E-kniha: Charles Manson -- Život a doba – Jeff Guinn

CHARLES

Charlie Manson vtiskl svým stoupen

cům dvě stěžejní dogmata – že ho musejí

poslouchat a že, s výjimkou Charlieho,

jsou členové Rodiny těmi nejvýjimečněj

šími lidmi na světě. Toto učení si vzali

skutečně k srdci. Podobně jako Charlie

si i oni osvojili pocit osvícenosti, který

upevňovalo Charlieho neustálé připomí

nání skutečnosti, že všechno je stejné –

láska a nenávist, svatost a hřích, život

a smrt. Rodina měla vládnout světu poté,

co pomine Helter Skelter. Tak pravili pro

střednictvím Charlieho Beatles a bible.

Budou panovat shovívavě, a svět se tak

stane mnohem lepším místem k životu.

Takže by měli vykonat, a také to udělají,

vše, co bude třeba, aby tuto úžasnou éru

nastolili. A pokud to bude znamenat oko

pírované vraždy, aby zachránili Beausolei

la, tedy jednoho z nich, tak potom několik

úmrtí – nikoliv vražd, protože se počítá

jen duše a oni ničí duši zabít nechtěli, jen

ji poslali někam jinam – představuje pou

ze přijatelné oběti ve vyšším zájmu. „Kniha Jeffa Guinna není jen životopis vraha a kultisty. Jedná se o zachycení americké kultury od Velké hospodářské krize až po konec 20. století. [...] Je to fascinující studie o chamtivosti, ovládání mysli, sexu, drogách, rasismu a zneužití pravomoci.“

– James Lee Burke

Charles Manson je po více než 40 let synonymem pro psychopata. Jeho jméno

ani činy není možné ignorovat nebo zapomenout.

Jeff Guinn se noří do hloubky Mansonova příběhu a rekonstruuje kombinaci

událostí a okolností, které pomohly stvořit monstrum. Líčí jeho špatné rodinné

zázemí, mladistvé „nerozvážnosti“ i založení nechvalně proslulé Mansonovy

„Rodiny“ a odhaluje tajemství jedné z nejhrůznějších kriminálních epizod

v moderní americké historii.

„Nejlepší kniha o Mansonovi, kterou jsem kdy četl...

A myslím, že jsem četl všechny.“

– Jeffery Deaver

Charlie Manson byl vždy nesprávným mužem

ve správné chvíli na správném místě.

CHARLES MANSON

MANSON

ŽIVOT A DOBA

JEFF GUINN

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

JEFF

GUINN

JEFF GUINN

Charles

Manson

Život a doba

MANSON: The Life and Times of Charles Manson

Jeff Guinn

Copyright © 2013 by 24Words LLC

Translation © Jan Feldstein, 2016

© Grada Publishing, a. s., 2016

Z anglického originálu MANSON: The Life and Times of Charles Manson,

vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster v roce 2014,

přeložil Jan Feldstein

Odpovědná redaktorka Barbora Srncová

Korektura Dana Řezníčková

Obálka Roman Křivánek, Art007

Grafická úprava a sazba Tomáš Brejcha

Vydala Grada Publishing, a. s., pod značkou Cosmopolis v Praze roku 2016

jako svou 6366. publikaci

Tisk CPI Moravia Books Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-271-9432-2 (ePub) ISBN 978-80-271-9431-5 (pdf) ISBN 978-80-247-5729-2 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí

být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez před

chozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude

trestně stíháno.

pro Rogera Labrieho

„Neustále se nabízela tatáž otázka – Co bylo skutečností

v neskutečné době?“

Tom Hayden, The Long Sixties: From 1960 to Barack Obama

(pozn. „Dlouhá šedesátá: Od roku 1960 k Baracku Obamovi“)

7

AUTOROVA POZNÁMKA KE JMÉNŮM

Téměř ve všech případech hovořím o Charlesu Mansonovi jako o „Char

liem“, neboť tak mu všichni, v době, kdy vedl Rodinu (the Family), říkali.

Hovoří tak o  něm většina z  těch, kteří jej v  oné vzrušující době znali.

Klíčoví členové Mansonovy Rodiny jsou v  této knize rovněž nazýváni

křestními jmény, nicméně jinak dodržuji tradici a  po úvodní zmínce

odkazuji na dané osoby prostřednictvím jejich příjmení.

Podotýkám, že malý Manson byl v McMechenu znám jako „Char

les“, což platí pro okruh jeho přátel a  následovníků dodnes. V  dopise,

který mi poslal, stejně jako ve všech ostatních dopisech, které jsem měl

během studie podkladů pro tuto knihu možnost vidět, se podepisuje

celým jménem, tj. „Charles Milles Manson“.

9

ÚVOD

Charlie ve Whisky

V  létě roku 1968 se ulicí Sunset Boulevard v  Los Angeles ploužila tři

auta. Směřovala k načančané, dlouhé a klikaté části bulváru zvané Strip.

Tento 1,7 kilometru dlouhý pás nočních klubů, obchodů a  restaurací

byl jedním z epicenter americké moderní kontrakultury. Tři sta osmde

sát mil na sever ležela Haight-Asbury, čtvrť San Franciska, která si sice

i  nadále udržovala pověst hlavního města Flower Power a  sebestřed

ných setkání členů hnutí hippies, tato láskyplná přetvářka, která měla

vést svět do nové éry osvícení prostřednictvím skvělé hudby, volné lásky,

obzory rozšiřujících chemických látek a odmítáním světa společenských

tříd a kapitalistických hodnot, se však ve skutečnosti pomalu rozpadala

a odkrývala svět drogami poháněného násilí. Sunset Strip představoval

hudbu, sex, a  drogy  – už jen málo z  těch, kteří v  houfech posedávali

na chodníku posíleni nejrůznějšími stimulanty, předstíralo, že v  jejich

případě jde o vyšší zájem než jen o bohapusté požitkářství. V reakci na

události ve Vietnamu a na rasové nepokoje se Amerikou šířila vlna ob

čanské rebelie, nicméně jediné výraznější povstání lidu ve Stripu sou

viselo s uzavřením oblíbeného klubu a s povinnou večerkou ve 22 ho-

din pro mladistvé. Do čtvrti Haight se hrnuli mladí lidé s nadějí, že zde

naleznou Utopii; poutníci přicházeli do L.  A. s  vidinou, že se spřátelí

CHARLES MANSON

10

s celebritami a následně zbohatnou a dosáhnou věhlasu. Tyto sny podněcovalo tradiční rovnostářství, kterým byl Strip znám široko daleko. Hvězdy tu vystupovaly či sem jen jezdily vědomy si skutečnosti, že se od nich očekává, že se budou volně stýkat s běžnými smrtelníky a přátelsky s nimi konverzovat jako se sobě rovnými. A ti, kteří se pohybovali v hudebním průmyslu, pak nabízeli pomoc nekonečným zástupům rádobymuzikantů, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že jejich vlastní písně o lásce, duchovnu a revoluci z nich udělají takové velikány, jako byli Beatles – nebo že je dokonce předčí.

Za volanty oněch tří vozů pomalu jedoucích po bulváru Sunset, kterým se mnohdy projíždělo celé hodiny kvůli dopravním zácpám a davům lidí ze Stripu, seděli tři mladí muži a těšili se na noc plnou zábavy. Celý život tvrdě pracovali a vydobyli si status celebrit a ten si nyní náležitě vychutnávali. Terry Melcher, Gregg Jakobson a Dennis Wilson byli celé roky blízkými přáteli. Každý z  nich dosáhl ve světě hudebního průmyslu individuálního úspěchu. Melcher byl producent, Jakobson hledač talentů a organizoval nahrávání desek ve studiu, Wilson byl zase bubeníkem skupiny Beach Boys, a  tím pádem i  nejslavnější postavou tohoto tria. Společně byli členy neoficiálního společenství nazývaného Golden Penetrators (tzv. Zlatí pronikači). Členství v  tomto klubu získal každý, kdo měl poměr s  ženou z  nejslavnějších rodin šoubyznysu. Nejednalo se však o  exkluzivní společnost, neboť tyto ženy byly často stejně promiskuitní jako muži, kteří o ně usilovali. Triumvirát Melcher– Jakobson–Wilson si ve svém požitkářství přímo rozkošnicky rochnil; ve městě, které už dávno upustilo od morálních či zákonných omezení pro úspěšné a slavné, by se jejich filozofie dala vyjádřit větou „my jsme my, pravidla neexistují, můžeme, co chceme“.

Pokud celebrity z L. A. chtěly udržet své noční tahy městem v tajnosti, navštěvovaly kluby, jejichž členské poplatky byly tak vysoké, že do nich mohly vstoupit jen ty největší hvězdy. Ale onoho večera byli Melcher, Jakobson a  Wilson ve velmi společenské náladě. Servilní pochlebování ze strany fanoušků, na které reagovali s jistou, byť omezenou

ÚVOD

dávkou noblesse oblige, bylo jednou z mnoho zábav slavných. Mezi prokazováním úcty krásným lidem zrozeným pod šťastnou hvězdou a hysterickým poplácáváním ze strany zástupů umolousaných teenagerů byl skutečně velký rozdíl. Oblíbené, veřejnosti přístupné kluby ve Stripu měly pro hvězdy, jež je navštěvovaly, přichystaná speciální opatření, zpravidla v  podobě omezených míst k  sezení, takže běžní zákazníci, kdykoliv slavní opustili taneční parket a chtěli v klidu posedět, mohli na své milované celebrity jen z dálky zírat. Tanec byl ve Stripu stěžejní částí každé probdělé noci, a to jak mezi hvězdami, tak u veřejnosti. Pokud na pódiu probíhalo vystoupení, byla žádoucí uctivá pozornost. Ale mezi jednotlivými čísly diskžokejové pouštěli desky a  návštěvníci se mohli předvést pohupováním do rytmu a snahou předčít své okolí krokovými variacemi, které zrovna frčely.

Melcher, Jakobson a Wilson, giganti hudební scény v L. A., směřovali do jedné z nejpatřičnějších destinací v celém Stripu. Klub The Whisky a Go Go ležel na bulváru Sunset těsně za okrajem Beverly Hills. Byl to bezpochyby nejslavnější klub ve městě a dost možná i v celé Americe.

Časopisy od Times až po Playboye jej označovaly za nejžádanější místo, které stojí za to navštívit a  být v  něm spatřen. Každou noc tak před dveřmi klubu Whisky, který se otevíral v  půl deváté večer, stály více než dvě hodiny fronty v  délce několika ulic. Výše vstupního poplatku odrazovala všechnu žebrotu a lůzu. Pravidelní návštěvníci vždy očekávali vzrušující zábavu, kterou žádný jiný klub ve Stripu nenabízel. Muzikanti v  The Whisky nahrávali živá alba, která dobývala žebříčky hitparád. Chodíval sem výkvět tehdejší hudební scény; mezi nedávné návštěvníky patřili například Jimi Hendrix, Neil Young či Eric Clapton. Hendrix a Young dokonce často vyskočili radostně na podium a převáděli své improvizační dovednosti. V klubu se často střídaly méně slavné místní skupiny s hvězdnými jmény, například The Turtles, Eric Burdon a The Animals. The Whisky bylo jedním z prvních míst ve Stripu moderní éry, v  němž vystupovali černošští muzikanti. Podium klubu poctili svou přítomností například Buddy Guy a  Sly and the Family Sto

CHARLES MANSON

12

ne, a  když zde vystupoval Little Richard, přišla se sem na něj podívat i rocková božstva Mick Jagger a Keith Richards z Rolling Stones. Každá návštěva The Whisky byla nějakým způsobem jedinečná. Pokud chtěl kdokoliv z Los Angeles působit dostatečně „trendy“ a „in“, musel se tu zkrátka a dobře ukázat. Na večírky sem chodil i Richard Burton s Elizabeth Taylorovou.

Noční davy znesnadňovaly parkování poblíž klubu, což ovšem Melchera, Jakobsona a  Wilsona nijak netrápilo. Zaměstnanci přeplněných parkovišť tu vždy hvězdám našli pro jejich vozy místo. Melcher předal klíčky svého černého, čtyřdveřového kabrioletu značky Mercedes. Jakobson přijel v  dokonale udržovaném  černém pontiaku z  roku 1939, za který právě vyměnil porsche, aby si vychutnal retro jízdu. Wilson dorazil ve vínovém voze značky Rolls Royce, který mu nedávno věnoval starší bratr Brian, samotářský lídr skupiny Beach Boys. Trio hrdě vešlo do klubu The Whisky, nemuselo se obtěžovat stáním ve frontě ani zaplacením vstupního poplatku. Všichni je sledovali. Wilson byl urostlý pohledný muž, kterého znal snad každý fanoušek hudby v zemi. Ve střední části Spojených států nebyla jména Melcher a Jakobson rozhodně příliš známá, ale pro návštěvníky klubu, kteří se dokonale orientovali v prostředí hudební scény L. A., to známá jména byla, a rovněž věděli, proč jsou důležití.

To se však nedá říci o čtvrtém členovi party, který přijel ve Wilsonově rollsu. Pro přihlížející, kteří postávali kolem The Whisky, nebyl třiatřicetiletý Charlie Manson ničím zajímavý.

Byl to jen jeden z mnoha tisíců ambiciózních zpěváků/textařů, který přišel do L. A. s cílem získat smlouvu u nahrávací společnosti a stát se hvězdou. Manson byl malého vzrůstu, měřil asi jen 160 centimetrů a byl vychrtlé postavy. Měl ale to velké štěstí, že převážnou část léta úspěšně loudil přízeň bubeníka Beach Boys, který byl známý tím, že bezdomovcům podobného ražení dával dočasně k dispozici svůj luxusní srub, který stál opodál na bulváru Sunset. Většina z  nich se poroučela do dvou dnů, nicméně Manson žádné známky odchodu nejevil. Jeho hostitelovi

13

ÚVOD

to určitou dobu nevadilo. Kromě několika zajímavých písní, které složil,

a  neustálé deklamace návykové životní filozofie pojednávající o  zapu

zení vlastní individuality měl Manson po svém boku i  družinu dívek,

které ho zbožňovaly a s radostí se účastnily všech sexuálních hrátek, kte

ré po nich Charlieho rockový mecenáš požadoval. Wilsonovo léto mělo

rovněž podobu animální burlesky, nicméně ji narušovaly vynucené

návštěvy lékaře, neboť Mansonova děvčata jej s  železnou pravidelností

infikovala kapavkou. Mezi jednotlivými sexuálními eskapádami Wilson

se svou vrozenou laskavostí vychvaloval Mansonovu hudbu před ostat

ními členy Beach Boys i před přáteli z hudební scény L. A. Mansonovy

skladby totiž doposud nezaujaly nikoho natolik, aby tomuto otrhanému

darmošlapovi nabídl nahrávací smlouvu, po které tolik bažil. Nicméně

Charlieho hnala vpřed neutuchající víra ve své vlastní nadání a ve Wilso

novu schopnost, či spíše povinnost, že mu jeho sen pomůže uskutečnit.

Manson se domníval, že je vždy více než vítán na všech večírcích či

klubech, které navštěvoval Wilson. Sdílel vše, co měl on – jeho hudbu,

výstřední konverzaci a sexuchtivé ženy –, a tak očekával od Wilsona, že

mu bude oplácet stejnou mincí. Šlo však o velice nerovné ujednání, kte

ré Wilsonovi pomalu začínalo lézt krkem. Už jen to, že Manson neustále

bombardoval bubeníka prosbami, aby Beach Boys nahráli jeho skladby,

by stačilo. Nicméně pijavice Charlie a její nohsledi navíc bezuzdně vysá

vali Wilsonovo jmění v době, kdy prodej desek a vstupenek na koncerty

Beach Boys vykazoval povážlivý pokles. Zničili mu nepojištěný merce

des a hromadili účty za doktory a zubaře. Prohnali se jako tajfun jeho

šatníkem a rozstříhali mu oblečení, ze kterého si pak vyráběli dle libosti

slátané hábity. Přestože se hrdě hlásili k vybírání popelnic před super

markety, pořádali každodenní nezřízené nájezdy na Wilsonovu lednici

a  spíž. Dokonce se domnívali, že mají k  dispozici jeho úvěrové konto.

Když se jednou vydal s Beach Boys na krátké turné, hosté v jeho domě

stačili utratit 800 dolarů za hodokvas v místní prodejně s mléčnými vý

robky, kde si pochutnávali na nejdražších sýrech, jogurtech a ovocných

šťávách.

CHARLES MANSON

14

Ačkoliv Wilson souhlasil s  myšlenkou sdílení výdobytků, byl odhodlán se s těmito mistrovskými příživníky rozloučit.

V  posledních týdnech se však začal Wilson Mansona bát. Manažeři Beach Boys si začali dělat starosti s  tím, že se jejich klient přátelí s poněkud pochybnou existencí. Nechali si proto Charlieho proklepnout a následně Dennise informovali, že host v jeho domě seděl mimo jiné za ozbrojené přepadení a že byl nedávno podmínečně propuštěn. To však Wilsona ani v  nejmenším netrápilo, protože celou dobu věděl, že jeho nový přítel má kriminální minulost. Manson navíc s oblibou hrdě prohlašoval, že vězení je jeho otec a ulice jeho matka. Záznamy v trestním rejstříku mladým lidem v době, kdy bylo módou věřit, že největším nepřítelem je vláda, velice imponovaly. Ale jak Manson a jeho nesourodé dvořanstvo i nadále setrvávali ve Wilsonově příbytku, stávaly se Charlieho filozofické řeči, jež byly doposud velice zábavné, poněkud temnými. Věřil totiž, že měl moc nad životem a smrtí svých příznivců a přátel, a to včetně svého slavného patrona. Jednou dokonce přiložil k  Wilsonově hrdlu nůž s otázkou, jak by se bubeníkovi líbilo, kdyby ho zabil. Wilson jen zamumlal „do toho“ a  Manson ho nechal být. Ovšem skutečnost, že i po tomto děsivém zážitku nechal Wilson Charlieho ve svém domě, svědčí o tom, že bubeník měl značné sebedestruktivní sklony.

Přestože Wilson a ani jeho kolegové Zlatí pronikači toho moc neřekli, doufali, že když přivedou Charlieho onoho letního večera do The Whisky, tak si uvědomí, kdo je a kam patří. Navzdory tomu, co si Charlie sám myslel, samotná skutečnost, že si žil jako hvězda, z něj hvězdu ještě nedělala. Klub Whisky byl Mekkou velkých jmen, ale ponižující pro všechny ostatní. Nešlo o velký klub, vešlo se do něj jen asi 350 osob, ale jeho interiér udělal na každého velký dojem. Stěny byly vymalovány dramatickými odstíny červené a černé a uprostřed vyvýšeného tanečního parketu se nacházelo pódium. Veřejnosti bylo vyčleněno jen několik málo stolů a také tu byl nevelký prostor, kam se mohla usadit honorace. Nad podlahou se vznášely skleněné „klece“, které obývaly spoře oděné tanečnice, jež sebou provokativně mrskaly do rytmu hudby pokaždé,

ÚVOD

když mezi půl desátou a půl dvanáctou každý večer dočasně ustala produkce na podiu. Říkalo se jim Go Go tanečnice a jejich věrné kopie následně tančily v klubech po celém světě.

Pro nehvězdné návštěvníky Whisky byl zlatým hřebem večera okamžik, kdy se vydali na taneční parket.

Nepsaná klubová etiketa zakazovala, abyste příliš pokukovali po ostatních tancujících; vy sami jste totiž byli jedineční a  ostatní si tedy nemohli pomoci a museli na vás obdivně zírat. Výsledkem tohoto přístupu byl prostý fakt, že se nikdy nikdo na nikoho nedíval, natož aby dával najevo, že někoho obdivuje. Ve zmiňovaném časovém úseku bylo skutečně těžké najít na tanečním parketu místo. Dychtiví tanečníci tak čekali na okamžik, kdy již tancující odejdou na toaletu či si půjdou unaveně sednout. O volná místa na parketu se vedl boj, ve kterém vítězily bystré oči a tvrdé lokty.

Melcher, Jakobson a Wilson byli štamgasty, a proto měli vždy k dispozici jeden z boxů pro celebrity. Cestou ke stolu se ale od nich Manson oddělil se slovy, že si jde zatancovat. Charlie si snad nemohl vybrat vhodnější místo a čas k tomu, aby se mu dostalo spravedlivé odplaty. Ve Whisky se nacházelo jen minimum dokonale oblečených a celebritami posedlých dívek, které by se odhodlaly tančit s malou, ošuntělou nulou, a i kdyby se Mansonovi nějakým zázrakem podařilo probít na tančení parket, byl by jen kapkou v moři. Pokud by někdo z tria Wilson, Melcher a  Jakobson měl toho večera laskavější náladu, asi by Mansona doprovodili, protože pro hvězdy a jejich nohsledy se vždy místo k tancování našlo. Nicméně nyní pobaveně sledovali, jak se Charlie pokouší prosadit sám. Brzy nato jistě zapluje do jejich boxu, pokořen jednoznačnou připomínkou toho, že přes veškeré své rádoby originální filozofování a grandiózní sny o hvězdné rockové kariéře zůstává i prozatím jen neviditelnou skvrnou na hvězdném nebi L. A.

Manson zmizel v davu a trio přátel usrkávalo ze svých sklenic a vesele si povídalo. Až do okamžiku, kdy je přerušilo pozdvižení přítomných. Když se rozhlédli, uviděli, že se odehrává něco, co nemá v  ději