načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesty zármutku -- Příběhy o životě, smrti a přežití - Julia Samuelová

Cesty zármutku -- Příběhy o životě, smrti a přežití

Elektronická kniha: Cesty zármutku -- Příběhy o životě, smrti a přežití
Autor:

Umírání je jedno z témat, které západní společnost úspěšně vytěsnila. Zapudili jsme myšlenky na smrt, jako bychom měli žít věčně. Když pak někdo zemře, jsme překvapeni. Co se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 318
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Grief works. Stories of life, death and surviving ... přeložila Alžběta Kalinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7466-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Umírání je jedno z témat, které západní společnost úspěšně vytěsnila. Zapudili jsme myšlenky na smrt, jako bychom měli žít věčně. Když pak někdo zemře, jsme překvapeni. Co se to stalo? A co máme dělat? Britská psychoterapeutka Julia Samuelová už pětadvacet let pracuje s truchlícími. Pomáhá jim pochopit podstatu toho, co se přihodilo, a přijmout emoci, jejíž plnou sílu možná pociťují poprvé v životě: zármutek. Samuelová pozůstalé i své čtenáře učí, jak se zármutkem a strachem pracovat. Na příbězích konkrétních lidí ukazuje, že žal je nevyhnutelnou součástí života a že nemusí jen bolet, ale může také pomáhat. Případové studie psychoterapeutky Julie Samuelové poskytují působivé vhledy do složitého procesu truchlení. Fascinující a dojemné.
- The Observer Poutavá kniha od neobyčejné vypravěčky — Julia Samuelová líčí příběhy ztrát, které utrpěli její klienti, a činí tak s obrovskou citlivostí a výjimečným porozuměním. Zásadní kniha pro každého, kdo někdy zažil zármutek nebo chce utěšit truchlícího přítele.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Julia Samuelová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Cesty zármutku

julia samuelová



brno 2018

Příběhy o životě, smrti a přežití


Grief Works. Stories of Life, Death and Surviving

Copyright © Julia Samuel, 2017

First published in Great Britain in 2017 by Penguin Books

Cover design © Hugo Guinness

Translation © Alžběta Kalinová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-535-1 (pdf)

isbn 978-80-7577-536-8 (epub)

isbn 978-80-7577-537-5 (MobiPocket)


Tato kniha je věnována

Michaelovi,

Natashe, Emily, Sophii a Benjaminovi.

Navždy od srdce.



Není lásky bez bolesti. Ovšem tu bolest,

kterou způsobuje, může vyléčit zase jen láska.

p. júlio lancellotti



Obsah

předmluva .................................15

porozumění zármutku .......................21

smrt partnera ..............................27

Caitlin .....................................29

Kayleigh ...................................42

Stephen ....................................58

Úvahy .....................................66

smrt rodiče ................................75

Brigitte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

Max .......................................89

Cheryl ....................................100

Úvahy ....................................107

Jak podpořit truchlící děti .....................115

smrt sourozence ..........................127

Ruth ......................................129

Mussie ....................................137

Faiza .....................................147

Úvahy ....................................155

smrt dítěte ...............................167

Henry a Mimi ..............................169

Phil a Annette ..............................181

Pru a Robert ...............................194

Úvahy ....................................209

když musíte čelit vlastní smrti ..............219

Jean ......................................221

Barbara ...................................229

Gordon ...................................243

Úvahy ....................................252

co pomáhá: co je třeba udělat,

abychom zármutek úspěšně přežili ............261

Pilíře síly ..................................265

Jak nám mohou pomoct přátelé a rodina . . . . . . . . . . 273

historický kontext smrti a umírání

ve spojeném království .....................289

doslov ...................................293

použitá literatura .........................297

poděkování ...............................315




15

Předmluva

Annie, moje úplně první klientka, žila v Londýně v horním

patře vysokého bytového domu za Harrow Road. Měla krátce

před sedmdesátkou a trápila se po smrti své dcery, která na

Štědrý večer nabourala se svým autem do nákladního vozu.

I po pětadvaceti letech si velice živě vybavuji cigaretový kouř

a horko sálající z elektrického krbu v Anniině pokoji, mísící

se s jejím zuřivým hněvem. Tehdy jsem pracovala jakodobro

volnice v místní poradně pro pozůstalé a s Annie jsem sese

tkala po pouhých deseti večerech zácviku. Tváří v tvář její

ztrátě jsem si připadala neschopná a vyděšená, současně jsem

však cítila mírné vzrušení, protože mi došlo, že jsem právě

objevila povolání, jemuž se chci věnovat po zbytek života.

Annie mi odhalila něco, co se ukázalo jako pravdivé pro

stovky dalších lidí, které jsem od té doby poznala — žemu

síme respektovat proces zármutku, porozumět mu a neubírat


16

mu na důležitosti. Tento stav nelze překonat pouhým bojem,

jak to popisuje medicínský model rekonvalescence. Jako lidé

se přirozeně snažíme vyhýbat utrpení, ovšem navzdoryna

šim instinktům platí, že chceme-li vyléčit zármutek, musíme

si dovolit prožívat bolest. Je nutné hledat nové cesty, jak se

v tomto stavu podporovat, neboť mu nemůžeme uniknout.

Annie se bránila pravdě o dceřině smrti, utápěla ji valkoho

lu a bojovala se svými příbuznými i přáteli, kteří se ji snažili

z její ztráty vytáhnout. Právě tato bolest ji nakonec přinutila

najít způsob, jak žít v realitě smrti milované dcery — a došla

k tomu vlastní cestou.

Smrt je posledním z velkých tabu. A zármutek, důsledek

smrti, bývá často zásadně nepochopen. Bez potíží hovoříme

o sexu či selhání, klidně odhalujeme svoje nejniternějšízra

nitelná místa, ale o smrti mlčíme. Pro mnohé z nás je takdě

sivá, dokonce zcela neznámá, že k hovoru o ní nenacházíme

slova. Jsme raději, když pozůstalí svůj smutek neprojevují,

a říkáme, jak jsou „úžasní“ a „silní“. Nicméně navzdoryja

zyku, který užíváme ve snaze smrt popřít — mám na mysli

eufemismy jako „zesnul“ nebo „odešel na druhý břeh“ —,

je krutou pravdou, že naše společnost se s ní vůbec neumí

vyrovnat. Ztráta kontroly a bezmocnost jsou v rozporu spře

svědčením jedenadvacátého století, že nás medicína dokáže

uzdravit — a pokud to nedokáže ona, pak nás snad zachrání

dostatečná míra odhodlání.

Každý den umírají tisíce lidí, očekávaně i náhle. Jen vAng

lii se jedná o půl milionu zemřelých ročně. Každá smrtzasáh

ne průměrně pět dalších lidí, což znamená, že se s šokem ze

smutných zpráv musejí vyrovnávat miliony lidí. Už navždy si

budou pamatovat, kde zrovna byli, když se dozvěděli, žeje

jich rodič, sourozenec, partner nebo potomek umírá či zemřel.

Ovlivní to každý aspekt jejich světa až do konce jejich života

a v konečném důsledku i jejich vztah k sobě samému. To, jak


17

úspěšně se vyrovnají se zármutkem, se nakonec dotkne všech

jejich příbuzných i přátel.

Bolest, kterou cítíme, připomíná neviditelnou ránu, jejíž

hloubka závisí na tom, jak moc jsme zemřelého milovali.

Není důležité, jestli jsme smrt blízkého očekávali, či přišla

bez varování. V obou případech platí, že obloha nad námi

zůstává stále stejná jako dřív, zatímco když se podíváme do

zrcadla, zjistíme, že osoba v jeho odraze se změnila.Pro

hlížíme si vlastní fotografie a podivujeme se nad nevinností

svého úsměvu. Smrt všechno odhalí — vytáhne na světlo

problematická místa i skrytá tajemství a ukáže nám, jak moc

jsou blízcí lidé pro nás důležití. Naše okolí však nemusínut

ně chápat, jak náročná je pro nás orientace v tom, co se stalo,

nebo jak závažné zranění si odnášíme.

Pravidelně vídám, že jedince jako Annie, ale dokonce

i celé rodiny, neničí sama bolest ze smutku, ale veškeré snahy

se této bolesti vyhnout, a to i na několik generací.Vyrovná

vání se s bolestí vyžaduje práci na mnoha různých úrovních,

fyzických i psychických. Sami tuto práci nemůžemezvlád

nout. Klíčovým aspektem, který nám pomůže přežítztrace

nou lásku, je láska ostatních okolo nás. S jejich podporou se

můžeme pokusit najít cestu, jak snášet bolest a jít dál i bez

zemřelého — odvážit se znovu důvěřovat životu.

V mé profesi existuje spousta prověřených strategií ipsy

chologických dovedností, které jsou pro truchlícíhozásad

ní. Jako terapeutka jsem mnohokrát viděla, jak mohou tyto

znalosti pozůstalému pomoct vyhnout se horším důsledkům

nedostatečné podpory — z vědeckých studií vyplývá, že

nevyřešený zármutek je příčinou patnácti procentpsychia

trických poruch. Strach, který obklopuje smrt a zármutek,

je z velké části způsoben nedostatkem vědomostí a cílem

mé knihy je zaměřit se na tento strach a nahradit jejsebe

důvěrou. Chci, aby lidé pochopili, že zármutek je proces,


18

kterým je třeba si projít. Zkušenost mě naučila, žezármu

tek je práce, extrémně těžká práce —, ale pokud tu dřinu

podstoupíme, může nám dopomoct k uzdravení. Přirozený

proces truchlení lze podporovat tak, abychom mohli zvládat

každodenní život, a já doufám, že tato kniha dokážeobdob

nou podporu nabídnout.

V této knize najdete případové studie procesu truchlení

vycházející ze zkušeností konkrétních lidí. Ačkoli jsem jese

řadila do skupin podle toho, jaký měl dotyčný jedinec seze

mřelým vztah, například zda se jednalo o životního partnera,

rodiče, sourozence nebo potomka, je každý z těchto případů

zcela jedinečný. Všechny však poukazují na fakt, že sepo

třebujeme lépe seznámit s tím, co se odehrává v našem nitru.

Potřebujeme se naučit rozpoznávat svoje pocity a motivace,

potřebujeme skutečně poznat sami sebe. Je to nutné, pokud

se máme přizpůsobit nové životní situaci. Zármuteknepři

chází v pravidelných vlnách a fázích. Není to ani něco, na

co po čase prostě zapomeneme a jdeme dál. Proces truchlení

je vysoce individuální, postupuje vlastním tempem a naším

úkolem je najít nějaký způsob, jak se vypořádat se strachem

a s bolestí a jak si zvyknout na novou verzi našeho já, na

naši „novou normální realitu“. Fakt, že většina lidí nakonec

najde způsob, jak unést neúnosné, dost vypovídá oneoby

čejné adaptabilitě, kterou jsme schopni vyvinout, abychom

poskládali naše životy opět dohromady.

Ačkoli jsou případové studie z této knihy ohraničené mým

profesním vztahem ke každému z klientů, hlavní pozornost

je zaměřena právě na zármutek, nikoli na terapii samotnou.

Ilustrují, že stejně důležité jako s člověkem mluvit je skutečně

mu naslouchat. Síla člověka, který vypráví svůj příběhněko

mu, kdo ho opravdu poslouchá, by neměla být nikdypodce

ňována. Účinné naslouchání samozřejmě neovládajívýluč

ně profesionální terapeuti, ale můžeme se mu naučit všichni.


19

Možná by nás překvapilo, kolik nám toho naši přátelé vlastně

říkají a jak moc jim můžeme být nápomocni čistě tím, že si

na ně uděláme čas a pozorně je vyslechneme.

Moji klienti během našich sezení prozkoumávají svédří

vější představy o životě a své vnímání světa. Objevují slova,

jimiž by popsali to, o čem třeba ještě nikdy s nikým nemluvili,

svobodu pramenící z toho, že mě nemusejí chránit před svou

nejniternější bolestí a nejhoršími úzkostmi či myšlenkami.

Hovoří nahlas o tom, z čeho mají strach a co je trápí.Na

jednou se jim uleví a často ve svém nitru najdou souvislosti,

které dříve neviděli. Zkoumají různé stránky svého já, které

spolu mohou právě svádět boj, nebo ten tichý kritický hlásek,

jenž hodnotí všechny jejich činy. Mají prostor zjistit, co se ve

skutečnosti děje za hradbami jejich obranných mechanismů.

Ty je sice v minulosti mohly chránit, ale v současnosti je

strhávají zpět. Obnaží své nitro a mohou se tak smířit s těmi

svými vlastnostmi, které převzali například od jednoho ze

svých rodičů. S těmi, které buď nenáviděli, nebo jim vadily.

Skutečnost, že někde mohou vynést všechny ty protichůdné

pocity na povrch a najít v nich zrnka pravdy, může někdy

bolest z čerstvého zármutku zmírnit.

V úvahách na konci každé části knihy nabízím svůj širší

náhled na to, jakým způsobem ke konkrétním druhům ztráty

přistupovat, a zároveň i faktická data a doporučení související

s tématy, která se v jednotlivých případech vyskytla.Statisti

ky hovořící o vysokém počtu pozůstalých mají za cíl rozptýlit

jakékoli nepřesné negativní pocity, které může zármutek vli

dech vyvolávat a které je mohou oslabovat. Doporučila bych

vám četbu i těch kapitol knihy, které nejsou přímo relevantní

pro vaši osobní zkušenost, abyste si dokázali vytvořitkom

plexní obraz toho, jakým univerzálním procesem procházíme,

když nám zemře někdo blízký. Třeba vás překvapí, jak moc

se podobáme i těm, kteří truchlí pro jiný druh ztráty.


20

Jelikož náš postoj k procesu truchlení je podmíněn naším

kulturním dědictvím, začlenila jsem do knihy i krátký nástin

toho, jak se přístup naší společnosti ke smrti změnil odvikto

riánských dob. K některým jeho aspektům bychom se docela

jistě mohli vrátit. Kapitola o přátelství popisuje jehodůleži

tost viděnou skrze mé vlastní zkušenosti. Neumím anidosta

tečně zdůraznit, jak klíčovou roli může přátelství v uzdravení

truchlícího sehrát, ačkoli ho stejně dobře dokáže i zpomalit.

V poslední části knihy se věnuji tomu, jak si můžeme pomoct

sami na základě principu pilířů síly.

Přála bych si, aby se tato kniha stala rádcem, za kterým

lze opakovaně přicházet. Chtěla bych, aby lidé porozuměli

zármutku, ať už svému, nebo svých blízkých. Doufám, že si

ji přečtou rodiny a přátelé truchlících, aby jim dokázali co

nejlépe pomoct žít dál a znovu si vybudovat důvěru. Možná

už nikdy nebudeme tak nevinní a plní naděje, nicméně hlubší

pochopení našich prožitků, které získáme, jistě časem vyústí

v náš osobní růst.


21

Porozumění

zármutku

co je to zármutek?

Zármutek je emoční reakce na ztrátu, v našem případě smrt.

Proces, kterým si musíme projít, abychom si zvykli na svět,

ve kterém náš blízký už nežije, se jmenuje truchlení. Jak tato

kniha ukazuje, zármutek je intenzivně osobní, protichůdný,

chaotický a nepředvídatelný vnitřní pochod. Pokud se v něm

máme nějak zorientovat, potřebujeme určitým způsobempo

chopit jeden paradox a sžít se s ním — najít způsob, jak žít

dál s realitou, se kterou se nechceme smířit.

Nutí nás postavit se naší vlastní smrtelnosti, kterou jsme

nejspíš celý život úspěšně popírali, často snahou ovytvoře

ní jakéhosi řádu. Protože pokud má náš život nějaký řád, je

předvídatelný, a hlavně nad ním tudíž máme určitoukon

trolu. Smrt touto kontrolou silně otřese. Je až brutální, jak

nezlomnou má nad námi moc. Právě to je pro nás takne

možné přijmout.


22

Abychom dokázali zármutek prožít, potřebujeme najítně

jaký způsob, jak bolest ze ztráty vydržet, nebojovat s ní ani

se jí nebránit. A k tomu potřebujeme lásku a podporu své

rodiny a svých přátel. A také musíme pochopit, co celý ten

proces obnáší.

proces truchlení

Všichni hovoří o truchlení. Je to proces, který se odehrává

jak v našem nitru, tak navenek. Často je popisován jakopo

myslný mořský ledovec. To, co vidíme nad vodou, bývázpra

vidla jen třetina jeho celkové velikosti. A to, co se skrývá pod

hladinou, je nelítostná válka mezi bolestí ze ztráty a naším

instinktem žít dál. Jde o neustálý koloběh emocí, kdy sezmí

táme mezi agonií a novou vůlí k životu. Stesk, slzy, touha

a starost o člověka, který zemřel, se mísí s našimikaždoden

ními povinnostmi, prací, nadějí v budoucnost a potřebou si

od zármutku alespoň na chvíli odpočinout. Postupem času si

na realitu smrti zvykáme čím dál tím víc. A díky tomu se opět

dokážeme krůček po krůčku ponořit do vlastní přítomnosti.

Je to vědomý i nevědomý proces, který zpočátku vnímáme

velice intenzivně, jeho intenzita však slábne ruku v ruce s tím,

jak se učíme svůj zármutek lépe ovládat.

paradox zármutku

Paradoxem zármutku je fakt, že pokud se s ním chcemevy

rovnat, musíme se naučit žít se svou bolestí. Při vyrovnávání

se se zármutkem nejde ani tak o systematickoudesenzibili

zaci. Jde spíš o to vydržet nápor bolesti, když nás zasáhne —

často můžeme mít pocit, jako by se v nás rozpoutala učiněná


23

bouře —, a dokázat si od ní nějak odpočinout, zaměstnat

mysl něčím jiným, prací nebo věcmi, které nás těší auklid

ňují. Pokaždé když oscilujeme mezi těmito dvěma póly,při

způsobujeme se zároveň realitě, jíž nechceme čelit. Totiž že

milovaný člověk zemřel.

Podstatou zármutku je to, že nás skrz prožívání smrti nutí

ke konfrontaci s realitou, kterou vehementně odmítámepři

jmout. Často se snažíme bolesti, kterou s sebou tentoneřeši

telný konflikt nese, bránit pomocí nacvičených vzorcůcho

vání. Ty nám sice mohou pomoct, ale také přitížit.

Bolest je katalyzátorem změny. Je těžké to pochopit. Víme,

že když jde všechno podle plánu a jsme spokojení, nemáme

důvod cokoli měnit. Ovšem pokud nás každý denpronásle

dují neodbytné pocity nespokojenosti, nudy, hněvu, úzkosti

a strachu, většinou nás to dovede k tomu, abychom hledali, co

je špatně. Máme nějaký problém ve vztahu nebo v práci? Co

se musí změnit, abychom zase byli spokojení, nebo dokonce

šťastní? Když nám zemře někdo blízký, nutí nás to ke změně.

Cítíme obrovskou bolest, která nás vede k přizpůsobení se

různým vnějším a vnitřním světům.

Často nám nejvíc ubližují právě snahy bránit se bolesti.

K těmto vzorcům, které si budujeme v raném dětství,auto

maticky utíkáme pokaždé, když se musíme vyrovnat s něčím

nepříjemným. Některé pomáhají, zatímco jiné nejsou příliš

účinné. Probrat svoje starosti s přáteli je pozitivní vzorec.

Utopit bolest v alkoholu je negativní. Naším úkolem jena

učit se mezi nimi rozlišovat a zároveň se učit nové postupy,

které nám pomohou bolest unést a vyjádřit.

Máme pocit, jako by zemřelý stále ještě žil, ačkoli víme, že

ve skutečnosti tomu tak není. Představujeme si jeho tělo, jako

by tu byl s námi. Přemýšlíme, jestli se necítí osamělý, jestli mu

není zima nebo jestli nemá z něčeho strach. V mysli s nímho

voříme a žádáme ho o radu v malých i velkých rozhodnutích,


24

která musíme učinit. Snažíme se ho zahlédnout, když jdeme

po ulici, spojujeme se s ním, když posloucháme jehooblíbe

nou hudbu nebo když si jdeme přivonět k jeho oblečení. Je

v nás přítomen, ačkoli fyzicky přítomen už není. Můžeme mít

pocit, že náš vztah s ním trvá, ačkoli dobře víme, že už seni

kdy nebude dál vyvíjet. Když si to odmítáme připustit, nebo

to dokonce záměrně popíráme, může nás to psychickyrozho

dit a destabilizovat. Pokud tomu ovšem porozumíme, pak se

převládajícím pocitem v našem nitru stane úleva.

Skutečnost, že jednou zemřelého člověka necháme „odejít

v pokoji“ a jindy ho budeme „odmítat pustit“, je něco, s čím

se potřebujeme naučit žít. Koncept odejití v pokojizhmot

ňují různé rituály jako třeba pohřeb nebo chození na hrob.

Tím přijímáme skutečnost, že daný člověk zemřel a již není

na tomto světě fyzicky přítomen. Lidé pak mívají pocit, že

by na své milované měli vlastně úplně zapomenout, kvůli

čemuž je pak pronásledují pocity viny z toho, že je opustili.

Vztah s nimi však pokračuje dál, ačkoli v naprosto odlišné

podobě.

Smrt krade budoucnost, kterou jsme očekávali a ve kterou

jsme doufali, ale o vztah, který jsme se zemřelým měli, nás

připravit nemůže. Vnitřní spojení se zemřelým si udržujeme

skrze vzpomínky, které jsou pravděpodobně tím největším

bohatstvím, jež kdy budeme vlastnit. Vzpomínky se stávají

naší součástí, našimi rádci a svědky našeho dalšího života.

Ale ačkoli chceme být znovu šťastní a víme, že je to tak

správně a že je to fér, můžeme se kvůli tomu cítit provinile,

protože nám to z nějakého důvodu přijde špatné a zlé. Naše

hlava a srdce spolu často válčí. Hlava si může kupříkladuuvě

domovat, že to byla jen strašná nehoda, ale srdce může mít

pocit, že jsme udělali něco špatně. Boj mezi hlavou a srdcem

může být neskutečně vyhrocený, mučivý a vyčerpávající. Je

nutné, abychom ve svém nitru vytvořili místo, kde mohou


25

oba tyto póly existovat současně a v míru. Když pochopíme,

že je oba potřebujeme, bývá to osvobozující pocit.

Společnost považuje za žádoucí, aby byl pozůstalýodváž

ný a žil dál, a naopak odsuzuje, když se stáhne do sebe ane

dokáže se vyrovnat se svou ztrátou. Paradoxně právězármu

tek, který by měl u ostatních vzbudit starosti, je tím, čemu se

bráníme kupříkladu různými léky. Společnost jako celek se

musí naučit podporovat přirozený proces truchlení a pomoct

lidem pochopit, že u každého člověka postupuje individuálně.

Naše kultura je naplněna vírou, že dokážeme spravit úplně

všechno. A že pokud to nejde, je možné vše, co jsme měli,

jednoduše zahodit a začít znovu. Zármutek toto přesvědčení

naprosto popírá. Nelze se mu vyhnout, vyžaduje výdrž a nutí

nás přijmout fakt, že na tomto světě jsou i věci, které zkrátka

napravit nejde.



Smrt

partnera

Láska narušuje poklidný ráz našeho života, komplikuje

nám plány a rozvrací politický klientelismus. Je vzývána

i odsuzována, toužíme po ní a zároveň se jí děsíme.

Podstupujeme velká rizika, když do milostných vztahů

vstupujeme, a ještě větší, když se jich zříkáme. Tak či tak

potřebujeme objevit způsob, jak s láskou žít.

colin murray parkes



29

Caitlin

Když Caitlin zazvonila u mých dveří, byla jsem zvědavá. Jaká

asi bude, s jakým příběhem přichází? Ještě mnohem dříve, než

jsem ji uviděla, uslyšela jsem na schodišti vřelý a energický

hlas s nepatrným irským přízvukem. A když vešla dovnitř,

spatřila jsem vysokou ženu s dlouhými vlnitými rezavými

vlasy. Měla modré oči a usmívala se. Táhlo jí na padesát.Od

hodlaně vykročila směrem ke mně, načež se zastavila aurov

nala kobereček, který nechtěně shrnula.

Protože Caitlin hovořila rychle, byla výřečná a vtipná,

chvíli mi trvalo, než jsem skrz tu tvrdou skořápku zahlédla

i její křehkost. Pověděla mi těžký příběh. Davidovi, jehož si

vzala před deseti lety, ale žili spolu už téměř dvacet let,dia

gnostikovali rakovinu jater v terminálním stadiu. Připosled

ní schůzce v nemocnici vytáhla ze dvou lékařů odhad, kolik

času mu ještě zbývá, a dozvěděla se, že manžel má před sebou


30

nějakých devět až osmnáct měsíců života. David se rozhodl,

že chce vědět jen to nejnutnější, ale Caitlin potřebovala další

informace. Její kurážná a silná část prohlásila: „Kormidlujutu

hle loď, tak potřebuju vědět, s čím mám tu čest.“ Přestoplaka

la, když mi to vyprávěla. Měli komplikovaný vztah ovlivněný

Davidovou závislostí na alkoholu, ale ona ho přesto milovala.

Největší starosti si dělala o jejich dvě děti, devítiletou

Kitty a šestiletého Jobyho. Ještě jim neřekla, že otec umírá.

Sužovaly ji návaly úzkostného strachu — strachu z neznáma,

strachu o přežití, strachu, jestli se s tím ona a děti vyrovnají,

strachu kvůli financím, strachu o děti a samozřejmě strachu

z Davidova umírání. Byla zmatená. Instinkty jí velelyochra

ňovat děti, neboť byly velmi malé. Už dříve se uchylovala

k milosrdným lžím, aby zakryla Davidovo pití. Dohodly jsme

se, že by se měla dětí začít ptát, co o otcově nemoci vědí.

Upozornila jsem ji, že časem jim bude muset říct pravdu,

ne najednou, ale po stravitelných částech. Její odpovědi na

jejich otázky musejí být pravdivé a věcné. Děti mají sklony

domýšlet si, co nevědí, a jejich domněnky mohou být ještě

děsivější než pravda. Když k nim bude upřímná, budou jí

důvěřovat a pravda se stane základním stavebním kamenem

podpory, kterou budou potřebovat během tohoto neuvěřitelně

náročného a strašného procesu.

Při jednom z pozdějších setkání mi Caitlin vyprávěla, jak

dětem pověděla o Davidově blížící se smrti. Vysvětlila jim, že

„táta je moc nemocný a lékaři obvykle dovedou lidi uzdravit,

jenže táta už je hrozně moc nemocný a doktoři už munemů

žou pomoct“. Nejdřív neplakaly, avšak když se jich zeptala,

co jim dělá největší starosti, rozplakala se a pak už plakali

všichni. Ukázala jim, že je v pořádku plakat a že je dobrédě

lat to společně. Děti měly spoustu otázek. Umře táta? Umřou

i oni? Caitlin k nim byla upřímná a jemná. Vysvětlila jim:

„Táta umře, až jeho tělo přestane fungovat. Nevíme přesně,


31

kdy se to stane, ale slibuju, že vám vždycky řeknu pravdu.“

Pak si jako obvykle dali společně čaj, Caitlin děti vykoupala

a přečetla jim pohádku. Potom se dlouho objímali, což jeutě

šilo. Byl to srdcervoucí rozhovor, jeden z mnoha, které měly

v příštích týdnech následovat, ovšem navzdory vší náročnosti

se k němu postavila s obrovskou odvahou.

Byla jsem si jistá, že s Caitlin dokážu navázat vztah. Byla

jako motor vytočený do vysokých otáček. Potřebovalamož

nost důvěřovat natolik, aby zvládla zpomalit a cítila sebez

pečně. Toto klíčové slovo, bezpečí, prostupovalo mnohana

šimi sezeními. Hledala spolehlivou, věrohodnou osobu, která

by jí pozorně naslouchala a nenechala se jejím příběhemroz

hodit — někoho, kdo by jí zvládl dát nástroje potřebné k tomu,

aby si strukturovala své velmi reálné strachy a mohla se s nimi

pak poprat. Milovala svého manžela, nicméně současně ho

nenáviděla za všechno, čemu je vystavil — jeho pitípopiso

vala jako „přilévání jedu do naší rodiny“ —, a cítila, že jeho

umírání je navěky nezvratně poškodí.

Její obavy připomínaly uragán. Často vpadla do méordi

nace a hovořila neuvěřitelně rychle, jako kdyby platilo, že čím

rychleji mluví, tím účinněji dokáže bolest odvrátit. Jako když

někdo přeskakuje po žhavých uhlících. Znala jen málozpůso

bů, jak se zklidnit ve chvílích, kdy ji přepadly obavy, a to jen

posilovalo rozrušení spojené s jejím zármutkem. Opakovaně

mluvila o své matce, s níž se pravidelně vídala a kterouhlu

boce milovala. Brzy jsem však pochopila, že její matkabý

vala jako rodič nevyzpytatelná. Stejně jako David bylaalko

holička, což nevyhnutelně znamenalo, že jí Caitlin nemůže

věřit. Vyprávěla mi o době, kdy jí bylo asi deset. Matka se

často zpozdila, když ji měla vyzvednout ve škole, a Caitlin

se schovávala za přístřeškem na autobusové zastávce, rudá

hanbou a sužovaná pocitem zoufalé osamělosti, který ji už

nikdy neopustil. Tyto střípky odhalily kořeny jejího pocitu


32

osamění i pohledu na svět. Její první myšlenka v každéstresu

jící situaci zněla: „Zůstanu sama.“ Během našich sezení stále

hovořila o hanbě a strachu. Matku však milovala a potácela se

mezi hlubokou, vřelou láskou a bolestným vztekem. Já jsem

tyto emoce interpretovala tak — a ona se mnounesouhlasi

la —, že má „kouzelné myšlení“ dítěte a doufá, že její láska

by mohla utlumit matčiny sklony k alkoholu. Věřila, že když

bude hodná, matka bude také hodná, a když je matka opilá,

je to následkem Caitlinina zlobení. Není divu, že nakonec si

Caitlin odnesla nevývratné přesvědčení, že je sama špatná.

Když jí bylo sedmnáct, ovlivnila její vnitřní krajinuzniču

jící tragédie. Její milovaný otec, dobrosrdečný a úspěšný muž,

onemocněl duševní poruchou a oběsil se v lese poblíž jejich

domu. Jeho smrt následovala po krátkém a nepředstavitelně

hlubokém záchvatu deprese. Caitlin to popsala tak, že má

pocit, že si od jeho smrti nosí v žaludku „kyanidovou kapsli“.

Pověděla mi, že její otec byl „velký muž“, kterého milovala.

Když mi to vyprávěla, zatočila se mi z toho hlava. Bylo toho

prostě příliš. Svěřila jsem se jí s tím, což ji rozplakalo. Něco

na tom, že jsem já sama cítila, jak strašně zdrcující to celému

selo být, jí umožnilo pocítit to také. Šok ze smrti otce zůstal

v jejím životě hmatatelně přítomen po desítky let. Díky času,

který jsme společně trávily, se ho mohla dotknout, alepo

každé vždycky jen na chvilku. Ačkoli se tato skrytá bolest —

která ji myslím sežehla až do hloubi duše — ve spojitosti

s její další blížící se ztrátou nevyhnutelně probouzela, v tu

chvíli nebyl ten správný čas se jí zabývat. Patrně by ji to ještě

víc destabilizovalo v období, kdy potřebovala využívatvšech

ny zdroje, které si na svou podporu vybudovala, abydokáza

la čelit Davidově smrti a množství s ní spojených důsledků.

Caitlin byla nejmladší z početné irské rodiny. Našla si

mnoho blízkých, otevřených, dobrých přátel. Ale s muži to

měla jinak. Hledala u nich opodstatnění vlastní existence


33

a toho, že si zaslouží lásku. Věřila, že aby se jim zavděčila,

musí předstírat a věnovat jim veškerou pozornost, takžeza

čala přehlížet své vlastní potřeby, a nakonec si připadala jen

prázdná a využitá. V této životní etapě se její posedlost muži

zhmotnila v podobě Tima. Říkala, že Davida miluje. Byl na

ni hodný, dal jí přednost přede všemi ostatními a byl otcem

jejích dětí, ale kvůli jeho pití si ho přestala vážit. To narušilo

křehkou důvěru, která mezi nimi byla, a ona po němpostup

ně přestala toužit.

Tim byl takový pohádkový princ. Caitlinina citlivározum

ná mysl dobře věděla, že se k ní ani trochu nehodí. Pracoval

v marketingu a byl okouzlující. Nedávno se rozvedl s druhou

manželkou a procházel si citovými i finančními potížemi,je

likož musel platit alimenty na tři děti ve dvou domácnostech

i svůj vlastní nájem. Caitlin si uvědomovala, že jí nemůže

dát to, co hledá, nicméně ačkoli to chápala naprostodokona

le, na její jednání to nemělo žádný vliv. „Jsem jako neřízená

střela, neustále čekám, kdy mi napíše, plánuji, kde se s ním

budu moct vidět a donekonečna si v hlavě přehrávám, co

řeknu, aby mě chtěl.“ Představovala si, že si Tim uvědomí,

jak „bláznivě ji miluje“ a začne jí vášnivě vyznávat lásku.

V hlavě se jí současně přehrávaly dva rozhovory. Jeden na

téma „strašně tě miluju“ a druhý, v němž jí on vyzná lásku

a ona mu na to odpoví, že „má odprejsknout“. Ovšem realita

byla krutá. Když už se setkali, Tim se choval nepředvídatelně.

Někdy byl okouzlující, sváděl ji a sexuálně přitahoval, jindy

s ní ovšem jednal zcela přehlíživě. Caitlin z toho bylo úzko,

neustále toužila po další esemesce, každou chvíli sikontro

lovala telefon a nedokázala se soustředit, dokud se jí neozval.

A když už od něj dostala zprávu, četla si ji pořád dokola ve

snaze nějak vědecky odkrýt skryté významy, které v ní jen

zřídkakdy opravdu byly. Výsledkem bylo jen zklamání a to,

že začala prahnout po další zprávě. Tento vzorec chování,


34

kdy ona ho odmítá v naději, že on po ní začne ještě víctou

žit, je ve vztazích celkem běžný. Jeden partner nahlas křičí

„nech mě být“, ačkoli ve skutečnosti tím myslí „bojuj o mě,

pojď ke mně blíž, ukaž mi, že mě chceš“. Je to velice běžné

i ve vztazích mezi dětmi a rodiči.

Caitlin, ovlivněná katolickou vírou a výchovou, sesnaži

la stát takovou verzí svého já, na kterou by mohla být pyšná.

Nedokázala se však zbavit potřeby vzbuzovat touhu. Tim pro

ni byl něco jako magnet, který ji neskutečnou siloupřitaho

val. Probouzel v ní aspekty jejího mladšího já, které zoufale

toužilo po matčině pozornosti. Timova nestálost se podobala

nestálosti její matky a Caitlinin pocit, že je špatná anezaslou

ží si být milována, přetrvával.

Během našich rozhovorů se většinou dívala do země, jen

občas nenápadně zvedla pohled, aby se ujistila, že ji ještěpo

slouchám, plna strachu z toho, že ji budu soudit. Později mi

prozradila, že právě v těch chvílích měla konečně pocit, že ji

někdo vnímá takovou, jaká doopravdy je, i s jejíminedoko

nalostmi. Nepřipadala si kritizovaná ani souzená a díky tomu

mohl náš vztah růst. Ovšem ve chvíli, kdy jsem se zmínila,

že bych ráda nějak zhodnotila, jak pokračujeme, se úplně

zhroutila. „Takže mě chcete opustit i vy, je to tak?“ vyštěkla

a rozplakala se. Myslela si, že se tak chystám ukončit našese

zení. Vysvětlila jsem jí, že konec našich setkání nebude něco,

co jí vnutím, ale je to něco, na co máme vliv obě a na čem se

společně domluvíme. Bylo důležité dát jí najevo, že nemám

v úmyslu opakovat vzorec, který v ní vytvořil otec a jejž teď

potvrzoval její manžel. Že z jejího života jednodušenezmi

zím. Vnitřní zbroj, do které se Caitlin jako dítě oblékla, mi

připomínala vrstvu transparentního laku na nehty. Byla stejně

neprostupná jako neviditelná. Bránila jí v přijímání a udržení

si pozitivních pocitů a izolovala ji od toho, co nejvícpotřebo

vala. V podstatě utíkala před skutečnou, autentickou láskou,


35

přestože to bylo něco, co údajně celý život hledala. Díky naší

společné práci a péči, které se jí dostalo, začala pomaličku

chápat, že si lásku zaslouží.

Nicméně její posedlosti Timem jsme se nemohly jen tak

vyhnout. Uvědomovala jsem si, že ten vztah působí do jisté

míry jako anestetikum a tlumí bolest z blížící se Davidovy

smrti. Ale bylo to něco, čím jako by se zříkala sebe samé.

Musela jsem dbát na to, aby mě jejich neustálé peripetiene

odváděly od jejího strachu, že ji nakonec stejně všichni opustí,

protože ten byl klíčem k jejímu trvajícímu sebepoškozujícímu

chování. Kdyby našla způsob, jakým by dokázala svévystra

šené vnitřní dítě utišit, místo aby ho chudáka nasměrovala

přímo do Timovy slabé a nejisté náruče, byla by daleko lépe

chráněna. Vlastně jsem potřebovala najít způsob, jak jípo

moct postarat se sama o sebe. Ona sama se metaforickypopi

sovala jako pintu guinnessu. Vystavovala na odiv svouláka

vou bílou pěnu nahoře, jenže většina její osobnosti se skrývala

v bublající temnotě pod ní. Podařilo se nám do té „temnoty“

společně nahlédnout. „Zármutek mi totálně zničil sebevědomí.

Mám pocit, jako bych musela jet neustále dál a dál, ačkoli

mám dávno prázdnou nádrž. Všechno mi přijde těžší než jindy

a jako by to stejně bylo odsouzené ke krachu. Jsem v jednom

kuse naštvaná a mám pocit, že to nikdy nepřejde.“Probra

ly jsme spolu možnosti, které by jí pomohly se s tím vším

vyrovnat. Třeba to, že by si mohla stanovit rozumnémnož

ství činností, které chce za den zvládnout. Nebo by mohla

dělat příjemné věci, jako třeba nakupovat kvalitnípotravi

ny a dobře vařit. Díky tomu by získala určitý pocit kontroly.

Vyrozuměla jsem, že David neměl příležitost se profesně

plně rozvinout. Ztráta sebevědomí se u něj úzce pojila salko

holismem, který ničil jeho talent. Teď už pracovat nemohl.

Procházel léčbou, konkrétně radioterapií, která mělazmír

nit příznaky, ale nemohla mu prodloužit život. Po každém


36

ozařování se vždycky pár dní cítil velice unavený, avšak když

se zotavil, bylo mu celkem dobře. Ačkoli už nepil, léky proti

bolesti měly na jeho chování dost podobný vliv jako alkohol,

což Caitlin vadilo stejně, jako když býval opilý.

Řekla mi, že se spolu o jeho umírání nebavili. Ani sene

chtěl účastnit našich sezení. Zjevně si přál zůstat naživu co

nejdéle kvůli dětem. Měl v úmyslu pokračovat dál, jako by

mělo být všechno v pořádku. Caitlin mi často v slzách a s pý

chou v hlase vyprávěla o jeho neutuchající odvaze, grácii

a stoickém klidu tváří v tvář jeho strašlivé nemoci. Byl tovti

pálek a byl to právě jeho humor, jež k němu Caitlin původně

přitahoval a který je teď držel pohromadě na cestě peklem.

„Díky Bohu, že neumíráš ty, ty bys byla naprosto příšerná!“

říkával prý. Jedním z nejtěžších aspektů celé situace byla

bezesporu nejistota, kdy zemře. A také vědomí, že až zemře,

věci nebudou snazší, ale složitější.

Vídaly jsme se s Caitlin celkem osmnáct měsíců, než David

zemřel. Byla matkou samoživitelkou. Musela pracovat, starat

se o Davida, o děti a při tom všem nějak zvládat všechny své

vnitřní pocity — to všechno pro ni bylo nepředstavitelněstre

sující. Často byla rozrušená a neviděla žádné světlo na konci

tunelu, „jen černý strach“. Ale našla způsob, jak s ním žít. Ta

nejkřehčí část jejího já vždycky podceňovala její odolnost.

Byla daleko silnější, než by kdy sama věřila. Podvědomě totu

šila, nicméně to popírala, protože po Davidově smrti nechtěla

cítit výčitky nebo lítost, což byly její automatické reakce.Slí

bila si, že bude na Davida milá, že se na něj už nebude takzu

řivě vztekat jako v minulosti. Našla způsob, jak napravitkřiv

dy v jejich vztahu. Koupila neskutečně voňavé olejíčky, které

mu jemně vtírala do dlaní a chodidel. Hladívala ho po tváři

a dopřávali si pevná, intimní objetí plná skutečné něhy a lásky.

Byly dny, kdy ke mně přišla zlomená a potřebovala se

vypovídat ze všech svých trápení, ale také dny, kdy dokázala


37

plakat jen pro Davida a děti. Zcela správně byla pyšná na to,

co dokázala. Často špatně spala, což jí všechno ještě víckom

plikovalo (nedostatek spánku vždycky všechno ztíží a v ob

dobí zármutku je typický), takže jsme společně pracovaly na

tom, jak jí dopomoct ke kvalitnějšímu spánku.

Čas od času strávila celou noc někde v baru, občas toskon

čilo i lehkovážným sexuálním dobrodružstvím, což ústilo ve

dny plné zoufalství a výčitek. Často to byl hněv, který jíne

dovoloval usnout, mnoho vrstev hněvu. Hněvu na Davida za

to, že býval alkoholik a že to přispělo k jeho nemoci. Hněvu

na sebe samu, že si za otce svých dětí vybrala právě jeho.

Hněvu na celou tu situaci jako takovou, na to, že ji nemůže

nijak změnit. S její náladou to bylo jako na houpačce. Měla

chvíle, kdy cítila, že se s tím dokáže vyrovnat, ale i chvíle,

kdy ji strach zcela ovládl. A to vše doprovázela ošklivápří

měs sebenenávisti.

Otázku, zda na ni David náhodou nežárlí, protože onane

umírá, Caitlin nikdy nenadnesla. Je běžné, že páry se takto

složitým pocitům vyhýbají ve snaze ochránit jeden druhého.

Realita umírání a žárlivost, kterou může v člověku vzbudit, je

všeobecně chápána a také popírána. A ať už se o ní mluvíote

vřeně, nebo ne, je vysoce pravděpodobné, že bude přítomna.

Davidův stav se zhoršoval skokově. Byly dny, kdy se cítil

plný energie a dokázal se účastnit rodinného života. Ale jindy

se cítil slabý a většinu času trávil na gauči. To se kolem něj

většinou motaly děti, zatímco on dělal legraci, škádlil je aob

jímal. Sedávaly s ním a stulení pod dekou se společně dívali

na svoje oblíbené televizní pořady. Poslední fáze jehonemo

ci přišla velice rychle. A ačkoli ji Caitlin očekávala, stejně ji

to šokovalo. Začal mít velké bolesti a potíže s chůzí. Spolu

s jeho lékařem se dohodli, že nejlepším řešením pro něj bude

hospicová péče. Panovalo tam příjemné bezpečné prostředí,

kde si děti připadaly vítané a mohly běhat kolem. Pracovaly


38

tam úžasné sestřičky, které se zamilovaly do Davidovýchvti

pů a skvěle se o něj staraly, zejména o to, aby neměl žádné

bolesti. Jedna z Caitlininých nejkrásnějších a zároveňnejtrýz

nivějších vzpomínek byla, jak jí David předčítá poznámky,

které dětem napsal do knih.

Na den, kdy zemřel, si dobře pamatuji. Jednoho teplého

jarního dne jsem se podívala na telefon a našla zprávu:„Da

vid ráno pokojně zemřel. Držela jsem ho přitom za ruku.“

Zavolala jsem Caitlin a zeptala jsem se jí, jestli děti viděly

otcovo mrtvé tělo. Odpověděla mi, že ne, a tak jsem jína

vrhla, aby ho vyfotila (jakkoli to může znít bizarně), protože

později to bude pro ni i pro děti velice důležité.

Večer před pohřbem se mi Caitlin ozvala z pohřebního

ústavu a tichým klidným hlasem mi řekla, že Davida všichni

viděli. Že vypadal klidně, jako alabastr. Položila mu na srdce

milostný dopis a děti mu věnovaly plyšáky a daly mu pusu

na rakev. Hovořila smířeně a vyrovnaně, děkovala mi za radu

a pověděla mi, že cítí „hrdost a naplnění“. V jejím případě se

dostavil i nečekaný a spontánní pocit úlevy. Přišlo to, čeho

se nejvíc obávali, a oni přežili. I já jsem na ni byla hrdá. Na

ně na všechny.

Tváří v tvář smrti bývá často to nejlepší, co nám zbývá,zů

stat kreativně naživu. Caitlin byla kreativní a měla velkou sílu.

Veškerou svou energii soustředila na Davidův pohřeb a spolu

s jeho rodinou z něj udělala neskutečnou oslavu jeho života,

plnou její lásky k němu i lásky jeho rodiny a mnoha přátel.

Krize ji přinutila vydat ze sebe to nejlepší. Její schopnostmi

lovat, její loajalitu vůči Davidovi a dětem. Mohla jsem tyto

její velice mocné vlastnosti jen tiše obdivovat a respektovat.

Jelikož ho milovala, věřte mi, že jí po smrti skutečněschá

zel. „Rozhodně to nebyl dokonalý manžel, ale byl můj.“ Teď

zůstala sama. Večer v posteli ji ničilo to prázdné místo, které

po něm zůstalo. Často pak zabořila uplakanou tvář do trička,


39

které na sobě naposledy měl, aby cítila jeho vůni. Přesto bylo

na jeho smrti něco jasného a jednoznačného. Nezůstaly mezi

nimi žádné výčitky. Hluboce jim záleželo na dětech i na sobě

navzájem. Jeho krutá smrt důstojně napravila všechny křivdy,

které mezi nimi vznikly.

Bolest zasáhla Caitlin v plné síle šest týdnů poDavido

vě smrti, když se začala probouzet z otupělosti. Přicházela

v silných vlnách, které ji pokaždé zcela smetly a psychicky

vyčerpaly. Plakala a plakala. Když David zemřel, vyfotila

si ho. „Po smrti vypadal tak jemně, zakulaceně, byl takový

béžový,“ řekla mi a vzpomínka na to ji rozplakala. Dokázala

ho skutečně postrádat, protože uměla zahodit ony „mizerné

střípky minulosti“. „Kéž bych se mohla znovu přitulit k tomu

jeho zpocenému krku, za který jsem mu nadávala. Přišel mi

nechutný, ale vlastně byl hebký a příjemný.“

Občas bolest odmítala cítit a „řádila“ nějakým škodlivým

způsobem, třeba tak, že trávila všechen čas po barech narůz

ných večírcích nebo se hádala s kolegy. Sex je pro nás pro

všechny jedním z přirozených mechanismů přežití a ona po

něm také sáhla. Caitlin přišla o intimitu a dělala, co mohla, aby

ji získala zpět. Samotnou podstatou sexu je stvoření nového

života, tudíž opaku smrti. Toužila po něm, ale jen zřídkakdy

udělala dobrou zkušenost. Většinou si potom připadalavy

užitě, jelikož její prioritou bylo vždycky uspokojit partnera,

což neuspokojovalo ji. Měla ještě jednoho známého, sekte

rým jí sex a přátelství fungovaly lépe. Scházeli se tak nějak

bokem mimo práci a domov a jejich vztah se podobal tomu,

čemu generace mých rodičů říkávala milostná dostaveníčka.

Sex s ním ji uspokojoval daleko víc a nebyl nijakkompliko

vaný, což se jí líbilo. Jenže Tim jako by na ni neustále číhal

někde ve stínu. Neustále balancoval na hranici toho, že na ni

má a nemá čas, a pusu měl plnou planých slibů. Pomohl jívy

myslet text na Davidovo smuteční oznámení. Za to mu byla


40

vděčná, ale pak už jí nedokázal dopřát takovou pozornost,ja

kou potřebovala, čímž ještě prohluboval propast v jejím nitru,

které se jen s obtížemi vyhýbala. Nicméně už uměla využívat

strategie, o nichž ze zkušenosti věděla, že pomáhají. Brala děti

na procházky do parku, nakupovala a vařila dobré jídlo, v noci

poslouchala meditační nahrávky a četla si své oblíbené knihy.

Nakonec se dopracovala k takové sebekázni, že si přestala brát

telefon do ložnice a už Tima tak manicky nevyhledávala. A co

bylo nejdůležitější, začala se pravidelně setkávat s přáteli,kte

rým na ní skutečně záleželo, se kterými se mohla smát i plakat.

Hodně jsme také mluvily o Jobym, „mém chlapečkovi“,

a o Kitty, „mojí holčičce“. Těm se dařilo dobře. Obainstink

tivně tíhli k Davidovým bratrům, kteří za nimi chodívali na

návštěvy a hráli s nimi fotbal nebo je brávali na celodenní

výlety. Chyběla jim otcova objetí a dokázaly je rozhodit úplné

maličkosti. Caitlin odolala pokušení uvolnit základní pravidla

týkající se času usínání a chování, jelikož jsme spolu během

sezení rozebraly i to, že děti potřebují pevné hranice, aby se

cítily v bezpečí a znovu získaly stabilitu. Večer vždyckyspo

lečně zapálili „tatínkovu svíčku“ a často si o něm vyprávěli

nějakou veselou historku. Caitlin v nich viděla Davidůvob

raz. „Joby se chová přesně tak, jak to dělával on, různě sepo

šklebuje a tak.“ Říkala tomu „nátura, výchova a Nietzsche“.

Vzpomínala, jak si Davida dřív dobírala za to, že špatně drží

nůž. Kitty teď začala držet nůž úplně stejně špatně, ale jíCait

lin nikdy nic neřekla. Dřív Davidovi říkávala, aby si nedával

na toast tolik míchaných vajíček, a když to teď děti opakují,

vždycky na ni přidrzle mrknou s tím, že „tak to dělal táta“. To

byly základní kameny, díky kterým později dokážou svého

otce najít samy v sobě. Úhelné kameny z míchaných vajíček.

Caitlin občas děsilo, jak divoce svoje děti miluje.Při

pomínala sama sobě svou matku. „Jednu chvíli byla milá

a veselá, ale vzápětí se uměla příšerně naštvat a byla jako


41

rozbouřené moře.“ Úplně živě si pamatovala, jak jednouve

sele jedly v posteli toast a její matka se najednou zničehonic

rozzuřila, jaký je u nich doma nepořádek. „Plakala jsem,“

vyprávěla mi Caitlin, „a byla jsem úplně rudá, protože jsem

si na sebe honem oblékla všechny věci, které se válely po

zemi, aby jí už nepřekážely. Byla jako šílená. S jakoune

návistí na mě prskala! To já nikdy neudělám.“ Díky tomu

dokázala podobné reakci ve svém případě zabránit. Když

hrozilo, že dostane záchvat vzteku, začala zhluboka dýchat

nebo počítat do sta nebo poslala děti do jejich pokoje,pro

tože věděla, že potřebuje prostor, aby jim neublížila.Vypěs

tovala si v sobě strategie, které jí pomohly se změnit, stát se

člověkem, kterým chtěla být.

Zhruba osmnáct měsíců po Davidově smrti jsme se shodly

na tom, že už se jí daří dobře, jelikož krásně zvládákaždo

denní život, lépe spí a zažívá chvíle štěstí. Po zralé úvaze

jsme se společně domluvily, že zkusíme prodloužit intervaly

mezi našimi sezeními, abychom zjistily, jak jí to půjde, když

jich bude míň. Věděla, že přijdou chvíle, kdy bude mítpo

cit, že „klopýtá“, že to nezvládá a má strach. Zároveň si však

uvědomovala, že na sobě odvedla kus práce, že dětem se daří

ve škole a že se konečně citově odpoutala od Tima, ačkoli se

s ním stále ještě přátelila. Našla si nového muže. Nebyldoko

nalý po všech stránkách, ale mohla mu říkat „gentleman“. Byl

milý, spolehlivý a přitažlivý. A bylo jim spolu dobře.

Její život si představuji jako mozaiku, na kteroumůže

te narazit třeba v nějaké staré antické vile. Některé kousky

jsou zašlé nebo popraskané. Některé třeba i úplně zničené.

Ale jiné jsou dokonale netknuté. Všechny ty křehké a vzácné

kousíčky spojuje dohromady její schopnost dávat a přijímat

lásku. Davidova smrt některé části té mozaiky rozbila, ale

díky Caitlinině velkorysosti a přirozené vřelosti obraz jako

celek stále jasně září ve tmě.


42

Kayleigh

Kayleigh se nervózně usmívala. Bylo jí jen něco málo přes

třicet a rozhodně byla příliš mladá na to, aby už byla vdovou.

Její dlouholetý partner afro -karibského původu — Mitchell —

zahynul před třemi měsíci, když se na kole vracel z práce.

Sice se pořád usmívala, ale v drobných hnědých očích měla

pohled vyděšeného zvířete. Pod hustou ofinou tmavýchvla

sů jí na čele vyrážel pot a pohybovala se trhaně. Nedokázala

jsem si představit, jak zvládá být rodičem svému dvouletému

synovi, z něhož se stal malý poloviční sirotek. To, jakpůso

bila navenek, neodpovídalo tomu, jak se cítila uvnitř. Měla

celkem robustní postavu a často chodila v teplákách a černé

mikině. Viděla jsem, že mi nevěří. Musela pokaždé hledat

slova a těch pár, které ze sebe nakonec vypravila, vždycky

dlouho rozdýchávala. Šok z Mitchellovy smrti byl stáleješ

tě živý a hmatatelný v každém jejím nadechnutí. Stála jsem


43

před dilematem. Pokud ji vzpomínky na partnera po nehodě

traumatizovaly, nechtěla jsem ji do nich nutit, v průběhute

rapie má své místo i ticho, ale zároveň jsem měla pocit, že

ono terapeutické ticho, během něhož terapeut mlčky čeká,

až klient začne mluvit, by jí přišlo jako trest. Tak jsme spolu

probraly způsoby, jakými by mi mohla začít vyprávět svůj

příběh. Zdůraznila jsem, že nemusí nijak spěchat, a kdyby se

nějak zadrhla, pomůžu jí navázat. Navrhla jsem, že bychom

se v mluvení mohly střídat, a tak by bylo jen na ní, kolik mi

toho během každého sezení poví, čímž by získala pocitkon

troly a trochu by to zmenšilo strach z obrovské tíhy jejízku

šenosti, takže by ji úplně nepohltil.

Zármutek se výrazně podepisoval na jejím fyzickémsta

vu. Nespala, většinu času jí bylo špatně a trpělanechuten

stvím. Tudíž jsem si stanovila za prioritu dát ji nejdřív nějak

fyzicky dohromady. Začala jsem tím, že jsem s ní prováděla

relaxační cvičení, a potom jsem ji požádala, aby mivyprávě

la o svém dni, abychom společně přišly na systém, který by

nějak zmenšil její úzkost. Ačkoli zprvu jí to přišlo těžké, po

několika sezeních se už dokázala trochu uklidnit. A odhodlala

se mluvit.

Nicméně hovořila jen váhavě a zápasila se slovy, jako by

je všechna poztrácela v nějakém černém tunelu. Mnohokrát

opakovala, že to „nemůže zvládnout sama“ a „žije za zdí

strachu“, načež bolestně skučela. Pokaždé jsem jí téměřdo

slovně zopakovala, co mi pověděla. Chtěla jsem, aby věděla,

že jí opravdu naslouchám (tuto techniku využívám často,je

likož dává klientům pocit, že jsem jim skutečněporozumě

la). Mohla jsem s ní sedět za tou zdí strachu. Věděla jsem,

že ji nedokážu zázrakem vyléčit, ale aspoň jsem jí tak byla

nablízku. Chtěla jsem, aby věděla, že to, co mi řekla, stačí,

že to mělo svou váhu a ona by se to neměla pokoušet nějak

zlehčovat. Takhle jsme pomalu postupovaly několik měsíců.


44

Ten den, kdy Mitchell zahynul, byl jako každý druhýdeš

tivý listopadový den. Kayleigh se s Mitchellem seznámila

v obchodním domě, kde oba pracovali. Toho dne, kdy měl

osudnou nehodu, skončili v práci jako vždycky a jakoobvyk

le se před obchodem rozloučili. On jezdíval vždycky na kole

a ona metrem. Vyzvedla Darela u chůvy a spokojeně odjeli

domů. To, že ona se cítila spokojeně, zatímco on už byl po

smrti, ji později dost trápilo. Pak si ještě po telefonu hezky

popovídala s bratrem Petem, ale jakmile si uvědomila, žeMit

chell má zpoždění, začala si dělat starosti. Dostala strach, že

se mu něco stalo, ale říkala si, že určitě jen zbytečněpanika

ří, i když měla k obavám dobrý důvod. Mitchell totiž nebral

telefon, ačkoli když mu jindy volala, vždycky to zvedl. Čtyři

hodiny poté k ní přijeli dva policisté, muž a žena. Požádali

ji, aby se posadila, a řekli jí, že Mitchell zemřel. Pamatovala

si, že začala křičet, jinak nic. Pete k ní okamžitě přijel, sám

úplně bledý šokem, načež spolu s malým Darelem odjeli do

nemocnice.

Mitchellovo tělo leželo v jednom pokoji zakrytéprostěra

dlem. Kayleigh se na něj krátce podívala, ale „už to nebyl on.

Byl moc tichý a nehybný“. Viděla, jak strašná zranění utrpěl,

dostala hysterický záchvat a musela odtamtud pryč. Nicméně

následující týden za ním chodila každý den, pokaždé spolu

s bratrem. „Nemohla jsem ho tak vidět, a přitom jsem sene

mohla nedívat.“

Těsně po jeho smrti byla v příliš velkém šoku na to, aby

dokázala myslet na všechny praktické stránky vzniklé situace.

Věděla, že jeho smrt bude vyšetřovat policie a že bude muset

být provedena soudní pitva. Nedokázala se smířit smyšlen

kou, že Mitchella budou řezat. Jelikož pro ni byl stále ještě

naživu, bála se, že ho to bude bolet. Povídaly jsme si o tom,

jestli by ho měla vidět i po pitvě, ale na to mi řekla, že „teď

se s ním rozloučila a už za ním nemůže, protože by od něj


45

nejspíš nedokázala odejít“. Pak jsme probraly, jestli by ho měl

vidět Darel. Pověděla jsem jí, že dokonce i velice malé děti

mohou vidět mrtvé tělo, pokud jsou na to náležitě připraveny,

ale ona měla pocit, že Darel je na to ještě příliš malý.

Pak se rozběhlo vyšetřování. Policie shromáždilasvědec

ké výpovědi, které s ní pak museli projít. Myslet na to, co se

Mitchellovi stalo, byla agonie, ale Kayleigh zároveň sžíralo

to, že nevěděla, co přesně se mu stalo. Nakonec ji přemohla

touha se to dozvědět a Mitchellova rodina ji přesvědčila, aby

šla na policii spolu s nimi. Společně si tam vyslechli příběh

o tom, jak se Mitchell příliš rychle blížil k malémukruhové

mu objezdu. Naboural do sloupu značky, síla nárazu hovy

mrštila a při pádu pak utrpěl zranění neslučitelná se životem.

Několik týdnů nato se Kayleigh vydala spolu s Petem namís

to, kde Mitchell zemřel. Našli tam zbytky květin a barevných

stuh, které tam lidé na jeho památku nechali. Byl to hrozný

den. Probudil v ní všechny ty děsivé vzpomínky naMitchel

lovu nehodu. Když mi o něm vyprávěla, celá se třásla. Přesto

se jí podařilo zahnat ty nejhorší představy, takže jsmemoh

ly pracovat se skutečnými fakty, které s nehodou souvisely.

Pohřeb zorganizovala Mitchellova rodina. Kayleigh ho

vnímala jen vzdáleně. Pamatovala si jedině to, že na něm „bylo

narváno“. Přišli kolegové z práce, jejich přátelé i spousta lidí,

které ani neznala. A všichni jí opakovali to samé. Upřímnou

soustrast a Vy jste tak statečná. Jenže Kayleigh si nepřipadala

odvážně. Připadala si nepřítomně. Rozum jí říkal, že Mitchell

zemřel, ale žádná další část její osobnosti tomu nemohla uvěřit.

Nikdy neměla jiného přítele a nechávala na Mitchellovi

úplně všechna rozhodnutí ohledně svého života. Toužilzrov

na po takové lásce, jakou mu ona chtěla dát. Nic podobného

nikdy předtím nezažila. Mitchell ji dokonale znal i sevše

mi jejími chybami, takže v ní dokázal probouzet to nejlepší.

Měla pocit, že její já bez něj není úplné. Jako by ji někdo


46

vysadil bez mapy na neznámém místě, kde se neumělazorien

tovat. Vinou rostoucího zoufalství se propadala do nejistoty

a zmatku. Když jsem do krajiny její duše nahlédla, našla jsem

tam jen hrůzu a beznaděj spolu s hlubokou studnou samoty.

Úplně jsem cítila, jak mě ta tíha sráží na kolena, a když jsem

si představila, jaké to musí být cítit se takhle čtyřiadvacet

hodin denně sedm dní v týdnu, musela jsem ji obdivovat, že

vůbec dokáže každý den vstát z postele a obléknout se, aby

nakrmila svého malého syna. Také jsem chápala, proč se jí

to některé dny nepodaří.

Kayleigh se mě jednou zeptala, jestli jsem si všimla, že

nosí černou. Samozřejmě že jsem si všimla. Chtěla, abychvě

děla, že je to kvůli Mitchellovi. Nedokázala se přimět hezky

se obléknout, vzít si na sebe cokoli veselého nebo se nalíčit.

Byl to její způsob, jak světu ukázat, že truchlí. Jenže měla

pocit, že svět si toho nevšiml a je mu to dokonale jedno.U



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist