načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta na výsluní -- Zahraniční politika Sovětského svazu 1917-1945 – Bohuslav Litera

Cesta na výsluní -- Zahraniční politika Sovětského svazu 1917-1945

Elektronická kniha: Cesta na výsluní
Autor: Bohuslav Litera
Podnázev: Zahraniční politika Sovětského svazu 1917-1945

Vývoj sovětské zahraniční politiky v období let 1917-1945. Pozornost je věnována nejen vztahům Sovětského svazu k tehdejším velmocím, ale i k menším středoevropským zemím (ČSR a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 318
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Mezinárodní vztahy, světová politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3719-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vývoj sovětské zahraniční politiky v období let 1917-1945. Pozornost je věnována nejen vztahům Sovětského svazu k tehdejším velmocím, ale i k menším středoevropským zemím (ČSR a Polsko).

Popis nakladatele

Z občanské války v letech 1917 až 1920 vyšlo sovětské Rusko sice jako vítěz, avšak téměř dokonale diplomaticky izolované. Už o dvě desetiletí později, během druhé světové války, však Stalin jednal jako rovný s rovnými s nejmocnějšími státníky světa, s Rooseveltem či Churchillem. Jak k takovému mocenskému vzestupu došlo? Kniha Cesta na výsluní analyzuje hlavní směřování zahraniční politiky Sovětského svazu v letech 1917-1945, včetně jejích náhlých, avšak zásadních obratů. Sovětská politika byla vždy řízena tak, aby Moskvě zajišťovala prostor pro dosažení jejích bezpečnostních, teritoriálních a ekonomických zájmů. Zvýšená pozornost je zde věnována československo-sovětským a polsko-sovětským vztahům, protože polská otázka se stala jedním ze zdrojů poválečné studené války.

(zahraniční politika Sovětského svazu 1917-1945)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bohuslav Litera - další tituly autora:
Dějiny Ruska v datech Dějiny Ruska v datech
 (e-book)
Druhá revoluce -- Stalinská transformace v Sovětském svazu 1928-1934 Druhá revoluce
Cesta na výsluní Cesta na výsluní
Východ Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989 Východ Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989
Od Stalina ke Gorbačovovi - Mezinárodní postavení a politika komunistické supervelmoci 1945-1991 Od Stalina ke Gorbačovovi
 (e-book)
Od Stalina ke Gorbačovovi -- Mezinárodní postavení a politika komunistické supervelmoci 1945-1991 Od Stalina ke Gorbačovovi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Bohuslav Litera

CESTA NA VÝSLUNÍ

Zahraniční politika Sovětského svazu

1917–1945


2

edice bod


3

Bohuslav Litera

cesta na výsluní

Zahraniční politika Sovětského svazu

1917–1945

Dokořán


4

Bohuslav Litera

ceSta na výSLuní

Zahraniční politika Sovětského svazu 1917–1945

© Bohuslav Litera, 2015

Illustrations © archiv autora, 2015

Maps © Dokořán, 2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

odpovědná redaktorka klára Soukupová.

Recenzovali doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., PhDr. Emil Voráček, DrSc.

obálka (s použitím sovětského plakátu s tématem válečného spojenectví),

grafická úprava a konverze do elektronické verze Miloš Jirsa.

Vydalo v roce 2015 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz

jako svou 799. publikaci (208. elektronická).

ISBn 978-80-7363-739-2


5

Historia magistra vitae.

Marcus Tullius Cicero

Historie světa je souhrn události, kterým se bylo možno vyhnout.

Bertrand Russell

Někdy váhám nad tím, jestli svět řídí chytráci, kteří si s námi hrají,

nebo imbecilové, kteří to myslí vážně.

Mark Twain


6

Tuto knihu věnuji památce rodičů,

Bohumily a Vojtěcha Literových,

stejně jako dceři Šárce, synovi Lukášovi

a jejich rodinám.


7

Obsah

Úvod ................................................................................................. 9

Východiska: ideologie a realita ........................................................... 15

1. Říjnová revoluce, nová ekonomická politika

a hledání cest z izolace, 1917–1928 ................................................... 23

Dědictví minulosti ............................................................................. 23

Brest Litevský: Jednání o mír ............................................................. 26

Formování lidového komisariátu zahraničních záležitostí .................. 36

Pařížská mírová konference a Rusko .................................................. 40

nEP a zahraniční politika .................................................................. 45

Janov a průlom v Rapallu .................................................................. 50

Střídavé úspěchy ............................................................................... 55

Čínská karta. Epizoda s velkými důsledky .......................................... 57

Válečná hrozba ................................................................................. 65

2. Zahraniční politika Moskvy v turbulentním světě,

1928–1939 ......................................................................................... 71

Velká hospodářská krize, německo a Sovětský svaz ........................... 73

Dálněvýchodní krize .......................................................................... 78

Moskva a Československo.................................................................. 80

Revize zahraničněpolitické linie, politika kolektivní bezpečnosti ....... 82

Politika kolektivní bezpečnosti a lidových front ................................. 88

Moskevské procesy, velký teror .......................................................... 93

Mnichovská krize .............................................................................. 96

na rozcestí: jaro–léto 1939 ................................................................. 101

Dálněvýchodní válečný problém ........................................................ 105

neplodná trojstranná jednání ............................................................ 106

Rozhovory s Hitlerem........................................................................ 110

3. Spojenectví s Hitlerem, 1939–1941 ............................................... 121

násilná transformace nových území ................................................... 127

od spolupráce k válce ....................................................................... 130

4. válečná protifašistická koalice, 1941–1943 ................................... 143

Ve spojenectví proti nepříteli ............................................................. 143

Formování spojenectví ....................................................................... 148

Válka a Lend-Lease ............................................................................ 155


8

Uzavření spojeneckých dohod ........................................................... 158

Moskva a emigrační vlády v Londýně ................................................ 166

Polsko-sovětské válečné vztahy ve znamení napětí ............................. 167

Definitivní zlom................................................................................. 174

k novým začátkům? Československo-sovětské vztahy 1941–1943 ....... 176

Výstavba československé vojenské jednotky v SSSR ........................... 180

Moskva a československo-polská jednání o konfederaci ..................... 186

Prosinec 1943, moskevská jednání E. Beneše ...................................... 192

Politika Moskvy vůči zemím střední Evropy za války ......................... 201

5. Protifašistická koalice, od teheránu k Postupimi ......................... 205

První konference Velké trojky ............................................................ 205

konference v Teheránu ...................................................................... 208

Varšavské povstání ............................................................................. 215

Příprava poválečného uspořádání světa. konference v Jaltě ............... 226

Československo-sovětské vztahy: secese Podkarpatské Rusi ............... 236

Formulování sovětské poválečné politiky vůči střední

a východní Evropě ............................................................................. 241

Signály blížící se studené války .......................................................... 242

Znepokojení a dočasné zklidnění ....................................................... 245

Vsuvka: k programu Lend-Lease ....................................................... 249

napjaté jaro 1945 ............................................................................... 250

Složitá cesta k Postupimi ................................................................... 252

Závěr ................................................................................................. 264

Poznámky ......................................................................................... 270

Summary .......................................................................................... 299

Seznam pramenů a literatury ........................................................... 303

Seznam zkratek ................................................................................ 312

Jmenný rejstřík ................................................................................. 313


9

Úvod

Po první světové válce a po občanské válce v Rusku, která na ni bezprostředně časově navazovala, se zahraničněpoliticky naprosto izolované sovětské Rusko, jehož noví vládci v něm hodlali vybudovat zcela novou, beztřídní společnost, stalo po Spojených státech druhou světovou velmocí, která sice trpěla řadou velkých deficitů, zvláště ekonomických, avšak jednalo se o mocnost, jež se Spojenci následně porazila nacistické německo a státy osy. Válečná tažení přivedla její vojska hluboko do střední Evropy a na Balkánský poloostrov, do oblastí, jež v následujících desetiletích hluboce ovlivňovala, a postupně spoluvytvářela vývoj celého světa. Cesta, kterou se ubírala sovětská zahraniční politika v období od října 1917 do konce druhé světové války, kdy s podporou rostoucí ekonomické a vojenské moci dosáhla tohoto postavení, byla ovšem velice složitá, plná zlomů a radikálních obratů, z nichž některé vyvolávaly a budou i nadále vyvolávat silné emoce a diskuse.

Pokud povedeme přímou příčinnou linii mezi první světovou válkou, zhroucením carského samoděržaví v Rusku v únoru 1917 a s dalším vývojem, můžeme dojít k závěru, že nepřímo vlastně způsobila říjnovou revoluci roku 1917, v níž se chopila moci bolševická strana, tehdy ještě Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), která v krátké době radikálně změnila celé Rusko a totéž hodlala učinit s jeho zahraniční politikou. Mocnost, která otevřeně prosazovala revoluční ideologii, různými způsoby ovlivňovala vnitropolitické systémy v řadě zemí tím, že působila na štěpení sociálnědemokratických a socialistických stran a z levých křídel formovala komunistické strany, které později více než dvě desetiletí řídila. Mezinárodněpolitická scéna jí byla zprvu téměř uzavřena a sovětské Rusko zůstávalo silně izolované. Avšak již ve 30. letech byl Sovětský svaz přijímaným členem mezinárodního společenství, byť spíše s nutností, a o několik roků později se za druhé světové války změnil ve velmi ceněného, i když opět stále podezřívaného spojence.

Západní mocnosti měly tendenci považovat Rusko za orientální despocii a jejich obavy z ní se táhly do staletí vzdálené minulosti. Pro Evropany bylo příliš neznámé a nepředvídatelně rozlehlé, s neobvyklými zvyky a chováním. Současně však od doby, kdy začalo v 17. či 18. století stále výrazněji zasahovat do evropských záležitostí, bylo naopak v jistém ohledu až příliš blízké. ostatně sanitní kordon vytvořený po první světové válce byl podle britského ministra zahraničních věcí lorda Curzona projektován proto, aby „bránil západní civilizaci před komunismem“.

1

Rozdíly mezi Ruskem a Západem se ještě prohloubily po říjnu 1917 prvními kroky sovětské vlády, která publikovala velkou sérii tajných dokumentů k zahraničněpolitickým cílům ruských (stále ještě) spojenců a k vyjednáváním o ukončení války, ale prohloubily se také kvůli sovětské podpoře Západem různě interpretovanému komunismu, který byl vždy nepřátelský k liberálním demokraciím. Teprve přijetí nové ekonomické politiky (nEP) vyvolalo jisté naděje, že dojde k modifikaci sovětského režimu, avšak ten se již od přelomu 20. a 30. let opět transformoval a zvýraznil svoje odlišnosti od klasických demokracií ve všech sférách. nicméně se SSSR podporou urychlené modernizace, probíhající v této době, a výstavbou velké (i když jak ukázaly první měsíce Velké vlastenecké války nevycvičené a celkově slabé) armády dostal na mezinárodněpolitické výsluní, přestože si sám udržoval od vývoje na mezinárodní scéně jistý odstup.

Při nástinu sovětské zahraniční politiky v tomto období jsme věnovali ze zřejmých důvodů zvýšenou pozornost zvláště československo-sovětským vztahům za druhé světové války a současně vztahům mezi Moskvou a polskou londýnskou emigrační vládou, a to mj. proto, že polská otázka se již koncem války stala zdrojem rozporů mezi velmocemi a posléze první fáze studené války.

Při zpracování tématu jsme položili zvýšený důraz především na využití dostupných edic dokumentů a materiálů. V prvé řadě se jednalo o edici „Dokumenty vněšněj politiki SSSR“, zvláště ty její díly, které „pokrývají“ kritické období let 1939–1941. V roce 2010 sice vyšel ještě XXV. svazek edice zahrnující rok 1942, objevil se však v malém nákladu 500 kusů, takže je zcela nedostupný. Má ovšem obsahovat téměř 500 dokumentů dosud většinou nikdy nepublikovaných.

Celá řada edic dokumentů je zaměřena na konkrétně tematicky a časově vymezené problémové okruhy, zvláště pochopitelně za druhé světové války, na vznik protifašistické koalice a její fungování. Ty jsou sice důležité, avšak použitelné především při speciálním výzkumu dějin diplomacie období druhé světové války. Jedná se o sovětskou třídílnou edici, která byla vydána těsně po skončení války, dále příslušné díly americké edice „Foreign Relations of the United States“, z nichž některé jsou věnovány výhradně spojeneckým konferencím za války. Hlavní dokumenty a záznamy k druhé světové válce, včetně konferencí mocností protifašistické koalice, obsahuje cenná dvoudílná Šnejdárkova práce Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích.

2

Spojeneckou diplomacii doplňuje několik edic dokumentů z korespondence vrcholných státníků protifašistické koalice

3

a dále dokumenty k vzájemným dvojstranným vztahům velmocí. Ze sovětské strany se jedná o řadu „Sovetsko-amerikanskije otnošenija vo vremja Velikoj otěčestvennoj vojny 1941–1945“ a obdobnou „Sovetsko-anglijskije otnošenija vo vremja Velikoj otěčestvennoj vojny 1941–1945“ a příslušné díly edice FRUS.

4

Samotný vznik koalice ze sovětské strany, resp. výměnu depeší a Stalinových instrukcí Molotovovi v letech 1941–1942 ukazuje na dokumentech zvláště oleg Ržeševskij.

5

Všechny výše uvedené

materiály jsou sice klíčové pro analýzu vzniku protifašistické koalice a aktivit jejích tří hlavních států, avšak pro přehlednou práci mají jen omezený význam, a proto řada z nich zůstala nevyužita. Doplňuje je Churchillovo dílo The Second World War (Druhá světová válka), i když se jedná fakticky o paměti. obsahuje však autorovy pohledy na koalici, byť nepochybně ovlivněné také dobou, kdy dílo psal, a především množství dokumentů, poselství, telegramů apod. k nim se řadí paměti mj. Averella Harrimana, Sumnera Wellse aj.

6

Pro československo-sovětské vztahy jsou podstatné dvě velké edice. Starší „Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů“

7

sice obsahuje množství dobového balastu,


12

avšak současně přináší texty všech důležitějších dohod a další dokumenty. Pro válečné období má zásadní význam edice „Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních“,

8

jejíž dva díly obsahují velké množství dokumentů k celé šíři problematiky československo-sovětských vztahů za druhé světové války. Pro sovětsko-polské vztahy je zásadní edice dokumentů „Sprawa połska w czase drugiej wojny swiatowej na arenie miedzynarodowej“.

9

Vlastní literatury k sovětské zahraniční politice je nepřeberné množství, od dobové po současnou, a především zaměřenou na jednotlivá období, problémy a vztahy Moskvy vůči jednotlivým zemím či teritoriím, takže jen její základní přehled by vyžadoval speciální výzkum, řadu speciálních studií a knih. Její malý a zdaleka ne úplný přehled podává bibliografie v závěru této práce.

10

Zmiňme jen knihy Leonida nežinského a Valerije

A. Šiškina,

11

přičemž první z uvedených autorů poněkud více

zvýrazňuje roli stranických orgánů při formulování zahraniční politiky a také při řízení kominterny, některých komunistických stran a jejich financování. Pro období 30. let jsou stále nosnými práce Jonathana Haslama, byť větší část z nich napsal již v 80. letech, tedy dávno před tzv. archivní revolucí, před otevřením ruských archivů, která se však dotkla v daleko větší míře jiných sfér než zahraniční politiky SSSR.

12

Práce je chronologicky rozdělena podle relativně dobře definovaných mezníků. Úvod obsahuje stručný nástin pramenů a literatury, pokus vymezit ideologické a mocenské základy sovětské zahraniční politiky a rozdělení práce do kapitol. Druhá kapitola pokrývá časové období od říjnové revoluce po tzv. válečnou hrozbu, kdy se patrně i bolševickému vedení zdálo, že Sovětskému svazu hrozí nepřátelská intervence. I když k ní nedošlo a ve skutečnosti žádné nebezpečí intervence neexistovalo, stala se „odrazovým můstkem“ pro stalinskou transformaci Sovětského svazu od konce 20. let. Celé období bylo velmi složité a začalo snahou nové bolševické vlády vystoupit za jakoukoliv cenu, od tvrdé brestlitevské smlouvy z první světové války, po výrazné změny, které přineslo přijetí nové ekonomické politiky (nEPu). Jednalo se svým způsobem o rozdělení vnější politiky sovětského státu na dvě linie: relativně klasickou zahraniční politiku sovětského státu jako takového a revoluční linii, reprezentovanou – i když nikoliv výlučně – kominternou.

následující, třetí kapitola opět pokrývá zhruba desetiletí, roky 1928 až 1939, které bylo ještě podstatně turbulentnější a rizikovější vzhledem k volbám variant další strategie sovětské zahraniční politiky i jejích konkrétních kroků. odrazilo se to mj. ve dvou zcela zásadních obratech v jejím zaměření. klíčovým se jeví rychlý růst německého vypjatého nacionalismu a nástup Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933, který vedl k přerušení dosavadní rapallské linie a na francouzský popud k obratu Moskvy ke Společnosti národů a přijetí politiky kolektivní bezpečnosti. Se změnou politiky SSSR korespondovala také kompletní změna v přístupu kominterny k mezinárodnímu dění. od VII. kongresu v roce 1935 začala oficiálně prosazovat politiku vytváření širokých lidových front v boji proti fašismu. obě politiky, jak SSSR jako státu, tak kominterny, neuspěly a po Mnichovu 1938 je Moskva postupně zavrhla. Za mnichovské krize zaujala opatrný postoj. Její hlavní snahou bylo nenechat se jednostranně zatáhnout do konfliktu, i když zřetelně dávala najevo ochotu vstoupit do paktu proti německu.

Mnichov signalizoval neúspěch dosavadní politiky, který ještě podtrhla okupace zbytku Československa 15. března 1939. Vzhledem k tomu, že se následná jednání Moskvy s Velkou Británií a Francií ukázala jako zcela neplodná, Stalin akceptoval německé návrhy na „přestavbu“ východní Evropy, neboť kromě smlouvy Molotov–Ribbentrop o neútočení z 23. srpna 1939 dostal Sovětský svaz tajným protokolem určené zájmové sféry v důležitých oblastech.

Další kapitola je proto věnována sice krátkému, avšak značně kontroverznímu období sovětsko-německé spolupráce v letech 1939–1941. Moskva v této době využila ustanovení tajného protokolu a vynutila si připojení většiny zmíněných území k Sovětskému svazu, v případě Finska si po válce s ním prosadila také důležité teritoriální ústupky. Současně také rozvinula s německem rozsáhlou obchodní výměnu, byť v politické sféře se jejich vztahy začínaly od konce roku 1940 zhoršovat.

Závěrečné dvě části se zabývají rozšířením druhé světové války i na Sovětský svaz, vznikem protifašistické koalice a jednotlivými fázemi, jimiž procházela, včetně tří rozhodujících setkání na nejvyšší úrovni (Teherán, Jalta, Postupim), ale také problémy, z nichž některé přešly do poválečné doby a staly se základními kameny počátků studené války. Z logických důvodů je zde věnován zvýšený prostor československo-sovětským a polsko-sovětským vztahům, a to také z toho důvodu, že válečné operace přivedly Rudou armádu a s ní rozhodující mocenský vliv Moskvy do střední Evropy.

Současně se zde nabízí jistá možnost ukázat rozdíly v přístupu Moskvy vůči vládě, která byla od samého začátku rozhodnuta s ní spolupracovat a nevyvolávat spory či konflikty, a vládě, jejíž vztahy s SSSR byly zatíženy od počátku navázání vztahů velmi silnými staršími a především zcela nedávnými animozitami, které byly za války ještě dále velmi výrazně posíleny odhalením katyňského masakru a teritoriálními spory Spojenců a polské londýnské emigrační vlády či povstáním ve Varšavě. Moskva řešila ze svého hlediska problém tím, že vytvářela druhé mocenské centrum v Polsku a ničila mocenské pozice polské londýnské emigrační vlády v samém Polsku, i za cenu fyzické likvidace protivníků.

koncem války, kdy rychle slábl původní jednotící prvek protifašistické koalice a porážka osy byla již jen otázkou času, se stále více prosazovaly parciální zájmy jednotlivých členů a rozpory mezi nimi začínaly zatěžovat jejich spolupráci a možnosti dohody. V tomto ohledu Stalin tvrdě prosazoval bezpečnostní zájmy Moskvy bezohledným vytvářením pásma spřátelených států okolo jeho západní hranice s výhledem na možné a otevřené přerůstání „přátelství“ a satelizace těchto zemí v jejich plnou podřízenost Moskvě. Patrně také v euforii z vítězství a ještě ve spolupráci se Spojenými státy a Velkou Británií vznesl Stalin další požadavky podobného charakteru vůči Turecku, což o rok později vyvolalo v USA a ve Velké Británii obavy ze sovětského úroku proti Turecku a ve spojení s manévry Moskvy v Íránu opět posléze posílilo trendy vedoucí ke studené válce.

Východiska: ideologie a realita

V říjnu 1917, v době, kdy se bolševická strana

13

chopila v Rus

ku moci, měla již k dispozici hlavní teze a zformulovaná ideologická východiska pro hodnocení tehdejších mezinárodních vztahů, hybných sil vývoje a postojů, které by bolševická vláda měla zastávat na mezinárodní scéně. Jejich základem se stala analýza stavu tehdejšího světa zpracovaná Vladimirem I. Leninem v brožuře „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ z roku 1916. Lenin v ní se silným využitím rozborů, analýz a kritiky Johna A. Hobsona a řady dalších autorů identifikoval ze svého ekonomizujícího pohledu hlavní rysy světa na počátku a v prvních letech 20. století.

14

Došel k závěru, že:

1) kapitalistický výrobní způsob zvítězil v celosvětovém měřítku a že pozůstatky feudalismu či jiné sociálněekonomické formy již nejsou důležité a určující vývoj světa;

2) došlo ke splynutí finančního a průmyslového kapitálu;

3) vznikla tak mocná finanční oligarchie;

4) vývoj světové ekonomiky závisí nejen na vývozu zboží, ale především na kapitálu;

5) světové monopoly si rozdělily světové trhy;

6) imperialistické státy dokončily rozdělení světa mezi sebe tím, že ovládly méně rozvinuté země a přetvořily je v kolonie či závislé země.

15

V takto rozděleném světě podle Lenina probíhala soutěž a konflikty mezi imperialistickými mocnostmi o zdroje, trhy a investice, neboť již nezbýval žádný volný prostor, kam by expandovaly. Došel proto k závěru, že bude mezi mocnostmi a jejich bloky docházet k vzájemným meziimperialistickým válkám o přerozdělení trhů, zdrojů a kolonií a že tento základní rozpor a války budou oslabovat celý imperialistický systém až k bodu jeho zhroucení.

Dále dovozoval, že z imperialistického systému nejdříve odpadne logicky jeho nejslabší článek, nejslabší stát. V tom Lenin spatřoval šanci pro Rusko. Z jeho nové teorie o socialistické revoluci, kterou se výrazně odlišil od teorie Marxovy, totiž vyplývalo, že vzhledem k nerovnoměrnému vývoji kapitalismu v jednotlivých zemích socialistická revoluce nevypukne v nejvyspělejší zemi, tak jak předpokládal Marx, nýbrž naopak v nejslabších článcích kapitalistické soustavy. Takovým zemím, či dokonce jen jediné z nich se během válek mezi imperialistickými státy podle Leninových představ naskytne možnost přeměnit tyto války v občanské, zaměřené proti vlastním vykořisťovatelům. V jejich průběhu, resp. již na začátku by se na převzetí moci připravená proletářská strana chopila vlády, provedla by socialistickou revoluci a nastolila diktaturu proletariátu.

Vzhledem k tomu, že Lenin provedl v teorii korekturu ohledně podmínek nutných pro vypuknutí socialistické revoluce a že vytvořil i předpoklad, že může vypuknout jen v několika, či dokonce jen v jediné zemi, bylo nutné uvažovat o situaci, kdy na mezinárodním poli budou po nějakou dobu současně existovat státy s různými sociálněpolitickými systémy: socialistické a kapitalistické. Z Leninovy teorie ovšem vyplývalo, že jejich vztahy budou antagonistické, protikladné, a to do té doby než zvítězí socialismus ve světovém měřítku. Lenin tak využil nerovnoměrného vývoje zemí k tomu, aby zdůvodnil socialistické revoluce, aby ho učinil klíčovým faktorem při jejich vzniku a současně aby nastínil základní třídní povahu vztahů mezi socialistickými a kapitalistickými státy. Celkově se jednalo o typicky manicheistické, bipolární vnímání a vidění světa jako kolbiště mezi dobrem (komunismem) a zlem (kapitalismem či imperialismem), doplněné navíc ještě velmi silným spasitelským komplexem.

když se bolševická strana chopila moci, měl jejich vůdce připravenu ideologicky odůvodněnou základní teorii mezinárodních vztahů, jejíž ideologickou část by bylo možné sumarizovat následovně:

1) Mezinárodní vztahy jsou pokračováním vnitropolitického třídního boje na mezinárodní scéně.

2) Zde vládnou mezi dvěma sociálně-ekonomickými systémy (socialismem a kapitalismem) nesmiřitelné rozpory.

3) Imperialismus je svojí podstatou militaristický a agresivně výbojný.

4) Mezi imperialistickými státy a jejich koalicemi stále pokračuje boj o přerozdělení moci, což vede k tomu, že síly, které rozdělují tato centra, jsou silnější než ty, které je sjednocují.

5) Spory a konflikty mezi imperialistickými státy jsou stálé, i když mají různou podobu a jsou stejně nevyhnutelné jako válka mezi socialismem a kapitalismem, neboť imperialistické státy se budou pokoušet „ventilovat“ napětí mezi sebou navzájem na úkor sovětského Ruska či posléze Sovětského svazu a budou se ho pokoušet zničit.

6) V dlouhodobém výhledu bez přesnějšího časového určení se však poměr sil mezi socialismem a kapitalismem nakloní ve prospěch socialismu. Takový vývoj byl podle Lenina historicky predeterminován a dán nejen vyostřováním meziimperialistických rozporů, ale také kvalitativně vyšší úrovní socialistického výrobního způsobu, sílícím národněosvobozeneckým hnutím v koloniích a závislých zemích a skutečností, že socialistické revoluce budou vítězit v dalších zemích.

Z takto definovaných základních ideologických premis vyplývalo nejen množství možných interpretací takovýchto postulátů, ale také principy, kterými se řídila, či spíše teoreticky měla řídit sovětská zahraniční politika, a tudíž sovětské přístupy a postoje na mezinárodní scéně. Uvedené principy by bylo možné definovat následovně:

1) Vzhledem k tomu, že imperialistické státy se řídí teorií mezinárodních vztahů imperialismu a operují v třídně rozděleném světě s jeho meziimperialistickými rozpory, či dokonce válkami, sovětská zahraniční politika by měla být vedena v podstatě nejen klasickou diplomacií po mezistátní linii. Současně by sovětské Rusko a pak i Sovětský svaz měly přispívat k prohloubení „vnitřních protikladů“ v jednotlivých imperialistických státech a těžit z nich maximum. Proto Moskva založila kominternu (1919), podporovala, resp. iniciovala štěpení sociálnědemokratických stran a stimulovala vznik komunistických stran, které podporovala. Současně podporovala nejrůznější mírová hnutí a organizace, ale také přímo konkrétní akce (stávky aj.) v kapitalistických zemích.

Sovětské Rusko a od roku 1922 Sovětský svaz tudíž sledovaly současně dvě naprosto nesourodé a vzájemně se vylučující linie: princip mírového soužití států s různým sociálněpolitickým zřízením, který se v praktické rovině promítal do snahy o zajištění co nejvhodnějších podmínek pro SSSR a jeho zájmy, a princip proletářského, později od 70. let 20. století socialistického internacionalismu, jehož projevem byla snaha o podporu zprvu socialistické revoluce, po druhé světové válce národněosvobozeneckého boje koloniálních zemí, zvláště těch, které projevovaly levicové či zdánlivě levicové postoje či se přímo vydaly tzv. cestou nekapitalistického vývoje, až po podporu množství organizací a spolků, jejichž aktivity i jen samotná existence Moskvě vyhovovaly.

Z takto duálně pojaté vnější politiky, resp. chování na mezinárodní scéně a vůči jednotlivým zemím však pro Moskvu vyplývaly současně značně nepříjemné důsledky. Její podpora subverzivní linie, která měla zevnitř oslabovat kapitalistické státy, ovšem podkopávala důvěru jejich vládnoucích kruhů vůči Moskvě a její oficiální zahraniční politice. V některých kritických situacích s ní proto odmítaly spolupracovat, i když v některých případech to od nich byla spíše jen výmluva. navíc po jistých konkrétních projevech této linie (např. sovětská podpora generální stávky ve Velké Británii v roce 1926) od vládnoucích kruhů západních států následovaly odvetné kroky, vedoucí až k přerušení či zmrazení diplomatických vztahů. V každém případě sovětská zahraniční politika, její návrhy a postoje na mezinárodní scéně působily nedůvěryhodně, což platilo především pro meziválečné období.

Během druhé světové války a po ní se Moskva již zdaleka tolik neuchylovala k akcím zaměřeným přímo na oslabení demokratických států a jejich vlád, nýbrž zvláště od poloviny 50. let volila nepřímou strategii, kdy se podporou národněosvobozeneckých hnutí a nově vznikajících rozvojových zemí třetího světa pokoušela získat ve strategicky významných oblastech světa spojence, ovlivňovat jejich vývoj a nepřímo tak oslabovat demokratické státy. neméně důležité bylo vojensko-strategické hledisko, získávání vojenských a zpravodajských základen v jiných částech světa a šíření projekce síly v globálním měřítku.

2) koncepce nesmiřitelných rozporů mezi socialismem a kapitalismem vylučovala, aby bylo tzv. mírové soužití států s různými sociálně politickými systémy konečným cílem sovětské politiky. Stalo se zprvu pouze taktickým nástrojem, neboť spolupráce se Západem mohla být jen omezená a dočasná. Rozšíření jaderných zbraní po druhé světové válce, které by v případě konfliktu ohrozily samotnou existenci nejen lidstva, ale Země jako takové, si však vynutilo modifikací přístupu k mírovému soužití. Ze vztahu mezi socialistickými a kapitalistickými státy fakticky byla vyloučena jaderná válka, resp. vlastnictví kvant jaderných zbraní po několika zkušenostech donutilo jaderné mocnosti k velmi opatrnému postupu na mezinárodním poli, ve vzájemných vztazích a krizových situacích. Jejich soupeření se přesunulo zvláště do třetího světa, kde proti sobě vedly i nepřímé války (korea, Indočína, Střední východ), a do sféry ekonomiky, propagandy a ideologie.

3) Sovětské vedení stále očekávalo, že nepřátelské imperialistické mocnosti využijí hospodářské slabosti Sovětského svazu a později zemí sovětského bloku k ekonomickému nátlaku. Z toho pak vyplývalo, že v ekonomickém ohledu musely být Sovětský svaz a jeho blok soběstačnými, a že proto musejí sledovat autarkní hospodářskou politiku bez ohledu na náklady.

4) Po vzniku sovětského bloku koncem 40. let zaujala výrazné místo v sovětské zahraniční politice „obrana“ těchto režimů před nebezpečím kontrarevoluce a obnovy kapitalismu v nich. Po intervenci Moskvy v Československu v srpnu 1968 byla tato linie formalizována přijetí tzv. Brežněvovy doktríny, která vycházela z tvrzení, že absolutní prioritou socialistických zemí je obrana socialismu v těch z nich, kde by byl ohrožen.

Podle teorie měly být hybnými silami vývoje socialistické výrobní síly, v realitě se však kvůli stálému hospodářskému zaostávání Sovětského svazu za Západem v sovětské zahraniční politice stále více prosazovaly vojenské a geopolitické faktory nad ekonomickými či politickými. Sovětští předáci se stále více přidržovali v podstatě jednoduchých variant reálné politiky, bez většího ohledu na ideologické floskule, které v lepším případě soužily jen k odůvodnění jejich kroků a akcí. Právě zde se projevovala dichotomie mezi ideologickou a realistickou, či dokonce imperiální stránkou sovětské zahraniční politiky. Využívání realpolitik ovšem sovětské vedení až do Gorbačova nepřiznávalo a popíralo ho. Tyto prvky mocenské stránky sovětské zahraniční politiky je však možné bez větších problémů identifikovat z konkrétních postupů sovětské zahraniční politiky i případech projevů jejich představitelů.

1) Moc, vliv a prestiž každé země v mezinárodních vztazích závisí na rozloze a počtu obyvatel daného státu, na jeho přírodních zdrojích, průmyslové a zemědělské produkci, ale také na přístupech a možnostech využití takových zdrojů mimo vlastní území. Expanze a kontrola nových území by posílila vliv a prestiž Sovětského svazu.

2) nejdůležitějším faktorem, který rozhoduje o postavení států na mezinárodní scéně a v mezinárodních vztazích, je jeho vojenská síla.

3) Vnější nátlak, jehož nejlepším nástrojem je vojenská síla, může ovlivnit vnitřní politiku a poměry jiných států a jejich zahraniční politiku.

4) Moskva vždy kladla velký význam na tzv. poměr sil mezi socialismem a kapitalismem, který odvozovala od svého vlivu ve světě. Z vojenského hlediska, ale také z hlediska zahraniční politiky z toho pro sovětské vedení vyplývalo, že sovětská armáda posléze doplněná vojsky spojeneckých států sovětského bloku musí být nejméně stejně silná jako kombinovaná síla potenciálních nepřátel, a pokud možno ještě větší. V tomto směru ostatně navazovala na staré ruské vojenské tradice.

5) Vzhledem k třídně rozdělenému světu není možné spoléhat se na záruky kapitalistických států. Bezpečnost Sovětského svazu, sovětského bloku a jeho dalších spojenců musí být proto zajišťována jednostranně. V procesu zajišťování bezpečnosti jsou sice důležité politické nástroje, smlouvy s kapitalistickými státy, avšak rozhodující váhu má vojenská síla Sovětského svazu.

6) Buržoazní pojetí občanských práv, demokracie, pluralismu, volného toku informací a myšlenek stejně jako na druhé straně nacionalismus jsou neslučitelné se socialistickou demokracií, která by měla být na vyšší úrovni a využívána jen k rozvracení socialistického zřízení. Proto proti nim musí být stále veden rozhodný ideologický boj. Pokud by byl socialismus v některé zemi ohrožen, musí jí být poskytnuta pomoc případně i vojenským zásahem. o něm, vzhledem ke své váze v rámci sovětského bloku, v poslední instanci rozhodovalo sovětské vedení.

Při praktické realizaci sovětské zahraniční politiky se navzájem prolínaly její ideologické aspekty s mocenskými a je často velmi obtížné, až nemožné odhadnout, která stránka v konkrétním případě převládla. na přístupu bolševiků k zahraničněpolitické agendě je patrné, že byli realisté, i když si vytyčili utopický cíl. od samého začátku byla realizace a směry sovětské zahraniční politiky striktně kontrolovány centrem, zpočátku zvláště Leninem, posléze nejvyššími funkcionáři strany, ale vždy (snad kromě let plné stalinské diktatury) konsenzem členů politbyra. Jen ti, a to ještě v limitované míře, měli přístup k informacím z ciziny i o stavu Sovětského svazu, zvláště o vojenských a strategických záležitostech.

Po období revolučního nadšení již v září 1924 položil Josif V. Stalin důraz na vzájemné propojení ideologie a mocenských přístupů k zahraniční politice a v podstatě aplikoval svoji a Bucharinovu teorii výstavby socialismu v jedné zemi i na zahraniční politiku. Zdůraznil tehdy, že sovětská moc v Rusku je jedinou, která zničila vlastní imperialismus, že Sovětský svaz je jedinou zemí, která bojuje proti nové válce, hájí nezávislost a svobodu koloniálních zemí, a proto „utiskované masy v něm vidí spojence v osvobození od imperialismu“.

16

Počátkem srpna (1. 8.) 1927 pak Stalin dále podtrhl, že to, co vytyčuje předěl mezi revolucionáři, internacionalisty a ostatními, je jejich postoj k bezpodmínečné a bezvýhradné obraně Sovětského svazu. „Revolucionář“ je podle něho „ten, kdo bez výhrad, bezpodmínečně [...] je připraven hájit SSSR [...]. Internacionalista je ten, kdo bez výhrad, kolísání, bezpodmínečně je připraven hájit SSSR, protože SSSR je základnou světového revolučního hnutí a protože nelze hájit a rozvíjet toto revoluční hnutí, aniž se brání SSSR.“

17

Stalin tak již tehdy nastínil základní názor Moskvy, totiž že Sovětský svaz je základem a oporou světového revolučního hnutí, a proto ho musí každý revolucionář bránit. Z takového přístupu zaměřeného spíše na obranu než na šíření světové revoluce nepřímo vyplývalo, že sovětská pomoc revolučním hnutím, resp. komunistickým stranám jistě bude pokračovat, avšak jen do té míry, aby byly zajištěny bezpečnostní potřeby Moskvy, a pokud možno nebyly ohroženy její zájmy. Stalin navíc vyžadoval absolutní podřízenost revolucionářů politice bolševické strany.

Sovětská zahraniční politika tedy vycházela z ideologických premis, ale ve svých konkrétních přístupech musela čerpat z celé řady vzájemně propojených vnějších i vnitřních faktorů, počínaje obrovskou geografickou rozlohou, která jí dávala základní evropskou i asijskou dimenzi, přes geopolitické a historické vazby či sociální, ekonomické, politické a vojenské podmínky, které determinovaly projekci sovětské zahraniční politiky ve světě. Co se týče tzv. světové revoluce, Stalin sám se měl prý již v lednu 1940 vyjádřit v tom smyslu, že sovětová revoluce je jako jednorázový akt nesmyl, neboť se uskutečňuje v různých zemích v různé době.

18

ostatně ani v předchozích letech na rozdíl od Lenina

s ideou světové revoluce neoperoval. Vzhledem k tomu, že položil absolutní prioritu na obranu Sovětského svazu, se zdá, že Stalin poněkud zatlačil do pozadí myšlenku světových revolucí ve prospěch obrany, což neznamenalo, že by nebyl připraven využít příležitostí k „posílení“ SSSR jeho teritoriální expanzí.

1. Říjnová revoluce,

nová ekonomická politika

a hledání cest z izolace,

1917–1928

dědictVí minulosti

I když bolševický režim ostentativně odmítal carskou říši a samoděržaví a akceptoval jen tzv. pokrokovou historii, omezenou na dějiny dělnického hnutí, musel také čelit výzvám, které vznikly v minulých staletích. Ruské samoděržaví se zapojovalo do evropské politiky již několik století, avšak zvláště výrazně během napoleonských válek a po nich. Současně se také tradičně zaangažovalo v Asii, kde šly jeho kroky zvláště na úkor Číny. koncem 19. století se však v souvislosti s prudkým mocenským vzestupem Japonska stále více střetávalo s touto zemí. Ruská expanze na jih (na kavkaz a do střední Asie) vedla k dalším střetům a válkám s tradičním nepřítelem – s osmanskou říší, ale od poloviny 19. století také s Velkou Británií a počátkem 20. století s Japonskem. Ruská zahraniční politika kolísala mezi evropskou a asijskou orientací, kdy po neúspěchu v jednom směru, preferovala směr druhý. klíčová však zůstávala západní hranice ruské říše, vztah k sjednocenému a rychle sílícímu německu, a zvláště vůči Rakousku-Uhersku, s nímž se střetávala na Balkánském poloostrově. Snaha vyvážit německou sílu a začínající expanzivitu německa v zahraniční politice vedla Rusko ke spojenectví s Francií, která měla s německem „nevyřízené účty“ naposledy z let 1870–1871.

řada diplomatických a vojenských porážek v 19. a na počátku 20. století si vynutila modernizaci Ruska. Porážka v krymské válce (1853–1856) donutila cara Alexandra II. k sérii postupných reforem, včetně zrušení nevolnictví, a drsná porážka ve válce s Japonskem vedla k revoluci 1904–1905 a k posunům směrem ke konstituční monarchii a vytváření zárodků občanské společnosti. Vyčerpání způsobené první světovou válkou vyústilo v Únorovou revoluci roku 1917 a v dvojvládí v podobě existence slábnoucí prozatímní vlády a sovětů, které vyvrcholilo ve ztrátě podpory prozatímní vlády a v říjnové revoluci, jíž se bolševická strana 7. listopadu 1917 chopila moci.

1

Přes noc se z malé

opoziční strany (i když za dvojvládí sílila a Lenin ji od založení připravoval na převzetí moci) stala vládnoucí strana obrovské země. Zformovala svoji vládu v nepřátelském světě, v zemi na samém pokraji vojenského a hospodářského kolapsu, v řadě oblastí a větších měst s kritickou zásobovací krizí a s jen velmi mlhavými představami o novém systému a pochopitelně také bez jakýchkoliv relevantních zkušeností.

novou vládu, tehdy ještě koaliční – neboť do ní vstoupila levá frakce strany eserů, tzv. leví eseři, kteří byli v řadě ohledů (zemědělství, venkov, zahraniční politika) ještě radikálnější než bolševici – zformoval Vladimir I. Lenin. Lidovým komisařem zahraničních záležitostí

2

se stal Lev D. Trockij, který ovšem po

važoval systematickou, každodenní činnost svého komisariátu za „buržoazní přežitek“, a proto se aparát nového komisariátu (ministerstva) začal formovat až koncem roku 1917. Vzhledem k tomu, že většina starých, carských diplomatů v cizině odmítla uznat bolševickou vládu, byli příkazem nkID z 9. prosince 1917 propuštěni. Sovětskými představiteli v cizině se proto zpočátku stala řada emigrantů, prominentních členů bolševické strany, kteří se (mj. Maxim M. Litvinov) často ještě nevrátili zpět do Ruska.

3

Základní ideologický rámec zahraniční politiky nového režimu, tak jak ho zformuloval Lenin, musel akcentovat situaci v oslabené zemi, zájmy nového režimu, které se měly diametrálně lišit od vedení politiky starého, carského režimu a imperialistických států obecně. V daný okamžik byly v souladu se zájmy drtivé většiny obyvatelstva, totiž ukončit válku.

Slib ukončit válku, což by vytvořilo příznivou situaci i pro bolševickou stranu, dal vlastně Lenin několikrát. Byl nepřímo obsažen v jeho teoretických postulátech a konkrétně ho vyslovil v roce 1917 krátce po Únorové revoluci a ještě před návratem do Ruska. Jednalo se o čtvrtý tzv. dopis z daleka, a to z března. Podtrhl v něm, že petrohradský sovět měl vyhlásit, že „není vázán žádnými smlouvami ani carské monarchie, ani buržoazních vlád“. Dále podle něho měl zveřejnit všechny tajné smlouvy a vyzvat všechny válčící mocnosti, aby ihned uzavřely příměří. Mezi jeho podmínky míru ještě náleželo poněkud nerealistické osvobození všech kolonií i závislých a nerovnoprávných národů. Petrohradský sovět měl navíc podle Lenina vyhlásit, že zruší všechny dluhy a půjčky, a vyzvat dělníky, aby svrhli buržoazní vlády a předali moc sovětům dělnických zástupců.

4

Jednalo se o kroky, které později realizovala jeho vláda, ale tehdy se ještě nezmínil o základních podmínkách mírové iniciativy bolševické strany, tj. o míru bez anexí a kontribucí. nicméně se již rázně vymezil vůči ruským spojeneckým závazkům a konvenční diplomacii, které striktně odmítl. Jeho vlastní vláda, zformovaná po říjnové revoluci, zahájila svoji činnost vydáním dvou klíčových dekretů: dekretu o půdě a dekretu o míru, které vzápětí schválil II. sjezd sovětů. Ten také uznal Leninovu vládu, i když zatím jen jako prozatímní.

Sovětská vláda v dekretu o míru zdůraznila, že „navrhuje všem válčícím národům a jejich vládám, aby bylo ihned zahájeno jednání o spravedlivém a demokratickém míru [...] takovým mírem je podle názoru vlády okamžitý mír bez anexí a kontribucí.“

5

Současně zdůraznila: „Tajnou diplomacii vláda ruší [...]

a ihned přistupuje k úplnému zveřejnění tajných smluv potvrzených nebo uzavřených vládou statkářů a kapitalistů od února do října 1917. [...] Prohlašuje, že bezpodmínečně a okamžitě ruší veškerý obsah těchto tajných smluv...“

6

Leninova vláda

v dekretu vyzvala k okamžitému uzavření příměří a k zahájení rozhovorů o míru. Současně se v něm ovšem plně v duchu ideologie obracela k britské, francouzské a německé dělnické třídě s nepříliš maskovanou výzvou k revolucím a žádostí o jejich podporu s tím, že pochopí svůj úkol „osvobodit lidstvo z krize války“ a „pomohou nám dovést ke konečnému zdaru věc míru a zároveň věc osvobození pracujících a vykořisťovaných mas“.

7

Dekret o míru měl sice silný propagandistický náboj, ale současně vyhlašoval oficiální přístup bolševické strany k zahraniční politice a její realizaci, včetně postoje v otázce války a míru, i když další praxe ukázala, že se jimi sovětská strana řídila spíše jen sporadicky a vždy pragmaticky. Dekret o míru měl však také velmi výrazný praktický význam, neboť Lenin snad doufal v uzavření celkového příměří a dekret v každém případě dával jeho vládě možnost vyvést Rusko v čele s bolševickým režimem z války a soustředit všechny síly na krajně naléhavé vnitřní problémy, problém zásobování a začínající občanské války.

Brest liteVský: Jednání o mír

Trockij jako komisař zahraničních věcí transformoval postuláty obsažené v dekretu o míru do dopisů, které 21. listopadu zaslal jeho vznikající komisariát vyslancům všech dohodových států v Rusku. obsahovaly především základní výzvu, aby tyto státy přistoupily na příměří, které by bylo uzavřené na všech válečných frontách, a aby zahájily rozhovory o míru. Stejné dopisy zaslal Trockij také státům Čtyřspolku.

8

Dohodové státy reagovaly na de

kret o míru a Trockého dopis jako na propagandistický trik, kterým i do jisté míry byl, i když Lenin nepochybně doufal, že bolševická vláda nebude muset čelit německým či tureckým vojskům osamoceně, a nereagovaly na něj. Dohodové státy zaujaly nepříliš jasnou pozici. novou sovětskou vládu neuznávaly a již počátkem prosince 1917 Francie a Velká Británie začaly podporovat protibolševické síly, avšak své vyslance z Petrohradu neodvolaly.

9

následujícího dne (22. listopadu) Trockij sáhl k bezprecedentnímu kroku. oznámil publikování tajných smluv a jiných diplomatických materiálů dohodových států, které měly odhalit a dokumentovat imperialistickou povahu politiky Dohody. Bolševický režim je současně odmítl uznat a být jimi vázán. V průběhu listopadu 1917 až února 1918 proto vskutku noviny Pravda a Izvestija otiskly na 130 tajných dokumentů, které pak vyšly jako brožura. Mezinárodní vztahy a kapitalistické státy musely čelit možná největší hrozbě své integritě v mezinárodní politice od francouzské revoluce 1789. Lenin navíc spoléhal na internacionální podporu dělnictva, které mělo provádět socialistické revoluce v jejich zemích. Bolševický režim pak v lednu 1918 sáhl k dalšímu bezprecedentnímu kroku, když zrušil všechny půjčky, které dostalo carské Rusko a prozatímní vláda od jiných států, a také vnitřní půjčky.

Státy Dohody ostře protestovaly a otištění prvních dokumentů nepochybně přispělo k tomu, že Velká Británie 24. listopadu oficiálně oznámila, že diplomaticky neuzná sovětskou vládu.

10

Velká Británie a Francie vzápětí (14. prosince) podepsaly krátkou a 23. prosince rozšířenou verzi „konvence Francie s Velkou Británií o jejich akcích v jižním Rusku“. Francouzská vojska měla operovat na sever od Černého moře, Britové pak na východě, přičemž okrajové části ruského území byly rozděleny na odpovídající sféry vlivu. 14. prosince obě mocnosti poskytly ruskému generálovi Alexeji M. kaledinovi velkou částku 10 milionů liber šterlinků na vytvoření protibolševické armády o 2 milionech mužů.

11

Státy Čtyřspolku v čele s německem se vyslovily k Trockého návrhu na zahájení rozhovorů o uzavření příměří příznivě. Dohodoví vyslanci sice protestovali, protože krok bolševické vlády považovali za porušení tajné spojenecké dohody z 5. září 1914, Propagandistický plakát Soudruh Trockij z roku 1919. která zakazovala uzavření separátního míru s nepřítelem, avšak marně. Marně právě proto, že se bolševický režim programově vymezoval vůči imperialistickým státům a jejich tajné politice. naproti tomu jedním z hlavních důvodů kladné odpovědi Čtyřspolku na sovětský návrh byla potřeba úplně vyřadit východní frontu, resp. Rusko z války, stáhnout odtud co nejvíce vojska a soustředit se plně na západní frontu, kde se po vstupu USA do války vedly rozhodující bitvy. Podmínky předběžného zastavení palby a nastolení příměří mezi Ruskem a Čtyřspolkem byly dohodnuty již 28. listopadu, ale Leninova vláda pozdržela formální uzavření příměří, aby dala čas Dohodě k odpovědi. Vzhledem k tomu, že byla ostře záporná, vstoupilo příměří na východní frontě v platnost počátkem prosince a 22. prosince se v Brestu Litevském konalo první zasedání mírové konference.

Sovětskou delegaci zprvu vedl předseda válečné rady II. sjezdu dělnických a vojenských zástupců Adolf A. Joffe, člen bolševické strany až od roku 1917. Jeho protějškem za státy Čtyřspolku byl kvůli váze německa především jeho ministr zahraničního věcí Richard von kühlmann, rozhovorů se však zúčastnily také delegace Rakouska-Uherska, Bulharska a osmanské říše. Sovětská delegace navrhla, aby za základ jednání byly vzaty její teze, které vycházely z dekretu o míru: žádné násilné připojování cizích území obsazených za války, ani kontribuce, obnovení plné samostatnosti všech národů, které o ni přišly za války, a sebeurčení národů ostatních, ochrana práv menšin v multinárodních říších.

12

německá delegace sice souhlasila s prvním požadavkem, ale náčelník štábu vrchního velení Východ generál Max von Hoffmann použil stejnou „kartu“ jako sovětská delegace, neboť poukázal na skutečnost, že území ruské říše obsazená německou armádou nejsou etnicky ruská a že jejich odloučení od Ruska jen odráží uplatňování principu sebeurčení národů. A v této souvislosti se pokoušel zdůvodňovat německou snahu vytvářet satelitní státy v Polsku, Pobaltí a na Ukrajině.

Sovětská delegace byla úvodními rozhovory, kdy Čtyřspolek odmítl byť malé ústupky, vyvedená z míry a potřebovala konzultovat v Petrohradě další postup. Jednání byla proto 29. prosince na deset dní přerušena a sovětská delegace odcestovala. následujícího dne (30. prosince 1917) však vydal Trockij prohlášení adresované národům a vládám dohodových států. Jednalo se o směsici opakovaných cílů sovětské zahraniční politiky, kritiky postupu vlád jak Dohody, tak Čtyřspolku, ale také výzev ke svržení imperialistických vlád.

13

Bolševická strana však

Trockého ústy dávala současně zastřeně státům Dohody najevo, že pokud se nepřipojí k jednání v Brestu Litevském, což byla absurdní představa, sovětské Rusko se státy Čtyřspolku uzavře separátní mír.

Sovětská vláda se neúspěšně pokusila přenést rozhovory na neutrální půdu do Stockholmu a do čela delegace, která se vrátila do Brestu Litevského, postavila ráznějšího L. D. Trockého. Zde předložila řadu návrhů týkajících se především jednotlivých okrajových částí impéria, respektive aplikování práva národů na sebeurčení, které si každá strana interpretovala ve svůj prospěch, a na dotčených územích proto podporovala jiné síly. Čtyřspolek podporoval národní a separatistická hnutí, zatímco bolševická vláda uznávala naplnění práva na sebeurčení příslušného národa pouze tehdy, jestliže se jednalo o převraty místních bolševiků. Ustanovování států, v nichž vládly jiné strany než bolševická, považovala za kontrarevoluci.

V následujících dnech pokračovaly z hlediska dosažení míru neplodné diskuse a spory, v nichž sovětská delegace požadovala stažení cizích vojsk z obsazených území říše a uspořádání referend o jejich státní příslušnosti. Čtyřspolek něco podobného ovšem odmítal, žádal ustavení zákonodárných sborů příslušných národů na širokém základě a požadoval velké území ústupky, znamenající pro Rusko ztrátu Polska, Pobaltí, velkých částí Běloruska a Ukrajiny.

14

obě strany, stále ještě v konfliktu, se současně

snažily posílit své pozice především právě na Ukrajině. Zde byl úspěšnější Čtyřspolek, se kterým 9. února 1918 uzavřela ukrajinská Ústřední rada tajnou dohodu (tzv. haličský protokol), v níž se představitelé Rakouska-Uherska zavazovali, že do 20. července téhož roku vytvoří v oblastech východní Haliče novou korunní zemi. o den později státy Čtyřspolku uzavřely s Ústřední radou mírovou dohodu o ukončení válečného stavu. Pro sovětské Rusko a jeho vyjednávací pozici tím vytvořily velmi obtížnou situaci.

Možnosti sovětské delegace podkopával právě všeobecný rozklad. Starou carskou armádu bolševický režim urychleně demobilizoval a novou armádu, která by byla alespoň v některých směrech schopná čelit vojskům Čtyřspolku, ještě ani zdaleka nevytvořil.

15

navíc samotná bolševická strana byla rozštěpená

na stoupence a odpůrce separátního míru. Trockij, který se opět vrátil do Petrohradu, v dalším přerušení rozhovorů (8.–29. ledna 1918) prosazoval, aby se sovětské Rusko v případě ultimáta Čtyřspolku uchýlilo k politické demonstraci: podle něho mělo zastavit válku s německem, ale mír s ním neuzavírat. Jeho představa „ani válka, ani mír“ vycházela z poněkud naivních představ, že se němci neodváží zaútočit na sovětskou revoluci.

16

Lenin však již počátkem ledna 1918 na neveřejné poradě asi 60 stranických činitelů naprosto jasně a pragmaticky vysvětloval, že je absolutně nutné nejprve bránit sovětskou revoluci a zajistit, aby se upevnila. na této schůzi jim 8. ledna 1918 zdůraznil: „Úspěch socialismu v Rusku vyžaduje jisté doby, nejméně několika měsíců, po kterou musí mít socialistická vláda naprosto volné ruce... Základem naší taktiky teď nesmí být zásada, kterému ze dvou [Dohodě, či Čtyřspolku] je nyní výhodnější pomoci, nýbrž zásada, jak správněji a spolehlivěji lze zajistit socialistické revoluci možnost upevnit se nebo alespoň se udržet v jedné zemi tak dlouho, dokud se nepřipojí jiné země... Uzavřeme-li separátní mír, pak se v největší míře, v dané chvíli možné, osvobodíme od obou svářících se imperialistických skupin, využijeme jejich nepřátelství a války, jež jim ztěžuje dohodu proti nám, budeme totiž na jistou dobu mít volné ruce, abychom mohli pokračovat v socialistické revoluci a zabezpečit ji.“

17

To byla základní Le

ninova linie, kterou hájil a prosazoval proti ostatním názorům v bolševické straně i názorům levých eserů, kteří chtěli vést revoluční válku.

Lenin se na předběžné poradě před zasedáním ústředního výboru RkS(b) 21. ledna i na III. všeruském sjezdu sovětů (konal se 23.–31. ledna 1918) opakovaně pokoušel dokazovat, že Rusko není v daný okamžik schopné vést revoluční válku a že šance na podporu německého proletariátu jsou slabé. Proto zdůrazňoval, že sovětská vláda má jen dvě možnosti: buď přistoupí na vynucený mír spojený se ztrátou území, nebo povede revoluční válku a ohrozí samotnou socialistickou revoluci, jejíž obrana ovšem musela být absolutní prioritou.

18

Třetí skupinu tvořili

mj. leví komunisté a mimo bolševickou stranu leví eseři, kteří chtěli, aby sovětské Rusko vedlo s německem revoluční válku. Leninovu argumentaci příliš neakceptovali, a proto Lenin opustil „ideologické pole“ a začal více zdůrazňovat obranu státních zájmů sovětského Ruska s tím, že se musí udržet do světové socialistické revoluce, a právě proto musí nyní uzavřít mír. Většinu členů ÚV však stále nepřesvědčil, např. Mojsej S. Urickij ho obviňoval z toho, že na problém války a míru hledí z pozic Ruska, a nikoliv mezinárodní revoluce.

19

Lenin pro tuto chvíli

vyřešil svár mezi ideologií a pragmatismem tak, že nechal na zasedání ÚV 24. ledna hlasovat nikoliv o otázce uzavření mírové smlouvy, nýbrž o možnosti všemožně prodlužovat rozhovory o uzavření míru, což ÚV nakonec schválil, ale současně odmítl schválit rezoluci levých komunistů, která vyzývala k vedení revoluční války.

20

Po obnovení rozhovorů v Brestu Litevském zaujala německá delegace podle instrukcí císaře Viléma II. ostrý tón. odmítla Trockého zdržovací manévry a žádala sovětskou delegaci, aby do 24 hodin uzavřela jednání a podepsala mírovou smlouvu, která by znamenala odtržení Pobaltí. Trockij odmítl podepsat mírovou smlouvu a vyhlásil válečný stav se státy Čtyřspolku za ukončený s tím, že proto bude ruská armáda plně demobilizována.

21

Tro c

kého prohlášení znamenalo faktické ukončení rozhovorů, ale jejich průběh byl stejně bezvýsledný. německo ho proto považovalo za porušení příměří a návrat k vojenským operacím, které zahájilo 18. února 1918 ofenzívou na východní frontě...

Trockij se po návratu do Petrohradu možná cítil jako vítěz, neboť ze svého pohledu našel východisko z patové situace. německá vojska však velmi rychle postupovala hluboko do ruského území, aniž by jim v tom nějaká síla mohla zabránit. Trockého ostatně podpořili jen leví komunisté v čele s nikolajem Bucharinem a leví eseři. Lenin to patrně za vítězství nepovažoval. Již 11. února, v době, kdy se většina sovětské delegace teprve vracela z Brestu Litevského zpět do Petrohradu, pověřil Georgije V. Čičerina převzetím všech pravomocí lidového komisaře zahraničních záležitostí. 13. února pak Trockého jmenovala sovětská vláda předsedou komise pro zásobování potravinami a dopravy, což byla sice mimořádně důležitá, avšak v situaci, kdy se prakticky zhroutilo zásobování měst a celých severněji položených oblastí, velmi nevděčná funkce.

22

Jak zásobování, tak udržení

dopravy, které bylo jeho podmínkou, mělo pro bolševický režim zcela zásadní význam. Trockij tak byl odsunut z pole zahraničních záležitostí, protože jeho postoje Lenina evidentně iritovaly.

Prohlášení německé strany, že přerušuje příměří a obnovuje vojenské operace, okamžitě oživilo spory v bolševické straně. Zasedání Ústředního výboru, které proběhlo 17. a 18. února zprvu odmítlo vyslovit souhlas s Leninovou rezolucí, která povolovala uzavření míru podle německých podmínek. Teprve později, po dlouhých sporech a hádkách a pod vlivem přicházejících inf



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist