E-kniha: Český jazyk v kostce pro SŠ – Pavel Kantorek; Marie Sochrová

Český jazyk v kostce pro SŠ

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Další e-knihy v edici:

Literatura v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka I. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka II. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Marie Sochrová

Český jazyk v kostce pro SŠ – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Marie Sochrová

Č

ESKÝ JAZYK

V KOSTCE pro

SŠ

Doplněno

o praktická cvičeníMarie Sochrová

Přehledné gra cké zpracování pomáhá ke snadné orientaci a zapamatování učiva.

Učebnice obsahuje praktická cvičení.

přepřepřepřepřepřeppřpřep hlehlehlehlehlelhleednédnédndnédnédnéédnén scscscscchémhémhémhémhémhémhémhhéméh a (a (a (a (a ((aaaa gragragragrarag agg f)f))f))f)fff

hlahlahlahlaaavnívnívnívnívnvn kakakakapitpitpitpittpitpitolaolaololaola přepřepřepřepřepřep ehlehlehlehlehlehleleednádnádnádnádndnátatatatatatatabulbulbulbulbubulbuukakakakakakaa cvicvicvicvicvvičenčenčenčenčeneč nííííííí

pozpozpozpozpozpozozozpozppo námnámnámnámnámnámámnámn ka,ka,ka,ka,ka,aka vyvyvyvyvyysvěsvěsvěsvěvv tlitlitlitlilvkavkavkakavkakkkvk , o, o, o, o o, o,, dkadkakdkadkakkadkak z, z, z, z,,atdatdatdatdttdatdd...

podpodpodpodpodkapkapkapapkapitoitoitotot lalalala

zákzákzákzákzákááákz ladladladladlddaadda níní ní ní ní nínívysvysvysvysvyvysyvysvvy větvětvětvětěvětvětvěttlujlujlujlujjlujjujjujícíícíícíícícíícíícíc tetetttetetettetextxtxtxtxtxx

poznámka zapamatuj si zajímavost odkaz vysvětlivka tahák přečti si pikantnost

ObSah

Obecné pOuČení O jazyce .......................................................... 6

Komunikace, jazyk, řeč, mluva ........................................................ 6

Jazyk a písmo ........................................................................ 7

Jazykověda a její disciplíny ........................................................... 9

Příbuznost jazyků, jazykové skupiny .................................................. 11

VýVOj ČeŠtIny ...................................................................... 14

Od praslovanštiny k češtině .......................................................... 14

Hláskoslovný a tvaroslovný vývoj češtiny ............................................. 15

Etapy vývoje spisovné češtiny ve vztahu k vývoji společnosti .......................... 16

Vývoj českého pravopisu ............................................................. 20

ČeŠtIna – nárOdní jazyk Čechů ................................................... 21

Národní jazyk a jeho útvary .......................................................... 21

Úzus, norma a kodifikace ............................................................. 22

Jazyková kultura ..................................................................... 23

Vývojové tendence současné spisovné češtiny ........................................ 23

Slovenština ve srovnání s češtinou ................................................... 25

zVukOVá Stránka jazyka ......................................................... 27

Soustava českých hlásek ............................................................. 27

Zvuková stránka slova ............................................................... 30

Zvuková stránka věty ................................................................ 30

Hlavní zásady spisovné výslovnosti .................................................. 31

GrafIcká Stránka jazyka ......................................................... 34

Pravopisné zásady ................................................................... 34

nauka O SLOVní záSObě – LexIkOLOGIe ............................................ 42

Slovo a pojmenování ................................................................ 42

Slovo a jeho význam ................................................................. 43

Vrstvy slovní zásoby ................................................................. 46

Obohacování slovní zásoby .......................................................... 47

Změny slovního významu ............................................................ 47

Ustálená spojení slov ................................................................ 48

Slovníky a jejich druhy ............................................................... 49

tVOření SLOV ....................................................................... 51

Odvozování (derivace) ............................................................... 53

Skládání (kompozice) ................................................................ 56

Zkracování (abrerviace) .............................................................. 57

přejíMání SLOV z cIzích jazyků ................................................... 59

tVarOSLOVí – MOrfOLOGIe ......................................................... 61

Principy třídění slov .................................................................. 61

Mluvnické kategorie jmen ........................................................... 62

Podstatná jména (substantiva) ....................................................... 66

Přídavná jména (adjektiva) ........................................................... 72

Zájmena (pronomina) ................................................................ 76

Číslovky (numeralia) ................................................................. 82

Slovesa (verba) ...................................................................... 86

Český jazyk v kostce pro SŠ

Obsah

Mluvnické kategorie sloves ......................................................... 87

Příslovce (adverbia) ................................................................. 100

Předložky (prepozice) ............................................................... 101

Spojky (konjunkce) ................................................................. 102

Částice (partikule) .................................................................. 103

Citoslovce (interjekce) .............................................................. 104

Predikativa ......................................................................... 105

SkLadba – Syntax ................................................................. 106

Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti (podle záměru, z hlediska modality) ..... 107 Věty podle členitosti (podle složení) ................................................. 108

Zápor (negace) ..................................................................... 110

Stavba věty jednoduché, větné vztahy ............................................... 111

Větné členy ......................................................................... 114

Základní větné členy ................................................................ 116

Rozvíjející větné členy .............................................................. 119

Zvláštnosti větné stavby ............................................................ 127

Odchylky od pravidelné větné stavby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

Věty s polovětnými (polopredikativními) konstrukcemi .............................. 130

Pořádek slov ve větě – slovosled ..................................................... 131

Aktuální (kontextové) členění výpovědi ............................................. 133

Řeč přímá, nepřímá, nevlastní přímá, polopřímá ..................................... 135

Základy valenční syntaxe ........................................................... 136

Souvětí ............................................................................ 140

Souvětí souřadné (s řazením) ....................................................... 141

Souvětí podřadné (s podřazováním) ................................................. 144

Nepravé vedlejší věty ............................................................... 148

Složité souvětí ...................................................................... 151

Textová syntax (hypersyntax) ........................................................ 154

StyLIStIka – nauka O SLOhu ...................................................... 158

Slohotvorní (stylotvorní) činitelé .................................................... 158

Styl projevů mluvených a písemných ................................................ 159

Slohové (stylové) rozvrstvení jazykových a syntaktických prostředků ................. 161

Funkční styly spisovného jazyka ..................................................... 162

Slohové postupy a slohové útvary ................................................... 163

Styl prostěsdělovací a jeho útvary ................................................... 165

Styl administrativní a jeho útvary .................................................... 172

Styl odborný a jeho útvary .......................................................... 177

Styl publicistický a jeho útvary ...................................................... 188

Styl umělecký ...................................................................... 193

Styl řečnický ........................................................................ 204

zíSkáVání a zpracOVání InfOrMací .............................................. 208

Informace a informatika ............................................................. 208

Knihovny a informační střediska ..................................................... 209

Racionální studium textu a jazyk .................................................... 211

Jak se vyvarovat základních a nejčastějších chyb v slohových pracích: ................ 213

VýběrOVý rejStřík pOjMů ........................................................ 214

5

Úvod

Publikace Český jazyk v  kostce podává úplný přehled učiva z  českého jazyka v  rozsahu platných osnov a  ve shodě se standardy pro výuku českého jazyka na středních školách. Odpovídá cílům a  záměrům Katalogu požadavků ke společné části maturitní zkoušky MŠMT ČR. Respektuje i potřebu současné komunikační praxe, tj. dovednost vyjadřovat se správně, výstižně a vytříbeně (ústně i písemně) za předpokladu znalostí pravopisných, mluvnických a lexikálních prostředků i jejich slohové platnosti.

Učebnice je rozčleněna do kapitol, které obsahují látku jazykovou i  slohovou. Student zde nalezne obecné poučení o jazyce, o vývoji češtiny, útvarech národního jazyka, normě a kodifikaci, jazykovědě a jejích disciplínách, poučení o zvukové stránce jazyka (o hláskách), grafické stránce jazyka (o pravopise), o slovní zásobě, významu slov, tvoření slov, přejímání slov z cizích jazyků, o tvarosloví, skladbě věty a souvětí i o stylistice, tj. o slohotvorném procesu, funkčních stylech spisovného jazyka, slohových postupech a útvarech. Vedle českých termínů jsou použity i termíny latinské. V každé kapitole je soustředěno dostatečné množství jazykového materiálu a příkladů. Nechybějí ani ukázky jazykových rozborů.

Na teoretické výklady navazují nově cvičení k ověřování jazykových dovedností různými formami. Typy jazykových cvičení jsou tradiční i méně tradiční, například testová (s výběrem odpovědi), přiřazovací, situační (interpretační), korekturní (opravná), stylizační a  stylistická, nebo kombinovaná i  komplexní. Faktografické otázky vyžadují zopakování příslušného tématu z učebnice. Předpokladem k správnému řešení úkolů je i užívání základních kodifikačních příruček (Pravidel českého pravopisu, jazykových slovníků ap.). Slohové úkoly otevírají cestu k tvůrčí práci, vlastní inspiraci a fantazii. Jednotlivá cvičení vyžadují nejen správné odpovědi, ale i logickou úvahu a argumentaci, vedou ke kritickému hodnocení, k úsilí o porozumění textu, případně k jeho úpravě, aby byl srozumitelný. Úkoly vycházejí i z textů učebnic, odborných publikací, denního tisku a umělecké literatury. Texty staročeské, nářeční i slovenské jsou zařazeny úmyslně – k ověření základních poznatků z oblasti staročeštiny, dialektologie a k porovnání slovenštiny jako nejbližšího slovanského jazyka. Nabídka cvičení je záměrně široká – slouží k důkladnému prozkoušení látky a umožňuje výběr podle potřeb školy, úrovně žáků, situace ve třídě nebo podle hlediska základního a rozšiřujícího učiva. Orientaci v textu usnadňuje rejstřík pojmů.

Autorka usiluje o  co nejpřehlednější způsob vyjádření, o  jednoduchost a  srozumitelnost, takže má publikace formu konspektu nebo sešitového záznamu, nahrazujícího časově náročné školní zápisy studentů. Lze tedy při vyučování věnovat většinu času praktickému procvičování a řešení jazykových úkolů, aby se vytvořily i potřebné jazykové dovednosti.

Učebnice je určena pro různé typy středních škol (gymnázia čtyřletá i vyšší ročníky gymnázií víceletých a střední školy odborné). Vhodným doplňkem jsou také cvičení z českého jazyka v kostce s podrobně zpracovaným klíčem. Spolu se stejně koncipovanou učebnicí Literatura v kostce od téže autorky tvoří ucelený souhrn učiva předmětu český jazyk a literatura.

Učebnici s cvičebnicí lze využívat jednak při hodinách českého jazyka ve škole, jednak k samostatné práci doma (opakování a doplnění učiva), jednak k přípravě na tzv. maturitu interní i státní a k přípravě k přijímacím zkouškám na vysoké školy humanitního zaměření. Může zaujmout nejen studenty, ale i všechny uživatele jazyka, kteří chtějí zvládnout mateřský jazyk teoreticky i prakticky, nebo si chtějí své jazykové poznatky prohloubit a rozšířit a vyjadřovat se kultivovaně. Vzhledem k  dlouhodobě neutěšenému stavu jazykových znalostí a  komunikativních schopností uživatelů českého jazyka je nutno jazykové znalosti prohlubovat a vyjadřovací schopnosti zdokonalovat.

„Řeč je sama duše a kultura národa. Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk,

neboť je živý a vyvíjí se s námi se všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního.“

Karel Čapek

6

Český jazyk v kostce pro SŠ

Obecné poučení o jazyce

kOMunIkace, jazyk, řeČ, MLuVa

komunikace (z lat. communicare = dorozumívat se) = uvědomělý proces předávání informací, výměna myšlenek mezi

lidmi

n základní jednotka komunikace je výpověď; spojováním výpovědí vzniká komunikát (projev)

n vznik artikulované řeči (potřeba výměny zkušeností při uvědomělé činnosti) – před 140 tisíci lety (Homo sapiens)

jazyk (langue)

n abstraktní systém výrazových a významových prostřed

ků a pravidel jejich užívání k smysluplnému projevu;

mají znakovou povahu, jsou vyjádřeny zvuky, druhotně

písemnými značkami (písmeny)

n nástroj myšlení a dorozumění

n vznikl v pracovní činnosti, vyvíjí se s vývojem společ

nosti a lidské činnosti (odráží vývoj společnosti)

řeč (langage) – je schopnost člověka

n vyjadřovat myšlenky artikulovanými (článkovanými)

zvuky nebo grafickými značkami; je člověku vrozena

n používat jazykové prostředky ke komunikaci

n vytvářet promluvu, jazykový projev (= konkrétní využití

jazyka)

Má funkci

n komunikativní (dorozumívací)

n myšlenkovou (mentální) – formulace myšlenek, předávání obsahu vědomí, prostředek myšlení

n národně reprezentativní – vázanost na určité společenství lidí, národ

n expresivní (výrazově emoční) – vyjadřování citů, nálad, přání

n apelovou (výzvovou) – přesvědčování, doporučování, působení na ostatní

n estetickou – umělecké využití krásy řeči k estetickému působení

Mluva (parole) – individuální, konkrétní realizace jazyka, použití jazyka v praxi (při komunikaci)

Obecné poučení o jazyce

Různé teorie vzniku jazyka, např.

n interjekční (citoslovečná) = počáteční zvuky

vyjadřovaly emoce (radost, údiv, leknutí, bo

lest)

n onomatopoická (zvukomalebná) – napodobo

vání přírodních zvuků, postupný vznik zvu

komalebných slov k označení věcí, jevů

n křesťanská – jazyk jako dar Boha

poznámka

Rozlišení jazyka, řeči a mluvy je dílem švýcarského

lingvisty Ferdinanda de Saussure (1857–1913),

zakladatele moderní jazykovědy

poznámka

komunikační proces: kOMunIkaČní SItuace (podmínky, v nichž komunikace vzniká)

téMa (o čem se mluví)

kOMunIkaČní kanáL (od zdroje k příjemci)

kOMunIkant jazykOVý prOjeV kOMunIkant

autor sdělení, produktor (sdělení) adresát, recipient, příjemce

(mluvčí, pisatel) (posluchač, čtenář)

dOrOzuMíVací jazykOVý kód (jazykový systém)

Vytváření promluv mluvčím (pisatelem) – kódování informace

promluva (projev) jako výsledek procesu kódování (sdělení)

Porozumění posluchačem (čtenářem) – dekódování informace, dešifrování, interpretace

Předpoklad dorozumění – znalost jazykového systému, dovednost prakticky ho užívat

Podle počtu účastníků komunikace: dialog (minimálně mezi dvěma účastníky) × monolog (promluva jedné osoby) nebo

vnitřní monolog (samomluva)

druhy komunikace

n verbální = mluvení, použití jazyka, ať v podobě mluvené či psané

n neverbální

– použití neverbálních prostředků: mimika (změny výrazu obličeje), gesta a posuňky (pohyby rukou), fyzický kontakt,

dotyk (podání ruky, polibek, pohlavek aj.)

– použití neverbálních způsobů komunikace: kresby – vtipy, plakáty, reklamy beze slov, pantomima, světelný signál,

morseovka aj.

n verbálně neverbální

– použití obojích prostředků, např. comicsy (obrázek doplněn slovním komentářem) nebo řeč + obraz, řeč + hudba

jazyk a píSMO

jazyk národní

n jeden ze základních znaků národa, výraz národní jedno

ty, symbol národa, obraz jeho vyspělosti; má zejména

funkci národně reprezentativní

n souhrn výrazových a významových prostředků; společný

pro všechny příslušníky jednoho národa nebo etnika

(sounáležitost historická, společenská, politická, kulturní);

zahrnuje všechny podoby, jimiž se mluví nebo píše, tj.

útvary spisovné i nespisovné

Jazyk kmenový – vlastní jazyk určitého společenství, které

nelze označit jako národ

Jazyk mateřský – jazyk, jímž komunikujeme odmala,

poznáváme ho zvlášť z úst matky, jazyk nejbližšího okolí;

mluvčí si ho osvojil v dětství jako první (tzv. bilingvisté

mluví rovnocenně dvěma jazyky, např. v národnostně smí

šeném manželství)

Slovenština je národním jazykem

Slováků, polština Poláků, ruština

Rusů, maďarština Maďarů ap.

poznámka

Nelze však vždy spojovat jeden

národ a jeden jazyk:

několik národů má týž jazyk za svůj národní, např.

angličtina = jazyk Angličanů, Američanů, Austra

lanů, Kanaďanů, Jihoafričanů

němčina = jazyk Němců, Rakušanů, části Švýcarů

apod.

a naopak určitý národ v důsledku historického

vývoje má více národních jazyků, např. Kanaďa

né – angličtina a francouzština, Švýcaři – němči

na, francouzština, italština, rétorománština

zajímavost

8

Český jazyk v kostce pro SŠ

Světové jazyky n jejich znalost se rozšířila tak, že se jimi mluví na mezinárodních jednáních n hovoří jimi nejvíce lidí (přes 60 milionů), mají největší kulturní a politickou vážnost n je jich asi 11, např. angličtina, francouzština, němčina, španělština, ruština, čínština

jazyk přirozený (lidský) – užívaný příslušníky lidské společnosti v běžné komunikaci, má zvukovou (hláskovou) a optickou

(grafickou) podobu, vznikl dlouhým vývojem lidské společnosti

jazyk umělý – nevznikl přirozeným vývojem, byl vytvořen jedincem; důvod – snaha o jednoduchý, snadno zvládnutelný

celosvětový dorozumívací prostředek, např.

n esperanto (1887 – varšavský lékař L. L. Zamenhof ) – nejrozšířenější, založen na evropských, zvláště románských a germánských jazycích;

gramatika má jen 16 pravidel (bez výjimek) n volapük (1879 – Švýcar J. M. Schleyer), poměrně těžkopádný, vytlačen esperantem n ido (1907 – L. Couturat), úprava esperanta, zřídka užívaný n okcidentál (v 20. letech 20. stol.), slovní zásobu tvoří zvl. internacionalismy,

po r. 1950 přejmenován na interlingue; novial (1928) aj. n znaková řeč hluchoněmých n programovací jazyky, např. Basic, Algol, Cobol, Fortran, Pascal,

C++ aj. – pro komunikaci člověka s počítačem a pro zápis progra

mu n vlajkové, světelné signály n znaky matematické, fyzikální, chemické jazyk živý – dosud užívaný k dorozumívání a vyvíjející se jazyk mrtvý (vymřelý) – jazyk, který už nemá rodilé mluvčí, např. latina, sanskrt, gótština, chetitština, pruština, staroslověnština aj. písmo – 4 základní druhy: n obrázkové (piktografické) – obrázek (znak) označuje

předmět, věc, osobu aj. n pojmové, slovní (ideografické) – grafický znak ozna

čuje celé slovo (morfém), obrázek se pojí s pojmy, např.

sumerské a egyptské hieroglyfy (3000 př. n. l.), mladší

čínské písmo (2000 př. n. l.) n slabičné (sylabogramy) – grafický znak označuje

slabiku, např. klínové písmo (sumerština, chetitština,

akkadština, asyrština), indické písmo, japonské písmo

n hláskové (dnes většina písem) – znak (písmeno, grafém)

označuje vždy jednu hlásku (foném); Féničané vytvořili

hláskovou abecedu – 13. stol. př. n. l. (22 písmen označují

cích souhlásky), od nich ji převzali Aramejci (pak Arabové

a Hebrejci) a Řekové (doplnili abecedu o samohlásky); odtud 2 větve: západní  latinské písmo (latinka) vzniklo díky Etrus

kům a východní (v 9. stol.) staroslověnština  starší písmo hlaholice, mladší cyrilice, z níž vznikla azbuka; cyrilice používána

pravoslavnými Slovany (základ – velká písmena řecké abecedy)

Myšlení a jazyk

– jazyk spolu s myšlením je důležitý příznak odlišení člověka od ostatní živé přírody

– těsný vztah mezi myšlením a řečí (jazykem)  jazykem vyjadřujeme myšlenky, představy, vzpomínky, přání

Mezinárodní ráz má i latinská

terminologie anatomická, zoologická, botanická,

desetinná soustava Deweyova (knihovnická) – za

chycuje číselnými symboly tematiku knih a článků

poznámka

Latina je dnes úředním

jazykem Vatikánu

poznámka

Egyptské hieroglyfy

Klínové písmo

zajímavost

Obecné poučení o jazyce

9

metody myšlení

n analýza – rozklad celku na dílčí složky, pojmenování druhů a jednotlivin, např. podst. jmény obecnými (pes, kámen),

vlastními (Labe, Eva), konkrétními (tužka), abstraktními (pocit), příd. jmény (pevný), slovesy (číst) ap.

n syntéza – opak analýzy, shrnutí, sjednocování, nalézání vztahů mezi složkami

n abstrakce (zobecnění) – pojmy vznikají z jednotlivin (všude, myšlení, tíha)

jazykOVěda a její dIScIpLíny

jazykověda – lingvistika (z lat. lingua = jazyk) = věda společenská, věda o jazyce a jeho užívání; zabývá se analýzou

jazyka, popisem a výkladem jazykových jevů, zkoumá vznik, vývoj, stavbu a funkci jazyka

1. nauka o zvukové stránce jazyka (o hláskách) = hláskosloví – zabývá se zvukovou stránkou jazyka, modulací řeči;

sleduje činnost artikulačního ústrojí

n fonetika – o akustické stránce řeči (studium, pozorování, popis hlásek), o zvukové podstatě hlásek (jak je slyšíme),

o artikulaci hlásek (o místu a způsobu jejich tvoření), o stavbě a činnosti mluvidel, o spojování zvukových jednotek

ve vyšší celky; základní jednotka fonetiky = hláska

n fonologie – o funkci zvukových prostředků (hlá

sek); mladší vědní obor (z 20. let 20. stol.); základní

jednotka fonologie = foném (nejmenší jednotka

schopná rozlišit význam) – např. změna znělosti:

pere – bere, změna kvantity: domu – domů, změna

intonace věty: Odcházíš. – Odcházíš?

Obě vědy se zabývají i modulací souvislé řeči

n ortoepie – soubor norem, pravidel spisovné výslov

nosti hlásek, skupin hlásek a vět

n ortofonie – soubor a popis zásad správné artikulace hlásek (např. české r se tvoří kmitáním špičky jazyka na dásňo

vém výstupku za horními řezáky)

Diagnostikou a nápravou výslovnostních vad se zabývá logopedie

2. nauka o písemné stránce jazyka = grafémika – o vzniku, vývoji a pravidlech písemných zápisů projevů, o druzích

písma; základní grafická jednotka = grafém (písmeno)

n ortografie – soubor zásad a pravidel pravopisu, způsob užívání písma ve spisovném písemném projevu

n grafologie – věda, která se snaží vyvodit vlastnosti člověka z jeho rukopisu

Transkripce = přepis zvukové podoby jazyka do písemné podoby (zaznamenání skutečné výslovnosti); uvádí se

v hranatých závorkách, používá se malých písmen abecedy, např. rád [rát], bylina [bilina], děti [ďeťi]

Transliterace = převod psaného textu z jednoho typu hláskového písma do jiného (přepísmenkování),

např. převod mezi azbukou a latinkou, mezi řeckým písmem a latinkou, mezi starším a dnešním

tvarem latinky

3. nauka o slovu

n lexikologie – nauka o slovní zásobě jazyka (lexiku) a o pojmenování; základní, abstraktní jednotka lexikálního

systému = lexém, slovo jako slovníková jednotka (zachycená slovníkovým heslem)

slovo = základní jednotka slovní zásoby × pojmenování = základní jednotka komunikace (základní funkcí slova je vytvářet

pojmenování, pojmenování je realizací slova v procesu komunikace)

Ze slov vznikají věty, z pojmenování výpovědi (základní funkcí věty je vytvářet výpověď, výpověď je realizací věty)

n lexikografie = nauka o sestavování slovníků (lexikonů)

n sémantika = nauka o věcných významech slov (o jednoznačnosti, víceznačnosti apod.)

foném je abstraktní jednotka, jejím

konkrétním vyjádřením je hláska

zapamatuj si

10

Český jazyk v kostce pro SŠ

n frazeologie = nauka o ustálených slovních spojeních, základní jednotka = frazém – obrazné, ustálené víceslovné

pojmenování (např. mít namále, páté kolo u vozu)

n slovotvorba (derivologie) – o způsobech tvoření nových slov, např. skládat – skladatel, vlna – vlněný,

malý – nejmenší, chodit – chodívat, mžik + oko = okamžik

n tvarosloví (morfologie) – nauka o slovních druzích a jejich klasifikaci, o tvarech slov, o skloňování, časování, stup

ňování, např. skladatel – skladatele, skladatelům, vlněný – vlněného, chodit – chodím, choď

n morfematika – nauka o morfémech, jejich stavbě, druzích, kombinačních schopnostech; základní jednotka =

morfém – nejmenší část slova, dále nedělitelná, mající ustálenou formu i gramatický význam

– pojmenování věci, děje ap., např. knih-a, nés-t, mlad-ý, mál-o = morfém lexikální; pomocí nich se vyjadřují

gramatické významy, např. knih-a, nés-t, vy-psat = morfém gramatický

n etymologie – nauka o původu slov a slovních spojení, o gramatické příbuznosti jazyků n onomastika – nauka o vlastních jménech (o jejich původu, funkci a zákonitostech tvorby jmen); onomaziologie –

teorie označování

4. nauka o větě – skladba (syntax) – o mluvnické

a významové stavbě věty a souvětí, o větných členech, větných vztazích a jejich vyjadřování

5. nauka o textu – o uceleném mluveném a psaném

projevu n textologie – nauka o stavbě souvislých jazykových celků, jejich struktuře, formě a významu (textová lingvistika

a textová syntax) n stylistika – nauka o slohu, o výběru, použití a uspořádání jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru podle

zaměření a cíle projevu

6. nauka o vývoji jazyka

n historická mluvnice – zkoumá starší vývojové fáze jazyka (vývoj slovní zásoby, změny v hláskosloví, tvarosloví,

skladbě) n dějiny jazyka – o vývoji jazyka v určité oblasti v souvislosti s vývojem společenským, politickým a kulturním, o vý

znamu jazykovědců

7. dialektologie – zkoumání nářečí (dialektů)

8. Obecná jazykověda – zobecnění a shrnutí poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, o vztahu jazyka

a myšlení), vyvození obecných zákonitostí; zakladatel Ferdinand de Saussure (soubor přednášek Kurs obecné lingvistiky)

9. Srovnávací mluvnice (komparatistika) – o historických souvislostech mezi příbuznými jazyky

n bohemistika (z lat. bohemicus = český) – vědní obor zabývající se českým jazykem, literaturou, ale i českými dějina

mi a kulturou; podobně anglistika, rusistika, germanistika, hispanistika n slavistika – studium slovanských jazyků, původu Slovanů, kultury, dějin; zakladatel – Josef Dobrovský; podobně roma

nistika – studium jazyků a kultury románských národů (tj. těch, které hovoří jazyky vzniklými z latiny)

Mezioborové disciplíny, např. filozofie jazyka (nejobecnější otázky o jazycích), psycholingvistika (o psychických jevech

v souvislosti s jazykem), sociolingvistika (o vztazích jazyka a společnosti), aplikovaná lingvistika (např. matematická

lingvistika, lingvodidaktika)

n jazykověda synchronní (popisná) – studium stavu jazyka v určitém období, nejčastěji v současnosti; diachronní

(historická) – studium jazyka z hlediska jeho vývoje

Obecné poučení o jazyce

tvarosloví a skladba se tradičně

zahrnují pod pojmem mluvnice

(gramatika)

poznámka

11

cvičení

příbuznOSt jazyků, jazykOVé SkupIny

jazykové skupiny (rodiny) – jazyky vzájemně podobné

(společný původ v prarodině = rodina nostratická)

Genetická klasifikace jazyků, např.

n indoevropské – většina evropských jazyků, indické

a některé asijské jazyky (asi 150 živých jazyků, mluví jimi

asi 2 miliardy lidí ve všech světadílech)

n uralské (ugrofinské) – maďarština, finština, estonština,

laponština aj.

n altajské – turkotatarské: turečtina, uzbečtina, kazaština, ázerbájdžánština, turkmenština, kirgizština; mongolské: mon

golština, burjatština; mandžusko-tunguzské

n tibetočínské – čínština (přes 1 miliardu uživatelů), tibetština, barmština aj.

n thajské – thajština, laoština aj.

n austroasijské – vietnamština, khmérština aj.

n austronéské – malajština, indonéština, polynéské jazyky

n australské (domorodé)

n semitohamitské – hamitské: stará egyptština a jazyky berberské; semitské: hebrejština, aramejština, arabština a etiop

ské jazyky

n africké – súdánské, bantuské, hotentotské, křovácké

n indiánské

n paleoasijské – eskymácko-kamčatské, čukotské aj.

n kavkazské – gruzínština, abcházština, čečenština aj.

n baskičtina

n korejština

n japonština

jazyky indoevropské – vývoj ze společného indoevropského prajazyka

nápadné shody, zvl. v slovních základech nejstarších slov (jádra slovní zásoby)

česky polsky rusky německy anglicky latinsky italsky francouzsky španělsky

matka matka mať Mutter mother mater madre mère madre

tři trzy tri drei three tres tres trois tres

n indoíránské: indické – sanskrt (v staroindických památkách), hindština, bengálština, romština aj.; íránské – perština,

kurdština, afgánština, tádžičtina aj.

n helénské – starověká i nová řečtina

n balkánské – albánština aj.

Na světě existuje 3–5 tisíc jazyků,

ale jen čtyřiceti jazyky mluví přes

milion lidí. Uvádí se asi 20 jazykových rodin.

zajímavost

1. Která složka jazykovědy je

součástí mluvnice?

a) pravopis

b) dialektologie

c) tvarosloví

d) stylistika

2. Poučení o pravopise

podává

a) ortoepie

b) lexikologie

c) ortografie

d) frazeologie

3. Tvorbou tvarů slov

se zabývá

a) syntax

b) morfologie

c) stylistika

d) dialektologie

4. Poučení o slohu

podává

a) syntax

b) stylistika

c) sémantika

d) textologie

12

Český jazyk v kostce pro SŠ

n italické, zvl. latina (jazyk starověkých Římanů – oblast Latium)  jazyky románské – italština, portugalština s brazilšti

nou, španělština, francouzština, rumunština, moldavština, rétorománština (jv. Švýcarsko) aj. n keltské – jazyk starověkých Galů, Bójů, dnes irština, bretonština, velština aj. n germánské – vymřelá gótština; angličtina, němčina, holandština, vlámština, švédština, norština, islandština, dánština aj. n baltské – litevština, lotyština, vymřelá pruština n arménština n anatolské – vymřelá chetitština (na území dnešního Turecka a Malé Asie – 2. tis. př. n. l.) n tocharské – vymřelá tocharština (ve Střední Asii – 1. tis. př. n. l.) n slovanské – vymřelá staroslověnština; bulharština, srbochorvatština, slovinština, čeština, slovenština, polština, ukrajin

ština, běloruština, ruština aj. jazyky slovanské 1250–2000 společných základních slov, podobnost v mluvnické stavbě, slovní zásobě, ale i rozdíly vzhledem k samostatnému vývoji; základní rys – ohýbání (skloňování, časování) nápadná podobnost:

česky slovensky polsky rusky ukrajinsky bělorusky bulharsky makedonsky srbochorvatsky slovinsky

dům dom dom dom dim dom dom dom dom dom

člověk človek człowiek čelověk čolovik čalavek čovek čovek čovjek človek

Bůh Bôh Bóg Bog Bog Bog Bog Bog Bóh Bóh

společný základ – praslovanština (2000 př. n. l.–600 př. n. l.), „pradialekt Praslovanů“ – asi mezi Vislou a Dněprem (dnes

Ukrajina); měla jen mluvenou podobu, nedochovala se písemná podoba

základní znaky:

n jery – velmi krátké samohlásky ъ, ь (tvrdý a měkký jer) – i v staroslověnštině; výslovnost asi jako kratičké u, i

n nosovky ę ̨o –

×

pętь = pět, ×p ̨otь = pouť, cesta; i v staroslověnštině (Venceslaus, Sventopulcus)

n duál (dvojné číslo) – ve skloňování i časování (u jmen i sloves) n 7 pádů při skloňování n kategorie slovesného vidu n dva jednoduché tvary slovesné minulého času – aorist a imperfektum 3 skupiny slovanských jazyků a) západoslovanské – čeština, slovenština, polština s kašubštinou (u Gdaňska), horní a dolní lužická srbština (kolem

Budyšína –Bautzen a Chotěbuzi – Cottbus), vymřelá polabština (jazyk bývalých Polabských Slovanů – při Labi a Hanno

veru) a pomořanština b) východoslovanské – ruština, běloruština, ukrajinština c) jihoslovanské – slovinština, srbština, chorvatština, makedonština, bulharština; z bulharsko-makedonského území je

staroslověnština – nejstarší spisovný jazyk slovanský (cyrilometodějský – od 9. st. na Velké Moravě; písmo – hlaholice

(zřejmě z malých písmen řecké abecedy) a mladší cyrilice upravená z velkých písmen řecké abecedy a doplněná slovan

skými grafémy  základ dnešní azbuky Obecné poučení o jazyce

zajímavost

Hlaholice Cyrilice

13

dvojí písmo n latinka – latinské písmo (Češi, Slováci, Poláci, Chorvaté aj.)

n azbuka – z cyrilice (Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Bulhaři, Srbové, Makedonci aj.)

typologická klasifikace jazyků 4 jazykové typy – podle toho, jak vyjadřují mluvnické kategorie (žádný jazyk není v dnešní době typologicky čistý) 1. flexivní typ (slovanské jazyky, latina aj.) – ohýbání rozvinutým systémem koncovek (např. hrad, hrad-u, hrad-y, píš-u, píš-eš), introflexiv

ní podtyp (arabština) – tvary se tvoří změnou hlásek v základu slova (např. azrak = modrý, zarká = modrá; i v němčině: der Vater = otec,

die Väter = otcové) 2. Izolační typ (francouzština, angličtina) – ohýbání bez koncovek, pád bývá vyjádřen pomocí předložek (např. fr. la femme, de la femme

– žena, ženy) 3. aglutinační typ (maďarština, turečtina aj.) – systém předpon a přípon, které mají jen jednu funkci, připojují (přilepují) se ke kořenu slova

(např. tur. –ler – označuje plurál, -in – genitiv: ev = dům, evlerin domů – 2. p. pl.) 4. polysyntetický typ (němčina aj.) – vyznačuje se skládáním slov

cvičení

1. Jsou v Evropě i jiné jazyky než indoevropské? 2. Uveďte, kterými jazyky se mluví v hlavních městech evropských států. Mluví příslušníci některého národa v současné době latinsky?

Kde je latina úředním jazykem? Jaké využití má latina v současnosti? 3. Důkazem čeho jsou podoby těchto slov v různých jazycích?

česky řecky latinsky italsky francouzsky německy anglicky

nový neos novus nuovo nouveau neu new

bratr frátér frater fratello frère Bruder brother

4. Kolika jazyky byste uměli říci dobrý den?

Český jazyk v kostce pro SŠ

Vývoj češtiny

Čeština prošla tisíciletým vývojem v souvislosti s vývojem národa; změny ve slovní zásobě, v oblasti hláskosloví a tvaro

sloví  odlišnost od ostatních slovanských jazyků

Od praSLOVanŠtIny k ČeŠtIně

Rozpad praslovanské jednoty, vývoj k tzv. pračeštině (9.–11. stol.)

a) hláskoslovné rozdíly mezi slovanskými jazyky

n skupiny -or-, -ol-, -er-, -el- (v češ. na -ra-, -la-, -re-, -le-)

psl. stsl. čes. pol. rus. ×

gordъ gradъ hrad gród [grut] gorod (rozšíř. kmene o další samohlásku) ×

golva glava hlava glowa golova ×

bergъ brěgъ břeh brzeg [bžeg] bereg ×

melko mlěko mléko mleko moloko

n skupiny dj, tj, kt (v češ. na z, c)

psl. čes. sloven. rus. ×

medja mez medza meža ×

svetja svíce svieca sveča

×

noktь noc noc nočь

n skupiny dl, tl – zůstaly jen v západoslovanských jazycích (čeština, slovenština)

čes. rus. křídlo  krylo pletl  plel sádlo  salo

b) hláskoslovné změny na rozhraní praslovanského období a počátku vývoje češtiny

n stahování (kontrakce) samohlásek 10.–13. stol. (splývání 2 samohlásek, mezi nimiž bylo -j-, v jednu dlouhou

samohlásku; v ruš. neprovedeno)

rus. čes.

aja  á novaja  nová oje  é novoje  nové uju  ú > ou novuju  novú > novou aje  á dělaješь  děláš ěje  ie > í uměješь  umieš > umíš oja  á stojatь  stát

pojasъ  pás

ije  í znamenije  znamení

n zánik nebo náhrada (vokalizace) jerů 10. stol.

v češtině podle Havlíkova jerového pravidla: sudé jery – počítáno od konce – se měnily na samohlásky = vokalizovaly se v e, liché zanikly psl. čes. rus. ×

dьnь den denь (ruština má ь a ъ jako písmena, ne jako hlásky)

2 1

×

sъnъ sen son

2 1 ×

vъ dьne ve dne

2 1 ×

šьvьcь švec

3 2 1

Vývoj češtiny

15

×

sъ šьvьcьmь s ševcem

5 4 3 2 1

n zánik nosovek ̨o, ę – denazalizace (kromě polštiny)

11. stol.

̨o  u psl.

×

r ̨oka  čes. ruka

×

b ̨od ̨o  budu

ę  ě, a

×

pęta  pata

×

pętь  pět

×

pętъjь  pátý

n změny v přízvuku 10.–13. stol.

v psl. – volný a pohyblivý (jako v ruštině – ja prošu, ty prosišь)

v češtině a slovenštině – ustálený na 1. slabice, v polštině na předposlední slabice

n zkracování samohlásek 10.–13. stol.

v psl. samohlásky krátké i dlouhé; rozdíl zůstal v češtině a ve slovenštině; v ruštině, polštině, bulharštině aj. –

všechny délky zkráceny

hLáSkOSLOVný a tVarOSLOVný VýVOj ČeŠtIny

po vzniku souvislých písemných staročeských památek

(od 12. stol.), nejdříve v mluveném, pak psaném jazyce (po

stupně), ze střed. Čech směrem na východ

a. Vývoj souhlásek 13. stol.

n zánik párové měkkosti souhlásek (kromě ď, ť, n’)

n změna měkké r’ > ř: r’epa > řepa, mor’e > moře

n změna g > h: noga > noha, glava > hlava

n změna souhláskové skupiny šč > šť: Ščepán > Štěpán,

ščastný > šťastný, púščeti > púštěti > pouštěti

b. Vývoj samohlásek

a) 12. – pol. 14. stol.

n přehláska a > ě, á > ie po měkkých souhláskách:

duša > dušě, 2. p. muža > mužě, ležati > ležěti

n přehláska u > i, ú > í po měkkých souhláskách: 3. p. mužu > muži, 1. os. kryju > kryji; l’ud > lid, slepicú > slepicí

n přehláska o > ě, ó > ie: koňóm > koniem

n ztráta jotace – změna ě > e (vyjma po retnicích b, p, v, m): dušě > duše, na nozě > na noze × běžet, pěvec, věřit,

měsíc

b) pol. 14. stol. – konec 17. stol.

n změna ó > uo > ů – diftongizace, pak monoftongizace:

kóň > kuoň > kůň, mój > muoj > můj, v óči > vuoči > vůči; rukávóv > rukávuóv > rukávů(v), pánóm > pánuóm >

pánům; ve slovenštině proces nedokončen (kôň [kuoň])

n změna ú > au > ou – diftongizace: súd > saud > soud, nesú > nesau > nesou

n úžení ie > í, é > í: viera > víra, trpie > trpí, stavenie > stavení, řéci > říci, obilé > obilí (ale mléko, mladého)

c) 15. stol.

n změna téžeslabičného aj > ej: vajce > vejce (ale va – jec = 2 slabiky) dělaj > dělej (ale děla – jí), najlépe > nejlépe

n změna ý (í) > aj > ej: dobrý > dobraj > dobrej, mlýn > mlajn > mlejn, síto > sajto > sejto, vozík > vozajk > vozejk

(tato změna nepřešla do spisovného jazyka)

Jery byly v jednotlivých slovanských

jazycích nahrazovány různými

samohláskami, např. staroslověnské

slovo dьnь: polsky dzien, rusky denь,

bulharsky den, srbsky dan

zajímavost

Ter mín stará čeština (staročeština) – pro období

14.–poč. 15. stol.

Následující období – humanistické,

barokní = čeština středního období –

16.–18. stol. a čeština nová (novo

čeština) – od obrození; současný jazyk

= čeština posledních padesáti let

poznámka

16

Český jazyk v kostce pro SŠ

c. Vývoj tvarosloví

n zánik duálu

ve staročeském skloňování a časování bylo kromě

čísla jednotného (singulár) a množného (plurál) také

číslo dvojné (duál) – pro jevy vyskytující se po dvou,

resp. v páru – dvěma bratroma mýma, dva přišla

pohostinu n rozlišení podstatných jmen podle životnosti

původně bez rozlišení: 4. p. j. č. = 1. p.: vizu chlap

– hrad > vizu chlapa – hrad

původně: 1. p. mn. č. r. m. neživ. – koncovka -i, -ové:

pohlavci, koláči, hrobové > pohlavky, koláče, hroby n odlišení jmen typu vládyka, panoše od vzorů

žena, duše; dnes vzory mužské – předseda, soudce n zánik některých slovesných tvarů minulých

v staročeštině bohatší soustava slovesných časů

(do kon. 14. st.): aorist – jednoduchý slovesný tvar minulý (např. vedech = vedl jsem) – vyjadřuje minulý děj hlavní, ukončený; tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by, ...) dodnes jako součást kondicionálu imperfektum – jednoduchý slovesný tvar minulý (např. vediech = vedl jsem) – vyjadřuje minulý děj vedlejší, v minulosti trvající nebo se opakující; složené slovesné tvary minulé až od 15. stol. plusquamperfektum – složený tvar času předminulého (byl jest nesl  nesl, byl jsem nesl  nesl jsem) n rozšíření koncovky -m od sloves jsem, viem, jiem, dám, mám – k ostatním slovesům, která mají v koncovce přítom.

času dlouhou samohlásku prošu  prosí-m, dělaju  dělá-m × nes-u, kryj-i (pův. kryju)

d. Slovní zásoba

některá slova mají dnes jiný význam, než měla v staré češtině, např. chlap m. = neurozený člověk, nešlechtic; poddaný, rolník, sedlák; chlap (hanl.) chlapati, -aju, -áš nedok. = hanlivě nazývat chlapem, nadávat chlapů chlápě, -ěte m. = rolnické, selské dítě, selský synek; sedláček (posměš.)

etapy VýVOje SpISOVné ČeŠtIny Ve Vztahu k VýVOjI SpOLeČnOStI

1. do r. 1300

n kulturní jazyky – staroslověnština (Velká Morava) a latina (vliv křesťanství) n první stopy českého jazyka: jen ojedinělá slova v latinském textu – bohemika (např. v Kosmově kronice) nebo

vpisy do textu či na okraj – glosy (od 11. stol.) n jedna z nejstarších českých vět z poč. 13. stol. (přípisek k latinsky psané zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057):

Pauel dal ge∫t plo∫coucih zemu Wlah dalge∫t dola∫ zemu bogu i∫uiatemu ∫cepanu ∫eduema du∫nicoma bogucea a ∫edlatu

– pravopis primitivní

transkripce: Pavel dal jest Ploskovicích zem’u, Vlach dal jest Dolás zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma,

Bogučeja a Sedlatu

Vývoj češtiny

Do dnešní češtiny se dochovaly zbytky duálu:

– ve tvarech číslovek dva, dvě, oba, obě

(dvou, dvěma), dvě stě (vedle pl. dvě sta)

– u názvů párových orgánů lidského

těla (oči, očima, ruce, rukou, rukama,

ručičkama; na ramenou, nohou ap.)

poznámka

aorist – sloveso loviti

sg. pl. duál

1. os. lovich lovichom lovichově

2. os. lovi loviste lovista

3. os. lovi lovichu lovista

Imperfektum

sg. pl. duál

1. os. loviech loviechom loviechově

2. os. lovieše loviešte loviešta

3. os. lovieše loviešte loviešta

zajímavost

17

(tj. Pavel dal v Ploškovicích pozemek a Vlach dal v Dolanech pozemek Bohu a svatému Štěpánu (= kostelu, převod majet

ku církvi) s dvěma nevolníky – Bogučejem a Sedlatou.) = zápis o darování pozemku s nevolníky

2. 14. století

n všestranný rozvoj našich zemí, zvl. v době Karlově ; rozvoj české slovní zásoby (čeština – úřední jazyk) – ve všech

oblastech vědy i přejímání slov z němčiny (říše, cech, rychtář, šlechta aj.) = důsledek německé kolonizace, z latiny

(kostel), rozvoj větné stavby (složitější souvětí) mistr klaret – Claretus de Solentia (Bartoloměj z Chlumce) – veršované rýmované latinsko-české slovníky slov

a termínů: Glosář, bohemář, Vokabulář gramatický – uspořádané věcně; rytmizované verše se snáze učily

zpaměti n souvislá literární díla v češtině (Alexandreis, Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář) n čeština v oblasti filozofie a vědy (tomáš Štítný)

3. 15. století – husitství

n počeštění měst, rozvoj zvl. mluveného jazyka (kázání); česká bohoslužba  popularizace češtiny, demokratiza

ce, rozšíření znalosti bible mezi lidmi n husova péče o jazyk:

n odstraňování zastaralých slov a tvarů (aorist, imperfektum), příklon k mluvenému jazyku

n nahrazování cizích, zvl. německých slov (hantuch  ubrusec, mantlík  pláštiek, knedlík  šiška, marštale

 konnice)

n péče o výslovnost

n diakritický pravopis (zz > ž, czz >

.

c, aa > á); nabodeníčka – diakritická znaménka

n Hus je pravděpodobně autorem spisu De orthographia Bohemica (O pravopise českém)

4. 16. – poč. 17. stol. – humanismus

n význam vynálezu knihtisku ( johannes Gutenberg 1445)  růst počtu čtenářů (1. vytištěná kniha v Plzni kol.

r. 1468 – prvotisky, inkunábule do r. 1500) a vybudování rozsáhlé sítě bratrských škol; rozvoj vědeckého bádání;

vznik prvních nakladatelství (Melantrich, daniel adam z Veleslavína)

n další rozšíření češtiny (mezinárodní jazyk v Uhrách, Polsku); vzor – latina (Cicero) n přejímání slov, zvl. z latiny (puls, preceptor) francouzštiny (kapitán), němčiny (hoblík)

n rozvoj větné stavby  složitá, dlouhá souvětí, tzv. humanistická perioda (má 2 části oddělené dvojtečkou nebo

středníkem, tzv. předvětí a závětí = myšlenkově závažnější); přemíra vět vztažných, sloveso na konci věty, výskyt

přechodníků a pasiva

n záliba v obrazných pojmenováních, využití přísloví a rčení

Takž vejdeme do poslední ulice, kdež hned v prvním placu ne málo lidí stojí červeně přioděných: k nimž přistoupě slyším, že se smlouvají, jak by se smrti křídla dáti mohla, aby tak zdaleka jako z blízka v okamžení mohla pronikati. (Komenský, Labyrint světa a ráj srdce) n vznik mluvnic:

– 1533 beneš Optát z telče, petr Gzel z prahy, Václav philomates, Gramatika česká (úsilí o ustálení pravopisu)

– 1571 jan blahoslav, Gramatika česká (spíš stylistická příručka, úvahy o kultuře jazyka, výslovnosti)

Někteří ... kazatelé pražští na kázáních svých tu literu é tak troupsky, tlustě a neokrouchaně, plnou tlamu jí naberouce, proferunt (= pronášejí), až jest

ošklivo slyšeti ... ne ... že by dlouho na hlaholu té litery stáli, ale že ji tak jako grobiánsky pronuntiant (= vyslovují), otevrouce usta co kátru (= dveře

pece), ... všemi celými usty se vším tak, jako by pivo s kvasnicemi vyžbanil

– 1577 Matouš benešovský – 1. skutečná gramatika (přehled skloňování, časování)

– 1603 Vavřinec benedikti z nedožier, Grammaticae Bohemicae libri duo (Dvě knihy české mluvnice) – popis

stavu jazyka, ustáleného v Bibli kralické

– vícejazyčné slovníky daniela adama z Veleslavína; veleslavínská čeština – cesta k stanovení normy

spisovného jazyka

– jan amos komenský – vrchol vyspělosti a dokonalosti v celém jeho díle; práce na slovníku česko-latinském

18

Český jazyk v kostce pro SŠ

a latinsko-českém poklad jazyka českého

(thesaurus = slovník zachycující veškerou slovní

zásobu jazyka); mate riál shořel při požáru v Lešně

– bible kralická – vzor spisovné češtiny (šestidíl

ná), kolektivní dílo českých bratří (1579–1593)

5. 17. a 18. stol. – pobělohorská doba

n vliv rekatolizace a germanizace, němečtí přistěhoval

ci, emigrace české nekatolické inteligence  snížení

počtu uživatelů češtiny (zachovala se jen na vesnici,

v lidové slovesnosti)  rozkolísání normy; úloha

češtiny se značně zúžila: vytlačována z úřadů, škol, poněmčování měst, šlechty

n purismus – snaha čelit kolísání jazykové normy pokusy o očištění jazyka (lat. purus = čistý), zabránit cizím vlivům;

odpor proti germanismům; ať jakkoli dobře míněná vlastenecká snaha jazyku spíš škodila, než prospívala: tzv.

„brusiči“ neznali nebo nedodržovali slovotvorná pravidla  necitlivé, samoúčelné novotaření (často doslovné

překlady – kalky, většinou z němčiny  vznik komických ekvivalentů a zkomolenin; nedoceněn základní způsob

tvoření českých slov odvozováním

jiří konstanc (1607–1673), Lima linguae Bohemicae, to jest Brus jazyka českého (1667)

Matěj Václav Šteyer, český jezuita (1630–1692), spis Žáček, aneb Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku

psáti nebo tisknouti (1668) – forma žákovských otázek a učitelských odpovědí

Václav jan rosa (1620 –1689), Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae (aneb Mluvnice českého jazyka)

(1672) – mluvnice a stylistika

z mladších puristů (pol. 18. stol.) např. jan Václav pohl (174 0 –179 0), Pravopis řeči čechské (1786) – pokles úrovně,

libovolné, až absurdní novotaření

n naopak obranná tendence – obhajoba češtiny jako kultivovaného jazyka v díle jezuity bohuslava balbína (1621 až

1688), Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, precipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského,

obzvláště českého) – pro bojovné vlastenectví nemohlo být dílo v době vzniku publikováno (asi 1672), vydal je až

František Martin Pelcl v době národního obrození (1775)

6. konec 18. stol. a 1. pol. 19. stol. – národní obrození

n počeštění měst po zrušení nevolnictví 1781 (příliv venkovského lidu)

n vydávání literatury v češtině – Česká expedice Václava Matěje krameria (1753 –18 0 8)

n obrany českého jazyka (vydána starší Obrana Balbínova F. M. Pelclem), karel Ignác thám (1763 –1816), Obrana

jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783) – projev českého nacionalismu aj.

n první obrozenské mluvnice: františka jana tomsy (1782), karla Ignáce tháma (1785), konzervativní mluvnice

františka Martina pelcla (1795) a jana nejedlého (1804 a 1805)

n základní kodifikační dílo: josef dobrovský (1753 –182 9), ausführliches Lehrgebäude der böhmischen

Sprache (= Podrobná nebo Zevrubná mluvnice českého jazyka, 1809) – vytvořila základy spisovného jazyka,

stanovila jednotnou normu; vzor – Bible kralická, veleslavínská čeština; deutsch-böhmisches Wörterbuch (Ně

mecko-český slovník, I. díl 1802, II. díl 1821), Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české

řeči a literatury, 1792) – popis dějin vývoje českého jazyka

n obohacení slovní zásoby češtiny, vznik české odborné terminologie a jazyka umělecké literatury: josef jungmann

(17 7 3 –18 47 ), Česko-německý slovník (5dílný, pře

kladový i výkladový, 1834–1839); zdroje: staré literár

ní památky, řeč lidu, nářečí, lidová slovesnost, jiné

slovanské jazyky, zvl. ruština a polština; některá

slova sám tvořil (názvy kalendářních měsíců, dnů

v týdnu, chemických prvků, botanických názvů aj.),

Vývoj češtiny

novotvary „brusičů“:

břinkoklapka (klavír), skokotnosta (taneční mistr),

letodník (kalendář), zpěvořečnost (poezie),

polokolec (háček), myslivíř (student),

právonosta (advokát)

Z termínů vytvořených V. J. Rosou

zůstaly např. hláska, veselohra, příslovce

zajímavost

Dobrovský psal německy a latinsky. Byl

nadšen krásou staré češtiny, ale pochyboval

o budoucnosti českého jazyka; Jungmann

naopak věřil v možnost obnovy jazyka

a odsuzoval poněmčelé Čechy

poznámka

některá nová slova se neujala, např. lučba = chemie,

tázanec = otazník, umnice = logika, silozpyt = fyzika;

ze starší češtiny obnovena slova: touha, chvoj, ryk,

kštice, látka, tvar, přísudek, chorý, ješitný, ladný, matný,

sivý, řešit, linout, ztéci aj.

– Jungmannovi spolupracovníci: fyziolog Jan Evangelista Purkyně,

botanik Jan Svatopluk Presl, básník Antonín Marek aj.

– Jungmannovy překlady cizích literárních děl (Chateaubriand,

Milton, Goethe aj.) – důkaz schopnosti češtiny vyjádřit totéž co

jiné vyspělé jazyky; vlastní básnická tvorba

n rozvoj umělecké literatury: V. Thám, A. J. Puchma

jer aj., vrcholná díla K. H. Máchy, K. J. Erbena,

J. K. Tyla, K. Havlíčka Borovského, B. Němcové (vliv

hovorové češtiny); Palackého Dějiny národu českého

v Čechách a v Moravě (dokonalost humanistické

periody)

7. Od 2. pol. 19. stol. do 1. světové války

n další rozvoj českého jazyka, českého školství, 1882

osamostatnění české univerzity; pronikání češtiny

do úřadů, rozvoj publicistiky a umělecké literatury

n jazykovědec jan Gebauer (1838–1907) – provedl

revizi kodifikace jazyka J. Dobrovského (poměrně

archaická – vliv studia staré češtiny  Historická

mluvnice česká); autor kodifikační příruční mluvnice a 1. pravidel českého pravopisu s názvem pravidla hledící

k českému pravopisu a tvarosloví (19 02)

n čeština v umělecké literatuře – v tvorbě májovců (J. Neruda, V. Hálek aj.),