načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chirurgovy úspěchy a zklamání - Miloš Hájek

Chirurgovy úspěchy a zklamání

Elektronická kniha: Chirurgovy úspěchy a zklamání
Autor:

Kniha Chirurgovy úspěchy a zklamání spíná časový oblouk od raných padesátých let až do dnešních dnů a představuje tak dokument vypovídající pravdivě, s nadhledem a ironií i o ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 325
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-1660-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Chirurgovy úspěchy a zklamání spíná časový oblouk od raných padesátých let až do dnešních dnů a představuje tak dokument vypovídající pravdivě, s nadhledem a ironií i o předlistopadových destruktivních praktikách, které zasahovaly všechny sféry společenského života a lidské činnosti, medicínu a její protagonisty nevyjímaje. Defilují v ní významné postavy české medicíny, s nimiž se autor, prof. MUDr. Miloš Hájek, CSc., setkával během studií a později na pracovištích: patří mezi ně chirurg Arnold Jirásek, proslulý internista Josef Charvát, ortoped Jan Zahradníček, gynekolog Josef Jerie, dále Emil Dienstbier, Jiří Niederle, Zdeněk Mysliveček, František Patočka, bratr filozofa Jana Patočky, patolog Josef Hepner, jemu blízký vinohradský chirurg Emerich Polák a řada dalších.

Autor se od mládí věnuje cestování: vydává se na cesty pro radost i za poznáním a provází své přátele po cizích zemích se stejnou zaujatostí, s jakou líčí své životní zážitky. V sebeabsurdnějších společenských situacích a ve svém povolání, nezřídka provázeném vzrušujícím adrenalinovým dobrodružstvím, nepřestal vnímat chirurgii jako „vědu a umění božské" a neopustil svou vizi chirurga, touhu prohlubovat vědění a rozšiřovat tak hranice konání, jehož smyslem je chránit dar života.

Související tituly dle názvu:
Chirurgovy úspěchy a zklamání Chirurgovy úspěchy a zklamání
Hájek Miloš
Cena: 267 Kč
Chirurgovy africké memoáry Chirurgovy africké memoáry
Skopalík Jaromír
Cena: 160 Kč
Kronika česká Kronika česká
Hájek Václav
Cena: 1245 Kč
Život je bolestný a přináší zklamání Život je bolestný a přináší zklamání
Urban Otto M.
Cena: 294 Kč
Hořké zklamání Hořké zklamání
Pešek Radko
Cena: 118 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena

v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2012


Miloš Hájek, 1961


Miloš Hájek, 2001



Věnováno památce

mé ženy Heleny


Miloš Hájek

CHIRURGOVY

ÚSPĚCHY

A ZKLAMÁNÍ


Miloš Hájek

cHirurgovy úspěcHy a zklaMání

První vydání v elektronické verzi

Vydalo nakladatelství Galén, Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

v edici Almanach medicíny, svazek dvacátý čtvrtý

Editor nakladatelství PhDr. Lubomír Houdek

Šéfredaktorka nakladatelství PhDr. Soňa Dernerová

Odpovědná redaktorka Mgr. Marie Zábranová

Foto archiv autora

Sazba Milena Honců, Galén

G 311053

Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávánav re

šeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického,

elektronického, fotografického či  jiného záznamu) bez písemného souhlasu

nakladatelství.

© Galén, 2011

Photos © archiv autora, 2011

ISBN 978-80-7262-910-7 (PDF)

ISBN 978-80-7262-911-4 (PDF pro čtečky)


7

OBSAH

Úvod .................................................................................................. 9

I. MŮŽE BÝT MEDICÍNA ADRENALINOVÝM

DOBRODRUŽSTVÍM? .......................................................... 11

II. DĚTSTVÍ PROVÁZENÉ NEMOCEMI .................................... 14

III. STŘEDOŠKOLSKÁ STUDIA A ROZHODNUTÍ

STÁT SE LÉKAŘEM .............................................................. 18

IV. PRVNÍ KROKY NA LÉKAŘSKÉ FAKULTĚ ........................... 31

V. JAK SE V PRAZE V PADESÁTÝCH LETECH 20. STOLETÍ

STUDOVALO ......................................................................... 37

VI. LÉKAŘSKÁ RIGORÓZA ........................................................ 47

VII. UKONČENÍ STUDIÍ A PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ .................... 73

VIII. POZNÁVAL JSEM SLOVENSKO ........................................... 87

IX. PŘÍCHOD NA PRAŽSKOU CHIRURGICKOU

KLINIKU ............................................................................ 123

X. ZAUJETÍ PRACÍ A STUDIEM ............................................. 130

XI. CESTOVÁNÍ JAKO RADOST A POUČENÍ ..........................167

XII. SEZNÁMENÍ S HOLANDSKÝM ZDRAVOTNICTVÍM ....... 177

XIII. PO NÁVRATU Z CIZINY .................................................... 212

XIV. SEDMDESÁTÁ LÉTA VE VINOHRADSKÉ

NEMOCNICI ........................................................................219

XV. DALŠÍ ZÍSKÁVÁNÍ EXPERIMENTÁLNÍCH

A ZAHRANIČNÍCH ZKUŠENOSTÍ ..................................... 246

XVI. PRVNÍ PRIMARIÁT ............................................................ 261

XVII. NASTUPUJI ZNOVU NA KLINIKU ................................... 270

XVIII. PŘÍNOS VĚDECKÉ PRÁCE ................................................. 274


8

IXX. DOBA PROMĚN ................................................................. 280

XX. CHIRURGICKÁ KLINIKA

PO „SAMETOVÉ REVOLUCI“ ............................................ 287

XXI. DRUHÝ PRIMARIÁT A PODRUHÉ

BEZ ZAMĚSTNÁNÍ ............................................................. 297

XXII. VRACÍM SE K CHIRURGII .................................................. 301

XXIII. NEVZDAT SE A VYTRVAT .................................................. 309

Obrazová příloha ........................................................................... 313


9

ÚVOD

Vážení čtenáři,

není snadné upoutat Vaši pozornost a nabídnout Vám k zábavě i k zamyšlení sérii životních příběhů obyčejného českého

kluka, který se stal lékařem. Když ukončil zdárně gymnázium

a začal studovat na medicíně, zvolil si v ní chirurgii. Právě tu

chirurgii, o které italský lékař Andrea Majocchi, žák slavného

profesora Bottiniho, napsal, že jde o vědu a umění božské.Nebylo nic božského na tom, čím vším autor této knížkyprocházel, aby se chirurgii naučil, a co později, už jako úspěšnýchirurg, vysokoškolský profesor a vědecký pracovník nedobrovolně

podstoupil, aby u své práce, zejména té spojené s badatelským

hledáním, mohl zůstat. Na své cestě vnímal vše dobré a bránil

se při nepohodě. Od mládí toužil pomáhat druhým, aniž čekal

na jakýkoli vděk, slávu a bohatství. Kromě vlastního zdraví

a dobré rodiny neměl žádné statky, nebál se práce a vyhýbal se

konfl iktům. Zůstal po celý život optimistou, řídil se skautskými

hesly a Desaterem. Rekreačně sportoval, chránil přírodu asnažil se neubližovat svým bližním.

Když Miloš Hájek, dnes již penzionovaný chirurg, ale stále plně pracující lékař, pro útěchu či jen pro pobavení vyprávěl svým přátelům a známým, čím prošel a co všechno se může v medicíně přihodit, zájem jeho posluchačů byl bezprostředním impulsem, aby se s tím, co prožil, podělil se čtenáři, kteří tak rádi nahlížejí pod pokličku medicínského umění.

Autorovy návraty do vlastní minulosti nejsou pokusem o autobiografi i ani nejde o žádnou bilanci, ale o svého druhu kroniku doby, kterou jsme všichni žili. Z bohatého materiálu „chirurgova zápisníku“ nám nabízí plastický, detailní pohled na svá různá působiště, do ordinací na malém městě, dooperačních sálů u nás i jinde ve světě. Při výběru postřehů, úvah a zážitků hodných zaznamenání ostře nasvítil okamžiky na


10

hraně, přesahující individuální zkušenost a dokládající prohrané bitvy i vítězství medicíny.

Jeho svědectví ukazuje život studující mládeže v době po II. světové válce, pověstná léta budování socialismu a konečně období, kdy se začal naplňovat český sen o návratu k demokracii. Ta sice přišla, byla halasně uvítána, zároveň ji však od samého počátku provázelo mnoho nežádoucích jevů. Nastaly problémy, které lidé neuměli a často ani nechtěli řešit, a jedinec se ptal, co je podnětem nechtěných překážek, ve svém důsledku postihujících nevinné. M. Hájek přes dneska už obecněsdílenou deziluzi neztratil víru, že smysl jeho vlastního počínání, jeho operační úspěchy, které se odrazily ve zlepšeném zdraví a v dobré pohodě jeho pacientů, přetrvává, že ve svém životě dosáhl vrchovatého naplnění, což není dáno každému. Stále má při tom na paměti dobré lidi, kteří mu v jeho pracovní kariéře pomáhali a dali příležitost poznat, v čem je podstata onoho božského umění, o němž snil.

Chirurg Miloš Hájek nemluví o poctách, jež za více než padesát let lékařské práce obdržel, a nelíčí korunování své„kariéry“, protože si na řády a medaile nepotrpí, životní oslavy nepořádá: rád chodí tam, kde může být nápomocen, kde se cítí dobře a kde na jeho laskavá a moudrá slova čekají.


11

I. MŮŽE BÝT MEDICÍNA

ADRENALINOVÝM

DOBRODRUŽSTVÍM?

Dnešní mládež miluje dobrodružství a oblíbila si iadrenalinové sporty. Autor prošel svou životní dráhou, aniž kdy po

„riskantních dobrodružstvích“ toužil: o adrenalinu se prvně

dověděl za studií na medicíně a pocítil jej ve své krvi teprve

poté, když přišel do lékařské praxe. Jeho realistickévyprávění může být pro mnohé čtenáře pobídkou a pro jinévarováním, jak se má dávkovat adrenalin, aby nedošlo k jeho

vítězství nad životem.

Ve světě bylo již napsáno mnoho poutavých knih, v nichž se pojednává o medicíně jako o vědním oboru a také jako o předmětu velkého zájmu čtenářů i pacientů. O medicíně, o vztazích zdravotníků i o lékařských objevech se stále točí nové a nové fi lmy a televizní seriály, rozhlas vysílá zajímavé hry a historické reportáže, v nichž jsou protagonistémedicínské vědy často objekty občanského obdivu a úcty. Čím neobvyklejší je nějaký příběh či zlá choroba, čím jesvízelnější její léčení, vyúsťující buď v neočekávaný konec, nebo ve šťastné uzdravení, o to atraktivnější může být vykreslení takové události, zejména je-li dílem šikovného autora nebo zkušeného reportéra. Je známou skutečností, že lidé jsou výraznými individualitami; často stůňou proti všemu očekávání způsobem odlišným od všech pravidel; příběhy svázané s jejich chorobami se mohou vymykat nejen obvyklým standardům, ale někdy i logice; jestliže pisateldokáže vybrané případy sugestivně vylíčit na pozadí barvitého nemocničního prostředí, leckdy mohou působit na čtenáře jako dobrodružství.

V reálu stále platí, že zdravotnický personál, který ve zmíněném prostředí pracuje, spoluprožívá dramatickéosudy pacientů a vítězný boj s některými chorobami považuje často za zákrok vyšší moci, chcete-li, za zázrak. Pro lékaře


12

jsou léčená onemocnění často sázkou do loterie: průběhne

moci může být zcela atypický, zvolený postup léčby nemusí

přinést předpokládaný výsledek a naplnit pacientovynadě

je. Lidé svěřují lékařům své tělo, dávají jim svou důvěru,

sdělují jim soukromá tajemství a čekají od nich účinnou

pomoc a spoluúčast až do konečného uzdravení. Při neú

spěchu hrozí lékařům nepříjemnosti a i postihy od pacienta

a jeho příbuzných, kteří se nemohou vyrovnat seskutečnos

tí, že k léčení se často přidružují komplikace a ževynalože

né úsilí nestačí k tomu, aby jejich výskytu zabránilo apře

mohlo je. Lékařskou pomoc se mnohdy dokonce nezdaří

realizovat, přijdou-li pacienti se svými chorobami pozdě

a nedodržují-li doporučená pravidla. Lékaři se vždy znovu

a znovu pouštějí do boje, v němž ale plně vítězí jen občas

nebo jen dočasně, a přesto zápas s chorobami stálepodstu

pují. Nedbají na své zdraví, ničí si nervy a srdce, riskují svou

pověst a jen zřídka se těší z nevelkých úspěchů. Jejich úsilí

lze označit za běh s překážkami – čím víc je medicínskáod

bornost při provádění léčebných výkonů náročnější a řešení

jednotlivých případů překvapivější, tím častěji obojí s sebou

přináší dramatické okamžiky, přesahující dosavadnípozná

ní a zkušenosti. Pokus o jedinečné řešení, dnes a denněopa

kovaná výzva překonat dosud nepřekonané v sobě skrývá

– alespoň v pojetí dnešní mladé generace – adrenalinové

dobrodružství, v tomto případě v lékařské profesi.

Co je vlastně ten tak často vzpomínaný adrenalin? Jaký

je jeho účinek na lidský organismus? Adrenalin je hormon

z dřeně nadledvinek, malých žlázek s vnitřní sekrecí, které

leží nad oběma ledvinami. Je to látka, která se v těleneustá

le tvoří a přechází z nadledvinek přímo do krve. V ní pak

působí složitým způsobem na regulaci krevního tlaku, na

prohloubení dýchání (protože roztahuje průdušky) aprav

děpodobně i na nervový systém, který nutí k vyšší činnosti

lepším prokrvením mozku. Pozitivně vnímaný efekt jevý

sledkem i lépe prokrvených svalů. Ještě donedávna se oadre

nalinu mezi lidmi a hlavně mezi mládeží vůbec nemluvilo

a nebyly známy pojmy jako adrenalinové sporty čiadrena


13

linové zážitky při nejrůznějších typech hrdinských klání.

Dnes je ale adrenalinové dobrodružství již téměř ustáleným

pojmem a bude na čtenáři, usoudí-li, že i výkonná medicína

respektive chirurgie – jako jedna z nejsvízelnějších lékař

ských disciplín – může být takto v nadsázce chápána.


14

II. DĚTSTVÍ PROVÁZENÉ NEMOCEMI

Koncem světové hospodářské krize se v Praze na počátku

třicátých let dvacátého století mladým a zdravým rodičům

narodil syn, kterému navrhla jméno babička z matčinystrany. Dítě bylo očekáváno s nadějemi a po narození se těšilo

všeobecné rodinné přízni. Mělo sice plno příbuzných, oba

dědečky i babičky, ale jinak bylo jedináčkem se vším, co

k tomu patří. Sporné výhody této skutečnosti zastíní často nevýhody, které vnímá jak dítě bez dalších sourozenců,

tak i jeho rodiče. Jejich úzkost o zdravotní stav potomka

se stupňuje při každé horečce, angíně, spále, spalničkách,

zarděnkách, neštovicích, příušnicích, záškrtu, černém kašli,

zánětu středního ucha a samozřejmě i při všech ostatních

onemocněních, kolik jich jen dětský věk zná.

Aby nebylo mýlky – všechna tato onemocnění ze svého raného dětství důvěrně znám a nerad na ně vzpomínám. Mnohá z nich jsem prodělal dokonce opakovaně, a to izáškrt a příušnice s angínami. Tehdejší věda nad tím údajně kromě angíny žasla, ale pražská dětská klinika na Karlově s oběma pány profesory Brdlíkem a Švejcarem se zřejmě nemýlila. V pěti letech jsem podstoupil operaci krčních mandlí, naštěstí pro mne v narkóze. Pamatuji se, jak mě přidušovali pod maskou, na kterou kapali éter. Musel jsem počítat a nesměl jsem plakat. Napočítal jsem jen do tří, pak jsem tvrdě usnul. Ten éter byl zřejmě čerstvý a dávka byla velká, sestřičkám to stačilo a pan doktor byl spokojený.

O třicet let později dali v Holandsku při stejné operaci mému pětiletému synovi foukat do velkého barevnéhobalonu, v němž bylo anestetikum, a on z toho měl dokonce radost. Na mně provedli první operaci v jednom pražském soukromém sanatoriu, kde jsem byl čtyři dny hospitalizován i s maminkou, která mě pomáhala ošetřovat. Chtěla mi


15

tak vynahradit bolest a zoufalost z opuštění, které jsem jako

dvouleté či tříleté dítě zažil při záškrtu na dětské klinice,

kam za mnou pochopitelně kvůli nákaze nikdo nesměl, a já

si tam připadal jako rodinou nadobro odložený a opuštěný. Operace mandlí se později ukázala jako velké dobrodiní

pro mne i pro mou rodinu. Rodičům ji tehdy poradil krční

specialista, který tím nesledoval ani bodový zisk, ani vlastní

slávu z počtu podřezaných mláďat. Dodnes mu za tu radu

vděčím a po jeho vzoru jsem se po letech rozhodl obdobně

postupovat i ve vlastní rodině. Malý synek však tu stejnou

operaci snášel daleko lépe než moje manželka, která jipodstoupila již jako dospělá. Pokud šlo o mne, onen lékař, který

k mé operaci radil, přislíbil mým rodičům, že nedostanu

angínu do sta let. Musím nyní, sedmdesát pět let po téudálosti, přiznat, že se spletl jen docela málo – až na jednonemilé opakování jsem vydržel bez angíny plných dvacet pět

let, takže jeho předpověď byla podle všeho pravdivá.

V sedmi letech jsem se znovu nedobrovolně setkal sušním a krčním specialistou, a to když mi bez umrtveníproichoval při zánětu středního ucha pravý ušní bubínek. Pamatuji si dobře, že jsem seděl matce na klíně a že to moc bolelo. Bolela nejen vlastní paracentéza, tj. propíchnutíbubínku, ale i následný výplach ucha. Mělo to jedinouvýhodu, že mě přestala bolet hlava, opadly horečky a nemusel jsem chodit pár dní do školy.

Další můj zážitek se zdravotnictvím se udál na počátku druhé světové války, když mi bylo asi deset let. Trpěl jsem častou rýmou, neuměl jsem zpívat a naše muzikální rodina to těžce nesla. Na doporučení vlídné dětské lékařky, která mě od útlého dětství obětavě léčila, jsem byl odeslán na ušní, krční a nosní kliniku do Všeobecné nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Šli jsme tam s matkou. Když jsme byli ve velkém bílém sále sestrou zapsáni, přišel k nám jakýsi mladý lékař, který mé matce řekl, že na mne ještě nemá čas, že má práci s jiným pacientem, a vyřkl větu: „Paní, postavte hozatím tamhle ke zdi, přijde na řadu, až se to tu uvolní.“Matka, která byla energická, zareagovala okamžitě. Odpověděla


16

mu, že syna nikam ke zdi jako vraha stavět nebude, vzala

mě za ruku a s hrdostí pojištěnců, kteří si tehdy ještě mohli

připlatit i na tzv. třídu, tedy nadstandardní ošetření, jsme

opustili ten nehostinný státní azyl, kde jsem asi o patnáct

let později skládal rigorózní zkoušku z tohoto oboru u pana

profesora Přecechtěla. Tehdy jsem jako malý chlapecnetu

šil, jaký význam má pro nemocného a pro jeho rodinu slovo

lékaře. Ten mladý pan doktor to jistě myslel dobře, když

mi doporučil nějakou dobu počkat, ale nešťastně se vyjádřil

a vypjatý psychický stav mé matky to už prostě nezvládl.

Mně to bylo úplně jedno, jeden den jsem zase nemusel do

školy a měl jsem vycházku na Karlovo náměstí, což nebylo

marné, neboť z toho koukala za odvahu a utrpení porce

zmrzliny. Druhý den po té návštěvě ve fakultní nemocni

ci následovala porada mé starostlivé matky se sousedkami

v obchodě s koloniálním zbožím v naší ulici a výsledkem

bylo, že jsem byl telefonicky objednán k jednomu privát

nímu odborníkovi na krční záležitosti, jehož léčebný zásah

před nedávnem absolvoval syn té obchodnice a přežil jej ve

zdraví. Prostou ženskou dedukcí bylo rozhodnuto, že i já se

půjdu zbavit své nosní mandle k panu doktoru Kočkovi na

Fochovu třídu, dnešní Vinohradskou, do paláce nad Ná

rodním muzeem.

Do soukromé ordinace toho krčního specialisty jsmeza

šli s matkou asi za týden. Byli jsme vlídně přijati, mamince

nabídli křeslo a mně židli. Nálada byla dobrá až do chvíle,

kdy si pan doktor sáhl prstem hluboko do mého krku, až

jsem se dávil. To mě prvně zneklidnilo. Byl smluven termín

operace a mně bylo vysvětleno, že mi bude vyoperována

nosní mandle, abych neměl rýmu, nehuhňal a mohl jít za

rok na studie. Co také jiného takovému desetiletémuklu

kovi říkat. Co oči nevidí, srdce nebolí! Odešli jsme klidně

domů, matka byla spokojená, u sousedky poněkud štědřeji

nakoupila, asi z vděčnosti, a já dostal housku s paštikou.

To jsem ale netušil, jak se bude situace vyvíjet. Za další dva

týdny jsme se dostavili k ambulantně prováděné operaci.

Dostal jsem malou injekci a musel jsem chvíli čekat. Pak


17

mě svázali do gumové zástěry i s rukama, abych se nebránil

a nepoškrábal pana doktora. Přidržován zezadu na židlise

strou, byl jsem ucpáním nosu přinucen otevřít ústa a dostal

jsem mezi zuby rozvěrač, aby pan doktor nepřišel o prsty,

až začne pracovat. Sledoval jsem po prvním neúspěšném

pokusu již s velkými bolestmi i obavami, jak se tenvyhlá

šený specialista opakovaně snaží uchopit do ocelových a již

značně zkrvavených kleští moje adenoidní vegetace – to jest

nosní mandli kdesi hluboko v krku – a jak se mu to příliš

nedaří. Konečně asi po pěti několikaminutových pokusech

uspěl a já jsem viděl, jak se mu ulevilo. Třebaže měl úst

ní roušku, byl chudák celý od krve, já kašlal, hekal a plival

a v duchu jsem vzpomínal na tu bílou zeď v nemocnici na

Karlově náměstí, kde bych asi byl dostal narkózu, protože

můj otec měl dobré pojištění a já byl přece jen ještě dítě.

V univerzitní nemocnici děti po takových výkonech jeden

až dva dny ležely. Špatné bylo také to, že jsem musel před

svou operací sledovat, jak druhé děti, sešněrované také vgu

mových zástěrách, hlasitě naříkaly a jak je pak, po výkonech

bezvládné a krvácející, sestra odnášela na pohovku a navo

zíky. Po letech od této příhody jsem si asociací představoval,

jak asi bylo vězňům v koncentrácích, když jim bez umrtvení

trhali zuby nebo nehty.


18

III. STŘEDOŠKOLSKÁ STUDIA

A ROZHODNUTÍ STÁT SE LÉKAŘEM

Díky vrozené pevné nátuře, dobrému imunitnímu vybavení

mého organismu a pochopitelně i díky podpoře celé mérodiny jsem dětská utrpení zdárně překonával, aniž by mě to

nějak poznamenalo. Na něco jsem časem zapomněl a něco

jsem doktorům odpustil. Pochopil jsem, že to se mnoumysleli dobře, i když nepostupovali vždy příliš šikovně a eticky.

K rozhodnutí stát se lékařem jsem dospěl někdy mezidesátým a jedenáctým rokem. Uvědomil jsem si, že jsem toho zakusil už až dost a že musím udělat něco pro to, abych zabránil svému dalšímu stonání a s ním spojeným nepříjemným procedurám. Chtěl jsem také, patrně z mladické nerozvážnosti, vykonat něco i pro své bližní, především pro děti, z nichž jistě mnohé trpěly přinejmenším jako já.

Pro studium medicíny jsem našel velké pochopení usvého otce, kdežto matka a strýc z matčiny strany to hnedrázně odmítli. Tvrdili, že nejsem zdráv a že se nehodím pro tak náročné a nebezpečné povolání. Báli se, že se každounemocí od svých pacientů hned nakazím a že skončím v mladém věku někde v tyfovém lazaretu. Zuřila právě druhá světová válka a oni byli ovlivněni ještě událostmi z války předchozí. Časový rozdíl mezi dvěma válkami byl nevelký, pouhých dvacet let. Vzdoroval jsem názorům mých oponentů silou své mladé osobnosti. Nebylo vlastně ani nijak naspěch,protože jsem měl před sebou ještě osm tříd gymnázia. Obecnou školu jsem absolvoval vzdor častým onemocněním s výborným prospěchem. Pak mě rodiče přihlásili na reálné gymnázium v Praze na Vyšehradě. Měl jsem to tam z domova nejblíže a oni mi vysvětlili, že se mohu po absolvování gymnázia věnovat jakémukoliv oboru, ať humanitnímu či technickému, ekonomice nebo medicíně. Bez velkéhouvažování jsem souhlasil. Bylo mi tehdy celkem jedno, do které


19

školy budu chodit, když někam ještě chodit musím. Skutečnost, že jsem bez odmluvy akceptoval rady rodičů, měla

pro můj další intelektuální vývoj velký význam. Nelze to tak

říci vždy a o všech dětech.

Před vstupem do gymnázia bylo ale třeba vykonatpřijímací zkoušky. Ty byly tehdy ztíženy všeobecně nepříznivou společenskou a politickou situací, protože to bylo v roce 1942, těsně po atentátu na zastupujícího říšskéhoprotektora R. Heydricha. Nacistická ideologie úmyslně potlačovala rozvoj české inteligence, a to zejména té, která se nemínila přizpůsobit německým plánům na dobytí Evropy. Strávili jsme jako jedenáctileté děti týden v internátě v Praze 2, v Dittrichově ulici. Pod smíšeným dozorem českých profesorů a německého inspektora jsme museli prokázat, že umíme německy (učili jsme se do té doby němčinu jen dva roky), že dokážeme nakreslit hákový kříž a že jsme tělesně zdatní. Tlak německých úřadů na omezování přístupu českých dětí ke studiu byl součástí nehorázného vydírání našich rodičů. (Připomíná mi to poměry v sedmdesátých letech minulého století, kdy musel umět můj syn při vstupu na gymnázium nakreslit srp a kladivo, narýsovat pěticípou hvězdu a dokázat rusky objasnit proletářský původ svých babiček a dědečků. Nicméně i to jsme tehdy v naší rodině zvládli, aniž bychom se jakkoli zavázali ideovou věrnostínovým okupantům.)

V internátě se o nás starali hodní, ale ustrašení češtíprofesoři, kteří nám při zkouškách napovídali. Jeden z nich, dosti přísný češtinář, byl i pozdější disident a politickypronásledovaný fi losof, profesor Jan Patočka. Jako vlastenec pomáhal českým dětem. Po mnoha písemných testech a skotačení na cvičišti, kde se vše pečlivě měřilo a zaznamenávalo,následoval pohovor s každým žákem před komisí, které předsedal obávaný německý školní inspektor Werner. Byl postrachem českých kantorů. My děti jsme tomu ještě příliš nerozuměly. Když na mne inspektor německy vybafl : „Warum willst du Arzt sein“ – tj. proč chceš být lékařem, vypravil jsem ze sebe německy: „Weil er hilft dem Kranken“ – protože pomáhá


20

nemocným. Snad právě tato věta asi rozhodla o mémvstu

pu do gymnázia již v roce 1942. Ostatní nepřijatíkamará

di vstupovali na naši školu přímo do kvarty až po revoluci

v roce 1945.

V září téhož pochmurného roku 1942, kdy nacisté řádili

a byli vražděni čeští vlastenci, začala moje pouť za věděním.

O skutečném studiu se ale u jedenáctiletého kluka ještěne

dalo mluvit. Šlo spíše o docházku na střední školu a o snahu

vyjít nějak bez úhony s kantory. Určité těžkosti se dostavily

již po dvou měsících. V prvním čtvrtletí v primě, tj. v první

třídě gymnázia, se v biologii probíralo lidské tělo a hned

po něm srovnávací zoologie domácích zvířat. O lidském

těle jsem měl zcela mlhavé představy. Věděl jsem jen to, co

jsem při zevním pohledu na sobě a na kamarádech viděl,

a o koních jsem jako městské dítě nevěděl, jestli jsou sudo

či lichokopytníci. Vyneslo mi to „napínáka“ z biologie, což

byla známka 4 minus, blížící se nedostatečné, s napome

nutím k větší pilnosti. Hrozilo mi, že když se nezlepším,

propadnu v pololetí z biologie, protože neznám lidské tělo

ani tvar koňských kopyt. Rodiče byli obsílkou pozváni do

školy a doma bylo pár dní předtím dusno. Protože jsem ale

obecnou školu absolvoval bez problémů, usuzovalo se spíše

na poruchu komunikace mezi žákem a profesorem, což se

následně i potvrdilo. Když přišla matka do školy a řekla, že

je jí to nějaké divné, vysvětlil jí pan profesor Dejl, že ho sice

nezlobím, že však neznám lidské tělo a jsa vyvolán, neumím

mluvit. Byla to pravda. Po mém přijetí na gymnázium se

celá rodina zaradovala, že budou mít z kluka inteligenta, ale

on, neznaje ještě systém středoškolského studia a záludnosti

světa i středoškolských kantorů, usnul na vavřínech. Většina

hochů v naší třídě na tom byla podobně jako já. Jen děv

čata se vytáhla a byla při čtvrtletní klasifi kaci zřetelně lepší.

Dopomohly jim k tomu nejen příslovečná píle a výdrž, ale

jistě i lepší oblečení, mašle ve vlasech i jinde a také trochu

i kolínská, jejíž vůně zejména starším kantorům lahodila.

Také mezi profesorkami a jedenáctiletými děvčaty nešloješ

tě o významnější ženskou konkurenci.


21

Po návratu maminky ze školy následovala rodinná porada, co se mnou. Nešlo o potrestání, ale o určení jiného směru mého vzdělávání. Matka tvrdila, že nedovolí, abych se na studiích trápil jako kdysi její bratr, z něhož také chtěla mít rodina inteligenta, a jemu to ve škole příliš nešlo. Když z toho onemocněl, musel gymnázium opustit a jít do učení na malíře pokojů a lakýrníka (v jedné větvi mé rodiny toto řemeslo převládalo). Já ale věděl, že tou strýcovou nemocí byla za první světové války malárie, a nikoliv únava zpřemíry studijní námahy. Se svým vysvětlením jsem u maminky neuspěl. Matka navrhovala, abych ze střední školy ihned přestoupil na méně náročnou měšťanku a pak, ve čtrnácti letech, šel do učení na kupce koloniálního zboží. Otec, celoživotní optimista a velký kliďas, rozhodl, že se nepůjdu učit kupcem, že na gymnáziu zůstanu a budu to zkoušet znovu a znovu, až se s lidským tělem vypořádám. Zapadalo to nějak do jeho představy, že bych se mohl stát lékařem, jak po tom toužil on sám, ale ze sociálních důvodů to pro něho bylo nedostupné. Byl úředníkem a měl odjakživa střízlivý úsudek. Babičkou z matčiny strany mi byla zapůjčena kniha „Domácí lékař“, v níž jsem konečně směl beztrestně listovat a prohlížet si rozkládací, údajně neslušné obrázky, které mi do té doby odpírali. Tam jsem se teprve dověděl, co máčlověk v hlavě, hrudníku a v břiše a také i pod ním a k čemu to vše slouží. Když jsem primu zakončil s trojkou z biologie, bylo vyhráno.

Asi za deset let po této příhodě, na kterou se v našírodině nikdy nezapomnělo, když jsem již na lékařské fakultě úspěšně absolvoval rigorózní zkoušky z anatomie,bezpečně znal lidské tělo a začal o něm i přednášet pro sestry Červeného kříže, uvědomil jsem si, jak prozíravý byl můj otec, když se nenechal zviklat výstřelky svého jalového syna. Za dalších dvacet let, poté, co jsem měl za sebou přes pět set veřejných přednášek a tisíce hodin výuky na středních zdravotnických a později na vysokých školách, vzpomněl jsem si na již zesnulého profesora biologie avůbec jsem se mu nedivil.


22

Konečně po třiceti letech od oné rodinné porady, v době, kdy jsem obhájil docenturu v oboru chirurgie apřinesl domů diplom od ministra školství, že mám oprávnění k vyučování mediků, lékařů i takových profesorů biologie, jako byl profesor Dejl, připomněl otec mé pětašedesátileté matce, že se mýlila, když ze mne chtěla mít kupce. Otci bylo tehdy už sedmdesát a já měl jako chirurg příležitost opakovaně léčit jeho závažné choroby, které jsme společně překonávali.

Projít a protrpět osm tříd gymnázia bylo nezbytnoupodmínkou k tomu, aby mohli být studenti přijati ke studiu na vysoké škole. Mě nižší gymnázium, tj. první až čtvrtá třída, dost obtěžovalo a často i nebavilo. Prospěch jsem měl stále celkem dobrý, i když to občas přece jen někde zaskřípalo. Nebylo to ale většinou mou vinou. Tak kupříkladu když celá třída utekla z vyučování, musel jsem s kamarády „držet basu“ a nic prozradit. Byla z toho v kvartě dvojka z mravů, kterou jsem považoval za čestnou. Systém výuky nastřední škole za války a těsně po ní byl značně zkostnatělý.Navíc vyšehradské gymnázium bylo známo jako velice přísný ústav, kde se nic nepromíjelo. Výuka byla velmiautoritativní, vlastní názory studentů se příliš netrpěly a poslušnost musela být absolutní. Kázeň mi sice nikdy nevadila, ale to autoritářství se příčilo rozvíjejícímu se mladému rozumu.

Třebaže oba moji rodiče byli dobrými amatérskýmimuzikanty a malování bylo v rodině, nezdědil jsem po nich žádné vlohy. Nikdy jsem neuměl moc kreslit ani zpívat a v hudební nauce jsem musel tento nedostatekkompenzovat hrou na klavír. Té mě učila nejdříve matka, která hrála i zpívala velice dobře. Když to ale nešlo nijak kupředu – pro moji nechuť ke hře na klavír a přes spousty pohlavků,které jsem za to od ní inkasoval –, najali mi rodiče hodného staršího pána jako učitele klavíru. Docházel k nám každou sobotu odpoledne. Tehdy byly ještě pracovní soboty a on si s mými rodiči k večeru dobře popovídal a pak jsme chvíli hráli. Zprvu si chudák myslel, že ze mne naši chtějí mít konzervatoristu. Když jsem ho ale po několika letech výuky,


23

těsně před maturitou, z toho omylu vyvedl, a když viděl,

že jsme se společně nedostali ani přes druhý sešit Bayerovy

klavírní školy, rezignoval. Dokázal jsem sice zahrát zpaměti

pár písniček a valčíků, uměl jsem různé stupnice a akordy,

ale to bylo vše. Vždy jsem hrál bez nadšení a kouzlo hudby

jsem objevil teprve po letech. Dodnes se mi na hudbě líbí

spíše její melodie než (podle mne) mnohdy násilnězdůrazňovaný rytmus.

Také kresba v hodinách výtvarné výchovy mi přílišneseděla. Vyhovovala mi například přesnost kresbyarchitektonické, která se na reálném gymnáziu hodně pěstovala. Když jsem ale měl namalovat zajíce, psa nebo kočku, byla si tato zvířata v mém podání natolik podobná, že je profesorkreslení těžko rozeznával. To mu pochopitelně vadilo, zatímco mně to bylo úplně jedno. Přesto jsem pomáhal s domácími výkresy svému kamarádovi, který na ně neměl ani čas, ani vlohy, právě tak jako já. Jen si ten čas udělat ale nestačilo. Kamarád mi za výkresy zase vypomáhal masitýmisvačinami. Bylo to za války, kdy byl salám dosti vzácný. Zhotovoval jsem pro sebe i pro kamaráda výkresy s chrámy, květinami i krajinkami. Kamarád Honza sklízel za mé výtvory dvojky a trojky, a já jsem dostával za své práce, které nebyly o nic horší, známky méně příznivé. Vysvětloval jsem si topředevším tím, že jeho maminka měla na Pankráci dobřeprosperující obchod koloniálním zbožím, a pan profesor kreslení u ní nakupoval na potravinové lístky i bez nich. O placení tehdy jistě nebyla ani řeč. Pokládal jsem to za normální, prostě proto, že byla válka: já jsem si potřeboval na stravě přilepšit, pan profesor musel jako Čech nějak přežít ahokynářka si myslela, že podvádí protektorátní hospodářství a škodí tak třetí říši.

Ještě za války mi jeden čas dělalo potíže také náboženství. Znal jsem sice obstojně křesťanskou věrouku, ale odmítal jsem věřit všemu, co církev Svatá dogmaticky k věřenípředkládala. Chodili jsme spolu s kamarády každou nedělidopoledne do kostela na Vyšehrad, ale spíše jen proto, abychom se sešli s děvčaty, která bývala ve svátečním a příjemněvo>


24

něla. Cestou domů z kostela jsme chodili po vyšehradských

hradbách a hodnotili školní situaci, vymýšleli obranu proti

kantorům a někdy také osnovali plány, co s námi bude, až

nám škola skončí. V sekundě a v tercii mi nejvíce vadilo, že

nám pan katecheta rozdával svaté obrázky za balíčky kostí

pro svého psa, kterého jsme mu koncem války pomáhali

živit. Poté, co jednou zjistil, že mu nosím pro jeho malého

Alíka v polévce vyvařené morkové kosti, které to nebohé

psisko nemohlo již ani olízat, jak byly čisté a velké,rozzlo

bil se na mne a já mu konečně řekl, že dávat dětem svaté

obrázky za kosti pro psa je totéž, jako když církev prodávala

ve středověku odpustky za peníze. To byl ovšem můj velký

hřích a řešilo se to až u pana ředitele. Završil jsem toodmít

nutím dát se biřmovat, čili jak se tehdy říkalo – jít kbiřmo

vání. Neměl jsem totiž kmotra, a protože podle tehdejšího

zvyku měl kmotr věnovat kmotřenci k biřmování nějaký

dárek, nechtěli jsme za všeobecné válečné nouze nikoho

kmotrovstvím obtěžovat, ani moje strýce. Na radu rodiny

jsem ale nakonec k biřmování šel, abych se vyhnul hrozící

čtyřce z náboženství. Na vysvědčení jsem pak skončil stroj

kou. Kmotra nakonec zastupoval můj otec.

Problémy s katechetou ale nepřestaly. Situace sevyhroti

la, když jsem jednou po skončeném náletu na Prahupřed

časně odešel ze školního krytu ve vyšehradských hradbách.

Bylo nás tehdy sedm – ještě malí kluci. Septimáni nás ale

na hradbách pochytali a předvedli před pana faráře, který

měl v krytu dozor. Pan farář si nás postavil do řady,důraz

ně nás napomenul, že ještě nehoukala siréna, kteráukon

čuje nálet, a pak všem šesti klukům stojícím přede mnou

vyťal velkou facku. Já ale na facku nečekal a uhnul jsem.

Tlustý katecheta, jak byl rozmáchnutý k políčku, zavrá

voral, až málem upadl, a bylo zle. Facku mi ale již nedal,

musel jsem pak doma stokrát opsat „Nemám prchat zkry

tu při náletu“ a táta musel přijít do školy. Bylo to prvně

a naposledy, kdy můj otec kvůli mně navštívil naše vyše

hradské gymnázium – a přišel tam dosti nasupený. Řekl

panu profesoru Jeřábkovi, že doby temna už pominuly a že


25

si nepřeje, aby byly děti tímto způsobem trestány, když to

pedagogové nezvládnou jinak. Katecheta se musel předře

ditelem omlouvat a byla z toho velká nepříjemnost. Teprve

po letech jsem pochopil, že na katechetovi ležela tehdyvel

ká zodpovědnost, a nedivil jsem se mu, že se na nás, hloupé

kluky, rozzlobil. Další kantor, který mé spolužáky trestal

bitím a fackami, byl profesor kreslení Severa. Měl spadeno

zejména na svého synovce, našeho spolužáka VilémaSýko

ru, který byl sice o rok mladší než my, ale byl od přírody

živější a věčně dělal nějaké nehorázné skopičiny. Již vpri

mě se proslavil tím, že v sázce s kamarádem spolkl cínového

vojáčka, a pak celá jeho rodina sledovala osud té hračky až

do okamžiku, kdy vojáček opustil Sýkorovy útroby. Těch

ztřeštěností jen od právě zmíněného spolužáka bylonepo

čítaně. Skončil svou studijní pouť jako dětský lékař a od

maturity jsem ho už nikdy nepotkal.

Poslední kolizi na nižším stupni gymnázia jsem měl

s profesorkou latiny O. Wittochovou. Byla to mladá dáma,

učila nás již druhý rok a její předmět nikoho příliš nebavil.

Stále jsme jen četli nějaké latinské texty o dávných válkách

za dob říše římské, a protože právě skončila druhá světo

vá válka a v Praze bylo všude plno cizích vojáků, a také to

byla éra velkých vojenských přehlídek, fandili jsme více těm

moderním zbraním než štítům, kopím a halapartnám.Mu

sím rovněž přiznat, že i Galie pro nás byla dosti vzdálená,

stejně jako Řecko a Asie. Jednou při výkladu římských reálií

a významných historických událostí jsem se paníprofesor

ky zeptal, jak se latinsky řeknou šunkofl eky a jaký výraz

měli staří Římané pro váleček na nudle. Tehdy těhotná

přísná profesorka se rozhněvala a já hlupák netušil, co vše

se odehrává v jejím organismu. Když jsem pak ještě spletl

latinskou písemku o válkách punských, bylo o mém osudu

rozhodnuto. Čekala mě postupová zkouška, což jezkouše

ní před jiným profesorem coby svědkem předtím, než má

žák z předmětu propadnout. Naštěstí přišel jako svědek pan

profesor Müller, němčinář a francouzštinář, který mě dobře

znal a přimlouval se za mne tak vehementně, že jsem tehdy


26

postupkou hladce prošel a reparát mě nepotkal. Rozladění

rodiče se poradili s profesorem Müllerem, který jimdoporučil jednoho chytrého hocha ze septimy; ten pak k nám

o prázdninách obden docházel a přiučoval mě latinskou

gramatiku. Patrně jsem ještě na tom nebyl tak zle, když

jsem všechno dobře vysvětlené hned pochopil a na začátku kvinty jsem znal latinskou gramatiku tak dokonale, že

se tomu ta paní profesorka Wittochová divila a dávala mě

i spolužačkám za vzor píle.

Já jsem ale věděl svoje, na latinu jsem nezahořkl amnohé jsem si vykládal změnou nálady stresované profesorky. O prázdninách se jí narodila zdravá dcerka, manželství si tím upevnila a já jsem přestal s dotazy o starořímské kuchyni.

V důsledku přestavby českého středního školství, kterou vymyslel nedlouho před svou smrtí již silně sklerotický ministr školství Zdeněk Nejedlý, došlo tehdy k hlubokému úpadku všech škol. Zhroutily se dobré školní osnovy, zkrátilo se o jeden rok středoškolské studium, byla zrušena gymnázia a zavedena jednotná střední škola, začal se smývat rozdíl mezi profesory a odbornými učiteli, a kdo zprofesorů se těm novotám nepřizpůsobil, byl nucen odejít učit na druhý nebo dokonce i na první stupeň. Stávalo se, želatináři a řečtináři z gymnázií učili na prvním stupni počty a zpěv a jindy zase francouzštináři a angličtináři na druhém stupni výtvarnou výchovu, ruční práce a dílenskou praxi v novězavedeném předmětu „Dílny“. Z latiny se přestalo maturovat a později se vyučovala jen jediný rok. Takovou jednotnou školu již absolvovala pět let po mně i moje budoucí žena; když potřebovala uvést v prvním ročníku medicíny do latinské terminologie, nastoupil jsem se svými znalostmi já a za dalších dvacet let po manželce jsem uváděl do latiny a pak i do základů angličtiny svého syna Tomáše, na němž se jednotné školství podepsalo zhuštěním historie,okleštěním české a světové literatury a omezením výuky cizíchjazyků kromě ruštiny. Novopečení maturanti sice uměli lépe než my diferenciální a integrální počet a měli i více hodin


27

fyziky, ale postrádali často logický úsudek z hodinmatematiky, kdy se za nás učila jen trojčlenka a počítala se jen tak

„z hlavy“ procenta.

Na vyšším gymnáziu, tj. v kvintě až oktávě jsem studoval snadno a bez problémů. Někdy jsem chodil do školy idocela rád. Kupodivu mě na rozdíl od dřívějška bavila biologie, zeměpis a historie. Moji učitelé říkali, že jsem se osvědčil i v řečnických cvičeních, která se pěstovala v hodináchčeštiny. Kantoři nás již neobtěžovali takovými malichernostmi, jako byly pro antitalenty hodiny kreslení nebo zpěvu.Někdy se dalo s profesory i rozumně promluvit.

S vyšehradským gymnáziem to však šlo pomalu, alejistě „s kopce“. Když posléze ředitelství gymnázia zřídilo pro studenty i kuřárnu, bylo jasné, že se taková reforma nemůže beztrestně natrvalo udržet. Do roka pak naši školu zavřeli. Rozhodlo o tom ministerstvo školství a zasloužil se o tostejný ministr, který pak v následujícím roce vyhlásil tu„jednotnou školu“. Zničil tak do té doby dobré české školství na půl století a české školy se z toho úpadku bohužel ještě zcela nevzpamatovaly. Ministr jednal z vůle vládnoucípolitické strany; měl mimo jiné za úkol snížit počty akademicky vzdělané inteligence a nahradit ji jednostranně vzdělanou inteligencí technickou.

Rok před maturitou jsme museli opustit naše zrušené gymnázium a hledali jsme si místa někde jinde na středních školách. Naše poslední třída, oktáva, vznikla spojenímbývalé vyšehradské septimy a septimy z gymnázia v Křemencově ulici v Praze 2, které bylo rovněž jako „nadbytečná“ škola zrušeno, a profesorský sbor se musel rozejít. Uchýlil jsem se ještě s několika kamarády na Jiráskovo gymná zium vResslově ulici v Praze 2. Toto gymnázium, dříve tzv. klasické, s výukou řečtiny a latiny, bylo od školního roku 1949/1950 změněno na gymnázium reálné a my mohli pokračovat v programu výuky, kterou jsme zahájili již na Vyšehradě.

Nová škola byla přesto přese všechno vynikajícímvzdělávacím ústavem a my žáci jsme to brzy pochopili.Profesoři se o nás velmi dobře starali a připravovali nás ke studiu


28

na vysoké škole. Bohužel ale i na Jiráskově gymnáziu hned

po našem příchodu zřídili také pro žáky dvou nejvyšších

tříd kuřárnu, a tak se dalo čekat, že ani toto gymnázium

nebude mít dlouhého trvání! Vydrželo jen o rok déle než

gymnázium vyšehradské a hned po naší maturitě došlo také

k jeho zrušení. Stovky žáků musely přejít opět na jinéško

ly a všichni učitelé byli přesunuti jinam. Ještěže jsmestih

li na této škole odmaturovat, jinak bychom si zase museli

shánět volná žákovská místa. Škoda že jsem na Jiráskově

gymnáziu nemohl studovat déle než jen ten poslední rok.

Byl tam mimořádně dobrý profesorský sbor s výbornýmpa

nem ředitelem. Za vzpomínku na tamější přísný režim stojí

jedna příhoda. Na středních školách bývalo zvykem, že se

z matematiky a ze všech vyučovaných jazyků psala jednou

za čtvrtletí písemná práce – kompozice. Její výsledek měl

vždy vliv na celkové hodnocení žáka při klasifi kaci, rovněž

čtvrtletní. Čtyři kompozice do roka pro naši třídu s výukou

francouzštiny – vedle ruštiny, češtiny a latiny – znamena

ly šestnáct francouzských kompozic za čtyři roky studia na

vyšším gymnáziu. Musím přiznat, že jsem obdivoval fran

couzštinu jako velice libozvučný jazyk na poslech a že jsem

plně uznával přednosti tohoto jazyka při vyjadřováníjem

ností v diplomatické řeči. Nerad jsem ale rozebíral literární

díla francouzských spisovatelů, neuměl jsem příliš vzletně

popisovat příhody z letních a zimních prázdnin a už vůbec

mi nesedělo líčení Napoleonových bitev nebo volnávyprá

vění událostí z francouzské historie. Rezignoval jsem velmi

brzy na to, že ze mne někdo vychová diplomata nebofran

couzštináře. Omezil jsem se na prostou konverzaci a to mi

stačilo. (Ne tak ale mým profesorům.) Když jsem viděl, že

se při hodině omezuje konverzace jen na stupidní povídání

o panu učiteli, nezbedných žácích, tabuli, křídě a oproble

matice domácích úkolů, nenadchlo mě to, a abych přece

jen zachránil reputaci dobrého studenta a stvořil solidní

kompozice, všechny jsem je opsal od svých jazykověnada

ných spolužaček. Těch šestnáct písemných prací v průběhu

čtyř let jsem zvládl tak, že na to ani jeden ze tří profeso


29

rů, kteří nás postupně učili, nepřišel. Malér nastal teprve

v oktávě, asi čtrnáct dní před maturitou. Začalo závěrečné

ústní zkoušení na známky u tabule, a tomu jsem již ne

mohl nijak uniknout. Nepřijít do školy bylo zbabělé, vzdát

se bez boje bylo pošetilé a hazardní vzhledem k blížícímu se

absolutoriu, a tak jsem to riskl. Byl jsem vyvolán k tabuli,

na níž visel plán Paříže. Mladý profesor francouzštiny na

mne promluvil tím libozvučným jazykem diplomatů ažá

dal mě, abych popsal plán Paříže. Do té doby jsem nikdy

v tom překrásném městě nebyl a ani moje knižní vědomosti

o Paříži nebyly na potřebné úrovni. Prostě nevystačilo mi

to na více než na první dvě věty, v nichž jsem smějící se

třídě a udivenému profesorovi sdělil, že Paříž je hlavním

městem Francie, že má asi 4 miliony obyvatel a 300 metrů

vysokou Eiff elovu věž. Pan profesor se pousmál a řekl mi:

„Bien monsieur, continues vous,“ což znamenalo: „Dobře

pane, pokračujte.“ Tomu jsem samozřejmě rozuměl, ale

z nevelkého plánu toho obrovského města se nedalo bez

přípravy již dál nic vyčíst, takže jsem musel konstatovat, že

je to vše, co mohu do závěrečné klasifi kace panu profesorovi

nabídnout. Pronesl jsem to pochopitelně též francouzsky

a celkem dobře. Pan profesor se zachmuřil a vyhodil mě od

tabule s pětkou. Třídou zavládlo velké veselí, že došlo už

i na premianty, a bylo po zkoušení. Profesor své další úsilí

nadobro vzdal. Výsledná trojka z francouzštiny namaturit

ním vysvědčení byla již jen kompromisem mezi názorem

franštináře a našeho pana ředitele, který nedovolil, aby mi

nematuritní předmět zkazil vyznamenání. Ještěže to takdo

padlo a že jsem svým trapným excesem vykoupil celoutří

du, jinak by to zcela jistě bylo velmi zlé i pro mnoho mých

schopných kamarádů.

Maturita začala v dubnu roku 1950 třemi jazykovýmipí

semkami (z češtiny, ruštiny a latiny) a pokračovala prvního

června ústními zkouškami z uvedených jazyků, dále zbio

logie a ze společenských nauk, což byl předmět zkombi

novaný z dějepisu, zeměpisu a fi losofi e. Odmaturoval jsem

s vyznamenáním hned první den těch veřejných zkoušek


30

a dostal jsem pochvalu za biologii, v níž jsem muselpopiso

vat systém kosterního svalstva. Mimoděk mi to připomnělo

první třídu gymnázia, kdy jsem dostal ze stejnéhopředmě

tu „napínáka“ neboli upozornění, že pokud se nezlepším,

budu muset na škole skončit. Po maturitě ale nebylo ještě

jasné, co bude s mým dalším studiem. Komise složená zpří

slušníků Svazu československé mládeže a z komunistických

profesorů radila, abych ještě s několika dalšími kamarády

odjel na měsíc na tzv. Stavbu mládeže, kterých bylo ve státě

několik, abychom ukázali, jestli se vůbec kvysokoškolské

mu studiu hodíme.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist