načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Český historický šerm - Jaroslav Krupka

Český historický šerm

Elektronická kniha: Český historický šerm
Autor:

Vydejte se spolu s námi po stopách českého historického a scénického šermu – od jeho kořenů na přelomu 19. a 20. století až do současnosti. Poznejte, kdo stál u zrodu prvního ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 231
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Rekreace. Volný čas. Zábava. Hry. Sport
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, CPress, 2014
ISBN: 978-80-264-0322-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor vypráví o slavných českých šermířích a šermířských skupinách, popisuje šermířská představení i rekonstrukce historických bitev. Píše také o šermířských scénách v divadle a ve filmu, o úspěších našich šermířů v zahraničí, ale i o tragických nehodách, které tuto disciplínu občas provázejí. V knize najdeme vzpomínky řady pamětníků. Na konci barevné fotografie z vystoupení slavných šermířských skupin. Dějiny českého historického a scénického šermu od počátků na přelomu 19. a 20. století až do současnosti.

Popis nakladatele

Vydejte se spolu s námi po stopách českého historického a scénického šermu – od jeho kořenů na přelomu 19. a 20. století až do současnosti. Poznejte, kdo stál u zrodu prvního českého šermířského klubu i jak se u nás tento fenomén dále rozvíjel: jaké zajímavé osobnosti, skupiny a události lemovaly jeho vývoj, jak probíhala spolupráce šermířů s filmaři anebo co zajistilo věhlas českého šermu v zahraničí. Kniha plná lidských příběhů o nesmírném nadšení, veliké dřině a někdy i osobních tragédiích vám představí český historický šerm v pestrých proměnách v průběhu času.

(ze suterénu až na hladiny oceánů)

Předmětná hesla
Historický šerm -- Česko -- 19.-21. století
Umělecké skupiny -- Česko -- 19.-21. století
Kulturní akce -- Česko -- 19.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Krupka - další tituly autora:
Český historický šerm Český historický šerm
 (e-book)
Česká reklama Česká reklama
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Český

historický šerm

CPress

Brno

2014

Jaroslav Krupka

Ze suterénu až na hladiny oceánů


Český historický šerm

Ze suterénu až na hladiny oceánů

Jaroslav Krupka

Jazyková korektura: Eva Hánová

Obálka: Tomáš Krejčiřík

Sazba: Karel Hána

Odpovědný redaktor: Tomáš Krejčiřík

Technický redaktor: Radek Střecha

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0322-7

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2014 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem

Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 413.

© Albatros Media a. s., 2014. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována

a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného

souhlasu vydavatele.

1. vydání


3

Prolog 5

Cesta Eduarda Wagnera 9

Nastupují Mušketýři a Bandité 21

Plchové a šerm 37

Pohádkový Regius 43

Koně při filmové a šermířské práci 57

Šermíř s přezdívkou Vrah 71

Rival a Krumlovští Petrovští 89

Peter Koza, guru evropského šermu 119

Roman Spáčil žije námořnický život 133

Význam Moravy v českém historickém šermu 141

Ve stínu mafie 153

Přišly i tragické nehody 163

Městské slavnosti a Kněbortův Valdštejn 175

Český svět oživené historie 191

O majiteli tvrze Malešov 199

Příběh lodi La Grace 207

Epilog 216

Poděkování 231

Obsah



5

P

odíváme-li se nazpět časem, spatří

me prapočátky českého historického

a scénického šermu zhruba na přelo

mu 19. a 20. století, v onom zázračném období mnoha vědeckých objevů, vzrušujících objevovacích výprav a úžasných technických vynálezů. Pokud by se autoři Divadla Járy Cimrmana rozhodli ještě k jedné hře a chtěli vyprávět o tom, kterak slavný český multitalent v této době ovlivnil historické šermíře, nebyli by daleko od reality.

Vždyť třeba představení Cyrana z Berge

racu se hraje na českých jevištích a v českém jazyce od roku 1899, v titulní roli se jako první představil Jakub Seifert a pět let po něm,

v září roku 1904, legendární Eduard Vojan

a v představení se hojně šermovalo. Vojano

vo živelné pojetí Cyrana jako divokého gas

koňského rváče a duelanta vyvolalo nejen

spoustu rozporuplných divadelních kritik, ale

můžeme je brát i jako první příklad moder

ního pojetí šermu na divadelní scéně v čes

kých zemích. Zatímco „slavná scéna souboje

podobala se v Seifertově podání šermířské

exhibici, provázené úchvatně deklamova

nou baladou, (...) Vojan dotíral na protiv

níka jako rys útočící na kořist a do cinkotu

rapíru chrlil rýmy, čerta se staraje o jejich li

bozvučnost,“ jak zapsal divadelní kritik Vác

lav Tille. Vojan celou svou fi gurou vhodně

Prolog

Snímek z Královské české, zemské, stavovské šermírny

(1905). Vlevo asistent Berti útočí proti hraběti Schönborno

vi, vlevo vzadu stojí Gustav Hergsell a vpravo se o dvouruční

meč opírá princ Karel Schwarzenberg.

Další situace z téže šermírny. Zleva mistr Gustav Hergsell,

jeho italský asistent Berti, hrabě Vojtěch Schönborn, zcela

vpravo v útoku princ Karel Schwarzenberg.


6

Prolog

odpovídal představě o hbitém šermíři a šermířské scény si prý zkoušel mimo jiné i při běhání mnohakilometrových tras po křivoklátských lesích.

Dodnes existuje také fotografie šermí

řů první Královské české, zemské, stavovské šermírny z roku 1904, kteří na ní pózují při duelu zvoncovým kordem proti plášti a dýce – tyto zbraně se přitom v té době už nepoužívaly, takže je pravděpodobné, že i tehdejší šermíře přitahoval historický šerm. (Královská, česká, zemská, stavovská šermírna vznikla asi v roce 1659 a existovala do roku 1914. Mezi její poslední šermířské mistry patřil Gustav Hergsell ml. – narozen v roce 1847, zemřel 1914 – setník Landwehru a člen brněnského Sokola, pozn. aut.)

V roce 1902 pak došlo v Praze k další udá

losti, která zásadním způsobem poznamenala šermířskou scénu na řadu let dopředu a její význam trvá do současnosti. V Praze

vznikl první Český šermířský klub Riegel.

Existuje dodnes a je nejstarším českým šer

mířským klubem v České republice.

Klub původně založil poručík Dominik

Riegel pod názvem Šermířský klub Rie

gel už v roce 1890. Jeho sídlo se nacházelo

v Poštovské ulici v Praze (dnes ulice Karo

liny Světlé), kam poručík přestěhoval svou

šermířskou školu, kterou dříve provozoval

v domě U Černého koně v ulici Na Příkopě

a od roku 1888 v Bartolomějské ulici. Roku

1897 si Šermířský klub zřídil vlastní šermír

nu v bývalém Vratislavském paláci v Jilské

ulici. Roku 1902 odešel Dominik Riegel

na odpočinek a Šermířský klub Riegel se

roz padl. Jeho čestní členové pak založili

21. června 1902 už zmíněný Český šermíř

ský klub Riegel, který je dodnes ikonou čes

kého šermu. V roce 1909 si klub najal vlastní

místnosti na Jungmannově třídě v prvním

patře domu Měšťanské besedy, kde šermo

val až do roku 1930.

Sezónu 1930/31 zahájil v nových prosto

rách na Jungmannově třídě v suterénu no

vostavby správní budovy Báňské a hutní

společnosti. Zásluhou jeho dvou členů, ná

městka generálního ředitele Báňské a hut

ní Jana Tilleho a projektanta budovy Josefa

Říhy, se už v plánech novostavby počítalo se

šermírnou, takže klub získal na svou dobu

nejmodernější šermírnu ve střední Evropě.

Začalo se kolem něj navíc utvářet milieu lidí,

kteří v pozdějších letech zásadním způso

bem ovlivnili svět historického a scénické

ho šermu.

Profesor Berti se dýkou a pláštem brání útoku kordem od

svého žáka. Tento snímek z roku 1905, pořízený opět ve sta

vovské šermírně, bychom mohli pokládat za první zárodky

historického šermu u nás. Zmíněné zbraně se totiž v roce

1905 už běžně nepoužívaly.



8

Prolog

Začalo to pádem letadla

Pomocný dělník Wagner ve službách odboje

Husitství jako únik od reality

Ve Vojenském historickém ústavu

Eduard Wagner ve světě filmu

Barbasettiho šermířský žák

Duchovní otec historického šermu

Příběh


9

P

íše se 23. srpen 1929. Na kbelské le

tiště míří vojenský letoun Aero A.

Na jeho palubě jsou dva lidé. Ved

le pilota sedí čtyřiadvacetiletý nadporučík, který letí coby vojenský pozorovatel. Najednou se ozve disharmonický zvuk, jenž naruší do té chvíle monotónní vrčení motoru. Pilot zbledne. Zkusí přidat tah, současně se nervózně podívá, jak to vypadá pod nimi na zemi. „Vynechává nám motor,“ informuje svého spolucestujícího. Žádný z kroků, jež mají překonat závadu, nezabírá, letadlo ztrácí rychle výšku. Pilot ví, že na přistávací dráhu se už nedostane. Spolu s nadporučíkem hledají místo, kam letadlo nouzově posadit. Uvidí před sebou pole a zamíří na něj. Jenže je období letních dešťů a půda je rozmoklá.

Ve chvíli kontaktu se zemí si tak oba letci

s hrůzou uvědomí, že letadlo po tomhle poli

rolovat nebude...

ČTK komentovala leteckou nehodu

v denním tisku takto: „Nouzové přistání le

tadla. Včera ráno nouzově přistálo vojenské

letadlo, jež mělo poruchu motoru. Přistání

bylo provedeno na poli mezi kbelským le

tištěm a železniční tratí. Podvozek letadla

se zabořil v rozmoklé půdě pole a letadlo se

převrátilo. Pilot vyvázl bez pohromy, pozo

rovatel utrpěl lehčí zranění. Letadlo se stalo

k dalšímu letu nezpůsobilé.“

Vojenský pozorovatel, který prodělal při

nehodě nervový otřes a později se v jeho dů

sledku zcela vzdal létání, se jmenoval Eduard

Wagner.

Vojenské letadlo s Eduardem Wagnerem na palubě hava

rovalo nedaleko kbelského letiště, když se při nouzovém

přistání převrátilo na rozmoklém poli. Snímek po nehodě.

V roce 1931 se Eduard Wagner dostal k vojenskému jez

dectvu, kterému zůstal věrný. Koně uměl navíc výborně

vystihnout i kresbou.

Cesta Eduarda Wagner a


10

Cesta Eduarda Wagner a

Eduard Wagner se narodil 27. května

1905 v Praze na Smíchově. Jeho otec byl ředitelem reálného gymnázia v Berouně, mladší bratr Oktavián byl právníkem, starší Otto byl stejně jako Eduard profesionálním vojákem – vystudoval francouzskou válečnou akademii v Saint-Cyr, a když pak za II. světové války nastoupil do cizinecké legie, byla mu z tohoto důvodu uznána jeho důstojnická hodnost. Jeho vzpomínková kniha S cizineckou legií proti Rommelovi je možná trochu suchým, nicméně velmi autentickým popisem bojů v severní Africe. Vyšla však v nesprávné době roku 1969 a většina výtisků skončila namísto v knihovnách ve stoupě. Ty kusy, které se náhodou dochovaly, patří dnes k ceněným exemplářům a nemnoha českým literárním vzpomínkám na toto období. (O francouzské legii psal například i Filip Jánský, vlastním jménem Richard Husman, v románu Pevnost v poušti, pozn. aut.)

Eduard Wagner byl i v pozdějších letech

na svého bratra Ottu velmi hrdý a rád na něj vzpomínal. „Měl jsem to štěstí se s Eduardem Wagnerem od roku 1982 osobně znát a někdy mi o svém bratru vyprávěl. Otto byl svým založením samorost a musel po Únoru 48 nové mocipány někdy hodně štvát. Když mu například přišla do kasáren kontrola a příslušný podplukovník objevil na záchodech roty zapadlou sirku a ztropil z toho skandál, reagoval na to major Otto Wagner chladně. Zapsal osobně do knihy dozorčího roty: ‚S okamžitou platností zakazuji sbírat sirky na záchodech. Tam je sbírá pouze pan

podplukovník!‘ Když byl později při armád

ních čistkách zatčen a uvězněn, měl před

vstupem do vězení vyplnit dotazník. V něm

byla mimo jiné i kolonka: ‚Máte vyzname

nání? Pokud ano, uveďte jaká.‘ Otto Wagner

do příslušné kolonky lakonicky vepsal: ‚Ano,

půl kila.‘ Na dotaz dozorce, co tím myslel,

odvětil, že vyznamenání má hodně a jejich

seznam se do příslušné kolonky prostě ne

vejde,“ vzpomíná na oba Wagnery spisovatel

a ředitel Milevského muzea Vladimír Šin

delář, autor řady knih o šermu a o slavných

soubojích minulosti (napsal mj. encyklope

dii evropského šermu Velká kniha soubojů

nebo knihy Šermíři, rváči, duelanti či Příbě

hy zpod šibenice a řadu dalších).

Po maturitě na reálném gymnáziu na

stoupil Eduard do vojenské akademie v Hra

nicích, a mimo jiné absolvoval i kurz pro

letecké pozorovatele. Po absolvování aka

demie byl zařazen jako poručík pěchoty

k sedmému horskému praporu do Popradu.

V roce 1929 byl přidělen k prvnímu letecké

mu pluku a povýšen na nadporučíka.

Nešťastný let do Kbel se projevil na jeho

nervech. Cítil, že letadla nikdy nebudou

jeho živel, proto si v roce 1930 podal žá

dost o zpětné převelení k horskému praporu

a vrátil se do Popradu. V roce 1931 ho převe

leli do Klatov, kde se setkal naopak s druhem

vojska, jež se stalo jeho celoživotním osu

dem: s vojenským jezdectvem. Nejen že měl

ke koním úzký vztah, uměl je navíc i výborně

kreslit. „Vyjadřoval se kresbou tak přirozeně,

jako jiný mluvou. Jeho talent pro výtvarnou


11

Cesta Eduarda Wagner a

zkratku se projevoval nejenom v lapidárních kresebných glosách ke všemu, co ho obklopovalo, v úžasné schopnosti znázornit kresbou funkci mechanismu či manévru tak jasně, že to vydalo za stránky popisu, ale třeba také výmluvnými a úspornými mnemotechnickými značkami v diáři. Kreslil od dětství. Byl samouk a probíráme-li se jeho tvorbou v chronologickém pořádku, musíme se obdivovat jeho kreslířskému vývoji a rostoucí inteligenci výtvarného projevu,“ napsal o něm jeho osobní přítel, spisovatel a nakladatel Leonid Křížek v roce 2005 v textu u příležitosti stého výročí Wagnerova narození. V koních pak měl slavný voják celoživotní zamilované téma.

V uniformě jezdeckého pluku prošel

Wagner různými útvary a jako velitel eskadrony dragounského pluku prodělal i mobilizaci v roce 1938.

Po obsazení republiky hitlerovským Ně

meckem zůstal v nově zřízeném protektorátu, byl převeden do civilní služby a od roku 1943 nasazen jako pomocný dělník v Radotíně, v Berouně a později v Hýskově u Berouna. Během války zůstal v kontaktu s odbojem a podílel se jak na zpravodajské činnosti, tak na sabotážích.

Když 4. května 1945 oznámil protektorát

ní ministr dopravy Kamenický poštám a dalším úřadům, že se ruší němčina jako úřední jazyk protektorátu, Češi začali i přes německé dementování zprávy vyvěšovat české vlajky a strhávat německé nápisy. Pro Wagnera to okamžitě představovalo návrat do

uniformy a do české armády. Ještě tentýž den

byl zařazen jako velitel k nově se tvořícímu

38. pěšímu pluku českého vojska, se kterým

se pak v Praze zúčastnil během květnového

povstání boje na barikádách.

Po revoluci se v říjnu 1945 dostal na vlast

ní žádost do Vojenského historického ústavu

s určením pro Vojenské muzeum na Hradča

nech. Tady pracoval na vybudování husitské

ho oddělení, na vědeckém zpracování sbírky

chladných zbraní a jako přednosta modelár

ny (byl autorem návrhů a podílel se na rea

lizaci). Roku 1950 ho přeložili ke Krajskému

vojenskému velitelství, kde dělal správce bu

dov. Záhy poté, co onemocněl, dostal do

poručení, aby si podal žádost o propuštění.

Po intervenci ministra národní obrany byl

v roce 1952 přeložen zpátky do Vojenského

historického ústavu. Koncem roku 1955 mu

na velitelství ústavu doporučili, aby si podal

žádost o přeložení do zálohy, kam byl převe

den od 1. ledna 1956.

Husité celoživotní

láskou

V

době okupace hledali lidé únik různými

způsoby. Karel Poláček napsal v této době

nádhernou dětskou knížku Bylo nás pět, zná

mý český cestovatel Alberto Vojtěch Frič se

zavřel ve své vile a téměř nevycházel, podobně


12

Cesta Eduarda Wagner a

jako třeba Fráňa Šrámek. Vladislav Vančura až do svého zatčení pracoval na monumentálním díle Obrazy z dějin národa českého. Také Wagner hledal útočiště ve slavné minulosti svého národa. Začal studovat prameny k dějinám husitského válečnictví a vytvořil rozsáhlé kompilační dílo, které se zabývalo všemi aspekty husitského vojenského umění – výstrojí, výzbrojí, taktikou, opevňováním, zásobováním... Knihu nazval Zrnka husitského válečnictví a opatřil ji i vlastními ilustracemi, zpracovanými podle historických pramenů.

Zaujal ho problém manévru vozového šiku

husitů a pokusil se o jeho řešení – v neposlední

řadě na základě svých vojenských zkuše ností.

„Absolvoval i vozatajský kurz. Patřil k po

sledním vojenským historikům, kteří mohli

spojit teoretické znalosti historika s praktic

kou zkušeností vojáka z profese. Vždyť sloužil

u jezdectva, jehož výcvik nebyl příliš vzdálen

taktice 18. století, u vozatajstva, jehož prakti

ky se lišily od středověkých méně, než jsme

schopni dnes domyslet; a jeho šermířský vý

cvik vedli na akademii mistři, kteří se učili šer

movat ještě v 19. století,“ vzpomíná Leonid

Křížek (o tomto šermířském výcviku bude

ještě řeč).

Torzo práce vyšlo krátce po skončení dru

hé světové války pod názvem Jak válčili husité.

Šlo o vysvětlení manévru vozového šiku a ně

kterých taktických principů husitského boje.

Právě díky tomuto textu se Wagner dostal do

Vojenského historického muzea, kde se mohl

dál věnovat vojenské historii a zbraním.

Následovala monumentální práce Kro

je, zbroj a zbraně doby předhusitské a hu

sitské, která měla poskytnout vypovídající

informace o této době malířům a fi lmovým

i divadelním tvůrcům. Množství ilustra

cí zpracoval Wagner metodou rekonstrukcí

ohromného ikonografi ckého materiálu a na

podkladě studií Violleta-le-Duca, kterého

miloval. Poznatky z této práce pak využil

v padesátých letech jako poradce při natá

čení husitské trilogie.

V druhé polovině padesátých let, kdy

musel z politických důvodů odejít z Vojen

ského muzea, začal Wagner pracovat na díle

o historických chladných zbraních. Vyšlo Eduard Wagner v roce 1938.


13

Cesta Eduarda Wagner a

poprvé roku 1966 (německy pod názvem Hieb und Stichwaff en) a dočkalo se největšího počtu vydání v několika jazycích. Význam knihy spočíval ve shromáždění bohatého mate riálu (evropských chladných zbraní převážně posledních čtyř století) a jejich utřídění v širokém časovém záběru – od doby bronzové až do 20. století. Kromě popisů jednotlivých zbraní obsahovala kniha ještě kapitoly o soubojích, o úloze chladné zbraně ve vojenství, o výzdobě čepelí a značkách, o šermu a ceremoniálním významu zbraní. Své muzejní zkušenosti shrnul Wagner v kapitole Zbraň jako muzejní předmět. „Dílo dosáhlo takového věhlasu, že někteří sběratelé dokonce odmítali připustit existenci předpisových vojenských zbraní, které sem nebyly zařazeny,“ píše Leonid Křížek.

Wagner a film

D

ostáváme se tím k roli, kterou v počát

cích historického šermu u nás sehrál

československý film. Byla to role zásadní. Odrazový můstek a současně podhoubí, v němž šerm později zakořenil.

Obnovující se československý stát měl

v té době naléhavou potřebu přihlásit se ke své historii. Vzpomínání na slavnou minulost mělo vrátit národu hrdost a stalo se také vhodným alegorickým i metaforickým

pozadím pro zaujmutí postoje k válečným

událostem.

Ještě před úplným komunistickým ucho

pením moci, v roce 1947, tak vznikl první čes

ký barevný film Jan Roháč z Dubé v režii

Vladimíra Borského v titulní roli s Otoma

rem Korbelářem, který se jako první při

hlásil k husitské tradici a předvedl Čechy

jako válečníky, což byla tvář, kterou chtě

li lidé sražení na kolena Protektorátem

Čechy a Morava vidět. Pražské premiéry

se 28. března 1947 zúčastnili nejvyšší státní

představitelé v čele s prezidentem Edvardem

Benešem.

Film se stal hned v několika ohledech uni

kátním – kromě toho, že šlo o první barev

ný fi lm natočený na nový materiál Agfacolor,

se v něm (sice nikoli poprvé, ale docela vý

jimečně v násilné scéně, navíc poprvé v bar

vě) objevilo odhalené dívčí ňadro – patřilo

představitelce dcery Jana Roháče, jež po jeho

boku brání hrad Sion před útokem vlastní

ho muže a Roháčova zetě a po dobytí Sionu

se sama vrhne z věže. Film také představo

val první poválečnou zkušenost s historickým

tématem z období husitů, s pořizováním de

sítek a stovek kostýmů a s velkým počtem

komparzistů v bitevních scénách.

Po roce 1948 se pohled na historii výraz

ně ideologizoval. Žáci v obecních školách

přeškrtávali pod přísným učitelským do

hledem v učebnicích vydaných ještě před

Únorem věty o Karlu IV. jako otci vlasti,

protože i tento panovník, který napsal snad

nejslavnější kapitolu českých dějin, byl pro


14

Cesta Eduarda Wagner a

nový režim především feudál, a tedy nepřítel. Šlechta patřila mezi „třídy“, které dostaly razítko „nepřátelské“.

Na druhé straně se k historii nový režim

vehementně hlásil. Alois Jirásek se stal zásluhou nového ministra kultury Zdeňka Nejedlého fetišem nové doby, jeho Psohlavce uvádělo každé druhé divadlo. Dalším oblíbeným tématem se stali husité, v nové době podávaní jako „předvoj“ nové společnosti, jako zárodek budoucí šťastné komunistické doby.

Nová vládnoucí třída navíc byla ochotna

investovat do fi lmu značné peníze (v duchu slavného Leninova výroku „Ze všech druhů umění je pro nás fi lm uměním nejdůležitějším“). To přispělo k nástupu socialistických výpravných velkofi lmů, jež se staly výrazným reprezentantem znárodněné kinematografi e 50. let.

Otakar Vávra uvedl ve svých pamě

tech vydaných v roce 1996, že si historické téma Jana Husa a jeho následovníků vybral v touze vymanit se z „infarktového ovzduší“ Bar randova té doby. Je ale otázka, nakolik sehrála roli tato motivace a nakolik fakt, že husitská tematika byla po roce 1948 politic- ky preferovaná, takže představovala atraktivní a lukrativní téma zároveň. Husité navíc představovali tak obsáhlé a umělecky zajímavé téma, že nemohli fi lmaře nepřitahovat. Jejich diváckou atraktivitu prokázal už velký úspěch zmiňovaného Borského fi lmu.

Peripetie vzniku fi lmů Jan Hus, Jan Žiž

ka a Proti všem detailně popsal historik

Petr Čornej ve své studii Husitská trilogie

a její dobový ohlas, která knižně vyšla v roce

2004 v publikaci Film a dějiny. Velmi přesně

v ní rozebírá snahu o dobovou marxistickou

interpretaci počátků husitství, včetně parado

xu, že Vávra se při dokončování celé trilogie

v tomto duchu vlastně stihl minout s dobou:

Zatímco první klapka k fi lmu Jan Hus, kte

rý celou trilogii zahajoval, padla na podzim

roku 1953 a jako taková také sklidila oslavné

kritiky coby vrcholné dílo socialistického re

alismu, premiéra Jana Žižky se konala už ve

změněných podmínkách, 22. července roku

1956, kdy zahajovala Pražský fi lmový festi

val. V té době už bylo po slavném XX. sjez-

du komunistické strany Sovětského svazu

z roku 1955, na němž Nikita Chruščov odha

lil některé zločiny stalinismu, i po II. sjezdu

Svazu československých spisovatelů z dubna

1956, kde začali někteří spisovatelé ( Jaroslav

Seifert například) otevřeně vystupovat proti

demagogické kulturní politice. Tyto událos

ti přiměly ke kritičtějším vystoupením i řadu

novinářů a recenzentů a fi lm Jan Žižka se

setkal s daleko příkřejším ohlasem než jeho

předchůdce. Ani v jednom případě však ne

šlo o hodnocení skutečné historické věrnos

ti fi lmů, jako spíš o nastavení společenských

měřítek toho, co je žádané. Zatímco u Jana

Husa kritika ještě pozitivně hodnotila vyjá

dření „pokrokových tradic“, u Jana Žižky ná

hle přestala ideologická didaktičnost stačit.

Kritika brala fi lm jako jakékoli jiné umělecké

dílo a v tomto ohledu už sošný a schematic

ky ztvárněný vojevůdce neobstál.


15

Cesta Eduarda Wagner a

Jestliže je ale na husitské trilogii něco do

dnes cenné a moderní, pak je to nasnímání husitských bitev, konkrétně bitvy u Sudoměře, přepadení Rožmberkova tábora husitskými jezdci a bitvy na Vítkově. Vávra zde osvědčil smysl pro realismus. Konkrétně natáčení bitvy u Sudoměře se odehrávalo na autentickém místě mezi rybníky Markovcem a Škaredým, který nechal Vávra vypustit, aby se co nejvíc přiblížil podmínkám skutečné bitvy. Zatímco bitva se odehrála 25. března roku 1420, Vávra ji natáčel 7. dubna 1955, což bylo v souladu s denním datem juliánského kalendáře užívaného v Čechách do roku 1584.

A svůj um zde naplno osvědčil také pod

plukovník jezdectva Eduard Wagner. Právě on se stal spolu s historikem Jan Durdíkem odborným poradcem fi lmu, měl své slovo při tvorbě zbrojí i kostýmů (kostýmy navrhoval Jiří Trnka, chladné zbraně zase vyráběly tehdejší nožířské závody Sandrik) a stejně tak i při vlastní organizaci bitevní rekonstrukce, na níž mohl osvědčit jak své bohaté teoretické vědomosti, tak praktickou znalost organizace jízdy i vozatajství. Komparz v počtu několika stovek lidí dodaly armáda a organizace Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) z Prahy, Karlových Varů, Hradce Králové, Českých Budějovic a Liberce. V „rolích“ jezdců se představili nejčastěji právě koňáci s armádní zkušeností, kteří vycházeli z podobného prostředí jako Wagner.

Přestože dnes je celá trilogie notně zasta

ralá a dokonce i znalost odívání lidí oné doby postoupila na vyšší úroveň, její bitevní scény

jsou v českém fi lmu dodnes ojedinělé a sne

sou srovnání i s významnými světovými vel

kofi lmy své doby.

„Film nese jasný punc své doby. Nicméně

myslím, že v historické věrnosti by se v ně

kterých případech mohli i dnešní filmaři

leccos učit. Karel Höger například v trilogii

zosobňuje postavu krále Václava IV. Eduard

Wagner mi vysvětloval, že králův oděv ze

stříbřitého brokátu je autentický, protože

v králově hrobce ve svatovítské katedrále byl

nalezen kousek takového brokátu, podle kte

rého se pak na tkalcovském stavu, zhotove

ném jen pro tento účel, utkal brokát téhož

Kniha o zbraních a válečnictví 17. století měla v zahraničí

značný úspěch.


16

Cesta Eduarda Wagner a

vzoru, jaký měl prokazatelně na sobě historický král Václav IV. O takové historické věrnosti se dnešním fi lmařům ani nesní,“ vypráví Vladimír Šindelář.

Na druhé straně je potřeba uvést, že ke

škodě věci husitská trilogie hodně čerpala i z odkazu českého historismu druhé poloviny 19. století a v podobě kostýmů se inspirovala i malířskými díly například Mikoláše Alše nebo Václava Brožíka (podobně jako předúnorový Jan Roháč z Dubé). Skladba kostýmů a oděvů v těchto filmech tak má svou lepší i horší stránku.

Coby vojenský historik působil pak Wag

ner jako odborný poradce i u dalších fi lmů, ale přes nesporné znalosti i cit pro fi lmovou a divadelní práci není jeho fi lmografi e příliš rozsáhlá. „Wagner nedokázal slevovat ze svých představ o umělecké poctivosti a pravdivosti sdělení. Než by se podepsal pod dílo, ve kterém nebyly respektovány jeho požadavky, raději na spolupráci rezignoval. Nesnášel, když se pohodlnost a neschopnost maskovaly frázemi o uměleckém záměru, básnické licenci, syntetické povaze fi lmového umění a podobně,“ vysvětluje to Leonid Křížek.

Rozpory mezi představami filmových

tvůrců a nekompromisním důstojníkem se projevily například ve fi lmech Spanilá jízda a Lidé z maringotek.

Film Spanilá jízda s Petrem Kostkou

v hlavní roli natočil v roce 1963 vynikající český dramatik Oldřich Daněk ve své režii. Dnes je to téměř zapomenutý fi lm, přestože nebyl vůbec špatný. Stejně jako mnohem

slavnější Vávrova trilogie se zabýval husitským

obdobím. Vyznačoval se však daleko menší

schematičností než Vávrovy fi lmy. Film byl

v některých ohledech novátorský i čistě po

fi lmařské stránce. Daněk například použil pro

nasnímání husitské spanilé jízdy pohyblivou

kameru, která jela po kolejích uprostřed stáda

ženoucích se koní, čímž vytvořila neobyčejně

působivý obraz jezdeckého útoku. V kratičké

scéně rytířského turnaje u saského dvora se

zase objevila reálná ukázka šermířského cvi

čení ve zbroji podle dochovaných listinných

pramenů, tzv. harnisch fechten.

Lidé z maringotek byly dílem Marti

na Friče, který do hlavní role obsadil tehdy

začínajícího Jana Třísku. Ten hrál mladého

cirkusového artistu. Téměř celý fi lm se ode

hrával v cirkusové manéži.

Wagnera však oba tyto snímky dráždi

ly a nechtěl s nimi být spojován, přestože

na obou pracoval. „V Lidech z maringotek

se hodně jezdilo na koni a bohužel bylo vi

dět, že sedlo má rezavé třmeny a zrezivělá

je i většina kovových součástek. To Wagne

ra jako bývalého jezdeckého důstojníka ne

konečně štvalo. Nedokázal vůbec pochopit,

jak je něco takového možné. Odmítal se pod

fi lm podepsat, přestože ho to stálo honorář,“

vzpomíná Leonid Křížek.

Ve Spanilé jízdě se zase jednomu statis

tovi splašil kůň a rozehnal vytvořenou útoč

nou řadu. I tohle nesl zkušený rajťák Wagner

velmi těžce.

V sedmdesátých letech pak završil svou

„kariéru“ u fi lmu jako poradce západoněmecké


17

Cesta Eduarda Wagner a

fi lmové společnosti Bavaria-Film, která u nás natáčela několikadílný televizní seriál o Valdštejnovi. V téže době dokončoval svou rozsáhlou práci o válečnictví 17. století. Dílo vyšlo opět v několika jazycích a mělo v zahraničí značný úspěch.

Wagner šer míř

W

agner nezapřel, že jednou z jeho lásek

je šermířské umění. Šermoval už jako

frekventant vojenské akademie. Po válce se k šermu vrátil, po padesátce začal znovu chodit do suterénní šermírny Prvního českého šermířského klubu Riegel v Praze v Jungmannově ulici. Jeho nápad také byl vyzkoušet praktiky starých mistrů šermu podle dochovaných šermířských pojednání. Z jeho iniciativy vznikla i první skupina historického šermu, Mušketýři a Bandité. Všichni jejich členové byli sportovní šermíři. Původně dokonce měla jejich činnost sloužit i jako propagace sportovního šermu. Když jejich loď nabrala výraznější kurz směrem historie, zeslábla dokonce částečně podpora ze strany klubu. Historický šerm nebyl u jeho členů v takové vážnosti.

„Jak jste se poznali?“ zeptal jsem se Leo

nida Křížka, mnohaletého přítele Eduarda Wagnera, z jehož práce jsem také čerpal v předchozích řádcích.

„Ve třinácti letech jsem přišel do Rieglu

z vinohradské sokolovny. Tehdy se jmeno

vala ČKD Stalingrad. Domů jsem chodil

průjezdem v Jungmannově ulici, kde v sute

rénu Riegel sídlí, a za sklem tam byly ve vit

rínách vystaveny Wagnerovy kresby. Hrozně

se mi zalíbily. Šel jsem domů a věděl jsem, že

chci do toho klubu chodit. Wagner se pár let

předtím vrátil k šermu a v Rieglu trénoval,

přestože mu v té době bylo už přes pětapa

desát. Tak jsme se poznali.“

Wagner jako prvorepublikový důstojník

dostal od svých důstojnických učitelů ještě

rakousko-uherskou školu v šermu šavlí. Pro

Rakušany i Němce byla šavle nejběžnější

soubojová zbraň a učitelé vojenské akade

mie ve Vídeňském Novém městě (Wiener

-Neustadt) s ní uměli dobře zacházet. Řada

z nich se to naučila osobně od Itala Luigiho

Barbasettiho, vojenského učitele šermu, kte

rý měl rozsáhlé šermířské vzdělání a jako pe

dagog působil na akademii v letech 1894 až

1914 na pozvání rakousko-uherské armády.

V roce 1899 vydal svou metodiku šermu šav

lí v německém překladu pod názvem Das

Säbelfechten. Tato učebnice se stala na zmí

něné akademii závaznou metodikou šermu

šavlí a Barbasettiho škola si získala popula

ritu i ve sportovních oddílech.

„Za první republiky tahle stará škola ve

sportovním šermu ještě přežívala a Wag

ner ji ve škole absolvoval. Já ho pak ve svých

sedmnácti nutil, aby mě ji naučil, což udělal,

ale moc ho to nebavilo, tak mě občas ze zlo

myslnosti klepl do brňavky nebo přes zadek.


18

Cesta Eduarda Wagner a

Jako kavalerista měl těžkou ruku a dával hrozné rány. Platilo to i o sportovních soubojích. I když ho třeba soupeř na pět zásahů porazil, míval od Wagnera hrozná jelita, žádné vítězství nebylo zadarmo. Jednoho soupeře takhle hnal přes celou tělocvičnu až k radiátorům. Ten se pak bránil: ‚Pane plukovníku, když jste po mně šel, tak jsem vám přece dal předsek, ten váš zásah už neplatil.‘

‚Já vím, Jirko, ale že to byla pěkná šleha,‘

smál se Wagner. Moc lidí s ním proto šavlí šermovat nechtělo,“ vzpomíná Leonid Křížek.

V politickém uvolnění roku 1967 se Edu

ard Wagner zařadil mezi zakladatele Klubu

vojenské historie, kde spoluzakládal sekci

chladných zbraní. V klubu se hlásili o slovo

i někdejší českoslovenští vojáci z druhé svě

tové války, krutě perzekvovaní v 50. letech.

Tak vznikla například letecká sekce česko

slovenského divizního generála a britské

ho leteckého maršála RAF Karla Janouška,

odsouzeného v padesátých letech nejdřív na

devatenáct let a později za účast při tzv. „bor

ské vzpouře“ na doživotí (z vězení byl pro

puštěn až na amnestii v roce 1960). Generál

Janoušek zemřel v roce 1971 a nikdy se tak asi

nedozvěděl, že jeho sekce se stala základem

pro dnešní letecké muzeum Kbely.

Šermíř Eduard Wagner v roce 1982.


19

Cesta Eduarda Wagner a

V roce 1969 po opětovném utažení šroubů

stalinisté Klub vojenské historie zrušili, ale na rozdíl od řady jiných sekcí sekce chladných zbraní mohla existovat dál. Přesunula se ovšem pod Svazarm neboli pod Svaz pro spolupráci s armádou. Ten byl sice původně brannou organizací ustavenou podle sovětského vzoru, ale v 70. letech se stal útočištěm pro řadu sportovních klubů a kurzů.

„S Eduardem Wagnerem jsem se sezná

mil v roce 1982. Když jsem za ním přišel do jeho bytu na Letné, měl jsem hned pocit, že jsem u nějakého starého známého. Pan Wagner se mnou velmi žoviálně rozprávěl, načrtl mi hned několik kordových košů, k nimž měl doma množství dokumentace a vysvětlil mi celou řadu dobových reálií. Tehdy bylo málo literatury a neexistoval internet, takže informací bylo málo a všichni jsme si jich vážili. Byli jsme pak u pana Wagnera se členy píseckého Rivalu pro rady ještě několikrát. Jednou si posteskl, že komusi půjčil svůj starý, prvorepublikový výtisk Jiráskova Temna. Po návratu domů jsem pak brzy našel v táborském antikvariátu krásný výtisk Temna, vydání z roku 1936 v kožené vazbě. Hned jsem knihu zakoupil a poslal jsem ji

panu Wagnerovi. Obratem mi velice děko

val, a když jsem pak po jeho smrti u vdovy,

paní Wagnerové, hledal jakousi adresu, uka

zovala mi paní Vilma v pozůstalosti manže

lova adresáře kartičku s mým jménem, kde

u mé adresy stálo: ‚Daroval mi krásné Tem

no.‘ Byl to takový alespoň malý dík za jeho

veškerou ochotu a laskavost. Snad měl z té

knihy radost,“ vzpomíná Vladimír Šindelář

(o písecké skupině historického šermu Rival

bude ještě řeč).

Eduard Wagner zemřel v roce 1984 v praž-

ské nemocnici Na Františku. „Svou práci

chápal jako přirozený morálně-volní impe

rativ a veškerá vyznamenání proto pokládal

za zbytečná. Jako věřící člověk nikdy nepo

chyboval o tom, že svým nepřátelům musí

odpouštět (nedokázal se nikdy dlouho na

nikoho hněvat) a svým přátelům, kolegům

a známým musí pomáhat nezištně. Ačkoliv

dnes mnohý z nás, kdo jsme ho znali, lituje

me, že jsme se ho ještě na mnoho věcí neze

ptali, jsme mu vděčni za to mnohé, co pro

nás všechny vykonal. Český historický šerm

v něm má svého duchovního otce,“ uzavírá

své vzpomínání na Eduarda Wagnera Leo

nid Křížek.


20

Dějiny

Karel Hulínský začal s šermem v Písku

Dumasovi Tři mušketýři na českém jevišti

Představují se Svatopluk Skyva a Jan Černohorský

První představení Mušketýrů a Banditů

Opravdový souboj o ženu

Černohorský zakládá Romantik

Eduard Wagner se hlásí ke svým zásluhám

Mušketýři a Bandité v českém filmu

Šermíři na divadelních prknech

První cesty do světa

Dějiny

ýP


21

Z

a první poválečnou skupinu histo

rického šermu bývají považováni

Mušketýři a Bandité. K tomu nej

dřív zmiňme jednu odbočku. Někteří jihočeští pamětníci totiž vzpomínají na to, že při mírových slavnostech na Orlíku šermovala už zhruba v době Mušketýrů a Banditů skupina historického šermu, kterou vedl písecký rodák a sportovní šermíř v tamějším oddílu Karel Hulínský. Ten se šermu věnoval dlouhodobě a stal se jedním z jeho „věrozvěstů“ v Jihočeském kraji. Na jeho počest se v Písku dodnes koná Memoriál Karla Hulínského, což je turnaj ve sportovním šermu kordem, který patří do seriálu Mistrovství ČR. „Myslím, že počátky historického šermu v Písku jsou asi trochu mladší, patrně tak z poloviny šedesátých let. Když jsem totiž nastoupil roku 1974 do píseckého oddílu sportovního šermu, viděl jsem ještě ve skříních se starými zbraněmi ležet několik ‚historických‘ košů kordů z časů vystoupení na orlických mírových slavnostech. Samozřejmě to přilákalo mou pozornost a naši staří šermířští instruktoři mě a ještě jednoho kolegu po velkém přemlouvání naučili onen historický kordový souboj, který si ještě pamatovali... Ony kordy pro tento šerm byly vlastně normální sportovní kordy, jejichž tehdy hliníková číška byla doplněna úponky z tenkých drátků

do poněkud fantastických tvarů. Dneska by

se tomu mnozí historičtí šermíři asi zasmáli,

ale tenkrát to svůj účel splnilo,“ přidal osob

ní vzpomínku na píseckou skupinu Vladimír

Šindelář.

Věhlas Hulínského práce v oblasti histo

rického šermu však bohužel nepřekročil rá

mec regionu a odborné veřejnosti.

Skupinou, které se podařilo jako prv

ní zapsat historický šerm jako samostat

nou disciplínu do obecného povědomí, se

tak skutečně stali až Mušketýři a Bandité,

o nichž bude následující povídání.

Na přelomu 40. a 50. let také ještě stále

doznívalo okouzlení z rodokapsové literatu

ry a z romantických příběhů ve stylu fran

couzských „rytíren“ a fi lmů „meče a pláště“.

Nebylo kluka, který by neznal Dumasovy

Nastupují Mušketýři a Bandité

Všechno začalo u Nezvalovy adaptace Tří mušketýrů, kterou

v roce 1954 uvedlo Hudební divadlo Karlín.


22

Nastupují Mušketýři a Bandité

Tři mušketýry, a nová doba se potřebovala k těmto populárním idolům mládeže nějak přihlásit. Východisko našla v aktualizované dramatizaci. Básník Vítězslav Nezval zveršoval slavný Dumasův román a upravil jej do podoby divadelní hry. Některé aktualizace byly poplatné době: například D‘Artagnan plamenně oznamující kardinálovi de Richelieu: „Co říkám, říká lid. To přece není nové. Už brzy přijde čas, kdy padnou tyranové. Už brzy zjedná svět svou vlastní samosprávu. Už brzy říkaje ta slova budu v právu!“, ale jinak se Nezvalova adaptace docela věrně držela předlohy. A divadla se jí věčně chytila,

protože to bylo přece jen něco jiného než

budovatelské hry, které začaly na repertoá

ru převažovat.

V roce 1953 se začala připravovat insce

nace Nezvalových Mušketýrů v Hudebním

divadle v Karlíně. Choreografi e šermířských

soubojů byla svěřena profesorovi Pražské

konzervatoře Svatopluku Skyvovi (deseti

násobnému mistrovi republiky v šermu šavlí

a trenérovi Rieglu). Spolu s Janem Černo

horským (šestinásobným mistrem republiky

v šermu fl eretem a kordem a trenérem Rie

glu) přivedli na jeviště osm šermířů a zapojili

je do představení. Šermovalo se podle hud

by, páni Mušketýři Vladimír Ráž, Robert

Vrchota, Milota-Holcman a Vlasta Burian

měli během památného souboje s kardinál

skou stráží – to jest se šermíři – veršované

repliky. Stráž vždycky prohrála.

„Vlasta Burian hrál Porthose, šermoval

se mnou, ale taky hodně zpíval, takže čisté

ho šermu v představení zase tak moc nebylo.

Navíc na jevišti byla pořád spousta lidí, tak

že na šerm nebylo moc prostoru,“ vzpomíná

Josef Šolc, původní člen první českého sou

boru historického šermu Mušketýři a Ban

dité a dodnes, i ve svých sedmasedmdesáti

letech, činný šermíř. Současně také „archivář

souboru“, jehož historii sám sepsal.

Představení Tří mušketýrů se hrálo dvě

sezony, zemřelého Vlastu Buriana nahradil

František Černý. Honorář byl šestnáct korun

československých za osobu a představení.

„Pak následovalo období příprav na sku

tečný historický šerm: studium literatury, Josef Šolc jako jeden z kardinálových gardistů.


23

Nastupují Mušketýři a Bandité

vyrábění zbraní, ověřování způsobu boje různými zbraněmi, shánění rekvizit, kostýmů, stavba jednotlivých soubojů a celého pořadu.

V této době jsme vystupovali jen s jednotli

vými čísly na dětských besídkách, plesech,

módních přehlídkách a letních dětských tá

borech. Přišla i zranění, odchody na vojnu,

příchody nových nadšenců – avšak výhrad

ně z řad šermířů,“ napsal ve svých vzpomín

kách Josef Šolc.

V této době se objevil v Rieglu už zmíněný

Eduard Wagner. Ve spolupráci s Černohor

ským a Skyvou se 18. září 1960 uskutečnilo

první představení na zmíněném nádvoří Vo

jenského historického muzea jako nábor no

váčků pro sportovní šerm. „Představení bylo

bez hudby, kostýmy vypůjčené z Vinohrad

ského, tehdy Armádního divadla. Ukázku

šermu dvouručákem předvedl jeden lanc

knecht, protože jsme druhý dvouručák ne

měli – jedním slovem začátek. Ale ohlas byl

veliký, bylo tam asi 800 diváků,“ vzpomíná

Šolc. A tak se od května 1962 začalo s pra

videlným vystupováním. A stále se tvrdě

Při jednom z prvních samostatných vystoupení skupiny

Mušketýři a Bandité ve Vojenském muzeu zařadili šermíři

do repertoáru souboj, kde jde proti mušketýrovi sportovní

šermíř v masce.

Nácvik soubojů v šermírně Českého šermířského klubu

Riegel v roce 1960.


24

Nastupují Mušketýři a Bandité

trénovalo. Pondělí, středa, pátek byl na po

řadu sportovní šerm, úterý a čtvrtek histo

rický šerm, vždy asi tak tři hodiny. „Od roku

1954 do roku 1960 se soubor pořád ještě hle

dal, sbíral různé podklady, studoval knihy

a pátral po historických pramenech. Zápisy

šermířského mistra 15. století Tallhoff era po

sloužily jako pramen pro budování choreo

grafi í v šermu sekerami, dvouručáky a meči

a štíty, hodně nám také nadále radil Wag

ner, který se šermu velice věnoval a usiloval

o věrohodnost. V zimě jsme o sobotách a ne

dělích absolvovali závody ve sportovním šer

mu, několik členů Mušketýrů a Banditů se

stalo mistry republiky v jednotlivcích nebo

družstvech. Riegel měl v této době zhruba

200 členů a ročně získával tři až čtyři tituly

z osmi. V létě byla vystoupení ve Vojenském

muzeu nebo na hradech a podobně,“ vzpo

míná Josef Šolc.

Protože všichni členové Mušketýrů

a Banditů byli sportovní šermíři, nenecha

li si ujít příležitost poměřit sportovní šerm

s historickým. Hned při jednom z prvních

vystoupení ve Vojenském muzeu tak zařadili

do repertoáru souboj, kde jde proti muške

týrovi sportovní šermíř v masce. Mušketý

ra hrál Josef Šolc a málem na to doplatil.

„Sportovní šermíř na rozdíl od historické

ho nepočítá tolik s tím, že se musí sám krýt,

ale snaží se co nejrychleji razantně zasáh

nout soupeře. Takže kolega v masce se na

mě rozběhl prudkou fl eší (útok s prudkým

výpadem vpřed, pozn. aut.) a najednou kou

kám, že mě trefi l hned vedle oka. Skutečný

Mušketýři a Bandité na nádvoří Vojenského muzea na

Hradčanech v červnu 1963.


25

Nastupují Mušketýři a Bandité

historický bojovník by nikdy tak zběsile neútočil, protože by si byl vědom nebezpečí, že sám může přijít o život. Nejdřív by se snažil soupeře nějak vyšachovat,“ vzpomíná Josef Šolc. Stalo se to 18. září 1960.

V roce 1967 také dospěli Mušketýři

a Bandité k rozhodnutí vytěsnit ze skupiny ženy. Zažili totiž něco, co v modifi kované podobě poznala později spousta šermířských skupin – že hrané souboje se mohou kvůli ženám velmi snadno stát skutečnými. Dva tehdejší členové se zamilovali do téže dívky. Navzájem nasazovali jeden na druhého. Dávali si pozor, aby ani jeden pokud možno nebyl chvíli s dívkou o samotě. Napětí rostlo, atmosféra houstla. Až přišlo vystoupení a celá skupina náhle s ustrnutím sledovala, že souboj obou někdejších kamarádů má úplně jinou tvář než obvykle. Že sice šermují v dohodnuté choreografi i, ale vedou boj daleko zběsileji, rány nijak netlumí a útočí tvrdě přímo na tělo. Oba zaláskovaní kohouti se totiž rozhodli, že se pobijí o přízeň dívky až do první krve. Nějaká krev skutečně tekla, dívka opravdu začala s jedním z obou soků žít, ale skupina měla jasno – má-li fungovat dál, nemohou v ní ženy prostě být. Byla první, ale nikoli poslední skupinou historického šermu, která došla k podobnému závěru.

Boje o ženy nebyly jedinými spory,

v nichž si Mušketýři a Bandité vyjasňovali svou budoucnost.

Ještě v témže sedmašedesátém roce

se Jan Černohorský nepohodl zásadním způsobem s původními spoluzakladateli

souboru a vznikla nová skupina Romantik.

Jádrem sporu mezi zúčastněnými byla de

bata o tom, jakou cestou by se měl historic

ký šerm u nás ubírat. Zatímco Černohorský

prosazoval scénickou podobu představení

a vnímal šerm jako spektakulární prezenta

ci a svého druhu divadelní umění, Wagner

prosazoval pojetí historického šermu jako co

nejpřesnější rekonstrukce historického boje

a skutečných šermířských praktik.

„Myšlenka na vzkříšení historického šer

mu vznikla na počátku roku 1960. Když se

V roce 1967 se jeden ze spoluzakladatelů Mušketýrů a Ban

ditů Jan Černohorský nepohodl zásadním způsobem s pů

vodními spoluzakladateli souboru a vznikla nová skupina

Romantik.


26

Nastupují Mušketýři a Bandité

v šermírně Baníku mluvilo o její realizaci, přihlásil se mistr šermu JUDr. Jan Černohorský... Dne 29. června 1960 poprvé zazvonily čepele kostýmovaných šermířů na nádvoří Vojenského historického muzea na Hradčanech. Očekávalo se, že tento zvuk vzkřísí zapomenuté umění starých mistrů z 16. a 17. století a prakticky oživí zájem návštěvníků muzea o použití vystavených chladných zbraní. Dále měly tyto ukázky vzbudit zájem o sportovní šerm, který je vskutku sportem velice ušlechtilým... Cvičitel této šermířské skupiny dr. Černohorský měl prostudovat pojednání starých mistrů a dle svých bohatých sportovních zkušeností měl provést rekonstrukci utkání ve stylu šermu 16. a 17. století s použitím různých útočných i obranných prostředků. K tomu účelu ovšem by bylo záhodno prostudovat také dobové zbraně, aby rekonstrukce byla přesnější... Ale celá myšlenka se nějak zvrtla do formy vyloženě divadelního šermu,“ stěžoval si v roce 1965 veřejně na stránkách tehdejšího tisku Eduard Wagner. Tato debata, zda má jít historický šerm víc cestou diváckých představení, nebo rekonstrukcí díla starých mistrů, trvá mimochodem v českém šermu dodnes.

Černohorský se navíc od samého své

ho vstupu do šermířského světa prezentoval jako zakladatel první skupiny historického šermu u nás, což vedlo Wagnera už v roce 1960 k tomu, že si vyžádal od výboru Českého šermířského klubu Riegel toto prohlášení: „Potvrzujeme, že dne 29. 6. 1960 byla provedena šermířská scéna v historických krojích ze 17. století ve více proměnách a uvedena veřejně

k představení na nádvoří Vojenského historic

kého muzea v Praze na Hradčanech. Jediným

originálním původcem – autorem myšlenky

samotné a iniciátorem jejího veřejného před

vedení byl Eduard Wagner, který je činným

členem našeho šermířského oddílu od 23. 9.

1959. Nácviku tohoto představení, zejména

jednotlivých proměn se z vlastní žádosti ujal

mistr šermu JUDr. Jan Černohorský.“

Účinkování ve Vojenském historickém

muzeu pak skončilo v okamžiku, kdy se

střelba z mušket a bambitek v areálu Praž

ského hradu stala záminkou ke zrušení před

stavení. K této události jsem slyšel dvě různé

verze: podle jedné se tak stalo ještě na osobní

příkaz prezidenta Novotného, podle druhé

došlo k onomu zákazu v srpnu 1968.

U českého filmu

Z

ačátek sedmdesátých let nebyl příliš op

timistickým obdobím ani z hlediska spo

lečenského ani politického vývoje. V jedné

oblasti však představoval zlatou dobu – ve fi l

mové pohádkové tvorbě. Podrobněji o ní bu

deme hovořit v další kapitole, teď se jen na

chvíli zastavíme u pohádky Princ Bajaja. Po

hádka, kterou v roce 1971 natočil prorežim

ní harcovník Antonín Kachlík, v sobě pravda

ještě nenesla tu nádhernou atmosféru, kterou

se později proslavily například fi lmy Václava


27

Nastupují Mušketýři a Bandité

Vorlíčka. Přesto ji nemůžeme v této knize opominout. Kachlík převzal do značné míry slovenské obsazení Vláčilova hvězdného fi lmu Markéta Lazarová – v roli princezny se znovu objevila Magda Vášáryová, František Velecký si opět zahrál postavu temného loupeživého rytíře – na rozdíl od Kozlíkova syna, jehož hrál v Markétě, byl jeho hrdina tentokrát ryze záporný, a samotného Bajaju hrál Ivan Palúch, představující v Markétě Lazarové dalšího z Kozlíkových synů. Šermířské a soubojové scény v Bajajovi obstarávali právě Mušketýři a Bandité. V této souvislosti stojí za zmínku jedna kuriozita v obsazení – vedle herců Karla Hábla a Josefa Kubíčka (známého jako

mladý Brůna z hororového dílu Studna seriá

lu Třicet případů majora Zemana) hrál třetího

z loupežníků Daniel Kroupa, fi lozof a pozdější

signatář Charty 77; po listopadu 1989 pak vyso

koškolský pedagog a jeden ze spoluzakladatelů

Občanské demokratické aliance. Ze tří loupež

níků byl možná ten nejvěrohodnější.

„Bajaju máme rádi, tam jsme toho měli

jako šermíři na práci asi nejvíc,“ vzpomíná

Josef Šolc. Kromě Bajajova souboje s lou

pežníky šlo zejména o závěrečnou bitvu na

nádvoří zámku Hrubá Skála. Ivan Palúch

už měl v té době za sebou řadu šermířských

lekcí u Svatopluka Skyvy na konzervato

ři, takže většinu šermířských scén zvládal

Repertoár Mušketýrů a Banditů inspirovaly i francouzské romantické fi lmy.


28

Nastupují Mušketýři a Bandité

sám. Šerm ho chytil, začal se mu věnovat i ve svém občanském životě a prošermoval se jako sportovní šermíř až na mistrovství republiky. V některých jezdeckých scénách ho však přece jen dubloval profesionální drezér koní. Kromě Bajaji se Mušketýři a Bandité v daném roce představili ještě ve fi lmu Noc na Karlštejně, kde jsou k vidění zejména ve scéně hromadné rvačky a souboje o paní Žofku v podání Slávky Budínové v závěru fi lmu. Josef Šolc přidává k této scéně svéráznou vzpomínku – přestože fi lm se z větší části skutečně točil v exteriérech Karlštejna, právě tato scéna prý vznikla na Křivoklátě.

Přibývaly další fi lmy a televizní inscena

ce, v nichž se Mušketýři a Bandité objevili: Tajemství velkého vypravěče o osudech Alexandra Dumase, které bylo natočeno dokonce dvakrát (s Vladimírem Menšíkem jako třídílná televizní inscenace, s Martinem Štěpánkem jako fi lm), Báječní muži s klikou režiséra Jiřího Menzela z roku 1978 nebo dobrodružný fi lm Poslední propadne peklu režiséra Ludvíka Ráži z roku 1982. Právě tento fi lm, který se odehrává v době vpádu pasovských žoldnéřů do Čech v zimě roku 1611, pomohl proslavit dětskou hereckou hvězdu Michaelu Kudláčkovou. Ta později excelovala v seriálu My všichni školou povinní i v dalších dětských fi lmech. Na samotný snímek Poslední propadne peklu vzpomínala jako na svůj nejoblíbenější, a to i přesto, že zrovna natáčení bojové scény pro ni nedopadlo nejlépe. Šlo o scénu ze samotného úvodu fi lmu, kdy tábor prchajících Pasovských přepadne české žoldnéřské

vojsko. Dojde k přestřelce a hromadné bitce,

při níž se vyřádili nejen Mušketýři a Bandi

té, ale také skupina Regius, o níž bude ještě

řeč. Koordinaci šermířských scén měl na sta

rosti její zakladatel Václav Luks, který přizval

ke spolupráci i Mušketýry a Bandity. Své zde

odvedli také barrandovští kaskadéři a jezd

ci pod vedením bývalého armádního jezdce

a uznávaného koordinátora jezdeckých scén

Františka Michálka. Právě jezdecká scéna ale

přinesla nesnáz. Jeden z kaskadérů, padající

z koně, spadl malé Michaele přímo na nohu –

a byla z toho zlomenina. Film se musel na půl

roku přerušit. Děj se měl odehrávat v sychra

vém předjaří, které se kvůli hereččině zranění

nakonec natáčelo v podzimních plískanicích.

Ani Ivan Vyskočil, který hrál ve fi lmu hlav

ní mužskou roli potulného zpěváka Matouše

Psíka, nevyšel z natáčení bez šrámů. Role mu

předepisovala spoustu kaskadérských výstupů

a jako sportovně dobře disponovaný herec je

chtěl všechny absolvovat sám. Režisér mu to

umožnil, což se málem nevyplatilo. Při zatý

kací scéně v krčmě se měl Matouš Psík zřítit

ze schodů, poté k němu měl přikročit voják

a zvednout ho za vlasy. Vyskočil se rozhodl

zvládnout pád ze schodů sám a skutečně jej

na pokyn režiséra bezchybně předvedl. Ale

vojákovi, který jej vzápětí zvedal ze země, se

nešťastnou náhodou posunul bodec, který měl

u pasu. Zasáhl herce těsně vedle oka.

Svým způsobem se dá říci, že Poslední

propadne peklu byl fi lm, při němž se sešly

hned tři generace českých historických šer

mířů: Tu nejstarší reprezentovali Mušketýři


29

Nastupují Mušketýři a Bandité

a Bandité, mladší Regius a fi lmem se údajně mihl i příslušník generace, která se o své místo ve filmovém šermu přihlásila až v 90. letech: Šlo o Petra Nůska, zakladatele kaskadérské společnosti A. R. G. O. Ten si ve fi lmu zahrál jako čtrnáctiletý komparzista ve třetím plánu. Prý právě díky tomuto snímku v něm uzrál životní cíl stát se fi lmovým „warriorem“, tedy válečníkem.

Na divadelních

prk nech

U

ž v 60. letech si Mušketýrů a Banditů

všiml ve Vojenském historickém ústavu

herec a režisér Miroslav Macháček. Přizval je ke svým slavným inscenacím, jež připravoval v Národním divadle, a protože pod správu Národního divadla tehdy patřilo i Tylovo divadlo (dnes Stavovské) a Smetanovo divadlo (dnes Státní opera), začali se Mušketýři a Bandité objevovat nejen v činohře, ale i v opeře a v baletu.

Vůbec prvním představením, v němž se

Mušketýři a Bandité představili divákům Národního divadla, byl Jindřich V. s Luďkem Munzarem v hlavní roli. Premiéra měla 29 opon. Do řady



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist