načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chlad Chiméry – Jan Hlávka; Jana Vybíralová

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Chlad Chiméry

Elektronická kniha: Chlad Chiméry
Autor: Jan Hlávka; Jana Vybíralová

– Císařské skříně ukrývají různé kostlivce. Viktorie odhaluje další tajemství svého muže, i nejzáhadnějšího místa algorské říše: Mrtvé díry. V rukou císaře končí také sestry Vanbergovy a Darren Iverson. Nad jejich budoucností visí velký ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 673
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6490-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Císařské skříně ukrývají různé kostlivce. Viktorie odhaluje další tajemství svého muže, i nejzáhadnějšího místa algorské říše: Mrtvé díry. V rukou císaře končí také sestry Vanbergovy a Darren Iverson. Nad jejich budoucností visí velký otazník.

Na Viridianu se král Talminis utápí ve výčitkách, zatímco ředitel tajné služby Michail Petrov hledá odpovědi v historii vlastní rodiny. Nepřítel, po kterém pátrá, je však mnohem blíže, než tuší.

Navzdory hrozící menabaranské invazi přilétá na Newell svérázný profesor, odhodlaný dokončit stůj co stůj svůj tajemný výzkum. Také poslední člen oddílu S-19 se zde ukrývá po nezdařené akci, jenže zůstat nenápadný je čím dál těžší. Avriana Danna naopak dělí poslední krůček od neomezené moci a k jejímu dosažení je menabaranský premiér schopný všeho.

Každý něco skrývá. Každý má svůj plán. Mnozí se honí za přízraky, ale některé Chiméry je lepší nenajít.

(cyklus "Algor", kniha čtvrtá)
Zařazeno v kategoriích
Jan Hlávka; Jana Vybíralová - další tituly autora:
Dračice Dračice
Tenký led Tenký led
 (e-book)
Dračice Dračice
 (e-book)
Kladivo na čaroděje 11: Bůh strachu Kladivo na čaroděje 11: Bůh strachu
Pomníky zimy Pomníky zimy
 (e-book)
Pomníky zimy Pomníky zimy
 (e-book)
Tenký led Tenký led
 (e-book)
Mráz a hry Mráz a hry
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Hlávka, Jana Vybíralová

CHLAD CHIMÉRY

Copyright © 2020 by Jan Hlávka and Jana Vybíralová

Cover © 2020 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2020 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN: 978-80-7456-490-1

ISBN PDF: 978-80-7456-491-8

ISBN ePub: 978-80-7456-492-5

ISBN Mobi: 978-80-7456-493-2


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2020

Jan Hlávka

Jana Vybíralová

Chlad Chiméry

cyklus „Algor“

kniha ctvrtáˇ


http://janhlavka.cz

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice „Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Vendula Brunhoferová: Čas oblevy Karolina Francová: Konstantynův efekt Petr Heteša: Co to žere a kde to spí Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy

4. Chlad Chiméry

5. Ledopád * Julie Nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium

3. Hvězdoměnci Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: Vesmírná asociace

1. Světlo pulsaru

2. Záře supernovy

3. Jas kvasaru

4. Svit magnetaru

5. Třpyt strangeletu * Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci

2. Hvězdný oceán

3. Ušlechtilé příměří * Richard Šusta: Válka memů

1. Šedá zóna

2. Třináct dnů guerilly *

3. Krusta temné hvězdy *

* připravujeme


5

Prolog

Newell

„Tady Forester. Obejdu to ještě jednou a přijdu za váma.“

„Jasně, snaživko. Počkáme na tebe s kafem.“

Z komunikátoru se ozval smích, pak se spojení přerušilo a Chad Forester otráveně zívl. Byly sotva dvě ráno a on už by nejradši padl do postele a spal. Možná na něj něco lezlo.

Otočil se a zamířil podél vysokého plotu k hale napravo. Pod podrážkami mu hlasitě křupal hrubý štěrk.

Newellská noční obloha byla jako vymetená. Měsíc Fred zářil za Chadovým levým ramenem a jeho dlouhý stín díky tomu dosáhl až k otevřeným vratům haly. Ta se nezavírala, vysoký plot s ostnatým drátem a strážní byli považováni za dostatečnou ochranu, ostatně nic zevnitř se jen tak na zádech odnést nedalo.

Chad vkročil do haly, jeho kroky se tu rozléhaly hlasitěji. Měsíční světlo stačilo, aby rozeznal obrysy prvních několika strojů v řadě: tři kolová, jedno antigravitační vozidlo a malý člun. Na všech se leskly žlutooranžové pásky s maršálskými hvězdami a nápisem PŘEDBĚŽNĚ ZABAVENO.

V tomto hangáru se až do skončení vyšetřování skladovaly stroje zajištěné newellskou policií při raziích nebo vyšetřování zločinů. Občas se některý majiteli zase vrátil, většina jich ale byla nakonec prodána ve veřejné dražbě. Pro úřad maršálů to byl vítaný zdroj příjmů a také Chad plánoval, že při dalších aukcích využije toho, že si všechno může předem obhlédnout. Zrovna tenhle pásák vypadal docela nově a...

Zaskřípění štěrku. Kmitnutí stínu v měsíčním světle.

Forester hrábl k opasku a vytrhl zbraň. Energetik měl pod hlavní svítilnu, která se zapnula, když položil prst na spoušť. Kužel světla ozářil prostor, kam mířil, jenže tam nikdo nebyl. Ani náznak pohybu. Ticho. Chad se zatajeným dechem napínal uši, ale neslyšel už vůbec nic.

Pak mu došlo, že to byl planý poplach.

Pokud by sem někdo lezl, musel by napřed překonat plot, okolo kterého před chvilkou prošel, a rozhodně tam nikoho neviděl. Navíc ho nešlo proříznout, spustil by se poplach v centrále. Vetřelec by musel během možná dvaceti vteřin doběhnout od nejbližšího úkrytu, přelézt plot i ostnatý drát nahoře, seskočit z třímetrové výšky dolů a doběhnout k hale, to všechno úplně tiše. Výkon leda pro borce z holovize. Nejspíš to byl jen pouštní ušivec nebo mládě pískala. Občas se zatoulali k městu a byli dost malí, aby prolezli skrz oka plotu, nestalo by se to poprvé.

Forester se ušklíbl. Vážně musel být nastydlý, když takhle blázní. Nejvyšší čas dát si to kafe.

Zhasl baterku, zastrčil zbraň do pouzdra a vyšel z haly. Zvuk jeho kroků slábl, až utichl docela.

Teprve potom se Selinger převalil zpod nejbližšího vozidla, kde ležel přitisknutý k zemi, a vyskočil na nohy. Neuspokojivé, napadlo ho. Toho člověka málem přehlédl, ale teď už na tom nezáleželo.

Došel k největší lodi zaparkované až na konci hangáru. Vchod blokovala policejní páska, kterou prostě strhl – neměla alarm, byl to jen nalepený kus plastu. Vchod se po dotyku jeho dlaně na zámku odsunul a Selinger vešel dovnitř. Bez obav rozsvítil světlo, okna byla směrem ven ztmavená, a cestou do pilotní kabiny kontroloval stav.

Jak se dalo čekat, veškeré vybavení ponechané volně bylo pryč. Zmizely dokonce i hasicí přístroje, maršálové museli loď prolézt doslova po centimetrech. Selinger zapnul počítač a na obrazovce okamžitě naskočily zprávy o násilném průniku do systému. Policejní technici se dokázali dostat přes hlavní kódy, ale víc nic. Násilným vstupem se spustila druhá vrstva ochran, vymazala důvěrné soubory, uzamkla řídicí funkce. Bez zvláštního kódu s lodí teď nikdo nepohne, leda by přeštípal dráty, fyzicky celý počítač odstranil a nahradil jiným. Ovšem jen následná kalibrace systémů by zabrala týdny.

Takže vše podle očekávání.

Selinger zadal kód a počkal, až systémy naběhnou. Žádné závady. Maršálové se nepokusili nic opravdu kritického rozebrat ani vytrhnout vortexový krystal z jádra, snad ve víře, že se nakonec přece jen dokážou do počítače prolámat. Funkční skoková loď měla mnohem větší cenu než vykuchaný vrak. Teoreticky byla vlastně připravena ke startu, stačilo nahodit motory.

Ale co dál?

Přes měsíc strávil v různých úkrytech po Liberty, živil se většinou vyhozenými zbytky z odpadků, soustředěný jen na úkryt a přežití. Všechno další odsunul, ale teď se musel rozhodnout. Poslední žijící člen oddílu S-19 na Newellu nehybně seděl v pilotním křesle a uvažoval.

Ve svém úkolu selhal – to byl fakt, jehož nevyhnutelnost už přijal. Sestry Vanbergovy byly kdovíkde pod policejní ochranou, možná už dokonce s Darrenem Iversonem opustily Newell, a on neměl nejmenší tušení, kde je hledat. Navíc, i kdyby je našel, sotva mohl udělat něco víc než je zlikvidovat, což znamenalo výslovné porušení velitelčina rozkazu. Logický postup tedy byl opustit planetu. Vrátit se, podat hlášení – a být vyřazen.

Jiný následek zpackaného úkolu nepřicházel v úvahu, členové S-19 už byli vyřazeni za mnohem menší nezdary, než k jakému došlo zde. I s momentem překvapení samozřejmě existovala značná šance, že ho sestřelí, než dosáhne orbity, aby provedl skok. Mrtvý ale bude stejně, dříve či později, a smrt přece nebyla podstatná.

Jenže Selinger si musel přiznat, že se mu do umírání nechce. Co si pamatoval, nikdy takový pocit neměl, ale když teď seděl sám v temné kabině, vidina blízkého konce existence začala být podivně nepříjemná. Ten svíravý pocit se vlastně dost podobal tomu provázejícímu selhání. Pokud však zemřít znamenalo selhat, skutečně chtěl selhat podruhé?

Navíc tu bylo ještě něco: Věta, kterou si v posledních týdnech opakoval v duchu až příliš často.

Ty se nevrátíš.

Byla náhoda, že mu Natalie Vanbergová řekla právě tohle těsně předtím, než se jejich úkol zhroutil? Pokud to náhoda nebyla, jak to mohla vědět? A jestliže to věděla, co ten nenávrat přesně znamenal? Co to všechno znamenalo?

Selinger usoudil, že vedle pokračování života chce nejvíc právě tohle. Odpovědi. Které ovšem nezíská, pokud se vrátí na Menabaran.

Takže jaké byly další možnosti?

Čas na splnění úkolu nebyl velitelkou vymezený. Nevydala žádný přímý rozkaz k návratu po určité době, a i když si byl Selinger skoro jistý, že neměla v úmyslu nechat je tu týdny nebo měsíce, s trochou snahy to tak šlo klidně vyložit. Nikdy dřív ho nenapadlo v rozkazech kličkovat, ale koneckonců ho nenapadla spousta věcí, které už na Newellu zažil. Darren Iverson se sem vždy po nějaké době vracel. I kdyby se sestry Vanbergovy ukryly jinde, nejspíš bude vědět kde. A až ho dostane do rukou... tentokrát se zeptá důrazněji.

Selinger v duchu přikývl. Uspokojivý plán. Ovšem také musel zůstat naživu a na svobodě. Několikrát v posledních týdnech chyběl jen krok, aby byl dopaden, naštěstí však i tady existovaly možnosti.

Vstal z křesla a došel do zadní části lodi. V jednom místě chodby zatlačil na stěnu a navenek pevný panel odskočil. Prostor pod ním se nacházel přímo v ose jádra pohonu, takže byl dokonale odstíněný, žádný skener neměl šanci úkryt objevit.

Selinger vytáhl jeden ze tří černých kufříků, položil ho na podlahu a otevřel. Nouzové vybavení pro případ prozrazení. Pokud by ztratili možnost odletět a byli nuceni se rozdělit, v kufříku měli vše, co mohli potřebovat: zbraně, newellské doklady, místní peníze. A počítalo se i s dalšími opatřeními.

Selinger vytáhl přístroj připomínající snímač na elektronické zámky a přiložil na něj pravou dlaň. Ozvalo se zasyčení, ucítil slabý zápach spáleniny a signál bolesti. Nehybně čekal, až sada laserů tiskárny spálí na jeho dlani i prstech papilární linie a vytvoří nové otisky prstů. Pak postup zopakoval s levou rukou.

Z malé lékárničky vyndal skalpel, plochu tiskárny použil jako zrcadlo a několika přesnými tahy si rozřízl obličej. Dával pozor, aby nepřeťal žádné nervy, ale současně zanechal rány dost hluboké, aby po nich zůstaly jizvy i poté, co vlastní hojení ještě urychlil malým regenerátorem. Rozhodně to nenahradilo plastickou operaci a odteď musel počítat s tím, že bude naopak nápadnější, ale starý vzhled zakryl účinně. Ze všech lidí na Newellu ho zblízka viděl jen Iversonův partner, Natalie Vanbergová a ten vylepšený voják v Černé hvězdě. První dva tu nebyli a třetímu bude snadné se vyhnout. Spolu s novými otisky prstů, které na Newellu stále používali jako primární identifikátor, taková změna stačila.

V koupelně si ještě svlékl špinavé, páchnoucí oblečení, umyl se a oblékl nové šaty z kufříku. Tím byl hotov. Zbývala poslední věc.

Pokud nechtěl odletět, bylo zbytečné nechávat loď newellské policii. Jejich technici mohli být schopnější, než se zdálo, nebo si mohli najmout specialistu, a ani Selinger nevěděl jistě, jaké informace se hluboko v útrobách počítače nacházejí. Navíc loď patřila velitelce, nebylo přípustné, aby padla do cizích rukou.

Pod kufříky se ve dně schránky nacházel kruhový spínač. Selinger jím otočil a nastavil odpočet na patnáct minut.

Spousta času, aby znovu přelezl plot a vytratil se dřív, než se policejní hangár rozletí v plamenech na haldu trosek. Před úsvitem už tu místo člena Oddílu S-19 Selingera bude Joshua Sievert, další z mnoha menabaranských emigrantů. Peníze mu bez problémů vystačí, než si najde bydlení a práci, v níž nebude přitahovat pozornost.

A pak bude už jen čekat.

Viridian

Za okny projelo vozidlo. Světlo reflektorů ho i přes zatažené závěsy šlehlo do očí, spustilo další vlnu vzpomínek.

Studené bílé světlo. Kov na holém těle. Stolek s chirurgickými nástroji. Poznal je už velmi důvěrně a hrdlo mu sevřela hrůza.

„Co ještě chcete? Řekl jsem vám všechno!“

„Já vím, Michaile. Musíš ale vynahradit ztráty, které jsi způsobil. Jenom málokdy mám možnost otestovat někoho s tvým výcvikem. Můžeš to brát jako vyrovnání rodinných dluhů.“

„Rodinných?“

„Na tom nezáleží. Neboj se. Tohle ještě nebude bolet.“

Dotek injekce na krku. Zasyčení.

Barevné mžitky před očima. Pocit nádherné euforie, orgasmus umocněný stokrát, ráj, o jakém žvaní věřící...

Žaludek se mu obrátil vzhůru nohama. Tak tak stačil odhodit blok na klíně a přitáhnout si znovu kbelík, který si prozíravě postavil ke křeslu. Zvracel, i když dávno neměl co, pak jenom popadal dech, před očima mžitky.

Stůl před ním pokrývaly krámy. Zmuchlané kapesníky, průsvitný nůž, na který se teď snažil příliš nedívat, papíry s poznámkami. Červené krabičky od léků, memetické posilovače, jež marně zkoušel už dřív. Tenkrát nefungovaly, ovšem poté co si na Menabaranu odemkl paměť, zabraly až moc dobře. To nebyly pouhé vzpomínky, bylo to naprosté vtažení. Prožíval všechno znovu, každý detail, jakmile však jednou začal, bylo už snazší pokračovat. Vrazit ruce do ohně, hrabat se v řeřavém popelu bez ohledu na zápach vlastního masa.

Šedozelená měkká stěna. Bílé čáry za nehty, kterými ji drásal. Pak rudé, když se nehty zlomily. Agonie v útrobách, každý nerv změněný na rozžhavený drát.

„Dejte mi to! Prosím! Už nemůžu!“

Ví, že poslouchá. Vždycky poslouchala. I teď se od stropu ozve hlas.

„Dobře, Michaile. Ale musíš si to zasloužit.“

Dveře cely se otevírají. Dva strážní s mrtvými obličeji vhodí dovnitř nahého muže. Hned za ním zbraň.

„Co-ože?“

„Víš, co máš udělat, Michaile. Pak dostaneš svůj lék.“

Muž sedí zády opřený o stěnu. Z koutku úst mu tečou sliny, pohled plave v prázdnu. Larry Dawkins. Cissin poručík. Před pěti týdny byl na jeho svatbě.

„Ne! Tohle nemůžu! Prosím!“

„Je to na tobě, Michaile.“

Znovu si rychle přitáhl kbelík, ale tentokrát dokázal dávení potlačit. Kapesníkem si otřel oči.

Nádech. Výdech.

Tohle přece chtěl vědět. Toužil po tom tak dlouho.

Bolest trhá útroby. Požírá kosti. Rozpouští kůži. Ale úlevné bezvědomí nepřichází, jenom kratičké momenty mikrospánku. Zírá na pistoli před sebou. Sevře pažbu, vrazí si hlaveň do úst, až si ulomí přední zub, a stiskne spoušť. Jednou, pětkrát, desetkrát. Zablokovaný energetik výsměšně pípá do mozku.

„No tak, Michaile. Snad sis nemyslel, že to bude tak snadné? Avigdor nebo Gavin by nezaváhali. Na co čekáš?“

Dívá se na sedící tělo opodál. Co s ním všechno dělali? Je to ještě Larry? Záleží na tom? Na čem ještě záleží?

Ani si neuvědomuje, kdy mu ruka vylétne vzhůru. Záblesk světla. Ostrý pach spáleniny. Krev rozstříknutá po stěně.

„Výborně, Michaile. Tady máš svoji odměnu.“

Dveře se otevírají. Strážní vytahují mrtvolu. Jeden hodí na její místo injekci.

Když se po ní jako hladové zvíře vrhá, bosé nohy mu kloužou v krvi.

Pero zazvonilo na podlaze. Michail Petrov se ho zvednout nepokusil. Položil blok na stůl, odstrčil kbelík zvratků, zatápal rukou po opěrce křesla a vstal.

Byl propocený do nitě. Na vratkých nohou došel do koupelny, roztřesenýma rukama ze sebe strhal oblečení a vlezl do sprchy. Studená voda pomohla, když vyšel ven, třásl se už jen zimou.

Převlékl se, nalil si sklenici vody s antacidem a spláchl palčivost v krku. Memetické posilovače přestávaly působit, vzpomínky bledly. Přesto tu bolest hluboko v kostech cítil pořád. Byl třetí den, jistě. Mizerně načasováno.

Otočil se a vyťukal kód na skříňce nad umyvadlem. Sevřel injektor do ruky, zavadil pohledem o jizvy po vlastních zubech na zápěstí a málem začal znovu zvracet. Rychle si přitiskl injektor ke krku, pak ho hodil do skříňky a prudce přirazil dvířka, jako by za nimi byl jedovatý had.

Dopil zbytek vody a v zuřivém výbuchu vzteku mrštil sklenicí o stěnu. Střepy se rozlétly na všechny strany. Pitomé, bude je muset sesbírat. Uklízečka mu do bytu samozřejmě nechodila, bezpečnostní riziko.

Vrátil se do obývacího pokoje. Věnoval letmý pohled noži, zvedl pero a položil ho vedle poznámkového bloku. Rychle zalistoval stránkami, zmuchlanými, se skvrnami od slin a potu. Některá slova měl problém po sobě přečíst. Počet dávek. Popisy místností, uniforem, nástrojů. Jména, většina přeškrtnutá.

S chladnou rozvahou k nim dopsal Larryho a zadíval se na jiné, na samém konci listu. Nic mu neříkalo, neznal ani tvář, která k němu patřila, ale to nevadilo.

Dřív si představoval, jaké to bude, až si vzpomene a začne psát seznam, krásný, dlouhý soupis těl k zahrabání. Teď už věděl, že se spletl. Ten seznam bude krátký: jediné jméno. Řekla mu ho v den, kdy ho poslední tři injekce poslaly na roky do zapomnění.

Michail Petrov se sklonil a dokonale pevnou rukou to jméno na bílém listu dvakrát podtrhl.

Luciana.

Kapitola 1

Algor

Viktorie prudce otevřela oči.

Na okamžik jí zatrnulo, když nepoznala okolí. Posadila se a rychle, zmateně se rozhlédla po císařově ložnici. Vzápětí se vrátily vzpomínky. Na minulou noc. Na Andreje. Na... kde je?

„Dobré ráno, má paní.“

Algorský císař seděl v křesle v rohu, v nejhlubším stínu, tak nehybný, že ho prostě přehlédla. Viktorii zalila vlna úlevy, iracionální, ale naprosto upřímné.

„Dobré ráno,“ usmála se na něj. „Jsem ráda, že tu jste, můj pane. Proč sedíte tam?“

„Jevilo se to jako vhodné místo k přemýšlení. Nechtěl jsem vás probudit, ani znepokojit svou nepřítomností.“

Znepokojit svou nepřítomností. Pozoruhodná volba slov, i když jim Viktorie musela dát za pravdu.

„A o čem jste přemýšlel?“

„O situaci, jež nastala, má paní. Značně nevhodně načasované.“

Viktoriin úsměv pohasl. „Mluvíte o mém osvobození, o dnešní noci, nebo o obojím?“

„Ani o jednom, samozřejmě. V posledních hodinách došlo k dalším nečekaným událostem. Pokud si nepřejete ještě odpočívat, bylo by vhodnější probrat je u snídaně. Obávám se, že nyní by vás mohly rozrušit.“

Odpověď Viktorii uklidnila jen na okamžik. Nečekané události. Takže nová katastrofa, na kterou ji chce opatrně připravit. Co to mohlo být, když kolem toho takhle kličkuje?

„Dobře,“ donutila se klidně kývnout. „Tedy v jídelně jako vždycky?“

„Ano, má paní. Budu vás očekávat v obvyklou dobu. Nyní mne omluvte.“

Andrej vstal a zamířil ke dveřím. Viktorie si všimla, že je oblečený ve slavnostní uniformě. Stále nebyla úplně probuzená, ale hlavou jí prolétla změť pocitů, od pobavení – to ho včerejší noc tak nadchla? – až po mírné zklamání.

Všechno jako vždycky. Ani se ji nepokusil políbit.

Zavrtěla hlavou. Byl to Andrej. A než od něj zjistí, kde se hroutí vesmír, musela se dát trochu do pořádku.

Prošla spojovací chodbou mezi jejich komnatami a zamířila do své koupelny. Už cestou si uvědomila, že její pokoje vypadají podivně tiché. Jako by tam něco chybělo, a vzápětí jí došlo co: Vločka. Místo, kde stával její košík, bylo prázdné. Vzpomněla si na včerejší rozhovor. Hned po snídani si pro ni k doktorce Tanelové zajde. A samozřejmě se zajde podívat i na Patrika.

Ta myšlenka spustila vlnu vzpomínek a otevřela rány. Než na sebe ve sprše pustila vodu, všimla si v zrcadle, že modřiny na jejím krku jsou pryč. Jistě. Mohla čekat, že ji Andrej po návratu nechá pečlivě prohlédnout a ošetřit. Přesto jí najednou po tvářích tekly slzy a žaludek znovu svíral strach.

Zahnat ho dalo skoro stejně velkou práci, jako když byla ještě tam. Blesklo jí hlavou, že část svého zajetí jako by si přivezla s sebou, drželo se jí jako jedovatá pijavice. Na druhou stranu, ať strávila v bezvědomí jakkoli dlouho, byl to pro ni teprve první den svobody, a ta myšlenka konečně přinesla úlevu. Nemohla čekat, že všechno, co v péči Avriana Danna zažila, prostě kouzlem zmizí. Bude to chtít čas, a čím víc se zatím zaměstná, tím lépe.

Už s větší jistotou se oblékla do jednoduchých zelených šatů, pramínky po stranách hlavy stáhla, aby jí vlasy nepadaly do obličeje, a rychle se nalíčila. Aspoň měla opět důvod, proč to dělat.

Než zamířila do jídelny, krátce otevřela dveře do předpokoje, aby jako vždycky popřála dobré ráno ochrance. Napůl čekala, že tam nebude nikdo, ale u stolu seděl Reed s Espositem. Gabriel vypadal zamyšleně a jaksi zasmušile, stažený hluboko do sebe. Matt pro změnu v obličeji viditelně zhubl. Viktorii to nepřekvapilo. Nepochybovala, že nehledě na zranění, které utrpěl při jejím únosu, pro něho musel být poslední měsíc zlý – i pro ostatní.

Jakmile ji spatřili, oba předpisově vstali.

„Dobré ráno, Vaše Veličenstvo,“ pozdravil major.

„Dobré ráno, pánové. Jak se vám vede?“

„Všechno je v pořádku, madam,“ odvětil Matt, ale Viktorie v jeho hlase postřehla mnohem víc profesionálního odstupu než obvykle. „Mohu se zeptat, jaký bude dnešní program, madam?“

„Po snídani chci zajít na ošetřovnu, podívat se na Patrika a vyzvednout Vločku. Potom už zůstanu tady. Rozhodně se nechystám na žádné výlety.“

„Rozumím, madam,“ potvrdil. „Později bych rád, abyste si našla chvilku na poradu ohledně nových členů vaší ochranky.“

Náhrada za Trapa a Tanka. Nebo i za něj?

Viktorie ani nevěděla, jak ji tohle napadlo, ale přikývla.

„Dobře, majore. Určitě si udělám čas.“

„Děkuji, madam.“

Pořád to neznělo jako dřív, ale Viktorie zavřela dveře. Teď neměla čas to řešit, na snídani šla pozdě.

Andrej Korwarian už samozřejmě čekal v jídelně. Na talířích byl připravený výběr sýrů, šunka, pečivo, nechybělo ani viridianské ovoce, včetně jejích oblíbených broskví. Ovšem věc, která stála na kraji stolu, k běžné snídani rozhodně nepatřila: oranžová kočičí přepravka.

„Předpokládám, že budete chtít převzít ji opět do své péče, má paní. Dovolil jsem si vyzvednout ji z ošetřovny.“

Andrej promluvil, než Viktorie stačila zareagovat, ale ta se stejně nezmohla na slovo.

„Och... moje Vločka!“ vypravila ze sebe.

Přichvátat ke stolu a otevřít dvířka bylo dílem okamžiku. Vločka vypadala stejně nespokojeně, jako když ji Viktorie vytáhla kdysi poprvé, ale to rychle přešlo, jakmile ji přivinula k sobě.

„Ahoj, maličká. Chyběla jsem ti?“

Podle zamňoukání i toho, jak ochotně nastavila její dlani hlavičku, se zdálo, že rozhodně ano. Viktorie se začala usmívat.

„Děkuji, můj pane. Chtěla jsem si pro ni zajít po snídani. Stejně musím navštívit Patrika.“

„Pan Hill se stále nachází v bezvědomí. Nebude schopen vaši návštěvu vnímat.“

Andrejova odpověď bylo konstatování bez jediné stopy citu a Viktorie spolkla povzdech. Ne, tohle mu nevysvětlí... a pravda navíc byla, že se té návštěvy sama začínala bát. Bála se toho, co uvidí, myšlenek i vzpomínek, jaké to vyvolá.

„Také byste měla vědět, že na Algor dorazil viridianský kurýr se zprávou od vašeho bratra. Nejspíše očekává odpověď.“

„Teď mu nemám co říct,“ odvětila Viktorie tiše. Cítila, jak se přes ni přelila vlna chladu. Rychle ji odehnala a uvědomila si, že Andrej pořád stojí a čeká, až se posadí.

„Nezdržuji vás?“ zatvářila se omluvně.

„Ne, má paní,“ sotva postřehnutelně pokrčil rameny. „Chápu, že jste postrádala známé věci. V noci jsem si přečetl několik lékařských pojednání o psychologických dopadech dlouhodobé izolace v nepřátelském prostředí.“

Viktorie se neubránila záchvěvu pobavení. Studoval lékařské časopisy. No ovšem. Po prvním sexu za kdovíkolik let. Co by taky mohl dělat jiného?

Konečně se posadila a sáhla po příboru. Vločka na jejím klíně spokojeně předla a rozhodně nehodlala slézt. I když se ji tohle dřív snažila odnaučit, nabídla jí Viktorie kousek šunky ze svého talíře. Pohlédla přes stůl na Andreje.

„Spíte vy vůbec někdy?“

„Ovšem, má paní. Spánek je biologická nezbytnost.“

„Ještě jsem vás spát neviděla.“

„Usnula jste dříve než já, má paní. A neměla jste zatím mnoho příležitostí.“

Nebyl v tom žádný humor, ale Viktorie se stejně usmála.

„Pravda. Budu to muset napravit.“

Zlomek sekundy zaváhání. „Považujete toto uspořádání našeho vztahu za trvalé?“

To byla pochopitelně dobrá otázka a Viktorie se zarazila. Chtěla být s ním, ale platilo to i naopak?

„Zatím jsem o tom vlastně nepřemýšlela,“ přiznala opatrně. „Nerada bych vás obtěžovala.“

„Neobtěžujete, má paní. Pouze se obávám, že ještě budete mít důvody svůj názor přehodnotit.“

Svíravý pocit v žaludku se vrátil bleskově jako úder.

„Proč?“

„Mimo jiné kvůli událostem, k nimž došlo minulou noc. Má paní, je nezbytné, abych se vám omluvil.“

Vločka ve Viktoriině klíně se natáhla, pokusila se dosáhnout jí na prsty, v nichž tušila další kousek šunky, ale marně, protože Viktorie zůstala jako opařená.

„Omluvil?“ hlesla. „Za co?“

„Záměrně jsem vás uvedl v omyl. Nebo spíše, neopravil jsem mylný závěr, k němuž jste na základě mnou sdělených informací nejspíše dospěla.“

Viktorie zalétla pohledem k šálku čaje, ale zarazila se. Nerada by ho měla na sobě. Raději položila i vidličku, než se na Andreje zadívala a našla sílu odpovědět klidně.

„Skutečně? Čeho se ty informace nebo závěry týkaly?“

„Týkaly se jisté události ve vztahu mých rodičů. Konkrétně matčina pokusu o vraždu mého otce.“

Viktorie znovu zůstala neschopná slova. Že císařské skříně ukrývaly odporné kostlivce, o tom už nepochybovala, jen nechápala, že je hodlá začít vytahovat právě teď.

„Proč o tom mluvíte, můj pane?“

„Protože patrně předpokládáte, že následkem toho pokusu otec nechal moji matku popravit. Anebo ji sám popravil a poté zinscenoval přirozené úmrtí.“

„Ne,“ Viktorie potlačila znechucení a Vločka jí se zklamaným mňouknutím seskočila z klína, když pochopila, že příděl šunky je u konce. „Spíše jsem předpokládala, že vaše matka spáchala sebevraždu nebo ji k ní váš otec donutil.“

„Rozumím, má paní. Je možné, že něco takového by se skutečně stalo, ale došlo k něčemu jinému. Následkem otravy zůstal otec několik dnů upoután na lůžko bez možnosti vydávat rozkazy. Bylo nicméně jasné, že se zotaví, má matka byla varována, a tak se rozhodla trvale opustit Algor.“

„Trvale opustit Algor.“ Viktorii okamžik trvalo, než k těm slovům přiřadila správné necísařské synonymum. „Myslíte utéct?“

„I tak se to dá označit. Bez personálu, pouze s minimem osobních věcí. Měla málo času a velmi omezené možnosti.“

Viktorie ̋naprázdno polkla. Algorská císařovna prchající z domova jako týraná žena nějakého opilce, kterému nalila do rumu jed na šváby. Úžasné.

„Chápu,“ odpověděla. „Co bylo potom? Předpokládám, že váš otec nemohl veřejně rozhlásit, co se stalo, ale ani to nechat být.“

„Ano, má paní. Co se prvního týče, místo mé matky nechal do její podoby upravit nějakou ženu a tu pak zabil. V zásadě podobný postup, jaký jsem zvolil já po vašem únosu. Pohřeb proběhl rychle, což zdůvodnil svým žalem, a pitva se samozřejmě nekonala. Ohledně toho druhého, nevím určitě, zda nějaké kroky k vypátrání mé matky podnikal, nebo posoudil její exil jako dostatečný trest.“

„Věděli jste to?“ napadlo Viktorii náhle. „Vy a váš bratr?“

„Ne. Otec nás informoval pouze o tom, že se ho matka pokusila zabít a že už si nikdy nepřeje slyšet v našich komnatách její jméno. Já jsem zjistil pravdu až po otcově smrti, když jsem se ujal vlády. Můj bratr Ivan patrně zemřel v přesvědčení, že otec matku popravil, přímo či nepřímo. A matka před třemi hodinami nečekaně přicestovala sem do paláce.“

Viktorie neudělala nic. Nedokázala udělat nic, jenom na něj zírala. Hrnul to na ni s jemností buldozeru, z myšlenek, které se jí rojily hlavou, nakonec vyslovila pouze tu hlavní.

„Vaše matka je tady v paláci? Teď?“

„Ano,“ potvrdil, pořád s tím neskutečným klidem. „Právě odpočívá po cestě. Sejdeme se s ní zítra. A musím bohužel upozornit, že nepůjde o zcela přátelskou návštěvu.“

Rozpaky v Andrejově hlase byly náhle tak výrazné jako snad ještě nikdy, a Viktorie znovu polkla.

„Proč ne?“

„Má matka si za exil zvolila Newell ještě pod menabaranskou správou. Patrně to pokládala za bezpečnější než samotný Menabaran, nebo už tenkrát předpokládala, jak se situace okolo něj vyvine. Vytvořila si na Newellu úspěšnou existenci, napomáhala i s jeho osamostatněním. V souvislosti s vaším únosem došlo k událostem, které mohou zničit vše, co tam budovala. To ji pochopitelně netěší. Očekávám, že atmosféra bude napjatá. Nebudu považovat za nevhodné, pokud se z té události omluvíte, má paní.“

„Omluvit se ze šance poznat vaši matku? To v žádném případě!“

Viktorie nad svou odpovědí nepřemýšlela. Vyletěla z ní, ani nevěděla jak, a Andrej Korwarian protočil mezi prsty vidličku. Na okamžik se zahleděl do svého talíře.

„Rozumím, má paní. V tom případě mi bude ctí.“

Mnohem víc než jeho tón Viktorii zarazil ten nepatrný bezúčelný pohyb příborem. Musel být opravdu rozrušený. Vykolejený. Andrej.

Přistihla se, že jí přestává vadit jeho mlčení o včerejší noci. Místo toho začala doufat, že ten příběh nebude končit a žili šťastně až do příjezdu tchyně.

*

Poručík Trent Leah nenáviděl běhání. Bohužel nepočítal s dopravní zácpou, a tak teď jen v duchu proklínal neschopné řidiče i sebe, že si nedal na tak důležitou schůzku větší rezervu, zatímco se hnal palácovou chodbou k výtahu a snažil se nevypadat při tom moc směšně.

Ne, že by věřil, že se mu to daří.

Chodba byla naštěstí skoro prázdná. Koutkem oka v běhu postřehl několik sluhů a gardistů, jinak nikoho. Až těsně u výtahu málem porazil chlapa v uniformě plukovníka. Ten naštěstí také spěchal, takže se nezdržoval tím, že by ho okázale seřval.

Když byl konečně uvnitř kabiny, chvíli jenom popadal dech. Při pohledu na vlastní obraz v protější zrcadlové stěně se ho začínala zmocňovat trudomyslnost. Břicho si sice pod sakem uniformy stáhl širokým opaskem, ale stejně bylo vidět až moc. Vážně by se sebou měl něco dělat. Na druhou stranu si troufal tvrdit, že nikdo z těch nažehlených gardistů určitě nemá potuchy, jak chutná všech jedenatřicet druhů čokoládových dezertů v kavárně Cukrový sen, kam Trent podnikal tajné nájezdy, kdykoli měl volno.

Když se dveře kabiny otevřely, šel už pomalu a dával si dobrý pozor. Myšlenka, že by mohl potkat i samotného císaře, byla jako ledová sprcha. S ponurým výrazem minul vstup do jeho komnat, před nimiž stála dvojice Štítonošů, i dveře do komnat císařovny a zastavil se u jiných, mnohem nenápadnějších opodál.

„Jo, dál!“ odpověděl na jeho zaklepání otrávený ženský hlas a Trent zhluboka vydechl. Jde se na věc.

Prudce otevřel, udělal krok dovnitř a řízně zasalutoval.

„Desátník Trent Leah na váš rozkaz, pane!“

Jenže v místnosti s gaučem, který vypadal, že má nejlepší léta dávno za sebou, měla nejvyšší hodnost žena sedící u stolu. Vrtala se v pistoli a místo odpovědi naklonila hlavu stranou.

„Hej, Vylepšenej!“ houkla hlasitě. „Špekoun dorazil!“

Hračička rozvalený na gauči vedle Gunneliho vyprskl. Gabriel v rohu předvedl svůj nejděsivější úšklebek a Trent bolestně přivřel oči.

Vargu znal od vidění, ostatní jen z Trapova vyprávění. O Kulce samozřejmě slyšel nejvíc. Nejpozději po Velkém skleničkovém masakru na Marodce, který se už pomalu stával legendárním, o ní slyšel kdekdo. Aspoň že na Esposita byl připravený. Na základně Arzamas byla pětice graciánů, a vlastně nevypadali o moc hůř než on. Oficiálně techničtí konzultanti. Co tam dělali doopravdy, byla jiná otázka, a možné odpovědi vydatně přispěly k tomu, že Trent po nabídce práce v paláci tak skočil.

Druhé dveře z místnosti, za nimiž Trent odhadoval zbrojnici, se otevřely. Objevil se Matt Reed.

„Pane!“

Trent znovu zasalutoval. Ani Reeda osobně nikdy nepotkal, přesto ho poznal.

„Pohov,“ mávl Matt rukou. „Nemám moc času, takže to vezmu zkrátka, desátníku. Asi tušíte, proč jsem vás pozval. V ochrance Jejího Veličenstva se uvolnilo místo řidiče. Přídavek k platu, automatické povýšení. Na druhou stranu poplach kdykoli, přesčasy neomezené, a už byly i ztráty. Jestli chcete, můžete si to chvíli rozmyslet.“

Větě o ztrátách Trent rozuměl velmi dobře. Zauvažoval, jestli si neukousl moc a nebylo by moudřejší vycouvat, ale pak si připomněl slovo povýšení a vyhlídku na další týdny ježdění s novými tanky kolem dokola po zamrzlém poli, pokud tohle odmítne. Na tu děsnou nudu už ani sladkosti nepomáhaly.

„Rozumím, pane,“ přikývl. „Nic si rozmýšlet nepotřebuju, beru to.“

„Poslyš, Špekoune, jak ti dopadly poslední testy zdatnosti?“

Kulčiny zelené oči se upíraly na jeho obličej a Trenta se zmocnil pocit, že mu vidí až do žaludku.

„Prošel jsem, madam,“ zavrčel.

„Vo kolik? Aspoň o pět bodů?“

Trent uhnul pohledem. „O sedm.“

„Úžasný. Hele, Vylepšenej, jestli budem někdy muset zdrhat, musíš si ho hodit na záda. Jestli to teda myslíš fakt vážně.“

Kulka si Reeda měřila už bez úsměvu, a ten přikývl.

„Myslím. Další testy zdatnosti si ohlídám osobně. Jasné?“

„Ano, pane,“ potvrdil Trent pochmurně. Hlavou mu blesklo, že o Cukrovém snu si odteď patrně bude muset nechat leda zdát. Na druhou stranu, jaké dezerty asi dělají v císařské kuchyni?

„Výborně. Abych nezapomněl, můžeme si tykat. Jako první věc by sis měl osahat císařské vznášedlo, je dole v garáži. Zbytek probereme pak. To je zatím všechno. Vítej na palubě.“

Reed znovu zmizel ve zbrojnici, Trent s úlevou vyklouzl ze dveří a Kulka s bradou podepřenou dlaní mrzutě frkla.

„Tak to máme jednoho. Kdopak asi bude druhej.“

To samozřejmě zajímalo všechny. Kromě řidiče zbylo v ochrance císařovny volné místo i po Tankovi. O Trentovi věděli předem, ale co se posledního muže týče, zachoval Reed nezvyklé mlčení.

„Já to nechápu,“ promluvil Hračička. „Proč lovit kdovíkde, když tu je palác plnej vojáků. Spousta z nich musí mít prvotřídní záznam.“

„Zapomínáš, že císařovnina ochranka teď nemá moc extra reputaci,“ namítl Čumák zachmuřeně. „Měl bys občas zajít mezi lidi a slyšet, co si povídají.“

„Jak, co si povídají? Přece jsme ji dostali zpátky!“

„Jenomže to nikdo neví. Ví se akorát, že císařovnu postřelili, dva z nás dostali a můžeme být rádi, že ještě máme hlavy na krku. Všichni věří, že jsme od císaře v podmínce a po příští botě jdeme rovnou ke zdi. Ke mně si teď lidi na Marodce pomalu bojí i sednout.“

„Navíc nezapomeň na všechny ty převelené do Díry,“ dodal Gabriel. „Nikdo s dobrým záznamem, kdo chce dělat kariéru, nestojí o službu s podobnou vyhlídkou. Ať už major našel kohokoli, bude to někdo, kdo neměl na vybranou, nebo je mu všechno jedno.“

„Škoda, že se Pavolovi stala ta nehoda,“ postěžoval si Čumák. „Teď by se nám hodil.“

Hračička postřehl, jak sebou Kulka cukla. Nepokusila se ale Gunneliho verzi opravit, jenom pokrčila rameny.

„To je stejně fuk. Musíme vědět, že...“

Dveře se bez klepání otevřely.

Všechny obličeje se okamžitě otočily – a zavládlo ticho. Muž v kompletní uniformě Štítonoše včetně přilby zůstal stát hned za dveřmi. I přes černé hledí bylo patrné, jak zkoumavě sleduje všechny přítomné, než zvedl ruku k pozdravu.

„Poručík Moreli, na váš rozkaz.“

Těžko říct, ke komu hlášení směřovalo, ale Kulka, která nakonec opravdu měla nejvyšší hodnost, nezaváhala.

„Seš tu blbě. Vypatlonoši mají kvartýr vo patro níž, tady seš u ochranky. Sbohem.“

Čumák přivřel oči, Hračička bez zábran vyprskl.

Moreli se nepohnul. „Lituji, madam. Pokud je tady místnost ochranky Jejího Veličenstva, jsem tu správně. Z rozkazu majora Reeda jsem k vám převelen, madam, s platností ode dneška.“

„Co je to za kecy?“

Kulka se překvapeně narovnala, a v tu chvíli se dveře zbrojnice znovu otevřely. Matt Reed tentokrát zůstal stát na prahu.

„Pane!“ zasalutoval Štítonoš znovu. „Poručík Moreli, na váš rozkaz.“

„Pohov. Co ta uniforma, poručíku? Byl jste převelen k palácové gardě.“

V Reedově hlase zavibrovalo ostří a Moreli přikývl.

„Ano, pane.“

„V tom případě máte nejvyšší čas se převléknout.“

Štítonošské helmy fungovaly podobně jako helmy bojových zbrojí. Přední část se s cvaknutím otevřela, Moreli zvedl ruce a sundal si ji. Čumák se mu zvědavě zadíval do obličeje. Měl ostře řezanou tvář s tmavýma očima, které mu na okamžik připomněly Gabriela. Na poručíka byl, nebo alespoň vypadal, překvapivě mladý.

„Omlouvám se, pane,“ konstatoval bez úsměvu. „Chtěl jsem si jen dopřát rozloučení s uniformou, pane.“

Kulka, která doteď zřejmě vstřebávala šok, se rychle nadechla, ale Reed ji předešel.

„Chápu. Tady už ale není palácová garda ani Štítonoši. Jsme v ochrance Jejího Veličenstva, všichni,“ zdůraznil poslední slovo.

„Ano, pane,“ potvrdil Moreli, třebaže Reedova slova směřovala spíše ke Kulce. Ta několik vteřin zvažovala odpověď.

„Proč von, majore? Co umí kromě salutování a ano, pane?“

Matt chtěl odpovědět, ale Moreli ho předešel. „Mám úplnou pyrotechnickou specializaci. Zneškodňování, nástrahová zařízení mobilní i skrytá, demoliční činnost. Všechny třídy, madam.“

Neznělo to jako chvástání, ale Hračička se ihned zatvářil dotčeně.

„No tak! Bomby přece zneškodňuju já!“

„Jo,“ souhlasil Čumák. „Kdykoli jdu přes náměstí po tom novém chodníku, vzpomenu si, jak jsi to zkoušel naposledy.“

Kulka se krátce zasmála. Pořád upřeně zkoumala Moreliho obličej, ale další Hračičkovy protesty zarazila mávnutím ruky.

„Budiž. Jestli někdy šlápnu na minu, než zvednu nohu, budu radši, když tam bude chlap, kterej ví, co dělá. Ty se drž svejch hejblat a štěnic.“

Hračička se uraženě i zrazeně otočil zády, ale Čumákovi se ulevilo – konflikt se prozatím rozplynul. Nebo aspoň odložil.

„Dobrá,“ pokračoval Reed. „Rozpisy a detaily na další týden probereme za půl hodiny tady. To je zatím všechno, musím ještě něco dodělat.“

Prošel kolem Moreliho ven. Ten se s helmou pod paží otočil, aby ho následoval, ale Kulka ho zastavila, než udělal krok.

„Vod Štítonošů sem, jo? Tos musel vystřihnout parádní průser. Co to bylo, že sem vo tom neslyšela? Chrápal jsi s velitelovou ségrou?“

V hlase měla upřímnou zvědavost a Moreli se k ní otočil. Po tváři se mu mihl zvláštní poloúsměv.

„Ne, madam. S bratrem.“

Zavřel za sebou dveře, než někdo mohl odpovědět, ale Kulka stejně vybuchla smíchy. Ostatní se přidali, jen Hračička pořád vypadal uraženě.

„Do hajzlu.“ Kulka si s bolestnou grimasou přejela dlaní tvář. „Nemůžu se řehtat, ten spravenej ksicht ještě bolí. Ale první z těch šmejdů, co umí aspoň udělat vtip.“

„Pokud ovšem,“ prohodil Gabriel Esposito, také už na cestě ke dveřím, „to byl vtip.“

*

Zírali. Všichni.

Palácová tichá pošta fungovala na výbornou. Zpráva, že císařovna poprvé od svého zranění vyšla z komnat, se rozšířila rychlostí blesku. Viktorie s tím počítala, ale to věci nijak neusnadnilo. Palácovému personálu aspoň četla v očích skutečnou radost a úlevu. Možná až moc velkou – probudilo to znovu úvahy, co se tady asi za její nepřítomnosti dělo nebo kolik lidí skončilo s Andrejovou kulkou v hlavě. Jenže šlechtici a dámy, kteří si ji za úklonami měřili, měli v očích jen pátravou vypočítavost. Jak zle na tom je? Bude ještě schopná pracovat nebo dělat potíže? Opravdu ji zranili v přestřelce? Anebo se jenom nepohodla s císařem, ten ji odkázal do patřičných mezí a rozmáchl se trochu moc?

Viktorie tušila, že právě poslední verze bude v drbech nejpopulárnější. Aspoň že se na ni kromě pohledů a formálních úklon nikdo nepokusil promluvit, protože jí po boku kráčel Andrej. Vypadal snad ještě studeněji než obvykle, a publikum to dobře postřehlo. Viktorie vydechla neskrývanou úlevou, když se za nimi dveře ošetřovny zavřely.

Bohužel to netrvalo dlouho. Přestože Andrej tvrdil, že většina zraněných z plesové bitky už byla propuštěna, viděla víc zaplněných postelí, než pamatovala od atentátu na Výroční přehlídce. A na jedné z nich ležel Patrik.

Obličej měl sinalý a tváře vpadlé, což ještě zdůraznil krátký porost na hlavě – vlasy, které mu museli kvůli operaci ostříhat, sotva povyrostly. Dokonce i jeho ruce na pokrývce vypadaly vyhuble, jasně se na nich rýsovaly šlachy a nedbale zastřižené nehty. Ve srovnání s chlapcem, kterého si pamatovala, připomínal pouhý stín.

Viktorie v první chvíli sotva vnímala doktorku Tanelovou a slova, která od ní plynula. I po ukončení medikace trvající bezvědomí. Pravděpodobnost trvalého neurologického poškození. Zhoršující se svalová dystrofie. Trvalý vegetativní stav.

Skončilo to tím, že z ošetřovny prakticky utekla. Vrátila se do komnat a snažila se vzchopit. Andrejovi stačila její omluva, že je rozrušená, stejně jako vždycky.

Všechno bylo stejné jako vždycky. Jenom ona...

Donutila se převléknout a další sprcha i malá sklenka vína ji zklidnily. Musela něco dělat, a tak se posadila k počítači a otevřela soubory potravinového fondu.

Začala studovat soupis příkazů vydaných za sedm týdnů její nepřítomnosti, nutila se k soustředění. Nemusela se ani ptát, kdo fond po tu dobu spravoval – císařův chladně precizní styl z toho přímo čišel. Samozřejmě pozastavil všechny zbytečné vedlejší programy jako zlepšení zásobování algorské městské zoo, které k fondu přidružila, ale Viktorie nemohla přehlédnout, že jediný nezrušil trvale. Celou dobu zjevně počítal s jejím návratem.

Když se na to celé dívala, nedokázala se ubránit údivu. Akce na její osvobození, i její příprava, mu přece musela zabrat spoustu času. Nic přitom nenasvědčovalo na nějaké přesuny pravomocí, řídil i vlastní každodenní povinnosti, a císařská byrokracie na Algoru musela být stejně náročná jako kdekoli jinde.

Jak to proboha dokázal zvládat?

Chvíli o tom marně přemýšlela, než se vrátila k číslům. Dnes už nic pořádného neudělá, ale aspoň bude mít přehled.

Něco jí měkce drclo do nohy a ona se tam podívala. Vločka se dožadovala její pozornosti. Viktorii se zdálo, že i ona za ten měsíc zhubla. Sehnula se, aby ji zvedla na klín, když se ozval zvonek. Narovnala se a stiskla tlačítko.

„Ano?“

„Návštěva, madam,“ promluvil Čumákův hlas. „Plukovník Severin. Rád by s vámi mluvil.“

„Pozvěte ho dál.“

Vypadlo to z ní bez přemýšlení, ale nelitovala toho. Už proto, že právě plukovník byl jeden z mála lidí, o které tady měla opravdu strach.

Když vešel do dveří, Viktorie si okamžitě všimla změny, jaká se s ním stala. Pořád měl svoji hůl, ale už se nehrbil ani nekulhal. Kráčel rovně, opřel se jen občas jakoby ze zvyku, a Viktorie se usmála.

„Dobré ráno, plukovníku. Jsem moc ráda, že vás vidím. Měla jsem o vás obavy. Posaďte se, prosím. Vypadáte tak... tak...“

„Zdravě?“ Severin s letmým úsměvem klesl do křesla. „Nu ano. Dá se říct, že v mém životě došlo k jisté změně.“

Koncem hole poklepal na pravou nohu nad kotníkem. Ozval se kovový zvuk a Viktorii došlo, že to černé není ponožka.

„Chápu.“ Její úsměv zmizel. „Ta změna měla nějakou souvislost s mým únosem?“

„Dalo by se říct, má paní. Jeho císařské Veličenstvo dospěl k závěru, že jsem dopustil, aby zdravotní stav negativně narušil můj úsudek, a vyzval mne k neprodlenému vyřešení té situace.“

Andrej ho donutil nechat si amputovat nohu.

Viktorie si ta slova přeložila bez problémů, ale než stačila promluvit, plukovník zvedl smířlivě ruku.

„Pokud zamýšlíte vyjádřit zděšení, má paní, jsem mu za to vděčný. Nakonec se ukázalo, že změna, které jsem se tak urputně bránil, přinesla mnohem méně nepříjemného, než jsem se obával. Kéž by jen takové byly všechny změny.“

„To ano.“ Viktorie zvolna kývla. „Ještě jsem nezjišťovala, jaké další změny se tu odehrály následkem císařského plesu. Tedy kromě těch, které zařídili menabaranští hosté mého bratra.“

Nedokázala zabránit tomu, aby jí do hlasu pronikl studený, tvrdý tón, a Severin přikývl.

„Rozumím. Těch změn, kterých se patrně obáváte, nebylo mnoho. Jeho Veličenstvo osobně popravil velitele sekce síťové bezpečnosti paláce, protože nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak mohli ti muži ochromit celou síť z jediného nezabezpečeného terminálu v hangáru. Podplukovník Weber byl potrestán soukromě. Několik dalších osob převeleli, degradovali nebo dostaly disciplinární tresty, protože nebyly schopny plnit zvýšené nároky Jeho Veličenstva během vaší nepřítomnosti. K ničemu jinému však nedošlo. Máte mé slovo, Veličenstvo.“

„Děkuji, plukovníku.“

Viktorie pocítila úlevu. Jedna poprava, možná dvě. Pár natržených límečků, pošramocených kariér a nejspíš výprasků na té lavici, která ji tak zhrozila, když si poprvé procházela palác. To také bylo dost, ale přesto mnohem méně, než čekala – i než byl Andrej schopen. O tom ani na vteřinu nepochybovala.

„Nemáte zač, má paní. Ale i když si velmi vážím starosti o sebe, důležitější otázka zní, jak se daří vám?“

Severinovy oči se upíraly do její tváře. Nebyl to ten ledový, zkoumavý pohled Andreje Korwariana, v němž číhala hrozba, dokonce i když se o to ani nesnažil. V plukovníkově pohledu byla jen starost, a Viktoriiny rty zkřivil trpký úsměv.

„V rámci možností. Ještě jsem se nezhroutila.“

Severin zvedl obočí. „Doufám, že to je pouhý projev humoru, a nikoli prognóza, má paní.“

„Popravdě nemám tušení. Myslím si, že před hodinou k tomu moc nechybělo. Nevím, co bude za pět minut. Mám pocit, jako bych kráčela po hraně útesu a mohla z ní kdykoli spadnout.“

„Obával jsem se něčeho takového. Tím spíše, že patrně nebudete mít příliš možností, jak dát své pocity najevo.“

„Přesně tak. Jste tady vy. Ne Andrej. I po tom, co...“

Rychle zmlkla. Nevěděla, jak z ní tohle vylétlo, ale bylo v tom tolik hořkosti i zklamání, až se zastyděla. Nervózně se zadívala na plukovníkův obličej, ale ten jen znovu přikývl.

„Obávám se, že Andrej se právě potýká s vlastními stíny. Příliš temnými, aby projevil pozornost, jakou potřebujete. Nicméně, jak jste řekla, jsem zde. Pokud si chcete promluvit o tom, co jste zažila, nebo o čemkoli jiném, rád budu vaším posluchačem.“

Viktorie zaváhala. Ano. Znělo to jako přesně to, co chtěla, ale stud i opatrnost ji zastavily.

„Asi záleží na tom, kdo chce být mým posluchačem, plukovníku,“ odvětila pomalu. „Velitel algorské tajné služby, nebo přítel?“

„Má paní, velitel tajné služby už své povinnosti zanedbal. Doufám, že přítel si povede lépe.“

Plukovník protočil mezi prsty hůl a náhle sklopil zrak.

„Když mne postihlo zranění během vzpoury proti Jeho Veličenstvu Vitaliji Korwarianovi a já naplno pochopil, že už nikdy nebudu normálně chodit, neměl jsem nikoho, s kým bych si o tom promluvil. Otec padl, matka zemřela už dříve. Neměl jsem sourozence, a snad kromě Jeho Veličenstva vlastně ani přátele. Připadalo mi však krajně nevhodné skučet do ucha muži, který sám ztratil otce i bratra, takže jsem všechno zadržel v sobě a obrátil myšlenky k pomstě. Toužil jsem najít muže, který mě zmrzačil, i jeho nadřízeného, co mu to nařídil, a oplatit jim to. Když jsem v noci ležel a bolestí nemohl spát a zíral jsem do stropu, představoval jsem si, co všechno jim udělám, v detailech, které by vás nepochybně zhrozily. Bylo to jako zaseklý záznam, smyčka úchylných představ, která se mi v hlavě přehrávala stále dokola, až se z hledání těch lidí stala posedlost. Jak napsal jeden dávno mrtvý Říman, láska je téměř nekonečně vynalézavá, vpravdě nekonečně vynalézavá je však pomsta.“*

)

„Chápu,“ odvětila Viktorie klidně. „Myslím, že to bylo pochopitelné. A... našel jste je?“

„Ano, Veličenstvo, našel.“ Severinův úsměv byl kalichem hořkého pobavení. „V zamrzlé strži za městem. Tam je jejich kumpáni hodili zastřelené v rámci zahlazování stop, poté co se Andrej ujal trůnu a oni pochopili, že žalostný pokus o vzpouru

*

)

Publilius Syrus z Antiochie: „Myšlenky“


33

je definitivně u konce. Udělali to pouhý den po mém zmrzačení. Všechny týdny potom, jak jsem se užíral, plánoval... směšné a zbytečné. Moment, kdy jsem si to uvědomil, byl horší než ten, kdy mi došlo, že už nebudu chodit. Kdybych tenkrát měl někoho, s kým si o tom promluvit, možná jsem se alespoň téhle zkušenosti dokázal vyhnout. Proto jsem tady, má paní. Nechci být náhradou za Andreje, který vám dokáže být oporou jinak, jen... mohu poslouchat.“

Viktorie zaváhala, ještě jednou, krátce. Potom pomalu, zhluboka vydechla.

„Pokud máte několik hodin... dobře, plukovníku. Ale kromě toho potřebuji, abyste mi na zítřek něco zařídil.“

Plukovník Severin si s úsměvem přitáhl křeslo o kousek blíž a hůl si položil na kolena.

„Má paní, jsem vám plně k službám.“

*

Později toho dne, když se slunce sklonilo k západu, Andrej zaklepal na spojovací dveře ke komnatám císařovny. Neozvala se odpověď, stejně jako se neozvala předtím na signál komunikátoru. Stiskl tedy kliku – opravdu už nebylo zamčeno – a vešel. Prošel chodbou do obývacího pokoje a tam se zastavil.

Viktorie ležela oblečená na pohovce, v náruči tiskla polštář a tvrdě spala. Vločka byla stočená u její hlavy.

Císař zaváhal, ale budit ji kvůli večeři nebylo nutné. Na okamžik zvážil, že ji zvedne a odnese do postele, jenže tím by ji nejspíš probudil. To také nebylo žádoucí, neleželo tu koneckonců žádné tělo, které by ochranka musela vynést v koberci.

Nakonec z ložnice přinesl přikrývku a přehodil ji přes spící Viktorii. Zavrtěla sebou, ale neprobudila se, Vločka jen zastříhala ušima, a císař zamířil ke dveřím do předpokoje.

Julian Moreli držel svoji první hlídku s Čumákem. Oba byli rázem v pozoru, bývalý Štítonoš napjatý jako luk.

„Její Veličenstvo si až do zítřejšího rána nepřeje být rušena,“ oznámil císař a Gunneli rychle kývl.

„Rozkaz, můj pane!“

Andrej Korwarian prošel okolo nich ven a zavřel za sebou, ale Julian pořád stál v pozoru, dokud do něj Gunneli nedloubl.

„Co je? Děláš, jako bys nikdy neviděl císaře.“

„Ne... takhle zblízka,“ hlesl Moreli a Čumák se od plic rozesmál.

„Zvykej si,“ poradil mu. „Jednou s ním určitě budeš muset i mluvit.“

Maják Savitri, algorské území

Svět se vynořil z prázdnoty náhle, jako by se prudce otevřely dveře. Nikola Vanbergová otevřela oči. Vysoký bílý strop nad ní nijak nepřipomínal stísněnou pilotní kabinu Udatného Achillea. Tohle poznání k ní dorazilo prakticky okamžitě.

Byla někde jinde.

Byla naživu.

Hrdlo měla suché a na jazyku ohavnou pachuť. Chtěla se pohnout, ale tělo jako by se jí změnilo v kus mrtvého dřeva. S vypětím sil se jí podařilo jen nadzvednout hlavu a rozhlédnout se.

Místnost byla maličká, zaplněná lékařskými přístroji, jež nepoznávala. Místo stěn měla od stropu až k podlaze poloprůhledné plastové závěsy, které se slabě chvěly, jako by odsud nějaká klimatizace neustále odsávala vzduch. Za nejbližším se odehrávalo zvláštní divadlo. Fronta asi deseti mužů posouvající se kolem malého stolku, všichni nazí až na kus bílé látky okolo pasu. Osoba za stolkem byla oblečená v něčem jako protichemický oblek s přilbou, jemuž se z boku plazila tlustá hadice. Každý z mužů natáhl ruku, postava k ní cosi přitiskla, a on pokračoval dál, někam mimo dohled. Asi to byla injekce, ale detaily Nikola přes stěnu nedokázala rozeznat. Pak něco pronikavě zapípalo a další osoba ve stejném obleku se náhle sklonila přímo k ní.

Tvář za skleněným průzorem patřila ženě s nakrátko ostříhanými vlasy. Dívala se na Nikolu a v tom pohledu byly možná obavy a zvědavost, ale rozhodně ne vřelost.

„Jak se jmenujete?“ promluvila důrazným hlasem, ve kterém ani oblek neskryl nápadný cizí přízvuk.

„Nikola Vanbergová,“ vypravila ze sebe Nikola. „Kde to jsem?“

„V karanténě.“ Žena si ji nepřestávala pozorně měřit. „Všichni jsou v karanténě kvůli tomu, co jste měli na palubě.“

Znělo to mírně vyčítavě, a Nikola se zamračila.

Co jsme měli na palubě? Kdo my?

Pak si zničehonic vzpomněla úplně na všechno, a místo zmatku jí hrdlo sevřela ledová pěst hrůzy.

„Natalie!“ vydechla. „Co... co je s ní? A s Darrenem a Gilem?“

„Natalie,“ zopakovala žena pomalu. „Tak se jmenuje vaše sestra?“

„Ano! Kde je?! Co je s ní?“

Znovu se pokusila vstát, ale něco ji strhlo zpět – pouta, došlo jí. Byla přikurtovaná k posteli, a to jen znásobilo její paniku, zatímco se na ni žena v obleku dívala, teď jaksi váhavě. Jako by zvažovala, co všechno může říct, než pohnula nejistě hlavou.

„No, všichni z vaší lodi jsou naživu. Víceméně.“

„Víceméně? Jak... co tím myslíte?“

„To, že byste asi měla radši přemýšlet, jak se z toho maléru dostanete.“

„Maléru?“ Náhlá myšlenka přilila do Nikolina strachu další káď. „Jsme... jsme na Menabaranu? Prosím, řekněte mi, je to Menabaran?“

„Menabaran?“ Žena se zatvářila jednoznačně překvapeně. „Ne. Tohle rozhodně není Menabaran.“

Něco v jejím tónu jako by chtělo naznačit, že to Nikola nemá považovat za dobrou zprávu, ale ji stejně zaplavila úleva. Prudce oddechovala a žena v obleku snad chtěla něco dodat, ale v té chvíli se ozvalo zasyčení, jako by se někde blízko otevřely dveře. Žena se tím směrem podívala a ve tváři se jí mihl úlek, než se vrátila k tvrdému, profesionálnímu výrazu.

„Dobrá, to stačí. Potřebujete ještě spát.“

Rukou v rukavici sáhla nahoru. Ozvalo se pípnutí.

„Počkejte!“ vyrazila ze sebe Nikola. „Prosím, ne...“

Jenže tělem se jí už rozlévala vlna tepla, a než stačila větu doříct, svět se znovu rozplynul.

Kapitola 2

Viridian

„Počasí jako na Menabaranu!“ procedil mezi zuby Georg Talminis.

Rychle vystoupil z vozu a instinktivně se přikrčil – déšť hnaný větrem přímo do tváře byl nepříjemně studený. Zalitoval, že to přece jen nevzal delší cestou přes garáže. Ale to, jak zněl v komunikátoru hlas jeho asistentky Anabell, když mu před pár minutami naléhavě zavolala, zatímco se vracel z vyjížďky...

Řidič už také vystoupil. Kráčel vedle něj, aby mu otevřel dveře jednoho ze zadních vchodů paláce, ale Georg neměl chuť mu děkovat. Dobře postřehl, že se drží tak, aby zakrýval výhled ze strany, kde nebyli chráněni vysokou zdí.

Georg sice netušil, jak se ten chlap jmenuje, zato věděl, čí je to práce: Rochemorova nebo Petrovova. Což bylo nakonec totéž. Podobných týpků vídal teď kolem sebe v paláci víc, různě nenápadných. Ochranka. Nikdy ji doma nepotřeboval a ani ve snu by ho nenapadlo, že potřebovat bude. Jistě, byla tu královská stráž, ale ti nebyli uvnitř.

Tahle úvaha stačila, aby se mu zhoršila nálada ještě víc, nehledě na strach, který mu svíral hrdlo. Protože jestli bylo příčinou tohohle poplachu, že se vrátil kurýr z Algoru...

Král zrychlil krok. Ani si nezul jezdecké holínky, chodbami skoro běžel. Rádoby řidič se mu držel po boku. Neměl žádnou viditelnou zbraň, ale Georg nepochyboval, že by toho zvládl dost i bez ní, stačilo sledovat, jak se pohybuje.

Rozrazil dveře salónku tak prudce, až Anabell, která za nimi čekala, nadskočila leknutím a na okamžik vypadla z role upjaté staré učitelky, již nevyvede z míry ani konec světa. Muž, který seděl v křesle vedle ní, sebou naopak ani necukl, a vizáž tlustého ouřady mu tím pádem zůstala sedět jako ulitá: Robert Rochemore, ředitel viridianské tajné služby jmenovaný Michailem Petrovem. Dočasně a zřejmě na dobu neurčitou.

„Vaše Veličenstvo.“

Rochemore přesně podle protokolu vstal, ale Georg ho přerušil mávnutím ruky.

„Na to kašlete. Co se stalo? Dorazily zprávy z Algoru?“

„Ne, Veličenstvo,“ promluvil ředitel pomalu, jaksi neochotně. „Kurýr, kterého jste vyslal, se zatím nevrátil, ale na kosmodromu právě přistála algorská diplomatická loď s jistým nákladem.“

„Jakým? Nábytkem z ambasády, který nestačili naložit? A kvůli tomu děláte poplach?“

„Ne, pane,“ odvětila tentokrát Anabell. „Máte pravdu, většinu nákladu tvoří zbylé vybavení viridianské ambasády. Ovšem kromě toho je na palubě rakev s tělem baronky Eileen Gradové.“

Podlaha pod Georgovýma nohama se zakymácela. S dechem zaraženým v prsou našel nejbližší volné křeslo a zapadl do něj. Nedokázal vydat hlásku, zatímco Anabell pokračovala s nelítostnou, klidnou upřímností.

„Barončin otec poslal pro ostatky své dcery vůz. Doufal, že vše proběhne diskrétně, ale někdo uvědomil reportéry. Okolo té lodi vypuklo pozdvižení, a dá se čekat, že to bude pouhý začátek.“

Georg Talminis neodpověděl, jen zíral do prázdna.

Eileen...

Sny o tom, jak ji drží v rukou, a co se pak stalo s jejím tělem, se mu vracely v nesčetných, krutě nápaditých variacích. Každou noc, kdykoli zavřel oči, krmené výčitkami ze lží, jež napovídal jejím rodičům, aby jeho verzi podpořili, a aby se dokonce smířili i s tím, že není tělo, které by mohli pohřbít. Tělo, na které se ani nezeptal, když ho Korwarian vyhodil, prostě ho to v těch několika šílených hodinách po Viktoriině únosu vůbec nenapadlo. Pravý důkaz nehynoucí lásky až za hrob. Teď tedy byla zp



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.