načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Cesta vojáka - Michal Černý

  > > > Cesta vojáka  

Kniha: Cesta vojáka
Autor:

Kniha Cesta vojáka představuje osobní příběh, ve kterém autor zachytil svou vlastní cestu – od motivace pro vstup do armády přes zážitky během základní vojenské služby až po tvrdý ...


Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  196
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
21%
naše sleva
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2017-05-31
Počet stran: 136
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 136 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-23
ISBN: 9788026415190
EAN: 9788026415190
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Cesta vojáka představuje osobní příběh, ve kterém autor zachytil svou vlastní cestu – od motivace pro vstup do armády přes zážitky během základní vojenské služby až po tvrdý výcvik a mnohaleté působení ve službě jako profesionální voják, během které se zúčastnil i čtyř misí v Afghánistánu. Ve své knize zachytil nejen život v armádě, tvrdou dřinu a povinnosti, které vojenská služba obnáší, ale i osobní život táty, manžela, který během zahraničních misí opouští svou rodinu a pro kterého ani návraty zpět do běžného civilního života nejsou mnohdy lehké. Jedinečný pohled na životní cestu protkanou náročnými překážkami, které stojí za to překonávat. (příběh českého výsadkáře : od výcviku po zahraniční mise)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Cesta vojáka" mají také často zájem o tyto tituly:
Naděje na konci světa Naděje na konci světa
Larková, Sarah
Cena: 223 Kč
Osm Osm
Třeštíková, Radka
Cena: 265 Kč
Dívky z trajektu Dívky z trajektu
Theilsová, Lone
Cena: 279 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

31
T ři měsíce
ve Vyšpointu
Č
EKAJÍ MĚ NECELÉ TŘI MĚSÍCE VE VYŠKOVĚ. JEDU UŽ
radši v neděli večer, neboť je to docela daleko od Jičína. Tak
ať se nemusím hned při pondělku od rána stresovat pozdním
příjezdem.
Na ubytovně se ubytuju a hned jdu spát, neboť už i tak je pozdě
a zítra to začíná. Ráno se dostavuju na hromadné přihlašování
do kurzů, kde nás bylo snad tři sta, možná i víc. Lidé z celé republiky.
Kurz začal pro mě hrozně povědomě, připadal jsem si jako tehdy před
šesti lety v Chrudimi, první měsíc to bylo jen o pochodování a pořadové
přípravě. Jak vystupovat z tvaru, jak se zase zařadit do tvaru. Jaké jsou
tvary pochodové a nástupové. Představování se nadřízenému a tak dále,
celková pořadová příprava. Pro člověka, co to absolvoval v minulosti,
tedy nuda, ale v tu dobu už nebyli vojáci základní služby, takže jsem
chápal, že to někdo dělá poprvé a musí se to naučit dokonale. Druhý měsíc
už to je lepší, pouštějí nás na střelnici, provádíme taktický výcvik,
párkrát spíme venku. Prováděli jsme i ostré trhání výbušnin různého typu.
Tohle všechno jsem absolvoval i jako záklaďák, takže pro mě výhoda, jen
takový opáčko toho, co jsem za těch šest let v civilu zapomněl.





Voják
32
Třetí měsíc jsme si slanili z makety vrtulníku zvané koloseum,
s materiálem a opět na různé povrchy terénu. Střechu, balkon nebo jen
tak na plochou zem. Probíhaly tradičně střelby z krátkých i dlouhých
zbraní a tak trochu i záděr, ale kdo jednou sloužil v Chrudimi, málo co
ho překvapí. Konec kurzu byl tradičně ve znamení zkoušek, jak
praktické, tak teoretické. Prověření toho, jestli se z vás stal či nestal voják
v pravém slova smyslu, a zároveň tím končila tříměsíční výpovědní
lhůta, takže jsem se opět mohl stát výsadkářem, nyní ale z povolání.
Po návratu z Vyškova jsem byl odeslán opět do vojenské nemocnice
v Praze na lékařské vyšetření kvůli tomu, jestli jsem schopen skákat.
Už to nebylo tak jednoduché jako tenkrát, z hraní her na konzolích
a neustálého čučení do televize se mi malinko zkazily oči. Ale prošel
jsem a spadl mi tak kámen ze srdce.
Verdikt – schopen jako výsadkář. Ani jsem se v Chrudimi
neohřál a jel jsem zpátky do Vyškova, nyní na výsadkový kurz v délce
čtrnácti dnů.
Opět čtrnáctidenní skákání do písku z různých lávek, trenažérů.
Začínalo léto, tak to tolik nebolelo jako tehdy. Balení padáků
do bezvědomí, spousta teorie a nauky o padácích a samozřejmě fyzická
příprava, kterou naši instruktoři opravdu nezanedbávali, a i když už jim
táhlo na čtyřicet, svojí fyzičkou strkali do kapes pomalu o generaci
mladší kluky. Kurz zakončovalo přezkoušení z teorie i praxe, řešení
závad na padáku, řízení padáku a v neposlední řadě fyzické
přezkoušení. Jako třešničku na dortu jsme poslední dva dny skákali
z vrtulníku v Prostějově. Tam jsem si skočil opět pětkrát. Pocity ze seskoku
po tolika letech byly skoro podobné jako tenkrát, ne-li horší. Neboť
jsem už věděl, do čeho jdu a jaký to bude. Největší strach byl kupodivu
z přistání. Nikdo nechce doskočit a stát se nevýsadkovým kvůli
zranění. Zranění u výsadkářů se nebralo na lehkou váhu, a pokud se
jednalo o nějak komplikovanější úraz, musel dotyčný k vojenské komisi
lékařů na přezkum. Téměř vždy odcházel dotyčný voják s verdiktem
,neschopen jako výsadkář‘. Z tohoto důvodu jsme měli každý obavy
ze špatného přistání a následného úrazu.





T ři měsíce ve Vyšpointu
33
Kurz skončil, lidi se vrátili zpět ke svým útvarům a nás čekala
dovolená. Můj kamarád Ivoš plus dalších asi sto vojáků z praporu
odjížděli na misi do Kosova. Zbytek vojáků, co zůstal na kasárnách,
je tedy začleněn do zpětného odřadu, v něm se převážně drží služby,
ale nezanedbává se ani výcvik.
Po návratu do své čety k nám na družstvo přišel nový velitel
družstva. Jirka, byl to pes na mladé vojáky a je stále. Neustále mě
přezkušoval z povinností vojáka, z technicko-taktických dat zbraní, svůj
kulomet jsem znal do posledního šroubečku jako všechny zbraně.
Učil mě a seznamoval s různými typy výbušnin a trhavin, na což je
expert na četě on. Šlapal po mně první dva roky neustále, za což jsem
mu hrozně vděčný, neboť většinu věcí, co nyní znám a vím, tak jedině
díky němu.
Jeden čas jsem se úplně bál jezdit do práce, neboť na něm nikdo
nikdy nepoznal, co ho napadne a čím si mě zas vychutná. Jeho
neustálé poznámky a připomínky mě požíraly zaživa. Jiří byl velitel
družstva ještě dalších devět let a pak jsem ho ve funkci vystřídal já. Mladý
voják, který se s ním kdy potkal, z něj jistě neměl dobrý pocit a to bylo
v pořádku, neboť to, co je v armádě nejdůležitější, je disciplína a té
dnešní mládež má, co by se za nehet vešlo. On byl ten pravý, který byl
schopný to naučit mladé vojáky za týden čtrnáct dní, a umí to pořád.





34
P říprava
na první misi
P
O NÁVRATU Z DOVOLENÉ NÁS ČEKALA SÉRIE CVIČENÍ
v různých vojenských prostorech. Podzimních, zimních
a jarních. V té době jsem sloužil právě rok jako profík, když se
začaly šířit zvěsti, že bychom měli následující rok odjet na misi
do Afghánistánu.
Nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, byl jsem na vojně rok a kluci
mě varovali, že to bude beztak fáma a nikam se nepojede a mě jakožto
stále ještě nováčka stejně nikam nevezmou.
Přijela k nám na útvar sestava plukovníků a generálů, konal se
slavnostní nástup a tam nám bylo sděleno, že po prázdninách začneme
s programem, který nás má připravit na misi v Afghánistánu. Na vojně
jsem rok a půl, ale netrpěl jsem žádnými nedostatky či problémy
v kolektivu. Byl jsem plnohodnotný výsadkář jako kterýkoliv jiný
kluk. Velitel čety, tehdy poručík Zelinka, mi nabídl, jestli bych chtěl
jet taky, musel bych ale na hlášení k veliteli praporu kvůli výjimce.
Při odletu na misi bych sloužil dva roky, což už znamenalo, že nejsem
pták, ale něco mezi.





P říprava na první misi
35
Samozřejmě že jsem souhlasil, vždyť to je to, proč tuhle práci
děláme. Chceme jezdit na mise, uplatňovat tak nabité zkušenosti
z výcviku a dělat práci, na kterou se připravujeme v republice. A navíc
Afghánistán, fíha. Mazec.
Co ale řeknu doma? Najednou jsem zjistil, že to má i stinné stránky.
S Petrou jsem dva roky, dva roky spolu žijeme, jsme spolu rádi a je nám
spolu fajn. Teď ji mám říct, že pojedu do Afghánistánu? Co na to
řeknou rodiče, co její rodiče.
Lidé v civilu, včetně žen a rodičů vojáků, mají o zemích, jako je
Afghánistán, dost zkreslené informace a těží pouze z toho, co vidí
v televizi a ve zprávách. Vidí fi lm Rambo 3 a obrázek o této zemi si
udělají sami. Přemýšlím.
Nevymyslím nic, zkouším se tomu postavit jako chlap. Je to přece
to, po čem v tuhle chvíli toužím ze všeho nejvíc. Mise má trvat jen čtyři
měsíce, co to je proti roku základní služby. Jen se celou dobu neukážu
doma. Nikdy jsem nebyl takhle dlouho v kuse pryč. Navíc riziko tam
je podstatně větší. I když o tom sám moc nevím.
Přijíždím na víkend domů a připravuju se, jak novinku
sdělit. Nakonec to tenhle víkend neřeknu, protože nechci kazit skvělou
náladu, a v pondělí s trochou výčitek jedu zpět do práce. Uklidňuju
se tím, že to řeknu příští víkend. Neřeknu to ani příští víkend, mám
strach, že Petra za sebou zabouchne dveře a už ji nikdy neuvidím.
S rodiči jsem si jistý, ti to budou muset skousnout. Ti mě nev ydědí, ale
co holka, co si pomyslí. Že před ní utíkám? Že chci být bez ní?
Nic na tom není pravda, ale pochopí to? Nic naplat, následující
víkend už musím s pravdou ven, ať se děje co se děje.
Přichází hodina pravdy a já to říkám doma, Petra tomu snad ani
nevěří a bere to celkem v klidu, podporuje mě a fandí. Říká, že je
hrozně pyšná, a to mě uklidňuje a dodává mi to sílu. Jsem hrozně rád,
že strach, který jsem měl jí to říct, byl zbytečný a že mě naopak
podporuje. Slibuju, že až se vrátím, vezmeme se. Taková menší pojistka,
kdyby náhodou chtěla pláchnout.





Voják
36
Říkám to tedy doma a mamka to bere dost špatně, ale taky má
pochopení pro moji práci. Aspoň to tvrdí.
Co se dá dělat, nejlepší bude se pořádně připravit, věnovat se plně
výcviku a naučit se důkladně to, v čem jsme měli ještě mezery.
Ono taktika na misích a takzvaná zelená taktika se hodně liší. Tak
začala série různých cvičení a kurzů.
Cvičíme v té době převážně v Chrudimi, na letišti a v okolí
rozhledny Báry. Nacvičujeme různé typy incidentů, patrolování jak pěší,
tak na vozidlech. Kontakty na protivníka. Silného, nebo slabého (liší
se v počtu a použitých zbraních). Odpoutávání se od kontaktu:
loupáním, vytlačováním, překračováním, či naopak překročení LOA linie,
po sekcích nebo obejitím. IED incidenty, nastřelení projíždějící kolony
vozidel. Nejvíce se věnujeme zdravotní přípravě. Zdravotníci družstva
jsou čerstvě po kurzu CLS (combat life saver), zkouší si na nás zavádění
kanyly do žil. Kvůli získání jistoty a grifu. (Poznámka: LOA linie je
čára postupu, kterou si určí sám velitel, a je si jist, že překročil
veškerého protivníka a nenechal žádného před sebou. Na LOA linii se
provádí taktické přebití, prohledání protivníků, jak zajatých, tak mrtvých,
k němuž jsou určeni vojáci z bojového rozkazu.
IED: Improvised explosive device, v češtině improvizovaný
výbušný systém. Většinou podomácku vyrobená výbušnina, různých
tvarů a velikostí. Odpálená nejčastěji elektronikou nebo mobilním
telefonem.
CSL: zkratka Combat Life Saver, voják, který prodělal kurz medika
a jehož specializací je provádění kvalifi kované první pomoci na vyšší
úrovni.)
ZKOUŠÍME REAGOVAT NA VŠECHNY TYPY ZR ANĚNÍ, AŤ UŽ
se jedná o pneumotoraxy obou typů nebo správné zaškrcování
tepenného krvácení. Na misích umírá nejvíc vojáků právě z tohoto
důvodu – vykrvácení. Klademe na to tedy největší důraz.





P říprava na první misi
37
Dennodenně cvičíme, pořád dokola. Člověk to musí dělat
do zblbnutí, protože se to jedině tak dostane do jeho podvědomí
a v případě reálné situace je schopen dělat to, co se naučil naprosto přesně
a s rozvahou.
Chyby v reálné situaci nejsou přípustné a může to stát život
kamaráda. Po několika měsících neustálého cvičení jsme si jistí, že jsme
připraveni. Odjíždíme tedy na certifi kaci do Vyškova, kde na nás bude
koukat několikačlenná komise a vyhodnocovat různé typy incidentů.
Tam trávíme týden jako na základně v Afghánistánu. Jsme rozděleni
na různé prvky a čety.
Střídáme se v patrolování, službách na bráně a na strážních věžích.
Během cvičení jsou zkoušeny různé typy incidentů, jako je například
napadení základny, útoky na projíždějící patroly, přivolání si vzdušné
či dělostřelecké pomoci, jak se chovat při pokusu sebevražedného
atentátníka zpáchat sebevraždu v naší blízkosti, ale i obyčejné simulace
autonehod, při kterých je vyžadována naše pomoc místním lidem,
nebo potlačování demonstrací a davů.
Ne na každé patrole se něco stane, tak jako to je v reálu. Pokaždé
nemáte incident. Jde o to, aby byli vojáci neustále ve střehu, neboť
nepřítel si vybírá čas a místo, kde provede nějakou kulišárnu, ne vy.
A to se nestává, pokaždé když opustíte základnu. Dále se nacvičují
i takřka obyčejné věci, jako je vyjednávání s různými šéfy vesnic
a provincií.
Cvičení končí certifi kací, která prokazuje, že jsme připraveni plnit
úkoly v zahraniční operaci. Následuje návrat domů a poté balení věcí
na misi.
Balím si téměř všechny věci, které mám. Mám toho tři velké bágly
a do kontejneru jdu s každým zvlášť, neboť se to docela pronese.
Člověk nikdy neví, co se bude hodit, a radši to mít s sebou než to nemít
a pak potřebovat. Hlavně zabalit a vzít s sebou herní konzoli
playstation, čtyři měsíce bez ní, to bych umřel.
Mám zabaleno, skříňka zeje prázdnotou a jsem připraven na misi.
Čeká mě ještě krátká dovolená doma, jet se rozloučit se všemi, co mám rád.





Voják
38
Posledních pár dní doma utíká rychleji, než bych chtěl. Kupuju svůj
první počítač, to proto, abychom si s Petrou mohli psát maily. Pomalu
už plánujeme svatbu, místo konání obřadu, prstýnky... Zbytek bude
na Petře, až budu pryč. Snad to zvládne, říkám si a mrzí mě, že bude
muset dělat všechno sama.
Na druhou stranu se tím aspoň zabaví a lépe jí to uteče. Poslední
noc doma skoro nespím, jsem nervózní. To se dalo ale čekat
a odpoledne mě veze Petřin táta do Chrudimi. V autě skoro nemluvíme
a přemýšlíme, jak to celý zvládneme. Vystupuju z auta a moc se mi nechce,
podávám ruku Petrovi a říkám mu, ať mi tu Petru hlídá po dobu, co
nebudu doma.
Končím v dlouhém objetí Petry a cítím, jak se jí po tváři kutálejí
obrovské slzy. Jak já nemám rád loučení, ach jo. Mám dost problémů,
abych i já zadržel slzy, a proto se chci co nejrychleji ztratit, jinak to
nedám. Poslední polibek, slova ,miluji tě a vydrž to tady‘ a odcházím.
Ani se neotáčím, nemám na to sílu. Přicházím na šatnu do kasáren
a dělám si rychlý kafe, dnes se jen tak spát nepůjde. Autobus nás odváží
do Prahy na letiště a my po kontrole pasů, zavazadel a očkovacích
průkazech sedáme do letadla. Všichni patřičně natěšení na nové zážitky.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.