E-kniha: Cesta života (Derech chajim) – rabi Löw; Maharal

Maharal Rabi Löw

Cesta života

Derech chajim

překlad a komentář

Jan Divecký

——

Edice Sifrej Maharal, svazek iv.

——

Nakladatelství P3K

Praha 2009

Cesta života

Derech chajim 2. perek

Maharal Rabi Löw

Kniha vychází s přispěním

Nadace Židovského muzea v Praze,

RNDr. Jana Daniela Klepetáře

a Joint Distribution Committee.

Zdroj hebrejských textů – Maharal: Derech chajim,

vydání z roku 2007 (nakladatelství Machon Jerušalajim)

© Nakladatelství P3K, 2009, 2012

ISBN 978-80-87186-02-2 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-87186-20-6 (eKniha pdf)

OBSAH

Předmluva k českému překladu 7

Z Maharalovy předmluvy ke knize Derech chajim 13

Mišna první 16

Mišna druhá a třetí 28

Mišna čtvrtá 41

Mišna pátá 49

Mišna šestá 57

Mišna sedmá 60

Mišna osmá 69

Mišna devátá 77

Mišna desátá 101

Mišna jedenáctá 109

Mišna dvanáctá 111

Mišna třináctá 113

Mišna čtrnáctá 118

Mišna patnáctá 121

Mišna šestnáctá 124

Pražský Maharal – život a dílo $%&

Slovník pojmů $'$

Hebrejské a české přepisy biblických jmen $'&

7

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU PŘEKLADU

Kniha Derech chajim je mezi Maharalovými spisy výjimečná tím, že je souhrnným komentářem k jednomu celému traktátu Talmudu, k traktátu, který sám Maharal nazýval drahým a vznešeným, k traktátu Avot. Je to také jediná kniha, u níž je k dispozici čitelný Maharalův rukopis (v oxfordské knihovně).

Kniha Derech chajim dnes existuje v několika podobách, které ovlivnila i křesťanská cenzura, kvůli níž z pozdějších vydání vypadly celé odstavce textu. Dnes nejznámější a nejužívanější je tzv. londýnský tisk (1954), jenž se však místy odchyluje od krakovského prvotisku (1589) a rukopisu. V českém překladu vycházíme důsledně z vydání z roku 2007 (nakladatelství Machon Jerušalajim), jehož editorem byl rav Jehošua David Hartman, čestný předseda edice Sifrej Maharal. Jde o zrekonstruovaný text Maharalova rukopisu, doplněný podrobnými komentáři a poznámkami rav Hartmana, jichž jsme často využili i při našem překladu.

Různá vydání knihy ovlivnila i její titul. Krakovský prvotisk na frontispisu knihy uvádí jako název slova derech hachajim, není ovšem jisté, nakolik mohl Maharal ovlivnit grafickou podobu knihy. V autorské předmluvě Maharal sám píše o knize derech chajim, ale londýnský tisk na stejném místě uvádí derech hachajim. Ve svých dalších knihách Maharal uvádí obě podoby názvu knihy. Protože se nám zdá evidentní – a Maharal sám to výslovně potvrzuje – že název knihy vychází z věty biblické knihy Mišlej (6:23): „Příkaz je svící, Tóra světlem a nabádání k mravnosti cestou života,“ kloníme se i my k variantě derech chajim. Traktát Avot a jeho význam

Když Maharal dopsal svou knihu Derech chajim, propojil tak v jeden celek hned tři ze svých oblíbených témat. Otázky etiky lidského chování, pojetí rabínské tradice judaismu a význam studia textů Mišny. Při pečlivém plánování svého díla, které Maharal dokládá v předmluvách ke svým knihám, nemohl Pirkej avot opomenout. Traktát (masechet) Avot se totiž liší od všech ostatních částí Mišny tím, že se vůbec nezabývá náboženským právem (halachou), zato se plně věnuje otázkám morálky (musar), slušnosti (derech erec) a dobrých vlastností (midot tovot), přičemž cituje nejvýznamnější z tanaim (rabínů Mišny). Tyto rabíny považuje židovská tradice za jakési otce (avot) světa, jak dokládá i jméno celého traktátu. Podle jiného názoru souvisí název traktátu s faktem, že moudra v něm obsažená lze považovat za prazáklad a pramen vší další moudrosti a náboženských příkazů (micvot), které vedou člověka na jeho cestě životem. Podobně vyznívají i slova v traktátu Bava kama (30a): „Kdo chce být zbožný, ať v praxi naplní slova traktátu Avot.“

Úvodní kapitola traktátu se věnuje mapování ústní tradice judaismu (tora šebeal pe) s jejími počátky na Sinaji, na níž Moše přijal Tóru, aby ji předal svému žáku Jehošuovi. Jehošua předal tradici starším (zkenim), kteří ji střežili až do doby proroků (neviim), přičemž poslední ze starších byl první z proroků – Šmuel. Proroci předali Nauku mužům Velkého shromáždění (kneset hagdola) na počátku druhého Chrámu, přičemž poslední z proroků (Chagaj, Zecharja a Melachi) byli sami členy tohoto shromáždění. Následující období (přibližně od Makabejského povstání do přelomu občanského letopočtu) bylo charakteristické tím, že v čele nejvyššího rabínského soudu (sanhedrin) stály vždy dvě osobnosti, které tvořily vůdčí dvojici (zug) – předseda Sanhedrinu (nasi) a předseda soudu (av bejt din). Nejznámější dvojicí byli Hilel a Šamaj, kteří položili základy dvou škol – mírnější zvané Dům Hilelův (bejt hilel) a přísnější zvané Dům Šamajův (bejt šamaj). Po Hilelovi stáli v čele Sanhedrinu už jen jeho potomci – sedm generací učenců, z nichž nejvýznamnější byl patrně rabi Jehuda haNasi (Kníže), redaktor všech šesti dílů Mišny (šiša sidrej mišna), jež se později staly jádrem Talmudu.

Traktát Avot je rozčleněn na pět kapitol (prakim, jednotné číslo perek). Šestá kapitola tvořená Barajtot, oslavujícími Tóru a její učence, přibyla později, když zakořenil zvyk studovat pirkej avot (Kapitoly otců) o šesti šabatech mezi Pesachem a svátkem Darování Tóry (šavuot).

Již jsme zmínili, že se v knize Derech chajim proťala tři Maharalova oblíbená témata. První souvisí s Maharalovým důrazem na soustavné a zevrubné studium Mišny. Výkladům Mišny se věnoval na pražské ješivě, kterou vedl, a lásku k Mišně dokázal svým jedinečným komentářem k celému traktátu Avot. Z dnešního pohledu nám to může připadat podivné, ale Maharal byl přesvědčen o morálním úpadku a ochablé zbožnosti své generace. Svá rabínská kázání proto věnoval návrhům školní reformy, hovořil o péči o chudé a potřebné, nabádal k úctě k učencům. Vyzýval k posilování zbožnosti a brojil proti zlomyslným pomluvám, jichž byl sám častým terčem. Z tohoto pohledu mu traktát Avot nabídl nevyčerpatelný pramen moudrosti.

Třetím Maharalovým tématem byla otázka postavení učenců ve společnosti. Všímal si vzájemných vztahů mezi učenci a vztahů mezi učenci a nevzdělanci. Byl si vědom povinností učenců a jejich odpovědnosti. Z tohoto pohledu je snad nejzajímavější druhá kapitola traktátu, jejíž velkou část tvoří výroky rabana Jochanana ben Zakaje a jeho pěti žáků.

Raši na závěr svého komentáře k traktátu Avot píše: „V tomto traktátu jsou uspořádány výroky nejstarších otců, které nám mají ozřejmit, které skutky jsou správné. Učenci se s jejich pomocí snažili vést současníky po přímé cestě, tak jak je dodnes morální povinností každého učence (chacham) nabádat a varovat ostatní stejně, jako otec varuje své syny.“ A Rambam v úvodu ke komentáři Mišny uvádí: „Soudci-rabíni v dnešní době mají mít stejné postavení, jako měli ,otcové‘ ve své době, protože, jak uvádí Talmud (Roš hašana 2:9): ,Pokud zpochybníme rozhodnutí soudu (bejt dinu) rabana Gamliela, můžeme pak postupně zpochybnit všechna rozhodnutí všech soudů až k Mošemu.‘ “

Maharal by se pod tyto texty jistě podepsal. Sám odmítal laciný populismus a nebál se střetů, bylo-li to nutné. Snad i proto tak často měnil působiště, když postupně rabínoval a učil na Moravě (1553–73), v Praze (1573–84), v Polsku a snad i znovu na Moravě (1584–88), podruhé v Praze (1588–92), opět v Polsku (1592–95) a podzim života strávil v Praze (1595–1609).

V roce 2009, v roce čtyřsetletého výročí úmrtí největšího z rabínů, který kdy pobýval v Čechách a na Moravě, nebylo možné zvolit vhodnější knihu k vydání než Maharalův komentář k traktátu Avot, který sám nazval derech chajim – Cesta života. Ediční a redakční poznámka

Zde musíme zopakovat to, co jsme zmiňovali u předchozích překladů edice – český text není zcela doslovným překladem z hebrejštiny, protože se snažíme upřednostnit obsah sdělení před jeho formou. Naším záměrem je snaha pootevřít dveře případným zájemcům o hlubší poznání Maharalova díla a judaismu obecně. A přivede-li tato edice další zájemce k tomu, aby si přečetli originál Maharalova díla, náš záměr se naplní. Rozsah díla Derech chajim neumožňuje kompletní překlad v rámci jednoho dílu edice Sifrej Maharal. Pro čtvrtý díl edice jsme zvolili vydání Maharalova komentáře ke všem mišnám druhé kapitoly traktátu Avot, jež volně pojí téma hledání správné cesty životem. Mišny uvádíme ve vlastním překladu. Překlad vychází z hebrejského vydání knihy Derech chajim z roku 2007. Překladatel vycházel kromě vlastního Maharalova textu také z připojených komentářů rav Hartmana. Z nich byly také převzaty názvy jednotlivých částí (podkapitol), které nejsou součástí originálního Maharalova textu. Poznámky a vysvětlivky překladatele i redakce jsme odlišili textem v kurzívě.

U jmen biblických postav jsme zachovávali hebrejské varianty. Pro čtenáře, kteří jsou zvyklí na české názvosloví, uvádíme u známějších jmen při prvním užití hebrejského výrazu český ekvivalent v závorce, například

12

Šlomo (Šalomoun). Kompletní dvojice hebrejských

a českých (ekumenických) variant naleznete na str. 139.

Oproti předchozím překladům Maharalových knih

používáme i hebrejské názvy biblických knih (nikoliv

české překlady: Mišlej – Přísloví). Abychom zachovali

zjednodušené číslování, použili jsme pouze u pěti knih

Mojžíšových zkratky 1M–5M místo hebrejských názvů

knih (Berešit, Šemot, Vajikra, Bemidbar, Devarim). Pro

snadnou orientaci v biblických textech používáme stan

dardní členění textu na kapitoly a věty, občas v kom

primované podobě – např. (1M 1:1–10) = První kniha

Mojžíšova, 1. kapitola, věty 1 až 10.

V knize užívané zkratky knih Tanachu:

M – kniha Mojžíšova (1–5) [To r a]

T – Tehilim [Žalmy]

překladatel, redakce

13

Z MAHARALOVY PŘEDMLUVY

KE KNIZE DERECH CHAJIM

Příkaz je svící, Tóra světlem a nabádání k mravnosti cestou

života. (Mišlej 6:23)

Člověka, kterého stvořil Bůh na zemi, obklopují mračna

temnoty, takže tápe ve tmě bez světla. Mračny tem

noty je myšleno tělo, které obklopuje duši a ztěžuje

nám hledání cesty k Bohu. Máme sice rozum, který nás

může vést vpřed, ale i ten je jen omezeným lidským

nástrojem. Jen s pomocí Tóry a jejích příkazů můžeme

překonat noční tmu, aby se prozářila denním světlem,

a proto je psáno, že příkaz je svící (ner) a Tóra světlem

(or). A zatímco je světlo lampy (svíce) závislé na kvalitě

knotu, lampy a oleje, stejně jako jsou příkazy (micvot)

vždy spojeny s konkrétním tělesným činem, představuje

Tóra světlo čisté, jasné, nefyzické a věčné.

Přísloví však pokračuje dál a hovoří o mravnosti (mu

sar), o věcech, které samy o sobě nejsou příkazy Tóry,

a jsou přímým důsledkem lidského rozumu. I takové

věci jsou nezbytné pro důstojný lidský život a v židovské

tradici se nazývají derech chajim (slušnost, doslova cesta

života). Midraš Vajikra raba komentuje větu (1M 3:24):

„Aby hlídali cestu ke stromu života,“ takto: „Dvacet šest

generací předcházelo darování Tóry, jak je psáno ,Aby

hlídali cestu‘ neboli cestu života. Až poté došlo k daro

14

vání Tóry, která se nazývá stromem života (ec hacha

jim).“ A proč se slušnost nazývá cestou života? Protože

je přímá a nelze z ní odbočit vpravo ani vlevo. Nelze

z ní sejít za materiálními lákadly, za tělesností, s níž sou

visí smrt.

Drahý a vznešený traktát Avot, malý počtem slov,

ale bohatý svými kvalitami, postihuje veškerou lidskou

slušnost do té míry, že v traktátu Bava kama (30a) rabi

Jehuda uvádí: „Kdo chce být zbožný (chasid), nechť

naplňuje slova sederu Nezikin.“ Rava řekl: „Nechť na

plňuje slova traktátu Avot.“ A podle jiných řekl: „Nechť

naplňuje slova traktátu Brachot.“ Za tímto sporem ra

bínů leží hluboké poznání, že dokonalost člověka závisí

na trojím – na dobrých vztazích s ostatními lidmi (seder

Nezikin), na vlastní kvalitě (traktát Avot) a na vztahu

k Bohu (traktát Brachot), jak ještě bude vysvětleno. A je

zřejmé, že právě pro výjimečný význam traktátu Avot

ustanovili rabíni povinnost studovat ho každý šabat

mezi Pesachem a Šavuot (a v našich krajích je zvykem

studovat traktát Avot každý šabat mezi Pesachem a Roš

hašana).

TRAKTÁT AVOT

2. PEREK

MIŠNAJOT 1–16

16

MIŠNA PRVNÍ

(2:1) Rabi říká: „Jaká

cesta je přímá? Jakou

cestu si má člověk vy

brat? Tu, která ho zdobí

a zároveň je milá i jiným

lidem. A buď opatrný

u snadného příkazu

stejně jako u příkazu

těžkého, protože ne

znáš odměnu za splněné

příkazy. A zvažuj ztrátu

vzešlou z plnění příkazu

oproti odměně a pro

spěch z hříchu srovnej

se vzniklou ztrátou. A zahleď se na tři věci a nezhřešíš – věz, co je nad

tebou: oko, které vidí, ucho, které slyší, a všechny tvé skutky jsou za

znamenány v knize.“

Proč začíná druhá kapitola slovy Rabiho?

Druhá kapitola traktátu Avot začíná výrokem Rabiho

(což je obvyklé označení pro editora Šesti řádů mišny rabi Je

hudu haNasi), ačkoliv by se mohlo zdát, že vhodnější

místo pro jeho slova je již na konci první kapitoly, která

řadí učence chronologicky, začíná Mošem (Mojžíšem)

a končí rabanem Šimonem ben Gamlielem, Rabiho ot

cem. Rabiho postava však v sobě spojovala jak vůdčí ve

likost, tak moudrost, a proto byla jeho slova vybrána na

úvod (roš, doslova hlava) nové kapitoly, stejně jako Rabi

sám stál v čele celého Izraele. Navíc jeho slova o přímé cestě v sobě obsahují poučení o veškerém lidském konání a hodí se do úvodu kapitoly stejně jako v kapitole třetí (Akavja ben Mehalael říká: „Všimni si tří věcí a nezhřešíš.“) a čtvrté (Ben Zoma říká: „Kdo je moudrý?“). Tři otázky

Je třeba se ptát, proč bylo nutné odpověď (Cestu, která ho ozdobí) na otázku mišny ( Jakou cestu si má člověk vybrat?) doplnit o poznámku (Cestu, která je milá i jiným lidem)? A je třeba se ptát, proč se Rabi táže na přímou cestu (derech ješara), zatímco raban Jochanan ben Zakaj v mišně 2:9 hovoří o dobré cestě (derech tova)? A do třetice je třeba se ptát, proč mišna začala obecnou otázkou ( Jakou cestu si má člověk vybrat), aby pak přešla do druhé osoby (A buď opatrný)? Povinnost obstát vůči Bohu i lidem

Existují cesty (rozuměj skutky), které jsou ve své podstatě dobré, a mohou být proto považovány za ozdobu toho, kdo je koná, ale přesto se jiným lidem nezdají správné. Takovými cestami není vhodné kráčet, protože máme povinnosti vůči Bohu i lidem, což dokládají mnohá místa v Tanachu. Například v knize Bemidbar (4M 32:22) zdůrazňuje Moše: „A budete čistí před Bohem i Izraelem,“ a v knize Mišlej (3:4) je psáno: „Najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských.“ A platí-li výše uvedené obecně, tím spíš to platí v případě učence (talmid chacham), u něhož je každé nevhodné chování rovnou považováno za znevážení Božího jména (chilul hašem).

Na druhou stranu přirozeně nestačí, aby bylo lidské chování pouze milé jiným lidem, protože ti mohou snadno nalézt zalíbení v něčem, co ani dotyčný neměl v úmyslu či myslel úplně jinak. A také existují lidé, kteří se úmyslně chovají tak, aby se zalíbili svému okolí, a hrají si na spravedlivé (cadikim), což jistě nemůže být onou vyžadovanou přímou cestou. Ohledy na jiné

Rabi nás chce naučit důležité pravidlo – nemůžeme si říct: „Vím, že konám správně, tak co mi je do jiných lidí.“ Proto na všech místech Talmudu rabíni upozorňují, že je zakázáno chovat se způsobem, který v přítomných vyvolává rozpaky. Text mišny hovoří o jiných lidech, ne však o všech lidech jako celku, protože není myslitelné, aby se všichni lidé shodli na vhodnosti určitého konání. Z tohoto hlediska je důležité jen to, co si o nás myslí jiní lidé, hodní titulu Člověk s velkým Č (adam). Na názoru oslů nezáleží. Člověk nemůže spoléhat jen na sebe

Je v lidské přirozenosti považovat sebe sama za bezchybného, jak potvrzuje kniha Mišlej (21:2): „Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé.“ Proto je tolik důležité brát na své cestě ohledy na jiné lidi. To ovšem neznamená, že veškeré své konání máme založit na touze zalíbit se okolí. Dobrá a přímá cesta

Když se Rabi (v naší mišně 2:1) a raban Jochanan ben Zakaj (v mišně 2:9) ptají na zdánlivě stejnou věc, proč první z nich hovoří o přímé cestě a druhý o dobré cestě? Rabi, který podmiňuje vhodnost zvolené cesty souhlasem okolí, užívá výrazu „přímá cesta“, protože lidé