načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta princezny Orosie -- z Moravy na konec světa - Jindřich František Bobák

Cesta princezny Orosie -- z Moravy na konec světa

Elektronická kniha: Cesta princezny Orosie -- z Moravy na konec světa
Autor:

Kniha je dobrodružným vypravováním životního příběhu české a moravské princezny Dobroslavy – Orosie, která byla prohlášena za svatou a stala se patronkou starobylého španělského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 174
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je dobrodružným vypravováním životního příběhu české a moravské princezny Dobroslavy – Orosie, která byla prohlášena za svatou a stala se patronkou starobylého španělského města Jacy. Líčí její pohnutou cestu za láskou a mučednickou smrtí. Námět je volně zpracován podle zachovaných pramenů. Je o to poutavější a zajímavější, že jméno této významné světice, oslavované 25. června každého roku ve Španělsku, Francii, Itálii a jinde ve světě, u nás upadlo neprávem v zapomenutí.

Zařazeno v kategoriích
Jindřich František Bobák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha byla vydána na připomínku svébytné

moravské kultury a vzdělanosti.


Jindřich František Bobák

CESTA PRINCEZNY OROSIE

z Moravy na konec světa



Ilustrovala Dana Černická

Tribun EU

2014


Toto dílo je chráněno podle zákona na ochranuautorských práv. Jeho další šíření, jako je pořizování dalších

kopií nebo šíření po internetu, je bez písemnéhopovolení autora zakázáno.

© Jindřich František Bobák, 2014 Illustrations © Dana Černická, 2014

Kdo byla princezna Dobroslava

(Orosia)

a podzim roku 880 očekával španělský princ Fortunio Garcèz svoji nevěstu. Byla jí sotva šestnáctiletá překrásná dívka ze Svatoplukova královského dvora, česká amoravská princezna Dobroslava, později známá jako Eurosia nebo Orosia.

Jako každá dívka jejího věku byla plnátouhy a nadějí, zmítaly jí pochybnosti, zvědavost

i strach. Zaslíbila se muži, kterého ještě nikdy

neviděla. Jaký je? Pouze z vyprávění jehoposlů věděla, že je čestný a udatný, že je následníkem královského trůnu v dalekém Španělsku, a jestli se má stát jeho manželkou,musí za ním podniknout dalekou a nebezpečnou

cestu. Nebylo to lehké rozhodování, ale byl to

sám papež a svatý biskup Metoděj, kdo jijménem prince a ve jménu křesťanské víry kpřijetí princovy ruky požádali. Dobroslavanakonec souhlasila. Vydala se na cestu, do jejíhož

cíle však nikdy nedorazila. Místo lásky našla

v daleké cizině mučednickou smrt. U nás

upadlo její jméno v zapomnění, ale Španělé, Francouzi, Italové i jiné národy světa ji znají

a každoročně ji zbožně uctívají.

Eurosia nebo také Orosia, jak jí říkají, se

stala svatou a je patronkou Jacy, jednoho ze

starobylých španělských měst na úpatí skalního masivu Pyrenejí. My si ji můžemepředstavit jako půvabnou, vzdělanou a miloudívku, jak ji znali naši předkové. O její mučednické smrti se možná ani nedověděli. Nevíme, jestli někdo přivezl smutnou zprávu o jejím

tragickém skonu přes celou Evropu až naMoravu, odkud vyšla v září roku 880 ve slavném

svatebním průvodu do dalekého Španělska,

aby se tam stala královnou. Ale zachovala se

o ní legenda a díky ní víme, že než by sezpronevěřila své víře a zradila samu sebe, zemřela

hrdinskou mučednickou smrtí. Její životní

osud by byl i v dnešní době příběhem zcelavýjimečným, bez ohledu na to, že časovávzdálenost mezi námi je tak veliká.

Dobroslava se narodila roku 864, přibližně

rok po příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Moravu. Byla dcerou jednoho z významných

českých vévodů Mojslava. Už v časném dětství ztratila za nám dosud nevyjasněných okolností matku, a když při jedné krvavé potyčce s Franky zahynul i její otec, stala se úplným

sirotkem. V té době jí bylo teprve osm let.Sirotka se nakonec ujal český kníže Bořivoj ajeho žena Ludmila, které známe z českých dějin jako první české křesťanské panovníky. Tak se

stala Dobroslava členkou českého vládnoucího

rodu a díky pokrevní příbuznosti Bořivoje

(a snad i svojí) s moravským králem Svatolukem také příslušnicí moravského královského dvora, moravskou princeznou.

Přečtěte si tedy strhující, ale současně itragický příběh dívky světice, která přes svoje

mládí, přes propast věků a přestože byladcerou vznešeného velmože a princeznou načeském i moravském královském dvoře, může být příkladem i nám.

Sirotek

oho časného rána už od prvního

rozbřesku na Pšově nikdo nespal. Ještě anikohout nezakokrhal, ještě se sluneční paprskynedotkly vrcholku hradní věže, a už byli všichni

na nohou. Jen narudlý přísvit nad vrcholkylesů dával tušit, že slunko se právě probouzí

a vstává.

Ale lesy kolem byly ještě ponořeny do hustého šera. Kolikátý den už stojí lidé nahradbách a vyhlížejí, čekají. Stráže si nedopřejíodočinku a upřeně se dívají do dálky, tam nazáadní stranu, kde se rozlévá široká řeka Vltava.

Už jsou to celé tři dny, co dorazila zpráva, že už je Němcům konec, že už všichni odtáhli, že je

země opět svobodná, ale z domácích se ještě

nikdo nevrátil. Kde jen všichni jsou? Nechce se

ani pomyslet. Kéž jim bohové dopřejí šťastného

návratu!

Tou dobou se prodíral nedalekými lesními

hvozdy oddíl jezdců. Jejich tváře bylyzasmušilé a oděv potrhán. Jeli mlčky. Spěchali. Ten

nejstarší, už značně prošedivělý, měl hlavu

ovázánu kusem zkrvaveného hadru. Jeho tělem

lomcovala horečka. Zpráva, kterou přiváželi,

nebyla veselá. Vojvoda Mojslav, jeho blízkýpřítel, padl. Prokletí Frankové!

Ale nakonec je rozprášili, cizáky. Sedli navějičku. Taková stará slovanská lest to byla.Zatím co se celý oddíl Čechů spolu s vojvodou

Slaviborem ukrýval s rákosovým stéblem vpuse u dna slepého ramene Vltavy, Mojslav se

svými jezdci odlákal jejich pozornost. Pak se

Slaviborovi muži vynořili nad hladinu a vpadli vetřelcům do zad.

„Tu máš, tu máš!“ řinčelo železo o železo. „Za

naše pohaněné nevěsty a ženy! Za povražděné

děti! Pomstu! Pomstu!“ ozývaly se výkřikymužů zdivočelých pachem krve, touhou po odplatě

a potrestáním těch, kdo vpadli do země azpůsobili tolik neštěstí. Jen málo Němců se spasilo

útěkem, ale cena byla vysoká. Vojvoda Mojslav,

přítel ze všech nejvěrnější, padl...

„Pšovské valy jsou už nedaleko, vojvodo,“obrátil se ke Slaviborovi jeden z jeho průvodců.

„Ten les poznávám. Podívej – zásek na tomto

kmeni udělal můj otec, když jsme v ziměstoovali medvěda. Jsou dva, každý z jedné strany

stromu, abychom našli cestu zpět. Už je topěkných pár roků...“

„Ba, tvůj otec,“ sotva pohnul rty vojvoda, na

kterém bylo vidět, že trpí žízní a že se drží vsedle z posledních sil. „Také tam zůstal... Aždorazíme k bráně, nic jí neříkejte, prosím. Mně ji

Mojslav svěřil, musím jí to říci sám. Jen já

sám, rozumíte?“

„Ano, vojvodo, spolehni se. Uděláme, jak si

přeješ.“

„Však já dobře vím, že se na vás mohu ve všem spolehnout,“ zvedl hlavu Slavibor a oči se

mu zaleskly potlačovanou bolestí.

Stromy řídly a rozestupovaly se. Náhle semezi kmeny rozlila růžová a oranžová záře. Slunce

se vyhouplo nad obzor.

„Jedou! Už jedou!“ ozval se hlas stráží a ranní vzduch prořízl hlas rohu. Několik mužů a žen,

pacholků a děveček vyběhlo z hradu, domků

i stájí a spěchalo k hradbám. Mezi nimi sevyjímaly dvě postavy – mladičká dívka a mladá

žena, ta první ještě dítě, obě v bílých řízách,rozevláté vlasy narychlo sepnuté sponami, obě

s očima hořícíma nedočkavostí.

„Opravdu! Jedou! Už jedou!“

Ale nadšení bylo vzápětí vystřídáno zaraženým mlčením.

13

„Tak málo mužů se vrací?“ počítali lidé jezdce

a snažili se i na dálku rozeznat, kdo chybí, kdo

se už nevrátí.

„Vždyť odjela celá zemská hotovost!“ zhrozila

se jedna z přítomných žen.

„Ano, ano, všichni, kdo uměli zacházet se

zbraní!“ přidal se Zbyhněv, správce hradu,kte

rý tu se zbylým osazenstvem, ponejvíce ženami

a jejich dětmi, zůstal.

„Hyjé! Ajajajaj!“ vyrazili z brány dva pacholci

na koních naproti přijíždějícím. Koně bylipři

praveni už od předešlého večera. Zanedlouho

se celá skupina jezdců přiblížila k bráně.

„Ale to je přece náš vojvoda Slavibor!“ ozvalo

se radostně z hloučku domácích.

„Bohové, vždyť je raněn!“ zhrozila se starší

z obou dívek, když spatřila zakrvácený obvaz

na vojvodově čele, a spěchala, aby otcipomo

hla.

„A můj tatínek, kde je? Opozdil se snad?Zdr

želo jej něco? Přijede později?“ upřelo malé

zlatovlasé děvče oči na utrmáceného vojvodu.

„Ba, zdrželo, Dobruško. Tvůj tatínek...“ krátce

se odmlčel vojvoda, „tvůj tatínek se už nevrátí.“

„Jak to, že nevrátí? Proč se nevrátí?“ vzlyklo

děvče.

14

„Tvůj tatínek Mojslav se musel vydat navel

mi, velmi dalekou cestu. Odjel daleko, až kna

šim bohům, kteří tam na něho čekali. Jistě jsou

teď k němu milostiví. Byl to můj největší přítel

a hrdina.“

„Řekni, že to není pravda, řekni to!“ nevě

řícně tluče děvče malými pěstmi do vojvodovy

hrudi a pak si zakrývá oběma rukama tvář, po

které se rozběhly proudy hořkých slz.

„Jel vedle mě, Dobruško, když se to stalo. Na

vlastní oči jsem viděl, jak se mu jedna zfran

ckých střel zaryla hluboko do hrudi a jak spadl

z koně. Seskočil jsem, abych mu pomohl, ale už

se nedalo nic dělat. Už bylo pozdě...“

„A co já? Co já samotná na světě?“ pláče

děvče. „Maminku jsme už neměli, a teď i on...“

„Vím. Ani my s Lidunkou už maminkynemá

me. Ale dříve než tatínek umřel, stačil měpo

prosit, abych se o tebe postaral. Než jsme odjeli

do války s těmi prokletými Franky, tatínek tě

zanechal u nás na pevném Pšově, abys byla

v bezpečí. Jsem mu mnohým zavázán a tebe

mám upřímně rád. Rád ti budu podle jehopřá

ní hodným tatínkem, co říkáš?“

„A já – já ti budu dělat sestru i maminku,“

přivinula ji k sobě Ludmila. „Neboj se, nebudeš

sama na světě, Dobruško, zůstaneš na Pšově

s námi a budeš tu doma.“

I když se malé Dobroslavě otřásala ramena

pláčem, přece si hřbetem ruky otřela oči

a vděčně se na nového otce a dívku, která byla jen o málo starší než ona sama, bolestněusmála.

„A o vaše panství, vlastně teď už jenom otvoje panství, se bát nemusíš. Ustanovíme tam

spolehlivého správce a až přijde čas, naložíš

s ním, jak sama uznáš za vhodné.“

Ale vojvoda Slavibor v té chvíli ani netušil, že

osud jeho nové schovanky se bude ubírat úplně jiným směrem, než jak si myslel a jak jí sliboval.

Bořivoj

tarý vojvoda se ze svého zranění

zotavoval pomalu. Ta rána od franckého meče byla hluboká a špatně se hojila. Vojvoda sice

tvrdil, že to nic není, že je to jenom škrábnutí,

ale než se zase postavil na nohy, vytrpěl si své.

„Je to div divoucí, že se vůbec vrátil,“pokyvovala hlavou bylinářka Vlasa a hned dodala,

že při něm stáli všichni bohové, kteří vevzduchu, na zemi i ve vodě přebývají a bdí nadnašimi osudy.

„Kdyby neměl vojvoda na hlavě přilbici

a kdyby meč dopadl plnou silou, rozpoltil by

mu hlavu,“ uklouzlo jí, když mu ránuošetřovala.

Ale ve svém řemesle se vyznala, byla svými

léčitelskými schopnostmi známá. S pomocí vojvodovy dcery Ludmily a Mojslavovy dcery

Dobroslavy se vojvoda nakonec ze svéhozranění vylízal. Jen široká zarudlá jizva přes celé

čelo mu z té vojny zůstala.

Na Pšově se několikrát objevil i český kníže

Bořivoj. Byl to právě on, kdo velel spojenému vojsku pěti českých vojvodů v boji protiFrankům, a Slaviborovo zranění ho nenechávalo

lhostejným. Tak uplynuly tři roky...

„Je čas, abychom přinesli oběť bohům. Poděkujeme jim za letošní úrodu a tak jakokaždoročně uctíme ty, kteří už nejsou mezi námi,“

řekl jednoho dne Slavibor a při vzpomínce na

muže, kteří se z bitvy s Franky nevrátili, sezachmuřil. Všichni už na ta slova čekali, neboť se blížil den zářijového úplňku, kdy podle dávné

tradice vzdávali hold svým starosvětskýmbohům.

Také český kníže Bořivoj, syn Hostivítův,

ohlásil svůj příjezd. Není zvykem, aby přijel

nejdříve posel a teprve pak Bořivoj, vrtalovojvodovi hlavou a přemýšlel, co za tím bude.Kníže po něm ještě nikdy nic nechtěl, vyjmaspojenectví ve válce, ovšem. Snad zase Frankové

nehrozí? Také Ludmilu příjezd posla překvapil.

„Náš kníže Bořivoj? Už tu dlouho nebyl,tatínku. Jak teď asi vypadá?“ přemýšlí nahlas

a tváře jí červenají.

„Jak teď vypadá? Nevím, děvče. Snad se zase

tolik nezměnil za těch pár měsíců, co jsme ho

neviděli. Nebo si myslíš, že ano?“ podivil se vojvoda.

Ludmila sklopila zrak. Neměla ráda, když ji

otec zpovídal a když odhaloval její skrytá tajemství. Často si ji potom dobíral, jak to někteří otcové rádi dělají. Ještě že má vedle sebe

Dobrušku. Ale s tím, co se jí prohání hlavou, se

ani jí nesvěří! I když je to její nejlepší kamarádka!

I když Slavibor pravý účel Bořivojovynávštěvy samozřejmě neznal, přece tušil, pročtentokrát přijíždí s takovou okázalostí. Ale dceři to

neprozradil a jenom polohlasem utrousil něco,

co s Bořivojovým příjezdem zdánlivě vůbecnesouviselo: „Jeho hrad je mnohem větší než ten

náš a také služebnictva a zbrojného lidu má více.“

Ludmila sklopila zrak.

„A nebuď zvědavá, mladým dívkám zvědavost nesluší!“ pokáral ji. Dobře znal Bořivoje.

Už jako malého chlapce ho znal. Ano, je mladý,

ale je moudrý a statečný. Ostatně – lepšímoudrý mladý pán než hloupý a mizerný sluha,

pomyslel si, ale své myšlenky si nechal prosebe. Takové věci otcové svým dcerám neříkají

a ta moje na zvědavost určitě neumře,pomyslel si, mávl nad tím rukou a pokračoval vudí

19

lení rozkazů služebnictvu, co a jak připravit,

aby slavnost obětování byla co nejdůstojnější.

Ludmila s Dobroslavou zatím odešly do po

svátného háje pod hradem.

„Ty si myslíš, Lído, že se kníže Bořivoj změnil

a vypadá teď jinak?“ ptá se z ničeho nicDobro

slava.

„Nevím,“ pokrčila rameny Ludmila. „Za půl

roku se člověk může změnit...“

„Ale když tu byl posledně, byl to velice po

hledný muž. Mně se líbil.“

Ludmila zrozpačitěla.

„Ještě aby to nebyl pohledný muž... Vždyť je

to také tvůj strýc. Ale možná je teď samá jizva,

samý šrám. A možná má i vousy dlouhé poko

lena,“ rozesmála se, „vlasy nečesané a čpíme

dovinou jako měch, proto o něm otec radějine

mluví!“

„Tomu sama nevěříš!“ zasmála seDobrosla

va.

Ale když nazítří projel Bořivoj v čele svédru

žiny, která ho na cestě provázela, hradníbrá

nou, svižně seskočil z koně a směle se podíval

Ludmile do očí, celá se rozechvěla. Stál před ní

pěkný mladý muž, štíhlý jako kmen, prohlížel

si ji od hlavy až k patě a jí se tajil dech. Raději

rychle sklopila oči a celá uzardělá s omluvou

odběhla.

„Jak vidím, připravuješ velkou slávu,“ oslovil

Bořivoj vojvodu, když osaměli.

„Ano, jako každoročně v tuto dobu budeme

obětovat bohům a děkovat jim za naši záchranu.“

„Však se o to všichni moji bratři a jejich bojovníci zasloužili. O tobě ani nemluvím...“

ukázal Bořivoj na jizvu na Slaviborově čele.

„Ba, zasloužili a mnozí i padli,“ můj pane.

I můj přítel a tvůj bratr Mojslav tam zůstal, jak jistě víš.“

„Ano, vím. A ty se teď staráš o jeho dcerku,

moji neteř Dobroslavu, jak jsi mu v hodině

smrti slíbil. Jistě se za toho půl roku, co jsem ji

neviděl, hodně změnila?“

„Jsi zvědav, pane? Změnila, však sám uvidíš.

Máme ji tu velice rádi. S mojí dcerou Ludmilou

se za ten čas velice sblížily. Ludmila si ji takzamilovala, jako by byly rodnými sestrami.“

„Neříkej mi pořád pane, jsme přece přátelé,

nebo ne?“ ohradil se Bořivoj. „Ale pověz,Slavibore, už je Ludmila někomu zaslíbena?“ uřel na vojvodu oči.

Slavibor předstíral překvapení. To byla právě

ta otázka, o které přemýšlel a kteroupředpokládal.

„Kdo? Moje dcera? Chceš snad říci, Bořivoji,

že bych o tom nic nevěděl? Pokud vím, je volná jako pták. Ludmila přede mnou nemá tajností.

Hm, ale myslím, že už vím, proč se na to ptáš.

Nebo se snad mýlím?“

„Hádáš správně, starý příteli. Myslíš si tedy,

že bych se mohl opovážit...“

„Ty jsi mi ale pěkný ptáček, Bořivoji! Vzkázal jsi mi, že chceš vidět starého přítele,chachacha, a myslím, že bys měl trochu poopravitpořadí důležitosti té své návštěvy! Na prvním

místě je Ludmila, a ne já! Teprve potom, na

tom místě druhém, jsi jenom tak mimochodem

přijel oťukat starého Slavibora, co na to říká, že

ano? Se mnou můžeš přece mluvit přímo, a ne

oklikou! Ludmila je volná, povídám, a záleží jenom na tobě, jestli si ji dokážeš získat, a na

ní, bude-li tě chtít. Však víš, že naše ženy

a dívky rozhodují samy o tom, koho si vezmou

za muže a budou s ním sdílet lože. Ale jámyslím, že to nebude tak obtížné.“

„Jak to myslíš?“

„Tak, jak jsem to řekl! To bych musel být na

obě oči slepý a na hlavu padlý, abych sinevšiml, že i moje dcera v tobě našla zalíbení. Proto

tak rychle utekla! Zítra po obětování se tady všichni sejdeme a budeme mít ve všem jasno.

Zdržíš se, doufám?“

„Zdržím, a rád,“ přisvědčil Bořivoj. „Vždyť

proto jsem přijel...“

„Dobrá, buď tedy naším vzácným hostem.

Nebudeš-li proti tomu, milerád tě teď svěřím

do rukou té, kvůli které jsi sem přijel, a tvéneteře Dobroslavy. Myslím, že šly do posvátného

háje pod hradem, tam je najdeš. Buď tu jako

doma mezi svými, Bořivoji.“

„Dobrá, půjdu za nimi,“ rozjasnil tvář kníže,

„ale ty mi ještě slib, že o mých úmyslech zatím

s nikým nepromluvíš.“

„To myslíš moji dceru, nebo mého koně,Bořivoji? Právě totiž mířím do stájí.“

„U tvého koně je snad každé tajemství vbezečí?“ rozesmál se kníže.

„Na to se můžeš spolehnout. A pokud jde

o mne, také, to mi věř. Ať Ludmila sama

rozhodne. Chytrá je dost a jistě jí už došlo, že jsi nepřijel jenom tak...“

Obětování

růvod byl seřazen. V jeho čele šel

v bílé, bohatě vyšívané říze a se zapálenoupochodní v ruce vojvoda Slavibor jako žrec, za

ním, rovněž v bílých řízách, Ludmila sDobroslavou následované zástupem obyvatel hradu

a domků v podhradí. Každá z dívek nesla po jedné oběti: Dobroslava věnec uvitý z klasů

a ozdobený stuhami, Ludmila hrubě vyčiněnou

kůži mladého beránka. Mezi početnýmzástuem děveček a služebných bylo několik ještě

nedospělých chlapců, kterým se vojna s Franky vyhnula. V mnoha ženských i dívčích očíchstály ještě slzy, z nejednoho bolem stísněného

hrdla se vydral stěží potlačovaný vzdech.

Bylo sucho, dlouho už nepršelo. Obětní kámen stál na malé mýtince přímo uprostředháje. Na něm byla navršena malá hranice. Navelký oheň v tomto letním žáru nikdo aninepomyslel, aby nezapálil.

Průvod zůstal stát v uctivé vzdálenosti na

kraji mýtiny pod řadou vzrostlých stromů,Slavibor přistoupil k obětišti a sklonil k navršené

hranici hořící pochodeň. Suché dřevo vzplálo

a k nebi se zvedl obláček namodralého dýmu.

„Bohové, vyslyšte své děti kolem obětního

ohně stojící,“ zpěvavým hlasem se modlíSlavibor a shromážděný lid jeho modlitbu opakuje. Všech se zmocnilo posvátné vytržení, jen

Bořivoj stojí stranou. S rukama sepjatýma

a očima obrácenýma k nebi tiše šeptá slova,

kterým se naučil na dvoře moravského krále

Svatopluka při poslední návštěvě jeho dvora.

Modlí se ke svému novému křesťanskémuBohu za spásu duší těch, kdo v boji zemřeli: „Otče

náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno

tvé...“

„Lído,“ jemně se dotkla Dobroslava předloktí

své přítelkyně. „Podívej, co to dělá?“ ukázala

očima k místu, kde stál mladý kníže.

„Modlí se. Věří už v jiného boha. Dal se ke

křesťanům.“

„Ke křesťanům? A kdo oni jsou?“

„Psst... Určitě nám to sám poví.“

Slavibor se domodlil. To byl pokyn pro obě

dívky, aby vhodily do ohně oběť, kterou přinesly. Nejdříve do něj vhodila svůj věnecDobroslava, a když vzplál, vhodila do něj Ludmila beránčí kůži. Hustý bělavý dým, který se zplamenů vyvalil, se vplížil mezi stromoví.

V té chvíli se zvedl vítr, který už před hodnou

chvílí hnal od západu mraky. Dobroslava ještě

stála u ohně, když proťal oblohu blesk azaduněl hrom.

„To je znamení, to je znamení!“ zvolalSlavibor, „bohové naši oběť přijímají! Děkujme jim,

děti moje!“ Nato vzpažil ruce, padl na kolena

a následován svým lidem sklonil tvář k zemi. Vzápětí se spustil hustý drobný déšť. Nebyl to

ten prudký liják, jak by se dalo podlouhotrvajícím suchu očekávat a jak bylo v té doběobvyklé. Jako prach jemné kapky dopadaly na

hlavy lidí a rozšuměly listí, jako by celý háj ožil

tisícerem drobných hlasů.

A stala se divná věc. Když Dobroslava ucítila

na své hlavě dešťové kapky, zmocnila se jíradost z dlouho očekávaného přírodního úkazu, vztáhla před sebe ruce a bezděky řekla: „Prší,

prší, lidi, radujte se, prší!“

Teprve teď zvedli všichni hlavy a jakoočarováni se dívali na Dobroslavu. Stála tu před nimi

v bílé říze, ruce vztažené k nebesům, a jakblesky ozařovaly její mokré vlasy, tvář a celoupostavu, připadala jim jako nadpozemské zjevení.

Také Ludmila vstala ze země. Její prvnípohled však nepatřil Dobroslavě, ale tomu, kdo

stál stranou pod jedním z košatých stromů.Jejich pohledy se setkaly. Tu Bořivoj vykročil

zpod větví na volné prostranství, zamířil přímo

k oběma dívkám, sňal z ramen svůj knížecí

plášť, přehodil jim jej přes ramena a sám zůstal jen v haleně.

„Pojďme do úkrytu,“ řekl. „Nesluší se, aby

český kníže nechal krásu větru a dešti napospas!“

Ludmile vstoupila červeň do tváří, neboť na

rozdíl od své mladinké společnice, zpola ještě

dítěte, dospěla už v krásnou mladou ženu

a správně vytušila, že kníže jen tak bez příčiny

svůj plášť nesvléká.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist