E-kniha: Chlapec, který přežil pochod smrti -- ... a natruc jsem neumřel! – Pavel Taussig

© Pavel Taussig, 2018

© Grada Publishing, a. s., 2018

Redakční úpravy a autorská spolupráce Jana Kališová

Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová

Korektura Barbora Srncová

Obálka Vojtěch Kočí

Grafická úprava a sazba Šimon Jimel

Fotografie a ilustrační materiály archiv autora

Vydala Grada Publishing, a. s., pod značkou Cosmopolis v Praze

roku 2018 jako svou 6904. publikaci

Tisk FINIDR

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, Praha 7

ISBN 978-80-247-2340-2 (ePub)

ISBN 978-80-247-2352-5 (pdf)

ISBN 978-80-271-0410-9 (print)

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické

knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

7

Svůj životopis jsem napsal v roce 1981 pro našeho staršího syna Martina jako dárek k jeho jedenáctým narozeninám. To proto, že mi bylo jedenáct, když jsem se ocitl v Osvětimi. Chtěl jsem popsat osudy naší rodiny s důrazem na holocaust. Snažil jsem se přitom vžít do myšlení jedenáctiletého kluka a neodradit jej od čtení záplavou neznámých jmen a pojmů. Nešlo mi o dějiny Židů na území Československa, ale jen o jejich maličký výsek.

Při popisování svých zážitků jsem použil jen své vlastní zápisky. Moje válečná kořist po osvobození byly dva sešity a tužka. Do čtverečkovaného jsem psal deník a do linkovaného zážitky od zatčení přes koncentráky do osvobození. Psal jsem je tak, jak jsem je měl v čerstvé paměti. S nikým jsem se přitom o nich nebavil, psaním jsem si krátil dlouhou chvíli v nemocnicích v Rakousku, kdy jsem byl přesvědčený, že ani jeden z mých rodičů válku nepřežil.

O 25 let později Martin s mladším bratrem Janem přepsali tento text na počítači. Když jsem ho po letech znovu četl, uvědomil jsem si, že bych měl některá místa doplnit. Napsal jsem proto poznámky pod čarou. Původní text zůstal nezměněn.

V roce 2000 jsem se obrátil na mezinárodní organizaci International Tracing Service v německém Bad Arolsenu (its@its-arolsen.org), která archivuje zachované doklady ze všech koncentračních táborů, s prosbou o zaslání dokladů o rodičích a o sobě. Obratem jsem dostal několik dokumentů, vystavených v koncentračních táborech a těsně po osvobození. Ty nejzajímavější přikládám na konci textu. Přibylo i několik rodinných fotografií.

Nakonec jsem přiložil i několik stran ze svého rukopisu z léta 1945.

P. T.

9

Milý Martine,

toto je můj životopis. I když ve všech detailech od

povídá skutečnosti, přece jen nezobrazuje věrně můj

dosavadní život. To proto, že jsem se v něm úmyslně

zabýval méně radostnými zážitky, o kterých nerad

mluvím, ale které bys přesto měl znát. Ty veselé

(zvláště po vojně), kterých jsem prožil neméně, jako

všichni moji vrstevníci, jsem Ti už částečně vyprávěl

a částečně Ti je dovyprávím dodatečně.

Tolik úvodem, abys věděl, na čem jsi.

Všechno nejlepší!

Táta

Červen 1981

Já s Martinem, 1971

11

Světlo světa jsem spatřil ve vznešeném soukromém

sanatoriu v Bratislavě 24. listopadu 1933. Kdyby se

to stalo o 16 roků dřív, jmenovalo by se mé rodné

město Pressburg či Pozsony, jak zněl německý, po

tažmo maďarský název tohoto města na Dunaji asi

50 kilometrů na východ od Vídně. Po první světové

válce však připadlo Československé republice. Proto

že bylo dokonce největším městem ve slovenské části

státu, stalo se hlavním městem Slovenska. Jako ta

kové potřebovalo bezpodmínečně i slovenské jméno.

A tak mu přidělili nové: Bratislava

1

.

Můj otec pocházel z českého města Rakovník, kde

se narodil 15. září 1884 jako osmé a poslední dítě

obchodníka s potravinami. Když mu byly čtyři roky,

otec zemřel. Potom vedla obchod matka a o děti se

1 To nesedí. Název Bratislava existoval už v 19. stole

tí. Uzákoněn byl až v roce 1919.

12

starala, jak to šlo

2

. Většinou pomáhali příbuzní.

Protože byl můj otec nadaný, mohl navštěvovat

reálné gymnázium. Náklady převzal dobře situovaný

strýc – starý mládenec. Ten mu po maturitě platil

i studium na pražské technice

3

. Když otec získal

titul stavebního inženýra, pracoval ve Vídni

a v Magdeburku jako inženýr na stavbě silnic. Zúčast

nil se první světové války, které se tehdy neříkalo

ani „první“, ani „světová“. Často mi chtěl o svých

zážitcích vyprávět, mne to však nikdy nezajímalo,

a tak se o nich teď už nikdo nedozví

4

.

Po válce se obrovská rakousko-uherská monar

chie rozpadla. Otec se stal občanem nového malého

2 Potom, co v Čechách koncem 19. století obvinili

jistého Žida z vraždy křesťanské dívky, tam došlo

k pogromům. Nechyběly ani výzvy k bojkotu židov

ských obchodů. Nápis „Nekupujte u Židů“ se objevil

i na dveřích obchodů mých prarodičů.

3 Rakovnická reálka byla česká, pražská vysoká

škola „K.K. Deutsche Technische Hochschule in Prag“

byla německá.

4 Naštěstí ani to nesedí. Objevil jsem otcův životo

pis z roku 1970 s následujícími údaji po dokončení

studií: 1909–1912 pracoval u železobetonářské firmy

Dies & Coup. ve Vídni. Po vypuknutí první světové

války byl vedoucím inženýrem u firmy Westfalen

-Decken GmbH v Magdeburgu. V první světové válce

narukoval jako inženýr–poručík. Jako člen Technické

ho dozorčího úřadu byl pověřen stavbou továrny na

střelný prach v maďarském Magyarováru. Potom byl

přeložen na Ministerstvo války do Vídně, kde se dožil

konce války. Vrátil se do Prahy, kde zůstal do konce

roku 1923.

13

Československa, které bylo chudé a výstavbu nových silnic si zatím nemohlo dovolit. Po mnoha marných pokusech přesedlal, pustil se do podnikání a založil v Bratislavě firmu „Karbotransport“

5

. Ta dodávala

uhlí, koks a dřevo obyvatelům a podnikům. Obchod běžel brzy tak dobře, že otci umožňoval nejen příjemný staromládenecký život, ale mohl podporovat matku a méně úspěšné příbuzné. Švarný sportovec a dobrý tanečník zanedlouho patřil k městské smetánce. Společenské styky přinesly nové zákazníky, tedy i nové obchody. Koncem dvacátých let se mu vedlo téměř příliš dobře. A přesně v tuto chvíli se seznámil s jistou Jolanou Rothovou, zamiloval se do ní a oženil se s ní.

Výše uvedená – moje matka – byla o dvacet let mladší než otec. Narodila se 14. dubna 1904 v malé slovenské vesnici Rakovice jako deváté dítě (a osmá dcera!) správci velkostatku. Otec zemřel, když jí bylo deset let. Rothovi nikdy nežili v blahobytu. Po otcově smrti se ovšem jejich finanční situace zhoršila i kvůli tomu, že vypukla válka. I tady se starší sourozenci starali o mladší.

Když matka dosáhla školního věku, byly na Slovensku, které tehdy patřilo k Maďarsku, jen maďarské školy. Navštěvovala tedy maďarskou obecnou školu a později rodinnou školu ve Vídni. V ní se děvčata učila především vést domácnost. Na další odborné vzdělání už nebyly peníze. Po skončení školy pomáhala matka doma nebo svým provdaným 5 To ale vůbec nesedí. „Karbotransport“ byla s.r.o. Firma byla založena v r. 1923 a otec byl jedním ze zakládajících členů. Do jejího zestátnění v roce 1949 (s výjimkou válečných let) byl také jejím ředitelem. Inzerát firmy „Karbotransport“ z 20. let sestrám

6

. Tak se dostala i do Bratislavy jako společ

nice malé neteře, se kterou seděla v kavárně, když jistý dobře vypadající starý mládenec... viz nahoře.

Svatba se konala 10. srpna 1930. Mladý pár se nastěhoval do překrásného bytu na břehu Dunaje spolu s kuchařkou a služkou a těšil se ze života. Otci bylo čtyřicet šest roků, ale vypadal mnohem mladší. Byl nadšeným lyžařem (jednou vyhrál sjezd v Kitzbühelu, i když na trati zlomil lyži). Krasobruslení a tanec na ledě byly jeho koníčkem. Ještě jako pětašedesátiletý byl tajemníkem Krasobruslařského oddílu ŠK Bratislava. Běhal a tancoval i na kolečkových bruslích, věnoval se jezdeckému sportu a měl – před mým narozením – jezdeckého koně. Téměř nikdy nepil, doma jsme neměli žádný alkohol kromě lahve rumu pro nosiče uhlí. Nehrál hazardní hry. Zato kouřil jako fabrika. Byl zodpovědný, spolehlivý, společenský, optimistický a vcelku apolitický. Spoléhal se na vrchnost. Byl dobrý matematik a vždy všechno, i soukromý život, přesně plánoval. Nic nechtěl ponechat náhodě, a když se v jeho životě přece jen občas něco přihodilo jinak, než si vypočítal, nebyla to chyba jeho výpočtů. Chtěl na mne být vždycky pyšný a já jsem se poctivě snažil poskytnout mu k tomu důvod, i když to pro mne nebylo často jednoduché.

Matka byla hezká veselá žena, měla dobrý odhad na lidi a měla vyvinutý smysl pro takt. Pro každou situaci našla v zásobě vhodnou rodinnou příhodu, 6 Těsně po první světové válce byl v Rakovicích pogrom. Rothovým se podařilo včas utéct a nikdy se tam už nevrátili. O tom jsem se dozvěděl až po matčině smrti od jedné z jejích sester.

17

většinou legrační. I v nejskromnějších poměrech

byla vzornou hospodyní, čímž otci i mně často pila

krev. Pro příbuzné nepřestala nikdy být malou

Jolankou, byla u nich oblíbená a často musela mezi

sourozenci urovnávat spory. Vyznala se v zahradni

čení a vždycky měla radost, když měla příležitost se

mu věnovat. Jedna kamarádka mi jednou řekla, že

moje matka byla jedinou skutečnou dámou, kterou

poznala. Ach, jak jsem byl tehdy pyšný! Matce jsem

vždycky naprosto důvěřoval a snažil jsem se ji neza

rmoutit.

O mou výchovu se starala vychovatelka Lisa

Maixnerová. Zřejmě plnila svoje povinnosti spoleh

livě, protože se ze mne stal dobře vychovaný chlape

ček. Jako jedináček jsem viděl jiné děti nanejvýš při

procházkách na dunajském nábřeží. Ty jsem absolvo

val v krátkých kalhotkách a dlouhých bílých vlně

ných punčochách, drže vychovatelku za ruku. Nikdy

k nám nepozvali cizí dítě a nikdy jsem nevstoupil do

bytu cizího dítěte. Jedině moji bratranci a sestřenice

S chůvou Lisou, 1933 S maminkou, 1934

18

tvořili výjimku. Během těchto návštěv jsme si hráli

slušně a potichu, samozřejmě vždy pod dozorem vy

chovatelek. Nebezpečné hračky, jako například míč

nebo kolo, jsem neznal. Jen lyžovat a bruslit mě otec

naučil. Myslím, že moje vychovatelka přitom velmi

trpěla. Pohybovali jsme se jen v našich „lepších“

kruzích a já jsem byl skálopevně přesvědčený, že kaž

dé dítě na světě má vychovatelku. Když jsem potom

přišel do školy a najednou jsem se octl tváří v tvář

houfu úplně cizích dětí, přestal jsem rozumět světu.

Zatímco v naší rodině vypadalo všechno růžově,

v Evropě se politická situace změnila. V Německu

se k moci dostali národní socialisti. Hitler velmi

hlasitě oznámil své plány do budoucnosti. Netajil, že

má v úmyslu nastolit v celé Evropě i ve světě národ

ně socialistický systém, a to násilím, tedy válkou.

Německo bylo velké, Československo – jeho soused

– malé. Pro mnoho občanů Československé repub

liky to byl důvod k obavám. A ještě něco dal Hitler

světu na vědomí: Chtěl vyhubit všechny Židy. A hned

S babičkou, 1934 Na lodi v Bratislavě, 1936