Chlapec, který se setkal s Ježíšem - Immaculée Ilibagiza Steve Erwin

TRITON
Praha / Kroměříž










Immaculée Ilibagiza a Steve Erwin
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
Segatašja z Kibeho















Immaculée Ilibagiza a Steve Erwin
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
Segatašja z Kibeho
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována
žádným mechanickým, fotografi ckým či elektronickým postupem, žádnou formou
fonografi ckého záznamu, nesmí být uložena v žádném vyhledávacím systému či
databázi a nesmí být zpřístupněna či jinak kopírována pro veřejné či
soukromé účely. Možné je pouze „seriózní využití“ ve formě krátkých odkazů a citací
v článcích a recenzích. V ostatních případech je nezbytné předem požádat
o svolení vydavatele. Autorčiným záměrem bylo pouze poskytnout informace
obecného charakteru, jež by čtenářům pomohly dosáhnout emocionální a
duchovní pohody. Pakliže čtenář využije informace v této knize sám pro sebe, k
čemuž je ze zákona oprávněn, nepřebírá za něho autorka ani vydavatel žádnou
odpovědnost.
Tune into Hay House broadcasting at: www.hayhouseradio.com
Copyright © 2011 by Immaculée Ilibagiza
Originally published 2011 by Hay House Inc., USA
© Stanislav Juha ňák – TRITON, 2014
Translation © Václav Petr, 2014
Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,
Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,
www.tridistri.cz
ISBN 978-80-7387-778-1





V ěnováno Segatašjovi, příteli, skutečnému vizionáři
a Božímu poslovi. Modlím se, aby církev tvá zjevení jednoho dne
ofi ciálně uznala a aby veškerá poselství, jež ti Ježíš svěřil,
uslyšel a respektoval celý svět.










OBSAH
Kapitola 1: Hlas v temnotě ...................................................................... 11
Kapitola 2: První zprávy o Segatašjovi ................................................... 23
Kapitola 3: Vizionáři z Kibeho ............................................................... 40
Kapitola 4: Vizionář: dítě, syn, bratr a nováček ..................................... 59
Kapitola 5: Pátrání po Segatašjovi ......................................................... 81
Kapitola 6: Pohostinný doktor a konec časů .......................................... 99
Kapitola 7: Segatašjův rozhovor s Ježíšem o konci světa ..................... 115
Kapitola 8: Mystické poutě a Mariina láskyplná náruč ....................... 123
Kapitola 9: Odchod z domova, kmotr a cesta do Burundi ................... 136
Kapitola 10: Mise do Konga ................................................................... 149
Epilog: Mé osobní setkání se Segatašjou ..................................................... 168
Poděkování ................................................................................................... 178
O autorech ..................................................................................................... 179
Poznámky ....................................................................................................... 181





„Ti, kte ří vědí, že jsem kdysi navštívil zemi, by měli také vědět,
že jsem se již vydal na cestu zpátky.“
– JEŽÍŠ PROSTŘEDNICTVÍM SEGATAŠJI





11
PRVNÍ KAPITOLA
Hlas v temnot ě
Zpočátku jsem neviděla vůbec nic. Uvědomovala jsem si jen, že jsem se
ocitla v naprosté tmě. Vzbuzovala ve mně pocit, že bych se v ní mohla
i zadusit, tak byla černá. Pak, jako jakési záchranné lano vržené z hlubin
noci, si k mým uším našel cestu známý hlas, a byl to hlas uklidňující,
utěšující, hlas člověka, jehož jsem od dětství milovala a jemuž jsem
důvěřovala. Patřil Segatašjovi. Ve Rwandě, v mé africké vlasti, Segatašja
proslul jako „chlapec, který se setkal s Ježíšem“.
Segatašjův laskavý hlas ke mně doléhal přes černou hlubinu jakoby
nesen na chladivé bríze. Hlas, zpočátku nesrozumitelný, se zvolna
zformoval ve slova a mírně zašeptal: „Až nadejde náš čas opustit tento svět,
čeká nás všechny nebe, je však nezbytné, aby naše srdce byla čistá
a ryzí.“
Náhle jsem si uvědomila, že musím spát a snít, neboť Segatašja byl
zavražděn. Již před mnoha lety se stal jednou z více než milionu
nevinných obětí zmasakrovaných během strašlivé rwandské genocidy roku
1994. Nyní ukazoval kalendář polovinu listopadu roku 2010 – tedy
alespoň ve chvíli, kdy jsem oné noci uléhala ke spaní – takže jsem
pochopila, že sním. Zároveň jsem však poznala, že se tento sen nepodobal
žádnému ze snů, jež jsem kdy snila. To, co jsem v té chvíli cítila, bylo
stejně živé, jasné a skutečné jako události, jež jsem prožívala v bdělém
stavu.





12
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
Op ět ke mně hlas promluvil: „Ježíš říká, že svá srdce musíme
připravit na konec časů. Jednoho dne všichni zemřeme – nesmíme žít tak,
jako bychom netušili, že náš čas na zemi jednou skončí. Svět sám
skončí, ten den se rychle přibližuje. Musíme projevit lítost, kát se za všechny
svoje hříchy, než bude příliš pozdě. Musíme žádat o odpuštění všech
svých provinění a nalézt ve svých srdcích sílu odpustit těm, kteří se
provinili proti nám. Musíme očistit svá srdce Boží láskou a očistit své duše
životem naplněným láskou a dobročinností. Musíme svoje duše
připravit na soudný den. Kristův návrat se blíží a brány nebeské se nám
otevřou jen tehdy, usoudí-li Pán, že jsme hodni vstoupit do jeho
království.“
Slova mi byla stále známější a povědomější. Uvědomila jsem si, že
nepoznávám jen hlas, ale i konkrétní poselství. Slyšela jsem totiž
Segatašju odříkávat přesně totéž varování v době, kdy jsem byla malá.
Ve snu jsem klouzala nad zemí. Srdce mě táhlo za hlasem, který mě
postupně vyvedl z temnoty do zlatého světelného kruhu. Uprostřed
světelné lázně se shromáždilo několik desítek lidí. Všichni pozorně
naslouchali slovům chlapce, který na ně mluvil s vášnivou naléhavostí. Mladík
seděl na dlouhé dřevěné lavici, zatímco se kolem něj tísnily zástupy
posluchačů. Byl ke mně otočený zády, neviděla jsem mu do tváře, ale byla
jsem si jistá, že je to Segatašja.
Poprvé jsem jej slyšela mluvit, když mi bylo dvanáct, a nic na světě mi
už nevymaže z paměti ani bohatou intonaci jeho hlasu, ani zázračný
obsah jeho poselství. Vlastně jsem si jistá, že to tak cítil každý člověk,
který někdy Segatašju slyšel mluvit – jakmile se jeho milující slova
dotkla vašeho srdce, navždy se do něj zapsala.
Těm z vás, kteří neznají mou nejnovější knihu „Naše Paní z Kibeho:
Panna Maria promlouvá ke světu ze srdce Afriky“, bych měla vysvětlit,
že v 80. letech Segatašja patřil do skupiny mladých vizionářů a
vizionářek, jimž se v odlehlé rwandské vesnici Kibeho ukazovala Panna
Maria – a v Segatašjově případě Ježíš Kristus.





13
Hlas v temnot ě
V té době se tam vyskytovaly desítky vizionářů, kteří tvrdili, že mají
božská zjevení, ale v knize „Naše Paní z Kibeho“ jsem se soustředila na
osm mladých lidí, kteří byli shledáni nejvěrohodnějšími nejen
katolickou církví, ale i desetitisíci poutníků, kteří se stahovali do Kibeho v
touze zachytit něco z Božího vnuknutí.
Vizionáři v podstatě předávali poselství lásky, nabádali nás, jak žít
lepší život, takový, který by spíše odpovídal Boží vůli. Sdělovali nám, že
na základě dodržování pokynů těchto poselství se svět může stát
pokojnějším místem pro život a že se naše duše budou moci lépe připravit na
poslední den života, kdy se setkáme s Ježíšem a budeme muset z našeho
působení na zemi skládat účty.
Blahoslavená Matka i Ježíš jednozna čně upozorňovali, že nebeská
poselství předávaná v Kibeho se bezprostředně dotýkají každého
člověka na světě. Obsahovala výstrahy určené Rwandě, celé naší planetě
i duši každého z nás, závažná upozornění na strašlivé věci, jež se nám
mohou stát, jednotlivcům i celému lidskému druhu, jestliže se
nenaučíme ryzímu a láskyplnému životnímu stylu, k němuž nás Maria a Ježíš
vyzývají. Ježíš Segatašjovi sdělil, že svět je ve velmi špatném stavu a že
nás čekají strašlivé věci. Pokud se však budeme modlit z celého srdce
a upřímně konat dobré skutky, pak bez ohledu na to, jak příšerné věci se
mohou stát, nalezneme pokoj ve světě tomto i příštím.
Když v Kibeho začala zjevení, bylo mi jedenáct let. Zkušenosti
vizionářů s úžasnými mystickými zážitky a zázračnými nebeskými poselstvími,
jež nám vizionáři předávali, mi utvářely život v tolika ohledech, že je jen
stěží spočítám. A žádný z vizionářů neovlivnil mou mladou mysl, rašící
víru a dlouhodobý duchovní růst více než Segatašja. Jeho jedinečný
osobní příběh a neuvěřitelné spojení s Ježíšem tehdy uchvátily mou
dětskou představivost a dodnes ji udržují v radostném okouzlení. Jsem si
jistá, že pokud byste Segatašju poznali jako já, cítili byste přesně totéž.
Zjevení v Kibeho sice ještě nejsou ve značné části světové veřejnosti
příliš známá (i když tvrdě pracuji na tom, aby se to změnilo), ale
zázračné události, jež se tam odehrávaly, vyzařují přes rwandské farmy, lesy





14
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
a džungle a elektrizují celou mou rodnou zem s takovou silou a
intenzitou, že místní kn ěží, biskupové a arcibiskupové byli nuceni zbystřit
a reagovat na ně. Cožpak je mohli ignorovat? Nesčetné zástupy
Rwanďanů cestovaly stovky kilometrů pěšky, často bez potravy a bez
přístřeší, jen aby spatřily vizionáře v Kibeho a staly se tam přímými účastníky
zázraků.
Ofi ciální představitelé katolické církve přistoupili k vyšetřování
vzniku a povahy zjevení a k výzkumu podléhajícímu striktním pravidlům.
Účelem bylo důkladně zhodnotit a rozpitvat všechny aspekty života,
původu a osobních poměrů vizionářů. Byla sestavena vyšetřovací komise
a do výzkumu ohromujících nadpřirozených jevů v jednom z
nejodlehlejších regionů afrického vnitrozemí se vložil sám Vatikán.
Výzkum, který vedli církevní experti a nechyběli v něm špičkoví
teologové, přírodovědci, lékaři a psychiatři, trval plná dvě desetiletí.
Pozitivní závěry vyšetřovací komise po dvacetiletém výzkumu se jevily
téměř stejně zázračně jako samotná zjevení Panny Marie a Ježíše.
V listopadu 2001 Vatikán učinil nesmírně vzácné rozhodnutí a
přiznal autentičnost zjevení Panny Marie v letech 1981 až 1989 třem
kibežským vizionářkám. Všechny tři tyto vizionářky, Alfonsína, Anathálie
i Marie-Claire, byly tehdy žačkami kibežské střední školy a byly také
prvními vizionářkami, které měly v kibežském regionu zjevení. Církev
ofi ciálně podpořila „Svatyni Naší Paní Bolestné“ jako místo mariánské
úcty a z Kibeho se stalo vůbec první uznané místo zjevení Panny Marie
v Africe. Malá svatyně u malé vesnické školy se zvolna, ale neochvějně
stává oblíbeným poutním cílem věřících ze všech koutů světa.
Je slabé slovo říci, že mě církevní rozhodnutí nadchlo. Skutečnost, že
se poselství Panny Marie a jejího Syna dostala do světa navzdory tomu,
že byla zjevena lidem v tak zapadlé zemičce – navíc v krajině, kterou
postihly a poskvrnily nejďábelštější formy masových vražd – mi
potvrdila, že Boží moc nezná mezí a že jeho láska překoná všechny překážky.
Vatikánské rozhodnutí podpořit svatyni Naší Paní mě natolik
inspirovalo, že jsem usedla a napsala knihu „Naše Paní z Kibeho“ (Our Lady





15
Hlas v temnot ě
of Kibeho), která vyšla anglicky v roce 2008. Chtěla jsem, aby se o
kibežských vizionářkách a jejich poselství lásky, naděje a pokoje dozvěděl
celý svět. Chtěla jsem, aby celý svět sdílel mou lásku k Panně Marii.
A chtěla jsem, aby se celý svět vydal do Rwandy na návštěvu
pozoruhodné svatyně Naší Paní, aby na onom posvátném místě lidé na vlastní kůži
zakusili sílu a čistotu její lásky.
V mnoha ohledech se má přání uskutečnila. Kniha „Naše Paní z
Kibeho“ byla zatím přeložena do více než deseti jazyků. Pokud Bůh dá,
jednoho dne si ji přečtou lidé všech zemí na planetě. Někteří z těch, kteří
knihu četli – a byly jich stovky – podnikli pouť ke svatyni v Kibeho
a pouť jim změnila život. Mnozí z nich prožili zázračné uzdravení –
například jeden malý chlapec, jehož jsem osobně znala, se vyléčil z
rakoviny kostí poté, co se jeho babička modlila sedmibolestný růženec v kapli,
v níž se vizionářkám občas ukazovala Panna Maria. Osobně jsem do
Rwandy doprovázela desítky přátel ze Spojených států. Na požehnané
půdě, kde se Panna Maria a Ježíš zjevovali mladým vizionářům, jsem se
stala očitým svědkem mnoha proměn lidských srdcí a duší.
Avšak navzdory nesmírné radosti, že jsem světu umožnila trochu
poznat Kibeho a jeho vizionáře a vizionářky a představila mu stručný
výběr z mnoha poselství, jež jim byla zjevena, nezbavila jsem se pocitu, že
jsem světu jedno podrobné kibežské vyprávění zůstala dlužna, a sice
právě to, o něž jsem se chtěla podělit nejvíce – vyprávění o Segatašjovi.
V knize „Naše Paní z Kibeho“ jsem sice zmínila a popsala všech osm
hlavních vizionářů (včetně Segatašji), jenže jsem se téměř výhradně
soustředila na tři původní, církví a Vatikánem schválené vizionářky
a jejich zjevení Panny Marie. Ke katolické církvi a Vatikánu chovám
nesmírnou úctu – nechtěla jsem působit potíže a znepokojovat ani ofi
ciální představitele ve Rwandě, ani ofi ciální představitele v Římě.
Vynechala jsem tudíž podrobnosti vizí a poselství, jež církev dosud neschválila.
Pokud je třeba posoudit, zda v tom kterém konkrétním případě šlo či
nešlo o zázrak, Vatikán postupuje velmi obezřetně. Každou událost,
která jen trochu zavání nadpřirozenem, musejí církevní experti důkladně





16
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
metodicky prozkoumat, než vynesou kone čný verdikt a přiznají či
nepřiznají jí autentičnost.
Mezi množství starostí a znepokojení, jimiž se Vatikán v souvislosti
se zázraky a zjeveními trápí, pat ří i vysoce opodstatněná obava, že by
takové jevy mohly být dílem démonů, případně samotného ďábla – to,
co se na první pohled jeví jako nebeský zázrak, se ve skutečnosti může
ukázat jako satanský trik, jehož cílem bylo zavést ukvapené a neopatrné
lidi na cestu do temnoty, hříchu a zatracení.
Vzhledem k tomu, že Segatašjovy vize nebyly okamžit ě zařazeny do
ofi ciálního církevního uznání kibežských zjevení, zpočátku jsem se
obávala, že se někomu ve Vatikánu nebo ve rwandské církvi zdál být
Segatašja se svými poselstvími podezřelý. Chvála Bohu, byla jsem
ubezpečena, že pravdou je pravý opak. Všichni církevní představitelé, kteří se
zabývali kibežskými zjeveními, si ve skutečnosti Segatašji nesmírně
vážili, jako člověka i jako vizionáře. Několik nejvyšších rwandských
církevních představitelů mě osobně ujistilo, že se důkladně zkoumala
a opakovaně přezkoumávala každá vize a poselství, jež kdy Segatašja
obdržel. Všichni zúčastnění nakonec neměli o chlapcově upřímnosti
a autentičnosti jeho setkání s Ježíšem a Pannou Marií ani stín
pochybnosti.
Když jsem se svěřila se svými obavami jednomu z klíčových
církevních vyšetřovatelů, odpověděl mi: „Immaculée, všichni členové
vyšetřovací komise, kteří sledovali Segatašjova zjevení, kteří jej podrobovali
lékařským vyšetřením nebo kteří studovali jeho duševní stav a morální
rysy, měli absolutní jistotu, že tento chlapec opravdu hovořil s Ježíšem
a Marií a že jeho poselství pocházejí přímo z nebes. Nejdůležitější bylo,
že veškerá zjevená poselství, jež Segatašja přinášel, a všechno, co tento
hoch pronášel během své kazatelské mise šíření Božího slova, plně
podporovalo a doplňovalo doktríny naší víry a nikdy se nepříčilo ničemu, co
je psáno v Bibli. To jsou zásadní podmínky, jež musejí být splněny, když
církev studuje výskyty nadpřirozených jevů a zvažuje uznání vizionáře
nebo zjevení, a Segatašja tyto podmínky suverénně splňoval.“





17
Hlas v temnot ě
„Když tedy splňoval veškeré podmínky, jež se požadují pro získání
ofi ciálního církevního uznání, proč se jeho jméno neocitlo mezi ofi
ciálně uznanými vizionáři?“ zeptala jsem se.
„Musíte být trpělivá, mé dítě,“ odtušil ofi ciální představitel. „Než
církev uzná zázrak, obvykle jí to zabere celá staletí. Lidé pověření
vyšetřováním v Kibeho přiznali autentičnost prvním vizionářkám, jež měly
zjevení Panny Marie; trvalo jim to pouze dvacet let, což je malý zázrak sám
o sobě. Církev je tu už dva tisíce let, není prostě zvyklá dělat ukvapené
závěry. Buďte trpělivá, Immaculée – na základě všech dokladů, jež jsem
měl možnost vidět, jsem si jistý, že církev nakonec Segatašjova zjevení
a poselství od Ježíše přijme. Nebude to trvat dlouho a Segatašja se od
Vatikánu dočká ofi ciálního uznání jako pravý vizionář.“
Navzdory výše zmíněným výrokům musím zdůraznit, že Segatašjova
poselství dosud církví uznána nebyla. O jeho úžasných zjeveních
nicméně píši jako očitá svědkyně, jako skutečná věřící, protože do hloubi
srdce cítím osobní povinnost se o Segatašjův příběh s lidstvem podělit.
A vzhledem k tomu, co jsem slyšela od mnoha vysoce postavených
církevních představitelů, podělím se s vámi o Segatašjova poselství
s klidným svědomím, abyste si o nich mohli udělat vlastní úsudek.
Věřím, že církev jednoho dne Segatašjova zjevení uzná – a že se pak jeho
příběh a obsah poselství zveřejní v plném rozsahu. Tato kniha je jen
prvním krokem. Vědomí, že záhy budou číst o Segatašjovi další lidé,
naplňuje mé srdce radostí.
Během svých cest jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří četli mou
knihu „Naše Paní z Kibeho“ a byli jí pohnuti. Získala jsem zadostiučinění,
že jsem splnila svůj díl práce a seznámila svět se zázraky a poselstvími
kibežských zjevení. Zdá se však, že Segatašja se mnou toto uspokojení
nesdílel, a tak se dva roky po publikování mé knihy rozhodl, že mě
navštíví ve snu a naznačí mi, jak přesně to cítí on.
Vraťme se tedy ke snu před mnoha dlouhými měsíci, kdy jsem zpovzdálí
sledovala, jak Segatašja předává Ježíšova poselství rostoucímu zástupu





18
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
poslucha čů, který jej obklopoval. Ze Segatašjova tichého laskavého
hlasu zaznívala jeho tradiční vážnost a upřímnost. Hovořil spěšně, jako by
v krátkém čase musel sdělit velmi mnoho.
Chvíli jsem stála na okraji světelného kruhu a mlčky naslouchala
jeho řeči. Když jsem jeho hlas po dlouhé době zase slyšela, cítila jsem,
jak mě hřeje u srdce. Posléze jsem vstoupila do světla a zamířila k
Segatašjovi. Musela jsem se prodrat davem, ale nakonec jsem došla až k
Segatašjově lavici a sedla si vedle něj.
Stále se díval jiným směrem, ale cítila jsem, že o mé přítomnosti ví.
Znali jsme se mnoho let, a tak jsem věděla, že mě pozná, jakmile si
všimne, že jsem se vedle něho posadila. Uvědomovala jsem si také, že
i když už mnoho let pobývá na nebesích, musí vědět o knize, kterou
jsem napsala o Kibeho, a musí z ní mít radost. Z jakéhosi důvodu však
Segatašja zůstal otočený zády ke mně a neotočil se, aby mě pozdravil.
Přepadl mě svíravý pocit, že se na mě podívat nechce.
Nakonec jsem to už nevydržela. Uchopila jsem jej za rameno a
opatrně jsem si jej otočila k sobě. „Segatašjo!“ vykřikla jsem. „Co tady děláš?
Vždyť jsi mrtvý! Proč ses vrátil do tohoto života? To nevíš, že s těmi
lidmi mluvit nemůžeš? Až pochopí, že jsi mrtvý, vyděsí je to. Utečou,
protože budou příliš vystrašení, než aby vyslechli, co jim tady povídáš!“
Srdce mi pokleslo, když jsem spatřila výraz v jeho laskavé tváři. Onen
chlapec, jehož jsem tolik milovala, a jemuž za života nikdy nezmizel
úsměv ze rtů, vůbec nevypadal potěšeně, že mě vidí.
„Ptala ses, proč jsem tady?“ zeptal se stroze. „Důvod je prostý: když
není nikdo ochoten předávat má poselství světu, musím to udělat sám.“
Zalapala jsem po dechu. Žaludek se mi sevřel, když jsem si
uvědomila, že Segatašja si sice byl mé knihy o Kibeho velmi dobře vědom, ale že
ho nepotěšila.
A pak mi Segatašja beze slov nahlédl do srdce a zeptal se m ě:
„Immaculée, proč ti tak záleží na tom, jestli církev ofi ciálně uzná či neuzná
vize, jež jsem měl, když jsem ještě žil tady na zemi? Víš přece, že čas se
pro lidstvo již nachýlil. Víš, že je konec blízko. Cožpak není vyprávění





19
Hlas v temnot ě
mého příběhu důležitější, než čekat, až někdo tady na zemi dá mým
slovům schvalovací štempl? Což není nejdůležitější věcí na světě, aby se
lidé dozvěděli, jaká poselství mi Ježíš svěřil? Co je důležitějšího, než
sdílet s ostatními poselství, jež Ježíš chce předat lidem tak rychle, jak
jen to je možné? Poselství, jež by měli znát hned teď, dokud nebude
příliš pozdě?“
Pak se Segatašja usmál a dodal: „Víš, n ěkterá poselství jsou tak
důležitá, že se musejí sdělit okamžitě, za každou cenu. Některé věci jsou tak
podstatné, že nemohou čekat na schválení!“
Nahnul se ke mně a vzal mě za paži. Trhla jsem sebou a probudila
jsem se.
Jakmile jsem otevřela oči, věděla jsem, že to nebyl obyčejný sen. Zažila
jsem navštívení z nebe. Segatašja opustil ráj, aby mi svěřil úkol –
vyprávět jeho příběh a podělit se o jeho poselství s co největším počtem lidí.
Ani jsem se nezdržovala rozsvěcováním stolní lampičky. Z nočního
stolku jsem ihned vytáhla pero a papír a ještě v kalném světle úsvitu
jsem si začala načrtávat obrazy, jež mi ze Segatašjovy návštěvy utkvěly
v mysli – z návštěvy, která mi v srdci zapustila kořeny a zvolna
rozkvetla v knihu, kterou nyní držíte v ruce. A i když zde zapsaná poselství
mohou mnoha z vás znít nově, ve skutečnosti existovala již od
samotného stvoření vesmíru. Jsou to poselství, jež světem rezonují přes
2 000 let, a pokud jim otevřeme svá srdce, bude se jejich ozvěna šířit
v našich duších navždy.
Segatašjova poselství je v podstatě možné najít v Bibli, formulovaná
Ježíšovými výroky. Slyšet tato poselství přímo ze Segatašjových úst
však v mnoha ohledech vzbuzuje dojem, že je slyšíte z úst jednoho
z učedníků Páně, jednoho z požehnaných apoštolů, kteří s Kristem
během jeho kazatelské činnosti prochodili Svatou zemi. Říkám to proto,
že Segatašja, stejně jako starověcí učedníci, byl chlapcem, který
rozmlouval přímo s Ježíšem – chlapcem, jehož si Ježíš k rozhovoru vybral.
A stejně jako učedníci, ani Segatašja netušil, kdo Kristus je, když se mu





20
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
poprvé zjevil. To proto, že Segatašja byl chudý, negramotný africký
rolník, navíc pohan.
Ješt ě v létě roku 1982, kdy se mu Pán poprvé ukázal, nedospělý
Segatašja nikdy nevkročil do kostela a neměl představu, kdo vlastně byl
Ježíš Kristus. Hochova nevědomost z něho svým způsobem udělala
ideálního kandidáta pro přijetí poselství Páně, protože kladl stejné otázky,
jaké byste možná kladli vy sami, kdybyste se mu náhle ocitli tváří v tvář,
třeba: „Proč je vlastně tak důležité milovat Boha?“ a „Koho bych měl
milovat víc, Boha, Ducha Svatého, Ježíše, nebo Pannu Marii? Bible říká,
že bych tě měl milovat, Ježíši, víc než svoje rodiče či kohokoli jiného...
copak to můžeš myslet vážně, když jsem tě potkal teprve před chvílí?“
Segatašja zašel dokonce ještě dál a zeptal se Ježíše: „Proč bych podle
tebe měl milovat svoje nepřátele, když ani Bůh nemiluje svého
nepřítele, satana?“
Segatašjova dětská bezelstnost a nevinnost při kladení otázek Ježíši
mě vždycky zahřívala u srdce a nutila mě k úsměvu. Nejdůležitější však
bylo to, že Pánovy odpovědi na jeho otázky se mi staly jakousi duchovní
mapou, mapou, do níž jsem znovu a znovu nahlížela, když jsem se
snažila najít svou cestu tímto neklidným světem.
Kdykoli jsem v životě musela čelit těžkým a náročným situacím, jež
se zdály naprosto beznadějné – třeba když jsem skrývala v titěrné
koupelně před vrahy s mačetami během genocidy roku 1994 – hledala jsem
útěchu ve slovech kibežských vizionářů, zejména ve slovech
Segatašjových. Poselství, jež nám Ježíš zanechal v Bibli a jež nanovo svěřil
Segatašjovi, nám mohou uzdravit tělo a povzbudit duši, a mohou nám dodat
odvahu, útěchu a sílu přenést se i přes nejsmutnější období osobního
zármutku a zoufalství.
Velmi bych si přála, aby ti, kteří jsou hluboce znepokojeni nebo
umořeni bolestí každodenních strastí, naslouchali hřejivým a útěšným
slovům, jež Ježíš svěřil Segatašjovi ve chvíli, kdy chlapec utrpěl osobní
tragédii, a nerezignovali na život, nevzdali se víry v Boha, neutíkali se
k drogám či alkoholu a nepřemýšleli o skoncování s drahocenným





21
Hlas v temnot ě
tem, který jim dal Bůh. Jak řekl Pán: „I když nyní takto trpíte, vězte, že já
jsem už dříve prošel ještě větším utrpením, než je to vaše... vzchopte se
a nevzdávejte se naděje. Držte se mě, věřte ve mě, opřete se o mne a já
vás vaším temným obdobím provedu. Držte se pravdy a já tu budu pro
vás... volejte mne a nikdy nebudete sami, proste a já vás vyslyším...“
Kdykoliv si přečtu poselství tohoto typu, dostává můj život větší
smysl. A i když se někdy Segatašjovým debatám s Ježíšem směju, jejich
otázky a odpovědi mě nikdy nezklamou, protože mne naplňují úžasným
pocitem pokoje, míru pramenícího z jistoty, že Bůh je tu vždycky pro
nás, že každého z nás nezměrně miluje, že nám pomáhá, kdykoliv jej
zavoláme, a že na nás všechny na nebesích netrpělivě čeká, dokud naše
srdce nebudou připravená na setkání s ním.
A to je patrně i to nejdůležitější poselství, s nímž se nám Segatašja
svěřuje: že nás Ježíš ze vší síly chce připravit na posmrtný život.
Na následujících stránkách narazíte na varování, že lidstvu hrozí
nebezpečné období – strašlivé a katastrofi cké události, jež svět čekají ve
dnech příštích. Toto období je známé jako „konec časů“ – tak se o něm
alespoň zmiňuje kniha Zjevení čili Apokalypsa. Uvědomit si to však
neznamená, že bychom měli žít ve strachu či zoufalství, nebo že bychom
měli tváří v tvář budoucnosti ztrácet odvahu. Ježíš sdělil Segatašjovi, že
bychom se konce světa neměli bát, ale že bychom se spíše měli zajímat
o to, jak prožíváme své každodenní životy, protože konec může přijít
v kterýkoli okamžik.
Mladý vizionář nám například ukazuje, že tyto časy jsou pro každého
z nás mimořádnou příležitostí k duchovnímu rozvoji. Skrze zjevená
poselství zjistíme, jak máme žít, abychom byli připraveni na den, kdy se –
doslova – setkáme se svým Tvůrcem. A pokud využijeme tuto
velkolepou příležitost, která se nám nabízí, můžeme se radovat z věčnosti v ráji.
Nesmíme však tuto příležitost promarnit. Vzpomeňte, jak mi Segatašja
ve snu řekl: „Některé věci jsou tak důležité, že se musejí udělat hned!“
Segatašjův příběh je radostný a poselství, jež přináší, jsou léčivá
a spásná. Zasloužil se o proměnu mého srdce a vdechl tomu, jak vnímám





22
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
život tento i život p říští, nesmírnou krásu. S Boží pomocí a láskou
doufám, že poselství, jež najdete na následujících stránkách, vám přinesou
totéž.
Dovolte mi začít tím, že se vám představím a povím vám něco o
prvních zjeveních Panny Marie a jejího Syna v Kibeho. A pak bude mou
velikou ctí a potěšením představit vám Segatašju, chlapce, který se
setkal s Ježíšem. Vím, že se z vás stanou přátelé na celý život.





23
DRUHÁ KAPITOLA
První zprávy o Segatašjovi
Jméno Segatašja jsem poprvé zaslechla ve své rodné Rwand ě jako
holčička vyrůstající v malé vesničce Mataba.
Většina lidí mimo Afriku nikdy o Rwandě neslyšela – a pokud ano,
vybaví se jim krajina, kde uprostřed devadesátých let došlo k jednomu
z nejdivočejších masových vraždění na světě.
Rwandská genocida byla výbuchem nebývale krvavých jatek, jež v mé
vlasti vypukla na jaře 1994. Během necelé stovky dnů byl brutálně
vyvražděn milion nevinných mužů, žen a dětí (včetně většiny členů mé
rodiny a mých přátel). O příčinách, hrůzách a následcích této
genocidy – a o povznášející epizodě, kdy mi v oněch temných časech zázračně
zachránil život Bůh a skrze lásku a odpuštění spasil mou duši – jsem se
rozepsala ve svých prvních dvou knihách: „Přežila jsem: otevřená
výpověď o zradě, nenávisti a odpuštění“ (Left to Tell: Discovering God
Amidst the Rwandan Holocaust) a „Odpustila jsem: povstání z popela
rwandské genocidy“ (Led by Faith: Rising from the Ashes of the
Rwandan Genocide).
V těchto prvních dvou knihách jsem se s čtenáři podělila o své
nejmilejší vzpomínky na požehnané dětství. Vyrůstala jsem ve velmi
šťastném domově, vychovávali mě milující rodiče, Leonard a Rosa, a
zbožňovali tři starostliví bratři, Aimable (nejstarší), Damascene (o pár let
starší než já) a Vianney (milovaný benjamínek rodiny).





24
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
Moji rodi če byli zbožní katolíci a křesťané otevřeného srdce, žijící
podle zlatého pravidla, že by se člověk měl k druhým chovat tak, jak by
chtěl, aby se oni chovali k němu. Oba byli zaměstnáni jako učitelé, měli
v obci vůdčí postavení a v celém regionu požívali úctu, protože uměli
dobře poradit, byli velkorysí a konali samé dobré skutky. Žili jsme
v domě u jezera, v zemědělské oblasti, která byla (jako většina Rwandy)
úrodná, klimaticky příjemná a krásná, že to bralo dech. Vesnička byla
od nejbližšího velkého města vzdálena mnoho hodin cesty a za sousedy
jsme měli prosté dobrosrdečné lidi, kteří byli k sobě navzájem
ohleduplní a za všech okolností laskaví a přátelští.
Nezáleželo na tom, zda jsem byla zrovna sama doma, nebo zda jsem
sama pendlovala mezi základní školou a domovem po t
řináctikilometrové silnici obklopené lesy, vždycky jsem se cítila v bezpečí, chráněná,
opečovávaná. Jako holčička jsem byla přesvědčená, že můj domov a má
vlast jsou tím nejpokojnějším a nejlaskavějším místem na celém světě.
Ani náznakem jsem netušila, že se v mé zemi již dlouho kumulovalo
etnické napětí, jež nakonec v roce 1994 vybuchlo v hrůzné násilí, kdy se
soused postavil proti sousedovi – s podporou zkorumpované a
ďábelské vlády – a národní většina (kterou tvořil kmen Hutuů) vyvraždila
mačetami, palicemi a klacky téměř veškerou národní menšinu (kterou
tvořil kmen Tutsiů, z něhož pocházela i má rodina).
Vlastně jsem se jako malá cítila tak bezpečně a šťastně, že mým
největším životním zájmem bylo odříkat značný počet denních modliteb
a zúčastnit se mnoha mší, abych se pak jako velká mohla stát jeptiškou.
Z jakéhosi důvodu jsem jako dítě byla uchvácená (což mimochodem
trvá dodnes!) vším, co souviselo s Bohem. Mou trvalou pozornost
upoutávalo všechno, co se týkalo života Ježíše, svatých, blahoslavené Panny
Marie, a vůbec všechno, co mělo co do činění s nebesy. Mé drobné
ložnici dominovala vlastnoručně upravená svatyňka, sestávající ze stolečku
prohýbajícího se pod množstvím sošek Panny Marie, votivních svíček
a obrázkových knih o apoštolech a světcích. Mou oblíbenou kratochvílí
bylo modlit se s nejlepší kamarádkou Janetou nebo poslouchat





25
První zprávy o Segatašjovi
ženské p říběhy – zvláště večer, kdy už jsem měla hotové domácí práce
i ostatní povinnosti a nádobí od večeře bylo umyté a uklizené. Tehdy se
naše rodina scházela v obýváku, neboť byl čas, jak jsem říkala, na
„vyprávění příběhů“.
Vyprávění příběhů tvoří významný aspekt naší kultury a v dětství
patřilo k mým nejdůležitějším aktivitám vůbec. Podobně jako většina
oblastí Rwandy, státu výrazně chudého a převážně zemědělského, i naše
vesnice Mataba byla, co se týče moderních vymožeností, ještě
primitivní. Se zbytkem země nás spojovala jediná hliněná silnice a soustava
dobytčích stezek, neměli jsme tekoucí vodu a elektřinu jsme v podstatě
vůbec neznali. Je tedy zřejmé, že jsme neměli ani biografy a nákupní
střediska, kde bychom se jako děti mohly potloukat; moji bratři a já
jsme dokonce ani nikdy nespatřili – s výjimkou stránek v časopisech –
televizi. V době mezi západem a východem slunce nám tudíž zbývalo na
zábavu jen velmi málo prostředků. Jakmile slunce zapadlo, nastala tma,
a v noci jsme se jen zřídka odvážili vyjít ven.
Jakmile táta po setmění zamkl dům, rodina se mohla zabavit v
podstatě jen dvěma způsoby. První formou obveselení byl starodávný
obyčej zvaný igitaramo. Igitaramo je pradávný rwandský rituál, při němž
se rodinní či kmenoví příslušníci po večeři scházejí, aby si popovídali
o tom, co se během dne událo, sdělují si novinky o příbuzných, kteří žijí
hodně daleko, nebo si prostě vyprávějí starodávné místní legendy
a mýty či biblické příběhy.
Vzhledem ke své obsesi historkami souvisejícími s Bohem jsem p ři
každém igitaramu v obýváku dávala najevo, že mým oblíbeným
tématem hovoru jsou záležitosti spojené s nebesy, nebo alespoň vyprávění
oblíbených biblických příběhů.
Moji bratři – přinejmenším Aimable a Damascene, kteří byli starší
a nebyli tak religiózně zaměření – nicméně projevovali tendenci tlačit
na otce, aby na mne nedbal, když jsem chtěla (po tisícáté) slyšet, jak
malý David složil velkého Goliáše na lopatky jediným oblázkem
vymrštěným z praku. Otec se také často postavil na stranu chlapců, náhle





26
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
zm ěnil téma a přešel od náboženství k diskusi o současných místních
událostech, o nedávném fotbalovém zápase, jehož se moji bratři
účastnili jako hráči, nebo o stavu některého z mnoha otcových charitativních
projektů, například o nové školní budově, kterou stavěl pro vesnici.
Druhou možností večerního povyražení bylo poslouchat naše
otlučené tranzistorové rádio na baterie. Pokud jsme některý večer tuto
možnost zvolili, nebylo pochyb, na který program budu chtít přeladit a
naléhat, abychom ho poslouchali všichni. Obvykle jsem reptala a brblala
tak dlouho, až se naladila stanice rádio Rwanda, která vysílala zázračná
zjevení skupiny vizionářů v Kibeho, což byla vesnice dokonce ještě
menší a zapadlejší než ta naše, zhruba sto padesát kilometrů na jih od nás.
Jak už jsem předeslala, bez ohledu na to, že to zní neuvěřitelně,
počátkem 80. let se Panna Maria a Ježíš rozhodli zjevovat v pravidelných
intervalech skupině mladých lidí v zemědělské oblasti a předávat jim
poselství z nebes, aby se o ně podělili s celým světem. Zpočátku byla
všechna poselství od Panny Marie a vycházela z její lásky k jejím dětem zde na
zemi. Obsah zjevených poselství byl často formulován jako instrukce,
směrnice a rady pro muže a ženy, jak žít lépe, pokojněji, jak se vyhnout
hříchu a jak se vydat na cestu k Božímu světlu a věčnému životu v ráji.
Mariiny instrukce zahrnovaly naléhavou výzvu všem lidem, aby se
denně modlili růženec a uchránili se tak před zlem, a lidem na celém světě,
aby otevřeli svá srdce jeden druhému, aby přijali víru v Pána, aby
prohloubili svůj vztah s Bohem skrze modlitbu a čistotu života, aby se káli za
svoje minulé hříchy a v budoucnosti se vyhýbali pokušení.
Některá Mariina poselství obsahovala i děsivé předpovědi temného
období, jež mělo svět postihnout v nadcházejících letech. Panna Maria
umožnila mladým vizionářkám nahlédnout do budoucnosti, v níž v
lidských srdcích převládne místo lásky nenávist a v níž budou na planetě
zuřit náboženské války a přírodní katastrofy.
Blahoslavená Matka zvláště předpověděla – 12 let dopředu –
genocidu, která zpustošila naši zemi v roce 1994. Panna Maria zdůraznila, že
„krvavá řeka“ poteče Rwandou do té doby, dokud se krajané nezbaví





27
První zprávy o Segatašjovi
vzájemné nenávisti, jež dlí v jejich srdcích, a nenaplní svá srdce spásnou
láskou jejího syna Ježíše. Dodala, že hrozící zkázu a krveprolití je možné
odvrátit prost řednictvím lásky. Skrze vizionářky Blahoslavená Matka
nabízela všem Rwanďanům, že jim pomůže přijmout Kristovu lásku
a odpuštění, a že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je modlit se
každý den růženec. Maria vysvětlovala, že mezi nástroji ochraňujícími
před pokušením zla patřil růženec vždy k těm nejmocnějším. Nabádala
každého z nás, abychom se modlili růženec nejméně jednou denně, a to
bez ohledu na naše konkrétní náboženské přesvědčení, a slíbila všem,
že nás za to čeká velká duchovní odměna.
Bohužel, jen velmi málo Rwanďanů se radou Naší Paní řídilo. Naši
zemi ovládlo – přesně podle Mariiny předpovědi – šílenství, mrzačení
a vraždění. Kdybychom naslouchali varování Panny Marie, když se
zjevovala v Kibeho, ke genocidě nikdy nemuselo dojít!
Jako malá jsem žila v blažené nevědomosti, nevěděla jsem nic o
existenci a historickém pozadí mezikmenových rozbrojů, různic a nenávisti,
jež značnému počtu Rwanďanů otrávily srdce – nic o jedu, který
satanovi umožnil zapustit kořeny v jejich duších a slepě je dohnal k páchání
skutků zuřivého násilí, mučení, znásilňování a vraždění. Když jsem jako
dítě naslouchala slovům vizionářů, vnímala jsem jen to, že nám
přinášejí Boží pokoj, lásku a odpuštění. Poselství Panny Marie, jež vysílali
v rozhlase a jež jsem poslouchala během našich večerních rodinných
sešlostí při igitaramu, mne naplňovala radostí, nikdy mě neděsila.
Bylo mi jedenáct let, když se Panna Maria zjevila v Kibeho poprvé.
Záhy jsem se seznámila se jmény a příběhy prvních tří vizionářek:
Alfonsíny, Anathálie a Marie-Claire. Teprve až po mnoha měsících jsem
zaslechla v souvislosti se zjeveními i jméno Segatašja. Když jsem konečně
uslyšela jeho jméno (a jeho hlas), zapůsobilo to na mé dětské srdce tak
hluboce, že jsem se navždy změnila.
Jak jsem předeslala, o historii Kibeho a prvních tří vizionářek jsem
napsala hodně už v knize „Naše Paní z Kibeho“. Těm z vás, kteří knihu





28
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
neznají, si dovolím stru čně zrekapitulovat, co jsem již napsala, aby
snáze pochopili, co se vlastně ve Rwandě a v Kibeho stalo během týdnů
a měsíců, než na scénu vstoupil Segatašja.
Panna Maria se poprvé zjevila v Kibeho 28. listopadu 1981. První
vizionářkou navštívenou Blahoslavenou Matkou se stala šestnáctiletá
Alfonsína Mumureke, středoškolská studentka ve vesnici, která, jak
jsem již řekla, byla tak malá a tak odlehlá, že jen velmi málo Rwanďanů
vědělo o její existenci.
Alfonsína byla na kibežské st řední škole nová. Vyrůstala v
izolovaném rwandském regionu Kibungo, známém extrémní chudobou a
rozšířenými čarodějnickými praktikami. Její otec opustil rodinu ještě před
narozením dítěte. Děvče vychovávala tvrdě pracující matka, zbožná
katolička. Sama Alfonsína nebyla nijak zvlášť nábožensky založená, ale
milovala Pannu Marii a modlila se k ní, kdykoliv se cítila sklíčená nebo
měla z něčeho obavy.
Navzdory tomu, že Alfonsína vyr ůstala v zoufalé bídě, vždycky si
zachovávala radostnou a vlídnou mysl. Poté, co získala stipendium na
dívčí katolické internátní škole se zhruba 120 studentkami, rychle si svým
družným a veselým vystupováním našla kamarádky. I tak se jí ale často
stýskalo po domově a měla potíže stačit ve výuce. Jako vždycky v
těžkých časech se proto modlila k Blahoslavené Matce o pomoc.
Osmadvacátý listopad byl ve všech ohledech obyčejný den. Alfonsína
se však během oběda zhroutila na podlahu a upadla do stavu hlubokého
vytržení, v němž si byla vědoma jen mihotavého bílého oblaku jasného
světla, který se před ní formoval. Za několik okamžiků ohromená
studentka spatřila uprostřed oblaku nejkrásnější paní, jakou kdy viděla.
Později si Alfonsína vybavovala, že se paní jakoby vznášela ve
vzduchu, a pak začala plout směrem k ní. Nádherná žena se koupala v záři
světla a zázračně visela nad zemí. Měla na sobě bezešvý bílý oděv, vlasy
pokryté bělostným závojem. I její pleť byla dokonalá a svítila jako
leštěná slonovina, i když Alfonsína nedokázala určit, zda je její barva bílá či
černá. Zdálo se, že paní komunikuje s nebesy, neboť jemné prsty jejích





29
První zprávy o Segatašjovi
štíhlých rukou byly sepjaté jako k modlitb ě. Z paní vyzařovaly vlny
lásky, jež školačku cele pohltily. Zatímco se paní blížila, Alfonsínino srdce
překypovalo radostí a štěstím.
Nepopsatelně laskavým hlasem se tato krásná bytost Alfonsíně
představila jako Panna Maria a svěřila se jí, že slyšela na nebesích
Alfonsíniny modlitby, a tak se vydala z království Božího na cestu do Kibeho, aby
jí poskytla útěchu. Řekla dívce, že ji má oslovovat „Matko Slova“.
Než se Panna opět vznesla na nebesa, požádala Alfonsínu o předání
poselství: „Chci, aby tvoje kamarádky a spolužačky měly takovou víru,
jakou máš ty. Zatím ji nemají dostatečně silnou.“
To bylo první poselství, které Blahoslavená Matka p ředala v Kibeho.
Když Alfonsína nabyla vědomí, shledala, že leží na podlaze jídelny
a zírá do tváří svých spolužaček. Školačky projevovaly účast a
znepokojení, ale když jim pověděla, co se stalo, vysmály se jí, zesměšňovaly ji,
obviňovaly ji ze lží a pomatenosti. Některé si myslely, že když Alfonsína
pochází z Kibunga, musí buď praktikovat čarodějnictví nebo být
posedlá zlými duchy.
Panna Maria nicméně navštěvovala Alfonsínu i nadále a kdykoliv se jí
ukázala, dívka upadala do tak hlubokého transu, že si vůbec
neuvědomovala okolí. Jeden místní kněz byl Alfonsíniným tvrzením tak pobouřen, že
pověřil jinou studentku kibežské střední školy, Marii-Claire, aby
Alfonsínu pronásledovala, neboť doufal, že dívka pod silným tlakem odvolá.
Marie-Claire měla na kampusu pověst dívky tak otevřené, upřímné
a přímočaré, až to hraničilo s nezdvořilostí. Modlila se k Panně Marii
(a milovala ji), ale nerada chodila do kostela a nechtělo se jí vysedávat
v modlitebních skupinách. Nejspíš právě z hluboké lásky k Panně Marii
byla Marie-Claire odhodlána a pevně rozhodnuta, že odhalí to, co
považovala za Alfonsínin „urážlivý podvod“. Ze všech sil se proto snažila
uvést svou spolužačku veřejně do rozpaků a pokořit ji.
Marie-Claire získala další studentky, jež se přidaly k její osočující
kampani s cílem odhalit „falešnou“ vizionářku. Pokaždé, když Alfonsína
upadla do jednoho ze svých extatických vytržení, obklopily ji





30
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
-Claire a její úderný oddíl skepti ček. Během zjevení dívky vizionářku
fyzicky týraly, tahaly ji za vlasy, ohýbaly jí prsty dozadu, ze všech sil ji
štípaly, co nejhlasitěji jí hulákaly do uší, házely na ni růžence a
povzbuzovaly Alfonsínu, aby jim korálky požehnala. Navzdory všemu, co jí
dívky říkaly a dělaly, však Alfonsína nikdy ani nezamrkala, ani neucukla.
A pak, 12. ledna 1982, se Panna Maria ukázala druhé žačce kibežské
střední školy: sedmnáctileté Anathálii Mukamazimpace. Na rozdíl od
Alfonsíny byla tato dívka vzornou studentkou, považovanou za jednu
z nejpilnějších a nejzbožnějších dívek ve škole. Anathálie pocházela
z velké a oddaně věřící katolické rodiny. Každé ráno se ještě před
vyučováním modlila růženec, a modlila se ho i každý večer před spaním. Ve
volném čase mezi hodinami si četla v Bibli a byla členkou několika
katolických skupin mládeže. Byla skromná, slušně se chovala a vysoce si ji
považovaly nejen spolužačky, ale i zaměstnanci školy. To však
neodradilo Alfonsíninu hlavní očerňovatelku Marii-Claire, aby nezaútočila i na
Anathálii. Marie-Claire zdvojnásobila své úsilí o diskreditaci „údajných“
navštívení Panny Marie ve škole. Kdykoliv tyto dvě vizionářky prožívaly
vize Blahoslavené Matky, Marie-Claire je veřejně zesměšňovala.
Útoky na obě dívky náhle ustaly, když se 1. března 1982 zjevila Panna
Maria i Marii-Claire. Zpočátku Marie-Claire svoje vize odmítala, neboť
byla přesvědčena, že to na ni nějak nastrojily dívky, jež
pronásledovala – a pokud ne, obávala se, že zešílela, nebo že je posedlá démony.
Laskavý útěšný hlas Požehnané Panny nicméně záhy Marii-Claire uklidnil
a dívka si konečně uvědomila, že Svatá Matka skutečně poctila jejich
školu svým nebeským navštívením. Marie-Claire se velice styděla, že
Alfonsínu a Anathálii trýznila, a slíbila, že se stane pokornou a
ochotnou služebnicí Panny Marie, stejně jako obě její spolužačky.
K úžasu studentek i pedagogického sboru začaly všechny tři dívky, jež
si Maria vybrala za své prostřednice, přijímat poselství od Blahoslavené
Matky ve školní kapli. Každou chvíli některá z dívek upadala do stavu
vytržení, při němž si vůbec neuvědomovala svoje okolí. Kdykoliv se ta
která vizionářka ocitla v přítomnosti Naší Paní, její tvář se rozjasnila





31
První zprávy o Segatašjovi
dostí, a když odpovídala na dotazy Panny nebo opakovala Mariina
poselství, jež bylo t řeba sdílet s ostatními, každá z nich mluvila hlasem plným
lásky. V době zjevení nikdo jiný v místnosti Požehnanou Pannu neviděl,
nikdo neslyšel, co vizionářkám říkala. Každý, kdo měl to štěstí být při
některém ze zjevení, však vždy pozorně naslouchal každému slovu, jež
vizionářky v transu pronášely, a uvědomoval si, že se stal svědkem
pozemské části rozhovoru, který ta která vizionářka vedla s nebesy.
Zprávy o zázračných navštíveních se samozřejmě dostaly za hranice
pozemku kibežské střední školy. Množství místních venkovanů ze
sousedství se vydalo ke škole po udusané hliněné silnici – nu, spíše po
rozježděné kozí stezce. Všichni doufali, že se jim podaří alespoň letmo zachytit
něco ze zázračné komunikace, jež se odehrávala za školními zdmi.
Kolem střední školy se záhy potloukaly stovky zvědavých přihlížejících
a snažily se zjistit něco o zjeveních. Zvědavci se zavěšovali na kovová
hrazení, rámusili u školní brány a rozbili okna v kapli, neboť se šplhali
jeden druhému po ramenou a vzájemně se postrkovali, jak se pokoušeli
zahlédnout mladé vizionářky, o nichž se šuškalo, že mají přímé spojení
s Pannou Marií. Když stovky přerostly v tisíce poutníků, rozhodlo se
nakonec vedení školy a místní katolické církve vybudovat před školní
kaplí dřevěné pódium, aby dívky mohly s vizemi vystupovat veřejně
a všichni je mohli vidět.
Novinky o vizionářkách a obsahu jejich zjeveného poselství se šířily
jako lesní požár a během týdnů proběhly křížem krážem celou
Rwandou. Kigalští reportéři byli rádiem Rwanda posíláni na služební cesty
a přijížděli do Kibeho zaznamenávat výroky vizionářek komunikujících
s Blahoslavenou Matkou – a jak už jsem se zmínila, sestřih z těchto
záznamů se zařadil mezi pravidelné pořady státního rozhlasu.
Tehdy začaly spory mezi mými bratry a mnou o to, co budeme v
rádiu poslouchat během igitarama. Trvala jsem na tom, že musíme
slyšet kaž dé slovo, které vizionářky vypustily do éteru prostřednictvím
rozhlasového vysílání, ale oba moji starší bratři zpočátku o zjeveních





32
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
pochybovali a odmítali je. Aimable a Damascene byli ke mn ě vždycky
laskaví a měli mě rádi, ale také si mě neúnavně dobírali kvůli mé
rostoucí vášni ke všemu, co se odehrávalo v Kibeho a co jsem nazývala
„absolutní zázrak“.
„Je to jenom banda hloupých školaček, které se pokoušejí vzbudit
pozornost, protože do jejich školy nechodí kluci,“ chechtal se obvykle
Aimable a nutil tátu, aby přeladil na stanici s fotbalovým utkáním.
V době, kdy jsem vyrůstala (a díky Bohu se časy opravdu změnily!),
byly ženy ve Rwandě sice ctěny a vysoce považovány jako matky, ale až
příliš často se jim nedostávalo respektu, který by měl náležet
nezávislým, inteligentním a hloubavým lidským bytostem. Společnost byla
velice šovinistická a základní práva, jako vlastnictví nemovitostí a vyšší
vzdělání, byla vyhrazena mužům. Můj otec a matka naštěstí smýšleli
pokrokově a snažili se, aby se mi dostalo školního vzdělání co
nejvyššího, takže jsem se nakonec dostala až na univerzitu. Mužská nadřazenost
však představovala vžitou roli, které se i moji bratři zbavovali jen s
obtížemi. Nikdy nepropásli příležitost zavtipkovat si na účet dívek či žen,
které dělaly něco, co muži nedělaly – což v té době zahrnovalo i vize
Panny Marie!
„Tyhle holky z Kibeho jsou buď opilé, nebo praktikují voodoo,“
dobíral si mě často bratr Damascene s úsměškem. „Víš, jak je to se
středoškolačkama, ne? Bojí se, že po maturitě neseženou manžela, a tak se
chtějí naučit kouzla, která jim pomohou uhnat mužského, dokud ještě
nejsou moc staré!“
Můj otec vždy bratry umlčel a nechal mě zprávy z Kibeho poslouchat
navzdory tomu, že byl velmi vzdělaný a povahou opatrný muž, který
zpočátku nevěřil, že se Panna vizionářkám opravdu zjevuje. Pannu
Marii nicméně hluboce miloval a ctil, a pokud někdo projevil lásku a
náklonnost k Naší Paní, což jsem činila, táta takového člověka plně
podporoval a v jeho víře jej povzbuzoval.
„Čas ukáže, zda jsou tato zjevení reálná či falešná,“ říkával táta
chlapcům. „Když ale tyto školačky pomáhají lidem věřit v Blahoslavenou





33
První zprávy o Segatašjovi
Matku, musíme vaší sest řičce dovolit poslouchat, co v rádiu říkají, a vy
budete poslouchat s ní. Sportovní výkony a fotbalové zápasy počkají.“
Moji bratři úpěli, zvedali oči v sloup a předpovídali, že malá svatyňka
v mé ložnici bude záhy zavalená dalšími soškami Panny Marie. Jejich
stížnosti však ustaly jednoho slunného letního dne roku 1982, když
jsme se doslechli, že do Kibeho dorazil nový vizionář: chlapec jménem
Segatašja, jehož navštěvoval sám Ježíš Kristus.
Skutečnost, že se vizionářem stal tentokrát chlapec, pro moje bratry
rázem znamenala, že všechna kibežská zázračná zjevení dostala punc
důvěryhodnosti. Vzhledem k tomu, že se Segatašja stal prvním
vizionářem, jemuž se ukazoval Ježíš Kristus, zdálo se, že si tím získal i moje
starší sourozence, na které jinak jen tak něco dojem neudělalo.
Pomohlo i to, že Segatašja a Damascene byli zhruba stejně staří.
„No, když s Ježíšem mluví kluk... řekl bych, že na všech těch
vizionářských záležitostech v Kibeho něco asi bude,“ připustil Aimable, když
slyšel v rádiu pořad o Segatašjovi.
Co se mne týkalo, slyšela jsem Segatašj ův hlas již o pár dní dřív na
magnetofonové nahrávce, kterou nám na pravidelné mši pro děti
přehrál otec Apollinaire Rwagema, náš místní kněz.
Otec Rwagema patřil k prvním, kteří uvěřili a stali se nadšenými
ctiteli školních vizionářek. Byl také prvním poutníkem z Mataby, který se
vydal na dlouhou cestu do Kibeho, aby vizionářky spatřil na vlastní oči.
Během zjevení pořizoval magnetofonové nahrávky slov vizionářek
a tyto kazety pak přehrával ve vesnici každému, kdo je chtěl slyšet.
Během následujících několika let jsem vyslechla stovky hodin
nahrávek ze zjevení, ale na první záznam Segatašjova hlasu nezapomenu
nikdy. V knize „Naše Paní z Kibeho“ jsem se již zmínila, jak mi běhal mráz
po zádech nahoru a dolů, když jsem poprvé chlapcův hlas zaslechla
z rozkřapaného reproduktoru starého kazetového magnetofonu otce
Rwagemy. Byla to nahrávka Segatašjova rozhovoru s Ježíšem během
zjevení, jež se odehrálo asi týden předtím. Otec Rwagema nás nejprve
upozornil, že záznam pořídil během slunného dne pod vymetenou





34
CHLAPEC, KTERÝ SE SETKAL S JEŽÍŠEM
rou oblohou, v dohledu ani mrá ček... a pak nás vybídl, abychom
pozorně poslouchali.
Seděla jsem v hloučku přibližně dvou set dětí na podlaze jediné
místnosti kostela otce Rwagemy. Tím, co se ozývalo z kazety, jsme byli
všichni uchváceni. Nejprve jsme slyšeli skandování velkého davu – tisíců
žadonících hlasů – který se shromáždil v Kibeho, aby se stal svědkem
komunikace vizionářů s nebesy. Zástupy volaly Segatašjovo jméno a
dožadovaly se zázraku... zázraku, na jehož základě by lidé uvěřili, čeho se
stali svědky, a skutečně by začali ve zjevení věřit.
Tehdy jsem to netušila, ale šlo o nahrávku jediného zjevení, b ěhem
něhož Ježíš chlapci dovolil vidět shromážděné lidi a komunikovat s nimi.
Během všech ostatních vizí si Segatašja uvědomoval jen přítomnost Páně.
Nad hlučícím davem se rozezněl příjemný tenor mladého vizionáře,
uctivě oslovujícího Ježíše: „Ano, Pane, říkal jsem jim to mnohokrát,“
pravil. „Ne, Pane, neposlouchají... vždycky po mně chtějí zázrak.
Nechtějí uvěřit, že se mnou hovoříš, Ježíši... bez zázraku či znamení
nechtějí uvěřit.“
Pamatuji se, jak mi pook řálo srdce, když jsem uslyšela onoho dne
Segatašju mluvit a jak mě dojala jeho upřímnost a laskavost, vyzařující
z jeho šepotavého hlasu, jímž trpělivě oslovoval nepokojný dav.
Náhle reproduktorem magnetofonu otřáslo zahřmění, až děti v
místnosti naráz nadskočily. Z rámusícího a ohromeného davu se ozvaly
poděšené výkřiky, pak tu a tam jásot nad právě uskutečněným zázrakem,
po němž následoval uklidňující Segatašjův hlas, ubezpečující všechny
v davu, že se nemusejí bát hromobití, jež tak nečekaně zadunělo z čisté
oblohy.
„Ježíš říká, že byste se neměli ničeho bát, protože nikdy nedělá nic, co
by mohlo jeho dětem ublížit,“ oznámil davu. „Nikdo nebyl zraněn,
těhotné ženy se nemusejí bát o svoje děti a lidé se slabým srdcem se
zotaví... ano, Pane, povím jim, cos říkal... Ježíš mi sdělil, že vám dal
hromobití, abyste vnímali jeho poselství a nežádali zázraky, které nemají
žádný smysl... protože zázrakem jsou vaše životy. Skutečným zázrakem