načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem -- Knižní předloha filmového hitu Teorie všeho - Jane Hawkingová

Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem -- Knižní předloha filmového hitu Teorie všeho
-15%
sleva

Kniha: Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem -- Knižní předloha filmového hitu Teorie všeho
Autor:

Fascinující životní příběh jednoho z největších vědců naší doby Stephena Hawkinga Jane Hawkingová je první žena patrně nejznámějšího vědce současnosti Stephena Hawkinga. Tomuto ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-05-13
Počet stran: 496
Rozměr: 160 x 230 mm
Úprava: 517 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Travelling to infinity ... přeložila Olga Neumanová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-21
ISBN: 9788075050953
EAN: 9788075050953
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V knize Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem Jane Hawkingová popisuje jejich společný život, jak se pokoušela sladit péči o svého manžela s potřebami rozrůstající se rodiny, jak s ním prožívala úspěchy i neúspěchy. Bez zábran líčí i krach jejich vztahu, kdy ji Stephen opustil kvůli své ošetřovatelce a ona se provdala za rodinného přítele. Všechno vypravuje se zarážející upřímností, ale zároveň s láskou a respektem. Kniha se stala předlohou k filmu Teorie všeho. Životní příběh vědce Stephena Hawkinga pohledem jeho první ženy Jane.

Popis nakladatele

Fascinující životní příběh jednoho z největších vědců naší doby Stephena Hawkinga Jane Hawkingová je první žena patrně nejznámějšího vědce současnosti Stephena Hawkinga. Tomuto dnes čtyřiasedmdesátiletému matematikovi a teoretickému fyzikovi diagnostikovali ve 21 letech neléčitelné postupné ochrnutí nervového systému a dávali mu maximálně dva roky života. V knize Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem Jane Hawkingová popisuje jejich společný život, jak se pokoušela sladit péči o svého manžela s potřebami rozrůstající rodiny, jak s ním prožívala úspěchy i neúspěchy. Bez zábran líčí i krach jejich vztahu, kdy ji Stephen opustil kvůli své ošetřovatelce a ona se provdala za rodinného přítele. Všechno vypravuje se zarážející upřímností, ale zároveň s láskou a respektem. V této mimořádně otevřené, dojemné a často i vtipné knize odhaluje autorka nejenom komplikovaná a bolestná dilemata svého prvního manželství, ale odkrývá i všudypřítomný vliv slávy a bohatství. Výsledkem je kniha plná optimismu, životní síly a vůle. Tato kniha byla s úspěchem zfilmována a představitel Stephena Hawkinga herec Eddie Redmayne získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. (můj život se Stephenem)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jane Hawkingová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem -- Knižní předloha filmového hitu Teorie všeho" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

âást první

KAPITOLA 1

Mít tak kfiídla

Příběh naší společné cesty se Stephenem Hawkingem započal v létě roku

1962, ačkoli jeho úplný začátek se datuje možná o deset let dříve. O tom

jsem ale tenkrát neměla ani ponětí. Když jsem v sedmi letech cobyprvňáček zahájila školní docházku na dívčí škole St Albans High School, psal se

začátek padesátých let. Jistou dobu jsem ve škole vídala chlapce sneupravenými zlatohnědými vlasy, který sedával ve vedlejší třídě těsně u stěny.

Škola totiž na první stupeň přijímala i chlapce, například mého bratra

Christophera; toho rozcuchaného hocha jsem ale vídávala jen tehdy, když

naše učitelka chyběla a všichni prvňáci se museli namačkat do jedné třídy

se staršími dětmi. Nikdy jsme spolu nemluvili, jsem si ale jistá, že měpaměť neklame, protože Stephen tenkrát strávil v naší škole jedno pololetí,

než odešel na jinou, vzdálenou pár kilometrů od domova.

k 9

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 9


Více se mi vryly do paměti Stephenovy sestry, ty totiž školunavštěvovaly o něco déle. Mary byla jen o osmnáct měsíců mladší než Stephen,

z obou děvčat byla však ta starší a rozhodně na sebe poutala pozornost.

Byla baculatá, neupravená, duchem nepřítomná a většinou trávila čas osamotě. Její největší přednost, totiž průsvitná, alabastrová pleť, se povětšinou skrývala za silnými, nelichotivými brýlemi. Philippa byla o pět let

mladší než Stephen, měla živé oči, nervózní, vznětlivou povahu, kulatý

růžolící obličej a krátké světlé copánky. Naše škola byla velice rigidní

a striktně konformní, jak ve výuce, tak i v nárocích na na disciplínu. Děti tu

dokázaly být, ostatně tak jako všude na světě, velice kruté a nepřátelské

k jakémukoli náznaku individuality. Když jste jezdili Rolls Roycem a měli

dům na venkově, měli jste to dobré. Pokud jste ale jako já jezdili ještěpředválečným Standardem desítkou, nebo ještě hůř, vysloužilým londýnským

taxíkem jako Hawkingovi, všichni si z vás dělali legraci a pohrdali vámi.

Děti Hawkingových obvykle při jízdě ležely na podlaze svého taxíku, aby

je nikdo z vrstevníků neviděl; bohužel na podlaze našeho Standardu propodobné řešení nebylo dost místa. Obě Hawkingova děvčata odešla ze školy

někdy během druhého stupně.

Jejich matka byla u nás ve městě známou postavičkou. Byla drobná,

hubená jako ramínko na šaty, nosívala kožich a obyčejně postávala na

rohu u přechodu kousek od školy. Čekávala tam na svého nejmladšího

syna Edwarda, který sem autobusem přijížděl ze soukromé školy navenkově. Můj bratr tam nastoupil také, když dokončil předškolní přípravku

na St Albans High School. Ta škola se jmenovala Aylesford House a kluci

tam nosili růžová saka a čepice. Ve všech ostatních ohledech to byl pro malé chlapce učiněný ráj, zejména pokud neměli přehnané akademické ambice. Hráli si tam, chodili do skautského oddílu, jezdili kempovat, hráli

divadlo (můj otec je často doprovázel na klavír) a nic moc jiného se tam nedělalo. Edward byl okouzlující a velice pohledný. Život ve své adoptivní rodině neměl jednoduchý. Bylo mu osm, když jsem se s Hawkingovými

k 10

JANE HAWKINGOVÁ

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 10


setkala poprvé. Edwardovy potíže jsem přisuzovala tomu, že rodina často

u stolu probírala, co kdo zrovna čte, a přítomné neknihomoly zarytěignorovala.

Diana Kingová, moje kamarádka ze školy, rodinný zvyk Hawkingových také zažila na vlastní kůži. Možná proto na mé zasnoubení se Stephenem reagovala slovy: „Ach Jane! Vdáváš se do rodiny učiněných bláznů!“ Právě Diana mě na Stephena poprvé upozornila. Bylo to v létě roku 1962. Zrovna jsme si spolu s ní a s mou nejlepší kamarádkou Gillian užívaly to nádherné období koncem školního roku, kdy už je po zkouškách a ve škole se nic moc neděje. Můj otec byl vysoce postavený státní úředník, díky tomu jsem už měla za sebou pár návštěv ve světě dospělých a kromě úkolů, školy a zkoušek jsem absolvovala večeři ve sněmovně –ajednoho horkého letního dne jsme byli dokonce pozváni i na garden party do Buckinghamského paláce. Diana a Gillian už školu končily, já měla ještě jeden semestr zůstat a poté mě čekaly přijímací zkoušky na univerzitu. To páteční odpoledne jsme popadly tašky, upravily si slamáky a zamířily do města na čaj. Ušly jsme ani ne sto metrů, když se nám na druhé straně ulice naskytl zvláštní pohled. Proti nám kulhal výstřední mladý muž, s hlavou skloněnou a tváří před světem schovanou v chomáčích rovných hnědých vlasů. Byl ponořen do svých myšlenek, nedíval se nalevo ani napravo a vůbec si nevšimlskuiny studentek, které ho míjely po druhé straně ulice. V ospalém, úzkoprsém St Albans byl rozhodně ojedinělým úkazem. Gillian a já jsme na něj dost nezdvořile zíraly, Diana ale byla bohorovná.

„To je Stephen Hawking. Měli jsme spolu dokonce rande,“ oznámila svému ohromenému publiku.

„Ne, ne! Tos určitě neměla!“ smály jsme se nevěřícně.

„Ano, měla. Je divný, ale hrozně chytrý. Kamarádí se s Basilem (to byl Dianin bratr). Jednou mě vzal do divadla a byla jsem taky u nich doma. Chodí na různé demonstrace proti atomové bombě.“

k 11

CESTA DO NEKONEČNA: MŮJ ŽIVOT SE STEPHENEM

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 11


Nevěřícně jsme pozdvihly obočí a pokračovaly dál do města. Já jsem ale

to hezké odpoledne měla zkažené. Nedokázala jsem říct proč, ale namladém muži, kterého jsme právě minuly, mě cosi znepokojovalo. Možná mě

fascinovala jeho výstřednost, tak odlišná od mého vcelku konvenčního

života. Možná jsem měla podivnou předtuchu, že se brzy znovu setkáme.

Ať už to bylo jakkoliv, ta situace se mi vryla hluboko do paměti.

Ony letní prázdniny byly pro mě, dospívající dívku na prahunezávislosti, splněným snem, ale pro mé rodiče spíš noční můrou. Mířila jsem

totiž na letní školu do Španělska. V roce 1962 to byla stejně exotickádestinace, jako je pro dnešní teenagery třeba Nepál. Bylo mi osmnáct a patřil

mi svět a byla jsem si celkem oprávněně jistá, že se o sebe dokážupostarat. Kurz byl výborně připravený, studenti bydleli po skupinkách vhostitelských rodinách. O víkendech jsme jezdili na výlety po krásáchŠpanělska – byli jsme v Pamploně, kde se koná slavný běh s býky v ulicích. Tady

jsem tehdy zhlédla jediný býčí zápas v životě. Byla to velice brutální adivoká podívaná, zároveň ale velkolepé a poutavé divadlo. Podívali jsme se

i do Loyoly, odkud pocházel svatý Ignác, autor modlitby, již jsem měla já

i moji spolužáci vrytou hluboko do paměti, protože jsme ji neustáleopakovali:

Nauč nás, Pane,

sloužit Ti tak, jak je Tě hodno,

být štědrý bez ohledu na vlastní prospěch...

Jinak jsme většinou odpoledne trávili na pláži a po večerech jsme chodili

do restaurací a barů v přístavu, užívali jsme si fiesty, tančili, poslouchali

divoké místní muzikanty a obdivovali ohňostroje. Mezi ostatními studenty

z kurzu jsem si brzy našla nové přátele. Společně jsme si pak užívaliexotickou atmosféru Španělska a ochutnávali první doušky dospělénezávislosti, daleko od domova, rodiny a dusivé atmosféry naší školy.

k 12

JANE HAWKINGOVÁ

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 12


Téměř okamžitě po mém návratu do Anglie jsme s rodiči, jimž se ulevilo, že jsem v pořádku doma, odjeli na dovolenou do Holandska aLucemburska. Tahle zkušenost mi otevřela oči ještě víc. Můj otec se v podobných cestách přímo vyžíval a na tuto dovolenou se připravoval spoustu let – vlastně od té chvíle, kdy mi bylo deset a podnikli jsme první takovýrodinný výlet to Bretaně. Díky otcovu nadšení jsme se stalituristyrůkopníky, urazili jsme stovky kilometrů venkovských cest po celé Evropě. Kontinent se teprve vzpamatovával z traumatu velké války a my navštěvovali města, katedrály i muzea, kde ani mí rodiče nikdy dříve nebyli. Nové poznatky o umění a historii se na cestě mísily s jinými příjemnýmistránkami života – popíjeli jsme víno, dobře jsme jedli a užívali si slunce –, to vše na flanderských bitevních polích, kde se odehrávala dramata prvnísvětové války.

Když jsem se pak na podzim vrátila do školy, díky letnímdobrodružstvím jsem se najednou cítila velice sebejistě. Rozkvetla jsem jako poupě. Škola mi nabízela jenom velmi slabý odvar samostatnosti a nových zážitků, které jsem okusila na cestách. Inspirována novými satirickými pořady v televizi jsem coby prezidentka třídy navrhla novou zábavu pro staršíročníky: důmyslnou módní přehlídku, kde byly všechny modely poskládané z různě upravených součástí školní uniformy. Celou školu zachvátil chaos a na schodech před hlavním auditoriem se ozýval ohlušující lomoz, když se studentky dožadovaly vstupu. Slečna Meiklejohnová, zvaná též Mick, podsaditá, životem ošlehaná učitelka tělocviku, která celou školu držela v pozoru svým barytonovým, děsivým štěkotem, jen ohromeně přihlížela, neschopná si v té vřavě zjednat pořádek. Nakonec v zoufalství sáhla po poslední zbrani, totiž megafonu, který se většinou používal jen přisportovním dni, výstavách domácího zvířectva nebo k tomu, aby krotilnekonečné vinoucí se řady studentstva, které musely projít snad i tounejzapadlejší uličkou St Albans cestou na pravidelné bohoslužby v opatství, jež se konaly jednou za pololetí.

k 13

CESTA DO NEKONEČNA: MŮJ ŽIVOT SE STEPHENEM

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 13


Tenkrát v podzimním semestru roku 1962 jsem se ale měla věnovat

jiným věcem než módním přehlídkám – měla jsem se pečlivě připravovat

na přijímací zkoušky na univerzitu. Akademicky jsem bohužel propadla.

Prezidenta Kennedyho jsme obdivovali k zbláznění, ale v říjnu přišlakaribská raketová krize. Ta od základu otřásla pocitem jistoty celé mégenerace a zmařila veškeré naše naděje na šťastnou budoucnost. Světovémocnosti hrály s našimi životy nebezpečnou hru a nebylo jisté, že nás vůbec

nějaká budoucnost čeká. Na školním shromáždění jsme se modlili za mír,

vedeni ředitelem školy, a já si vzpomněla na proroctví polního maršála

Montgomeryho z konce padesátých let, který předpověděl, že nás během

jediného desetiletí čeká atomová válka. Všichni, mladí i staří, jsme věděli,

že bychom byli před nukleární katastrofou varováni pouhé čtyři minuty

dopředu a pak by nastal rychlý konec celé naší civilizace. Moje matka to

okomentovala filozoficky a rozumně, s klidem jí vlastním. Prohlásila,

že pokud by ji měla čekat třetí světová válka v životě, mnohem radši zmizí

se vším a se všemi z povrchu zemského, než aby prožívala tu strašlivou

agonii, kdy jí muže a syna odvedou do války, ze které se nikdy nevrátí.

Bez ohledu na všudypřítomnou mezinárodní hrozbu, která nám visela

nad hlavou, jsem měla pocit, že jsem se zcela vyčerpala maturitou. Oprázdninách jsem okusila chuť svobody, a tak mi scházelo nadšení, se kterým

bych se pustila do dalšího učení. Přijímací zkoušky na vysokou školu byly

naprostým fiaskem, v Oxfordu ani v Cambridgi o mě neměli zájem. Bolelo to o to víc, že můj otec snil o mé studijní kariéře v Cambridgi snad od mých šesti let. Ředitelka školy slečna Gentová si uvědomovala, že na mě selhání

těžce doléhá, a tak mi trpělivě vysvětlovala, že nedostat se na Cambridge

není žádná potupa. Spousta chlapců, kteří tam studovali, totiž podle ní

intelektem zdaleka nedosahovali úrovně nepřijatých dívek. Tenkrát se

totiž v Oxfordu i v Cambridgi dodržoval poměr zhruba deseti přijatých

studentů oproti jedné studentce. Ředitelka mi doporučila, ať využijunabídku na přijímací pohovor na Westfield College v Londýně, což byla dívčí

k 14

JANE HAWKINGOVÁ

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 14


vysoká škola vytvořená podle vzoru Girtonské koleje, první výhradně

dívčí koleje v Cambridgi. Škola byla umístěna v Hampsteadu, trochustranou od univerzity. Jednoho chladného a vlhkého prosincového dne jsem

se tedy ze St Albans vydala autobusem do Hampsteadu vzdáleného patnáct

mil na přijímací pohovor.

Ten den byl naprostý debakl, a když byl konečně u konce, pociťovala jsem jen úlevu, že zase jedu autobusem směrem domů. Ten si razil cestu stejnou šedavou, bezútěšnou slotou, jakou se prodíral na cestě tam. Poté co jsem absolvovala nepříjemný test na katedře španělštiny a vylhala se z pohovoru na téma dílo T. S. Eliota, o kterém jsem nevěděla skoro nic,poslali mě čekat do fronty před ředitelnou. Když na mě došla řada, ředitelka předvedla veškeré své kvality bývalé státní úředníce a sotva vzhlédla od papírů, aby se na mě přes kostěné obroučky brýlí podívala. Fiasko zpředchozího pohovoru mě pořádně naštvalo, a tak jsem se rozhodla, že bude lepší, když si mě alespoň všimne, i kdyby to mé šance na přijetí mělo zničit. Když se mě tedy znuděným, sucharským hlasem zeptala, proč jsem jako hlavní cizí jazyk studovala španělštinu, a ne francouzštinu, odpověděla jsem jí stejně znuděně: „Protože ve Španělsku je větší vedro.“ Papíry jívyadly z rukou a konečně se na mě pořádně podívala.

K mému naprostému úžasu mě na Westfield přijali, do Vánoc už mě ale veškerý životní optimismus a nadšení, přivezené ze Španělska, nadobro přešly. Diana mě pozvala na novoroční večírek, který pořádala společně se svým bratrem 1. ledna 1963, a já její pozvání přijala. Přišla jsem nastrojená v tmavozelených, rádoby hedvábných (ale samozřejmě syntetických)šatech, vlasy sepjaté do extravagantního kulatého drdolu, ale uvnitř jsem se

cítila nejistě a ostýchala jsem se. V rohu místnosti se o zeď opíral zády ke

světlu vyzáblý mladík. V hovoru gestikuloval dlouhými tenkými prsty, vlasy

mu přes brýle padaly do obličeje, na sobě měl zaprášené černé sametové

sako a červeného motýlka. Byl to Stephen Hawking, tentýž mladík,kterého jsme s kamarádkami v létě potkaly, jak kulhá po protější straně ulice.

k 15

CESTA DO NEKONEČNA: MŮJ ŽIVOT SE STEPHENEM

001-257 Cesta do nekonecna_160x230 mm 16.4.15 3:59 Stránka 15




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist