načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cestopisné črty z levé a pravé kapsy - Doc. Otto Horský

Cestopisné črty z levé a pravé kapsy

Elektronická kniha: Cestopisné črty z levé a pravé kapsy
Autor:

Cestopisné črty z levé a pravé kapsy. Proč asi tento název knihy? Je to jen náhodný výmysl nebo smysluplný záměr? První pokusy autora knihy o psaní cestopisných zápisků se datují do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 230
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cestopisné črty z levé a pravé kapsy. Proč asi tento název knihy? Je to jen náhodný výmysl nebo smysluplný záměr? První pokusy autora knihy o psaní cestopisných zápisků se datují do roku 1961, kdy uveřejnil několik článků v místních novinách Rozkvět Novojicka. Byl to popis jeho návštěvy ostrova Západních Slovanů, Rujany a ostrova Hiddensee v Baltském moři. Bylo to svědectví jeho prvního „výletu“ do zahraničí, tehdy ještě s partnerkou, později manželkou Olgou. V letech 1961 až 1976, až do jejího předčasného skonu, společně absolvovali ještě mnoho zahraničních cest, z nichž některé jsou zaznamenány v samostatných knihách autora, jiné dosud jen v rukopisných poznámkách, některé v této knize. Mezi ně patří črta z návštěvy muzea inkvizice v Limě v roce 1975 a neuvěřitelné zážitky geologa, loretánce Manuela Córdovy – Ríose, který byl zajat Indiány v peruánské džungli a po více než desetiletém zajetí se mu podařilo uprchnout. To je tedy obsahem první části knihy s názvem „Cestopisné črty z levé kapsy“. „Cestopisné črty z pravé kapsy“ jsou již pozdějšího data. Protože v posledních dvou desetiletích minulého století autor knihy působil většinou v zahraničí a tyto zkušenosti a zážitky již popsal v samostatných knihách, v předkládané knize uvedené črty jsou zajímavými zážitky z jeho krátkých služebních cest v novém tisíciletí. Protože je geolog, ale i znalec některých jiných oborů, nejedná se v této knize jen o běžný cestovatelský popis navštívených zemí či lokalit, ale i o osobní postřehy a poznatky z návštěvy Velikonočního ostrova, kde se vyjadřuje k záhadě částečně pohřbených a po svazích posouvaných soch Moai, z návštěvy leprosária a Hemingwayova muzea na Kubě, z návštěvy Yucatanského poloostrova v Mexiku, kde se zabývá i otázkou zániku mayské kultury a vyjadřuje se k otázce konce světa dle mayského kalendáře. Velmi zajímavé jsou jeho postřehy z odborné návštěvy gigantického hydroenergetického díla Itaipú na řece Paraná v Brazílii a v Paraguay a z magických vodopádů Iguazú na řece Iguazú v Argentině. Jeho vyprávění o zvláštních zážitcích při návštěvě indiánské misie San Ignacio Mini v Argentině či z jeho humanitární mise při cestě do Gomelu v Bělorusku zní pochybovačně, ale jsou pravdivé. Autor zahrnul do této části knihy i osobní vyznání k cestovatelům Hanzelky a Zikmunda a složitou cestu vedoucí k udělení státního ocenění cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše peruánskou vládou. Kniha obsahuje u některých kapitol i vybrané pasáže z cestopisných zápisků jeho kolegy, geofyzika, docenta RNDr. Pavla Bláhy, DrSc a kapitolu světově uznávané dermatoložky MUDr. Hany Zelenkové, CSc, členky prestižního klubu H+Z, „Rok 2009 na cestách“, s níž autor knihy v posledním desetiletí absolvoval mnoho odborných zahraničních cest. Kniha je doplněna autorovou bibliografií a anotacemi jeho knih s cestovatelskou tematikou.

Zařazeno v kategoriích
Doc. Otto Horský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Otto Horský

CESTOPISNÉ ČRTY Z LEVÉ

A PRAVÉ KAPSY



Cestopisné črty z levé a pravé kapsy

Text © Otto Horský

www.horsky.estranky.cz

Grafická úprava a obálka © Otto Horský

© Z cestovního deníku Pavla Bláhy

© Z cestovního deníku Hany Zelenkové

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-41-8 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Foto na obalu:

© Autor knihy na vysoké štěrkové terase nad mořem na

nábřeží města Limy v Peru v roce 1976. Foto Olga Horská.


3

PŘEDMLUVA

Celý můj život byl tak složitý, že některé jeho etapy jsem muselza

znamenat v samostatných knihách. Každá tato etapa byla zcela odlišná od

těch předchozích a znamenala ucelenou kapitolu mého života, jeden lidský

život. Tak to opravdu cítím. V předchozích knihách jsem popsal svádob

rodružství v Egyptě, studijní pobyt ve Španělsku, odbornou adiplomatic

kou činnost v Peru, osmiletou poradenskou činnost v mém oboru na Kubě.

Tři roky mého působení ve Španělsku ve funkci ředitele akciovéspoleč

nosti podnikající v zahraničním obchodě a v geologii by rozhodně také

stály za publikování a snad se o to ještě pokusím.

V Cestopisných črtech uvádím zkušenosti a zážitky z mnoha jiných

zemí, které jsem navštívil. Protože mé první cesty po dokončení studií

byly velmi skromné a za vlastní finance a také proto, že hodně nádherných

zážitků smazal zub času, obsahem knihy jsou zejména moje postřehy apo

znatky ze zahraničních cest realizovaných od začátku třetího tisíciletí.

Cestopisné črty z levé a pravé kapsy. Proč asi tento název knihy? Je to

jen náhodný výmysl nebo smysluplný záměr? První moje pokusy o psaní

cestopisných zápisků se datují do roku 1961, kdy jsem uveřejnil několik

článků v místních novinách Rozkvět Novojicka. Byl to popis návštěvy

ostrova Západních Slovanů, Rujany a ostrova Hiddensee. Bez vyjádření

vlastního prožitku, pocitů, jak to i dnes dělá řada rádoby cestovatelů a pro

čtenáře je to nezáživné, unavující. Ale bylo to svědectví mého prvního

„výletu“ do zahraničí, tehdy ještě s partnerkou, později manželkou Olgou.

Od té doby jsme oba zaznamenávali všechny naše společné cesty, které

někdy byly, jindy nebyly publikovány. Jedná se v nich o autentickézápis

ky, nijak nepřikrášlované, jen občas doplňované o nové vlastní poznatky

a prožitky. Tak třeba Rujanu jsem později znovu navštívil i v následujících

letech, abych se seznámil s obrovskými problémy degradace a řícenístr

mých břehů ostrova v důsledku břehové abraze a sesuvů, neboť touto

problematikou jsem se začal zabývat. Proto jsem tuto kapitolu o nové

zkušenosti obohatil. S manželkou Olgou jsem ještě absolvoval dvouletý

pobyt v Peru, proto jsem zařadil do první části knihy i kapitolu z návštěvy

muzea inkvizice v roce 1975 a vyprávění loretánce Manuela Córdovy –


4

Ríose. Tato etapa mého cílevědomého poznávání světa skončila po dlouhé

nemoci smrtí mé manželky v roce 1976. To je tedy první část mé knihy,

Cestopisné črty z levé kapsy.

První část mých cestopisných črtů proto věnuji památce mé první

ženy Olgy Horské. Po společné návštěvě Rujany a Hiddensee následovaly

krátké cesty do „povolených“ zemí bývalého východního bloku, doBulharska, Rumunska, Polska, Maďarska, NDR, ale i do Sovětského svazu,

do Moskvy, Arménie, Kyjeva. Tyto společné cesty jsou zatím zachyceny

pouze v rukopisných poznámkách. Ty důležitější a dá se řícidlouhodobějšího charakteru, jsou zpracovány samostatně v mých knihách „Peruánské

postřehy“, „Buenos días Espaňa“, a „Křivolaké cesty osudu“. Z téhož

období je ještě kniha „Nosičem vody v Egyptě“, kde jsem byl více než

měsíc na budovatelském táboře mládeže v Káhiře, zatímco moje žena

Olga byla důvodů prohloubení znalostí angličtiny na podobné akci

v Anglii v Birminghamu.

Cestopisné črty z pravé kapsy jsou již pozdějšího data. Jejich nedílnou součástí je kniha „Osm roků na Kubě“, pojednávající o mém expertním působení v roli hlavního poradce na kubánském ministerstvu stavebnictví a následně v roli vedoucího československé expedice při inženýrskogeologickém průzkumu pro přečerpávací elektrárnu v pohoří Escambray. V předkládané knize uvedené črty jsou zajímavými zážitky z mýchkrátkých služebních cest, většinou realizovaných s Prim. MUDr. HanouZelenkovou, CSc, exprezidentkou Evropské společnosti estetickédermatologie (ESCAD), prezidentkou Slovenské společnosti estetické dermatologie a kosmetiky (SSEDK), světově uznávanou odbornicí v dermatologii,estetické dermatologii a venerologii, jednou z největších cestovatelek, které znám. Dále s docentem RNDr. Pavlem Bláhou, DrSc, světově uznávaným geofyzikem a mým blízkým spolupracovníkem již od šedesátých letminulého století, s nímž jsem absolvoval celou řadu zahraničních pracovních expedic a krátkodobých expertních aktivit. Jim dvěma připisuji druhou část cestopisných črtů.

S mojí manželkou, JUDr. Marií Brunclíkovou, jsem navštívil v posledních více než dvaceti letech celou řadu dalších zemí, mezi jinými Mexiko, Dominikánskou republiku, Arubu, Tenerife, Baleáry, Francii, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Řecko, Turecko, Jugoslávii, Monako,

5

Andoru a zejména Španělsko, kde jsem v letech 1991 až 1994 pracoval a

které se stalo od té doby hlavním předmětem mého zájmu, ať již z důvodů

pracovních, nebo jako nádherná a mnohotvárná země s milými apřátel

skými lidmi. Manželce Marii patří poděkování za obětavost a trpělivost,

s jakou snáší a podporuje moje zahraniční cesty a aktivity.

Profesor San Miguel Arribas, vedoucí katedry geologie na Barcelonské univerzitě,

stál v roce 1967 u samých počátků mých zahraničních cest a aktivit. Na moje

pozvání se zúčastnil Světového geologického kongresu v Praze, který se bohužel

konal 21 srpna 1968, kdy došlo k agresi vojsk Varšavské smlouvy doČeskosloven

ska. Viděli jsme se spolu jen několik desítek minut, protože zahraniční účastníci

kongresu byli převezeni autobusy ihned dopoledne do Vídně. Znovu navštívil na

moje pozvání Československo v roce 1969 a uspořádal jsem pro něj odbornou

geologickou exkurzi po zajímavých lokalitách. Moje poslední setkání s ním se

uskutečnilo na pláži v Castelldefels u Barcelony v roce 1993.

6

Karikatura Otty Horského podle kubánského malíře Reného. 1986.

7

ÚVOD

Je to až s podivem, co vše se může přihodit za jeden jediný lidský

život. Když jsem se narodil, po ulicích ještě jezdily koňské povozy a jen

sem tam nějaké náhodné auto. Z počátku jsme neměli ani rádio, o televizi

nebylo ani ponětí, letecká doprava byla teprve v plenkách. Vybavenído

mácností nějakými přístroji, které usnadňují práci, o tom většinou nebylo

ani ponětí. Brambory jsme na zimu uskladňovali do díry v zemi, mrkev do

vlhkého písku, maso do octem politého hadříku, o ledničkách čimraznič

kách nebylo v běžné populaci ani potuchy. Rád vzpomínám, jak na jaře

vysekávali dělníci ledové kry na rybníce a ty prodávali do hospod arestau

rací, aby měli hospodští čím chladit ve sklepeních nápoje a potraviny.

A dnes? Nové technologie, počítače, mobilní telefony, internet. Tablety,

s nimiž umějí zacházet již tříleté děti. Z mého pohledu jsem se narodil ve

středověku a přešel rovnýma nohama do novověku. Myslím by bylovhod

né, aby dosud vžité dělení na středověk a novověk bylo přehodnoceno.

Vždyť to, co se v rozvoji vědy a techniky událo v posledních čtyřiceti

letech, to je více, než za celá předchozí staletí.

Proč to úvodem cestopisných črtů uvádím? To proto, abych nějak

zasadil do souvislostí obě části knihy. Ta první, črty z levé kapsy, jaksi

ještě patří do poststředověku. Svět se teprve vzpamatovává z druhésvěto

vé války, u nás vítězí po únoru 1948 komunistická strana a jedna

z nejúspěšnějších demokratických zemí v meziobdobí mezi světovými

válkami, se dostává do izolace. Začínají se rozevírat nůžky meziekono

mickým rozvojem svobodně se rozvíjejících západních zemí a zemívý

chodních, ovládaných bývalým Sovětským svazem. S tím pak přímosou

visely i možnosti normálních lidí vycestovat a poznávat na vlastní oči ten

západní svět a jeho rychle se rozvíjející nové technologie. Naše poznávání

světa se většinou týkalo jen Bulharska, Rumunska, Německédemokratic

ké republiky, Polska, cestování do SSSR již bylo poněkudkomplikovaněj

ší, neboť byly přesně vymezeny trasy, kam bylo možno a kam ne sepodí

vat. Odbočení z trasy bylo postižitelné. Cestovat do bývalé Jugoslávie

samostatně nebylo možné bez devizového příslibu z nějaké banky. Bylo

nutno prokázat, že máte dináry nebo západní měnu. Teprve ke koncišede

sátých let, někdy kolem roku 1966 se začalo blýskat na časy a bylo možno vycestovat i do některé ze západních zemí. Díky těmto okolnostem se mi podařilo i s manželkou vycestovat na pozvání od profesora San Miguela Arribase na stáž na barcelonskou univerzitu do Španělska.

Přišlo pražské jaro roku 1968 a s ním naděje, že vše se v lepší obrátí.

Bohužel, po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, sevelmi rychle vrátilo vše do starých kolejí a opět bylo velmi ztíženo cestování

do západních zemí. Musím k tomu ještě dodat, že všechny cesty zapoznáním, z nichž jen některé z nich jsou uvedeny v první části knihy, byly

realizovány na vlastní náklady, s velmi skromnou režií a s cílem získávat

takto zkušenosti pro moji vysněnou odbornou dráhu zahraničního experta

v oboru inženýrské geologie. Bylo mi jasné, že tato první etapa poznávání

světa porážkou pražského jara skončila a je třeba nerezignovat, i v této

nové situaci dále prohlubovat jazykové a všestranné znalosti a zejména

dosáhnout té nejvyšší možné odborné úrovně v oboru inženýrské geologie.

To jest, stát se pro tuto činnost ve světě žádaným.

Myslím si, že jsem měl v odborném, ale i jiném konání mimořádné štěstí. Zatímco náročné vodní a civilní stavby, k nimž jsem se dostal již v mladém věku jako hlavní a zodpovědný řešitel a výzkumník, by se vtehdejším západním světě staly předmětem konkurenčního boje těchnejlepších a nejvlivnějších odborníků a firem o jejich získání, u nás je nikdo dělat nechtěl, neboť z toho nebyly žádné peníze ani výhody, ale jen velká dřina, zodpovědnost a sebeobětování. Když se naše vláda rozhodla, že se bude stavět dálnice z Prahy do Brna, na její moravský úsek se nenašel žádný obětní beránek. Nebyly zkušenosti z geotechnického průzkumu dálničních staveb. Starší a zkušenější kolegové z oboru si nechtěli pálit prsty a kazit si touto náročnou prací život. Tak jsem po tom s odhodláním „skočil“ a jen s několika roky získaných zkušeností vedl od roku 1965 do roku 1967 průzkumné práce pro moravský úsek dálnice. Oponentura mé závěrečné zprávy po dvou letech inženýrsko-geologického průzkumu vyzněla v můj prospěch, což znamenalo pro mě zvýšení odborné prestiže.

V roce 1967 nastaly velké problémy s Oravskou přehradou naseverozápadním Slovensku. Při projektování a výstavbě této nádherné přehrady, svojí rozlohou vodní plochy připomínající moře, projektanti podcenili zhodnocení, jak se budou chovat břehy a svahy po napuštění nádrže, kdy

9

budou vystaveny značnému vlnobití, vodní abrazi a erozi, hlubokému

promrzání a dalším nepříznivým vlivům. A skutečně, v roce 1967, tedy po

čtrnácti letech provozu přehrady, devastované břehy na některých místech

ustoupily v důsledku působení uvedených vlivů o desítky metrů a došlo k

výraznému rozvoji sesouvání přilehlých svahů do nádrže. Nejvíce byl

ohrožen hotel Goral, kde bylo třeba zajistit bezproblémový a bezpečný

provoz a to ihned, bez jakýchkoliv průtahů. V souvislosti s řešením tohoto

úkolu bylo rozhodnuto zajistit stabilitu i dalších objektů, a to rekreační

chaty ČSAD, přístavu, kostela a hřbitova v Ústie nad Priehradou aněkoli

ka dalších menších staveb. Od tohoto velmi náročného úkolu dávalivšich

ni ruce pryč. Nebyly zkušenosti s řešením podobných případů, nejen u nás,

ale ani v zahraničí. Na základě výsledků inženýrsko-geologického prů

zkumu měla být navržena sanace a objekty měly být zachráněny. Kdyby se

to nepovedlo, pro dotyčného by nastaly kruté časy. V uvedené době se

někdy mohl podobný neúspěch považovat za provokaci či dokoncesabo

táž a zavíralo se i do vězení. Nebyl by to první případ. Protože „obětního

beránka“ nenašli na Slovensku a nepochodili ani v České republice, tak

jsem opět tohoto velmi náročného úkolu ujal. Práce to byla náročná, ale i

nádherná. Úkol se postupně rozrostl na studium břehů v obvodu celé vodní

nádrže, což bylo 90 kilometrů břehové linie. K práci mi byla přidělena

motorová loď Bernolák i s kapitánem, což mi umožnilo pořízenífantastic

ké a zcela ojedinělé fotografické dokumentace devastovaných oblastí

přímo z lodi. Následná sanace svahů u ohrožených staveb a nejvíceposti

žených úseků břehů dle mého návrhu byla úspěšná a tato problematika se

mi stala na další roky koníčkem. V roce 1968 navštívili v rámcipředkon

gresové exkurse Světového geologického kongresu v Praze Oravskou

přehradu nejlepší světoví odborníci z USA, Německa, Francie, Anglie a

dalších zemí. Všichni tyto moje práce hodnotili jako průkopnické, neboť

touto problematikou se dosud málokdo v západním světě zabýval.

Když se projekt našeho největšího vodního díla, Dalešická přehrada

spřažená s přečerpávací vodní elektrárnou, potřebnou pro provoz atomové

elektrárny v Dukovanech, dostaly po deseti letech inženýrsko

geologického průzkumu a projekčních prací do potíží a koncepčníchneu

jasněností, byl jsem pověřen v roce 1969 vedením inženýrsko-geo

logického průzkumu pro toto komplexní dílo. Úkol to byl nemalý, neboť

10

Vlnobitím a dalšími vlivy devastované přístaviště lodí na Oravské přehradě

v severozápadním Slovensku. Foto Otto Horský, 1991.

Sanace břehové linie kamenným záhozem jako opatření proti vlnobití. Stav 1996.

11

Výstavba sypané zemní hráze v Dalešicích. Stav roce 1972. Foto Otto Horský.

Výstavba sypané zemní hráze v Dalešicích. Stav roce 1973. Foto Otto Horský

12

jsem musel ve velmi krátké době prostudovat všechny materiály dosud

realizovaných průzkumných a výzkumných prací a reagovat velmi pružně,

neboť práce na lokalitě nebyly zastaveny, ale v plném rozsahu probíhaly.

Ve velmi krátké době se mi podařilo prokázat, že při stávajícímprojekč

ním řešení, s betonovou klenbovou přehradou vysokou sto metrů a shyd

rocentrálou založenou do hloubky čtyřiceti metrů v údolí přímo pod hrází,

by hrozilo nebezpečí sesutí pravého svahu do výlomu. Doporučil jsem

proto průzkumné práce orientovat na jiný typ přehradní hráze, na hráz

sypanou z místních materiálů, jejíž koncepce nebude vyžadovat takhlubo

ké výlomy v údolí. Výsledky této mé tříleté práce byly přeloženy dorušti

ny a v roce 1972 předloženy k oponentuře nejlepších sovětskýchodborní

ků v Moskvě. Více než měsíční oponentury jsem se osobně zúčastnil.

Musel jsem obhajovat svoji práci a zejména důvody, které mě vedly k

zamítnutí koncepce klenbové betonové hráze a obhájit novou koncepci

sypané gravitační hráze. Oponentura vyzněla v můj prospěch s výsledným

hodnocením, že tak dobrý inženýrsko-geologický průzkum nemají ani pro

272 metrů vysokou betonovou klenbovou hráz na řece Inguri v Gruzii,

která byla ve výstavbě a patří dnes mezi nejvyšší přehradní hráze světa.

Přehrada Dalešice v mnou navržené variantě sypané zemní hráze byla v

roce 1978 úspěšně uvedena do provozu a její provoz je bezproblémový.

Hlavním posláním tohoto vodního díla je zajištění technologické vody pro

jadernou elektrárnu v Dukovanech a výroba špičkové elektrické energie.

Společně s níže ležící vodní nádrží Mohelno tvoří energetický komplex

přečerpávací vodní elektrárny s výkonem 4 x 120 MW. Hráz dalešické

přehrady je nejvyšší sypanou zemní hrází v České republice a druhou

nejvyšší v Evropě.

Přehradou ve Slezské Hartě v Jeseníkách jsem se zabýval jako hlavní

řešitel střídavě po mnoho roků. Stavba byla úspěšně dokončena v roce

1997 a v tomtéž roce uvedena do provozu. Je hodnocena jako přehrada v

nejsložitějších geologických podmínkách v naší republice a snad i vEvro

pě. A to proto, že původní řečiště řeky Moravice bylo na sklonku třetihor

zalito lávou po výbuchu sopky Velký Roudný. Řeka byla lávovýmprou

dem vytlačena a musela si najít nové koryto. Postupně se zahloubila o 50

metrů níže, než bylo koryto původní a vytvořila nové údolí. Připrojekto

vané výšce přehradní hráze 65 metrů hrozilo nebezpečí, že voda z nádrže bude prosakovat přes pravý hřbet do původního výše ležícího lávouzalitého koryta, které je vyplněno silně propustnými štěrky. Tento problém možných úniků vody z nádrže byl vyřešen zavazovací těsnící podzemní stěnou a injektáží a vodní nádrž funguje bez problémů.

Když nikdo v Čechách nechtěl v roce 1972 řešit geologickou ageotechnickou problematiku projektu přehrady na řece Kamenici v Josefově dole u Jablonce nad Nisou, opět jsem se tohoto úkolu ujal. Vodní dílo bylo úspěšně vybudováno a v roce 1982 byl zahájen zkušební provoz. Mám radost, že jsem se pod tímto zdařilým vodním dílem také podepsal.

V roce 1974 dostala naše vláda na tu dobu neobvyklý nápad.Rozhodla se zřídit při našem velvyslanectví v Limě v Peru technickou kancelář, která bude bezplatně poskytovat odborné a vědecké služby na nejvyšší možné technické úrovni s cílem získávání kontraktů a pověřila mě jejím řízením. Tato myšlenka se ukázala jako velice efektivní způsob získávání důvěry klientů, neboť když se ukázalo, že problematice zájmu peruánské strany českoslovenští odborníci nejen rozumí, ale jsou připravení velmi náročné akce i realizovat, vždy jsme měli větší šance uspět ve velkémezinárodní konkurenci. Zejména v oblasti vodního stavitelství a energetiky se podařilo vyhrát několik konkurzů. Realizovali jsme například projekt rozšíření hydroenergetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu, projekt podzemní hydrocentrály Mantaro Restitución, projekt sanaceskalního sesuvu na řece Mantaro v místě přehradní hráze a další akce. I když působení v Peru mělo pro mě tragický dopad, neboť v roce 1976 mizemřela po těžké nemoci manželka Olga, činnost technické kanceláře byla velmi úspěšná a pozitivní výsledky její práce se projevují v dalšíchaktivitách dodnes. Vzhledem ke smrti mé manželky, aktivní odbornou činnost v Peru jsem ukončil a pokračoval v práci doma jako vedoucí geologického odboru Geotestu Brno.

Z uvedených dosavadních aktivit a po získaných odbornýchzkušenostech z Peru byl již jen krůček k tomu, abych byl vyslán v roce 1978 jako hlavní poradce pro inženýrskou geologii a geotechniku na kubánskéMinisterstvo stavebnictví. Z této pozice jsem navštívil, konzultoval čioponoval většinu významných inženýrských staveb v zemi a ty nejsložitější i odborně řídil a jako hlavní řešitel vyhodnocoval. Současně, vzhledem k získaným zkušenostem s řízením pracovních kolektivů v Peru, jsem byl

14

pověřen koordinací prací našich expertů pracujících na Kubě vestavebnic

tví. Moje poradenská činnost na Kubě trvala čtyři roky, až do roku 1982.

Mimo jiné ale také sestávala z odborné výchovy kubánských pracovníků

v oboru a z přednáškové a publikační činnosti.

Ani po návratu, kdy jsem pokračoval po dva roky v průzkumných

pracích pro projekt přehrady ve Slezské Hartě a vedl detašovanépracoviš

tě Geotestu v Ostravě, mi nebylo dopřáno klidu. Opět jsem byl na žádost

kubánské strany vyslán v roce 1984 na Kubu, abych řídil práce pro projekt

jejich největší stavby století – přečerpávací vodní elektrárnu v centrální

části Kuby v pohoří Escambray. I když Dalešice považuji za jednu z mých

nejnáročnějších staveb, průzkumné práce pro tuto přečerpávací vodní

elektrárnu na Kubě se staly mým životním dílem. Trvaly s maloupřestáv

kou šest let a já sám jsem strávil přímo v terénu v čele této stavby poslední

a rozhodující čtyři roky. Ale to jsme již přestali v roce 1990 s Kubouka

marádit, naše práce byly zastaveny a mohl jsem uplatnit své získanézku

šenosti jako generální ředitel akciové společnosti „Vodni Espaňola“ ve

Španělsku, později i jako společník geologické a geotechnické firmy

„Geoinza, S.L.“ v Madridu. Moje činnost ve Španělsku trvala od roku

1991 do roku 1994. Znamenala pro mě nejen získání zkušeností s řízením

mezinárodní akciové společnosti, ale i přínos odborný, neboť pod mým

odborným dozorem a vedením jsme realizovali s českými podniky více

než čtyřicet akcí, mezi jinými geofyzikální průzkum pro trasu metra

Moncloya – Príncipe Pío v Madridu, pro tunel Calatayud pro vlakvyso

kých rychlostí, pro několik přehrad a jiných vodních staveb, pro trasu 42

km dlouhého tunelu Guadiaro – Majaceite pro derivaci vod z jednoho

povodí do druhého, ale i geotechnický dozor při výstavbě přehrady Val u

Tarrazony. Se společností Geoinza jsme realizovali mimo jiné spolu se

Zakládáním staveb Praha kanalizaci řeky Segura ve středu města Orihuely

v Andalusii, kde jakýkoliv nevhodný stavební zásah mohl znamenatohro

žení stability významných historických budov v blízkosti řeky. Dvěpřed

chozí stavební firmy, jedna italská, druhá španělská, to nezvládly, kontrakt

jim byl zrušen a stavební práce zastaveny. Vyhráli jsme nově vypsaný

konkurz na realizaci stavby. Tato se stala vizitkou dobré práce českých

odborníků a dodnes je naší chloubou, kterou každý návštěvník nádherného

města Orihuela, bohatého na složitou historii, může spatřit na vlastní oči.

15

Stavební práce, realizované Zakládáním staveb Praha a Geoinzou, S.L. přikanali

zaci řeky Segura v Orihuele. Foto Otto Horský 1993.

Pohled na budovanou kanalizaci řeky Segura v historické části města. Stěnykaná

lu byly založeny těsně pod budovami moderní metodou tryskové injektáže – Jet

Grouting, která nevyvolává vibrace, ohrožující stabilitu budov. Otto Horský 1993.

16

Kanalizace řeky Segura, stav v roce 1993 a v roce 1996. Foto Otto Horský.

Kanalizovaná řeka Segura v Orihuele je vizitkou vysoké úrovně českýchodborní

ků. Vyústění kanálu do splavu a dále do řeky. Foto Otto Horský 1999.

17

Geotechnický dozor při provádění vodních tlakových zkoušek propustnosti při

výstavbě přehrady Val u Tarrazony, provincie Zarragoza. Foto Otto Horský, 1993.

Přehrada Val ve výstavbě. Pohled na stavební dvůr a tříděné konstrukční materiály

pro výrobu betonové směsi. Foto Otto Horský 1996.

18

Studie kontaminace zemin znečištěných ropnými produkty a návrh dekontaminace

v oblasti rafinerie v Santa Cruz na Tenerife realizoval Geotest Brno ve spolupráci

s Geoinzou, S.L. Foto Otto Horský 1994.

Provádění injekčních prací na přehradě Guiamets-Falset na řece Asmat vprovin

cii Tarragona s cílem snížení průsaků pod hrází. Foto Otto Horský, 1996.

19

V roce 1994 jsem se vrátil domů, abych se mohl věnovat rodině a

podnikání jako fyzická osoba v mém oboru a v zahraničním obchodě. To

všechno dosavadní líčení vypadá, že jsem během své profesionálníčinnos

ti jen pracoval a vhodné podmínky k práci mi vytvářeli moji nejbližší,

kteří tím trpěli. Tak tomu ale nikdy nebylo. Vždy jsem se snažil skloubit

práci s bohatým a mnohotvarým životem a myslím, že se mi to podařilo.

Jistě, svůj život jsem musel podřizovat práci, kterou jsem miloval a miluji.

Vlastně jsem šel v mém oboru inženýrské geologie od jedné velké akce

k další, náročnější, ve zcela jiných přírodních, zejména geologických

podmínkách, případně i v jiné zemi s jinými klimatickými podmínkami.

Dokázal jsem vždy skloubit dohromady účelné s dobrým. Na žádnou etapu

mého života nemohu vzpomínat ve zlém. I těžké situace nás během života

potkávají, je to jeho přirozená součást, která nás zoceluje. Od dětských let

jsem snil o indiánech a postupně se stával i propagátorem jejich způsobu

života.To jsem ještě netušil, že se mi tyto sny naplní a budu žít v Peru

mezi opravdovými indiány po celé dva roky.

Vždy jsem toužil po dalekých cestách plných dobrodružství acílevě

domě jsem se na ně připravoval. Jak teoreticky, tak později i prakticky.

Všechny vydělané peníze jsme spolu s mojí první ženou Olgouinvestova

li do poznávání okolního světa a hodně prostředků a sil jsme věnovali

dalšímu vzdělávání, nejen ve svých oborech činnosti, ale zejménajazyko

vé přípravě. Ihned po ukončení vysoké školy jsme začali oba studovat

španělštinu, Olga navíc angličtinu, já němčinu. Naše první cesty, i když

většinou s cestovními kancelářemi nebo s turistickým oddílem, byly vždy

kulturně-historickým obohacením a přispěly k prohloubení jazykových

znalostí. Z některých cest do zahraničí jsem i odborně vytěžil, neboť vždy,

když to bylo možno, jsem navštívil zejména vodohospodářské stavby a

seznamoval se s odborníky v mé profesi, s nimiž jsem potom udržoval

kontakt a s některými jej udržuji dodnes. Zejména o návštěvách přehrad

v zahraničí jsem formou cestovních zpráv a publikací seznamovalodbor

nou veřejnost s mými získanými poznatky a formou přednášek apopulár

ně vědeckých článků i čtenářskou obec.

Trvalo mi dlouhých 14 let systematické přípravy, než se naplnil můj

sen, ale i sen mé manželky Olgy, abych pracoval jako expert v zahraničí.

Byl jsem vybrán či navržen do různých zemí opakovaně několikrát,do

20

konce i jako expert OSN. Připravil jsem i několik nabídkových projektů,

zejména do zemí Latinské Ameriky, například do Peru, Ekvádoru aBolí

vie. Vždy však vstoupily do toho jiné závažnější úkoly v Československu.

Vcelku chápu, že moji kolegové se nato již dívali pesimisticky a divili se,

proč studuji cizí jazyky a proč investuji tolik peněz do účelovéhocestová

ní za poznáváním světa a za rozšířením odborných znalostí. Stejně je to na

nic, tvrdili. Nikdy se mi nic nepovede, kladu si nesmyslné cíle. Na takové

připomínky jsem však nereagoval a šel dál svojí cestou.

V roce 1974, tedy po čtrnáctiletém úsilí, jsem byl navržen a schválen

do funkce vedoucího technické kanceláře do Peru a navíc i do funkce

diplomatické. Od té doby tvrdím, že lidé si nesou svůj osud, ale musí mu

neúnavně a systematicky připravovat cestu. Nesmí klesat na mysli a nesmí

to vzdát. A jak jsem se naučil jako vlče ve skautu: “ Buď vždy připraven!“

O to se snažím dodnes. Jsem stále připraven.

Dvouletý pobyt v Peru byl nepřetržitým řetězem pracovního úsilí,

které velmi rychle přineslo své plody. Ale byl i řetězem dosudnepozna

ných dobrodružství, o nichž jsem napsal knihu Peruánské postřehy, př i

pravil a napsal scénáře pro televizní filmy Peruánské postřehy aGeologo

vé z Mantara a participoval na scénáři filmu Člověk proti horám. Relací v

rozhlase jsem měl na toto téma bezpočet nejen v minulosti, ale vracím se k

nim i dnes, zejména v pořadu Apetit. Pobyt v Peru však znamenal i kalich

hořkosti ze ztráty mé milované ženy Olgy. Zemřela po dlouhém boji s

rakovinou v roce 1976. Její touha po zahraničních zemích a po naplnění

společenského postavení se završila předčasně. Měla pouhých 35 let.

Ještě za života Olgy jsem začátkem roku 1976 připravil propagační a

komerční cestu přes kontinent Latinské Ameriky, po stopách cestovatelů

Zikmunda a Hanzelky. Náš tým byl ve složení: Otto Horský, geolog a

vedoucí expedice, Jiří Vrožina - kameraman, Milan Švihálek – zpravodaj a

publicista, oba z Československé televize v Ostravě, dále Jaromír Musial –

novinář a zpravodaj čs.rozhlasu. Prostřednictvím našich podnikůzahranič

ního obchodu jsem se obrátil na naše zastupitelské úřady ve všech zemích

Latinské Ameriky po trase námi plánované cesty a spolu s nimi jsemvy

pracoval přesný plán a scénář. To jest, které země navštívíme, v jakém

pořadí, které stavby a projekty nafilmujeme a o nich napíšeme a budeme je

propagovat ve světě a po návratu domů i v televizi, rozhlase a dalších mediálních prostředcích. Konkrétní plánovaná místa a scénáře jsem potom projednal s podniky zahraničního obchodu, abych od nich získal finanční prostředky na realizaci cesty. Tak se mi podařilo získat podporu odPolytechny, Exica, Strojexportu, Pragoinvestu, ČKD, dále od Geotestu Brno a Stavební geologie Praha. Celkem bylo přislíbeno 60 tisíc dolarů, což by v té době stačilo na realizaci tohoto záměru. Škodovka nám hodlalaposkytnout pro tuto cestu zdarma dva specielně připravené automobily ŠKODA. Celá akce skončila na nesouhlasu generální ředitelky čs.televize Mileny Balašové, která si zřejmě nechtěla pálit prsty, a to i přesto, že jsem u ní osobně dvakrát intervenoval a ředitel Ostravské televize tuto cestuvehementně podporoval. Jiří Vrožina to pak vyřešil tak, že odešel do exilu do Austrálie, založil si tam vlastní televizní studio. Po 89 roce pozval do Austrálie cestovatele Miroslava Zikmunda (Jiří Hanzelka již byl vážně nemocen a brzy nato zemřel), aby alespoň jemu splnil původnícestovatelský plán, který byl po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 znemožněn a oba cestovatelé byli šikanováni. Milan Švihálek po zákazu cesty onemocněl a po zlepšení zdravotního stavu pokračoval velmi úspěšně jako redaktor čs. televize až do odchodu do důchodu. Dnes je velmi úspěšným spisovatelem a mým velmi váženým přítelem.

Náhodné souvislosti, na něž od dětství trpím, tomu chtěly, že v roce 2002 jsem byl přizván do vědecké expedice „Titicaca, 2004 CZ“. V rámci psychické a fyzické průpravy na náročný dvouměsíční pobyt vevysokohorských Andách v Peru jsem musel prokázat fyzickou zdatnost výstupem na nejvyšší horu Řecka, Miticas v pohoří Olymp (2917 m). ExpediceTiticaca se v roce 2004 realizovala a její výsledky přinesly ovoce, jež s chutí požívám dodnes v různých populárních a populárně-vědeckých článcích, knihách, výstavách fotografií a přednáškách (www.horsky.org).

V letech 2002 a 2012 se mi podařilo navštívit třikrát znovu mojimilovanou Kubu, ne jako turista, ale pracovně. V únoru v roce 2012 jsemnavštívil Yukatánský poloostrov v Mexiku, abych se konečně seznámil s kulturou Mayů a abych zjistil, jestli bude v prosinci 2012 konec světa, jak prý předpovídá mayský kalendář. S kulturami Toltéků a Aztéků jsem se seznámil při předchozích návštěvách Mexika (1987, 2000). V roce 2013 jsem navštívil Chile, Velikonoční ostrov, Brazílii, Paraguay a Argentinu. Zážitky z těchto cest jsou součástí této knihy.

22

Touha po dobrodružství byla vždy u mě tak silná, že mnohdybloko

vala i můj pud sebezáchovy. Dostával jsem se proto častokrát do situací,

ohrožujících vlastní život. Prožitá dobrodružství však tato nebezpečívyva

žovala a byla mi vždy odměnou. Přesto se divím, že dosud žiji, neboť

vzniklé situace byly někdy opravdu na pováženou. K některým údobím

svého života jsem se vyjádřil samostatně v knihách:

Peruánské postřehy ©2004, druhé vydání ©2008, Osm roků na Kubě

©2007, Bájné jezero Titicaca ©2010, Záhadné jezero Titicaca a Altiplano

©2010, Nosičem vody v Egyptě ©2010, Křivolaké cesty osudu ©2012,

Jezero Titicaca na prahu třetího tisíciletí ©2013, Přežije jezero Titicaca

třetí tisíciletí? ©2014. V roce 2004 vyšla ve španělštině moje odborná

kniha o inženýrsko-geologickém průzkumu pro přehrady - Investigaciones

Ingeniero-Geológicas para las Obras Hidráulicas, ©2004. Na ni navazuje

kniha „Inženýrsko-geologický průzkum pro přehrady“ ©2007, určená pro

inženýrské geology, projektanty a různé instituce, zabývající se výstavbou

přehrad a jiných vodohospodářských staveb. Spoluautorem této knihy je

můj dlouholetý spolupracovník, geofyzik Doc. RNDr. Pavel Bláha, DrSc.

Po jejím úspěchu byla přeložena do angličtiny pod názvem „TheAppli

cation of Engineering Geology to Dam Construction“ ©2011. K dnešnímu

dni je již uvedena ve více než padesáti zemích světa a uvažuje se o jejím

překladu do ruštiny. Podrobnější údaje o uvedených knihách jsou na mých

webových stránkách www.horsky.org nebo www.horsky.eStranky.cz, dále

také na webových stránkách Českého klubu cestovatelů CKC

http://www.ckc.cz/knihy-otto-horsky.html. Členem Českého klubu cesto

vatelů jsem se stal v roce 2004 (www.ckc.cz), členem ČeskéIberoameric

ké společnosti v roce 2006 a členem Občanského sdružení pro využití

odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, klubu H+Z v roce 2007

(http://www.klubhz.blogspot.com). Když jsem se v roce 2004 zúčastnil

odborné expedice „Titicaca 2004 CZ“, vedené historikem, profesorem Ivo

Bartečkem, byl jsem odkázán skoro dva měsíce na tvrdé terénní poměry,

noclehy v autě pod širým nebem a velmi omezené hygienické podmínky.

Musel jsem absolvovat cestu dlouhou několik tisíc kilometrů, většinou ve

vysokohorském terénu Kordiller, se všemi obtížemi, které s tím souvisí.

Pouhé dva měsíce. A opravdu jsem se těšil, až naše poslání skončí avrá

tíme se do normálního života. Tehdy jsem si uvědomil, že skoro desetileté cestování Hanzelky a Zikmunda automobilem po mnoha kontinentech světa bylo nejen úžasným dobrodružstvím, ale i opravdovým hrdinstvím.

Neměl jsem v úmyslu věnovat se znovu náročné práci spojené skoordinací a řízením průzkumných prací pro velká vodní díla. Po návratu ze Španělska v roce 1994 jsem se kromě inženýrské geologie usilovněvěnoval a stále věnuji zahraničnímu obchodu, zejména se Španělskem a sněkterými zeměmi Latinské Ameriky. Tato činnost spojená s cestováním mě plně pohlcuje a je pro mě potěšením, splněním mých dávných představ o uplatnění získaných zkušeností s možností samostatného rozhodování bez omezujících politických vlivů předchozího režimu. Přesto jsem se nebránil úkolu převzít na sebe v roce 2010 zodpovědnost za koordinaci pracíprojektu vodního díla Bawanur na řece Sirwan v Iráku, v Kurdistánu a věnuji se i nadále poradenské činnosti v inženýrské geologii.

Moje stručné vzpomínky na poslední desetiletí by nebyly úplné,kdybych se alespoň několika slovy nezmínil o šťastném navázání přátelství s Janem Žižkou v roce 1966. Stalo se tak v Egyptě a znovu se naše cesty zkřížily v roce 2006, tedy po čtyřiceti letech. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné. Moje opětovné shledání s Janem Žižkou přinášelo od té doby mnohá opravdu radostná a obapolně prospěšná setkání. Honza byl výkonným tajemníkem Občanského sdružení Money Clubu Českéspořitelny a pod jeho vedením bylo uspořádáno mnoho významnýchmezinárodních konferencí a setkání. Velmi dobře funguje cestovatelská sekce klubu, která již realizovala 17 super – expedic do celého světa. Členové Money Clubu jsou stejně nadšení cestovatelé, jako jsem byl já ještě před několika málo lety. Díky Honzovi jsem získal mnoho nových přátel a i když se jejich dalekých cest za poznáním nezúčastňuji, jejichprostřednictvím již v období příprav na expedice a zejména po jejich návratu v duchu „cestuji“ s nimi. Pomáhal jsem jim připravit program cesty do Peru aBolívie, později na Kubu. Objeli postupně skoro celý svět, navštívili skoro všechny původní a nyní i ty novodobé divy světa. Jejich cestovatelské nadšení mě naplňuje nejen radostí, ale dobíjí mi i moje „baterky“. Ale o tom byste se mohli více dozvědět v mé knize „Nosičem vody v Egyptě“ nebo v knihách Jana Žižky „Za sedmi novodobými divy světa“ (Repronis ©2011) a „Money Club a vybrané epizody z nedávné historie Českéspoři

24

telny“ (Repronis ©2012). Honzovi v této významné činnosti pomáhá

manželka Eva.

Protože čas je neúprosný a nikdo z nás nezná dopředu svůj osud,po

važoval jsem za žádoucí zmínit se v úvodu alespoň krátce o mýchpracov

ních, ale i cestovatelských aktivitách, které nejsou součástí této knihy.

Moje tříleté působení ve Španělsku v letech 1991 až 1994 bylo naplněno

úžasnými pracovními aktivitami a zážitky, které by si zasloužilysamostat

nou knihu. Budu k tomu ale mít dostatek času a sil? To říkám přesto, že

“sudičky” mi prorokovaly dlouhý věk, a že se až v požehnaném věku

utopím na moři. Měl bych tedy doufat, že ano, že než se naplní tato sudba,

nějaké ty knihy jak odborné, tak cestopisné ještě napíši. Můžeme však

věřit sudičkám?

Můj vzácný přítel, emeritní profesor Dr. Angel García Yagüe. Na prvním obrázku

vlevo v roce 1978 při dokumentaci smykové plochy nasunutí dvou rozdílnýchhor

ninových komplexů, vpravo v roce 1993 při studiu příčin deformací historické

stavby na břehu řeky Orihuela. S profesorem Yagüem přes jeho vysoký věkpřesa

hující osmdesátku dodnes úzce spolupracuji a při mých častých služebních cestách

do Madridu se vzájemně setkáváme. V současnosti se kromě poradenské činnosti

v geotechnice věnuje historii a píše vzpomínky z občanské války ve Španělsku ve

třicátých letech minulého století, které se jeho otec aktivně zůčastnil.

25

Cestopisné črty z levé kapsy

26

Cestopisné črty z levé kapsy věnuji světlé památce mé první

ženy, Olze Horské, nadšené a vnímavé cestovatelce, s níž jsem

navštívil v lete ch 1961 až 1976 řadu zemí, mezi jinými NDR,

Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávii,Ra

kousko, Švýcarsko, Rusko, Arménii, Ukrajinu, NSR, Francii,

Itálii, Monako, Španělsko, USA a Peru.

27

01 - Na ostrově západních Slovanů

(1961)

Rujána je největším ostrovem Německa. Před jeho sjednocením patřila

Německé demokratické republice. Leží na severovýchodním okrajispolko

vé země Meklenbursko-Přední Pomořansko v Baltském moři. Před mnoha

staletími byl ostrov obýván Slovanským kmenem Rujánů. Jejichnábožen

ské centrum se nacházelo v Arkoně, která byla zasvěcena bohuSvantovíto

vi. Ostrov má rozlohu 935 km

2

, jeho hranice s mořem je dlouhá 573 km,

dosahuje maximální nadmořské výšky 161 m a žije na něm zhruba 73 000

obyvatel. Reliéf ostrova je tvořen členitou kopcovitou rovinou s valykon

cových ledovcových morén z doby posledního zalednění. Morénypřekrý

vají křídové usazeniny, tyto však místy vystupují na povrch, zejména na

severním pobřeží, kde vytvářejí skalní útesy vysoké až 30 metrů. Hlavním

přístavem je město Sassnitz, vyhlášené jsou přímořské lázně Binz a Sellin.

Ostrov je spojen s pevninou dlouhou hrází a nově vybudovaným mostem.

Potud tedy základní informace. Já s mojí partnerkou Olgou jsmena

vštívili tento překrásný ostrov v roce 1961. Byla to naše první cesta do

zahraničí. Rozhodnutí navštívit Rujánu vyplývalo jednak z tehdejších

omezených možností cestování do zahraničí, jednak z finančních důvodů.

Hlavně mě ovšem přitahovala neobvyklá geologická stavba ostrova

s velmi mladými ledovcovými usazeninami a se strmými a vysokými

křídovými útesy. Z literatury jsem se dozvěděl, že nepředstavitelná krása

těchto bílých křídových útesů je ohrožena nelítostným a trpělivým úsilím

moře, které je podemílá, rozplavuje, uvolňuje z nich pazourkové konkrece,

které jsou v křídě porůznu roztroušeny a vrhá je na břeh, kde spolu

s bludnými žulovými balvany ze severu tvoří pobřežní štěrkovou plošinu.

S ledovcovými usazeninami, které tvořily předpolí obrovského ledovce

v době ledové, morénou, jsem se již setkal u nás na Opavsku, když jsem

dělal v letech 1960 až 1961 inženýrskogeologický průzkum pro přehradu

v Brumovicích-Skrochovicích. A setkal jsem se zde i s pazourky, jejichž

zajímavou kolekci jsem střežil jako poklad. Poznání ledovcovýchsedi

28

mentů a pazourků daleko na severu bylo tedy pro mě velkým lákadlem.

Z geologického hlediska je pazourek agregát chalcedonu a krystalického

křemene a vznikl z křemenných částí mořských organizmů, hlavně mří

žovců a křemitých hub. Nejčastěji bývá bílý, může však být zbarvenrůz

nými organickými nebo železitými látkami. Je křehký a poměrně snadno

štípatelný. Této jeho vlastnosti využívali naši předkové, kteří si z nějvyrá

běli různé pracovní nástroje, jako nože, škrabky a jiné užitečné předměty.

Pazourky někdy vytvářejí velmi bizardní tvary.Vyjící pes, psí hlava, lidská hlava.

Ze sbírky pazourků Otto Horského z pískovny v Brumovicích-Skrochovicích.

Člověk se však brání nelítostnému útoku vln. Na ochranu pobřeží byly

vybudovány řady dřevěných kůlů umístěných při okrajích pobřežníploši

ny a sloužící jako vlnolamy a kamenné valy, mající zabránit odnosu křídy

a písků z překrásných pláží. Moře však nejen ničí, ale i staví. Materiál,

který se mu podaří ukořistit, odnáší a ukládá zase na jiných klidnějších

místech a vytváří tak nové mělké pevniny. Ale stejně, jako je tomu u blíz

kého ostrova Hiddensee, i na jiných místech lodních cest je proto třeba

usazený písek bagrovat a neustále možnost plavby udržovat.

Rujánská městečka mají většinou slovanský původ. O tom svědčí i

jejich názvy, například Arkona, Sassnitz a jiné. Svatyně Svantovíta na

mysu Arkona byla poslední baštou západních Slovanů. Arkonu dobýval ve

dvanáctém století dánský král Valdemar. Podařilo se mu ji získat v roce

1168. Dobyta však byla nešťastnou náhodou, ne pravidelným bojem.Dá

nové objevili v mohutné palisádě Jaromarova hradu trhlinu, do níž hodili

hořící pochodně. Celou noc útočili v ohňové cloně, až konečně stanuli

před desetimetrovou čtyřhlavou sochou Svantovíta, kterou strhli a celý

hrad rozmetali na kusy. Po pádu Arkony se vzdala Dánům bez boje i

29

ostatní slovanská sídliště. Dnes zbyl z hradu pouze deset metrů vysoký

kamenný val a ze svatyně jen tři pilíře a podstavec sochy Svantovíta.Čtvr

tá část chrámu bohužel již zmizela v moři, které díky účinkům vlnobití

postoupilo v průběhu osmi století 150 metrů hluboko do pevniny.

Dánové způsobili první pád Arkony, moře způsobuje a způsobí její

druhý pád a nakonec i zánik. Za dalších sto dvěstě let rozhlodá moře i

poslední zbytek starobylého slovanského hradu a vysoký hradební val,

který zbyl z rozsáhlých a mohutných hradeb, sahajících od moře k moři a

ochraňujících poloostrov, na němž spočívá skromný zbytek zašlé slávy

západních Slovanů.

Obyvatelé ostrova se v minulosti živili hlavně rybolovem. Před po

stupným úpadkem v důsledku konkurenčního průmyslového rybolovu je

zachránil až turistický ruch. Mnohé osady se rychle přeměnily v překrásné

a prosperující lázně. Z nich nekrásnější jsou lázně Binz, místo našeho

pobytu. Binz má asi pětikilometrovou pláž s nádherným a velmi jemným

bělavým pískem. Pro častý větřík, který pískem pohybuje, vymysleliprou

těné košíky, v nichž se lze schovat i opalovat. Velmi vyhlášená je místní

nudistická pláž, na níž je možno si zahrát volejbal či provozovat jiné

sportovní aktivity v rouše Evině. Na tato místa je zakázáno vstupovat v

plavkách, ale trestá se to jen opovržlivými pohledy na vetřelce.

*

Potud moje líčení z roku 1961. Byl to vlastně můj první literární

pokus, publikovaný v časopise Rozkvět Novojicka. Můj odborný zájem o

porušování břehů moře abrazní činností v důsledku vlnobití a jinýchgeo

dynamických procesů se stal vášní a získané zkušenosti jsem jakoinženýr

ský geolog, zabývající se umělými vodními nádržemi, tedy hlavněpřehra

dami, plně využil při studiu podobných jevů na Oravské přehradě a na

jiných velkých vodních nádržích. Na Rujánu jsem se již jako profesionál

znovu vrátil v roce 1974 na pozvání profesora Dr. J. Klengela

z Technische Hochshule für Verkehrwesen v Drážďanech, a to za účasti

několika českých odborníků z Geotestu Brno a z Československéakade

mie věd. Předmětem tohoto odborného setkání na Rujáně bylo mimo jiné

30

studium vysokých pobřežních útesů modelovaných abrazí a sesouváním,

což mi umožnilo vidět a posuzovat tyto jevy již ne jako turista, ale jako

odborník. V příštích letech jsem tyto získané zkušenosti plně využil při

studiu břehových deformací na Oravské přehradě na Slovensku, kdedo

cházelo v příbřežní oblasti k podobným jevům včetně náhlého řícení až

dvacet metrů vysokých srubů.

V následujících letech proces deformace břehů na Rujáně pokračoval

a stále pokračuje. Ukazuje se, že je sice možno s těmi vážnými problémy

bojovat a proces deformace a ústup mořských břehů zpomalovat, alepří

roda je mocnější a jednou se stejně budeme muset smířit s tím, že z Rujány

zůstane jen malé torzo a v daleké budoucnosti zmizí úplně.

V proutěných košících umístěných na pláži se dá nejen schovat před větrem a

poletujícím pískem, ale i opalovat. Foto Otto Horský 1961.

31

S Olgou na Rujáně v lázeňském středisku Binz. Foto Otto Horský 1961.

Křídové útesy na Rujáně v blízkosti mysu Arkona. Novým nebezpečím nejsouDá

nové, ale abraze břehů, sesuvy a náhlá zřícení křídových útesů do moře.

32

Nádherné lázeňské středisko Binz na Rujáně na břehu Baltského moře.

Pláž v lázeňském středisku Binz s typickými koši proti poletujícímu písku

Mys Arkona na Rujáně s vysokými a strmými křídovými útesy. Informace z tisku: 11.12.2011 Odpolední procházka německé rodiny po pláži pod známým útesem na Rujáně se proměnila v tragédii. Mohutný sesuv půdy z 35metrového útesu pohřbil zaživa desetiletou holčičku a zasypal i její sestru s matkou. Ty se záchranářům podařilo vyprostit, po holčičce však stále pátrají. Těžce zraněná matka a její lehce zraněná dcera byly okamžitě transportovány do nemocnice. Více než stovka záchranářů pak pokračovala v boji snáročným terénem a snažila se děvčátko v nánosu bahna a kamení najít. Zatím však bezvýsledně. Kvůli velmi nízkým teplotám je podle záchranářů značně nepravděpodobné, že holčičku najdou živou. K sesuvům půdynejznámějšího německého útesu dochází v posledních letech stále častěji. K tomu nejmasivnějšímu došlo letos v srpnu. Velmi oblíbená pláž, která se pod ním rozkládá, je ale stále přístupná veřejnosti i přesto, že nebezpečísesuvů se každým dnem zvyšuje.

Po deštích se utrhl obří kus útesů na

Rujáně, 16.8.2011. Wikipedia.

Berlín - Velký kus útesu v Národním parku Jasmund naostrově Rujána se během víkendu

sesunul po dlouhotrvajících

silných deštích do moře. Voda

pohltila zhruba třicet tisíckubických metrů horniny, šlo o úsek dlouhý více než sto metrů, uvedla správa parku. Informuje o tom agentura DPA. Zřícení obrovského kusu útesu způsobil déšť, který bičoval pobřeží skoro týden. Zatím nejsou zprávy o tom, že by někdo zahynul nebo byl zraněn. Slavné útesy, které navštěvuje v průměru půldruhého milionu turistů ročně, mizí v moři už několik let. Kvůli vydatným srážkám a erozi případů neustále přibývá. "Během posledního roku tady spadlo jednou tolik vody ve srovnání s uplynulými lety. Srážky jsou mimořádné," tvrdí meteorolog Stefan Kreibohm. Ochranáři varují turisty, že další sesuvy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist