načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cestovatelka - Alexandra Brackenová

Cestovatelka

Elektronická kniha: Cestovatelka
Autor:

Etta byla vytržena ze svého života a vhozena do minulosti, kde jakákoli její chyba může změnit budoucnost. Poté, co je unesena a probudí se na neznámem místě a v neznámém čase, ji ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 491
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Magdaléna Stárková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4384-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Etta byla vytržena ze svého života a vhozena do minulosti, kde jakákoli její chyba může změnit budoucnost. Poté, co je unesena a probudí se na neznámem místě a v neznámém čase, ji ohrožují dvě mocné skupiny nepřátel, které si přejí její smrt. A tak se jí dostane pomoci od někoho, od koho to nikdy nečekala. Od někoho, kdo by měl být dávno mrtvý. Mezitím Nicholas a Sophia sledují Ettinu stopu a snaží se ji vypátrat, i když jim v tom Ironwoodovi snaží ze všech sil zabránit.

Zařazeno v kategoriích
Alexandra Brackenová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Cestovatelka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Alexandra Brackenová

Cestovatelka – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Cestovatelka

Alexandra Brackenová


Přeložila Magdaléna Stárková

Copyright © 2017 by Alexandra Bracken

Translation © Magdaléna Stárková, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544-384-7

ISBN e-knihy 978-80-7544-403-5 (1. zveřejnění, 2017)


Všem, na které historie zapomněla.


„Ani já, ani kdokoli jiný nemůže jít za tebe touto cestou.

Tu musíš urazit sám.“

-Walt Whitman


LONDÝN

1932



11

Prolog

K

dysi měla panenku s natištěným úsměvem a světlýma očimai světlými vlasy, které se podobaly těm jejím. Na dlouhou dobu jípanenka byla stálou společnicí, kamarádkou k  čaji, když Alice s  otcem

zrovna cestovala, důvěrnicí, která si musela vyslechnout všechna letmo

zaslechnutá tajemství zašeptaná rodičovskými ústy, věrnou duší, která

jí nabídla trpělivé ucho, když se všichni ostatní odvraceli. Jmenovala se

Zenobia po královně pouštních válečníků, o které jí vyprávěl dědeček.

Když se s ní ale jednoho dne Henry Hemlock honil po zahradě, panenka

jí upadla a  ona jí omylem šlápla na krk. Křehký porcelán se okamžitě

roztříštil na kusy. Z toho děsivého zvuku měla srdce až v krku.

Teď, když s podobným praskáním zlomil ten chlap vaz její mámě, pozvracela se do dlaní.

Místností otřásla vlna ohnivé energie i ohlušující zvuk, jak sehroutil další z průchodů časem. Rose to odmrštilo až ke zdi bytu.Roztřesený vzduch se jí bolestivě zarýval až do kostí a zubů.

Máma byla mrtvá.

Rose zadržela dech a křečovitě zavřela víčka, zatímco její otec zdrceně naříkal na podlaze, kam ho útočník přišpendlil mečem jedinýmbodnutím do ramene. Věděla, že křičet a natahovat se po ní jako on už jínepomůže. Tajná skříň zabudovaná ve zdi za knihovnou ji ochrání přesně tak, jak jí děda vždycky sliboval, ale jen pod podmínkou, že v ní bude sedět tiše a nehybně. Úzká mezírka mezi zadní stěnou knihovny a jejím bokem poskytovala akorát dost prostoru na to vidět a nebýt viděna.

Odpoledne se přehouplo k noci. Jejich večeře ještě ležela téměřnetknutá na stole a  před vetřelci je varovalo jedině kňučení a  vytí sousedova psa. Ale i ono bylo rychle umlčeno. Táta už stihl jen rozsvítit lampy a zapálit v krbu, zatímco máma ji rychle schovala do skrýše. To již po schodech duněly kroky. Teplo a světlo naplňovalo vzduch, takže se zdálo, že pokoj dýchá.

„Říkal jsem vám, že máte spolupracovat,“ řekl muž v pěknémčerném kabátě se stříbrnými knoflíky s rytinou symbolu, který zatímneoznávala. Tenký černý šátek mu halil polovinu obličeje, ale ani jeho látka neutlumila sametový zvuk jeho hlasu. „Nemusí to být takhle. Vzdejte se astrolábu, dejte mi ho a naše jednání bude uzavřeno.“

Rozházený papír a rozbité sklo mu křupalo pod nohama, kdyžpomalu obcházel její mámu... její mámu a...

Ne. Děda se co nevidět vrátí domů. Slíbil jí přece, že ji uloží dopostýlky, a on své sliby plní. Určitě dá zase všechno do pořádku. Musí to být jen... hrozná noční můra. Jen výtvor její hloupé dětské mysli plné stínů, které si chodí pro děti cestovatelů. Brzy to skončí a ona se zase probudí.

„Zatracený bestie, všichni do jednoho!“ syčel táta bolestí, když se snažil vytáhnout si z  ramene čepel. Za ním zůstala krvavá šmouha. Muž nad ním se ale jen znovu opřel o zdobenou rukojeť, která sezabořila hlouběji do živého masa. Táta sebou cukl, ale jeho divoce kopající nohy zasáhly jen vzduch.

Máma se nehýbala.

Rose se v  krku rodil vyděšený křik. Hrozilo, že se už brzy vydere ústy ven. Potok páchnoucí krve se vsákl do koberce a pomalu se šířil až k máminým vlasům.

Otec se znovu pokusil vstát a jednou rukou nahmatal kamennétěžítko, které při rvačce spadlo na zem. S válečným řevem jím hodil po mužově hlavě, ale ten improvizovanou zbraň snadno chytil. Potom si půjčil od maskovaného muže u dveří další meč s tenkou čepelí.S nespokojeným zachrochtáním jím propíchl i otcovo druhé rameno, aby ho udržel na místě. Když táta vyjekl bolestí, nebylo to zdaleka takhlasité jako smích maskované stráže u dveří.

Musíš si to všechno dobře prohlédnout, pomyslela si Rose, když sipřitáhla kolena k bradě. Musíš říct dědovi, co se stalo.

Jen tiše, tiše.

Buď statečná.

„Řekni... řekni Ironwoodovi, že může umřít s  myšlenkou, že ten astroláb nikdy, nikdy, nedostane...“

Ironwood. Pořád tihle Ironwoodovi. To jméno se u nich doma jen cedilo přes zuby, jako se mluví o démonech, kteří se jako stíny stálevracejí soužit své nepřátele. Děda tvrdil, že tady jsou v bezpečí, ale měl sám dobře vědět, že oni v bezpečí nejsou nikdy a nikde. Ne, když jejich tety, strýcové, bratranci a sestřenice napříč stoletími a kontinenty mizeli.

A teď přišla řada i na mámu a na tátu.

Rose se kousla do rtu tak silně, že jí na jazyku ulpěla pachuť krve.

Hlídač se odlepil od rámu dveří. „Skonči to. Potom se tu v klidu podíváme.“ Když se temná postava přikradla blíž, poznala Rose ke svému překvapení, že to není muž, ale vyčouhlá žena.

Máma jí kdysi vyprávěla, že Ironwood se k  ženám z  příbuzenstva chová jako k porcelánovým panenkám na poličkách, na které se nesmí sáhnout, ani kdyby je chtěl člověk oprášit. Zdálo se však, že tahlefigurka byla nerozbitná i v očích samotného patrona.

Ale její máma byla stejně odolná, až do doby...

... kdy podlehla.

Maskovaný muž sáhl do náprsní kapsy kabátu a na ukazovák sinasadil dlouhou stříbrnou jehlici zahnutou jako lesklý dráp. Zkusmo jí bodl do vzduchu.

Rosein pohled sklouzl od zbraně k otcovu obličeji. Díval se přímo na ni. Jeho rty bez hlesu opakovaly: Tiše, jen tiše...

Nejraději by rovnou začala křičet, pobízela ho, aby bojoval, slíbit mu, že bude bojovat ona, pokud se k ničemu nebude mít. Boule a šrámy po rvačkách s Henrym dokazovaly, že prát se umí. Tohle nebyl její statečný táta, nejsilnější muž na světěa takMaskovaný muž přiskočil k otci a zaryl mu jehlici hluboko do ucha. Tělo sebou naposledy trhlo a rty navždy umlkly.

Někde v  dálce zaburácel nad střechami Londýna falešný hrom. Další průchod zmizel v nenávratnu. Tentokrát vše probíhalo o poznání tišeji, ale i tak jí z toho rozbolel každý kousíček kůže.

Táta tu ještě ležel zahalený ve vůni tabáku a kolínské, ale Rosevěděla, že zmizel.

„Začni v ložnici,“ poručil maskovaný muž, když do šátku otřelsmrtící zbraň a uložil ji na místo.

„Tady asi nebude,“ odpověděla tiše žena. „Kdyby ho schovali někde tady, asi bychom to cítili, ne?“

„Ale třeba tu mají nějakou stopu. Nebo záznam,“ zavrčel jejíspolečník, zatímco otevíral jeden šuplík po druhém, ze kterých vyhazoval papyrové svitky, starověké mince, cínové vojáčky, staré klíče... „Tinevděčníci jsou sběratelé,“ prskl posměšně chlap.

Žena prošla okolo knihovny. Podlaha pod jejími kroky zlověstnězaskřípala. Rose si přitiskla ulepené dlaně na ústa, aby zadržela výkřik. Snažila se nevdechovat puch vlastních zvratků, ale odér schnoucí krve jí znovu převracel žaludek.

Žena těkala očima po policích, až se zastavila přesně u místa, kde se schovávala Rose.

Ta chvíle se jí uchytila v paměti jako roztřesený list na vodní hladině.

Tiše, jen tiše.

Ale ona už potichu být nechtěla.

Kdyby byla tak statečná jako máma, měla by to podstatnějednodušší, pomyslela si. Vyřítila by se ze skrýše, porazila ženu na zema utíkala. Potom by popadla meč a sek, sek, sek, proťala by černočernou tmu, jak by to udělal táta.

Ale táta jí poručil, aby byla tiše.

Pendlovky v rohu pokoje odtikávaly ztracené vteřiny. Tik, tik, tik... smrt, smrt, smrt...

Rozpálené, trnité šlahouny duše se jí začaly ovíjet kolem srdce tak těsně, že přece jen zavřela oči. Představila si, jak jí cévy, žebra i  celá hruď tuhne na kámen a chrání místa, která ji teď tak bolela. Byla ještě moc malá na to, aby s nimi bojovala, to dobře věděla. Byla si ale také jistá, že jednoho dne vyroste a postaví se jim.

Ženiny oči se konečně odtrhly od Roseiny skrýše a zaměřily se na hřbet jedné z knih. Rosein strach se rozmělnil na čistou nenávist.

Ironwoodovi. Pořád tihle Ironwoodovi.

„Pro kolik lidí bylo prostřeno?“ zeptala se žena, když z policesundala zarámovanou fotografii a ukázala ji svému společníkovi. Rose se stáhlo hrdlo. Vyděšeně zaryla prsty do látky šatů. V rámečku bylafotografie celé rodiny, kterou kdysi udělal táta.

Starý dům skřípal a sténal s každým jejich krokem. Maskovaný muž si přiložil ruku ke rtům a hlavou pokynul směrem ke knihovně.Překročil otce a připojil se k ženě.

Jen tiše.

„To dítě vezmeme s sebou,“ řekl muž nakonec. „Bude ho chtít.“

Mrtvolné ticho přerušilo prásknutí prudce otevřených dveřío protější zeď. Schodištěm se rozlehlo vzteklé burácení: „Lindene!“ Kostra domu se otřásala těžkými kroky. Rose se zadívala ke dveřím přesně ve chvíli, kdy do nich vrazili tři muži. Impozantní postavu toho vepředu poznala hned. I  ve stísněném prostoru bezděčně o  kousek ucouvla. Táta jí ukazoval fotku Cyruse Ironwooda, jak často jen mohl, aby ho kdykoli bezpečně poznala a věděla, kdy má utéct a schovat se.

Jeden z mužů šťouchl špičkou boty do mámina obličeje. „No,asoň víme, proč se za námi zavřel ten průchod.“

Rose div nevyskočila a nevrhla se na něho, ale najednou jí něcodošlo. Maskovaná dvojice byla pryč. Neslyšela, že by někdo otevřel okno, ani šustění látky na schodišti. Ti dva se vypařili jako stíny.

Přichází a s nimi strach, dřív než zavřeš oči

Potom zmizí v temnotách, drapnou tě dnes v noci...

„Ta lůza dostala jen to, co si zasloužila,“ zavrčel Cyrus Ironwood, když jediným trhnutím vytáhl meč z otcova ramene. Když kov škrábl o dřevo a kost, tichounce zasténala.

„Tuhle odměnu vyplatím s radostí,“ zamručel Ironwood spokojeně. „Věděl jsem, že trocha peněz postačí, aby se věci daly do pohybu. Jen škoda, že s nimi nebyl Benjamin. Co tady stojíte? Hledat!“

Deset tisíc zlaťáků. Rose tu zprávu, kterou jednoho večera donesl rozezlený dědeček, neměla vidět. Neměla tušit, že Ironwood na jejich hlavy vypsal tučnou odměnu, ale táta občas zapomíná – zapomínal – zavřít zásuvku psacího stolu.

Nejmladší z mužů vzal do ruky stejný obrázek, který si před chvílí prohlížela maskovaná žena. Ukázal na Rose sedící upjatě mezi rodiči. „A co ona?“

Ironwood plivl otci do tváře, když si vzal od svého poskokarámeček. Rose se zatmělo před očima a měla co dělat, aby zkrotila plamen vzteku, který se jí rozhořel pod kůží. Raději zatnula prsty doušpiněných šatů.

Ironwoodovy oči těkaly po místnosti, dobře je ze své skrýše viděla. Duhovky mu hořely jasně jako kulový blesk. Beze slova obrátil otce na bok a něco pozorně zkoumal. Jeho ucho?

„Šéfe?“ ozval se další z jeho mužů.

„Musíme odsud rychle zmizet,“ řekl Ironwood, jako by ho rušily vlastní myšlenky. „Seberte ty mrtvoly. Nemůžeme riskovat, že je někdo najde a pokusí se změnit osu.“

„Ale co ten astro...“

Ironwood se otočil a vztekle mrštil obrázkem po drzém tazateli. Ten jen tak tak uhnul. „Pokud tu ten zatracenej krám někdy byl, už je pryč. A teď se postarejte o ta těla. Počkám v autě.“

Potom odešel a  s  ním i  jeho jedovatý hněv. Rose se poprvé po dlouhé době odvážila zhluboka nadechnout. Jeden z mužů zatímz jejího pokojíčku přinesl růžová prostěradla a společně s druhým do nich zabalil nejdřív mámu, potom tátu.

Nakonec vynesli i koberec, takže po nich zůstaly jen rýhy v dřevěné podlaze. Rose počkala, než se zavřou dveře, potom napočítala dodeseti a poslouchala, zda stíny v pokoji nezačnou šustit pohybem. Když se nic nedělo, odsunula knihovnu a klopýtala dolů po schodechk zadním dveřím. S očima bolavýma od zadržovaných slz otevřela branku, skočila na kolo a opřela se do pedálů.

Rose už necítila vůbec nic. Jen šlapala, šlapala a šlapala.

Horké slzy jí zastřely oči a kanuly volně po tvářích, ale jen proto, že venku bylo mrazivo a vlhko.

Ironwoodův náklaďák se v pouličním osvětlení třpytil jako krovky velkého brouka, když ho z bezpečné vzdálenosti sledovala. Celou dobu myslela na pohádku, kterou jí vyprávěl dědeček. Byla o člověku, zekterého jeho vlastní nenávistné srdce udělalo odpornou obludu. Teďporvé jí rozuměla. Rose si představovala, jak se její nehty mění v drápy, kůže v brnění a zuby v tygří tesáky.

Rose vždycky věděla, že je jen otázkou času, než přijde Ironwood vyhladit poslední zbytky její rodiny, ale přísahala si, že nebude jako děti z rodů Jacarandových nebo Hemlockových, jež se pokorně oddaly Ironwoodovi, když jejich rodiče podlehli nebo byli popraveni.

Jak smutné, pomyslela si, že vyrostli bez trnů, které by je chránily.

Jednoho dne si od Cyruse Ironwooda vezme všechno zpět a zničí jeho trůn hodin a  korunu dnů. Dnes ho ale bude jen sledovat mezi stíny.

Protože někdo ostatně bude muset dědečkovi říct, kam Ironwood těla schoval.

TEXAS

1905

Jedna

E

ttu vzbudilo burácení blesku. Tělo měla v jednom ohni.

Její mysl se okamžitě probudila, kůže ji pálila až do kostí, div

se nesloupla, aby nastavila každičký citlivý nerv, cévu a šlachuneustávající agónii. Chraptivě se nadechla, ale její stažené plíce do sebenedostaly víc než nepatrný lok vzduchu. Věděla, že ve vodě není, protože ležela na něčem pevném a drsném, ale instinktivní záchvat paniky

i záškuby těla jí dávaly pocit, že se topí.

Etta se otočila na bok a  pokusila se vykašlat prach, který ji dusil v ústech. I tak nepatrný pohyb ale spustil vlnu bolesti zaplavující ji od ramene k žebrům a zase zpět k páteři.

Zlomky vzpomínek pronikaly jen stěží přes sálající clonu horečky a halucinací. Damašek, astroláb, Sophia...

Etta se donutila otevřít oči, ale rychle je zase zavřela, aby siuchránila zrak před oslepující září slunce. Stačila jí jedna jediná vteřina, aby si prohlédla okolní krajinu, bílou a holou jako ohlodaná kost. Jak se slunce opíralo do písku, ze kterého unikala horkost, všechno svítilo a třpytilo se. Vzpomněla si, jak se leskly sluneční paprsky na vlnách. A vybavila si...

Bránu.

Takže ji nevzbudil blesk, ale hřmění průchodu. S úlevou odspalujícího horka nemohla počítat. Všude kolem se prostírala poušť, najejímž horizontu na ni čekaly jen neznámé planiny místo povědomých starověkých staveb a chrámů. Takže to nebyla...

Nebyla to Palmýra. Vzduch tu voněl jinak a štípal ji v nose, když se znovu pokusila zhluboka nadechnout. Chyběl tu pach hnijících trav z blízké oázy. A taky velbloudi.

Srdce se jí stáhlo strachy a do žaludku se zakousl zmatek.

„Nicho...“ I ten kousek jména ji řezal jako v krku zabodnutý střep. Seschlé rty praskly a Etta ucítila na jazyku železnou chuť krve.

Pohnula se a opřela dlaněmi o drsné podloží ve snaze se zvednout. Musela vstát.

Přitáhla si lokty k tělu, ale zvládla sotva zvednout hlavu, když jizabolelo rameno jako obrovský prasklý puchýř. Její výkřik se konečněvymanil ze sevření vyschlého krku. Ettě se podlomily ruce.

„Dobrej Bože, ještě si zakřič hlasitěji, nechceš? Stačí, že mámev patách strážce, ale pokud tu s ním chceš přivítat i jízdu, jen si posluž.“

Dopadl na ni něčí stín. Pár vteřin předtím, než ji ta temná postava strhla zpět k zemi, měla Etta pocit, že zahlédla jasné, skoronadpřirozeně modré oči. Při pohledu na ni se jejich panenky znatelně rozšířily. „No. No, no, no. Zdá se, že starého Ironwooda přece jen všechno štěstí neopustilo.“

NASSAU

1776

dvě

N

icholas se opřel do židle a  pozvedl schlíplý roh klobouku, aby

lépe viděl na lidské hemžení v taverně U Tří korun. Uvnitř bylo

nesnesitelné dusno, které dodávalo rumem nasáklým štamgastůmhorečnatého vzhledu. Hospodský, bývalý kapitán jménem Paddington, se

sám veškerých pijatyk nadšeně účastnil, zatímco jeho bytelně stavěná

žena se starala o stálý přísun pití i skromného jídla.

Ani jednomu z nich nevadilo, že se jim křiklavě smaragdový nátěr loupe po chuchvalcích ze zdí, jako by chtěl utéct od nesnesitelnéhopuchu chlapů pod parou. Na všechno přísně shlížel poničený portrétJiřího III. bez očí a citlivých partií. Na obraze se patrně podepsali muži z královského loďstva a námořní pěchoty, kteří před sedmi měsícizačali plenit ostrov, aby si doplnili munici a zásoby.

Nicholas nad zteplalou pintou piva přemítal, jestli „tři koruny“ v názvu taverny náhodou neznamenají tři neřesti, které tu vládly:hrabivost, obžerství a chtíč.

Osamělý houslista se v rohu krčil nad nástrojem v marné snazevyloudit melodii tak hlasitou, aby přehlušila košilaté zpěvy chlapů u stolu. Krk se mu stáhl, jako by ho někdo přiškrtil jeho vlastní špinavou vázankou.

„Napijte se, smrtelníci, víno hladí, víno zve. Ženských máš se navždy zříci, kdo by toužil po kráse! Fa-la-la-la!“

Nicholas odlepil oči od smyčce klouzajícího po strunách, aby ho vlastní mysl nedovedla zpět na cestu neveselých vzpomínek. Každávteřina nahlodávala jeho odhodlání a trpělivost, která mu ještě zbyla, teď byla lehká a nicotná jako pírko.

Jen klid, přemlouval se, jen klid.

Jak měl ale zůstat klidný, když by nejradši zaryl nehty do stolu a zdí jako divoká kočka, aby dal průchod bouři, která v něm zuřila a hrozila, že se ho každou chvíli úplně zmocní. Donutil se soustředit na chlapy u stolu, kteří vesele mastili karty a nevšímali si ani prudkého náporu deště za okny. Dialekty a jazyky pivních kumpánů byly stejně rozličné jako lodě v zátoce. Uniformovaný tu nebyl ani jeden, což uvítals povděkem nejen Nicholas, ale i ostatní, kteří bez jakýchkoli skrupulívytahovali na světlo boží kontraband.

Ani se nedivil, že se s ním Rose Lindenová chtěla potkat právě tady. Začal se sám sebe ptát, jestli ta žena se zloduchy koketovala, nebo se mezi nimi jen cítila jako doma. Když nic jiného, mohla si být téměř jistá, že strážci ostrovní brány si sem netroufnou – byli příliš citliví na to, aby si něco začínali s drsnými námořníky.

Uklidni se.

Nicholas se dotkl kožené tkanice na krku, na niž si pověsil jemnou dívčí náušnici. Byl to ten nejjednodušší způsob, jak ji neztratit. Neodvažoval se svůj poklad vytáhnout z úkrytu košile – ještě ho pálilštítivý pohled s příměsí politování, který mu včera večer uštědřila Sophia, když ho přistihla, jak si ve světle plamenů prohlíží bílou perlu, zlaté lístky a modré korálky navlečené na zlatou obroučku.

Bylo rozumnější se zaměřit do budoucna a  nelpět tak na důkazu vlastního selhání.

Ettě by se tu líbilo, unikla mu myšlenka dřív, než ji stačil zachytit. Nemohl si pomoct a pořád si ji tu představoval. Nadšeně by serozhlížela kolem, tahala z hostů všemožné historky o místní odpornéminulosti pirátského království. Dokonce mu ji mohla odloudit nějakánešťastná honba za pokladem nebo posádka pašerácké lodi.

I tak o ni přišel. Nicholas pomalu vydechl, aby zahnal bolest.

V nejhorších dnech, kdy se mu samým neklidem a hrůznouzměnila krev na zmítající se pavouky a  nemohl už svou nečinnost déle snášet, se jeho myšlenky přelily do nočních můr. Zraněná. Neznámo kde. Mrtvá. I uprostřed divokého víru pochybností ale převládla jedna myšlenka – Etta byla příliš mazaná a tvrdohlavá na to, aby si jen tak umřela.

Schválně uhasil lucernu vedle na stěně a objednal si právě tak dost jídla a piva na to, aby je obsluha bez reptání nechala sedět u stolu, ale jeho kapsy ztrácely s  každou uplynulou hodinou na váze a  Nicholas věděl, že těch pár drobných, které si ráno v docích vydřel při vykládce lodi, mu dlouho nevydrží.

„Nikde nikdo,“ zavrčela na něho Sophia zpoza stolu.

Nicholas se štípl do kořene nosu, aby udusil vlnu frustrace dřív, než ho unese.

„Trpělivost,“ zavrčel. Noc byla ještě mladá. „Neskončili jsme tu.“

Sophia otráveně vydechla a hodila do sebe zbytek piva, aby sevzáětí vrhla po Nicholasově pintě, za což si vysloužila obdivné pohledy pivních kumpánů od vedlejšího stolu. Obsah Nicholasova korbelu v okamžiku skončil v Sophiině hrdle.

„Tak,“ řekla, když s prásknutím položila korbel. „Teď můžeme jít.“

Nicholas už chodil po světě přes dvacet let, ale nikdy nesnil o tom, že jednou uvidí někoho z Ironwoodovy rodiny v pozici tak nehodné jednoho z nich. Protože se její povedená rodinka určitě pohybovala po ostrově a sám Cyrus Ironwood pravděpodobně vypsal na jejich hlavy odměnu dost velkou na to, aby si šťastný lovec koupil celý ostrov, byli tu v přestrojení.

Sophia si mrzutě, ale ochotně, ostříhala dlouhé černé kudrny až k  ramenům a  spletla jejich zbytek do úpravného cůpku. Nicholas jí od jednoho útlého námořníka opatřil šaty, ve kterých sepromenádovala, jako by to byla její vlastní kůže, což Nicholase od dívky libující si v krajce a hedvábí značně překvapilo.

Nejpřekvapivějším pohledem ale zůstala kožená páska přes prázdný důlek levého oka.

Nicholasovy obavy, že by po krutém útoku v Palmýře mohla přijít o oko, nebyly liché. Když ji s Hasanem přivezli do nemocnicev Damašku, rána už byla zanícená a zrak navždy ztracen. Než by ale Sophia nechala některého z lékařů oko vyjmout, zvolila raději pomalou smrt v horečkách. Určitě jen z marnivosti, o tom Nicholas nepochyboval.

Když ale přece jen nebylo zbytí, probudila se v ní chuť žít, protože ani v nejtěsnějším sevření agónie nehodlala opustit tento svět. Vlastně se docela rychle uzdravila a  Nicholas jí musel nerad přiznat obdivuhodnou sílu vůle. Když se Sophia rozhodla, byl to důvod k obavám.

Sophiino trápení se ale ukázalo jako šťastný tah osudu, protožezatímco se v  Damašku zotavovala z  prodělané infekce, dostal Nicholas zprávu od Rose, kterou mu zanechala v Hasanově domě.

Okolnosti mě nutí nečekat na domluvený měsíc, ale jednat hned. Buď se potkáme 13. října v Nassau, nebo už nikdy.

Někdy během cesty z Damašku do Palmýry, kde se měli setkatpůvodně, něco citelně změnilo Rosein odhad „okolností“. Bez podrobností ale Nicholas neměl ani ponětí, zda se má bát, nebo se jen cítitdotčený, že je Rose táhne tak rychle takovou dálku. I když s poraněnou Sophií soucítil, nemohl riskovat, že kvůli ní přijde o  příležitost prozkoumat poslední společný rok. Pouhá myšlenka na to v něm zažehla prudký záchvat hrůzy s pořádnou porcí zklamání.

Sophiiny modřiny a šrámy se ale během dvou týdnů téměř zhojily, až Nicholas před třemi dny uznal, že je dost silná na to, aby ho vedla spletitou řadou průchodů, až konečně – po kratší plavbě na najaté lodi z Floridy – dorazili na místo schůzky s Rose.

„Pokud se díváš jako štěně, které se chystá čurat na podlahu, jen proto, že čekáš, že s sebou bude mít Ettu, zklamu tě,“ zasyčela Sophia. „Pokud by tady byly obě, nemyslíš, že bychom je tu už zahlédli?“

Nečekal, že s sebou Rose vezme živou, uzdravující se Ettu...alesoň od dnešního rána ne. Naděje, jak se ukázalo, mu unikala jakopísek v přesýpacích hodinách.

Nicholas se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil. Sophiina nenávist prosycovala vzduch mezi nimi a během minulých týdnů sevykrystalizovala na něco daleko ošklivějšího, než cítil kdy dřív. Dokonce i spát vedle Sophie mu přišlo... přinejmenším nepříjemné.

Jenže... Jak hořce chutnalo slovo potřebovat ve spojitosti s ní! Jenže potřeboval její pomoc, aby našel cestu. Za to jí slíbil, že jí půjde na ruku, až jejich dobrodružství skončí a  ona se bude snažit vytratit se z dosahu Ironwoodových pařátů. Dobře ale věděl, že se Sophiamyšlenky na ten prokletý astroláb stejně nevzdala, a musel s tím žít,protože ji, Bůh mu pomoz, potřeboval. K čertu s jeho ubohými drobkycestovatelského učení. Prokletá smůla. A do pekla se všemi Ironwoody!

„Vážně se ti do toho nečasu tak chce?“ zeptal se a přimhouřilpodezíravě oči. Ona mu zbylým okem oplatila nedůvěřivý pohled, potom se zamračila a otočila se ke stolům taverny.

Nicholas přejel prsty po rohu stolu a cítil každou rýhu dřeva. Ještě před dvěma dny by se mu myšlenka na porušení úmluvy s Rose zdála nepochopitelná. Pokud ale nedržela slovo ona, co ho ještě vázalo?

To přece sám víš, pomyslel si. Musel objevit styčný rok meziminulou verzí časové osy a  touhle, ať už vypadá jakkoli. Etta byla vlečena průchody, dekádami, staletími a  nakonec vyhozena někde v  tom nešťastném roce, zraněná a sama. Měl trvat na tom, že Rose se pustí za astrolábem a on sám za Ettou, ale i s unavenou myslí a zjitřenýmsrdcem mu došlo, že jedině Rose má ty správné kontakty, aby rychlepochopila změny v časové ose.

Nicholas se v  duchu připravoval na Rosein ledový hněv, který ho čekal, až se doví, že poslední dva týdny nehledal ten mizerný astroláb, jak mu poručila. S  tím ale mohl opravdu začít teprve ve chvíli, kdy jeho mysl netížila starost o Ettin život. Do té doby se na svůj úkolnemohl soustředit.

I  když si v  soukromí svého srdce občas pohrával s  myšlenkou, že se jako sobecký mizera z  celé záležitosti prostě vyvleče, celá duše se takovému nečestnému tahu bránila. Jakmile najdou a  zničí astroláb a  opraví Ettinu budoucnost, rád nechá Ironwooda smažit se v  pekle s vědomím, že už astroláb nikdy nedostane.

Ale více než čest a povinnost pro něho znamenala Etta. Musel jinajít, pomoct jí, najít s ní cestu ven z celého neštěstí, jak jí to slíbil. Byla přece jeho společnice.

Jeho srdce.

Jakmile to skončí, zařídí si život, jak si plánoval. Svět cestovatelů mu nikdy neříkal pane, přístup k  jeho tajemstvím mu byl odepřen stejně jako příležitost do něho hlouběji proniknout. Vždycky byl jen pouhým sluhou.

Dokonce i  Ettina budoucnost mu blikala před očima jen jako vzdálená hvězda. Žasl nad tím, co mu Etta vyprávěla o všech válkách, pokroku a objevech, přesto mu ten čas připadal neuchopitelněvzdálený. Nemohl si ho nést v srdci jako něco skutečného ani jakodivokou fikci – natož jako něco, co by si mohl nárokovat. Ať už tam ale půjdou, nebo se usadí jinde, chtěl zkrátka Ettě vrátit svět, který znala a milovala.

Veselí taverny občas přerušilo prásknutí dveří divokým větrem nebo rukou ubohých zbloudilců, kteří se sem schovávali před rozbouřeným počasím. Nicholas na to místo znovu upřel oči v  naději, že brzy zahlédne záblesk zlatých vlasů nebo ledovou modř Roseiných očí.

„Mohl bys být aspoň trochu užitečný a  zbavit se toho zvrhlíka v rohu?“ zavrčela Sophia a opřela si hlavu o zkřížené ruce. „Jestli na mě bude pořád takhle civět, asi po něm skočím.“

Nicholas zamrkal, očima prolétl všechny rohy taverny a nakonec se zadíval zpět na svoji společnici. „O čem to k čertu mluvíš?“

V Sophii se vzdouvalo pohrdání jako přílivová vlna, když senarovnala a kývla směrem ke vzdálenému stolu přímo před nimi. U něhoseděl muž v černém kabátě, s kloboukem naraženým nakřivo na zmoklou paruku, jako by se chystal při nejbližší příležitosti vyrazit zpět do deště. Když se setkal s Nicholasovým pohledem, rychle se zase začal věnovat svému pivu. Když začal nervózně bubnovat prsty o stůl, všiml siNicholas známého symbolu vyšitého zlatou nití na zadní straně rukavice.

Ruka, která doteď ledově svírala jeho srdce, malinko povolila. Ten ošuntělý chlap byl Linden. Pravděpodobně strážce, pokud hádal správně.

Nebo jedna z Ironwoodových volavek.

Ne – to se jen Nicholas naučil podezřívat všechny a  všechno. Ironwood by se jim postavil čelem. Rodina jeho otce sice postrádala jakoukoli mírnost a decentnost, o to víc si ale libovala ve smrtícíchčinech. Přece jen ale raději sevřel nůž skrytý v kapse od kabátu.

„Zůstaň tady,“ poručil Nicholas.

Jenže Sophia si samozřejmě nedala říct a  vrávorala opile za ním. Když se posadili k prázdným židlím u mužova stolu, neznámý aninezvedl hlavu.

„Tady je obsazeno,“ zavrčel, „čekám na ňákou společnost.“

„V tom případě se domnívám, že už dorazila, pane,“ řekl Nicholas. „Zdá se, že máme společného přítele.“

„Opravdu?“ pootočil muž v rukou korbelem z cínové slitiny. A ještě jednou. A znova, až Sophia ztratila trpělivost a bouchla rukou rovnou do mužovy pinty o zlomek vteřiny dřív, než by to udělal sám Nicholas.

„Zkus ještě déle pokoušet mou trpělivost,“ zasyčela Sophia. „Jen se opodvaž.“

Muž se při zvuku jejího hlasu bolestně zašklebil. Pozorně siprohlížel Sophiinu pásku přes oko. „To je kostým, zlatíčko, nebo jen...“

Nicholas si odkašlal, aby chlapa svedl z nebezpečné cesty. „My jsme ale čekali... někoho jiného.“

Kůže neznámého vypadala, jako by ji někdo zapomněl na slunci. Nicholas takové tváře dobře znal – zhrubly léty práce na moři. Mužovy zelené oči těkaly po taverně, když zvedl ruku, aby si sundalklobouk a potáhl paruku.

„Řekněme, že jsem tu zahlíd... tváře, kterým bych se radějc vyhnul,“ potvrdil Nicholasovi nepřímo neznámý. „Potloukaj se po pobřeží i městečku, a tak si člověk sakra rozmyslí, jestli pomůže dámě.“

„Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ souhlasil Nicholas. „Kde je ta dáma teď?“

Muž ho ignoroval a pokračoval podrážděně dál. „Říkala, že přijde jen jeden člověk. Podle popisu bys to ale mohl bejt ty, ale co tady s tou?“ zapíchl oči do Sophie.

Ta se nakvašeně zamračila.

„Je to moje společnice,“ procedil Nicholas mezi zuby ve snaze se v rozhovoru posunout dál. Chápal, že je nutné udržovat jistá tajemství, ale každá sekunda, která uběhla, aniž by hledal astroláb, mu byla příliš dlouhá. „Odvedete nás tedy k dámě?“

Chlapík si dlouze přihnul, divoce se rozkašlal a  zavrtěl odmítavě hlavou. S  kradmým pohledem kolem zabořil ruku do kapsy kabátu. Nicholasovy vlastní prsty ten pohyb kopírovaly, až sevřely rukojeť nože.

Neznámý ale místo pistole či nože na stůl vytáhl složený kuspergamenu. Nicholas se zadíval na rudou pečeť se znakem Lindenovy rodiny a potom zpět na chlapa. Sophia zatím popadla psaní a pořádně s ním zatřásla, jako by čekala, že z pergamenu začne odkapávat jed.

„Naše... květinka,“ zdůraznil muž, „se musela zabývat něčím jiným. Teď, když jsem jí oplatil laskavost, půjdu si také po svých.“

„Laskavost?“ odpověděla Sophia ještě drzeji než předtím. „Nejste vy náhodou strážce?“

Neznámý se odstrčil od stolu. „Kdysi jsem byl, než nás jiná rodina skoro všechny vyvraždila. Teď už si dělám, co chci, což v tomhlepříadě znamená, že odtud padám.“

Jakmile se strážce postavil, vyskočil i Nicholas a sledoval ho davem. Když byl dostatečně blízko, popadl chlapa za rameno. „Co měla tak důležitého na práci? Čekáme tu na ni...“

Strážce se Nicholasovi šikovně vykroutil, až omylem narazil loktem do pinty jednoho ze štamgastů, až pivo vystříklo Nicholasovi na boty. „Vypadám jako někdo, u koho by si Rose Lindenová vylívala srdce?“

Podle jeho drsného zjevu i obrovských jizev na krku usoudilNicholas, že ten člověk pravděpodobně přežil věšení, a tak by se ani nedivil, kdyby se Rose chtěla svěřit zrovna jemu.

„Řekla ti ještě něco? Cokoli?“ naléhal Nicholas, rozmrzelý zeskutečnosti, že musí zvyšovat hlas, aby překřičel kvílející housle i bouřlivý smích hostů. „Je ještě na ostrově?“

„Rozumíš anglicky, hochu?“ pokračoval strážce. „Nebo ti to mám říct francouzsky?“

Hlasité burácení mužských hlasů protnul ženský výkřik. Nicholas se rychle otočil ke stolu, u  něhož ještě před chvílí seděli. Mladá posluhovačka z něho horečně sbírala rozmetané střepy, zatímco jí druhá drobná postava v námořnickém kabátě pomáhala utírat tekutinu, která kapala z okraje stolu na zem.

„Ty... ty kozo jedna!“ křikla po ní Sophia, když zaskočenémuděvčeti vytrhla z ruky hadr, aby se měla čím utřít.

„To byla nehoda... Promiňte... Já zakopla,“ koktala holka.

„To jsi slepá?“ pokračovala Sophia. „A já myslela, že jednooká jsem tu já!“

„No, tak s touhle vám přeju hodně štěstí,“ zaslechl Nicholasstrážcův hlas, ale když se k němu otočil zpět, byl už muž na druhé straně hospody, utopený v  moři těl, která plnila prostor. Vítr se opřel do dveří, takže se rozletěly a strážce šikovně vyklouzl do noci. Hospodský od Tří korun musel chtě nechtě pustit tác s pitím a hbitě zase zavřít, aby mu do lokálu nenapršelo.

„Co to mělo být?“ zeptal se Nicholas, když se přiblížil k Sophiinu stolu. Sophia klesla zpět na židli a nenávistným pohledem pozorovala děvče, které zametalo poslední střepy do zástěry.

„Někdo,“ zdůraznila Sophia, jako by ten někdo ani nestál vedle nich, „se rozhodl ze sebe udělat husu a plýtvat rumem na mou koupel.“

Pokud měl být Nicholas upřímný, dost to Sophii vylepšilo odér.

„Já nejsem husa!“ zčervenala holka. „Dobře jsem se dívala na cestu, pane, ale o něco jsem zakopla!“

Než ji Nicholas stačil uklidnit, byla pryč, což Sophii samozřejmě ještě víc dohřálo.

„Co? To neumí přijmout ani kapku kritiky?“ štěkla a potom se zase rozvřískala na děvče: „Vrať se a braň se sama, ty zatracená...“

„Dost,“ zastavil ji Nicholas. „Pojď si radši přečíst ten dopis.“

Sophia se se zkříženýma rukama opřela zpět do židle. „K popukání. Sotva jsi mi ho půjčil, hned sis ho zase vzal zpět.“

„Nemám čas na tvoje hry,“ zavrčel Nicholas, „dej to sem.“

Ostrý pohled mu oplatila prázdnotou v  očích, ze které mu přejel mráz po zádech.

„Ten dopis,“ trval na svém Nicholas s nataženou dlaní.

„Já. Ho. Nemám.“

Chvíli se na sebe nechápavě dívali. Nicholas měl pocit, že ho její oči krájejí na kousky, a hlava mu horečně pracovala. Podíval se napodlahu, pod židle, prozkoumal nejbližší okolí. Snad ta nešikovná holka? Ale ne, ta klečela, a  pokud by něco ukradla, určitě by se jen tak neotloukala u jejich stolu. Smést do zástěry se střepy ho také nemohla, toho by si byl všiml. Což znamenalo...

Že to byl ten chlapík, který utíral stůl.

„Kam ten chlap zmizel?“ vyštěkl Nicholas, když se otočil na patě.

„Proč se za ním honíš?“ zeptala se Sophia otráveně, když sevyškrábala na nohy. Zatímco do něho hučela, zahlédl Nicholas známý tmavě modrý kabát. I  pod kloboukem se širokou krempou rozeznal jemné rysy Číňana. Ten se postavil a pozorně je sledoval ze schodištěvedoucího do soukromých pokojů. Nicholas zamžoural do tlumeného světla taverny a opatrně se vydal za ním. Byl to vlastně jen záchvěv pohybu, ale chlapík okamžitě vyskočil jako zajíc.

„Mor a cholera,“ zaklel Nicholas. „Počkej!“

Sophia odněkud z kabátu vytáhla pistoli, o jejíž existenci Nicholas doteď neměl ani tušení, namířila a vypálila naslepo směrem keschodišti. Ticho, které se po výstřelu rozhostilo tavernou, k nim okamžitě upoutalo pozornost všech hostů. Lokál se rozřinčel zvukem tasených pistolí, nožů a mečů a tím malým výbuchem rozpoutala Sophiapranici, o  kterou už si tak dlouho říkala od služtičky nebo kohokoli jiného, kdo jí zkřížil cestu. Konečně měla, co chtěla. V plné síle.

Jeden z hostů s nohama zesláblýma rumem praštil loktem druhého do týla dřív, než vytáhl zbraň. Ten se ale s přidušeným výkřikem ohnal pěstí a odhodil útočníka na nejbližší stůl, z něhož se začaly sypat karty, kostky, jídlo i pivní korbely. To podráždilo karbaníky, kteří se pustili do hroznu čumilů vedle. Ti museli ustoupit, pokud nechtěli býtušlaáni.

Ze šarvátky se vymotal jeden námořník, popadl židli a namířil si to rovnou za radostně se šklebící Sophií.

Nevidí ho, pomyslel si v  hrůze Nicholas zlomek vteřiny předtím, než vykřikl: „Pozor! Vlevo!“

Sophia sebou škubla, až jí odletěl klobouk. Instinktivně zvedla nohu a bezchybně mířeným kopem zasáhla námořníka rovnou dorozkroku. Když se s výkřikem zhroutil na podlahu, sebrala mu židli,kterou mu vzápětí omlátila o hlavu.

Housle kvíkly, jak smyčec odskočil od strun. Samotný houslista šel k zemi přesně ve chvíli, kdy mu nad hlavou proletěla židle vržená whisky nasáklou dorotou, která se zrovna snažila uštědřit pořádnou facku své zmalované sokyni.

Uprostřed všeho chaosu seděl pod obraz zpitý osamělý námořník se zavřenýma očima. Kýval se v podivném rytmu a svíral lahev s rumem, jako by to byla tanečnice.

„Mám chuť ti dát jednu mezi oči,“ zavrčel Nicholas na Sophii.

„Myslíš spíš na oko,“ zasyčela Sophia nakvašeně, zatímco cpala do pistole prach. Nechala toho jen dost dlouho na to, aby v nestřeženém okamžiku od vedlejšího stolu ukradla poloprázdnou lahev s rumem.

Nicholas si proklestil cestu zmítající se spletí končetin, občas sesklonil, aby se vyhnul některé zbloudilé čepeli, která pročísla vzduch.Hospodský se ani neobtěžoval rvačku krátkým výstřelem ukončit a raději si sám vyskočil na bar, aby se z něho mohl vrhnout po krku nejbližšímu z hostí.

To snad i dehet a peří je civilizovanější než tyhle šarvátky,pomyslel si Nicholas.

Doběhl ke schodišti právě ve chvíli, kdy jeden z  chlapů shodil ze schodů kurtizánu, jež se koulela dolů ve změti sukní. Zachytil ji právě včas a pravděpodobně zachránil před zlomeným vazem.

„Proboha!“ zalapal po dechu, když máváním rozptýlil oblak pudru z paruky.

„Díky, díky!“ líbala děva každý kousek Nicholasovy kůže, kterou neskrývalo oblečení. Rozhodně mu zastoupila cestu. „Nechte měprojít, madam,“ ozval se prosebně Nicholas a snažil se ji jemně odstrčit. Ta ale neustoupila.

„Prosím, madam.“

„Hni sebou, huso!“ zamířila jí Sophia rovnou do obličeje. „Ten má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou a to málo, co mu zbylo, určitě nevyhodí za tebe!“

Po těch slovech ženština ustoupila, s odfrknutím se otočila na patě a odpochodovala přidat se ke rvačce.

„Copak z tebe slíbala poslední zbytky rozumu?“ štěkla Sophia. „Běž! Nebo ti ten chlap uteče.“

Nicholas bral schody po dvou až do druhého patra. S každýmneravidelným nádechem ho pálilo na hrudi. Vzadu v chodbě, kdekončil i ošlapaný koberec, zely otevřené dveře. Nicholas se pustil rovnou k nim. V pokoji se k sobě choulily dvě dívky, jedna tmavovlasáv pletené dece a druhá, která jí něžně poklepávala na záda a mluvilarychlou, téměř nesmyslnou angličtinou.

„Rovnou... na mě... malej... divnej chlapík... s  nožem... a  pak oknem ven...“

„Malý chlapík s nožem?“ zeptal se Nicholas, zatímco Sophiaopakovala: „Ven oknem?“

Holka zamrkala, jako by si teprve teď všimla, že tam nejsou samy. „Ano, malý, takový střízlík, skoro jako dítě. A byl to jeden z těch... jak se jim říká?“

„Z  Dálného východu? Číňan?“ doplnila ji druhá kurtizána. První kývla a otočila se k Nicholasovi, jako by očekávala odměnu. Ale Sophia měla pravdu – měl prázdné kapsy. Po večeři už mu nezbyla ani mince.

Sophia proklouzla dál do pokoje s  Nicholasem v  patách. V místnosti bylo zakouřeno od sfouknutých svíček a ve vzduchu visel puch těžkého květinového parfému. Otevřeným oknem sem pršelo a voda se vsákla jako temné skvrny do koberce.

Sophia sebrala z  okenního rámu kus utržené látky, a  zatímco si ho pozorně prohlížela, vyklonil se Nicholas z okna a sledovalpromočené ulice v naději, že někde spatří zákmit pohybu. Přehodil nohu přes římsu, prolezl oknem, seskočil na střechu verandy a z ní konečně dolů na zem. Sophia ho následovala s těžkým bouchnutím a zaklením.

Nicholas vyrazil vpřed a dlaní si chránil oči před bičujícímtropickým deštěm. Voda crčela mezi hlínou a dlažebními kostkamia odnášela na jednu krátkou noc všechnu špínu ostrova pryč z města.

Zloděj byl ale nenávratně pryč a s ním i dopis od Rose.

„Cartere!“ zůstala Sophia stát jako přimražená. Mohutný stínopírající se o barevnou stěnu se najednou změnil v lidskou postavu.

„Co to...“ vypravil ze sebe Nicholas, když poděšeně ucouvl. Linden seděl skrčený u zdi a jeho otevřené oči už jen slepě zíraly do tmy. Kůži měl voskově bledou, jako by mu v těle nezbyla ani kapka krve.Nicholas na něm ale neviděl žádné stopy po ráně. Zdálo se, že ho nikdonestřelil, nebodl ani neuškrtil.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Sophie, když si klekl vedle nehybného těla. Ta jen otočila mrtvole hlavu na stranu, kde jí z ucha prýštilpotůček krve a pokračoval až dolů k čelisti.

„Támhle jsou!“

Nicholas zvedl hlavu k oknu, odkud na ně ochotně ukazovala jedna z lehkých holek. Několik mužů se v tu ránu otočilo a dupalo dolů po schodech za nimi.

„Musíme zmizet,“ hlesl Nicholas.

„Souhlas,“ kývla Sophia a vyrazila první do víru noční bouřky.

SAN FRANCISCO

1906

Tři

E

tta poslepu tápala po samém okraji svých snů, nesená jemnýmkolébáním paměti.

Vlny pod ní se konečně uklidnily a proměnily v pulz, kopírující její vlastní. V tlumeném světle svíček se kolem ní začaly rýsovat šeptající obličeje. Drsné dlaně se dotýkaly její rozbolavělé kůže, a tak se rychle zase stáhla do chladivého hedvábí své stinné mysli, kde hledala jediný zdroj chabého světla – měsíc na půlnocí poskvrněné hladině.

Přišel k ní první jako vždycky od boku lodi. Část jí samotné, která otupělá ztrátou se rozhořela novým světlem a zaplašila bolesti i strachy, až zůstala jen jeho podoba. Příliv se střídal s odlivem, pravidelně,nahoru a dolů s každým krokem, kterým se k sobě blížili.

A najednou byl u ní, svíral ji v náručí a ona mu tiskla obličejk hrubému lnu košile. Vtáhla do nosu vůni moře, rukama opsala křivku jeho zad rozpálenou známým teplem jeho těla. Tady je, tady, už se nemusí obejít bez něho. Jednoduchost toho poznání jí zakořenila v srdcia vykvetla ve všechny možnosti, o kterých zatím jen snila. Drsná mužská tvář se jí otřela o hladké líčko, rty jí pošimraly lalůček ucha, ale Etta z jeho šepotu nic neslyšela, ať ho k sobě tiskla, jak chtěla.

Svět pod jejími víčky se zase proměnil – stíny se stáhly akorát dost na to, aby si všimla tváří okolo a záhybu tunelu metra. Tóny houslínaplnily vzduch a ona poznala, že se pohybují v jejich rytmu ve věčnémkolísavém kruhu dvou srdcí. Myslela na to, jak ho vzala za ruku a hladila každou žílu a šlachu, aby vytvořila z jeho pulzu, svalů a kostí mistrovské dílo. Zdi kolem se třásly a burácely, ale když se Etta zadívala doNicholasovy tváře, pomyslela si: Jen ať si hřímají. Ať se to tu klidně rozpadne.

Nicholas sklonil hlavu a pomalu ustupoval. Snažila se ho chytit za rukáv, za konečky prstů, ale zmizel jako letní vánek a nechal jipřevrácenou a samotnou.

Neopouštěj mě, prosila ho v duchu, když se tíha jejího těla vytratila a ona vklouzla zpět do své kůže, zardělá a vyděšená. Ne, teď ne!

Nicholas na ni se smíchem zavolal: Dobrý den přeji všemprobuzeným duším!

Etta otevřela oči.

Oheň, který jí v poušti spaloval žíly, byl konečně pryč, ale cítila se titěrná a  slabá jako zrnka prachu tancující kolem blikající lampy na nočním stolku. Ležela klidně, dýchala pravidelně a zpoza řaspozorovala pokoj.

V nohou postele seděl na židli s vysokým opěradlem nějaký muž.

Etta polkla, aby potlačila hlasité zalapání po dechu. Z  postele viděla jen jeho temeno pokryté hřívou hustých tmavých vlasů prokvetlou několika stříbrnými pramínky. Muž měl na sobě jednoduchou košili a  tmavé kalhoty, obojí zmačkané spánkem. V  jedné ruce mu spočívala otevřená kniha a mezi prsty se mu proplétala látkauvolněného motýlka. Druhá ruka bezvládně visela podél židle. Hruď sezvedala v pravidelném rytmu spáčova dechu. Její neklid z poznání, že ji ve spánku někdo hlídal, vzápětí uklidnila nevalná pozornost, kterou strážce svému úkolu věnoval.

Vánek z okna se opřel do jejích slz i potu a načechral mužůvrozenutý límec. Okno rámované závěsy z karmínového sametu bylootevřené dokořán.

Etta se pomalinku zvedla, a když jí bolest projela jako nůž odtemene k prstům na nohou, kousla se do rtu, aby z ní nevyšel anihlásek. Očima přelétla místnost, aby se ujistila, že tam kromě ní a jejího strážce není ještě někdo jiný. Když její pohled nikoho nezachytil,zadívala se na pěkný psací stůl přistavený k tapetám s květinovým motivem hned vedle sekretáře, který se jí zdál tak obrovský, že měla Etta pocit, že pokoj někdo postavil kolem něho. Oba kusy nábytku byly vyřezány ze stejného naleštěného dřeva jako postel. Vyřezané listy a šlahouny se ovíjely kolem rohů, spojovaly se a zase rozcházely.

Vězela v moc pěkné zlaté kleci, to se muselo nechat, ale byl nejvyšší čas se sebrat a začít hledat cestu ven.

V  místnosti hořelo několik svíček: na nočním stolku, na psacím stole a  v  nástěnném svícnu u  dveří. Jen díky nim matně rozeznala vlastní obrys v zaprášeném zrcadle nad sekretářem, rozštěpený v půli obrovskou prasklinou táhnoucí se středem skleněné tabule. Kromě toho zrcadlo viselo nakřivo, což Ettině odrazu dodávalo na ještě větším zkreslení.

Panebože.

Etta si protřela oči a se vzrůstajícím překvapení zkoumala svůjobraz. Věděla, že pobyt v  Damašku dodá její bledé pleti barvu, ale teď měla tvář, uši i krk spálený od slunce tak, že se loupaly. Mastné vlasy jí někdo spletl tak, aby jí nepadaly do propadlé tváře plné modřin.Vyadala ještě nemocnější než jen nemocná. Kdyby jí někdo neumyl tvář a paže od prachu, vypadala by, jako by ji někdo táhl za taxíkem poTimes Square. A to hned několikrát.

Nejhorší na tom ale bylo, že jí někdo – zatímco spala – svlékl šaty a místo nich jí natáhl ke kotníkům dlouhou noční košili s ošklivou lila mašlí u krku. Doufala jen, že to byla ta samá osoba, která jí zavázala rameno a umyla ji, jak to nejlépe šlo. I tak se ale při představě, jakzranitelná byla a jak špatně všechno mohlo skončit, roztřásla jako osika.

Protože už déle nemohla ignorovat bodavou bolest, soustředila se na levé rameno a jemně odhrnula látku košile, aby prozkoumalasvědivý obvaz pod ní, který jí kryl paži od ramene až k lokti. Kousla se do rtu, aby zahnala zbytečný poryv slz, který se jí dral do očí, kdyžopatrně loupala z hojící se rány příkrov obvazu.

Pod ním ji přivítal odporný odstín růžové. Nebyl to lesk nové kůže, ale divoký žár popáleniny, pokryté nerovnoměrným puchýřem. Krk se jí nesnesitelně stáhl, a tak se zhluboka nadechla a očima sklouzla zpět k dřímajícímu strážci.

Pryč odsud, Spencerová! Nejdřív uteč, potom mysli.

Jakmile si byla jistá, že se při prvním prudkém pohybu nepozvrací bolestí, zabořila chodidla do zaprášeného orientálního koberce. Když chtěla zkusit, zda ji unesou nohy, zaslechla za zavřenými dveřmiv protilehlé stěně pokoje rychlou kadenci kroků. V pohybu tak prudkém, že se jí zatmělo před očima, klesla na všechny čtyři, aby se skryla zamohutným stínem postele.

„Musíme dostat...“

„Tak mu to zkus říct...“

Hlasy prolétly okolo dveří a zanikly tak rychle, jak se ozvaly. Zbylo z  nich jen jemné bzučení v  uších, které také ustoupilo, aby uvolnilo cestu šumu pokřivených tónů, které sem pronikaly škvírami v podlaze. Cinkání sklenic se snoubilo se štěbetáním napěněným jakošamaňské.

„Na zdraví!“

„Připíjím!“

Najednou Ettiným zmateným srdcem projela čepel strachu.

Zdá se, že starého Ironwooda přece jen všechno štěstí neopustilo.

Nicholas i Sophia ji varovali, že Ironwood má strážce u každé brány. Muže, který na ni mluvil, sice nepoznala, ale bylo to jedno, protože jen jedno jediné slovo z jeho úst jí řeklo, že je v pořádné kaši.

Ale i tuhle myšlenku přehlušil ještě větší strach.

Kde je Nicholas?

Posledních pár vteřin v hrobce jí ulpělo v paměti jen jako střípek. Pamatovala si bolest, krev, Nicholasovu vyděšenou tvář a potom...

Dál už cítila jen, jak se jí neviditelné lano ovíjí kolem pasu a táhne její tělo do sžírající tmy. Etta si pěstmi promnula oči ve snaze tuvzpomínku centimetr po centimetru rozuzlit.

Jsem sirotkem svého času.

Moje časová osa je změněná.

Budoucnost v nenávratnu.

V  hrudi se jí rozhostila dusivá hrůza. Sedělo to. Všechny ty fragmenty odpovídaly tomu, co vyprávěl Nicholas se Sophií. Čas ji vytrhl rovnou ze scény, vlekl ji různými průchody až do styčného roku mezi časovou osou, kterou znala, a tou, jež někdo neodvratně vytvořil.

To proto, že Trny sebraly astroláb? Etta věděla, že neopatrnost mohla časovou osu změnit, ale ne tak moc, aby se z cestovatelů stalibezprizorní sirotci. To už chtělo špetku úmyslu, soustředění a strategii.Krádež astrolábu i fakt, že jí někdo zabránil v jeho zničení, nemohl vést k její situaci, takže v tom muselo vězet něco jiného. Někdo ten astroláb použil. Jiné vysvětlení ji nenapadalo. Trny pomocí astrolábunenapravitelně změnily nějakou historickou událost, a tak tu teď vězelaobkloená Ironwoody, zatímco Nicholas byl někde úplně jinde.

Pod víčky jí vířily barvy a krev tepala v uších v divokém crescendu bolesti a smutku.

Máma.

Ani na ni nemohla pomyslet. Ironwood přísahal, že ji zabije, pokud se Etta nevrátí do daného termínu. Ale... Zhluboka se nadechla. Když už o matce věděla to, co jí dřív zůstávalo skryto, musela doufat, že Rose ještě žila a že už dávno unikla z Ironwoodova zajetí.

Teď je čas, aby se Etta zachovala podobně.

Přinutila se uvolnit ramena, aby volně dýchala tak, jak ji to učila Alice, když ji trápila tréma před koncertem. Úzkost i strach jí teď byly k ničemu, a tak se nadechla, vydechla, znovu nadechla, než je vyhnala z mysli a uvolnila místo lehkým, ladným notám. Byla to jemná, klidná hudba, která plašila stíny svým světlem. The Lark Ascending odVaughana Williamse. Samozřejmě. Alicina oblíbená, kterou jí Etta musela hrát k narozeninám před pouhými několika měsíci. To bylo ještě před koncertem v Metropolitním. Než ji střelili někam k ústům těsně před bránou do průchodu.

Přestaň myslet! Uteč!

Když pomalu vstala, zavrtěl se její strážce na židli, a  upravil tak nevědomky svou pozici. Ze rtů mu uniklo lehké zamručení a  kniha sklouzla až k samému kraji jeho dlaní, takže hrozilo, že brzys bouchnutím spadne na zem. Ani se nepozastavila nad tím, jak podivné bylo, že její hlídač si udělal pohodlí a vyzutý se stočil na židli s knížkou.

To je jedno. Přímo před ní se otevíralo doslova okno příležitosti, a tak musela začít jednat.

Když Etta otevřela okno dokořán, rám zaskřípal v tichém protestu. Vyklonila se ven, aby zhodnotila situaci, ale rychle se zase stáhla zpět dovnitř.

Vysoko na nebi visel měsíc a  osvětloval pobořené zbytky města. Kromě dvou vzdálených luceren tu chybělo pouliční osvětlení, ale i tak si Etta nemohla nevšimnout kopců, které se táhly za okny, křivolakých uliček ztracených pod hromadami cihel a dřeva, jen aby se zaseobjevily spálené a zdevastované.

Ve vzduchu visel pach kouře a soli a neodbytný vítr nesl od vzdálené vodní plochy hustou mlhu. Zdálo se, že město ten čistý, chladivý opar lačně vtahuje do plic. Mrakodrapům chyběly celé kusy a ze zdivatrčela okna jako vykotlané zuby. Občas ale z ruin vykoukly i zbrusu nové stavby s ještě neomítnutými cihlovými zdmi. I když tu hodněprázdných ulic a plácků vyklidili, pořád to Ettě nebezpečně připomínaloválečný Londýn, který navštívila s Nicholasem.

Na chvilku měla pocit, že ví, kde je, ale ten se zase rychle vytratil. I když místo jí unikalo, čas dokázala odhadnout podle nábytku,drahých závěsů a ložního prádla, zkázy kolem i odporné košile proviktoriánské panenky, do které ji nacpali. Hádala, že skončila na koncidevatenáctého století. Nebo snad na začátku dvacátého?

No, řekla si povzbudivě, jediná cesta ven je oknem.

Její pokoj byl ve druhém nebo třetím patře, i když to na strmé ulici těžko odhadovala. Po domě se plazilo složité lešení sahající od střechy až k  zemi. Vystrčila ruku a  hmátla po nejbližším opěrném bodě. Její prsty se bez problémů ovinuly kolem hrubého dřeva, a než mohla začít pochybovat o svém rozhodnutí a pomyslet si, že je to hodně špatnýnáad, přehodila nohy přes římsu a přistála chodidly na nejbližšímdřevěném prkně lešení.

„Tohle je hotové šílenství,“ zamumlala, když opatrně zkoušela, jestli ji dřevo udrží. Kolikrát jako dítě v New Yorku četla zprávyo zhrouceném lešení?

Osmkrát. Přesně osmkrát.

Okamžitě zbledla jako stěna, a  tak musela s  netrpělivě tlukoucím srdcem čekat, než zase najde rovnováhu. Zadržela dech, ruce se jínámahou třásly, ale nakonec se přece jenom svezla z římsy a spočinula jen na dřevěných deskách lešení.

Ani neskříplo.

No vidíš, pomyslela si, dobrá práce. Jen tak dál.

Celé to připomínalo sestup po komplikovaně sestrojeném žebříku, který se občas pod její váhou povážlivě zachvěl. Mezery mezijednotlivými stupínky byly tak široké, že je Etta jen tak tak překlenula, ale s každým krokem nabývala sebedůvěry, která ji neopouštěla, ani když se jí vítr opřel do zad a ona pochopila, že netuší, kam se dát, jakmile sleze na pevnou zem.

Verandová okna v  patře pod ní byla větší a  vystupovala ven do prostoru. Navíc odrážela nebezpečně moc světla na lešení. Etta se plížila vpřed a  zamžourala dovnitř, skrytá pláštěm tmy. Pokud by v  místnosti někdo byl, musela by se držet u kraje lešení, aby si jí nikdo nevšiml. Nejdřív ale chtěla vědět, kdo vlastně v obrovské budově bydlel a proč si ji vzal k sobě.

Místnost s verandovými okny byla větší než ta, ze které právě unikla, orámovaná vznešenými policemi z tmavého dřeva, na kterých se řadila kniha za knihou. U okna stál bytelný psací stůl a u něho křeslos vysokým opěradlem, ale jinak se zdálo, že je opuštěná.

„Tak pojď,“ dodávala si odvahu, „hni sebou, Spencerová!“

Když se kousla do rtu, aby při dopadu nevykřikla bolestí, která jí svírala poraněné rameno, vytryskla kapička krve. Přidržela se trámulešení jako na prolézačce a natáhla prsty na nohou. Když se jimi jen lehce otřela o trám pod sebou, rozechvěl ji strach.

Je to moc daleko. Paže se jí pod váhou těla bolestivě napínaly, když se rozhlížela doprava a doleva, aby našla nejbližší opěrný bod, ke kterému by mohla přeručkovat. Ne, to nemohla zvládnout. Ne, když jí celérameno pálilo jako v jednom ohni a třásla se jako osika.

To nezvládnu. Znovu se zadívala dolů. Tentokrát její zrak padl na nakloněnou ulici. Pomyslela si, jak asi bude vypadat, až se tam rozlácne jako balík bílé průsvitné látky prosáklé krví. Kdyby ale dopadla měkce, jistě by zvládla najít rovnováhu, zachytit se...

Náhlý pohyb za oknem před ní ji vytrhl z  myšlenek. Zpoza skla na ni zírala zmatená tvář. Etta zamrkala a strachy zapomněla i dýchat. Okno se se skřípěním pootevřelo.

„To sis navařila pěknou kaši, holka.“

Když se k ní natáhla dvojice paží, nemyslela, nemluvila, jen kopala. Její pata zasáhla něco tvrdého. „Sakra!“ uslyšela ke svému potěšeníbolestí prosycený hlas.

„To nemuselo být!“ ozval se hlas znovu, tentokrát přitlumený dlaní, která svírala krvácející nos.

Od ramene jí celou levou rukou projela palčivá bolest. Prsty, které ještě před chvílí křečovitě svíraly trám, povolily. Zalapala po dechu a zůstala viset jen na jedné ruce. Zaryla otřepené nehty do dřevaa nohama šátrala po čemkoli, co jí dá oporu dřív, než se pustí úplně.

„Podej mi ruku, nedělej hlouposti,“ nabádal ji mladík v okně. Etta se odtáhla, aby na ni nedosáhl, zatímco muž se vyšvihl k ní na lešení. „Vážně si myslíš, že je lepší zlomit si vaz? Tak toho nechej. Jsemzraněný.“

V tu chvíli se zvedl vítr, nafoukal Ettě vlasy přímo do očí a zvedl lem její košilky.

„Vážně obdivuju tvoje odhodlání, ale asi bys měla vědět, že stačízavolat a v okamžiku se sem slétne roj Trnů. Věř mi, že nebudou nadšení, když se budou muset plahočit dolů jen proto, aby tě sebrali. Kromě toho si myslím, že se ti taky moc umřít nechce, takže ti prostě pomůžu zpět dovnitř a máme vystaráno.“

„Trny?“ zamračila se Etta. Takže ne Ironwoodovi?

Vzduch rozechvěly zvuky, které si Etta nejdřív neuměla zařadit, ale chvění pod rukou už pochopila okamžitě. Celé lešení se ve větrunahnulo na stranu, až to zapraskalo. Něco jí přiskříplo zraněné rameno a letělo k zemi. Ona to následovala.

ČTyři

S

ta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist