načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta k nesvobodě - Timothy Snyder

Cesta k nesvobodě

Elektronická kniha: Cesta k nesvobodě
Autor: Timothy Snyder

- Liberální demokracie není absolutním vítězem studené války a ohlášený konec dějin se nekoná. Vladimir Putin se opevnil ve své mocenské pozici a fašistické představy o potřebě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  200
+
-
6,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 355
Rozměr: 24 cm
Úprava: mapy, 2 portréty
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The road to unfreedom: Russia, Europe, America ... přeložil Martin Pokorný
Skupina třídění: Politologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2981-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Liberální demokracie není absolutním vítězem studené války a ohlášený konec dějin se nekoná. Vladimir Putin se opevnil ve své mocenské pozici a fašistické představy o potřebě pevné ruky začínají ve světě opět rezonovat. Rusko vede kybernetickou válku v Evropě a Spojených státech, využívá svých nových spojenců mezi nacionalisty, radikály a oligarchy, aby snižovalo důvěryhodnost demokratických institucí. Výsledkem současného trendu jsou brexit, Donald Trump, všeobecný vzestup populismu a čím dál patrnější zranitelnost západní společnosti. Na základě velkoryse pojatého výzkumu a prostřednictvím událostí poslední doby v Rusku, na Ukrajině, v USA i v Evropě ukazuje Snyder podstatu hrozícího nebezpečí. Pomáhá porozumět, proč jsou tradiční politické ctnosti prospěšné a kterou z nabízených možností bychom si měli zvolit: rovnost, nebo oligarchii, individualitu, nebo totalitu, pravdu, nebo lež. Ohromující svědectví o vzestupu autoritářství jde hlouběji než novinové titulky a nabízí nám cestu ven ze všeobecné nejistoty.

 

Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka - Prostor 2013) a Černá zem (Paseka - Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.

(Rusko, Evropa, Amerika)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Timothy Snyder - další tituly autora:
Krvavé země -- Evropa mezi Hitlerem a Stalinem Krvavé země
Černá zem -- Holokaust - historie a varování Černá zem -- Holokaust
Krvavé územie Krvavé územie
Tyranie: 20 lekcí z 20. století Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Cesta k nesvobodě -- Rusko, Evropa, Amerika Cesta k nesvobodě
 (e-book)
Tyranie -- 20 lekcí z 20. století Tyranie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Timothy Snyder

CES TA

K NESVOBODĚ

PASEKA / PROSTOR


1

Cesta

k nesvobodě


2

PŘELOŽIL MARTIN POKORNÝ

THE ROAD TO UNFREEDOM: RUSSIA, EUROPE, AMERICA

Copyright © 2018 by Timothy Snyder

All rights reserved.

First published in the United States by Tim Duggan Books,

an imprint of the Crown Publishing Group,

a division of Penguin Random House LLC, New York.

Translation © Martin Pokorný, 2019

ISBN 978-80-7637-018-0 (Epub)

ISBN 978-80-7637-020-3 (Mobi)

ISBN 978-80-7637-019-7 (PDF)


3

Timothy Snyder

CESTA

K NESVOBODĚ

Rusko, Evropa, Amerika

PASEKA / PROSTOR


4

Reportérům, hrdinům naší doby


5

OBSAH

Prolog (2010) 7 1 Mezi individualisMeM

a totalitarisMeM (2011) 21 2 Mezi nástuPnictvíM a PádeM (2012) 41 3 Mezi integrací a iMPérieM (2013) 69 4 Mezi novýM a věčnýM (2014) 111 5 Mezi Pravdou a lží (2015) 155 6 Mezi rovností a oligarchií (2016) 211

ePilog (20...) 273

Poděkování 277

Poznámky 281

zkratky použité v poznámkách 345

rejstřík 3 4 9 PROlOg (2010)

M

ůj syn se narodil ve vídni. Porod měl komplikovaný průběh

a starost rakouského lékaře i polské asistentky se upínala především k dítěti. novorozeně dýchalo, matka je chvíli podržela v náručí a pak ji na lůžku převezli na operační sál. Porodní asistentka ewa mi chlapce podala. oba jsme si připadali trochu ztracení, ale důvěřovali jsme si. hleděl fialovýma očima nahoru, zatímco okolo něj sprintovali chirurgové a připínali si roušky, rozléhaly se kroky a míhaly se zelené operační pláště.

na druhý den se vše jevilo optimisticky. sestry mi řekly, abych

z porodnice odešel v pět hodin odpoledne – na konci návštěvní doby – a nechal rodičku s dítětem do rána v jejich péči. opožděně jsem tak mohl e-mailem rozeslat oznámení přátelům. někteří adresáti si dobrou zprávu přečetli v tutéž chvíli, kdy se dozvěděli o katastrofě, při níž jiní lidé přišli o život. varšavský kolega, se kterým jsem se seznámil ve vídni ještě před rokem 2000, spěchal, aby stihl letadlo. ačkoli se k němu má zpráva hnala rychlostí světla, už ho nedostihla. ROK 2010 byl dobou reflexe. Při finanční krizi, jež propukla o dva roky dříve, se rozplynula podstatná část světového jmění a následující klopýtavé hospodářské oživení přinášelo prospěch hlavně bohatým. v čele spojených států stál muž černé pleti. hlavní evropská událost po roce 2000 – rozšíření evropské unie směrem na východ – podle všeho dospěla k úspěšnému konci. deset let po přelomu století, dvacet let po pádu komunismu v evropě a sedmdesát let po začátku druhé světové války poskytovalo vhodnou chvíli k bilancování.

Jednu takovou bilanci jsem přesně toho roku připravoval s historikem tonym Judtem, který již věděl, že umírá. obdivoval jsem z tonyho díla především Poválečnou Evropu z roku 2005: líčí zde těžko předvídatelný úspěch evropské unie, která z fragmentů rozpadlých impérií vytvořila největší světovou ekonomiku a nejvýznamnější zónu demokracie. Kniha končí zamyšlením nad holokaustem. v 21. století, naznačuje tony Judt, už procedury a peníze nebudou stačit: k tomu, aby se v politice udržela slušnost, bude nutné zachovávat vzpomínku na historii hrůzy.

v roce 2008 tonyho postihlo zhoubné neurologické onemocnění, amyotrofická laterální skleróza. smrt byla neodvratná a tony byl lapen v těle, jež už nedokázal ovládat. Poté co ztratil i pohyblivost rukou, jsme v roce 2009 začali zaznamenávat společné rozhovory na různá témata z historie 20. století. v průběhu rozhovorů nás oba tížily obavy z americké víry, že kapitalismus přetrvá v nezměněné podobě a rozvoj demokracie je nevyhnutelný. tony je autorem studií o nezodpovědných intelektuálech, kteří ve 20. století napomáhali totalitarismu. nyní se obával nové vlny nezodpovědnosti v 21. století, totiž naprostého odmítnutí jakýchkoli idejí, jež zplošťuje diskusi, ochromuje politiku a normalizuje nerovnoprávnost.

souběžně s těmito rozhovory jsem pracoval na vlastní knize o hromadném politickém vraždění, jehož se ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století dopustily nacistické německo a sovětský svaz. výklad vycházel od etnik – židů, Bělorusů, ukrajinců, rusů, příslušníků pobaltských národů a Poláků – v oblastech, kde se oba režimy vystřídaly, takže obyvatelé poznali dopad jedné i druhé moci. Jednotlivé kapitoly sice probíraly témata, jež budí hrůzu – úmyslně vyvolané hladomory, hromadné popravy, plynové komory –, avšak celková premisa knihy byla optimistická: příčiny hromadného vraždění lze zjistit a pojmenovat, slova mrtvých lze povolat k životu. Pravda je vypověditelná a člověk je poučitelný.

Jedna kapitola knihy se věnovala klíčovému obratu 20. stole- tí, totiž německo-sovětské spojenecké smlouvě, která odstartovala druhou světovou válku v evropě. v září 1939 vpadly nacistické německo a sovětský svaz do Polska. cílem obou agresorů bylo rozvrátit polský stát a vyhladit polskou politickou elitu. v dubnu 1940 sovětská tajná policie zavraždila 21 892 polských zajatců, přičemž většinu tvořili vzdělaní důstojníci v záloze. tito muži – a také jedna žena – byli zabiti střelou do týla na pěti popravištích; jedno se nacházelo v lese u Katyně poblíž smolensku v ruské sovětské federativní socialistické republice. Masakr v Katyni se pro Poláky stal zástupným symbolem sovětských represí.

Po druhé světové válce v Polsku nastoupil komunistický režim, země se stala sovětským satelitem a o Katyni se nesmělo mluvit. až po rozpadu sovětského svazu v roce 1991 měli historici možnost objasnit, co se vlastně stalo. sovětské archivní dokumenty podaly jednoznačný důkaz, že tato hromadná vražda byla cíleným krokem a stalin ji osobně schválil. nově vzniklá ruská federace zápolila po rozpadu sssr s nutností vyrovnat se s historií stalinistického teroru. třetího února 2010, v době, kdy jsem knihu dokončoval, se ruský premiér obrátil na svého polského kolegu s nečekaným návrhem: k sedmdesátému výročí zločinu uspořádají v Katyni společnou slavnostní vzpomínkovou akci. Prvního dubna o půlnoci – v den, kdy se měl podle předpokladů narodit můj syn – jsem dokončenou knihu zaslal nakladateli. sedmého dubna dorazila do ruska polská vládní delegace pod vedením ministerského předsedy. Můj syn se narodil den nato.

dva dny poté do ruska zamířila druhá polská delegace. vedl ji polský prezident s chotí a zahrnovala vysoké velitele polských ozbrojených sil, poslance, občanské aktivisty, kněze i příbuzné obětí. členem delegace byl též můj přítel tomek Merta, respektovaný politolog a z titulu náměstka polského ministra kultury organizátor celé akce. v sobotu 10. dubna 2010 brzy ráno tomek nasedl do letadla, které se v 8 hodin 41 minut zřítilo nedaleko přistávací dráhy ruského vojenského letiště ve smolensku. Katastrofu nikdo nepřežil. ve vídeňské porodnici zazvonil mobilní telefon a matka novorozeného dítěte zavolala polsky přes pokoj.

druhý den navečer jsem pročítal odpovědi na zaslané oznámení. Jeden přítel mě chtěl včas upozornit, abych i v radosti, již prožívám, pochopil, k jaké došlo tragédii: „aby ses neocitl v obtížné situaci, musím ti sdělit, že tomek Merta je mrtvý.“ letu se měl účastnit i jiný přítel, který se však – jak mi napsal – rozmyslel a zůstal doma. Jeho manželka byla v devátém měsíci těhotenství.

dopis zakončil slovy: „všechno se teď změní.“ V rAkOuSku zůstává rodička v porodnici čtyři dny, aby ji zdravotní sestry mohly náležitě poučit ohledně krmení, koupání a další péče o dítě. to už je dostatečně dlouhá doba na to, aby se rodiny navzájem seznámily, rodiče zjistili, jakým jazykem se spolu domluví, a rozeběhl se rozhovor. následujícího dne se v porodnici mezi Poláky mluvilo o spiknutí. začaly se vynořovat neověřené zprávy: letadlo sestřelili rusové, anebo se polská vláda zapojila do spiknutí s cílem zabít polského prezidenta, jenž příslušel k odlišné politické straně než premiér. Jedna novopečená polská matka se mě zeptala na můj názor. odpověděl jsem, že to považuji za krajně nepravděpodobné.

den nato mohla rodička s novorozencem odejít domů. se spícím dítětem v košíku vedle sebe jsem napsal dva články o tomkovi: nekrolog v polštině a anglicky psaný popis neštěstí, k němuž došlo, zakončený vyjádřením naděje ohledně vývoje v rusku. Polský prezident přišel o život po cestě na vzpomínkovou akci, jež měla připomenout zločin spáchaný na ruské půdě. vyjádřil jsem naději, že ruský předseda vlády vladimir Putin nastalé situace využije k obecnější reflexi nad stalinismem. v truchlivé atmosféře dubna 2010 to snad byla pochopitelná výzva. Jako předpověď se však zoufale minula se skutečností.

všechno se změnilo. Putin, který před nástupem do premiérského křesla absolvoval dvě funkční období jako ruský prezident, oznámil v září 2011, že na prezidenta hodlá kandidovat znovu. v parlamentních volbách v prosinci 2011 jeho strana utrpěla relativní neúspěch, nicméně i tak získala parlamentní většinu. v květnu 2012 – po volbách, jež také nepůsobily věrohodně – se Putin znovu stal prezidentem. následně se postaral, aby diskuse ohledně sovětské minulosti – tedy diskuse toho typu, jakou svého času sám vyvolal kolem Katyně – byly trestné. v Polsku došlo k tomu, že katastrofa u smolensku na okamžik celou společnost sjednotila, a poté ji na dlouhá léta polarizovala. Posedlost neštěstím z dubna 2010 s postupem času nadále rostla a pomalu vytlačila z paměti i katyňský masakr, který si oběti havárie měly připomenout, stejně jako všechny ostatní případy národního utrpení. Polsko a rusko přestaly přemýšlet o vlastních dějinách. časy se změnily. nebo se možná měnil náš smysl pro čas.

na evropskou unii padl tíživý stín. vídeňská porodnice, kde se nám díky nijak zvlášť nákladnému pojištění dostalo zcela bezplatné péče, byla připomínkou zdaru evropského projektu a ukázkou služeb, které většina evropy považuje za samozřejmé, zatímco ve spojených státech jsou zcela nepředstavitelné. totéž lze říct o spolehlivém a rychlém metru, které mě do porodnice dovezlo: v evropě běžné, v americe nerealizovatelné. v roce 2013 se rusko obrátilo proti evropské unii a prohlásilo ji za nepřátelského šiřitele úpadku. Její prosperita by mohla rusy přivést na myšlenku, že se z bývalých impérií mohou stát úspěšné demokracie. Proto se její existence náhle ocitla v ohrožení.

Když chtěla ukrajina v roce 2014 posílit vazby s evropskou unií, sousední rusko na ni zaútočilo a anektovalo část ukrajinského území. v roce 2015 se už ruská bezprecedentní kybernetická kampaň rozšířila z ukrajiny do evropy i spojených států a probíhala za asistence mnoha evropanů i američanů. v roce 2016 Britové v referendu odhlasovali odchod z evropské unie, čímž splnili dlouholeté přání Moskvy, a američané si – s nezanedbatelným přispěním ruské vlády – zvolili za prezidenta donalda trumpa. Jeden z mnoha nedostatků nově zvoleného amerického prezidenta spočíval v neschopnosti historicky uvažovat: trump nebyl s to náležitě připomenout hrůzy holokaustu ani odsoudit nacisty ve vlastní zemi.

dvacáté století se už stávalo jednoznačnou minulostí, aniž bychom si z něj dokázali vzít potřebná poučení. v rusku, evropě i spojených státech se začínala rodit nová forma politiky, nová nesvoboda pro novou dobu. ZMíNĚNOu dvojici článků o smolenském neštěstí jsem napsal po mnohaletých úvahách o politice života a smrti a pracoval jsem na nich na sklonku dne, kdy se hrana mezi oběma protiklady zdála být zvlášť tenká. „vaše štěstí vprostřed neštěstí,“ napsal mi jeden z přátel – a obojí působilo stejně nezaslouženě. začátky a konce se přiblížily k sobě, nebo se možná ocitaly ve špatném pořadí: smrt před životem, umírání před žitím. čas se vymkl z kloubů.

Řečeno parafrází výroku virginie Woolfové, někdy kolem dubna 2010 se změnila lidská přirozenost. Když jsem chtěl rozeslat zprávu o narození svého prvního dítěte, musel jsem jít do kanceláře a zapnout počítač – smartphony ještě nebyly obecně rozšířené – a následně jsem očekával, že lidé mi odpoví v řádu dnů či týdnů, ne okamžitě. dva roky nato, v době narození dcery, už bylo všechno jinak: mít smartphone bylo normální a na zprávy se odpovídalo buď hned, nebo vůbec. Mít dvě děti je úplně něco jiného než mít jedno – a přesto si myslím, že se pro nás vlivem proměny internetu v sociální médium stal čas roztříštěnějším a hůře uchopitelným.

stroje, jež nám měly zajistit volný čas, ho začaly spotřebovávat. ztratili jsme schopnost koncentrovat se i vzpomínky a všechno se zdálo být nové. Po tonyho smrti v srpnu 2010 jsem objížděl propagační akce kvůli naší společné knize, která v anglickém originále nese název Thinking the Twentieth Century (Jak myslet 20. stole- tí), a při cestách po spojených státech jsem si ostře uvědomoval, že jde o naprosto zapomenuté téma. Po večerech v hotelových pokojích jsem sledoval, jak ruská televize nezávazně žongluje s traumatizujícím odkazem americké rasové historie a šíří domněnku, že se Barack obama narodil v africe. Připadalo mi zvláštní, že se této zvěsti rychle chopil i televizní bavič donald trump.

američané a evropané 21. století se ocitli ve vleku pohádky o „konci dějin“, pocitu, který označuji termínem politika nevy­ hnutelnosti a který spočívá v mínění, že budoucnost je prostě jen opakováním současnosti, zákony pokroku dávno známe, neexistují žádné alternativy, a nedá se proto vlastně nic dělat. americká kapitalistická varianta navíc vyprávěla, že příroda zplodila trh, trh přinesl demokracii a demokracie zajistila blahobyt. v evropské verzi dějiny zplodily národ, ten se z války poučil, že mír je dobrá věc, a rozhodl se pro integraci a blahobyt.

až do zhroucení sovětského svazu v roce 1991 měl svou verzi politiky nevyhnutelnosti i komunismus: příroda umožňuje zrod techniky, technika přináší proměnu společnosti, proměna společnosti je příčinou revoluce a revoluce nastoluje utopii. Když se ukázalo, že realita je odlišná, stoupenci evropské a americké verze nevyhnutelnosti slavili triumf. evropa v roce 1992 nasadila všechny páky na to, aby dokončila upevňování evropské unie, a američané se oddali víře, že pád komunistické verze světa potvrzuje pravdivost té kapitalistické. celé čtvrtstoletí od pádu komunismu si američané i evropané opakovali svoji oblíbenou historku o nevyhnutelnosti, a celou jednu generaci tak vychovali bez dějin.

americká politika nevyhnutelnosti – stejně jako všechny podobné příběhy – odporovala faktům. osud ruska, ukrajiny a Běloruska po roce 1991 jasně ukazoval, že zhroucením jednoho systému nevzniká tabula rasa, na které by ryzí přirozenost zplodila trhy a trhy vedly k vytyčení práv. stejné poučení mohlo přijít v roce 2003 z iráku – kdyby se ovšem původci americké ilegální války zamysleli nad jejími zhoubnými dopady. Finanční krize roku 2008 a deregulace financí, jež lze v usa vynaložit na politické kampaně, v roce 2010 navýšily vliv bohatých a omezily vliv voličů. s nárůstem hospodářské nerovnosti se zúžily časové horizonty a ubývalo stoupenců názoru, že budoucnost obnáší lepší verzi přítomnosti. Při absenci fungujícího státu, který by jim zaručoval elementární sociální jistoty, jinde považované za samozřejmé, jako jsou vzdělání, starobní důchody, lékařská péče, veřejná doprava, dovolená a rodičovské volno, se každodennost mohla stát pro američany zdrcující a obrat je o naději v budoucnost.

zhroucení politiky nevyhnutelnosti s sebou přináší odlišnou zkušenost času – politiku věčnosti. zatímco nevyhnutelnost slibuje lepší budoucnost pro všechny, věčnost staví jeden národ do centra cyklického řetězce křivd. čas už nepředstavuje linii směřující do budoucnosti, nýbrž kruh, ve kterém se donekonečna opakují hrozby z minulosti. za vlády nevyhnutelnosti nikdo nenese zodpovědnost, protože všichni víme, že detaily se vyřeší samy od sebe a všechno nakonec dobře dopadne; za vlády věčnosti nikdo nenese zodpovědnost, protože všichni víme, že ať uděláme cokoli, nepřítel je na postupu. stoupenci politiky věčnosti šíří přesvědčení, že vláda nemůže společnosti jakožto celku nijak pomoci, může ji pouze chránit před hrozbami. namísto pokroku nastupují pesimismus a zkáza.

Když se stoupenci politiky věčnosti ocitnou u moci, inscenují krize a manipulují výslednými emocemi. aby odpoutali pozornost od své neschopnosti či neochoty k reformě, řídí své občany tak, aby v rychlém sledu prožívali nadšení i vztek, a utápěli tak budoucnost v přítomnosti. v oblasti zahraniční politiky očerňují a likvidují výdobytky zemí, jež by se jinak domácímu obyvatelstvu mohly jevit jako žádoucí vzor. s využitím moderní techniky šíří doma i v zahraničí fikce a lži, popírají pravdu a snaží se lidskou existenci proměnit ve spektákl a sentiment. MOžná V OBdOBí po roce 2010 probíhal vývoj, který jsme nedokázali vnímat. Možná rychlý sled událostí od neštěstí ve smolensku po zvolení donalda trumpa představoval epochu transformace, jejíž význam jsme nechápali. Možná neznatelně postupujeme od jednoho povědomí času k jinému, protože nedokážeme vnímat, jak nás dějiny formují a jak my formujeme je.

nevyhnutelnost a věčnost proměňují fakta v narativy. Kdo je omámen nevyhnutelností, vnímá jednotlivá fakta jen jako chvilkové záblesky, které nemají vliv na celkovou historii pokroku; kdo se přehoupne do věčnosti, považuje každou novou událost jen za další příklad odvěké hrozby. oba postoje se sice tváří historicky, ve skutečnosti však historii likvidují. stoupenci politiky nevyhnutelnosti hlásají, že konkrétní rysy minulosti nejsou podstatné, protože ať se děje cokoli, vždycky je to voda na mlýn pokroku. stoupenci politiky věčnosti přeskakují od události k události bez ohledu na hranice dekád i staletí a budují mýtus ohrožené nevinnosti. Jejich imaginace objevuje v uplynulém dění cykly nebezpečí a vyvolává pocit jakéhosi rytmu, který pak v současnosti podněcují vyvoláváním umělých krizí a dennodenního dramatu.

nevyhnutelnost a věčnost mají specifický propagandistický styl. Politici nevyhnutelnosti tvoří z fakt předivo blahobytu. Politici věčnosti fakta zastírají, a brání tak zjištění, že lidé v jiných zemích jsou svobodnější a bohatší, i přijetí myšlenky, že s oporou v získaném poznání lze formulovat reformní postupy. velkou část dění po roce 2010 tvořila záměrná produkce politických fikcí, plakátových historek a lží středního střihu, které poutaly pozornost publika a okupovaly tolik potřebný prostor k zamyšlení. ale ať už propaganda vyvolá v danou chvíli sebevětší dojem, nikdy se nekryje se soudem dějin. Mezi pamětí jakožto souhrnem dojmů a historií jakožto souvislostmi, které v rámci svých schopností aktivně rýsujeme, je vždy rozdíl.

tato kniha je pokusem znovu přimět naši dobu vnímat historický čas, a získat tak historický horizont aktivní politiky. to vyžaduje snahu o pochopení souboru navzájem propojených událostí od ruska po spojené státy v době, kdy se vznášejí pochybnosti nad samotnou pravdivostí fakt. ruská invaze na ukrajinu v roce 2014 byla pro evropskou unii a spojené státy zkouškou smyslu pro realitu. Pro mnoho evropanů i američanů bylo snazší přijmout přeludy ruské propagandy a nehájit právní uspořádání. evropané i američané marnili čas úvahami o tom, zda vlastně došlo k invazi, zda ukrajina představuje samostatnou zemi a zda si náhodou invazi nezasloužila. to vedlo k odhalení ohromného nechráněného místa, jehož rusko na území eu i usa záhy využilo.

historie jakožto odborná disciplína se zrodila z konfrontace s válečnou propagandou. ve vůbec prvním historickém spise, nazvaném Dějiny peloponnéské války, vytyčil thúkýdidés jasný rozdíl mezi tím, jak své činy zdůvodňovali jedinci stanuvší v čele, a skutečnými důvody, jež k jejich rozhodnutím vedly. dnes, kdy sílící nerovnost podněcuje ke vzniku politických fikcí, vzrůstá význam investigativní žurnalistiky. Její renesance započala během ruské invaze na ukrajinu, kdy odvážní reportéři zasílali zprávy z ohnisek nebezpečí. v rusku a na ukrajině se novinářské iniciativy soustředily na problematiku kleptokracie a korupce – a reportéři vycvičení v této tematice následně přešli k válečnému zpravodajství. STEjNý VýVOj jako v rusku může proběhnout i v americe a v evropě: ustaví se drastická nerovnost, politiku s reálným obsahem nahradí propaganda, od politiky nevyhnutelnosti se přejde k politice věčnosti. ruští předáci získali možnost přizvat evropany a američany k nahlížení věčnosti díky tomu, že se na tuto pozici dostali první. vnímali americké a evropské slabiny, jelikož je postřehli dříve a dokázali jich využít na domácí půdě.

události po roce 2010 – rozmach antidemokratické politiky, protievropský obrat ruska a vpád na ukrajinu, brexit a zvolení donalda trumpa – byly pro mnoho evropanů a američanů překvapením. američané se zpravidla v reakci na překvapení buď oddají představě, že to nečekané vlastně vůbec nenastalo, anebo tvrdí, že je čímsi naprosto novým, a nelze je proto vůbec předvídat na základě historie. Buď nakonec všechno dobře dopadne, anebo je situace naopak tak špatná, že se nedá vůbec nic dělat. První reakce představuje obranný mechanismus politiky nevyhnutelnosti, druhá je zhmotněním onoho zaskřípění, jež nevyhnutelnost vyluzuje těsně předtím, než se zhroutí a ponechá volný prostor věčnosti. Politika nevyhnutelnosti rozhlodá občanskou zodpovědnost a poté se při srážce s vážnější opozicí zhroutí v politiku věčnosti. Přesně takto američané zareagovali, když se kandidát podporovaný ruskem stal prezidentem spojených států.

v rozmezí let 1989–2000 směřovala vlivová osa ze západu na východ: docházelo k přesazování ekonomických a politických modelů a k expanzi angličtiny, expandovala evropská unie i severoatlantická aliance (nato). v téže době však neregulované meziprostory amerického a evropského kapitalismu povolaly bohaté rusy do říše, jež se protikladu východ–západ vymykala: míním říši offshorových bankovních účtů, „skořápkových“ firem a anonymních transakcí, kterými se praly špinavé peníze nakradené na úkor zbytku populace. to byl jeden z důvodů, proč po roce 2010 začal vliv naopak proudit z východu na západ: offshorová výjimka se stala pravidlem, ruské politické fikce pronikly i mimo rusko. v Ději­ nách peloponnéské války thúkýdidés definuje oligarchii jako vlá­ du nemnohých a staví ji proti demokracii. u aristotela znamená výraz oligarchie vládu několika boháčů. v tomto smyslu se výraz po roce 1990 ujal v ruštině a poté – po roce 2010 – z dobrých důvodů i v angličtině. Koncepty a praktiky se začaly šířit z východu na západ. Příkladem je výraz fake, například ve spojení fake news. zdálo by se, že jde o americký termín, a k jeho autorství se hlásí donald trump – ale ve skutečnosti se výrazu fejkovyje novosti užívalo v rusku a na ukrajině dlouho předtím, než se ujal ve spojených státech: označovalo se tak vytvoření smyšleného textu, jenž se vydává za novinářskou zprávu, přičemž cílem je jednak vyvolat zmatek ohledně konkrétní události, jednak zdiskreditovat tisk jako takový. Politici věčnosti nejprve šíří fake news sami, pak začnou říkat, že veškeré zpravodajství je fake, a skončí tvrzením, že jedinou realitou jsou jejich vlastní spektákly. ruské tažení s cílem zaplnit mezinárodní veřejnou sféru výmysly započalo roku 2014 na ukrajině a rok nato se rozšířilo do spojených států, kde v roce 2016 přispělo k výsledku voleb. Použité techniky byly všude stejné, avšak s postupem času nabíraly na rafinovanosti.

v rusku od roku 2010 vládne kleptokratický režim, který se snaží exportovat politiku věčnosti: zničit rozdíl mezi fakty a fikcí, zakonzervovat společenskou nerovnost a urychlit podobný vývoj v evropě i ve spojených státech. Jasně patrné to je na ukrajině, kde rusko vedlo regulérní válku a současně vyhrocovalo kampaň s cílem rozpoltit evropskou unii a spojené státy. Poradce prvního proruského prezidentského kandidáta v amerických dějinách předtím působil jako poradce posledního proruského prezidenta ukrajiny. s technikami, které na ukrajině selhaly, rusko uspělo ve spojených státech. ruští a ukrajinští oligarchové si své ilegálně získané finance ukládali způsobem, který podporoval podnikatelské plány amerického prezidentského kandidáta. a to vše dohromady tvoří jedinou historii: historii naší doby a jejích dilemat. Může Být historie takto současná? Dějiny peloponnéské války nám připadají starobylé – vždyť athéňané bojovali se sparťany před více než dvěma tisíci lety. historik thúkýdidés však zachycoval události, které sám zažil, a výklad minulosti podával v míře nutné pro to, aby vyjasnil, co je v danou chvíli v sázce. tato kniha skromně následuje jeho vzor.

Cesta k nesvobodě provádí – v míře nutné pro charakteristiku politických problémů současnosti a s cílem rozptýlit některé mýty, které je obklopují – sondy do ruské, ukrajinské, evropské i americké historie. Kniha čerpá z primárních pramenů v příslušných zemích a pátrá po strukturách a konceptech, jež nám mohou napomoci porozumět naší současnosti. Jazyky, v nichž jsou příslušné zdroje zaznamenány – ruština, ukrajinština, polština, němčina, francouzština a angličtina –, mi zajišťují badatelský nástroj, ale současně jsou pramenem nahromaděné zkušenosti. Po celé zkoumané období jsem četl a sledoval ruská, ukrajinská, evropská i americká média, navštívil řadu míst, o nichž je v knize řeč, a mnohdy jsem mohl dostupná líčení porovnat s osobními zkušenostmi nebo zkušenostmi lidí z blízkého okolí. Každá kapitola se zaměřuje na jednu konkrétní událost a konkrétní rok: návrat totalitního uvažování (2011), zhroucení demokratické politiky v rusku (2012), útok ruska na evropskou unii (2013), revoluci na ukrajině a následnou ruskou invazi (2014), expanzi politických smyšlenek v rusku, evropě a usa (2015) a zvolení donalda trumpa americkým prezidentem i jeho konání v úřadu (2016).

hlásáním názoru, že základy politiky nepřipouštějí žádnou skutečnou změnu, šíří politika nevyhnutelnosti nejistotu ohledně toho, v čem zmíněné základy vlastně spočívají. Pokud máme za to, že budoucnost přináší automatickou setrvačnost dobrého politického uspořádání, pak se nemusíme ptát, v čem toto uspořádání spočívá, proč je dobré, jak se udržuje a jak je lze zlepšit. historie je a musí být politickým myšlením – v tom smyslu, že zjednává prostor, jenž se vymyká nevyhnutelnosti i věčnosti, brání nám přehoupnout se od jednoho k druhému a pomáhá vystihnout moment, kdy můžeme nastoupený vývoj změnit.

v období, kdy opouštíme nevyhnutelnost a zápasíme s věčností, se jako vodítko k nápravě může jevit historie dezintegrace. Při erozi se odhaluje, co odolalo, co je možné posílit, co je možné zrekonstruovat a co je nutné pojmout jinak. Jelikož porozumění je vždy zdrojem moci, jsou názvy jednotlivých kapitol pojaty jako výběr ze dvou alternativ: mezi individualismem a totalitarismem; mezi úspěchem a nezdarem; mezi integrací a impériem; mezi novostí a věčností; mezi pravdou a lží; mezi rovností a oligarchií. individualita, vytrvalost, kooperace, novátorství, poctivost a spravedlnost zde tedy vystupují jako politické ctnosti. nejedná se přitom o pouhá klišé nebo osobní preference, nýbrž o historická fakta, prokazatelná stejně jednoznačně jako materiální síly.

19

ctnosti jsou neodlučně spjaty s institucemi, pro něž jsou inspira

cí a zdrojem energie.

instituce může kultivovat určité představy o dobru a současně

je na těchto představách závislá. Pokud se má institucím dařit,

vyžadují ctnosti, a pokud má společnost kultivovat ctnosti, je k to

mu zapotřebí institucí. etickou otázku, co je ve veřejném životě

dobré a co špatné, není možné oddělit od historického výzkumu

struktur. zdrojem dojmu, že ctnosti jsou irelevantní nebo přímo

směšné, je politika nevyhnutelnosti a věčnosti: nevyhnutelnosti

vinou příslibu, že dobro existuje již teď a musí se podle očekává

ní šířit, věčnosti vinou ujišťování, že zlo vždycky přichází zvenčí

a my jsme navěky jeho nevinnými oběťmi. Pokud chceme dobro

a zlo lépe pochopit, musíme znovuoživit historii. KAPITOlA PRVNí MEZI INDIVIDuAlISMEM A tOtAlitAriSMeM (2011)

se zákonem bude naše země vzkvétat, v bezzákonnosti

podlehne zhoubě.

— SÁGA O NJÁLOVI, asi 1280

suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimce.

— CARL SCHMITT, 1922

P

olitika nevyhnutelnosti spočívá na myšlence, že ideje neexistu

jí. stoupenci, kteří jí jsou uhranuti, popírají, že by ideje mohly mít reálný vliv – čímž ovšem dokazují, že je samotné jedna efektní idea uchvátila. slogan politiky nevyhnutelnosti zní: „není na výběr.“ Přijmout toto klišé znamená popřít osobní zodpovědnost za pochopení historie a úsilí o změnu. život se mění v náměsíčný pochod ke hrobu vyznačenému na předem pořízeném pozemku.

věčnost se rodí z nevyhnutelnosti, tak jako přízrak z mrtvoly.

1

Kapitalistická verze politiky nevyhnutelnosti, tedy trh jakožto náhražka aktivní politiky, plodí ekonomickou nerovnost a ta podlamuje víru v pokrok. omezování společenské mobility navozuje stav, kdy je nevyhnutelnost střídána věčností a demokracii vytlačuje oligarchie. oligarcha předestírající vyprávěnku o nevinné minulosti, v níž může snadno čerpat i z fašistických idejí, nabízí falešnou ochranu lidem, kteří trpí skutečnými neduhy. cestu k tomuto spektáklu razí víra, že technika slouží svobodě. s tím, jak koncentraci nahrazuje rozptýlenost, se veškerá budoucnost rozplývá ve frustracích dané chvíle a z věčnosti se stává každodennost. oligarcha se při vstupu do reálné politiky opírá o svět smyšlenek a vládne pomocí evokace mýtů a umělého podněcování krizí. v období po roce 2010 jeden takový – vladimir Putin – dovedl druhého – donalda trumpa – z říše smyšlenek k moci.

rusko se dostalo do fáze politiky věčnosti jako první a ruští předáci se rozhodli chránit sebe i svůj majetek jejím exportem. vrchní oligarcha vladimir Putin si za průvodce vybral fašistického myslitele ivana iljina. v roce 1953 napsal básník czesław Miłosz, že „teprve v polovině 20. století si mnozí evropané s hořkostí uvědomili, že spletité a pro obyčejného smrtelníka složité filozofické knihy mají bezprostřední vliv na jejich osudy“.

2

Mezi filozofické spisy,

jež dnes mají zvláštní váhu, patří i knihy ivana iljina, zesnulého rok poté, co Miłosz napsal citovanou větu.

iljinova renesance v  oficiálním rusku konce 20.  a  počátku 21. století vdechla jeho dílu nový život a fašismus se adaptoval tak, aby umožnil nástup oligarchie a dodal konkrétní ideje, jež ruským mocným umožní přejít od nevyhnutelnosti k věčnosti.

Fašismus dvacátých a třicátých let – tedy iljinovy éry – měl tři hlavní rysy: na úkor rozumu a zákona oslavoval vůli a násilí, volal po vůdci mysticky splynuvším s vlastním lidem a v globalizaci spatřoval nikoli okruh problémů k řešení, nýbrž spiknutí. Fašismus oživený v současné situaci ekonomické nerovnosti ve formě politiky věčnosti slouží oligarchům jako katalyzátor pro přechod od veřejné diskuse k politické fikci, od smysluplného hlasování k falešné demokracii a od právního státu k personálně zaměřeným režimům.

3

dějiny se nezastaví a vždy nabízejí alternativy. Jednu z nich předkládá právě iljin. v naší době zažilo renesanci vícero fašistických myslitelů, on je však nejdůležitější. Je vůdcem na temnící se cestě k nesvobodě, jež vede od nevyhnutelnosti k věčnosti. Když se s jeho myšlenkami a vlivem seznámíme, dovolí nám to předjímat další směr a hledat zdroje světla i možné odbočky. K tomu je nutno uvažovat historicky, tedy ptát se, jaký význam mohou mít ideje minulosti pro přítomnost, srovnat iljinovu éru globalizace s naší současností a uvědomit si, že tehdy i nyní existovaly možnosti a nebyly jen dvě. Přirozeným nástupcem závoje nevyhnutelnosti je rouška věčnosti, ale existují i další alternativy a je nutné je najít dřív, než rouška vše zastře. Když přijímáme věčnost, vzdáváme se tím individuality a žádnou další možnost již nehledáme. věčnost je také ideou, jež hlásá, že ideje neexistují.

Když se v roce 1991 rozpadal sovětský svaz, američtí stoupenci politiky nevyhnutelnosti vyhlašovali konec dějin – a někteří rusové zase hledali nový zdroj autority v imperiální minulosti. Po svém vzniku v roce 1922 sovětský svaz převzal většinu území carského ruska. carovo panství bylo největší na světě: od západu na východ se rozpínalo od poloviny evropy po pobřeží tichého oceánu a od severu na jih od arktidy po střední asii. naprostou většinu obyvatelstva tvořili rolníci a nomádi, nicméně ruské střední vrstvy spolu s inteligencí uvažovaly na přelomu století o způsobech, jakými by se samoděržaví mohlo modernizovat a stát se spravedlivějším.

ivan iljin se narodil roku 1883 ve šlechtické rodině a vyrůstal jako typický představitel své generace. na přelomu století toužil po tom, aby se rusko stalo právním státem, po katastrofě první světové války a zkušenosti bolševické revoluce v roce 1917 se však stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. s postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. v roce 1922, tedy krátce před vznikem sovětského svazu, byl vypovězen ze země. usadil se v Berlíně a odtud vytvářel programové zajištění bělogvardějských odpůrců nového státu. za „bílé“ se označovali bojovníci proti bolševické rudé armádě během dlouhé a krvavé ruské občanské války, kteří se následně tak jako iljin uchýlili do politické emigrace v evropě. Později iljin pojímal své texty jako návod pro ty, kdo se v rusku ujmou moci po pádu sovětského svazu. zemřel v roce 1954.

4

Když v roce 1991 vzešla z trosek sovětského svazu nová ruská federace, iljinova kniha Naše úkoly

5

se dostala do oběhu v nových

vydáních, vyšly mu sebrané spisy a jeho myšlenky získaly mocné zastánce.

6

Přestože zemřel ve Švýcarsku v naprostém zapomně

ní, Putin v roce 2005 zorganizoval převoz ostatků a jejich nový pohřeb v Moskvě.

7

iljinova pozůstalost byla uložená v knihovně

Michiganské státní univerzity, Putin však roku 2006 vyslal emisara, který zajistil její transport.

8

tou dobou už Putin iljina citoval


24

v pravidelných prezidentských proslovech před valným shromážděním ruského Federálního shromáždění; tyto významné projevy si Putin psal sám.

9

Po roce 2010 Putin využil iljinovy autority

k vysvětlení, proč rusko musí podkopat evropskou unii a zaútočit na ukrajinu.

10

Když měl na dotaz uvést svého oblíbeného histo

rika, označil za svou autoritu pro výklad minulosti právě iljina.

11

ruská politická elita následovala Putinův příklad a jeho hlavní propagandista vladislav surkov přizpůsobil iljinovy myšlenky světu moderních médií.

12

surkov stál za Putinovým nástupem

k moci a dohlížel na konsolidaci médií, jež Putinovi zajistila moc takříkajíc navěky. dmitrij Medveděv, formální předseda Putinovy politické strany, doporučil iljina ruské mládeži.

13

iljina citovali

předáci obou domněle opozičních stran, totiž komunistů i (krajně pravicových) liberálních demokratů, kteří měli svůj podíl na nastolení oné kamufláže demokracie, k jejímuž vzniku iljin vybízel. iljina citoval předseda ústavního soudu – a to v době, kdy sílila podpora pro iljinovu myšlenku, že zákon znamená totéž co láska k vůdci. ve chvíli, kdy se rusko změnilo v centralizovaný stát v podobě, jakou iljin hájil, jeho jméno zmiňovali i oblastní gubernátoři.

14

Počátkem roku 2014 obdrželi členové ruské vládnoucí stra

ny a všichni příslušníci státního aparátu z Kremlu darem soubor iljinových politických publikací.

15

v roce 2017 připomněla ruská

televize sté výročí Říjnové revoluce filmem, jenž iljina představoval jako morální autoritu.

iljin byl stoupencem politiky věčnosti a jeho myšlenky získaly dominantní vliv právě koncem 20. a počátkem 21. století, v době, kdy se v rusku hroutila kapitalistická verze politiky nevyhnutelnosti. Jeho vliv vyvrcholil po roce 2010, kdy se rusko změnilo v organizovanou kleptokracii a domácí sociální nerovnost dosáhla ohromujících rozměrů. Útok ruska na evropskou unii a na spojené státy poukázal na určité politické ctnosti, které filozof iljin nevnímal nebo jimi pohrdal: individualismus, střídání ve funkcích, integraci, novátorství, pravdu a rovnost.

16

SVÉ MYšlENKY iljin rusku poprvé předestřel před sto lety, po Říjnové revoluci. Přesto se stal myslitelem dneška: žádný jiný filozof 20. století neprošel po roce 2000 tak velkolepou rehabilitací a netěší se ve světové politice tak dalekosáhlému vlivu. Pokud to uniká naší pozornosti, příčina tkví v tom, že zůstáváme uhranuti nevyhnutelností a myslíme si, že na myšlenkách nezáleží. uvažovat historicky znamená akceptovat možnost, že i neznámé může být důležité, a pracovat na tom, aby se neznámé stalo známým.

v naší dnešní politice nevyhnutelnosti se zrcadlí ta, jež panovala za iljinova života. Podobně jako období let 1985–2015, i roky 1885–1914 byly érou globalizace. Konvenční mínění se v obou případech domnívalo, že růst živený vývozem zajistí nástup racionální politiky a skoncuje s fanatismem. tento optimismus se zhroutil s propuknutím první světové války a následných revolucí a kontrarevolucí – a příkladem naznačeného trendu se stal i ivan iljin: zatímco v mládí podporoval právní stát, nyní se přesunul na stanovisko krajní pravice a současně obdivoval taktiku, již nacházel u krajní levice.

17

někdejší levicový aktivista Benito

Mus solini krátce po iljinově vypovězení z ruska vedl fašistické voje při pochodu na Řím a ruský myslitel v ducem spatřoval naději pro hroutící se svět.

18

iljin ve fašismu viděl politiku nadcházejícího světa.

19

Jako exu

lanta ho ve dvacátých letech hluboce zneklidňovalo, že italové dospěli k fašismu dříve než rusové. utěšoval se představou, že zdrojem inspirace pro Mussoliniho puč byli ruští bílí: „hnutí bílých je hlubší a širší než [italský] fašismus.“

20

tato hloubka a šíře, vysvět

loval, pramení z přijetí křesťanské víry ve verzi, jež vyžaduje krvavou oběť Božích nepřátel. ve dvacátých letech ještě iljin pevně věřil, že bílí exulanti z ruska se mohou vrátit k moci, a oslovoval je „mí bílí bratři, fašisté“.

Podobně hluboký dojem na iljina učinil adolf hitler.

21

iljin sice

krátkodobě navštívil itálii a prázdniny trávil ve Švýcarsku, nicméně v letech 1922–1938 se natrvalo usídlil v Berlíně a pracoval zde v odborném ústavu financovaném vládou. Jeho matka byla němka, u sigmunda Freuda absolvoval psychoanalytickou kúru v němčině, studoval německou filozofii a psal německy stejně dobře a stejně často jako rusky. Jeho pracovním úkolem bylo kompilovat a sepisovat kritické analýzy sovětské politiky (jen za rok 1931 tak například vydal německy psaný Svět nad propastí a ruský Bolševický jed).

22

v hitlerovi spatřoval ochránce civilizace před

bolševismem: vůdce „má nesmírné zásluhy o celou evropu“, jelikož zabránil dalším revolucím podle ruského vzoru. iljin souhlasně konstatoval, že hitlerův antisemitismus je odvozen z ideologie ruských bílých,

23

a litoval, že „evropa nacionálněsocialistické

hnutí nechápe“. nacismus, toť především „duch“, na němž se rusové musejí podílet.

v roce 1938 se iljin přestěhoval z německa do Švýcarska a žil zde až do své smrti v roce 1954. Finančně ho tu podporovala manželka jednoho německo-amerického podnikatele

24

a prostřed

ky získával také veřejným přednášením v němčině. obsah přednášek, jak zaznamenal jeden švýcarský badatel, spočíval především ve výzvě nevnímat rusko jako současné komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy.

25

Podle il

jina se rusko ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního západu – avšak přijde den, kdy se díky křesťanskému fašis mu osvobodí a přinese svobodu i dalším. Švýcarský recenzent označil iljinovy knihy za „nacionální v tom smyslu, že se stavějí proti celému západu“.

26

Po vypuknutí druhé světové války se iljinovy politické názory nezměnily.

27

všechny jeho švýcarské kontakty příslušely ke krajní

pravici: rudolf grob doporučoval, aby Švýcarsko následovalo vzor nacistického německa, theophil spoerri patřil ke skupině, která zakazovala členství židům a zednářům, albert riedweg byl pravicovým advokátem a jeho bratr Franz byl prominentním švýcarským příslušníkem nacistického vyhlazovacího aparátu: coby zeť německého ministra války vstoupil do ss

28

a zúčastnil se němec

kého útoku na Polsko, Francii i sssr. iljin přitom v nacistickém vpádu do sovětského svazu spatřoval zúčtování s bolševismem, díky němuž snad nacisté rusko osvobodí.

Když sovětský svaz v roce 1945 vyhrál válku a rozšířil své impérium na západ, iljin začal psát pro budoucí generace rusů. své dílo označoval za malou lucernu v hluboké tmě.

29

a právě tímto

plamínkem ruští předáci po roce 2010 zažehli požár. IljIN BYl konzistentní. Jeho první významný filozofický spis, který rusky vyšel v roce 1916, se v německém překladu z roku 1946 stal i jeho poslední významnou prací.

30

Jediné dobro ve vesmíru – hlásá iljin – představuje Boží celistvost před stvořením světa. Když Bůh stvořil svět, rozbil tím onu jedinou a celistvou Pravdu, jíž sám jest.

31

svět se dělí na „kate

gorický“, což je ztracená říše onoho jediného dokonalého pojmu, a „historický“, tvořený lidským životem s jeho fakty a vášněmi. tragédie lidské existence spočívá v tom, že nejsme s to usebrat fakta do Boží celistvosti a shromáždit vášně do Božího cíle.

32

ru

munský myslitel e. M. cioran, jenž byl po jistou dobu též stoupencem křesťanského fašismu, objasnil danou koncepci následovně: před dějinami je Bůh dokonalý a věčný, avšak jakmile jednou uvede dějiny do chodu, působí „freneticky, jako by páchal chybu za chybou“.

33

iljinovými slovy: „Pádem do empirické existence Bůh pozbyl

své harmonické jednoty, logického rozumu a pořádajícího účelu.“

lidský svět skutků a vášní považoval iljin za nesmyslný. chápat určitý fakt v jeho historickém kontextu mu připadalo nemorální: „svět empirické existence je teologicky neobhajitelný.“ vášně a emoce jsou zlo. Bůh se při stvoření mýlil, když dopustil „zlou při - rozenost smyslů“. stvořením nás lidí, bytostí puzených sexuál ní touhou, se podvolil „romantickému“ impulzu. Proto „romantický obsah světa vítězí nad racionální formou myšlení a myšlení ustupuje nemyslícímu popudu“, tělesné lásce. Bůh nás zanechal vprostřed „duchovního a mravního relativismu“.

34

odsouzením Boha iljin přiřkl moc filozofii nebo přinejmenším filozofovi, tedy sobě. ochraňoval sice vizi božské „celistvosti“, jež existovala před stvořením světa, avšak odhalení, jak by bylo možné k ní znovu dospět, přiřkl sobě. odstraněním Boha ze scény mohl sám vynášet verdikty o tom, co je a co má být. existuje božský svět, je nutné jej vykoupit a toto svaté úsilí připadne lidem, kteří – díky iljinovi a jeho spisům – chápou postavení, v němž se nacházejí.

35

iljinova vize byla totalitární: člověk má toužit po stavu, kdy myslíme a cítíme jako jeden – což de facto znamená, že nemyslíme a necítíme vůbec. Museli bychom přestat existovat jakožto jednotlivci. „zlo začíná tam, kde začíná osoba,“ napsal iljin.

36

naše


28

individualita je sama o sobě důkazem, že svět nefunguje správně: „empirická roztříštěnost lidské existence je chybou, je to přechodný a metafyzicky nepravdivý stav světa.“ iljin opovrhoval středními vrstvami, jelikož občanská společnost a soukromý život podle něj udržují svět roztříštěný a zahánějí Boha. Příslušník společenské vrstvy, jež jednotlivcům nabízí možnost sociálního vzestupu, je vůbec nejhorším lidským tvorem: „tato vrstva představuje naprosto nejnižší úroveň společenské existence.“

37

jAKO KAždá nemravnost, i politika věčnosti začíná tím, že se sama prohlásí za výjimku.

38

všechno ostatní ve stvořeném světě je

ztělesněním zla, ale já a moje skupina jsme dobří díky tomu, že já jsem já a moje skupina je moje. ostatní jsou zmatení a uhranutí historickými fakty a emocemi, zatímco já a můj národ jsme si uchovali existenci mimo dějiny. Jediným dobrem je ono neviditelné, jež dlí v nás, a jediná přípustná politika je tedy ta, jež chrání naši nevinu bez ohledu na cenu, kterou si to vyžádá. stoupenci politiky věčnosti neočekávají delší, šťastnější ani produktivnější život. utrpení akceptují jakožto odznak spravedlivých – s tím, že jiní, provinilí, trpí ještě víc. život je odporný, zvěrský a krátký a potěšení ze života pramení z toho, že může být ještě odpornějším, zvěrštějším a kratším pro druhé.

Pro rusko a rusy však iljin učinil výjimku. rusové jsou nevinní, prohlásil, a jejich nevina je pro tento svět nepozorovatelná. iljin vyznával víru ve vlastní národ: spasení vyžaduje vidět rusko jiné, než jaké je. Jelikož všechna světská skutečnost je jen zkázonosným odpadem neúspěšného Božího stvoření, skutečné vidění tkví ve zření neviditelného.

39

zakladatel názorově spřízněné

ho rumunského fašismu corneliu codreanu spatřil ve vězeňské cele vizi archanděla Michaela a své vidění zaznamenal v několika řádcích.

40

iljin sice na výklad svého pojmu zření vynaložil několik

knih, ale ve skutečnosti šlo o totéž: nahlédl vlastní národ jakožto spravedlivý a ryzost té vize je důležitější než všechno skutečné počínání rusů. aktem sebezaslepení se filozofovi odhalil výhled na „ryzí a objektivní“ národ.

41

nevina má specifickou biologickou podobu. iljin ve své vizi uzřel panenské tělo ruska. stejně jako fašisté a další uctívači dobových autoritářských režimů se i iljin domníval, že jeho národ je živý tvor, „organismus s vlastní přirozeností a duší“, živočich v rajské zahradě, oproštěný od prvotního hříchu. o tom, kdo k ruskému organismu patří a kdo ne, nerozhodují jednotlivci, stejně jako buňky nerozhodují o své příslušnosti k tělu.

42

ruská kultura s sebou

automaticky nese „bratrskou jednotu“, jež dosahuje všude, kam se rozpíná ruská moc.

43

slovo „ukrajinci“ iljin používal výhradně

v uvozovkách; dával tím najevo, že nemají žádnou samostatnou existenci mimo ruský organismus. Kdo mluví o ukrajině, je smrtelným nepřítelem ruska. iljin považoval za jednoznačně dané, že rusko po pádu sovětského svazu do sebe zahrne i ukrajinu.

sovětskou moc iljin označoval za extrakt veškeré satanské moci faktů i emocí. Přesto považoval vítězství komunismu za důkaz ruské neviny a nikoli jejího opaku: komunismus je lákavý svod, předestíraný cizinci a vykořeněnými rusy, kterým iljin přezdíval „tarzani“ a kteří prý touží po znásilnění nedotčeného ruska právě pro jeho nevinnost a bezbrannost. rusové byli v roce 1917 prostě a jednoduše příliš dobří, nedokázali odmítnout břemeno hříchu, jež k nim přišlo ze západu, a i přes všechno řádění sovětských předáků si uchovali jakousi neviditelnou dobrotu. na rozdíl od evropy a ameriky, která přijala fakta a vášně za podstatu života, si rusko zachovalo vnitřního „ducha“, jenž upomíná na Boží celistvost. „národ sice není Bůh,“ napsal iljin, „avšak síla jeho duše pochází od Boha.“

44

Při stvoření světa Boží rukou rusko jakýmsi zvláštním způsobem uniklo dějinám a setrvalo ve věčnosti. díky tomu je iljinova vlast oproštěná od toku času a hromadění náhod a nesnesitelných dilemat, naopak prožívá opakující se cykly ohrožení a obrany. veškeré dění představuje buď útok vnějšího světa na ruskou nevinu, anebo oprávněnou ruskou odpověď na takovouto hrozbu. toto schéma umožnilo iljinovi – ač dějiny ruska v podstatě neznal – charakterizovat jednoduchými frázemi celá staletí. Kde historik nachází expanzi moci z Moskvy přes severní asii a polovinu evropy, viděl iljin obyčejnou „sebeobranu“. všechny bitvy, jež rusko kdy svedlo, byly podle iljina obrannými záležitostmi. rusko je trvalou obětí evropské „kontinentální blokády“. „ruský národ od svého završeného obratu ke křesťanství počítá skoro tisíc let historického utrpení.“

45

rusko nikdy nečiní nic zlého – vždy je jen obětí křivd.

na faktech nezáleží a zodpovědnost se vytrácí. PřED říjNOVOu REVOluCí iljin studoval práva a věřil v pokrok.

46

Po roce 1917 se najednou zdálo, že vše je možné a vše je dovoleno. Bezzákonnost krajní levice bude muset – věřil iljin – přemoci ještě větší bezzákonnost krajní pravice. v názorově zralých dílech proto iljin vydával ruskou bezzákonnost za vlasteneckou ctnost. „hlavní je, že fašismus představuje spásonosnou přemíru vlastenecké svévole.“

47

ruský výraz proizvol – „svévole“ – byl pro ruské reformáto

ry odedávna terčem pohrdání. Když iljin naopak vyhlásil proizvol za projev vlastenectví, obrátil se tím proti právní reformě a dal najevo, že nynější politika musí následovat rozmary jediného vládce.

užitím ruského výrazu spasitělnyj, „spásonosný“, vlil iljin politice hluboký náboženský smysl.

48

Podobně jako další fašisté včetně

adolfa hitlera a jeho spisu Mein Kampf zapřáhl křesťanskou ideu oběti a vykoupení do služeb nového cíle. hitler prohlašoval, že ve službách vzdáleného Boha spasí svět odstraněním židů. „věřím proto, že dnes jednám v duchu myšlenky všemohoucího stvořitele,“ napsal, „tím, že se bráním židovi, bojuji za dílo Páně.“

49

Pravo

slavný křesťan by výraz spasitělnyj zpravidla použil o vykoupení, jehož se věřícím dostává díky Kristově oběti na Kalvárii. iljin jím však mínil to, že rusko potřebuje spasitele, jenž provede „rytíř - skou oběť“ a v zájmu převzetí moci prolije krev druhých.

50

Fašis

tický puč se stává „spásným činem“, úvodním krokem k návratu celistvosti ve vesmíru.

51

nositelé spásy Božího pomýleného světa nesmějí hledět na to, co Bůh pronesl o lásce. Ježíš svým žákům vštěpoval, že hned po lásce k Bohu je nejdůležitějším zákonem láska k bližnímu. v podobenství o dobrém samaritánu Ježíš odkazuje na knihu leviticus (19,33–34): „Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem hospodin, váš Bůh.“ iljin žádné bližní neuznával. individua lita je přechodná a zhoubná a jediným smysluplným pojivem je ztracená Boží celistvost. dokud je svět roztříštěný, milovat Boha znamená vést neustálý zápas „proti nepřátelům Božího pořádku na zemi“. Kdo se k této válce nepřipojí, nutně koná zlo: „Kdo se příčí rytířskému boji proti ďáblu, je sám ďáblem.“ víra rovná se válka: „nechť je tvá modlitba mečem a tvůj meč modlitbou!“

52

Jelikož je svět hříšný a Bůh nepřítomný, musí Boží zastánce vzejít z jakési nezkažené ahistorické říše. „Moc přichází k silnému sama,“ věřil iljin.

53

Povolaný se zjeví jakoby odnikud a ruso

vé rozpoznají spasitele: „Přijmeme svou svobodu i své zákony od ruského vlastence, jenž rusko povede ke spáse.“ spasitel vzchází ze smyšlenek, nehledí na fakta tohoto světa a obestírá se mýtem. Převzetím břemene ruských emocí a vášní přivádí „zlou přirozenost smyslovosti“ k velkolepé jednotě.

54

vůdce bude „náležitě

mužný“ – jako Mussolini.

55

„zocelí se ve spravedlivé a mužné služ

bě. Je prodchnut duchem celistvosti, nikoli zvláštními osobními či stranickými zájmy. stojí osaměle a osaměle i koná, jelikož vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit.“ rusové pokleknou před „živoucím údem ruska, nástrojem sebevykoupení“.

56

vykupitel potírá fakta, dává emocím směr a plodí mýtus tím, že nařídí prudký útok na stanoveného nepřítele. Fašista pohrdá politikou zakořeněnou ve společnosti, jejích preferencích a zájmech, jejím pohledu na budoucnost, právech jejích příslušníků a tak dále. Fašismus nevychází od zhodnocení toho, co se nachází uvnitř, nýbrž od odmítnutí toho, co přichází zvenčí. vnější svět je zdrojem literárního materiálu pro portrét nepřítele, jehož původcem je diktátor. v návaznosti na nacistického právního teoretika carla schmitta

57

iljin definuje politiku jako „umění rozeznat a zne

škodnit nepřítele“.

58

iljinova stať „o ruském nacionalismu“ proto

začíná prostým konstatováním: „nacionální rusko má nepřátele.“

59

zkažený svět se nutně staví proti rusku, jelikož ono je jedi

ným zdrojem Boží celistvosti.

spasitel je povinen vést válku a má právo rozhodnout, jaká to bude. iljin považoval válku za oprávněnou, „jsou-li ohroženy duchovní výdobytky národa“ – a to budou vždy, dokud se neskoncuje s individualitou. válčit s nepřáteli Boha znamená dávat najevo vlastní nevinu. válka, ne láska je náležitou oblastí, kde lze nechat prýštit emoce: válka totiž panenskost národního těla neohrožuje, naopak ji brání.

60

rumunští fašisté ve třicátých letech zpíva

li o „obrněných prsou a duších bělostných jak lilie“.

61

Přiváděním

ke krveprolití na sebe vykupitel ruska naváže veškerou sexuální energii země a podnítí její uvolnění. válka je jediný „exces“, jaký iljin schvaloval: je to mystické splynutí panenského organismu s jinosvětským vykupitelem. Pravou „vášní“ je fašistické násilí – a pozvednutí meče je totožné s pokleknutím k modlitbě.

62

jAK NáM PřIPOMíNá básník charles Péguy: „všechno začíná mystikou a končí politikou.“

63

iljinovy úvahy začaly v roce 1916 kon

templací Boha, pohlavní touhy a pravdy a o sto let později skončily ortodoxií Kremlu a obhajobou války vedené proti ukrajině, evropské unii a spojeným státům.

ničit je vždycky snazší než tvořit. iljin nebyl s to podrobněji popsat institucionální podobu, jež na sebe spasené rusko vezme, a problémy, které nevyřešil, pronásledují ruské předáky dodnes, přičemž největším z nich je otázka přetrvání ruského státu. Právní instituce, jež umožňují přechod moci z jednoho držitele na druhého, skýtají občanům možnost uvažovat o budoucnosti, v níž se vedení vyměnilo a stát zůstává. Fašismus naopak pramení z posvátné a odvěké vazby mezi vykupitelem a jeho lidem. Fašista prohlásí instituce a zákony za prohnilé bariéry, jež oddělují vůdce od lidu, pročež je nutné je obejít nebo zničit.

iljin se pro rusko pokoušel rozvrhnout politický systém. ve svých náčrtech se však nikdy nedokázal vyprostit z úvodních obtíží. Pokusil se daný problém vyřešit sémanticky tím, že za instituci označil samu osobnost vykupitele: vykupitele máme chápat jako „vůdce“ (gosudar), „hlavu státu“, „demokratického diktátora“ a „národního diktátora“ – což je soubor titulů, který nám připomene fašistické předáky dvacátých a třicátých let. vykupitel bude zodpovídat za veškeré exekutivní, legislativní i soudní funkce a bude vrchním velitelem ozbrojených sil. rusko bude centralizovaný stát bez federálního členění. oproti fašistickým režimům třicátých let by se nemělo jednat o stát jedné strany, protože i jedna jediná strana je tu zbytečná. rusko má být státem beze stran: jeho vykupitel bude konat sám. strany mají podle iljina existovat pouze proto, aby napomohly s rituálem voleb.

64

nechat rusy volit ve svobodných volbách připadalo iljinovi stejné jako umožnit zárodkům, aby si vybraly vlastní biologický druh. hlasování v tajných volbách občanům umožňuje považovat se za jedince, a potvrzuje tak prohnilost světa. „Principem demokracie je nezodpovědný lidský atom.“

65

individualitu je proto nutné překo

nat pomocí politických zvyklostí, jež v rusech podněcují a udržují kolektivní lásku ke svému vykupiteli. „Musíme proto odmítnout mechanické a aritmetické chápání politiky“ i „slepou víru v počet hlasů a jejich politický význam“. hlasování ve volbách má národ sjednotit gestem podrobení. volby proto nechť jsou veřejné a hlasovací lístky podepsané.

66

iljin chápal společnost jako hierarchickou strukturu, v níž má kaž dý jedinec i každé usku



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist