načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Charlotta – Lenka Slívová

Charlotta

Elektronická kniha: Charlotta
Autor: Lenka Slívová

- Masarykovi byli moderní pár. Oba byli velcí idealisté, přemýšliví, kosmopolitní. Rebelovali v oblasti náboženství, manželství i výchovy dětí. Ne všechno ale tehdejší společnost ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 293
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: doslov Josef Císařovský
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5023-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Masarykovi byli moderní pár. Oba byli velcí idealisté, přemýšliví, kosmopolitní. Rebelovali v oblasti náboženství, manželství i výchovy dětí. Ne všechno ale tehdejší společnost dokázala přijmout.
T. G. Masaryk se uměl povznést nad malost poměrů a směřovat výše, proto si prozíravě vybral ženu, která pro něj představovala neustálou výzvu i inspiraci. Ztělesňovala také jinou kulturu, ukazovala mu možnosti nového sociálního uspořádání. Především však byla jeho věrnou oporou a pomocnicí. To Charlotta mu v zásadních chvílích, kdy chtěl emigrovat z Čech do ciziny, jasně řekla: „Ty musíš zůstat! Tvé místo je tady!“
Jaká byla? Charlotta byla ženou mnoha paradoxů. Byla světice i rebelka, myslitelka i příliš hodná máma. Snažila se v sobě spojit nespojitelné, zvládnout nároky dvou světů, světa konzervativního a světa moderního. Tříštila se v aktivitách pro své čtyři děti a z posledních sil pomáhala Tomáši Garrigue Masarykovi v mnoha jeho činnostech. Na vlastní zájmy jí příliš energie nezbývalo, přesto si však našla čas i pro sociální práci a práci v ženském hnutí. Knížka se soustřeďuje především na méně známé příběhy z Charlottina života a na nejvýraznější aspekty její osobnosti.

(žena T. G. M.)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lenka Slívová - další tituly autora:
Charlotta - Žena T. G. M. Charlotta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Charlotta

Žena T. G. M.

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Lenka Slívová

Charlotta: Žena T. G. M. – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Text © Lenka Slívová, 2018

Doslov © Josef Císařovský, 2018

ISBN 978-80-204-5023-4 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5234-4 (ePDF)

ISBN 978-80-204-5233-7 (ePUB)

ISBN 978-80-204-5235-1 (Mobi)


Lenka Slívová

Charlotta

Žena T. G. M.


Charlotta

Lenka Slívová

Žena T. G. M.

MLADÁ FRONTA



»»»» Americké dětství a mládí ««««

I.



» 9 «

» I. Americké dětství a mládí «

Narození Charlie

Lidé, kteří mě milují, mi říkají Charlie.

Brooklyn, 1850

Po kamenité ulici protínané jedoucími fiakry a lemované výstavními obchody kráčí rázným krokem mladý muž. Rudolph Garrigue dnes odešel z práce dřív, dostal totiž od poslíčka zprávu, že se mu narodilo třetí dítě. Třeba to bude konečně chlapec. Když se tu novinu dozvěděl, dodělal jen to nejnutnější, zamkl kancelář v  knihkupectví, které si otevřel v  arkádách hotelu Astor House,

1

a vyšel na rušnou newyorskou ulici. Čekala

ho cesta přívozem přes East River z  města New Yorku do  Brooklynu – domů za jeho ženou.

Po cestě si v hlavě probíral myšlenky z dnešních jednání. Prodej německých knih není v  Americe tak výnosný, jak očekával. Přitom tady v  roce 1846 jako nejnadějnější obchodní zástupce německé firmy F. A. Brockhaus provedl rozsáhlý průzkum trhu,

2

kdy navštívil Boston, Filadel

fii, Washington a New York, a později na lipském veletrhu přednesl příznivou zprávu o velkých příležitostech, jaké se v Novém světě pro knižní trh nabízejí. Jenomže skutečnost byla jiná. Překvapilo ho, jak rychle zde lidé opouštějí svou mateřštinu, jako kdyby to bylo nějaké stigma. Podle údajů, které získal od dobrého známého z imigračního úřadu, za posledních patnáct let přesídlilo do  Ameriky přes milion Němců, ale většina z nich byli chudí dělníci a farmáři, kteří neměli po večerech čas ani sílu knihy číst, natož aby si vyhradili peníze na jejich koupi.

3

Německá kultu

ra tady upadala. Tohle on ve své rodině nikdy nepřipustí.

Převozní loď mezitím doplula do přístavu a Garrigue si mávnutím ruky objednal drožku do  Court Street. Byl stále zcela zabrán do  svých úvah. Nemůže přece zklamat svého zaměstnavatele, pana Heinricha Brockhause, který mu věřil a vyslal ho do Ameriky, aby zde dobyl knižní trh. Možná by měl důvěřovat svému instinktu a pokusit se jít na to jinak. Nebude knihy jen přeprodávat, ale zkusí publikovat i vlastní tisky, mohl by třeba vydat nějakou výpravnou encyklopedii. Jen kdyby se všude nerozmáhaly veřejné knihovny. Ty by mohly jeho úsilí dokonale zhatit. Bude muset vymyslet něco, jak na ně vyzrát.

Na chvíli se z drožky zadíval směrem do ulice. Viděl množství žebráků a silně nalíčenou irskou ženu prodávající noviny, která byla známá tím, že své zákazníky okrádala. Přece jen si před těmi třemi lety, kdy se

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 10 «

sem přestěhoval, myslel, že v  téhle čtvrti bude bezpečněji. Teď tu bylo tolik zlodějů, že si na ulici nemohl být jistý ani statný muž, a od přístavních doků se už nedalo ani ve zdraví vyjet vozem. V nedalekém irském slumu na  Five Points propukly nedávno rozsáhlé nepokoje, výtržníci v  noci zapálili celé řady domů zámožných obyvatel a  pak ještě mařili práci hasičských sborů. Nejhorší bylo, že se ti buřiči začali shromažďovat v přístavu, kde ožebračovali cestující z lodí. Ztracené kufry a drobné potyčky tu byly na denním pořádku. Buřiči měli zřejmě v plánu obsadit a uzavřít celý přístav, aby tudy do města nevnikli další darmožrouti, kteří by v  budoucnu zabrali jejich pozice. Garrigue si v  duchu umínil, že proti tomu musí sám zasáhnout. Napadlo ho také, že by měl svou manželku, dvě malé dcerky, Emilii a  Augustu, a  to novorozeně přesunout někam do většího bezpečí a blíž k vlastní práci.

Není to tak dávno, co se sem sám z Evropy přistěhoval, aby v Americe začal nový život. Psal se rok 1847, v Evropě to začínalo vřít, nespokojenost chudých vrstev s feudálním útlakem dosáhla vrcholu, ve vzduchu byla cítit revoluce. Jemu se právě tehdy konečně podařilo přesvědčit nadřízené, že jeho plán prodávat německé knihy Američanům musí přinést úspěch. Vydal se na cestu naplněný sebevědomím, a jen co připlul do Ameriky, pustil se do práce s razancí sobě vlastní. Přivezl si kapitál, díky kterému si v červnu otevřel první obchod, a už na podzim, 15. září 1847, se stihl i oženit s Charlotte Lydií Whitingovou, dcerou z vlivné chicagské rodiny, kterou si vyhlédl už při první cestě do USA a zasnoubil se s ní. Práce bylo tolik, že neměl čas cítit se jako cizinec. V Novém světě se rychle zabydlel, bez potíží se přizpůsobil všem novotám. Tento dar zdědil po svých předcích, francouzských hugenotech, zvyklých na velké přesuny a  stále nové životní výzvy. Rudolph Garrigue dostal do  vínku jejich nezávislého ducha, a  když přišla nabídka na  studia a  práci v  Německu a později i vyhlídka na Ameriku, nebál se chopit příležitosti. Vždycky ale toužil mít trvalý domov a v něm ženu a děti, které respektují pána rodiny.

Drožka ho dovezla až na konec křižovatky Caroll a Smith Street, kde poručil zastavit. Zaplatil drožkáři a zamířil k obchodu, kde koupil čerstvé květiny pro ženu. Zbytek cesty k domu na Court Street došel pěšky. Už se na nový přírůstek v rodině těšil.

» 11 «

» I. Americké dětství a mládí «

Americký domov

V Americe se všechno denně mění, nic není stabilní.

Rudolph Garrigue

V krbu brooklynského bytu praskalo dřevo a celý byt byl příjemně vytopen. Nahoře v  matčině pokoji se nad novorozenětem skláněla babička Cecilie a ve vedlejším pokoji spaly pod dohledem služky dvě malé sestřičky. Charlotte Garrigue, Charlie, jak jí začali říkat hned po narození, přišla na  svět 20. listopadu 1850 a  dostala jméno po  své matce. Charlotte Lydia Whitingová Garriguová se tak stala za krátké období tří let potřetí matkou, což bylo v  souladu s  tradicí jejích puritánských předků, kteří měli podobně odvážného ducha jako francouzští hugenoti, ale mnohem užší vztah k tradici.

Puritáni, reformovaní anglikánští protestanti žádající očistu církve a větší svobodu, se poté, co neuspěli doma v Anglii, vydali za oceán, kde chtěli na náboženském základě založit dokonalou společnost. První loď, Mayflower se sto dvěma poutníky na palubě, vyplula 6. září 1620 z anglického přístavu Plymouth a po strastiplné plavbě plné bouří a nemocí zakotvila v polovině listopadu v americkém přístavu Cape Cod. Už v průběhu plavby zemřelo na  rozličné nemoci a  vyčerpáním pět pasažérů, a dokonce se tu narodilo jedno dítě. Když se konečně vylodili na pobřeží Nového světa, první rok v nové zemi přežila jen asi polovina z nich. Mezi nimi byl předek Lydie, John Alden.

Lydiini příbuzní byli lidé velmi zbožní, kteří se přesto nevyhýbali žádným materiálním výdobytkům ani spojení se světem obchodu. V důsledku minulého útlaku pod britskou korunou chovali přirozený odpor k aristokracii a byli nakloněni novým, moderním formám vlády, v osobním životě ale zůstávali v  zajetí pevných náboženských tradic. Hlavní autoritou rodiny byl muž, žena se měla k  manželovi jakožto zástupci Boha na  zemi chovat s  co největší poslušností a  pokorou. Manželství bylo naplněno, když bylo láskyplné a  plodné, což se stalo Lydiiným krédem. Dbala o  to, aby její muž, když přijde po  práci domů, našel vše v perfektním stavu a mohl se těšit z toho, že jejich domov je bezpečným útočištěm, kde si může odpočinout a  kde ho čekají vzorně vychované děti. Lydia svého muže ničím neobtěžovala. Byla jeho andělem, a pokud to Rudolph dovolil, i jeho duchovní rádkyní.

Tři měsíce po  svém narození byla Charlie v  rodném domě pokřtěna  unitářským pastorem Frederickem A. Farleym. Vybrala ho babička,

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 12 «

protože se jí tento oblíbený netradiční kazatel, který ctil svobodu myšlení víc než dogma, velmi zamlouval. Matka a babička dbaly na to, aby děti vyrůstaly v duchovním společenství a svůj život založily na pevné víře v Boha a jeho řád. Životní styl ve městě byl přece jenom stále chaotičtější a anonymnější, a to bylo potřeba něčím vyvážit.

Rudolph Garrigue takovou potřebu náboženského života nikdy neměl. Svým dětem nikdy žádnou příslušnost k církvi nevnucoval a nechával věcem volný průběh. Od  Lydie si tu a  tam dal v  něčem poradit, ale raději spoléhal sám na  sebe. Veškerou jeho energii pohlcovaly starosti o obchod, a přestože si to nechtěl připustit, stále víc přemýšlel o tom, jak zaopatřit svou rozrůstající se rodinu. Prodej knih nezaručoval žádný stabilní a už vůbec ne nadstandardní příjem a Garrigue měl stále méně času věnovat se sobě a svým osobním potřebám. Často říkal, že se v Americe všechno každým dnem a každou hodinou mění a že největším uměním je udržet krok s vývojem věcí. Zaskočilo ho, že téměř vše, co se o podnikání naučil v Evropě, ve Státech neplatilo. Zoufale mu tady chyběla stabilita, na jakou byl zvyklý z domova. V Americe v mnohém panoval chaos a bezbřehá svoboda, na nějaké obchodní tradice a dlouhodobé vztahy se zákazníky tady mohl zapomenout. Zdálo se, že ve hře je i nekalá konkurence a škodolibá závist. Nebylo vzácností, když obchodní soupeři ve snaze někoho se zbavit nebo se pomstít použili praktiky běžné na Divokém západě – nechali podnik konkurenta jednoduše lehnout popelem.

Ničivé plameny pustošily jeden obchod za  druhým a  v  roce 1852 málem do základů vyhořel i podnik Rudolpha Garrigua. Protože neměl firmu pojištěnou a požár způsobil značné ztráty,

4

nezbylo než začít rych

le jednat o náhradě škod, a hlavně přijít s novou strategií. Napadlo ho, že spojí síly s jiným knihkupcem a pokusí se zachránit svou společnost pomocí obchodního partnerství. Už na Vánoce 1852 měl i vyhlédnutého ideálního společníka. Vzpomněl si na staršího kamaráda z mládí, s nímž byl kdysi na  stáži ve  firmě Herold und Wahlstab v  severoněmeckém Lünebergu. Friedrich W. Christern, který před časem přijel na Garriguovo pozvání do Ameriky a ve Filadelfii si založil vlastní knihkupectví, byl podobného obchodního smýšlení i  nátury. Spojení se nakonec ukázalo jako přínosné pro obě strany – Garrigue měl známosti, Christern peníze. Obnovili „řádné německé knižní centrum“ na  Barclay Street 4 v  hotelu Astor a své přátelství zpečetili tím, že se Christern oženil s Garriguovou starší sestrou Emilií.

Jejich společným úsilím se nakonec Garriguův obchod dostal z nejhoršího a noví společníci byli brzy schopni doplnit sklady o novou vy

» 13 «

» I. Americké dětství a mládí «

branou literaturu a začali tisknout katalogy, aby se čtenáři v jejich rozsáhlé nabídce vyznali. Dokonce se pustili i do vydávání vlastních knih. Zdálo se, že všechno je na dobré cestě, ale jen do roku 1854, kdy jejich obchod s knihami opět někdo v noci podpálil, takže do rána zbyly z celého podniku jen ohořelé police a skříně. Tentokrát shořel i pracně připravovaný rukopis Brockhausovy Ilustrované encyklopedie a nově koupené stroje. Ale co bylo nejhorší, majitelé opět neměli uzavřenou platnou pojistku. To už bylo moc i na Rudolpha Garrigua. Když spatřil tu spoušť, na místě se rozhodl s podnikáním v této oblasti jednou provždy skončit. Oba společníci opustili „německé knižní centrum“ v hotelu Astor a v následujícím roce se jejich cesty nadobro rozešly. Christern zůstal v oboru a otevřel si pobočku jinde, Garrigue byl odhodlán zkusit štěstí v nějaké jiné oblasti.

Jen díky své cílevědomosti a schopnosti navazovat ve městě důležité kontakty nemusel Garrigue vystavovat svou rodinu nejistotě dlouho a čekání na novou příležitost se zbytečně neprotahovalo. Na doporučení vlivného J. J. Astora přišla nabídka od Německé společnosti města New York, aby se Garrigue stal jejím prezidentem, a on funkci s chutí přijal. Protože nebyl v té době příliš movitý, rada mu slíbila vyplácet rentu, což nebylo u takových funkcí obvyklé. Přes tento post se pak dostal k práci pro imigrační úřad, což bylo přesně to, co si vždycky přál dělat. Konečně byl přímo u  zdroje potíží a  mohl napravovat, co ho nejvíc trápilo. Byl přesvědčen, že jako příslušník místní elity má povinnost být ochráncem morálky, a čerpal pocit naplnění z toho, že v Brooklynu může ovlivnit dění ve městě. Stal se komisařem pro migraci na imigračním úřadě v Castle Garden,

5

což byla první stanice, která měla odbavovat cestující

z  lodí, jakási předchůdkyně dnešní Ellis Island. Jedním z  ušlechtilých záměrů bylo nové přistěhovalce chránit před divokými podmínkami, které panovaly v  přístavu. Před jejím vznikem byli totiž nově příchozí okrádáni, podvodníci jim nabízeli levné ubytování a stravu, ale vzápětí jim bez další úplaty odmítali vydat kufry, muži byli verbováni na lacinou práci a ženy byly lákány, aby následovaly kuplíře do domů pochybné pověsti.

Na svou dobu byla instituce Castle Garden skutečně přelomová,

6

na

stolila zcela novou úroveň v jednání s přistěhovalci: v hale bylo zařízení pro odpočinek po plavbě, byla tu směnárna a salonky, kde se poskytovalo poradenství na další cestu, daly se tu koupit lístky nebo vyměnit peníze. Aby se zamezilo krádežím, zavedli tu také důmyslný systém pro odbavování zavazadel. Asistenti komisařů, takzvaní agenti, měli povinnost

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 14 «

cestující prohlédnout a vyčlenit nežádoucí osoby stranou. Nemocné nebo nezabezpečené posílali na  ostrov Ward, prchající vězně odvedli do  vězení.

Imigrační úřad v Castle Garden vracel městu řád a Garrigue se o to nemalou měrou zasloužil. Za ty tři roky, co tu pracoval jako komisař, neměl nouzi ani o vzrušující zážitky. Jeden takový prožil 7. května 1856.

7

Úřad totiž při svém vzniku vzbudil nevoli u dvou skupin obyvatel. Měli jej na  mušce přístavní šejdíři, kteří kvůli němu přišli o  své podezřelé kšefty, a  proto si hledali sebemenší záminku, jak se pomstít, a  kromě toho byla imigrační komise v Castle Garden pod drobnohledem městské radnice, které nebylo po chuti, že přišla o kontrolu nad tak významným bodem města. Radní proto nalíčili past, jejímž účelem bylo pověst úřadu poškodit.

Vyslali radního Jacoba Smitha, který se v přístavu domluvil s místními gaunery, a ti na právě kotvící lodi St. Nicholas začali bez ohlášení rychle vykládat zavazadla, která odváželi bez vědomí komisařů z  Castle Garden na neznámé místo. Když šejdíři se zavazadly opouštěli loď, se zlomyslným  úšklebkem cestujícím na  palubě oznámili, že své věci naleznou v  jiném přístavu a  možná taky vůbec ne. Zmatení pasažéři, většinou z Německa, s hrůzou sledovali, jak odnášejí jejich jediný majetek, a začali panikařit. Když se muži z ochranné čety imigračního úřadu snažili šejdíře chytit, ti vytáhli zbraně a pohrozili, že je postřílí. Situace byla vážná. Nakonec se ochrannému komandu podařilo přístavní gang rozptýlit a kufry zachránit. Rudolph Garrigue pak v hale německé cestující uklidňoval a snažil se jim v jejich mateřštině situaci vysvětlit. Mezitím ale do haly vnikl zbytek gaunerů, kteří začali komisařům vyhrožovat noži. Byla povolána policie a incident se nakonec naštěstí obešel bez zranění. Garrigue přišel domů vyčerpaný a s pochybnostmi v mysli. Druhý den psaly o aféře a neutěšeném stavu v přístavu všechny větší deníky a Garrigue se po tomto zážitku začal rozmýšlet, zda má v úřadu vůbec zůstat, ohrožení ze strany přístavních gangů bylo soustavné a  vypadalo to, že se situace nezlepší. Uvědomoval si, že kdyby se mu něco stalo, pro jeho rodinu by to znamenalo velké problémy. Nakonec se ale rozhodl zůstat.

Koncem roku 1856 zažila také Lydia Garriguová nepříjemné chvíle. Zpravidla trávila svůj čas s dětmi, s babičkou Cecilií a dvěma služkami v  bezpečí svého nového bytu v  Hicks Street na  Cobble Hillu, kam se přestěhovali, aby měli po narození dětí víc místností. V té době už totiž byla matkou šesti potomků, po  Charlie se v  roce 1852 narodil Walde

» 15 «

» I. Americké dětství a mládí «

mar,  roku 1854 Isabella a  rok nato Evelyn. Byt byl plný života, jak si Garriguovi vždycky přáli, a  pokud to bylo možné, trávily děti většinu času vzadu za domem na zarostlé zahradě. Lydia se o ně pečlivě starala, četla jim, učila je, dbala, aby měly dostatek pohybu, a venku s nimi na čerstvém vzduchu pravidelně cvičila. K tomu musela vést domácnost a rozdělovat služkám úkoly. Občas byla na děti i na služky příliš mírná, na příkazy a rázná slova tu byl otec.

S  malou dcerkou Charlie nebyly nikdy žádné problémy. Odmalička to byla klidná a poslušná holčička, kterou nemusel nikdo pobízet k práci ani k povinnostem, navíc se dokázala celé hodiny sama zabavit. Stačily jí k tomu třeba různobarevné mušle od strýce, který byl námořní kapitán.

Jednoho teplého letního dne, někdy ke konci srpna 1856 (Lydia byla opět dva měsíce v radostném očekávání), se v domě stala zvláštní příhoda.

8

Nejmladší z Garriguových sloužících, Caroline Kuckucková, utekla

před dům s jedním z Lydiiných dětí v náručí. Všimla si toho jiná služka, která spěšně zavolala paní domu. Lydia okamžitě vyběhla na  schody před domem a viděla, jak dva neznámí lidé, muž a žena, drží Caroline pod rameny a hlasitě na ni něco pokřikují, zatímco Caroline drží v náručí její dítě. Obávala se nejhoršího, únosy dětí a následné vydírání bohatých rodičů bohužel byly na denním pořádku, a tak na služku křikla, ať se okamžitě vrátí s dítětem domů. Dívka nereagovala. Lydia proto nařídila jiné sloužící, aby ihned zavolala policii, a sama vyběhla neohroženě ven směrem k  podivné trojici. Neznámý muž jí naštěstí po  důrazném naléhání dítě předal, ale služku popadl a vlekl ji pryč. Lydia mohla jen bezmocně přihlížet, jak všichni tři mizí v  ulici za  rohem. Příběh měl dohru u soudu.

Zdálo by se, že v tomto případě budou Garriguovi jednoznačně stranou žalující a právem obviní neznámou dvojici z únosu služky z jejich domu. Ale nakonec to dopadlo jinak. V případu stanul jako žalobce majitel ubytovny Frederick Munchausen a  obžalován byl Rudolph Garrigue. Manželé Garriguovi se museli dostavit k  soudu ke  křížovému výslechu. Munchausen o Caroline tvrdil, že je to jeho dcera, kterou Garriguovi unesli, a požadoval její navrácení. Během křížového výslechu se ale situace vyjasnila. Ukázalo se, že dívka Garriguům celou dobu lhala. Tvrdila, že nemá rodiče, a neuvedla své pravé jméno. Ve skutečnosti se jmenovala Mena Munchausenová a patřila k oné neznámé dvojici.

Bylo zajímavé, jak se Caroline Kuckucková alias Mena Munchausenová do domu Garriguů vůbec dostala. Byl za tím velmi smutný příběh. Dívka byla v minulosti svedena jedním z klientů otcovy ubytovny,

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 16 «

rodina ji za to zavrhla a poslala do zařízení pro choromyslné na ostrov

Ward, kde ji při jedné pochůzce objevil Rudolph Garrigue. Chtěl dívce

poskytnout šanci, jak se ze zpackané situace dostat, a po poradě doma

si ji vzali k  sobě a  dali jí práci pomocné služky. Při výslechu Caroline

uvedla, že měla paní Garriguovou velmi ráda, protože to je moc milá

a  hodná paní, a  nechtěla od  Garriguů odejít, protože s  ní v  porovnání

s  jinými nadřízenými zacházeli laskavě. Soud nicméně nakonec uznal

právo rodičů na dceru. Rudolph Garrigue dívce velkoryse zaplatil mzdu

za celý následující měsíc a slíbil, že jí na adresu otcovy ubytovny zašle

její prádlo a  zbytek osobních věcí. O  celém případu dvakrát podrobně

referoval The New York Herald (20. a  24.  srpna 1856), který uveřejnil

i celý průběh křížového výslechu,

9

takže se veřejnost do detailů dozvě

děla, k čemu vlastně u Garriguů došlo.

Po incidentu se služkou a čerstvých neblahých zkušenostech z imi

gračního úřadu Rudolph s  Lydií usoudili, že v  této části města už pro

jejich rodinu není bezpečno, navíc byt byl teď příliš malý pro jejich roz

růstající se rodinu. Rozhodli se proto, že se přestěhují někam, kde ještě

nástrahy města nebyly tak nebezpečné a kde se aspoň zčásti zachoval

venkovský duch. V té době se mnoho obchodníků a příslušníků městské

elity stěhovalo z  jádra bobtnajícího města a  z  centra přistěhovalectví,

z  Manhattanu a  Brooklynu, do  klidných oblastí Morrisanie, kde ještě

nebylo tak přelidněno a nehrozila tu ani tak vysoká kriminalita. A Ru

dolph Garrigue byl připravený udělat všechno pro to, aby se tam jeho

rodina mohla přemístit co nejdříve.

» 17 «

» I. Americké dětství a mládí «

Zahrady v Morrisanii

Matka snila o životě v pastorálním společenství.

C. G. M.

Morrisania byla původně rozsáhlé panství aristokratického rodu Morrisů, vyhlášené svou jezdeckou dráhou. Rozkládala se severně od ostrova Manhattan a  zachovala si doposud svůj venkovský ráz, působila spíš jako magická zahrada než část městské zástavby. Kam oko dohlédlo, táhly se lány s obilím a kukuřicí, krávy tu spásaly husté travnaté pastviny, na jejichž okraji byly jablečné sady. Jen tu a tam se uprostřed té zeleně rýsovala nějaká vilka s velkou okolní zahradou ohrazenou kamenným plotem. Za plotem většinou do ulice prorůstaly větve lísek s oříšky a keře maliníku pro občerstvení kolemjdoucích. Podle pamětníků tady v noci „ještě houkaly sovy, které našly útočiště v cedrových hájích“.

Lydia už se nemohla pobytu v Morrisanii dočkat. V dětství tady s rodiči bydlela a znala krásy i nástrahy všech míst této části ostrova. Člověk tu musel být opatrný, na mezích stále žilo několik druhů hadů a občas se v trávě našly i zatoulané suchozemské želvy, kterým v dětství říkali „to zvíře se sedlem na zádech“. Ale jinak to byl učiněný ráj pro děti a i rodiče si tady, vzdáleni ruchu New Yorku a Five Points, mohli oddechnout.

Brooklyn sice měla Lydia také ráda, zažila tu deset let svého manželství, nicméně s  úzkostí sledovala, jak se město nekontrolovatelně rozrůstá. Zdálo se jí, že je den ode dne méně poznává. Záchytných bodů ubývalo a  lidé vůči  sobě začínali být nebezpečně odtažití. Chtěla navíc změnu a  toužila nechat za  sebou všechno nepříjemné. Dva požáry v  knihkupectví manžela, jeho patálie v  imigrační komisi, kde ho málem zabili, zkorumpovaní politici na radnici a nepokoje v přístavech, to všechno Lydia citlivě vnímala a jediné, oč jí v tuhle chvíli šlo, bylo bezpečí rodiny. Vracela se s dětmi do míst svého dětství, aby jim mohla dát dobrý základ do života a vychovat z nich slušné lidi. Věřila, že jí k tomu pomůže příroda i ona venkovská idyla.

Lydia už od mládí snila o životě v nějaké utopické společnosti, kde by byly vzájemné vztahy lidí bez poskvrny. Jako mladá dívka se chtěla zúčastnit experimentu na Brookově farmě,

10

založené unitářským kaza

telem Georgem Ripleyem, lákaly ji totiž představy transcendentalistů o komunitě, kde lidé žijí jako v nebi na zemi a snaží se spolu vybudovat nový Jeruzalém. Tehdy se odhodlala a napsala dokonce kazateli a spisovateli R. W. Emersonovi, který s hnutím zpočátku sympatizoval, že by

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 18 «

se ráda na  Brookovu farmu osobně přijela podívat. Z  plánu sice sešlo, ale touha prožívat život v  nějakém pastorálním společenství a  dosáhnout duchovní dokonalosti ji nikdy neopustila. Mluvila o tom s kolegyní ze své současné domovské církve Jane Farleyovou, ženou kazatele F. A. Farleyho, kterou sama velmi obdivovala. Jane Farleyová se dobře znala s Almirou Barlowovou, která na Brookově farmě strávila hodně času a lidé ji tam milovali pro její „velké srdce plné něhy“. Po svém návratu z  farmy byla údajně Almira jako proměněná, nikdy nemyslela na sebe a byla svému muži naprosto oddanou pomocnicí. Takovými ideály Lydia žila a příklady podobných žen v ní vyvolávaly touhu se jim vyrovnat.

S  Jane si často povídaly o  tom, jak se lidé v  Brookově komunitě pokoušeli zavést stejné možnosti pro všechny v oblasti vzdělání i pracovních příležitostí, hodlali zrušit rozdíly mezi muži a ženami a zrušit otroctví. Všichni pastoři tam se zápalem kázali podobné průkopnické myšlenky a zdejší ovzduší bylo plné svobody a obnovené naděje. Později to dopadlo jinak, než se očekávalo. Část lidí sem jezdila jen kvůli exotice – ti se zdrželi pár dní, většinu času jen okukovali, co dělají druzí, a nikdy nepřiložili ruku k dílu. Říkalo se jim „idealističtí turisté“. Z těch zbylých asi sedmdesáti stálých členů komunity se málokomu chtělo soustavně pracovat. Pokud vůdce komunity navrhl nějakou činnost, kterou by se mohli uživit, většinou šlo o úmornou práci na poli nebo o obsluhu těžkých strojů, a téměř všichni se vymluvili. Tahle svobodomyslná komunita nakonec nechvalně, ale nikoli překvapivě proslula tím, že se dostala do  značných dluhů a  v  roce 1847 zkrachovala. To ale nijak neoslabilo Lydiino nadšení pro podobné iniciativy; právě v té době se měla vdávat a byla přesvědčená, že takový klidný kout plný dobré vůle dokáže sama vytvořit tam, kam ji Prozřetelnost zrovna postaví. Když teď ve své vlastní domácnosti zodpovídala za  životy šesti dětí, které ji zahlcovaly různými požadavky, nebylo divu, že občas zalétla v myšlenkách do West Roxbury a  svého vysněného života založeného na  dokonalém duchovním společenství.

Stěhování do Morrisanie zabralo víc než týden, vůz s rodinným majetkem putoval mezi Hicks Street a přístavem hned několikrát a náklad se musel převážet přes průliv East River do Morrisova přístavu a odtud ještě přes celý ostrov až na křižovatku Boston Road a Fifth Street. Poté co se otec Rudolph sám vypravil do nového domu, aby se ujistil, že to hlavní už je na svém místě, určil datum odjezdu a celá početná rodina se radostně vypravila do nového sídla.

» 19 «

» I. Americké dětství a mládí «

Lydia s babičkou Cecilií si oddechly, když cestou k novému domovu objevily kostel a školu kongregační církve. Potěšilo je také, že celý ostrov protínala nová železniční dráha guvernéra Morrise. Většina otců rodin měla práci dole na Manhattanu a vše, co jim usnadnilo složité dojíždění do práce, bylo vítáno. Jejich dům stál uprostřed rozlehlé zahrady a děti výskaly nadšením, když zjistily, že se všude kolem táhnou nekonečné ovocné sady. Hned první den se vypravily na  prohlídku okolí a  v  nedaleké přepychové vile se seznámily s první kamarádkou, veselou dívkou, která byla slepá.

Ženy mezitím přizpůsobily celý morrisanský dům plnému provozu. Zdálo se, že v Morrisanii bude všechno tak, jak si Garriguovi přáli. Domu vévodil honosný salon v přízemí, pokoje byly vzdušné a plné světla a bylo jich dost pro děti i dvě služky. Bujně rostoucí zahradě plné keřů vévodil urostlý dub. Tady si konečně vytvoří domov, o jakém snili, a zajistí dětem nerušené dětství. Při první večeři všichni usoudili, že se rozhodli dobře. Otec Rudolph uvítal, že má odsud blíž do centra New Yorku, kde pracoval, a už plánoval, kam děti vezme za kulturou.

Po večeři si Lydia při pohledu na děti uvědomila, jak je šťastná. Nejlépe se vždycky cítila doma se svou rodinou. Tady bylo její místo a  ani si nedokázala představit, že by to mohlo být jinak, vždyť na ní závisela péče o šest dětí. Nikdy jí ale nebylo lhostejné, co se děje ve městě a jak jsou na tom ostatní, četla noviny a chtěla pomáhat druhým aspoň radou nebo útěšným slovem. Slibovala si, že jen co děti trochu odrostou, začne se víc zapojovat do  života místní komunity. Uvědomovala si, že nemůže čekat na nějakou ideální dobu, která možná nikdy nenastane. Rudolphovi se v posledních letech podařilo dosáhnout významného postavení v úřadu, a i on měl své plány, takže budoucnost rodiny vypadala nadějně.

Dny v Morrisanii poklidně plynuly. Babička s Lydií měly dobrý pocit, že se v novém prostředí rodina rychle zabydlela. Dobře se zapsali v nové církvi a pro některé děti se podařilo sehnat místo v právě otevřené škole. Děti trávily část dne ve škole nebo se soukromými učitelkami a odpoledne si společně hrály na  zahradě, objevovaly nové druhy květin, zakládaly si herbáře nebo sbíraly kameny a  třídily je. Malá Charlotta kolem sebe shromáždila několik dětí a založila pro ně „klub šťastné hodinky“, Happy Hour Club.

11

Pozvané děti tu společně tančily, dováděly a občas si

musely připravit i nějaký program pro ostatní, zazpívat nějakou píseň, povědět něco o  knížkách, které četly, nebo přednést zajímavý úryvek. Když bylo teplo, matka se služkami připravily dětem malou cisternu s  vodou na  bojové hry. Lydia dávala dětem volnost, pokud dodržovaly

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 20 «

zásadu: „Hrej si, když se hraje, pracuj, když se pracuje.“ Nebyla nouze o  stále nové zážitky. Vlastník panství, pan Morris, byl majitelem černých otroků, takže se děti v sousedství potkávaly i s několika osobami tmavé pleti.

Nejdůležitější chvílí dne byl otcův večerní příjezd. Když pan Garrigue přicházel od vlaku, kterým se každý den vracel z práce, děti už ho čekaly u branky, a jakmile se objevil, pověsily se na něj ze všech stran a táhly ho domů.

Po  jedné příjemné večeři s  rodinou se Rudolph Garrigue začetl do  novin. Článek v The New York Times popisoval příběh bratrů Harperů, majitelů významného knižního vydavatelství a tiskárny,

12

kteří se v po

slední době museli potýkat s celou řadou zničujících požárů. Při jednom shořelo celkem šestnáct budov, přitom lehly popelem jak stroje, tak zboží téměř za milion dolarů. Z tiskárny zbyl po požáru jen komín trčící nad beztvarou masou zřícených domů. Jediné, co bratrům zůstalo, bylo několik ohořelých tiskárenských desek, jméno firmy a její silně zredukovaný kapitál. Bratři se ale údajně nehodlali vzdát, naopak chtěli situaci využít a začít jinak a lépe. Brzy po katastrofě objednali dvacet nových parních tiskařských strojů a začali plánovat rozsáhlou rekonstrukci budov. Nový závod měl být lépe organizovaný a také zabezpečený proti požáru. Pod článkem byl inzerát protipožární pojišťovny.

Garrigue se zamyslel. Ještě se tak úplně nevzpamatoval ze ztráty vlastního podniku, ale zaimponovalo mu, jak jeho kolegové v branži uvažovali a co nabízel inzerát. Šlo o to, postřehnout i v tragické situaci budoucí možnosti. Něco by se mělo udělat, aby se majitelé nemovitostí a  podniků nemuseli obávat, že během jednoho dne přijdou o  všechno, na čem léta usilovně pracovali. Rozhodl se, že si o tom promluví s vlivnými lidmi z Německé společnosti města New York, které byl stále členem, a že osloví i několik dalších známých s nápadem, který mu už delší dobu ležel v hlavě.

Brzy byla svolána schůze a  Garrigue předložil pozvaným hostům svůj plán německé protipožární pojišťovny. Garriguovi kolegové zpočátku váhali, především chtěli dobře zvážit rizika. Požáry přece kdysi zruinovaly třiadvacet firem nabízejících protipožární pojištění, které nebyly schopné pokrýt tak masové ztráty, navíc v  poslední době jen v  samotném New Yorku vznikly desítky firem nabízejících stejný druh pojištění. Bude třeba spojit síly, získat dostatečný kapitál a nějak se odlišit.

Garriguova neúnavná aktivita se vyplatila, dokázal si na svou stranu získat obchodního magnáta Conrada Poppenhusena a spolu s něko

» 21 «

» I. Americké dětství a mládí «

lika dalšími obchodníky se stal zakládajícím členem protipožární pojišťovny Germania,

13

která se měla stát i  jakýmsi sdružovatelem dalších

pojišťoven. Vůbec prvním prezidentem se stal nakrátko Richard M. Hoe, vynálezce tiskařského rotačního stroje a Garriguův přítel, který bydlel s  rodinou rovněž v  Morrisanii. Projekt bylo třeba velice důkladně rozpracovat a  připravit. Germania nakonec získala ke  spolupráci ředitele 29 firem a brzy se mohla zaštítit kapitálem v hodnotě 8 200 000 dolarů. Konečně 15. března 1859 přinesl Garrigue domů své rodině čerstvý výtisk The New York Times s tímto článkem:

Březen 1859. Společnost Germania je nyní připravena přijímat

vaše objednávky a vyřizovat vaše pojistné záležitosti. Jméno spo

lečnosti je inspirováno osmačtyřicátníky, německou emigrací

do  Spojených států v  roce 1848, která se nebála bojovat proti

aristokratické nadvládě a  přijela do  Ameriky za  svými politic

kými právy. Prezidentem společnosti je Maurice Hilger, němec

ký přistěhovalec, jeho tajemníkem je Rudolph Garrigue, rodák

z Dánska, učený muž se skvělými literárními zkušenostmi. První

pobočka bude otevřena na Beekman Street 5.

14

Lydia se snažila přes mužovo rameno dočíst celý článek až do konce, houpajíc přitom malého Rudolpha Harolda opřeného o  její bok, a  když si přečetla zmínku o  učenosti svého muže, nemohla skrýt dojetí. Dosud měla v  živé paměti situaci, jak se jméno Garrigue objevilo v novinách ve velmi pochybné souvislosti, a měla radost, že se situace obrátila. Celá rodina byla v  povznesené náladě, i  děti byly na  tatínka patřičně hrdé. Lydia potom stránku vystřihla a založila do černé složky k ostatním významným výstřižkům. A Rudolph si přitom uvědomil, že musí nechat jejich dům brzy řádně pojistit.

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 22 «

Salon u Garriguů

Není zásluhou z dobrého rodu pocházet,

zásluhou je dobrý rod založit.

Rudolph Garrigue

Morissania, 1862

Výstavný prostorný salon, kterému dominoval slavnostně uchystaný stůl, byl připraven k  večeři. Pokoj byl lemován sedačkami potaženými sametem, na zdech visely obrazy starých mistrů a celému prostoru vévodila mosazná petrolejová lampa. Irské a  německé služky, k  nimž se v tomto domě všichni chovali obzvlášť laskavě, přinášely na stůl talíře. Po zaznění mosazného zvonu se ze všech stran začaly sbíhat děti, které při vstupu do salonu uctivě zpomalily. Za nimi do salonu důstojně kráčeli Garriguovi a babička Cecilie. Nedělní večeře začínala.

Tak jako úplně všemu v domácnosti u Garriguů, i tady u večeře energicky velel otec Rudolph, „papá“, jak jej všichni nazývali. To on pokynul všem osmi dětem, šesti dcerám a  dvěma synům, aby se usadili, a zkontroloval je ostřížím zrakem. To on je při jídle neustále opravoval – pořádek v jeho domácnosti byl pro něj něčím neoddiskutovatelným. Rudolph cítil, že své děti musí vychovat tak, aby dělaly čest svému rodu a postavení. Před večeří pronesla Lydia krátkou modlitbu, v níž poděkovala za všechny dary, a po polévce sama přidělila každému členu rodiny porci chutné pečeně. Večeři ale nestihla dokončit, protože seshora se začal ozývat pláč. Vrátila se tedy nahoru do ložnice, kde ji čekaly další dvě malé děti, Alice a Alexander. Děti jsou požehnáním od Boha a Garriguovi jich zatím měli deset.

Charlie bylo právě třináct let a vším, čím se zabývala, se snažila dělat otci Rudolphovi radost. Ten to sice nikdy naplno neřekl, ale ona vytušila, že je jeho nejmilejší dcerou. Jediná totiž dovedla držet krok s jeho přísnými požadavky na kázeň a nikdo ji nikdy nemusel nutit do povinností. Sama si často prohlížela jeho knihovnu, a  dokonce projevila zájem přečíst si některé na její věk docela náročné filozofické spisy; těšilo ji totiž, když dokázala otce v  hovoru zaujmout a  on s  ní rozprávěl jako s dospělou. Takové chvíle, kdy i ostatním dětem na její popud vyprávěl, jak poprvé přijel do Ameriky, cestoval po velkých městech a jak si otevřel vlastní obchod s  knihami, byly pro ni největším zadostiučiněním. Dokázala vést rozhovor a působila téměř jako zkušený žurnalista. Pravda,

» 23 «

» I. Americké dětství a mládí «

byla trochu moc vážná, rozhodně se velmi lišila od ostatních Garriguových dcer. Byla tichá a uzavřená do sebe, nikdy neměla potřebu skotačit, což její sestry nemohly pochopit a myslely si, že se přetvařuje. Zato jí to skvěle myslelo, čehož otec Rudolph s potěšením využíval. Naučil ji hrát šachy a někdy si s ní po večerech dal partii; synové byli přece jenom ještě příliš malí a neposední.

Navečer hráli všichni starší sourozenci v salonu slovní a vědomostní hry. Otec chvíli probíral s babičkou Cecilií poslední události dne, ale brzy odešel do  své pracovny. Dívky babičce ukázaly, co se naučily nového na  piano a  v  hodinách zpěvu. Babička Cecilie byla spokojená, ale brzy obrátila pozornost dětí k  něčemu jinému: začala je zkoušet, jestli si pamatují, co si posledně povídali o  dávných předcích, kteří statečně přepluli oceán na lodi Mayflower

15

a slavně připluli do Ameriky. Chlapci

Rudolph a Waldemar přikývli a přinesli babičce maketu lodi. „A kdo z vás ví, který náš předek je spřízněný s  francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým?“

16

otázala se babička. Dívky se začaly předhánět v  tom, která

dřív odpoví. Charlie nechala mladší sestřičky, Eleanor, Evelyn a Isabellu, aby se rozpovídaly o  vážených předcích ze šlechtických rodů. Babička povídání uzavřela připomenutím, aby děti nikdy nezapomínaly, že mají ve svém rodě pevné kořeny, které budou jejich jedinou kotvou, ať už je to v životě zanese kamkoli.

Když se otec vracel z pracovny do salonu, aby se se všemi rozloučil, než odejde na důležitou schůzku, ještě zaslechl poslední babiččina slova a navázal na ně kazatelským tónem: „Děti, není tak důležité z dobrého rodu pocházet. Snažte se, aby vámi dobrý rod začínal!“

Charlie milovala svou rodinu a  život v  morrisanském domě. Bylo v  něm neustále živo a  veselo. I  když si se svými sourozenci nemohla ve všem rozumět, byla tu hudba, která je spojovala. Povídala si sice raději s dospělými, ale péče o mladší sourozence bylo něco, co ji zvláštním způsobem naplňovalo.

Když se babička rozloučila, aby se vrátila do svého bytu dole v New Yorku, ani Charlie nezůstala se svými sestrami v salonu dlouho a pomalu se vydala nahoru. Na půdě v podkroví si zařídila vlastní malý pokojík a často se tam před celým světem schovávala. Nebylo divu, že tak toužila po klidu, vždyť v jejich domě se běžně pohybovalo až čtrnáct lidí a díky otcovu podnikání se tu ještě vystřídalo velké množství návštěv.

Pokojík na  půdě si vybavila velmi skromně, vypadal spíš jako cela řádové sestry – prostý dřevěný stůl a židle, úzká police s desítkami knih a  pár květin. Z  pokoje byl výhled na  ovocné sady, uprostřed nichž se

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 24 «

rýsovala cesta dolů do New Yorku, ale to nebylo tak podstatné. Charlie tu byla obklopena svými největšími přáteli, oblíbenými knihami a postavami z knih, o kterých byla přesvědčená, že jim rozumí víc než obyčejným lidem. Obzvlášť Jana Eyrová a Shirley Keeldarová, samorostlé, odvážné dívky z románů Charlotte Brontëové, byly jejími každodenními průvodkyněmi. Charlie se líbilo, že tyhle dívky jsou nezávislé na ostatních a  nevadí jim, že se vymykají okolí. Chtěla být jako ony, sama si také připadala jiná, což jí vyčítaly hlavně její dvě starší sestry. „Proč se tam nahoře pořád schováváš, Charlie? Pojď za námi dolů! Nebuď přece taková citlivka!“ volaly na ni často ze schodů. Charlie na takové výtky nereagovala. Přezdívka „Citlivka“ se ale v rodině ujala a sestry ji používaly ještě velmi dlouhou dobu.

Charlie nestačilo to, co běžně tehdy vyhovovalo dívkám jejího věku – trochu piana, nějaká ta romantická novela, procházky v parku a povídání o druhých. Něco v jejím nitru jí nedalo pokoj. Mířila výš, ale zatím nevěděla kam. Hledala odpovědi na množství otázek, které jí po přečtení filozofických spisů vířily v  hlavě. Měla také obrovskou touhu navštěvovat podnětná kázání a prohlubovat svou víru. Pochopení nalézala hlavně u  babičky Cecilie Garriguové,

17

která se po  smrti manžela přestěho

vala z  Kodaně do  New Yorku ke  své dceři Emilii a  zařídila si u  ní pokoj v evropském stylu, vybavený rodinným starožitným nábytkem a obrazy z Dánska. Babička Cecilie ráda druhým pomáhala, a proto si vzala k sobě na vychování obě starší Charliiny sestry, Emilii a Augustu. Charlie si prosadila, že bude k babičce také docházet. Pokaždé se už od rána na návštěvu těšila a  vadilo jí, že sestry o  babiččino mentorování neměly takový upřímný zájem jako ona. Babička vždycky z knihovny vytáhla originály Goethových knih a začala s dívkami rozebírat jeho filozofické myšlenky. Jindy jim brilantně předčítala z francouzské beletrie a pak trefně glosovala, co v knize zaznělo. Během učení je občas vyrušil nějaký nečekaný host; Cecilie byla proslulá svými rozsáhlými znalostmi politiky a aktuální situace v zemi, takže nebylo divu, že si k ní lidé často chodili pro radu. Charlie byla u toho, když si babička nenuceně povídala s místními vzdělanci třeba o reformách vzdělání a spiscích kazatele W. E. Channinga.

Pro Charlie byla babička Cecilie ztělesněním dokonalé silné ženy. Z každého babiččina slova i pohybu bylo znát, že zdědila po kurážných předcích mnoho vzácných vlastností. Ničeho se nebála, měla dar rychlého úsudku a zdálo se, že si dokáže poradit v každé situaci. Charlie se jí proto vyptávala, jaké to bylo, když byla mladá. A babička s chutí začala vyprávět dobrodružné příběhy z jejich rodinné historie.

» 25 «

» I. Americké dětství a mládí «

Narodila se do bohatého rodu obchodníků a šlechticů de Coninck-Duntzfeltů a  lodě jejích předků brázdily takřka všechna moře světa. Jen do  Indie kdysi z  Dánska vyslali flotilu sedmatřiceti lodí. V  Kodani měli výstavný palác a na venkově romantické panství Dronninggaard.

18

V době, kdy měla malé děti, a měla jich celkem šest, se obchodu přestalo dařit. Tehdy se brzy za sebou potopilo mnoho jejich lodí s cenným nákladem a rodina náhle přišla o velkou část svého jmění. Její muž odjel do  Mexika za  prací a  ona zůstala s  dětmi sama v  Evropě. Po  čase se jí manžel ozval z Havany a požádal ji, aby za ním s dětmi co nejdříve přijela. Odjeli tedy do Havany, ale zaskočilo je nesnesitelné vedro, které děti špatně snášely. Cecilie se proto rozhodla, že se s dětmi vrátí domů, bez ohledu na to, že bude v Dánsku na všechno sama. „Jak to můžete sama bez manžela zvládnout?“ ptala se jí známá po návratu.

„Ale mně to vůbec není na škodu. A dětem to taky prospěje. Jen ať jsou brzy samostatné!“

Stížnosti nebyly v jejím repertoáru. Snažila se svým dětem za každé situace ukazovat život z lepší stránky. Díky šlechtickým předkům se znala se spoustou umělců žijících v Kodani a své potomky brávala často do ateliéru sochařského mistra Thorvaldsena nebo na divadelní představení. Ani když byla rodina úplně na  mizině, Cecilie nepropadla beznaději. Naopak, pustila se do  práce a  zařídila si malý obchod, kde prodávala kolínskou vodu a  doutníky. I  její syn Rudolph, který musel kvůli nedostatku peněz oželet nákladná studia, se o  sebe začal po  bankrotu rodinné firmy starat sám a  evidentně mu to prospívalo. Cecilie neměla ve zvyku panikařit, ani když jí zemřel manžel. Nebyl to pro ni konec všeho. Sbalila si věci a vydala se přes oceán první lodí do Ameriky. A hned se tady snažila pevně zapustit kořeny. Po svém příjezdu do Nového světa se okamžitě zapojila do  práce v  unitářské církvi, která svým důrazem na svobodu myšlení nejvíc vyhovovala její svérázné nátuře. Tady mohla o náboženství přemýšlet takovým způsobem, který neomezoval její fantazii. Její krédo bylo vskutku netradiční: „Každý člověk může být spasitel, dělá-li pro druhé něco dobrého.“ K tomu vedla i své vnučky, které si vzala pod svá křídla. Dohlédla na to, aby byly aspoň některé z Garriguových dětí pokřtěny v unitářské církvi a aby na sobě odmalička duchovně pracovaly a vyvíjely se.

Babička se osobně přátelila s unitářským kazatelem Theodorem Parkerem a několikrát ho pozvala do rodiny. Jeho myšlenky ji silně ovlivnily a  ve  shodě s  ním odsuzovala dogmata a  „náboženské mýty“. Stačilo jí, když se člověk řídil podle jednoduché zásady: „Každý dobrý skutek je

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 26 «

dílo boží a my jsme tu proto, abychom konali. Jsme zodpovědní za svět

a jsme to my, kdo se má snažit odstranit ze světa to zlé.“ To byly pravdy,

které svým mladým svěřenkyním při každé příležitosti vštěpovala. Pro

to také Emilii, Augustu i Charlie už od útlého věku zapojovala do čin

nosti brooklynské unitářské komunity a po přestěhování do Morrisanie

se v  První kongregační církvi s  vnučkami věnovala péči o  děti z  chud

ších čtvrtí.

Charlie babičku uznávala, vedle matky byla pro ni jednoznačně nej

větším vzorem. Matku Lydii obdivovala, že za všech okolností dokázala

být laskavá a  uměla se neuvěřitelně ovládat. Na  nějakou soustavnější

činnost ale Lydia bohužel nikdy neměla dost času, i když sama také po

cházela z kultivované a dobře zajištěné rodiny. Babička měla to, co mat

ce chybělo – nikdy se nenechala omezovat tím, že měla děti, ani zastínit

světem svého muže. Udržela si nadhled a dobrodružného ducha a i v po

kročilém věku ji zajímalo, co se děje ve společnosti. Charlie v sobě právě

díky babičce objevila potřebu být s  lidmi a  pracovat pro ně. Už dávno

předtím si uvědomovala, že jí nestačí obyčejný život v pohodlí, ale nevě

děla, jak si s tím poradit. Náhle jí všechno začalo dávat smysl. Unitářství

poskytlo mladé Charlie jednu velmi důležitou útěchu – není tady pro

sebe, a není tedy sama. A včas jí také nabídlo víru v sílu a nesmrtelnost

lidské duše; pro unitářství je totiž typická víra v  to, že smrt je jen pře

chod z jedné úrovně bytí do druhé. K Charlie toto poznání přišlo právě

včas. Milovaná babička Cecilie, její nedostižný vzor, totiž zanedlouho,

9. května 1863, náhle při práci zemřela.

» 27 «

» I. Americké dětství a mládí «

Ve víru války

Až bude každý každému přát, pak bude nebe na zemi.

C. G. M.

Morrisania, březen 1864

Konečně byla neděle ráno, čas zastavení a vydechnutí, čas, kdy člověk

nabírá nové síly. Ze zahrady byl slyšet křik dovádějících dětí a  odně

kud z domu se ozývaly zvuky piana a zpěvu prostřídané smíchem. Otec

seděl ve  své pracovně nad otevřenými novinami a  snažil se vytvořit si

vlastní úsudek na to, jak dopadne válka Severu proti Jihu. Ta trvala nad

očekávání dlouho, a jako kdyby to nestačilo, v jejím důsledku propukly

v létě 1863 na Manhattanu silné nepokoje, kdy se chudí dělníci bránili

naverbování do armády a rozhodli se rebelovat. Garrigue sám se dlouho

rozhodoval, na  kterou stranu se přiklonit. Už před vypuknutím války

v roce 1861 se názory obchodní a městské elity na účast v konfliktu růz

nily. Umírnění doufali v  kompromisní řešení a  s  válkou jako řešením

nesouhlasili, ale bylo tu značné množství obchodníků, kteří byli jasně

pro, tušili nové obchodní příležitosti, a navíc byl New York hospodářsky

závislý na vývozu bavlny z jihu.

Konflikt, ve  kterém byla ve  hře budoucí podoba Spojených států,

měl několik příčin, které lze jen stěží všechny vyjmenovat. Byl zčásti

způsoben stále větším rozdílem ve vývoji států na Severu a na Jihu. Se

verní státy Unie se za  průmyslové revoluce překotně rozvíjely, bohat

ly, měly potřebu centrální vlády a jednotného trhu. Naproti tomu jižní,

převážně zemědělské státy byly konzervativnější a  chtěly si uchovat

status quo. S  narůstající migrací se také Američané museli zamýšlet,

kdo by měl mít přístup k občanským svobodám a zda je otroctví v soula

du s jejich ideálem demokracie. Po zvolení republikánského kandidáta

Abrahama Lincolna v roce 1860 prezidentem vycítily některé státy Jihu

nebezpečí a chtěly se od Unie odtrhnout a vytvořit vlastní celek, Konfe

deraci. V dubnu 1861 byl konflikt nevyhnutelný a začala válka. Už v roce

1862 byla země v takové krizi, že byl vyhlášen výjimečný stav. Do toho

vyhlásil prezident Abraham Lincoln 1. ledna 1863 na území Unie osvo

bození od otroctví a v březnu 1863 byla zavedena povinná vojenská služ

ba. Olej do  ohně přilila vyhláška, na  základě které se ti movití mohli

z  účasti ve  válce vyplatit částkou 300 dolarů. Na  to velmi podrážděně

reagovali irští katolíci dělnického původu, plní hněvu vůči bohatým,

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 28 «

kteří nechápali, proč by měli bojovat za osvobození své budoucí konkurence – černochů. Chtěli se vrátit k původním pořádkům, k místní vládě a  nadřazenosti bílé rasy, a  své krédo shrnuli ve  sloganu: „Ústava ať je, jaká je, Unie ať je, jaká je, a negři ať jsou, kde jsou.“ Svou nespokojenost ventilovali v týdnu od 13. do 16. července 1863, kdy byl každý kout dolního Manhattanu zavlečen do boje. Ostrov zažil střelbu, v ulicích visely mrtvoly obyvatel tmavé pleti a rozmohly se požáry, během nichž do základů shořelo padesát budov včetně černošského sirotčince. Musela být povolána armáda, aby buřiče odrazila. Při této akci přišly o život stovky rebelantů.

Rudolph Garrigue byl velmi zneklidněný. Situace připomínala občanskou válku ve válce a přímo se dotýkala i dění v jeho firmě. Nejenže po  inkriminovanou dobu musel zavřít kancelář na  Wall Street 4, kam se mezitím přesunul z  Beekman Street 5, ale nepokoje zasáhly i  jejich první pobočku na  Bowery 327. Pojišťovna Germania musela na  základě zvýšeného počtu žádostí o  náhradu za  následky požárů znovu řešit svou finanční soběstačnost. Garrigue proto inicioval jednání o navýšení kapitálu. Hodlal se spojit se třemi konkurenčními protipožárními pojišťovnami a zřídit zastřešující agenturu, která by sdružovala i pojišťovací agenty. Většinu času kvůli tomu trávil mimo domov, protože musel vést složitá jednání ohledně řešení nové situace.

Když byl doma, mohl se se svou ženou bavit o tom, co se děje, a rád ji ve všem poučil. Válka je oba znepokojovala, ale rozhodli se nepanikařit. Lydia se snažila ve věcech orientovat, četla tisk a byla jednoznačně na straně Abrahama Lincolna, tedy pro zrušení otroctví v jakékoli formě. V první řadě jí šlo samozřejmě o bezpečí vlastní rodiny, i když silně soucítila i s menšinami. Když se začalo psát o ponižujícím postavení irských služebných, které v šedesátých letech ve velkém emigrovaly do Ameriky za prací a často byly už během plavby svedeny nebo po příjezdu lákány k prostituci, zajímala se o nově vydané vyhlášky, které měly zavést pravidla pro práci žen a zaváděly pokuty pro muže, kteří by se ženy na lodích snažili svádět. Vnímala bezpráví, které se druhým dělo, a zasadila se o to, aby se alespoň sloužící pracující v jejich domě cítili respektováni.

Své mladší děti chtěli oba, Rudolph i Lydia, co nejdéle chránit před drsnou realitou, ale ty starší včas zapojovali do konverzace o tom, co se děje venku, a vyžadovali od nich vlastní úsudek. Rudolph dbal na to, aby uměly zvážit situaci a  dokázaly se dobře rozhodnout. Nerad nechával věci náhodě a neustále plánoval, jak zajistit, aby se jeho potomci o sebe uměli v životě postarat. Konečně měl i dostatek prostředků na to, aby se

» 29 «

» I. Americké dětství a mládí «

všechny jeho děti mohly věnovat tomu, v čem byly dobré. Dohlížel, aby navštěvovaly dobré školy, do  domu docházeli vychovatelé a  soukromí učitelé jazyků i hudby. Lydia zas děti pobízela, aby si samy snažily utvářet svůj charakter, a dbala na to, aby nezanedbávaly cvičení na čerstvém vzduchu, jak to znala z vlastní rodiny.

Každé z  dětí projevovalo nějaké vlohy; většinou byly talentované na jazyky a měly hudební nadání, rodiče podporovali i jejich zájem o přírodní vědy. Otec před lety neváhal investovat a zakoupil do salonu prvotřídní klavírní křídlo. Tento nástroj byl symbolem vysokého společenského postavení a  každá lepší měšťanská rodina jej pokládala za  znak vytříbenosti. Všechny dcery se postupně učily hrát a  soutěžily mezi sebou, která dokáže zahrát jednu a tutéž skladbu rychleji a dokonaleji. Největší pokroky dělala Charlie, jako jedinou ji totiž neodradila těžká cvičení Carla Czerného. Měla pevnou vůli, dokázala si najít i v procvičování techniky zalíbení a brzy ovládala všechny Bachovy kantáty. Charlie byla také ze všech nejlepší v matematice, které se naplno věnovala pod dohledem domácího učitele.

V domě se neustále něco dělo. Téměř každý měsíc se u Garriguů slavily něčí narozeniny. Jako rodina se dohodli, že narozeniny nebudou v jejich domě těmi hlavními svátky, to by se stále jen oslavovalo, a  víc se soustředili na  základní události, jako bylo Díkůvzdání a  Vánoce. Velký dárek k narozeninám dostávaly děti kolem dvanácti let jako symbol přechodu do dospělosti. Charlie věnoval otec na dvanácté narozeniny zlaté hodinky. Zprvu byla překvapená, protože starší dcery při svých oslavách nic takového neobdržely, a  opatrovala je jako velkou vzácnost. Myslela si, že to jen potvrzuje fakt, jak je pro otce výjimečná. Jenže se stala nemilá věc: otec dva roky nato obdařil podobnými hodinkami i  bratra Waldemara. Charlie se s tím nevyrovnávala lehce a hodinky od té doby odmítala nosit.

Bylo po  nedělní snídani a  Charlie sledovala matku, jak uklidňuje půlroční Esperanzu, která v  noci špatně spala a  často plakala. Malý Alexander seděl matce u  nohou a  služka mu podávala hračky, Alice s  Ellou si hrály v  rohu s  domečkem pro panenky. Charlie dnes nešla do  nedělní církevní školy, zůstala s matkou doma a snažila se jí trochu pomoct. Nebylo to poprvé, už delší dobu pomáhala matce vést domácnost a  doučovala nejmladší děti. Nedávno si uvědomila, že matku jen velmi vzácně viděla jinak než v  naději. Těhotenství bylo jejím přirozeným stavem a v Lydiině světě se většinou všechno točilo kolem dětí, jinak to ani nešlo.

» Charlotta

___

Žena T. G. M. «

» 30 «

Lydia měla neskutečný duchovní vhled do nitra svých dětí a uměla

každému z  nich říct, co právě potřebovalo, ale bylo těžké vybojovat si

její plnou pozornost na delší dobu. Málokdy sice byli doma všichni, ale

matka se jimi v myšlenkách neustále zaobírala, zvlášť silně byla vázána

na  útlocitného syna Waldemara. Otec se snažil starší děti už brát



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist