načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Chameleonka -- Z deníku modelky - Tereza Kazan

Chameleonka -- Z deníku modelky

Elektronická kniha: Chameleonka -- Z deníku modelky
Autor:

Příhody, které se autorce při jejím povolání staly v různých koutech světa a které si zapisovala jen pro pobavení své a svých přátel. Sama autorka o svých zážitcích říká: „Ani ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 168
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-3588-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha obsahuje třiatřicet spíše kratších textů, z nichž některé mají žánrově blíže k deníku, jiné zase k fejetonu. Tereza Kazan v nich popisuje, co se jí za poslední roky přihodilo a pracuje jak s tématy vážnými, tak i vtipnými a banálními. K těm vážným patří např. Lentilky pod kobercem věnované plastice prsou, o pozoruhodné konfrontaci kultur zase vypráví v Pekelném autobuse a seznamování s exotickým prostředím zase líčí v příbězích Ještěrka, Jak se krmí krokodýli nebo Když se třese země. Velkou inspirací jsou pro ni zážitky a zkušenosti z cest, všímá si též věcí z běžného života a bez povšimnutí nezůstává ani její profese modelky a její zákulisí. Svižné autorčiny texty, které nejdříve psala pouze pro přátele, jsou určeny nejen ženám. Trochu je škoda, že nejsou obohaceny o její fotografie, protože fotografování je jejím velkým koníčkem. Čtivé příběhy a příhody, z nichž většinu autorka sama prožila jako úspěšná modelka při svých cestách po světě.

Popis nakladatele

Příhody, které se autorce při jejím povolání staly v různých koutech světa a které si zapisovala jen pro pobavení své a svých přátel. Sama autorka o svých zážitcích říká: „Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že jednou vyjdou knižně. Až neustálý apel mých přátel, kteří měli možnost si je po emailu průběžně číst (a těm, nad kterými nebrečeli, se údajně řehtali jak koňové), mě přiměl k tomu uspořádat je do knížky. I vy se tedy pobavte občas trošku neskutečnou reality show jednoho člověka, který ani nevěděl jak, ale vždycky do toho na různých koncích planety nakonec nějakým způsobem spadl.

Předmětná hesla
Kazan, Tereza
* 20.-21. století
Modelky -- Česko -- 20.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Tereza Kazan, 2012

Copyright © Nakladatelství BRÁNA, 2012

ISBN 978-80-7243-588-3


Mé babičce a dědovi



CHAMELEONKA – Z deníku modelky

7

Ach ty sázky

V

šichni se občas rádi vsadíme. Někdo ještěčastěji, ale to už je jeho věc. Já nejsem výjimka,

a tak jsem se jednoho dne vsadila (do té doby s „pouze“

kamarádem), že pokud prohraju šachový turnajvedený po telefonu, budu s ním „mít sex“ třeba na střeše

Národního divadla. Šachy jsem už od malička hrávala

se svým milovaným dědečkem, a tak by mě ani ve snu

nenapadlo, že by hra mohla skončit jinak než mým

vítězstvím – proto i taková nabídnutá výhra – jenže,

kdo s čím zachází, tím taky schází...

Hrajeme, hrajeme, já si u toho vařím véču, do toho občas zapípá smska s dalším tahem protihráče, aprotože se opravdu nic nemá dělat polovičatě, a už vůbec ne hrát šachy (a ještě k tomu o takovou sázku!), vjedné z následujících textových zpráv už pouze stojíjedna definitivní: „Šach mat, zlato!“ A jsem v kelu. Tak tohleto, obávám se, neukecám. Kamarád se hned v té další textovce ptá, kdy že mám čas, aby si okamžitě pojistil svoji „výhru“, načež mě napadne pouze chabé: „Až seženeš klíče od Národního.“

První tři dny je opravdu ticho po pěšině a mně tak pomaličku pomalu spadává kámen ze srdce. Potýdnu už si skoro oddechnu úplně, když DanieltelefonuTereza Kazan

8

je: „Terezo, nešlo by to někde jinde? Třeba na střeše

mýho auta...“

Celá šťastná ze sebe vypravím, že to v žádnémpříadě, a začnu ho konejšit, že to chápu a holt se nedá nic dělat, klíče od tak významné budovy asi faktnebudou dávat jen tak někomu na potkání, takže příště se vsadíme o něco přijatelnějšího! A je zase pár dní klid.

Jenomže to bych v okruhu svých přátel nesměla mít samé vynalézavé lidi, kteří nenechávají věci jen tak plavat – a ještě k tomu takovéhle věci.

Když po dalších zhruba čtrnácti dnech spatřímjméno svého drahého známého na displeyi telefonu, úplně mě zamrazí. Zvednu to a ptám se, co se děje.

„Máš volno někdy večer tenhle týden?“ ptá se.

Říkám, že mám, a tak se domluvíme na středu, kdy se sejdeme u sklenky vína v baru u známého. Starostlivě se ho ptám, co se stalo, a on že nic, co by, že jdeme na to.

Překvapením mi div nevypadnou oči z důlků: „To nemyslíš vážně, to jsi přece nemohl sehnat, to minemůžeš udělat, to...“

Po cestě k divadlu, kam se ploužím se schlíplýma ušima až k zemi, raději ještě kupujeme další láhevsektu, ať jde všechno líp. Pomalu dorážíme do kanceláře Národního divadla, kde už jenom dostáváme tyzproadené klíče od střechy a k tomu ještě instrukce, jak se nahoru vlastně dostat. Jediná možnost je výtahem do posledního patra a potom ještě jedno patro pěšky po schodišti. Avšak bacha, právě v tento okamžik se hraje představení a daný výtah se nalézá v zákulisí

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

9

přímo po pravé straně pódia, takže by to všechno ještě

nemuselo bezpodmínečně vyjít.

Bohužel, milý kamarád mě jen nekompromisně drapne pod křídlem, abychom se společně pomaličku potichoučku proplazili hned za oponou, z jejíž druhé strany právě baletí pár opeřenců, jelikož přímo v tento okamžik na scéně probíhá představení Labutíhojezera. To už mě teda ale fakt omejou.

Do maličkatého výtahu se nakonec polodoplazíme, zmáčkneme čudlík a adyjé směr poslední patro. Poté už jen vyšplhat pár strmých schodů do pekla, otevřít poklop a opravdu jsme tu. Na střeše známého Národního. Ale že tu je výhled!

Nicméně nemeškám a otvírám láhev, kterou jsme si donesli, dostávám k tomu (ani netuším, odkud jivytáhl) nádhernou rudou růži a za dalších pár minut už se všechno jeví růžovější. Posléze se tedy vrháme na slíbenou „prohru“, ale vzhledem k všudypřítomným výkalům holubů jsme nuceni skončit až na rohu uzlatého zábradlí. Dál už nebudu zabíhat do detailů. Když však na konci lehce procitám z oparu, podívám se dolů na kavárnu Slavia, Národní ulici, Vltavu a nábřeží, až pomalu zaostřím na jednotlivé postavičky. A to jsem neměla dělat!

Protože tam spatřím skupinu turistů snažhavenými kamerami, fotoaparáty, mobily – a co já vím, s čím vším se ještě dají pořizovat záznamy – všichni mají své přístroje nastavené jak jinak než přímo na nás a vesele nás už, kdo ví, jak dlouho, dokumentují.

Pomalu se začínají zastavovat už i kolemjdoucí na ulici a možná by byl způsoben i nějaký dopravníkaTereza Kazan

10

rambol, kdybych nás totiž okamžitě nenasměrovala do

středu střechy.

Ježíši šmankote, já taková antiexhibicionistka a teď mě má pár lidí zdokumentovanou, dokonce ještě ipolonahou a navždycky. No to se fakt může stát jenom mně.

Společně s Danem jsme se tomu ve finále zasmáli a následně se ještě šli (po vrácení klíčů) podívatzezdola nahoru na to nepřehlédnutelné zlaté zábradlí nasvícené ze stran obrovskými reflektory.

Pravda, lidé se všeobecně nahoru moc nedívají, a to nejen když chodí kolem téhle konkrétní budovy (pokud je na to někdo neupozorní), avšak od té doby vždycky když jdu sama okolo, musím se tam kouknout a odsrdce se hluboce zasmát.

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

11

Amazonie Asie

B

ěhem mého dlouhodobějšího pobytu v Číně jsem

jednoho dne obdržela několikadenní zakázku v místech, o kterých jsem neměla nejen ani tušení, že se tam někdy podívám, ale vlastně že vůbecexistujou. V praxi to znamená nasednout v Pekingu doletadla směrem na jih do města Nan-Jin a potom se ještě autem několik hodin v kuse potácet malýma, strašně zaneřáděnýma městečkama, která se pomalupřeměňujou ve vesničky, posléze už jen v jakési stanysestavené z plátna a klacků, k nimž po stranách přiléhají obrovské haldy odpadků, až už se kolem nás začínají rozprostírat jen části pralesa promíchaného sobčasnými rýžovými políčky, nám tak známými z pohlednic a dokumentárních snímků o této zemi. Na nich lidé s pověstnými rákosovými čepičkami na hlavě, snohama po kolena plus rukama až po lokty ve vodě – a tedy jak jinak než ručně – to všechno kousek po kouskuobdělávají. Vzpomínám si na okopávání a plení ubabičky na zahradě, jak toho už po hodině měla nejen záda dost. A tihle lidé to zvládají každodenně, celodenně a pod nonstop pražícím sluncem, ve vodě a ohnutí do pravého úhlu – ti snad mají kůži z hrocha a k tomu kosti z ocele! Dozvídám se, že spousta zdejšíchpracovTereza Kazan

12

níků (aby to neměli tak jednoduché) umírá nanásledky uštknutí tzv. vodními zmijemi, co se tam porůznu

okolo nich vyskytují, což mě určitě donutí k tomu, že si

příště v obchodě koupím Fair Trade rýži.

A tak se pomaličku po několika nekonečnýchhodinách hopsání, poskakování a zapadávání na bahnitých cestách a cestičkách dostáváme až do pravé „Amazonie Asie“ – prostě a jednoduše do poctivé čínské džungle. Po doražení na místo jsme s kolegou z toho neustálého vyrovnávání stovek hrbolků a zatáček vyčerpáninatolik, že doslova umíráme v okamžiku, jen co se za námi zavřou dveře ubytování.

Na druhý den se po snídani, základních pokynech a stanovených časech sami (konkrétně já a kolega)vydáváme alespoň na zběžný průzkum okolí. Není moc co zkoumat, jelikož zelená v podobě pralesa zůstává pořád zelenou, občas se jen zpoza zatáčky vynořujenějaké to jezírko v obležení rákosu, a zase ten klid a mír, řekla bych až Boží ticho sem tam protkané maximálně řevem papoušků či opic, no prostě blažená pohoda.

Kdoví odkud se naproti nám najednou vynořujíjacísi lidé – pravděpodobně jedni z pracovníků na polích, které jsme měli možnost zahlídnout po cestě sem, tak se na ně místo pozdravu jen slušně usmějeme, oni se však zastavují a zůstávají na nás hledět se strnulým výrazem v obličeji.

„Co se děje? Mám něco na tváři? Anebo se na nás za zády právě vrhá anakonda či co?“

Radši se však neohlížíme a jen v klidu dálpokračujeme ve výzkumné cestě. Oni se však stále ještě nehli ze svého místa, a tak počkám dalších pár kroků a pak

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

13

špitám známýmu: „Hele, pomalu se nenápadně otoč.

Že oni tam ještě pořád stojej a koukaj, viď?“ A taky že

jo... A pak mi to teprve došlo. Že pravděpodobně nikdy

v životě neviděli při svém průměrném vzrůstu 1,5metru dva tak vysokánské lidi (1,80 a 1,90 cm), dva tak bílé

a vysokánské lidi a k tomu ještě s rovnejma (v mémpříadě navíc modrejma) očima. Musíme pro ně být něco

naprosto exotického, asi jako jsou oni na těch políčkách

pro nás. My je takhle ale známe alespoň z televize, oni

v této oblasti však maximálně zápasí s rádiem nabaterky.

Na zpáteční cestě zhruba ve stejných místech, kde jsme potkali předchozí skupinku (pravděpodobně se tu někde nalézají jejich příbytky), narážíme nahlouček pobíhajících, smějících se ratolestí, které na nás dva reagují naprosto stejným způsobem jako dospělí před nimi – konkrétně strnutím na místě a tichem. Naprostým tichem s otevřenou pusou a vyvalenýma těkajícíma očkama, která jsou tak čistá (jak si tam žijou jenom v té zeleni bez jakéhokoliv zásahucivilizace), že kdyby se dala popsat průzračně hnědá barva očí, tak tohle je přesně ona. No myslím, že já budujednou vypadat úplně stejně jako tyhle děti, až potkám osobně mimozemšťany.

Vyhladovělí se vracíme do chatek a těšíme se najídlo, které má hned několik chodů a je voňavé a domácí, takže chutná takřka jako od maminky. Druhý den si však bohužel spíš omylem všimnu, jak to „skvělý“ jídlo připravujou.

Drhnou na zemi kamenem v šíleným binci okolo – nějakým pazourkem či čím – peří ze slepice, občas to

Tereza Kazan

14

polijou trochou zakalené vody bůhví odkud a jenpodotýkám, že je zrovna po celé Asii vyhlášen kritický stav

ptačí chřipky. Achich ouvej! Vím, že pro ně to není nic

neobvyklého, avšak my – zhýčkanci a srabi – se po

zbytek zdejšího pobytu raději dobrovolně stávámevegetariány. Když totiž na to samé místo dovedu ještě

i známého, abych mu ukázala zdejší prastarý ruční

způsob zbavování slepic peří a následného porcování

drůbeže mezi kameny a bahnem na zemi, objevujeme

ještě pár ručně vyrobených klecí s různými zvířaty

uvnitř. V jedné z nich dokonce opici se šílenýmvýrazem v obličejí, což je pravděpodobně díky té useknuté

ruce, co jí chybí.

A tak když nám třetí – a náš poslední – dennabízejí, že nám k večeři připraví opravdovou pochoutku, je nám jasné, že ji asi – chudáka – jednoduše dorazí. Rozhodně je však za jejich způsob života neodsuzuju, jelikož pro ně je to přirozeně věc normální, k tomu se navíc opravdu snažili nás po celou dobu hostit dle zdejších tradic a starali se absolutně na výbornou. Jen pro většinu zde nežijících lidí jsou tyto zvyky –řekněme – těžko stravitelné.

Poslední den už na výlety nemáme čas, ale ještě jednou se stíháme projít na opačnou stranu přes lávku a přes potok až k jakési malé přehradě a tampotkáváme člověka, který nám vráží do rukou zhruba 15 centimetrů dlouhé kusy tlustých klacků, jichž nese na zádech plnou nůši. Úplně stejné tehdy žvýkaly ty děti, co na nás tak zíraly a zíraly. Takže je také strkáme do pusy a posléze zjišťujeme, že to je cukrová třtina. Něco tak neskutečně sladkýho jsem v puse v životě neměla.

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

15

Kam se hrabou všechny laskominy a jejich příchutě!

Tohle je čistý surový cukr v podání samotné přírody.

V praxi jen člověk kouše jemnější dřevěný klacek,

z něhož teče cukrová voda přeslazená tak, že se z ní

úplně točí hlava.

Nakonec se nám odtud opravdu moc nechce. Nic tu

člověk nemá, a tak mu nemá co chybět. Všude okolo

jen ticho, čistý vzduch a nedotčená příroda, která už

na většině míst planety přestala takřka existovat.

Tereza Kazan

16

Anglický klid

J

ednoho dne jsem se ocitla na londýnském letišti,

kde přesedám na jiné – menší – letadlo, s nímž

letím na jeden malinkatý ostrůvek ke známým naněkolikadenní návštěvu. Jsem nucena hledat, odkud mě

zrovna odbaví, jelikož na světelných cedulích se moje

destinace jaksi nevyskytuje. Na informacích i přivystavování letenky mě shodně posílají do řady s číslem

49, kde svítí název Jersey. Já ale neletím do Jersey!

Nu což, řekli mi to dva pověření lidé nezávisle na sobě,

budu tedy doufat, že je tomu opravdu tak.

Mezitím se za mnou objevuje skupinka, která se už dobrých pár minut pře, proč je poslali zrovna sem, když na ceduli je nejen jiný název města, aledokonce i jiné číslo letu. A tak se jen otáčím a ujišťuju je, že taky letím tam, kam oni, tak ať nemají strach, že opravdu stojí ve správné řadě. Chvilku je naprostéticho, následně ale opětovně začne vzájemné nekonečné dohadování. Po zhruba deseti minutách to už jeden z nich nevydrží a prohlašuje, že se jde zeptat napřeážku prodeje letenek. No, skvělej nápad! A je aspoň na chvíli klid.

Naše řada se však nepohne ani po dvacetiminutách, ba ani po čtyřiceti, a to fakticky ani o píď. Před

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

17

odletem z Prahy mi tři hodiny na přestup připadaly

směšné, teď už však ani moc ne. Z hladu a nudyspořádám všechno, co ve svém příručním zavazadlenajdu, včetně asi jednoho kila mandarinek, které mi tam

pravděpodobně tajně narvala babi. Předávkovanávitaminem C a neutuchající potřebou okamžitě něcodělat už začínám být trošku nervózní. Dostávám se však

– i když zřejmě trochu omylem – konečně na řadu,

a tak následně můžu okamžitě zmizet z dosahuhloučku „ředitelů zeměkoule“, který se nalézá za mnou.

Po celní kontrole to zaseknu u svého vchodu, že si něco v klidu přečtu. Naproti mně usedá matka asi s pětiletým synem a snaží se mu předčítat knihu, avšak syn si bez absolutního zájmu o pohádku pro děti hraje videohru. Po chvíli dosedá i zbytek rodiny (otec a druhý – starší – syn). Z hovoru místo našehonaučeného slušného „Prosím?“ či „Cože?“ slyším jen „Eeh?“...

Děti se začnou honit, křičet, povykovat – tak jak to prostě děcka umí až po hranice, které nás přivádějí buď k šílenství, anebo k totálnímu nasazeníantikoncepce minimálně na následujících deset let. Absolutně bez povšimnutí neustálého napomínání své matky se jejich křik dál a dál zvyšuje, až se do všeho tohomumraje na celou halu zčista jasna rozlehne zařvánípřipomínající lva: „Shut up!!!“... Hm, taťkovi už evidentně trošičku ujely nervy.

A hele?! Aby toho nebylo málo, dorazila k nám konečně ještě skupinka neustále řešících vědátorů. Tentokrát nemohou najít číslo vchodu, ke kterému by se měli vydat. Že bych jim znovu naprosto zbytečně poradila?? A prdím na to! Tohle byla už jednou energie

Tereza Kazan

18

vyhozená do luftu! Oni v řešení však klasickyvytrvávají, tentokrát už to dokonce vypadá, že navždycky.

Po určitém časovém úseku, kdy neustále poslouchám

ty samé věty jako v blázinci, si v duchu začnu sama

pro sebe brblat nadávky jako hodně zestárlýdůchodce: „Teda, jestli do pěti minut nepřestanou, přísahám,

že jednoho z nich chytím za klopy kabátu a dotáhnu

ho k té obrovské informační tabuli!“... Tentokrát už je

zachránilo jen to, že začali konečně pouštět do letadla.

Díky bohu!

Usedám na své místo... a... Ježiši Kriste!!! Ti mě snad pronásledujou! Takže je tu mám znovu aopětovně hned vedle sebe. Neustále řešící cokoliv. Uááááááá, za co??? Klid, chce to pověstný anglický klid, potom pro jistotu raději ještě opakovaný meditativní nádech, výdech, nádech... A k tomu to raději zazdítsluchátkama s nějakou relaxační hudbou.

Za tři čtvrtě hodiny přistáváme v Jersey. Půlka paluby se bouří, druhá vystupuje. Posléze zjišťuju, že Guernsey (ostrůvek, kam letím já) a Jersey mezisebou vedou už po staletí žabomyší války, a tak ať pilot letí nejprve tamhle anebo semhle, nezavděčí sevlastně nikdy a nikomu. Za půl hoďky jsem už psychicky vyždímaná do sucha, ale konečně tam, kde být mám. Tryskem opouštím letiště, nechávajíc za sebounekonečné řešitele, avšak na mysl mi v tomto okamžiku přichází otázka: „Když se nenaučím pověstnémuanglickému klidu v Anglii, kde tedy??“

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

19

Cvak!

J

e neděle časně zrána, já ještě nestihla rozlepit ani

první oko a nějakej lunetik už klepe na našedomovní dveře. Po cestě k nim jen utrousím pár nadávek

a taky něco o tom, že teda tohleto nedělní ranní ptáče

krom toho, že nikam nedoskáče, ještě dostanenádavkem pěknejch pár přes ústa, avšak zpoza dveří na mě

zkroušeně a se smutnejma očkama kouká soused. Prej

si šel do společné prádelny na našem patře vyprat pár

svršků a přitom se mu zabouchly vstupní dveře. Nu,

a jelikož jsme jeho přímé sousedky, že teda jestlibychom mu nepomohly něco vymyslet.

V tom mrzutém rozespání se mi chce jen ironicky navrhnout, že ho uchopíme za ruce a nohy a použijeme jako beranidlo, ale naštěstí pro něj si zrovna nemůžu vzpomenout, jak se anglicky takový beranidlo vlastně řekne, takže je toho ušetřen.

Následně už se ve trojici snažíme co nejrychlejiprodukovat všemožné osvícené nápady. Realitní kancelář s náhradními klíči kvůli nám v neděli asi neotevře, majitel rezidence si taky pochopitelně ještě někde dává dvacet – ostatně jako všichni obyvatelé Floridy, paní správcová si zas kdesi daleko za městem užívá se svými ratolestmi, a tak logicky zbývá už jenzámečTereza Kazan

20

nická firma, která by pomohla dané dveře otevřít. Ti

pacholci si však už do telefonu říkají o 500 dolarů plus

náklady na novej zámek, a tak my – spořivíintelektuálové – na sebe jen jukneme se záporným kroucením

hlavy, že tohle teda ale v žádném případě, že radši

dáme mozkovny znovu pořádně dohromady a dozajista

vymyslíme něco přijatelnějšího – a hlavně zadarmo!

Bydlíme pouze ve druhém patře, proč to tedynezkusit třeba oknem po římse.

Při bližším ohledání místa činu však zjišťujeme, že tam římsa jaksi není. Tím pádem tedy milého souseda opášeme svázancem stvořeným z všemožných pásků nalezených po celém bytě, takže ho budeme alespoň nějakým způsobem jistit, jelikož on se skutečněrozhoduje pro variantu vstupu do svého apartmá oknem.

Při představě osmdesátikilového chlapadrápajícího se z okna na okno a dvou křehotinek snažících se ho jakž takž udržet, se mi jasně vybavuje jehokomiksový obrázek, jak padá dolů a jak my dvě ho sice pevně držíme, avšak logicky se řítíme střemhlav za ním.

Začínám být tedy opravdu zvědavá na realitu.

Sousedovi se však ve finále rozklepou nohy už při výlezu na okno, a tak se nechám poté, co Giulia jen negativně zakroutí očima, že se zabít rozhodněnenechá a stoprocentně nikam neleze, pásko-otěžemi zase pro změnu spoutat já. Dostávám se však jen o kus dál než náš milý soused a vůbec nepomáhá klasické „Nekoukej se dolů“ anebo „Je to pouze druhé patro, to se nezabiješ, maximálně si jen polámeš pár kostí vtěle“ (teda pokud se člověku podaří padat šikovně). Nato se mi ještě začnou vybavovat různé scény z filmů, kde

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

21

si to všichni hrdinové vesele šplhají po parapetech

patnáctých a vyšších pater mrakodrapů – mozek však

odvětí, že to tak mají ve scénáři a navíc to celý točí

v teple ve studiu. Takže po zdravém úsudku rovněž

srabsky kapituluju.

Ok! Musíme vymyslet plán B. No... a ono nic. Takže tam všichni tři zkroušeně sedíme a pomalu sesmiřujeme, respektive soused se smiřuje, že bude o pár set dolarů lehčí, když vtom mi najednou opětovněprolítne hlavou jedna z dalších filmových scének (člověk je tvor mediální, že ano). V tichu odkráčím k peněžence, vytahuju kreditku a zamířím si to k sousedovýmdveřím. Kartu zasunu přesně do škvíry mezi zeď a dveře přibližně v oblasti zámku, jezdím s ní nahoru, dolů a všemožně ji do škvíry znovu vrážím a zas vyndávám, až se najednou ozve CVAK!...

No, alelujá! „A máte to otevřený, sousedeeeeeee!“ křičím radostí přes celou chodbu a vítězoslavněodcválávám dospat sobotní noc.

Samotným vzrušením se mi však nedaří usnout, navíc soused znovu klepe na dveře s klíčema v ruce jedné, lahví vodky v druhé a s díky v ústech.

Moje vzrušení z vítězství však střídá vzrušenídocela jiné. Všichni máme stejné druhy dveří a zámků, a pokud se mně – neprofesionálovi – podařilo dveře tak obratně otevřít, co teprve partičce zlodějů?! Natakovéto úvahy však pomůže odšpuntovat darovanouláhev a raději se tomu všemu společně zasmát, což taky bez okolků provádíme.

Hned pozítří na stejném patře si na konci chodby všimnu sousedky, jak tam tak sedí v rožku na zemi,

Tereza Kazan

22

smutně hledí před sebe a druhá sousedka jí ze svého

bytu zrovna nese šálek horkého čaje. Takže se ptám,

co se stalo a jestli můžu jakkoliv pomoct. Ona se na mě

jen pousměje a smutným hlasem odpovídá, že děkuje

za zájem, ale že nemůžu. Zabouchly se jí totiž dveře.

A tak se uvnitř jen zatetelím, mrknu na ni se slovy:

„Just a moment!“ a vytahuju svou „zkušenou“kredit

ku, abych tentokrát už rychleji a obratněji dosáhla

toužebného CVAK! Ty jiskřičky štěstí a díky v jejích

očích byly hluboce postřehnutelné, ani nemusela nic

říkat, a tak jsem jen tiše a kvapem odplachtila zbu

dovy.

Jen se teď trochu bojím, aby se to nerozkřiklo a já

za chvíli neměla před bytem frontu všechmomentál

ních nešťastníků z celé slavné Miami Beach.

CHAMELEONKA – Z deníku modelky

23

Damian

M

áme tady v Barceloně mezi ostatními jednoho

polského spolubydlícího z Gdaňska, což jetakovej milej hodnej nevinnej blonďáček, kterému stačí jedna sklenka vína a i z nepodařené umírající party dokáže obratem vytvořit nacpanej rockovej klub plnej zvířat. Takže jsme si všichni přirozeně mysleli, že už teda nějaké hlubší zkušenosti s klubovou scénou mít bude – taky totiž kouří jednu od druhé a do toho do sebe klopí zhruba pět až šest káv denně, a to je,podotýkám, jejich minimání počet!

O víkendu se to u nás v apartmánu pěkně sešlo.

Herci, surfaři, modelové, agenti a ostatní dobytek,který do toho stáda showbusinessu patří, no a tančilo se,

tlachalo, pilo a smálo, kdo chtěl, dal třeba jointa, ale to

je taky asi tak všechno. Uprostřed víru zábavy v čase

zhruba okolo půlnoci si najednou všimnu Damiana,

jak se drží křečovitě stolu a do toho se usmívá na

prázdnou bílou zeď před sebou už pěkných pár minut

v kuse. A aby tomu nasadil korunu, tak z něj najednou

směrem ke společnému známému vypadne: „Prosím

tě, byl bys tak hodnej a umotal mi ještě jednucigaretu? Už tam ale nedávej ,tu věc‘!“ Načež nám došlo,

že chudák omylem úplně sám vykouřil jednoho jointa


Tereza Kazan

24

volně položeného na stole a určeného dohromady pro

celou společnost. Když jsme si uvědomili, co provedl,

smáli jsme se, až jsme slzeli, což on ještě umocňoval

tím, že se potácel zleva doprava, občas narazil do futer

dveří, které mu pochopitelně byly malé, padal dosedačky a nejlíp samozřejmě rovnou do klína pozvaných

hostů.

Nutno podotknout, že se držel vskutku statečně, avšak když už jeho klopýtání přesáhlo jisté hranice, tak jsem jako správná záchranářka usoudila, že„pořádný“ kafe by mu dozajista bodlo a hned jsem mu tím pádem jedno obrovitánský uvařila. On mělpochopitelně radost ze svého milovaného nápoje a pěkně ho do sebe se spokojeným výrazem hrknul, takže jsem mu s oddychnutím pomalu přestala věnovat pozornost. Za dalších pár minut se ovšem z kuchyně začalypřerývavě ozývat jakési nepravidelné rány a vůbec vcelkurachot. Samosebou jsem se tam šla pro kontrolu juknout a spatřila jsem našeho Damiana se smetákem v ruce zametat podlahu, vzápětí – jako by kdosi přepnulprogram na elektrospotřebiči – se náhle napřímil, popadl utěrku a začal utírat nádobí, za zhruba stejnýčasový úsek počal se smýčením poliček, pár sekund nato otevřel a zase zavřel ledničku, začal vysávat a poté rovnat cokoliv kamkoliv.

A tak se s kroucením hlavy vracím do obýváku a ptám se ostatních, jestli mu do kávy, chudákovi, náhodou něco nestrčili, jelikož náš milej spolubydlící užpěkných pár minut uklízí poctivě celou kuchyň a to pokud možno všechny rohy zároveň ve stejný okamžik. Načež všichni odvětili, že nejsou krysy, takže jasně, ženestrCHAMELEONKA – Z deníku modelky

25

čili. Avšak mně to stejně nedalo, tak se za ním vracím

do kuchyně a ptám se: „Kámo, měls určitě jenom ten

hrnec kávy, co jsem ti uvařila?“ Prej, že jo. „Ale vždyť

ty přece piješ několik kafí denně!“

A on na to: „To je sice pravda, ale ty moje jsou bez kofeinu!“

Tak ať mi ještě někdo někdy zkouší tvrdit, že kofein není návykovej. A tak jsme našeho miléhospolubydlícího těmito dvěma způsoby za jeden večernedopatřením dvakrát lehce popravili. Tvrdil, že prý na tuhle noc bude vzpomínat ještě dlouho.

Ale v apartmánu se po party namísto nepořádku alespoň kuchyň leskla průzračnou čistotou.

Tereza Kazan

26

Do sedmnáctého

prosince

Ž

iju už pěknou řádku let sama a má to, pravda,

spoustu výhod (člověk si vždycky dělá, co chce,

žádné neustálé kompromisy, žádné hádky a vyčítavé

pohledy, prostě svoboda). Taky to samoseboupřináší i nevýhody a to třeba tu, že jsem ke dnešnímu dni

– vzhledem k tomu, že mě bezvýznamné úlety najednu noc přestaly naplňovat už před pradávnými časy

– pěkných pár měsíců bez sexu.

No, a když se o tom u sklenky vína zmiňuju jedné ze svých kamarádek, ona na mě jen zamžourá autěšujícím tónem v hlase prohlásí, že si z toho nemám absolutně nic dělat, to že ona taky. Když celou situaci navíc ještě společně do podrobnějších detailůrozebereme, zjistíme, že plus minus asi čtyři dny jsme na tom časově úplně stejně. „To je ale náhodička, milá paní, řekla bych přímo znamení!“ víc nežbezmyšlenkovitě vyhrknu.

Avšak po druhé sklence vína nás už vzhledem k tak obrovskému „znamení“ napadá v tomto okamžikunarosto geniální nápad. Přece jen každá mince má dvě strany a záleží na tom, na kterou z nich v dané situaci



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist