načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Chalífa a Západ - Franco Cardini

Elektronická kniha: Chalífa a Západ
Autor:

Italský historik Franco Cardini, známý i českým čtenářům (ve Vyšehradu vyšla jeho monografie o svatém Františkovi z Assisi) se v řadě svých textů publikovaných na blogu zamýšlí ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  125
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  140 Kč
11%
naše sleva
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 168
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z italského originálu L&rsquo
ipocrisia dell&rsquo
Occidente ... přeložily Jitka Michalčíková a Tereza Sieglová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 0.6
PDF velikost (MB): 1
MOBI velikost (MB): 0.5
ISBN: 978-80-7429-632-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Italský historik Franco Cardini, známý i českým čtenářům (ve Vyšehradu vyšla jeho monografie o svatém Františkovi z Assisi) se v řadě svých textů publikovaných na blogu zamýšlí nad nejpalčivějšími problémy dneška, jako je vzestup Islámského státu a jeho vůdce, který se prohlásil novým chalífou, hlavou všech muslimů. Odborník na středověké dějiny a na dějiny islámu hledá hlubší souvislosti vzestupu Islámského státu a nachází je jak ve vlastních dějinách islámského světa, tak v pokrytectví a chybné politice Západu, které vzestup nejradikálnějších forem islamismu mnohdy podporovaly. V úvahách, které mají formu deníkových zápisů, můžeme sledovat historikovo myšlení, které propojuje aktuální události a jejich kořeny v historii velmi vzdálené i novější. Věnuje se například místu, které v historické zkušenosti a imaginaci muslimského světa zaujímá Palestina a Jeruzalém, a jak vzestup islámského radikalismu souvisí s izraelsko-palestinským konfliktem. Kniha Franka Cardiniho je bohatým zdrojem podnětů k hlubšímu přemýšlení o souvislostech toho, co celý svět každý den s hrůzou sleduje v médiích. (kořeny terorismu a pokrytectví Západu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Franco Cardini - další tituly autora:
Jeruzalém -- Průvodce dějinami města Jeruzalém
Cardini, Franco
Cena: 265 Kč
Chalífa a západ -- O kořenech terorismu a pokrytectví Západu Chalífa a západ
Cardini, Franco
Cena: 182 Kč
Chalífa a Západ -- Kořeny terorismu a pokrytectví Západu Chalífa a Západ
Cardini, Franco
Cena: 125 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Franco cardini
Chalífa a Západ
Kořeny terorismu
a poKrytectví Západu





VYŠEHRAD
chalífa
a západ
Franco cardini
Kořeny terorismu
a pokrytectví
Západu





Z italského originálu L’ipocrisia dell’Occidente,
vydaného nakladatelstvím Gius. Laterza & Figli roku 2015,
přeložily Jitka Michalčíková a Tereza Sieglová
Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1471. publikaci
Odpovědný redaktor Filip Outrata
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 140 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Copyright © 2015, Gius. Laterza & Figli
Translation © Jitka Michalčíková, Tereza Sieglová, 2016
ISBN 978 -80 -7429 -707-6
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





Mnoha mým přátelům, kteří mi pomáhali při psaní těchto
stránek a kteří doufají, že na nich nebudou citováni;
a především těm, které jsem ztratil a ještě ztratím – doufám,
že jich bude málo – kvůli tomu, co je zde napsáno.





obsah
Úvod: Hrůza zbavená kouzla .......................... 11
„Černá neděle“ monsieura Hollandea
Paříž, 19. ledna 2014 .................................. 29
Magistra barbaritas
Florencie, 4. května ................................... 35
Dvě zdrženlivé zprávy
Paříž, 1. června ...................................... 39
„Znovunastolení chalífátu“?
Paříž, 6. července..................................... 41
Povinnost rozsévače a neplodná semena
Paříž, 13. července.................................... 56
Ale ano, nechme je vyhladit!
Vždyť jsou to jen satanisté...
Paříž, 10. srpna...................................... 63
Papež František, Irák a „džihádistický průšvih“
Paříž, 20. srpna...................................... 68
„Džihádistické nebezpečí“
a jeho nikoliv náhodná nepochopení
Paříž, 24. srpna...................................... 73
„Třetí vlna“?
Paříž, 25. srpna...................................... 79





Možná terorista, možná revolucionář...
Paříž, 31. srpna ...................................... 84
Přísnost a rozum
Florencie, 28. září .................................... 92
Jeruzalém
Jediná možná cesta, pštros a tři opice (nestane-li se zázrak...)
Florencie, 9. listopadu ................................. 97
„I když je to šílenství, přesto je v něm logika“
Florencie, 16. listopadu................................. 103
Milovat smrt, snít o ráji
Florencie, 23. listopadu................................. 111
Chalífové už nejsou, co bývali...
Florencie, 30. listopadu................................. 118
Papež v Turecku
Paříž, 2. prosince..................................... 122
Pohoršení na baterky
Paříž, 21. prosince .................................... 126
Chalífova strategie
Florencie, 20. ledna 2015 ............................... 134
Guantanamera
Florencie, 27. ledna ................................... 139
Namísto závěru: Tak co se vlastně zpackalo?.............. 146
Minimální bibliografie ............................... 159
Rejstřík........................................... 162





Úvod: Hrůza zbavená kouzla
|
11
Úvod
Hrůza zbavená kouzla
Řekněme pravdu: je to těžké, být přesvědčeni, že patříme k
občansky a kulturně vyšší civilizaci než jakákoli jiná, neboť ta naše v sobě
nese univerzální hodnoty, a zároveň si hořce uvědomovat, že vůbec
nejsme schopni to dokázat. Paříž, město, které je z mnoha pohledů
symbolem svobody myšlení a lidských práv, od čtvrtka 7. do pátku
9. ledna 2015 šokoval hrůzný řetězec smutných událostí a zločinů. Ty
ji na jednu stranu zdrtily, na druhou stranu vyvolaly u jejích
obyvatel a mnoha dalších lidí, kteří se sešli na náměstích – mezi nimi byly
i desítky evropských politických lídrů –, ráznou a sjednocující
odpověď. Právě vývoj té odpovědi (republikánská manifestace v neděli
11. ledna) ještě navíc přinesl řadu nečekaných otázek, na něž se jen
obtížně hledala přesvědčivá odpověď.
Ráno 7. ledna 2015 dva bratři, dvaatřicetiletý Chérif a
čtyřiatřicetiletý Saïd Kouachi, francouzští občané muslimské víry a
severoafrického původu, vtrhli do sídla týdeníku Charlie Hebdo – proslaveného
kreslenými vtipy o islámu, ale i o křesťanství a židovství – a zabili
téměř všechny redaktory, několik zaměstnanců ochranky a mimo
budovu také dvaačtyřicetiletého policistu Ahmeda Merabeta,
muslima. Po dramatickém útěku se jim podařilo ukrýt se v budově
nedaleko Paříže, odkud je policie o dva dny později vytáhla a zastřelila
je. Později vyšlo najevo, že minimálně jednoho z nich, Chérifa, již
policie znala a měla ho pod dohledem a že byl napojený na skupinu
spojenou s al-Káidou, byl naverbován v jedné náborové filière pro
mladé francouzské bojovníky a před časem se vrátil z Iráku, kde se
připojil k organizaci Džabhat an-Nusrá. Mezitím ve čtvrtek 8. ledna
mladý muslim Coulibaly, zdánlivě bez jakéhokoli spojení s oběma





