načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čeští jidášové – Olin Jurman

Čeští jidášové

Elektronická kniha: Čeští jidášové
Autor: Olin Jurman

Práce mapuje pohnutý život vojevůdce Albrechta z Valdštejna, spisovatele Karla Sabiny, svědka v procesu s Omladinou Rudolfa Mrvy, plukovník Alfreda Redla, Emanuela Moravce, parašutisty Karla Čurdy, letce a kondidenta Augustina Přeučila, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6% 80%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 399
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, 1 mapa, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6253-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce mapuje pohnutý život vojevůdce Albrechta z Valdštejna, spisovatele Karla Sabiny, svědka v procesu s Omladinou Rudolfa Mrvy, plukovník Alfreda Redla, Emanuela Moravce, parašutisty Karla Čurdy, letce a kondidenta Augustina Přeučila, šéfa rozvědky Zdeňka Tomana nebo někdejšího agenta Státní bezpečnosti Ladislava Bitmana. V některých případech se můžeme seznámit s tragickým koncem těchto neblaze proslulých osobností.

Popis nakladatele

Každá společnost má své hrdiny i zrádce.

Co vám dnes říkají jména Karel Sabina nebo Rudolf Mrva? Asi nic moc, ale ve své době, v období národního obrození, patřili k velmi opovrhovaným zrádcům národa. Ale až po pádu první republiky se to v české kotlině všemi možnými zrádci začalo přímo hemžit. Super zrádce národa byl Emanuel Moravec, ale zapomenout nesmíme ani na parašutisty Karla Čurdu a Antonína Přeučila a řadu dalších. Za druhé světové války pak nejhorší zrady na našem národě napáchali konfidenti gestapa: Nestor Holejko, Jaroslav Nachtmann atd. Někteří sloužili později stejně výkonně i komunistické státní bezpečnosti, někteří západním rozvědkám. Co jméno, to jiný osud, plný dvojí nebezpečného života na tenkém laně. Pro někoho hrdinové, pro někoho zrádci. Posvítili jsme na ostnatým drátem obtočený podnos, na který jsme položili výběr většinou už zcela neznámých jmen. Dozvíte se kus pravdy o špinavé straně našeho života, který by nikdy neměla být zapomenuta.

(největší zrádci v našich dějinách)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Olin Jurman - další tituly autora:
Legionářská odysea - Z Čech až do Vladivostoku Legionářská odysea
Na okraji temna Na okraji temna
Legionáři - Všechno bylo jinak Legionáři
Čeští jidášové -- Největší zrádci v našich dějinách Čeští jidášové
Převrat - Pravda, fámy a lži o 17. listopadu Převrat
Špión a lhář - Příběh na základě skutečných událostí Špión a lhář
 
K elektronické knize "Čeští jidášové" doporučujeme také:
 (e-book)
Kronika zániku Evropy Kronika zániku Evropy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CestI

JIdasove

Čeští Jidášové

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Olin Jurman

Čeští Jidášové – e-kniha

Copyright © Fortuna Libri, 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ˇ

CestI

JIdasove

ˇ

ˇ

́

́

́

OLIN JURMAN

NEJVĚTŠÍ ZRÁDCI V NAŠICH DĚJINÁCH


Copyright © Olin Jurman, 2019

Cover Design © Q point Praha, 2019

Cover Photo © ČTK, 2019

ISBN 978-80-754-6253-4 tištěná kniha

ISBN 978-80-754-6278-7 ePub

ISBN 978-80-754-6279-4 Mobi

ISBN 978-80-754-6280-0 PDF


Věnování a díky za spolupráci Asi žádný literární výtvor stejně jako cokoli jiného nemůže vzniknout bez spolupráce s  dalšími lidmi, bez kterých by bylo jistě mnohem víc porodních bolestí a  dítě nedostalo všechny atributy své krásy. Je tomu tak i v mé knížce. A tak DĚKUJI: - T átovi i synovi z vážené nakladatelské rodiny Doležalů,

kde vznikla základní idea pro soubor jidášů, i  když pak

rukopis z různých nezaviněných důvodů putoval jinam. - Dv ěma nejmenovaným historikům z klubka Vojenského

historického ústavu a  generálu Štorkovi za podnětné

diskuze u  dvoudecky červeného, ze kterých vzešel vě

jíř s  navěšenými jmény budoucích nechvalných adeptů

knihy. - K olektivu ruzyňského Vojenského ústředního archivu

a  dámám v  Archivu bezpečnostních služeb, všichni mi

s  trpělivostí pomohli vyhrabat střípky, bez kterých by

vzniklo jen nesolené jídlo bez potřebných přísad. - Exce lentnímu mému osobnímu fotografovi Milanu

Linhartovi, který jako vždy pomohl vybrat materiály do

fotodokumentace příběhu, a co je nejdůležitější, upravil

je do takové podoby, aby je bylo možné do knihy vůbec

zařadit.

5


6

- Madam Markétě Hegerové z  Q pointu, bez které bych

fotografie a  dokumenty nedokázal tak účelně seskládat

a kniha neměla tak krásný kabát. - A  to nejlepší nakonec, děkuji paní Hedvice Mojžíšové,

čerstvě Křišťové, ještě čerstvé ředitelce nakladatelství

Fortuna Libri Publishing pro ČR, a  její trpělivé spolu

pracovnici PhDr. Regině Rothové za jejich spolupráci

při časově rekordním a  přitom kvalitním porodu knihy

do čtenářského světa. Bez Vás, vážené dámy, by moji

čtenáři museli čekat tak asi o rok déle. Věnování knihy patří samozřejmě mé trpělivé a fantastické ženě Libušce a našemu společnému dílu dceři Lucii s chotěm Martinem a jejich společnému dílu Viktorii královské. Je zcela jasné, že když jsem napsal a vypravil do světa v rekordně krátké době svoje desáté dílo, museli mít se mnou všichni přímo ďábelskou trpělivost. Díky všem a hezké čtení!

Olin Jurman


7

Namísto motta před otvírákem knihy

Kdysi, už v  dobách dávnověku, kdy v  české kotlině ještě

neměli ani potuchy, co pojem „ČECH“ vůbec znamená,

fungovaly už – hlavně na jihu a  potom daleko na východě

– vyvinuté civilizace se svými klady a  zápory. Milovali se

a stavěli, ale hlavně mezi sebou bojovali, tak jak to má lidský

rod předepsáno v  genech. Nebylo roku bez nějaké války,

protože ti silnější chtěli ovládnout ty slabší, a to se bez ná

silí neobešlo. A neobešlo se to ani bez přeběhlíků a zrádců,

kteří ta nejdůležitější tajemství z donucení nebo za výhody

práskali protivníkovi. Proto místo obvyklého motta při

jměte do začátku úvodní vhled ze starověké Číny.

Bez nasazení špionů nelze vyhrát nebo ubránit pozice. K dosažení po ­

rážky nepřítele musíte mít pět základních typů tajných agentů a zrád­

ců – zvědy z  vlastních řad, přeběhlíky a  dvojité špiony, rekrutované

místní obyvatele nebo nespokojené příslušníky z tábora protivníka, což

mohou být propuštění, opomíjení, potrestaní, zadlužení nebo hrabiví

úředníci a  důležitá skupina vlastních agentů zasvěcených smrti, kteří

budou posíláni k nepříteli s falešnými informacemi a po odhalení větši­

nou nepřežijí. S otevřeným hledím nikdy nepřítele neporazíte.

Tuto moudrost zplodil vojevůdce a stratég Sun-c’ v traktátu

Umění války 1500 let předtím, než naši předkové zjistili, že

jsou Češi. Za ty dva a půl tisíce let od doby, kdy mu vyschla

tuš, se vůbec nic nezměnilo.

A o tom to je.


8


9

Několik vět jako otvírák. Slovo vypravěče na úvod

povídání o  deseti nebo deseti tisících českých ji

dášů, které bychom mohli také nazvat Pohnutá

sága rodu zrádců z české kotliny

Zrádců jsme měli u nás vždycky dost. Z dob začátků stát

nosti moc informací nemáme, ale pak jich houfně přibývalo.

V posledním století se za tři antagonické režimy rozmnožili

natolik, že by se dali vyvážet do zahraničí. Zvedlo by to ná

rodní důchod natolik, že by to ani naše posametové vlády

s  celoživotními poslanci rozkrást nedokázali. A  vypadá to,

že jich ani v  současnosti moc neubylo. Já se jmenuji Olin

a za svého dlouhého a po větší část i dvojího života, jak čte

náři mých knih velmi dobře vědí, jsem prožil a  viděl tolik

příhod, že by se to dalo poskládat do pěkné encyklopedie.

Míval jsem a snad ještě mám dobrého pamatováka, což mi

posloužilo k  sepsání řady knih, a  ještě s  tím nemíním pře

stat. Až na pár špionážních románů jde vždy o  literaturu

faktu, kde je vždy nutné ověřit každé slovo ještě před uve

řejněním. Že z toho občas vycházejí jiné závěry než to, co

se dnes vydává za pravdu, to přiznávám, ale zatím jsem si

dokázal svou pravdu vždy obhájit. Jsem tedy zároveň bada

tel i  vypravěč. Rád brouzdám v  tajemství a  nedořešených

případech hlavně od vzniku republiky přes druhou světo

vou válku i pokračující války studené, i když ty bývají místy

taky pěkně horké.

Není to ale jen o psaní. Nejdříve brouzdám v tlustospi

sech a  šanonech všech možných archivů, které se po po

sledním politickém zvratu v  naší zemi postupně otevírají,

jsem doma v  badatelnách Národního ústředního archivu,


10

Archivu bezpečnostních služeb, Vojenského ústředního ar

chivu a  podle potřeby ještě více než dvou desítek různých

archivů okresních, oblastních, soudních a  jiných až po ně

které městské či obecní kroniky. Podařilo se mi nakouknout

i do jednoho z vojenských archivů v Moskvě, ale tam jsem

moc nepochodil. Archivy jsou někdy lepší než detektivky

nebo thrillery. Nasadíte si speciální bílé rukavičky, abyste

nepoškodili třeba století staré archiválie, a pak už jen listu

jete zažloutlými stránkami nebo se v moderním prostředí po

zasunutí cédéčka proklikáváte obrazovkou a pak často nara

zíte na tak neuvěřitelné a přitom skutečné příběhy, že by je

žádný spisovatel nevymyslel ani náhodou. Pak vás „něco“

zvlášť zaujme a  už nepustí, lezete jako housenka z  archivu

do archivu, nacházíte další souvislosti, a když nedáte pokoj

ani malému okresnímu archivu na druhém konci republiky

nebo dokonce zažloutlým listům obecní kroniky v  nějaké

malé pohraniční vsi, máte najednou materiál na celoživotní

osobní nebo rodinnou ságu zapomenutého hrdiny nebo

diskutabilního zrádce s  tragickým koncem. Přibývá i  tu

hých kartiček v  archivu vlastním, jakož i  různých papírků

s  pár životopisnými údaji o  lidech, kteří už jsou většinou

zapomenuti v  prachu dějin. Ale tak by tomu být nemělo,

současná úroveň života nás všech je přece cesta vydlážděná

nejen z kvalitní mrákotínské žuly, ale i různých zaminova

ných pastí, které nás mají svést i dnes. Na každém z nás zá

leží, kolik kvalitních tvrdých kostek do pokračování silnice

pro příští generace nasázíme nebo jaké pasti nastražíme pro

ty budoucí.


11

V  knize, kterou držíte před sebou, půjde o  tu druhou

variantu. Chtěl jsem se protáhnout houštinami dějin tak,

abych v  každé etapě vybral a  představil některé významné

záporácké představitele, co většinou i  se slovíčkem „bohu

žel“ významně ovlivnili příslušnou generaci ve své době.

Tento plán se mi ale za posledních osmdesát let pro stále

se zvyšující počet kandidátů dodržet nepodařilo. Ale i  ten

konečný výběr je hodně varující memento. A ještě přidám

jedno hodně důležité upozornění – často je v některých pří

bězích citováno, jak rozhodující je v mnoha případech úhel

pohledu čtenáře. S někým se docela jistě u některého jména

budu – možná zásadně – rozcházet, ale to je věc právě onoho

úhlu pohledu. Každopádně je to místy hrozné čtení. Budu

rád, když si rozšíříte duševní obzor a  třeba vám to někdy

pomůže, abyste do nějaké nastražené pasti sami nespadli.

„Nezapomeňte, že sud prachu,

na kterém národ sedí,

se dá zapálit z obou stran.“

George Martin, Hra o trůny


12


13

SvatováclavSká orlice, patron čeSkých jidášů

1. KAPITOLA

SVATOVÁCLAVSKÁ ORLICE,

PATRON ČESKÝCH JIDÁŠŮ

Motto:

Máme být na svou minulost hrdi,

ale zároveň se jí máme děsit.

Tomáš Krystlický

Protektorát Čechy a  Morava počínaje od známého „dob

rovolného“ podpisu prezidenta druhé republiky Emila Há

chy neměl žádné vyznamenání, které by se dalo udělovat

Čechům, kteří se nejvíc zasloužili o zdárný a klidný rozvoj

malého dvorku ve stínu Tisícileté říše národa německého.

Tento nedostatek odstranil státní ministr K. H. Frank, když

vymyslel pro české nevolníky Čestný štít protektorátu Čechy

a Morava s orlicí sv. Václava. Začalo se udělovat sice až v roce

1944, když Němcům už řádně teklo do bot, ale jeho udě

lení jen za jediný poslední rok války vypálilo řadě našich

lidí na čelo smrtelný cejch zrady. Autorem výtvarného

zpracování byl pozdější národní umělec Max Švabinský,


14

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

který použil původní štít Přemyslovců odvozený od svatého Václava, věrného to leníka starobylé německé říše. Vládcům protektorátu bylo naprosto jasné, kam patron české země podle svých německých pánů patří a kdo byl naším prvním velkým kolaborantem.

Nejvyšší stupeň, čestný štít ve zlatém věnci, udělil osobně K. H. Frank jen třicetkrát, druhý stupeň se stříbrným věncem stokrát a  bez věnce jich bylo uděleno tak osm stovek. Vyznamenávalo se jen třikrát a  pak navíc hromadným výprodejem, obdarováním místních kolaborantů po okresech – landrátech – ještě před koncem roku 1944, později už nebyl čas. Vyznamenaní byli vždy ti, co nejvíc trčeli z řady, protektorátní vláda a  její poskokové, podnikatelé pracující pro brannou moc Říše, ale také tehdejší umělci, vědci a  činitelé, kteří si to nejvíc zasloužili. Dokonce i  vybraní dělníci a zemědělci, kterým se později za socialismu říkalo úderníci. Kupodivu i režisér Otakar Vávra, dirigent Václav Talich a komik Vlasta Burian, kabaretník Ferenc Futurista, spisovatel František Kožík, herec Čeněk Šlégl a sochař Max Švabinský. Odmítnout znamenalo pravděpodobně smrt u  popravčí zdi. Není znám jediný případ, že by to někdo udělal. Své si tvrdě odnesli později jako polínko navíc u národních soudů hlavně ti dnes bezejmenní v landrátech. Byl zaznamenán případ, kdy se posledním falešným hrdinům udělovaly poslední štíty, dokonce i  když jim za zády už hřměla ruská děla.

Symbolika svatého Václava byla jednoznačná, český kníže, který rozpoznal už před tisíciletím, že je lepší zradit svobodu a vlastní lid, odevzdávat pravidelně stáda volů a peníze, v  zásadě se podrobit německému řádu, než se ve své


15

SvatováclavSká orlice, patron čeSkých jidášů

malosti a poníženosti snažit o vlastní cestu. Proto byl Václav i  na bankovkách protektorátu a  Emanuel Moravec s  jeho jménem a  zdviženou pravicí mával při každé příležitosti. Takže je tady otázka, jestli si tu pochybnou slávu vévoda české země z koně na Václaváku doopravdy zasloužil.

Kníže Václav, později svatý, byl syn knížete Vratislava. Narodil se kolem roku 907 a  byl vychován svou babičkou svatou Ludmilou na hradišti Budeč kousek od Prahy jako budoucí pravoplatný země české pán. Babička si jej pěstovala jako diplomata do holubičí mírné povahy, s  láskou ke knihám a  katolické církvi, na rozdíl od o  něco později narozeného bratra Boleslava, který vše řešil ihned ráznou rukou a od malička nechápal, proč má být knížetem takový slaboch. Útlé mládí je oba poznamenalo zuřivým bojem o  moc ve státě mezi tvrdou pohanskou vdovou Drahomírou, jejich matkou, a pánbíčkářskou babičkou Ludmilou až do jejich dospělosti. Ono to knížectví zase nebylo tak velké, menší než dnešní Středočeský kraj, ale částečně ovládalo i další české kmeny. V Bavorsku i Sasku vládl mnohem silnější Jindřich Ptáčník a Václav se smířil raději s vazalstvím, než by šel do předem prohraného boje.

Říkali mu mnich na trůnu. Denně musel nejméně třikrát do kostela, o všem se radil s biskupem a svým zpovědníkem. Na pražském hradišti začal vedle románské baziliky svatého Jiří stavět další kostel, budoucí chrám svatého Víta, údajnou světcovu ruku mu dodal jako dárek za ty voly Jindřich Ptáčník. Václav nechal stavět kostely i na dalších hradištích. Podle Dalimila likvidoval starobylé pohanské háje a  naučil své poddané katolickým modlitbám. V  zahraničí měl za politické přátele jen Polabské Slovany, jejich knížata


16

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

dodala manželky pro dědečka i otce, ale právě v té době si

jejich území Ptáčník tvrdě podrobil. A  tak když vytáhl se

svou armádou ze Saska do Čech, před Prahou se mu Václav

raději podrobil dobrovolně. Byl vzat v poddanství, souhlasil

s každoročním odváděním daně z míru, jak pravil opět Da

limil. Pozdější historikové se ve svých výkladech velmi liší,

od katolického velebení zbožnosti a  poddání se silnějšímu

i  vyspělejšímu německému vládci za sto dvacet volů a  pět

set hřiven stříbra ročně až po opačný pól oplatit ránu ranou

a uhájit svou nezávislost. Pražskému dvoru se nucení k pře

hnané zbožnosti ani poklonkování Jindřichu Ptáčníkovi

vůbec nelíbilo, a tak se někteří družiníci semkli kolem bo

jovného bratra Boleslava a začali kout pikle. Úhel pohledu.

Spor mezi bratry a tím i směřování celého státu do dnů

příštích se měly vyřešit na oslavě svatého Damiána v  sídle

Boleslavově, (Staré) Boleslavi. Boleslav tu nechal připra

vit velkou večerní hostinu a  při ní se spolu s  představiteli

šlechty snažil bratra Václava přesvědčit, ať přestane být sla

bochem a Ptáčníkovi se postaví, všichni budou stát při něm.

Společně se sice, jak praví legenda, v hádce nezřízeně opili,

ale Václav nepovolil. Ještě za tmy vyšel do místního koste

líka k obvyklé ranní pobožnosti, zatím co spiklenci ve dvoře

Boleslavova příznivce jménem Hněvsa společně rozhodli,

že jediným řešením je Václavova smrt a státní převrat. Bo

leslav s  družinou následovali Václava ke kostelu a  na scho

dech se na něj vrhli. Boleslav údajně zaťal první ránu do

paže a pak pokynul ostatním, aby jej dorazili. Na závěr píše

Kristiánova legenda, že vrazi nato nasedli na koně, rychlou

jízdou dojeli do Prahy, všechny Václavovy spojence krutě

povraždili a jejich děti zaživa naházeli do Vltavy. Boleslav se


17

SvatováclavSká orlice, patron čeSkých jidášů

stal knížetem, smlouvy s Němcem roztrhal a žádné voly již

nikdy neposlal.

Václav ležel tři roky v  hrobě v  Boleslavi, ale církev už

jej začala velebit jako světce s křesťanskými ctnostmi, který

zaručil národu klidný rozvoj a trvalý mír. Proto jeho ostatky

později Boleslav nechal převézt na Pražský hrad a biskup jej

musel znovu pohřbít. Postupně se, hlavně vlivem klášter

ního kléru, v legendách stal patronem české země, i nějaké

zázraky mu vymysleli, uctívaný byl stále více až do dnešní

podoby na Václavském náměstí v  Praze. Boleslav se po

upevnění své moci po královraždě vyděračským Němcům

neohroženě vojensky postavil. S nástupcem Jindřicha Ptáč

níka Otou I. vítězně bojoval čtrnáct let, ale Čechům uhájil

svobodu a  zajistil ohněm a  železem netušený rozvoj. Vládl

po třicet let, na mezinárodním poli dosáhl uklidnění a doma

mu podlehla všechna ostatní knížata. Za tvrdý postup vůči

podřízeným knížatům proslul jako Boleslav  I. Ukrutný.

Postupně připojil k Čechům Moravu, Slezsko a jižní Polsko

s celou Haličí. Zůstal po něm první pevně zkonsolidovaný

přemyslovský stát. Podle dnešních historiků byl jedním

z  nejúspěšnějších českých panovníků celé historie. Tak si

to celé ještě jednou shrňte: Václav byl pobožný ustrašený

kníže, který raději Němcům platil, než aby bojoval za svůj

národ. Ale nutil poddané jen k modlitbám a zajistil jim pod

Ptáčníkem mír. Boleslav byl bojovník, který z Čech vytvořil

silný stát a vybojoval mu svobodu a nevídaný mezinárodní

respekt. Václav se stal trvalou církevní masáží svatým a čes

kým patronem, na pomnících ve zbroji s  mečem, i  když

nikdy řádně nebojoval. Boleslav jej musel zabít, aby Čechy

ubránil před osudem Polabských Slovanů a vytvořil respek


18

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

tovaný stát. Václav má nejčestnější náhrobek mezi českými panovníky a pomník na Václaváku, je prý i jako hlavní spící náčelník rytířů pod Blaníkem. Boleslav nemá nic a do dneška naši slovutní vědci nenašli ani jeho hrob.

Není to symbolické? Jen s  těmi voly jsme si mohli vzít

příklad, dnes jich máme v  určité části Prahy tolik, že bychom je mohli vyvážet i gratis.

EMIL HÁCHA

VÁCLAV TALICH

EMANUEL MORAVEC

RUDOLF BERAN


19

SvatováclavSká orlice, patron čeSkých jidášů

PROTEKTORÁTNÍ BANKOVKA

VRAŽDA VÁCLAVA BOLESLAVEM

SYMBOL VYZNAMENÁNÍ PROTEKTORÁTU

SYMBOL SVATÝ VÁCLAV

KNÍŽE BOLESLAV


20

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

2. KAPITOLA

STŘEDOVĚKÝ VOJEVŮDCE

ALBRECHT Z VALDŠTEJNA

Motto:

Nebojte se nepřátel, ale přátel.

V nejhorším případě vás mohou i zabít.

Frederick Forsyth

Každá etapa v  historii lidstva má miliony malých občanů,

tisíce zhruba ve středu chumlu obyvatelstva a několik málo

velkých vůdců. Ti hodně velcí se téměř vždy už narodí se

zlatou lžičkou v ústech. Jen málokdy vyrostl velikán ze slámy

v botách. Počátek 17. století jednoho takového měl. Jmeno

val se Albrecht z  Valdštejna. Geniální vojevůdce, ekonom,

stavitel a  neohrožený bojovník za svého císaře, pravděpo

dobně ke konci i jeho zrádce. Jmenoval se Albrecht Václav

Eusebius z  Valdštejna. Dodnes si se záhadami kolem jeho

života a smrti historici nevědí rady a o jeho zrádcovské pří

pravě převratu proti habsburskému mocnáři se objevují stále

další a další „zaručené“ pravdy, které se už nedají dokázat.


21

Středověký vojevůdce albrecht z valdštejna

Mohl vůbec jediný člověk za jediný krátký život, ke konci

navíc hodně nemocný z  pohlavních radovánek s  povětr

nými ženštinami, povstat téměř z  ničeho, porážet se svým

vojskem armády všech evropských protivníků, ubránit mo

narchii, hříšně nesmírně zbohatnout a v přestávce mezi bit

vami třicetileté války postavit a ekonomicky perfektně řídit

obrovská panství, hřát se na výsluní císařovy přízně a  vést

nesmiřitelnou válku s  jeho dvorem, připravit státní převrat

a zradit rakouskou monarchii, oženit se a mít děti a nakonec

se nechat zapíchnout jako prašivý pes? Ještě k tomu v zuřící

třicetileté válce? Čtěte a nechte se překvapit.

Narodil se v  září 1587 bezvýznamným Valdštejnům na

malé tvrzi Heřmanice v  severních Čechách a  oba rodiče

mu zemřeli, když byl ještě dítě. Člen jednoty bratrské Jin

dřich Slavata jej vychoval jako evangelíka. Putoval na ně

meckou školu do Saska, odtud na protestantskou univerzitu

v  Norimberku a  nakonec na několik let po šlechtických

rodech v  zemích Evropy. Naučil se dvorským způsobům,

jízdě na koni a šermu, několika důležitým jazykům. Původ

měl sice urozený, ale financí málo. Tak jej nakonec poslali

do armády. Byl vznětlivý, výbušný, ctižádostivý, perfektní

jezdec a  bojovník se všemi zbraněmi té doby. Císař Ru

dolf hledá takovou mladou krev do uherské války s  Turky

a  mladý Valdštejn si počíná velice udatně: domů se vrací

už jako hejtman a  velitel kompanie. Jako urostlý hrdina se

motá kolem dvora a  vidí, že s  evangelickou vírou to tam

daleko nedotáhne. Protestanty tedy s  klidným svědomím

zradí a  konvertuje ke katolíkům. Brzy uloví svou první

velkou rybu. Jmenuje se Lukrécie Nekšovna z  Landeka, je

sice starší a vdova, ale bohatá, má několik panství na severní


22

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

Moravě, ve Vídni známosti a dosáhla za tučný peníz v dvor

ské kanceláři pro něj brzy jmenování plukovníkem pěchoty.

Navíc do pěti let společného dvorského života zemřela

a švarný plukovník zůstal se svými penězi sám.

V roce 1618 začala vzpoura českých stavů proti Habsbur

kům, volba českého krále a  rychlá porážka stavů na Bílé

hoře. Valdštejn se držel na Moravě stranou, jako plukovník

moravských stavů bděl nad neutralitou moravské země.

O  rok později stavy zradil a  přešel s  celým plukem i  jeho

praporem a pokladnou na stranu císaře. Na Moravě bylo po

bouření, stavové jej vyhnali do Rakous a zabavili mu statky

na Vsetínsku. Císaři pak sloužil poctivě skoro po celou třice

tiletou válku. Jako voják rychle stoupal po žebříku hodností

i  armád a  stal se miláčkem vídeňského dvora. Od samého

začátku války se ukázal jako talentovaný, téměř geniální

vojevůdce a  u  nepřátelské strany jeho armáda vzbuzovala

hrůzu. Také brzy pochopil, že peníze dělají peníze a i jako

důstojník vystrčil nečekané obchodnické růžky a stal se ně

čím jako válečným osobním bankéřem všech významných

důstojníků až po samotného císaře. Když poražení evange

ličtí šlechtici museli emigrovat, za peníze své zemřelé ženy

skupoval jejich majetky, císařské konfiskáty byly za babku,

a  tak se brzy stal také jedním z  největších pozemkových

vlastníků. Rakouskému císaři byl věrný a ten jej roku 1623

jmenoval generálem. Ve vídeňském rybníku ulovil druhou

zlatou rybu, vysoce na společenském žebříčku postavenou

a  hodně bohatou Izabelu Kateřinu z  Harrachu a  císař jej

jmenoval říšským knížetem s  titulem vévoda frýdlantský.

Právě v  této oblasti a  na Jičínsku měl největší rozlohy zís

kaných pozemků. Pro císaře měl jednu obrovskou výhodu:


23

Středověký vojevůdce albrecht z valdštejna

Půjčoval mu peníze a místo toho, aby je císař vracel, dával

mu další obrovské pozemky a konfiskáty panství, která bez

náhrady zabavil utíkajícím nekatolickým majitelům. Z nich

potom Valdštejn část opět prodával a  tak získával další pe

níze. Během krátké době se stal nekorunovaným bankéřem

a  realitním magnátem celé říše. Po roce 1624, když spojil

svá panství od Frýdlantu přes Pojizeří až daleko na východ

za Jičínem v  jedno menší soukromé království s  Jičínem

jako výstavním centrem, byl už nejbohatším a  nejmocněj

ším mužem v  Čechách. Sám císař byl u  něj tak hluboce

zadlužen, že Valdštejn ke svým realitám jen přilepoval další

pozemky a statky. V Jičíně zřídil různé manufaktury, které

pracovaly výhradně pro jeho armádu, šily uniformy a boty,

zpracovávaly potraviny, opravovaly zbraně.

Další aktivity nyní obrátil na mezinárodní pole. Třiceti

letá válka se převalovala po celé Evropě a Valdštejn učinil cí

saři Ferdinandu II. nevídanou nabídku: postavit a vyzbrojit

za své peníze celou armádu. Bodejť by císař nesouhla sil,

udělil mu glejt nejvyššího velitele a  jmenoval ho jako velí

cího generála do čela císařské armády, aby se pustil do války

s tehdy nejmocnějším státem severní Evropy Dánskem. Po

několika bitvách proharcoval celým Německem a  nako

nec spojené protestanty na hlavu porazil. Císař mu daroval

Meklenbursko a k tomu přidal titul vévoda meklenburský,

přidal hodnost nejvyšší generální polní hejtman a navíc ge

nerální hejtman Baltického a Oceánského moře. Rozdávalo

se mu tituly dobře, nic jej to nestálo a  stejně na moři ne

měl ani jednu lodičku a  Oceánské moře ani neexistovalo.

S  Meklenburskem se ale Valdštejn stal automaticky samo

statným říšským knížetem – tady to Ferdinand II. nedomy


24

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

slel, říšská knížata byla totiž na císaři nezávislá a  semínko budoucí nedůvěry mohlo začít klíčit.

Valdštejn byl najednou na samém vrcholu moci v  monarchii. Dvůr nesnesl nějakého holoprdka ze severních Čech, aby někoho z nejbližších císaři přeskočil a tlačil se na místo vyšší než kancléř, a  tak se ze závisti jednotně postavil na odpor a  intrikami říšských kurfiřtů dosáhl jeho odstoupení z  armády. Díky tomu nastala zlatá doba rozvoje a zvelebování Jičína i Frýdlantu, stavba prvních manufaktur, silniční sítě a  efektní ekonomické organizace. Nový pán severních a východních Čech vytvářel nové moderní centrum Čech a přitom ještě u císaře působil jako osobní bankéř a poradce v otázkách vedení další války. Když se pak Sasové v  další fázi tlačili ze severu na území monarchie, převzal opět řízení armády jako vrchní velitel a generalissimus. Porazil Sasy a v bitvě u Lützenu zničil vojska švédského krále, který zde dokonce padl. Začal potom o  vlastním rozhodnutí sám jednat o  míru a  s  vojskem ustoupil na jih, což ve Vídni vzbudilo bouři nesouhlasu a  stížnosti na nečinnost vítězící armády. Semínko nedůvěry v  císaři úspěšně rašilo. Valdštejn se stáhl s armádou až do Čech a přes jeho nesouhlas jednal dále s  nepřítelem o  ukončení bojů a  mírových podmínkách. Pohledem na mapu lze zjistit proč, hned pod Krkonošemi a Orlickými horami byly všechny jeho nejdůležitější majetky, města a manufaktury a ty především chtěl od válečného vyplenění uchránit!

Nepřátelství mocných proti vévodovi rostlo, a  jak byl císař nahlodáván stále více, začal slyšet na rady o  jeho sesazení. Za své největší nepřátele považoval odpůrce katolické víry, největším po Bílé hoře setnul hlavy, sebral jim


25

Středověký vojevůdce albrecht z valdštejna

majetky a z monarchie je vypudil a teď nosí zvědové zprávy

ze stále  odbojných Čech, že se Valdštejn s  nimi přes Sasy

paktuje a radí, jak vrátit stav do doby předbělohorské, svrh

nout jej a převzít vládu v Čechách! Celá armáda, důstojníci

– mimo štábní panáky ve Vídni – i  měšťané stáli za ním.

Kdyby zvedl vojsko a  vytáhl na Vídeň, nebylo by nikoho,

kdo by jej mohl zastavit. Zlé pověsti byly vídeňskými

dvořany stále živeny, on dvořany pohrdal a  neměl u  císaře

žádného advokáta. Bojovat už nechtěl, a tak aby ty panáky

zastavil, přijel k  císaři a  nabídl mu, že odstoupí ze všech

úřadů monarchie a  že by se chtěl věnovat jen správě svých

panství a  do politiky se dále nevměšovat. S  tím ale Ferdi

nand, především ve své zaslepené nenávisti k  nekatolíkům

a  hlavně kvůli vysokým dluhům, které u  Valdštejna měl

a  které se mu nechtělo splácet, nesouhlasil. Ekonomičtější

bylo zradit zrádce, připravit jej postupně o politickou moc,

armádní důstojníky nakloněné Valdštejnovi v  tichosti od

stavit a jeho samotného zavraždit. Vydal tajný příkaz a po

slední dějství mohlo začít. Zrada potencionálního zrádce

v nejvyšším zájmu.

Valdštejn vycítil hrozící nebezpečí, práskači z  okruhu

císaře jej varovali, že panovník už mu podepsal ortel smrti.

Konečně se probudil a začal jednat. Svolal všechny své velící

generály na 11. ledna 1634 do Plzně, aby přísahali věrnost.

Ne císaři, jemu, Albrechtu z Valdštejna! Přísahal také jeho

nejoblíbenější spolubojovník a  přítel Ital Octavio Piccolo

mini, který s  ním prošel celou anabázi od hulánského ka

pitána až po generála a vždy mu hlídal záda. Bohužel zrada

je zákeřná a  rodí se za velké peníze většinou v  lidech, od

kterých byste to nikdy nečekali. Piccolomini obratem ihned


26

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

po poradě cválal do Vídně, aby předložil císaři Ferdinandovi

udavačský list, že začalo vojenské spiknutí s cílem sesadit jej

a Habsburky jednou provždy svrhnout z českého trůnu. Cí

sař nelenil a již 24. ledna vydal patent, jímž oznamoval Vald

štejnovo sesazení a  zatčení všemi prostředky. Nařídil, aby

jej Piccolomini zajal a přivezl do Vídně, kde jej bude soudit,

a když se nevzdá, tak jej na místě zabít. Zároveň nařídil – to

uměl ze všeho nejlépe, nařizovat a za nic neplatit – konfis

kaci všeho jeho majetku i statků jeho věrných. Tuto tajnou

instrukci Valdštejnovi Piccolomini z Vídně poslal, úmyslně

však se zpožděním celého měsíce. A že císař vysílá trestnou

expedici. Ten měsíc byl drahocenný čas, promrhaný čeká

ním místo příprav na tažení proti Vídni. Jinou pořádnou

armádu než generalissima Valdštejna císař Ferdinand stejně

neměl a bylo jasné, jak by takový rejd z  Čech dopadl.

V  těch dnech zimy byla armáda v  leženích a  Valdštejn

měl kolem sebe jen stovku věrných, navíc jej trápila pakost

nice a  pokročilý syfilis, prakticky nemohl ani chodit nebo

dokonce jet na koni. Přátelé s  ním proto museli ustoupit

z Plzně do města Cheb tak, že jej vezli za hrozných bolestí

dva dny v nosítkách mezi dvěma koňmi. Z Chebu se chys

tali po zlepšení jeho stavu do Magdeburku, kam již dopředu

Valdštejn poslal důstojníky, aby shromáždili vojsko. Nastala

doba čekání, kdy opět vojevůdce bude schopen přepravy do

Německa. Nemocného vůdce ubytoval jeho věrný plukov

ník John Gordon ve svém domě. Brzy za důstojníky dorazil

tajný posel od Piccolominiho s  návrhem, aby Valdštejna

zavraždili na místě a  získali tak od císaře nejen milost, ale

i  podíl z  jeho zabavených majetků. To rozhodlo. Plukov

níci Walter Burton, John Gordon a  Walter Leslie souhla


27

Středověký vojevůdce albrecht z valdštejna

sili. Gordon na chebském Hradě připravil velký banket pro nejvyšší důstojníky, Valdštejn bezmocně ležel v přiděleném domě a  léčil si neduhy. Burton pověřil tři důstojníky ze svého pluku provedením převratu a pobitím Valdštejnových věrných.

Začal banket a  Leslie tajně vyměnil stráže věrné svému vůdci. Uprostřed banketu vstoupili do hodovní místnosti tři dragouni a vykřikli, že přichází jménem císaře. Tři spiklenci vytáhli kordy a  vykřikli „vivat Ferdinandus“. Rozpoutala se krvavá bitka po celém hradu a  spiklenci pobili zbývající důstojníky věrné Valdštejnovi. Teprve potom Burtonovi dragouni odzbrojili a pozabíjeli stráže kolem domu, kde již spal nemocný a  nic netušící Valdštejn. Jejich velitel Walter Deveroux běžel v čele a rozrazil dveře pokoje, kde již napůl probuzený hlukem stál v  noční košili neozbrojený generalissimus, jeho nejvyšší velitel. Vrah zařval několik kleteb a  bezmocného Valdštejna dvakrát probodl. Ten stačil jen natáhnout před sebe ruku a  na místě zemřel. Při ohledání mrtvoly plukovní lékař zjistil, že ta vražda byla vlastně zcela zbytečná. Aniž by to Valdštejn tušil, dávala mu progresivní syfilida v posledním stadiu už jen několik měsíců života.

Přání císaře Ferdinanda bylo splněno, neposlušný vojevůdce zlikvidován, vrahové omilostněni a  odměněni jeho statky. Až po chebské akci slátali dohromady císařovi pohůnci komisi, která měla vyšetřit všechny Valdštejnovy zločiny a ospravedlnit sprostou vraždu. Nenašli žádné protimonarchistické činy nebo spiknutí mimo zoufalou obranu, když mu již šlo o život. Jen jedovaté sliny a pomluvy těch, kteří mu záviděli hvězdný úspěch, jakého by sami nikdy nemohli dosáhnout. Národohospodářské, možná o  sto


28

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

letí předbíhající dílo bylo rozvráceno. V  Jičíně a  Frýdlantě

zůstalo po svém plánovači reforem a  architektu jen něko

lik stavitelských skvostů, dodnes stojí dlouhé rovné aleje

vzrostlých topolů a kdysi perfektní cesty, vedoucí odnikud

nikam. V Praze němou slávu připomíná skvělý Valdštejnský

palác. A to je tak asi všechno.

ALBRECHT Z VALDŠTEJNA A JEHO ERB


29

Středověký vojevůdce albrecht z valdštejna

VRAŽDA ALBRECHTA

MAPA KNÍŽECTVÍ ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA


30

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

3. KAPITOLA

JAK KAREL SABINA

Z HLADU A BÍDY ZRADIL

ÚPLNĚ KAŽDÉHO

Motto:

Váhám­li mezi věrností a zradou,

rozhodne hlad.

Jaroslav Vrchlický

Jsou různé druhy zrady. I obyčejný člověk, vynikající v ně

kterém oboru lidské činnosti, který dává nezištně k  dis

pozici svému národu a  stává se tím miláčkem lidu, může

se dostat do situace krysy zahnané do kouta a  zvolit jako

východisko zradu. Že to obvykle nedopadne dobře, ukazuje

následující příběh.

Jmenoval se Karel Sabina. Narodil se 29. prosince 1813

v chudinské uličce Řásnovka v Praze jako nemanželský syn

služky Josefíny. Předpokládaný otec Jan Sabina se k  němu

hlásil a onu Josefínu si vzal později za manželku, takže Ka


31

jak karel Sabina z hladu a bídy zradil úplně každého

rel vyrůstal v plné rodině. Stejně ale otci chlapské zaváhání před porodem nikdy neodpustil, a aby jej pokořil (i když se o něj otec vzorně staral a umožnil mu vybraná studia), v pubertě po hospodách občas tvrdil, že jeho otcem je napoleonský důstojník Polák Jablonski, který táhnul s francouzskou armádou Prahou, nebo že jej nějací bohatí Savinové jako nemluvně podstrčili služce za okno. Toto tvrzení se svého času dokonce propíralo v soudobých novinách. Fabulace od malička.

Během studia na pražském staroměstském gymnáziu, kde jej vyučoval Josef Jungmann a  kde o  pár let dříve studoval jeho celoživotní vzor Karel Hynek Mácha, začal se Sabina cítit pravým Čechem, což bylo po celý jeho život osudem jeho slávy i pádů. Pak přešel na práva, která nedokončil, a všechny ostatní vědomosti získal jen samostudiem. Do hledáčku rakouské policie se poprvé dostal již jako mladík, protože byl členem několika tajných spolků – a potom se to s ním táhlo prakticky celý život. Byl také i známý pražský dobrodruh, jeho kousky se přetřásaly po kavárnách. Už tenkrát mu věčně scházely peníze, prodal cizí kabát z hospody, jeho podvůdky byly legendární. Když byl vychovatelem u jednoho továrníka, vypůjčil si u milostivé paní s pláčem kočár, že musí na pohřeb matky. Dobrá duše kočár půjčila, ale když se včas nevracel, poslala sluhu na matčinu adresu. Matka byla doma v pohodě a mladý Sabina s milenkou na výletě. Tak se kočár zase vrátil, mladík na hodinu dovychovateloval a Praha se bavila.

Pod vlivem Karla Hynka Máchy se chtěl Sabina stát novinářem, spisovatelem a  romantickým bojovníkem za česká práva. Začal proto psát do všech možných novin


32

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

a  časopisů. V  pětadvaceti letech se vydal do nepřátelské

Vídně a tam jej kupodivu přijali za řádného redaktora listu

Adler. Do německých novin s výraznou nepřátelskou pro

tičeskou tendencí! Stačily však tři pročeské články a  na

hodinu jej zase z redakce vyhodili. A co víc, poprvé se do -

stal do spárů policie. Po vyšetřování se na něj zaměřil sám

hlavní cenzor monarchie Sedlnitzky, bohužel taky Čech,

jak jinak. Zařídil, aby mu zakázali pobyt ve Vídni a  po

slali jej šupem zpět do Prahy. Ale i  zde jej cenzura měla

pod drobnohledem, nedovolila mu psát větší práce. Zbý

valo mu jen paběrkování, mohl psát jen občas nějaké menší

články po časopisech a  po smrti otce upadl poprvé do

špatné finanční situace. O to víc se však zapojil do tajného

politického spolku Repeal, z  něhož se zformovalo radi

kální křídlo revoluce v roce 1848.

Teprve zde se plně projevil jako rozený novinář. Jeho

odvážné články jej proslavily víc než Karla Havlíčka Borov

ského nebo Karla Hynka Máchu. Stal se revolucionářem.

V  Praze se tehdy přidal k  mezinárodnímu dobrodruhovi

a  teroristovi Michailu Bakuninovi, který se snažil zapalo

vat oheň revoluce ve všech velkých městech středu Evropy.

Účastnil se všech možných shromáždění a velkých táboro

vých akcí a všude vyzýval k přípravě na ozbrojené povstání,

které konečně svrhne nenáviděné habsburské zlo a  spolu

s jinými slovanskými národy zahájí novou svobodnou cestu

do budoucnosti. Byl uznávaný buřič a stal se miláčkem ná

roda. Jediný se také odvážil vydat v  novinách Bakuninovu

proklamaci o  ozbrojeném teroru a  atentátům proti stáva

jícím vládcům. Ve skutečnosti se stal jeho zástupcem pro

přípravu revoluce ve středu Evropy a celém mocnářství.


33

jak karel Sabina z hladu a bídy zradil úplně každého

Nebylo divu, že se brzy dvakrát po sobě dostal do vězení. Poprvé od června do září 1848 jako aktivní účastník svatodušního povstání a podruhé jako anarchista a organizátor májového spiknutí roku 1849. To se za ním zavřely brány věznic na hodně dlouho. Tři roky seděl přímo na Pražském hradě na samotce a  vodili ho jen na výslechy, soud měl až 21.  května 1852 a  tam vyfasoval za přípravu povstání ke svržení monarchie spolu s  jinými revolucionáři trest smrti provazem. Byla to hrozná ledová sprcha pro všechny české vlastence, jakékoli protestní akce národovců přímo zamrzly. Za zmínku stojí, že v  Říšské radě za účasti samotného císaře už o dva roky dříve, v září 1850, bylo tajně ministru války uloženo, aby očekávané tresty smrti v  přípravě velezrádného procesu změnil na dlouholeté žaláře. Sabinovi tedy těsně před popravou oznámili, že mu byl provaz změněn císařskou milostí na 18 let těžkého žaláře. Z  Prahy jej odvezli v únoru 1853 do pevnosti v Olomouci, prý aby to neměl daleko domů, vysmíval se mu soudce. V podzemních kasematech trpěl do 8.  května 1857, kdy „dobrotivý císař pán“ vyhlásil pro vzbouřence amnestii a  všechny dlouholeté odsouzené poslali s  policejním doprovodem do místa bydliště. A tak skončila éra Karla Sabiny jako revolucionáře, bojovníka za svobodu národa a  státního vězně rakouské monarchie první kategorie.

Vrátil se do Prahy a očekával, že bude národem přivítán jako hrdina. To se však k jeho velkému překvapení nestalo. Dopadl podobně jako Karel Havlíček Borovský, nakažená osoba, se kterou se každý bál setkat, měl zákaz jakékoliv politické činnosti, ale i  psaní do novin a  časopisů a  on nic jiného neuměl. Havlíček nikdy nesklonil hlavu, náš nejvíce


34

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

uznávaný novinář a  vlastenec zemřel v  bídě opuštěn všemi

a teprve po smrti se české pomazané hlavy probudily a vy

strojily mu obrovský pohřeb s trnovou korunou, položenou

na rakev Boženou Němcovou. Tak Sabina skončit nechtěl

a nedovedl si představit, že by se představitelé národa posta

vili i k němu zády. Nejdříve se kajícně vrátil ke své rodině.

Jen 16 dní před zatčením v roce 1849 se totiž stačil oženit

se svou dlouholetou milenkou Josefínou Schönauerovou,

dívkou z pražské – kupodivu německé – rodiny, se kterou

měl již tenkrát dvě děti, tříletého chlapce a roční holčičku.

Manželka s dětmi na něj po celou dobu vězení čekala, bo

hužel ve velké bídě, živila rodinu jako šička a bydlela u své

matky, která jí finančně pomáhala. Se zlostí Karel Sabina

zjistil, že žádný z velkých „vlastenců“, který se díky němu

vězení vyhnul, jí ani jednou nepomohl. A  nyní, když se jí

konečně vrátil živitel rodiny, měl na krku všechny zákazy

novinařiny a  mohl dělat tak akorát někde nádeníka nebo

nějakého pomocníka za žebráckou mzdu.

Pražská policie na přímý rozkaz vídeňského prezidia

si svého důležitého podezřelého, bývalého revolucionáře

a  teroristu, hlídala velmi pečlivě. Ihned po příchodu zpět

do Prahy se musel hlásit u samotného ředitele barona Päu

manna, který mu striktně oznámil, že bude osobně schvalo

vat všechny jeho články a další materiály, a to vždy předtím,

než dojde k jejich uveřejnění. Nepřipustí žádné politikum,

a jestliže Sabina tuto linii poruší, poputuje zpět do kasemat.

A tam si odsedí zbytek trestu až do konce. Na druhé straně

už měl ve vězení dost času na to, aby uvážil, zda mu to jeho

buřičství vůbec stálo za to, aby zničil život sobě i své rodině,

a že sám brzy pozná, jak bude ostatním jen na obtíž.


35

jak karel Sabina z hladu a bídy zradil úplně každého

„No, v tom případě by se tady mohla naskytnout jedna možnost...,“ s úsměvem začal policajt. „Ne, to nikdy!“ vyskočil ze židle Sabina, „to bych zradil nejen všechny bývalé soudruhy a celý národ, ale i sám sebe!“

„No, však uvidíte, jen jak se dostanete mezi lidi, jak vás přijmou ti vaši bývalí tak zvaní soudruzi revolucionáři, já myslím, že brzy změní pecen chleba váš názor. Kdybyste tenkrát u  soudu kápl božskou, jak to doopravdy bylo, seděli by tady dnes oni a  vy jako vážený redaktor vysedával u  svého stolu v  kavárně, není-liž pravda, pane redaktore? Kdo z nich vám za to poděkoval a pomáhal vaší ženě v bídě? Nikdo? Ke mně můžete vždycky přijít a společně můžeme najít cestu ke slušnému životu,“ uzavřel jednání policejní ředitel a milostivě jej propustil.

Karel Sabina očekával, že bude v české společnosti přijat jako národní mučedník, dostane se mu místa na slovanském slunci, které si právem zasloužil. Z  vězení měl nacpanou hlavu několika romány a  spoustou nápadů, o  kterých byl přesvědčen, že mu je české redakce budou trhat z  ruky. Opak byl pravda. Nikde jej nevítali. V redakcích jen krčili rameny, že je jiná doba a  nic z  toho, co nabízí, nemohou nyní ani náhodou otisknout. Jeho bývalí přátelé se před ním zapírali, a  když už nebylo kam utéci, vzali mu maximálně nějaký krátký pamflet pod pseudonymem za poloviční cenu, aby se jej zbavili. Nedovedl pochopit, co se ve společnosti za těch několik let stalo.

V  letech jeho věznění se české politické klima úplně změnilo. Po tvrdém potlačení národního vzepětí roku 1848 došlo k návratu prostředí z dob tvrdých monarchistických pořádků. Císař se postaral po několika měsících slibů


36

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

a  uklidňování svých národů o  totální změnu vlády, což se

do historie zapsalo jako tak zvaný Bachův absolutismus.

Všemocná policie trvale špiclovala každého a všechny, kteří

by mohli být jen trochu podezřelí z revolučních myšlenek,

a  pohotově zakročila při každém nebezpečném zdvihnutí

hlavy. Bach zrušil ani ne rok aklamovaný císařem výnos

o konci cenzury a vyhlásil absolutní zákaz opozičního sdru

žování. Byl to konec spolkové činnosti, většiny novin a ča

sopisů a  ten zbytek pouze poslušně papouškoval, co si ve

Vídni přáli. Noví cenzurní úředníci dokázali rafinovanými

zákazy téměř ochromit české vlastenecké hnutí. A  nejen

české, všeslovanské vůbec.

Karel Sabina ve vězení ani netušil, do jaké osobní a spo

lečenské izolace se po propuštění z  kasemat a  návratu do

Prahy dostane. Zjistil velmi rychle, že je úplně sám, všichni

bývalí přátelé a známí se jej straní, odmítají se s ním stýkat

a nikdo mu nebyl ochoten dát jakoukoli novinářskou práci.

Nic nabídnout, nic přijmout, ve zbytkových novinách

otisknout nebo dokonce vydat knižně. Doporučovali, aby

se stáhl do ulity a  vyčkal na lepší časy. Najednou si uvě

domil, že se dostal do dokonalé profesní i  osobní izolace.

Jediné, co mu mohli nabídnout, bylo psát pod pseudonymy

jako začínající anonymní pisálek a navíc za poloviční hono

ráře, a to na živobytí bohužel nestačilo. On, miláček národa,

hlásná trouba a  představitel revoluce! Zůstala z  toho jen ta

trouba a ani ne hlásná, povzdechl si. Navíc byl podle zákona

propuštěný trestanec, odsouzený k trestu smrti, stejně jako

vrazi a  nejtěžší zločinci, z  tohoto titulu pod nepřetržitým

policejním dohledem, musel žádat pražského policejního

ředitele o  schválení všeho ještě předtím, než to hodlal


37

jak karel Sabina z hladu a bídy zradil úplně každého

napsat. Proto se nemohl divit, že s  ním žádný z  bývalých

přátel, nyní jen z milosti současné vlády vydávající jakékoliv

tiskoviny, nechtěl nic mít. Soudržnost a  solidarita českých

vlastenců z  roku 1848 zmizela jako kouzelným proutkem,

nastoupily obavy o  vlastní existenci. Vždyť co kdyby si na

policii vyhrabali ve starých udáních, že se s tím trestancem

Sabinou dříve ten či onen více spolčoval, a  kdoví jestli se

nechystají teď začít něco zase znova...

Sabina to pochopit nedokázal, nakonec v  Praze ani ne

byl, když se mnozí museli kát a  podepisovat s  novým tvr

dým režimem smlouvy k  vlastnímu přežití. Ostatně jako

všichni umělci ve všech režimech, že. Najednou byl zde,

chtěl pracovat a  žít, potřeboval peníze k  obživě rodiny,

která po jeho návratu upadla ještě do větší bídy než v době

jeho uvěznění. Ničemu se nevyučil, žádné řemeslo neu

měl, šlo mu jen nadmíru dobře to psaní a  to mu zakázali.

Z  příležitostných malých honorářů rodinu ani sebe uživit

nemohl. Žádnou úřednickou ani jinou práci mu nedovo

lili, ze zoufalství musel pomáhat jako nádeník na stavbách.

Přitom se obětoval za všechny, kteří nyní seděli na úřadech,

obchodovali a  pěstovali poslední zbytky českého novinář

ského řemesla. Vlastenci! Jednou budou tvrdit, že v  nej

těžších dobách drželi národ nad vodou a jaké mají zásluhy!

Všichni věděli, samozřejmě všichni, co pro národ vykonal,

ale nyní se báli jakkoliv si s ním zadat. Karel Sabina nevěděl

co si počít, byl na konci sil. Začal přemýšlet, že to není jeho

chyba, když stojí nyní jako prosebník u jejich dveří. Vždyť

oni jsou vlastně povinováni za svůj klid a blahobyt postarat

se o  něj a  vydupat mu mezi nimi místo, které mu právem

náleží! Že pomsta za revoluci padla jen na něho, jest velká


38

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

křivda, obětoval se pro vlast a  všechny, měl se vrátit jako národní hrdina a dostat příslušné prebendy!

Hodně z těch, co pronikli kruhem policejního prověřování, když nový vídeňský premiér Bach ve všech kategoriích na vzpurné Čechy krutě přitvrdil, bylo dnes bohatých, existenčně zajištěných měšťanů. Mezi nimi i takoví, co stáli na čele při bouřích v osmačtyřicátém. Nyní se zarolovali do ulity a  radí mu čekat, čekat, až se poměry uklidní a  bude možno bez nebezpečí trestu vystrčit opět své vlastenčení. Strčit hlavu do písku, ve smrádečku a v klídku čekat, až přijde opět čas politického výsluní. Na rozdíl od Karla Sabiny měli co jíst. Karel Sabina potřeboval nutně jíst ihned.

Pár novinářů se mu snažilo pomáhat, i  peníze mu někdo dal „na věčnou oplátku“, jenže to bohužel nestačilo. Dokonce mu pomohli, že mohl pro sociální dělnické hnutí napsat a vydat román Blouznění, ale honorář zalátal jen některé staré díry a bída s hladem pro celou rodinu se zase brzy vrátily. Policie samozřejmě vše bedlivě sledovala, po vydání románu mu zakázala psát jakékoli další knihy a  vydavatele exemplárně potrestala. Sabinova už tak bídná situace se ještě zhoršila. Opět si jej nechal předvést pražský policejní ředitel, tlustý a blahobytný pan baron Päumann. Bohatě ho pohostil a  podle očekávání přišel s  novou nabídkou: Bude moci okamžitě naplno začít psát a  nebude v  této činnosti omezován. Tedy mimo urážek c. a k. monarchie a pokusů o  její rozvrat. Vstoupí ale do policejních služeb s  úkolem trvalého sledování české národní elity. Nikoliv jako příležitostný donašeč, špicl či konfident, ale jako stálý tajný spolupracovník s platem 100 zlatých měsíčně. Mimochodem, to byla částka, jakou dostávali jen vysocí policejní důstojníci,


39

jak karel Sabina z hladu a bídy zradil úplně každého

a  mohla jej obratem nakopnout mezi špičky pražské české společnosti! Sabina ale opět odmítl, jeho hrdost, víra v čest a  spravedlnost i  v  hluboké osobní bídě a  nedostatku vážila pořád ještě více než marasmus v bohaté smečce.

„Nevadí, já si ještě počkám. Však vy už brzy přijdete sám s  otázkou, zda je tato moje dnešní nabídka ještě aktuální, nevím, jestli ještě budu moci tyto dnes nabízené podmínky zaručit,“ usmál se ředitel Päumann a milostivě hrdého, ale věčně hladového novináře Sabinu propustil. „Jen vás žádám, abyste držel o mé nabídce ústa a s nikým, ani doma, o tom nehovořil, jinak si možnou cestu zpět zavřete definitivně.“ A po odchodu návštěvníka vydal příkaz ještě zpřísnit osobní sledování celé rodiny, po každé Sabinově návštěvě v  kterýchkoliv novinách nebo u  někoho z  dřívějších přátel okamžitě provést s nimi tvrdé výslechy a u nich doma domovní prohlídky tak, aby si každý rozmyslel dát mu nějakou práci, a když jej potká na ulici, aby utekl a zavřel se na sedm západů.

Karel Sabina se tak dostal do absolutní izolace a nezbylo mu nic jiného, než si začít po Praze vypůjčovat peníze, aby mu rodina nezemřela hlady. A  jak je známo, půjčování peněz s  vědomím nemožnosti je vrátit rovná se dlážděné cestě do pekla. Říká se tomu dluhová past, vytloukání klínu klínem. Po Praze se rozkřiklo, že má veliké dluhy a nic nesplácí, už mu nikde nepůjčili, rodinu doma přepadali vymahači a dokonce odnášeli zbytky nábytku. Teď mu zbyly opravdu jen pouze dvě možnosti – sebevražda nebo kapitulace. Zvolil tu druhou. Po necelých dvou letech od propuštění z pevnosti v Olomouci nyní neviděl jinou reálnou možnost než vlastní smrt, která by pro rodinu stejně ale


40

OLIN JURMAN / ČEŠTÍ JIDÁŠOVÉ

znamenala ještě větší bídu a ponížení. Kapituloval. Nakonec dobrovolně přijal ďábelskou nabídku policejního ředitele. Měl už 46 let, mimo mladistvého vzepětí ještě nic nedokázal, za krkem věčně hladovou manželku s  dvěma dětmi a  přitom věděl, bezpečně věděl, kolik má vysoce produktivních nápadů a co všechno by mohl dokázat. Na jakýkoliv další boj už však neměl sílu.

Tak jej konečně ďábelský Päumann zahnal do kouta a  definitivně uštval. Když mu novopečený konfident podepsal dokumenty spolupráce, obratem se otočil ke Karlu Sabinovi celý svět konečně s vlídnou tváří. V červenci 1859 byly zastaveny veškeré represálie proti jeho osobě. Skončilo i sledování jeho rodiny. Z vídeňské dvorní kanceláře přišel obratem výpis o  jeho úplném omilostnění, což znamenalo konec všech zákazů novinařiny i psaní knih a spolkové činnosti. Policie postupně vyplatila formou anonymního dárce všechny dluhy politicky očištěného vlastence a  navíc těžce zatočila s  lichváři. Policejní ředitel osobně předal perspektivnímu spolupracovníkovi prvních sto zlatých předem jako mimořádný počinek na budoucí spolupráci. Dostal krycí jméno ROMAN a na začátek spolupráce hlt dobré pálenky.

Po jeho odchodu si jeho Mefisto zamnul ruce a  napsal v  policejním hlášení svému ministrovi do Vídně: „Sabina se nabídl k  tajným službám a  své případné použití váže na samozřejmou podmínku, že jeho jméno nebude kompromitováno a  že dostane odpovídající finanční podporu. To jsem mu samozřejmě slíbil.“

Povídali, že mu hráli, praví jedno hodně staré české přísloví. Cožpak většina policejních špicl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.