marie, a vůbec všechno, co mělo co do činění s nebesy. Mé drobnéložnici dominovala vlastnoručně upravená svatyňka, sestávající ze stolečku prohýbajícího se pod množstvím sošek Panny Marie, votivních svíček a obrázkových knih o apoštolech a světcích. Mou oblíbenou kratochvílí bylo modlit se s nejlepší kamarádkou Janetou nebo poslouchat

25

První zprávy o Segatašjovi

ženské příběhy – zvláště večer, kdy už jsem měla hotové domácí práce

i ostatní povinnosti a nádobí od večeře bylo umyté a uklizené. Tehdy se

naše rodina scházela v obýváku, neboť byl čas, jak jsem říkala, na„vyrávění příběhů“.

Vyprávění příběhů tvoří významný aspekt naší kultury a v dětstvípatřilo k mým nejdůležitějším aktivitám vůbec. Podobně jako většinaoblastí Rwandy, státu výrazně chudého a převážně zemědělského, i naše

vesnice Mataba byla, co se týče moderních vymožeností, ještěprimitivní. Se zbytkem země nás spojovala jediná hliněná silnice a soustavadobytčích stezek, neměli jsme tekoucí vodu a elektřinu jsme v podstatě

vůbec neznali. Je tedy zřejmé, že jsme neměli ani biografy a nákupní

střediska, kde bychom se jako děti mohly potloukat; moji bratři a já

jsme dokonce ani nikdy nespatřili – s výjimkou stránek v časopisech –

televizi. V době mezi západem a východem slunce nám tudíž zbývalo na

zábavu jen velmi málo prostředků. Jakmile slunce zapadlo, nastala tma,

a v noci jsme se jen zřídka odvážili vyjít ven.

Jakmile táta po setmění zamkl dům, rodina se mohla zabavit vpodstatě jen dvěma způsoby. První formou obveselení byl starodávnýobyčej zvaný igitaramo. Igitaramo je pradávný rwandský rituál, při němž

se rodinní či kmenoví příslušníci po večeři scházejí, aby si popovídali

o tom, co se během dne událo, sdělují si novinky o příbuzných, kteří žijí

hodně daleko, nebo si prostě vyprávějí starodávné místní legendy

a mýty či biblické příběhy.

Vzhledem ke své obsesi historkami souvisejícími s Bohem jsem při

každém igitaramu v obýváku dávala najevo, že mým oblíbenýmtématem hovoru jsou záležitosti spojené s nebesy, nebo alespoň vyprávění

oblíbených biblických příběhů.

Moji bratři – přinejmenším Aimable a Damascene, kteří byli starší

a nebyli tak religiózně zaměření – nicméně projevovali tendenci tlačit na otce, aby na mne nedbal, když jsem chtěla (po tisícáté) slyšet, jak malý David složil velkého Goliáše na lopatky jediným oblázkemvymrštěným z praku. Otec se také často postavil na stranu chlapců, náhle

26

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

změnil téma a přešel od náboženství k diskusi o současných místních

událostech, o nedávném fotbalovém zápase, jehož se moji bratřiúčastnili jako hráči, nebo o stavu některého z mnoha otcových charitativních

projektů, například o nové školní budově, kterou stavěl pro vesnici.

Druhou možností večerního povyražení bylo poslouchat našeotlučené tranzistorové rádio na baterie. Pokud jsme některý večer tutomožnost zvolili, nebylo pochyb, na který program budu chtít přeladit analéhat, abychom ho poslouchali všichni. Obvykle jsem reptala a brblala

tak dlouho, až se naladila stanice rádio Rwanda, která vysílala zázračná

zjevení skupiny vizionářů v Kibeho, což byla vesnice dokonce ještěmenší a zapadlejší než ta naše, zhruba sto padesát kilometrů na jih od nás.

Jak už jsem předeslala, bez ohledu na to, že to zní neuvěřitelně,počátkem 80. let se Panna Maria a Ježíš rozhodli zjevovat v pravidelných

intervalech skupině mladých lidí v zemědělské oblasti a předávat jimposelství z nebes, aby se o ně podělili s celým světem. Zpočátku bylavšechna poselství od Panny Marie a vycházela z její lásky k jejím dětem zde na

zemi. Obsah zjevených poselství byl často formulován jako instrukce,

směrnice a rady pro muže a ženy, jak žít lépe, pokojněji, jak se vyhnout

hříchu a jak se vydat na cestu k Božímu světlu a věčnému životu v ráji.

Mariiny instrukce zahrnovaly naléhavou výzvu všem lidem, aby sedenně modlili růženec a uchránili se tak před zlem, a lidem na celém světě, aby otevřeli svá srdce jeden druhému, aby přijali víru v Pána, abyprohloubili svůj vztah s Bohem skrze modlitbu a čistotu života, aby se káli za svoje minulé hříchy a v budoucnosti se vyhýbali pokušení.

Některá Mariina poselství obsahovala i děsivé předpovědi temného

období, jež mělo svět postihnout v nadcházejících letech. Panna Maria

umožnila mladým vizionářkám nahlédnout do budoucnosti, v níž vlidských srdcích převládne místo lásky nenávist a v níž budou na planetě

zuřit náboženské války a přírodní katastrofy.

Blahoslavená Matka zvláště předpověděla – 12 let dopředu –genocidu, která zpustošila naši zemi v roce 1994. Panna Maria zdůraznila, že

„krvavá řeka“ poteče Rwandou do té doby, dokud se krajané nezbaví

27

První zprávy o Segatašjovi

vzájemné nenávisti, jež dlí v jejich srdcích, a nenaplní svá srdce spásnou

láskou jejího syna Ježíše. Dodala, že hrozící zkázu a krveprolití je možné

odvrátit prostřednictvím lásky. Skrze vizionářky Blahoslavená Matka

nabízela všem Rwanďanům, že jim pomůže přijmout Kristovu lásku

a odpuštění, a že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je modlit se

každý den růženec. Maria vysvětlovala, že mezi nástroji ochraňujícími

před pokušením zla patřil růženec vždy k těm nejmocnějším. Nabádala

každého z nás, abychom se modlili růženec nejméně jednou denně, a to

bez ohledu na naše konkrétní náboženské přesvědčení, a slíbila všem,

že nás za to čeká velká duchovní odměna.

Bohužel, jen velmi málo Rwanďanů se radou Naší Paní řídilo. Naši zemi ovládlo – přesně podle Mariiny předpovědi – šílenství, mrzačení a vraždění. Kdybychom naslouchali varování Panny Marie, když sezjevovala v Kibeho, ke genocidě nikdy nemuselo dojít! Jako malá jsem žila v blažené nevědomosti, nevěděla jsem nic o existenci a historickém pozadí mezikmenových rozbrojů, různic a nenávisti, jež značnému počtu Rwanďanů otrávily srdce – nic o jedu, kterýsatanovi umožnil zapustit kořeny v jejich duších a slepě je dohnal k páchání skutků zuřivého násilí, mučení, znásilňování a vraždění. Když jsem jako dítě naslouchala slovům vizionářů, vnímala jsem jen to, že námpřinášejí Boží pokoj, lásku a odpuštění. Poselství Panny Marie, jež vysílali v rozhlase a jež jsem poslouchala během našich večerních rodinných sešlostí při igitaramu, mne naplňovala radostí, nikdy mě neděsila.

Bylo mi jedenáct let, když se Panna Maria zjevila v Kibeho poprvé. Záhy jsem se seznámila se jmény a příběhy prvních tří vizionářek:Alfonsíny, Anathálie a Marie-Claire. Teprve až po mnoha měsících jsemzaslechla v souvislosti se zjeveními i jméno Segatašja. Když jsem konečně uslyšela jeho jméno (a jeho hlas), zapůsobilo to na mé dětské srdce tak hluboce, že jsem se navždy změnila.

Jak jsem předeslala, o historii Kibeho a prvních tří vizionářek jsem napsala hodně už v knize „Naše Paní z Kibeho“. Těm z vás, kteří knihu

28

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

neznají, si dovolím stručně zrekapitulovat, co jsem již napsala, abysnáze pochopili, co se vlastně ve Rwandě a v Kibeho stalo během týdnů

a měsíců, než na scénu vstoupil Segatašja.

Panna Maria se poprvé zjevila v Kibeho 28. listopadu 1981. První vizionářkou navštívenou Blahoslavenou Matkou se stala šestnáctiletá Alfonsína Mumureke, středoškolská studentka ve vesnici, která, jak jsem již řekla, byla tak malá a tak odlehlá, že jen velmi málo Rwanďanů vědělo o její existenci.

Alfonsína byla na kibežské střední škole nová. Vyrůstala v izolovaném rwandském regionu Kibungo, známém extrémní chudobou arozšířenými čarodějnickými praktikami. Její otec opustil rodinu ještě před narozením dítěte. Děvče vychovávala tvrdě pracující matka, zbožnákatolička. Sama Alfonsína nebyla nijak zvlášť nábožensky založená, ale milovala Pannu Marii a modlila se k ní, kdykoliv se cítila sklíčená nebo měla z něčeho obavy.

Navzdory tomu, že Alfonsína vyrůstala v zoufalé bídě, vždycky sizachovávala radostnou a vlídnou mysl. Poté, co získala stipendium nadívčí katolické internátní škole se zhruba 120 studentkami, rychle si svým družným a veselým vystupováním našla kamarádky. I tak se jí ale často stýskalo po domově a měla potíže stačit ve výuce. Jako vždycky v těžkých časech se proto modlila k Blahoslavené Matce o pomoc.

Osmadvacátý listopad byl ve všech ohledech obyčejný den. Alfonsína se však během oběda zhroutila na podlahu a upadla do stavu hlubokého vytržení, v němž si byla vědoma jen mihotavého bílého oblaku jasného světla, který se před ní formoval. Za několik okamžiků ohromenástudentka spatřila uprostřed oblaku nejkrásnější paní, jakou kdy viděla.

Později si Alfonsína vybavovala, že se paní jakoby vznášela vevzduchu, a pak začala plout směrem k ní. Nádherná žena se koupala v záři světla a zázračně visela nad zemí. Měla na sobě bezešvý bílý oděv, vlasy pokryté bělostným závojem. I její pleť byla dokonalá a svítila jakoleštěná slonovina, i když Alfonsína nedokázala určit, zda je její barva bílá či černá. Zdálo se, že paní komunikuje s nebesy, neboť jemné prsty jejích

29

První zprávy o Segatašjovi

štíhlých rukou byly sepjaté jako k modlitbě. Z paní vyzařovaly vlnylásky, jež školačku cele pohltily. Zatímco se paní blížila, Alfonsínino srdce

překypovalo radostí a štěstím.

Nepopsatelně laskavým hlasem se tato krásná bytost Alfonsíněpředstavila jako Panna Maria a svěřila se jí, že slyšela na nebesíchAlfonsíniny modlitby, a tak se vydala z království Božího na cestu do Kibeho, aby jí poskytla útěchu. Řekla dívce, že ji má oslovovat „Matko Slova“.

Než se Panna opět vznesla na nebesa, požádala Alfonsínu o předání poselství: „Chci, aby tvoje kamarádky a spolužačky měly takovou víru, jakou máš ty. Zatím ji nemají dostatečně silnou.“

To bylo první poselství, které Blahoslavená Matka předala v Kibeho.

Když Alfonsína nabyla vědomí, shledala, že leží na podlaze jídelny a zírá do tváří svých spolužaček. Školačky projevovaly účast aznepokojení, ale když jim pověděla, co se stalo, vysmály se jí, zesměšňovaly ji, obviňovaly ji ze lží a pomatenosti. Některé si myslely, že když Alfonsína pochází z Kibunga, musí buď praktikovat čarodějnictví nebo býtposedlá zlými duchy.

Panna Maria nicméně navštěvovala Alfonsínu i nadále a kdykoliv se jí ukázala, dívka upadala do tak hlubokého transu, že si vůbecneuvědomovala okolí. Jeden místní kněz byl Alfonsíniným tvrzením tak pobouřen, že pověřil jinou studentku kibežské střední školy, Marii-Claire, abyAlfonsínu pronásledovala, neboť doufal, že dívka pod silným tlakem odvolá.

Marie-Claire měla na kampusu pověst dívky tak otevřené, upřímné a přímočaré, až to hraničilo s nezdvořilostí. Modlila se k Panně Marii (a milovala ji), ale nerada chodila do kostela a nechtělo se jí vysedávat v modlitebních skupinách. Nejspíš právě z hluboké lásky k Panně Marii byla Marie-Claire odhodlána a pevně rozhodnuta, že odhalí to, copovažovala za Alfonsínin „urážlivý podvod“. Ze všech sil se proto snažila uvést svou spolužačku veřejně do rozpaků a pokořit ji.

Marie-Claire získala další studentky, jež se přidaly k její osočující kampani s cílem odhalit „falešnou“ vizionářku. Pokaždé, když Alfonsína upadla do jednoho ze svých extatických vytržení, obklopily ji

30

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

-Claire a její úderný oddíl skeptiček. Během zjevení dívky vizionářku

fyzicky týraly, tahaly ji za vlasy, ohýbaly jí prsty dozadu, ze všech sil ji

štípaly, co nejhlasitěji jí hulákaly do uší, házely na ni růžence apovzbuzovaly Alfonsínu, aby jim korálky požehnala. Navzdory všemu, co jídívky říkaly a dělaly, však Alfonsína nikdy ani nezamrkala, ani neucukla.

A pak, 12. ledna 1982, se Panna Maria ukázala druhé žačce kibežské střední školy: sedmnáctileté Anathálii Mukamazimpace. Na rozdíl od Alfonsíny byla tato dívka vzornou studentkou, považovanou za jednu z nejpilnějších a nejzbožnějších dívek ve škole. Anathálie pocházela z velké a oddaně věřící katolické rodiny. Každé ráno se ještě předvyučováním modlila růženec, a modlila se ho i každý večer před spaním. Ve volném čase mezi hodinami si četla v Bibli a byla členkou několikakatolických skupin mládeže. Byla skromná, slušně se chovala a vysoce si ji považovaly nejen spolužačky, ale i zaměstnanci školy. To všakneodradilo Alfonsíninu hlavní očerňovatelku Marii-Claire, aby nezaútočila i na Anathálii. Marie-Claire zdvojnásobila své úsilí o diskreditaci „údajných“ navštívení Panny Marie ve škole. Kdykoliv tyto dvě vizionářky prožívaly vize Blahoslavené Matky, Marie-Claire je veřejně zesměšňovala.

Útoky na obě dívky náhle ustaly, když se 1. března 1982 zjevila Panna Maria i Marii-Claire. Zpočátku Marie-Claire svoje vize odmítala, neboť byla přesvědčena, že to na ni nějak nastrojily dívky, ježpronásledovala – a pokud ne, obávala se, že zešílela, nebo že je posedlá démony.Laskavý útěšný hlas Požehnané Panny nicméně záhy Marii-Claire uklidnil a dívka si konečně uvědomila, že Svatá Matka skutečně poctila jejich školu svým nebeským navštívením. Marie-Claire se velice styděla, že Alfonsínu a Anathálii trýznila, a slíbila, že se stane pokornou aochotnou služebnicí Panny Marie, stejně jako obě její spolužačky.

K úžasu studentek i pedagogického sboru začaly všechny tři dívky, jež si Maria vybrala za své prostřednice, přijímat poselství od Blahoslavené Matky ve školní kapli. Každou chvíli některá z dívek upadala do stavu vytržení, při němž si vůbec neuvědomovala svoje okolí. Kdykoliv se ta která vizionářka ocitla v přítomnosti Naší Paní, její tvář se rozjasnila

31

První zprávy o Segatašjovi

dostí, a když odpovídala na dotazy Panny nebo opakovala Mariinaposelství, jež bylo třeba sdílet s ostatními, každá z nich mluvila hlasem plným

lásky. V době zjevení nikdo jiný v místnosti Požehnanou Pannu neviděl,

nikdo neslyšel, co vizionářkám říkala. Každý, kdo měl to štěstí být při

některém ze zjevení, však vždy pozorně naslouchal každému slovu, jež

vizionářky v transu pronášely, a uvědomoval si, že se stal svědkempozemské části rozhovoru, který ta která vizionářka vedla s nebesy.

Zprávy o zázračných navštíveních se samozřejmě dostaly za hranicepozemku kibežské střední školy. Množství místních venkovanů zesousedství se vydalo ke škole po udusané hliněné silnici – nu, spíše porozježděné kozí stezce. Všichni doufali, že se jim podaří alespoň letmo zachytit

něco ze zázračné komunikace, jež se odehrávala za školními zdmi.Kolem střední školy se záhy potloukaly stovky zvědavých přihlížejících

a snažily se zjistit něco o zjeveních. Zvědavci se zavěšovali na kovová

hrazení, rámusili u školní brány a rozbili okna v kapli, neboť se šplhali jeden druhému po ramenou a vzájemně se postrkovali, jak se pokoušeli zahlédnout mladé vizionářky, o nichž se šuškalo, že mají přímé spojení

s Pannou Marií. Když stovky přerostly v tisíce poutníků, rozhodlo se

nakonec vedení školy a místní katolické církve vybudovat před školní

kaplí dřevěné pódium, aby dívky mohly s vizemi vystupovat veřejně a všichni je mohli vidět.

Novinky o vizionářkách a obsahu jejich zjeveného poselství se šířily

jako lesní požár a během týdnů proběhly křížem krážem celou Rwandou. Kigalští reportéři byli rádiem Rwanda posíláni na služební cesty

a přijížděli do Kibeho zaznamenávat výroky vizionářek komunikujících

s Blahoslavenou Matkou – a jak už jsem se zmínila, sestřih z těchtozáznamů se zařadil mezi pravidelné pořady státního rozhlasu.

Tehdy začaly spory mezi mými bratry a mnou o to, co budeme vrádiu poslouchat během igitarama. Trvala jsem na tom, že musímeslyšet kaž dé slovo, které vizionářky vypustily do éteru prostřednictvím

rozhlasového vysílání, ale oba moji starší bratři zpočátku o zjeveních

32

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

pochybovali a odmítali je. Aimable a Damascene byli ke mně vždycky

laskaví a měli mě rádi, ale také si mě neúnavně dobírali kvůli mérostoucí vášni ke všemu, co se odehrávalo v Kibeho a co jsem nazývala„absolutní zázrak“.

„Je to jenom banda hloupých školaček, které se pokoušejí vzbudit pozornost, protože do jejich školy nechodí kluci,“ chechtal se obvykle Aimable a nutil tátu, aby přeladil na stanici s fotbalovým utkáním.

V době, kdy jsem vyrůstala (a díky Bohu se časy opravdu změnily!), byly ženy ve Rwandě sice ctěny a vysoce považovány jako matky, ale až příliš často se jim nedostávalo respektu, který by měl náležetnezávislým, inteligentním a hloubavým lidským bytostem. Společnost bylavelice šovinistická a základní práva, jako vlastnictví nemovitostí a vyšší vzdělání, byla vyhrazena mužům. Můj otec a matka naštěstí smýšleli pokrokově a snažili se, aby se mi dostalo školního vzdělání conejvyššího, takže jsem se nakonec dostala až na univerzitu. Mužská nadřazenost však představovala vžitou roli, které se i moji bratři zbavovali jen sobtížemi. Nikdy nepropásli příležitost zavtipkovat si na účet dívek či žen,

které dělaly něco, co muži nedělaly – což v té době zahrnovalo i vize

Panny Marie!

„Tyhle holky z Kibeho jsou buď opilé, nebo praktikují voodoo,“dobíral si mě často bratr Damascene s úsměškem. „Víš, jak je to sestředoškolačkama, ne? Bojí se, že po maturitě neseženou manžela, a tak se chtějí naučit kouzla, která jim pomohou uhnat mužského, dokud ještě nejsou moc staré!“

Můj otec vždy bratry umlčel a nechal mě zprávy z Kibeho poslouchat navzdory tomu, že byl velmi vzdělaný a povahou opatrný muž, který zpočátku nevěřil, že se Panna vizionářkám opravdu zjevuje. PannuMarii nicméně hluboce miloval a ctil, a pokud někdo projevil lásku a náklonnost k Naší Paní, což jsem činila, táta takového člověka plněpodporoval a v jeho víře jej povzbuzoval.

„Čas ukáže, zda jsou tato zjevení reálná či falešná,“ říkával tátachlapcům. „Když ale tyto školačky pomáhají lidem věřit v Blahoslavenou

33

První zprávy o Segatašjovi

Matku, musíme vaší sestřičce dovolit poslouchat, co v rádiu říkají, a vy

budete poslouchat s ní. Sportovní výkony a fotbalové zápasy počkají.“

Moji bratři úpěli, zvedali oči v sloup a předpovídali, že malá svatyňka

v mé ložnici bude záhy zavalená dalšími soškami Panny Marie. Jejich

stížnosti však ustaly jednoho slunného letního dne roku 1982, když

jsme se doslechli, že do Kibeho dorazil nový vizionář: chlapec jménem

Segatašja, jehož navštěvoval sám Ježíš Kristus.

Skutečnost, že se vizionářem stal tentokrát chlapec, pro moje bratry

rázem znamenala, že všechna kibežská zázračná zjevení dostala punc

důvěryhodnosti. Vzhledem k tomu, že se Segatašja stal prvnímvizionářem, jemuž se ukazoval Ježíš Kristus, zdálo se, že si tím získal i moje

starší sourozence, na které jinak jen tak něco dojem neudělalo.Pomohlo i to, že Segatašja a Damascene byli zhruba stejně staří.

„No, když s Ježíšem mluví kluk... řekl bych, že na všech těchvizionářských záležitostech v Kibeho něco asi bude,“ připustil Aimable, když

slyšel v rádiu pořad o Segatašjovi.

Co se mne týkalo, slyšela jsem Segatašjův hlas již o pár dní dřív na

magnetofonové nahrávce, kterou nám na pravidelné mši pro dětipřehrál otec Apollinaire Rwagema, náš místní kněz.

Otec Rwagema patřil k prvním, kteří uvěřili a stali se nadšenýmictiteli školních vizionářek. Byl také prvním poutníkem z Mataby, který se

vydal na dlouhou cestu do Kibeho, aby vizionářky spatřil na vlastní oči.

Během zjevení pořizoval magnetofonové nahrávky slov vizionářek a tyto kazety pak přehrával ve vesnici každému, kdo je chtěl slyšet.

Během následujících několika let jsem vyslechla stovky hodinnahrávek ze zjevení, ale na první záznam Segatašjova hlasu nezapomenunikdy. V knize „Naše Paní z Kibeho“ jsem se již zmínila, jak mi běhal mráz

po zádech nahoru a dolů, když jsem poprvé chlapcův hlas zaslechla

z rozkřapaného reproduktoru starého kazetového magnetofonu otce

Rwagemy. Byla to nahrávka Segatašjova rozhovoru s Ježíšem během

zjevení, jež se odehrálo asi týden předtím. Otec Rwagema nás nejprve

upozornil, že záznam pořídil během slunného dne pod vymetenou

34

CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM

rou oblohou, v dohledu ani mráček... a pak nás vybídl, abychompozorně poslouchali.

Seděla jsem v hloučku přibližně dvou set dětí na podlaze jedinémístnosti kostela otce Rwagemy. Tím, co se ozývalo z kazety, jsme bylivšichni uchváceni. Nejprve jsme slyšeli skandování velkého davu – tisíců žadonících hlasů – který se shromáždil v Kibeho, aby se stal svědkem komunikace vizionářů s nebesy. Zástupy volaly Segatašjovo jméno adožadovaly se zázraku... zázraku, na jehož základě by lidé uvěřili, čeho se stali svědky, a skutečně by začali ve zjevení věřit.

Tehdy jsem to netušila, ale šlo o nahrávku jediného zjevení, během něhož Ježíš chlapci dovolil vidět shromážděné lidi a komunikovat s nimi. Během všech ostatních vizí si Segatašja uvědomoval jen přítomnost Páně.

Nad hlučícím davem se rozezněl příjemný tenor mladého vizionáře, uctivě oslovujícího Ježíše: „Ano, Pane, říkal jsem jim to mnohokrát,“

pravil. „Ne, Pane, neposlouchají... vždycky po mně chtějí zázrak. Nechtějí uvěřit, že se mnou hovoříš, Ježíši... bez zázraku či znamení nechtějí uvěřit.“

Pamatuji se, jak mi pookřálo srdce, když jsem uslyšela onoho dne Segatašju mluvit a jak mě dojala jeho upřímnost a laskavost, vyzařující z jeho šepotavého hlasu, jímž trpělivě oslovoval nepokojný dav.

Náhle reproduktorem magnetofonu otřáslo zahřmění, až děti vmístnosti naráz nadskočily. Z rámusícího a ohromeného davu se ozvalypoděšené výkřiky, pak tu a tam jásot nad právě uskutečněným zázrakem, po němž následoval uklidňující Segatašjův hlas, ubezpečující všechny v davu, že se nemusejí bát hromobití, jež tak nečekaně zadunělo z čisté oblohy.

„Ježíš říká, že byste se neměli ničeho bát, protože nikdy nedělá nic, co by mohlo jeho dětem ublížit,“ oznámil davu. „Nikdo nebyl zraněn, těhotné ženy se nemusejí bát o svoje děti a lidé se slabým srdcem sezotaví... ano, Pane, povím jim, cos říkal... Ježíš mi sdělil, že vám dalhromobití, abyste vnímali jeho poselství a nežádali zázraky, které nemají žádný smysl... protože zázrakem jsou vaše životy. Skutečným zázrakem

35

První zprávy o Segatašjovi

je dítě v matčině lůně, zázrakem je matčina láska, zázrakem jeodpouštějící srdce. Vaše životy jsou naplněny zázraky, jenže vaši pozornost

nadmíru přitahují materiální věci, a proto je nevidíte. Ježíš říká, žemusíte otevřít uši, abyste slyšeli jeho poselství, a také otevřít srdce, abyste

mohli přijmout jeho lásku. Příliš mnoho lidí sešlo ze správné cesty

a kráčí po pohodlné stezce, která vede pryč od Boha. Ježíš vám radí,

abyste se modlili k jeho Matce, a blahoslavená Panna Maria vás povede

cestou k Bohu Všemohoucímu. Pán vás navštívil s poselstvím lásky

a příslibem věčného štěstí, a vy se místo toho dožadujete zázraků!Přestaňte hledat zázraky na obloze. Otevřte svá srdce Bohu, neboť skutečné

zázraky se odehrávají v srdci.“

To bylo první božské poselství, jež jsem slyšela ze Segatašjových úst,

a jak už jsem řekla, změnilo mi život. Toto poselství mi otevřelo srdce

prapodstatě všech zjevených poselství, jež byla předána v Kibeho.Prostota a poctivost v chlapcově hlase učinila ze Segatašji mezi všemivizionáři a vizionářkami mého oblíbence.

Ani ne týden poté, co nám otec Rwagema přehrál záznamSegatašjova vystoupení, nastal v naší rodině a celé vesnici ruch. Všichni sipovídali o příchodu Segatašji do Kibeho.

Od té doby, co asi před osmi měsíci začaly původní tři školačkypřijímat poselství od Panny Marie, jsem si všimla výrazné změny u většiny

svých kamarádek, přátel, sousedů a do