E-kniha: Četnický pes Alto - Michal Dlouhý

Michal Dlouhý

Četnický

pes Alto

Praha 2013

Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE

© JUDr. Michal Dlouhý 2013

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2013

Můj otec Rudolf Votruba se narodil v roce 1903 v Hořelici u Prahy a byl

z pěti dětí nejmladší. Koncem I. světové války se vyučil a v době republiky

absolvoval na Slovensku vojenskou službu, kterou ukončil v roce 1926 shodností četaře. Zde se zároveň rozhodl pro službu Československé republice

v četnickém sboru. Školu pro výcvik četníků na zkoušku v Bratislavě dokončil

jako osmý z celkového počtu 110 posluchačů.

Poprvé byl v rámci oddělení Nitra přidělen na četnickou stanici Bojna

v politickém okrese Topolčany a po roce služby na zkoušku byl dnem

16. listopadu 1927 přijat do definitivního stavu a jmenován strážmistrem.

Počátkem roku 1928 byl po výběru a s velmi dobrým hodnocením

přemístěn na četnickou stanici Nitra. Sluší se poznamenat, že dnem 1. ledna

1928 byla u okresního četnického velitelství v Nitře zřízena pátrací stanice.

Na četnické stanici Nitra byl zařazen i vůdce služebního psa - fenyněmeckého ovčáka jménem Inda - strážmistr Škorpík. Řízením osudu v roce 1931

otec převzal po těžce nemocném kolegovi strážmistru Škorpíkovi erárního

služebního psa Indu. V únoru 1932 nastoupil do kursu pro výcvik služebních

psů četnictva a jejich vůdců v Pyšelích u Prahy. Vzhledem ke skutečnosti, že se fena Inda stala nezpůsobilou pro výcvik, byla z něho vyřazena. Stoprocentní ovladatelnost psa ve službě byla totiž zásadní podmínkou pro výkon služby. Otec se rozhodl pokračovat ve výcviku se svým vlastním, částečněvycvičeným psem, německým ovčákem jménem Loki. Bohužel ani tento pes nebyl dost fyzicky schopný ke službě a po týdnu výcviku uhynul na srdeční mrtvici.

Velitel školy pro výcvik služebních psů a jejich vůdců vrchní strážmistr Adolf

Horák, který poznal upřímnou a poctivou snahu otce být psovodem, doporučil

otci nabídku koupi německého ovčáka jménem Alto s částečným základním

výcvikem. Až s tímto v pořadí třetím psem otec kurs s výtečnými výsledky

a hodnocením s úspěchem dokončil. Po návratu do Nitry byl otec z četnické

stanice přemístěn coby vůdce služebního psa na tamní pátrací stanici.

Do naší rodiny přibyl další milovaný a nezapomenutelný člen a s ním

i povinnosti a starosti o něho. Pro otce to znamenalo i mnoho dalšíchnespočetných hodin po službě věnovaných na další výcvik a zdokonalování znalostí

a dovedností psa. S nadměrnou inteligencí se Alto snažil učit a s radostívyhovět a rozumět svému pánovi. To vše se dařilo bez řvaní nebo dokonce bití

psa. Otcova trpělivost a laskavost byla odměňována snahou a výkonností psa.

Mnoho uznání, novinových článků a pochval od veřejnosti a postižených,

kterým byl díky psu Altovi zachráněn a navrácen ukradený majetek, bylo

výsledkem a odměnou více než pětileté práce psa i jeho vůdce. Bohužel

nesvědomitostí osob, které si tuto obálku vypůjčily a nevrátily, tato chybí

v zachované dokumentaci. Toť budiž poučením pro archiváře.

V roce 1939 po vzniku Slovenského štátu jsme jako česká rodina dostali od fašistů z Nitry příkaz k odjezdu do Čech. Tři dny před naším odjezdem nám milovaný Alto zhasnul pro svůj věk a následky různých poranění odzločinců při věrné službě československému četnictvu a zákonům republiky.

Pochovali jsme ho na zahradě u našeho rodinného domu v Nitře sezármutkem a krásnou vzpomínkou v našich srdcích. Já osobně se domnívám, že to byla i předtucha psa a žal z rozchodu, které urychlily jeho konec.

Jaromír Votruba

syn vrchního strážmistra Rudolfa Votruby

7

pÁR ŘÁDek ÚVoDeM

Ačkoliv k prvním případům využití čichových schopností psů v boji

se zločinem došlo na našem území v rámci četnictva již zamonarchie, zabránilo systematickému využívání psů v policejních službách

vypuknutí světové války. Již v prvních letech po vzniku samostatného

československého státu však vyvstala potřeba vycvičených psů. Kpoužívání psů v bezpečnostní službě docházelo zejména na venkově, tudíž

u československého četnictva, jehož správa, z důvodu nedostatkuerárních policejních psů, povolovala na základě výnosu ministerstva vnitra

č. 34.178/13 ze dne 11. května 1921 mužstvu držení a výcvik vlastních

policejních psů. Použití vlastního policejního psa k výkonu bezpečnostní

služby bylo vázáno na povolení, které bylo vydáváno pouzečistokrevným policejním plemenům (německý ovčák, dobrman, erdelteriér) a to

pouze psům, kteří se spolu se svým vůdcem podrobili odborné zkoušce

před zvláštní komisí.

Od počátku roku 1923 byly v Nových Hradech v Čecháchčetnickou správou pořádány desetitýdenní kursy pro výcvik policejních psů

a ministerstvo vnitra stanovilo výnosem č. 27.500/13 ze dne 9. května

1923 směrnici pro používání policejních psů ve službě. Pro používání

služebních psů byla stanovena zásada, že časový úsek mezi vznikem

stopy a nasazením psa neměl být větší než 50 hodin a stopy měly být

ochráněny před znehodnocením zvědavci.

Služební psi byli přidělováni na četnické stanice, kde bylonejpříznivější železniční spojení a kde to nejvíce vyžadovaly bezpečnostní poměry.

Rozhodnutí o tom činil zemský četnický velitel spolu se zemskýmpolitickým úřadem, přitom byla dodržována zásada, aby v jednom soudním

okrese byla pouze jedna četnická stanice se služebním psem. Při pátrání

v širším okruhu, např. po lupičských bandách, bylo doporučovánopoužití všech dosažitelných vůdců se služebními psy.

Za účelem zkvalitnění přípravy služebních psů byl v roce 1925 zřízen

v Pyšelích u Prahy Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva,

ve kterém byl zajišťován odborný chov a výcvik služebních psů azaškolování jejich vůdců nejen pro potřeby četnictva, ale i státníchpolicejních úřadů, finanční stráže a orgánů ochrany Československých státních

drah. Jednalo se o dvanáctitýdenní a od roku 1933 o desetitýdenní kursy

8

a pětitýdenní redresurní kursy. Služební psi používaní k pachové práci

v pátrací službě museli se svými vůdci absolvovat výcvik zakončený

odbornou zkouškou, která spočívala ve vypracování alespoň půlhodiny staré stopy dlouhé 400 m, klikaté, na jednom místě v pravém úhlu

zalomené, na níž byl jeden předmět.

Od roku 1928, kdy byly zřízeny četnické pátrací stanice, byli vůdci

služebních psů se svými svěřenci zařazováni na četnické stanice vjejich sídle a služba jim byla upravena tak, aby byli co nejdříve k dispozici

pátrací stanici, přitom nebylo rozhodující, zdali jde o psa erárního či

soukromého, záleželo však na tom, zdali absolvoval výcvik a odborné

zkoušky. Výnosem ministerstva vnitra č. 38.241/13 ze dne 27. června

1929 byl vůdce se služebním psem zahrnut do systemizovaného stavu

četnické pátrací stanice. Jednalo se o opatření navazující na přičlenění

Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích kÚstřednímu četnickému pátracímu oddělení v Praze. Kromě toho však byly

zachovány dosavadní četnické stanice se služebním psem a podlepotřeby byly zřizovány i nové.

Služební pes byl chápán jako pomocný prostředek ke zjišťovánítotožnosti. Označení osoby služebním psem však bylo pouzepodpůrným důkazem, který nebyl důvodem k zatčení, k domovní či osobní

prohlídce, ale pouze upozorněním četníka, že označená osoba může

mít vztah k místu činu či jeho okolí. Případné podezření osoby muselo

být doloženo jinými materiálními indiciemi. Kromě toho sloužilislužební psi k vyhledávání předmětů majících vztah k místu činu či jeho

pachateli. Výslednost použití jednotlivých služebních psů byla pololetně

vyhodnocována.

Kromě služebních psů používaných k pachovým pracím byli učetnictva používáni také ochranní psi sloužící pouze k ochraně svého

vůdce. Byli chováni a používáni zejména v pohraničí, v nepřístupných

lesnatých, málo zalidněných oblastech a v noční době, kde to vyžadovala

veřejná bezpečnost a bezpečnost službukonajících četníků. Plemeno psa

nebylo rozhodující, záleželo na vlastnostech psa, aby zajistil bezpečnost

svého vůdce prohledáváním zakrytého terénu a nepřehledných míst

a ochránil ho před útoky jiných osob. Z výše uvedeného důvodu bylo

doporučováno používat stejných plemen psů, jako byli psi služební.

Základním požadavkem byla naprostá poslušnost a ovladatelnost psa,

9

aby se dal za každé situace bezpečně a spolehlivě odvolat a ovládat.

Povolení k vodění ochranných psů do služby uděloval vždy velitelstanice a to pouze psům, kteří byli přezkoušeni za přítomnosti velitele

četnického oddělení.

Četník vykonávající činnost vůdce služebního psa musel býtdoprovázen ještě dalším četníkem. Přitom byl ozbrojen pistolí a bodákem. Vykonával-li však obchůzkovou službu s ochranným psem, musel být podle okolností vyzbrojen karabinou a šavlí nebo pistolí a šavlí.

Používání služebních a ochranných psů k zákrokům proti osobám nebylo podrobněji upraveno zvláštními předpisy, vycházelo se zpodmínek pro použití zbraně. Před použitím psa měla být osoba, proti níž byl zákrok veden, upozorněna na možné následky s tím spojené. Autor

10

11

opAkoVAnÁ V ýZVA

V návaznosti na zřízení pátracích stanic u okresních četnickýchvelitelství v sídlech krajských soudů, ke kterému došlo dnem 1. ledna 1928,

se stále více rozmáhalo využívání služebních psů u četnictva. Vůdce

služebního psa, ať erárního či vlastního, byl od uvedeného datazařazen na místní četnické stanici a jeho služba měla být upravena tak,

aby byl vždy k dispozici dle potřeb pátrací stanice, případně aby zde

mohl vypomáhat při kancelářských pracích. Výjimkou byly případy,

kdy některý z příslušníků pátrací stanice byl zároveň vůdcemslužebního psa.

Vzhledem ke zvýšené agendě pátracích stanic došlo v červenci 1929

k navýšení jejich stavů o jednu další pomocnou sílu – strážmistra nebo

štábního strážmistra – vůdce služebního psa a tím pádem k přeřazení

vůdců služebních psů z místní četnické stanice do systemizovaného

stavu pátrací stanice.

Současně s tím se v návaznosti na výsledky dosahované používáním

služebních psů postupně zvyšoval i počet četnických stanic seslužebním psem. To vše mělo za následek, že se začal projevovat nedostatek

vůdců erárních služebních psů, ale i nedostatek služebních psů jako

takových. Jednotlivá zemská četnická velitelství tedy v září 1929 oslovila

podřízené četnické stanice s výzvou, aby se příslušníci četnictva mající

psy hodící se k výcviku jako psi policejní přihlásili k výcviku coby vůdci

vlastního služebního psa. Zájemci měli předložit nekolkované žádosti

doložené rodokmenem psa. Přitom bylo stanoveno, že nemají býtpřihlašování psi starší tří let. Četnická správa totiž dbala na to, aby za vůdce

služebních psů byli vybíráni pouze gážisté mimo služební třídy, mající

zájem o chov a výcvik psů.

Na pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Nitře byl

ve funkci vůdce služebního psa zařazen strážmistr Jan Neumann svlastním služebním psem jménem Bari, dříve sloužící na četnické stanici

Nitra. Německý ovčák Bari byl dobrým pomocníkem a stal se proto

oblíbencem všech nitranských četníků. To bylo důvodem, proč naopakovanou výzvu zemského velitelství zaslanou v říjnu 1930, aby sepřihlásili zájemci o výkon funkce vůdce erárního služebního psa, zareagoval

strážmistr Emil Škorpík z nitranské četnické stanice. Spolu s ním podání