načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Český Pen-klub v letech 1925-1938 - Petra Krátká

Český Pen-klub v letech 1925-1938

Elektronická kniha: Český Pen-klub v letech 1925-1938
Autor:

Kniha pojednává o historii československého PEN-klubu, sdružení, jehož původním a hlavním účelem bylo přijímání autorů ze zahraničí. S rostoucím nebezpečím fašismu se však z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  60
+
-
2
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 180
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7192-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha pojednává o historii československého PEN-klubu, sdružení, jehož původním a hlavním účelem bylo přijímání autorů ze zahraničí. S rostoucím nebezpečím fašismu se však z původní nepolitické organizace stala jedna z prvních tribun, kde byl fašistický a nacistický režim důrazně odsouzen. Pražská pobočka, v níž se sešla řada předních osobností naší meziválečné literatury, pak hrála v rámci celého PEN-klubu na tomto poli významnou roli. Odborná revize prof.

Zařazeno v kategoriích
Petra Krátká - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petra Krátká

ČESKÝ PEN-KLUB

V LETECH

1925 –1938

Nakladatelství Libri

Praha 2003


© Petra Krátká, 2003

Illustrations © archiv autorky, 2003

Odborný recenzent: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.

© Libri, 2003

ISBN 80-7277-192-2


OBSAH

P. E. N. v očích mládí (předmluva Jiřího Stránského) 7

Úvodem 9

Založení mezinárodního sdružení PEN-klubů 11

Vznik československého penklubového centra 27

Činnost československého PEN-klubu do roku 1931 39

Československý PEN-klub vs. maďarská propaganda 58

Budapešťský kongres 1932 72

Dubrovnický kongres 1933 84

„Očista“ rakouského PEN-klubu 92

Německý PEN-klub v londýnském exilu 97

PEN-klub: od Dubrovníku k Buenos Aires 100

Pražský kongres 1938 115

Mnichovské události a smrt Karla Čapka 126

Závěrem 132

Poznámky k jednotlivým kapitolám 135

Textová příloha 146

Stanovy mezinárodní federace PEN-klubů 146

Stanovy československého PEN-klubu 148

Dopis G. K. Chestertona Karlu Čapkovi z 15. ledna 1925 150

Dopis Karla Čapka G. K. Chestertonovi z 20. prosince 1927 151

Členové pražského centra PEN-klubu do roku 1938 153

Z předvolebních „kandidátních“ řečí členů pražského

PEN-klubu 159

Přehled společenských akcí, které pražský PEN-klub pořádal

v letech 1925–1938 162

Seznam pramenů a literatury 165

Obrazová příloha 168


7

P. E. N. V OČÍCH MLÁDÍ

Onehdy si vedle mě v tramvaji stěžovaly jedna dáma druhé, že užvlastně nejsou žádné radosti. Nemělo cenu je přesvědčovat o opaku, ale

bylo mi jich líto. Každou chvíli potkáváme spoustu radostí, i kdyby to

měl být „jen“ patnáctiletý mladík, který v metru pustil sednout paní

s těžkými taškami. Docela si těch radostí užívám, řekl bych. Možná

i proto se mi jich víc dostává.

Tahle knížka Petry Krátké je jednou z nich. Nejenom proto, že je o českém PEN-klubu v letech 1925–1938, tedy o pražské odbočcemezinárodního „klubu přátel písmenictví“, jíž už víc než deset letpředsedám (déle než i sám Karel Čapek), ale i z toho důvodu, že stránky, co následují, potvrzují mou vlastní zkušenost: každý rok je obhajována svými autory řada diplomových prací, které si zaslouží svéhonakladatele víc než mnozí jiní (často už – bohužel – zavedení) autoři.

Vlastně jsme do PEN-klubu dostali diplomovou práci Petry Krátké jen k posouzení. Když jsem ten svazek v modrých deskách otevřel a – ještě před podrobným přečtením – listoval jím, vzpomněl jsem na nedávno zesnulého básníka a překladatele Lumíra Čivrného (o němž lze číst i na stránkách Petry Krátké). Čivrný v roce 1994 pro potřebu světového kongresu Mezinárodního PEN-klubu, který se poprvé od roku 1938 pořádal za bývalou železnou oponou, také sepsal dějiny českého PEN-klubu. Pečlivě a fundovaně. A najednou jsem měl v ruce diplomovou práci kohosi o dvě generace mladšího, kdo se prvnímobdobím existence našeho PEN-klubu (na rozdíl od Lumíra Čivrného, jehož zápis končil současností) zabýval ještě podrobněji, navíc s nadhledem nečlenství a jakéhokoli osobního propojení.

Čivrného životopis klubu vyšel ve čtyřech jazykových mutacích adostal se do celého světa. Kdyby se tato první část životopisu PEN-klubu dostala alespoň do škol, možná i do několika českých domácností, asi by mě to – za současného stavu spíš potírané než podporované kulturnosti a kultivovanosti – těšilo víc než před devíti lety. Z knihy čiší i potěšení z dodatečného setkávání s největšími jmény nejen našeho písemnictví, ale i toho světového.

Přestože vím, že diplomová práce je kompromisem mezirozhodnutím věnovat se určitému tématu a výběrem z několika zadání, mám radost z radosti, s jakou je psána. Samozřejmě že i radost umí pěkně

8

bolet a nepochybuji, že i Petru Krátkou bolela, ale i to je pro mědůka

zem, že minulost naší literatury a jejích přesahů, včetně jejíchhuma

nistických principů kdesi vpředu třímaných Karlem Čapkem, není pro

tuto generaci vyčpělou fosilií. To se pozná. Naopak jsem přesvědčen,

že právě až generace Petry Krátké dodatečně (a s radostí) dokáže, jak

veliké je písemnictví tak drobného národa, jehož jazyk – jak je zvykem

říkat – je malý. A za to Petře Krátké děkuju.

Jiří Stránský,

předseda Českého centra PEN-klubu

Redakční poznámka: Archivní a jiné dobové materiály citované v textu

ponecháváme kvůli zachování autenticity v jejich původní pravopisné

a stylistické podobě. Podle dnešní spisovné normy upravujeme kvůlipře

hlednosti pouze interpunkci.

ÚVODEM

V listopadu 1994 se v Praze konal 61. kongres PEN-klubů. Do české

metropole přijela řada významných spisovatelů, aby diskutovali oproblémech, jež v současném světě musí literáti řešit. Účastníci mohli

například přihlížet slovnímu souboji Güntera Grasse a LudvíkaVaculíka na téma cenzura a regulace násilí v médiích či názorovému střetu

britského publicisty Timothyho Gartona Ashe a tehdejšího českého

premiéra Václava Klause, který se týkal vztahů mezi vládou a nezávislými intelektuály. Ovšem přítomnost bangladéšské spisovatelky

Taslimy Nasrínové, kterou vždy doprovázeli dva ochránci, nebo naopak

fakt, že kongresu se ani přes intervenci PEN-klubu a osobní iniciativu

prezidenta Václava Havla nemohl účastnit Nigerijec Wole Soyinka,přiomínaly skutečnost ještě závažnější, která se při pohledu na historii

PEN-klubu jeví jako zásadní: po desetiletí se veškerá činnostorganizace soustředila na posílení svobody projevu jako základní podmínky pro

svobodné šíření myšlenek a porozumění mezi národy.

Mezinárodní asociace PEN-klubů byla založena v roce 1921 vBritánii a sdružovala spisovatele z celého světa. Navazovala na tradici anglických klubových společností, jejichž členové se scházeli při pravidelných večeřích a debatovali o aktuálním dění a věcech společného zájmu. Úkolem PEN-klubů v jednotlivých zemích bylo udržováníkontaktů se zahraničními kolegy. Zakladatelé si představovali, že takto navázané osobní styky literátů napomohou obnovit vztahy mezinárody, jež byly narušeny šovinismem a nepřátelstvím první světové války. Domnívali se, že literatura by měla sbližovat národy a že spisovatelé by měli využít svého společenského vlivu k odstraňování rasových, náboženských a národnostních předsudků. PEN-klub byl pokusem uskutečnit jakousi spisovatelskou internacionálu.

Prvotní předsevzetí, že činnost PEN-klubu by měla být zásadně apolitická, museli členové-zakladatelé časem přehodnotit. Pod vlivem dramatických dějinných událostí se původně profesní literárnísdružení změnilo v mezinárodní organizaci, jež aktivně zasahuje ve prospěch vězněných spisovatelů a novinářů.

Studie, která se dostává čtenářům do rukou, v úvodu mapuje založení prvního PEN-klubu v Británii a proces vzniku mezinárodní federace PEN-klubů. Hlavní pozornost je pak věnována práci československého centra, založeného v rámci světové federace v Praze roku 1925. V pražské pobočce PEN-klubu se v meziválečném období sešla řada význačných osobností první republiky, které se aktivně podílely i na činnosti mezinárodního sdružení. Výsledky, jichž bylo na tomto poli dosaženo, dosud zůstávají neznámou kapitolou československých kulturních dějin 20. století. Pražský kongres 1938 se zároveň stalsymbolickou tečkou za činností meziválečného PEN-klubu.

Teprve v roce 1994 při příležitosti pražského kongresu PEN-klubů vyšla publikace Čeští spisovatelé o toleranci; historii československého PEN-klubu zde esejistickou formou vylíčil Lumír Čivrný, jeden z jeho poválečných členů. Strahovský Památník národního písemnictví navíc tehdy uspořádal výstavu o penklubové historii a vydal katalog s názvem Na křižovatce Evropy. Karel Čapek a PEN-klub. Osud pražské penklubové pobočky dokumentuje i zvuková nahrávka Z časů anečasů PEN-klubu, kterou Český rozhlas 3 – Vltava vysílal v roce 1998.

Jako nejdůležitější pramen posloužil fond československého PEN-klubu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Fond je však neuspořádaný a pravděpodobně, jak vyplývá z několikapoznámek a odkazů v materiálech, také neúplný. V konceptu eseje o historii PEN-klubu, která byla připravována při příležitosti 40. výročí založení pražské pobočky, najdeme odkaz na tři knihy zápisů z klubovýchschůzí – fond ale obsahuje pouze jednu knihu, jež končí záznamem ze 7. 3. 1933. Pro pozdější období bylo tedy nutné činnost klubu rekonstruovat z dochované korespondence, kterou vedla sekretářka Jiřina Tůmová.

Ani dobový tisk nevěnoval akcím PEN-klubu větší pozornost. Vzácnou výjimkou byly Rozpravy Aventina nakladatele Otakara Štorcha-Mariena, člena PEN-klubu a častého účastníka klubových večeří. Tento list až do roku 1934, kdy zanikl, pravidelně informoval o významných zahraničních návštěvnících, kteří byli hosty PEN-klubu. V ostatním tisku se objevily pouze referáty k zásadním klubovým událostem, jakými byly zahajovací večeře roku 1925 či kongresy vBudapešti, Dubrovníku a Praze. A neúnavný Karel Čapek, dlouholetý předseda československého PEN-klubu, psal o některýchvýznamnějších událostech krátké komentáře do Lidových novin.

Drobné postřehy z prostředí anglického PEN-klubu a o aktérech klubového sjezdu roku 1931 v Haagu obsahují Čapkovy Anglické listy a Obrázky z Holandska. Také v Čapkově korespondenci nalezneme důležité informace, stejně jako v dopisech Františka Khola, prvního jednatele domácího PEN-klubu. Prostředí a postavy klubového dění pak dokreslují vzpomínky současníků a členů PEN-klubu: Edmonda Konráda, Františka Kubky, Františka Langra, Hany Gregorové,Adolfa Hoffmeistra, Julia Firta či Otakara Štorcha-Mariena.

ZALOŽENÍ MEZINÁRODNÍHO

SDRUŽENÍ PEN-KLUBŮ

Základy PEN-klubu byly položeny 5. října 1921, kdy u dlouhých stolů

Florence Restaurantu v Londýně zasedlo jedenačtyřicet anglických

spisovatelů. Při první společné večeři prodiskutovali své názory na to,

jakou by měl mít nový klub podobu, a stanovili jeho cíle. Název klubu v sobě skrýval hlavní podmínku členství, neboť jej tvoří počáteční

písmena profesí spjatých se slovesným uměním: poets, playwrights,

editors, essayists, novelists (tedy básníci, dramatici, vydavatelé, žurnalisti, prozaici). Také zkrácená podoba P. E . N. zdůrazňovala, že do

klubu mohou vstoupit pouze ti, kdo vládnou perem.

Nový klub si předsevzal zdánlivě jednoduchý cíl: ve vlídné, neformální atmosféře klubových večeří navazovat osobní kontakty se zahraničními kolegy, a podporovat tak přátelství a spolupráci spisovatelů celého světa. Vzájemným poznáváním chtěli členové vyvracet předsudky rasové, náboženské i jiné, které mohou vést k nepřátelství, šovinismu a válkám. V moci spisovatelů sice nebylo ovlivňovatpolitická rozhodnutí, přesto měli určitý vliv na vytváření veřejného mínění. A PEN-klub hodlal využít tento vliv ve prospěch šíření dobré vůle mezi národy. Sdružení klubových středisek, jež vznikla po celém světě,mohlo poskytnout jedinečnou příležitost k obnovování kulturních styků zpřetrhaných za války. Zakladatelé trvali na nepolitickém charakteru klubu a spatřovali v tom podmínku jeho úspěšné existence a činnosti.

Tehdejší doba byla podobným snahám příznivě nakloněna, ideály nového sdružení plně souzněly s náladami ve společnosti, jejichž zřetelným vyjádřením se stal vznik Společnosti národů. Vírou v pozitivní moc osobních kontaktů a ve sbližování národů, v to, že moc slova umožní předcházet konfl iktům, byl PEN-klub dítětem své doby. Poválečnou Evropu však poznamenala řada problémů, jež vyvrcholily ve třicátých letech a s nimiž PEN-klub musel své obecně humánní, nepolitické ideje nutně konfrontovat.

Zmíněné zahajovací večeře PEN-klubu se samozřejmě účastnila i sama iniciátorka sdružení, dnes již téměř zapomenutá anglickáspisovatelka venkovských románů Catherine Amy Dawson-Scottová. Jak uvádějí paměti její dcery Marjorie Wattsové, byla paníDawson-Scottová nevšední osobnost, velmi temperamentní a nekonvenční. PEN-klub zakládala ve svých šestapadesáti letech, ale již dříve kolem sebeshromažďovala lidi podobného smýšlení, do svého londýnského domu i na venkovské sídlo v Cornwallu zvala literáty i jiné zajímavé hosty.

Díky zkušenosti s vlastními nelehkými začátky sympatizovala s mladými začínajícími autory, zvláště s těmi, kteří stejně jako ona měli odvahu vzdorovat dobovým konvencím. Štědře je hostila, pořádala čaje, kde se mladí setkávali s již etablovanými básníky a spisovateli, kde mohli debatovat o rozmanitých tématech a naslouchat přednáškám. Z těchto setkání postupně během první světové války vykrystalizoval Tomorrow club, jehož hlavní náplní bylo povzbuzovat spisovatele nové generace a umožnit jim navázat kontakty, cenné pro jejich literární kariéru. Dawson-Scottová uměla pro své záměry získat význačné spisovatele. Mezi těmi, kteří neodmítli přednášet v Tomorrow clubu, byli např. Violet Huntová, John Galsworthy, Ford Madox Ford či Thomas Stearns Eliot.

Léto 1921 trávila paní Dawson-Scottová v Cornwallu a právě zde se zrodila myšlenka dinner clubu, kde by se při pravidelných večeřích setkávali básníci, spisovatelé a dramatici. Spisovatelka měla na mysli vybudovat síť klubů po celém světě (resp. nejprve v USA a Evropě), v nichž by vždy kruh domácích literátů hostil zahraniční členy. Člen jakéhokoli národního centra by se automaticky stal členem všech ostatních klubů – tak to bylo později také zakotveno ve stanovách. Dawson-Scottová tedy stála před dvěma nelehkými úkoly: jednakvytvořit domácí anglické centrum, jednak získat v zahraničí příznivce, kteří by zakládali vlastní centra v dané zemi.

Při organizování nového podniku oslovila Dawson-Scottová řadu návštěvníků již existujícího Tomorrow clubu. O pomoc požádala také Johna Galsworthyho, kterého idea PEN-klubu nadchla.Dawson-Scottové odepsal: „Cokoli, co může napomoci umění, aby se stalomezinárodním, je dobré. Látka a kořeny umění jsou v podstatě národní nebo řekněme individuální a místní; avšak jestliže je jednou dílo dokončeno, všechny národní a místní bariéry by mělo překonat.“

1

Právě v Galsworthym spatřovala zakladatelka ideálního předsedu nové organizace. V jeho prospěch mluvila světová popularita, které autor dosáhl po souhrnném vydání Ságy rodu Forsytů roku 1921, jeho rozsáhlé mezinárodní styky a především jeho osobní kvality.Galsworthy zosobňoval tradičního anglického džentlmena, pocházel ze starého farmářského rodu a dostalo se mu kvalitního vzdělání na univerzitě v Oxfordu. Jeho dlouholetý spolupracovník britský dramatik a básník Hermon Ould (roku 1926 převzal vedení kanceláře PEN-klubu po Marjorii Wattsové) o Galsworthym napsal, že byl plachý, skromný, zdrženlivý, uvyklý ofi ciálním ceremoniím a šarmantní společník vybraného chování.

Karel Čapek, který Galsworthyho osobně znal, ho charakterizoval slovy: „Byl to jemný a tichý muž ušlechtilé, poněkud kněžské tváře; velmi zdrženlivý, velmi pozorný, jakoby opředený samými ohledy k sobě a ke každému; každým coulem džentlmen, poslední bard adokonalý představitel viktoriánského patricijství, té staré a propěstěné buržoazie, která překročila svůj vrchol a s elegickým steskem se ohlíží zpět na své silné, vladařské otce. (...) Byl nesmírně podoben svým knihám: týž stesk, táž trochu pasivní ušlechtilost, táž rezerva tichého a elegického pozorovatele věcí, jež míjejí, týž rezignovaný smutek byl napsán v jeho světlé a zjemnělé tváři jako na stránkách jeho pokojné a vzpomínavé Ságy.“

2

Galsworthy nejprve odmítal přijmout předsednictví, po dlouhém naléhání je přijal prozatímně a nakonec v této funkci setrval až do své smrti roku 1933. Jestliže vystoupil ze svého soukromí a začal se osobně angažovat v organizaci, jež usilovala o co největší sblíženínárodů, vedlo ho k tomu přesvědčení, že další případné ničivé válce nelze předejít jinak než mezinárodní angažovaností. Dokládá to i vzkaz účastníkům druhého kongresu PEN-klubů v New Yorku: „Je to na nás, změnit svět k lepšímu.“

3

Původní penklubové myšlenky o večeřích s účastí zahraničníchhostů a zajímavých diskusích Galsworthy obohatil o ideály pacifi stického poslání spisovatelů. Ty formuloval v řadě projevů a v proklamacích přijatých na mezinárodních kongresech. Ould uvádí výtah z jednoho Galsworthyho projevu, který vystihuje spisovatelův názor na poslání klubu:

„...PEN-klub by jistým způsobem mohl a měl být strážcem literatury a dalších umění, hudby, malby a sochařství, vůči démonům šovinismu a sektářství. Měl by se pokusit zajistit takovou obecnou velkomyslnost k umění, že by v budoucnosti v dobách konfl iktůznemožnil zlomyslný ostrakismus jednoho či druhého národního umění. Jinými slovy: PEN-klub může vychovávat veřejné světové mínění, aby nahlíželo na dosažené umělecké výkony jako na nadnárodní úspěch, který patří lidstvu jako celku a uspokojí intelektuální a citové potřeby, jež nemají nic společného s materiálními spory mezi národy. Důležitou funkci přitom má pohostinnost. Není to jen otázka jídla a pití, nýbrž také poskytnutých příležitostí, aby se vzájemně kontaktovaliFrancouzi s Němci, Angličani s Maďary, Rusy a dalšími. Je to stará smutná pravda: hle cizinec, hoďte po něm kamenem! Není nic strašnějšího v tomto světě než předsudky vzniklé z ignorance; navíc jsou-lipodněcovány bezohledným patriotem, stávají se rozbuškou.“

4

Ačkoli se Galsworthy a Dawson-Scottová lišili povahově, temperamentem i v názorech na některé dílčí záležitosti, na hlavních zásadách se vždy shodli a úspěšně spolupracovali dvanáct let. Galsworthy, vystudovaný právník, vnesl do PEN-klubu své racionální myšlení, kritický přístup a smysl pro reálné možnosti, kterým korigoval některé příliš nadšené a odvážné plány zakladatelky ku prospěchu společné věci. Uvědomoval si omezené prostředky klubu cosi ovlivnit, varoval před bombastickými plány, které mohly PEN-klub diskreditovat. Podle něj měl PEN-klub postupovat pomalu a skromně, nenárokovat si větší ambice, než jaké byly jeho aktuální možnosti. V jednom svém proslovu Galsworthy varoval, že PEN-klub nemůže být nahlížen jako lék na všechny nešvary, jako všemocný prostředek prevence mezinárodních problémů. Taková očekávání jsou nereálná. Výslovně uvedl, že spisovatelé, jejichž vliv je pouze nepřímý, nemohou ovlivňovat světové záležitosti a osobovat si politickou moc. Ould soudil, že bez Galsworthyho kritického a racionálního přístupu by prestiž PEN-klubu brzy utrpěla.

Galsworthy neúnavně agitoval pro členství v klubu mezi svými přáteli a dalšími literáty. Právě jeho osoba byla zárukou serióznosti a přitahovala mnohé známé osobnosti: členy anglického PEN-klubu se tak stali Gilbert Keith Chesterton, Joseph Conrad, Arnold Bennett, Bertrand Russell, Herbert George Wells či Jerome Klapka Jerome.

Dramatik a spisovatel George Bernard Shaw, původem Ir, nejprve odmítal účast na prvním mezinárodním setkání zástupců PEN-klubů: odůvodnil to tím, že pokud všichni ovládají cizí jazyky tak jako on, nastane příšerný zmatek. Nakonec se Galsworthyho naléhánípodvolil, ovšem neodpustil si jízlivou připomínku, že se tak děje proti jeho předsevzetí z roku 1876, kdy po obědě v klubu Sabile přísahal, že se navždy vyvaruje literárních kruhů jako zamořeného území. Shawmínil, že by se literáti neměli sdružovat, protože se nedokážou vyvarovat zášti, závisti a polovičatých výsledků.

5

Do výkonného výboru londýnského centra PEN-klubu byli jmenováni literáti Elizabeth Craigová, Horace Shipp, C. S. Evans, Louis Golding, Rebecca Westová a Austin Harrison. Harrison působil jako redaktor The English Review, a proto se výbor mohl scházet vkanceláři této literární revue na Bedford Square. Hned na první schůzi klubu byly přijaty některé základní organizační body, mj. zásada, že výbor bude zasedat jednou měsíčně, pokud možno týden před klubovouvečeří. Sepsáním konkrétní podoby závazných klubových stanov pak byli pověřeni Dawson-Scottová, Shipp a Evans.

Stanovy především vytyčovaly předmět činnosti klubu a podmínky členství. Do klubu mohli vstoupit tvůrci všech literárních žánrů, redaktoři a překladatelé. Každý uchazeč o členství musel být navržen a doporučen dvěma členy klubu, kteří ho osobně znali a museli přečíst aspoň jedno jeho dílo; také museli podepsat jeho přihlášku a případně na vyžádání výboru vyhotovit písemné svědectví o uchazečově kvalifi kaci. O přijetí nového člena rozhodl výbor prostou většinou hlasů. Jestliže kandidát při hlasování neuspěl, mohl být znovu navržen až po uplynutí šestiměsíční lhůty.

Dále bylo stanoveno, že zahraničním literátům, vydavatelům apřekladatelům je možné udělit dočasné členství v klubu po dobu jejichpobytu v Anglii. Výbor si vymínil právo pozvat na základě svého uvážení žádoucí osoby jako čestné členy. Člen jednoho centra PEN-klubu se zároveň stával členem ostatních existujících poboček na celém světě. Klubová činnost měla podporovat mezinárodní spolupráci spisovatelů a svobodu uměleckého projevu. Klub mohl rozšířit své aktivityjakýmkoli způsobem, pokud to výbor doporučil. Jedinou výjimkou bylo, že se PEN-klub za žádných okolností nesměl angažovat politicky.

Výkonný výbor se skládal ze čtyř stálých členů – zakladatelky,předsedy, tajemníka a pokladníka – a z dvanácti volených členů. Každoročně odstoupili dva nejdéle působící členové a jejich nástupce zvolila valná hromada na návrh členstva. V případě nedostatečného počtu navržených kandidátů obsadil uprázdněná místa podle své úvahy výbor. Při nerozhodném výsledku hlasování disponoval rozhodujícím dodatečným hlasem předseda či předsedající člen výboru. Členství ve výboru zanikalo automaticky, pokud někdo třikrát po sobě chyběl na výborové schůzi a absenci nevysvětlil.

Výbor každý rok stanovil datum konání valné hromady; taschvalovala nejdůležitější změny a usnesení. Výbor měl také oprávnění svolávat klubové večeře a podle potřeby vytvářet sekce, které prováděly zadané úkoly.

Každý člen mohl z klubu vystoupit, podal-li písemnou výpověďsekretariátu; výbor též mohl suspendovat člena, který podle jeho mínění či podle písemného vyjádření nejméně deseti řadových členů poškozoval charakter a zájmy klubu. Když by suspendovaný nevystoupil z klubu sám do měsíce po obdržení výpovědi, mohl výbor jeho jméno vymazat ze seznamu členů. Rozhodnutí o vyloučení musela schválit dvoutřetinová většina přítomných členů výboru. Pod trestem vyloučení také platil zákaz využívat klubových schůzek k obchodním aktivitám.

Stanovy obsahovaly i pravidla o výši vstupních a členskýchpoplatků, které například v roce 1937 činily pro řadové členy jednu guineu zápisného a 26 šilinků ročního příspěvku, přičemž členové-zakladatelé platili jen 15 šilinků ročně. Jednorázový obnos 20 guinejí zajistil plátci doživotní členství. Nezaplatil-li člen příspěvek ani do šesti měsíců po dni splatnosti a nevysvětlil-li důvod svého opominutí, pozbývalklubového členství.

Stanovy mohly být změněny buď na návrh členstva při zasedání valné hromady, nebo pokud pro změnu hlasovalo aspoň sedm členů výkonného výboru. Ve třicátých letech byla do stanov přijata rezoluce proti šovinismu a omezování svobody ducha, formulovaná nakongresu v Bruselu roku 1927 a potvrzená na návrh americké delegace vroce 1933 v Dubrovníku.

V několika bodech rezoluce stanovila hlavní zásady PEN-klubu, s nimiž museli souhlasit všichni členové:

– Literatura, ačkoli je svou podstatou národní, nezná hranic. Měla by vždy sbližovat národy, a to i v dobách politických či mezinárodních konfl iktů.

– Umělecká díla by jako dědictví celého lidstva měla být za všech okolností, tedy i v dobách války, uchráněna od národních či politických vášní.

– Členové PEN-klubu budou vždy využívat všechen svůj vliv, aby podpořili porozumění a vzájemný respekt mezi národy.

Už během dvacátých letech se v londýnském centru stalo zvykem pořádat klubové večeře první úterý v měsíci, zpravidla v některé italské restauraci. Každý první čtvrtek v měsíci se konala přednáška s placeným vstupným a každé třetí úterý bývalo vyhrazeno pro tzv. at homes, kdy jeden z členů klubu hostil ostatní ve svém domě. Dochované klubové výroční zprávy svědčí o tom, že londýnští členové rádi večeřeli v Paganiniho restauraci v Great Portland Street. Každý člen mohl na večeři s sebou přivést jednoho hosta z literárních kruhů. Platila zásada, že pozvání jednoho hosta se nebude opakovat více než třikrát. Večeřím obyčejně předsedal některý z domácích členů klubu, nejčastěji Galsworthy, Wells, John Drinkwater, Jerome Klapka Jerome či Dawson-Scottová.

Prvním provizorním sídlem anglického PEN-klubu se v Londýně stal dům Dawson-Scottové v Alexandra Roads. Od roku 1925 sídlila kancelář londýnského centra na adrese Portman Mansions 6, Baker Street, kde se také konaly schůze výboru. Roku 1928 se PEN-klubstěhoval do Great Russell Street 107 a odtud v polovině třicátých let do Albion House 59/61 v New Oxford Street.

Místo klubové sekretářky zastávala až do roku 1926 dcera Dawson-Scottové Marjorie Wattsová. Poté ji nahradil Hermon Ould – člen Tomorrow clubu, od roku 1922 člen výboru PEN-klubu a zakladatel anglické pobočky pro mladou literární generaci (tzv. Young P. E. N.). Úřad tajemníka PEN-klubu zastával Ould až do své smrti v roce 1951. Klubový tajemník se staral o korespondenci a administrativnízáležitosti. Přebíral i agendu vznikající mezinárodní federace PEN-klubů.

Funkce pokladníka a předsedy klubu byly dvojí: pro londýnskécentrum (voleni valnou hromadou členů) a pro federaci PEN-klubů (voleni mezinárodním kongresem). Galsworthy a po něm Wells ještě zastávali obě předsednické funkce. Když Wells roku 1936 rezignoval, byl dovedení světového PEN-klubu zvolen Jules Romains; ve funkci předsedy londýnského centra se krátce po sobě vystřídali John BoyntonPriestley, Henry W. Nevinson a Margaret Storm-Jamesonová. Klubové finance londýnské pobočky do začátku II. světové války postupně spravovali Austin Harrison, Norman Croom-Johnson a William Kean Seymour.

Podle výroční zprávy přivítal jen v klubovém roce 1924/25 anglický PEN-klub na svých večeřích 26 zahraničních hostů, mezi nimiž byli např. Rakušan Hugo von Hofmannsthal, Louis Piérard z bruselské pobočky, Francouz Jules Romains či ruský autor Ivan Bunin. Vnásledujících letech do Londýna mj. zavítali německý komunistický spisovatel a dramatik Ernst Toller, Lion Feuchtwanger, tajemník berlínské pobočky Werner Marholz, Francouzi André Maurois či Denis Saurat, z jugoslávského centra Oton Župančič a Alexandr Vidakovič.

Členstvo anglického klubu se velmi rychle rozrůstalo, v roce 1929 sdružoval klub už 400 literátů. Londýnský výbor od počátku vyvíjel velké úsilí o rozšíření PEN-klubu do zahraničí. Vyhledával lidi z literárních, novinářských a akademických kruhů, dočasně či trvale usazené v Británii, a obracel se na ně s žádostí, zda by mohli doporučit kompetentní osoby, ochotné založit klub ve své zemi. Anglickýmzakladatelům velmi záleželo na tom, aby PEN-klub reprezentoval skutečně význačné spisovatele, protože pouze jejich prestiž dodávala sdružení jistý společenský vliv. Proto londýnské centrum jmenovalo svými čestnými členy jednoho či dva slavné žijící spisovatele z každé členské země. Čestnými členy PEN-klubu se stali např. Anatole France, Romain Rolland, Arthur Schnitzler, Gerhart Hauptmann, HermanSudermann, Selma Lagerlöfová, Georg Brandes, Knut Hamsun, Maurice Maeterlinck, Gabriele D’Annunzio či Thomas Mann.

Skuteční organizátoři nových center PEN-klubu ovšem většinouneocházeli z vrcholů literárního Parnasu. Častěji šlo o literátyprakticky založené, kteří byli novinářsky a veřejně činní, o literární agenty či lidi se společenskými ambicemi. Ti díky svým kontaktům kolem sebe sdružovali co nejširší členskou základnu a v nově utvořeném klubu zastávali jednatelskou či sekretářskou funkci. Úspěchem bylo, jestliže na post předsedy získali autora ve světě uznávaného. Je tedy zřejmé, že podoba a osud PEN-klubu v každé zemi závisely nejvíce na tom, „kdo první zareaguje na signál trumpety paní Dawson-Scottové“.

6

Myšlenka PEN-klubu se ujala rychle a už v roce 1922 vzniklo osm nových center: francouzské, belgické, rumunské, norské, švédské,italské, katalánské a americké.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist