načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta do hlubin kantorovy duše - Miloš Hoznauer

Cesta do hlubin kantorovy duše

Elektronická kniha: Cesta do hlubin kantorovy duše
Autor:

Hoznauer bývá označován za živoucí legendu pražských češtinářů ve třídách či posluchárnách strávil více než čtyřicet let. Tato kniha je nejen sledem nejrůznějších ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 195
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-6980-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vtipné postřehy a historky o životě školním čerpají z vlastních zážitků autora - zkušeného pedagoga. Vztahy mezi studenty a profesory, proměny našeho školství v letech minulých, ukázky z dobového tisku a zajímavé myšlenky o kantorském povolání vůbec, to je náplní této knížky. Nejde jen o zábavné povídání o "študentech a kantorech" (i když toho je asi nejvíc), ale i o zasvěcený pohled a osobitý názor na působení pedagoga z pera autora vskutku povolaného: známého publicisty a zejména dlouholetého středoškolského profesora - češtináře, vyhlášeného svým tvořivým a originálním přístupem k výuce a ke studentům.

Popis nakladatele

Hoznauer bývá označován za živoucí legendu pražských češtinářů ve třídách či posluchárnách strávil více než čtyřicet let. Tato kniha je nejen sledem nejrůznějších školních historek, včetně autorových vlastních trapasů a pedagogických poklesků, ale i humorně podaným obrazem našeho těžce zkoušeného školství v posledním půlstoletí. Každý čtenář poznal školu na vlastní kůži, může tedy Hoznauerovy postřehy srovnávat s osobní zkušeností. Možná však leckoho překvapí, co všechno se ve škole dá prožít a že kantorské povolání může být i velmi tvořivé a dobrodružné... Vyšlo ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová - Máj.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miloš Hoznauer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Miloš Hoznauer, 2004, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoli způsobem

bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz

v roce 2011 jako svou 393. publikaci (9. elektronickou).

Vydání druhé, v elektronické podobě první.

Odpovědný redaktor Marek Pečenka

Redakce Kateřina Štěpančíková

Obálka Vojtěch Pinc

Grafická úprava a sazba tištěné verze Miloš Jirsa

Konverze do elektronické podoby David Greguš

ISBN 978-80-7363-332-5

Miloš Hoznauer


Obsah

Malá zpověď

Žák Jaroslav stále učitelem

Študáci a kantoři aneb Schola ludus

Študentky a kantoři

Rodiče a kantoři

Radost až do rána

Mé pedagogické poklesky

Radostná setkání

Trapasy výchovné a poučné

Boje o kovboje (a Vinnetoua)

Jak poznáváme skutečný život

(Oprava příběhu z čítanky)

Dvakrát dospělí?

Jak jsem vedl kroužek mladých mystifikátorů

Brigádním generálem

Na túře po literatuře

Nenormální normalizace

Konec spisovatelů v Čechách

Břídil Maupassant

Vstanou noví buditelé?

Báječný úděl pod psa

Pohled z druhé strany

O autorovi


7

Malá zpověď

Kam až staré listiny a paměť nejstarších svědků sahá, žádný

z mých předků neučil. A to byl otec ze šestnácti dětí a matka

z dvanácti. Těch bratranců a sestřenic! O škole mi rodiče doma

příliš nevyprávěli, neměli mnoho vzpomínek: maminkavychodila vesnickou jednotřídku a otec skončil docházku v prvníměšťance.

Vše nasvědčovalo tomu, že ani já nebudu výjimkou. Škola mi k srdci nepřirostla, dobrovolné absence překračovaly únosnou míru, po každém vysvědčení se mi zhoršily životní podmínky.Situace se změnila až na maturitním večírku. Nejisté nohy mědonesly k třídnímu profesorovi, abych si i s ním přiťukl. „Co vy budete dělat po maturitě, to bych opravdu rád věděl,“ zeptal se řečnicky a z jeho hlasu i zraku čišel despekt. Několik promile v mé krvi proneslo: „Stanu se vaším kolegou na našemgymnáziu, pane profesore.“ Nejbližší okolí se srdečně zasmálo.

Druhý den jsem si nemohl na leccos vzpomenout. Nacitovanou větu bohužel ano, takže děj může pokračovat. Poprázdninách v roce 1948 jsem dělal přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu. Komise pod tlakem společenských událostí usoudila, že můj dělnický původ je tím nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné studium, a neodradilo ji od toho ani nevyhovujícímaturitní vysvědčení. První ročník jsem ještě v rámci třídního boje opakoval, ale pak už bylo vše v pořádku. Na konci studia jsem si podal žádost, abych povinnou měsíční pedagogickou praxi vykonával na nymburském gymnáziu. To mi jakodvojnásobnému úderníkovi stavby mládeže povolili. Při první návštěvě na místě jsem zjistil, že ředitel byl vyhozen a řada profesorůpřeložena – i náš třídní. Můj comeback ztratil půvab. Požádal jsem děkanát o prominutí praxe a jako pracovníku Domu pionýrů mi bylo vyhověno.

