E-kniha: Chladnokrevně - Robert Bryndza

ROBERT

BRYNDZA

DALŠÍ PŘÍPAD ERIKY FOSTEROVÉ

OD AUTORA KNIŽNÍHO HITU DÍVKA V LEDU

Robert Bryndza

CHLADNOKREVNĚ

COLD BLOOD Robert Bryndza Cold Blood © Robert Bryndza 2017 Cover © Henry Steadman 2017 Translation © Kateřina Elisová 2018 © Grada Publishing, a. s., 2018 Z anglického originálu Cold Blood, vydaného nakladatelstvím Bookouture v roce 2017, přeložila Kateřina Elisová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Barbora Srncová Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Vydala Grada Publishing, a. s., pod značkou Cosmopolis v Praze roku 2018 jako svou 7035. publikaci Tisk CPI Moravia Books Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-271-2323-0 (ePub) ISBN 978-80-271-2322-3 (pdf) ISBN 978-80-271-0522-9 (print) Tato kniha je fikce. Jména, postavy, podniky, organizace, místa a události jiné než běžně známé jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, událostmi nebo místy je zcela náhodná.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Se vší svou láskou mámě a tátovi.

Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.

– William Shakespeare, Bouře –

– 9 –

KAPITOLA 1

PONDĚLÍ, 2. ŘÍJNA 2017

D

etektiv šéfinspektor Erika Fosterová si zaclonila oči před ná

porem deště. Společně s  detektivem inspektorem Mossovou

běžely po South Bank, vydlážděném nábřeží lemujícím jižní břeh londýnské Temže. Nízký hnědý příliv se přeléval přes bahno, cihly a odpadky odhozené podél řečiště. Vysílačka v kapse Eričiny dlouhé černé kožené bundy vydala plechový praskavý zvuk a Erika slyšela, jak se důstojník zajišťující místo činu ptá, kde jsou. Vytáhla vysílačku a  odpověděla: „Tady detektiv šéfinspektor Fosterová. Jsme dvě minuty od vás.“

Stále vládla ranní špička, ale den už byl ztemnělý ponurou padající mlhou. Obě zrychlily. Minuly vysokou budovu ředitelství IBM a nízkou rozložitou světlou stavbu studií ITV. V tomto místě nábřeží ostře zatáčelo doprava a následně se proměnilo v širokou ulici lemovanou stromy, která vedla k  Národnímu divadlu a  mostu Hungerford Bridge.

„Šéfe, támhle to je,“ řekla Mossová zadýchaně a zpomalila.

Na obnaženém řečišti, asi tři metry pod nimi, se na uměle vytvořené pláži ze světlého písku v ohybu, kde se South Bank stáčel doprava, shromáždila skupinka lidí. Erika si v místech, kde cítila píchání,

Robert Bryndza

– 10 –

masírovala žebra. Při své výšce přes sto osmdesát centimetrů se tyčila nad Mossovou a krátké blond vlasy se jí v dešti přilepily k hlavě.

„Měla byste ubrat s kouřením,“ poznamenala Mossová, zvedla k Erice pohled a z obličeje si odhrnula mokré pramínky rudých vlasů. Obličej měla posetý pihami a  plné tváře jí při běhu zčervenaly.

„A vy byste měla ubrat s čokoládou Mars,“ vrátila jí to Erika.

„To taky dělám. Zredukovala jsem to na jednu tyčinku k snídani, jednu k obědu a jednu místo večeře.“

„A já jsem na tom stejně s kouřením,“ usmála se Erika.

Přešly ke kamennému schodišti, vedoucímu k Temži. Na schodech byly v  rozestupech znatelné stopy přílivu a  poslední dva pokrývaly kluzké řasy. Pláž byla čtyři metry široká a  znenadání končila v místech, kde se čeřila hnědá voda. Erika a Mossová vytáhly odznaky a shluk lidí se rozestoupil, aby mohly projít až tam, kde se žena s hodností zvláštního konstábla pokoušela chránit velký otlučený látkový kufr hnědé barvy, napůl zahrabaný v písku.

„Snažila jsem se, aby se všichni přesunuli nahoru, madam, ale nechtěla jsem nechat místo bez dozoru,“ řekla mladá žena a  přes dešťové kapky se podívala na Eriku. Byla malá a štíhlá, ale oči se jí leskly rozhodností.

„Jste tady sama?“ zeptala se Erika a zadívala se na kufr. Na jednom konci zela díra, ze které trčely ven dva bledé odulé prsty.

Žena přikývla. „Druhý zvláštní konstábl, se kterým sloužím, musel jít vyřešit spuštěný alarm v  jedné z  těch kancelářských budov,“ odpověděla.

CHLADNOKREVNĚ

– 11 –

„To by se nemělo stávat,“ opáčila Mossová. „Zvláštní konstáblové by se vždycky měli držet ve dvojici. Takže vy máte noční službu v centrálním Londýně sama?“

„V pořádku, Mossová...“ začala Erika.

„Ne, šéfe, to není v  pořádku. Tihle lidé jsou dobrovolníci! Proč nemůžou zaplatit víc policistů?“

„Stala jsem se zvláštním konstáblem právě proto, abych získala zkušenosti a mohla začít pracovat u policie na plný úvazek...“

„Potřebujeme, aby tohle místo bylo prázdné, než přijdeme o veškeré šance získat forenzní důkazy,“ přerušila je Erika.

Mossová přikývla a  společně začaly nahánět dav zírajících lidí směrem ke schodišti. Erika si všimla, že na konci malé pláže vedle vysoké zdi vykopal nějaký starší muž s  dlouhými šedými vlasy a  v  pestrobarevném ponču dvě malé díry. Bez ohledu na lidi a déšť pokračoval v kopání. Erika vytáhla vysílačku a svolala všechny policisty z okolí. Zavládlo zlověstné ticho. Všimla si, že muž v barevném ponču ignoruje Mossovou a dál pokračuje v kopání.

„Potřebuju, abyste šel tam nahoru, nahoru na schodiště,“ řekla Erika a  zamířila od kufru směrem k  muži. Podíval se na ni a  dál uhlazoval hromadu písku nasáklou deštěm. „Promiňte. Vy. Mluvím s vámi.“

„A vy jste kdo?“ zeptal se muž panovačně a pohledem ji sjel odshora dolů.

„Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová,“ představila se a blýskla odznakem. „Tohle je místo činu. A vy ho musíte opustit. Hned.“

Muž přestal kopat a zatvářil se téměř komicky uraženě.

Robert Bryndza

– 12 –

„Smíte se chovat tak hrubě?“

„Pokud někdo překáží na místě činu, tak ano.“

„Ale tohle je jediný zdroj mých příjmů. Můžu tady vystavovat svoje sochy z písku. Mám povolení od westminsterské radnice.“

Zalovil v  ponču a  vytáhl zalaminovanou kartičku s  fotografií, kterou ihned pokropily dešťové kapky.

Z Eričiny vysílačky se ozval hlas: „Tady policejní konstábl Warford a policejní konstábl Charles...“ Zaregistrovala dva mladé policisty, jak běží směrem k davu lidí u schodiště.

„Spolupracujte s detektivem inspektorem Mossovou. Chci, abyste uzavřeli South Bank patnáct metrů v obou směrech,“ požádala je a zastrčila vysílačku zpátky do kapsy. Muž stále držel svoje povolení. „Můžete to schovat.“

„Chováte se velmi nešťastným způsobem,“ řekl muž a zamžoural na Eriku.

„Ano, a také by bylo velmi nešťastné, kdybych vás musela nechat zavřít. A teď běžte tam nahoru.“

Pomalu se postavil. „Takhle mluvíte se svědkem?“

„Čeho jste byl svědkem?“

„Když jsem kopal, vyhrabal jsem ten kufr.“

„Byl zahrabaný v písku?“

„Částečně. Včera tam nebyl. Kopu tady každý den, příliv a odliv pískem pohybuje.“

„Proč tady kopete každý den?“

„Tvořím sochy z písku,“ prohlásil důležitě. „Tohle je moje obvyklé místo. Dělávám mořskou pannu, která sedí na skále, a kolem skáčou ryby. Moc se líbí...“

CHLADNOKREVNĚ

– 13 –

„Dotýkal jste se toho kufru nebo jste něčím hýbal?“ zeptala se Erika.

„Samozřejmě že ne. Přestal jsem, když jsem viděl... Když jsem viděl, že je ten kufr roztržený a že... že z něj ven trčí prsty...“

Erice bylo zřejmé, že je vyděšený.

„V pořádku. Běžte nahoru na chodník, budeme od vás potřebovat výpověď.“

Oba policisté a  zvláštní konstábl zahradili chodník. Jakmile se starý muž vydal potácivým krokem ke schodišti, Mossová se připojila k Erice. V tu chvíli byly jedinými osobami na pláži.

Natáhly si latexové rukavice a zamířily ke kufru. Prsty, které vyčnívaly z díry v hnědém materiálu, byly odulé a měly zčernalé nehty. Mossová jemně smetla písek ze švů a  odhalila zrezivělý zip. Erika musela několikrát zlehka škubnout, než zip povolil. Víko mírně pokleslo, když kufr rozepnula. Mossová se naklonila, aby jí pomohla. Společně kufr pomalu otevřely. Ven se vylila trocha vody. Uvnitř leželo napěchované nahé mužské tělo. Mossová ustoupila, zvedla paži a  zabořila do ní nos. Zápach rozkládajícího se masa a tlející vody je udeřil přímo do žaludku. Erika na okamžik zavřela oči, pak je znovu otevřela. Končetiny byly světlé a  svalnaté. Maso se podobalo syrovému loji a  začínalo se oddělovat od kostí, které byly na několika místech obnažené. Erika opatrně nadzvedla torzo. Pod ním byla zastrčená hlava s černými jem ný m i vla sy.

„Bože, usekli mu hlavu,“ zděsila se Mossová a ukázala na krk.

„A odřízli mu nohy, aby se tělo vešlo dovnitř,“ dokončila Erika. Odulá a  ošklivě zřízená tvář byla k  nerozeznání. Mezi velkými rty

Robert Bryndza

purpurové barvy vyčníval napuchlý černý jazyk. Erika jemně vrá

tila torzo tak, že hlava zůstala pod ním, a zavřela kufr. „Potřebuje

me techniky z forenzního. Rychle. Nevím, kolik máme času, než se

zvedne příliv.“

– 15 –

KAPITOLA 2

O

  hodinu později se na místo činu dostavil forenzní tým. Déšť

neustával, mlha zhoustla a  zahalila vrcholky okolních budov.

Navzdory dešti se u  obou konců policejního kordonu shromáždily davy lidí a zíraly na velký bílý stan vztyčený nad tělem v kufru. Zlověstně zářil proti kalné vodě, která se hnala kolem něj.

Ve stanu bylo teplo, i když venku vládl chlad. Jasná světla v malém prostoru způsobila, že teplota uvnitř výrazně stoupla. Erika s Mossovou si oblékly modré kombinézy, které se používají na místě činu. Společně s nimi byl ve stanu forenzní patolog Isaac Strong, jenž se skláněl se svými dvěma asistenty nad kufrem, a  fotograf. Isaac byl vysoký štíhlý muž. Laskavé hnědé oči a tence vytvarované obočí byly jediné znaky, jejichž pomocí ho bylo možné poznat, protože měl kapuci a přes obličej roušku.

„Co nám můžeš říct?“ zeptala se Erika.

„Tělo bylo nějakou dobu ve vodě, na kůži můžeš vidět tyto žluté a  zelené změny barvy,“ řekl a  ukázal na hrudník a  břicho. „Nízká teplota vody zpomalí rozklad...“

„Zpomalí rozklad?“ zopakovala Mossová a zvedla ruku před roušku. Zápach byl nesnesitelný. Zmlkli a pozorně se dívali na nahé zdevastované tělo a také na to, jak úhledně byly kusy naskládány uvnitř –

Robert Bryndza

– 16 –

jedna noha z každé strany torza, kolena napasovaná do horního pravého a spodního levého rohu, paže překřížené přes hrudník a dekapitovaná hlava úpravně zastrčená pod trupem. Isaakova asistentka rozepla zip kapsičky uvnitř víka kufru a vytáhla uzavíratelný průhledný plastový sáček, který obsahoval zlatý snubní prsten, hodinky a  zlatý pánský řetízek. Zvedla sáček tak, aby na něj dopadalo světlo. Oči nad ochrannou rouškou měla doširoka otevřené.

„Mohly by to být jeho cennosti, ale kde je jeho oblečení?“ ptala se Erika. „Vypadá to, jako by byl do toho kufru spíš zabalený než odklizený. Není tam nějaký průkaz totožnosti?“ dodala s  nadějí v hlase.

Fotograf se nad ně naklonil a dvakrát zmáčkl spoušť. Všichni sebou v záři blesku cukli. Isaakova asistentka prohledala kapsu rukou v rukavici. Zakroutila hlavou.

„Způsob, jakým se zbavili těla, preciznost, zabalené cennosti – to všechno ukazuje, že se jedná o předem naplánovaný čin,“ řekl Isaac.

„Proč přibalili cennosti k tělu? Proč si je nevzali? Skoro jako by si ten, kdo to provedl, dělal blázny,“ komentovala to Mossová.

„Napadá mě, že by se mohlo jednat o  vraždu spojenou s  gangy nebo s drogami, ale je na vás, abyste to zjistili,“ poznamenal Isaac. Erika přikývla a  jeden z  Isaakových asistentů nadzvedl torzo, aby mohl fotograf pořídit snímek oddělené hlavy oběti.

„Fajn, já mám hotovo,“ konstatoval fotograf.

„Odneseme tělo,“ rozhodl Isaac. „Příliv nám to neulehčuje.“

Erika se podívala dolů a všimla si, že se jedna stopa v písku začíná plnit rozvířenou vodou. U vchodu do stanu se objevil mladík v overalu s nosítky, na kterých ležel nový černý pytel na těla.