12
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
teroristy, zabil u Parku Montrouge ve XIV. obvodu příslušníka
městské policie a potom následujícího dne, 9. ledna ráno, přepadl košer
supermarket v Porte de Vincennes ve XX. obvodě; několik zákazníků
obchodu, občanů židovského vyznání, kteří se připravovali na šabat,
zajal jako rukojmí a čtyři z nich zabil. Téhož dne ho v prostorách
supermarketu zabila zásahová policejní jednotka.
Sled událostí vyvolal smršť falešných či nepřesných zpráv,
hromadu komentářů a polemik. Masakr novinářů a ilustrátorů časopisu
Charlie Hebdo – který již nějakou dobu měli v hledáčku islamisté
kvůli několika obrázkům, jež zesměšňovaly proroka Muhammada –
ještě za tepla vyvolal velkou spontánní manifestaci na Place de la
République. Ta se nesla ve znamení požadavku práva na satiru jakožto
součásti svobody tisku a svobody slova tout court, jež byla vlastně
koncepčním cílem masakru. Účastníci manifestace zvedli les
propisek a tužek a toto gesto symbolizovalo, že na kalašnikovy atentátníků
chtějí odpovědět zbraněmi svobodné a odvážné kritiky – zbraněmi
myšlení a ironie proti zbraním fanatického a zabedněného terorismu,
který umí jen zabíjet a miluje smrt. Motto „Je suis Charlie“, jež bylo
okamžitě přeloženo do mnoha jazyků (včetně arabštiny),
zdůrazňovalo, že zasažený týdeník představuje všechny ty, kteří věří v
univerzální hodnoty obrany svobody, jež nesnáší hranice a tabu.
Vraždění v Paříži 7. ledna 2015 zasáhlo celé lidstvo, protože jím
byla zasažena univerzální práva; v první řadě právo na svobodu
myšlení a svobodu slova. Obraz náměstí Place de la République
přetékajícího dojatým davem byl krásný a dojemný. Bylo krásné moci
opakovat ve všech jazycích: „Je suis Charlie.“ Týdeník Charlie Hebdo
představuje nás všechny, ne tím, co píše a kreslí, ale tím, co
symbolizuje: hrdost na svobodu, která nezná tabu. Právě to po dřívějším
teroristickém útoku, při němž bylo poškozeno sídlo týdeníku, prohlásil
slavný kreslíř Stéphane Charbonnier („Charb“). Lidem odpovědným
za útok, který vyvolaly karikatury Proroka, Charbonnier odpověděl,
že v západní kultuře – nebo každopádně v jeho osobní interpretaci
západní kultury – náboženství není nic jiného než forma filozofie či
ideologie, tudíž zesměšňovat a karikovat Muhammada nebo Pannu





Úvod: Hrůza zbavená kouzla
|
13
Marii je legitimní, stejně jako je legitimní zesměšňovat a karikovat
Karla Marxe nebo prezidenta Obamu.
Paříž se mezitím oblékla do smutku. V noci z 9. na 10. ledna
každou celou hodinu až do dvou hodin ráno by neinformovaní turisté
na Pont Neuf marně čekali s tablety připravenými k focení na zlatý
třpyt a diamantový svit Eiffelovky, které se každou noc opakují. Věž
ve své železné chladnosti zůstala té noci tmavá pod temným
lednovým nebem. Ve smutku, jako černé vlajky. La Ville Lumière, město
světel, se na jednu noc vzdalo své nádhery. Drželo smutek za
redaktory z Charlie Hebdo, za policisty, kteří zemřeli při výkonu svých
povinností, za oběti osamoceného atentátníka z Porte de Vincennes.
Jeho povaha byla mezitím vykreslena jako zneklidňující typ
nepřizpůsobivého člověka, trpícího psychickými poruchami, který
projevoval sympatie k Islámskému státu chalífy al-Bagdádího. Tento detail,
alespoň v podobě indicií, nabízel vnímavějším pozorovatelům nový
a možná nikoliv zanedbatelný problém. Al-Káida a Džabhat an-Nusrá
jsou protivníky Islámského státu, ačkoliv mají stejný salafitský
teologický původ. Za oběma odlišnými a soupeřícími vyznáními – nevíme
však, do jaké míry vědomě, ani zda alespoň na základě širšího
taktického plánu, či ne – se jasně rýsuje občanský a náboženský boj mezi
různými pojetími politického islámu, fitna. Tento boj se již netýká
jen muslimských zemí, ale i Západu, kde narůstá – to je ovšem jiný
fenomén, který momentálně nejsme schopni vyhodnotit ani
kvantitativně, ani kvalitativně – počet konvertujících k islámu; a spolu s nimi
fatálně (ovšem také ve stále větší míře) narůstá také počet kandidátů
usilujících o to, stát se bojovníky džihádu.
Brzy se však ve francouzském veřejném mínění a v masmédiích,
která veřejné mínění reprezentovala, začala rýsovat výrazná
rozdílnost pohledů a nakonec se projevila i v obecném mínění Západu.
Nebylo náhodou, že večer 8. ledna v projevu k francouzskému národu
vysílaném v televizi (který v mnoha pozorovatelích vyvolal dojem,
že prezident podlehl pokušení využít příležitosti, kterou mu nabídly
tragické okolnosti, aby znovu získal aspoň část popularity, která
v posledních měsících šla ke dnu) prezident Hollande kladl důraz





14
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
na nutnost dát terorismu koherentní, jednomyslnou, jednotnou
odpověď. Perspektiva jednoty však záhy utrpěla trhliny, neboť se objevily
polemiky o tom, zda je vhodné, aby se republikánské manifestace
svolané na neděli 11. ledna (a v souvislosti s níž se mluvilo o dvou
milionech účastníků) účastnil i Front national. Důvod tahanic byl
jasný: mnoha lidem se nelíbilo, že by strana, která zastává
zobecněnou a nekritickou islamofobii, která má tendenci vidět ve všech
muslimech přinejmenším potenciální teroristy, mohla
kompromitovat obraz, který všichni chtěli zřetelně poskytnout. Obraz neochvějné
vůle lidu vzepřít se terorismu, nikoliv kultuře, natož náboženskému
vyznání. Jenže jak vyloučit z jednohlasného sboru národa politickou
sílu, jež představuje jeden z jeho hlavních hlasů?
Ani to ještě nestačí. Nehledě na krutost masakru spáchaného
v sídle Charlie Hebdo a na samotných osobách jeho obětí, v
symbolické a koncepční rovině byl vlastně spáchán atentát na svobodu
myšlení a slova. Položili jsme si však otázku, zda jsme si jisti, že současní
francouzští politici s tím, jaká řešení volí, jsou schopni se opravdově
a přesvědčivě postavit na obranu takto významné hodnoty? Sám
Hollande, jenž to 8. ledna večer prohlašoval a zdůrazňoval,
následujícího rána opravil svůj tah tím, že veřejnosti spěšně vzkázal, že „aby se
usnadnilo policejní vyšetřování“ a aby teroristům nebylo poskytnuto
„zviditelnění, jaké si přejí“, asi bude nutné uchýlit se k jakési formě
mlčení tisku a dočasnému omezení svobody ve prospěch bezpečnosti.
Ve Francii se tedy v roce 2015 vynořil tentýž problém, který se
objevil ve Spojených státech před zhruba patnácti lety, tedy po 11. září:
Je přípustné vzdát se ve jménu bezpečnosti nějakého toho kousku
svobody? Problém je o to horší, že svobodná francouzská republika
před několika měsíci zavedla zákon, který muslimským ženám
zakazuje zahalovat si obličej na veřejnosti. Zakazování však nepotlačuje
svobodu méně než opačná povinnost nosit zahalující šátek, která
platí v určitých muslimských zemích. Francouzská republika tedy,
také v souvislosti s takzvaným historickým revizionismem, vydala
zákon, který se jeví jako plný předsudků nejenom vůči svobodě
svěÚvod: Hrůza zbavená kouzla
|
15
domí, ale také vůči svobodě vědeckého bádání. Jak to jde dohromady
s nesmrtelnými principy, na něž je Marianne tak hrdá?
Tyto problémy měly nepříjemný dozvuk právě po republikánské
manifestaci 11. ledna 2015. Té se zúčastnila i další nepohodlná
osobnost francouzského světa, komik Dieudonné, který byl kvůli svému
propalestinskému zaměření obviněn z antisemitismu. V otevřeném
dopise adresovaném ministru vnitra Bernardu Cazeneuveovi
prohlásil: „Rok se mě stát snaží všemi prostředky zničit. Mediální lynč,
zákaz mých představení, daňové kontroly, soudní úředníci,
pronásledování... Se mnou a s mými blízkými bylo vedeno více než osmdesát
procesů. A stát mě pořád dál pronásleduje. Rok se se mnou zachází
jako s veřejným nepřítelem číslo jedna, přitom se jen snažím
rozesmávat...“ To, co se bez omezení dovolovalo a dovoluje týdeníku
Charlie Hebdo, je jiným jaksi upíráno. A samotný týdeník zasáhla
řada polemik, když někdo připomněl, že před několika měsíci byl
jeden novinář z týdeníku propuštěn, protože kritizoval některé stránky
života bývalého prezidenta Sarkozyho (aktuální zpráva: Dieudonné
byl znovu zatčen).
Další důvod k polemice vyplynul z rozdvojení jednotné
manifestace, když centrem jedné z jejích částí se stala Synagogue de la
Victoire, kde se obřad k uctění obětí z košer supermarketu nakonec
soustředil na účast izraelského premiéra Netanjahua. Ten zřejmě
Hollandea zaskočil a o jeho výzvě francouzským občanům židovské
víry, aby se přestěhovali do Izraele, bezpečnější země a své skutečné
vlasti, se velice rozpačitě diskutovalo.
V neposlední řadě nechyběl možná nevyslovený, avšak
rozšířený protest proti samotnému úspěšnému mottu, jež vládlo
bolestným pařížským dnům. Mnoho blogů a tweetů – v tomto soupeření
na více frontách, které má také významnou výpočetně-technickou
stránku – bylo značně rozdílných, některé dokonce nepokrytě
zaujímaly opačné pozice. Je ne suis pas Charlie, prohlašovali bez okolků
někteří katoličtí představitelé, kteří týdeníku Charlie Hebdo nedokáží
prominout příliš velké množství bezbožných vtipů – po pravdě řečeno





16
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
málo vtipných a často velice vulgárních. Muslimům téměř závidí
neústupnou tvrdost, s níž brání svoji víru, když reagují na urážení
Koránu a Proroka, zatímco když si nějaký vtip dělá legraci z
panenského porodu Panny Marie, kdy je nakreslena v „gynekologické“
pozici, považované za nevhodnou, křesťané si netroufají reagovat.
To je, po pravdě řečeno, pouze problém křesťanů a nikoho jiného (to
říkám jako katolík).
Nejrozhodněji však své rozpaky projevovali francouzští občané
muslimské víry, asijského či afrického původu, ale i Evropané
dávného rodu, kteří konvertovali víceméně nedávno. Během nedělní
manifestace došlo k projevům solidarity a bratrství vůči muslimům,
provázely je však i jiné, které vyjadřovaly ne-li přímo antipatii, tak
přinejmenším odstup. Ten vychází z možná ne všeobecně
rozšířeného, každopádně však běžného předsudku, podle něhož je v
podstatě možné všechny muslimy jako takové podezírat ze sympatií
nebo tichého schvalování islamistického terorismu. Odpovědí byly
zdvižené transparenty mnoha manifestujících před velkou pařížskou
mešitou, které směrem k teroristům hlásaly pas en mon nom. To je
doslovný překlad hesla not in my name, jímž ve Spojených státech
a ve Velké Británii lidé reagovali na bombardování, které Západ
prováděl v Iráku a v Afghánistánu. Transparenty byly ve skutečnosti
dvousečné: protestovaly proti terorismu, ale zároveň kritizovaly
atmosféru plíživého podezírání, jíž se tito lidé cítili být obklopeni.
Atmosféru, která proniká i z teze románu Michela Houellebecqa
Soumission (Podvolení), který někteří považovali za jednu z možných
příčin teroristických atentátů ze 7., 8. a 9. ledna. Houellebecq, jehož
román byl okamžitě přeložen také do italštiny, vyslovuje hypotézu,
že ve Francii ve velice blízké budoucnosti – již za pár let – přivedou
volby do čela republiky umírněného a rozumného muslimského
prezidenta, který zemi něžně povede směrem k autoritářskému a
patriarchálnímu údělu, s nímž mnozí katolíci – možná i pravicoví –
souhlasí. Zkrátka to bude další a významný krok k oné Eurábii, které
se někteří obávají a kterou by ve skutečnosti možná uvítali právě ti,
kteří se prezentují jako její nejzarputilejší odpůrci.





Úvod: Hrůza zbavená kouzla
|
17
Houellebecqova literární fikce je však druhou stranou mince, kte -
rou představuje situace (a ta už je reálná), kdy došlo k dosud
nebývalému sblížení jisté části levice – té, která je nejvíce nepokrytě
liberální, a má tedy v oblibě časopis Charlie Hebdo a cítí se jím být
reprezentována – s jistou částí pravice – tou, jež je kvůli
zakořeněnému a nerozumnému předsudku protiislámská a zároveň velmi
konzervativní. A toto sblížení nastalo na základě živého a zároveň odlišně
motivovaného nepřátelství vůči fundamentalistickému islámu, jenž je
považován v podstatě za krajní, ale také nejautentičtější a nejhlubší
výraz muslimské víry.
„Jsme ve válce.“ To říkali mnozí. Předpověděl to již papež
František svými výroky o „třetí světové válce“. U nás to opakoval Umberto
Eco. V časopise Le Point z 15. ledna 2015, který obsahuje souhrn
konzistentních a z mnoha pohledů rozdílných názorů – od Orhana
Pamuka po Salmana Rushdieho, od Luíse Sepúlvedy přes Jeana
Delumeaua po André Glucksmanna –, „Velký stařec“ z Académie
Française Jean d'Ormesson odhodlaně prohlásil: „Le monde change
autour de nous. Nous sommes en guerre. Non contre l’Islam, mais
contre le terrorisme. Il n’est pas question d’entreprendre une guerre
de religions. Mais il faut affronter avec détermination et courage une
guerre des droits de l’homme contre l’intolerance, une guerre des
libertés contre la barbarie.“
1

Přesně tak. Ale právě to je problém. Ormessonova velmi vznešená
slova jako taková právě nejen že problém neřeší, naopak před námi
dokořán otevírají jeho nové, jako propast hluboké aspekty. Tato válka
je tedy prý válkou proti terorismu – jenže jak, a především proč se
z lidí stávají teroristé? A jak se dá identifikovat armáda, která je nejen
skrytá, ale dokonce má více tváří, které si možná navzájem protiřečí?
Jestliže teroristické pomocné síly sahají od stoupenců nihilistického
intelektuálství toho typu, o němž mluvil Glucksmann (v Itálii se
zjistilo, že jeden vzorný student ze Scuola Normale Superiore byl
1
„Svět kolem nás se mění. Jsme ve válce. Ne proti islámu, nýbrž proti terorismu. Nejde
o to, pouštět se do náboženské války, ale spíše odhodlaně a odvážně vést válku za lidská
práva proti intoleranci, válku svobody proti barbarství.“





18
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
členem džihádistického uskupení), až po lumpenproletáře
naverbované v zátokách sociálně vyloučených a chudých předměstí a dokonce
ve vězeních, jak oddělit jejich činnost vykonavatelů (i když v praxi
možná často jednají samostatně) od těch, kdo jim dávají příkazy,
a od těch, kteří to financují a mohou se skrývat i v elitářských
zákoutích muslimského světa, například v emirátech na Arabském
poloostrově? Večer 9. ledna na televizním kanálu France 2 vyzval
nejuznávanější francouzský specialista na islám, politolog Gilles Kepel,
k obezřetnosti. Pozor, řekl, „válka proti teroru“, kterou vedl Bush
jr. od roku 2001 do roku 2008, nám nadělila napadení Afghánistánu
a Iráku se všemi jejich neblahými důsledky. Tehdy měl však
fundamentalistický islám tvář saúdských a jemenských guerillových
bojovníků, nejprve spojenců a později nejzarputilejších nepřátel Spojených
států. Ale dnes – v éře Twitteru – slovo džihádista proniká na
periferie, do nejubožejších záhybů společnosti blahobytu, která už není, co
bývala, a proměňuje se v nemožný apokalyptický sen o vykoupení
a odplatě. Stále častěji před sebou máme lumpenteroristy, které pro
jejich krvavou věc získalo fanatické kázání, přenášené velice
sofistikovanými IT nástroji. Naše citlivost, jež vychází, možná nevysloveně,
z myšlenky pokroku nevratně směřujícího ke stále širším formám
sociálních, občanských a kulturních výdobytků, se špatně smiřuje
s myšlenkou, že by „Boží pomsta“, která z mnoha pohledů
charakterizovala a charakterizuje přelom 20. a 21. století, sama o sobě mohla
být důkazem, byť pouze částečného, úpadku světského moderního
světa. Věřili jsme a možná doufali, že pokrok, věda, technika,
zlepšování sociálních podmínek svým vítězným tažením dostane „potřebu
Božského“ do krize a postupně způsobí, že tato potřeba u lidského
rodu zmizí. Kde se stala chyba?
Jestliže jsme zabředli do války, v níž je těžké rozpoznat proti
sobě stojící šiky, musíme říci, že dosud se v kritické rovině
dostatečně neanalyzovaly důvody, jež vedou k tomu, že se člověk stane
teroristou. Hledat je ve fanatismu je nejenom obecné a abstraktní,
ale především tautologické. To, co západní média dosud téměř vždy
zamlčovala a dokonce možná popírala, je sociální aspekt
džihádisticÚvod: Hrůza zbavená kouzla
|
19
kého kázání, jenž také souvisí s jeho apokalyptickou konotací.
Abychom důkladně pochopili úspěch hnutí, jakými jsou šíitský Hizballáh
a sunnitský Hamás – která se obě jednoznačně vyjádřila, že pařížské
atentáty rozhodně odsuzují –, nám brání neznalost nebo podcenění
jejich sociální složky. To, co možná vede mnohé muslimy, zvláště
mladé a velice mladé – mezi nimiž jsou konvertité ze Západu, kteří
dnes v islámu evidentně nacházejí to, co předevčírem jejich otcové
a včera jejich starší bratři nacházeli v politicko-utopistickém
extrémismu nebo ve zdánlivě osvobozující cestě drog – ke snaze
narukovat do džihádistických jednotek, není nenávist k Západu chápanému
jako kultura svobody a lidských práv. Je to zjištění, že tato kultura,
formálně vyznávaná a dokonce okázale předváděná, v reálu splývá
s represemi a vykořisťováním, vyjadřujícími spleť zájmů západních
států, nadnárodních lobbies a různě zkorumpovaných vládnoucích
elit muslimských zemí. Ve světě, kterému na celosvětové úrovni
vládne proces narůstající koncentrace bohatství a zároveň chudnutí,
proletarizace a přímo lumpenproletarizace těch, kteří svého času byli
označováni jako nižší společenské třídy, může žízeň a hlad po
spravedlnosti dobře nabýt rysy džihádu, který chce Bůh. Že
džihádistickou propagandu živí nejenom univerzalistické a apokalyptické
nábožensko-politické vize, ale také naléhání na sociální spravedlnost, se
u nás málokdy říká.
Na druhou stranu toto mlčení, toto podceňování je logické. My
si raději myslíme, že ten, kdo se prohlašuje za našeho nepřítele, nás
nenávidí, protože je fanatik, než abychom si položili otázku, jestli
náhodou přinejmenším část jeho nenávisti nevychází z toho, že si
uvědomuje stav vysílení a bídy, který je důsledkem staletého
vykořisťování. Přitom naše bohatství vyplývá ze systematického odčerpávání
přírodního bohatství, které naše nadnárodní společnosti způsobují
zemím, jejichž zdroje jsou sice ohromné, ale na jejich obyvatele to
nemá dopad. A když, tak jen ve směšné míře.
V Paříži v těch dnech nebylo veselo. Když pominula téměř
paradoxně, ne-li hystericky slavnostní atmosféra manifestace v neděli
11. ledna, Paříž znovu nabyla všech svých nejtemnějších odstínů





20
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
olověně šedého nebe, jak je známe z Pucciniho díla, zatímco radostná
a pyšná trikolóra Francouzské revoluce a Napoleona visela teskně
obtočená kolem tyče, připevněná černou smuteční páskou. Tragická
událost vlastně navázala na dlouhé období nejistoty a sklíčenosti.
I Pařížané se cítí být den ode dne chudší, tak trochu jako my všichni
v této fázi hluboké krize eura a Evropy. A mladí nezaměstnaní nebo
jen částečně zaměstnaní muslimové, které na předměstích a ve
vězeních dostihl drsný sen o odplatě v podobě svaté války, si už neumějí
představit zítřek v podobě vykoupení čestnou a namáhavou cestou
práce a postupného úspěchu ve společnosti, jež byla nejprve
nepřátelská, potom obdivovaná a otevřená jejich podnikavosti a úspěchu.
To všechno je jen dávná vzpomínka na něco, v co se kdysi dalo věřit,
teď už ale ne. A tak prahnou po ráji ve stínu mečů.
Jestliže Glucksmann pranýřuje nihilismus teroristických aspirantů
a odsuzuje skutečnost, že Evropané „ohlušujícím mlčením“ akcep -
tovali, aby džihádističtí kazatelé vyslovovali své fatwy, dokazuje
to, že si nikdy nevšiml, že tato kázání pranýřovala jiný nihilismus,
a sice nihilismus západní společnosti jednostranně zaměřené na zisk
a na primát individualismu postrádajícího pravidla a hranice. A
nihilistická byla i svoboda, kterou reprezentoval tým časopisu Charlie
Hebdo a která si nárokovala a pravděpodobně si dál bude nárokovat
právo moci na kohokoliv vzít rákosku satiry, a to na základě apriorní
rovnosti osobního názoru, politického vyjádření a náboženského
vyznání. Ne náhodou podtitul Charlie Hebdo zní Journal
irrésponsable (nezodpovědné noviny). Jeho svoboda není ani tak svobodou
podle Voltaira a Rousseaua, jako spíš svobodou podle markýze de
Sade. Svobodou bohatých a silných, pro něž ostatní jsou
opovrženíhodnými předměty, jakkoli nám pokrytecká humanitární rétorika,
v níž se v našem každodenním životě pohybujeme, brání ne-li si to
uvědomit, tak přinejmenším to vyslovit. Zjevně jsme zapomněli, že
každý, kdo se domnívá, že principy, na nichž on osobně staví, jsou
jediné univerzální, zatímco principy ostatních jsou jen směšné formy
pověrčivosti nebo fanatismu, se dopouští omylu, který by velký
EvroÚvod: Hrůza zbavená kouzla
|
21
pan a antropolog Claude Lévi-Strauss označil jako „západocentris -
mus“ (nebo možná „modernocentrismus“).
Pokračujme však v nepříjemné analýze paradoxů a protimluvů,
jež se vynořily v krvavé brázdě pařížských událostí. „Jsme ve válce,“
prohlašovali mnozí obřadně po atentátu. Potřebovali jsme ten krvavý
důkaz, abychom si to uvědomili? Bez ohledu na dobyvačnou,
vykořisťovatelskou politiku – a možná také politiku civilizační,
rozhodně však utlačovatelskou –, již Evropané posledních pět set let
praktikovali na zbytku světa, jsme tak roztržití, že jsme si nevšimli,
že poslední desetiletí byla nepřetržitou sérií vojenských operací
na Blízkém a Středním východě? Byly to třeba „mezinárodní
policejní“ a „humanitární zásahy“ či „exportování demokracie“, vedené
západními zeměmi – a Sarkozyho a Hollandeova Francie v posledních
letech byla v tomto ohledu v první linii. Je rozumné dívat se v televizi
na západní letadla, jak bombardují země a města a možná masakrují
bezbranné obyvatelstvo, a myslet si přitom, že válečný stav, který se
nám ukazuje před očima, se nikdy nemůže nějakým způsobem
obrátit proti nám? Nebo jsme zapomněli na princip – který také nádherně
potvrdili stoupenci evropského protinacistického odboje –, podle
něhož v případě „asymetrické války“ je terorismus jedinou účinnou
zbraní v rukou těch, kteří nemají jiné zbraně, jimiž by se bránili?
Nebo přehlížíme skutečnost, že zabití stovek lidí – včetně žen a dětí –
jednou ranou za použití dronu, který nám umožní, že neriskujeme
jedinou ztrátu na naší straně, je jiná, ale nikoli méně závažná forma
terorismu, než když lumpenterorista postřílí nevinné kalašnikovem?
Pak zůstává naprosto legitimní, abychom si uvnitř islámu vybírali
naše spojence v šiku, který rádi nazýváme umírněný (a do něhož jsme
zvyklí zahrnovat, když a dokud se nám to hodí, také diktátory, pokud
vedou pro nás výhodnou politiku, a dokonce emíry ze Zálivu, kteří
nařizují ženám, aby se zcela zahalovaly, a zakazují jim chodit do školy
a řídit auto). Ale jestliže jsme opravdu ve válce, zaujměme vůči ní
moderní postoj bez předsudků. Zaprvé akceptujme, že nepřítel není
z definice ani ďábel, ani nestvůra, nýbrž někdo jako my, a že sleduje –





22
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
možná občas udělá chybu a někdy spáchá zločin – obdobný cíl jako
my: tedy vyhrát. À la guerre, comme à la guerre. Válka je válka.
Válka, která s sebou samozřejmě nese smrt. Také tři pařížští
atentátníci zemřeli a jejich ideologie mučednictví, kterou vyznávají
stoupenci mnoha skupin, které se poznávají v al-Káidě a jejichž hesla
vyvolávají tak zblízka mori lucrum (smrt je pro mne zisk) sv. Pavla,
tak byla svým způsobem naplněna. Jistě se nedalo čekat, že je někdo
uzná za hodna když ne uctivé, tak alespoň soucitné vzpomínky.
Křesťanská pieta stranou, ta se právě týká pouze křesťanů. A přece bychom
se tím byli měli zabývat pozorněji – i v našem zájmu. Příběhy jejich
životů, jež k nám pronikají přes pohrdavý nezájem médií, hovoří
jazykem utrpení, těžkého života: často nešťastné, osamělé dětství,
poznamenané ponižujícím násilím, jež na nich bylo pácháno;
chybějící vzdělání předcházející „vysoké škole zločinu“ čili vězení, které
už je často také madrasou fundamentalistického islamismu;
nezaměstnanost nebo jen částečná zaměstnanost; frustrující konfrontace
vlastního vyloučení ze společnosti s nadbytkem města, které sice
hostí i mnoho lidských tragédií, ale kde zdánlivě triumfuje bohatství
a plýtvání; bombardování konzumními vzkazy, které šíří média,
konfrontované s frustrující a ubohou realitou; nejméně v jednom případě
(mám na mysli Coulibalyho) psychické poruchy, které vyvolávají
nemoc, jejíž léčbě brání neznalost a bída; konečně falešné vykoupení
v podobě fanatického kréda smrti, jež s islámem nemá nic
společného – jakkoli se živí jménem Boha, vyslovovaným v onom vzývání
„Alláhu Akbar!“, které z jistých úst a za jistých okolností zní jako
kletby –, spolu s několika verši z Koránu naučenými nazpaměť bez
víry a nepochopenými, ani dobře promyšlenými.
Fanatici, bylo řečeno. Ale jak a proč se z člověka stane
fanatik, a to až do té míry, že se z něj dokonce stane vrah? Fanatismus.
Opravdu se můžeme spokojit s tímto vysvětlením, které
nevysvětluje vůbec nic? A opravdu tolik lidí, z těch desítek tisíc Pařížanů
a Francouzů, kteří plnili ulice a náměstí, aby dali najevo svůj odpor
vůči terorismu a svoji hrdost svobodných občanů, kteří se nesehnou





Úvod: Hrůza zbavená kouzla
|
23
před ozbrojenou hrozbou, ani na okamžik nenapadlo, že Paříž za tři
dny zažila možná méně než jednu tisícinu úzkosti, strachu a bolesti,
které v Gaze, v Bagdádu, v Kábulu a v tisících měst a zemí
rozptýlených po Asii a Africe muslimové, židé i křesťané zažívají každý
den? „Jsme ve válce,“ opakovali mnozí. Také papež František – jak
jsme již řekli – to před několika měsíci prohlásil: Třetí světová válka
už začala. Jenže ve válce mezi kým, ve válce proti komu? Francouzi
si možná nevšimli, že jsou ve válce už od roku 2011, kdy prezident
Sarkozy odhodlaně podpořil džihádistické milice v Libyi proti
Kaddáfímu a potom prezident Hollande v Sýrii proti Asadovi (a to, zvláště
v druhém případě, v přímém rozporu s doporučeními místních
křesťanských církví)? I v Tripolisu, v Damašku, v Aleppu byli a pořád jsou
mrtví. A je jich mnohem víc než těch po teroristickém útoku v Paříži
před několika dny. Jsou města v Africe, Asii, Latinské Americe, která
každý den prožívají tisícinásobek úzkosti, strachu, zoufalství, které
Paříž prožívala tři dny; a tisíci- a vícenásobně víc je tam i mrtvých.
Některé indiskrétní informace odhalují, že drahé automatické
zbraně, které použili bratři Kouachiové k zabití redaktorů
Charlie Hebdo, se jim mohly dostat do rukou jako část financování, jež
svého času francouzský stát poskytoval protikaddáfíovským a
protiasadovským džihádistům. Džihádistům, mezi nimiž bojují i někteří
mladí Evropané, možná konvertité k islámu, kteří v džihádismu našli
v pokroucené formě náhražku oné politické a náboženské výchovy,
která se u nás už neprovozuje. To máme opravdu tak krátkou paměť?
Opravdu jsme zapomněli, že už v sedmdesátých letech Američané
v Afghánistánu použili proti Sovětům fundamentalistické
válečníky-misionáře pocházející ze Saúdské Arábie a Jemenu, kterým dali
přednost před přísnými a důslednými bojovníky velitele Masúda,
stoupenci hrdého a neústupného, avšak také tolerantního islámu?
Opravdu přehlížíme, že jedovaté býlí fundamentalismu jsme léta
zalévali a pěstovali my ze Západu, než se v polovině devadesátých let
vztahy pokazily? Vážně nevíme nic o tom, že ještě dnes džihádismus –
jak al-Káidy, tak rivalský a konkurenční džihádismus Islámského





24
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
státu (IS)
2
chalífy al-Bagdádího – podporují a pomáhají mu, a ani ne
příliš skrytě, některé emiráty Arabského poloostrova, které i přesto
jsou našimi nejjistějšími spojenci, a také – a to především – finančními
a obchodními partnery? Je pravda, jak někdo řekl, že pecunia non
olet, peníze nesmrdí. A přece aspoň ropa by měla.
Ale zatím je nás příliš málo, kteří o tom všem mluvíme. Po pravdě
nějaká ta kritika se začíná objevovat; jestli ne tolik mezi opinion
makers, tak aspoň sem tam v nějakém tom blogu, sem tam v nějakém
tom tweetu. I když nejběžnější pojetí bohužel pořád vítězí: krásné,
prosté, čisté. A maniakální, odpudivé ve svém manicheismu, o němž
člověk doufá, že je v něm aspoň zlý úmysl, protože jinak by bylo
příliš hloupé. Pojetí Západu jako vlasti svobody a tolerance a toho
Druhého jako strašlivého, monstrózního, krutého, a tudíž nelidského
a protilidského Nepřítele. Fanatického nepřítele, a tedy postrádajícího
jakékoli vysvětlení, nepochopitelného, a tudíž neospravedlnitelného,
protože není hoden toho pochopení, jež neznamená ospravedlnění
(jak se dá ospravedlnit vražda?), nýbrž kritické posouzení, schopnost
proniknout do niterných mechanismů něčeho, čím s hrůzou
pohrdáme. My ze Západu jsme se velmi rychle distancovali od všech chyb
a jakéhokoli zločinu. Nanejvýš jsme ochotni je svalovat na nacismus
(což je ale krok zpět do „temného středověku“) nebo na stalinismus
(čímž se ale noříme do „krvavé utopie“) nebo ještě, ve snaze o
trochu hlubší historickou perspektivu, na conquistadores. Ale jinak tma
a mlha – o stoletích loupeží, otrokářství, systematického vykrádání
surovin a pracovní síly, o hromadách hanebností, které jsme přikryli
laskavou rouškou lidských práv a volnosti-rovnosti-bratrství, která
ve skutečnosti začínala u nás a námi končila, jejímiž výhradními
subjekty a objekty jsme zákonitě byli my, přinejmenším de facto.
Také „pracující celého světa“, které Marx a Engels vyzývali, aby se
spojili, byli v podstatě – jak jsme již poznamenali – pracující z
trojúhelníku mezi Paříží, Berlínem a Londýnem. Byli z nich vyloučeni
2
Ke vzniku tohoto pojmenování se vrátíme níže, str. 41.





Úvod: Hrůza zbavená kouzla
|
25
egyptští feláhové a afghánští pastýři, ale dokonce i kampánští rolníci
a řečtí vinaři.
To je důvod, proč osobně hluboce respektuji oběť redaktorů a
kreslířů z Charlie Hebdo a cítím se solidárním a dojatým účastníkem
bolesti jejich rodin. Přesto, ačkoli je považuji za nepochybnou
součást té západoevropské kultury, která je i mojí kulturou, neztotožňuji
se s jejich viděním světa a hlásím se o své právo to jasně prohlásit.
Oni byli a jejich kolegové a společníci pořád jsou zastánci
neomezené individuální svobody nesnášející hranice a pravidla;
„sadistické“ (v etymologickém významu toho slova) svobody, která ostatně
v evropské civilizaci vůbec není jediným modelem. Existuje i
aristotelský a kantovský model zodpovědné svobody, která končí tam,
kde začíná svoboda druhých; tyto modely rozlišují „svobodu koho“,
„svobodu od“ a „svobodu pro“. Taková svoboda se pyšně nedomnívá,
že by mohla stavět na hodnotách, které byly jednostranně prohlášeny
za univerzální, ale která, pamětliva učení Clauda Léviho-Strausse, si
uvědomuje, že neméně univerzální, a tudíž hodna respektu je jakákoli
jiná hodnota, již uznávají jiné kultury, než je ta naše; jiné, ne nižší.
Svoboda, která nešlape po svobodách druhých. Svoboda, která ví, že
nemůže postupovat bez spravedlnosti. Což dnes, a když jsme v
procesu globalizace došli tam, kde jsme, musí znamenat, že přijmeme
perspektivu přerozdělení bohatství.
To je problém, který po neblahém roce 2003, kdy došlo k
iráckému dobrodružství, jasně nastínil Noam Chomsky v knize
Hegemonie, nebo přežití. Americké tažení za globální nadvládou.
Prezident Obama se pařížské manifestace 11. ledna nezúčastnil. Někteří
jej obviňovali, že promeškal příležitost, že udělal chybu. Buď jak
buď, jeho nepřítomnost byla výmluvná. V dobách již nevratného
multilateralismu se otázka hegemonie už netýká Spojených států
amerických, nebo každopádně ne jenom jich. A právě tato global
dominance vyplývá z hloubky toho, co někdo jiný neobratně nazval
clash of civilizations, střet civilizací.
Náboženská vyznání mohou být také vzývána jako alibi pro tento
střet. A někdo z nádeníků islámského terorismu, jakož i z nádeníků





26
|
Úvod: Hrůza zbavená kouzla
zabedněné západní islamofobie, si dokonce může myslet, že jsou jeho
faktickou příčinou. Ale skutečné důvody již rozpoutaného světového
konfliktu spočívají ve střetu mezi brutální touhou po moci těch, kteří
dnes mají v rukou kontrolu nad planetou, a hladem a žízní po
spravedlnosti, které podněcují, zčásti ještě nevědomky, ty, jež Toni Negri
svého času nazval „zástupy“. Příliš velký počet „psanců této země“,
jejichž existenci už nemůžeme ignorovat, když kvůli ničemu jinému,
tak proto, že oni se naučili nás brát ne jako to, co si myslíme, že jsme –
„civilizace lidských práv“ –, nýbrž jako to, co jsme. Už neignorují ani
to, co jsme udělali a co stále děláme, ani úroveň života a prosperity,
jichž nám umožnila dosáhnout naše nadvláda nad světem, ani cenu
v podobě utrpení a bídy, kterou kvůli tomu lidský rod musel zaplatit.
poZnámKa autora
Ve svém univerzitním koutku jsem dlouho pečoval o zahrádku,
kterou tvořily křížové cesty, putování, legendy a vyprávění, které
takzvaný Východ předal takzvanému Západu, a především – a to byla
nejpoutavější část – „migrace symbolů“. Tyto zájmy mi samozřejmě
zajistily prestižní přátele, jako jsou Tiziano Terzani, Fosco Maraini,
Michele Piccirillo, Joshua Prawer, Benjamin Z. Kedar, Roberto
Bonfil, Mahmoud Salem Elsheikh, Biancamaria Scarcia Amoretti, Paolo
Branca, Massimo Campanini a mnoho jiných (dokonce, a přece ano!,
je mezi nimi Tariq Ramadan...); avšak mnozí mí věhlasnější a
ostřílenější kolegové mi pořád opakovali svůj prozíravý refrén: „Koho to
podle tebe zajímá?“
Nicméně, ať naštěstí či naneštěstí, nečekaně přišel rok 1979
a s ním triumf imáma Chomejního v Íránu, pak diskutované a z mnoha
pohledů záhadné a alarmující „znovuzrození islámu“, poté se objevil
složitý fenomén fundamentalismu-islamismu-džihádismu (říkejte
mu, jak chcete). Potom přišla ještě afghánská krize, krize balkánská,
irácká, pak zase afghánská, potom znovu irácká, nemluvě o tom všem,
co se dělo v Africe a v jihovýchodní Asii, a už vůbec o
izraelsko-palesÚvod: Hrůza zbavená kouzla
|
27
tinské affaire. Ta mě znepokojovala – a znepokojuje – daleko víc
než ty ostatní, protože zasahuje zemi, kterou miluji nejvíce na světě
a postihuje mnoho mých přátel sešikovaných v jednom nebo druhém
z mnoha zákopů, které byly vykopány v zemi toho nekonečného
konfliktu. Přátel, kteří často bojují v proti sobě stojících šicích, i když –
a to vím jistě, jsem o tom vnitřně přesvědčen, a dokonce bych to mohl
dokázat, ale nechci ani nemohu to udělat, jelikož nikdo z nich by to
nechtěl – jejich nejniternější, nejupřímnější a nejtrýznivější touha
směřuje k míru a lásce.
Zaražen intenzitou, tragičností a významem událostí, které se
na nás valily a nepřetržitě hrozily, že nás zasáhnou, ale které zase
strhla vlna následujících událostí a stáhla je na dno zapomnění, jež
si nezaslouží a které si nemůžeme dovolit akceptovat, jsem přijal
výzvu; ač s prostředky tak neadekvátními, až vypadají směšně. Rok
jsem shromažďoval a komentoval zprávy, týden za týdnem a pokaždé,
když jsem je znovu pročítal, divil jsem se a zoufal si, jak neuvěřitelně
nestálá je naše paměť.
Giuseppe Laterza, s nímž se přátelím už přes třicet let, obětoval
trochu svého času a přečetl si některé z těchto útržků nedávné
minulosti, přítomnosti a možná dokonce budoucnosti, které jsem každý
týden zasíval ve svých Minima Cardiniana. A napadlo ho, že by z toho
mohlo vzniknout něco, co by přinejmenším co do záměru mělo být
něco jiného než jen instant book (možná by mohlo obsahovat o něco
méně údajů a o něco více úvah).
Jsem Giuseppemu vděčný za náklonnost a důvěru. Nevím, jestli
měl dobrý nos – obávám se, že ne, ale doufám, že ano, a děkuji mu.





„Černá neděle“ monsieura Hollandea
|
29
„Černá neděle“ monsieura Hollandea
paříž, 19. ledna 2014
Příchod migrantů, lidí donucených opustit svou zemi, lidí, kteří
žádají o azyl, a uprchlíků často v místním obyvatelstvu vyvolává
podezíravost a nevraživost. Rodí se strach, že může být narušena
bezpečnost ve společnosti, že může hrozit ztráta identity a kultury,
že vzroste konkurence na trhu práce, že vzniknou nové faktory
kriminality.
To jsou první výroky z projevu papeže Františka na stém Světovém
dni migrantů a uprchlíků, který se slaví dnes, tuto neděli. Pečlivý,
klidný a realistický obraz dopadů migračního hnutí na obyvatele zemí,
které jsou jeho objektem.
Mezitím čím dál více alarmující a zmatenější zprávy přicházejí ze
Sýrie, které sotva před několika měsíci – kdyby nebylo stejně úspěšné
jako nečekané akce papeže a Vladimíra Putina, tak souběžných a tak
se navzájem doplňujících, že se to stěží dá považovat za náhodu –
hrozilo, že se stane centrem zákeřných neokolonialistických agresí, jichž
jsme od počátku nového století bohužel svědky: Afghánistán v roce
2001, Irák v roce 2003, Libye v roce 2011. Jestliže první dvě z nich
chtěla americká vláda zavrhovaného Bushe jr., duší té třetí byl
francouzský prezident Sarkozy spolu s britským premiérem Cameronem.
V případě Sýrie díkybohu anglický parlament svého ministerského
předsedu přísně stopl, čímž vyvolal řetězovou reakci, která izolovala
nejdříve monsieura Sarkozyho a potom jeho nástupce Hollandea,
jehož opustil i Barack Obama (po pravdě řečeno, americký prezident





30
|
„Černá neděle“ monsieura Hollandea
válečné choutky v souvislosti se Sýrií a Blízkým a Středním
východem obecně – po afghánském a iráckém výprasku – vskutku nikdy
neprojevoval).
Hollande postupoval naopak kupředu svou válečnickou cestou
a ve své zemi cítil podporu od Amis de la Syrie – spolku, který
formálně spojuje jedenáct zemí, jejichž vlády jsou zřejmě přesvědčeny,
že se Západ musí zaplést do dalšího vojenského dobrodružství, a jsou
zcela lhostejné k afghánské, irácké a syrské lekci. Amis de la Syrie
jsou především Francouzi, neřku-li Pařížané, hrstka „starých
známých“ z pateticky svalnaté pravice a převážně
kavárensko-kaviárové levice – ti, kteří se vyjadřují prostřednictvím myšlenek (façon
de parler) osobností jako Bernard-Henri Lévy, dobře známý BHL,
o němž je dobré si přečíst, co píše Pascal Boniface v pamfletu, který
vyvolal mocnou pomstu.
14. ledna 2014 se tato malebná mélange znovu sešla v La Ville
Lumière, městě světel, kolem Ahmada Jarby, prezidenta Syrské
národní koalice – „kartelu“ protiasadovských skupin. Ten s
předstíranou jistotou prohlásil, že všichni odpůrci syrského prezidenta se
shodují na tom, že „pro něj není v Sýrii žádná budoucnost“. Ale potom
nedokázal odpovědět, když se ho ptali na „jednotný“ (!?) program
odpůrců, které, jak se domnívá, vede. Ani se nevyjádřil k myšlence,
že on a jeho lidé by se mohli zúčastnit mírové konference o Sýrii,
která by se měla konat 22. ledna 2014 ve švýcarském Montreaux.
Jarba a jeho lidé trvají pouze na dvou aspektech: jednostranné
doladění toho, co nazývají „humanitární koridory“, a prohlášení, že
mezinárodní komunita musí odsoudit používání těžkých zbraní syrským
provládním vojskem. Ta by se v podstatě měla vyjádřit tak, aby se
Asad už nemohl bránit a rebelové mohli pohodlně získat navrch.
Tento cíl se dnes víc než dřív zdá nanejvýš vzdálený, pomyslíme-li,
že složitá protiasadovská fronta konečně vypadá, že je rozhodnutá
zbavit se svých nepohodlných džihádistických spojenců neboli milicí,
které média obecně popisují jako „napojené na al-Káidu“ (obvyklá
mantra, která v konkrétní rovině nic neznamená) a které představují
svět – obvykle popisovaný adjektivy „fundamentalistický“ či
„islami„Černá neděle“ monsieura Hollandea
|
31
stický“ – podporovaný penězi a vojenskou a diplomatickou pomocí
Saúdské Arábie a některých emirátů Zálivu. Použily je (Tálibánce)
již Spojené státy v osmdesátých letech, aby porazily Sověty v
Afghánistánu, a pak byli dlouho démonizováni, zvláště po 11. září 2001, ale
potom byli znovu přijati do služby svobodného Západu proti tyranovi
Kaddáfímu (s nímž jsme až do té doby provozovali tučné a výnosné
obchody a vyměňovali si pitoreskní diplomatické mise), aby se poté
přešlo k destabilizaci Sýrie na pochybné vlně „arabského jara“ nebo
toho, co se za něj svého času vydávalo.
O tom, že v základu tohoto protestu zvláště mladých lidí a
studentů v Sýrii byly na začátku opodstatněné důvody, není pochyb.
A jezuita Paolo Dall’Oglio
3
to hned řekl. Stejně tak není pochyb
o tom, že situace v Sýrii ihned degenerovala, především kvůli masivní
a stále výraznější přítomnosti skupin, jako jsou džihádisté z IS, kteří
v současné době znovu získali svoji baštu Rakka v
severovýchodním Iráku a na Tři krále znovu dobyli také město Fallúdža, kde se
na přelomu listopadu a prosince 2004 odehrála divoká bitva. Cílem
občanské války, kterou džihádisté rozpoutali mezi
blízkovýchodními muslimy
4
, je nyní, když se zdá, že hra těchto extremistických sil
nevadí ani Paříži, možná ani (rezervovanějšímu) Londýnu, ani
Netanjahuovu Jeruzalému a ani nejudivenějšímu Washingtonu, úprava
rovnováhy. Nebo, chceme-li, nerovnováhy Blízkého východu. Zřejmě
se jedná o manévrování sunnitských extrémistů tak, aby šíitskému
Íránu přímo či nepřímo způsobili co nejvíce problémů. A tím spíš
nyní – právě proto, že vláda v Teheránu přešla do rozumných rukou
a je čím dál obtížnější udržet vůči ní uzavřený postoj podle
dogmatického a priori, že s íránským „zlotřilým státem“ je nemožné,
nebo dokonce zakázáno jednat.
Od začátku tohoto roku se bilance občanské války v Sýrii
přibližuje téměř tisíci mrtvých z řad povstalců, plus ti ostatní. Přinejmen-
3
Paolo Dall’Oglio, italský jezuita působící v Sýrii, byl vypovězen režimem B. Asada
za styky s opozicí, do země se vrátil v létě 2013, brzy byl ale unesen militanty IS a
pravděpodobně popraven (pozn. red.).
4
Jde o to, co klíčové arabské slovo označuje fitna. To západní média – od roku 2001 tolik
zaměstnaná pranýřováním „fundamentalistů“ – „kupodivu“ bagatelizují, ne-li zamlčují.





32
|
„Černá neděle“ monsieura Hollandea
ším taková jsou čísla, která uvádí pozorovatel v oblasti dodržování
lidských práv v Sýrii. Cílem bojovníků IS je vytvoření chalífátu
mezi Irákem, Sýrií a Libanonem. Největší problém je, že v
posledních dvou týdnech džihádisté – které umírněná fronta
protiasadovských Syřanů dosud považovala za sice nepohodlné, ale spojence,
teď by je však chtěla ze Sýrie vyhnat – prchají do Turecka, kde si už
vytvořili základnu v centru Reyhanli na samém jihu země, nepříliš
daleko na západ od syrského Aleppa. Přesto budiž řečeno, že proti
nim nebojují pouze síly spojené v takzvané Svobodné syrské armádě,
ale také džihádisté z Islámské fronty a z Džabhat an-Nusrá. Spolu
s fundamentalisty, které už teď syrští povstalci nechtějí, však bojují
také dobrovolníci téměř z celého sunnitského světa (zvláště Alžířané,
Tunisané, Egypťané a samozřejmě také saúdští a katarští „poradci“)
a dokonce hrstka půvabných „eurosalafistů“, Evropanů, kteří
konvertovali k sunnitskému islámu.
Situace v Sýrii je zkrátka patová, kdežto v Iráku už je vláda
v rukou šíitské, tedy proíránské skupiny. Tady máme krásný výsledek
Bushovy invaze v roce 2003 a více než deseti let války, jíž se bohužel
v atmosféře slepě poslušného napomáhání účastnily i jednotky italské
armády. Šíitsko-sunnitská fitna postupuje kupředu a je čím dál
závažnější (jak se ostatně děje v dalekém Afghánistánu, i tam v absurdním
kontextu, který naše vláda nadále stvrzuje). V Quotidiano nazionale
z 5. ledna 2014 Mario Arpino
5
odsuzuje výsměch, jakým byly
regionální a všeobecné volby, jež se nyní odehrávají v Iráku (ty první
v roce 2013, ty druhé teď), které představují jen pseudodemokratický
nátěr zemi již vyloučené na okraj a kde jediní, kdo vědí, jak porazit
stoupence al-Káidy nebo ty, kteří se tak sami nazývají a kteří mají
v úmyslu založit všude „islámské emiráty“, jsou příslušníci taktéž
sunnitských milicí al-Sahwa (Probuzení).
15. prosince 2011 armáda USA na základě nejasné dohody
oficiál ně předala moc v Iráku irácké státní autoritě. Od té doby je situace
formálně vyřešená a v podstatě nezvladatelná. Kdoví jestli si gene-
5
Italský generál vzdušných sil (nar. 1937), účastník války v Zálivu 1990 –1991 (pozn. red.).





„Černá neděle“ monsieura Hollandea
|
33
rál Arpino pamatuje trapnou televizní debatu, jíž jsme se oba před
deseti lety zúčastnili. Veškeré mediální veřejné mínění (s nemnoha
vzácnými výjimkami) bylo seřazené v jednom šiku pod praporem
dogmatu nutnosti zásahu proti Saddámu Husajnovi a jeho strašným
zbraním hromadného ničení (které, jak se později ukázalo,
neexistovaly). V roce 2003 se kniha La paura e l’arroganza (Strach a
arogance), kterou jsem jako editor připravil k vydání, a kniha Astrea e
i Titani (Astraia a Titáni),
6
již jsem sám napsal, staly objekty dobře
dirigovaného mlčení a mizely neprodané z knihkupectví. Kdo z těch
mudrců, kteří tenkrát kázali z různých televizních kanálů a z velkých
deníků a předpovídali brilantní vítězství demokratického Západu
a vítání osvoboditelů květinami a tanci, se v těchto měsících ozval
a uznal, že se mýlil? A přece, podívejme, jsou to pořád titíž, kteří nás
na stejných televizních stanicích, ve stejných pořadech dál balamutí.
Jediný konkrétní prvek, který se vynořuje z tohoto zmatku,
představuje Netanjahuova odhodlanost. Izraelský prezident, po zbytečné
návštěvě amerického ministra zahraničí Kerryho na Blízkém východě
a navzdory výzvám, které k němu ze všech stran přicházejí, 10. ledna
oznámil výstavbu dalších zhruba 1400 obytných jednotek pro
osadníky mezi východním Jeruzalémem a Západním břehem Jordánu. Jen
v části Jeruzaléma, kterou v roce 1967 okupoval a poté jednostranně
anektoval Izrael a která je předmětem stále nevyřešeného
mezinárodního soudního sporu, se počítá s 600 novými obytnými jednotkami,
vedle 801 jednotek na Západním břehu Jordánu. Územní vymazání
Palestiny, ačkoli je přítomna jako uznávaná authority ve Spojených
národech, neohroženě pokračuje. A samozřejmě že jen antisionisté,
tedy antisemité, a tedy popírači šoa, se ptají se, jestli by
mezinárodní komunita neměla nějakým způsobem přistoupit k problému
na nových, jasnějších a realističtějších základech, v zájmu samotného
Izraele. Staré rezoluce Spojených národů se už totiž nedají objektivně
uplatňovat a přejít do obrany nebo do opozice vůči nim prakticky
6
Astrea e i Titani. Le lobbies americane alla conquista del mondo. (Astraia a Titáni.
Americké lobbies dobývají svět.)





34
|
„Černá neděle“ monsieura Hollandea
představuje bezpečný způsob, jak odmítnout konstruktivní dialog
a hledání rozumných řešení.
Každopádně dnešního šedého, byť nepříliš chladného pařížského
rána je La Ville Lumière neprůjezdné. Město je vytapetované
transparenty a zablokované průvody. Lidé chtějí, aby monsieur Hollande,
zvláště po trapné tiskové konferenci v Elysejském paláci před
několika dny, odešel. Úřadující prezident dosáhl toho, že se zapomnělo
na problémy, které zemi způsobil jeho předchůdce Sarkozy, což mluví
za vše. Ostatně, okouzlující madame Sarkozy Carla Bruni zase září
v divadlech pařížských bulvárů. Pařížané kráse odpustí všechno;
a z feed backu těží i manžel krasavice s akvamarínovýma očima
a neexistujícím hlasem.
Kdo se má hodně dobře, ten usiluje o to, aby se měl čím dál lépe.
Jak dobře vědí ekonomové, to je jeden z klasických znaků krize
a deprese, pokud ho nedoprovází aspoň mírné zlepšení podmínek
středních a nižších tříd. Koncentrace bohatství je symptomem
obecného chudnutí na světové úrovni, jak dokazuje mnoho, příliš mnoho
nešťastníků na útěku ze svých zemí, kteří k nám přicházejí hledat
sousto chleba, trochu bezpečnosti, drobet důstojnosti. A přece jsou
mezi námi tací, kteří by je chtěli odmítnout, možná ve jménu
identity – tedy „naší vlasti“, téže hodnoty, za niž se před sto lety od Srbska
po Francii a Itálii rozpoutal masakr „třicetileté války“ 1914 –1945.
Za stálého převlékání kabátů pokračuje krvavá tragikomedie,
kterou včera zažehl nacionalismus, jenž zničil Evropu. Dnes –
mutatis mutandis – podněcuje ubohé záminky těch, kteří předstírají, že
věří, nebo chtějí, abychom věřili, že naše problémy nezpůsobuje
cynická a bláznivá ekonomicko-finanční politika velkých
nadnárodních lobbies, nýbrž zoufalci, kteří k nám přicházejí hledat záchranu.
I ohledně „vlasti“ má papež František pravdu: „Migrace by mohla
umožnit novou evangelizaci, otevřít prostor pro růst nového lidstva,
o němž se hovoří již ve velikonočním mystériu. Lidstva, pro něž
jakákoli cizí země je jeho vlastí a jakákoli poze


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.