Mou první štací bylo v roce 1953 bývalé Anglické gymnázium na Vinohradech, později Střední všeobecně vzdělávací škola Wilhelma Piecka. Tam jsem měl kádrově posílit pedagogický sbor. A také referovat zástupkyni ředitele, o čem se mluví vesborovně. Učil jsem tam jen krátce ruštinu, neboť jsem odešelvykonávat dvouletou vojenskou prezenční službu. Zde došlo k jedné velké životní změně. Podle vyjádření politruků jsem se stalrenegátem, zradil jsem dělnickou třídu. Nestal jsem se jako dělnický synek oporou velitelů, údajně jsem zesměšňoval politickéškolení mužstva a sabotoval ideovou výzdobu objektu. Přiindividuálních nočních poplaších s plnou polní (třikrát za noc) a přidlouhotrvajícím vylézání s plnou polní na nákladní auto a opětném rychlém seskakování jsem třídní vědomí ztratil docela.

Z vojny jsem odcházel s hodností vojína a s posudkem, vekterém jsem měl například uvedeno podněcování ke vzpouře.Z někdejší kádrové posily se stal nebezpečný živel. Do školy jsem nastoupil v roce 1955 a poprvé začal učit češtinu. Mladí učitelé si už asi neumí představit školu 50. let a výuku předmětů, jakým byla například čeština či dějepis. Celoroční plány, přípravy na každou hodinu, červeně podtrhávané výchovné cíle. Kontroly, zda se učí přesně podle osnov, zda počet hodin odpovídázápisům v třídní knize a v sešitech žáků. Nesmyslné metodicképokyny, články o úkolech literární výchovy při výchově mladých lidí k vlastenectví, proletářskému internacionalismu, ateismu a tak dále. Styděl jsem se za své povolání (tohoto pocitu jsem se vlastně nikdy nezbavil) a tajil ho. Když na ně ve společnosti cizích lidí přišla řeč, prohlašoval jsem, že pracuji jako úkolář, či že jsem zaměstnán v nápravném zařízení, což zase takdaleko od pravdy nebylo. Byl jsem často překládán (za prvních sedm let čtyřikrát). K probírané literatuře, respektive k pokynům

9

v metodických statích jsem měl destruktivní vztah, který šel až

do krajností. „Řekněte mi, proč došlo k tragickému konciMaryč

ky Magdonové?“ ptal jsem se při zkoušení. Odpovědi: „Nemohla

nasytit všechny sirotky, otec alkoholik, nechtěla se nechatzná

silnit, kruté sociální podmínky na Ostravsku,“ mě neuspokojily.

„Kdybyste četli pozorně tuto sociální baladu, zjistili byste, že

smrt nastala utopením,“ poučoval jsem žáky. Jindy jsem chtěl

vědět nějaké negativní vlastnosti babičky z Babičky a divil jsem

se, že si jich nevšimli, když jich je tolik. Žáci se málokdy dokázali

přizpůsobit a mně jich bylo trochu líto.

Je zajímavé, že mě ze školních služeb nepropustili, jen jsem

byl překládán. Na té čtvrté škole jsem už byl téměř rozhodnut

s povoláním učitele skončit. Ale zvykl jsem si na prázdniny,vol

ná odpoledne, a zvláště mimoškolní akce mi velmi vyhovovaly.

Chmelové a bramborové brigády, lyžařské a jiné sportovníkur

sy, sportovní utkání, nejrůznější zájezdy a tak dále. A také užkon

čila 50. léta a následující desetiletí už přineslo něco úplnějiné

ho. Ale nepředbíhejme. Nejdříve došlo k události, která velmi

poznamenala můj kantorský život. Na začátku 60. let se veškol

ství staly hitem „nové formy práce ve vyučování“. Po školách

chodily inspekční kruhy a pídily se po těchto nových formách.

Když dorazily na SVVŠ v Praze 5, kde jsem učil, byl jsem pověřen

ředitelkou školy, abych nové formy předvedl v hodině literární

výchovy. Moje protesty nepomohly, a tak jsem pár nových forem

vymyslel v domnění, že už ředitelku přejde chuť mě podobnými

úkoly pověřovat. Zde jsou: několik žáků bylo voláno k tabuli a na

stupínku představovali literární postavy z povinné četby,napří

klad Nikolu Šuhaje či Annu proletářku. A z lavic zněly dotazy –

proč se Nikola stal zbojníkem, jak se Anně líbilo na první schůzi

a další pitomé otázky. Ještě trapnější formou snad bylo, když

u tabule stáli Neruda, Čapek a Fučík, kteří postupně odpovídali

na stejné otázky, například s čím nebyli spokojeni ve své době.

Čapek třeba říkal, že se mu mnoho věcí nelíbilo, ale zavíral před

nimi oči na své zahrádce. Když si na to vzpomenu... Jenžeinspek

ci se to líbilo (!) a já měl o těchto nových formách referovat

v odborném časopise. Soudružka ředitelka si to už ohlídala, a tak

v časopise Český jazyk a literatura vyšel můj článek Oněkterých formách práce v hodinách literatury.

Na papíře to působilo ještě trapněji a nebylo divu, že se ozval

tehdy renomovaný brněnský časopis Host do domu a tyto„nové“ formy práce patřičně zesměšnil v článku Nikola Šuhaj utabule: „Navrhovaná forma je prostě nesmyslná: místo zajímavé

hodiny – kabaret, místo správného historického myšlenívnucuje se žákům antihistorické duchaření, záhrobní sebekritikaKarla Čapka. Nevkusná komedie s Nerudou, Čapkem a Fučíkem.“

(Redakci Hosta do domu jsem poslal dopis, že s nimi plněsouhlasím.) Ale jakési nevyřízené účty s brněnským časopisem měl pražský literární měsíčník Plamen, který se mě plamenně zastal: „Jak to, že ti, kteří opravdu formují svou osobnost, ocitají se v tisku jako předmět jízlivého posměšku?“ Udělali ze mneodvážného novátora, raziče neprošlapaných cest a hledače živéhopramenu na metodické poušti. To byla veliká reklama: do školy za mnou přišli z redakce Literárních novin a o něco později otiskli mou velkou reportáž o socialistické škole Študáci a kantoři aneb Schola ludus, kterou jsem chtěl trochu napravit dojem z těch nových forem. A tomu zase udělal reklamu na celostátníkonferenci o školství a kultuře tehdejší ministr školství Čestmír Císař: „Autor nevybíravě generalizuje a namlouvá čtenáři, že škola je vlastně zařízením na ubíjení mládeže.“ A připojil se k němuvedoucí tajemník ÚV KSČ Vladimír Koucký: „Je to urážlivý obraz profilu našeho učitele a výstavní zobrazení celé naší školyjakožto odpudivého panoptika hrůz.“ Tehdy se mne ve svém vysílání zastala Svobodná Evropa, což nebylo nejlepší doporučení.Zasvěcení se domnívali, že brzy si budu hledat jiné zaměstnání. Ale nestalo se tak, naopak. Bylo to jak v pohádce či v americkém filmu. Stal jsem se žádaným autorem pro téma škola, výchova a problémy mladé generace. Moje články se objevovaly v řaděčasopisů, podle mých reportáží se točily filmy Zvědavé kamery. Byl jsem kooptován do Rady ČST, na vysílání pro mládež. Stal jsem se fakultním učitelem a na Filozofické fakultě vedlmetodické semináře. Od Litfondu jsem několikrát získal placenou tvůrčí dovolenou a posléze i stipendium pro napsání knihy

o současné škole (jež se měla jmenovat Laterna pedakomika).

Pracoval jsem ve skupině profesora Vodičky v Komisi pro novou

koncepci literární výchovy. Na ministerstvu školství byloustaveno oddělení nových forem práce a já mu měl šéfovat. NikolaŠuhaj u tabule určil podstatnou náplň mého života. Bylo těžké

všechno stihnout. Ale přispěchali Nezvalovi bohatýři z dávných

kronik a já začal mít jiné starosti.

Propustili mě z fakulty, zakázali publikovat, byl jsem přeložen na jiný pražský obvod. Tam jsem se stal nepohodlnou osobou, a tak byla ustavena tzv. stranická trojka, která měla jediný cíl:rozvázat se mnou pracovní poměr. Než k tomu došlo, trojka seběhem jednoho týdne rozpadla. První soudruh se utopil ve vaně, druhý nezvládl první infarkt a třetí byl zatčen pro hospodářské delikty. Tyto příhody vzbudily dojem, že mám někde velmivlivné známosti, a od té doby jsem měl pokoj. Za čas ke mně začali docházet na hospitace studenti z Pedagogické a Filozofickéfakulty. Když se Ludvík Vaculík dověděl, že ve třídě občas čteme zapovězené autory, poslal mi s věnováním jednu ze svýchpronásledovaných knížek (vyšla v Kolíně nad Rýnem) „jako učební pomůcku“.

Škola mi tedy zůstala, byť v normalizační podobě. Přiblížila se opět ke středověku. Z osnov, učebnic a knihoven zmizelispisovatelé zvučných jmen, minulí i současní. O Durychovi, Demlovi, Klímovi, Kunderovi, Škvoreckém, Vaculíkovi a spoustě dalších se studenti neměli dovědět nic.

Předtím jsem se v časopisech často vyjadřoval o stavuliterární výchovy a podroboval situaci v ní zdrcující kritice. Psal jsem o tom, jak netradičně zkoušet, jak aktivizovat studenty, jaktradiční výklad nahradit něčím mnohem efektivnějším. Po mnoha letech se musím přiznat k tomu, že od jisté doby jsem dával přednost právě výkladu.

V 60. letech jsem míval na svých hodinách mnohonávštěvníků, někdy jsem musel kvůli nim propustit i část třídy. A to mě přirozeně vedlo k určitému exhibicionismu. Vždy jsem chtěl předvést něco, co tady ještě nebylo, a to mi vlastně už zůstalo. Třída se pro mne stala divadlem. Vstoupil jsem do ní, opona se

rozhrnula a představení mohlo začít. Většinou bylo nabito, jen

sem tam nějaké sedadlo prázdné, a já chtěl, aby diváci bylispokojeni, když už přišli. A trochu se stydím uvést, že někdy mě ze

třídy vyprovázel spontánní potlesk jako na opravdovém divadle.

Na svou částečnou obranu bych řekl, že na tato představeníliterární výchovy jsem se důkladně připravoval, že při nich šlo

o jakýsi heuristický výklad, který měl vést k objevu novéhopoznatku. Chtěl jsem narušovat i zaběhané legendy. Proto jsem si

prostudoval celé dílo autora, abych mohl přijít s něčím, co ještě

nebylo známé, nebo to známé ukázat v jiném světle. Literární

noviny to pak otiskovaly pod titulkem Z nových pohledů naliteraturu. Šlo většinou o satiru, ale studentům nevadilo, žeŠvanda dudák byl vyzvednut za to, že jako umělec nechtěl svůj talent

utloukat hrou po tuzemských hospodách a že zamířil do ciziny.

A že Vocilka je první manažer v klasické literatuře...

Jestliže jsem se v 70. a 80. letech přihlásil k výkladu, k tétostarobylé formě práce s literaturou, musím ještě dodat, že můjvýklad nebyl monologem, zapojovali se do něho i studenti. Konaly

se i různé výstupy před scénou podle reakcí posluchačů narůzné otázky a problémy.

Tento způsob výuky znamenal mnoho i pro mne. Důkladnéseznámení s dílem autora způsobilo, že jsem se zamiloval doHálkova Poldíka rumaře, Nerudových Prostých motivů,Šlejharových povídek atd. Těšil jsem se na představení s S. K. Neumanem, jak ukážu ve správném světle podařenou rodinku v Čapkově Matce a vyložím po svém Franze Kafku. Bral jsem do ruky knihy, které jsem už kdysi četl, měl na ně utvořený názor, ale najednou o dvacet, třicet, čtyřicet let později mě překvapovalo, co jsem v nich zase našel jiného. Oblíbil jsem si i své povolání – které jiné dává člověku takové možnosti? Na některé hodiny jsem se těšil jak na filmovou premiéru. Jak budu při probíráníNerudových fejetonů číst i fejetony Čapkovy a Vaculíkovy a spolu s posluchači upozorňovat na přednosti a osobitost jednotlivých autorů, jak dám vedle sebe texty z Fučíkových reportáží a texty Solženicynovy, kapitolu o alkoholismu ruských mužikůz Havlíčkových Obrazů z Rusi a velkolepou scénu ze Škvoreckého (Příběh inženýra lidských duší, Sléduj mužikóv). A to už jsem se dostal do doby po převratu, do 90. let.

Přese mne se valily ty nejefektnější formy práce, napříkladtýmová spolupráce: na Prvním obnoveném soukromém gymnáziu se při češtině míhali ve třídě dva pedagogové, přeli se adoplňovali, na slovo vzatí experti uváděli ty nejdůmyslnějšíinterpretace textů. Já seděl za katedrou, nikde žádný magnetofon,promítačka, video, jen haldy knih s nějakým poselstvím. Asi jako v obrození...

A když už je řeč o obrození, měl bych mluvit také o jazyce. Ale to učiním až o pár kapitol dále.

Malá zpověď skončila. Nazval jsem ji malou, i když se týkala tolika let. Velká by musela obsahovat mnohem více hříchů...

Žák Jaroslav

stále učitelem

Ve druhé polovině 60. let byla už společenská situace takpříznivá, že si Literární noviny mohly dovolit otisknout můj článek

k nedožitým narozeninám Jaroslava Žáka. A v roce 1968 časopis

Impuls mou recenzi k 19. vydání Študáků a kantorů (v nákladu

70 000 výtisků).

Článek v Literárních novinách z roku 1966 měl titulek Škola nám jaksi ztuhla, podtitulek A Jaroslav Žák chybí. Text vyhlížel takto:

Existují autoři, které po letech znovu „objevujeme“ a kterým pak splácíme „velký dluh“. Jsou jiní, kteří ve své době zářili jako meteor a jako meteor zase zanikli. Zdánlivě to je případstředoškolského profesora Jaroslava Žáka, autora velmi úspěšných knih, i zfilmovaných, autora dnes nevydávaného, ale nikoliv zapomenutého. (V těchto dnech by se dožil šedesáti let.)Poslední kniha, která mu přece jen vyšla těsně před smrtí, bylaBohatýrská trilogie, napsaná spolu s V. Radou.

Je možné, že kdo neměl vztah k Žákovi, už si honevypěstuje – mnoho lidí má mnohem raději opravdové detektivky a kovbojky než parodie na ně. V Žákově tvorbě je však oblast, pro kterou nemůže na něho nikdy zapomenout generacekolem čtyřicítky. Autor se stal pro tuto generaci určitým pojmem. Při vzpomínce na jeho knihy mají čtenáři takový vděčný pocit za to, s jakou chutí je kdysi četli. Patří k jejich mládí zrovna tak jako třeba Šrámek. Šrámek = Stříbrný vítr, Žák = Študáci akantoři.

Nebylo středoškoláka, který by neznal tuto knihu, o níž sepozději často prohlašovalo, že je to hanebný paskvil, urážlivý obraz školy, neodpovědné zlehčování školního vzdělání (byť šlo osatiru) a autor že už dávno nemá co říci mladým lidemvzdělávaným v socialistické škole. Ano, stačí přirovnání: dnes nevidí žák v učiteli protivníka, nýbrž nejbližšího přítele, rádce, pomocníka. Dnešní profesoři vědí, že hlavní cíl je žáky naučit, nikolinachytat při nevědomostech. Žáci se už nesnaží obelhat své učitele, neboť nežijí ve stavu trvalé úzkosti, že se něco zapomnělinaučit. Neexistují protekční děcka. Ředitelé nesledují své podřízené s hodinkami v ruce, nýbrž navozují ve škole tu nejsrdečnějšíatmosféru. Už se na školách neustále nevyplňuje a nedoplňuje, aby se naplnilo, co předepsáno jest. Zachmuření třídní už o přestávkách nepřijímají stížnosti na zpustlost svých tříd.Dobrovolná kázeň je rozvinuta na nejvyšší možnou úroveň. Poezie se klopotně nerozbírá, filologové už nepasou po ypsilonových chybách. Školy se už neděsí návštěv inspektorů; je to pro něpedagogický svátek. Rodiče neužívají hrozeb a úskoků, alesrdečně s pedagogy spolupracují. Škola netrvá od osmi do jedné –žákům byl umožněn delší pobyt. Neexistují hovorny – rodiče mají možnost konzultovat s pedagogy přímo na chodbách. AniŽákova otřesná vize o tom, jak v budoucnu svižný pan ředitel bude předsedat konferenci samých žen, se nesplnila – předsedávětšinou žena. Z toho všeho je vidět, jak neaktuální je tato kniha.

Ve Študácích a kantorech se autor vysmíval pedagogům,zesměšňoval je a znevažoval jejich poslání. A měl s tím velký úspěch (za necelé dva roky šest vydání). Trpěla tím autorita pedagogů? Je zvláštní, že právě generace, která tak nadšeně přijala tuto knihu, na mnoho svých profesorů dodnes vděčně vzpomíná. Dnes jsou pokusy autoritu učitele chránit zákonem, alespoň pokud jde o jeho negativní obraz v literatuře čipublicistice. Prozatímní výsledky nejsou radostné. Problém jev něčem jiném. Snad v tom, že mladí lidé chtějí vidět ve svýchučitelích především lidi. Jaroslav Žák, samozřejmě v nadsázce, ukazoval vady a nectnosti vychovatelů, a tak je vlastněstudentům přibližoval, neboť chybovat je lidské.

Dnes se hovoří spíš jen o nesmírně důležitém poslánípedagogů. A v umění většinou vystupují buď jako mučedníci, nebo bezcharakterní slaboši. Tím se ovšem vzdalují normálnímsmrtelníkům. Pokud by šlo o schematický obraz v literatuře, nic by se nestalo, horší je to se schematickým vystupovánímv životě – možnost působení na okolí je pak menší. Myslím, že by studenti s nadšením uvítali zprávu, že jejich profesorka jezdí na tramp a jejich profesor nedávno vybílil hospodu. Mohli by zvolat: Ejhle, člověk! (Svou autoritu by tím určitě profesoři neztratili.)

Vždyť o čem podává svědectví stále přitažlivé představení Študáků a kantorů v Divadle SKN a úspěch stařičkého filmu Cesta do hlubin študákovy duše (místy dost naivního)? Svědčí především o přítomnosti určité tradice a touze vidět školuv jiném světle, neoficiálním.

Zkuste vydat dnes knihy s názvem Maturita na krku, Škola v nedbalkách či Vzpoura III. B. Půjdou na dračku. Mladí lidé potřebují literaturu, která by školu ukázala v poněkudodlehčené podobě; škola nám jaksi ztuhla. To, co se v ní děje, jesmrtelně vážný vzdělávací proces, který nelze brát lehkovážně – tady není místo ani čas na nějakou legraci. Bohužel. A codělat? Vydávat jednu Žákovu knihu za druhou? Obávám se, že škola přece jenom je jiná, než bývala. A snad by se našli noví autoři študáků a kantorů v epoše socialismu, tedy osoudruzích študácích a soudruzích kantorech.

Noví autoři by se snad našli; já sám jsem snil o tom, že se stanu žákem Jaroslava Žáka, ale nenašla se už gymnázia. Tyto školyburžoazního typu, kterými buržoazie upevňovala své panství, se změnily na jedenáctiletky a později na esvévešky. A z pánůprofesorů se stali jednotní soudruzi učitelé.

Své satirické knížce o škole 50. a 60. let jsem dal názevLaterna pedakomika; vyjít už nemohla, skončila v jakémsinormalizačním šuplíku či skladu.

Teprve po letech jsem si uvědomil, že jsem se při psanídopustil hlubokého omylu. Je naprosto zbytečné psát satiru na jevy,

které jsou absurdní samy o sobě a nejpůsobivější anejpřesvědčivější jsou právě v autentické podobě. Já psal satiru na články

v Učitelských novinách, na projevy školských pracovníků,inspekční zprávy, plány škol, hlášení o akcích školy na obvod,výchovných cílech, probírání literatury, zkoušení a spoustudalších věcí, zatímco jsem měl jen pečlivě shromažďovat výstřižky a jiné autentické materiály.

To by vás, milí čtenáři, pobavilo nebo rozhořčilo víc než ta

různorodá mozaika, kterou teď dávám pracně dohromady.

Nejabsurdnější dění jsem zažil na jedenáctiletce, kde jsempobýval tři roky. Nápaditý soudruh ředitel ve spolupráci s agilním

skupinovým vedoucím pionýrů vymýšlel jednoměsíčnípřitažlivé akce, např. Měsíc soudružského vztahu ke starým lidem.

Pionýři kreslili obrázky pro obyvatele domova důchodců. Byla

vyhlášena soutěž v převádění stařenek přes křižovatky auvolňování místa starším v tramvajích. Na tom by nebylo nic špatného,

kdyby zároveň pionýři neobdrželi sešitky, kam se měliobsloužení staří lidé podepisovat. A někteří pionýři ty podpisyvyžadovali dost vehementně a k nějakému přetahování o stařenkuúdajně také došlo. Řediteli jsem navrhl konání Měsíce pravdivých

informací, ale neuspěl jsem. Místo toho byl ohlášen Měsícšetrného vztahu ke školnímu zařízení.

Celostátní akce byly trvanlivější. Rok ateistické výchovy, Rok

výchovy k vlastenectví a proletářskému internacionalismu.V roce ateismu hlídkovali pionýři u kostelů, tělocvikáři měli hlásit

nositele křížků. Ateistická výchova se měla projevit v každéhodině, byť to byla jedna věta. Při výchově vlastenců se měliodsuzovat žáci s anglickými nápisy na tričku. Pamatuji se, že se itehdy našlo pár recesistů s nápisem I like FIDEL nebo s ryze českým

Piji mléko. Starosti měli třídní s hlášením, kolik vlastenců čibezvěrců ve třídě přibylo na konci roku.

Bdělost před třídním nepřítelem neměla polevovat, jedeninspektor doporučoval učitelům, aby si u vypůjčených sešitůpozorně všímali pijáků, neboť i ty mohou podat svědectví oskutečbr />

18

ném smýšlení některých žáků. Tento inspektor se stal později

ředitelem a proslul také tím, jak zdůvodnil nedoporučenístudenta na vysokou školu. Šlo o syna nespravedlivě odsouzeného

a později rehabilitovaného pplk. Rohleny. Ten uváděl svourehabilitaci, ale ředitel mu oznámil: „My už jsme dál, pane Rohleno.

My samozřejmě víme, jak vám bylo nespravedlivě ublíženo. Ale

zároveň si umíme představit, jaký vztah má váš syn ke zřízení,

které se toho dopustilo...“

Děti tzv. „angažovaných“ rodičů tvořily zvláštní kategorii.Jejich průměrný prospěch se hlásil odděleně od průměruostatních a běda, byl-li horší. Pak se hovořilo o diskriminaci.Nezáleželo na tom, jak jim dopadly přijímací zkoušky, byly stejně

přijaty. Jeden takový „angažovaný“ rodič navštívil ředitele ablahosklonně prohlásil: „Ale s tím mým klukem zacházejte jako

s normálním.“ Byl jsem u toho a zeptal se otce, zda máinvalidního nebo mentálně postiženého syna. Z ředitelny jsem bylvykázán.

Tento ředitel byl zase známý tím, jak naléhavě vyžadoval, aby

každý přestupek žáka oznamovaný rodičům byl provázen něčím

pozitivním, ve smyslu „Nepíše domácí úkoly, ale má krásnýrukopis“. A učitel se měl snažit nachytat žáka při vědomostech

místo při nevědomostech: to druhé by přece uměl každý. Jenže

v nekompromisním a kontrolovaném boji proti nedostatečným

(soutěž mezi školami) a později proti dostatečným (opětžebříčky škol) musel být pedagog nesmírně vynalézavý při kladeníotázek, aby nenarazil.

Nahlédl jsem do své už zmíněné satirické knihy. Zkoušení,

této „bolestné stránce naší školy“ (podle Učitelských novin),

jsem věnoval celou kapitolu. Jsou tam tipy na bezbolestnéotázky, např. Kdo založil v Praze roku 1348 Karlovu univerzitu, anávrh, zda by se v písemných pracích neměla podtrhávat správná

místa, aby nebyl žák stresován množstvím červeně podtrhaných

chyb. Nebylo tam ale autentické vyjádření soudružkyinspektorky k tzv. hrubým chybám, které někteří učitelé podtrhávajídvakrát či třikrát, ačkoliv k tomu nevyšly žádné směrnice. Žáci

mají být zkoušeni až tehdy, kdy se dá s jistotou očekávat, že látku beze zbytku zvládli a nebudou se dopouštět chyb,dokonce hrubých.

Požadavky na učitele a způsob, jak byla různými orgányřízena jejich práce, měly na svědomí devastaci osobnosti učitele a likvidaci jakéhokoli individuálního přístupu k vyučování.

Ze své satirické knihy, kterou jsem zavrhl, jsem přesto vybral dvě ukázky, vztahující se k tomu, co jsem popsal výše.

SHORA DOLŮ

Ministr k náměstkovi

„...ti naši kantoři by si neměli pořád lámat hlavupedagogickými problémy – měli by se také starat o svou fyzickouzdatnost – dát si občas do těla... Jistě by to prospělo jim i žákům...“

Náměstek k vedoucímu školského odboru

„Soudruh ministr se domnívá, že bychom se měli zaměřit na tyto tři hlavní body:

1) Zajistit, aby se pedagogové nezabývali pouzepedagogickými problémy;

2) Přimět učitele k tomu, aby se nešetřili a občas si dali do těla;

3) Kontrolovat fyzickou zdatnost učitelů.

Vedoucí odboru k inspektorům

„Je nutné, soudruzi, zajistit důkladnou kontrolu fyzické zdatnosti učitelů, a tam, kde učitel přemýšlí jen opedagogických problémech a zanedbává jiné povinnosti, vyvoditpříslušné závěry. Zásadu „dát si to těla“ pak považovat za prvořadý úkol každého, kdo zaujímá tak významné místo v našíspolečnosti.“

Inspektoři k ředitelům

„Tak předně je bezpodmínečně nutné různými formami donutit učitele k fyzické zdatnosti a důsledně je přitáhnout i k intenzivní mimoškolní činnosti. Prostě a jasně: dát jim do těla!“

Ředitel k učitelům

„Do týdne mi, soudružky a soudruzi, předložíte plán nazvýšení své fyzické zdatnosti. Upozorňuji, že budu důsledněkontrolovat, jakým způsobem si dáte do těla. Samozřejmě v tom

případě můžete počítat s mou podporou. Každý si naplánuje

i svou mimoškolní činnost!

Učitelka na okresní pedagogické konferenci oprohlubování fyzické zdatnosti učitelů

„Chcete vědět, soudruzi, jak na naší škole budujeme svou

fyzickou zdatnost? K posilovacím cvikům využíváme předně

všech přestávek. Z prostředků ROH byly nakoupeny činkyrůzné velikosti a my přecházíme od lehčích k těžším podle zásady

J. A. Komenského. Při vyučovacím procesu chodíme ráznými

kroky po třídě. Hodláme zakoupit koně na dél a později i koně

na šíř, umístit na chodbách a cestou do tříd zdolávat i tutopřekážku. Dáváme si do těla, soudruzi, ano, ale víme, proč toděláme!“

V druhém textu je ukázána záslužná činnost kontrolníchorgánů, které usměrňují činnost učitelů a dávají jim cenné impulsy

pro jejich další práci.

JAK ČLOVĚK PŘETVÁŘÍ PŘÍRODU

Na tabuli je překrásný obrázek jara, v poslední lavici ředitel

na hospitaci. Třídou se nese melodický hlas učitele:

„Jaro! Tak krátké slůvko a co všechno se za ním skrývá! Pro

mnoho lidí znamená novou naději, nové štěstí. Sluncemateřsky laská probuzenou zem svými zlatými paprsky a ta na jeho

něhu odpovídá veselými barvami luk, polí a lesů.

Vpovzdálí na vršíčku se na nás vesele usmívá čistě vybílený

malý domek. Do kraje se dívají jeho světlá okna, která pečlivá

hospodyňka, stejně jako celý dům, připravila k příchodu jara.

Před chvílí z něho vyběhla malá plavovlasá holčička a teď ji

vidíme u potoka. Z dálky se její hlavinka zlatí jako rozkvetlá


21

pampeliška. Dívá se, jak stará husa přivedla své děti na první

výlet. Housata plavou za mámou jako šest vypečenýchbuchtiček. Plavou a široce otvírají očka na tolik neznámých věcí! Ani

na chviličku nepřestanou štěbetat.

A z břehu se na ně dívá stará, moudrá vrba, pokyvujícísvěžími proutky. Kolikáté jaro už prožila! Kolik jejích proutků se změnilo na píšťalky k oslavě jara a na pomlázky radostnětrestající venkovské dívenky.

U jejích kořenů se ve světle zelené trávě krčí narůžovělésedmikrásky, ještě nerozhodné, mají-li otevřít své hlavičky naplno vstříc slunci, které jim nedává ještě příliš tepla. A celý kraj jejarní písní, kterou zpívají lidé i příroda...“

Následoval rozbor hodiny ředitelem. „Trochu jste sezapovídal, soudruhu, viďte. Učitel se přece nemůže nechat unéstvýkladem, musí především zkoumat účinek svých slov, po každé větě. Jen takový výklad má cenu! A kdybyste si více všímaltřídy, soudruhu, zjistil byste, že žáci seděli jako pěny. A to není dobré, soudruhu, to není dobré... Kvas musí být, kvas ve třídě! A ten neprobudíte povídáním o sedmikráskách! Bojovnost,soudruhu! Jaro národů, revoluční rok 1848, 1. máj. A ta největší chyba, soudruhu – bývala dříve jiná jara, uvažujte o tom!“

Kvalifikační posudek: „Práce soudruha trpí ještě mnohanedostatky. Pozornost dětí poutá na podružnější věci azapomíná na výchovnou stránku vyučování. Nepěstuje u našímládeže hrdost na slavné revoluční tradice.“

Příští hodinu byla zase hodina jara. Obrázek na tabuli byl stejný, hospitující jiný. Okresní školní inspektor. Třídou se nesl trochu rozechvělý hlas učitele:

„Zahnívající voda v potoce výrazně ukazuje pramaloustarost pana starosty o veřejné blaho. Nadutá husa pyšně plove po potoce – vždyť je majetkem nejbohatšího sedláka ve vsi.

Tuberkulózní a podvyživené děvčátko, sloužící u statkáře, se strachem hlídá housata, aby se neutopila. Holčička má na nohou hrubě otesané dřeváky, týrající denně její hubené nožky.

Pytlovitý oblek jen stěží zakrývá vystupující žebra dítěte.Červené hektické skvrny na jejím obličejíčku svědčí o naprostém nedostatku výživné stravy a nesmlouvavě dokumentujíneudržitelné životní podmínky husopasek za první republiky. Skrz naskrz zadlužené stavení se jen taktak drží pohromadě. Ze začazených oken uniká typický pach jídla chudých – narychlo vařených suchých brambor, které budou tvořit i večeři těchto chudáků.

Jen stará vrba potěší naše okolí. Je to přímo symbol. Symbol trouchnivějícího kapitalismu, z jehož prohnilého těla vyrážejí mladé výhonky šťastné budoucnosti.“

Pak rozebral soudruh inspektor hodinu. „Hodina nebylanejhorší, soudruhu, i když měla mnoho nedostatků. Tak nějak chladně, akademicky jste mluvil... Unést jste se nedal... Je přece jasné, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet! A soudruhu, proč stále ta minulost? Vás nenadchne náš dnešek? Ano, ano,neděláme si iluze o ideologické vyspělosti našich učitelů, ale nenajít za celou hodinu jediného slova, které by v žácích budilonadšení, optimismus, zanícení pro smělé činy!? A několik žáků mělo rozvázané tkaničky u bot. Málo dbáte na estetickou složkuvyučování, soudruhu!

Soudruh učitel připravil optimistickou hodinu. Obrázek na tabuli byl stejný, na hospitaci krajský školní inspektor. Třídou se nesl unavený hlas učitele:

„V potoce se odráží vedle jedné husy, šesti housat, vrby aholčičky i jasná touha našeho lidu po čistotě vodních toků. Husa i housata celkovým vystupováním dávají najevo radost nad tím, že na naší vesnici se žije lépe a radostněji. Plují vstřícslunným zítřkům, kdy z jejich těl budou v závodních jídelnáchčerat sílu budovatelé naší překrásné vlasti.

Holčička má sice jen proutek v ruce, ale v její fantazii je to páka mohutné a gigantické hydroelektrárny, která jednoubude v těchto místech stát.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist