E-kniha: Chirurg – Petra Dvořáková

chirurg

Petra Dvořáková

chi

rur

g.

Brno 2019

© Petra Dvořáková, 2019

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0103-8 (PDF)

ISBN 978-80-275-0104-5 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0105-2 (MobiPocket)

7

„Jak vám mohl, do prdele, uplavat žlučník?“

Pozoruju primáře, jak vztekle buší rukou do stolu.

Chudák holka se před ním klepe jak ratlík. A to sta­

niční říkala, že prej bude šikovná.

„Co když to bylo maligní?! A ten člověk kvůli vám

umře! Co budete dělat pak? Taky budete čumět jak

tele na nový vrata?“

Houby maligní. Dělal jsem to já, takže vím přesně,

že tam nebylo vůbec nic. Krom pěkný hromádky drob­

nejch kamínků. Proto jí to asi taky uplavalo. Nimrala

se v emitce, aby kamínky vybrala, pak bezmyšlenko­

vitě pustila na rozstřiženej žlučník vodu, a než se vzpa­

matovala, emitka přetekla a žlučník pěkně elegantně

zahučel do výlevky.

Holka jen klopí hlavu, má slzy na krajíčku. Vsadím

se, že za dva dny dá výpověď. Skoro mám chuť říct, že

takovejch hovadin se jí ještě stane. Ale primáři nemá

smysl odporovat. Zvlášť když takhle běsní. Jestli ně­

kdo dělá čest svýmu jménu, tak je to on. Lončák alias

malý divoký prase. Většinou se ale chová jako velká

8

svině. Vydrží mu to ještě tak pět minut, vystřílí celej

arzenál nejsprostších urážek, pak za sebou zabouchne

dveře a přesně v tom okamžiku nasadí ten nejmíru­

milovnější výraz na světě, jen aby všichni viděli, jaký­ ho tady máme důstojnýho pana primáře Sovu. Teda až na to, že ten náš je tlustej, plešatej a o patnáct let

mladší. A totální kretén.

Ranní pojeb, jak tomu tady říkají sestry ze sálu,

může být jen větší, menší, nebo teda přímo megalo­

manickej, což byl ten dnešní. Hned po něm si jdeme každej po svým. Já mám nabitej operák, od čistýho po úplný sračky. V každým případě jsem ale na sále

rád. Jednak tam člověk tak nějak vidí odvedenou práci, a jednak mu to pomáhá zapomenout na jeho

vlastní starosti. A těch já mám víc než dost.

V umývárně před sálem jsem strašně brzo, mohl jsem

ještě sedět na lékařáku, ale chci být chvilku v klidu.

Pustím vodu na ruce a začnu kartáčkem drhnout je­

den prst po druhým. Mám dost času, tak si dávám zá­ ležet. Koukám u toho do jednoho ze zrcátek, který se

tu objevily minulej tejden. Nápad staniční poté, co

se Šárka nahrnula na sál a zpod čepice jí visel pra­

men vlasů. Podle mě to ale staniční udělala naschvál.

Pod těma sálovejma zářivkama vypadá každej o dost

hůř než ve skutečnosti. Zírám sám sobě tupě do tváře a přemejšlím, jestli je to na pětačtyřicet tak zlý. Jas­

ně, doba, kdy jsem si budoval image Bona s kyta­

rou a culíkem, je dávno pryč, ale na druhou stranu ani ty krátký vlasy s jemnejma šedinama po bocích

nevypadají špatně. Jen bych se někdy potřeboval

vyspat.

„Dobrý ráno,“ ozve se mi za zády instrumentářka

Lenka. Jak jsem ještě takovej vypnutej, skoro se lek­

nu. Jako vždycky vypadá jako dlouhonohá vznešená

gazela, i v těch neforemnejch sálovejch hadrech. Po­

mrkává na mě od chvíle, kdy sem nastoupila. Jen při­

kývnu a dělám, že ji nevidím. I když ve skutečnosti

pozoruju každej její pohyb. Skoro nechápu, že někdo tak křehkej se dal na takovej řeznickej obor. Protože

klasická chirurgie taková je. Žádný vznešený jemný

práce. Puch útrob, sprostí doktoři a stres. Tak bych to shrnul v kostce. Ale když si člověk tohle odmyslí,

je chíra skoro magický umění.

„Paní doktorka Lodrová bude s váma celej den?“

zeptá se Lenka a znova zamrká gazelíma očima.

Ptá se sice medově, ale vím jistě, že ji Šárka příšer­

ně štve. Stejně jako většinu lidí kolem.

„Jo. Ty varixy bude dělat ona,“ odpovím a Lenka jen

protočí oči. Přesně pro tohle se s ní nevyspím. Přesně

pro tohle. I když mi už nějakou dobu dává najevo, že

by chtěla.

Jsem unavenej. Úplně příšerně. Tak unavenej, jak mů­

že bejt jedině doktor, kterej stál několik hodin v tahu

10

na sále a snažil se poskládat úplně vylitý břicho. Tak­

hle to dopadne vždycky, když si myslím, že bude klid.

„Tak game over, vážení,“ zamumlám, jakmile mám

hotovej poslední steh. Shodím ze sebe operační hadry,

nechám to na podlaze přímo na sále, ani se neohlídnu.

Šárka už se taky sype pryč, nasraná jak pes. Co taky

chci, čtyři hodiny držela háky. I Vincze na první asis­

tenci to jeho věčný kafrání přešlo.

Zapadnu na lékařák a postavím vodu na kafe.

„Dáš si taky?“ zeptám se Šárky, která se v závěsu

přihrnula za mnou. Samozřejmě chyba.

„Jdi k čertu,“ štěkne, ani se na mě nepodívá.

Zas má tu svou náladu. Lepší na ni vůbec nemlu­

vit. To je ta moje podělaná doktorská zodpovědnost.

Pořád někoho zachraňovat, ulehčovat mu život. A nic

z toho. Chvíli dopisuju dokumentaci, pak ještě přiběh­

ne sestra z anestezie, ať jí podepíšu operační protokol,

a sotva zhltnu bagetu, musím na ambulanci.

V čekárně v přízemí se to hromadí hůř jak migran­

ti u hranic. I když jsou rozvalený okna, vzduch je tu

příšernej. Zkouším odhadnout, kolik lidí tu tak sedí.

Na to, že je čtvrtek odpoledne, je to darda. Dědek s ob­

rovským kusem gázy přes ruku, prosakuje mu krev.

Jen co zasednu ke stolu, Zdena ho volá jako prvního.

Je dokonalá. S výrazem nasraný maminy tu srovná

do latě každýho. Přesně ten typ sestry, co je na am­

bulanci k nezaplacení. Všechno s ní jde jako po másle.

11

Chlápka už má zadanýho v počítači. Kouknu na jméno

a ročník.

„Tak, pane Bartoš, co jste dělal?“ zeptám se, zatímco

Zdena dědkovi rozbaluje prsty z několika vrstev gázy.

Dědek je zjevně hluchej jak poleno, takže to musím

zopakovat.

„Ále, sem se štrejchl sekyrou,“ odpoví nakonec.

Přesně jak si to představuju. Štrejchnutí sekerou

je ve skutečnosti parádně hlubokej zásek kus nad pal­

cem. Tady nic neobvyklýho. Z okolních vesnic se tu

sjížděj lidi s různejma úrazama, podle toho, co a jak

se právě rozhodli kutit. Obhlížím ránu, jde to až na

kost.

„To budeme muset zašít,“ hulákám na dědka. „Co

myslíte, Zdeni, bude lepší zadní steh, nebo křížkovej?“

dodám polohlasně. Zdena obrátí oči v sloup, že už zase

začínám ty svoje srandičky. Bartošovi pro jistotu zo­

pakuje, co jsem říkal. Ten zadní steh samozřejmě vy­

nechá. Pak všechno běží jak na drátkách. Moc se s tím

nevyšívám, dědkovi jizva vadit nebude.

Potom jsou na kontrolu tři zasádrovaný nohy, po­

dle rentgenů všechno dobrý, většinou jsou to pacienti,

který dělala Šárka. Ambulance, to je její. Primář ji na

sál moc nedává a ona je mu za to vděčná.

Nakonec vleze do dveří jakási mladá holka a na­

říká, že ji bolí břicho a kyčel. Kouknu se na ročník,

je jí sotva dvacet. Krásný černý vlasy skoro po pás.

Výstavní kousek.

12

„Kdy vám to začalo?“ zeptám se. Prsa tak dvojky,

ale neva, i tak je dobrá.

„Minulej tejden,“ chytá se na pravým boku.

Přesně podle Zdeninejch instrukcí si stahuje džíny

a lehá na lehátko. Všimnu si průsvitnejch krajkovejch

kalhotek.

„A to začalo takhle samo od sebe?“ Prohmatávám

jí břicho, který je krásně měkký. „Nespadla jste?“

„No... plácla jsem sebou na in ­linech. Ale jen trochu,

do trávy,“ odpoví mi holka.

Je doopravdy hezká, má takový hodně vyrýsovaný

rty a dokonale tvarovaný lícní kosti.

„A co bolí víc, břicho, nebo kyčel?“ zkouším jí za­

cvičit s nohou.

„Asi ta noha,“ odpoví, a dokonce trochu sykne, když

zkusím kyčel vybočit do strany. Spíš ale ukazuje na

tříslo.

„To můžou být natažený vazy. Z toho pádu. Gyneko­

logický potíže nemáte? Kdy jste tam byla naposled?“

zeptám se pro jistotu.

„Před půl rokem, všechno dobrý.“

Na noze taky nic zvláštního nevidím. Holka se rych­

le souká zpátky do kalhot a čeká, co jí řeknu. Napíšu

jí prášky na bolest a doporučím klidovej režim. Rent­

genovat to teď nemá smysl. Jestli někde slítla, chce

to čas.

„Za týden se tady ukažte. A zajděte si i na tu gyndu.

Pro jistotu, může se tam přenášet něco z břicha,“ vy­

světluju holce, zatímco ji Zdena pakuje ze dveří.

13

Ještě na ni koukám, jak vychází ven, a něco se mi

na tom nezdá. Trochu jako by tý kyčli uhýbala. Ale

uvidím, co za tejden. Domů dojedu skoro za tmy. Sníh jako obvykle nikdo

neodklidil, prohrnovač tady na vesnici nejezdí, ráno to vždycky jen někdo protáhne traktorem. V oknech ba­

ráku se svítí. V předsíni hodím tašku na věšák a rych­

le prohrábnu hromadu letáků ve schránce. Tisíckrát

jsem tý babě, co tu roznáší poštu, říkal, ať to sem ne­

hází. Nápis na dveřích je jí šumák. I když topíme na

plný pecky, je tu pořád trochu cejtit vlhkost a plíseň. Kamennej barák, co můžu čekat. Kdybych věděl, že

se sem jednou budu muset přestěhovat natrvalo, ne­

kupuju ty obrovský pozemky kolem a raději vrazím

peníze do domu.

Markéta je v kuchyni. Vůbec se mi nechce dovnitř.

Kde jsou ty časy, kdy byla celá šťastná, že si vzala dok­

tora. To netušila, že s ním skončí v zapadlým špitále

někde u hranic. Místo toho, aby dělala paní chirurgo­ vou v Praze, jak si ten její tatík představoval. Nemohli

tušit, že to celý tak výstavně poseru. V duchu děkuju

bohu, že jsme daleko od Prahy. Zatím se zdá, že tady

nikdo nepřišel na to, co se tam tenkrát stalo. A Mar­

kéta drží hubu, to je jistý. Teda před lidma. Na mě to

14

vytáhne pokaždý, když se trochu chytneme. Je jen

otázkou času, kdy to celý praskne. Některej z dok­

torů ze špitálu se potká někde na kongresu s někým

z kliniky, ten si pustí pusu na špacír, a je vymalováno.

Vlastně je zázrak, že se to doteď nestalo. Nebo stalo,

ale já se o tom nedozvěděl.

„Ahoj,“ vejdu do kuchyně.

Anička právě chystá na stůl a Markéta žehlí. Nesná­

ším ten její první pohled, když vlezu do dveří. I když

se tváří, že se usmívá, je to obyčejná kontrola. Radši

uhnu pohledem. Anička je ráda, že jsem doma. Už

dlouho to mezi ní a Markétou skřípe. Jak by taky ne?

Anička roste do krásy a Markéta žárlí. Uvědomuje si,

že stárne. Docela přibrala, a hlavně má pocit, že celej

život tady na vesnici je úplně zabitej. I ta její vysněná

práce jí je za ty roky ukradená. Vždycky tvrdila, že jí

je jedno, na jaký škole bude, hlavně že chce učit. Jenže

dávno už nedělá nic jinýho než jen nadává, jací jsou

tady vymaštění venkovští spratci, z kterejch nikdy nic

nebude. To pražský dětičky, to by byla podle ní jiná

liga. Rodiče v ní vždycky pěstovali iluzi, že je něco

lepšího. Kolem obyčejnýho pajdáku v Praze dělali, že

je to přinejmenším Oxford.

„Zase jdeš pozdě,“ zahučí Markéta a nenápadně po­

zoruje, jestli nemám naváto nebo jestli nezahlídne

známku, že jsem byl s jinou.

„Jáchym je doma?“ zeptám se, abych odvedl po­

zornost. I když vůbec není od čeho, což ona nikdy nepochopí. Než to dopovím, všimnu si, že se v jeho pokoji svítí.

„Řekni mu, že je večeře,“ sbalí Markéta žehličku

a odklízí hromádky nahřátýho prádla.

„Ty máš novej sestřih?“ Konečně mi dochází, co je na ní dneska jinak.

„To sis všiml brzo,“ ucedí nasraně.

Skoro abych se omluvil, že můj mužskej radar za­

reagoval na její šlechtění s takovým zpožděním. Rych­ le otevřu do pokoje a zavolám na Jáchyma. Samozřej­ mě sedí zády ke dveřím a paří. Na uších sluchátka,

takže slyší kulový. Zaťukám mu na rameno. Lekne

se tak, že skoro vyletí.

„Co je?“ kouká na mě, jako by mě viděl poprvý v ži­

votě.

„Večeře,“ oznámím mu a snažím se ovládat, aby to neznělo naštvaně.

Jáchym na mě koukne tím svým spratkovským

pohledem, pak si sebevědomě přehodí dozadu dlou­ hou patku a otráveně se zvedne. Vlastně je Markétě

strašně podobnej.

„A že bys mámě pomohl?“ neodpustím si, když vi­

dím, jak se táhne do kuchyně.

„A s čím jako? Má snad Andulu!“ odfrkne a pro­

táhne se kolem, jako bych byl vzduch. Už je vysokej

skoro jak já.

„Jenže já se na rozdíl od tebe neválím u komplu, ale potřebuju se učit,“ pouští se do něj naštvaně Anička.

16

Sednu si ke stolu a pozoruju, jak skládá příbory.

Na tom gymplu se taky dost změnila. Vytáhla se, má

jemnější rysy než Jáchym. Vždycky se mi zdálo, že je

podobná na mýho tátu. Možná to dělá ten tvar hlavy.

Ten má hodně do nás, do Gráblů.

„Aspoň jeden den se laskavě přestaňte hádat,“ vy­

jede na děcka Markéta.

Anna okamžitě sklapne. Je vidět, že se bojí. Marké­

ta po ní jde jak pes. Nedokáže se udržet. Nikdy bych

nevěřil, že matka může na dceru takhle žárlit. Až teď,

když to mám doma v přímým přenosu. Moc dobře

vnímá, že Anna má na rozdíl od ní všechno před se­

bou. Jediný, na co Markéta ještě soustředí síly, je, aby

mě udržela v chodu a aspoň tady na vesnici vypadala

jako dokonalá paní doktorová. Doma je věčně naštva­

ná, ale jakmile vypadne mezi lidi, je to noblesa sama.

Úplně se mně dělá zle, když si přiznám, co k ní vlastně

cejtím. To strašný nic, který se ve mně rozlejzá jak

černá díra.

U večeře je skoro denně dusno. Jáchym do sebe hází

špagety, jako by šlo o život, Markéta kouká do talíře

a Anička se bojí promluvit, aby na ni Markéta zase

nevyštěkla.

„Co ve škole?“ zeptám se děcek, i když mě to ve

skutečnosti nezajímá.

Anna se nejistě podívá na Jáchyma. Markétě to

okamžitě dojde.

17

„Koule z matiky,“ oznámí Jáchym jakoby nic.

„Jak koule z matiky? To už je třetí!“ zírám na Jáchy­

ma, jak do sebe dál v pohodě hází špagety. Markéta

čeká, že to nějak vyřeším.

„To já nevím,“ zatváří se jak pitomej.

Vytočí mě tím doběla. „Jak, nevíš?“ vylítnu. „Snad

aspoň víš, za co to máš, ne?“

Dívám se tázavě na Annu, ale ta ho nepráskne.

I když je jasný, že to ví. Sice se štěkají, ale nikdy se

nepodrazí.

Jáchym jen pokrčí rameny a dál se cpe, jako bych

byl vzduch. Tím si to podepíše.

„Když nevíš, tak nevíš. Ale jíst budeš, až si vzpo­

meneš,“ vyrvu mu talíř zpod nosu tak, že mu příbor

vyletí z ruky. „Padej se učit,“ zvednu se a hodím jeho

talíř i se špagetama do dřezu.

Jáchym se s výrazem povýšenýho debila zvedne

a zapadne do pokoje. A ještě za sebou vší silou za­

bouchne dveře. Spratek.

Přes sklo vidím, že zase sedá k počítači. Než se Mar­

kéta vzmůže na slovo, vlítnu do pokoje a vyrvu kabely

od komplu ze zásuvky. „Game over, hošánku,“ ozná­

mím mu a vrátím se zpátky do kuchyně. Seberu svůj

talíř a odnesu ho na linku. V zádech cejtím Markétin

vyčítavej pohled. Dovolil jsem si zařvat na jejího ma­

zánka. Ale ať! Jestli se jí moje výchova nelíbí, může si

tyhle věci řešit sama.

Vypadnu beze slova z kuchyně a zalezu do dílny. To

je jediná výhoda tohohle starýho baráku. Bejvaly tu kdysi chlívy, ale už předchozí majitel z nich udělal

docela pěknou dílnu. Jen jsem to tu vylepšil, natahal

si sem nářadí, co mi kdy táta dal, abych mohl dělat se

dřevem. Jediný místo, kde si dělám, co chci. Kde ne­

jsem pod kontrolou, přidušenej.

Hodím na sebe starý otrhaný džíny, co mi tu visí

na věšáku, nasadím si brejle a rukavice. Na tohle si

dávám bacha. Chirurg bez prstů už nic neodoperu­

je. A zmrzačenejch ruk jsem v ambulanci viděl už

stovky.

Mám tady pár pěknejch dubovejch prken, co mi

prodal jeden z pacošů. Dělal jsem mu žlučník, takže

to bylo za super cenu. Od listopadu krásně vyschly,

stačí je jen srazit, vyvrtat vstupy pro šrouby a budou

z toho krásný police. Ani lakovat to nebudu, tím se

dřevo jen zkazí. Práce rukama mě vždycky bavila. To

mám po tátovi. Ve skutečnosti i ta chíra je jen řemes­ lo. Můj první primář byl původně vyučenej hodiná­

řem. Tvrdil, že díky tomu dokáže říznout na milimetr

přesně.

Za tou starou skříňkou na barvy mám strčenou

flašku ferneta. Sem tam mi něco přinesou pacoši, ob­

vykle to nechávám ve špitále nebo dávám doma do

baru a Markéta to pak vezme rodičům do Prahy. Tohle

jsem si ale ulil sám pro sebe, jen tak. I když to nepiju.

Jen flašku otevřu, že si k ní čichnu. Sotva ale roztočím

vršek, jako naschvál se rozvalí dveře.

19

„Máma říkala, že ti mám jít pomoct,“ zamumlá Já­

chym.

Má na sobě ten můj starej svetr a srandovního kuli­

cha, co jsem nosil ještě jako kluk. Když mě uvidí s flaš­

kou v ruce, zarazí se.

„To jdeš včas,“ odpovím, zatočím jakoby nic vršek

a postavím flašku dozadu na polici. Neřeknu k tomu

ani slovo. Nic mu do toho není.

Pak vytáhneme hoblovačku, rozmotáme kabely

a začínáme projíždět prkna. Jáchym se tváří jako nej­

větší suverén, vidím, že si vůbec nedává pozor.

Nakonec nevydržím a přece jen ho napomenu: „Ne­

opírej se do toho celou vahou, ať ti to nesjede.“

Čekám, že na mě vystartuje, že to dělat nemusí,

ale kupodivu poslechne a zkusí trochu povolit. Asi

taky proto, že ho to baví. Najednou mi to připomene

tátu. Práce v dílně byla jediná chvíle, kdy jsem ho

jako puberťák dokázal respektovat. Viděl jsem, že

otec doopravdy něco umí, a byl jsem ochotnej aspoň

uvnitř sebe připustit, že se mám od něj co učit. Jenže

na rozdíl ode mě, on se mnou vždycky udržel nervy.

Což se o mně s Jáchymem rozhodně říct nedá.

Než ohoblujeme poslední prkno, je skoro půl devá­

tý. V dílně to krásně voní dřevem, skoro se mi nechce

končit. Nechám Jáchyma pozametat podlahu a sám

očistím hoblovačku. Pak naházíme hobliny do pytle

a odnosíme to do garáže. Až pojedu k našim, vezmu

jim to na spálení.

„Už můžu jít?“ zeptá se Jáchym.

20

„Ale jo,“ odpovím. Teprve až jsem si jistej, že je pryč,

vezmu flašku s chlastem, schovám ji za skříňku a jdu

taky domů.

Markéta už je v ložnici, asi si čte. V koupelně ve sprše

pustím horkou vodu. Potřebuju se prohřát, v dílně

byla přece jen zima. Rychle si meju vlasy i celý tělo,

pak chvíli jen stojím a nechávám po sobě crčet horkou

vodu. Zničehonic se mně v hlavě vyrojí zase ta holka

v krajkovejch kalhotkách. Její krásně plochý břicho.

Štíhlý stehna a ty nádherný dívčí boky. I když jsem

příšerně unavenej, rychle se ve sprše udělám. Teprve

potom zastavím vodu a vylezu ven. Měl bych se ještě

oholit, už mám pořádný strniště, ale jsem na to uta­

hanej. Než přijdu do ložnice, Markéta už spí.

Do vejplaty zbejvá celej víkend, a já mám v peněžence

dvě kila. Jak jinak. Zkusím podojit bankomat vedle

špitálu, ale kontokorent je taky beznadějně vyčerpa­

nej. Náladu mám pod psa. Kosa jak blázen, v těch po­

dělanejch polobotkách mě to zebe jak čert. Těsně před

bránou nemocnice mě doběhne Andrea.

„Pane doktore, počkejte...“

Takhle oblečená v jiným než sestřičkovským vypa­

dá úplně jinak. Fakt se mi líbí. Většinou mívá vlasy do

uzlu, takže až teď vidím, že je má skoro po pás. Zrzka

21

jako hrom. Evidentně chce jít se mnou, i když teda

vůbec nechápu proč.

„Jdete dneska na tu resekci, že jo?“ vyptává se a udý­

chaně za mnou klopýtá. Mám při chůzi dost ostrý tem­

po a ani kvůli druhým z něj neslevuju.

„No jo,“ přikývnu. Ucítím její parfém, takovej lehkej,

svěží, možná jasmín, je mi strašně příjemnej.

„Šprtala jsem postup do dvou do rána, jdu na to

poprvý...“

Je na sále teprve půl roku, ale doopravdy šikovná.

Když podává ona, doktor nemusí u stolu vůbec pře­

mejšlet, sama už automaticky ví, co mu má strčit do

ruky.

Andrea na mě prosebně kouká. „Bude tam stanič­

ní...“

Začíná mi docházet, o co jí jde. Staniční půjde na

sál, jakože obíhat, a bude přitom koukat Andreji pod

ruce. Dokud bude klidnej chirurg, bude klidná i ona.

A instrumentářka vyvázne bez pojebu. Jakmile ale

doktor jen trochu vystartuje, holka si může bejt jistá,

že jí staniční nedá korunu odměny.

Rychle přikejvnu. Když můžu, tak se snažím holky

na sále podržet. Člověk má potom jistotu, že když

posere něco on, podržej ho taky.

„Uvidíme, co v tom břiše nakonec bude, tak dejte

bacha. Ale pojedem na klid,“ řeknu přesně to, co hol­

ka potřebuje slyšet. Pak mě něco napadne: „Andreo,

prosím vás, nemáte u sebe tisícovku? U špitálu zas

nefunguje bankomat.“

22

Andrea se na mě usměje a začne ochotně rozepínat

kabelku. „To není žádnej problém.“

Je mi sice trapně, ale je to asi nejmíň bolestivej

způsob, jak opatřit peníze a zajistit si tím, že Markéta nebude dělat dusno.

„Díky, v pondělí vrátím,“ usměju se a strkám si litr do kapsy. „Bůhví, jak se to dneska protáhne, a když nenakoupím, manželka mě roztrhne jak hada,“ zazu­ bím se ještě pro jistotu.

Samozřejmě jí nemůžu říct, že tohle celý s pracha­

ma není náhoda, ale prakticky můj setrvalej stav. A to navzdory tomu, že mám dvojnásobnej plat než ona.

Andrea je ale ráda, že se se mnou domluvila na sál, tak­

že nebude nikde slepičit, že jsem si od ní půjčil prachy.

A má pocit, že jsem jí zavázanej, takže ji dneska na

sále nepotopím. Což se teda budu snažit, i když z toho

nálezu, co máme řešit, taky nejsem nadšenej. Jenže chlápek si za to může sám. Vyhulenej, vychlastanej, už

před deseti lety mu diagnostikovali vředy. Na kontroly

chodil jak kdy, spíš ne než jo.

„Taky je možný, že s tím nic pořádnýho dělat stejně nepůjde a jen to otevřem a zavřem,“ uvažuju nahlas.

„Ježiš, to by bylo skvělý,“ zajásá Andrea. Pak se rych­

le opraví: „Teda ne že bych to tomu pacošovi přála.“

Poslouchám, jak její kozačky klapou o vymrzlej

chodník, vůbec nechápu, že se v těch podpatcích ne­ zabije.

„Nebojte, to zvládnem,“ usměju se na ni a podržím jí prosklený dveře. Zapadne do vstupní haly špitálu

a každej se vydáme na opačnou stranu chodby. Je ještě

brzo, čekárny jsou prázdný, sem tam už se trousí ses­

try, ale první pacoši se objeví až tak za čtvrt hodinky.

Zalezu si do prázdný ambulance, že si znova před ope­

rací prohlídnu všechny nálezy. Mám to tak rád. Všude

je klid, všechno vypadá jinak. Dezinfekce je nějak víc

cejtit a je mi něčím strašně příjemná. Člověk by skoro nevěřil, že tady za tři čtvrtě hodinky bude takovej šru­ mec. Rozsvítím zářivku nad stolem a zapnu počítač.

Přes nesmyslný vrstvy hesel a osobních kódů se pro­

biju k nálezům. Znova to prohlížím a říkám si, že jsme ho měli radši šoupnout rovnou na onko. Ale primář rozhodl. Je jasný, že za tím vidí prachy. Vychcaně těží

z toho, že místní lidi jdou rádi do špitálu tady, každý

dojíždění je pro ty starouše peklo. Nedokážou vyhod­ notit, jak to může dopadnout, když je jde operovat

chirurg, kterej dělal tu konkrétní operaci jen párkrát

v životě. Jim stačí takový pitomosti, jakože se na ně

primář usmívá a tvrdí jim, že ten a ten pan doktor je na to nejlepší. Ve skutečnosti nějakou komplikova­ nější resekci střeva tady dám jen já a Havlát. Možná

Vincz, kdyby měl někoho za zadkem. Primář je jen

podělaná figurka bez valnejch zkušeností, kterou si

sem dosadil ředitel. Jediný, na co při těchhle velkejch

nejasnejch zákrocích spolíhám, je nějaká chirurgická intuice, která mě ještě nikdy nezklamala. Aspoň teda prozatím.

24

Do dveří vtrhne Zdena, nečeká mě tady, takže se pří­

šerně lekne.

„Teda, pane doktore, tohle vaše strašení tady po

ránu... sedíte tu zas jak krtek,“ mračí se na mě a bez­

ohledně mlátí do vypínačů, jen aby mě co nejrychleji

vypudila.

„No jo, nebojte, jdu se zahrabat na sál,“ zabručím

a odhlásím se z komplu.

V primářovně sedí celý chirurgický panoptikum toho­

hle špitálu. Havlát je celkem sympaťák a vlastně je to

takovej držák místní chirurgie. Stabilní dříč. Byl tu už

na začátku, když se to tady rozjíždělo, a odoperoval

kdeco. Je to přesně ten typ doktora, kterýho si lidi

představujou z těch přiblblejch seriálů. Kraťoučký čer­

ný vlasy, vysoký čelo, důstojnej kamennej výraz. Dlou­

ho to prej vypadalo, že dostane primariát, ale pak se

tu zničehonic zjevil Lončák a bylo po srandě. Tím se

taky vysvětluje Havlátova nechuť k současnýmu pri­

mářovi. Havlát se vyznačuje dvěma věcma, který mě

fascinujou — hraje na violoncello v městským orches­

tru a bravurně zvládá dětskou chirurgii. Ne že bych

u děcka neodoperoval apendix nebo kýlu, ale rád to

nedělám nikdy. Vždycky mi u toho letí hlavou všech­

ny ty detaily, který může chirurg zvrtat, a děcko si to

potáhne celej život. Pak je tu Marek alias Hák. Neates­

tovanej kluk, blonďatej jeliman z mediny, kterej vylezl

s příšernejma ideálama a teprve teď zjišťuje, jak to ve

špitálech chodí. Ambulance je jeho a na sál ho zatím

bereme jen na háky nebo maličký zákroky. I teď, na tý hnusný otrhaný židličce z devadesátek, sedí způsobně,

jako by byl na audienci přinejmenším u prezidenta.

Vedle na pohodu vyvalenýho Vincze působí dost ko­

micky. O Vinczovi nevím, co si za ty roky myslet. Jed­ nou se tváří jako největší kámoš, podruhý se nebaví

a je nesnesitelnej. Už jsem ho zažil na sále, když se

mu nedařila nějaká pitomost, jak švihl skalpelem tak,

že se zapíchl hrotem do stěny. Jako chirurg by byl asi

schopnej, kdyby nebyl tak strašně pohodlnej. Na sále

je vidět, že pro sebe hledá vždycky tu nejsnazší ces­

tu. Taková trochu líná krysa, která se snaží si pokud

možno bez námahy nacpat ten svůj vypasenej pupek.

I teď se rozvaluje v orvaným křesílku a ukusuje bagetu

z místní kantýny. Je po noční a asi se nestihl ani na­

snídat. A potom my dva se Šárkou. Na sále jsme spolu

nejčastějc. Na její skoro pořád lehce přinasranej obličej

jsem si už tak zvykl, že když se někdy náhodou tváří

jinak, mám dojem, že je ten den něco špatně. Chodili

jsme spolu na medinu a tenkrát jsem do ní byl chvilku

zamilovanej. Stejně jako všichni kluci. Jenže z každý blonďatý bárbí se jednou stane odbarvená boubí, což

zjevně podcenila, a tak je i ve čtyřiačtyřiceti svobodná.

Každopádně když jsem se tady objevil, chytla se mě

jak starýho kámoše a drží se mě dodnes.

„Hynku, zvoní ti telefon, neslyšíš?“ drbne do mě.

Jako obvykle s tím svým energeťákem v ruce.

26

Ne, fakt jsem neslyšel. Podívám se na displej. Mar­

kéta. V tý chvíli se do dveří hrne primář. Típnu telefon

a pro jistotu vypnu zvonění. Markéta bude muset po­

čkat. Hned za primářem se žene ještě sálová staniční.

Ani si nesedne, asi aby nám dala najevo, že my doktoři

se jen válíme, zato ona je vždy připravena. Demon­

strativně se opře o dveře a prohlíží si nás tím svým

buldočím ksichtem. Jo, to je přesný — padesátiletej

vyhulenej buldoček.

„Tak co tam dneska máme?“ zamlaská Lončák, jak­

mile zasedne za svůj bossovskej stůl.

Každý hlášení začíná úplně stejně, celý ty roky, co

to tu dostal pod palec.

V místnosti je vedro k zalknutí. Pot mi chčije po

zádech. Ještěže mám bílý triko, na něm to aspoň není

tolik vidět jako na tom zeleným, co taháme na sál.

„Dvoje varixy,“ hlásí se Hák, celej šťastnej, že ho

primář zas jednou vypsal ke stolu.

„Z noci je tam jeden skoro zralej apendix,“ podo­

tkne Havlát a naznačí, že to by mohl Hák taky zvlád­

nout. Jak jinak než s Vinczem. Primář kupodivu sou­

hlasí. Pak se probírá běžnej program, Šárka jde od půl

devátý na ambulanci, ta to má daný, a já, než půjdu

na tu resekci, odvizituju a převážu oddělení.

„To střevo bude teda hemikolektomie?“ zeptá se

staniční.

„Přesně tak,“ usměje se naslizle Lončák, jako bych

tam já nebyl.

27

„Uvidíme, až jak to bude v břichu vypadat,“ dodám

rychle.

Staniční mě ignoruje, vedle primáře jsem pro ni

nicka.

„Nebojte, já si Andreu pohlídám,“ ucedí a přehrá­

vaně se usměje na primáře. Píče a kurvy si nechá až

pro sestry. Lidi, kteří ji nezažili na sále, by snad ani

nevěřili, že ta baba může bejt na ty holky tak sprostá.

„Výborně,“ zamne si dlaně primář. V překladu to

znamená: Vypadněte všichni, práce je rozdaná a já

chci mít klid.

S  povděkem se zvedneme a  každej si jdeme po

svým.

Rychle se pustím do vizity, naštěstí na oddělení není

nic novýho. Slepák už se připravuje na sál, zrovna se

žene sestra, že holku vyholí. Ta vypadá celkem v po­

hodě, zdravá, nic by se nemělo posrat.

„Nebojte, jste ve zlatejch rukách,“ nedá mně to a za­

žertuju, abych ji trochu uklidnil. I když popravdě bych

řek, že Hákovy ruce jsou zatím pořád dost nejistej

podnik.

Vedle zkontroluju drény po žlučníku ze středy, nic

tam neteče, baba si nestěžuje.

„Po vizitě to vytáhneme,“ usměju se, ale spíš jen

tak pro forma, aby se neřeklo, že s lidma neprohodím

slovo. Bohužel i tu jednu větu bere baba jako výzvu

ke žvanění.

28

„Ten se poved, co?“ heká pyšně.

Nejdřív nechápu, o čem je řeč, pak si ale všimnu,

že jí na stolku stojí sklenička s kamínkem.

Radši to ani nekomentuju. Ti lidi jsou jak pitomí.

Jako by to bylo vítězství na olympiádě, uhnat si žlu­

čový kameny.

Potom vyhublá šedesátnice s podrážděnou sliniv­

kou. Vysoký amylázy, posílám ji na CT, ať se ukáže,

jestli tam není nějakej průser. Hned jak vidí, že se

dostala ke slovu, stěžuje si, že ji sestra nenechá hulit.

Bože, lidi!

Speciálně si udělám čas na toho chlápka na resek­

ci. Prohmatávám znova celý břicho, vůbec se mně to

nelíbí, ale co taky čekat v takovým stavu.

„Tak, pane Adámek, za dvě hodinky jdeme na to.“

Kouká na mě propadlejma očima.

„Hlavně abych se ještě probral.“ Pak na moment

zaváhá. „Prej i pan primář u toho bude, tak snad to

dobře dopadne.“

Kretén jeden, on si musí i na takovým chudá kovi

udělat reklamu. Přitom jak může, jde na asistenci

a větším zákrokům se vyhýbá.

„Tak to se není čeho bát,“ ucedím mezi zuby. Sestra

se na mě tváří, co jsem si to jako dovolil. Ať si trhne.

Raději vypadnu z pokoje a jdu na vyšetřovnu.

Tak něco takovýho jsem v životě neviděl. Fakt ne. Po

čtyřech hodinách lezu ze sálu splavenej od hlavy až

k patě.

29

„Vyřiďte na jipce, že kdo vytrhne tu sondu, je synem

smrti,“ slyším za sebou doktorku z anestezie. Taky si

dneska zkusila svoje. Jsem zvědavej, jak tohle dopad­

ne. Že to bude takhle valit, nečekal nikdo. Nakonec

jsem musel resekovat ledvinu i slezinu.

„To bylo tak tak,“ poplácá mě po rameni primář

a směje se jak idiot. Přitom moc dobře viděl, jak ší­

lenej průser z toho mohl bejt. „Tohle nikdo z nás ne­

čekal.“

No ty rozhodně ne, debile, pomyslím si. Ten, kdo

tady bude blbě spát, jsem zase jen já. Nechápu, že ně­

kdo po něčem takovým má ještě chuť žvanit.

Havlát taky neřekne půl slova, jednu chvíli z toho

byl úplně podělanej. Myslím že tohle dělal v životě

ještě míňkrát než já. Halenu má taky slitou potem

odshora až dolů.

Z posledních sil ze sebe shodím rukavice a empír.

Měl bych jít rovnou do sprchy, ale teď na to kašlu.

Potřebuju se trochu zklidnit. Zamířím si to za steril­

ku, kde maj sálovky takovej svůj kamrlík s kanapem,

na který se dá natáhnout. Občas se tam po náročný

operaci na čtvrt hoďky zašiju. Holky stejně ještě ve

sterilce myjou nástroje a staniční určitě zaleze s pri­

mářem k sobě.

Na stolku v kamrlíku stojí flaška s vodou a vedle

ní leží poloprázdná bonboniéra. To sem určitě ne­

chal poslat nějakej pacoš. Proleju se vodou, vypiju

to skoro do dna, musel jsem vypotit nejmíň tři litry.

Potom si nacpu do pusy čokoládu, je odporně laciná,

30

ale ten cukr mně udělá dobře. Na chvilku zkusím

zavřít oči.

„Tak vstávat, vstávat, tady to není žádná noclehárna,“

slyším zničehonic staniční.

Úplně sebou trhnu, jak jsem na moment usnul. Sta­

niční si ale nebere servítky. Otevře skříňku a začne se

prohrabávat v krabici s obvazama.

„Nezapomeňte, že tady odpočívám ve prospěch pa­

cientů, nevyspalej doktor je potenciální vrah,“ zved­

nu se a schválně si dávám na čas. Seberu prázdnou

petku a švihnu ji do koše. Ať ještě neřekne, že jí tu

nechávám bordel.

„Děláte si srandu?“ Ten její vyhulenej ksicht teď

vypadá ještě žlutější než obvykle.

Nejdřív nechápu, za co mě buzeruje. Když vidí, jak

na ni natvrdle civím, vytáhne flašku z koše a názorně

mně předvede, jak ji mám sešlapat a pak zašroubovat,

aby se zas nenafoukla. Jak pro blbečka. Teprve pak ji

vrazí zpátky do koše. Hlídá každou kravinu a nemá

pardon ani pro doktora. Dokonce ani po tom, co jsme

před chvílí zažili na sále.

„Tak sorry, ono by se to...“ Sotva dopovím, ve dve­

řích se objeví Andrea. Okamžitě se zarazí, je vidět, že

tam staniční nečekala.

„Promiňte,“ zamumlá a otočí se, že půjde pryč.

„Počkejte, my už odcházíme,“ vrhnu na staniční

vyčítavej pohled. Pak si vzpomenu na ráno a ještě

se otočím. „Díky, Andreo, byla jste skvělá.“ Schválně

31

to řeknu hodně důrazně. Aby náhodou staniční ne­

napadlo ji teď seřvat. Je jasný, že holka zmatkovala.

Jenže to jí za prvý neřeknu a za druhý, dneska to byla

improvizace na třetí. Zmatkoval i Havlát, natož holka,

která tohle nikdy neviděla. Takže pochvalu si Andrea

v každým případě zaslouží. Staniční si ale stejně myslí

svoje. Je jasný, že si to Andrea ještě pořádně slízne.

I tak mi nenápadně naznačí, že děkuje.

Domů jdu jako vždy pozdě. I když jsem si přísahal, že

dneska to stihnu. Aniččina bunda je na věšáku, takže

je doma, Jáchymovy boty ale nikde.

„Jáchyme?“ zavolám hned ve dveřích.

„Ještě tady není,“ ozve se z kuchyně Markéta.

Tohle jsem dneska akorát tak potřeboval. Anička

leží u komplu na gauči a se sluchátkama na uších

sleduje jakejsi seriál. Markéta jako obvykle čeká, že

všechno vyřeším já. Popadnu mobil a zkouším se Já­

chymovi dovolat. Zvedne to asi na čtvrtý zazvonění.

„No kde seš?“ vyjedu na něj.

„Jo, sorry, ujel mně bus,“ odbyde mě.

Takže tady bude nejdřív v půl osmý.

„Zajedu ještě na benzínku,“ zabručím mezi dveřma

a vypadnu dřív, než se Markéta stihne na cokoliv ze­

ptat. Benzínka je moje útočiště. Vytržení ze známýho

světa. Jen tak si tam sednu na barovou židličku v rohu

u automatu, dám si kafe a užívám si, že se mě nic ko­

lem netýká. Pozoruju rodinku, která si vybírá v chla­

ďáku sendviče. Bejt jima, tak to těm děckám vůbec

32

nedávám. Asi nejsou zdejší, takže netuší, že to bude

pěkně starý. Nakonec mi to ale může bejt jedno. Do­

piju kafe, ještě chvíli posedím, prolistuju noviny, co

tu kdosi zapomněl, a jedu zpátky.

Vrátím se těsně po Jáchymovi. Nestojím mu za půl

slova. Otráveně švihne batoh na křeslo a hrne se do

pokoje. Pro jistotu za sebou zabouchne dveře.

„Co je?“ zvedne hlavu Anička a sundá si z uší slu­

chátka.

Markéta jen pokrčí rameny a podívá se na mě.

„To ti jako nestojíme ani za omluvu?“ rozvalím dve­

ře do pokoje.

„Jo, sorry,“ zahuhlá Jáchym a tak nějak divně kouká.

„Jak to, že ti zas ujel autobus?“ nenechám se jen

tak odbýt. Od pohledu bych řekl, že snad něco pil, je

šíleně bledej, takovej divnej kukuč.

„Trenér dlouho žvanil,“ pokrčí rameny Jáchym. Po­

tom se jakoby nic zvedne, vrátí se do pokoje pro bágl

a začne z něj vyndávat smradlavý hadry z tréninku.

Zkouším, jestli neucejtím nějakej chlast nebo tak

něco, ale vůbec nic. S náručí špinavýho prádla se hrne

do koupelny. Markéta jde za ním, pán by určitě nena­

házel prádlo do pračky tak dokonale jako ona.

„Co ve škole?“ zeptám se Aničky, i když vím, že je

to zbytečný. Ona je vždycky v pohodě. Žádný průsery,

prostě nic.

„Nezdá se ti nějakej divnej?“ dívá se na mě Markéta,

jakmile Jáchym zase zapadne do pokoje.

33

Pokrčím rameny. Tohle je tady teď tejden co tej­

den. Jáchym se vrátí ze školy, zaleze k sobě, všechno

je mu jedno. Markéta slídí, co se stalo, ale stejně na

nic nepřijde. Pak akorát zbuzeruje Anču, že si bráchy

nevšímá. Jako by byla jeho dozorkyně. Raději nic neří­

kám a naložím si na talíř pořádnou porci zapečenejch

brambor. Po tom hnusu z nemocniční jídelny si dám

teplou večeři rád. Když Jáchym zaslechne cinkání ná­

dobí, přihrne se jakoby nic k večeři, naloží si na talíř

a začne to do sebe házet, ani nepočká, až si Markéta

sedne. Nejradši bych ho zabil.

„Zejtra spím u kámoše,“ zamumlá mezi jídlem.

„Jak spíš u kámoše? To nám jako v patnácti jen tak

oznamuješ?“ štěknu na něj.

„Stejně nejseš furt doma, tak je to jedno, ne?“ od­

sekne Jáchym a čumí mi drze do obličeje.

Co si to ten spratek dovoluje? To si jako myslí, že

se někde povaluju?

„A proč myslíš, že jako nejsem doma? To podle tebe

někde ležím?“ vystartuju na něj.

Jáchym ale dělá, že ho to nezajímá.

„Prosím tě, nech toho,“ podívá se na mě Markéta

naštvaně.

Tím mě šíleně vytočí. Místo aby mu něco řekla, tak

mě ještě napomíná?

Anička raději ani nedutá.

„Víš co?“ zvednu se od nedojedený porce, „řeš si to

příště sama, a když se ti nelíbí, jak kluka vychovávám,

tak mě do toho netahej.“

34

Zapadnu do obýváku a natáhnu se na sedačku.

Chvíli koukám v televizi na skoky na lyžích, ale za

chvíli z toho nevím nic. Jsem sedřenej jak kůň. Po­

třebuju se aspoň trochu vyspat.

Čtvrtek tady ve špitále bejvá poslední dobou celkem

klidnej den. Většinou se dělají jen drobný zákroky

nebo když přijede něco akutního. Jednou za měsíc tu

mám poradnu. Jsou to jen dvě hodinky, zato pěknej

nářez — proktologická ambulance. Jednoduše řiťo­ lezectví. Beru to jen proto, že jsou za to prachy na­

víc. Což potřebuju jak sůl. Na druhý straně — člověk

může chvilku vypnout mozek, ptá se lidí furt jen na

to samý: bolí — nebolí, krvácí — nekrvácí...

Pacošů tady stejně ubejvá, od tý doby, co se roz­

šiřujou nejrůznější laserový kliniky, tak si lidi dost

rozmyslí, jestli si nechají zadek šmidlat na klasický

chíře. A mají recht, taky bych si nenechal vyšívat řiť

od chirurga. Ta bolest pak, to musí být peklo.

Zapadnu do ambulance a čekám, než mně Zdena

pošle prvního nešťastníka. Sotva dosednu, už ve dve­

řích stojí starej Vrbka. No, zas tak starej není, ale

protože má spolu se synem autoservis, všichni je tu

rozdělujou na starýho a mladýho.

„Já si zaběhnu na oddělení,“ zahuhlá Zdena a nechá

mě s Vrbkou o samotě.

35

„Tak jak to vypadá?“ vyptávám se. S tímhle chláp­

kem mě to baví.

Zasedne na židli a mávne rukou. „Furt je to na hov­

no, ta mast je k ničemu, pane doktore.“

„No jo, tak už to teda odoperujeme, ne?“

Vrbka ale odmítne: „Já vám nevím, pane doktore.

V servisu je hromada práce, k jaru se pak bude pře­

zouvat...“

S těma chlapama je to nahouby. Ženský víc vydrží,

chlapi jsou ustrašení.

„A co teda chcete dělat?“

Vrbka chvilku přemejšlí. Zamlada to prej byl pěk­

nej střelec. S babama to točil jak drak. I když mu je

dost přes šedesát, vypadá pořád dobře.

„Tak mně dejte ještě nějakou jinou mast, ne?“ na­

vrhne po chvilce.

„Tady je každá mast marná,“ zakroutím hlavou, ale

Vrbka trvá na svým. Pro jistotu ho prohlídnu, ale zlep­

šení žádný. Naklepu do počítače nějaký jiný mazá­

ní, je to celkem jedno co, i tak vím, že mu to ne po­

může.

Jak Vrbka vidí, že vyvázne s receptem, hned se mu

zlepší nálada.

„A co autíčko, jezdí?“ začne se vyptávat.

Dohodil mně oktávku od kamaráda, strašně si ji

pochvaloval a je rád, když mu to kvituju.

„Jedna báseň,“ zasměju se a vyjedu recept z tiskár­

ny. „Tak se mně přijďte za měsíc zas ukázat, jestli to

pomohlo, jo?“

Vrbka se hrne spokojeně ven. Další je jakási pade­

sátnice po operaci, jméno si nepamatuju, dělala to

Šárka. Ani bych to nemusel kontrolovat, ta se s prde­

lema vždycky vyšívá jak s kostelní dečkou. To je snad

jediná věc, kde se nebojí, že se něco posere. Bába se ale automaticky svlíká, tak to zkontroluju, zahojený

je to skvěle. Z kabelky vytáhne flašku a snaží se mně

ji vnutit.

„On mně Franta Bradáč, co jste ho operoval s žíla­

ma, vykládal, že vy určitě becherovku rád,“ cpe mi ji

na stůl.

Co jí na to mám říct? Chvilku se s ní přetahuju, ale

zase ji nechci urazit, tak si flašku nakonec vezmu. Vra­

zím ji mezi papíry ve spodním šuplíku stolu. Třetího pacoše, nějakýho mladýho kluka, pošlu na soukromou kliniku, ať si to nechá udělat laserem. Není to velký a prachy na to má. Ještě si ani nenatáhne kalhoty, a do

ordinace vlítne Zdena a  začne vyskládávat matroš.

„Kam tak spěcháte, Zdeni? Tady v tý díře vám nic

neuteče,“ zašpásuju, abych ji trochu popíchl.

Počká, až za klukem zapadnou dveře. „Domů, pane

doktore, domů. To víte, z prdele do prdele.“

Jen se zasměju a nic jí na to neřeknu. Líp bych to

nenazval.

Než kouknu do počítače na dalšího pacienta, vpad­

ne dovnitř Šárka. „Zejtra je hlášení už na sedm, vzka­

zuje primář.“

„Děláš si srandu?“ obrátím oči v sloup. „Co zas ten

blbec vymejšlí?“

37

Šárka pokrčí rameny a práskne dveřma. Poklidnej

den — to by starej nemohl připustit.

Když přijdu druhej den dvě minuty před sedmou do

primářovny, s překvapením vidím, že jsem poslední.

Všichni už sedí s nějakejma podělanejma materiálama

v ruce. Zapadnu vedle Šárky, která se jako vždycky

tváří jak kakabus. Vůbec nechápu, že se někdo tako­

vej mohl dát na chíru. Ta si u stolu nikdy jistá nebude.

Ani při pitomým žlučníku ne. Tisíckrát jsem jí říkal, ať

si někde otevře ambulanci nějaký estetický dermato­

logie, patlá lidem na ksicht píling a nenervuje se na

sále. Jenže na něco takovýho by ona nikdy nepřistou­

pila. Teda spíš její fotr ne. Holka z rodiny chirurgů asi

moc na výběr nemá. V operáku se mě drží jak klíště,

protože pak má skoro jistý, že se může pověsit na

háky a já to za ni odšmikám.

„Takže, vážení,“ zaslintá primář, když nabude pocitu,

že jsme dostatečně soustředěný na jeho projev. Pane

bože, ten se musel na tohle extempóre připravovat.

„Po dohodě s vedením nemocnice tady rozšíříme

operativu,“ pokračuje významně.

Všichni na sebe zíráme. Co si jako představuje, že

tady budeme dělat? Začnem kutat hrudníky? Jasně

že se pořád říkalo, že se tady chirda víc rozjede, ale za

ty roky jsem to bral jako vzdušný zámky. Při tomhle

38

ansámblu, kdy jsou tu tak dva tři schopní doktoři, se

tady těžko může něco rozjet. Atestaci druhýho stupně

tu mám jen já, primář a Havlát.

„A tím se jako myslí co?“ zeptám se, čímž primáře

spolehlivě naseru, protože mu kazím jeho výstup.

„Cévní chirurgie a chirurgická léčba obezity,“ vrazí

mi do ruky složky s nějakejma papírama. Všichni na

sebe čumíme jak puci.

První se sebere Vincz: „Ale... ale... vždyť na to ne­

máme vybavení ani lidi...“

Primář ho ale rázně utne: „O to se vy, pane kolego,

nestarejte.“

Havlát jen zalapá po dechu, ale zavčas se rozhodne

držet hubu.

„Tady pan kolega cévní chirurgii dělal v Praze na

klinice, takže zkušenosti i potřebné vzdělání má. A ba­

riatrii se začnete učit,“ ukáže na mě, jako by se nechu­

melilo. A že by se mě ten kretén třeba aspoň zeptal?

To ho evidentně ani nenapadne. Bere mě jako mezka

k neomezenýmu použití. „Brzy sem přijdou dva noví

lékaři, později vznikne celé další oddělení.“

Starej žvaní ještě asi dvacet minut, koukáme po

sobě a nikdo nechápeme. Ze sedánku vylezeme jak

opaření.

Teprve až jsme dost daleko od primářovny, Šárka

na celý kolo spustí: „A to si jako myslí, že se tady teď

začnem vyšívat s cévama? Kde na to vezme sál? To

jako budeme dělat na tý špíně, kde se po nocích pižlají

shnilý břicha?“ Je nasraná jak brigadýr. Samozřejmě

hlavně proto, že se bojí.

Havlát jen mávne rukou. Myslí si o tom svoje. Stej­

ně nakonec neřekne nic. Nechává si věci pro sebe. Jen

Hák je nadšenej. Asi má pocit, že se mu otvírá cesta

ke světový operativě.

Celej den mám ve špitále zkaženej. Honí se mi hlavou

kdeco. Nejvíc mě štve, jak suverénně to na mě primář hodil. Jako bych byl nějakej jeho slouha. Ani jsem mu nestál za zeptání. Pro každýho budu vždycky jen póvl.

Jsem doopravdy rád, že je padla, mám dneska krát­

kej den a slíbil jsem Markétě, že cestou domů nakou­ pím. Ve městě je zas šílená kolona, čím větší díra, tím

je to snad horší. Navíc jak jsou všude hromady sněhu,

silnice jsou o to užší, takže lidi intuitivně jedou po­

malejc. Zkusím to projet bočníma uličkama, ale jak

vidno nejsem jedinej, koho to napadlo, takže to taky

vázne. Nakonec se pustím až k řece, sice je tam prů­

jezd zakázanej, ale na to po dnešku kašlu. Strčím za

okno auta kartičku LÉKAŘ VE SLUŽBĚ a jedu. Stejně musím bejt na telefonu, mám příslužbu, tak co. Řeka

je skoro celá zamrzlá, sem tam se u břehu kolíbají

zvědavý kachny, najednou mám pocit, že jsem se ocitl

v jiným světě. Zkouším si představit, že za mnou není

to hnusný zarvaný město, ale jen volná příroda, že

jsem někde v tundře, úplně sám, bez lidí a hlavně bez

všech starostí.

40

Za zatáčkou zahlídnu na nábřeží partu kluků, se­

děj tam na zábradlí s flaškou a cigárem. Teprve až

jsem těsně u nich, vidím něco neuvěřitelnýho. Mezi klukama stojí Jáchym. V ruce má cigáro a potahuje,

jak kdyby se nechumelilo. Dupnu na brzdy, až mi na umydlený silnici ustřelí zadek auta. Když mě Jáchym

zaregistruje, zvesela zvedne na pozdrav flašku ferneta a směje se jak pitomej. Podle neohrabanejch pohybů

odhaduju, že už má dost naváto.

„Ty vole, gájs, tak todle je můj fotr!“ chechtá se na

celý kolo a máchá fernetem. Ostatní se smějou s ním.

Nikoho moc neznám, od nás z vesnice to nikdo

není, podle věku odhaduju, že jsou to kluci ze školy.

Jáchym sebevědomě s cigárem v puse povykročí ze

skupinky a civí mně drze do ksichtu. Blbečky kolem

ignoruju, chytím ho za rameno a vleču k autu.

„Co je? Dyť já mám trénink...“ ohání se kolem sebe

rukama. Teprve teď naplno vidím, že je zlitej na plech.

„Zavři hubu a sedej!“ vystartuju na něj a vyrvu mu

flašku z ruky.

Vůbec se mu to nelíbí, je ale tak pod parou, že ne­

ní schopnej nějaký pořádný koordinace, aby se brá­

nil. Aspoň se do mě pouští tou svou nevymáchanou hubou.

„Nikam nejdu, co ty mně máš co poroučet...“

„S tebou já se nebudu bavit,“ skoro násilím narvu

kluka do auta a prásknu za ním dveřma. Blbečci kolem

začnou nasraně pískat. Je mi to jedno, rychle sednu

vedle něj a zapnu mu pás.

41

Otočím klíčkem v zapalování, baterka jde trochu

ztěžka, takže to na první dobrou nechytne. I když

to teda nechápu, protože u špitálu to stálo půl dne,

a nastartoval jsem hned napoprvý. Teď už jsem chvíli

jel, tak by to mělo bejt dobitý. Jáchym se začne řezat

smíchy na celý kolo jak idiot. Z pusy mu neskutečně

táhne chlast.

„Buď zticha,“ huknu na něj a znova zkusím nastar­

tovat. Napodruhý to v pohodě chytne. Ale i tak už

baterce moc nevěřím.

Na nákup se vykašlu, s klukem v takovým stavu to

absolutně nepadá v úvahu. Jak je v autě teplo, chlast

začíná ještě víc účinkovat, takže Jáchym plácá straš­

ný nesmysly. Pak se mu udělá špatně, a než stihnu za­

stavit u krajnice, pobleje se. Má zasranou celou bun­

du i kalhoty, blitky jsou i na palubce, prostě všude.

Nemám vůbec sil mu na to něco říct. Otevřu okýnko,

nesnesitelně to smrdí, přemejšlím, jestli ho mám vy­

táhnout z auta a zkusit ho aspoň trochu očistit sně­

hem, ale když vidím, jak se i při sezení kymácí, zdá

se mi lepší dojet až domů.

„Vylez, padej,“ otevřu dveře a čekám, až se vy sype ven.

S takhle zasviněným autem nechci ani zajíždět do

garáže. Jáchym se sice pokusí postavit na nohy, oka­

mžitě ale ztratí rovnováhu a hecne zpátky do au ta.

U to ho si dá ránu do hlavy, ale jen se tomu chech ­

tá. Z au ta ho skoro vynesu. Zazvoním u dveří, protože

42

ho nezvládám udržet na nohách a u toho strčit klí­

če do zámku. Za chvilku se ozvou na chodbě kroky

a hned nato se objeví Anička.

Pár vteřin stojí jak zkoprnělá, teprve pak se vzmů­

že na slovo: „Ty jo, brácha, cos dělal?“

Hrne se ke mně a pomáhá mi Jáchyma dovlíct do

předsíně na sedačku.

„Jéžiš, ségra,“ blekotá Jáchym, „ty nemáš vůbec

žádný kozy.“

Anička se na mě podívá.

„Buď tak laskav a drž hubu,“ huknu na něj a svlí­

kám mu poblitou bundu a kalhoty.

Anička to sebere a slyším, jak to v koupelně cpe

rovnou do pračky.

Dotáhnu Jáchyma pod sprchu a natvrdo ho postří­

kám ledovou vodou. Tohle si bude chlapec pamatovat.

Vztekle prská, ale je mi to jedno. Anička se mu snaží

aspoň trochu usušit vlasy, pak ho společně odvleče­

me do postele. Položíme ho na bok, chvíli se vzpouzí,

ale nakonec zůstane ležet. Tohle mi dneska scházelo.

Pitomec!

Anička mě nešťastně sleduje. Zaplaťpámbů, že as­

poň ta Markéta ještě není doma.

„Chceš kafe, tati?“ zeptá se Anička nejistě.

Strašně nesnáší, když jsem takhle naštvanej. Jen

zavrtím hlavou. Vytáhnu mobil a vytočím číslo Jáchy­

mova trenéra. Dlouho to nezvedá, už to chci položit,

ale v poslední chvíli se ozve. Je rád, že volám.

43

„Neviděl jsem ho nejmíň měsíc,“ vysvětluje mně.

„Takže ani na tom sobotním zápase nebyl?“ zeptám

se a jsem z toho úplně ve vrtuli.

„To rozhodně ne,“ odpoví důrazně.

Dál se s ním nebavím. Vidím, jak mě Anička u ku­

chyňský linky po očku pozoruje.

„Tys o tom věděla?“ neovládnu se a vystartuju na ni.

Jen nejistě zamrká. „Ani ne...“

„Jak ani ne? To buď víš, nebo nevíš!“ Snad má aspoň

ona trochu soudnosti! Jedna věc je držet s bráchou

basu, a druhá je krýt ho v takovejch průserech.

Vtom se ve dveřích objeví Markéta. „Co tady tak

řvete?“

„Ten pitomec se místo fotbalu tahá s partou,“ uká­

žu bradou ke dveřím pokoje.

Markéta během vteřiny zbledne jak papír. Potom

se otočí a letí do pokoje. Jáchym spí jak špalek, alko­

holovej odér se táhne po celý místnosti.

„Načapal jsem ho s klukama u řeky. Měsíc nechodí

na tréninky.“ Snažím se z toho nedělat drama, i když

jsem nasranej fakt neskutečně.

Markéta není schopná dostat ze sebe slovo. Sedne

si ke stolu a bezmocně složí ruce do klína. Anička se

na mě nejistě podívá. Neví, co má dělat.

„Mami, nebreč, kluci u nás ve třídě taky...“ zkusí ji

pohladit po rameni.

Markéta ji ale nenechá domluvit a vztekle ucukne:

„Do toho se ty nepleť. To nemáš žádný učení?“

44

Anče se nahrnou do očí slzy. Nejdřív to vypadá, že

chce něco říct, pak se ale sebere a vypadne z kuchyně.

Chudák holka, ještě to odnesla za toho pitomce.

„Kolik toho vypil?“ zeptá se Markéta, aniž by se na mě podívala.

„Těžko říct,“ snažím se ovládat. „Vyspí se z toho,“ dodám pro jistotu. Jestli vypil tři čtvrtě flašky ferneta,

a ještě se o to dělil s těma blbečkama, otrava to ne­

bude. „Má svalovou hmotu, tělo to zvládne.“ Dál nic neříkám. Dokud se Jáchym z opice nevyspí, stejně není co řešit.

Jenže Markétě to nestačí. „A to je všechno, co mně

k tomu řekneš?“ zaječí a zvedne se od stolu. U ku­

chyňský linky si natočí sklenici vody.

„A co bych ti měl jako říkat?“ pokrčím rameny.

Jestli si myslí, že asi nevím, že je to průser, tak to se

pořádně plete.

„Tak kluk se tady ožírá do němoty, ale tobě připa­ dá všechno v pohodě,“ praští Markéta sklenicí o stůl.

Asi se podle ní královsky bavím. Co jinýho ode

mě čekat.

„Jo, jistě, já jsem z toho celej šťastnej,“ zamumlám na půl huby a chystám se odejít. Jestli něco nepotře­ buju, tak je to nesmyslná hádka.

„Tak co s tím teda uděláš?“ doráží Markéta.

„No, teď asi nic...“

„Jak nic? Takže tobě je to jedno? Jak jinak. Ono jablko nepadá daleko od stromu, tak co bys to řešil,

že? Kašleš na mě i na děcka. Já se tu štvu jak kůň,

45

peníze věčně nemáme, pořád se jen bojím, kdy se to

celý provalí, a teď ti ještě kluk začal chlastat,“ chrlí

ze sebe.

Paní dokonalá, ona nikdy nic nepodělala. Za to já