načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta z Fort Prince of Wales k Severnímu ledovému oceánu - Boris Taufer; Samuel Hearne

Cesta z Fort Prince of Wales k Severnímu ledovému oceánu

Elektronická kniha: Cesta z Fort Prince of Wales k Severnímu ledovému oceánu
Autor: ;

Samuel Hearne se narodil roku 1745 v Londýně a poté, co dokončil studia, vstoupil do válečného námořnictva. Za Sedmileté války sloužil pod velením kapitána Samuela Hooda a námořnictvo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7477-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Samuel Hearne se narodil roku 1745 v Londýně a poté, co dokončil studia, vstoupil do válečného námořnictva. Za Sedmileté války sloužil pod velením kapitána Samuela Hooda a námořnictvo opustil roku 1763. O dva roku později (1766), se nechal zaměstnat společnosti Hudson Bay, zpočátku jako obchodník na zaoceánské lodi, která operovala v severoamerických arktických vodách. Poté byl převelen do stanice Fort Prince of Wales, a když mu bylo čtyřiadvacet let, byl pověřen, aby prozkoumal interiér ohromného arktického kontinentu. Ačkoli nevěděl nic o nerostech, měl za úkol objevit bájné měděné doly a za tímto účelem podnikl celkem tři velké výpravy. Nakonec byla jeho zpráva o nerostech celkem bezvýznamná v porovnání s jeho popisem severní Kanady a životě místních lidí. Byl to první detailní popis kanadského vnitrozemí a jen málo lidí jeho věku zvládlo tolik práce, kterou ještě obohatil skvělým vyprávěním, které vyšlo v knižní podobě. Roku 1774 založil stanici Fort Cumberland (severní Saskatchewan), což bylo první vnitrozemské obchodní středisko v severní Kanadě. V lednu roku 1776 byl jmenován guvernérem v stanici Fort Prince of Wales a v této funkci pracoval, až do roku 1782, kdy pevnost obsadili Francouzi. V Anglii pak strávil poslední dekádu svého života, kdy napsal svůj cestopis. Samuel Hearne zemřel roku 1792 a zcela jistě o něm můžeme dnes konstatovat, že patřil mezí největší severoamerické cestovatele.

Zařazeno v kategoriích
Boris Taufer; Samuel Hearne - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Samuel Hearne

CESTA Z FORT PRINCE OF WALES

K SEVERNÍMU LEDOVÉMU OCEÁNU

JOURNEY FROM

PRINCE OF WALES'S FORT IN HUDSON'S BAY

TO THE NORTHERN OCEAN

In the Years 1769, 1770, 1771, and 1772


3

Předmluva překladatele

Vážený čtenáři,

jedná se o volné zpracování cestopisného deníku pána Samuela Hearnea. I když se nejedná o doslovný překlad, překladatel se dle nejlepšího svědomí snažil převést do českého jazyka přesný obsah originálního díla. Překladatel usiloval hlavně o to, aby moderního čtenáře nenudilstaroanglický literární styl a výrazy, které jsou dnes jižzapomenuty. Zároveň byly vypuštěny některé závěrečné informace ohledně arktické fauny a flory, které jsou dnes jižvšeobecně dobře známé, ale zachovány byly ty, které mohou být pro příznivce severoamerické domorodé kultury zajímavé. Originální poznámky pod čarou byly zahrnuty do hlavního textu a nové poznámky poskytují některé doplňujícíinformace.

Přeji pěkný cestopisný výlet do minulosti.

Taufer Nahkohe Boris


4

Předmluva

Sir Edmund Walker, prezident společnosti

Champlain Society

Champlainova společnost byla založena roku 1905 a první úkol, který si dala za cíl, bylo publikovat cestopis pána Samuela Hearnea. Je to kniha napsána s neobyčejným literárním šarmem a zároveň i věrný popis prvního pokusu průzkumu vnitrozemí vzdálené severní Kanady. Popudem pro tento projekt byly informace indiánů, kteří navštěvovali pevnost Fort Prince of Wales

1

a hovořili o obrovském nalezišti mědi při ústí řeky, která se

vlévá do Severního ledového oceánu. Pokus najít takovýto

1

Pevnost založila v roce 1717 kožešinová společnost Hudson Bay.

Původně se nazývala Churchill River Post, ale v roce 1719 bylapřejmenována na Prince of Wales Fort (dnes známa spíše jako Fort Prince

of Wales). Pevnost stála na západním břehu řeky Churchill a měla

kontrolovat kožešinový obchod společnosti. Původní dřevěná tvrz byla

nahrazena masivní kamennou stavbou. Základní tvar měl čtvercový

tvar, přičemž každá hradba byla dlouhá sto metrů a šest metrů vysoká

a deset metrů široká. Opevnění bránilo čtyřiadvacet děl a baterie šesti

děl na Cape Merry. Práce na pevnosti pokračovaly až do roku 1771 a

její čtvercový tvar se změnil na hvězdicový. Fort Prince of Wales byla

roku 1782 částečně zničena francouzskou válečnou eskadrou a její

ruiny jsou k viděný dodnes.


5

lukrativní zdroj vzácného kovu, byl nevyhnutelný. Dvakrát

se to Hearnemu nepodařilo, ale napotřetí uspěl. Po ne

smírně namáhavé cestě dosáhl ústí Coppermine River,

a když se vrátil, byl zanedlouho jmenován velitelempev

nosti. Když vypukla americká válka o nezávislost, Francie

coby spojenec Američanů v roce 1782 napadla britské

pevnosti ve vzdálených oblastech Kanady. Eskadraváleč

ných lodí pod velením kapitána La Pérouse přiměla Brity

kapitulovat bez boje.

Hearne byl to první běloch, který navštívil tak odlehlé

kraje Kanady. Jeho cestopis byl vydán až po spisovatelově

smrti a stal se výjimečnou knihou. Kromě vyprávěnívlast

ních zážitku, jsou v ní i údaje ohledně přírodopisu pro

zkoumaného regionu, přesto byla nutná revize. Byl toná

ročný úkol, poněvadž vlastně neexistoval nikdo, kdo by

měl odborné znalosti. Naštěstí se nové vydání knihyopoz

dilo, takže mohla být obohacena o odborné poznámkypá

nu J. B. Tyrrella a E. A. Prebleho. Pan Tyrrell se poprvé

vydal na sever západní Kanady v roce 1883. Běhemná

sledných patnácti let nashromáždil mnoho důležitýchpo

znatků ohledně geologie a zeměpisu nejméně známé části

Kanady. V roce 1893 ho na cestách doprovázel jeho bratr

jako asistent. Společně přešli tundru od jezera Athabasca

směrem k Chesterfield Inlet a odtud společnost pádlovala

k Hudsonovu zálivu na kánoích.


6

Fort Prince of Wales (archív HBC)

Byla to cesta dlouhá 5 150 km přes doposudneprobádané území. Od Fort Prince šel Tyrrell asi necelých patnáct set kilometrů na sněžnicích k jižnímu konci jezera Winnieg a v roce 1894 znovu přešel tundru od severního konce jezera Reindeer k Hudsonovu zálivu. Od Chesterfield Inlet

7

plul jako předtím do Fort Prince na kánoích podélotevře

ného břehu. Z pevnosti se vrátil k jižnímu konci jezera

Winnipeg a urazil asi 4 600 km, a to kombinovaně naká

noi a sněžnicích. Za svou zeměpisnou práci dostal ocenění

Back Premium od Královské geografické společnosti. Na

dotaz, zda ještě jiný běloch navštívil region popisovaný

Hearnem, Tyrrell odpověděl: „Jsem jediný, kdo od dob

Hearneho prozkoumal zemi mezi Fort Prince a východním

koncem Velkého otročího jezera, na jih od 63° rovnoběžky

severní šířky, krom mého doprovodu samozřejmě. Jakoje

diní bílí lidé jsme přešli tu ohromnou zemi na sever od ústí

Churchill River a jezerem Athabasca a předěl mezivýchod

ním koncem Velkého otročího jezera a Chesterfield Inlet.Ta

ké indiáni tvrdili, že přede mnou tam byl jenom pan Hearne.

Poslední cestu jsem podnikl před šestnácti lety a od té doby

tam žádný běloch nebyl. Stavba železnice do Fort Prince to

ovšem brzy změní. Od doby, co jsem zkoumal Chesterfield

Inlet a jeho okolí, dělal můj bratr průvodce expediciKrálov

ské jízdní policie, která použila mé mapy a cestovala podél

řeky Hanbury k Chesterfield Inlet. Nutno říci, že sever skýtá

velkolepé pole pro další průzkumy.“

Tyrrellův výzkum významně doplňuje Hearneho prů

zkum zvláště pak z přírodopisného hlediska a dlužniby

chom neměli být ani panu E. A. Preblemu z Washingtonu.

Preble podnikl několik cest na sever od Fort Prince,

k řekám Athabasca a Mackenzie a zkoumal tundru nase

ver od Velkého otročího jezera. Pro americké ministerstvo

zemědělství zkoumal hlavně tamní floru. Krom Hearneho

cestopisu bude Champlainova společnost vydávat mnohé

8

další spisovatelé, kteří psali o východní Kanadě. Tohoto

roku by se mělo dokončit třídílné dílo pána Lescarbota

z názvem History of New France, jež je poprvé přeloženo do

angličtiny. Nicolas Denys byl první, kdo podrobně popsal

pobřeží východní Kanady a společnost podruhépublikova

la jeho knihu s bohatými poznámkami. Le Clercq popsal

poloostrov Gaspé

2

a jeho zajímavé obyvatelstvo. Také

Champlainovo dílo bude poprvé kompletně přeloženo do

angličtiny a objeví se v šesti dílech. Území na západ odHo

řejšího jezera je také zajímavým tématem pro zveřejnění,

ale veškerý materiál je moc roztroušený. Hearneův cestopis

bude dobrý počátek. La Vérendrye je zase první bělochkte

rý spatřil Skalisté hory, a rovněž jeho spisy budou poprvé

přeložený do angličtiny. Mezitím se členové společnosti

mohou těšit z příjemného vyprávění pana Hearnea, jež je

editováno kompetentními osobami, jež se starají o chod

Champlain Society.

Toronto, leden 1911

2

Gaspé se pokládá za „kolébku francouzské Ameriky“, jelikož tam

čtyřiadvacátého června 1534 kvůli bouři nuceně přistál JacquesCar

tier a formálně zabral území ve jménu francouzského krále. Námořníci

se sešli s místními lidmi, pravděpodobně Mikmaky. Na základě

smlouvy z Paříže (1763), se zde začali usazovat britští důstojníci avo

jáci a od roku 1784 tam přicházeli hlavně royalisté, pak se Gaspé stalo

významným rybářským střediskem - poznámka překladatele.

Ediční úvod

Samuel Hearne je jeden z nejzajímavějších cestovatelů v dějinách Severní Ameriky. Když mu bylo čtyřiadvacet let, byl pověřen, aby pěšky prozkoumal interiér ohromného kontinentu. Ačkoli nevěděl nic o nerostech, měl za úkol objevit velké měděné doly. Nakonec byla jeho zpráva onerostech celkem bezvýznamná v porovnání s jeho popisem severní Kanady a životě místních lidí. Byl to první detailní popis kanadského vnitrozemí a jen málo lidí jeho věku zvládl tolik práce, kterou ještě obohatil skvělýmvyprávěním, které vyšlo v knižní podobě.

Vše co víme o jeho raném životě je obsaženo vesmutečním oznámení v evropském časopise London Review z června roku 1797, v článku s názvem: „O panu Samuelu Hearneovi, autorovi knihy ‚A Journey from Prince of Wales Fort, in Hudson Bay, Northern Ocean, undertaken by order of the Hudson’s Bay Company fort he discovery of Copper Mines, A North-West Passage, &c., in the years 1769, 1770, 1771 a 1772.‘:

„Pan Samuel Hearne se narodil roku 1745. Byl synem pana Hearnea, tajemníka Waterworks, London Bridge,který pocházel z velmi úctyhodné rodiny ze Somersetshire. Pan Hearne zemřel na horečku v jeho čtyřicátém roce, kdy byly

10

malému Samuelovi tři roky a jeho sestře pět. PaníHearneo

vá měla příliš malý příjem, takže si nemohla dovolit bydlení

ve městě, tak se musela přestěhovat do rodnéhoDorsetshi

ru. Zde žila jako urozená a respektovaná dáma, a jelikož

pro své děti chtěla dobré vzdělání, poslala je co nejdříve do

školy. Jenže Samuel měl k učení velký odpor a nepomáhaly

žádné hrozby ani přesvědčování, takže nikdo nepočítal

s tím, že by se stal učencem. Sport mu šel mimořádně dobře

a měl rád kreslení. I kdy ho nikdo nevedl, kopíroval

s pečlivou přesností. Přátelé paní Hearneové doporučili, aby

dala syna na nějakou obchodní školu, ale to také odmítal.

Spíše se chtěl dostat na moře a matka mu v tom neochotně

vyhověla. Vzala ho do Portsmouth, kde se ho ujal kapitán

lord Hood. Samuelova námořní kariera započala v jeho je

denácti letech, a jako lodní poddůstojník sloužil pod stejným

velitelem několik let. Z námořnictva odešel buď proto, že

skončila válka nebo neměl naději na povýšení. Posléze

vstoupil do služeb Hudson Bay Company jako prvnídůstoj

ník jedné z jejich šalup. Hearne se brzy prosadil cobydů

vtipný a pilný muž nebojící se zariskovat, proto chtělaspo

lečnost využít jeho potenciál. Dostal za úkol najítseverozá

padní průchod do Asie a on se ho nadšeně ujal. Časem se

stal guvernérem a velitelem pevnosti Fort Prince of Wales,

dokud ji v roce 1782 neobsadili Francouzi. Do Anglie se pan

Hearne vrátil roku 1787. Díky své píli vydělal společnosti

mnoho tisíc a sám se mohl těšit z klidného života

v blahobytu, ale tam, kde tak dlouho žil, byly penízezby

tečné. Snad ani nevnímal jejich hodnotu a půjčovalneopatr

ně i těm, které sotva znal. Pro svou upřímnost nepoznaldvo

jakost ostatních. Jeho povahu lze posoudit podle jeho psaní, které je přirozeně lidské a jednoduché. Ani před svou smrtí neřekl o nikom křivého slova. Takové jsou hlavní rysy pana Hearne a pokud v něčem selhal, mnohé jeho přednosti to převážily. Zemřel na vodnatelnost v listopadu roku 1792, v 47 letech."

Když Hearne vstoupil do služeb Hudson Bay Company (HBC), byl po čase poslán do Fort Prince of Wales,ohromného kamenného opevnění stojícího na nízkém skalnatém vrcholku při ústí Churchill River. Tehdy mu bylopětadvacet let. Několik let se zabýval nákupem kožešin odEskymáků, kvůli čemuž musel pendlovat nahoru a dolů podél pobřeží Hudsonova zálivu. Prvního června roku 1767 vyryl své jméno na hladkou plochu skály Sloops Cove, nazáadní straně přístavu u pevnosti. Když jsem to místonavštívil v roce 1894, vypadala rytina tak čerstvě, jako kdyby Hearne kladivo a dláto právě odložil.

Guvernér teritoria pan Moses Norton pověřil Hearnea, aby se s indiány vydal na západ Hudsonova zálivu a hledal tam naleziště ryzí mědi, poněvadž indiáni tuto rudu často do pevnosti přinášeli. Rok předtím (1768), než se Hearne vydal poprvé na cestu, měl to štěstí, že se mohl zdokonalit ve znalosti astronomické a geodetické, poněvadž dopevnosti přicestovali londýnští vědci William Wales a Joseph Dymond. Pánové měli za úkol sledovat přechod Venuše přes Slunce, k čemuž mělo dojít třetího června 1769.William Wales byl jeden z nejpřednějších astronomů,matematiků a spisovatelů těch časů, který také cestoval s kapitánem Cookem, na jeho plavbě kolem světa (1772- 74) a účastnil se i jeho poslední plavby (1776-79).

Tato kniha bude obsahovat popis tří cest na západ

a severozápad od pevnosti. Hearne měl najít nejenlegendární ložisko měděné rudy, ale i přístav, kde by se mohl

materiál nakládat přímo do lodí, aby byly náklady na těžbu

a dopravu co nejmenší. Během první a druhé cesty cílenedosáhl, ale potřetí i přes všechny potíže „měděné doly“našel.

Jsem rád, že jsem měl příležitost projít země, pokterých cestoval i Samuel Hearne před sto dvaceti třemi lety, a kam doposud ještě žádný běloch krom nás nevstoupil. Ale některé věci se od té doby změnily. Odžibwejové, kteří zabírali území až po severní konec jezera Dubawnt odešli a jejich místo zabraly roztroušené tlupy a rodinyEskymáků, kteří téměř zapomněli na břehy Severního oceánu,odkud přišli. Eskymáci se stáhli více na jih kvůli sobupolárnímu (algonkinsky karibu, qalibu), který byl zdrojempotravy a kožešin. Během cesty jsem viděl opuštěná tábořiště indiánů, která se hlavně nacházela v těch několika roztroušených hájích podél břehu jezera Dubawnt a řekyKazan, které byly opuštěné již mnoho let.

Není vyloučeno, že Hearne krom Fort Prince působil i v jiných stanicích na jižním břehu Hudsonova zálivu, jako třeba na řekách Albany, Moose a Slude (východní Maine). V roce 1774 byl v York Factory, odtud byl v květnu či červnu poslán do vnitrozemí k řece Saskatchewan, kdezaložil stanici Cumberland House.

3

Stanice byla založena

v poměrně blízké vzdálenosti od obchodní stanice Josepha

Frobishera.

4

Následující rok byl povolán zpět do FortPrince, kde měl nastoupit na místo zesnulého guvernéraMose

3

Cumberland House byla jedna nejdůležitějších kožešinových obchodních stanic v Kanadě. Stála na východní straně ústí řekySaskatchewan, která se vlévá do jezera Winnipeg. Stanice byla zároveňpotravinovým skladištěm pro lodní dopravce, kteří si zde na dlouhé cestě

k jezeru Athabasca, nabírali zásoby pemmicanu (sušené maso

s tukem). Byli to pravděpodobně lodní dopravci (coureurs de bois), kdo

jako první z Evropanů tuto lokalitu navštívil, ale oficiálně to byl roku

1749 obchodník a objevitel Louis-Joseph Gaultier de la Vérendrye.

Joseph Frobisher zde založil svou obchodní stanici pro NWC v roce

1772 a Samuel Hearne pro HBC v roce 1774 - pozn. překladatele.

4

Frobisher byl jeden z hlavních obchodníků konkurenční North

West Company – poznámka překladatele


14

se Nortona a dále obchodoval s indiány až do srpna 1782,

kdy pevnost vypálili Francouzi.

Když se Francouzi objevili před pevnosti s třemiválečnými loďmi, požádali posádku, aby složila zbraně a Hearne

tak učinil, aniž by někdo vypálil ránu. Hearne byl vzat na

jednu z francouzských lodí a měl dovoleno vzít si sebou

osobní majetek, ale majetek HBC Francouzi buď zabavili,

nebo spálili. Všichni zajatci byli odvezeni do Francie.

S Hearnem se nezacházelo ani tak jako s válečnýmzajatcem, ale spíše jako s mužem vědy, poněvadž kapitáneskadry Jean–François de La Pérouse byl sám vědec aobjevitel. Když byl následujícího roku podepsán mír, vrátil se

Hearne co nejdříve do Hudsonova zálivu, ale nešel do Fort

Prince, kde se nedostávalo dřeva a vody, ale usadil se osm

kilometrů jižně od pevnosti.

V roce 1784 tam přicestoval z Anglie čtrnáctiletý David Thompson, který se později stal významných zeměpiscem. Thompson zůstal v zálivu jeden rok, během kteréhookopíroval část z Hearneho cestopisu. I když ke svému veliteli neměl příliš přátelský vztah, byl jeho cestovatelskýmvzorem. Jeho knihy nyní vlastní vláda provincie Ontario a jsou plné detailních informací o severozápadě Ameriky, kterou osobně prozkoumal.

V roce 1787 se Hearne vrátil do Anglie, a od tohotodata až po jeho smrt v roce 1792 strávil pravděpodobněnejvíce času úpravou svého cestopisu.

Než budeme hodnotit Hearneho cestopis, nebude od

věci si předem připomenout okolnosti, které vedly k jeho

expedici. V sedmnáctém století se stále ještě ve velkém

pátralo po zlatě a stříbře, proto se mnoho dobrodruhůvydávalo na sever a mnozí brzy rozpoznali, že tam jsou vedle

drahých kovů i jiné zdroje bohatství. Všimli si, žedomorodci jsou ochotní vyměnit za evropské výrobky nepatrné

hodnoty své kožešiny, kterých je na severu ohromné

množství a na evropském a asijském trhu mají velikou

hodnotu.

Holanďané, Francouzi a Angličané se snažili ukrojit co největší díl z tohoto bohatého koláče, což vedlo k mnoha válkám a masakrům. Holanďané měli základnu na řece Hudson (New York), Francouzi na St. Lawrence (Quebec a Ontario) a Angličané na břehu Hudsonova zálivu, kde vznikla jedna z největších kožešinových obchodních společností, jakou vůbec kdy svět poznal. Jmenovala se The Governor and Company of Adventurers of England, trading into Hudson Bay, zkráceně Hudson Bay Company (HBC). Společnost nejprve zakládala malé obchodní stanice a pevnosti při ústí řek na břehu Hudsonova zálivu, kam připlouvali indiáni ze vzdáleného vnitrozemí za účelem prodeje kožešin za zbraně, nože a jiné komodity.

Na počátku osmnáctého století někteří indiáni přinesli do obchodních stanic na řekách Churchill a Nelson hrubé kusy ryzí mědi. Z mědi měli také ozdoby a zbraně. Nadotaz, kde měď našli, odpověděli, že na břehu řeky daleko na severu, kde se dá sbírat ve velkém množství rovnou zpovrchu země. Vyprávění o nalezišti a hmatatelné důkazy vzbudily v Angličanech nemalou zvědavost. Usoudili, že daleko větší zisk by přinášela přímá těžba, než příliš malé dodávky od indiánů, proto se rozhodli, že naleziště najdou sami, ať to stojí, co to stojí. První, kdo se o to pokusil, byl osmdesátiletý kapitán James Knight, který většinu života nakupoval pro HBC kožešiny od indiánů a několik let velel York Factory

5

. Společně s ním cestoval kapitán Barlow,

další obchodník z Fort Albany a kapitán Vaughan.

Joseph Robson uvedl: „guvernér Knight a kapitánBarlow si byli jisti, že se na severu nacházejí bohaté doly,protože indiáni o nich mluvili a přinášeli měď do pevnosti.Guvernér uvedl, že cestu k dolům zná stejně dobře, jak svéboty. V roce 1719 kapitán Knight a jeho spolupracovnícivyplu

5

York Factory byla středně velká základna HBC založena roku 1684

na řece Hayes a měla bránit Francouzům z Nové Francie v postupu na

sever. Roku 1690 chtěl na pevnost zaútočit Pierre Le Moyne D'Iberville,

ale byl zahnán větší anglickou lodí. V roce 1694 se D'Iberville vrátil a

tentokrát uspěl a přejmenoval pevnost na Fort Bourbon. Angličané

znovu převzali moc o rok později, ale k největší námořní bitvě mezi

mocnostmi došlo v Hudsonově zálivu roku 1697 a Francouzi ji vyhráli

a pevnost měli v moci do roku 1713. Mezi lety 1788 až 1795 HBCpevnost přestavěla na kamenné hvězdicové opevnění. Během prvníhostoletí existence stanice, do ní přicházeli indiáni s kožešinami hlavně od

řek Saskatchewan a Red. Uprostřed devatenáctého století byla York

Factory již významné obchodní středisko o padesáti staveních. Snástupem parní dopravy se role pevnosti postupně oslabovala a v roce

1875 se její činnost téměř pozastavila – pozn. překladatele.

li z Anglie na dvou lodích směrem k Albany. Byli dobřenaloženi zásobami, obchodním zbožím a bytelnými železnými boxy, ve kterých chtěli přivést měď a jiné drahé kovy. Žel flotila ztroskotala na Marble Island, kde se ztratily lodi iposádka a půl století o nich nikdo neslyšel.“

O tři roky později vyplul z Fort Prince na příkaz HBO kapitán Scroggs, aby po ztracené výpravě pátral, alepřitom neopomněl hledat také měď. Popis jeho cesty se nachází v publikaci Account of the Countries adjoining to Hudson Bay, ale o ztracené posádce tam není zmínka, zato o mědi ano: „Scroggs měl k dispozici dva Odžibweje, kteří přezimovali na Churchill a vyprávěli mu o měděném dolu, kde se dá ruda sbírat přímo z povrchu země a mohou tam připlouvat menší lodě. Sami přinesli nějaké kusy mědi jako důkaz a načrtli uhlím mapu země.“

Na sever cestoval také pán Norton (otec guvernéra Mosese Nortona), a jak sám uvedl v roce 1733 řediteli HBC, že „věrně sloužil společnosti mnoho let, běhemkterých zažil mnoho potíží a útrap na dlouhých cestách s místními lidmi, proto aby podpořil obchod a nasazoval proto vlastní život.“

Komisi předložil zprávu také Alexander Browne, lékař, který byl ve službách HBC šest let. Ten tvrdil, že indiáni nosili rudu na žádost guvernéra Nortona, a že pozdějislyšel, že pan Norton v tom dolu byl, a tvrdil, že tam je značné množství mědi vhodné k těžbě. Je ale málopravděpodobné, že by Norton Coppermine skutečně navštívil.

Po neúspěšném pokusu pánů Knighta a Scroggse, se na sever vypravilo po moři ještě několik jiných expedic. Většinou to byly spíše komerční výpravy za Eskymáky, ale veřejnosti se prezentovalo, že hledají severozápadní přechod do Číny a měděné doly. Jelikož se během let nicnenašlo, zájem o měď poněkud oslábl, ale podle záznamů společnosti HBC, nebyl v žádném případě zapomenut.

Mezitím zemřel Richard Norton a jeho míšenecký syn Moses byl místo něj jmenován guvernérem. V roce 1767 byly nalezeny na Marble Island pozůstatky nešťastnéexedice kapitána Knighta a tak si vedoucí představitelé HBC připomněli, proč byla podniknutá. Tuto pozornost navíc přiživili Odžibwejové, kteří přišli do Fort Princ v roce 1768 s pěknými vzorky mědi, kterou přinesli od řekyCopermine. Na základě toho guvernér Moses Norton usoudil, že se přece jen může jednat o lukrativní naleziště a navíc vzdálené „jen čtyři sta mil“ od pevnosti. Nyní bylpřesvědčen, že je nutno věc pečlivě prošetřit. Osobně pak v Londýně předložil vedení společnosti návrh, aby bylučiněn pokus měděné doly objevit a žádal schválení projekt realizovat. Nemělo by se jednat o nákladnou záležitost, kdyby se toho zhostil někdo, kdo by šel na sever zároveň s indiány a sdílel s nimi jejich způsob života.

Již před Hearnem byli do divočiny posílání muži z obchodních stanic, zvláště pak z Yorku. Například roku 1690 to byl Henry Kelsey, který cestoval, až k řekámAssiniboine a Saskatchewan, kde poznal indiány Naywatamee (Mandani). V roce 1754 podnikl cestu do plání v okolí severního Saskatchewanu pan Anthony Hendry, kde se snažil navázat přátelské vztahy s Černonožci a jejichspojenci, aby zabránil prodeji kožešin francouzskýmobchodníkům z Montrealu. Ti do těchto zemí pronikli již předněkolika lety. Oba cestovatelé byli domorodci vlídně přijati a domů se vrátili s informacemi ohledně zemí, které navštívili, ale žádná z nich neměla takovou úroveň jakocestopis Samuela Hearnea.

Guvernér Norton měl dost soudnosti, aby si uvědomil, že pokud má mít výzkum úspěch, musí ho realizovat někdo, kdo je schopen sdílet domorodý způsob života, má schopnost objektivně zkoumat zemi a případně ohodnotit cenu měděných nalezišť a určit jejich polohu. Proto sivybral čtyřiadvacetiletého Samuela Hearneho, který sloužil jako poddůstojník v britském válečném námořnictvu a ve službách HBC coby první důstojník na lodi Charlotte,která pravidelně vyplouvala z Fort Prince za obchodem s Eskymáky. Co všechno prožil a zjistil, bude předmětem této knihy.

Povahu pana Hearnea můžeme docela dobře poznat z četby jeho knihy. Určitě byl pracovitý a přiměřeně pedantský, ale ne zbytečně průbojný. Byl jiný než sirAlexander Mackenzie, který o osmnáct let později zkoumal tok řeky Mackenzie a došel až ke břehům Velkého otročíhojezera. Mackenzie byl panovačný, a ti kteří ho doprovázeli, byli pro něj toliko nástroje, které sloužili k dosažení jeho úspěchu, ať už to byli běloši či indiáni. Z domorodéhozpůsobu života ocenil akorát to, co se mu právě hodilo do krámu. Jeho kniha je detailním popisem technickýchúdajů a incidentů. Naproti tomu Hearne pokládal zvykydomorodých lidí za zajímavé a jejich záměry a touhy velkouměrou ovládaly vývoj jeho výpravy.

Hearneho první výprava dopadla poměrným fiaskem, poněvadž ho indiáni odvedli několik set kilometrů dodivočiny, a když je jeho společnost unavila, jednoduše ho o všechno ho oloupili a zanechali tak. Hearne si pak musel najít vlastní způsob, jak se vrátit do Fort Prince. Druhá expedice byla více úspěšná, poněvadž jej indiáni vícerespektovali a podporovali, dokud bylo dost jídla. Potomjejich ochota ochabla a k řece Coppermine ho nedovedli.Potřetí již byl Hearne úspěšný. Stal se z něj zkušený průzkumník a s podporou indiánského průvodce Matonabbeeho z kmene Odžibwe se mu to povedlo. Matonabbee byl Hearneho dlouholetý oddaný společník, který ho na cestách doprovázel kolem deseti let. Pokud se však Hearne pokusil zasahovat do indiánského systému cestování, bylo mu striktně řečeno, aby se řídil pravidly, pokud si přeje vidět měděné doly. Je možné, že se Matonabbee oHearneho staral, proto že mu to dal za úkol jeho opatrovník z mládí, hrubý, ale zásadový guvernér pevnosti Fort Prince, Moses Norton. Přesto je Hearneho popis Matonabbeeho osoby jedním z nejvíce uznávaných popisůseveroamerického indiána.

Hearne měl evidentně velmi dobrou paměť a umělecké nadaní pro popis krajiny v její detailní perspektivě. Stejně

21

jako Robert Louis Stevenson a mnoho dalších, nebyldob

rým studentem, přesto měl dar atraktivní literární formou

zpracovávat své zážitky. Jistý problém měl ale někdy

s argumentací. Zdá se, že se někdy nezdráhal použít jisté

dezinformace, jen aby zaplnil místo v textu, jako například,

když tvrdil, že na řece Coppermine bylo slunce o půlnoci

nad obzorem, i když bylo zataženo. Jenže i kdyby bylojas

no, v tom období je slunce stejně za obzorem. A jeho popis

Mosese Nortona byl nejspíš také ovlivněn jeho očividným

odporem ke guvernérovi.

Nikdo ale nemůže právem Hearneho nařknout znedo

statku osobní kuráže. Když uvážíme, kolik toho zažil, aniž

by si na cokoli stěžoval, je jasné, že si vypěstoval stoický

klid indiána, který dokáže snášet cokoliv bez reptání. Jako

indiáni se naučil žít ze dne na den, v nedostatku připraven

spíše udělat kompromis, než vzdorovat osudu. Tentopo

stoj se možná odráží v situaci, kdy bez boje předal pevnost

Prince of Wales francouzským útočníkům. I když mělne

přítel početní přesilu deset ku jedné, měl zase Hearnevý

hodu, že s posádkou stál za velmi bytelným opevněním.

K dispozici měl čtyřicet těžkých kanónů a spoustu střeliva

i ručních zbraní a posádku devětačtyřiceti ostřílených

mužů, přesto rezignoval. Je možné, že se i řídil politikou

HBC, zachovávat mír za každou cenu.

22

Hearneho je třeba posuzovat na základě výsledku,kte

rých dosáhl. I když nemohl ovládat indiány, se kterými

cestoval, jeho skvostný cestopis je cenným dědictvím, pro

další generace. Nebyl to kdovíjaký zeměpisec, i když jistými

zeměpisnými výzkumu pro HBC značně přispěl, alekaždo

pádně vyřešil otázku ohledně severozápadní cesty do Číny

a Orientu, která neexistovala. Nevěděl v podstatě nic one

rostech, přesto získal nějaké informace o měděných„do

lech,“ když ověřil výskyt ryzí mědi na zemském povrchu.

Zjistil, že to místo bylo nepřístupné a těžba by bylaprodě

lečná, ale to bylo vše. Dodnes vlastně nevíme, kolik se tam

té mědi vyskytuje.

23

Na jeho první a druhé cestě měl docela adekvátnívě

decký aparát, a tak mohl konat astronomická pozorování

k určení polohy. Zjišťujeme, že příležitostně používalkvad

rant a své záznamy zakreslil docela přesně na mapy. Třetí

cestu však započal s velmi vadnými nástroji, které vpod

statě nebyly k užitku. Poslední mapy byly spíš jen hrubý

náčrt popisu jeho indiánského průvodce, než pečlivýpro

myšlený výzkum. Například na počátku jeho cesty, kdy se

ocitl mezi Island a Kasba Lake, ihned se odchýlil odspráv

ného kursu. Jestli používal kompas, je možné, že nějaký

zdroj magnetické síly jej mohl poškodit, takže mohl mylně

uvést pozici posledně jmenovaného jezera. Na jeho mapě to

je odchylka skoro o sto kilometrů na sever. Jenepředstavi

telné, že by tuto odchylku nemohl upravit astronomickým

pozorováním pomoci kvadrantu. Jeho kniha je cenná ne

tak kvůli zeměpisné přesnosti, ale protože, že je to přesný

záznam ze života mezi odžibwejskými indiány. Zaznamenal

přesně jejich zvyky a způsob života, ať už nám připadáod

puzující, či nikoli. Kniha navždy zůstane klasikouameric

ké etnologie.

Hearneův manuskript byl předložen pro přezkoumání

řediteli HBC ihned po jeho návratu a byl za něj pěkněoce

něn. Jeho první cestopis byl publikován v roce 1784, jako

„Úvod třetí objevné cesty kapitána Cooka,“ napsané dr.

Johnem Douglasem, biskupem ze Salisbury, který později

editoval i Hearneovu knihu. Kniha byla znovu publikována

roku 1795, tři roky po jeho smrti. Byla rozdělena na čtyři

díly a celkem obsahovala 458 stránek, pět map a čtyřice

lostránkové ilustrace. Byla editována již zmíněným dr.Johnem Douglasem a je velmi pravděpodobné, že originální text nijak nepozměnil.

Francouzský překlad vyšel v roce 1795 z péra monsieur Lallemanta, jednoho ze sekretářů francouzskéhoministerstva námořnictví. Dr. Artur G. Doughty z Kanady srovnal toto vydání s anglickou verzí a učinil tuto poznámku: „ve francouzské verzi chybí věnování a v předmluvě jevynechána stránka 27. Dále chybí stránky 441 až 445, alejinak je překlad celkem dobrý.“

Mapy v Hearneho knize se mírně liší od těch, které byly publikovány v „Cookově plavbě,“ přesto tvrdí, že je nejpřesnější. Obě mapy osobně prozkoumám na svýchseverních cestách sám.


25

Pevnost Fort Princ of Wales, byla postavena společnosti Hudsonův Bay v roce 1733. Říká se, že byla navrženáanglickými vojenskými inženýry a podle Josepha Robsona byla postavena na pokyn místního guvernéra, ačkoliRobson měl se stavbou rovněž hodně společného. Pevnost je jedna z nejzajímavějších vojenských ruin na kontinentě. Stojí na Eskimo Point, na západ od ústí Churchill River. I když některé části opevnění spadly, vypadala pevnostběhem mé návštěvy, bezmála tak jak byla postavena, až na některé vypálené domy. Na severní a jižní straně je hradba devadesát pět metrů dlouhá a na severní a jižní stranědevadesát šest metrů dlouhá, měřeno z rohu do rohu, od bašty k baště. Zdi jsou od jedenácti do dvaceti metrů silné a pět metrů vysoké. Na vnější straně je opevnění z přesně tesaného kamene, zatímco na vnitřní straně je kámenneotesaný. Na hradbě je čtyřicet výklenků pro čtyřicetkanonů. Všechno je částečně zarostlé různými keři. Tři domy a obchod zabírající středy už zmizely. Jsou tam kamenné zdi domu dlouhého třicet jedna metrů, deset metrůširokého a pět metrů vysokého s plochou střechou. Byla tam malá observatoř užívaná panem Walesem v roce 1769 a stála na jihovýchodní baště.

Toto nové knižní vydání je dotisk vydání z roku 1795. Většina fotografií byla pořízena editorem v roce 1893 a 1894, ale snímky Artillery Lake fotografoval pan J. W. Tyrrell v roce 1900. Do knihy bylo přidáno několikdodatečných map od pana Cooka, Pennanta a Hearnea.

26

Děkuji touto cestou panu Edwardu A. Prebleovi

z amerického biologického výzkumu, autora, který laskavě

anotoval devátou kapitolu ohledně fauny a flóry a přidal

poznámky v jiných částech knihy.

J. B. Tyrrell, Toronto, 1. února 1910.

Předmluva

Pan Dalrymple, který několikrát psal o Hudsonovuzálivu, se zaměřil i na můj cestopis. Kritizoval například, že jsem neposkytl popis kvadrantu, který jsem ztratil během druhé cesty na sever. Byl to Hadleyův kvadrant s připojenou vodní bublinou, jejíž hladina určovala obzor, a který vyrobil Daniel Scatlif Wapping. Na třetí cestu jsem nesehnal žádný podobný nástroj, krom starého Eltonova kvadrantu, který už v pevnosti ležel třicet let, proto měření nemuselo být vždy přesné.

Pan Dalrymple také uvedl, že jsem během třetí cesty zmínil jen jedno měření severní šíře, přesto jsem měřilněkolikrát, zvláště u jezer Snow-bird, Thelwey-aza-yeth a Clowey. Kdysi jsem totiž nemyslel nato, že by takovéinformace veřejnost zajímaly. Nyní vím, že na základětakových podrobností je cestopis důvěryhodnější. Tenkrát ale mé myšlenky a ambice byly zaměřeny na to, čím měpověřili mí zaměstnavatelé, takže jsem povětšinou popisoval věci, které podporovaly účel podnikání. Nenapadlo mně, že se můj cestopis stane předmětem výzkumu pečlivého a neúnavného zeměpisce, pana Dalrymple.

Nyní, když už mám více času, přepisuju všechny moje deníky do jedné knihy a na některých místech přidávám poznámky. Nejde ovšem o zprávu pro odborníky nazeměis, ale jde o to, aby se upřímný a shovívavý čtenář pobavil a poznal země, které mimo mě zatím neviděl žádnýEvroan. Poskytnu popis životního stylu a zvyků místních lidí, který ještě nebyl nikdy publikován.

Mrzí mne, že mne pan Dalrymple podrobil tak přísné a rezolutní kritice. Když jsem přišel ke Congecathawhachaga, slunce bylo celou noc nad obzorem, což je důkaz, že jsem byl za polárním kruhem. Dovolím sipodotknout, že když jsem byl osmnáctého července u řeky Coppermine, byl sluneční sklon jen 21° a o půlnoci bylo ještě nad obzorem. To dokazuje, že šíře byla značně větší, než uvádí pan Dalrymple. Jeho tvrzení, že na pobřeží Grónska neroste tráva, míněno nad 65°, neznamená, že tráva neroste na stejné šíři ve vnitrozemí Severní Ameriky. Jsem si jist, že řeka Coppermine ústí do nějakéhokontinentálního moře nebo velkého zálivu, který je podobentomu Hudsonovu. Je dobře známo, že na východním břehu Hudsonova zálivu ani na Labradoru nerostou žádnéstromy, přesto je západní pobřeží ve stejné šíři bohatě porostlé. Kdepak jsou důkazy pro taková tvrzení? Pan Dalrymple byl měl tyto skutečnosti zvážit. Pokud tam rostou stromy, měl by připustit, že tam roste i tráva. Možná, že Dalrymplevychází z chyby, které jsem se dopustil při odhadu polohy Cumberland House, jenže já neměl prostředky jak tonaravit.

Rozhodně se nechystám jít do žádného sporu s panem Dalrymplem, jenom si myslím, že mne posuzoval, až příliš přísně. Snad mi promine, když se pokusím veřejnostpřesvědčit, že jsou jeho námitky bezdůvodné. Nyní všakopustím toto nepříjemné téma s prohlášením, že pokud sealespoň nějaká část mého vyprávění bude panu Dalrymplemu nebo jinému z mých čtenářů líbit, budu nanejvýšspokojen. Bude to odměna za mé soužení a únavu, kterou jsem podstoupil, abych získal níže uvedené informace.

Několik učených a zvídavých džentlmenů vlastní kopie mého rukopisu nebo jeho části. Byl jsem povzbuzován, abych tento rukopis zrevidoval, jak nejlépe to bude možné, a pak ho uveřejnil. Některé problematické údaje a neshody jsem opravil a předložil hotové dílo řediteli HBC. Knihabyla přijata s největší přívětivostí a zdvořilostí a nyní jínabízím veřejnosti s autentickými daty a nejlepšími záznamy.

Některé věcí, které by dle mého soudu působily nudně, jsem vynechal a něco jsem předělal, takže kniha bude mít poněkud nový styl. Popis hlavních čtvernožců a ptáků, kteří se často vyskytují v severních regionech v letnímobdobí, včetně těch, kteří se nestěhují, není vědecký azoologové ho nemusí akceptovat. Na druhé straně, ti, kteřínejsou s technickými terminy obeznámeni, si snad užijí více zábavy a přístupného poučení. Přesto nemohu zakončit tuto předmluvu, aniž bych neocenil pomoc pana Pennanta, který mi se zoologii pomohl. Pomohl mi pojmenovatněkolik ptáků, které jsem znal jen pod indiánskými jmény.

Nakonec musím vyjádřit lítost nad ztrátou šestnácti stránkového slovníku severního indiánského jazyka. Půjčil

30

jsem ho panu Hutchinsovi, tajemníkovi společnosti, aby ho

okopíroval pro kapitána Duncana, jež se chystal naobjev

né cesty do Hudsonova zálivu na rok 1790. Pan Hutchins

však umřel a slovník se během řešení jeho pozůstalosti

ztratil a já si z něj všechno nepamatuju.

Úvod

Po mnoho let panoval mezi řadou lidí názor, že HBC neměla pražádné chuti vykonávat objevy žádného druhu, a že ani nechtěla investovat kapitál pro rozvoj obchodu. To mohou být i názory bývalých členů společnosti, ale co se mne týče, musím říci, že stejně jako současní členové, tak i oni byli vždy připraveni chopit se příležitosti pro rozšíření obchodu. Důkazem jsou obrovské částky peněz vynaložené na rozvoj rybolovu, ačkoli to často bylo prodělečné. I tento cestopis, plus pokusy najít severozápadní průchod, které podnikli Bean (kapitán obchodní lodi, která navštěvovala Knapp’s Bay a Whale Cove v roce 1756 a několiknásledujících let), Christopher (roku 1761 vyplul z Fort Prince, aby prozkoumal Chesterfield Inlet a později Baker Lake),Johnston (v roce 1764 zkoumal Rankin Inlet) a Duncan (zkoumal v roce 1791 Corbett’s Inlet a následující rok Orbett’s Inlet a další rok Chesterfield Inlet a dostal se až k řece Dubawnt), jsou důkazem, že vedoucí představiteléspolečnosti stále usilují o nové objevy, stejně tak o rozšířeníobchodu.

Je možné, že tyto spekulace zapříčinilo tajnůstkářské jednání společnosti, kterým byla dříve tak známa. Dále tomu přispěly lži, pomluvy a nepodložená tvrzení pánů Dobbse, Ellise, Robsona, Draggeho a články v American Traveller. Tito lidé byli vůči společnosti motivování mstou a potěchou z poškozování, aniž by byli s čímkolivobeznámení, přesto to s falešnou jistotou prezentovali veřejnosti. Nicméně, takovým absurditám věří jenom ti, kdo jsou proti společnosti zaujati.

Tak třeba pan Robson, který pro HBO pracoval šest let, věděl mnohé o aktivitách společnosti a dění kolem stanice Fort Prince, kde osobně pobýval, přesto napsal svou knihu se zaujatostí a duchem pomsty, protože jeho romantické a rozporuplné nápady společnost odmítla. Kromě toho je dobře známo, že Robson nebyl víc než nástroj v rukoupana Dobbse.

Ačkoli je American Traveller poněkud elegantnější,

přesto nemá žádný kredit důvěryhodnosti, když uvážíme,

že jsou v něm očividné lži ohledně objevu velkých kousků

ryzí mědi. Je však dobře známo, že žádný Angličan, čiindián nenašel ni kousek mědi na jih od sedmdesáté první

rovnoběžky severní šíře. Mohl je získat jedině od Čipewů

Dené, kteří nosili měď ze severu.

Indiáni, kteří se potulují na sever od řeky Churchill, pravidelně přinášeli vzorky mědi do obchodní stanice,proto se mnozí naši lidé domnívali, že je sbírali někde v poměrně blízké vzdálenosti. Zvláště když tvrdili, že se doly nacházejí blízko Velké řeky (Coppermine), o které se předpokládalo, že ústí do Hudsonova zálivu. Málokdo totiž nepředpokládal, že se indiáni dokáží pohybovat a žít na tak velké ploše na sever od zálivu, zvláště když nemají k dispozici vodní dopravy. Následující cestopis všakdokáže, že se jedná o pravý opak.

Popis Velké řeky, kterou někteří považovali za úžinu, společně se vzorky mědi, byl pořízen někdy v roce 1715 a zdá se, že nějaký pokus o její objev byl podniknutý roku 1719. Tuto cestu podnikl kapitán George Barlow

6

nafregatě Albany a kapitán David Vaughan na šalupě Discovery.

Vrchním velitelem expedice byl zkušený James Knight,

6

Kapitán Barlow byl guvernérem Fort Albany v době, kdy v roce

1704 vyšli z Kanady Francouzi a jejich indiánští spojenci, aby pevnosti

dobili. Útočníci se okolo pevnosti skrývali několik dní a zabili většinu

dobytka, který se pásl v mokřinách. Domorodí spojenci Angličanů,

kteří se vraceli z lovu, nepřátelé objevili a informovali o tom guvernéra.

Posádka se okamžitě připravila na obranu a o podporu byl požádán

i kapitán šalupy, která kotvila nedaleko na moři.

Pak se ráno objevili útočnici před branami a dožadovali se vstupu. Guvernér, který byl shodou okolností na stráži, jim sdělil, že bránu otevře. Francouzi, kteří nečekali žádnou opozici, se neopatrněshromáždili přímo před branou a Barlow do nich nechal vypálit ze dvou šestiliberních kánonů. Kartáčová salva zabila velký počet útočníků, včetně jejich velitele, který byl mimochodem Ir. Velitel šalupy, který uslyšel střelbu, vyrazil pevnosti okamžitě na pomoc, ale Francouzi, kteří se již stáhli, jej překvapili a zabili ho i s celou posádkou.

Francouzi pak odešli a jenom jeden muž se stále pohyboval před branou pevnosti. Pan Fullarton, pozdější guvernér mu nabídl dobré zacházení, pokud se vzdá, ale když nedostal žádnou odpověď,Francouze zastřelil. Asi dal přednost smrti před zajetím nebo útrapamispojenými s návratem do Nové Francie - Hearne.

který pracoval pro HBC již mnoho let, mimo jiné jakoguvernér a zakladatel osídlení na Churchill River. Přestože měl velké zkušenosti s obchodem v této části zálivu, nedá se předpokládat, že se vyznal v komplikovaném systému indiánského byznysu, kterému tehdy vůbec málokdo rozuměl. Krom toho byl dost pokročilého věku, vždyť mubylo skoro osmdesát, přesto se tento odvážný dobrodruh svého úkolu nezalekl. Byl tak přesvědčen o úspěchu, že sebou vezl velkou okovanou bednu, do které chtěluschovat zlato a jiné cennosti, které věřil, že objeví.

Toto je první odstavec z pokynů společnosti, jež mu byly určeny:

„Pro kapitána Jamese Knighta. Čtvrtého června 1719.

Sire,

ze zkušenosti, které máme s vašimi organizačními schopnostmi ve službách naši společnosti, jsme vybavili fregatu Albany kapitána George Barlowa a loď Discovery kapitána Davida Vaughana, za účelem objevu severozáadní pasáže. Tímto získáváte veškerou autoritu ke věcem spojených s plavbou a navigací. Pokud bude příhodný vítr a počasí, ihned opustíte Gravesend a podle plánu a s boží pomocí objevte úžinu Anian, kde budete pátrat po zlatě a jiných cenných komoditách.“

Když kapitán Knight vyplul z Gravesend, ale nevrátil se podle předpokladu ještě téhož roku, počítalo se s tím, že přezimoval někde v Hudsonově zálivu, poněvadž mělhojnost zásob, dostatek zboží a zařízení, které jim přes zimu mohlo zajistit bezpečí. Když se ale ani další rok (1720) žádná z lodí nevrátila, zástupci společnosti se začali domnívat, že došlo k nejhoršímu. V roce 1721 společnostvyslala k řece Churchill zásobovací loď Whale-Bone a jejíkaitán John Scroggs mimo jiné pátral po ztracené výpravě. Jenže severovýchodní pobřeží Hudsonova zálivu bylo v těch dnech dost neznámé, takže pan Scroggs se marně potýkal s tamními útesy, a když se vrátil domů,konstatoval, že nenašel nic ani mezi Inuity

7

Na Whale Cove.

V Evropě pak dokonce převládl optimistický názor, že kapitáni našli severozápadní průchod a dostali se doJižního moře. Nicméně od té doby uplynulo mnoho let a nic takového se neprokázalo. Ačkoli byla každý rok vyslána na sever k Inuitům obchodní loď, po ztracené výpravě nebylo vidu ani slechu. Časem se ale společnost začala zabývat velrybářstvím u ostrova Marble, a jak tak lodi křižovaly ostrovní vody, jedna z nich objevila na východním konci opuštěny přístav. Během pozdějšího průzkumu se tamnašly kánony, kotvy, lana, cihly, kovadliny a další ještězachovalé věci, které odsud Inuité nedokázali odnést. Byly tam zbytky domu a na dně moře trosky trupu obou lodí. Příďová figurína, zbraně a další věci byly poslány ústředí společnosti, jako důkaz, že expedice našla svou zkázu na tomto nehostinném ostrově. Vskutku, je to jen míchanice

7

Eskymáci


36

neúrodných kopců a skal, postrádající jakýkoliv druhrostlinstva kromě mechu a trávy.

Když jsme v létě roku 1769 u ostrova Marble rybařili, poznali jsme tam dva letité Inuity, kterých jsme se zeptali, zdali nevědí něco o ztracené expedici. Toto je jejich hrubá výpověď:

„Když lodi připluly na ostrov Marble, což by mělo být na konci roku 1719, byly hrozně poškozené. Angličané sipostavili dům a bylo jich asi padesát. Jakmile v létě povolil led, navštívili je Inuité, ale to už bylo trosečníků mnohem méně a navíc vypadali velmi nezdravě. Podle domorodců byli hodně zaměstnáni a dle popisu nejspíše opravovali loď. Dokazuje to i množství opracovaného dubového dřeva, které se tam našlo. Jenže choroby a hladomor způsobily další ztráty, takže po zimě bylo přeživších pouze dvacet. Někteří Inuité si zbudovali tábor na protější straně přístavu aprodávali Angličanům potraviny, jednalo se hlavně o velrybí a rybí tuk a tulení maso. Když domorodci odpluli, na ostrov se vrátili až létě 1721, kde už bylo pouhých pět trosečníků. Byli v takové nouzi, že vše co dostali, jedli docela syrové. I tak tři z nich zemřeli za několik dnů a zbylí dva, ačkoli sami velmi zesláblí jim vykopali obětavě hroby. Ti dva ještě nějakou dobu žili a často vycházeli na útesy jako byvyhlíželi záchrannou loď, a když se žádné nedočkali, sedli si na pláži a hořce plakali. Potom jeden z nich zemřel a ten druhý ihned po něm, když se mu snažil vykopat hrob. Jejich lebky a velké kosti ležely blízko trosek domu. Podle toho co říkali



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist