načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chata v Jezerní kotlině – Jaroslav Foglar

Chata v Jezerní kotlině

Elektronická kniha: Chata v Jezerní kotlině
Autor: Jaroslav Foglar

Příběh o velkém přátelství dvou chlapců - Pavla a Ludvy. Pavel, jehož život se po smrti otce od základů změnil, potkává v nádherném údolí daleko za městem tajuplného a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 239
Rozměr: 21 cm)
Úprava: barevné ilustrace; 23 cm + 1 příloha (14 nečíslovaných stran
Vydání: 12. vydání, v Albatrosu 1.
Spolupracovali: ilustroval Pavel Čech
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5289-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh o velkém přátelství dvou chlapců - Pavla a Ludvy. Pavel, jehož život se po smrti otce od základů změnil, potkává v nádherném údolí daleko za městem tajuplného a nenápadného spolužáka Ludvu. Skamarádí se, vlastními silami si v kotlině postaví srub, kde stráví celé prázdniny. Pavel se od Ludvy dozví, že si píše knihu o indiánech, která se ne jednou dostane do nebezpečí. Pro jednoho člověka totiž skrývá klíč k zapomenuté události dávné doby. Na pozadí kouzelné přírody oba chlapci prožívají své velké přátelství, dobrodružství, ale i zklamání. Po prázdninách se totiž s Ludvou stane něco nečekaného - neodolá svodům špatných kamarádů, začne kouřit a nakonec skončí s otravou nikotinem v nemocnici. V nejhorší chvíli vzkáže pro Pavla, aby ho přišel navštívit. I díky němu se uzdraví a oba kamarádi se opět vrátí do Jezerní kotliny.

Popis nakladatele

Druhá z řady foglarovek, tentokrát s ilustracemi Pavla Čecha!.

Život Pavla Zemana, který je hlavní postavou příběhu o velkém chlapeckém přátelství, se po smrti otce od základu změnil. Velkou oporou je mu kamarád Ludva Grygar, se kterým Pavel podniká dobrodružné výpravy do téměř nepřístupné kotliny s jezírkem, kde si sami postaví srub. Vedle velkého přátelství ale prožívají i velká zklamání. Ludva se totiž nechá zlákat špatnými kamarády, začne kouřit a těžce onemocní. Vyhraje nakonec svůj vnitřní boj?

Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Foglar - další tituly autora:
Rychlé Šípy Rychlé Šípy
Rychlé šípy ve Stínadlech -- Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří Rychlé šípy ve Stínadlech
Chata v jezerní kotlině Chata v jezerní kotlině
Hoši od Bobří řeky Hoši od Bobří řeky
Záhada hlavolamu Záhada hlavolamu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Chata v Jezerní kotlině

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Jaroslav Foglar

Chata v Jezerní kotlině – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Foglar

Chata

v Jezerní

kotlině

ilustroval

Pavel Čech Albatros



5

Co se děje v Zátiší

1

Ten kousek slepé ulice se sice jmenoval Zátiší, ale teď tam ticho roz

hodně nebylo! Zasloužilo se o to asi deset chlapců různého věku, kteří

tu boxovali.

„Pavle,“ volal jeden z nich, „ukaž mi ještě jednou ten kryt, pořád mi

to nějak nejde.“

A Pavel, zřejmě nejstarší, silný a pěkně urostlý chlapec, asi podesá

té předváděl obrannou pozici. A už ho volal zase někdo jiný.

„Pavle, že tahle rána není podle pravidel, viď ? Že je to trestný bod?“

Vypadalo to tam skoro jako v doopravdické boxerské škole a zdálo

se, že učitelem je Pavel.

Většina dospělých by asi nebyla touhle činností zrovna nadšená

a  nejspíš by říkali: „To je ale hrubá zábava pro mladé chlapce! Kdy

byste si raději četli nebo šli na procházku...“

Ale obáváme se, že hoši v  Zátiší by si z  toho, co by jim dospělí

o jejich zábavě řekli, asi moc nedělali. Vždyť i velcí lidé se baví různě,

a také by od své zábavy asi neustoupili, kdyby jim ji hoši rozmlouvali.

Ostatně není naším úkolem dělat boxu soudce. Hlavní je, že se ho

tu hoši skutečně a se zápalem učili.

Někteří měli ruce ovázané jen hadry, jiní měli skutečné boxerské

rukavice a všichni byli v trenkách.

„Pavle, tatínek! Jde sem tvůj tatínek!“

Na  nároží se objevil muž hřmotné postavy, a  jak se blížil, hoši

na něho hleděli se zbožnou úctou.


6

Jan Zeman, bývalý mnohonásobný mistr v boxu, přemožitel nepo

razitelného černocha Evanse! Ano, Pavel měl slavného, velmi slavného

tatínka! I když teď už do ringu dlouho nevstoupil, jeho sláva nezanikla.

Vždyť odešel sám, nikým neporažený.

„Jen se tužte, chlapci! Potřebujeme zdravé a ocelové hochy, kteří

dovedou ránu dát i přijmout. Jen do toho! Jen do toho!“

A hoši, potěšení zájmem tak slavného muže, se znovu pustili do cvi

čení, dychtiví ukázat mu, co už všechno z boxu umějí, co všechno už

je jeho Pavel naučil.

„A teď už ale domů,“ ukončil pan Zeman za chvíli Pavlovo vyučo

vání. „Víš, že tě ještě doma čeká trénink, a do školy máš určitě taky

nějaké učení a úkoly. Tak hajdy, hajdy...“

Pavel se zjevně nerad oblékl a  jeho otec zatím podal všem ruku.

Každý se ji snažil stisknout, jak nejmužněji uměl.

A  když pak oba odcházeli, hoši se za  nimi mlčky dívali a  trošku

záviděli.

„Panečku, tím Pavlem bych chtěl být!“

Někdo se zasmál a řekl: „Kdo by nechtěl!“

A Venda Rákos, zvaný Sirka, vyčouhlý a hubený jako prut, dodal

s marným povzdechem: „Kdybych já vypadal jako Pavel, tak chodím

i do školy jen v trenýrkách a vytahuju se svou atletickou postavou.“

Hoši se rozchechtali.


7

Pavel Zeman

2

Není divu, že byl Pavel mezi hochy vždy středem pozornosti. Jeho otec

byl známý boxer a odlesk jeho slávy padl i na Pavla.

Pavel navíc dovedl o  svém tátovi zajímavě vyprávět. Jak za  ním

v době, kdy zápasil, přicházeli pořadatelé, jak s ním sepisovali smlouvy

o zápasech, jak trénoval, co říkal o jednotlivých zápasnících a jak ho

dodnes navštěvují soupeři.


8

Tohle povídání o  věcech tak přitažlivých pro každého správné

ho chlapce bylo jednou z  příčin, proč se Pavel těšil u  hochů takové

oblibě. Ve škole byl kolem něho o přestávkách vždy chumel zvědavců.

A pokaždé se dozvěděli něco nového.

Pavel ukazoval chlapcům trofeje z dnů tatínkovy slávy: medaile,

uschlé věnce se stuhami, poháry, tabatěrky s vyrytými nápisy, plakety,

sošky. Občas přinesl i rozbité rukavice, kterými jeho otec v osmém

kole pekelného zápasu odstavil nepřemožitelného Evanse, tu černou

horu pružného svalstva, jindy zase fotografie přímo z ringu.

Nelze ani vypovědět, jak chlapci Pavlovi záviděli, že může žít

po boku tak slavného zápasníka.

Ale ještě jedna věc přitahovala k Pavlovi pozornost většiny hochů

z okolí a získávala mu velkou autoritu, i když nebyl nejstarší ani nej

větší. Pavel byl nejsilnější a nejobratnější, na čemž mělo lví podíl jeho

každodenní cvičení. Zařídil si doma vlastně celou tělocvičnu.

Skákal bez rozběhu přes stůl a jen lehce se přitom opíral jednou

rukou o jeho desku. Z pohovky vysadil boční opěradlo a používal je

jako činky k posilování rukou.

Do rámu dveří mezi kuchyní a předsíní zavěsil kruhy, na kterých

každé ráno lámal své ohebné tělo, aby bylo ještě pružnější.

Nikdo neuměl dělat dřepy tak jako on. Trup držel vzpřímený

a krásně prohnutý dozadu. Padesát dřepů poránu patřilo do Pavlovy

medicíny pro udržení skvělého tělesného stavu.

Otec ho občas fotografoval v různých boxerských postojích i při

cvičení, a  vždycky tak, aby na  snímcích vynikly co nejvíc Pavlovy

vyvinuté svaly. A otec byl na podobné záběry mistr. Několik takových

obrázků z Pavlova cvičení na kruzích otiskly sportovní časopisy.

Pavel už měl celé album svých snímků. Ale kamarádům do Zátiší

ani do školy ho nikdy nepřinesl ukázat, aby si nemysleli, že se chlubí.

Otec mu určil zápasnickou dráhu. Jenom se ještě nerozhodl, jestli

bude Pavel boxer, nebo zápasník. Prozatím ho připravoval jen celko

vým cvičením, které podporovalo dokonalý tělesný vzrůst a zocelo

valo mladé svaly.

„Musíš udržet naše jméno,“ říkával. „Na Zemany se nesmí jen tak

zapomenout. Já jsem se vypracoval a proslavil. Ale už stárnu, cítím to!

A v tobě musím mít důstojného nástupce, Pavle! Poneseš naše jméno


9


10

vítězně dál. Noviny o tobě budou psát, lidé mluvit. Ano, jméno Zeman

nesmí upadnout v zapomnění, když už jsem je úmornou prací dostal

až na vrchol sportovní slávy.“

Otcovy obavy byly oprávněné. Na  jeho místo se tlačili mladí a 

fanoušci už na Zemana jen vzpomínali. A vzpomínky na sportovce

nemají dlouhého trvání. Objevili se mladí boxeři s křepkýma nohama,

s neunaveným a neopotřebovaným srdcem.

Ano, to srdce! Otec si na ně často naříkal. „To bude asi můj konec,“

říkal někdy. Tréninku se ale vzdát nedokázal, i když do ringu už delší

čas nevstoupil.

„Nevím, jak bych to tatínkovi řekl,“ stěžoval si Pavel mamince,

když s ní byl sám. „Ale mně se ani trochu nechce být boxerem nebo

zápasníkem. Obdivuju tatínkovy úspěchy, raduju se z jeho vítězství,

hlavně nad Evansem. Ale nedovedu si představit, že bych měl být taky

boxer!“

„Proboha, chlapče, chlapče, o tom před tatínkem ani slůvko,“ lomi

la maminka rukama. Sama přitom dobře věděla, že by chtěl Pavel dělat

něco jiného.

„Chtěl bych být inženýr, konstruovat letadla a  motory,“ přál si

Pavel. „Nebo aspoň dělník, který je bude montovat, pracovat na nich...“

Pavel cvičil rád, protože mu to dělalo radost. Uvědomoval si svou

sílu a těšil se z ní, když zdvihl opěradlo pohovky stokrát ze země nad

hlavu. Cvičením na kruzích vybíjel svou sílu a lehké a elegantní skoky

přes stůl ho naplňovaly radostí z vlastní pružnosti. Nebylo divu, že byl

na své silné a dobře rostlé tělo hrdý. Ale nikdy se nechtěl stát zápasní

kem ani boxerem.


11

Výzva k zápasu

3

Jednou v neděli dopoledne zaklepal u Zemanů někdo na dveře. „Dobrý

den,“ pozdravil neznámý pán. „Mohl bych prosím mluvit se slavným

mistrem Janem Zemanem?“

„Ano, je doma,“ odpověděla trochu rozpačitě Pavlova maminka

a honem si utírala mokré ruce. „Jděte dál, cvičí v pokoji se synem. To

víte, chce z něj mít taky boxera...“

Neznámý návštěvník vstoupil do pokoje.

„Dovolte, abych se představil, jsem Václav Tarecký, tajemník spor

tovní agentury. Dostali jsme pokyn od italské boxerské unie, abychom

s vámi vyjednali zápas s Carpim. Vyzývá vás a těší se na výhru.“

Pan Zeman se zamračil. „Hm, Carpi, Carpi, podívejme se! Trochu

se na něj v posledních měsících usmálo štěstí, a tak ho chce zkoušet

i za hranicemi.“

„Ano,“ pousmál se tajemník sportovní agentury. „Ale vy ho pře

svědčíte, že to je od něj troufalost, poslat výzvu tomu, kdo přemohl

Evanse,“ pochleboval.

„Nezapomeňte,“ řekl zamyšleně Pavlův otec, „že jsem od toho dne

už v  ringu nebyl. A  že už se tam ani nehodím, i  když ještě trénuju.

Carpi teď právě přichází do  formy, všechno má před sebou, a  já už

svoje v ringu udělal. Už jsem na to starý.“

„Nevadí, nevadí,“ přemlouval ho vyjednavač. „Neztrácejte sebedů

věru, pane Zemane. Carpiho výzva vás vrátí do ringu a přesvědčí celý

sportovní svět, že ještě dlouho starý nebudete. Nepoddávejte se tomu

tolik. Carpiho rozbijete. Uvidíte! Každý to říká!“


12

Otec poslal Pavla ven z pokoje a začalo vyjednávání. Bylo dlouhé.

Pan Tarecký ze sportovní agentury zůstal i na oběd a teprve pak se

odporoučel.

Po  jeho odchodu zavládlo u  stolu podivné ticho. Otcova veselá,

bojovná nálada, projevovaná bouřlivě během oběda, náhle zmizela.

„Uvidíte, uvidíte! Tenhle zápas bude můj konec. Ale Carpiho musím

porazit. To věřím, že bych pro něj byl sousto. Zvítězit nad člověkem,

který porazil Evanse! To by se ti líbilo, ty holobrádku! Ano, musím ho

rozdrtit! Musím!“ Poslední slovo už zase pronesl rozhodně a uhodil

do stolu.

Maminka jen povzdechla: „Měl bys trochu pamatovat na své srdce.

Nebo chceš riskovat život? Kvůli srdci ses už po Evansovi do ringu

nevrátil, a teď bys chtěl pokoušet osud?“

I když své výstrahy mínila vážně, věděla, že jeho rozhodnutí změ

nit nedokáže. Sportovní pověst mu byla nade vše.

„Přece nemůžu odmítnout,“ bránil se. „To by byla porážka bez boje.

Řeklo by se o mně, že se toho dorůstajícího kůzlete bojím! Já, Zeman,

přemožitel černého ďábla Evanse! V celém světě bych byl nemožný!“

Hned druhý den se zpráva o Carpiho výzvě a o tom, že ji pan Zeman

přijal, rozlétla po celé sportovní veřejnosti. Pavlova otce teď navštěvo

val jeden novinář za druhým a s notesy, bloky a tužkami v ruce z něho

ždímali odpovědi na nejrozličnější otázky.

A Pavlův otec se lehce vžil do své staré sportovní slávy, jejíž kouzlo

nemůže pochopit ten, kdo se v ní neslunil.

Zvídavým reportérům ze sportovních rubrik nejrůznějších novin

odpovídal opatrně, protože věděl, že se každé jeho slovo, třeba i upra

vené a zveličené, rozletí ve statisícových vydáních večerníků po celém

státě i v zahraničí a že nakonec dolétne i k uším toho protivného Car

piho, kterého ostatně aby ďábel zatratil.

„Jak trénujete, mistře?“

„Chodíte brzo spát? A kdy vstáváte?“

„Máte radost ze svého chlapce, viďte?“

„Těšíte se na Carpiho? Jaký máte názor na jeho styl?“

„Co říká lékař vašemu srdci?“

„Nepojedete několik dnů před zápasem někam ven?“


13

„Zůstanete po  zápase s  Carpim zase v  ústraní, nebo se vrátíte

do ringu natrvalo?“

Na  co na  všechno se ti prožluklí novináři neptali! Pavlův otec

někdy opravdu nevěděl, jak odpovědět.

A sportovní rubriky měly co psát. A jak psaly! Tak, že se nakonec

nemluvilo už o ničem jiném než o chystaném zápasu Zeman–Carpi.

Kdo trochu boxu rozuměl, uzavíral sázky. Mladí boxeři bledli závis

tí a toužili po tom, aby i oni jednou byli středem takové pozornosti.

V novinách se objevovaly i fotografie obou sportovců. A nebyl by to ani

on, pyšný otec Zeman, aby nedal do výkladní skříně obchodu Boxklub

také několik zdařilých snímků svého syna.

Hádal se s  umíněným a  vystrašeným lékařem, který měl vůbec

na  box prachmizerný názor, a  dokazoval mu, že má srdce určitě

v pořádku.

Pak se začaly prodávat vstupenky a na nárožích se objevily velké

žluté plakáty s modrým tiskem. Na každém rohu, v každé výkladní

skříni a  na  každé sportovní stránce novin se teď Pavel potkával se

jménem svého otce.

A v tom vzrušení a očekávání, které bylo krásné i hrozné zároveň,

se k Pavlovi blížila veliká změna v jeho životě.


14

Naposled v ringu

4

Dlouhou dobu před zápasem Zeman–Carpi byly všechny vstupenky

vyprodané. A v den zápasu bylo už před zahájením v boxerské aréně

jako v úle.

Davy diváků, většinou samí mladí muži, hlučely prostorem. Mluvi

lo se jen o dnešní sportovní události. Diváci se dohadovali, vzpomínali

na dřívější Zemanova utkání a předpovídali, jak zápas dopadne. Nikdo

to ale neuhodl.

Po chodbách arény ještě proudilo obecenstvo. Jen místa k stání už

byla obsazená a šťastlivci v předních řadách se z nich radši ani nehnuli.

Ovzduší bylo nabité vzrušením z nadcházejícího velikého zápasu.

Pak se chodby vyprázdnily a ruch utichl. V hledišti se setmělo a jen

ring uprostřed prostorného sálu tonul ve světle. Pavel dostal volnou

vstupenku do  řady novinářských křesel a  v  horečném rozechvění

čekal, až uvidí svého otce bojovat.

Několika předzápasům nevěnoval nikdo valnou pozornost. Ale

když nastoupila dvojice Zeman–Carpi, rozbouřilo se hlediště potles

kem, který nebral konce. S  dvojicí vstoupil do  ringu muž ve  fraku,

a když potlesk konečně utichl, promluvil k divákům:

„Vážené dámy a pánové, dovolte, abych vám představil dva zlaté

hřeby večera, mistra Zemana a  italského rohovníka Carpiho. Náš

mistr Zeman se v ringu už dlouho neukázal. Naposledy když rozdrtil

v osmém kole do té doby neporazitelného Evanse...“ Moderátora pře

hlušil nový potlesk, takže musel na chvíli zmlknout. Pak pokračoval:

„Mistr Zeman si myslel, že jeho místo už není v ringu a že přenechá


15

boj mladším kolegům. Ale podařilo se nám ho přemluvit, a tak vám

dnes ukáže, že ještě dlouho nebude patřit mezi sportovní vysloužilce,

a předvede vám znovu své jedinečné zásahy, ukáže vám znovu svůj

nenapodobitelný styl a  uchvátí vás svými mlátičkami, o  nichž by

Evans mohl tolik povídat.“

Když utichl potlesk a smích, prohodil pořadatel ještě několik vět

o Carpim, ohlásil váhy obou soupeřů a přijal od obou slib, že budou

bojovat čestně.

Pak se rozpoutal zápas. Pavel ho pozoroval s široce otevřenýma

očima a zatajeným dechem.

Po  zaznění gongu se bojovalo velmi rychle. Pavlův otec útočil.

Carpi však úspěšně odrážel levačkou. Útok střídal útok, boj byl čistý.

Najednou dostal Carpi zásah do brady a propukl potlesk.

Carpi se snažil ránu vrátit, ale Zeman se bránil skvěle. Pak násle

dovalo několik rychlých úniků. Oba bojovníky tempo unavilo a rych

lost trochu zmírnili.

Pak Carpi zasypal svého soupeře řadou oboustranných háků.

V  setmělém sále se zdvihl překvapený šum. Zeman klesl na  koleno,

ale hned zase povstal, jako by mu dotek kolena o podlahu vrátil sílu.

Nemusel ani tolik spěchat, protože zrovna končilo první kolo. Carpi

v něm měl bodový náskok.

Ve druhém kole bojoval Pavlův otec opatrněji. Jeho tvrdé rány Car

piho překvapovaly, a tak šel několikrát k zemi. Zeman se stal bojov

nějším a bil teď soupeře mnohem víc než v prvním kole. Měl zřejmou

převahu.

Boj byl zajímavý. Hlediště se zase zmocnilo nadšení pro Evansova

přemožitele. Pavel křičel po skončení kola s obecenstvem.

Ve třetím kole vyčerpal urputný a rovnocenný zápas oba protiv

níky, ale zdálo se, že Zemana trochu víc. Však je také starší než Carpi.

Ital vypadal svěžeji a také se lehčeji pohyboval než Pavlův otec. Ten si

dokonce sáhl k srdci. Na Pavla dolehl strach. Vydrží tatínkovo srdce?

Čtvrté kolo patřilo vysloveně Carpimu. Zpracovával Pavlova otce

tvrdými ranami a ten jim jen dost těžko odolával. Chvílemi se zdál

bezradný a jeho levice občas zabloudila k srdci.



17

Proč? Bolí ho srdce? Co se děje? Pavlův obličej hoří vzrušením

a  v  hledišti je hluk k  nepopsání. Pak šel Zeman několikrát k  zemi

a vstal jen s největší námahou a téměř v poslední odpočítávané vteřině.

Ve tváři měl podivný skleněný výraz. Několikrát se pokoušel Car

piho zasáhnout, ale bezvýsledně. Gong ohlásil konec kola.

V přestávce před pátým kolem přistoupil k Zemanovi nějaký muž

v černém obleku. Rozčileně mával rukama a něco říkal. Pavel v něm

poznal otcova lékaře, který už několikrát prohlížel i jeho.

Co chce doktor u tatínka? Snad se také nebojí o jeho srdce? Zdá

se, že ano. Už aby byl ten hrozný zápas u konce. A to má ještě přijít

šest kol! Pavel Carpiho nenávidí. Nebýt jeho naduté výzvy, nemusel by

se teď tatínek vydávat v nebezpečí dalšího onemocnění a zahanbující

pr oh r y.

Pozor, pozor, páté kolo začíná! Světla opět zhasínají a ruch na něko

lik minut utichá.

Pavlův otec zahajuje útok. Jako kdyby se mu do  paží zázrakem

vlily nové síly. Carpi se pokouší umístit oboustranné švihy, ale marně,

a za vteřinu sám dostává pravý direkt na bradu.

Pavel neustále sleduje otcovu levici. Po chvíli rychlého boje bloudí

zase k srdci. Ten pohyb Pavlovi drásá nervy! Už aby byl konec! Už aby

byl konec!

Otec ještě zvyšuje tempo. Pot se z  něho řine. Carpi jde dvakrát

k zemi. Obecenstvo křičí.

A najednou se tatínek zatočil na místě, levička se křečovitě přitisk

la k srdci, obličej se mu zkroutil a on se skácel k zemi. Slabě vykřikl

a mávl pravicí.

Hluk v hledišti se znovu rozburácel. Světla se rozsvítila a do ringu

vběhli pořadatelé, trenéři a  mezi nimi se prodíral lékař Zemanovy

rodiny. Carpi se v  překvapení bezradně uchýlil do  druhého kouta

ringu.

Pavlovi se zatočila hlava. Proboha! Co to znamená? Tatínek

omdlel? Nebo...?

Ale ne, kdepak taková hrozná myšlenka!

Pavel teď sedí sám v novinářské řadě křesel, všichni novináři jsou

v ringu, šplhají vzhůru, tisíce dotazů.


18

Co se stalo? Co se stalo? Rychlé tempo? Srdce vypovědělo službu?

Na jak dlouho? Navždy? Bije? Neví se! Doktora! Rychle doktora! Vždyť

je u něho! V ringu. Ten v tom černém, s tou kabelou. Už tam byl před

pátým kolem.

Pak přichází k Pavlovi jakýsi starší muž. Předtím seděl také v novi

nářské řadě. Je nějak podezřele vlídný.

„Pojď, chlapče,“ říká mu. „Pojď, půjdeme k vám domů a řekneme

mamince, co se stalo. Hlavu vzhůru, hlavu vzhůru! Jsi přece sporto

vec. Pojď! Nesmíš plakat.“

Pavel s ním jde jako ve snách, ale na chodbě se mu vytrhne, běží

zpátky a křičí pronikavým hlasem:

„Tatínku, tatínku! Doveďte mě k němu, pusťte mě k němu...!“

Jan Zeman, známý boxer a Evansův přemožitel, zemřel na srdeční

zástavu.



20

Zapomínání

5

Pak nadešlo Pavlovi několik černých dnů, na které si později vzpomí

nal s bolestí a hrůzou.

Doma bylo od rána do večera slyšet pláč. Nějací lidé – Pavel měl

nejasný dojem, že to byli funkcionáři Boxerského spolku – se posta

rali o všechny přípravy pohřbu. Maminka nebyla vůbec schopná něco

zařídit.

Sousedky jim vařily a  střídaly se u  nich. Nenechávaly je ani

na chvíli o samotě.

Došlo mnoho dopisů v černě orámovaných obálkách a kdosi jim

poslal výstřižky z novin týkající se celé otcovy sportovní dráhy.

V den pohřbu už od rána drobně pršelo. Do bytu toho strašného

dne přicházelo mnoho lidí, které Pavel nikdy předtím neviděl. Po špič

kách vstupovali do pokoje s rakví.

Byli to většinou muži hřmotných postav a pošramocených obličejů.

Někteří z nich se snažili Pavla pohladit po vlasech nebo mu říci něco

povzbudivého. I  při svém nezměrném bolu si to Pavel uvědomoval

a byl jim za tu pozornost vděčný.

Bolestná hrůza a zármutek vyvrcholily během odpoledne, kdy se

konal vlastní pohřební obřad. Doma pak zůstalo strašně prázdno.

Návštěvy cizích lidí ustaly.

I sousedky se pomalu přestaly objevovat.

V bytě vládlo ticho a klid.

Dva či tři dny nemusel Pavel do  školy. Povolil mu to jeho třídní

učitel. Pavlovi spolužáci mu zároveň poslali krasopisně napsaný dopis


21

(Pavel poznal, že ho psal Hulík, který měl nejkrásnější písmo z celé

třídy):

Náš milý Pavle Zemane!

Dozvěděli jsme se, jaká těžká rána osudu Tě postihla. Moc rádi

bychom Ti ubrali trošku z  Tvého nesmírného zármutku, moc rádi

bychom Tě viděli zase mezi sebou!

Snaž se nést svou velkou bolest statečně, jak nejlépe umíš, jdi sta

tečností ve šlépějích svého otce.

Žádná slova ani žádný dopis nemohou zmírnit Tvou bolest. Víme

to! Chceme Ti jen říct, že my, Tvoji spolužáci a kamarádi, Tě chceme

zase vidět mezi sebou, být Ti dobrými přáteli. Pozdravujeme srdečně

Tvou maminku.

Podepisujeme se všichni hoši ze třídy a těšíme se na Tebe.

Pod těmito řádky, které určitě nadiktoval třídní učitel, byly podpi

sy všech hochů ze třídy.

Pavla dopis nesmírně potěšil, pokud ho ale v těch zoufalých dnech

vůbec mohlo něco těšit, a i když si uvědomoval, že některým z pode

psaných hochů je úplně lhostejný, neustále si prohlížel všechny pod

pisy a představoval si v duchu jejich pisatele.

Když se potom do  školy vrátil, třída ho přivítala velmi zvláštně.

Zařídil to tak jeho třídní učitel a Pavel mu za to byl nesmírně vděčný.

Třídní mu neřekl ani slovo. Jen mu na chodbě, kde ho potkal, mlčky

stiskl ruku a poklepal na rameno.

Hoši ve třídě také nic neříkali. Ani slovo o tatínkovi!

Někteří chlapci se k  němu chovali lépe než jindy. Matějka mu

dokonce nabídl ohromné jablko a Jiřín mu v mluvnici zaškrtal nějaké

odstavce, které se nemusí učit.

Pavel byl jako ve snách. Byl nepozorný, nevnímal výklad a seděl

jako bez ducha. Nikdo z učitelů ho raději ani nevyvolával, stejně by to

nebylo nic platné. A před hodinou zpěvu, která byla ten den poslední,

ho poslali domů.

Tak to trvalo několik dnů. Pak se přece jen začal uklidňovat

a vyrovnávat. I doma už to bylo lepší. Maminka se snažila rozptýlit

sebe i Pavla dlouhými, klidnými rozhovory.

Ve škole mu zase pomáhal neobyčejný takt jeho třídního učitele,

a tak se začal pomalu ze svého zármutku vzpamatovávat.


22

Do Spálených Mlýnů

6

Nakonec se Pavlova maminka rozhodla, že se odstěhují do Spálených

Mlýnů, malého městečka daleko na jihu. Maminka odtamtud pochá

zela a chtěla se tam vrátit, aby aspoň trochu zapomněla.

Pavel se na  změnu těšil, ale když před dům přijel stěhovací vůz

a nosiči začali z bytu odnášet nábytek, bylo mu těžko u srdce.

Tady na té židli sedával tatínek. Vždycky tu tak stávala. A najednou

ji nějací cizí lidé bez lítosti a bez zájmu vezmou a nesou pryč, pak stůl,

u kterého tatínek jedl, hovořil, psal... Kousek po kousku bourali to, co

tvořilo po léta krásný, hřejivý pocit domova.

Ale musí to být! Přece se stěhují a pro ty, kteří tu bourají jejich staré

pocity a představy, je tahle práce zaměstnáním. Nedá se nic dělat!

A tak se Pavel ocitl ve Spálených Mlýnech.

Maminka se v nich cítila jako doma, měla tu několik příbuzných

a hodně známých i přátel. Ale Pavel viděl Spálené Mlýny poprvé. Byly

o hodně menší než jeho rodné město, kterým všechno poměřoval.

Krámy se mu zdály příliš maloměstské, sad byl o  mnoho menší,

dlažba špatná, lidé cizí a podivní.

Nejvíce Pavla zaráželi zdejší chlapci. Ve  starém bydlišti, kolem

Zátiší, měl hodně kamarádů, ale tady se zdálo, že do smrti žádného

nenajde.

Hned druhý den po příjezdu do Spálených Mlýnů se šel přihlásit

do školy. Vzal si s sebou všechny knihy a sešity, protože nevěděl, co se

ten den budou učit.


23

„Jsi pečlivý a praktický,“ pochválil ho ředitel školy, když si všiml

knih. „Chlapci si většinou nedělají starosti s  tím, co se první den

v nové třídě budou učit, a přijdou bez knih!“

Pavla pochvala potěšila. Měl jen strach, aby ředitel nechtěl vidět

jeho sešity, protože věděl, že nepíše moc pěkně, ale naštěstí se to

nestalo.

Pak ho ředitel vedl po tichých, liduprázdných chodbách do jeho

třídy. Jak míjeli jednotlivé dveře, zaznívaly odtamtud různé zvuky.

Tady kdosi jednotvárným nízkým hlasem četl nějaký článek, tady bylo

slyšet učitelův výklad, tady zase třída zpívala a jinde se ozval výbuch

smíchu, právě když míjeli dveře.

Pavlovi bylo divně. Je to vždycky hrozný pocit, když člověk mění

třídu. Kdyby tak už měl alespoň první dva nebo tři dny za sebou! To

ale nejde. Člověk si musí všechno vytrpět, vším se prokousat, nejde

zaspat to, co je nepříjemné.

Když se konečně u jedněch dveří zastavili, přestalo Pavlovi téměř

tlouci srdce. Ředitel krátce zaklepal. (Asi to bylo jeho známé, obávané

zaklepání, které už předem ohlašovalo, kdo je za dveřmi.)

Vstoupili do třídy. Žáci jako na povel vstali.

„Vedu vám nového žáka,“ řekl ředitel napůl k třídě, napůl k učiteli.

„Jmenuje se Pavel Zeman.“

Někdo vzadu nesměle zatleskal a hned se toho chopila celá třída.

Byla to přece pěkná příležitost beztrestně a  za  přítomnosti „šerifa“

a učitele způsobit úctyhodný hluk, proti kterému – vzhledem k čest

nému účelu – nemohl nikdo nic namítat!

Ředitel i učitel se nepřestali přátelsky usmívat.

„Je vidět,“ řekl učitel, „že si se Zemanem budete dobře rozumět.

Chovejte se k němu jako dobří kamarádi, pomozte mu, aby byl brzo

jedním z vás. A ty, Zemane, se snaž s ostatními sblížit, jak nejrychleji

dovedeš, aby se ti tu brzy začalo líbit.“

Za ředitelem zapadly dveře, Pavel dostal prostřední místo v lavici

až skoro vzadu u věšáků a příjemně přerušené vyučování opět pokra

čovalo.

Pavlovi se ztratila červeň z obličeje a brzy se uklidnil.


24

Pavlova prohra

7

Že třída tleskala, když ředitel Pavla přivedl, ještě vůbec neznamenalo,

že ho přijala mezi sebe!

Pavel byl pořád ve střehu. Neustále byl připravený odrazit jakýkoli

výpad proti sobě. Ředitelova řeč nemohla přece potlačit napětí, které

vždy panuje mezi nově příchozím a původní třídou.

Ředitel musel tu řeč pronést. Něco se přece muselo říct! Nemohou

ho jen tak beze všeho strčit do lavice a nic přitom nepovědět. A tak

se pokaždé říká něco o snášenlivosti, přátelském soužití, splynutí se

třídou a podobně.

To všechno sice může být pravda, ale i nemusí, záleží na tom, jak se

příchozí ve třídě uvede. A to se nedá předem uhodnout.

Pavlovi připadalo, že s hochy ve třídě nikdy nesplyne.

Posadili ho doprostřed mezi dva chlapce, z  nichž jeden ho sice

nechával při vyučování v klidu, ale potíže s ním začínaly se začátkem

každé přestávky.

Ten podivný chlapík se jmenoval Hynčl a  byl to nepohyblivý

mrzout. Zásadně nechtěl Pavla pouštět z lavice ven. Nastavoval mu

nohu, otvíral desku lavice, nevstal, aby Pavlovi uvolnil průchod,

a proto musel Pavel vycházet druhou stranou a obcházet celou řadu

lavic, než se dostal ke dveřím nebo k věšákům, kde měl kabát.

Soused po levé straně, Václav Rorejs, se zase s Pavlem celé vyučo

vání tahal o každý centimetr místa. Vyměřil si pravítkem, jaká část

lavice patří jemu, hranice označil inkoustem a běda, když Pavlův roze


25

vřený sešit třeba jen růžkem přejel čáru! Rorejs vždy zuřil tak, že byl

v nebezpečí nejen sešit, ale i Pavel sám.

Pavel viděl a  cítil to nekamarádské chování obou sousedů, ale

nechtěl proti němu zakročovat. Ještě by o něm řekli, že sotva přišel,

začíná hádky.

Ani ostatní hoši se k němu nechovali nějak zvlášť laskavě.

Pavel vzpomínal, jak to bylo u nich ve třídě, když k nim přišel někdo

nový! Jak ho ze začátku celá třída obletovala, jeho sousedé pokládali

za čest, že sedí zrovna vedle nich, a chovali se k němu rytířsky. A to

trvalo do té doby, než se nováček s třídou tak sehrál, že byl dokonale

její. A tady? Škoda mluvit! Jen jeden hoch ve třídě Pavla trochu zajímal.

Jmenoval se Ludvík Grygar.

Pavel ho vídal dost často i mimo školu. Většinou nesl nějakou vel

kou knihu a kráčel s ní někam za město. Byl slabší než Pavel, měl zají

mavou, výraznou tvář a Pavel si občas pomyslel, že se do té pošpatnělé

třídy ani nehodí.

Ale přesto se s Grygarem nesblížil, a dokonce kvůli němu získal

pověst zbabělce.

Byla to tehdy velmi ošklivá událost.

Ve  třídě bylo zrovna v  módě zápasení. Ale nebyl to čistý zápas,

podle nějakých pravidel. Platil v něm jediný zákon:

„Rvi se, jak můžeš, uhoď, kam můžeš...“

Pavlovi ty zdejší rvačky připadaly opravdu ubohé a  špatné. Ani

jedné se neúčastnil.

„Dej se do toho aspoň tady s Grygarem,“ vybídl ho jednou Lejčko,

hlava třídy. „Toho se snad nelekneš!“

Pavel rozpačitě mlčel a Grygar, aby zachránil svou pověst, řekl:

„A ty si myslíš, že já bych se Zemana lekl?“

„No tak to zkuste, tak to zkuste!“ pobízel je rozdychtěně a potmě

šile Lejčko.

Pavel věděl, že by musel Ludvíka Grygara rozdrtit, kdyby se do toho

pustil. To ale nechtěl. Neměl v povaze mlátit někoho, o němž bezpečně

ví, že je podstatně slabší.

„Nemám to ve zvyku,“ pravil chladně. „Nikdy jsem se nepral. To

pro mě není!“


26

Myslel tím, že se nikdy nepral z  klukovských důvodů. O  jiných

případech, často velmi tvrdých, se raději nezmiňoval.

Ale Lejčko a s ním celá třída slyšela jen: „Nikdy jsem se nepral...“

„Co jsi to za kluka? Co jsi to za kluka?“ hulákal posměšně Lejčko.

Všichni hoši se pošklebovali s  ním a  Pavlovy akcie nezadržitelně

klesaly na nejnižší míru.

Pavel Zeman, zbabělec!

Slyšel a  viděl ty úsměšky. A  viděl i  Grygarův opovržlivý úsměv.

Zachoval se k němu rytířsky, aby ho nezahanbil pořádným výpraskem,

a teď kvůli němu vypadá jako zbabělec. A Grygar?

Až dosud ho omlouval. Ale ten jeho úsměv mu rázem zkazil před

stavy o něm, a Pavel se na něj rozzlobil.

Od toho dne byla pro něj škola ve Spálených Mlýnech ještě těžším

břemenem.


27

Pavel brání čest svého otce

8

Ani mimo školu nenašel Pavel ve Spálených Mlýnech nikoho, kdo by

rozuměl jeho nitru, rozcitlivělému po otcově smrti.

V Kovářské ulici, kde bydlel, bylo plno stejně starých hochů. Pavel

je vídal cestou ze školy, nebo když šel mamince něco obstarat. Z okna

přihlížel jejich bitkám, honičkám a hrám.

Ale proti bývalým kamarádům ze Zátiší mu zdejší hoši připadali

úplně jiní a cizí. Nemohl jít ven mezi ně, navázat s nimi přátelství, být

jedním z nich.

Nejspíš o to nestáli ani oni. Menší hoši na něho pokřikovali z bez

pečného úkrytu domovních vrat a větší s ním vyhledávali spory.



29

Když šel po kraji chodníku, hned proti němu některý z nich vyrazil.

Pavel se pak musel vyhnout, aby zabránil srážce.

Jindy ho někdo střelil zezadu do hlavy papírovou kuličkou z gumo

vého praku. Pavel se samozřejmě lekl, taková štiplavá papírová střela

nepohladí, a tím vyvolal bouři chechtotu. Každý den se objevilo něko

lik drobných urážek.

Vždycky k nim docházelo, když bylo víc hochů pohromadě. S jedin

cem by se Pavel určitě vypořádal, paže měl díky dlouhému a pravi

delnému cvičení dost silné na to, aby ztrestaly urážku. Proti houfu

nepřátel ale nechtěl bojovat!

Pavel brzo vypozoroval, že hlavní slovo mezi hochy z  Kovářské

ulice má Lojza Rezek.

Byl z  nich nejsilnější, i  když byl stejně starý. I  proti svalnatému

Pavlovi v ypadal jako opravdov ý hromotluk.

Bez Lojzy se na ulici neobešlo nic. Co Lojza řekl, to bylo svaté.

„Lojza to řek.“

„Lojza přijde! “

„Až co řekne Lojza...“

„Lojza tu není.“

Lojzovo jméno se spojovalo s jakousi posvátnou úctou, mělo pečeť

nedotknutelnosti. Na něm se stavělo. Bez Lojzy nebyla žádná zábava.

Kovářská ulice bez něho byla prázdná, nic se nedařilo.

Pavel se s ním setkal tváří v tvář hned asi pátý den po přistěhování

do  Spálených Mlýnů. Tehdy šel ze školy a  Lojza s  hordou hochů ho

doháněl.

Zezadu mu podrazil nohu a  Pavel klopýtl. Chlapci se okamžitě

vděčně a poslušně rozchechtali. Všechno, co udělal Lojza, bylo přece

obdivuhodné a správné.

Pavel zrudl až ke kořínkům vlasů, ale mlčky tu drzost strpěl. Hoši

šli dál a Lojza samolibě prohlásil: „Co se tu ten bačkora plete?“

Hoši z Kovářské ulice se brzo začali na Pavla dívat jako na zakřik

nutého ňoumu, který si dá všechno líbit a ke kterému si může každý

všechno dovolit.

Menší hoši se už ani neschovávali do vrat, když na něho pokřiko

vali. Věděli, že se za nimi ani neohlédne, natož aby se snad za nimi

rozběhl.


30

Příkoří od větších hochů se stupňovala.

Pak se hoši z ulice nějak dozvěděli, že Pavel je syn zemřelého Jana

Zemana, slavného boxera, přemožitele černocha Evanse. Podle jména

to nemohl nikdo tušit. Zemanů je přece tolik!

Několik dnů byli hoši v  Kovářské ulici trochu zaražení. Pohaslá

sláva Pavlova otce účinkovala i na ně. Vítěz nad neporazitelným Evan

sem! A zemřel v ringu!

Pak jim to ale zevšednělo. A dokonce v tom našli příležitost k vti

pům.

„Tamhle je Zeman, heleďte, Zeman!“ vykřikl jednou některý hoch

z  Lojzovy tlupy a  už se všichni hrnuli k  Pavlovi v  očekávání nějaké

zábavy na jeho účet.

Blížili se k němu naoko nenápadně, chvíli dokonce předstírali, že

je Pavel vůbec nezajímá, a Lojza začal provolávat:

„V pátém kole byl pryč! Dočista pryč!“

Pavel strnul. Proboha, páté kolo. Kdykoli četl zprávu o nějakém

zápasu a narazil na zmínku o pátém kole, bodlo ho u srdce. V pátém

kole přece klesl jeho tatínek mrtvý! A teď si tady povídají o pátém kole.

Snad ne dokonce o tom tatínkově?

„V novinách psali, že mu prý prasklo srdce...“ řekl jeden z hochů.

„Ale houby, žádné srdce! Carpi ho umlátil, to je to celé. S tím srd

cem to byla jen výmluva jeho fandů.“

Ano, nebylo pochyby, mluvili o jeho otci! Pavlovi se až hlava zamo

tala z těch nechutných řečí.

„Mizero!“ zařval a v rozčilení použil u něj velmi neobvyklý výraz.

Udeřil Lojzu dvakrát prudce do tváře a sám vzápětí dostal ostrou ránu

botou do holenní kosti. To ho ještě víc rozzuřilo.

„Mého otce urážet nebudeš, to si pamatuj,“ vyrážel ze sebe zlobně

i během boje.

Lojza se poťouchle a  vyzývavě uškleboval, přestože rány, které

dostával, byly určitě bolestivé.

Rozbít! Rozsekat! Zničit!

Ta slova vířila Pavlovi v  hlavě, když viděl Lojzův posměvačný

pohled.


31

Celou sílu a obratnost svého cvičeného těla dal teď do služeb hněvu,

vydrážděného Lojzovými urážkami. Jeho ruce bily jako kladiva,

a když oba upadli na zem, nohy mu pracovaly jako železná chapadla,

která ovinula protivníkovo tělo tak, že se nemohl ani hnout.

Ostatní hoši stáli nad tím divadlem jako zkamenělí. Jejich Lojza,

na kterého se vždycky dívali jako na nepřemožitelného, stěží odolává

tomu, koho ještě před několika minutami měli za bačkoru, do které se

dá beztrestně kopat...

„Lojzo, shoď ho ze sebe!“

„Ten je jako klíště, podívejte se!“


32

„Kdo by to do něj řek! Vypadal vždycky, jako by byl z másla!“

„Koukněte na ty svaly na nohou. To bude druhý Zeman!“

Výkřiky a rady se kolem protivníků jen rojily. Lidé se zastavovali,

volali na ně a pak je konečně jakýsi muž od sebe s námahou odtrhl.

„Styďte se! Na takové klukovské kousky jste už moc staří. A proč

jste se vlastně rvali?“

Lojza jen něco zabručel a kvapně se i s ostatními hochy vzdaloval.

Ale Pavel čestně zůstal.

„Urazil mého mrtvého tatínka,“ procedil skrze zuby. Muž na  to

ještě něco řekl, ale Pavel se už obrátil a chvatně odcházel. Toho dne se

stali z Pavla a Lojzy zapřisáhlí nepřátelé.


33

První návštěva Jezerní kotliny

9

V  Zátiší se Pavel většinou choval stejně jako ostatní hoši. Stýkal se

s dobrými i špatnými kamarády, nechyběl při žádné zábavě, na žád

ném podniku, který klukovský národ v okolí Zátiší uspořádal.

Ano, takový byl většinou Pavel! V létě plaval, hrál kopanou, tábořil,

v zimě bruslil, hrál hokej a jezdil na lyžích.

Ale vždycky dvakrát do  roka nadešla doba, kdy se Pavel změnil.

V těch obdobích se pak ani trochu nepodobal ostatním hochům ani

sám sobě z předchozích měsíců.

Někdy to trvalo jen pár dnů, jindy třeba i  týdny. První období

na Pavla přicházelo tehdy, když se čerstvá země rozvoněla podivnou

jarní vůní a když krajem zavály vlažné jarní větry. Jejich vanutí bylo

pro Pavla jako kouzelná hudba. Hudba přicházející z tajemných mod

ravých dálek, z neznáma plného tušených dobrodružství.

Druhé období nastávalo začátkem podzimu, kdy se horké dny

změnily ve zlaté, slunné hodiny, naplněné nasládlou vůní odumírání

a stříbrnými závoji babího léta, kdy se kraj chvěl smutkem z odchodu

léta a první listy žloutly a červenaly.

V těch zvláštních větrných dnech, ať jarních či podzimních, nestál

Pavel o  své kamarády ze Zátiší. V  těch dnech mu připadali nudní

a obyčejní. Oni přece nepociťovali nic z toho kouzla vanoucích větrů

a vůbec netoužili po něčem neobyčejném jako Pavel.

V  ty dny chodil jako ve  snách. Nikoho si nevšímal, ve  škole byl

nepozorný. Někteří hoši o něm v těch dnech říkali, že je nafoukaný,

jiní se mu smáli a přezdívali mu náměsíčník. Vždy když přišla jeho


34

doba, utíkal ven ze známých ulic, za město, a toužil utéct pryč, daleko,

kde by něco prožil.

I ve Spálených Mlýnech pocítil to staré vábení, když do městských

ulic vniklo jaro.

Toho roku přišlo jaro náhle a brzo se změnilo v téměř letní dny.

Slunce pálilo a hoši jako na povel začali nosit krátké kalhoty a koši

le. Staří, zkušení lidé sice prorokovali, že ještě přijde sníh a mrazíky, že

takové náhlé teplo nemívá dlouhého trvání, ale hoši se nestarali o to,

jak bude zítra. Oblékali se tak, jak bylo dnes!

Jednoho dne Pavel uposlechl tajemné volání a utekl z ulic Spále

ných Mlýnů. Vydal se na západ od města do kopců, které ho už před

tím dlouho lákaly.

Jak se vzdaloval od Spálených Mlýnů, pociťoval stále větší volnost

a rozjaření. Utíká pryč! Všechno nechává za sebou! I ty protivné kluky

s Lojzou v čele.

Nepochopitelně veselý a spokojený se ubíral opuštěnými roklemi,

přes řídké lesíky, přelézal kopce, přeskakoval potůčky, šplhal na skal

ky a znovu sbíhal do dolíků, zarostlých kyselou trávou.

Kraj vypadal opuštěně, byl skalnatý a ničemu se tu nedařilo. Sil

nice vedla daleko odtud, obce tu žádné nebyly, jenom rokle, neúrodné

úhory a skaliska.

Pak si Pavel vybral jako směr cesty jeden z  potoků a  proti jeho

proudu šplhal výš a výš.

Chvílemi se prodíral hustými křovisky, někdy tak pichlavými

a  neproniknutelnými, že přemýšlel o  tom, jestli by se raději neměl

vrátit. Ale nevzdal se.

Potok každou chvíli vytvářel vodopády a  Pavel je musel pře

konávat, pokud chtěl pokračovat ve  své výzkumné výpravě. Tak

šplhal po  skále, máčený padajícím proudem vody. Právě zase pře

konal jeden takový výstup. Potok měl nazelenalou vodu a  nejdříve

tekl klidně v korytě mezi skalními stěnami. Po obou stranách se táhly

dva úzké břehy, zarostlé sporou, tvrdou travinou. A zase plno křoví.

Pak se koryto zúžilo tak, že se břehy úplně ztratily, a potok se hnal

vtěsnaný jen mezi skalní stěny.

Pavel nemohl dál, leda by šel vodou. Zkoušel najít cestu jinudy

a na pravé skalní stěně objevil výstupky.


35

To bych nesměl být Zeman, kdybych se vrátil, pomyslel si pyšně.

Musím se dostat dál za každou cenu! A začal stoupat po nebezpečných

v ýčnělcích.

Výstupky ve skále se rozšiřovaly a příkrá stěna se měnila ve sráz

nou, zarostlou stráň. Tam už se dalo stoupat snadněji. Pavel nechal

potok hluboko pod sebou a  slyšel, jak tam dole řve a  hučí. Protější

stěna byla skoro kolmá, nikde místečko, na něž by člověk mohl stoup

nout bez nebezpečí, že se zřítí.

Pak se stráň náhle narovnala a Pavel stál na táhlé planince. Výhled

doprava zastiňovalo husté křoví a divoce rostoucí stromy, ale nalevo

viděl hlubokou průrvu a na jejím dně doběla pěnil potok, hučel z pro

pasti až nahoru k  Pavlovi, mezi kameny tam zpíval svou odvěkou

zelenou vodní píseň.

Pavel zvolna a velmi opatrně postupoval po okraji propasti, až se

mu náhle vydral z úst slabý výkřik překvapení. Vyvrácený strom ležel

přes propast tak, že se silnější částí kmene opíral o  protější skalní

stěnu, která v těch místech přecházela v plošinu.


36


37


38

Pavel zkusil stromem pohnout. Nic se nestalo.

„Podívám se tam!“ napadlo ho a hned se obkročmo posadil na kmen.

Pohyboval se po něm poposedáváním, až se dostal doprostřed propasti.

Hlava se mu motala a  srdce prudce bušilo, kdykoli pohlédl dolů.

Křečovitě se držel kmene, který byl naštěstí docela pevný a bezpečný.

Pavel se tak dostal až na druhou stranu.

Chvíli se zase prodíral houštím. Pak ale začalo řídnout a náhle se

Pavel ocitl na kraji skalní kotliny, na jejímž dně svítilo modré jezírko

a zelenala se tráva.

Jako kamzík seskákal po  skalních útesech až na  dno toho neob

vykle objeveného kousku země. K západu se kotlina otvírala do pus

tého skalního údolí. Celou ji zalévalo odpolední žhavé a jásavé slunce.

Pavel shodil tričko a zvolna vešel do vody. Byla studená, ale jeho

otužilému tělu to nevadilo. Opatrně kráčel dál.

Samý písek! Čistý, zlatý a hrubozrnný písek. Byl vidět i v průzrač

né vodě. Udělal několik temp. Po tiché hladině se rozběhla kola. Pavel

schválně hodně natahoval ruce i nohy, protahoval si celé tělo. Napínat

svaly mu působilo radost stejně jako kdysi, když doma cvičíval. Kde

jsou ty časy! Nechal toho hned po té strašné události.

Několikrát přeplaval jezírko a zkoušel přitom různé plavecké styly.

Pak ucítil pod koleny písek u břehu.

Vyšel z vody a cítil se silný, lehký. Měl chuť v té hebké trávě běžet

a dělat přemety, dokonce si zacvičil i svou oblíbenou sestavu prostných.

Potom dlouho jen tak ležel na suchém písečném břehu mezi vodou

a trávou. Voda mu smáčela paty. Opaloval se.

Byl spokojený a  šťastný. Ano, sem bude chodit! Sem, do  Jezerní

kotliny, jak ji hned pojmenoval. Tady se bude koupat, bude šplhat

po skalách, cvičit a běhat.

Nebe zrudlo a skály dostávaly oranžový nádech, když rozradostně

ný a spokojený Pavel opouštěl objevené území.

Šťastně překonal krkolomný můstek a sbíhal dolů do kraje roklin

a lučin, až se dostal do Spálených Mlýnů.

To už večer roztáhl v  ulicích své namodralé závoje, lidé chodili

po večerních nákupech a v oknech se rozsvěcovala světla.





Jaroslav Foglar

JAROSLAV FOGLAR


6. 7. 1907 - 23. 1. 1999

Jaroslav Foglar se narodil 6. července 1907 v Praze - Nuslích v Benátské ulici č.3. Studoval Veřejnou obchodní školu. Zaměstnán byl jako úředník, pedagogický pracovník, odpovědný redaktor časopisů Mladý hlasatel, Junák a Vpřed. Pod přezdívkou "Jestřáb" vedl po celý život skautské oddíly.

Foglar – Jaroslav Foglar – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist