načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cesta a břímě života - Peter Bachrach

Cesta a břímě života

Elektronická kniha: Cesta a břímě života
Autor:

- Silný příběh „tuláka“. Peter Bachrach se narodil v roce 1929 v Horním Slezsku do židovské rodiny. Když se situace pro Židy začala zhoršovat, poslala ho matka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » P3K
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 126
Rozměr: 20 cm
Úprava: 6 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad z hebrejského originálu Masa u-masa chajaj: Veronika Kulová
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-873-4368-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Silný příběh „tuláka“. Peter Bachrach se narodil v roce 1929 v Horním Slezsku do židovské rodiny. Když se situace pro Židy začala zhoršovat, poslala ho matka na Slovensko, aby ho ochránila. Ve třinácti letech se mu podařilo utéct z transportu do Osvětimi, později se dal k partyzánům a účastnil se Slovenského národního povstání. Po válce žil v Ostravě, odkud v roce 1948 odjel do Izraele. Zde bojoval v pěti válkách. V 90. letech se vrátil zpět do Česka. Dnes žije v Haifě v Izraeli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Peter Bachrach - další tituly autora:
Cesta a břímě života Cesta a břímě života
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CESTA

Peter Bachrach

A BpÍM6

ŽIVOTA



CESTA

Peter Bachrach

A BŘÍMĚ

ŽIVOTA

Nakladatelství P3K

Praha 


© Peter Bachrach,  © Nakladatelství P3K, 

ISBN -- - - (eKniha – pdf)

Kniha vychází s přispěním Nadace Židovské obce v Praze

a Beskydského rehabilitačního centra Čeladná.

Obsah

Dětství v Polsku 7

Začátek války 14

Zánik naší rodiny 27

U partyzánů 32

Výcvik v Minsku a Slovenské národní povstání 39

Mír 44

V poválečném Československu 49

První dny v Izraeli a válka za nezávislost 58

Odchod z armády 72

Nová rodina Bachrachů 81

Válka v Libanonu, synova smrt 96

Nová kariéra a těžký rozvod 105

Opět v Ostravě 109

Předsedou ostravské židovské obce 114

Dobrovolnická činnost 120

Závěr 125 Můj rodný list



Dětství v Polsku

Na svět jsem přišel . února  v Bielsku-Biale, v části Hor

ního Slezska, které patří Polsku. Z celé široké rodiny jsem se

v Polsku narodil jenom já. Tatínek získal práci v Bielsku, kam

přesídlil s celou rodinou. Vedl továrnu Union, která spřádala jutovou přízi na výrobu pytlů. Čeští vlastníci fi rmy rozhodli, že

továrnu přemístí do Polska, kde v té době byly nižší provozní

náklady.

Maminka Erna i tatínek Leo nosili stejné rodné příjmení –

Bachrach. Maminka si tak po svatbě nemusela na nové příjmení

zvykat. Tatínek vystudoval vysokou školu obchodní ve Vídni

s  výbornými studijními výsledky. Sloužil také v  rakouské ar

mádě a získal hodnost podplukovníka.

Tatínek měl osm sourozenců, někteří zemřeli ještě před mým

narozením. V paměti mi ulpěla teta Fany, tatínkova sestra, která mě měla velmi ráda, a  dokonce mi odkázala dědictví, ze kte

rého jsem ale nakonec nic nedostal. Žila v Hranicích na Moravě,

v rodišti mého tatínka. Kdykoli jsme přijeli navštívit tatínkovo

rodné město, brávala mě na  procházky podél břehu potoka, který městem protékal. Byl široký nejvýš dva metry a hluboký

sotva pár centimetrů. Fany se procházela po břehu a dohlížela

na  mě, zatímco jsem se brouzdal ve  vodě. Jednou, mohlo mi být asi tři a  půl roku, mi najednou zmizelo pevné dno pod

nohama. Kameny byly pryč. Instinktivně jsem začal rozhazovat

rukama a nohama, dalo by se říct, že to byla moje první lekce

plavání. Pamatuji se ještě na dva otcovy bratry. Strýce Šandora

zavraždili za války. S druhým otcovým bratrem Maxem, černou

ovcí rodiny, jsem se setkal za zvláštních okolností v roce .

Také jsem poznal svou babičku z otcovy strany. Vždy, když

jsme ji v  Hranicích navštívili, schválně jsem nafukoval tváře jako balón. Babičku to značně děsilo a křičela na mě, ať toho ihned nechám, nebo, nedej Bůh, prasknu.



Maminčini rodiče se jmenovali Luisa a  Zikmund Bachra

chovi. Maminka ještě před první světovou válkou studovala

na dívčí střední škole ve svém rodném městě Opavě. Dívky se

zde učily především domácím pracím jako šití, vaření a pečení.

Byla skutečně ukázkovou hospodyní a  vynikající kuchařkou.

Dodnes si na některá jídla pamatuji. Jako dítě jsem neměl rád

maso a ryby, o to více jsem se těšil, když napekla. K narozeni

nám mi připravovala šišky s mákem, které se doslova rozplývaly

na  jazyku. Toto typicky české jídlo ve  mně dodnes probouzí

vzpomínky a nostalgii.

Maminka měla ještě sestru Lizi a bratra Pavla – ze všech pře

žila šoa jen Pavlova žena Truda. Po válce se vrátila z Terezína

do Olomouce a v období pražského jara roku   emigrovala

do Vídně, kde v roce  zemřela. Prapradědeček z maminčiny

strany byl právníkem na dvoře císaře Františka Josefa. Posléze

získal šlechtický titul a psal se pak hrdě von Bachrach.

Maminka mě opravdu hýčkala, rozmazlený jsem ale přesto

nebyl díky spartánské výchově mého otce. Tatínek věnoval

značnou část volného času sportu, především horské turistice.

Mě i mého bratra vychovával tak, abychom byli schopni čelit

i náročným životním situacím. Byl výborný sportovec, ačkoli

kouřil osmdesát cigaret denně, které si sám balil. Tabákem

plnil papírové ruličky a kouřil je pak jednu za druhou.

Léto i zimu jsme trávili v přilehlých horách. S oblibou jsme

jezdívali do Zakopaného v polských Tatrách, kde jsme lyžovali,

bruslili a věnovali se turistice. Poklidné letní dny jsme trávili

dlouhými únavnými výšlapy v  panenské přírodě. S  batohy

na  zádech jsme bez úlevy a  odpočinku pochodovali dlouhé

kilometry. Tatínek viděl v  takové výchově životní styl, recept

na  zdravý život a  v  neposlední řadě způsob, jak nás dlouho

době posílit. Již v útlém věku mě rodiče zapsali do sportovního

oddílu „Hakoach“, kde se započala má sportovní „kariéra“.

Ostatně dodnes se věnuju plavání a  stolnímu tenisu. Tatínek

sám byl aktivním členem spolku „Kachol ve lavan“. S bratrem

jsme oba zdědili po  otci lásku ke  sportu a  mě toto nadšení

Bielsko, mé rodiště

Moji rodiče



provází po celý život. Navzdory nekompromisní výchově a dů

razu na  rozvoj vytrvalosti a  fyzické kondice byl tatínek vřelý

a  srdečný člověk. Snad jsem po  něm zdědil obě tyto stránky

jeho povahy.

Můj o pět let starší bratr Ján – hebrejsky (Jo)Chanan a ně

mecky Hans – byl vzorný a poslušný chlapec, jak se na prvo

rozeného syna sluší, zato já byl velký rošťák, hotová pohroma.

Chvíli jsem neposeděl, nedokázal se na delší dobu soustředit

a  neustále jsem vymýšlel nějaké lumpárny, což přivádělo mé

rodiče a učitele k šílenství.

Na jednu takovou příhodu si dobře vzpomínám. Stalo se

to v den mých sedmých narozenin nebo těsně po nich. K na

rozeninám jsem dostal fotbalový míč, ze kterého jsem měl

obrovskou radost. Maminka i se služebnou odešly nakupovat

a já k nám pozval domovníkova syna, s kterým jsem kamará

dil, a nadšeně jsem mu ukazoval svůj dárek. Během chvíle se

salón našeho domu proměnil v improvizované fotbalové hřiště.

Kopali jsme do míče vší silou a míč létal všemi směry. Náhle se

rozletěl k sekretáři a přistál přímo v čtyřiadvacetidílném servisu

z modrého kobaltu zdobeného zlatem. Značná část krásného

a drahého servisu se rozletěla po pokoji a rozbila se. Byl jsem

strachy bez sebe. Děsil jsem se maminčiny reakce; tatínka jsem

se bát nemusel, tou dobou byl služebně v Československu. Ka

marád utekl. Já dobře věděl, že za nešťastnou střelu jsem mohl

sám. Sešel jsem tedy dolů a čekal na maminku. Už z dálky jsem

viděl, jak se vrací se služebnou s těžkými taškami v obou rukou.

Běžel jsem jim naproti a  nabídl svou pomoc. Maminka byla

mým chováním překvapená a ihned pojala podezření, že jsem

něco provedl. Vše pochopila, jakmile vstoupila do domu a uvi

děla tu zkázu. Velice se rozzlobila a dala mi co proto. Natropil

jsem spoustu neplechy a  nebylo to poprvé ani naposledy, co

jsem od maminky dostal za vyučenou. Tenkrát jsem ale věděl,

že jsem si to opravdu zasloužil.

Tatínek mi nařezal za celý život pouze jedinkrát, ale pama

tuji si to dodnes. Maminka odjela navštívit rodiče a příbuzné



do Opavy. Můj kamarád slavil narozeniny a já jsem se rozhodl,

že mu koupím dárek. Věděl jsem, kde jsou v domě schované pe

níze, a tak jsem neváhal a vzal si poměrně velkou sumu peněz

v československých korunách, které jsem pak vyměnil za místní

polskou měnu, a  koupil kamarádovi vzduchovku a  sobě pis

tolku. Když se později tatínek vracel z  práce, domovník ho

informoval, jaký dárek dostal jeho syn. Tatínek příliš nechápal,

oč se jedná, nicméně tušil, že jsem nejspíše zase něco vyvedl.

Ptal se, kde jsem vzal peníze. Šel jsem s pravdou ven a dostal

výprask.

Při jiné příležitosti jsem rozvěsil u  vchodu do  bytu kon

domy naplněné vodou. Neměl jsem tušení, k  čemu slouží.

Myslel jsem si, že to jsou balónky na hraní, a tak jsem si hrál.

V prvním malém bytě v Bielsku jsem zpočátku spával v ložnici

S bratrem Chananem



rodičů, svůj pokoj měl pouze bratr. Někdy jsem je nacházel

pod postelí rodičů, a když jsem se pak na ně tatínka ptal, do

stal jsem vyhýbavou odpověď, že to je bandáž na zraněný prst.

Bezelstně jsem mu uvěřil.

Později, když už jsme byli fi nančně dobře zajištěni, jsme

se přestěhovali do  vily na  okraji Sukovského parku k  ulici

.  května; byla to hlavní ulice, pod níž vedl železniční tunel.

Tatínek měl už tehdy vlastní automobil a v domě byl telefon,

což bylo na  tehdejší dobu velmi vzácné. Dodnes si pamatuji

naše telefonní číslo –  .

Byli jsme židovská rodina, nicméně jsme nebyli příliš ná

božní. Slavili jsme Roš hašana i Jom kipur, ale na dodržování

půstu během svátku Jom kipur jsme příliš nedbali. O Chanuce

jsme obvykle jezdívali k maminčiným rodičům. Tyto návštěvy

jsem miloval, hlavně pro jejich příjemnou atmosféru uprostřed

široké rodiny. Sederovou večeři jsme nikdy neslavili sami doma.

Pokud mě paměť neklame, slavili jsme seder ve velké synagoze

s  ostatními členy obce. Přestože jsme žili mezi Poláky, neasi

milovali jsme se. Neměli nás v oblibě a my si toho byli dobře

vědomi. Nejednou jsme zaslechli urážlivé přezdívky a  nepří

jemná slova. Okruh známých mých rodičů zahrnoval židov

ské rodiny z  vyšších společenských vrstev, majitele továren,

obchodů a  vlastníky velikých majetků. Oni hostili nás a  my

zase je. Za příznivého počasí jsme společně jezdili na dovolené

a výlety, kde jsme všichni zpívali.

Nastoupil jsem do obecné židovské školy. Každý školní rok

jsem ukončil s rozumnými známkami tak, abych mohl postou

pit do další třídy. Avšak během roku jsem vyváděl nejrůznější

lumpárny, které si nejednou vyžádaly zásah rodičů. V  židov

ské škole jsem strávil tři roky a ve čtvrté třídě jsem přestoupil

do polské veřejné školy. V celé škole jsme byly pouze tři nebo

čtyři děti židovského původu. Většinu žáků tvořili Poláci a naše

přítomnost jim rozhodně nebyla po chuti. Musím však vzpo

menout učitele tělocviku. Byl to člověk, který se k nám vždycky

choval férově a příjemně. Měl jsem i osobní chůvu, především



proto, že jsem byl uličník, velký zlobivec. Příliš jsem ji nepo

slouchal a tak trochu ji i zneužíval.

Maminka nechodila do  zaměstnání, ale byla to moderní

statečná žena, žádná typická „jidiše mame“. Nosila luxusní

oblečení a chovala se jako skutečná dáma. Pod jejím vedením pracovaly pomocnice v kuchyni i pečovatelky. Stávala v místnosti, rozdávala příkazy a  dohlížela na  kuchařku. Tatínek pracoval v  Bielsku a  jednou za  čas odjížděl domů do  Česko

slovenska za obchodem. Když pobýval ve městě, celá rodina

obědvala společně. Tatínek přijel z práce a všichni čtyři jsme zasedli ke stolu. Doma jsme mluvili německy, jak bylo zvykem

v mnoha původně rakousko-uherských židovských rodinách.

Chanan byl obdařen velkým uměleckým talentem, a proto

jej rodiče poslali po ukončení základní povinné školní docházky

na studia do umělecké školy ve Frýdku-Místku. Zde rozvíjel své

řezbářské a sochařské schopnosti. V roce   mě ještě rodiče

stihli poslat na prázdniny k židovské rodině ve vesnici Ščirku.

Tam jsem se také sám naučil jezdit na kole, přestože jsem byl

malý chlapec a kolo bylo ve srovnání se mnou obrovské. Bratr

v té době už oslavil bar micva a dostal vlastní kolo.




Začátek války

Bielsko, přiléhající k  polsko-československé hranici, patřilo

mezi několik prvních měst, které německé jednotky . září

  obsadily. Téměř okamžitě se vstupem německých jednotek

se Židé stali terčem útoků. Prozatím se však nedalo hovořit

o „konečném řešení“, nýbrž o jakémsi postupném „čištění“, za

hrnujícím odsun značného množství židovského obyvatelstva.

V září Adolf Hitler schválil plán na vysídlení Židů z území Říše.

První volba padla na Židy z Katovic, Ostravy a Vídně. V říjnu

vyjely vlaky směr Nisko nad Sanem na východě Polska, kde byl

osobně přítomen Adolf Eichmann, autor plánu „Akce Nisko“.

Tábor v Nisku neměl dlouhého trvání. Na jaře  byl zrušen

a Židé, kteří zde zůstali, se směli vrátit domů. Část vězňů však

byla již při vzniku tábora vyhnána směrem k demarkační linii

se Sovětským svazem. Mnozí z nich zemřeli cestou, ty „šťast

nější“ čekal gulag a větší část z nich pak Svobodova armáda.

Většina vězňů tábora Nisko se však vrátila zpět.

V úplně prvním transportu vůbec, který vyjel . října  

z Ostravy, byl také můj tatínek. Nikoho nenapadlo, že se naří

zení bude vztahovat i na něj. Byl si jist, že jej jako podplukov

níka rakousko-uherské armády, který se účastnil první světové

války, nemůže nic ohrozit. Kdo by si dovolil ublížit člověku

s takovou válečnou minulostí? Nicméně smutná realita na sebe

nenechala dlouho čekat a on patřil k prvním mužům, kteří byli

do transportu zařazeni. Bylo mi tehdy deset let a ani v nejmen

ším mne nenapadlo, že se s otcem již neshledáme. Všichni muži

z města a přilehlého okolí ve věku od šestnácti do padesáti pěti

let se měli dostavit v  přesně danou hodinu na  určené místo.

S  příslibem ekonomického přilepšení rodinám byli deporto

váni na  východ do  Niska, aby tam postavili tábor nucených

prací. Zpráva o  budování tábora se roznesla do  židovských

domácností prostřednictvím židovských obcí, které působily


Rodiče s tatínkovými přáteli

z armády

Poslední tatínkova fotografi e




ve městech a disponovaly jmenným seznamem místních Židů.

Také k  nám domů bylo doručeno zmíněné oznámení a  otec

učinil, jak se od něj žádalo. Na začátku se zdálo, že jde pouze

o dočasnou práci a že po jejím dokončení se otec vrátí domů.

Brzy však vyšla najevo krutá fakta.

Na  den tatínkova odjezdu si pamatuji velice dobře. Ma

minka, Chanan a  já jsme tam stáli a  plakali. Tatínek se nás

snažil uklidnit sliby, že se co nejdříve vrátí. Všem bylo ale jasné,

že situace je vážná a  nebezpečí velké. Přesto jsme nepředpo

kládali, že už tatínka neuvidíme. O pár měsíců později tábor

uzavřeli. Tatínka při vyhnání z  tábora k  východní hranici za

sáhla německá střela do hlavy a na místě zemřel. Informace se

k nám dostala pouhou shodou náhod. Učitele tělocviku, který

mne učil v polské škole, požádala židovská obec, aby se vydal

do oblasti Niska a objasnil osudy těch, kteří byli posláni do tá

bora. Za nějaký čas se vrátil a vyprávěl o dění v táboře. Zároveň

přinesl smutnou informaci o tom, že tatínka zastřelili. Sháněl

se po nás doma, kde ho bratr nasměroval za mnou a maminkou.

Právě jsme nakupovali, když nám přišel sdělit zdrcující zprávu.

Maminka se zhroutila. Vrátili jsme se domů v pláči. Ve dveřích

jsme se střetli s bratrem, který ihned pochopil, co se stalo. Ta

tínek, hlava rodiny, byl zavražděn a už se k nám nevrátí. Bylo

mu pouhých čtyřicet pět let a byl mrtev. Zhroutil se nám svět.

Maminka záhy pochopila, že musí udělat vše, co je v jejích

silách, aby zachránila bratra, kterému v té době už bylo šest

náct let. V tomto věku se mohl připojit k tréninkové skupině

Hachšara a vycestovat do Palestiny. V té době bylo ještě možné

organizovat skupiny a zaplatit cestu mladých lidí z hroutící se

Evropy. Maminka nashromáždila značný fi nanční obnos, aby

Chanana propašovala na  Slovensko. Doufala, že se JOINT

(Americký židovský spojený distribuční výbor) a  Židé ze

Spojených států postarají o mladé židovské uprchlíky. Slováci

vytvořili Slovenský štát, který se přimkl k Německu. Naopak

Morava, část Slezska a Čechy se staly kořistí nacistických oku

pantů a byl z nich vytvořen protektorát Čechy a Morava.


Maminka se sestrou Lizi (vlevo), sestřenice Zuzka s manželem (vpravo)

Maminčini rodiče Luisa a Zikmund




Jakmile nám maminka svěřila záměr vyslat bratra do  bez

pečí, oznámil jsem jí, že se k němu připojím. Přestože mi bylo

teprve deset a  půl, cítil jsem se dostatečně vyspělý a  zodpo

vědný. Tvrdohlavě jsem stál na svém a ze svého požadavku jsem

neustoupil ani o píď. Nedokázal jsem si představit, jak to pro

maminku muselo být těžké. Dnes už její pocity a obavy plně

chápu. Byla nucena zůstat sama, bez manžela a dvou synů, ale

nemohla jinak. V podstatě neměla na vybranou a nakonec sou

hlasila. Soustředila své úsilí na to, jak nashromáždit dostatek

peněz pro mě a pro bratra, a zároveň se připravovala na den

našeho „útěku“. Za  mne musela zaplatit více, protože můj

nízký věk představoval možné riziko při přechodu hornatou

a zasněženou cestou.

Den našeho odjezdu byl záměrně stanoven na . prosince

 . Vánoční svátky ubíhaly jako voda a v ulicích se potulo

vala spousta alkoholem posilněných lidí. Dokonalá příležitost

k  útěku. Převaděč nás přišel vyzvednout ve  smluvený čas.

Do velkých batohů nám maminka zabalila tolik jídla a oblečení,

kolik se jen do nich vešlo. Zaplatila převaděči dohodnutou fi -

nanční částku a nastalo smutné a uplakané loučení. Pouhé dva

měsíce potom, co jsme ztratili tatínka, jsme se museli odloučit

i  od  maminky. Loučení to bylo těžké a  slzy tekly proudem.

Maminka mi kladla na srdce, abych na sebe dával pozor. Musel

jsem jí také slíbit, že do  svých osmnácti let se budu chovat

zdrženlivě vůči opačnému pohlaví.

Společně s  převaděčem jsme vyrazili ke  sběrnému místu.

Nasbíralo se nás deset chlapců a společně jsme se vydali smě

rem ke slovenské hranici. Již jsem se zmínil, že datum přechodu

nebylo vybráno náhodně. Pohraničníci slavili svátky a hranici

nijak pečlivě nehlídali. Na  nádraží v  Bielsku jsme nastoupili

do vlaku směřujícího k blízkosti hranice. Tam jsme vystoupili

a  pokračovali pěšky na  Slovensko. Překročili jsme horskou

strmou a zasněženou hranici. Podařilo se nám vyhnout se hlíd

kám a  vyšplhat se na  druhou stranu hranice. Horský výšlap

trval dlouhé hodiny, snad celou noc. Přes obtížnost přechodu




jsem se cítil v dobré fyzické kondici a nezaostával za staršími

chlapci. Náročné procházky, ke kterým nás tatínek od dětství

vedl, byly dobrou průpravou. Tehdy nemohl tušit, jak mi jed

nou budou užitečné. Převaděč mě povzbuzoval, a  dokonce

složil kompliment mé fyzické kondici.

Nebyl právě nejlépe informován. Věděl jenom, že máme

dorazit do  jakési hospody v  Čadci na  druhé straně hranice.

Sestoupili jsme po  druhé straně pohoří a  pochodovali podél

úzké řeky protékající nedaleko. Pohybovali jsme se tiše pod

rouškou tmy. Jakmile si převaděč všiml pohybujících se světel

strážníků, nařídil nám, abychom rychle vlezli do vody a čekali,

až nebezpečí pomine. Když bylo nebezpečí zažehnáno, pokra

čovali jsme v  cestě a  zanedlouho dorazili k  hospodě, odkud

vycházely hlasy veselících se hostů. Bylo nás celkem dvanáct

a  všichni jsme museli čekat venku, dokud oslava neskončí

a  poslední z  návštěvníků neodejde. Teprve pak vyšel majitel

hospody, spojenec převaděčů, a  pokynul nám, abychom šli

dovnitř, rovnou do sklepa.

Následující den se dostavili lidé z  židovské obce v  Žilině,

která dosud mohla relativně volně a svobodně jednat. Vše bylo

příkladně zorganizováno a  pro každého mladíka ze skupiny

měli předem důkladně připravený plán. Můj bratr se měl připo

jit ke skupině Hachšara, připravující se na odjezd do Palestiny.

Všechny nás vzali do Liptovského Svatého Mikuláše na Sloven

sku. Mě ale kvůli nízkému věku ke skupině nepřipojili, místo

toho mě poslali k  židovské rodině právníka Porgese. Doktor

Porges byl starší muž a jeho žena byla o mnoho let mladší než

on. Ve společné domácnosti s nimi bydlel ještě mladý lékárník.

Neušlo mi, že mezi ním a paní Porgesovou je milostný vztah.

Bylo mi teprve jedenáct let a už jsem začínal poznávat tajemství

života.

Nastoupil jsem do  čtvrté třídy místní školy. Zpočátku

jsem měl problém porozumět slovenštině, přeci jen jsem byl

zvyklý na polštinu a němčinu. V Polsku jsem se ve škole učil

v  polštině. Nicméně jazyková příbuznost obou slovanských


Vlevo: kamarádi z Hachšary, já dřepím vpravo dole, bratr stojí vlevo.

Hachšara v Žilině (i snímek vpravo nahoře)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist