načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Charakter mlčel a mluvilo tělo - Halina Pawlowská

Charakter mlčel a mluvilo tělo

Elektronická kniha: Charakter mlčel a mluvilo tělo
Autor:

- Další zábavné historky Haliny Pawlowské. Dvacet osm tragikomických a groteskních příběhů, psaných s ležérním nadhledem.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 122
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání čtvrté
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0687-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Humorně laděné krátké texty o pocitech, zkušenostech i omylech ženy v nejlepším věku. Sbírka osmadvaceti krátkých příběhů, psaných s nadhledem a smyslem pro groteskní nadsázku, jejichž hlavním tématem je láska a milostný život i s jeho neslavnými zákrutami, je jednou z nejúspěšnějších knih populární bavičky, moderátorky a spisovatelky.

Popis nakladatele

Další zábavné historky Haliny Pawlowské. Dvacet osm tragikomických a groteskních příběhů, psaných s ležérním nadhledem.

Další popis

Povídky o pocitech, zkušenostech a omylech ženy v nejlepším věku Již čtvrté vydání úspěšné knihy dvaceti osmi humorných příběhů psaných s ležérním nadhledem, jejichž tématem je láska a milostný život. Vzpomněla jsem si taky na kamarádku Jarku. Její muž chodil každou středu do hospody s kamarády. Jednou tam Jarka šla, uviděla tam hezkou blondýnu, z pohledů manžela vytušila, o čem je řeč, a příští týden mu ve středu dala do piva projímadlo. Manžel do hospody šel, bylo mu špatně a jeho blondýnka ho vzala na ošetření k sobě domů a Jarčin manžel tam zůstal dva roky.


Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Charakter mlčel a mluvilo tělo" doporučujeme také:
 (e-book)
Jak být šťastný Jak být šťastný
 (e-book)
Manuál zralé ženy Manuál zralé ženy
 (e-book)
Tři metry vášně Tři metry vášně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Název knihy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Halina Pawlowská

Charakter mlčel a mluvilo tělo – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2016



5

Charakter

mlčel

a mluvilo

tělo

Bylo mi sedmnáct. Petra jsem milovala s intenzi

tou, ve které šlo o život. Můj i jeho. Byla jsem tak

prostoupená závratí svého citu, že minuty, vte

řiny a snad i proudění mé krve odměřovaly jen

Petrovy pohledy, slova a gesta. On mě měl vlast

ně taky docela rád. To jsem pochopila až mno

hem později. Až v době, kdy jsem se zrovna (to

bylo velice krátké období) nehroutila pod tíhou

milostné touhy (k mým dalším láskám), a byla

jsem tudíž schopna jakési objektivní analýzy. On

mne ale měl rád, jako mají rádi muži. Nebolelo

ho to. Přijímal mou lásku jako přijímal brambo

rové placky, které mu tak jednou týdně pekla


6

jeho matka. Byla inženýrka a placky pekla moc dobré. Mně to ale připadalo nepatřičné, myslela jsem si, že inženýrka by mému hochovi měla nabízet exotická jídla, která by odpovídala výšce jeho inteligence (měl naměřeno IQ asi 147) a taky tomu, že ona dostala vyznamenání za chemický pokus a že bydleli blízko hradu v bytě, který měl okna od stropu až k podlaze a kde byly parkety vykládané do hvězdic, kde se tmavé dřevo střídalo se světlým.

Tenhle dlouhý úvod píšu proto, že se mi nechce dostat tak přímo k tomu, jak hnusně jsem se zachovala. Bylo to totiž tak hnusné, že i dneska, kdy jsem si dala závazek, že svůj čin konečně sdělím, a tak se očistím, je mi, jako kdybych šla ke knězi do zpovědnice, mám brnění v ruce a v srdci, protože očekávám, že pro mne není omluva ani v očích lidí, a snad ani Boha. Ne! Tam omluva určitě je! Můj čin byl totiž hnusný, ale v poměru s brutálností světa to byl jen lehounký váneček infantilní nezodpovědnosti...

Petr mne měl prostě rád, jak to šlo. Převažoval typ vztahu: „Fajn – trochu střelená holka!“ Věděla jsem už tehdy, že je lepší být střelená než nenápadná, a věděla jsem taky, že nejsem dlouhonohá blondýna se štíhlými boky a poprsím bujným, protože každé poprsí, které existuje nad pětapadesáticentimetrovým pasem, se zdá bujné, i když má dívka podprsenku velikosti 1 B. (Ženy ví, o čem je řeč!)

No. A protože jsem tedy chtěla zdůraznit svou svéráznost, tak jsem chodila po Praze v černých šatech, v kterých moje maminka promovala, a taky jsem, abych byla jó originální, občas měla v podpaží sochu. Zapomněla jsem ji pak v hospodě U Glaubitzů a dost mne to mrzelo, protože socha byla madona z oranžové hlíny a měla oduševnělý výraz a jemná ústa a doktor Čížek, který byl náš soused a chodil k nám občas na oběd, řekl, že je stejně nadpozemsky krásná jako já...

Moc jsem Petra chtěla. Měl modré oči a vlnité blond vlasy. Nikdy si je nečesal a taky nosil tričko naruby a ono bylo vyrudlé a tenisky Petra byly obrovské a špinavé a sešmajdané a Petr byl ohnutý pod tíhou svého stodevadesáticentimetrového těla, které nechtěla nést jeho úzká páteř.

A pak šel Petr se mnou jednou do divadla. Vůbec to nebyla náhodná akce. Šli jsme totiž na Mandragoru do Činoheráku a Mandragoru jsem vybrala proto, že se tam hodně mluvilo o tělesné lásce, a já jsem chtěla lásku a věděla jsem, že abych věděla, že to láska opravdu je, že k tomu potřebuji erotiku a dotýkání se a dělání všech těch věcí, ke kterým patří i výroba dětí. Nebyla jsem vůbec zběhlá v téhle oblasti, jen jsem se chtěla ujistit, že mě chce mít, že někdo chce

8

milovat mé tělo. O své duši jsem nepochybova

la. Věděla jsem, že duše není vidět. A že je proto

jedno, jestli má robustní stehna. A taky mi bylo

jasné, že má duše určitě nemůže být o mnoho

horší než jiné duše, protože jsem na světě příliš

krátce, než abych mohla svou duši nějak výraz

něji zneužít. Jednoduše řečeno, chtěla jsem sex.

A bála jsem se ho. Ale evidentní bylo, že právě

on je jediným argumentem všech mých tužeb,

prázdnoty, když mi Petr nevolal, zoufalé bezmoci

žárlivosti, když jeho oči sjely na boubelatý zade

ček spolužačky Nadi, která byla štíhlounká a při

tom nakynutá jako vdoleček.

No... K Mandragoře jsem doma připravila rybu.

Byly to olejovky. Byly v pikantním nálevu. Má

kamarádka Vladimíra mi totiž řekla, že pikant

ní nálev je pro sex nutný, a že taky po pikant

ním nálevu budeme pít červené víno, a že čer

vené víno je jako krev a ta taky poteče, když to

bude poprvé. Petr snědl rybu a vypil víno a pak se

natáhl vedle mne, tak divně napříč gauče, a leh

ce mne začal kousat do předloktí. Zdřevěnělo

mi a Petr se dostal dál. Až ke krku. Cítila jsem,

jak tuhnu a žaludek mi tvrdne a taky mě v něm

šimrá, a vzrušení bylo obrovské, protože mým

mohutným tělem proudilo jako potok vysoko

v horách. Petr mne líbal. Vlhce a dlouze a jeho

jazyk mi objížděl zuby a já už jsem věděla, že Ire

9

na Kunovská neměla pravdu, když mi před dvě

ma lety řekla, že správný polibek vypadá tak, že

musím pevně přitisknout svůj jazyk za horní zuby,

vůbec s ním nehýbat a jen otevřít ústa dokořán

jako jeskyni, do které vplouvá milencova loď.

Sama jsem kmitala jazýčkem a nořila jsem se do

Petra a chtěla jsem v něm být ještě hloub, ale

on mne odsunul a řekl, že už toho musí nechat,

protože by se mohlo stát, že už bychom nikdy

nemohli být opravdovými kamarády. Poslední,

po čem jsem toužila, bylo s nějakým hochem být

opravdová kamarádka. Bylo ve mně a je ve mně

pořád, že hranice kamarádství musím určovat

já, a že mým mužským kamarádem má šanci být

jen ten, kdo mne miluje, ale já miluji jiného, a tak

mu jen dovolím, aby se přátelsky a oddaně motal

kolem mých dní, nocí, činů i myšlenek...

Když to nevyšlo s Mandragorou, zaangažovala

jsem Veroniku. Veronika zavolala ve středu Pet

rovi domů a zeptala se ho, jestli neví, kde jsem,

že už jsem čtyři dny nebyla doma, že jsem asi

někde s tím Jardou, co po mně tak touží, ale že

je to divné, protože já o Jardu nestojím, a jest

li by Petr nebyl tak laskav, a až mne náhodou

potká, jestli by mi neřekl, že Veronika se mnou

nutně potřebuje mluvit, protože mne potřebuje

upozornit, že má třídní profesorka na gymnáziu

potkala mou maminku a že spolu měli velikou řeč na téma, že bych se neměla tolik věnovat milostným radovánkám, ale fyzice. Petr to Veronice slíbil a zřejmě náš plán byl v pořádku, protože mi sám telefonoval, divil se, že jsem doma, když mne Veronika už tak dlouho nemůže sehnat, divil se mým vyhýbavým odpovědím, že jsem „něco měla smluvenýho“, a taky si se mnou domluvil schůzku. Nebyla tentokrát tak dobře zorganizovaná. Byli jsme v obyčejné pivnici, vypočítané bylo jen to, že jsem věděla, že rodiče Veroniky odjeli k příbuzným a že je Veronika sama doma. Petr vypil tři piva a dva fernety a já jsem to taky všechno vypila a pak jsem velice ležérně řekla, že u Veroniky bychom si mohli ještě dát trochu toho ferneta, protože Veronika ho má vždycky doma a je tam sama a nechce jít s námi ven, protože ji bolí zub.

A šli jsme k Veronice. Vypili jsme fernet. Pila ho i Veronika a pak dostala takovou tu šílenou náladu, kdy i nejlepší přítelkyně zapomene, že její úloha je být „oddaná přítelkyně“, a začala na sebe upozorňovat a pořád mluvila o sobě a svých cílech, až jsem za ní musela jít do koupelny a říct jí, že je načase, aby řekla, že ji tedy opravdu hrozně bolí ten zub, a šla si konečně lehnout.

Veronika to neochotně udělala a já s Petrem zůstala na gauči. Jemně mě na něj položil, pak pus­ til na gramofonu Olympic a pak mne líbal a pak

11

svou ruku z mých prsou posouval níž, pak mi ro­

zepnul knoflíček u modrotiskové blůzy, pak mi

ji svlékl, pak mi stáhl dolů podprsenku a pak za ­

čal zápolit se zipem mých kalhot. Pak přišel ten

strašlivý neestetický a zahanbující moment, kdy

jsem měla tesilové kalhoty někde u kolen a muse

la jsem sama udělat to chtivé gesto a stáhnout si

je a osvobodit své nohy, za prvé proto, že jsem

byla spoutaná, a za druhé, že jsem si uvědomo

vala, jak odpudivě musí vypadat má bílá steh

na s dolíčky ne velikosti oranžových pomeran

čů, ale obrovských přezrálých grapefruitů. Petr

mne hladil na podbřišku a jeho dlouhé prsty,

jako mají chirurgové anebo klavíristky, sjely níž

až do vlhké úžlabinky a já jsem ho prudce odstr

čila a řekla jsem: „Ale já ještě nikdy...“, a on mi

to nechtěl věřit, protože jsem se tvářila vždyc

ky tak zhýrale a kouřila jsem a chodila jsem do

hospod a taky jsem jedla fermetrazin. A já jsem

řekla, že si to ještě musím rozmyslet, ale nechtě

la jsem si nic rozmýšlet, jen jsem se bála. Vůbec

ne bolesti, ale prostě toho, abych nebyla trapná.

A Petr začal mít problémy, řekl, že u mužů to není

s chtíčem jako u běžce, který je na startu a pros

tě se rozeběhne, když mu dají výstřelem z pistole

pokyn. Nerozuměla jsem mu. Měla jsem starosti

se sebou. Nechtěla jsem vypadat tlustá, nechtěla

jsem nic umazat a nevěděla jsem, co mám dělat. A Petr mne začal znovu hladit a já vydechla, jako že se odevzdávám, a pak mi Petr řekl, ať si lehnu na něj, že někde slyšel, že mne to bude míň bolet. A já si na něj opravdu lehla, ani jsem necítila jeho mužství, jen jsem na něm ležela a on se horečně snažil rukou najít to správné místo a pak ho zřejmě našel, ale já byla tak vysílená snahou tvářit se, že je to všechno normální, že jsem jen na okamžik ucítila pálení, a pak mne Petr odsunul a šel na záchod a já si připadala obnažená až na kosti, šlachy a žíly. Petr se vrátil a v očích měl vítězný pohled a řekl: „Já byl fakt od krve.“ A byl. A pak mne objímal a říkal mi, že mám na to akorát věk a že příští týden bude na horách, ale pak že mi někdy brnkne a že to bylo docela hezký. A já šla domů a věděla jsem, že jedna věc v životě se mi už povedla, protože jsem jako prvního muže ve svém těle měla toho, koho mám opravdu ráda.

Sedm dní se nedělo nic. A má láska, která se proměnila v lásku skutečnou, protože jsem poznala tajná místa, kde se láska může nejvíc projevit, byla tak palčivá, že jsem chtěla umřít. Ráno jsem zvracela nervozitou a taky z alkoholu, který jsem vypila večer předtím, protože Petr netelefonoval, protože nebyl probuzený mým oddáním natolik, aby mne musel slyšet a vidět.

A pak jsem potkala Miloše a Miloš byl Petrův kamarád a Miloš mi řekl, že Petr snad odjel na

13

chalupu, a že si myslí, že je tam s otcem a bra

trem, protože potřebovali opravit střechu. A já

přemluvila Veroniku, aby jela se mnou, a našly

jsme místo, kde měl Petr chalupu, a chodily jsme

v horské vesnici asi čtyři hodiny, až byl večer, a my

jsme se pořád bály přiblížit se k Petrovu domu,

a tak jsme šly do březového hájku a tam jsme si

lehly a dívaly se do nebe a plánovaly si, jak za

chvíli do chalupy vstoupíme a já Petrovi ledaby

le řeknu, že jdem jen tak náhodou kolem. Abych

mohla být patřičně ledabylá, šla jsem se povzbu

dit vínem. Vypily jsme ho asi litr, když do pivnice

vešel Petrův bratr. Byl starší a měl vousy a jeho

oči nebyly tak průzračné, ale byl by to docela hez

ký muž, kdyby neměl předkus jako králík. Koukal

na nás, protože nás znal od vidění, a když jsem

pípla, jestli je Petr na chalupě, tak řekl, že není,

a chtěl odejít. Jenže v té chvíli Veronika zpraktič

těla, protože nikoho nemilovala, a taky hlavně

proto, že se blížila noc. A řekla bráchovi, který se

jmenoval Max, že nemáme kde spát. A Max nás

neochotně pozval k nim. V chalupě měli v pří

zemí krb. Byla to veliká místnost a v ní v kruhu

u krbu sedělo asi osm lidí, asi tři muži a pět žen.

Ženám bylo něco mezi čtyřiceti a třiceti a pade

sáti, ale nám připadaly nesmírně staré a vyříze

né, protože nám bylo sedmnáct. Měla jsem bílé

tričko. Měla jsem v té době prsa čtyřky a měla

14

jsem je vyšpulená tak, že to vždycky vypadalo, že

to dělám schválně. Ženy to okamžitě zhodnotily

a koutky úst jim nevraživostí zkřivily obličej tak,

že vypadaly ještě o něco starší. Veronika začala

zpívat, protože Max hrál na kytaru, a tatínek Pet

ra nám řekl, že v pokojíčku u půdy je jedna široká

postel, na které můžeme přespat. Pak se usmál

na ženy, řekl, že vidí, že jeho synové jsou žáda

ní, a že mu to dělá dobře. Ani jedna z žen nebyla

Petrova maminka, byly to náhodné sousedící cha

lupářky, a tatínek Petra – vysoký, štíhlý a s vlasy

zešedlými do popelavé blond – se jim hodně líbil.

A pak se mi roztřásla ruka, protože jsem na stě

ně uviděla Petrovu fotografii, když byl dítě, a já

si červeným vínem postříkala prsa. Vylila jsem si

na ně plné dvě deci a ty se vsakovaly do bílé bavl

ny, že to vypadalo, jako by mě právě někdo bodl

do srdce. A pan inženýr, tatínek Petra, se zvedl,

že mne odvede do koupelny. A já šla. Koupel

na byla malá a tmavá a vlhká a když jsme do ní

vstoupili, tak tatínek Petra nerozsvítil a hned mne

k sobě přitiskl a líbal mi ústa a jeho ruce mi tričko

vytáhly pod bradu, že mě vlhká látka začala škrtit,

a Petrův tatínek byl tak vzrušený, že chrčel a roze

pnul mi džíny, přehnul mne přes vanu a vstoupil

do mě. Řekla jsem, že to ne, ale už bylo pozdě

a on už sténal a šeptal mi „miláčku“ a můj nej

intenzivnější pocit byl asi tenhle: „Vidíš, miláčku

15

Petře, chce mě tvůj tatínek a ten je tak chytrý!“

A pan inženýr se otřel a mě taky otřel a zase mě

začal líbat a já se nemohla ani nadechnout, jen

jsem si pořád říkala, jak to, že ten starý muž se

o mě tak snaží a Petr ne. A v tom se rozsvítilo

světlo a má prsa byla trochu olepená červeným

vínem a trčela jak dvě bílé polokoule. A ve dve

řích stál Petrův bratr. Max. A mlčel a já si stáhla

tričko, na kterém byla skvrna, se kterou nikdo nic

nedělal. A já se prosmykla vedle Maxe a vrátila

jsem se ke krbu a měla jsem výraz nenápadný,

asi jako když matka rozčtvrtí své dítě a jakoby

nic nese centrem města jeho nohu... Za chvilku

přišel ke krbu tatínek Petra a Max. Ten byl rudý.

Tatínek Petra měl na tváři úsměv. Velice vzdá

lený. A taky chtěl dělat, že se nic nestalo a že je

všechno úplně O. K. Zašel dokonce tak daleko,

že začal vyprávět vtipy. Trochu pletl pointy a ty

vtipy byly notabene notoricky známé, ale on je

říkal s lehkomyslným nasazením, a možná by mu

na to někdo skočil, kdyby mu vlasy nestály na hla

vě jako pankáčovi neupravený ježek. Ty vlasy tak

panu inženýrovi stály po mém laskání a já se na

něj nemohla podívat. Stud mne svázal do mlčen

livé neexistence a bylo to tak strašně tíživé, že

se ty staré třicetileté ženy zvedly a sousedé taky

a muži se tvářili až uznale, ale ženy byly uražené.

A já byla skoro pyšná, a taky zděšená a taky mi to bylo maličko k smíchu. A v místnosti zůstal Max a Veronika, ale ta už byla opilá a zhroutila se v křesle a spala trhaně a občas zachrápala a nelíbila se mi, protože pod nosem měla maličký knírek, který, když chrápala, jako by se chvěl, a jako by Veronika nebyla holka, ale nějaký vulgární chlapík.

Max mlčel a pan inženýr řekl, že mne zavede do pokojíčku, kde mohu vedle půdy přespat. Max se hned vymrštil a šel taky a já byla mezi nimi a říkala jsem živě hlouposti o tom, že mají hezké schody a půdu a stropy...

A v pokojíčku byl křížek a stará fotka a na ní zase Petr a taky Max a stáli vedle vysoké paní, co byla jejich maminka, a ta měla v očích smutek a já si hned řekla, že to je proto, že její manžel je chlípník a její synové budou taky. Ležela jsem asi dvě minuty a pak někdo zaklepal.

„Ano,“ řekla jsem a do pokojíku vešel pan inženýr. Vpadl beze slova na matraci a na mne a pusu mi zakryl dlaní a říkal mi „koťátko“. To mi připadalo nejlegračnější, a pak jsme uslyšeli skřípot a pan inženýr vyskočil a zablokoval dveře židlí a na dveře ťukal Max. Chtěl dovnitř a vážně říkal, že chce se mnou mluvit, protože jsou určité věci, co by brácha neměl vědět. A já pana inženýra kousla do ruky a řekla jsem Maxovi, ať jde pryč, že se obléknu a že hned přijdu za ním.

17

A oblékla jsem se a šla za ním a pan inženýr se

vyplížil k sobě do ložničky a já vstoupila do kamr

líku Maxe a nic jsem neřekla a ani jsem nečeka

la, až něco řekne on, prostě jsem si lehla vedle

něj a vzala jsem v životě poprvé do ruky jeho úd

a mačkala jsem ho a kroutila s ním a on vzdychl

a líbal mne a pak mi ho dal tam, kam patřil, a byla

jsem s ním až do rána a on mi neříkal koťátko, ale

„seš ženská, seš fakt ženská!“ A já mu věřila.

A ráno byla Veronika celá rozlámaná ze špatné

polohy v blbém křesle a Max se nedíval na otce

a otec se nedíval na Maxe a přijel Petr a podíval

se na mě i na otce i na Maxe a řekl mi, že jsem

pěkně drzá, že jezdím na chatu, když on tam není,

a pak mě šel doprovodit na autobus a tvářil se

hnusně a řekl, že nesnáší holky, co za ním dolej

zají, a já pak zjistila, že jsem v jiném stavu, a řekla

jsem to panu inženýrovi, Maxovi a Petrovi a kaž

dý mi řekl, že nemá jistotu, že to byl ON, a to mi

připadalo sprosté nejvíc od Petra, protože ten

věděl, že byl první a že pak už to bylo jen u nich

v rodině... Petr potom chvilku váhal, zda by si

mne měl vzít, ale pak mu přišlo lepší, když půjdu

na potrat, ale Max se rozhodl si mě vzít, ale mně

se nelíbil, protože měl ten předkus. A tak do mě

Petr ládoval chinascorbin a málem mě uvařil ve

vaně, tvrdil, že se musíme hodně milovat, aby to

mělo efekt, a to se mi moc líbilo.

Pana inženýra a Maxe a Petra jsem potkala před měsícem v neděli v nemocnici. Od „půdy“ uplynulo dvacet let. Pan inženýr byl hospitalizován, protože měl potíže s prostatou. Bylo to s ním vážné, a já jsem se rozhodla prozradit svůj hnusný skutek. Napadlo mne, že tak třeba obměkčím osud a panu inženýrovi se uzdraví podstata jeho mužství a on zase bude moci balit holky zamilované do jeho syna...

A věděla jsem, že to dokonce musím udělat, protože právě pan inženýr byl ten muž, u kterého jsem pochopila zvrácenou, a přesto tak logickou pravdu: Život je přede mnou a já si ještě jistě s někým mnohokrát dobrovolně lehnu.

Kdo čůrá

uchem?

Byla jsem jednou v hospodě se dvěma dámami. Ta první vyprávěla, jak si doma listuje Ottovým naučným slovníkem, a pak se málem rozplakala, protože dostala MÓÓÓC velký řízek. Druhá dáma ten velký řízek snědla, vypila dva litry vína a prozradila, že hory má nejradši, když je vidí z auta. Ta první dáma byla učitelka z maloměsta. Ta druhá dáma byla taky učitelka. Učila na univerzitě v Anglii a byla navržena na Nobelovu cenu za literaturu. Když si první dáma odskočila, ta druhá se na mě podívala a řekla: „Víte, co tam dělá?... Čůrá uchem!“ A mně to potom došlo.

Uchem totiž čůrá ten, kdo na otázku, co nejradši dělá, odpoví: „Rád se brouzdám přírodou.“

Ten, kdo na otázku, proč cestuje, odpoví: „Protože chci neustále sbírat nové dojmy.“

Ten, kdo si po namáhavém dni pustí doma v obýváku Bohuslava Martinů.



Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská je vdaná a má dvě děti. V roce 1988 začala pracovat v redakci zábavy v Československé televizi na Barrandově jako dramaturgyně a scénáristka. Od roku 1991 pak pracovala jako novinářka. Pawlowská publikovala své fejetony a sloupky však již od roku 1990, první byla její novela Zoufalé ženy dělají zoufalé věci v týdeníku Vlasta.

V devadesátých letech Pawlowská moderovala TV pořady Zanzibar (cestopisný) a v společenském týdeníku V žitě (později Žito). Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vede dodnes. Kromě toho pracovala i pro deníky Metropolitan a Telegraf.

Za svoji literární a jinou činnost odbdržela Halina Pawlowská řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění Týtý - Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílá už od roku 1999. Scénáristicky se také podílela na některých povídkách z televizního cyklu Bakaláři.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist