E-kniha: Cesta na výsluní -- Zahraniční politika Sovětského svazu 1917-1945 - Bohuslav Litera

1

Bohuslav Litera

CESTA NA VÝSLUNÍ

Zahraniční politika Sovětského svazu

1917–1945

2

edice bod

3

Bohuslav Litera

cesta na výsluní

Zahraniční politika Sovětského svazu

1917–1945

Dokořán

4

Bohuslav Litera

ceSta na výSLuní

Zahraniční politika Sovětského svazu 1917–1945

© Bohuslav Litera, 2015

Illustrations © archiv autora, 2015

Maps © Dokořán, 2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

odpovědná redaktorka klára Soukupová.

Recenzovali doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., PhDr. Emil Voráček, DrSc.

obálka (s použitím sovětského plakátu s tématem válečného spojenectví),

grafická úprava a konverze do elektronické verze Miloš Jirsa.

Vydalo v roce 2015 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz

jako svou 799. publikaci (208. elektronická).

ISBn 978-80-7363-739-2

5

Historia magistra vitae.

Marcus Tullius Cicero

Historie světa je souhrn události, kterým se bylo možno vyhnout.

Bertrand Russell

Někdy váhám nad tím, jestli svět řídí chytráci, kteří si s námi hrají,

nebo imbecilové, kteří to myslí vážně.

Mark Twain

6

Tuto knihu věnuji památce rodičů,

Bohumily a Vojtěcha Literových,

stejně jako dceři Šárce, synovi Lukášovi

a jejich rodinám.

7

Obsah

Úvod ................................................................................................. 9

Východiska: ideologie a realita ........................................................... 15

1. Říjnová revoluce, nová ekonomická politika

a hledání cest z izolace, 1917–1928 ................................................... 23

Dědictví minulosti ............................................................................. 23

Brest Litevský: Jednání o mír ............................................................. 26

Formování lidového komisariátu zahraničních záležitostí .................. 36

Pařížská mírová konference a Rusko .................................................. 40

nEP a zahraniční politika .................................................................. 45

Janov a průlom v Rapallu .................................................................. 50

Střídavé úspěchy ............................................................................... 55

Čínská karta. Epizoda s velkými důsledky .......................................... 57

Válečná hrozba ................................................................................. 65

2. Zahraniční politika Moskvy v turbulentním světě,

1928–1939 ......................................................................................... 71

Velká hospodářská krize, německo a Sovětský svaz ........................... 73

Dálněvýchodní krize .......................................................................... 78

Moskva a Československo.................................................................. 80

Revize zahraničněpolitické linie, politika kolektivní bezpečnosti ....... 82

Politika kolektivní bezpečnosti a lidových front ................................. 88

Moskevské procesy, velký teror .......................................................... 93

Mnichovská krize .............................................................................. 96

na rozcestí: jaro–léto 1939 ................................................................. 101

Dálněvýchodní válečný problém ........................................................ 105

neplodná trojstranná jednání ............................................................ 106

Rozhovory s Hitlerem........................................................................ 110

3. Spojenectví s Hitlerem, 1939–1941 ............................................... 121

násilná transformace nových území ................................................... 127

od spolupráce k válce ....................................................................... 130

4. válečná protifašistická koalice, 1941–1943 ................................... 143

Ve spojenectví proti nepříteli ............................................................. 143

Formování spojenectví ....................................................................... 148

Válka a Lend-Lease ............................................................................ 155

8

Uzavření spojeneckých dohod ........................................................... 158

Moskva a emigrační vlády v Londýně ................................................ 166

Polsko-sovětské válečné vztahy ve znamení napětí ............................. 167

Definitivní zlom................................................................................. 174

k novým začátkům? Československo-sovětské vztahy 1941–1943 ....... 176

Výstavba československé vojenské jednotky v SSSR ........................... 180

Moskva ačeskoslovenskoolská jednání o konfederaci ..................... 186

Prosinec 1943, moskevská jednání E. Beneše ...................................... 192

Politika Moskvy vůči zemím střední Evropy za války ......................... 201

5. Protifašistická koalice, od teheránu k Postupimi ......................... 205

První konference Velké trojky ............................................................ 205

konference v Teheránu ...................................................................... 208

Varšavské povstání ............................................................................. 215

Příprava poválečného uspořádání světa. konference v Jaltě ............... 226

Československo-sovětské vztahy: secese Podkarpatské Rusi ............... 236

Formulování sovětské poválečné politiky vůči střední

a východní Evropě ............................................................................. 241

Signály blížící se studené války .......................................................... 242

Znepokojení a dočasné zklidnění ....................................................... 245

Vsuvka: k programu Lend-Lease ....................................................... 249

napjaté jaro 1945 ............................................................................... 250

Složitá cesta k Postupimi ................................................................... 252

Závěr ................................................................................................. 264

Poznámky ......................................................................................... 270

Summary .......................................................................................... 299

Seznam pramenů a literatury ........................................................... 303

Seznam zkratek ................................................................................ 312

Jmenný rejstřík ................................................................................. 313

9

Úvod

Po první světové válce a po občanské válce v Rusku, která

na ni bezprostředně časově navazovala, se zahraničněpoliticky

naprosto izolované sovětské Rusko, jehož noví vládci v něm

hodlali vybudovat zcela novou, beztřídní společnost, stalo

po Spojených státech druhou světovou velmocí, která sicetrpěla řadou velkých deficitů, zvláště ekonomických, avšak jednalo

se o mocnost, jež se Spojenci následně porazila nacistickéněmecko a státy osy. Válečná tažení přivedla její vojska hluboko

do střední Evropy a na Balkánský poloostrov, do oblastí, jež

v následujících desetiletích hluboce ovlivňovala, a postupně

spoluvytvářela vývoj celého světa. Cesta, kterou se ubíralasovětská zahraniční politika v období od října 1917 do konce druhé

světové války, kdy s podporou rostoucí ekonomické a vojenské

moci dosáhla tohoto postavení, byla ovšem velice složitá, plná

zlomů a radikálních obratů, z nichž některé vyvolávaly a budou

i nadále vyvolávat silné emoce a diskuse.

Pokud povedeme přímou příčinnou linii mezi první světovou

válkou, zhroucením carského samoděržaví v Rusku v únoru 1917

a s dalším vývojem, můžeme dojít k závěru, že nepřímo vlastně

způsobila říjnovou revoluci roku 1917, v níž se chopila moci bolševická strana, tehdy ještě Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), která v krátké době radikálně změnila celé Rusko a totéž hodlala učinit s jeho zahraniční politikou. Mocnost, která otevřeně prosazovala revoluční ideologii,různými způsoby ovlivňovala vnitropolitické systémy v řadě zemí tím, že působila na štěpení sociálnědemokratických a socialistických stran a z levých křídel formovala komunistické strany, kterépozději více než dvě desetiletí řídila. Mezinárodněpolitická scéna jí byla zprvu téměř uzavřena a sovětské Rusko zůstávalo silně izolované. Avšak již ve 30. letech byl Sovětský svaz přijímaným členem mezinárodního společenství, byť spíše s nutností, a oněkolik roků později se za druhé světové války změnil ve velmi ceněného, i když opět stále podezřívaného spojence.

Západní mocnosti měly tendenci považovat Rusko zaorientální despocii a jejich obavy z ní se táhly do staletí vzdálené

minulosti. Pro Evropany bylo příliš neznámé anepředvídatelně rozlehlé, s neobvyklými zvyky a chováním. Současně však

od doby, kdy začalo v 17. či 18. století stále výrazněji zasahovat

do evropských záležitostí, bylo naopak v jistém ohledu až příliš

blízké. ostatně sanitní kordon vytvořený po první světové válce

byl podle britského ministra zahraničních věcí lorda Curzona

projektován proto, aby „bránil západní civilizaci předkomunismem“.

1

Rozdíly mezi Ruskem a Západem se ještě prohloubily po říjnu

1917 prvními kroky sovětské vlády, která publikovala velkou

sérii tajných dokumentů k zahraničněpolitickým cílům ruských

(stále ještě) spojenců a k vyjednáváním o ukončení války, ale

prohloubily se také kvůli sovětské podpoře Západem různěinterpretovanému komunismu, který byl vždy nepřátelský kliberálním demokraciím. Teprve přijetí nové ekonomické politiky

(nEP) vyvolalo jisté naděje, že dojde k modifikaci sovětskéhorežimu, avšak ten se již od přelomu 20. a 30. let opět transformoval

a zvýraznil svoje odlišnosti od klasických demokracií ve všech

sférách. nicméně se SSSR podporou urychlené modernizace,

probíhající v této době, a výstavbou velké (i když jak ukázaly

první měsíce Velké vlastenecké války nevycvičené a celkověslabé) armády dostal na mezinárodněpolitické výsluní, přestože si

sám udržoval od vývoje na mezinárodní scéně jistý odstup.

Při nástinu sovětské zahraniční politiky v tomto období jsme

věnovali ze zřejmých důvodů zvýšenou pozornost zvláštěčeskoslovensko-sovětským vztahům za druhé světové války asoučasně vztahům mezi Moskvou a polskou londýnskou emigrační

vládou, a to mj. proto, že polská otázka se již koncem války stala

zdrojem rozporů mezi velmocemi a posléze první fáze studené

války.

Při zpracování tématu jsme položili zvýšený důraz především

na využití dostupných edic dokumentů a materiálů. V prvé řadě

se jednalo o edici „Dokumenty vněšněj politiki SSSR“, zvláště ty

její díly, které „pokrývají“ kritické období let 1939–1941. V roce

2010 sice vyšel ještě XXV. svazek edice zahrnující rok 1942,objevil se však v malém nákladu 500 kusů, takže je zcela nedostupný. Má ovšem obsahovat téměř 500 dokumentů dosud většinou nikdy nepublikovaných.

Celá řada edic dokumentů je zaměřena na konkrétnětematicky a časově vymezené problémové okruhy, zvláště pochopitelně

za druhé světové války, na vznik protifašistické koalice a její

fungování. Ty jsou sice důležité, avšak použitelné především při

speciálním výzkumu dějin diplomacie období druhé světovéválky. Jedná se o sovětskou třídílnou edici, která byla vydána těsně

po skončení války, dále příslušné díly americké edice „Foreign

Relations of the United States“, z nichž některé jsou věnovány

výhradně spojeneckým konferencím za války. Hlavnídokumenty a záznamy k druhé světové válce, včetně konferencí mocností

protifašistické koalice, obsahuje cenná dvoudílná Šnejdárkova

práce Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích.

2

Spojeneckou diplomacii doplňuje několik edic dokumentů

z korespondence vrcholných státníků protifašistické koalice

3

a dále dokumenty k vzájemným dvojstranným vztahůmvelmocí. Ze sovětské strany se jedná o řadu „Sovetsko-amerikanskije

otnošenija vo vremja Velikoj otěčestvennoj vojny 1941–1945“

a obdobnou „Sovetsko-anglijskije otnošenija vo vremja Velikoj

otěčestvennoj vojny 1941–1945“ a příslušné díly edice FRUS.

4

Samotný vznik koalice ze sovětské strany, resp. výměnu depeší

a Stalinových instrukcí Molotovovi v letech 1941–1942 ukazuje

na dokumentech zvláště oleg Ržeševskij.

5

Všechny výše uvedené

materiály jsou sice klíčové pro analýzu vzniku protifašistické

koalice a aktivit jejích tří hlavních států, avšak pro přehlednou

práci mají jen omezený význam, a proto řada z nich zůstalanevyužita. Doplňuje je Churchillovo dílo The Second World War (Druhá

světová válka), i když se jedná fakticky o paměti. obsahuje však

autorovy pohledy na koalici, byť nepochybně ovlivněné takédobou, kdy dílo psal, a především množství dokumentů, poselství,

telegramů apod. k nim se řadí paměti mj. Averella Harrimana,

Sumnera Wellse aj.

6

Pro československo-sovětské vztahy jsou podstatné dvě velké

edice. Starší „Dokumenty a materiály k dějinámčeskoslovensko-sovětských vztahů“

7

sice obsahuje množství dobového balastu,

12

avšak současně přináší texty všech důležitějších dohod adalší dokumenty. Pro válečné období má zásadní význam edice

„Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních“,

8

jejíž dva díly obsahují velké množství dokumentů k celé šířiproblematiky československo-sovětských vztahů za druhé světové

války. Prosovětskoolské vztahy je zásadní edice dokumentů

„Sprawa połska w czase drugiej wojny swiatowej na areniemiedzynarodowej“.

9

Vlastní literatury k sovětské zahraniční politice je nepřeberné množství, od dobové po současnou, a především zaměřenou na jednotlivá období, problémy a vztahy Moskvy vůčijednotlivým zemím či teritoriím, takže jen její základní přehled by vyžadoval speciální výzkum, řadu speciálních studií a knih. Její malý a zdaleka ne úplný přehled podává bibliografie v závěru této práce.

10

Zmiňme jen knihy Leonida nežinského a Valerije

A. Šiškina,

11

přičemž první z uvedených autorů poněkud více

zvýrazňuje roli stranických orgánů při formulování zahraniční

politiky a také při řízení kominterny, některých komunistických

stran a jejich financování. Pro období 30. let jsou stálenosnými práce Jonathana Haslama, byť větší část z nich napsal již

v 80. letech, tedy dávno před tzv. archivní revolucí, předotevřením ruských archivů, která se však dotkla v daleko větší míře

jiných sfér než zahraniční politiky SSSR.

12

Práce je chronologicky rozdělena podle relativně dobředefinovaných mezníků. Úvod obsahuje stručný nástin pramenů aliteratury, pokus vymezit ideologické a mocenské základy sovětské zahraniční politiky a rozdělení práce do kapitol. Druhá kapitola pokrývá časové období od říjnové revoluce po tzv. válečnou hrozbu, kdy se patrně i bolševickému vedení zdálo, žeSovětskému svazu hrozí nepřátelská intervence. I když k ní nedošlo a ve skutečnosti žádné nebezpečí intervence neexistovalo, stala se „odrazovým můstkem“ pro stalinskou transformaciSovětského svazu od konce 20. let. Celé období bylo velmi složité azačalo snahou nové bolševické vlády vystoupit za jakoukoliv cenu, od tvrdé brestlitevské smlouvy z první světové války, po výrazné změny, které přineslo přijetí nové ekonomické politiky (nEPu). Jednalo se svým způsobem o rozdělení vnější politikysovětského státu na dvě linie: relativně klasickou zahraniční politikusovětského státu jako takového a revoluční linii, reprezentovanou – i když nikoliv výlučně – kominternou.

následující, třetí kapitola opět pokrývá zhruba desetiletí,

roky 1928 až 1939, které bylo ještě podstatně turbulentnější arizikovější vzhledem k volbám variant další strategie sovětské

zahraniční politiky i jejích konkrétních kroků. odrazilo se to

mj. ve dvou zcela zásadních obratech v jejím zaměření.klíčovým se jeví rychlý růst německého vypjatého nacionalismu

a nástup Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933, který vedl kpřerušení dosavadní rapallské linie a na francouzský popud k obratu

Moskvy ke Společnosti národů a přijetí politiky kolektivníbezečnosti. Se změnou politiky SSSR korespondovala takékomletní změna v přístupu kominterny k mezinárodnímu dění. od

VII. kongresu v roce 1935 začala oficiálně prosazovat politiku

vytváření širokých lidových front v boji proti fašismu. oběpolitiky, jak SSSR jako státu, tak kominterny, neuspěly a poMnichovu 1938 je Moskva postupně zavrhla. Za mnichovské krize

zaujala opatrný postoj. Její hlavní snahou bylo nenechat sejednostranně zatáhnout do konfliktu, i když zřetelně dávala najevo

ochotu vstoupit do paktu proti německu.

Mnichov signalizoval neúspěch dosavadní politiky, kterýještě podtrhla okupace zbytku Československa 15. března 1939.

Vzhledem k tomu, že se následná jednání Moskvy s VelkouBritánií a Francií ukázala jako zcela neplodná, Stalin akceptoval

německé návrhy na „přestavbu“ východní Evropy, neboťkromě smlouvy Molotov–Ribbentrop o neútočení z 23. srpna 1939

dostal Sovětský svaz tajným protokolem určené zájmové sféry

v důležitých oblastech.

Další kapitola je proto věnována sice krátkému, avšak značně

kontroverznímu období sovětsko-německé spolupráce v letech

1939–1941. Moskva v této době využila ustanovení tajnéhoprotokolu a vynutila si připojení většiny zmíněných území kSovětskému svazu, v případě Finska si po válce s ním prosadila také

důležité teritoriální ústupky. Současně také rozvinula sněmeckem rozsáhlou obchodní výměnu, byť v politické sféře se jejich

vztahy začínaly od konce roku 1940 zhoršovat.

Závěrečné dvě části se zabývají rozšířením druhé světové války i na Sovětský svaz, vznikem protifašistické koalice ajednotlivými fázemi, jimiž procházela, včetně tří rozhodujících setkání na nejvyšší úrovni (Teherán, Jalta, Postupim), ale také problémy, z nichž některé přešly do poválečné doby a staly se základními kameny počátků studené války. Z logických důvodů je zdevěnován zvýšený prostor československo-sovětským apolsko-sovětským vztahům, a to také z toho důvodu, že válečné operace přivedly Rudou armádu a s ní rozhodující mocenský vlivMoskvy do střední Evropy.

Současně se zde nabízí jistá možnost ukázat rozdíly v přístupu Moskvy vůči vládě, která byla od samého začátku rozhodnuta s ní spolupracovat a nevyvolávat spory či konflikty, a vládě, jejíž vztahy s SSSR byly zatíženy od počátku navázání vztahůvelmi silnými staršími a především zcela nedávnými animozitami, které byly za války ještě dále velmi výrazně posíleny odhalením katyňského masakru a teritoriálními spory Spojenců a polské londýnské emigrační vlády či povstáním ve Varšavě. Moskvařešila ze svého hlediska problém tím, že vytvářela druhé mocenské centrum v Polsku a ničila mocenské pozice polské londýnské emigrační vlády v samém Polsku, i za cenu fyzické likvidace protivníků.

koncem války, kdy rychle slábl původní jednotící prvekprotifašistické koalice a porážka osy byla již jen otázkou času, se stále více prosazovaly parciální zájmy jednotlivých členů arozory mezi nimi začínaly zatěžovat jejich spolupráci a možnosti dohody. V tomto ohledu Stalin tvrdě prosazoval bezpečnostní zájmy Moskvy bezohledným vytvářením pásma spřátelených států okolo jeho západní hranice s výhledem na možné aotevřené přerůstání „přátelství“ a satelizace těchto zemí v jejichplnou podřízenost Moskvě. Patrně také v euforii z vítězství a ještě ve spolupráci se Spojenými státy a Velkou Británií vznesl Stalin další požadavky podobného charakteru vůči Turecku, což o rok později vyvolalo v USA a ve Velké Británii obavy ze sovětského úroku proti Turecku a ve spojení s manévry Moskvy v Íránu opět posléze posílilo trendy vedoucí ke studené válce.

Východiska: ideologie a realita

V říjnu 1917, v době, kdy se bolševická strana

13

chopila vRusku moci, měla již k dispozici hlavní teze a zformulovanáideologická východiska pro hodnocení tehdejších mezinárodních

vztahů, hybných sil vývoje a postojů, které by bolševická vláda

měla zastávat na mezinárodní scéně. Jejich základem se stala

analýza stavu tehdejšího světa zpracovaná Vladimirem I.Leninem v brožuře „Imperialismus jako nejvyšší stadiumkapitalismu“ z roku 1916. Lenin v ní se silným využitím rozborů, analýz

a kritiky Johna A. Hobsona a řady dalších autorů identifikoval

ze svého ekonomizujícího pohledu hlavní rysy světa na počátku

a v prvních letech 20. století.

14

Došel k závěru, že:

1) kapitalistický výrobní způsob zvítězil v celosvětovémměřítku a že pozůstatky feudalismu či jiné sociálněekonomické formy již nejsou důležité a určující vývoj světa;

2) došlo ke splynutí finančního a průmyslového kapitálu;

3) vznikla tak mocná finanční oligarchie;

4) vývoj světové ekonomiky závisí nejen na vývozu zboží, ale především na kapitálu;

5) světové monopoly si rozdělily světové trhy;

6) imperialistické státy dokončily rozdělení světa mezi sebe tím, že ovládly méně rozvinuté země a přetvořily je v kolonie či závislé země.

15

V takto rozděleném světě podle Lenina probíhala soutěž a konflikty mezi imperialistickými mocnostmi o zdroje, trhy a investice, neboť již nezbýval žádný volný prostor, kam byexandovaly. Došel proto k závěru, že bude mezi mocnostmi ajejich bloky docházet k vzájemným meziimperialistickým válkám o přerozdělení trhů, zdrojů a kolonií a že tento základní rozpor a války budou oslabovat celý imperialistický systém až k bodu jeho zhroucení.

Dále dovozoval, že z imperialistického systému nejdříveodadne logicky jeho nejslabší článek, nejslabší stát. V tom Lenin spatřoval šanci pro Rusko. Z jeho nové teorie o socialistické revoluci, kterou se výrazně odlišil od teorie Marxovy, totižvyplývalo, že vzhledem k nerovnoměrnému vývoji kapitalismu vjednotlivých zemích socialistická revoluce nevypukne vnejvyspělejší zemi, tak jak předpokládal Marx, nýbrž naopak v nejslabších článcích kapitalistické soustavy. Takovým zemím, či dokonce jen jediné z nich se během válek mezi imperialistickými státy podle Leninových představ naskytne možnost přeměnit tyto války v občanské, zaměřené proti vlastním vykořisťovatelům. V jejich průběhu, resp. již na začátku by se na převzetí moci připravená proletářská strana chopila vlády, provedla by socialistickourevoluci a nastolila diktaturu proletariátu.

Vzhledem k tomu, že Lenin provedl v teorii korekturu ohledně podmínek nutných pro vypuknutí socialistické revoluce a ževytvořil i předpoklad, že může vypuknout jen v několika, čidokonce jen v jediné zemi, bylo nutné uvažovat o situaci, kdy namezinárodním poli budou po nějakou dobu současně existovat státy s různými sociálněpolitickými systémy: socialistické akaitalistické. Z Leninovy teorie ovšem vyplývalo, že jejich vztahy budou antagonistické, protikladné, a to do té doby než zvítězí socialismus ve světovém měřítku. Lenin tak využilnerovnoměrného vývoje zemí k tomu, aby zdůvodnil socialistické revoluce, aby ho učinil klíčovým faktorem při jejich vzniku a současně aby nastínil základní třídní povahu vztahů mezi socialistickými akaitalistickými státy. Celkově se jednalo o typicky manicheistické, bipolární vnímání a vidění světa jako kolbiště mezi dobrem(komunismem) a zlem (kapitalismem či imperialismem), doplněné navíc ještě velmi silným spasitelským komplexem.

když se bolševická strana chopila moci, měl jejich vůdcepřiravenu ideologicky odůvodněnou základní teoriimezinárodních vztahů, jejíž ideologickou část by bylo možné sumarizovat následovně:

1) Mezinárodní vztahy jsou pokračováním vnitropolitického třídního boje na mezinárodní scéně.

2) Zde vládnou mezi dvěma sociálně-ekonomickými systémy (socialismem a kapitalismem) nesmiřitelné rozpory.

3) Imperialismus je svojí podstatou militaristický a agresivně

výbojný.

4) Mezi imperialistickými státy a jejich koalicemi stálepokračuje boj o přerozdělení moci, což vede k tomu, že síly, které

rozdělují tato centra, jsou silnější než ty, které je sjednocují.

5) Spory a konflikty mezi imperialistickými státy jsou stálé,

i když mají různou podobu a jsou stejně nevyhnutelné jako válka

mezi socialismem a kapitalismem, neboť imperialistické státy

se budou pokoušet „ventilovat“ napětí mezi sebou navzájem

na úkor sovětského Ruska či posléze Sovětského svazu a budou

se ho pokoušet zničit.

6) V dlouhodobém výhledu bez přesnějšího časového určení se

však poměr sil mezi socialismem a kapitalismem nakloní veprospěch socialismu. Takový vývoj byl podle Lenina historicky

predeterminován a dán nejen vyostřovánímmeziimperialistických rozporů, ale také kvalitativně vyšší úrovní socialistického

výrobního způsobu, sílícím národněosvobozeneckým hnutím

v koloniích a závislých zemích a skutečností, že socialistické

revoluce budou vítězit v dalších zemích.

Z takto definovaných základních ideologických premisvyplývalo nejen množství možných interpretací takovýchto postulátů,

ale také principy, kterými se řídila, či spíše teoreticky měla řídit

sovětská zahraniční politika, a tudíž sovětské přístupy a postoje

na mezinárodní scéně. Uvedené principy by bylo možnédefinovat následovně:

1) Vzhledem k tomu, že imperialistické státy se řídí teoriímezinárodních vztahů imperialismu a operují v třídně rozděleném

světě s jeho meziimperialistickými rozpory, či dokonce válkami,

sovětská zahraniční politika by měla být vedena v podstatě nejen

klasickou diplomacií po mezistátní linii. Současně bysovětské Rusko a pak i Sovětský svaz měly přispívat k prohloubení

„vnitřních protikladů“ v jednotlivých imperialistických státech

a těžit z nich maximum. Proto Moskva založila kominternu

(1919), podporovala, resp. iniciovala štěpenísociálnědemokratických stran a stimulovala vznik komunistických stran, které

18

podporovala. Současně podporovala nejrůznější mírová hnutí

a organizace, ale také přímo konkrétní akce (stávky aj.) vkapitalistických zemích.

Sovětské Rusko a od roku 1922 Sovětský svaz tudíž sledovaly současně dvě naprosto nesourodé a vzájemně se vylučující linie: princip mírového soužití států s různým sociálněpolitickýmzřízením, který se v praktické rovině promítal do snahy o zajištění co nejvhodnějších podmínek pro SSSR a jeho zájmy, a princip proletářského, později od 70. let 20. století socialistickéhointernacionalismu, jehož projevem byla snaha o podporu zprvu socialistické revoluce, po druhé světové válcenárodněosvobozeneckého boje koloniálních zemí, zvláště těch, kteréprojevovaly levicové či zdánlivě levicové postoje či se přímo vydaly tzv. cestou nekapitalistického vývoje, až po podporu množství organizací a spolků, jejichž aktivity i jen samotná existence Moskvě vyhovovaly.

Z takto duálně pojaté vnější politiky, resp. chování namezinárodní scéně a vůči jednotlivým zemím však pro Moskvu vyplývaly současně značně nepříjemné důsledky. Její podpora subverzivní linie, která měla zevnitř oslabovat kapitalistické státy, ovšem podkopávala důvěru jejich vládnoucích kruhů vůči Moskvě a její oficiální zahraniční politice. V některých kritických situacích s ní proto odmítaly spolupracovat, i když v některých případech to od nich byla spíše jen výmluva. navíc po jistých konkrétních projevech této linie (např. sovětská podporagenerální stávky ve Velké Británii v roce 1926) od vládnoucích kruhů západních států následovaly odvetné kroky, vedoucí až kpřerušení či zmrazení diplomatických vztahů. V každém případě sovětská zahraniční politika, její návrhy a postoje namezinárodní scéně působily nedůvěryhodně, což platilo především pro meziválečné období.

Během druhé světové války a po ní se Moskva již zdaleka tolik neuchylovala k akcím zaměřeným přímo na oslabenídemokratických států a jejich vlád, nýbrž zvláště od poloviny 50. let volila nepřímou strategii, kdy se podporou národněosvobozeneckých hnutí a nově vznikajících rozvojových zemí třetího světapokoušela získat ve strategicky významných oblastech světa spojence, ovlivňovat jejich vývoj a nepřímo tak oslabovat demokratické státy. neméně důležité bylo vojensko-strategické hledisko,získávání vojenských a zpravodajských základen v jiných částech světa a šíření projekce síly v globálním měřítku.

2) koncepce nesmiřitelných rozporů mezi socialismem akapitalismem vylučovala, aby bylo tzv. mírové soužití států s různými sociálně politickými systémy konečným cílem sovětské politiky. Stalo se zprvu pouze taktickým nástrojem, neboť spolupráce se Západem mohla být jen omezená a dočasná. Rozšířeníjaderných zbraní po druhé světové válce, které by v případě konfliktu ohrozily samotnou existenci nejen lidstva, ale Země jako takové, si však vynutilo modifikací přístupu k mírovému soužití. Ze vztahu mezi socialistickými a kapitalistickými státy fakticky byla vyloučena jaderná válka, resp. vlastnictví kvant jaderných zbraní po několika zkušenostech donutilo jaderné mocnosti k velmi opatrnému postupu na mezinárodním poli, ve vzájemnýchvztazích a krizových situacích. Jejich soupeření se přesunulo zvláště do třetího světa, kde proti sobě vedly i nepřímé války (korea, Indočína, Střední východ), a do sféry ekonomiky, propagandy a ideologie.

3) Sovětské vedení stále očekávalo, že nepřátelskéimperialistické mocnosti využijí hospodářské slabosti Sovětskéhosvazu a později zemí sovětského bloku k ekonomickému nátlaku. Z toho pak vyplývalo, že v ekonomickém ohledu musely býtSovětský svaz a jeho blok soběstačnými, a že proto musejí sledovat autarkní hospodářskou politiku bez ohledu na náklady.

4) Po vzniku sovětského bloku koncem 40. let zaujala výrazné místo v sovětské zahraniční politice „obrana“ těchto režimů před nebezpečím kontrarevoluce a obnovy kapitalismu v nich. Pointervenci Moskvy v Československu v srpnu 1968 byla tato linie formalizována přijetí tzv. Brežněvovy doktríny, která vycházela z tvrzení, že absolutní prioritou socialistických zemí je obrana socialismu v těch z nich, kde by byl ohrožen.

Podle teorie měly být hybnými silami vývoje socialistickévýrobní síly, v realitě se však kvůli stálému hospodářskémuzaostávání Sovětského svazu za Západem v sovětské zahraniční politice stále více prosazovaly vojenské a geopolitické faktory nad ekonomickými či politickými. Sovětští předáci se stále více přidržovali v podstatě jednoduchých variant reálné politiky, bez většího ohledu na ideologické floskule, které v lepším případě soužily jen k odůvodnění jejich kroků a akcí. Právě zde seprojevovala dichotomie mezi ideologickou a realistickou, či dokonce imperiální stránkou sovětské zahraniční politiky. Využívánírealolitik ovšem sovětské vedení až do Gorbačova nepřiznávalo a popíralo ho. Tyto prvky mocenské stránky sovětskézahraniční politiky je však možné bez větších problémů identifikovat z konkrétních postupů sovětské zahraniční politiky i případech projevů jejich představitelů.

1) Moc, vliv a prestiž každé země v mezinárodních vztazíchzávisí na rozloze a počtu obyvatel daného státu, na jeho přírodních zdrojích, průmyslové a zemědělské produkci, ale také napřístuech a možnostech využití takových zdrojů mimo vlastníúzemí. Expanze a kontrola nových území by posílila vliv a prestiž Sovětského svazu.

2) nejdůležitějším faktorem, který rozhoduje o postavenístátů na mezinárodní scéně a v mezinárodních vztazích, je jeho vojenská síla.

3) Vnější nátlak, jehož nejlepším nástrojem je vojenská síla, může ovlivnit vnitřní politiku a poměry jiných států a jejich zahraniční politiku.

4) Moskva vždy kladla velký význam na tzv. poměr sil mezi socialismem a kapitalismem, který odvozovala od svého vlivu ve světě. Z vojenského hlediska, ale také z hlediska zahraniční politiky z toho pro sovětské vedení vyplývalo, že sovětskáarmáda posléze doplněná vojsky spojeneckých států sovětského bloku musí být nejméně stejně silná jako kombinovaná sílapotenciálních nepřátel, a pokud možno ještě větší. V tomto směru ostatně navazovala na staré ruské vojenské tradice.

5) Vzhledem k třídně rozdělenému světu není možnéspoléhat se na záruky kapitalistických států. Bezpečnost Sovětského svazu, sovětského bloku a jeho dalších spojenců musí být proto zajišťována jednostranně. V procesu zajišťování bezpečnosti jsou sice důležité politické nástroje, smlouvy s kapitalistickými státy, avšak rozhodující váhu má vojenská síla Sovětského svazu.

6) Buržoazní pojetí občanských práv, demokracie, pluralismu, volného toku informací a myšlenek stejně jako na druhé straně nacionalismus jsou neslučitelné se socialistickou demokracií, která by měla být na vyšší úrovni a využívána jen k rozvracení socialistického zřízení. Proto proti nim musí být stále veden rozhodný ideologický boj. Pokud by byl socialismus v některé zemi ohrožen, musí jí být poskytnuta pomoc případně ivojenským zásahem. o něm, vzhledem ke své váze v rámci sovětského bloku, v poslední instanci rozhodovalo sovětské vedení.

Při praktické realizaci sovětské zahraniční politiky se navzájem prolínaly její ideologické aspekty s mocenskými a je často velmi obtížné, až nemožné odhadnout, která stránka v konkrétním případě převládla. na přístupu bolševiků k zahraničněpolitické agendě je patrné, že byli realisté, i když si vytyčili utopický cíl. od samého začátku byla realizace a směry sovětské zahraniční politiky striktně kontrolovány centrem, zpočátku zvláštěLeninem, posléze nejvyššími funkcionáři strany, ale vždy (snadkromě let plné stalinské diktatury) konsenzem členů politbyra. Jen ti, a to ještě v limitované míře, měli přístup k informacím z ciziny i o stavu Sovětského svazu, zvláště o vojenských a strategických záležitostech.

Po období revolučního nadšení již v září 1924 položil Josif V. Stalin důraz na vzájemné propojení ideologie a mocenských přístupů k zahraniční politice a v podstatě aplikoval svoji aBucharinovu teorii výstavby socialismu v jedné zemi i na zahraniční politiku. Zdůraznil tehdy, že sovětská moc v Rusku je jedinou, která zničila vlastní imperialismus, že Sovětský svaz je jedinou zemí, která bojuje proti nové válce, hájí nezávislost a svobodu koloniálních zemí, a proto „utiskované masy v něm vidí spojence v osvobození od imperialismu“.

16

Počátkem srpna (1. 8.) 1927 pak Stalin dále podtrhl, že to, co vytyčuje předěl mezi revolucionáři, internacionalisty aostatními, je jejich postoj k bezpodmínečné a bezvýhradné obraně Sovětského svazu. „Revolucionář“ je podle něho „ten, kdo bez výhrad, bezpodmínečně [...] je připraven hájit SSSR [...].Internacionalista je ten, kdo bez výhrad, kolísání, bezpodmínečně je připraven hájit SSSR, protože SSSR je základnou světového revolučního hnutí a protože nelze hájit a rozvíjet toto revoluční hnutí, aniž se brání SSSR.“

17

Stalin tak již tehdy nastínil základní názor Moskvy, totiž žeSovětský svaz je základem a oporou světového revolučního hnutí,

a proto ho musí každý revolucionář bránit. Z takového přístupu

zaměřeného spíše na obranu než na šíření světové revolucenepřímo vyplývalo, že sovětská pomoc revolučním hnutím, resp.komunistickým stranám jistě bude pokračovat, avšak jen do té

míry, aby byly zajištěny bezpečnostní potřeby Moskvy, a pokud

možno nebyly ohroženy její zájmy. Stalin navíc vyžadovalabsolutní podřízenost revolucionářů politice bolševické strany.

Sovětská zahraniční politika tedy vycházela z ideologických

premis, ale ve svých konkrétních přístupech musela čerpat z celé

řady vzájemně propojených vnějších i vnitřních faktorů,počínaje obrovskou geografickou rozlohou, která jí dávala základní

evropskou i asijskou dimenzi, přes geopolitické a historickévazby či sociální, ekonomické, politické a vojenské podmínky, které

determinovaly projekci sovětské zahraniční politiky ve světě. Co

se týče tzv. světové revoluce, Stalin sám se měl prý již v lednu

1940 vyjádřit v tom smyslu, že sovětová revoluce je jakojednorázový akt nesmyl, neboť se uskutečňuje v různých zemích v různé

době.

18

ostatně ani v předchozích letech na rozdíl od Lenina

s ideou světové revoluce neoperoval. Vzhledem k tomu, žepoložil absolutní prioritu na obranu Sovětského svazu, se zdá, že

Stalin poněkud zatlačil do pozadí myšlenku světových revolucí

ve prospěch obrany, což neznamenalo, že by nebyl připraven

využít příležitostí k „posílení“ SSSR jeho teritoriální expanzí.

23

1. Říjnová revoluce,

nová ekonomická politika

a hledání cest z izolace,

1917–1928

dědictVí minulosti

I když bolševický režim ostentativně odmítal carskou říši asamoděržaví a akceptoval jen tzv. pokrokovou historii,omezenou na dějiny dělnického hnutí, musel také čelit výzvám, které

vznikly v minulých staletích. Ruské samoděržaví se zapojovalo

do evropské politiky již několik století, avšak zvláště výrazně

během napoleonských válek a po nich. Současně se takétradičně zaangažovalo v Asii, kde šly jeho kroky zvláště na úkor Číny. koncem 19. století se však v souvislosti s prudkým mocenským vzestupem Japonska stále více střetávalo s touto zemí. Ruská expanze na jih (na kavkaz a do střední Asie) vedla k dalším střetům a válkám s tradičním nepřítelem – s osmanskou říší, ale od poloviny 19. století také s Velkou Británií a počátkem 20. století s Japonskem. Ruská zahraniční politika kolísala mezi evropskou a asijskou orientací, kdy po neúspěchu v jednom směru, preferovala směr druhý. klíčová však zůstávala západní hranice ruské říše, vztah k sjednocenému a rychle sílícímuněmecku, a zvláště vůči Rakousku-Uhersku, s nímž se střetávala na Balkánském poloostrově. Snaha vyvážit německou sílu azačínající expanzivitu německa v zahraniční politice vedla Rusko ke spojenectví s Francií, která měla s německem „nevyřízené účty“ naposledy z let 1870–1871.

řada diplomatických a vojenských porážek v 19. a na počátku

20. století si vynutila modernizaci Ruska. Porážka v krymské

válce (1853–1856) donutila cara Alexandra II. k sérii postupných

reforem, včetně zrušení nevolnictví, a drsná porážka ve válce

s Japonskem vedla k revoluci 1904–1905 a k posunům směrem

ke konstituční monarchii a vytváření zárodků občanskéspolečnosti. Vyčerpání způsobené první světovou válkou vyústilo

24

v Únorovou revoluci roku 1917 a v dvojvládí v podobě existence

slábnoucí prozatímní vlády a sovětů, které vyvrcholilo ve ztrátě

podpory prozatímní vlády a v říjnové revoluci, jíž sebolševická strana 7. listopadu 1917 chopila moci.

1

Přes noc se z malé

opoziční strany (i když za dvojvládí sílila a Lenin ji odzaložení připravoval na převzetí moci) stala vládnoucí stranaobrovské země. Zformovala svoji vládu v nepřátelském světě, v zemi

na samém pokraji vojenského a hospodářského kolapsu, v řadě

oblastí a větších měst s kritickou zásobovací krizí a s jen velmi

mlhavými představami o novém systému a pochopitelně také

bez jakýchkoliv relevantních zkušeností.

novou vládu, tehdy ještě koaliční – neboť do ní vstoupila levá

frakce strany eserů, tzv. leví eseři, kteří byli v řadě ohledů(zemědělství, venkov, zahraniční politika) ještě radikálnější než bolševici – zformoval Vladimir I. Lenin. Lidovým komisařem zahraničních záležitostí

2

se stal Lev D. Trockij, který ovšempovažoval systematickou, každodenní činnost svého komisariátu

za „buržoazní přežitek“, a proto se aparát nového komisariátu

(ministerstva) začal formovat až koncem roku 1917. Vzhledem

k tomu, že většina starých, carských diplomatů v cizině odmítla

uznat bolševickou vládu, byli příkazem nkID z 9. prosince 1917

propuštěni. Sovětskými představiteli v cizině se proto zpočátku

stala řada emigrantů, prominentních členů bolševické strany,kteří se (mj. Maxim M. Litvinov) často ještě nevrátili zpět do Ruska.

3

Základní ideologický rámec zahraniční politiky novéhorežimu, tak jak ho zformuloval Lenin, musel akcentovat situaci

v oslabené zemi, zájmy nového režimu, které se mělydiametrálně lišit od vedení politiky starého, carského režimu aimperialistických států obecně. V daný okamžik byly v souladu se zájmy

drtivé většiny obyvatelstva, totiž ukončit válku.

Slib ukončit válku, což by vytvořilo příznivou situaci i pro

bolševickou stranu, dal vlastně Lenin několikrát. Byl nepřímo

obsažen v jeho teoretických postulátech a konkrétně ho vyslovil

v roce 1917 krátce po Únorové revoluci a ještě před návratem

do Ruska. Jednalo se o čtvrtý tzv. dopis z daleka, a to z března.

Podtrhl v něm, že petrohradský sovět měl vyhlásit, že „nenívázán žádnými smlouvami ani carské monarchie, ani buržoazních

25

vlád“. Dále podle něho měl zveřejnit všechny tajné smlouvy

a vyzvat všechny válčící mocnosti, aby ihned uzavřely příměří.

Mezi jeho podmínky míru ještě náleželo poněkud nerealistické

osvobození všech kolonií i závislých a nerovnoprávných národů.

Petrohradský sovět měl navíc podle Lenina vyhlásit, že zruší

všechny dluhy a půjčky, a vyzvat dělníky, aby svrhli buržoazní

vlády a předali moc sovětům dělnických zástupců.

4

Jednalo se o kroky, které později realizovala jeho vláda, ale

tehdy se ještě nezmínil o základních podmínkách mírovéiniciativy bolševické strany, tj. o míru bez anexí a kontribucí.nicméně se již rázně vymezil vůči ruským spojeneckým závazkům

a konvenční diplomacii, které striktně odmítl. Jeho vlastní vláda,

zformovaná po říjnové revoluci, zahájila svoji činnost vydáním

dvou klíčových dekretů: dekretu o půdě a dekretu o míru, které

vzápětí schválil II. sjezd sovětů. Ten také uznal Leninovu vládu,

i když zatím jen jako prozatímní.

Sovětská vláda v dekretu o míru zdůraznila, že „navrhuje všem

válčícím národům a jejich vládám, aby bylo ihned zahájeno

jednání o spravedlivém a demokratickém míru [...] takovým

mírem je podle názoru vlády okamžitý mír bez anexí akontribucí.“

5

Současně zdůraznila: „Tajnou diplomacii vláda ruší [...]

a ihned přistupuje k úplnému zveřejnění tajných smluvpotvrzených nebo uzavřených vládou statkářů a kapitalistů od února

do října 1917. [...] Prohlašuje, že bezpodmínečně a okamžitě

ruší veškerý obsah těchto tajných smluv...“

6

Leninova vláda

v dekretu vyzvala k okamžitému uzavření příměří a k zahájení rozhovorů o míru. Současně se v něm ovšem plně v duchuideologie obracela k britské, francouzské a německé dělnické třídě s nepříliš maskovanou výzvou k revolucím a žádostí o jejich podporu s tím, že pochopí svůj úkol „osvobodit lidstvo z krize války“ a „pomohou nám dovést ke konečnému zdaru věc míru a zároveň věc osvobození pracujících a vykořisťovaných mas“.

7

Dekret o míru měl sice silný propagandistický náboj, alesoučasně vyhlašoval oficiální přístup bolševické strany k zahraniční

politice a její realizaci, včetně postoje v otázce války a míru,

i když další praxe ukázala, že se jimi sovětská strana řídilaspíše jen sporadicky a vždy pragmaticky. Dekret o míru měl však také velmi výrazný praktický význam, neboť Lenin snad doufal v uzavření celkového příměří a dekret v každém případě dával jeho vládě možnost vyvést Rusko v čele s bolševickým režimem z války a soustředit všechny síly na krajně naléhavé vnitřníproblémy, problém zásobování a začínající občanské války.

Brest liteVský: Jednání o mír

Trockij jako komisař zahraničních věcí transformoval postuláty

obsažené v dekretu o míru do dopisů, které 21. listopadu zaslal

jeho vznikající komisariát vyslancům všech dohodových států

v Rusku. obsahovaly především základní výzvu, aby tyto státy

přistoupily na příměří, které by bylo uzavřené na všech válečných

frontách, a aby zahájily rozhovory o míru. Stejné dopisy zaslal

Trockij také státům Čtyřspolku.

8

Dohodové státy reagovaly nadekret o míru a Trockého dopis jako na propagandistický trik,kterým i do jisté míry byl, i když Lenin nepochybně doufal, žebolševická vláda nebude muset čelit německým či tureckým vojskům

osamoceně, a nereagovaly na něj. Dohodové státy zaujaly nepříliš

jasnou pozici. novou sovětskou vládu neuznávaly a již počátkem

prosince 1917 Francie a Velká Británie začaly podporovatprotibolševické síly, avšak své vyslance z Petrohradu neodvolaly.

9

následujícího dne (22. listopadu) Trockij sáhl kbezprecedentnímu kroku. oznámil publikování tajných smluv a jinýchdiplomatických materiálů dohodových států, které měly odhalit adokumentovat imperialistickou povahu politiky Dohody.Bolševický režim je současně odmítl uznat a být jimi vázán. V průběhulistopadu 1917 až února 1918 proto vskutku noviny Pravda a Izvestija

otiskly na 130 tajných dokumentů, které pak vyšly jako brožura.

Mezinárodní vztahy a kapitalistické státy musely čelit možnánejvětší hrozbě své integritě v mezinárodní politice od francouzské

revoluce 1789. Lenin navíc spoléhal na internacionálnípodporu dělnictva, které mělo provádět socialistické revoluce v jejich

zemích. Bolševický režim pak v lednu 1918 sáhl k dalšímubezrecedentnímu kroku, když zrušil všechny půjčky, které dostalo

carské Rusko a prozatímní vláda od jiných států, a také vnitřní

půjčky.

27

Státy Dohody ostře protestovaly a otištění prvních dokumentů nepochybně přispělo k tomu, že Velká Británie 24. listopadu oficiálně oznámila, že diplomaticky neuzná sovětskou vládu.

10

Velká Británie a Francie vzápětí (14. prosince) podepsalykrátkou a 23. prosince rozšířenou verzi „konvence Francie s Velkou

Británií o jejich akcích v jižním Rusku“. Francouzská vojska

měla operovat na sever od Černého moře, Britové pak navýchodě, přičemž okrajové části ruského území byly rozděleny

na odpovídající sféry vlivu. 14. prosince obě mocnostiposkytly ruskému generálovi Alexeji M. kaledinovi velkou částku

10 milionů liber šterlinků na vytvoření protibolševické armády

o 2 milionech mužů.

11

Státy Čtyřspolku v čele s německem se vyslovily k Trockého návrhu na zahájení rozhovorů o uzavření příměří příznivě.Dohodoví vyslanci sice protestovali, protože krok bolševické vlády považovali za porušení tajné spojenecké dohody z 5. září 1914, Propagandistický plakát Soudruh Trockij z roku 1919.

která zakazovala uzavření separátního míru s nepřítelem, avšak

marně. Marně právě proto, že se bolševický režim programově

vymezoval vůči imperialistickým státům a jejich tajné politice.

naproti tomu jedním z hlavních důvodů kladné odpovědiČtyřspolku na sovětský návrh byla potřeba úplně vyřadit východní

frontu, resp. Rusko z války, stáhnout odtud co nejvíce vojska

a soustředit se plně na západní frontu, kde se po vstupu USA

do války vedly rozhodující bitvy. Podmínky předběžnéhozastavení palby a nastolení příměří mezi Ruskem a Čtyřspolkem

byly dohodnuty již 28. listopadu, ale Leninova vládapozdržela formální uzavření příměří, aby dala čas Dohodě kodpovědi. Vzhledem k tomu, že byla ostře záporná, vstoupilo příměří

na východní frontě v platnost počátkem prosince a 22. prosince

se v Brestu Litevském konalo první zasedání mírové konference.

Sovětskou delegaci zprvu vedl předseda válečné rady II. sjezdu

dělnických a vojenských zástupců Adolf A. Joffe, člen bolševické

strany až od roku 1917. Jeho protějškem za státy Čtyřspolku byl

kvůli váze německa především jeho ministr zahraničního věcí

Richard von kühlmann, rozhovorů se však zúčastnily takédelegace Rakouska-Uherska, Bulharska a osmanské říše. Sovětská

delegace navrhla, aby za základ jednání byly vzaty její teze, které

vycházely z dekretu o míru: žádné násilné připojování cizích

území obsazených za války, ani kontribuce, obnovení plnésamostatnosti všech národů, které o ni přišly za války, a sebeurčenínárodů ostatních, ochrana práv menšin v multinárodních říších.

12

německá delegace sice souhlasila s prvním požadavkem, ale

náčelník štábu vrchního velení Východ generál Max vonHoffmann použil stejnou „kartu“ jako sovětská delegace, neboťpoukázal na skutečnost, že území ruské říše obsazená německou

armádou nejsou etnicky ruská a že jejich odloučení od Ruska

jen odráží uplatňování principu sebeurčení národů. A v této

souvislosti se pokoušel zdůvodňovat německou snahu vytvářet

satelitní státy v Polsku, Pobaltí a na Ukrajině.

Sovětská delegace byla úvodními rozhovory, kdyČtyřspolek odmítl byť malé ústupky, vyvedená z míry a potřebovala

konzultovat v Petrohradě další postup. Jednání byla proto

29. prosince na deset dní přerušena a sovětská delegaceodcesbr />

29

tovala. následujícího dne (30. prosince 1917) však vydal Trockij

prohlášení adresované národům a vládám dohodových států.

Jednalo se o směsici opakovaných cílů sovětské zahraničnípolitiky, kritiky postupu vlád jak Dohody, tak Čtyřspolku, ale také

výzev ke svržení imperialistických vlád.

13

Bolševická strana však

Trockého ústy dávala současně zastřeně státům Dohody najevo,

že pokud se nepřipojí k jednání v Brestu Litevském, což byla

absurdní představa, sovětské Rusko se státy Čtyřspolku uzavře

separátní mír.

Sovětská vláda se neúspěšně pokusila přenést rozhovory na

neutrální půdu do Stockholmu a do čela delegace, která sevrátila do Brestu Litevského, postavila ráznějšího L. D. Trockého.

Zde předložila řadu návrhů týkajících se předevšímjednotlivých okrajových částí impéria, respektive aplikování právanárodů na sebeurčení, které si každá strana interpretovala ve svůj

prospěch, a na dotčených územích proto podporovala jiné síly.

Čtyřspolek podporoval národní a separatistická hnutí, zatímco

bolševická vláda uznávala naplnění práva na sebeurčenípříslušného národa pouze tehdy, jestliže se jednalo o převraty místních

bolševiků. Ustanovování států, v nichž vládly jiné strany než

bolševická, považovala za kontrarevoluci.

V následujících dnech pokračovaly z hlediska dosažení míru

neplodné diskuse a spory, v nichž sovětská delegace požadovala

stažení cizích vojsk z obsazených území říše a uspořádáníreferend o jejich státní příslušnosti. Čtyřspolek něco podobného

ovšem odmítal, žádal ustavení zákonodárných sborů příslušných

národů na širokém základě a požadoval velké území ústupky,

znamenající pro Rusko ztrátu Polska, Pobaltí, velkých částíBěloruska a Ukrajiny.

14

obě strany, stále ještě v konfliktu, se současně

snažily posílit své pozice především právě na Ukrajině. Zde byl

úspěšnější Čtyřspolek, se kterým 9. února 1918 uzavřelaukrajinská Ústřední rada tajnou dohodu (tzv. haličský protokol), v níž

se představitelé Rakouska-Uherska zavazovali, že do 20. července

téhož roku vytvoří v oblastech východní Haliče novou korunní

zemi. o den později státy Čtyřspolku uzavřely s Ústřední radou mírovou dohodu o ukončení válečného stavu. Pro sovětskéRusko a jeho vyjednávací pozici tím vytvořily velmi obtížnou situaci.

Možnosti sovětské delegace podkopával právě všeobecnýrozklad. Starou carskou armádu bolševický režim urychlenědemobilizoval a novou armádu, která by byla alespoň v některých směrech schopná čelit vojskům Čtyřspolku, ještě ani zdaleka nevytvořil.

15

navíc samotná bolševická strana byla rozštěpená

na stoupence a odpůrce separátního míru. Trockij, který se opět

vrátil do Petrohradu, v dalším přerušení rozhovorů (8.–29. ledna

1918) prosazoval, aby se sovětské Rusko v případě ultimátaČtyřspolku uchýlilo k politické demonstraci: podle něho mělozastavit válku s německem, ale mír s ním neuzavírat. Jeho představa

„ani válka, ani mír“ vycházela z poněkud naivních představ, že

se němci neodváží zaútočit na sovětskou revoluci.

16

Lenin však již počátkem ledna 1918 na neveřejné poradě asi 60 stranických činitelů naprosto jasně a pragmaticky vysvětloval, že je absolutně nutné nejprve bránit sovětskou revoluci azajistit, aby se upevnila. na této schůzi jim 8. ledna 1918 zdůraznil: „Úspěch socialismu v Rusku vyžaduje jisté doby, nejméněněkolika měsíců, po kterou musí mít socialistická vláda naprostovolné ruce... Základem naší taktiky teď nesmí být zásada, kterému ze dvou [Dohodě, či Čtyřspolku] je nyní výhodnější pomoci, nýbrž zásada, jak správněji a spolehlivěji lze zajistit socialistické revoluci možnost upevnit se nebo alespoň se udržet v jedné zemi tak dlouho, dokud se nepřipojí jiné země... Uzavřeme-liseparátní mír, pak se v největší míře, v dané chvíli možné, osvobodíme od obou svářících se imperialistických skupin, využijeme jejich nepřátelství a války, jež jim ztěžuje dohodu proti nám, budeme totiž na jistou dobu mít volné ruce, abychom mohli pokračovat v socialistické revoluci a zabezpečit ji.“

17

To byla základníLeninova linie, kterou hájil a prosazoval proti ostatním názorům

v bolševické straně i názorům levých eserů, kteří chtěli véstrevoluční válku.

Lenin se na předběžné poradě před zasedáním ústředníhovýboru RkS(b) 21. ledna i na III. všeruském sjezdu sovětů (konal se 23.–31. ledna 1918) opakovaně pokoušel dokazovat, že Rusko není v daný okamžik schopné vést revoluční válku a že šance na podporu německého proletariátu jsou slabé. Protozdůrazňoval, že sovětská vláda má jen dvě možnosti: buď přistoupí na vynucený mír spojený se ztrátou území, nebo povederevoluční válku a ohrozí samotnou socialistickou revoluci, jejíž obrana ovšem musela být absolutní prioritou.

18

Třetí skupinu tvořili

mj. leví komunisté a mimo bolševickou stranu leví eseři, kteří

chtěli, aby sovětské Rusko vedlo s německem revoluční válku.

Leninovu argumentaci příliš neakceptovali, a proto Leninopustil „ideologické pole“ a začal více zdůrazňovat obranu státních

zájmů sovětského Ruska s tím, že se musí udržet do světové

socialistické revoluce, a právě proto musí nyní uzavřít mír.Většinu členů ÚV však stále nepřesvědčil, např. Mojsej S. Urickij

ho obviňoval z toho, že na problém války a míru hledí z pozic

Ruska, a nikoliv mezinárodní revoluce.

19

Lenin pro tuto chvíli

vyřešil svár mezi ideologií a pragmatismem tak, že nechal nazasedání ÚV 24. ledna hlasovat nikoliv o otázce uzavření mírové

smlouvy, nýbrž o možnosti všemožně prodlužovat rozhovory

o uzavření míru, což ÚV nakonec schválil, ale současně odmítl

schválit rezoluci levých komunistů, která vyzývala k vedení

revoluční války.

20

Po obnovení rozhovorů v Brestu Litevském zaujala německá delegace podle instrukcí císaře Viléma II. ostrý tón. odmítla Trockého zdržovací manévry a žádala sovětskou delegaci, aby do 24 hodin uzavřela jednání a podepsala mírovou smlouvu, která by znamenala odtržení Pobaltí. Trockij odmítl podepsat mírovou smlouvu a vyhlásil válečný stav se státy Čtyřspolku za ukončený s tím, že proto bude ruská armáda plně demobilizována.

21

Trockého prohlášení znamenalo faktické ukončení rozhovorů, ale

jejich průběh byl stejně bezvýsledný. německo ho protopovažovalo za porušení příměří a návrat k vojenským operacím, které

zahájil