načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta Rudé tanečnice, část první - Lucie Lukačovičová; Petr Urban; Petra Lukačovičová; Barbora Beránková; Adéla Vaňková

Cesta Rudé tanečnice, část první

Elektronická kniha: Cesta Rudé tanečnice, část první
Autor: ; ; ; ;

Kapitán Vicente patří ke zkušeným námořníkům a také k těm, kdo přežili válku svobodného města Lekanty s Asmánskou říší. Vicente má teď před sebou plavbu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 2
Rozměr: 17 cm
Úprava: v. (235, 214 stran)
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5106-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kapitán Vicente patří ke zkušeným námořníkům a také k těm, kdo přežili válku svobodného města Lekanty s Asmánskou říší. Vicente má teď před sebou plavbu s neznámým nákladem a za zády ošklivou minulost. Souhrou okolností na něj čeká podivný drahokam zvaný Rudá tanečnice, po němž mnozí touží. Mezitím se v Lekantě splétají intriky, v jejichž síti se zmítá Celandrina, dcera významného obchodníka obviněného z vraždy. Vicente může být dívčinou záchranou. A ona jeho smrtí.

Zařazeno v kategoriích
Lucie Lukačovičová; Petr Urban; Petra Lukačovičová; Barbora Beránková; Adéla Vaňková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lucie a Petra Lukačovičovy a další

CESTA RUDÉ TANEČNICE

(část první)



Lucie a Petra

Lukačovičovy a další

CESTA

RUDÉ TANEČNICE

(část první)


Copyright © Petra Lukačovičová, Lucie Lukačovičová,

Barbora Beránková, Petr Urban, Adéla Vaňková, 2013

Cover © Jana Šouflová & Lukáš Tuma, 2013

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2013

ISBN 978-80-7425-106-1


Prolog

Hra o balíček

Budova chrámu Aristoníké, bohyně spravedlnosti, bylaneochybně jednou z nejpůsobivějších staveb v Lekantě.

Umně vytesané sochy znázorňující dávné učence a politiky

města shlížely z výšky na každého, kdo se nechal okouzlit

krásou výtvorů sochařských mistrů. Vysoké sloupypodpíraly zdobenou kopuli. Den co den toto místo připomínalo

všem, že Lekanta, perla mezi přístavy, má být na co hrdá –

že zde vládne klid, tradice a pevná ruka spravedlnosti.

Noční vítr se prohnal ztichlým nádvořím, roztočil sukni mladé dívky a vytrhl ji tak ze snění. Vzpomínala na těch několik lidí, kteří jí vyprávěli slavné příběhy o nádheře přístavního města, o udatnosti jeho námořníků, onenáviděných, sluncem spálených Asmánech, již ve svýchpalácích ze slonoviny kdesi za mořem snili o tom, že si perlu mezi přístavy jednou násilím přivlastní.

Většinou s těmi lidmi spala. Někdy se to celé odehrálo rychle, v jedné ze zapadlých uliček – milování s pachutí mužské potřeby a ženského ponížení. Jindy jako kulisa sloužil pokoj jednoho z mnoha lekantských vykřičených domů nebo hostinců – pachuť ponížení ale nezmizela.

Dívka někdy uvažovala, jestli bylo v jejích silách něco změnit – jestli se mohla vzepřít, živit se jinou prací, zahnat

5


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

čtrnáct let probrečených nocí daleko do minulosti. Jestli za

to mohl její otec, který místo aby našel hrdinskou smrt ve

vlnách moře, potkal bledou dámu na dně sudu pálenky

z bramborových slupek. Jestli za to mohla její matka, která

ji ten večer, kdy pohřbili otcovo tělo, vyhnala z domu.Jestli za to mohla sama, když se slzami v očích proklela matku

ke čtyřem světovým stranám a k Naarunovi, bohu moří...

Noční chlad dívce připomněl, že čas utíká. Ještě jednou se otočila, aby se ujistila, že postava v tmavém plášti mizí za roh ulice. Snad podesáté zkontrolovala malý balíček, jejž svírala v dlaních.

Netušila, co je uvnitř. Nechtěla to vědět. Stačilo vědět, komu je třeba jej předat. Pravda byla v Lekantě jednou z mnoha cest do mokrého mořského hrobu.

Vyšla od chrámu a vydala se úzkými uličkami kokrajovým čtvrtím města. Cestou narazila na několik hloučkůopilých lidí, mužů i žen. Jejich nadávky a vzlyky, které noční vítr donesl až k ní, jí vehnaly slzy do očí.

„Vraťte mi syna, vy černí zkurvysyni! Bylo mu teprve šest!“

„Poteče asmánská krev!“

„Pomstíme Palagostu! Pomstíme!“

Už téměř měsíc byly tyto výkřiky slyšet po celém městě – lišil se jen počet mrtvých příbuzných, jejich jména a věk.

Palagosta. Zvuk toho jména jí roztřásl kolena a donutil ji na chvíli se opřít o zeď jednoho z oprýskaných domů.Palagosta. Město na ostrově Katyra, které bývalo jedno znejkrásnějších. Město, které vypálila vojska Asmánů a jehož obyvatele povraždili jako prasata. Udýchaný posel přinesl zprávu o hlavách i torzech těl nabodaných na kůlech, onekončící hostině pro vrány. Palagosta – důvod, proč nyní mí- 6


Cesta Rudé tanečnice

řila do jedné z uliček beze jména, rozhodnutá předat tajemný

balíček, ochotná udělat cokoliv. Jen proto, aby jí příjemce

balíčku řekl o něm. O jejím Diniovi.

Dinie byl první, kdo si ji nevzal jako poslední děvku. V čistém pokoji jednoho z hostinců nechal oběma přinést svařené víno a omlouval se, že se teprve dnes vrátil z moře. Při druhém pohárku jí řekl, že se mu líbí její oči. Mezičtvrtým a pátým jí vyprávěl, že slouží jako voják na lodijednoho z místních kapitánů. Při šestém se sklopeným zrakem šišlavě přiznal, že ještě se ženou nebyl.

Po té noci, kdy mu ukázala pohyby těla, které dosud neznal, přicházel znovu a znovu. Vyprávěl o velkých plánech apostupně to došlo tak daleko, že začali věřit ve společnou budoucnost. V nový zítřek ve městě, jež na odiv staví krásu paláců amalebných kostelů, zatímco ukrývá špínu a beznaděj v temnýchuličkách, kde i stráž chodí ve třech a se strachem v očích.

Dinie jí jednoho dne oznámil své povýšení na seržanta a zvýšení platu. Objala ho a políbila do vlasů. Hrdě dodal, že je převelen do Palagosty.

Chlad lekantské noci se jí zakousl do těla a přiměl ji zrychlit. Procházela křivolakými uličkami rychle a potichu, s hlavou skloněnou. V dlaních svírala balíček a mezi rtyporvé za svůj život drmolila vystrašenou modlitbu k Moreně, paní nad životem a smrtí.

„Tak jsi přece jen přišla, maličká.“

Nadskočila, když zaslechla hrubý hlas. Rozhlédla se kolem sebe a poznala, že je na správném místě. Poblíž zaslechla šumění vody a napravo od sebe viděla zašlé dveře spodivným znakem na rámu.

Proti ní stála vysoká postava v dlouhém plášti. Tvář jí kryla kápě.

7


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

„Řekněte mi, žije Dinie? Sloužil v Palagostě...“

„Máš to, co chci?“

Z mužského hlasu čišel chlad, smrt a temné hlubiny moře.

„Můj Dinie, řekněte, přežil?“

„Tu zásilku, děvko!“

V roztřesené ruce mu podávala balíček a snažila sepřekonat svůj strach.

Muž si zásilku vzal a rychle ji schoval pod záhyby pláště.

„Brzy se s ním setkáš, slibuju.“

Usmála se na něj, šťastná a spokojená. Usmívala se i ve chvíli, kdy jí jeho ostrá dýka přeťala krční tepnu.

Umírala tiše, v jedné ze ztichlých ulic Lekanty.Zapomenutá a bezejmenná.

* * *

Muž se nedbale rozhlédl kolem sebe. Nestávalo se, že by

hlídky navštěvovaly tuto část města. Stráže dobře věděly,

kam nechodit, čemuž pomohlo i několik mincí jejichnadřízeným. Rychle pohlédl na umírající dívku. Měl dobrounáladu, zásilka dorazila v pořádku. Zmatek po pádu Palagosty

usnadnil mnohé obchody. Spoustu zoufalců rádo předávalo

balíčky, zatímco hledali odpovědi na své prosby. Byli

schopni uvěřit všemu.

Muž se ještě jednou rozhlédl a pak se vydal pryč.Nevěděl, co je v balíčku, a ani ho to nezajímalo. Věděl jen, že jej má předat jakémusi míšenci. Konečného adresáta neznal a nijak toho nelitoval.

To, co věděl, bohatě stačilo. Alespoň v Lekantě, perlepřístavů. 8


1. kapitola

Muži dvou tváří

2. října 571, Mar Trisole. Nacházíme se přes sto třicet mil

jižně od Scoglio Nero, sto padesát námořních mil odLekanty. Větrné podmínky jsou nanejvýš příznivé, očekávám

příjezd do Puerte de la Astra do pěti dnů. Morálka posádky

je dobrá, náklad bez úhony. Y. V.

Yliador Vicente si instinktivně zaclonil oči rukou sbrkem, když na tváři ucítil první ranní paprsky. Ještě jednou zběžně přelétl těch několik nově popsaných řádků a lodní deník odložil, jen aby zpod vesty vyňal menší, mnohem ohmatanější svazek.

Namočil psací brk do připevněného kalamáře a začal psát, tentokrát o hodně neochotněji. Bratr Moriente mu však říkal, že to pomůže. A Tiší bratři přece nelžou...

Zase jsem měl ten divný sen o Tiffany. Znovu mi umírala v náručí, znovu jsem ji křísil a znovu mi zemřela. Tentokrát se mi pod rukama roztekla jako mořská voda a změnila se v holubici. Po tvářích mi tekly slzy...

Při té vzpomínce se zachvěl. Tolik let! Tolik propitých nocí, tolik prozvracených rán, tolik zlata všem těmšarlatánům... A stále nic. Zatraceně! Potom věřte lékařům. Potřásl hlavou, jako by ho ten pohyb snad mohl zbavit vzpomínek na neposedné kaštanové kadeře a zelené oči.

9


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

Slunce neúnavně šplhalo vzhůru a Vicente cítil, jak seblíží další krásný horký den, který stráví koupáním v oceánu vlastního potu.

Obrátil se zpět ke psaní.

Pak slzy přestaly téct, všude kolem šlehaly plameny a Tiffany křičela, křičela tak hlasitě, až jsem se probudil. Co to znamená?

Vrátil brk do kalamáře a knihu do své prošívané vesty. Cena lodního deníku se proti osobnímu snáři zdálazanedbatelná.

Vyšel na palubu a s přimhouřenýma očima pohlédl přímo doprostřed zářícího kotouče. Někdy uvažoval o tom, zda se dá ke slunci doplout. Někdy uvažoval o tom, zda by mu jeho žár mohl sežehnout duši.

„Saháfí.“

Trhl sebou. Jako každé ráno, jako každý den.

„Slunce září jasně na naši plavbu.“

Jezzín stál pár kroků od svého kapitána, nehybný jako socha vyřezaná z nejtmavšího ebenu, na sobě světlé volné kalhoty, ruce zkřížené na prsou.

Vicentemu se povedlo vyloudit na tváři nervózní úsměv. Nevím, jestli mě zneklidňuje víc barva jeho kůže, země jeho původu nebo ta hluboká jizva na čele. Nejspíš všechnodohromady, blesklo mu hlavou.

„Vítr nám přeje,“ odvětil pomalu.

Ebenový muž se usmál a svalnatými pažemi se opřel o dřevěné zábradlí.

„Tvá loď je dobrá loď, saháfí,“ zazubil se a sevřelzábradlí prsty, jako by zkoušel, jestli vydrží jeho mocný stisk.

Vicente musel mlčky souhlasit.

Tiffany byla zatraceně dobrá. A loď to byla ještě lepší. Se třemi hlavními plachtami patřila tahle obchodní briga k nej- 10


Cesta Rudé tanečnice

rychlejším ve své třídě. Nemohla se sice pyšnit tolika děly

jako galéry, ale na ochranu před piráty to stačilo.

Vicente vždycky věděl, co zamlčet, co nepřiznat a na co zapomenout. Jen u Jezzína měl pocit, že mu vidí až na dno duše. Přes nastupující horko se zachvěl. Nebylo mu topříjemné. Ale jen těžko by našel v Lekantě lepšího dělostřelce.

Kapitán se po Jezzínovi ohlédl, ale ten se už věnoval svým láskám – bronzovým kráskám na palubě lodi.

Vicente cítil, jak ho pozvolna opouštějí všechny chmury a stíny nočních můr. Uvědomil si, že se usmívá. Přesokolní vedro se blaženě šklebil do zářícího slunce. Na moři mi bylo vždy lépe než na souši – ve světě modrých vln člověka nemohlo potkat nic strašlivějšího než bouře, uragán nebo šavle opilého námořníka, popřípadě několika jehokamarádů. Souš byla horší. Přivolávala vzpomínky. Spoustu vzpomínek.

Otočil se ke kormidlu, kde stál Tiff. Jméno toho mladíka nikdo neznal, a tak mu dali jméno podle lodi, se kteroudokázal zázraky.

Mladý kormidelník se usmál, a kdyby kdysi nepřišel ojazyk, určitě by i pozdravil. Takhle alespoň mrkl. Vicente zauvažoval, jestli ten mladík někdy spí.

S nemilosrdně stoupající teplotou se probouzel i zbytek posádky. Většinou to byli muži, kterým se před sedmi lety zhroutil svět v krvavé válce s Asmány. A když je Lekanta, jejich vlast, odměnila po slavném vítězství prázdnýmislovy chvály a několika medailemi, záměrně přehlížejícprázdnotu v jejich očích i utrpení jejich manželek, které léhaly pod Asmány jako nejšpinavější děvky, tihle muži udělali to jediné, co jim zbylo – zjistili, jak velkou cenu mají medaile v lekantských hospodách, a našli si nový svět. Svět, kde je

11


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

každý tím, kým chce být, kde je každý naprosto svobodný –

dokud ho nepohltí mokrá náruč oceánu.

„Kapitáne!“

Mikkel Astorachelli byl ovšem ve zcela jiné situaci.Nebyl to voják, neviděl lidi umírat pod blyštivými čepelemi a v oblacích střelného prachu. Viděl v brázdění moře jen další příležitost, jak ulehčit svému otci od několika desítek zlatých, vyplacených za post prvního důstojníka na Tiffany.

Kapitán v duchu pokrčil rameny. Ani se nemohl na ty úplatkářské krysy zlobit. Pravý zlaťák je pravý zlaťák.

„Poručíku?“

„Podle mých propočtů jsme se odchýlili o několik stupňů jižněji, než bylo zamýšleno... pane.“

„Podle mých odhadů také vezeme o něco cennější náklad, než bylo zamýšleno, poručíku,“ odvětil Vicente a čekal na odpověď.

Jediné, co o těch zpropadených bednách v podpalubívěděl, bylo, že je na nich něco divného. Ale když se vámzčistajasna objeví na lodi synáček jednoho z nejbohatších mužů v Lekantě, člověku nezbývá než zakázku přijmout. Starý Armand Astorachelli byl prý stejně bezohledný jako mocný. Od takových, jako je on, bylo lepší držet se dál.

„Obáváte se pirátů, pane?“ zeptal se mladík beze změny výrazu.

„Svět je plný těch, kteří chtějí přijít k zisku naprosto bez práce. A zapomínají přitom, že na každé prase se někde vaří voda, není-liž pravda, pane Astorachelli?“

První důstojník se jen usmál: „Ovšemže, kapitáne.“

„Jděte zkontrolovat náklad, poručíku,“ odbyl ho Vicente. Nenapadá mě žádný lepší způsob, jak toho spratka dostat co nejdál ode mě. 12


Cesta Rudé tanečnice

Mikkel jen pokývl a odkráčel po schůdcích do podpalubí. Vicente by ho nejraději chytil za límec a hodil přes palubu. Proč se zbytečně rozčiluju? Co mě na něm tak vytáčí? Není vůbec důležitý, po téhle plavbě ho s trochou štěstí už nikdy –

Z úvah ho vytrhl hluk na přídi. Rychle přešel k chumlu povykujících námořníků a protlačil se do středu, kde se po palubě váleli dva muži. Okolo stojící čumilové je v jejich zápasu hlasitě povzbuzovali. Naštěstí se našli i tací, kteří nezapomněli na loď.

„Nechte toho!“ zařval kapitán, ale dle očekávání tonezabralo.

Ramenatý vousáč uštědřil svému protivníkovi, jemužnemohlo být víc než patnáct, ránu do brady, po které se kluk s nezdravě bledou tváří sesul na zem. V okamžiku, kdyVicente uviděl, jak se ve vítězově pravé ruce cosi zablesklo, vyrazil dopředu. Praštil muže pěstí do spánku, až senámořník zakymácel. Zakřivenou asmánskou dýku, již svíral, ale nepustil.

Vicente ho praštil ještě jednou, zbraň vypadla rváči z ruky a neškodně zachrastila o palubu. Zbitý kluk si správněuvědomil svou šanci a nechal si od několika dalších pomoci do bezpečí.

Vousáč něco nesrozumitelně zavrčel, kapitánovi přitom neušel pološílený lesk v jeho očích. Vicente zatracenědobře věděl, proč nikdo z námořníků do bitky nezasáhl.Buvoje se báli všichni. Proto nesměl nic ponechat náhodě.

Cvaknutí nataženého kohoutku rázem utišilo vzrušený hovor kolem. Kapitán mířil na vousáče pistolí, hlaveňsměřovala přesně na kořen nosu.

„Vstaň,“ řekl Vicente. S touhle zbraní jsem už pět letnechybil a obličej toho muže není dál než píď. Pozoroval, jak

13


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

plamínky ve rváčových očích pomalu pohasínají a na jejich

místo se opět dere zdravý rozum. A nenávist, přirozeně.

Buvoj vrávoravě vstal.

„Takhle se můžeš rvát v docích, ne na mojí lodi,“ sdělil mu kapitán ledově, zbraň stále připravenou.

Buvoj si odplivl.

„Teď jsi znečistil palubu. Celou ji vydrhneš. Jasné?“

„Tvaroh řek vo mý mámě, že spala s Asmánem!“ bránil se vousáč, ukazuje přitom na chlapce.

„Je to pravda?“

„On začal!“ křikl Tvaroh. „Řekl, že moje matka musela spát s paviánem, když porodila mě!“

„Tvarohu, provinil ses stejně jako Buvoj. V jeho trestu mu pomůžeš. Rozumíš?“

Hoch pohlédl na vousáče a ještě o něco více zbledl.

„A vy,“ ukázal kapitán na několik spolehlivých členůposádky, „na ně dohlédnete, jasný? A jestli,“ otočil se naBuvoje, „jestli ještě jednou uvidím tu tvou kudlu, proženu ti hlavou kulku. Rozuměls, Buvoji, anebo ti tvůj oteczapomněl dát mozek, když tě dělal?“

Vousáč přitakal, ale nenávist z jeho očí nezmizela. No co, člověk nemůže mít vždycky všechno.

Muži si šli rychle po svém. Vicente se ujistil, že stráž nad oběma provinilci bude připravená zasáhnout, kdyby kněčemu došlo, a vydal se ke kormidlu.

Tiff stál nevzrušeně na svém místě, celá rvačka ho vůbecnezajímala nebo ji spíš ani nevnímal. Říkalo se o něm, že vidí jen moře. Občas by tomu Vicente i věřil. Vlastně by nebylo vůbec špatné vidět jen vlny. Člověk by alespoň nemusel přemýšlet.

Kapitán přešel k mlčenlivému mladíkovi a ukázal naBuvoje: „Jen malá hádka, nic víc.“ 14


Cesta Rudé tanečnice

Tiff kývl, hnědé oči stále upřené na hladinu.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se kapitán tiše.

Tiff mlčel. Natáhl levou ruku a ukázal prstem na nebe, pak zavrtěl hlavou.

Vicente si povzdechl. Jeho nos nás nezklamal ještě nikdy. A tohle gesto má jen jedno vysvětlení.

„Kolik máme času?“ zajímal se.

Tiff pokrčil rameny.

Takže žádná okamžitá smršť. Výborně.

Kapitán se otočil na patě a vykročil ke schodům, alekormidelník ho chytil za rameno, v hnědých očích varování a strach. Tiff ukázal na modré nebe nad sebou a prsty levé ruky naznačil déšť. Vicente se zamračil a vybídl ho, aťpokračuje. Co se stane, až začne bouře?

Tiff ukázal druhou rukou na prkna pod sebou a pokrčil dlaň pravé ruky tak, že představovala plující loď. Jeho déšť se přesunul nad loď.

Loď v bouři. A co dál?

Tiff sevřel ruku, kterou naznačoval déšť, v pěst ajednoduše udeřil do půlměsíčité lodě.

U Naaruna, Vlnobijce... do hajzlu.

„Ale Tiffany toho už vydržela dost, tohle je jen...“

Tiff se smutně usmál a zavrtěl hlavou. Nemělo cenu se ptát, jestli lze doplout do Puerte de la Astra. Kdyby ano,neobtěžoval by mě s tím. Nechce se mi měnit kurz. Tohle jsou bezpečné vody, kam se piráti jen stěží odváží. Znovu si představil ránu pěstí do malé loďky a kousl se do rtu.Zatraceně!

Otočil se zpátky k Tiffovi: „Změň kurz na PuerteHaddaro.“

Tiff jen pokýval hlavou a otočil kormidlo.

15


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

Vicente zvedl hlas k posádce: „Musíme se schovat, jinak nás Vlnobijce pozve na podmořskou hostinu. Směr Puerte Haddaro, pánové!“

Bylo slyšet nespokojené bručení, nadávky a několikpoznámek o tom, že haddarský vykřičený dům U Rudého kvítku se asterským Sedmi mořským pannám ani zdaleka nevyrovná, ale celkově vzali tu novinu dobře. Rudý kvítek sice není mořská kráska, ale stačí, že voní, ne?

„Pane.“

Mikkelovi pohrával na tváři nepochopitelný úsměv, ale Vicente byl v tu chvíli příliš zaneprázdněný myšlenkami o novém kurzu, než aby se tím zabýval.

„Na okamžik, pane.“

Kapitán unaveně kývl. Poznámky o nespokojenostiposádky nebo o nebezpečí plynoucím z nového kurzu honezajímaly, ale byl to dobrý důvod, proč se stáhnout do kajuty.

„Tady budeme mít soukromí. Posadíte se, poručíku?“

Zdvořilostní fráze Vicente pronášel s elegancíasmánského dvořana snažícího se vylhat se z vraždy své manželky, kterou nalezli ve společné ložnici s jeho dýkou v zádech. Prostá praxe. Za války jsem zvládl daleko lepší kousky.

Astorachelli nabídku s díky přijal.

„Víno?“

Další fráze, další písek mezi zuby.

Kapitán se usmíval. Naplnil dvě číše, jednu podal muži v křesle před sebou a také si sedl.

„Na zdárnou plavbu,“ prohodil a pozorně mladíka sledoval.

Mikkel pomalu usrkával.

„Vynikající,“ pronesl s nervózním úsměvem.

I menší znalec by snadno poznal, že Mikkel vínu ani zdaleka nerozumí. Pozorně prohlédl číši, ze které pil, a na 16


Cesta Rudé tanečnice

okamžik se zarazil. Doposud každý z hostů se zarazil, když

spatřil pohár s vyrytým slonem.

„Památka na válku,“ předběhl kapitán jakoukoli otázku. „Té jste se ale díky vlivu svého otce nejspíš vyhnul, že, pane Astorachelli?“

Mladík sklonil hlavu.

Kapitánův úsměv se rozšířil: „Bez urážky.“

Společenská konverzace nemusí být vždy nudná.Astorachelli si zřejmě myslel, že mi skutečnost, že nebyl ve válce, unikne. Ještě chvíli si vychutnával svůj drobný triumf spolu s jemným vínem z Asmánie a vzpomínal na žár, písek –

Na smaragdové oči, na vůni levandule...

Rychle se sklonil ke svému stolu a přelétl pohledemzápisy o plavbě.

„Chtěl jste se mnou mluvit, poručíku?“ Nezapomněl jsem. Přes všechnu snahu. „Pokud mi chcete vykládat onedokonalosti mé lodi, buďte, prosím, stručný,“ dodal kvapně.Začínala ho přemáhat netrpělivost. Potřeboval své vzpomínky opít něčím tvrdším.

Tentokrát se široce usmál Mikkel.

„Jedná se o náklad, pane,“ řekl beze spěchu.

Kapitán na něj pohlédl: „Vezeme brokát, koberce,několik sudů pitné vody, ...“

„Myslel jsem náš zvláštní náklad.“

Ten pitomý kluk mi skočil do řeči!

„Je to nanejvýš tajná záležitost, poručíku,“ odtušilVicente s klidem, který necítil, „bohužel, nemohu vám...“

„Nejde o mne, kapitáne, ale muži jsou z toho nejistí. Šuškají si o tom, co vlastně vezeme. Někdo říká, že tajné dokumenty z války, jiní zase, že je to černé zboží...“

17


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

„Ať je to, jak chce, poručíku,“ přerušil ho přesněuprostřed věty kapitán, „plán plavby to nemění. Během týdne nebo nanejvýš deseti dnů vyložíme náklad v Puerte de la Astra, tamní lidé si to už převezmou.“

Napřímil se a ukázal na dveře.

„Pokud je to všechno...“

Zoufale potřeboval uspat své vzpomínky na tu prokletou krásku. Kořalkou, vínem, čímkoli, ale hlavně rychle!

Mikkel vstal stylem znuděného elegána, pro nějž je smaragd tretkou a válka vzdáleným pojmem. Mezi dveřmi se ještě otočil: „Víte vůbec vy sám, kapitáne, co tovlastně vezete?“

„A vy?“ ucedil oslovený jedovatě.“Zkuste hádat,“ odvětil Mikkel záhadně.

Tak dost. Vicente odehnal smaragdové oči ze svýchvzpomínek a prudce udeřil do stolu.

„Poručíku, váš otec nám o nákladu dal tolik informací, kolik považoval za správné. Nemějte obavy, že bychom snad náklad nedovezli v pořádku, osobně se o to postarám,“ řekl téměř jedním dechem. „Vy se teď zase postarejte o to, aby loď po zbytek dne udržovala správný kurz a abychnebyl rušen!“

Teď se usmíval Mikkel a Vicente s tím nemohl nic udělat. Vyšel jsem ze cviku. Sedm let je sedm let.

Když za Mikkelem zaklaply dveře, kapitán vstal a zdřevěné skříňky za sebou vyndal kůží omotanou láhev. Když se poprvé napil, neskutečně se mu ulevilo. Asmánie měla mnohem více kvalit než jen dokonale vyvážené šavle.Chvíli se díval před sebe a pak se přímo z láhve napil znovu.Nevím, co v těch zpropadených bednách je. Vím jen to, že po převozu se o zboží přihlásí kupec, který se kvůli změně kur- 18


Cesta Rudé tanečnice

zu zřejmě načeká. A že dostaneme smluvenou provizi.Nemalou.

Přešel ke dveřím do kajuty, zamkl je na petlici a znovu se posadil. Do poháru od vína si nalil hustý zlatohnědý likér a pomalu usrkával. Ani tady, uprostřed moře, se nemohlzbavit pocitu, že je Tiffany stále nablízku. Hledal ji dlouho... a nakonec ji našel. Schovala se v poslední sklence alkoholu, v posledním loku.

* * *

Sultánova přijímací síň byla zdobena tisíci démantyroztodivných barev a Vicente s každou uběhlou vteřinou ztrácel

iluze o nádheře lekantského dóžecího paláce. Na Asmánské

říši toho bylo ostatně k obdivování opravdu mnoho –bohatá historie, lékařské umění, zvláštní pojetí vztahu muže

a ženy... Jen těžko by šlo představit si lekantský pár, kde by

žena přijala naprosto podřadnou roli, a přesto cítila, že tak

to má být a že ji manžel miluje, i když ji přehlíží. Nikdejinde byste neviděli tak bouřlivé oslavy narození potomka.Nikde jinde byste nezažili tak samozřejmé přijímání smrti, tak

jednoduché a prosté obřady za zesnulé.¶Bylo toho daleko

víc – vždyť Vicente jako nisanji byl u dvora teprve několik

týdnů – a nejtěžší zkouška měla teprve přijít.

V bílé košili, prošívaném barevném kabátci a v černých sametových kalhotách cítil, jak mu po zádech stékajíčůrky potu. Pravda, bylo to vyhlášeným asmánským vedrem... ale jen částečně. Částečně stále uvažoval o svém rozhodnutí.

Nebylo strašlivějších a bolestivějších trestů za zradu, než jaké platily v Asmánii. Hlavou mu znova prolétly jehoplá>19


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

ny, jeho hra o všechno, kterou mohl prohrát každýmokamžikem, každým nádechem.

Ale už nebylo cesty zpět. Dvě úmluvy – s lekantskými i zdejšími. A žádná cesta náhle nebyla bezpečná.

„Jste nervózní, příteli?“ Hlas asmánského rádce poVicenteho pravici ho vytrhl z myšlenek. „Sultán vám jako svému jinověrnému poradci ve věcech lekantské armády hodlá představit svou schovanku... Není nepůvabná.“

Vicente se usmíval, ačkoliv si nemohl nevšimnout, jakAsmán použil místo oficiálního titulu „nisanji“ raději lekantský výraz. A jak dal jemný důraz na „jinověrný“. Ale jak říkástaré přísloví, „koně, který běží tryskem, už nezastavíš“.

„Nepochybně.“¶Vicenteho závod začal už dávno azastavit nyní znamenalo zemřít.

Za hlasitého troubení podivně zatočených rohů vstoupil do blýskavé síně sultán Selim II. a jakási mladá dívka.

Vicente sklonil hlavu v úkloně, ale neubránil se, aby se po ní alespoň očkem nepodíval.

Ve vší své blýskavé záři prstenů a náramků vypadal sultán vedle ní jako hastroš. Ona byla oděna jednoduše, v bílém saténu, čelo jí zdobila zlatá čelenka. Nisanjiho průvodce nelhal, spíš nedocenil. Vicente se v ní málem ztratil.

A pak se mu před očima vzňala. Křičela a svíjela sebolestí, její ruce prosily a natahovaly se k němu. Volal ji jménem, ale jeho hlas zanikl v hučení ohně.

* * *

Vicenteho probral jakýsi výkřik. Byl jsem to já?

Ležel na podlaze ve své kajutě, vestu potřísněnou likérem, broušená sklenice se kutálela po podlaze v rytmu kolébání 20


Cesta Rudé tanečnice

lodi. V hrdle měl takové sucho, jaké nepoznala snad ani

asmánská poušť.

Co se tu zatraceně stalo?

Na tuhle otázku asi čekal kovář ve Vicenteho hlavě.Bušil do své kovadliny tvrdě a vytrvale, jako by chtělvyzbrojit novou armádu nějakého šíleného sultána. Vicente vrávoravě vstal. Tedy... Měl pocit, že stojí, ale po chvíli si uvědomil, že obdivuje zelené vyšívání svéhopolstrovaného křesla.

Zatraceně, Vicente, to ses pořádně zřídil.

Znovu se pokusil vstát. Nazelenalé vyšívání křesla bylo opravdu pěkné, obzvláště pak to vypodobnění bájnýchptáků a slonů...

Zapřel se o vyřezávané opěradlo křesla a zkusil toznovu.... a všechna ta vyšitá zvířata vzdávala hold novému dni.

Napočtvrté se vynaložené úsilí setkalo s úspěchem.Vicente opatrně vstal a udělal několik nejistých kroků po kajutě. Chytil se desky stolu. Několik minut fascinovaně obdivoval vysokou láhev ve speciálním držadle na stole.

Byla docela prázdná.

Zvláštní, ještě včera...

Několik opilých kousků mozaiky s bolestným skřípěním dosedlo na své místo.

Vicente, u ďasa, celou flašku!

Jeho přítel kovář mu při té vzpomínce uštědřil pořádnou ránu.

Včerejší rozhovor s Astorachellim... Ta jeho zmínka o bednách...

Kovář stále vytrvale bušil, ale kapitán ho pomalu začínal ignorovat.

Co prý vezeme! Ten idiot!

21


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

Přinutil se projít se po kajutě. Bylo to jako táhnout za sebou slona, ale nakonec celou místnost obešel dokola. Opakoval to celé ještě několikrát, dokud svému kováři nerozbil kovadlinu, neutopil slona ve vlnách střízlivosti a dokud si neuvědomil, že má křeslo vyšito černě, nezeleně.

O hodně jistějším krokem vyrazil ze své kajuty,rozhodnut přijít na to, co mu starý Astorachelli vlastně nadělil. Vzpomněl si na svůj sen a neubránil se přiopilému úsměvu. Nisanji Vicente... To byly časy. Po mně už tenhle úřadvykonávala jenom samá mladá ucha. Já tomu dal alespoňšťávu. S trochu lepší náladou vyšel ze své kajuty.

Buvoj stojící přede dveřmi ho opravdu překvapil. Rána pěstí téměř otočila Vicenteho dokola, svět se mu opět na okamžik rozlétl na barevnou skládačku. Ucítil pach nějaké strašlivé pálenky. Další ránu Vicente instinktivně krylpředloktím. Chyba.

Asmánská zakřivená dýka se zaryla do kůže. Šílenství v Buvojových očích dávalo jasně najevo, že není při smyslech.

„Můj brácha! Ty... Můj malej brácha!“

Páchl kořalkou – a smrtí, tou především.

„Buvoji...“

Vyrazil proti soupeři, zbraň v jeho ruce se divocezablýskla. Vicente uskočil, ale Buvoj se sebral nepříjemně rychle.

„Zabils mi bráchu! Chcípni!“

„Nech toho!“ zařval Vicente. Nepomůže to. Nebude to nic platné.

Ve chvíli, kdy Buvoj skočil, po něm Vicente střelil. Vousáč srazil soupeře na podlahu a vzápětí dostal pažbou pistole do zad a čelem do hlavy. Nebránil se. 22


Cesta Rudé tanečnice

S vypětím všech sil odstrčil kapitán Buvojovo tělostranou a vyškrábal se na nohy. Nešťastníkovi zela v oku díra od střely.

Zatraceně, Vicente, tohle je sakra zlý! Jak dlouho tu na mě čekal? Minuty? Hodiny? A proč?

Jakoby z dálky slyšel přibíhající muže, které přilákal hluk výstřelu. Dívali se na celý výjev vytřeštěnýma očimaplnýma nepochopení.

Co jim mám říct?

„Odneste ho,“ zaskuhral po chvíli. Z rány na předloktí odkapávala krev.

Nikdo se nepohnul.

„Tak ho sakra odneste, nebo to mám udělat sám?“

Nakonec poslechli. Někteří.

„Zaútočil na mě,“ ukázal Vicente na zakřivenou dýku na podlaze a přál si, aby to všechno byl jen hodně špatný sen po flámu. Nevěděl, jestli jeho slovům věří. V tu chvíli mu to bylo jedno. V tu chvíli on přestal věřit jim. A všechno to skrývání v asmánských uličkách a zapírání sebe sama... se vrátilo.

* * *

V domě nejlepšího lekantského hodináře se svítilo. Ač se

jednalo o jeden z bezchybně udržovaných skvostů v této

ulici, Calidor Fortunato nikdy nenajímal služebnictvo. Bylo

na jeho vkus příliš zvědavé a nespolehlivé.

„Ještě jsme ani nedojedli. Kampak jdete, drahý?“ ptala se plavovlasá žena svého chotě. V jejím hlase znělanaléhavost a úzkost, ale ani jednoho si Fortunato nevšiml. Nebo si nechtěl všímat.

23


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

„Ještě musím něco zařídit,“ odvětil úsečně a přehodil si přes ramena tmavý plášť, který ostře kontrastoval shodinářovými polodlouhými, zcela bílými vlasy.

„Prosím, nekažme Celandrině její zásnubní večeři.“

„Aranto, tohle je důležité. Navíc zásnuby proběhly už včera,“ prohlásil nesmlouvavě.

„Ale tohle je první soukromá večeře,“ trvala na svém oslovená. „Celandrina se těšila, že bude s námi a seSimonem! Tolik si dala záležet s přípravou jídla!“

Když otevřel vstupní dveře, pronikavě se na svou ženu zahleděl.

„Calidore, nedívejte se na mě takhle!“ vyhrkla.

Okamžitě sklopil zrak.

„Promiňte, tak jsem to nemyslela, já...“

Prásknutí dveří.

Aranta sklonila hlavu. Styděla se za svou nemístnoupoznámku. Muselo být nesmírně těžké nedívat se hrozivě, když měl Fortunato skleněné oko. Aranta nepřítomněvyhlédla do tmy. Zdalipak naše Celandrina stále věří tomu, co jí řekl otec? Že o oko přišel při neopatrné práci spružinovým mechanismem? Dozví se dceruška někdy, že o nějpřišel ve vězení? Otočila se a vrátila se zpět do jídelny. Upřely se na ni tázavé pohledy dvou mladých lidí.

„Musel ještě něco zařídit,“ vysvětlila, jak nejklidněji dokázala, a dosedla na židli. Celandrina a její snoubenec rozpačitě mlčeli.

„Tak si dáme zákusek sami,“ přinutila se Aranta kmalému úsměvu.

„Dobře, ale nečekejte zázraky. Ten dort jsem dělala prvně v životě,“ usmála se i její dcera, přebírajíc roli hostitelky.

„Určitě bude báječný,“ protestoval společensky Simon. 24


Cesta Rudé tanečnice

Aranta už na jídlo neměla ani pomyšlení, konverzace šla mimo ni. Dort se pod působením její lžičky měnil v beztvarou hmotu. Tolik jsme se snažili, aby měla naše dcera šťastnou budoucnost. A když se nám podaří ji zasnoubit, vygradují Calidorovy toulavé sklony. Proč mě, bohové, trestáte?Coak nestačí, že Charissa dopustila, aby k sobě obaCelandrininy sourozence povolala Morena už v útlém věku? Copak nestačí, že nemohu mít další děti? Že Calidora zavřeli za podivné obchody? Že jsme museli uprchnout z rodného města jako nejposlednější štvanci? Povzdychla si. Až přijde další neštěstí, už mu nebudu schopna vzdorovat...

* * *

Po zbytek dne se příliš nedařilo. Doposud příznivý vítr

přestal vát a Tiffany se kolébala na vlnách jakonerozhodná milenka.

Vicente pověřil několik mužů, aby zašili Buvojovo tělo do jednoho z režných pytlů, a navečer vykonali tichý,námořnicky jednoduchý obřad za jeho duši. Těžký pytelzmizel ve vlnách s hlasitým šplouchnutím a pak Buvoj náhle nebyl, jako by nikdy neexistoval. Jen kapitánova obvázaná paže ho připomínala.

Vicente však nemohl zapomenout. Nemohl nepřemýšlet. Všeobecně se vědělo, že Buvoj má v Lekantě mladšíhobratra Kruvoje, který v přístavu vede hospodu s příhodnýmnázvem U Vyhazovače. Viděl jsem toho natvrdlého hromotluka jednou nebo dvakrát, když jsem v jeho podniku... podnikal. Měl zředěné pivo a na mě příliš kyselé sledě. Čtyřikrát za večer na několika hostech ukázal, že jméno jeho lokáluneochází z planého vychloubání. S tím chlápkem bych měl

25


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

pořádné problémy... Bez pistolí. Ale stejně – proč bych ho

zabíjel? Skoro jsem ho neznal! Že by někdo jiný? Vicente se

zamračil. Kruvoj byl rozený Lekanťan, vždy vycítil, kdy se

má od svých hostů vzdálit, aby neskončil s dýkou v zádech

coby přebytečný pár uší, a kdy má naopak nalévat tu svou

břečku. Možná se Buvoj prostě jenom opil z nějakých svých

soukromých zásob a pak mi přišel vysvětlit, že si trestspočívající v umývání podlahy opravdu nezasloužil. Ale proč by...

„Saháfí.“

Kapitán si uvědomil, že se opírá o zábradlí lodi anepřítomně pozoruje večerní moře.

„Pochybuješ, saháfí.“

Otočil se na Jezzína, který byl přes okolní chlad jakoobyčejně do půli těla nahý. Vicente se mu zadíval do očí a čekal, zda ebenový dělostřelec přijde s nějakým moudrem.

Eben mu položil své silné paže na ramena.

„Nepochybuj, saháfí.“

S tím odešel za jinou prací. Vicente se vydal do svékajuty, ale v půli cesty dostal nápad. Sešel po schodech dopodalubí a stiskl kliku leštěných dveří, za nimiž se ukrývaltajný náklad. Byly zavřené.

Kapitán vytáhl z kapsy malý klíč a rychle dveře odemkl. Vstoupil do zšeřelé místnosti, jednu ruku na pažbě pistole. Od té bitky s Buvojem beze zbraně nechodil. Raději zasebou pečlivě zavřel. Chráněná záda jsou v bitvě to, co sepočítá. A nechráněná to, do čeho se bodá.

Obešel několik pytlů s obilím, až konečně uviděl zvláštní náklad. Čtyři a půl metru široké a přes metr dlouhé bedny.

Vicente odhadoval, že v nich budou nějaké drogy nebo podobné zboží, na kterém se dá rychle a hlavně snadnozbohatnout. Měl jsi s tím něco společného, Buvoji? 26


Cesta Rudé tanečnice

V hlavě se mu rojily desítky podobných otázek, zatoodověď ho nenapadla žádná. Pečlivě bedny prohlédl, aležádná z pečetí nebyla porušena. Moc ho to neuklidnilo. Vyšel z místnosti a zamkl ji. Zámek i klíč byly milostivým darem od Armanda Astorachelliho, takže případných zvídavých námořníků se kapitán opravdu neobával. Nemám rádnenadálá překvapení.

Jenže to, co potom našel u sebe v kajutě, ho přece jenpřekvapilo.

* * *

Tiff hleděl k obzoru, v rukou něžně, ale pevně drželkormidlo. Jeho oči pozorně sledovaly vlny, avšak jeho mysl se

marně snažila odpoutat od myšlenky, která mu bránilaplynout s mořem a uhánět s větrem v plachtoví. Od té, která se

mu usadila v hlavě, když se v Lekantě nalodil nový první

důstojník.

Kapitán by se měl dozvědět, že ten chlápek, který se s námi plaví, rozhodně není Mikkel Astorachelli. Ale když to Vicentemu sdělím, bude se ptát dál. A já mu nic dalšíhoprozradit nechci. Mám mu napsat anonymně zprávu? Pozná moje písmo, a navíc jenom málo z nás umí psát. Sdělit to Jezzínovi? Aby alespoň někdo byl připravený na potíže...

Tiff si povzdychl, lehce zavrtěl hlavou a smutně sepousmál.

Jezzín je stejně na potíže vždycky připravený.

* * *

27


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

Někdo prohledal Vicenteho kajutu. Kapitán netušil, co

vetřelec sháněl, ale rozhodně to nenašel. Dal si záležet na

tom, aby vlastník kajuty nic nepoznal, ale Vicente si byl

jistý, že rozhodně nedával ten asmánský broušený pohár

na stůl, když se včera tak pěkně probudil na zemi.Zkontroloval zásuvku s lodním deníkem. Zámek bylneporušený a klíč měl jen kapitán sám. Veškeré mapy bylyneoškozené, dokonce ani alkohol nechyběl. Snad ten

neznámý hledal klíč od nákladního prostoru... Snad.Vicentemu se začínalo stýskat po zapadlých lekantských

uličkách.

Zběžně dopsal záznam do lodního deníku. Mužstvo je v pořádku. Buvojova smrt jimi otřásla, ale věří mémuvysvětlení. Do konce cesty odhaduji tak dva dny. Povětrnostní podmínky dostačující, morálka mužstva dobrá, náklad bez úhony. Y. V.

Ranní paprsky slunce byly příjemné. Naarun se po té zpropadené noci slitoval a přinesl svěží vítr. Vicenteodložil lodní deník a vytáhl ze své vesty menší knihu. Bylo toho k napsání víc, než by chtěl.

Kapitán Široko, ten muž, co mne přivedl ke dvoru, mne pozval na večerní slavnost bílých slonů. Byla to veliká čest – a strašlivá smůla. Ten večer jsem prosvištěl ulicemiAznadhúru jako blesk, a přesto čas hrál proti mně.

Za těch několik týdnů se mi podařilo omotat sivelkovezíra kolem prstu. Řekl mi vše o svých válečných plánech a já se jen modlil, abych to stihl předat. Také jsem doufal, že se něco dozvím od Lekantských. Aby ta hra na obě stranyneostrádala to důležité koření – vzrušení. Vše proběhlo v pořádku, jako vždy, předal jsem potřebné zprávy a jen tak mimochodem se zeptal, jak si vedou Lekantští. Málem 28


Cesta Rudé tanečnice

jsem si to nezapamatoval. Málem. Teď bylo jen třeba to

pěkně protřídit a něco z těch informací předat Asmánům.

Střetl jsem se s Tiffany ve dveřích. I ona zřejmě mířila do paláce.

Chvíli jsme na sebe jen tiše hleděli. Uvědomoval jsem si, že slavnost slonů již dávno začala a že bez rozumnéhovysvětlení propadnu hrdlem. Asmáni ctili bílé slony nade všechna zvířata.

Ale pokud přijdu jako doprovod sultánovy schovanky, kdo by se odvážil se ptát? Možná se mě někdo pokusí dodatečně pomluvit, ale s tím už si dokážu poradit. Vedl jsem Tiffany ulicemi mlčky, nebylo třeba vyzvídat, co pohledávala vtajné skrýši Lekantských. Byli jsme na stejné lodi.

A pak vzplála jasným plamenem a křičela a křičela.

* * *

Když dopsal poslední větu, ulevilo se mu. Tiší bratři měli

přeci jen pravdu, sny je třeba zapisovat.

Schoval knihu pod vestu a tiše zaklel. Více než sny ho momentálně pálila situace na lodi. Jak se kolemprobouzela posádka, stále dokola si uplynulé události přehrával v hlavě. Nejdříve Buvojova smrt a pak ta podivná návštěva v kajutě.

Co jsem komu udělal? Tedy v nedávné době? Válka sAsmány byla už dávno pryč a jediné, co ji bezprostředněpřiomínalo, byl snář. Nepřátel jsem si stihl nadělat dost, ale stačilo by přece, aby mne bodli do zad v Lekantě. Dokážu sice střílet jako ďábel, ale jak praví jedno lekantsképřísloví: „Na co jsou mi zbraně, synu, stejně s kudlou v zádech zhynu.“

29


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

„Loď! Loď na obzoru!“

Ruce mu bezmyšlenkovitě sjely na nabité a vycíděnépistole. Vyběhl na palubu a podíval se směrem, kamukazovala hlídka a nyní už i polovina námořníků. V dálce spatřil loď, pravděpodobně vícestěžňovou plachetnici. V tutochvíli bylo možné rozeznat v podstatě jen záď. Ale rozhodně byla patrná červená vlajka, žádost o pomoc.

„Změnit směr! Poplujeme k nim!“ přikázal Vicente.

Námořníci se obrnili trpělivostí s plným vědomím toho, že jejich otázky ohledně osudu neznámé lodi zůstanouještě hodný čas nezodpovězeny, přestože Tiffany vyrazilacizincům na pomoc, jak nejrychleji bylo možné.

Když se konečně dostali blíž, všimli si, že moře žene směrem k nim kusy dřeva. Neznámá plachetnice musela utrpět ošklivé škody. Neobrátila se k nim, bylo vidět, že přes tmavé boky splývají cáry potrhaných plachet, které se zřejmě posádka snažila nějak improvizovaně opravovat.

Odkud mohou být? Nejspíš z Lekanty. Asi majípoškozené kormidlo, uvažoval Vicente. Vlastní plachty mají skasané, že by měli poničené ty náhradní? Zadíval sezamyšleně na hladinu. Vlny si podávaly prkna a trámy ze světlého dřeva typického pro caviglijské lodě. Světlého dřeva! U Naaruna!

„Otočte loď! Otočte loď!“ zařval kapitán, ale jeho muži několik vteřin jen nechápavě zírali. Pochopili, až kdyžposádka cizí lodi shodila cáry plachet přes palubu. Odhalili tak nepoškozené boky, děla připravená ke střelbě a umně vyvedenou harpyji na přídi.

„To je Fratellanza!“ vykřikl někdo.

Vicente zuřil. Předstírat na moři žádost o pomoc! To si vážně dovolí jenom Fratellanza! Myslí si, že jako nejsilněj- 30


Cesta Rudé tanečnice

ší z pirátských bratrstev si to můžou dovolit! Parchanti!

Čubčí syni!

Vicente zahlédl na palubě pirátské plachetnice štíhlou postavu s šarlatovým kloboukem na hlavě. Lira. K ďasu, myslel jsem si to!

Tiffany se zakymácela, když ji pozdravila děla Harpyje.

„Napnout plachty! Loď po větru! Pryč!“

Jak muži pobíhali po palubě, děla nepřátel se Tiffanyvydatně věnovala. Posádka Harpyje bez váhání rozvinula plachty, aby jim lákavá kořist neunikla.

Tiffany vyrazila po modré hladině jako blesk a Vicente se jen modlil, aby to stačilo. A v tu chvíli jedna ze střel křísla o záď.

„Nabíráme vodu!“

„Neutečeme jim!“

„Ucpěte díru, jak to jen půjde! Nabít děla! Do zbraně!“ Ať nás nepošlou ke dnu jako tu nešťastnou caviglijskou loď,jejíž ostatky jsme tu potkali!

Další dělová koule je minula, avšak střelba byla tímpřesnější, čím víc se k sobě lodě přibližovaly.

Tiffany si vedla, jak nejlépe mohla, a Vicente zoufale hledal možnost, jak přemoci loď plnou ozbrojenýchpirátů. Zaskřípalo dřevo o dřevo, lodi se k sobě dostaly bok na bok.

„Už jsou tady!“

Skvělé.

Salva z pistolí nemohla piráty od útoku ani zdalekaodradit. Prvního odvážlivce Vicente zastřelil, druhému proťal krk šavlí. Všiml si Jezzína, jehož asmánská čepel sezakusovala do těl protivníků se smrtící přesností. Ten chlapbojuje jako démon! Ale je jen osamělý ostrůvek naděje, zbytek

31


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

posádky si ani zdaleka nevede jako on. Bijí se o holý život.

Bojují,ale umírají. Teď by ses nám tu hodil, Buvoji!

Vicentemu se povedlo kolem sebe vytvořit skupinu mužů, o nichž věděl, že za války s Asmány patřili do ochranky různých významných obchodníků. Otrlý Agallas, odvážný až k hranicím zdravého rozumu, Dracio, šikovnější s nožem než se šavlí, Ďas, který při boji stíhal ještě klít z plna hrdla, a pár dalších.

S nimi vyrazil Vicente kupředu a klestil si cestu mezineřáteli. Krev stříkala všude okolo, nohy podkluzovaly napalubě. Pirátský nápor se na chvíli zastavil. Na pár okamžiků bylo možno zahlédnout v očích pirátů nervozitu a strach... Ale jen na chvíli. Pak zatlačili zpátky a námořníkůmnezbylo než ustupovat. Tohle nemůžeme vyhrát. Mí muži se brání jako tygři, ale je jenom otázkou času...

„Koupil jsem to, kapitáne!“

Muž po Vicenteho pravici se drží za bok, košilí mu na hrudi prosakuje krev. Světlovlasý mladík nalevo padá na zem s useknutou paží a křičí, oči rozšířené bolestí.Pohasnou až poté, co mu zjizvený muž s barevným šátkem nahlavě probodne hruď. Vicente si dovolil krátké bodnutí, pokterém se zjizvený se zasípáním chytil za krk.

Bojujeme. Nic jiného nám ne –

Náhle nad hladinou zazněl bojový pokřik. Dívčí. No jistě! Lira byla přece tenkrát těhotná! Naarune, stůj při mně!

Kapitán se prosmýkl pod něčím zuřivým sekem ableskově se rozhlédl. Nemůže být daleko... tamhle!

Začal se probíjet k vysoké dívce, které nemohlo být víc než patnáct let. Podsaditého muže, jenž se mu pokusilzáměr překazit, poslal k zemi v záblesku oceli a krve. Střetl se s tou dívkou, pak ještě jednou a znovu, ale bez úspěchu.Poznal Liřinu školu. 32


Cesta Rudé tanečnice

Koutkem oka zahlédl samotnou kapitánku. Její šarlatový klobouk by poznal kdekoli. Kdesi daleko slyšel Jezzínův válečný pokřik, ale v tu chvíli existovala jen mladášermířka a její rapír, se kterým se oháněla s děsivou elegancí.Vicente uhnul před dívčiným zuřivým sekem a vyvedl ji tak z rovnováhy.

Konečně.

„Liro!“

Kapitánka z otočky vystřelila, ale Vicente se nepohnul ani o píď. Pod opáleným krkem mladé pirátky se blýskalakapitánova šavle.

„Nech moji loď na pokoji,“ vyrazil ze sebe, „nebo při Naarunovi přísahám, že tvou dceru podříznu jako prase.“

Několik pirátů si vyměnilo mezi sebou překvapenépohledy. Takže to nevěděli. Výborně.

„Jsi ničema, Yliadore Vicente,“ zasyčela Lira, ale hlas ji zrazoval.

Vicente věděl, že Lira patří mezi ty, pro něž má slovoještě stále váhu. Kdyby mým protivníkem byli hrdlořezové jako třeba Krvavý Uludž, tohle všechno by bylo zbytečné.

„Přísahej a já ji pustím, přísahej, že odpluješ a necháš můj náklad i mé muže na pokoji.“

Přísahám,“ sykla.Vicente mlčel.

„Dobře, přísahám u Naaruna, Vlnobijce, boha moří a bouří! Jsem Fratellanza, nezapomeň! Mé slovo má sílu příboje a vichřice!“

Tohle stačilo.

Do hodiny její loď odplula za obzor a nezbylo po ní víc než mrtví na palubě Tiffany.

Naarune, díky za Liru. Uludž byl šílenec a zabiják – a poté, co jsme jeden druhého před několika lety málemza>33


Lucie a Petra Lukačovičovy a další

bili, když jsme se dohadovali o „správném využitínámořních obchodních stezek“, by mě s chutí hodil rybám i se

zbytkem posádky.

Pak si Vicente konečně nechal od Jezzína ovázat ránu na rameni. Lira nebyla šílená. Ale střílela víc než dobře.

* * *

Ráno vítalo Lekantu chladnou, lezavou mlhou. Většina lidí

ještě spala, zmožena alkoholem, tvrdou prací nebo obojím.

Jednomu z mnoha dělníků však brzy začínala směna.Navyklým pohybem vskočil do své loďky a odvázal ji.Bezmyšlenkovitě odstrkoval pramici bidlem, jeho oči si uždávno nevšímaly domků okolo, loďka jako by už sama znala

cestu kanály. Dělník se jako jeden z mála Lekanťanů snažil

živit svou rodinu spíše poctivě než nepoctivě. Nikdy nechtěl

mít potíže se zákonem, plést se pod nohy někomu vlivnému

nebo na sebe strhávat nežádoucí pozornost.

To se mu až do tohoto rána dařilo.

Nyní strnul, srdce se mu rozbušilo leknutím.

Na hladině pod jedním z mostků se vznášelo mrtvé tělo.

* * *

Bouřková mračna na obloze nikomu na klidu nepřidala. Te n

proklatý střet s piráty nás zdržel. Teď už bouři neunikneme.

Vicente rozdal rozkazy posádce a došel za Tiffem.Nedokázal si představit, jak mohl kormidelník celou tu bitvu přežít.

Při boji si ho nikde nevšiml, možná se vážně pustil kormidla

a bil se s nepřáteli, ale všichni na palubě věděli, jak na tom je.

Dalo by se říci, že nepoznal rozdíl mezi rapírem a sekerou.

34


Cesta Rudé tanečnice

Kdesi v dálce zahřmělo.

Vicente se podíval na kormidelníka a pak ukázal natemnou oblohu nad sebou. Tiff mlčel, i když gestu jistěporozuměl. Kapitán měl najednou pocit, jako by Tiffa vytrhl ze snu. Z příjemného modrého snu o moři.

O Vicenteho mysl zavadila stará znepokojivá vzpomínka.

Jednou se Tiffovi složili na holku. Ne nějakou zapomenutou přístavní duši, co roztáhne nohy pro stříbrňák, ale zaplatili mu jednu z rugantinek, krásnou, mladou... Vicente ji tenkrát osobně vybíral. Chtěli, aby za Tiffem přišla na loď, aby mu vysvětlila, že je i něco jiného než vlny, příboj a plachty. Ráno jim vrátila peníze.

Když se Vicente opatrně ptal, jen se usmála a s obličejem skrytým za šarlatovou maskou odešla. A Tiff se nezměnil.

I teď mlčel, jen zvedl palec.

Vicente se hořce zasmál: „Ne, to není v pořádku, Tiffe. Loď se mi naklání na levobok a pět chlapů neustále vylévá vodu ven z podpalubí. Jedenáct mi jich zařvalo, než jsem se dostal k tý Liřině holce, a teď budeme čelit bouři naotevřeném moři. Nevykládej mi, že je všechno v pořádku a že si Naarun jen na chvíli odskočil ze svýho podmořskýhokřesla.“ Naarun má zřejmě kdesi důležité záležitosti... Jen ne u mojí lodi!

Tiff nyní ukázal na bouřková mračna a pak zvedlukazováček.

„Víš to jistě? Máme jen hodinu?“ zkusil to kapitán. Na chvíli mu svitla naděje, když zahlédl v Tiffových očíchnejistotu. Věděl, že Puerte Hadarro musí být jen pár hodin plavby. Kormidelník však nakonec pouze pokrčil rameny.

Vicente svěsil hlavu: „Udržuj kurz. Potřebuješ vystřídat?“

Tiff mlčel a nemrkl.

35




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist