načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Cesta za láskou - Halina Pawlowská

Elektronická kniha: Cesta za láskou
Autor:

Láskyplný cestopis po místech, kde se dá zapomenout na smutek Na Silvestra v roce 2016 jsem se rozhodla, že navzdory všemu budu šťastná! Že už nebudu jen čekat, plánovat a doufat. A tak ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  130
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 237
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustroval Jan Gabler
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0649-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Láskyplný cestopis po místech, kde se dá zapomenout na smutek

Na Silvestra v roce 2016 jsem se rozhodla, že navzdory všemu budu šťastná! Že už nebudu jen čekat, plánovat a doufat. A tak jsem se vydala na cesty. A jela jsem na místa svých vzpomínek a i tam, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla. A objela jsem nejen naši vlast, ale i půl zeměkoule. A všude jsem potkala zajímavé lidi, snědla jsem úžasné pochoutky a hledala jsem lásku. A našla jsem ji.

Jíst, meditovat, milovat - tentokrát s Halinou!

„Není důležité, kde jsi,
důležité je, s kým tam jsi!
A naprosto nejdůležitější je,
jestli ho máš ráda!“
To mi říkala moje máma.
Měla pravdu.
A tak jsem zavzpomínala
na všechna místa,
kde jsem byla zamilovaná,
kde jsem byla nemilovaná,
kde jsme se milovali
a kde se, doufám, zase zamiluju!"

Halina Pawlowská se narodila ukrajinskému básníkovi a české učitelce. Vystudovala FAMU, obor scenáristika a dramaturgie, napsala asi dvacet televizních komedií, nejznámější z nich byla komedie Sardinky aneb život jedné rodinky, příběh na motivy Saroyanovy povídky Románek se vším možným nebo dětská televizní hra Róza, strážné strašidlo. Je autorkou i filmových scénářů. Mezi její nejúspěšnější filmy patří kultovní komedie Vrať se do hrobu, komedie Můj hříšný muž, Evo, vdej se a Díky za každé nové ráno. Za tento scénář byla oceněna i americkou nadací Sundance, kterou založil Robert Redford. Sklízí úspěchy i ve světě novin a časopisů. Byla jedním ze zakladatelů deníku Metropolitan. Pod holandským vedením založila časopis Story. Později se stala majitelkou a vydavatelkou časopisu Šťastný Jim, který získal ocenění časopis roku. Založila též časopis Glanc, je jeho tváří a pravidelně do něj přispívá svými povídkami a fejetony. Na televizní obrazovku vstoupila v roce 1993. Je autorkou a moderátorkou úspěšných televiznch cyklů jako V žitě, Zanzibar, Dokonalé štěstí a Banánové rybičky. V roce 2013 napsala libreto k muzikálu Adam a Eva. V současnosti hraje v nekonečném seriálu Doktoři z Počátků a stará se o svou rodinu a psy, s nimiž se všemi bydlí v Praze Podolí. Právě rodina, kamarádky a láska jsou hlavními motivy jejích knih. Napsala zatím dvacet šest titulů a mnohokrát získala ocenění jako nejčtenější česká autorka, a to nejen v České republice, ale i na Slovensku.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Cesta za láskou
Vy šlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Halina Pawlowská, Lubomír Teprt
Cesta za láskou – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.










všem mým nejbližším,
kteří všechno vědí





PROLOG < 5
PROLOG
„Milování je jediná dřina, která stojí za to!“ řekl
někdo chytrý, a já jsem proto překonala svou
lenost a vydala se na cestu. A zažila jsem nevídané
věci, prožila jsem nevídané vztahy a spořádala
jsem nevídaná jídla. A taky jsem se občas ponořila
do vzpomínek anebo jsem spřádala velkolepé
plány a pak jsem to všechno napsala.
A o tom je tahle knížka. Třeba vás bude
inspirovat a řeknete si jako já, že balit se musí, ale zabalit
to ještě nemůžem!










HRAB Ě Z WACHAU< 7
HRABĚ Z WACHAU
Jsem citově okoralá. Jako krajíc chleba, který
někdo zapomněl na kuchyňské lince a on tam leží
už několik dnů. Chybí jen málo, aby ztvrdl na
kámen a rozpadl se v prach.
Přesto, anebo právě proto, se mi docela daří v mé
práci. Píšu knihy, vystupuji v televizi a taky jsem
pronikla až za hranice, protože čtyřikrát za rok mám talk
show v jednom kulturním domě v Rakousku blízko
našich českých hranic. A právě tam se to stalo.
Protože královna Alžběta II. nedávno oslavila
své devadesáté narozeniny a protože se připomíná
<





8 < HRABĚ Z WACHAU
sedmisté výročí narození Karla IV., tak jsem si do své
rakouské talk show pozvala jednoho staršího, ale
pořád dost atraktivního rakouského hraběte,
jednoho protivného českého historika a jednu vychrtlou
novinářku, jejíž specializací je modrá krev.
Naše talk show proběhla nebývale dobře.
Kladla jsem decentně rafinované otázky a mí hosté na
ně srdečně a fundovaně odpovídali. A pak byl
konec a pan hrabě si mne vzal stranou a pošeptal mi:
„Jste sympatická a krásná žena. Závidím
vašemu manželovi, že vás má.“
A já jsem řekla: „Můj manžel umřel.“
A hrabě, místo aby posmutněl a projevil mi
soustrast, tak zaržál nadšením a zvolal:
„Ta k t o z a m n o u m u s í t e p ři j e t k e m n ě n a z á m e k ! “
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak hraběti
bíle svítí jeho vlastní zuby, že měří přes metr
pětaosmdesát, že je dlouho rozvedený a že v jeho očích
nevidím jen všechna ta panství, která mu patří, ale
taky vášeň, kterou postrádám tak dlouho.
V tu chvíli jsem se vznesla, jako kdyby do mne
napumpovali helium.
Okoralý krajíček se proměnil ve sladký koláček.
„Určitě přijedu!“ vypískla jsem nadšeně. A pak
náš směle se vyvíjející vztah přerušil ředitel
kulturáku, který mi nešetrně sdělil, že na mne čeká auto,
které mne odveze do Prahy.
Hrabě se usmíval, já se taky usmívala. Plaše,
chtěla jsem totiž, aby hrabě pochopil, že jsem
poHRAB Ě Z WACHAU< 9
řád tak nějak dívče, snad přímo panensky cudná,
a přitom dychtivá, jako jsem byla kdysi.
„Nepotřebujete si před cestou odskočit?“ zeptal
se mne ředitel.
Od zhruba sv ých sedmi let před všemi muži
tajím své fyzické potřeby, ale dřív než jsem stačila
říci: „Ne! Protože já piju jenom rosu a maximálně si
zobnu okvětního plátku růže... proč bych si
odskakovala?!“, tak hrabě řekl:
„Ano! Odskočím si rád.“
A protože hrabě byl tak samozřejmý, tak jsem
taky kývla.
Ředitel nám vlastnoručně odemkl svůj přísně
střežený privátní záchod. Zkontroloval, zda je v
bezvadném stavu, a hrabě mi dal galantně přednost.
Byla jsem psychicky vyřízená. Nemám ráda
posluchače při mých intimních činnostech, a už
vůbec ne, když je to šlechtic.
Soukromý záchod rakouského ředitele byl
nejmenší záchod na světě. Komůrka měla tak metr
a půl, takže jsem se nejdřív musela plazit po zdi,
a teprve pak jsem mohla zavřít dveře a spustit se
na mísu. Má hrůza, že by mne mohlo být skrz dveře
slyšet, byla tak silná, že jsem své močové cesty
zredukovala na šířku nitě a můj močový měchýř svou
běžnou dávku omezil na tenký pramínek. Byla jsem
tichá jak kočka ve tmě. Ulevilo se mi. Bylo po všem.
Asi i proto mne zachvátila vlna nespoutané
radosti. V záchvatu absolutní euforie jsem toaletní papír





10 < HRABĚ Z WACHAU
neodtrhla jako normáln ě, ale mávla jsem furiantsky
paží jak dirigent, který svůj orchestr vede do finále.
Mé gesto roztočilo celou toaletní roli, která
šílenou rychlostí chrlila papír, že jsem si hned
vzpomněla na pohádku Hrnečku, vař. Z držáku se
odvíjely nekonečné metry, které jak girlandy zaplnily
miniaturní komůrku.
Na jednu vteřinu mne napadlo, že to takhle
nechám, že prostě vyjdu jakoby nic a že budu předstírat,
že to s tím papírem provedl někdo přede mnou...
Oblékla jsem se. Maminka mi vždycky říkala, že musím
dbát na to, abych každou katastrofu řešila důstojně.
Pokusila jsem se v záplavě papíru najít začátek.
Nešlo to, mávala jsem zběsile rukama jak gymnastka
při sestavě se stuhami. Mé pohyby byly na křehkou
toaletu příliš. Poklop nad mísou se uvolnil z
umělohmotných pantů a s rachotem spadl na dlaždičky.
„Jste v pořádku?“ ozval se ředitel.
„Už jdu,“ vypískla jsem, i když se mi na čele dělaly
obrovské krůpěje potu. Stékaly mi do očí a
rozmazané maskaro nesnesitelně pálilo.
Zřetelně se mi vybavila vzpomínka, jak jsem
jednou byla na zámku Hluboká a tam nám průvodkyně
ukázala místo, kam i pan král chodí sám. Byl to
výklenek s malinkatým otvůrkem na kamenném sedadle.
Průvodkyně nás tehdy informovala, že naši předci
byli mnohem drobnější, než jsme my, a že proto i
jejich toalety byly mnohem subtilnější než dnes.
Bylo mi jasné, že kdyby hrabě uviděl škodu,
kteHRAB Ě Z WACHAU< 11
rou jsem napáchala, řekl by si: „Tak ta se ke mně
nevejde! Ta by mi ještě zbořila celý zámek!“
Bušilo mi v hlavě. Poklop se zašprajcoval za
rezervoárem, a jak jsem se k němu nahnula, tak mi
z krku sklouzl popruh mé elegantní červené
kabelky a ona se žbluňknutím sjela do mísy. Na moment
jsem měla pocit, že mám zlomený vaz. Pak se ve
mně probudila prvoligová tenistka a smečujícím
švihem jsem tašku z mísy vytáhla. Kabelka vylétla
velikým obloukem. Narazila do stropu, zakalenou
záchodovou vodou ohodila všechny čtyři stěny
a spadla mi na obličej.
Možná tak sekundu jsem byla v bezvědomí. Pak
mi došlo, že kabelka neměla zapnuté všechny
kapsičky a že mi z ní do mísy vypadl mobil. Když jsem
ho konečně vylovila, sjely mi z nosu brýle, na které
jsem si vzápětí šlápla.
Ani po nájezdu několikačlenné heavymetalové
kapely v heroinovém rauši by záchod nevypadal hůř.
Vyšla jsem z něj asi po dvaceti minutách. Byla
jsem poprášená omítkou, s brýlemi nakřivo, s
černými šmouhami na obličeji, pod mou kabelkou se
dělaly louže a já měla výraz maniaka, který právě
rozčtvrtil hned několik mrtvol najednou. Nedívala
jsem se napravo ani nalevo, jen jsem šla ven. Pryč
od hraběte, pryč od koláčku ke skývě, z které brzo
zbyde jen prach...
A jak to dopadlo? No... Ve Wachau na zámku je
záchodů patnáct. A deset je jenom mých!





12 < HRABĚ Z WACHAU
MERUŇKOVÝ KOLÁČ Z WACHAU
Na těsto
200 g hladké mouky
100 g másla
1 vejce
50 g moučkového cukru
1 lžička strouhané citronové kůry
1 lžička prášku do pečiva
Horní vrstva
350 g vypeckovaných meruněk
250 g tvarohu
125 g zakysané smetany
80 g másla
80 g moučkového cukru
1 vanilinový cukr
4 žloutky
4 bílky
1 starší rohlík
mléko na pokropení rohlíku
20 g hladké mouky
citronová kůra
Nejdřív připravíme křehké těsto a necháme ho
půl hodiny v lednici. Rohlík rozdělíme na několik
kousků a štědře ho pokropíme mlékem.
Máslo, žloutky a cukr ušleháme do pěny, přidáme
citronovou kůru, mouku, tvaroh, smetanu a
vymačHRAB Ě Z WACHAU< 13
kaný rohlík. Pořádně promícháme. Z bílků ušleháme
tuhý sníh a lehce ho vmícháme do tvarohové směsi.
Rozehřejeme troubu na 175 °C. Dortovou formu
vyložíme pečicím papírem a namačkáme do ní těsto
tak, aby se po stranách co nejvíc zvedlo a utvořilo
koláčový okraj. Základní těsto zalijeme
tvarohovým těstem a urovnáme na něj meruňky. A dáme
na hodinu do trouby. V Rakousku se k tomuto
koláči tradičně pije pravá vídeňská káva (silná
překapávaná káva s mírně oslazenou našlehanou
smetanou a špetkou práškového kakaa).





14 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
Některá slova nesnáším. Nedokážu je vyslovit,
stydím se, když je slyším, a o každém, kdo je říká,
si bez ohledu na jeho postavení myslím, že není
dostatečně inteligentní. Je to tak, prozradila jsem
právě svůj nadřazený postoj ke všem, kteří jsou
schopni nahlas vyslovit slova: prdět, hajzl a gaťky.
Prdět je snad nejhorší. Už teď, když to píšu, mám
husí kůži vysokou metr. A prostě se musím omluvit,
že to nechutné slovo takhle prezentuju, nejradši bych
ho vypípala, ale právě toto slovo mám spojené s
místem, které patří k mému dětství i k mé divné lásce.
<
<
<
<
<





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 15
Tetička Kolářová slovo prdět nepoužívala.
Používala slovo, které mi kdysi připadalo taky děsné,
ale tak nějak míň. Dnes se mi toto sloveso, i když
jsem zhrublá odžitými roky, jeví překvapivě ještě
strašnější než tehdy.
Tetička Kolářová „pukala“. Abyste rozuměli,
tetička Kolářová hrála s mými rodiči karty a trpěla
plynatostí. Byla příliš slušně vychovaná, aby si
ulevovala u stolu, zároveň ale nechtěla opouštět
rozehranou hru, a tak vždycky jen vykřikla: „Já puknu!“
a běžela do předsíně, kde její útroby vykonaly své
a tetička se vzápětí vrátila. Problém byl ten, že
tetička se sice vracela po svých zvukových efektech,
ale v oblaku, který měl stejný účinek jako zbraň,
kterou se brání tchoř.
Má maminka nikdy ne řekla nic. Byla ráda, že jsme
u tetičky ve vile (máma slovo vila říkala tónem, jako
kdyby ji sama postavila, a vždycky udělala malinkou
pauzu, aby všem okolo naplno došla noblesa, která
se k pojmu vila váže).
Můj otec to ale jednou nevydržel, ovíval se
vějířem karet, z kterých si sestavil čistou postupku, a řekl:
„Milostivá! Tady pukat, venku páchat!“
Tím měl můj ukrajinský tatínek na mysli, že by
pro všechny bylo lepší, kdyby si tetička ulevila
u karetního stolku a svůj tchoří odér
přemístila do chodby. Vyprskla jsem tenkrát smíchy, jak
se tatínkovi povedlo se pregnantně vyjádřit, ale
tetička Kolářová zbělela, stiskla pevně své silné,





16 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
měkké rty a ukázala prsteníkem s velkým
modrým kamenem: „Ven!“
A to bylo naposledy, kdy jsme byli ve HVOZ -
DECH.
Hvozdy jsou oblast, která se táhne v brdských
lesích mezi Štěchovicemi až po vesničku
Hvozdnici a městečko Davle.
Do Hvozdů jsme jezdili každé prázdniny od
mých pěti do mých jedenácti let.
Hvozdy byly romanticky chladné, vlhké, ta -
jemné... Tetička Kolářová byla ve svých osmnácti
letech ošetřovatelkou, starala se vzorně o
nemocnou manželku stavitele Koláře. Ta, když byla na
smrtelné posteli, chytla tetičku za její oblou paži
a poprosila ji:
„Buď mému muži ženou, ať se mé děti stanou
tvými dětmi a ať jste všichni šťastní!“
A tetička špitla: „Ano, jak si přejete...” anebo
možná jen útěšně vydechla: „To víte, že jo...“
anebo taky třeba vyjekla: „No to určitě!“
Jisté je, že tetička (Růženka Kozlová se tehdy
jmenovala) si o třicet pět let staršího pana stavitele
vzala, že se starala o jeho pět dětí a že si později
s panem stavitelem pořídila ještě jednoho
chlapečka Venouška.
Tetička Kolářová do Hvozdů jezdila s posvátnou
úctou k ženě, která kdysi vilu zařídila, a podle
jejích pokynů se tam snažila být šťastná. Stromy ve
Hvozdech byly hodně vysoké, temné, hučely...
TeS VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 17
tička si proto vždycky do Hvozdů brala hosty. Pak
s nimi seděla na terase, pila víno a bosa chodila do
lesa, kde si chodidla, věčně rozpálená
nenaplněnou touhou, chladila v mechu.
Když jsme přijeli do Hvozdů, bála jsem se často
i promluvit. Tak posvátně na mě dýchala ta
velebná síla přírody a majetku. Vila byla opravdu
přepychová. Byla dokonale vklíněná do zahrady i lesa.
Třešňový sad byl rozdělen na horní a dolní část. V té
dolní rostly stromy, které dávaly červené plody.
Veselé chrupky, kterým pod rumělkovou slupkou
prosvítalo bledě žluté maso, rostly tam třešně
temně rudé, že připomínaly české granáty, rostly tam
stromy s třešněmi, co pořád vypadaly jak lesklé
vánoční koule... Podél plotu byly vysázené smrky
a před nimi se houfovalo maliní. Maliny byly
zahradní, obrovské jak štamprlata.
Horní část zahrady byla žlutá. Poprvé jsem zde
ochutnala třešně žlutky, poprvé jsem tady viděla
žlutý rybíz a žluté maliny jsem považovala za zázrak.
Nebyly tak omamně vonící a lahodné jako ty
červené, měly ale neznámou chuť, která mi evokovala
vzrušující možnosti, které jsem tušila před sebou...
V dolní zahradě byl bazén. Takový ten klasický,
prvorepublikový, s kamennými schůdky. Měl tvar
obrovské, hluboké rakve a podél něj vždy byla
připravena bidla se síťkami, aby se z vody daly
vytáhnout listy a hmyz.
Kousek od bazénu stála houpačka. Později jsem





18 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
se dozvěděla, že se jí říká anglická. Byla veliká, se
dvěma lavičkami proti sobě, s podlahou z latěk, na
kterých jsme stáli s rozkročenýma nohama,
abychom udrželi rovnováhu, a když jsme těžkou
houpačku rozhoupávali, dávali jsme do stehen a lýtek
tolik síly, že jsme museli jít do dřepu. Vedle
„Angličanky“ visela na rozeklané borovici houpací síť.
Měla indiánské třásně a chodili si do ní číst samotáři.
Hned za houpačkami byla v plotu skrytá
branka a za ní už byl les. I ten patřil tetě. Stavěla jsem si
v něm domečky z klacíků a byla jsem pyšná, že se
sama v lese nebojím, i když jsem pořád nenápadně
pokukovala po brance, jestli mi ji náhodou někdo
nezavřel. V lese rostly hnědé hříbky, v borůvčí často
svítil žlutý klouzek a taky jsme v trávě nacházeli
bedly. Ty teta smažila na rozpáleném sádle, kmínovala
jim jejich klobouky a pak je podávala na plátcích
veky, které opekla nasucho a potřela česnekem.
Teta byla kyprá, s velkými ňadry, veselá, s
neposedným drdolem blond vlasů a s neutuchající
touhou po hazardu. Teta milovala žolíky, kanastu,
mariáš, bridž, kvarteta i Člověče, nezlob se. Vždycky
se s tetou hrálo o peníze a vždycky, když teta
začala prohrávat, tak švindlovala. Žolíky si schovávala
pod sukni a někdy i do výstřihu. Tetička milovala
velké šperky, všechny byly jen lacinou bižuterií,
ale na ní vypadaly jak pravé klenoty. Teta byla ke
všem svým dětem srdečná a milující, jen mně se
zdálo, že s přibývajícími lety se v tetině vyprávění





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 19
objevuje jméno syna Vašíka častěji než jména dětí
z prvního manželství. Když jsem tetu potkala v
dospělosti, ujasnila jsem si, že jsem se tehdy nemýlila.
Stáří tetu dokormidlovalo do stadia, kdy už necítila
potřebu být spravedlivá. Sobecky
upřednostňovala své biologické dítě a bylo jí úplně fuk, co si o tom
myslí celá její vyvdaná rodina.
Teta byla bezvadná kuchařka. Vařila nejradši
z toho, co měla právě k dispozici. Z třešní, z hub,
z točeného salámu, který jsme si koupili ve
vyhlášeném řeznictví v Davli. Tam jsme se chodili
koupat na soutok Vltavy a Sázavy. Většinou jsme tam
ze Hvozdů šli pěšky. Nejdřív jsme opatrně
sestupovali po klikaté lesní stezce příkrým svahem
až k Vltavě a pak jsme šli podél řeky. Břeh byl
vydlážděný nepravidelnými kameny a na těch jsem
vždy našla spoustu malých hlemýžďů s
pruhovanými ulitkami. Mnohokrát jsem si je přinesla do
vily a pak jsem je uvěznila ve svém lesním domku
z větviček. Naštěstí hlemýždi toho vydrží hodně,
uhynul mi jen jeden, kterého jsem zapomněla na
terase na prudkém slunci.
V Davli jsme si vždycky koupili v samoobsluze
hrozně mastné karlovarské rohlíky a pak jsme se
nechali převézt přes řeku na poloostrov s
výčnělkem, z kterého se dalo koupat přímo v místě, kde
se řeky slévaly. Milovala jsem to, i když jsem se
trochu bála. Sázava byla hnědá, teplá a cítila jsem, že
je to přátelská řeka. Vltava byla studená, šedá a tak





20 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
nějak nemilosrdná. Plavala jsem vždycky v Sázavě
a pak jsem opatrně stočila svá tempa do Vltavy.
Ochladila jsem se, chvilinku jsem zápasila s
proudem a rychle zpátky do bahna...
Ve vile u tetičky měli stálé nájemníky. Byli to
manželé Hrapčíkovi. Pan Hrapčík byl generál
československé armády ve výslužbě a paní Hrapčíková byla
Dánka. Šíleně elegantní. Nikdy jsem ji neviděla v
ničem jiném než v černém roláku, v šedé sukni těsně
ke kolenům a v perlách na krku. Ty byly, na rozdíl od
všech, které nosila tetička, bez pochyb pravé.
Když jsem se zamilovala do Vašíka, bylo mi asi
deset. Už tehdy má prsa lehce pučela a těžkly mi
nohy. Taky pas se mi vyrýsoval, takže mi od něj
odstávalo tričko. Nosila jsem tehdy pevně utažený
ohon. Jednou se mi na houpačce při divoké jízdě
mrskal tak, že se mi přetrhla gumička. Vlasy se mi
přelily přes ramena i obličej. Vašík na mne
fascinovaně zíral a já se utíkala schovat. Styděla jsem se,
jako by mne přistihl nahou.
S Vašíkem jsme si z Hrapčíkových dělali legraci.
Bylo to divné, jak v té chladné vile na samotě
žili opuštěně celý rok. Připomínali mi hrdiny ze
strašidelného filmu. Hrapčíkovi byli nesmírně tiší.
Jen občas seděla paní Hrapčíková na verandě, kde
bylo šero i v poledne, protože ji stínily vzrostlé
stromy. Paní Hrapčíková v roláku kouřila a pan Hrapčík
v útrobách jejich bytu chrčivě kašlal. Často kýchal.
Jednou Vašek dělal, že taky kýchá. „Hra-pčík!!!“





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 21
pitvořil se a opakoval to do zblbnutí. Pamatuju si,
že jsem na sobě měla tepláky a že jsem v nich
smíchy spadla do bazénu. Pak ze mě kapala voda, ale
bylo teplo a my jsme šli na schodiště, které bylo
noblesní, jako ostatně ve Hvozdech všechno,
protože přes dubové dřevo byl na kovových tyčkách
připevněn běhoun. Schválně jsme postávali na
odpočivadle vedle verandy, kde paní Hrapčíková
pokuřovala a vykřikovali jsme:
„Hra-pčík! Hra-pčík!“
Když jsme takhle šíleli asi půl hodiny, tak se
náhle otevřely dveře, v nich stál pan generál, namířil na
nás svou dýmku a zařval: „Ven! Nebo vás zastřelím!“
Běželi jsme do zahrady stylově, jako když do nás
střelí. Vašík se dokonce rozbrečel, i když mu bylo
třináct, a tetička Kolářová řekla, že pan generál ve
Hvozdech bydlí proto, že potřebuje klid, protože
má pocuchané nervy.
Hrapčíkovi pak byli ještě tišší než jindy a já je
neviděla celý týden. Jen jednou kvečeru, když
jsem se nakláněla z naší horní terasy, tak jsem
zahlédla ohníček cigarety. Tehdy jsem z terasy
plivla. Paní Hrapčíková ke mně zvedla svůj ušlechtilý
obličej, svítil do šera... Rychle jsem odskočila od
zábradlí. Ten večer jsem se šla s Vašíkem
zhoupnout. Něco nás k sobě táhlo, dneska už vím, že
to bylo mé probouzející se ženství a Vaškův
testosteron, ale tehdy jsem se cítila s Vašíkem tak
nějak osudově spjatá. Jako pruhovaní hlemýždi,





22 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
které jsem přistihla, jak stojí vedle sebe propojení
vlákny, která vycházejí z jednoho těla, aby končila
v druhém. Vašek dal do rozhoupání anglické
houpačky všechnu svou energii. Křičela jsem: „Dost
už, nech toho! Dost!“ Vašek z houpačky seskočil.
Dávno už jsem neseděla na lavičce, válela jsem
se po dřevěných šprušlích zleva doprava. Jedna
lavice mi skřípla kotník, druhá mne bouchla do
čela... Podlaha houpačky mne vyhazovala do
výšky, ztěžka jsem dopadala... Vašek si skokem z
houpačky sedřel holeň, crčela mu krev, odbelhal se.
Kvílela jsem: „Zastav mě, zastav!”
Houpačka se pomalu uklidňovala, hodně
pomalu... Motala se mi hlava a zvedal žaludek.
Zavřela jsem oči. Pak jsem ucítila tabák.
Pan generál Hrapčík houpačku definitivně
zabrzdil. Vzal mne do náruče. Opatrně mne odnesl až do
svého tmavého obýváku. Položil mne na pohovku.
Paní Hrapčíková mi okamžitě dala studený
obklad na čelo a přinesla mi vodu s třešňovým
sirupem. Opatrně jsem se rozhlédla. Takový nábytek
jsem ještě nikdy neviděla. Samet a plyš. V obýváku
byl krb, a i přesto, že bylo léto, tak v něm žhnula
polena. Na krbové římse stála fotografie. Trochu
tlustý kluk s růžovou pletí a světlemodrýma očima.
Paní Hrapčíková mi otlučená místa namazala
mastí, pan generál kýchl. „Hra-pčík!“ vybavilo se
mi a zrudla jsem hanbou. Paní Hrapčíková si toho
všimla.





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 23
„Manžela zranili na vojně,“ řekla tiše. „Kulka mu
pochroumala hrtan, proto tak chraptí a kýchá...“
„A proto je nervózní?“ zeptala jsem se.
A paní Hrapčíková zledověla, že byla jak ten
obvaz na mém čele, odtáhla se a řekla: „Ne, proto ne!“
S Vaškem jsem nemluvila, zlobila jsem se na něj,
a když jsme se chystali jíst, tak jsem se vyplížila do
komory, kam do chladu tetička uložila náš
moučník. Nenápadně jsem odnesla jednu z misek.
A pak jsme všichni, už po večeři, ke které byly
pečené hřiby a maso s třešňovou omáčkou,
seděli na terase, když přišel na řadu dezert. Pomáhala
jsem ho tetičce servírovat. Každý dostal lesní
jahůdky s pořádnou čepicí šlehačky. Vaškovi jsem
misku podala já. I lžičku jsem mu úslužně
přichystala. Vašek mne nenápadně pohladil po ruce.
Nechala jsem ho. A pak Vašek nabral sousto, ztuhl,
zavřeštěl a porazil stůl. Má pomsta byla doslova
a do písmene sladká. Vaškovi jsem totiž pod
našlehanou šlehačku schovala slimáka. Byl tlustý jak
hadice a dlouhý asi dvanáct centimetrů.
Nejodpornější na něm byla jeho barva. Slimák byl masově
červený, trochu do hněda, vypadal jak zašlá krev.
Jednou v létě Hrapčíkovi ve vile nebyli. Tetička
mi řekla, že pan Hrapčík zemřel. Dostal obyčejnou
angínu, ale díky starému zranění se mu krk zanítil
tak, že dřív než pro něj do Hvozdů přijela sanitka,
tak se udusil. Paní Hrapčíková se vrátila do Dánska.
„Kdo to je ten kluk, co měli na krbu?“ zeptala





24 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
jsem se. A teta mi řekla, že jejich syn. Že jednou šla
celá Hrapčíkova rodina k někomu na návštěvu do
činžáku blízko Národního divadla. A tehdy si
Hrapčíkův syn vymyslel, že si s rodiči zahraje hru. Že se
s nimi vsadí o to, kdo bude rychlejší. Jestli oni, kteří
půjdou do třetího patra po schodech pěšky, nebo
on, který tam pojede skřípajícím, pomalým
výtahem. A protože syn naléhal, tak mu Hrapčíkovi
vyhověli. Běželi do třetího patra, a když už tam skoro
byli, tak zazněla rána jak z děla a výtahová kabina
prudce sjela do suterénu.
„Utrhlo se něco, co ten výtah vyvažovalo,
takové to velké závaží,“ vysvětlovala mi teta. „To železo
projelo kabinou a kluka nabodlo jak párátko
jednohubku.“
Do Hvozdů jsem se s přítelem vydala letos na
jaře. Cesta lesem byla vymletá jako kdysi, ze
zahrady se stal park bez ovocných stromů, plot do
lesa už nebyl z planěk, ale tvořila ho kamenná zeď.
Branku jsem v ní nenašla. Odvážně jsem vylezla na
pařez, abych přes plot viděla na vilu. Nepřipadala
mi už tak honosná, ale něco těžko postižitelného
se chvělo ve vzduchu jako tenkrát. Něco
tajemného a zároveň vábivého. A tak jsem svého
přítele chytla za ruku, přitulila jsem se k němu, abych
v těch lesních hvozdech pocítila lidské teplo, a
řekla jsem mu, že ho mám ráda, a že kdyby mi chtěl
někdy náhodou ublížit, tak se budu bránit všemi
způsoby. Slimáky nevyjímaje.





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 25
ROŠTĚNKY S VIŠŇOVOU OMÁČKOU
4 plátky z vysokého roštěnce (à 180–200 g)
2 střední cibule
1 lžíce hladké mouky
1 lžička bramborového škrobu
3 lžíce oleje
2 lžíce višňového džemu (nebo ½ sklenice
kompotovaných višní bez pecek)
200 ml červeného polosuchého vína
1 lžíce rajčatového protlaku
1 lžička cukru
500 ml hovězího vývaru
mletý černý pepř
sůl
Plátky ro štěnce naklepeme a na krajích
nařízneme, aby se při dušení nekroutily, osolíme je,
opepříme a na rozpáleném oleji v kastrolu opečeme
z obou stran. Opečené roštěnky vyjmeme, do tuku
dáme nakrájenou cibulku a osmažíme ji dozlatova.
Pak podlijeme vínem smíchaným s několika
lžícemi vývaru a krátce povaříme. Do kastrolu vrátíme
roštěnky, podlijeme vývarem a zvolna dusíme
doměkka. Roštěnky zase vyndáme a uložíme na teplý
talíř. Šťávu poprášíme moukou, přidáme rajčatový
protlak a džem (nebo kompotované višně),
promícháme a provaříme. Ve 2 lžících vývaru
rozpustíme bramborový škrob a vlijeme ho do omáčky,





26 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
promícháme, dochutíme solí, pep řem či cukrem
a zahuštěnou omáčku krátce povaříme.
Roštěnky vrátíme do omáčky a necháme je v ní prohřát
a chvíli proležet, aby nasákly tu správnou
sladko-kyselo-slanou chuť a višňovou vůni. Jako příloha
je báječná bramborová kaše, jemné krupicové
noky i rýže. Roštěnku na talíři ozdobíme
rozpůlenou višní.
Každá rada dobrá
Když chcete mít jistotu, že roštěnky
zaručeně změknou, předem si je
naložte: Potřete je plnotučnou hořčicí,
pokapejte olejem a nechte klidně
2-4 dny v lednici (každý den je
otočte). Před další kuchyňskou
úpravou z nich ale hořčici opláchněte,
protože by se na oleji připalovala.
Roštěnky skvěle uděláte
i z hovězího nízkého roštěnce,
bude to asi i rychlejší než
z vysokého roštěnce, ale je to škoda.
Nízký roštěnec si radši schovejte
na minutky.





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 27
VIŠŇOVÁ BUBLANINA
SE ZAKYSANOU SMETANOU
500 g višní
400 g polohrubé mouky
150 g krupicového cukru
1 vanilinový cukr
2 vejce
zakysaná smetana (200 g)
100 ml mléka
100 ml oleje
1 prášek do pečiva
tuk na vymazání plechu (nebo pe čicí papír)
moučkový cukr na posypání
špetka soli
Každá rada dobrá
Aby byla bublanina pěkně nadýchaná,
doporučuje se mouku prosít přes cedník
a vyšlehávanou pěnu nešidit – šlehat
opravdu poctivě dotuha.
Bublaninu můžeme upéct i z třešní,
v takovém případě můžeme klidně
ubrat 25 g cukru.





28 < S VAŠÍKEM VE HVOZDECH
Vyšleháme do pěny vejce s oběma cukry a po
kapkách do ní vpracujeme olej. Stále šleháme,
dokud v misce nevznikne hustší pěna. Zakysanou
smetanu smícháme s mlékem a vešleháme do
vaječné pěny. Mouku smíchanou s práškem do
pečiva a solí jemně vmícháme do pěny a vypracujeme
těsto. Mělo by být hladké a hustší než na lívance.
Pekáč s vyšším okrajem vysteleme pečicím
papírem nebo vymažeme tukem. Troubu
předehřejeme na 180 °C. Do pekáče vylijeme těsto, urovnáme
stěrkou a posypeme višněmi. Dáme do trouby na
střední rošt a pečeme asi 45 minut. Porce
vychladlé bublaniny posypeme moučkovým cukrem.
ŽLOUTKOVÝ KRÉM
S MALINOVÝM DIPEM
1 l mléka
8 žloutků
150 g krupicového cukru
85 g hladké mouky
1 lžička vanilkového extraktu
½ lžičky soli
300 g čerstvých malin
3 lžíce krupicového cukru
1 lžíce másla
2 lžíce griotky





S VA ŠÍKEM VE HVOZDECH< 29
V hrnci necháme zahřívat ¾l mléka se 75 g
krupicového cukru a solí. Vmícháme mouku
rozkvedlanou ve zbytku mléka, stále mícháme a
přivedeme zvolna k varu. Odstavíme z plotýnky a
necháme chladnout. Žloutky ušleháme se 75 g cukru
do pěny a po částech je vmícháme do mléčné kaše.
Znovu pomaloučku přivedeme k varu, krátce
povaříme (stačí minutka) a vkápneme vanilkový extrakt.
Krém rozdělíme do skleniček a necháme chladnout.
Mezitím smícháme maliny s cukrem a pomalu je
zahříváme, dokud se cukr nerozpustí. Pak
vmícháme lžíci másla a nakonec griotku (necháme
alkohol projít varem, pokud počítáme s dezertem i pro
děti, dospělí tu kapku alkoholu snesou bez úhony).
Omáčkou přelijeme vychladlý žloutkový krém,
ozdobíme lístkem meduňky a podáváme.
Každá rada dobrá
Nemáme-li po ruce vanilkový extrakt,
ubereme na krupicovém cukru
a nahradíme ho 2 vanilinovými
cukry.
Chceme-li mít přeliv hustší, protože
jsme použili mražené maliny, které
pustily hodně vody, pomůžeme si
2 lžičkami kukuřičného škrobu,
rozmíchanými ve 2 lžících vody.





30 < HITPARÁDA V MARBELLE
HITPARÁDA V MARBELLE
Vyjeli jsme z Barcelony směrem na jih. Jeli jsme
po dálnici, jmenuje se středomořská pobřežní, ale
nekopíruje břeh, jak jsem si naivně myslela, táhne
se kus nad mořem, někdy tak daleko, že vodu
nezahlédnete.
Ve Španělsku jsem byla už poněkolikáté, ale
ještě nikdy jsem nenavštívila španělský jih. A protože
jsem se rozhodla, že třetí rok svého vdovství už
nebudu smutná a zamiluju se, tak jsem přijala
pozvání na cestu od Jindřicha. Jindřicha jsem znala
relativně dlouho a vždycky jsem si myslela, že má pro
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<<
<
<
<
<
<
<
<
<
<
<





HITPARÁDA V MARBELLE < 31
mne slabost. Naše osudy se odvíjely dost podobně,
protože přišel před dvěma lety o manželku. Vím,
že s ní prožíval peklo, protože byla semetrika
žárlivá a nejhorší na ní bylo, že pila jak duha. Jindřich
na její hnusnou povahu evidentně zapomněl.
Celou cestu z Barcelony až do Alicante mi vyprávěl,
jak skvěle si s manželkou rozuměl, jak skvěle vařila
a byla šíleně vtipná. Ujeli jsme přes čtyři sta
kilometrů a měla jsem té selanky po krk. Dusila jsem v sobě
touhu vyprsknout na Jindřicha, že jeho žena byla
kráva, ale věděla jsem, že takhle se o nebožkách
potenciálních partnerů mluvit nemůže. Nicméně
kdybych Jindřicha na stupnici sex-appealu v mých
očích měla po té dusné jízdě s klimatizací, díky níž
mi omrzlo rameno, ohodnotit, dala bych mu čtyři
body. Deset jich v mých očích stejně nikdy neměl.
Na to neměl dostatečný počet centimetrů.
Ha! Jak zrovna já si dovolím soudit mu že, který
nemá dokonalou figuru?! Jo, já ho tak soudím! A
proto mne nikdo s kecy, že mu jde jen o vnitřní krásu,
neoblafne. Všichni tak soudí! Výjimku snad mohou
tvořit jen opravdu dokonale krásní jedinci, kteří vědí, že
přikládat význam vnější slupce vážně nemá význam.
Paradoxně, i když právě PROTO, největší šanci mají
ošklivci u skutečně nádherných žen a ženy s
handicapy velice často klofnou dokonalého krasavce.
Jindřich byl nejen malý, ale ani neměl moc
vlasů, trošičku šilhal za skly brýlí a hodně mluvil.
Bytostně jsem odjakživa toužila až po chorobně





32 < HITPARÁDA V MARBELLE
vyzáblých čahounech, kteří mlčí, občas si
prohrábnou dlouhé vlasy a vrhnou na mne nesmělý, i když
lehce provokativní pohled.
No... tak Jindřich byl pravým opakem mé touhy,
ale EXISTOVAL!
A nejen to, stál o mě! Požádal mne, ať s ním jedu
na jih, a možná že mě požádá, ať se s ním vydám
i k oltáři. Proto měl Jindřich na počátku naší
španělské trasy ode mne bodů devět. Jenže v Barceloně
vybral hotel, kde nikdo nikdy neutřel podlahu, a
nejenže mu to nevadilo, ale usnul hned v sedm hodin
večer. Osm bodů! A pak ten debakl u benzinky! Šla
jsem se vyčurat, a když jsem se vrátila, Jindřich
nikde. Ani auto jsem neviděla. Chvilku jsem nervózně
pobíhala po celém parkovišti a pak jsem Jindřichovi
zatelefonovala: „Jindro, prosím tě...“
Ozvalo se: „Ježíšikriste!“ a telefon oněměl. Já taky.
Za pět minut přifrčel Jindřich v protisměru a začal
se mi horečně omlouvat. Jak je zvyklý jezdit všude
sám, jak se zamyslel, jak mu volal kolega z práce a on
přenesl svou pozornost jinam... Jindřich mne prostě
v tom Španělsku u té benzinky zapomněl!
Tři body minus! No... a pak ten mráz ve voze a ódy
na mrtvou alkoholičku! Čtyři body! Ani o chlup víc!
Alicante je hezké pobřežní město ve středním
Španělsku. Má širokou promenádu, která mi
připomíná Cannes. I tady by se klidně mohly
odehrávat velkolepé slavnosti. Na rozdíl od francouzské
Riviéry by se do Alicante vešly všechny ty krásky





HITPARÁDA V MARBELLE < 33
filmového plátna, malé hvězdičky, geniální
režiséři, snobové a čumilové. Alicante je velké, živé
město, kde to voní solí moře. Když jsme chtěli
zaparkovat, objevil se před naším autem muž. Vrávoral.
I když to je slabé slovo, ten muž se motal a padal
a přímo před námi spadl na dlažbu. Hlava
žuchla těsně vedle kamenného obrubníku. Zamrzlo
mi srdce hrůzou. Ten člověk zmámený vínem se
mohl před našima očima zabít. Nevěděla jsem,
jestli mám z auta vylézt a snažit se mu pomoci.
Ani Jindřich to evidentně nevěděl. Seděli jsme jak
zmražené blumy a čekali jsme, co bude dál. Muž
se zvedl, znovu zavrávoral a spadl pro změnu
dopředu. Na bradu. Jau! Brýle mu odlétly asi pět
metrů daleko, ještě něco vylétlo, asi zub... My – pořád
blumy. Byla jsem vlastně ráda, že se Jindřich
neaktivizuje. Vždycky když jsem někde v cizině, mám
pocit nebezpečí, že musím zapomenout na etiku,
že jde jen o to přežít!
Naštěstí z nedaleké kavárny vyběhli dva muži
a snažili se muže dopravit někam, kde se
nezmrzačí. My s Jindřichem jsme se trochu chvěli, ani jsme
si neřekli, jak na nás tohle opilé alicantské
uvítání zapůsobilo. Ubytovali jsme se ve starém hotelu
v centru města a pak jsme si dali nejabsurdnější
jídlo, co jsem ochutnala. Studenou okurkovou
polévku s krevetami. V tom horkém večeru byla úžasná.
Moře se lesklo. Pár před námi měl u stolu uvázané
štěně hnědého labradora. Olízlo mi kotník. Jupííí!





34 < HITPARÁDA V MARBELLE
Svět je krásný! Jindřich zabodoval, aniž se vlastně
snažil. Pět bodů plus!
Stáli jsme před rozhodnutím, zda budeme
pokračovat po středomořské dálnici, anebo zda
zkusíme nově zbudovanou silnici přes hory. Zdála se mi
dobrodružnější. V tom možná spočívá můj problém.
Toužím po vzrušení, a když ho prožívám, tak se
hroutím, protože jsem srab. Nikdo mne přece nenutil,
abych jela s mužem, který není můj vlastní, tak
daleko! Nikdo nežádal, abych zvolila rokle, srázy a údolí,
kde nejenže nepotkáte človíčka, ale kde široko
daleko není vůbec nic! Jen vrcholy, které se třpytí ve
slunci, mění barvy od fialové po rudou a kde máte
pocit, že vše je marnost a nic vás už nikde nečeká.
Horko, vichr, prázdno...
Nahoře nad Sierra Nevadou, blízko Granady, jsme
zastavili u pumpy. Byl v ní jeden zarostlý chlap. Měla
jsem pocit, že nejsem ve Španělsku, ale někde v Jižní
Americe, a že po několika letech osamění ten vousáč
zas vidí lidskou tvář. Docela se mi líbil. Na okamžik
jsem se zasnila, že bych právě tady mohla strávit
zbytek života. Že bych prodávala naftu těm, kteří by sem
jednou za týden přijeli, a že bych měla ošlehanou tvář
a sbírala med. Na pumpě totiž prodávali jenom med
a med a med. V malých lahvičkách i v desetilitrových
demižonech. Koupila jsem si pět litrů, aby na mne
ten vousatý chlapík nezapomněl. Frčeli jsme dolů.
Konečně zas jiná auta, domy a lidi! Welcome in
Marbelle!





HITPARÁDA V MARBELLE < 35
Jindřich si hodně polepšil. Podplatil recepční
a získal pro nás pokoj s vyhlídkou přímo na moře.
Bylo krásně. Teplo a vlaze. Ve střední Evropě
fučelo a tady se sklízely pomeranče. Byly všude. Na
večeři jsme šli na náměstí, které se jmenovalo
Pomerančové, a dali jsme si přímo pod stromem
obtíženým těžkými plody krevety na pomerančích, krůtí
masíčko na pomerančích a taky pomeranče plněné
žloutkovým krémem. Bylo to božské. Ani mi
nevadilo, že číšník má rýmu a otírá si nos do rukávu.
Idylu v Marbelle jsme si prodloužili na týden.
Jenže jak bylo všechno dokonalé, jak jsme
ochutnávali jednu lepší paellu než druhou, tak mi
začínalo docházet, že to s tím mým novým milostným
začátkem nebude tak snadné.
Jindřich sice měl na mém žebříčku zas sedm
bodů, ale... nemilovala jsem ho. NEMILOVALA
JSEM HO! Prostě ne! Rozum mi říkal, co říkal...
rozum mi nakazoval, ať ho beru všema deseti, že je
to partie, že je chytrý a milý a docela bohatý a že
mne má rád a že budeme cestovat a že si budeme
užívat a že nebudu sama a že mi budou svobodné
kamarádky závidět a že budu mít s kým chodit
do společnosti a komu vařit večeře a o koho se
bát a že mi do postele přinese ráno kávu a že...
„JE MI TO FUK!“ řvalo mé srdce. „Já toho prťavého
brejlouna nechci!“
A pak jsem si do dveří zavřela palec.
Překvapilo mne, že to nevydalo žádný hluk. Dveře mi kůži





36 < HITPARÁDA V MARBELLE
prostě odřízly jak hodně nabroušený skalpel. Bylo
to tak rychlé, že jsem hned necítila žádnou bolest.
Nevěděla jsem přesně, co se stalo, jen palec mi
divně visel z kloubů a pak se začala řinout krev. Litry
krve. Hektolitry. A Jindřich, nemilovaný... se sedmi
body... si četl.
„Mám něco s prstem,“ řekla jsem tiše.
„Umyj si ho,“ řekl klidně. Četl si dál.
Palec jsem držela nad umyvadlem, krev tekla
tak rychle, že se umyvadlo naplnilo rudě až po
okraj, začala se mi motat hlava...
„Asi omdlím!“ zavolala jsem. A pak kone čně
Jindřich přišel, koukl na krvavé cákance na podlaze
a na zdi a taky viděl, jak se krev v umyvadle
odplavuje ve zběsilých kruzích, a začal na mne řvát:
„Ty krávo blbá, co to děláš? Ty sis ušmikla prst!
Jak je to možný, že jsi takovej debil?! Člověk nemá
chvilku klid... Že jsem s tebou někam jezdil! Tohle
mi byl čert dlužnej! Asi přijdeš o ruku, teď
abychom jeli do nemocnice a co tam asi budem říkat,
když neumíš španělsky ani žbleptnout! Tolik peněz
mě to stálo a teď asi mám infarkt... Já to věděl, že
se mám na tebe vykašlat, moje žena vždycky říkala,
že jsi divná, asi mě raní mrtvice! Volej doktora... je
po mně... dělej!“
A tak jsem si palec zabalila do ru čníku,
zavolala jsem Jindřichovi sanitku a v nemocnici mu dali
prášek pod jazyk. Pak jsem si vzpomněla, že jsem
si v Čechách koupila úžasný vynález – mastičku





HITPARÁDA V MARBELLE < 37
Hemagel, přilepila jsem si rozseklou kůži i maso
k sobě, namazala jsem prst, zafixovala pečlivě
kapesníkem a náplastí a hladila jsem Jindřichovi čelo,
aby se vzpamatoval.
Asi kolem páté ráno jsem na chvilku zavřela oči,
ale pak jsem se zas vzbudila ostrou bolestí. Palec
jsem měla v pořádku, ale na paži jsem zahlédla
malou červenou skvrnu, z které se mi začala
dělat modřina. Dodnes to nevím jistě, ale myslím,
že mne Jindřich v noci štípnul. Jinak si to vysvětlit
neumím. Vám ale vysvětlím, proč jsem si nakonec
Jindřicha vzala za muže. Tím jeho hysterickým
výlevem si mne totiž naprosto získal. Plných deset
bodů! Vítěz hitparády!
Proč? Protože jsem si připadala jako tenkrát,
když mi bylo pět a zlomila jsem si ruku, že mi z ní
koukaly kosti. Můj tatínek se tehdy choval úplně
stejně jako Jindřich. Šílel a řval. Používal snad i
stejná slova jako Jindřich... Měla jsem moc šťastné
dětství. Můj táta mne totiž miloval nejvíc na světě.





38 < HITPARÁDA V MARBELLE
OKURKOVÁ STUDENÁ POLÉVKA
300 ml zakysané smetany
2 salátové okurky
100 g malých loupaných mražených krevetek
1 menší cibule
1 lžíce citronové šťávy
kůra z ½ omytého citronu
1 lžíce nasekaných listů máty
1 lžička krupicového cukru
mletý černý pepř
sůl
Oloupané okurky a cibuli nastrouháme nahrubo,
smícháme s usekanou mátou, solí, cukrem, citrono -
vou šťávou, jemně usekanou kůrou, pepřem a
smetanou. Dáme vychladit. Krevetky spaříme horkou
vodou. Studenou polévku zdobíme krevetkami,
lístkem máty a několika kousky žluté citronové kůry.
PAELLA Z JIŽNÍHO ŠPANĚLSKA

6 kuřecích paliček (stehýnka bez vrchní části)
500 g rýže
200 g klobásy chorizo
6 celých tygřích krevet
100 g šunky vcelku
80 g uzené slaniny





HITPARÁDA V MARBELLE < 39
1 červená paprika
1 chilli paprička
2 hrsti čerstvého špenátu
1 citron
1 cibule
4 stroužky česneku
mletý černý pepř
1 lžička uzené papriky
3 drcené hřebíčky
2 bobkové listy
olivový olej
sůl
drůbeží vývar
Každá rada dobrá
Paella je slavné španělské jídlo,
které má řadu obměn, nejčastějšími
variacemi bývá maso (vepřové,
ryby...), zelenina (artyčoky, fazolky,
rajčata...) i koření (šalvěj, šafrán,
kari...). Na severu Španělska se do
paelly přidávají luštěniny.
V hlubší pánvi na paellu (nebo ve woku) roz–
škvaříme kostičky slaniny a smažíme ze všech stran
kuřecí paličky, aby se opekla kůže. Opečená kuřecí
stehýnka vyndáme a do tuku dáme orestovat ko-





40 < HITPARÁDA V MARBELLE
lečka klobásy. Potom je také vyndáme a schováme
ke kuřeti. Na tuku v pánvi orestujeme nakrájenou
cibulku. Když začne po krajích zlátnout, přisypeme
nasekaný česnek a opranou rýži a necháme ji na
tuku zesklovatět. Nakrájíme na proužky papriku
a najemno chilli papričku. K rýži přidáme papriku
i chilli papričku, zalijeme ji drůbežím vývarem (nebo
vodou), okořeníme bobkovým listem, hřebíčkem,
pepřem a uzenou paprikou. Vmícháme oprané
špenátové listy a do pánve vrátíme kuřecí maso
i chorizo. Přidáme kostičky šunky. Promícháme.
Dolijeme vývar, aby sahal centimetr nad rýži.
Přiklopíme a vaříme na mírném plameni na sporáku
nebo v troubě 15 minut. Do pánve na povrch
poskládáme celé tygří krevety a necháme 5 minut
pod poklicí dojít. Před servírováním nakrájíme
citron na měsíčky a žluté klínky rozmístíme mezi
růžové krevety. Vypadá to barevně moc hezky.
Paella se servíruje přímo v pánvi doprostřed stolu
a každý si nabere na talíř, kolik chce.





HITPARÁDA V MARBELLE < 41
LOSOS NA POMERANČÍCH
4 porce lososa s kůží
2 pomeranče
olivový olej
1 lžíce másla
50 g loupaných orestovaných plátků mandlí
mořská sůl
Rybí porce necháme hodinu marinovat v oleji
smíchaném se šťávou z jednoho pomeranče.
Druhý dobře omytý pomeranč nakrájíme na kolečka.
Lososa otřeme a grilujeme kůží dolů na mřížce,
kterou jsme potřeli špekem nebo ubrouskem
namočeným v oleji. Anebo opečeme na teflonové
pánvi vytřené olejem. Během grilování (pečení)
přidáme na chvíli k rybě plátky pomeranče, aby se
osmahly. Až na závěr na každé porci lososa
necháme rozpustit lžičku másla. Lososa na pomerančích
posypaného mandlemi podáváme se šťouchaným
bramborem a jednoduchým čerstvým salátem
(hlávkový salát, rukola, červená čekanka...) s
čerstvými bylinkami (tymián, bazalka...) a jednoduchou
zálivkou (olej, ocet, sůl).





42 < HITPARÁDA V MARBELLE
POMERANČE PLNĚNÉ ŽLOUTKOVÝM KRÉMEM
4 pomeranče
300 ml pomeran čové šťávy
2 žloutky
1 lžička másla
1 lžička škrobové moučky
2 lžíce pískového cukru
1 lžíce kandované pomerančové kůry
šlehačka
Kandovanou k ůru namočíme do horké vody
(nebo do destilátu), aby změkla. Celým
pomerančům seřízneme horní třetinu a opatrně vyjmeme
dužninu. Odstraníme jádra a dužninu nakrájíme
na drobné kousky. V horké vodní lázni našleháme
žloutky s cukrem, pomerančovou šťávou a
škrobem. Mícháme, dokud směs nezhoustne. Do
krému vmícháme pomerančovou dužninu. Na závěr
přidáme lžičku másla a vlijeme krém do
vydlabaných pomerančů. Uložíme do ledničky. Plněné
pomeranče podáváme s hustou šlehačkou
posypanou kandovanou pomerančovou kůrou.





JIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA< 43
JIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA
„Prostě řekneme, že jdeme tak náhodou kolem!“
řekla Radka a obě jsme dostaly záchvat smíchu. Bylo
nám osmnáct nebo vlastně... ještě nám nebylo
osmnáct, ale už jsme pily víno a Radka kouřila jako blázen.
Radka nebyla panna. O panenství ji připravil nějaký
kluk na Petříně ve starém bunkru. Radka mi o něm
nikdy neprozradila žádné další podrobnosti, z toho
jsem vyvodila, že buď ten chlapec opravdu nestál za
řeč, anebo si ho Radka vymyslela. Měla jsem ji ráda,
ale byla jsem ve střehu. Měla jsem totiž pocit, že je
Radka někde uvnitř své duše opravdu bláznivá. Ne





44 < JIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA
tak pubertálně jako většina mých kamarádek, ale tak
nějak nebezpečně, kdy chování nezná hranic, kdy se
uchechtané povídačky mění ve schizofrenní ztrátu
sebe sama... Radka mne přitahovala a děsila a taky se
mi moc hodila, protože s ní moje zamilovaná šílenost
mohla propuknout v plné míře. A právě proto jsem
poprvé odjela do Bedřichova. Pršelo, jen zlehka,
protože byl teplý máj a my jsme do Jizerských hor odjely
stopem, koupily jsme si sedmičku bílého a pět
balíčků slaných tyčinek a šly jsme si sednout na mez k
březovému hájku, odkud jsme měly báječný rozhled.
Chalupa, která patřila Honzovým rodičům, stála
nad potokem. Kouřilo se jí z komína a my jsme
si s Radkou plánovaly, jak se jim tam zjevíme
ve dveřích a co si vymyslíme. A pily jsme a já se
pořád ujišťovala, že o mne Honza určitě hodně
stojí, i když o tom vlastně neví... a jak jsem se
ujišťovala a Radka si pořád připíjela a potvrzovala mi,
že nejednáme vůbec nijak divně, když jsme za
klukem, kterého zbožňuju, ale on mne ignoruje, odjely
do hor, víc jak sto kilometrů od místa, kde bydlíme.
Březový háj šuměl, víno nám hučelo v hlavě,
jedly jsme slané tyčinky, o kterých můj tatínek tvrdil,
že jsou výborné, když vás bolí v krku, protože sůl
z tyčinek sedře ta vaše bakteriemi zasažené místa,
a tráva voněla, jako vždycky voní tráva v českých
horách. Svěže a vlhce. Nebe bylo blízko a bílé
obláčky pluly klidně po obloze, že jsem jim záviděla
jejich bezstarostnost i směr, který jim
nekomproJIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA< 45
misně určoval vítr. Já tehdy nevěděla, kam se ubírat,
a o vnitřním klidu se vůbec nedalo mluvit, když jsem
byla nešťastně zamilovaná.
A pak byl večer a najednou padla mokrá tma
a najednou jsme nebyly dobrodružky, které si
vyrazily za vzrušením, najednou se z nás staly malé
holky, které se bály všech stínů. A tyhle malé holky
zaklepaly na dveře chalupy, která patřila rodičům
spolužáka, který na mě kašlal. Dlouho se nedělo
nic a pak otevřel dveře Honzův tatínek. Dnes – s
odstupem doby, kdy jsem sama už mnohem starší
než ten muž, co nás přivítal – musím říct, že
Honzův tatínek byl veliký fešák. Představily jsme se:
„My jsme Honzovy kamarádky ze školy a jen tak
náhodou jsme jely kolem...“
„Vy tady máte někde chalupu?“
„No... ne, naši kamarádi ji tady mají...“
„Honza tady není, jel na Moravu za bratrancem.“
„Aha... tak my půjdeme...“
„Kde mají chalupu ti va ši kamarádi?“
„Kousek tady dolů takhle tam někam...“
„Jak se jmenují, že bych vás tam hodil?“
„No... Horákovi asi.“
„Horákovi? Neznám tady žádné Horákovy...“
„No... možná jsme se spletly, ona možná ta
chalupa patří někomu jinému.“
„Hlavně jestli tam trefíte...“
„No...“
„Trefíte tam?“





46 < JIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA
„No... ale oni tam ti Horákovi ani ti, co jim ta cha -
lupa patří, asi nejsou, my jsme se asi spletly, když
jsme si myslely, že tu jsou, a proto jsme sem jely...“
„Ale... jak jsem říkal... Honza tady taky není.“
„No... to je blbý, on říkal, že tady bude...“
„To vám říkal?! Jel na svatbu. Ta svatba se
plánovala půl roku.”
„Aha... tak to jsme se asi spletly...“
„Vy se nějak často pletete!“
„No... tak my jdeme...“
„Kam?“
„Na autobus...“
„Ten dneska už nejede.“
„Tak my na něj do zejtřka počkáme...“
A v tu chvíli tatínek Honzy otevřel dveře
dokořán a řekl: „Tak to na něj počkejte tady!“
A my jsme pak s Radkou ležely na jedné
posteli v komůrce, která patřila Honzovi, vyjídaly jsme
pečlivě sklenici s kompotem, kterou Radka ukradla
ve špajzu, a já měla zvláštní pocit, že i když Honza
na chalupě není, tak už jenom tím, že ležím v jeho
posteli, mám k němu blíž.
V chalupě byla zvláštní vůně. Časem jsem
pochopila, že takovou vůni mají domy a byty, kde vládnou
muži. Tatínek Honzy nám nabídl topinky s
česnekem a vepřovou konzervu, kterou zastudena
nakrájel na kostky, silně opepřil a osolil, proložil cibulí
a přišpendlil párátkem se stroužkem česneku. Tohle
plebejské jídlo mi připadalo úplně božské.
OkouzJIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA< 47
lilo mne i to, že jsme si neumyli talíře, ale vytřeli je
novinami, uklidili je na skříň a přiklopili časopisem.
Ráno nám tatínek Honzy přistrčil chleba a kus
salámu, když někdo zaklepal a do chalupy vtrhla
sousedka v těsných džínách, která tatínkovi Honzy
přinesla houbovou haši a zelný salát. Taky řekla, že
tatínka Honzy čeká na oběd, protože bude dělat
caletky – placky z makového těsta, a pak nás sjela
velice kritickým pohledem, protože čtyřicetiletou
ženu dvě cizí náctileté holky v domě muže, na
kterého si brousí své rozvedené zuby, vůbec nedojaly!
Tahle vzpomínka nemá žádnou pointu. Je v ní
jen trochu smutku, že moje zamilovaná puberta je
dávno pryč. Že tatínek Honzy už umřel, že s
Radkou už nekamarádím, že Honza se nakonec stal
mým klukem, ale ani v jeho náruči jsem necítila
takové chvějivé vzrušení jako tehdy, když jsem s
Radkou ležela v jeho posteli, dotýkala se prostěradla,
na kterém spával, a hladila polštář, o který si opíral
své chlapecky hladké tváře.
Až se mi chce plakat, kam zmizela ta moje láska.
Ta její energie, která mne hnala do hor a do cizích
domů, která ve mně budila troufalost a která se
nebála ani odmítnutí.
Do Jizerek jezdím pořád. Vždycky se tam teskně
rozhlížím a hledám minulost. A vždycky si nakonec
řeknu, že i když jsem tam nebyla vždycky úplně
happy a i když mi je fuk ta slavná jizerská
padesátka, že v Jizerkách je krásně!





48 < JIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA
HOUBOVÁ HAŠE
400 g lesních hub
4 brambory uvařené ve slupce
1 cibule
2 vejce
3 stroužky česneku
1 starší rohlík
2 lžíce mléka
2 lžíce škvařeného vepřového sádla
2 lžíce osmažené cibulky
mletý černý pepř
sušená majoránka
drcený kmín
špetka muškátu
2 lžíce sekané pažitky
sůl
V kastrole na sádle osmahneme nakrájenou ci -
buli a přidáme k ní pokrájené houby, kmín a sůl.
Společně podusíme doměkka. Rohlík nalámeme
na kousky a pokropíme mlékem. Oloupané vařené
brambory nastrouháme nahrubo. Zapékací misku
vymažeme sádlem. Podušené houby částečně
rozmělníme tyčovým mixérem a smícháme s
nastrouhanými bramborami, vymačkaným rohlíkem, vejci,
smaženou cibulkou, utřeným česnekem, pepřem,
majoránkou, muškátem a solí.
Houbovo-bramborovou směs dáme do zapékací misky a vložíme do





JIZERSKÁ ČTYŘICÍTKA< 49
trouby rozehřáté na 220 °C. Když se povrch opeče,
omastíme ho sádlem a dopečeme při nižší
teplotě (190 °C). Houbovou haši podáváme posypanou
pažitkou a s čerstvým hlávkovým salátem s
jednoduchou octovo-olejovou zálivkou.
SALÁT Z KYSANÉHO ZELÍ
S NAKLÁDANÝMI HŘÍBKY A OŘECHY
350 g kysaného zelí
2 jablka
1 malá sklenka nakládaných hříbků
1 lžíce nasekaných vlašských ořechů
1 lžička sušené bazalky
pár lístků čerstvé bazalky
2 lžíce majonézy
2 lžíce bílého jogurtu
sůl
Majonézu smícháme s jogurtem a v prstech
promnutou bazalkou. Kysané zelí scedíme a po -
krájíme na menší kousky. Nahrubo nastrouháme
omytá jablka a pokrájíme scezené nakládané
houbičky. Zelí promícháme s jablky, hříbky a drobně
nasekanými ořechy. Nakonec vmícháme
bazalkovou majonézu s jogurtem. Salát dáme vychladit a
dozdobíme


Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská je vdaná a má dvě děti. V roce 1988 začala pracovat v redakci zábavy v Československé televizi na Barrandově jako dramaturgyně a scénáristka. Od roku 1991 pak pracovala jako novinářka. Pawlowská publikovala své fejetony a sloupky však již od roku 1990, první byla její novela Zoufalé ženy dělají zoufalé věci v týdeníku Vlasta.

V devadesátých letech Pawlowská moderovala TV pořady Zanzibar (cestopisný) a v společenském týdeníku V žitě (později Žito). Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vede dodnes. Kromě toho pracovala i pro deníky Metropolitan a Telegraf.

Za svoji literární a jinou činnost odbdržela Halina Pawlowská řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění Týtý - Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílá už od roku 1999. Scénáristicky se také podílela na některých povídkách z televizního cyklu Bakaláři.




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.