načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Četnický pes Alto opět na stopě - Michal Dlouhý

Četnický pes Alto opět na stopě

Elektronická kniha: Četnický pes Alto opět na stopě
Autor:

Volné pokračování úspěšné knihy o četnickém služebním psu, německém ovčákovi jménem Alto, a jeho pánovi, četníku Rudolfu Votrubovi přináší další tři desítky zajímavých a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 177
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-7007-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další kriminální příběhy, na jejichž vyřešení se ve 30. letech 20. století podílel četník Rudolf Votruba se svým služebním psem, německým ovčákem jménem Alto. Literatura faktu. Knížka přináší asi tři desítky dosud nezpracovaných případů z obvodu četnické stanice Nitra, v nichž hrál důležitou roli pes Alto se svým pánem, strážmistrem Votrubou. Text je doplněn dobovým obrazovým materiálem. Volně navazuje na knihu Četnický pes Alto od téhož autora.

Popis nakladatele

Volné pokračování úspěšné knihy o četnickém služebním psu, německém ovčákovi jménem Alto, a jeho pánovi, četníku Rudolfu Votrubovi přináší další tři desítky zajímavých a dosud literárně nezpracovaných případů, které tato nerozlučná dvojice řešila v obvodu četnické pátrací stanice v Nitře.
Kniha je opět psána formou literatury faktu a obsahuje řadu unikátních obrazových příloh.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha byla vydána za podpory

vnuka četníka Rudolfa Votruby

ing. Jaromíra Votruby z Kutné Hory


Michal Dlouhý

ČETNICKÝ PES ALTO

OPĚT NA STOPĚ

Praha 2016

Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE


© JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D., 2016

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2016

ISBN: 978-80-7517-010-1 (pdf)


V momentě, kdy mě Michal Dlouhý oslovil, abych napsal úvodní slovo k této

knize, musím přiznat, že jsem opravdu nevěděl, jak začít. To je ostatně přirozené,

to známe asi všichni z vlastních zkušeností. Vždy vyvstane ta stejná otázka: „Ale

co napsat???“

Začnu tedy netradičně od narození. Když mě tehdá maminka s tatínkem

dovezli z porodnice domů, byl jsem ihned uvítán čtyřnohým členem rodiny (tzv.

pouliční směskou teriéra, německého ovčáka a já nevím čeho ještě), slyšícím

na jméno „Borek“. Maminka byla donucena kleknout si a ukázat „co“ to přivezla

domů. Očichal, oblízl a radostně mě přijal do rodiny. Asi to byl jakýsi psí obřad,

neb od té doby jsem získal největšího přítele, ochránce a hlídače pro začátek

mého života. Nehnul se od mé maličkosti. Hlídal. A pokud se někdo chtěl přiblížit

ke kočárku a podívat se, jak ten malinkatý roste, ihned mě vyštěkáním bránil.

K nelibosti mé maminky, samozřejmě. Co jí to dalo za práci mě uspat! Byl jsem

také jediný z dětí v naší rodině, který spal s Borkem v jeho pelíšku, jedl z jeho

misky a na oplátku musel Borek „dojet“ můj nedopitý Sunar! Ale především

jsme si spolu hráli a po psím laškovali. Jiné děti z naší rodiny takové štěstí neměly.

Přiblížit se k Borkově misce bylo pro ně dosti nebezpečné. Vrčel, ba i ukázal svoji řadu zubů. Do těch zubů jsem se prý smál.

Když jsem vyrostl a začal se pohybovat konečně po dvou, chodil jsem sBorkem a s dědou na procházky k soutoku Labe s Orlicí v Hradci Králové. Vždy jsem

byl rozhodnut vést Borka na vodítku sám. Skutečnost však byla jiná! Borek si se

mnou zkrátka rád hrál.

Je jasné, že veškeré mé psaní zde znám jen z vyprávění rodičů. Ale i sám

si na Borka pamatuji především ze sklonku jeho života. Ovšem jsem vděčný

za to, co mně do vínku mého života přidal. Skromnou empatii k všemu živému.

Ovšem pokud bych měl něco napsat o seriálovém Argovi (tedy „Urgovi“)...

Bylo by to taktéž zajímavé a rozhodně živější vypravování. V tomto případě se

trošku obávám, že by mě Michal Dlouhý můj skromný úvod k této krásné knize

nevydal. Bráno samozřejmě s velkou nadsázkou. Neb by se z tohoto vypravování

stala druhá část této knihy.

Zanechám tedy raději čtenáře vnořit se do minulosti, bez hereckéhozkrášlování příběhů z natáčení. Přeji všem čtenářům krásné čtení a děkuji Michalovi

Dlouhému za důvěru sepsat něco malého k této knize.

S úctou Pavel Doucek alias Toníček Šebestík



7

PÁR ŘÁDEK ÚVODEM

V Ruk ověti četnictva, kterou zpracoval a následně vlastním nákladem

opakovaně vydal kapitán četnictva Josef Erhart, je mezi pomocnýmiprostředky četnictva mimo jiné uvedeno i užití služebního (policejního) psa.

K uvedenému účelu byly na základě výnosu ministerstva vnitra

č. 27.500/13 ze dne 9. května 1923 v místech s nejpříznivějšímželezničním spojením a zejména tam, kde byly nejvíce ohroženy bezpečnostní

poměry, postupně zřizovány četnické stanice se služebními psy. Dělo se

tak vždy na základě dohody zemského četnického velitelství azemského politického úřadu a byla při tom dodržována zásada, aby v jednom

soudním okrese nebylo zpravidla více než jedné takové stanice. Sídla

četnických stanic se služebními psy a jim přikázané služební obvody byly

vyhlašovány v denním rozkaze zemského velitele četnictva.

Jednalo se o erární služební psy nebo o vlastní psy příslušníkůčetnictva, jejichž vůdci s nimi absolvovali odborný výcvik a podrobili sezávěrečné zkoušce či přezkoušení, a tím pádem bylo jejich vodění do služby

povoleno. Majitelé vlastních psů se museli zavázat, že psy bude možno

bez výhrady použít v rámci obvodu celého soudního okresu, v němž

jsou dotyční majitelé psů zařazeni. V těchto případech ministerstvo

vnitra přejímalo výlohy za stravování psa, péči o něho a za pojištění odpovědnosti za služebním psem způsobenou škodu na osobách či majetku, jako tomu bylo u psů erárních.

Změna nastala od počátku roku 1928, kdy byly na základě výnosu

ministerstva vnitra č. 73.481/13 ze dne 15. listopadu 1927 u okresních

četnických velitelství v sídlech krajských soudů zřízeny pátrací stanice.

Pokud nebyl některý z příslušníků pátrací stanice vůdcem služebního

psa, byl vůdce služebního psa se svým svěřencem zařazen na místní

četnickou stanici a služba jim byla upravena tak, aby byli vždy co nejdříve

k dispozici pátrací stanici. Až od července roku 1929 byli na základěvýnosu ministerstva vnitra č. 38.241/13 ze dne 27. června 1929 tito vůdci

služebních psů převedeni do systemizovaného stavu pátracích stanic.

plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

vrchní policejní rada

www.cetnik-michal-dlouhy.cz


8


9

ČETNÍKŮV SPLNĚNÝ SEN

Rudolf Votruba, pocházející z Hořelic u Kladna, nastoupil poukončení vojenské služby na Slovensku a úspěšném absolvování přijímacího

řízení k četnictvu dnem 1. listopadu 1926 do bratislavské školy četníků

na zkoušku s hodností četaře, dosaženou u vojska. Četník na zkoušku

četař Votruba vstoupil do četnického sboru s chutí a zálibou. To sesamozřejmě projevilo ve studijních výsledcích, neboť ze 110 absolventů

skončil nástupní školu v pořadí jako osmý.

Prvním místem služebního zařazení četníka na zkoušku Votruby byla

od počátku měsíce května roku 1927 pětimužová četnická stanice Bojná

v politickém okrese Veľké Topoľčany, náležející do obvodu četnického

oddělení v Nitře.

Sousední četnická stanice v okresním městě Veľké Topoľčany byla

stanicí se služebním psem a byl zde zařazen strážmistr Jan Neumann

se svým vlastním služebním psem jménem Rolf. Uvedený služební pes

byl využíván v celém soudním okrese Veľké Topoľčany, který zahrnoval

celou polovinu území daného politického okresu.

Obvod četnické stanice Bojná byl od konce světové války sužován

řáděním několika zlodějů, tvořících celé lupičské tlupy, jako byly tlupa

bratří Višňovských z nedalekých Kuzmic a tlupa Jozefa Krajčíka,pocházejícího přímo z Bojné. Při pátrání po těchto zločincích byl samozřejmě využíván jako účinný pomocný prostředek i služební pes Rolf. Tenmladému četníku Votrubovi doslova učaroval, a proto se často dával do řeči s jeho pánem strážmistrem Neumannem. Již tehdy začal snít o tom, stát se vůdcem služebního psa.

Po úspěšném uplynutí roční doby služby na zkoušku byl četař Rudolf

Votruba dne 1. listopadu 1927 přijat do definitivního stavu četnictva

a jmenován strážmistrem.

V souvislosti se zřízením pátrací stanice u okresního četnickéhovelitelství v Nitře byl strážmistr Neumann na počátku ledna roku 1928

přemístěn z četnické stanice Veľké Topoľčany na četnickou stanici Nitra

ve stejnojmenném politickém okrese, aby byl vždy co nejdříve k dispozici

pátrací stanici. Tím pádem se svým psem Rolfem začal působit na území

osmi politických okresů, což představovalo dvojnásobný počet okresů

soudních! Při tom se i nadále četníci ze stanice Bojná setkávali s Rolfem


10

a jeho pánem, ale i s dalšími příslušníky pátrací stanice, vybavené z důvodu

potřeby mobility po rozlehlém obvodu krajského soudu v Nitřemotorovým kolem s postranním vozíkem, v němž byl převážen služební pes Rolf.

Během služby v Bojné se strážmistr Votruba podílel spolu s velitelem četnické stanice štábním strážmistrem Josefem Kulíškem navyšetřování vraždy rolníka Smatany v obci Tesáre, jehož se dopustil několikrát trestaný zločinec Vatrska.

V letních měsících roku 1928 byl strážmistr Votruba odvelen nasoustředění četnictva do Klátové Nové Vsi v politickém okrese VeľkéTooľčany, odkud byly konány služební obchůzky až k obci Skýcov, a to z důvodu přítomnosti pana prezidenta republiky T. G. Masaryka v jeho letním sídle na zámku v nedalekých Topoľčiankách.

Při přehlídce, vykonané velitelem nitranského četnického oddělení štábním kapitánem Rudolfem Josefem Hodinářem, byl strážmistrVotruba přezkoušen spolu s ostatními podřízenými četníky, avšak pouze jeho přezkoušení dopadlo na „výtečnou“. Následně na to byl dnem 25.listoadu 1928 trvale odvelen na četnickou stanici Nitra, v témžepolitickém okrese. Zde sloužil společně s jemu již známým strážmistrem


11

Neumannem a měl příležitost blíže se seznamovat s péčí o služebního

psa Rolfa a s výcvikem služebního psa. Trvalé odvelení bylo vzhledem

k velmi dobrým dosahovaným výsledkům změněno dnem 1. června

1929 na definitivní přemístění.

V Nitře, kde působil během vojenské služby u 7. pěšího pluku,„Tatranského“, měl Rudolf Votruba řadu přátel a docházel zde dotělocvičného spolku „Sokol“.

Služební pes Rolf v polovině dubna roku 1929 onemocněl a ztohoto důvodu se stal dočasně neschopným ke službě. Nemoc však měla

za následek, že Rolf 30. dubna 1929 zdechl. Strážmistr Jan Neumann si

proto pořídil nového vlastního psa, již vycvičeného německého ovčáka

jménem Bari od kolegy strážmistra Antonína Lifky z četnickéstanice v Trnavě. V návaznosti na zvýšení základního stavu pátracích stanic

o vůdce služebního psa byl strážmistr Neumann s vlastním služebním

psem Barim v létě roku 1929 přemístěn na pátrací stanici. Přesto však

oba zůstali ve stejné budově nitranských četnických kasáren.

Dne 29. prosince 1929 při cestě do služby strážmistr Votruba potkal

více než rok hledaného vůdce lupičské tlupy, zločince Jozefa Krajčíka,

jehož znal z doby svého působení na četnické stanici Bojná, sám jej zatkl

a odvedl ve svěracích řetízcích do četnických kasáren, kde předalzatčeného přímo příslušníkům pátrací stanice. Na dopadení tohoto zločince byla vypsána odměna ve výši 1.000 Kč, kterou nechal strážmistr Votruba

převést na Masarykův četnický podpůrný fond, pečující o vdovy a sirotky

po četnících zemřelých ve službě, jehož členem byl od 1. listopadu 1927.

V rámci četnického oddělení v Nitře bylo postupně zřízeno několik

četnických stanic se služebními psy: v Nemeckém Pravně, opětovně

ve Veľkých Topoľčanech, v Uhrovcích a na stanici Šarlužky-Kajsa.

Vzhledem k tomu, že se na podzim roku 1930 blížilo uplynutíčtyřleté doby služby, k němuž se zavázal při nástupu k četnictvu, požádal

strážmistr Votruba o vydání povolení ke sňatku se svojí milou, dcerou

nitranského městského nadstrážníka Jána Šimy Etelou, která s ním v té

době již čekala dítě.

Na základě povolení, vydaného zemským velitelstvím četnictva vBratislavě, vstoupil v listopadu 1930 do manželského svazku. Svatbuuspořádali spolu se třemi dalšími kolegy z řad četnictva, policie a finanční

stráže.


12

Strážmistr Votruba pod vlivem zážitků s nitranským služebním psem Barim, s jeho předchůdcem Rolfem a jimi docilovaných úspěchů veslužbě se dlouhou dobu toužil stát vůdcem služebního psa. Jelikož se rodina v té době připravovala na příchod prvního potomka, upřednostnil vpodání žádosti o přidělení erárního služebního psa kolegu z téže četnické stanice strážmistra Emila Škorpíka. Při nejbližší opakované příležitosti v dubnu roku 1931 žádost přece jen podal. Posledním impulzem pro jeho rozhodnutí bylo, když spatřil mládě německého ovčáka jménem Inda, které převzal do ošetřování v Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích na základě dříve podané žádosti právě jeho kolega strážmistr Škorpík.

Manželům Votrubovým se 6. května 1931 narodil syn Jaromír. Rodina bydlela v části rodinného domku manželčiných rodičů v Nitře a vnedalekých Pogranicích měla část rodinného vinohradu. S přírůstkem do rodiny byla spojena řada nových výdajů a rovněž péče o malého Jaromíra. K tomu si strážmistr Votruba nedokázal představit péči o psí mládě, jak mu ji popisoval kolega strážmistr Škorpík, jemuž se štěnětem a obstaráváním stravy pro něj pomáhala jeho manželka.


13

Stalo se to snad dílem osudu, že strážmistr Škorpík nebyl vzhledem k těžkému zranění ve službě schopen pečovat o svěřené mládě Indu. Tato povinnost přešla automaticky dnem 10. října 1930 na strážmistra Votrubu, jenž si přednedávnem rovněž podal žádost o přidělení erárního mláděte. Aniž by to právě čekal, splnil se strážmistru Votrubovi jeho sen.

Od toho okamžiku paní Etela Votrubová doslova nevěděla, kam skočit dříve. Zdali se starat o kojence, nebo o psí mládě. Věděla o manželově přání stát se vůdcem služebního psa, a proto vše činila ráda a s láskou. Řadu praktických rad se dozvěděla od paní Škorpíkové, s níž se, jako s partnerkami ostatních četníků, přátelila.

Ošetřování psího mláděte spočívalo zejména v zajišťování jehostravy. Jelikož Inda dovršila jeden rok stáří, zvýšil se příspěvek na její výživu z dosavadních 2 Kč na 2 Kč 80 h denně, přičemž denní příspěvek na její ošetřování zůstal ve výši 20 h.


14

Ačkoliv je pes původně masožravec, zdomácněním přivykl nasmíšenou stravu, která mu nejvíce prospívá. Štěněti bylo doporučováno

podávat ráno a večer mléčnou polévku a v poledne polévku masitou.

Kromě toho měla štěňata dostávat maso obsahující dusíkaté látkynezbytné pro růst. Paní Etela připravovala Indě potravu přesně dleobdržených doporučení.

Veškerý svůj volný čas věnoval strážmistr Votruba Indě. Jelikož byla

po změně pána i prostředí velmi bázlivá, neprováděl po dohodě se strážmistrem Neumannem její výcvik, ale snažil se s ní být co nejvíce času, aby se necítila osamělá. Při tom s ní chodil na procházky za město,

až k rodinnému vinohradu do sousedních Pogranic. Výhodou byla málo

frekventovaná polní cesta a tím pádem nebyli téměř nikým rušeni.

Až po téměř měsíčním soužití započal výcvik, spočívající vopakování dle strážmistra Škorpíka dříve ovládaných základních cviků: „sedni“

a „pojď“. Když Inda po několika dnech uvedené cviky ovládala, přidal

její pán další: „lehni“, „vstaň“, „čekej“ a podobně. Učil se jak pes, tak

i jeho pán, který s laskavou trpělivostí rozvíjel dovednosti svěřeného psa. Průběh výcviku a pokroky, kterých Inda dosahovala, pečlivězapisoval do pro ten účel zavedeného deníku.

Na rozdíl od Indy její pán velmi dobře věděl, že je oba poněkolika měsících, tak jako každého služebního psa četnictva a jeho vůdce,

čeká psí univerzita, její úspěšné absolvování a hlavně splnění náročných

závěrečných zkoušek. Přesněji řečeno, jednalo se o absolvování kursu

pro výcvik služebních psů a jejich vůdců v Pyšelích. To bylo základním

předpokladem, aby pes mohl být používán ve službě u četnictva.

TRNITÁ CESTA K ŠAMPIONOVI

Kurs, k jehož absolvování byl do Ústavu pro chov a výcvik služebních

psů četnictva v Pyšelích strážmistr Votruba s Indou vyslán, trval dvanáct

týdnů a začal dne 7. března 1932.

Zahájení kursu provedl major Oldřich Pinkas z vojenské skupiny 13.oddělení ministerstva vnitra, řídícího činnost četnictva, který měl na starost

instituci služebních psů četnictva a její rozvoj. Major Pinkas předneslúvodní přednášku o základních povinnostech vůdce služebního psa. Při tom


15

apeloval na budoucí vůdce služebních psů, aby při rozhodování o tom, zdali

má býti služební pes vyslán či nikoliv, důkladně posuzovali, zda jsou splněny

podmínky pro vyslání psa. Po více než 50 hodinách po spáchání činu nemá

být služební pes rekvírován, natož vysílán! Samozřejmostí je, že pachatel

po sobě na místě činu zanechal nějaké stopy nebo předměty, které by

mohl služební pes očichati, a tyto stopy nebyly porušeny či zahlazeny, ba

naopak, že byly místním četnictvem zajištěny před znehodnocením. Ideální

však je nasazení služebního psa na stopu do 20 hodin po jejím vzniku.

Ačkoliv se jednalo o citace výnosů ministerstva vnitra týkajících se používání služebních psů četnictvem, které strážmistr Votruba všechny velmi dobře znal, činil si z výkladu podrobné poznámky. Kromě toho si založil do zvláštního sešitu samostatný deník, do něhož si podrobně zapisoval program kursu a cviky, které byly probírány v dopolední či odpolední části jednotlivých dní.

Po úvodní přednášce následovalo seznámení s areálem ústavu, v němž se kromě prostranství k provádění výcviku nacházel i nově zbudovaný psinec s výběhy, kde byli prozatím umístěni psi, s nimiž přicestovali účastníci kursu. Kromě toho se v psinci nalézala i mláďata, kteráčekala na přidělení četníkům se zájmem o výkon funkce vůdce erárního služebního psa.


16

Mimo samotný areál ústavu probíhal výcvik s již částečně vycvičenými psy i za obcí Pyšely na loukách a v lese vedoucím směrem k Loretě.

Na začátku výcviku velitel ústavu vrchní strážmistr Adolf Horák dal nastoupit všechny účastníky kursu s jejich psy a nechal psy sednout u nohy svého pána. Smyslem tohoto pokynu bylo zjistit, jak dalece jsou psi vycvičeni a schopni splnit pokyn svého vůdce a nenechat se přitom rozptýlit přítomností dalších osob a zejména jiných psů. Tento cvik Inda zvládla bez problémů a vydržela v klidu sedět, jelikož cítila přítomnost svého vůdce. Následovala prohlídka psů s cílem zjistit jejich tělesnou konstituci. Oproti ostatním psům i fenám byla Inda poněkud drobnější. Hlavní problém však nastal při zkoušení ostrosti psů na rukáv. V této disciplíně byla Inda naprosto nejslabší. Zde se ve srovnání s ostatními psy v kursu projevila Indina vrozená bázlivost, o jejíž překonánístrážmistr Votruba po celou dobu dosavadního výcviku usiloval. Vrchnístrážmistr Horák proto začal pochybovat o vhodnosti feny pro četnickou službu. O to víc se strážmistr Votruba snažil Indu cvičit, a to bez ohledu na svůj volný čas.

Následovala prohlídka psů u veterinárního lékaře M.V.Dr. Jindřicha Hyhlíka, který Indu znal od jejího útlého věku, neboť byla po odstavu


17

od matky umístěna v ústavu. Kromě drobné tělesné konstituce však byla

Inda po zdravotní stránce naprosto v pořádku. To utvrdilo strážmistra

Votrubu v přesvědčení, že Inda kurs úspěšně zvládne, a o to více se

věnoval jejímu výcviku.

Vzhledem k nepřízni počasí, sněhové vánici, se účastníci kursuvěnovali péči o psy, jejich čistění a ošetřování a dále úklidu psince a výběhů.

Následovalo pravidelné čistění výzbroje a výstroje. Vrchní strážmistr

Horák přednášel o správném krmení psů, o jejich řádném ošetřování a o infekčních nemocech psů.

Díky nezměrné péči strážmistra Votruby Inda dělala pokroky, její

ostrost však přesto byla stále velmi slabá. Její zvýšená bázlivost se ale

projevila při otužilosti proti střelbě.

Již ve druhém týdnu výcviku byly Indiny dny sečteny. Byla pro svoji

slabou ostrost a vrozenou bázlivost prohlášena pro potřebu četnické

služby za nezpůsobilou, a proto byla z výcviku vyřazena. Do odprodeje

byla Inda ponechána v ústavu. Strážmistru Votrubovi se začala rozplývat

jeho vysněná kariéra vůdce četnického služebního psa. O to víc však

nehodlal opustit nastoupenou cestu.

Velitel ústavu vrchní strážmistr Horák velmi rychle rozpoznal zápal

a upřímný zájem mladého strážmistra stát se vůdcem služebního psa.

Nabídl mu proto ke koupi staršího, částečně vycvičeného soukromého

psa, německého ovčáka jménem Loki von der Hampelbaude. S téměř

čtyři roky starým psem, za něhož zaplatil 300 Kč, pokračoval strážmistr Votruba od 19. března 1932 v započatém výcviku. Ve svém volném čase

musel s Lokim opakovat všechny cviky probrané od počátku kursu.

Na rozdíl od Indy, kterou i nadále strážmistr Votruba navštěvoval, byl

Loki velmi ostrý pes. Vycvičenost psa se projevila tím, že bez problémů

zvládal všechny probrané cviky: chodění u nohy na šňůře, „sedni“,„lehni“, obraty, jakož i odkládání psa na šňůře vsedě a vleže. Rovněž tak Loki

dobře zvládal skoky přes tři překážky a zaštěkávání figuranta v boudě

i před ní. Problémy neměl ani s otužilostí vůči střelbě. Dvoutýdenní

skluz ve výcviku se Lokimu podařilo za cenu usilovného cvičení dohnat.

Od počátku třetího týdne probíhal již výcvik vzhledem k částečné

vycvičenosti psů v lese u Pyšel. Psi byli cvičeni v otužilosti vůči střelbě,

v poslušnosti a obratnosti, a to jednotlivě i po skupinách. Samozřejmostí

bylo každodenní cvičení ostrosti psů na rukáv. To se střídalo s nácvikem


18

skoků přes tři překážky a zaštěkáváním figuranta. Následoval nácvik

nuceného aportování a odložení psa před figurantem.

V polovině třetího týdne se konala pravidelná zdravotní prohlídka psů M.V.Dr. Hyhlíkem, během níž nebyly u žádného ze cvičených psů zjištěny zdravotní problémy. O to víc bylo pro strážmistra Votrubušokující, když Loki druhého dne, v 16 hodin odpoledne, při nácviku štěkání na rozkaz uhynul. Při jeho prohlídce a následné pitvě M.V.Dr. Hyhlík konstatoval, že Loki uhynul na následky srdeční mrtvice neboli infarktu.

Uhynutím nedávno pořízeného vlastního psa byl strážmistr Votruba doslova zdrcen. Zaplatil za něho 300 Kč, které samozřejmě chyběly v rozpočtu rodiny s malým dítětem, jejíž živitel je navíc dlouhodobě mimo domov.

Vrchnímu strážmistru Horákovi bylo zcela jasné, že ani uhynutívlastního psa houževnatého strážmistra Votrubu neodradí od jeho záměru stát se vůdcem služebního psa. Jelikož v ústavu momentálně nebyl žádný erární pes, kterého by mu mohl přidělit, ani žádný vhodný soukromý pes, se kterým by mohlo být pokračováno ve výcviku po uplynutí celé čtvrtiny kursu, doporučil mu ke koupi dva a půl roku staréhoněmeckého ovčáka jménem Alto, který je vlastním psem štábního strážmistra Jaroslava Vychodila z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Trenčíně. V létě roku 1931 byl Alto se svým předchozím majitelem v kursu, avšak před jeho ukončením onemocněl na psinku a díky tomu musel být z kursu vyřazen.


19

Štábní strážmistr Vychodil, vůdce služebního psa na pátrací stanici

v Trenčíně, převzal v prosinci 1930 do ošetřování erární mládě jménem

Soňa, se kterým byl v květnu roku 1931 vyslán do Pyšel k absolvování

téhož kursu jako Alto. Erární fena Soňa však v průběhu kursu v polovině

měsíce srpna uhynula a z tohoto důvodu bylo odkomandování štábního

strážmistra Vychodila do kursu zrušeno. Proto si v polovině září roku

1931 zakoupil vlastního již vycvičeného psa, německého ovčákajménem Alto, kterého z kursu velmi dobře znal, aby s ním vykonával službu

na trenčínské pátrací stanici.

Shodou náhod mu však byl na počátku října přidělen erární služební

pes jménem Arab. To je důvod, proč štábní strážmistr Vychodil psa Alta

prodává.

Ve strážmistru Votrubovi velitel ústavu vrchní strážmistr Horák

původnímu majiteli garantoval, že Alto bude mít pána, jenž o něho bude řádně a s láskou pečovat a vychová tak z něho řádnéhoslužebního psa pro četnický sbor. Mezi pracovníky ústavu se tradovalo, že z Alta, který byl v tehdejším kursu suverénně nejlepší, bude jednoušamion. To bylo rozhodujícím momentem pro rozhodnutí strážmistraVotruby.

Po telefonické domluvě ještě týž den odcestoval strážmistr Votruba

vlakem do Trenčína. Po neplánovaném výdaji s marným pořízenímLokiho měl však sotva na cestu do Trenčína a zpět. Cena za pořízení Alta

ale byla příliš vysoká – 1.400 Kč. Přesto vrchní strážmistr Horákujišťoval, že požadovaná částka odpovídá rodokmenu, vlastnostem adovednostem. Jeho majitel, znaje velmi dobře poměry u četnictva, souhlasil

s prodejem psa na splátky za předpokladu, že první splátka bude činit

nejméně polovinu prodejní ceny.

Cestou z Pyšel si strážmistr Votruba v Praze od banky Slavia vypůjčil

1.000 Kč a při převzetí nádherného německého ovčáka Alta zaplatil

jeho majiteli 800 Kč s tím, že zbylých 600 Kč zaplatí dodatečně poštovní

složenkou do 3 měsíců. Po sdělení základních informací o psu a zejména

po upozornění, že Alto nemá rád děti, se Alto se svým novým pánem

vydali vlakem zpět do Pyšel.

Věci se v posledních dnech seběhly tak rychle, že se o nich strážmistr

Votruba nemohl předem poradit ani s vlastní manželkou. Až ponávratu do Pyšel, když nakrmil a ošetřil Alta a umístil jej do psince, vylíčil


20

v obsáhlém dopise manželce vše, co se v posledních dnech událo, a že

byl nucen pořídit již druhého vlastního psa a to za cenu výpůjčky peněz.

Poté mu to nedalo a ještě před spaním se šel pomazlit se svým novým

pomocníkem.

NENÍ CO DOHÁNĚT

Po trpké zkušenosti s Lokim věděl strážmistr Votruba své o dohánění probíraných cviků s novým psem. Po referencích o Altovi z toho neměl strach, i když už proběhla celá čtvrtina kursu.

Využil volného dne – neděle, na kterou tentokrát připadl Hod boží velikonoční, a na ni navazujícího dalšího svátečního dne – Velikonočního pondělí, aby se s Altem co nejvíce sblížili. O nedělích a svátcích totiž neprobíhal, na rozdíl od ostatních dnů v týdnu včetně sobot, náročný výcvik, ale probíhalo pouze čistění, krmení a výběh psů.

Kromě času krmení a čistění Alto společně s novým majitelemstrávili celé dny, a to jak na cvičišti v areálu ústavu, tak na procházkách po širokém okolí Pyšel. Polními cestami i v lese Alto poslušně šel vedle nohy svého pána. Procházka, během níž byly procvičovány obraty, byla přerušována povely „sedni“ a „lehni“. Po každém správně provedeném cviku následovala slovní pochvala a pohlazení. Na Velikonoční pondělí, po nácviku skoků přes tři překážky, které Alto bravurně zvládal,následoval nácvik odložení psa vestoje, vsedě a vleže. Doslova s radostí Alto štěkal na rozkaz. Kromě pochvaly a pohlazení byly Altovy výkony odměňovány pamlskem ve formě sucharu.

Přestože se znali teprve pár dní, z Altových očí bylo zřejmé, že svému novému pánovi rozumí a s radostí plní veškeré pokyny. Je totiž známo, že kromě štěkotu a vytí psi mluví právě prostřednictvím očí.


21

Je třeba uvést, že na úterní výcvik nastupoval strážmistr Votruba sAltem s určitými rozpaky. Obával se, jak bude Alto ve srovnání s ostatními psy v kursu náročný výcvik zvládat.

Nejprve probíhaly na dvoře ústavu skoky přes tři překážky a šplh s aportováním přes dlouhou překážku a to na dlouhé šňůře. Bylozřejmé, že naposledy uvedený cvik Alto znal, a proto jej bez problému, na rozdíl od některých jiných psů, zvládl.

Dále byly na sousedním fotbalovém hřišti cvičeny cviky poslušnosti, zprvu jednotlivě a poté i ve skupině. Altovy výkony byly naprosto srovnatelné s ostatními psy. Původní obavy strážmistra Votruby tudíž byly zcela neodůvodněné.

Při nácviku obranné a strážní služby se projevovala Altova obratnost a ostrost. Stejně tak byl Alto přivyklý střelbě a byl vůči ní zcela odolný. Naprosto brilantně zvládal nově probírané rekvírování s použitímvýstřelu a útěk s výstřelem.

Bylo zřejmé, že Alto nejenže není pozadu ve výcviku, ale naopak, jak se sžíval se svým novým pánem a on s ním, začal se Alto jednoznačně stávat nejlepším psem v kursu. Ostatně, tak tomu bylo dle slov vrchního strážmistra Horáka i v době absolvování z důvodu Altova onemocnění psinkou nedokončeného kursu v předchozím roce.

Altovy výsledky velmi pozitivně hodnotil při své přehlídce v pondělí 4.dubna 1932 i major Pinkas, který si Alta rovněž pamatoval z jeho účasti


22

v jednom z minulých kursů. Při opakování pronásledování a zadržení

prchající osoby Alto doslova exceloval.

V měsíci dubnu se ke stále opakovaným cvikům poslušnosti, skoků, šplhu a aportování nově přidalo stopování. Zprvu se jednalo ovypracování vlastní stopy asi 100 metrů dlouhé. Souběžně s tím bylo ukázáno a probíráno odmítání potravy, hlídání předmětů a figuranta.

Než Rudolf Votruba stačil dopsat a odeslat dopis manželce a dětem, v němž se chtěl podělit o radost z Altových úspěchů, obdrželmanželčin dopis. Paní Etela nešetřila manžela výčitkami za nehorázné výdaje. Zatímco ona počítá doslova každou korunu, aby se synem Jaromírem vyžili, on bezmyšlenkovitě rozhazuje peníze, a ještě k tomu i vypůjčené, za psy. Tyto řádky pro něho byly doslova studenou sprchou, a proto ještě doplnil svůj tentokrát již nebývale obsáhlý dopis navíc podrobným vysvětlením a omluvil se za to, že v časové tísni, do které se uhynutím Lokiho dostal, s manželkou věc nemohl předem projednat. Velmi ho to mrzelo, neboť paní mu ve svých podrobných dopisech popisovala


23

do poslední koruny svá vydání a on věděl, že jako správná hospodyně

každou korunu skutečně dvakrát obrátí, než ji vydá. Přitom kupuje jen

to nejnutnější z nutného. Aby věc urovnal, požádal hned na následující

neděli o volno k návštěvě rodiny.

Za deštivého počasí probíhaly v jídelně ústavu přednáškyvrchního strážmistra Horáka o historii psa, o jeho praktickém upotřebení

a o nemocech psů. Každý z účastníků kursu měl zpracovat písemný

úkol na zadané téma.

Strážmistr Votruba obdržel úkol zpracovat pojednání o psince,kterou Alto v minulosti prodělal a díky níž nedokončil kurs, do něhož

byl se svým tehdejším pánem zařazen. Zadané téma zpracoval zavyužití příručky Tělověda, výcvik, choroby, chov a výživa psa pro účely

policejní služby, kterou napsali policejní revírní inspektor Jan Drásta

a zvěrolékař M.V.Dr. Ing. Stanislav Knor, již si vypůjčil v knihovně ústavu. Úlohu o prudké infekční nakažlivé chorobě, včetně jejích forem,příznaků a způsobu léčby vypracoval na čtyři listy a následně ji přednesl

účastníkům kursu.

Při návštěvě rodiny, na kterou odcestoval již v sobotu krátce poobědě, se Rudolfu Votrubovi podařilo vysvětlit důvody, proč musel koupit

již druhého vlastního psa. Pokud by tak neučinil, byl by z kursu odeslán

zpět a nemohl by se stát vůdcem služebního psa. Případně by musel

být opětovně vyslán do některého z příštích kursů, pokud by mu bylo

svěřeno nějaké erární mládě do ošetřování. Když paní Etele ukázalAltovu fotografii a zapáleně povídal o jeho vlastnostech a dovednostech,

tak vše pochopila, i když na oko zůstala nazlobená. Rudolf Votruba byl

velmi překvapen, jak za tu dobu, co byl v Pyšelích, povyrostl a jaké

pokroky udělal syn Jaromír, jemuž se pomalu blížily první narozeniny.

Vyprávěl synkovi, že mu brzy přiveze krasného pejska, a nad postýlku

umístil Altovu fotografii.

Po návratu zpět do Pyšel již nebyl strážmistr Votruba zatěžovánvýčitkami svědomí a mohl se láskyplně věnovat Altovi a jeho výcviku.

V rámci výcviku ve stopování byly kromě vlastních stop vůdce psa

vypracovávány i stopy cizích osob a dále byly v rámci stopovánívyhledávány vlastní i cizí předměty. Postupně bylo přecházeno od rovných

stop ke stopám zatočeným do pravého úhlu či stopám čtvercového

tvaru. K tomu byl přidán nácvik vyštěkání hledané osoby. Altovo přesné


24

plnění cviků a vypracování jednotlivých druhů stop, včetně bezchybného

rozlišování vlastních předmětů a cvičebních pomůcek, bylo pro všechny

samozřejmostí.

Další z přednášek se vztahovaly k praktickému použití služebního psa, chování vůdce služebního psa na místě činu, zacházení se psem načetnických stanicích, způsobu jejich pravidelného výcviku, kterému měla být denně věnována nejméně jedna hodina, vedení deníku o použití služebního psa a zpracovávání předepsaných hlášení a výkazů. Z oblasti pátrací služby obecně byly probírány otázky postupu na místě činu, nauka o stopách, popisování osob a daktyloskopie.

I přes stálé nácviky stopování, obranné a strážní služby, včetněutužování ostrosti psů na rukáv, byly opakovány cviky poslušnosti a obratnosti jednotlivých psů i ve skupině. S aportovanými předměty byly cvičeny skoky přes překážky a šplh.

Od počátku května se dvanáctitýdenní výcvikový kurs dostal doposlední, závěrečné třetiny a pomalu se chýlil ke svému konci. Nastaly horečné přípravy k závěrečné zkoušce před obávanou, alespravedlivou zkušební komisí, tvořenou předsedou plukovníkem Josefem Ježkem, přednostou vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitramajorem Pinkasem a velitelem Ústředního četnického pátracího oddělení


25

v Praze, které od roku 1929 řídilo pyšelský ústav, majorem výkonným

Josefem Povondrou.

Z tohoto důvodu byl nyní kladen důraz zejména na nácvikvypracování cizích stop, aportování tří dřívek odložených na stopě avyštěkání vyhledané osoby, dále na nácvik vyštěkání osoby ve skupině osob po navětření jejího pachu na odloženém předmětu a rozlišování cizích předmětů.

Stopy a předměty na ně byly nyní kladeny den před uvedením psů na stopu, aby výcvik odpovídal reálným situacím, při kterých docházelo k rekvírování služebních psů.

Alto dělal strážmistru Votrubovi radost doslova na každém kroku, při každém povelu a při každém cviku. Soužití psa s jeho pánem, ačkoliv trvalo pouze dva měsíce, působilo, jako by se znali celá léta. Laskavý a trpělivý přístup, bez křiku, natož bití, Alto odplácel svými výkony. Na jedné straně pokyny a gestikulace pána a mluva Altových očívytvořila duševní splynutí této dvojice.

Předpovědi vrchního strážmistra Horáka i majora Pinkase nejenže Alto bezezbytku vyplnil, ale naprosto předčil očekávání všech účastníků kursu. To bylo pro jeho majitele, strážmistra Votrubu, potvrzenínávratnosti jeho nemalé investice.

POKRAČUJÍCÍ VÝDAJE

Závěrečné zkoušky dopadly pro Alta i jeho vůdce s klasifikací „velmi dobrý“. Cestou z Pyšel do Nitry se strážmistr Votruba rozhodl využít situace, že je v Čechách, a strávit zde osmidenní nařízenou dovolenou po absolvování kursu. Při tom navštívil své rodiče v nedalekýchHořelicích na Kladensku, aby jim ukázal svého šampiona. Od rodičů si vypůjčil část peněz na splacení zbývající části ceny za Alta ve výši 600 Kč jeho


26

předchozímu majiteli štábnímu strážmistru Vychodilovi. Od rodičů si

při tom Rudolf vyslechl opakované výčitky za značné výdaje spojené

s pořízením vlastního psa.

Cvičený pes, s nímž Rudolf Votruba přijel do své rodné obce, se

samozřejmě stal středem pozornosti. Každý den chodili Alto se svým

pánem na dlouhé procházky, které byly vždy spojeny s výcvikem, aby si

služební pes udržoval své dovednosti a návyky získané v právěabsolvované psí univerzitě.

Příjezd do Nitry byl v duchu šťastného shledání rodiny poněkolikaměsíčním odloučení. Ani zde nebyl Rudolf Votruba ušetřen výčitekmanželky za nerozvážné výdaje. Když však paní Etela viděla zápal, s jakým se

její manžel věnuje Altovi, uvědomila si, že jeho tužbou, pro jejíž splnění

je schopen obětovat úplně všechno, je stát se vůdcem služebního psa,

tak jako jeho kolega štábní strážmistr Neumann z nitranské pátračky.

Zcela nejdůležitější však bylo zbudování kotce a boudy pro Alta.

Strážmistr Votruba si byl stále vědom upozornění, že Alto nemá rád

děti, a měl obavy, aby neublížil malému Jaromírovi, který mezitímoslavil své první narozeniny. Od otce dostal Jaromír jako opožděný dárek

autíčko. Jaromír byl z pejska doslova unešený a nejraději by ho stále

hladil po srsti a někdy i proti ní. Alto hlazení dětskou ručkou doslova

trpělivě snášel a o nenávisti k dětem nebylo ani náznaku.

Nezbytné výdaje na zbudování kotce, tvořeného železnými sloupky

a drátěným oplocením, dokázala paní Etela z bezpečnostních důvodů

a z obav, aby Alto neublížil malému Jaromírovi, tolerovat. Přesveškerou snahu pořídit kotec a boudu co nejlevněji, vyšplhala se jejich cena

na téměř 300 Kč.

Vzhledem k tomu, že byl Alto vlastním služebním psem a nikoliv

psem erárním, musel strážmistr Votruba odevzdat erární pomůcky pro

používání a ošetřování psa, jež převzal současně s erárním služebním

psem Indou od strážmistra Škorpíka. S pořízením vlastních pomůcek

byly spojeny výdaje, které se postupně vyšplhaly na 200 Kč. To už Etela

Votrubová začala projevovat svoje výhrady. Jediným štěstím bylo, že

strážmistr Votruba dostal proplaceny peníze za krmení a ošetřování

služebního psa.

Alespoň k výcviku Alta v ostrosti však musel pořídit alespoň rukáv,

který, ač již byl používaný, vyšel na 60 korun.


27




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist