načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Československý syndrom -- ruskýma očima - Elvíra Filipovičová - Ptáková

Československý syndrom -- ruskýma očima

Elektronická kniha: Československý syndrom
Autor:
Podnázev: ruskýma očima

- Kniha se pokouší vystihnout složité a často velmi bolestné vztahy Rusů a Čechů - Rusů v Čechách a Čechů v Rusku - na pozadí historických událostí minulého století, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7% 40%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 220
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: překlad z ruského jazyka Taťjana Podhájecká
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Beroun], Machart, 2014
ISBN: 978-80-875-1797-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka - sama Ruska - přináší žánrově pestrou knihu zahrnující vlastní deníkové zápisky od počátku padesátých let, vzpomínky pamětníků, črty, zápisky, vše bohatě doplněno fotografickými dokumenty. Na pozadí jednotlivých autentických událostí z osobního života obyčejných Rusů vyvstává obraz politicky složité doby. Pro českého čtenáře je kniha poutavým čtením zejména díky pohledu Rusů na vzájemné vztahy a zlomové historické události... Kniha se pokouší vystihnout složité a často velmi bolestné vztahy Rusů a Čechů - Rusů v Čechách a Čechů v Rusku - na pozadí historických událostí minulého století, které vztahy obou národů formovaly a poznamenaly.

Popis nakladatele

Kniha se pokouší vystihnout složité a často velmi bolestné vztahy Rusů a Čechů - Rusů v Čechách a Čechů v Rusku - na pozadí historických událostí minulého století, které vztahy obou národů formovaly a poznamenaly. Autorka – sama Ruska – přináší žánrově pestrou knihu zahrnující vlastní deníkové zápisky od počátku padesátých let, vzpomínky pamětníků, črty, zápisky, vše bohatě doplněno fotografickými dokumenty. Na pozadí jednotlivých autentických událostí z osobního života obyčejných Rusů vyvstává obraz politicky složité doby. Pro českého čtenáře je kniha poutavým čtením zejména díky pohledu Rusů na vzájemné vztahy a zlomové historické události...

Nejprve to byli příslušníci NKVD a „Smerše“, v podstatě zločinci obdaření mocí, kteří v pětačtyřicátém roce zákeřně vylákávali Rusy žijící v Praze (zejména z kruhů emigrantů, kteří se domnívali najít svoji novou budoucnost v meziválečném Československu), aby doplnili stavy  nenasytného sovětského Gulagu.

Po nich koncem čtyřicátých let přišli agitátoři, kteří využívali city lidí, jejich vztah k bývalé vlasti a posílali je sice nikoli přímo za ostnatý drát, ale prakticky do uzavřené zóny tehdejšího Sovětského svazu.

A konečně všeobecně známá „bratrská pomoc“ v roce 1968, kdy se obětí stává celý národ, Češi i Slováci, a kdy je obelháván národ vlastní – ruský. Tato politika dvojí tváře je pak líčena v kapitolách odehrávajících se za československé normalizace.

Kniha s úspěchem vyšla v polovině roku 2013 v Rusku.

      

O autorce

Elvíra (Elena) Filipovičová - Ptáková, spisovatelka, novinářka a fotografka, pracovala v minulosti jako zootechnička, později biochemička, kandidátka biologických věd. Narodila se v Moskvě v rodině geologů, válečné dětství prožila nedaleko Stalingradu. Studovala v Moskvě, vdala se za českého studenta Iva Ptáka, pracovala v zemědělských družstvech na Liberecku a posléze na celině v Altajském kraji. Absolvovala aspiranturu a pracovala jako vědecká pracovnice v Dubrovicích u Moskvy. V současné době žije střídavě v Rusku a v Čechách.

Elvíra Filipovičová je autorkou tří patentů, více než 130 vědeckých a populárněvědeckých článků a brožur  o vitaminech a aminokyselinách v krmivech a dvou knih určených širokému okruhu čtenářů. V posledních třinácti letech napsala také řadu prozaických děl. Od roku 2000 vydala deset knih včetně dvoudílného deníku Od sovětské pionýrky k důchodkyni pendlerce (1944 – 1994), Borovice až do nebe a další v nakladatelství Belmax a jinde. Je rovněž autorkou mnoha článků a esejí v časopise Ruské slovo, který vychází v Čechách, a také v ruských periodikách Kresťjanka a Dubrovickij blagovestnik.

Materiály z jejího deníku byly použity v závěrečné kapitole knihy We were Young and at War autorek Sarah Wallis a Svetlany Palmer, vydané britským nakladatelem Harperem Collinsem v roce 2009, a v knize Invaze 1968: ruský pohled, kterou za redakce Josefa Pazderky vydal v roce 2011 Ústav pro studium totalitních režimů.

V současné době připravuje E. Filipovičová knihu s pracovním názvem O válečných dětech a děti o válce.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ELVÍRA FILIPOVIČOVÁ-PTÁKOVÁ

RUSKÝMA

OČIMASYNDROM


© Elvíra Filipovičová-Ptáková, 2013

ISBN 978-80-87938-00-3 (pdf verze)


ELVÍRA FILIPOVIČOVÁ

RUSKÝMA

OČIMA

RUSKÝMA

OČIMAOČIMASYNDROM


5 o autorce

o autorce...................................................

Elvíra (Elena) Filipovičová, spisovatelka, novinářka a fotografka, pracovala v minulosti jako zootechnička, později biochemička, kandidátka biologických věd. Narodila se v Moskvě v rodině geologů, válečné dětství prožila nedaleko Stalingradu. Studovala v Moskvě, vdala se za českého studenta Iva Ptáka, pracovala v zemědělských družstvech na Liberecku a posléze na celině v Altajském kraji. Absolvovala aspiranturu a pracovala jako vědecká pracovnice v Dubrovicích u Moskvy. V současné době žije střídavě v Rusku a v Čechách.

E. Filipovičová je autorkou tří patentů, více než 130 vědeckých a populárněvědných článků a brožur o vitaminech a aminokyselinách v krmivech a dvou populárněvědných knih určených širokému okruhu čtenářů. V posledních třinácti letech napsala také řadu prozaických děl. Od roku 2000 vydala deset knih včetně dvoudílného deníku Od sovětské pionýrky k důchodkyni pendlerce (1944–1994), Borovice až do nebe a další v nakladatelství Belmax a jinde. Je rovněž autorkou mnoha článků a esejí v časopise Ruské slovo, který vychází v Čechách, a také v ruských periodikách Kresťjanka a Dubrovickij blagovestnik.

Materiály z jejího deníku byly použity v závěrečné kapitole knihy We were Young and at War autorek Sarah Wallis a Svetlany Palmer, vydané britským nakladatelem Harperem Collinsem v roce 2009, a v knize Invaze 1968: ruský pohled, kterou za redakce Josefa Pazderky vydal v roce 2011 Ústav pro studium totalitních režimů.

V současné době připravuje E. Filipovičová knihu s pracovním názvem O válečných dětech a děti o válce.

6 o autorce

„Poznal jsem paní Elvíru Filipovičovou jako za

jímavou a mimořádně pracovitou osobu. Na rozdíl od

řady dalších autorů, kteří popisují nedávné rusko-české

vztahy, nepíše paní Elvíra od stolu. Popisuje svůj život,

zážitky, které říkají čtenáři často víc než odborné studie.

Jsou poctivým a poutavým svědectvím bouřlivých, slo

žitých a nejednoznačných událostí, které probíhaly v po

slednich desítkách let mezi Prahou a Moskvou.“

Josef Pazderka, novinář a publicista,

v letech 2006–2010 zpravodaj

České televize v Moskvě autorská předmluva autorská předmluva ................................

Kniha Československý syndrom obsahuje díla různých žánrů. Zahrnuje jednak povídky, jednak deníkové zápisky, črty, a dokonce i divadelní hru, jakousi truchlivou grotesku. Díla se však neliší jen formou, nýbrž i obsahem. Všechna ovšem mají společné téma, a tím jsou Čechy a Češi, Rusové v Čechách a Češi v Rusku. Leitmotivem celé knihy je přátelství mezi našimi národy, které je spojovalo a bude je nadále spojovat i přesto, že tyto upřímné vztahy byly v průběhu dějin vinou krátkozrakých politiků poznamenány hlubokými ranami.

Nejprve to byli příslušníci NKVD a „Smerše“, v podstatě zločinci obdaření mocí, kteří v pětačtyřicátém roce zákeřně vylákávali lidi z domů v osvobozené Praze, aby doplnili stavy nenasytného sovětského Gulagu (črta Jak ukradli otce), po nich koncem čtyřicátých let přišli podlí a prolhaní agitátoři, kteří využívali city lidí, jejich lásku a důvěru k Sovětskému svazu, a posílali je sice nikoli přímo za ostnatý drát, ale prakticky do uzavřené zóny (črta Česká sokolka v carském a sovětském Rusku).

A konečně všeobecně známá „bratrská pomoc“ v roce 1968, kdy se obětí stává celý národ, Češi i Slováci, a kdy je obelháván národ vlastní (Deníky, Československý syndrom, Osud pod tanky, Viděl jsem tváře mladičkých ruských okupantů).

Přitom obětmi byli i sami Rusové. Lidé, kteří znali pravdu o tehdejším Československu a kteří tvrdili, že v této malé sympatické zemi žádná kontrarevoluce nebyla a není, byli prohlášeni za duševně nemocné a násilně „léčeni“ na psychiatriích (drama Československý syndrom). To trvalo celá sedmdesátá i osmdesátá léta až do Gorbačovovy přestavby. autorská předmluva

V 70. a 80. letech vládla i v Čechách politika represí a potlačování svobodného myšlení. Vládnoucí garnitura ukazovala dvojí tvář. Podlézala sovětskému vedení a zároveň se před vlastním lidem tvářila jako obětní beránci, kteří jsou nuceni podřizovat se okupantům (Na Karlově mostě, závěrečná část črty Česká sokolka, My a oni a též Deníky). Právě tato politika způsobila, že nevraživost vůči Rusům a odpor ke všemu ruskému, vyvolané bezohledným vpádem vojsk, trvaly v Čechách tak dlouho.

Teprve pád diktátorských režimů jak v Rusku, tak i v Čechách umožnil obyvatelům těchto dvou tradičně přátelských slovanských zemí svobodně cestovat, lépe se poznávat a díky tomu pochopit, v čem spočívaly příčiny fobií, jimiž byly vzájemné vztahy poznamenány (Na Karlově mostě, Helena).

Jednotlivá díla, napsaná v různých letech, vnitřně propojuje autorský deník, obsahující nejenom popis událostí, ale i různé úvahy. Na pozadí jednotlivých událostí z osobního života, popisovaných v knize, vyvstává obraz doby. Diktátorská moc, která, ač se zaštiťuje tím, že vládne jménem nejpočetnější skupiny obyvatelstva, tedy pracujících, vždy představuje násilí především na vlastním lidu a na obyvatelstvu zemí, jež se ocitly v dosahu tohoto diktátorského režimu.

Účelem knihy však není sypat sůl do starých ran, a už vůbec ne rozdmýchávat nepřátelství. Je však důležité, aby lidé v obou zemích mohli nahlédnout společnou minulost s časovým odstupem a díky tomu se naučili jeden druhého lépe chápat, milovat a odpouštět si.

Elvíra Filipovičová-Ptáková


Jak ukradli otce

příběh z osvobozené Prahy


10 Jak ukradli otce

Byl krásný květnový den roku 1945. V Praze všechno kvetlo, vonělo a zpívalo. Devítiletá ruská holčička Máša si hrála s kamarádkami na malém plácku v parku vedle svého domu. Ptáci, taky už nejspíš unavení z válečné vřavy, štěbetali své jarní písně. Pražské dívky zpívaly a tancovaly při harmonice a s ženskou zvědavostí si prohlížely vítězné sovětské vojáky. Všude bylo slyšet ruštinu. Pro Mášu to byl rodný jazyk, doma mluvili vždycky jenom rusky, chodili do ruského pravoslavného kostela a důsledně se řídili takovými pojmy jako čestnost, slušnost a šlechetnost.

Máša měla Prahu ráda, tady se narodila, tady chodila do školky, tady se seznámila se zpěvnou češtinou a zamilovala si ji, tady žily její první české kamarádky. Měla ale ráda i Rusko, ačkoli tam nikdy nebyla, nafialovělé dálky donských stepí, stráně hustě porostlé heřmánkem a různými bylinami, mezi nimiž se jako veliká živá ryba třpytil Don. Rusko bylo vzdálené za sedmerými horami a modravými lesy, ale vždycky žilo v Mášině srdci jako krásná tajemná pohádka. A tu se z té pohádky náhle vynořili živí lidé, zaprášení a opálení, hovořící jejím rodným jazykem. Dva z nich, také ve vojenských blůzách a s lodičkami na hlavě, statní a světlovlasí, si všimli modrookého děvčátka se dvěma copánky. „Holčičko, ty jsi Ruska?“ zeptali se. „Ano,“ odpověděla Máša. „Nepřinesla bys nám vodu, jestli to nemáš domů daleko?“ „Je to tady hned vedle, pojďte k nám, tatínek vás moc rád uvidí!“

Mášin tatínek byl asi padesátiletý muž, v Rusku nebyl už čtvrt století a velmi se mu po něm stýskalo. Z hostů měl radost, nařídil ženě, aby snesla na stůl všechno, co doma měli. Za války se jim žilo těžko. Emigranti byli mnohdy sledováni gestapem a jejich rodina zvlášť. Mášin otec pracoval v továrně, kde se vyráběly granáty, které podezřele často nevybuchovaly. Ačkoli Ivan, jak se Mášin otec jmenoval, pracoval kvůli zdravotním problémům pouze jako hlídač, podezření padlo i na něj. Matka připravovala v kuchyni pohoštění, otec se zatím bavil s hosty, zdáli se být takoví veselí a něčemu se smáli...

Pak se najednou hosté i s otcem zvedli. Ve dveřích se ještě otočil a řekl Máše: „Jdu jenom na chvilku, hned se vrátím...“ Asi si myslel, že se vrátí i s návštěvníky, protože manželce, která stále ještě chystala v kuchyni pohoštění, nic neřekl. Byla to však Jak ukradli otce poslední otcova slova. Už se nevrátil. Máša s maminkou marně čekaly s jídlem. Otce ani hostů se nedočkaly. Vyšly tedy na ulici a vyptávaly se sousedů i kolemjdoucích.

Nikdo však nikoho neviděl. Stále voněl šeřík, vrabci bezstarostně cvrlikali a kdesi někdo zpíval a tančil za doprovodu ruské harmoniky... K večeru je sousedka „uklidnila“: nejsou jediní, komu se něco takového stalo, u nich v domě úplně stejným způsobem vylákali ven mladého, asi osmnáctiletého ruského studentíka. Poprosili ho, aby jim něco přeložil... A z Profesorského domu, jak se říkalo budově postavené družstvem ruských vysokoškolských učitelů, takhle podobně odvedli skoro všechny muže, mladé i staré.

Mášina matka, taky Ruska, začala horečně pátrat a dotazovala se na sovětském velvyslanectví v Praze. Tam ji vyslechli, ale nechápavě krčili rameny, že prý jako představitelé SSSR nedostali žádné instrukce týkající se pražských Rusů a že se nejspíš jedná o nějakou zločineckou bandu... Manželky, matky, děti a sestry Vladyka Sergej Pražský s dětmi, kterým ukradli otce a starší bratry. Vpravo na fotografii Jelena Musatovova. (květen 1945, archiv Jeleny Musatovové)

12 Jak ukradli otce

mužů, bratrů a synů, kteří byli takto zákeřně uneseni, zoufale

pobíhaly po celé Praze v naději, že naleznou své blízké, a posléze

vyčerpané marným pátráním a nejistotou upadaly do hluboké

deprese.

Ještě téhož večera se Máša roznemohla. V noci blouznila

z horečky a stále opakovala: „To já za to můžu! Já, já! Mysle

la jsem, že jsou hodní. Sama jsem je k nám přivedla!“ Nervový

otřes Mášu navždycky poznamenal. Jenom hluboká víra v Boha

a podpora znamenitého pravoslavného kněze, vladyky Sergije

Pražského, jí pomohly zachovat si nejenom duševní zdraví, ale

i lásku k lidem a soucit s jejich utrpením. Toho si Rusové, kteří

ve dvacátých letech nalezli v Praze útočiště, užili po válce víc

než dost.

Po únorových událostech v roce 1948, které se tehdy nazýva

ly revolucí a dnes komunistickým pučem, byly rodiny, jež dosud

obývaly Profesorský dům, vystěhovány do zchátralých špeluněk

Praha v květnu 1945 (archiv Ivo Ptáka) Jak ukradli otce v okrajových čtvrtích a jejich původní byty, do nichž vložily své vlastní úspory, byly předány „vhodnějším osobám“. Říká se, že z původních obyvatel zůstala v domě jen rodina kněze Michaila Vasněcova, ale i jim nastěhovali do bytu velice nepříjemného nájemníka.

Manželka otce Michaila, mátuška Olga, se nervově zhroutila poté, co byl unesen i jejich syn. Nedokázala se smířit se ztrátou jediného dítěte, které si už nemladí manželé doslova vymodlili. Naprostá nejistota a žádné zprávy o synově osudu podlomily její kdysi pevné zdraví. Dříve činorodá a optimistická žena dlouhá léta psychicky strádala a předčasně zemřela.

O starého otce Michaila se starala mladá dívka Jelena Musatovová, jejíhož otce, podobně jako tatínka Máši, unesli agenti NKVD, kteří přišli do Prahy spolu s armádou. Z několika set mužů odvlečených z Československa do Gulagu se domů téměř nikdo nevrátil. Jelena Musatovová u hrobu vladyky Dorofeje (Olšanské hřbitovy, 2010)

14 Jak ukradli otce

Osmého května se v Praze slaví svátek osvobození. Zvlášť je

to vidět na Olšanských hřbitovech. Pražané přinášejí květiny na

hroby sovětských vojáků a nezapomínají ani na vlasovce, kteří

padli v bojích o Prahu nebo byli zastřeleni pracovníky NKVD

bezprostředně po skončení války.

A 13. května se na Olšanských hřbitovech koná vzpomínka

na ruské i české Pražany, kteří byli v květnu 1945 odvlečeni do

sovětského Gulagu.

15 Život v pasti

Život v pasti

česká sokolka v carském

a sovětském Rusku Život v pasti Dvě poloviny jedné duše místo předmluvy .............................

Podle osobních dokladů se jmenuje Olimpiada Andrejevna, ale příbuzní a blízcí přátelé jí i přes její důstojný věk stále oslovují dívčím jménem Lilja. Seznámila jsem se s ní na výstavě ruského malíře Rostislava Korjakina, otce mé velmi dobré známé, pracovnice Slovanské knihovny v Praze Taťjany Podhájecké (za svobodna Korjakinové). Mimochodem, oba její rodiče pocházejí ze smíšeného rusko-českého a česko-ruského manželství. Ona sama se cítí být Češkou stejně jako Ruskou a obě poloviny, tvořící její tělo a duši, spolu žijí v tiché symbióze a nehádají se, přestože je to občas těžké. Česká sokolka Libuše v carském Rusku .............................

Chci zde však především vyprávět o její babičce Libuši a tetě Olimpiadě, tedy Lilje. Libuše (rusky Ljuba) byla česká sokolka. Pocházela z měšťanské rodiny, její matka Julie Štoková byla sestřenicí známého českého spisovatele a básníka Svatopluka Čecha, který měl rád Rusko a nejednou tam pobýval, nějakou dobu žil také v Tbilisi (tehdy Tiflis). Toto město se někdy nazývalo prvním „hnízdem“ ruských sokolů. Právě sem přijela Libuše v roce 1912 spolu se skupinou českých sokolů a sokolek, krásných mladých lidí, vyznačujících se silou těla i ducha.

1

1 České sokolské hnutí vzniklo v Praze z iniciativy Miroslava Tyrše 12. února 1862. Jeho cílem bylo pozvednout mravní úroveň národa prostřednictvím správné výchovy těla i ducha. Sokolská myšlenka výchovy lidí krásných ve všech ohledech rychle nabývá na popularitě i v Rusku. Už od r. 1907 jsou do Ruska zváni čeští sokolové (a sokolky) jako učitelé tělocviku. Především jsou to gymnasté. Hlavními rysy sokolského hnutí je apolitičnost a nestrannost, víra v Boha, láska k vlasti a osobní čestnost. Sokol si klade za cíl výchovu národa k fyzické zdatnosti, ale neusiluje o zlaté medaile a poháry. Je určen pro všechny bez rozdílu věku, včetně dětí a starců. Sokolské myšlenky zaujaly v Rusku například politika Petra Arkaďjeviče Stolypina nebo slavné spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého a Antona Pavloviče Čechova. Vždyť právě Čechov napsal, že „člověk má být celý krásný...“. Je zajímavé, že Sokol byl zakázán německými nacisty i komunisty, a to jak v SSSR, tak i v Československu. Teprve po pádu komunistického režimu došlo v obou zemích k jeho obnově. Život v pasti

V roce 1912 byla po vše

slovanském sokolském sletu do Ruska pozvána skupina sokolů a sokolek, kteří měli působit jako učitelé tělocviku a trenéři. Mezi nimi byla i sedmnáctiletá talentovaná gymnastka Libuše Štoková. Nejprve měla celá skupina absolvovat přípravný kurz pro výuku tělocviku v Rusku, a především se naučit jazyk. Kurz se konal v Tbilisi, kde tehdy působil český pedagog Drbohlav, přítel Svatopluka Čecha, jehož sestřenice Julie byla matkou Libuše Štokové. Ta dala dceři při odjezdu do Ruska jeho adresu. Svatopluk Čech v té době už nežil, zemřel v Praze 28. února 1908 ve věku dvaašedesáti let.

Rodina Drbohlavových

přijala Libuši jako vlastní, poskytla jí ubytování ve svém domě a nabídla jí, aby u nich zůstala. Po absolvování kurzu však Libuše odjela do Rostova na Donu, bohatého a pěkného města, které bylo tehdy pokládáno za jižní metropoli Ruska. Tam začala vyučovat tělocvik na dívčím a chlapeckém gymnáziu, na obchodní škole v Senné ulici i soukromě v bohatých rodinách. Pro svoji přátelskou a optimistickou

Svatopluk Čech, bratr Liljina dědečka.

Liljina babička Julie – sestra Svatopluka

Čecha (počátek 20. století) Život v pasti povahu se brzy stala oblíbenou a snadno si získala přátele. Ti ji říkali Ljuba. Její přítelkyně Julja, která také učila na gymnáziu, ji jednou pozvala k sobě domů a seznámila ji se svým bratrem Dmitrijem Korjakinem. Ten sice nebyl sokol, ale obdivoval v té době módní gymnastická vystoupení... Z Libuše Štokové se stává Ljubov Korjakinová ..........

Libuše byla tehdy příjemně překvapena atmosférou v domě

své přítelkyně. Nebyl tu sice žádný přepychový nábytek ani nic, co by svědčilo o bohatství majitelů, jak to byla zvyklá vídat v jiných bohatých rostovských domech. Zařízení však vypovídalo o vkusu a duchovní orientaci obyvatel domu.

Upoutalo ji obrovské zrcadlo ve velmi světlém, až stříbři

tě modrém pokoji, v němž se odrážel klavír, vedle něj elegantní

notový stojan a ona, štíhlá hez

ká dívka s výrazným obočím.

Podél stěn stály elegantní žid

le a křesílka. Pravděpodobně

se tu často pořádaly domácí

koncerty. Nehráli však jenom

profesionální hudebníci, kte

ří tento pohostinný dům rádi

navštěvovali, ale i pán domu,

Dmitrij Korjakin, povoláním

železniční inženýr. Julja patrně

dobře znala svého bratra a vy

tušila, že se její česká přítelky

ně brzy stane členkou rodiny.

Dmitrij a Ljuba se skutečně za

nedlouho vzali.

Mladí žili v Rostově, ob

klopeni přáteli a příbuznými.

V roce 1918 se jim narodil syn, Libuše Štoková (1920) Život v pasti kterému dali jméno Rostislav. V budoucnu se stane ruským malířem v Čechách, ačkoli v Rusku prožije pouhých pět let...

Říjnový převrat se na životě jižní ruské metropole zpočátku téměř neprojevil. Teprve počátkem dvacátých let vtrhli do poklidného domu Korjakinových rudí. Nenašli žádné cennosti, které by se daly ukrást, o to zuřivěji však rozbíjeli zrcadla, rozmlátili knihovnu, notový pult, bušili do klavíru, až to dunělo. Majitelům sice neublížili, ale vystěhovali je do jediné místnosti a většinu domu zabrali rudoarmějci. Všude zavládl zápach onucí a petroleje, který si vtírali do vlasů, aby se zbavili vší. Ve městě za začaly šířit nemoci, břišní a skvrnitý tyfus. Nakazila se celá rodina.

V té době, to už se psal rok 1922, dostala Libuše zprávu z Mezinárodního červeného kříže, že ji hledá její otec Ignác Štok. Rodina se začala chystat na cestu do Československa. Dmitrij však onemocněl krupózním zápalem plic. Léky nebyly a Dmitrij zanedlouho zemřel. Ještě před smrtí však Ljubě kladl na srdce, aby zachránila sebe i syna a co nejrychleji odjela do Čech, kam se i on původně chystal...

Mladé ženě se podařilo uniknout z Ruska sužovaného hladem a nemocemi a s pomocí Červeného kříže se vrátit do Čech. Usadila se spolu s malým synkem v poklidných Pardubicích, kde jí otec našel práci v sirotčinci. Práce s dětmi ji vždycky těšila, a navíc tak mohla mít nablízku i malého Rostíka. Děti, mezi nimiž bylo mnoho válečných sirotků dokonce i z Ruska, svou vychovatelku, která jim nahrazovala rodiče, milovaly.

A znovu zasáhl osud. Jednoho dne přišel do sirotčince muž se dvěma malými chlapci. Jmenoval se Andrej Timofejevič Jakovlev a byl to bývalý poručík carské armády, který se do Čech dostal během první světové války jako válečný zajatec a už tady zůstal. Časem se oženil, jeho česká manželka však brzy zemřela. Zůstal sám se dvěma malými chlapci, a proto se rozhodl umístit je na nějaký čas do sirotčince... Život v pasti Druhé manželství, a opět česko-ruské ..........................

„Tak se moji rodiče tehdy seznámili,“ vypráví Libu

šina dcera z druhého manželství Lilja. „Brzy vytvořili

rodinu, chlapce Andreje a Voloďu si vzali k sobě. Spolu

s Rostíkem tak už měli tři děti. V roce 1931 jsem se na

rodila já a později ještě moji mladší bratři Lev a Evžen.

Měla jsem také starší sestřičku Libušku, ale ta umřela

ještě jako dítě. A v roce 1943 zemřel i tatínek. Tenkrát

jsme se velice trápili, ale později v pětačtyřicátem, když

mnohé ruské muže odvlekli z Čech do gulagu, jsme měli

dokonce radost, že se otec té hrůzy nedožil. Tehdy odvezli

i mého staršího bratra Rostíka. V té době už pracoval spo

lu s dalšími umělci na výzdobě pravoslavného chrámu

Zesnutí přesvaté Bohorodičky na Olšanech.

Jen jakousi šťastnou náhodou se stalo, že dobytčáky,

ve kterých je odváželi, uvázly v Polsku. Asi měsíc strá

vil v zamřížovaném vagonu, ale pak se je podařilo vrátit

zpátky do Čech. Říká se, že to byl jediný podobný případ.

Bratr byl přesvědčen, že to byl zásah boží prozřetelnosti,

a rozhodl se celý svůj další život zasvětit službě Bohu.

Poté, co byla výzdoba chrámu na Olšanech dokončena,

odjel do západních Čech, usadil se v Karlových Varech,

kde začal zpívat v církevním sboru pravoslavného chrá

mu Petra a Pavla a později po řadu desetiletí sbor vedl.

Současně maloval obrazy, většinou krajiny, které udivo

valy svým ruským charakterem. Zvláštní, vždyť v Rus

ku téměř nežil, až na několik málo let v nejranějším dět

ství...

Hlavně však v té době pracoval jako malíř porcelá

nu – karlovarský porcelán byl tehdy žádaný. Bratr žil

v Karlových Varech až do konce života. Vychovával dce

ru Taťjanu. Život v pasti

Z Pardubic se naši přestěhovali do Německého (nyní

Havlíčkova) Brodu, potom do Brna a v roce 1938 do Prahy,

kde otec dostal práci a také tam bylo ruské gymnázium,

kam jsem chodila. V roce 1945 se z gymnázia stala sovět

ská desetiletka. Chodila jsem tam pak ještě celý rok 1946.

Tehdy tam studovaly i děti ze sovětských diplomatických

rodin, například i děti samotného velvyslance Valeriana

Zorina. Pamatuji se, jak odlišně se ve srovnání s námi cho

vali. Prozpěvovali neslušné častušky, a nebáli se dokonce

parodovat sovětskou hymnu: „...Je svaz nerozborný, kde

ve srabu žijem, všivý a hladový Sovětský svaz ...“ Mně,

která jsem byla vychována k lásce a úctě ke všemu ruské

mu, a tedy i k sovětskému, to připadalo strašně rouhačské.

Tehdy jsme Rusům opravdu věřili. Chodili jsme na

sovětské filmy, které ukazovaly skvělé lidi a krásný ži

vot. Pamatuji se, že film Poznali se v Moskvě jsme viděli

několikrát. V Praze hostovali skvělí ruští herci, na jejich

představeních bylo vždy plno, a i to nás utvrzovalo v přeSokolka Libuše se svým druhým mužem Andrejem Jakovlevem a dětmi. Lilja sedí na otcových kolenou (Praha 1938). Život v pasti svědčení, že Rusko je báječná země. Pro mou matku bylo Rusko nejlepší zemí a Rusové nejlepší lidé na světě. V roce 1947 se s konečnou platností rozhodla odjet do země svého prvního muže, do úžasného Rostova na Donu.

Naši známí Rusové se nám to snažili rozmluvit. Vždyť je tam hlad a zkáza, říkali. Ale ona se jen smála: Prosím vás, jaký hlad, když nám sem Sovětský svaz posílá vagony obilí.“ V Československu se tehdy skutečně sovětská pšenice dávala prasatům... A na Ukrajině zatím děti umíraly hlady...

„To jsme však zjistili bohužel příliš pozdě...“ povzdechla si při těch dávných vzpomínkách dnes už osmdesátiletá paní. Představila jsem si ji jako krásnou sedmnáctiletou dívku, která znala Rusko jenom z vyprávění své matky, zamilovala si neznámou vlast svého otce a důvěřivě se nechala přemluvit, aby tam odjela žít... A to se jim to snažili rozmluvit i starší bratři Rostislav, Andrej a Vladimír. Andrej a Voloďa se za války dostali do koncentráku a od ruských zajatců se o Sovětském svazu dověděli hořkou pravdu. Lilja však poslouchala matku a věřila všemu, co jim vykládali na sovětském vyslanectví. Představitelé SSSR jim připadali úctyhodní a důvěryhodní, nedělali rozdíl mezi pojmy ruský a sovětský. Slibovali jim krásnou budoucnost ve veliké zemi. Slibovali jim dobré bydlení, práci, studium, možnosti rozvíjet svůj talent.

Všechny Libušiny děti byly nadané, jak Rostislav Korjakin, tak i mladší Jakovlevovi, Lilja, Lev i Evžen. Lilja disponovala krásným altem, zpívala v církevním sboru v chrámu sv. Mikuláše, který vedla známá Ariadna Nikolajevna Ryžkovová. „Byla moji první a bohužel i poslední učitelkou,“ vzpomíná dcera sokolky Libuše. Muzikální byli i mladší bratři. Ljova, tehdy ještě školák, chodil do baletu, a účastnil se už dokonce představení v Národním divadle. Nejmladší Žeňa hrál zas velmi dobře na kytaru.

„Náš otec dovedl hrát snad na všechny nástroje,“ vzpomíná Lilja, „a nejmladší Žeňa byl celý po něm.“ Život v pasti

A tak se rodina, tedy matka s mladšími dětmi, rozhodla odjet do SSSR. Ne na čas, nýbrž natrvalo. Na ambasádě jim slavnostně předali sovětské průkazy a poblahopřáli jim, že se stali občany veliké sovětské země. V Praze všechno prodali, nakoupili teplé věci, hlavně módní kožíšky do studené ruské zimy, dokoupili prádlo, nádobí...

Vezli s sebou celý vagon věcí. Jízdenku měli do Charkova. Právě tady jim slíbili dát byt, Libuši práci ve škole a později důchod, dětem možnost studovat...

Podobných rodin, které se rozhodly odjet do SSSR z lásky k velké zemi a s vírou v její neomezené možnosti, bylo více. Ve vlaku s nimi jelo ještě několik českých a česko-ruských rodin.

Tady musím poznamenat, že lidé, kteří podlehli sovětské agitaci a vydali se do SSSR budovat nejspravedlivější společnost na světě, se našli i v pozdějších dobách.

„Jedou mladí na celinu...“ nebo „Vzhůru do mlhavých dálek...“, zpívalo se v padesátých letech.

Také nás tehdy inspirovaly podobné písně. I my jsme

se rozhodli odjet na celinu z poměrně blahobytného Čes

koslovenska, se všemi svými věcmi a s malou dcerkou.

Vraťme se však do roku 1948. První dojmy z nové domoviny – život v pasti .................................................

Všechny nadšence, kteří se do SSSR vypravili, nechali v Mukačevu vystoupit, aby je mohli „slavnostně uvítat“.

„Pamatuji se, jak mě ohromilo, co jsem spatřila na

nádraží v Mukačevu. Sotva jsme vystoupili z vlaku, doslo

va se na nás nabalil chumel dětí. Byly vyhublé, oblečené do

neuvěřitelně roztrhaných hadrů, bosé. Natahovaly k nám


24 Život v pasti

hubené, dávno nemyté ruce: ,Teta, dej nám chlebíček, as

poň kůrčičku! Máme hrozný hlad! Dej nám jíst! ́ Matka

tenkrát těsně před hranicemi koupila za poslední zbylé pe

níze housky a rohlíky. Naplnila jimi celý prádelní koš! Sa

mozřejmě všechno rozdala těm hladovým dětem. Byl jich

celý zástup. Ani jsme se jich nestihli zeptat, odkud jsou,

kde bydlí. Náhle se ozvala policejní píšťalka a do dětí jako

když střelí. Zůstali jsme tam stát sami s prázdným košem.

V Mukačevu nás všechny, kteří jsme přijeli z Čes

koslovenska, shromáždili v sále, kde už byly připravené

stoly s pohoštěním. Vzpomínám si, jak jsem se zaradova

la, když jsem na stolech zahlédla černé krajíčky. Myslela

jsem si, že to je perník, a zatím to byl černý chléb. Nikdy

předtím jsem ho neviděla...“ Změna trasy: Do Charkova nemůžete, jeďte do Čupachovky ...

V Mukačevu všem nově příchozím sdělili, že jim změnili tra

su. Libuši, bývalé gymnastce, trenérce, učitelce tělocviku a vychovatelce, bylo sděleno, že ji do Charkova nepustí. Němci prý natolik zničili město, že ji nemají kde ubytovat. Místo Charkova jí nabídli město Sumy. Město, celé utopené v zeleni, nebylo nijak zvlášť poničené a příchozím se zalíbilo. Na úřadě jim však oznámili, že pro ně nemají ve městě ubytování a že musí odjet do Čupachovky. Tam už prý na ně čekají a mají pro ně připravenou chalupu.

Vlakem se dalo dojet pouze do Achtyrky, nevelkého pěkné

ho městečka v Sumské oblasti. Tady trať končila, do Čupachovky měl jezdit autobus. Tak se tehdy říkalo náklaďákům, které měly na korbě lavice stlučené z prken a chráněné plachtou. Normální autobus by ani po tamějších cestách neprojel. Žádné asfaltky tam tehdy nevedly, jenom hluboce zbrázděné polní cesty. Půda je v Čupachovce a jejím okolí těžká, jílovitá, auta tam obvykle zapadnou a cestujícím nezbývá, než je z bahna vytahovat. Život v pasti

Tohle všechno se rodina dověděla hned po příjezdu do Ach

tyrky. Taky jim řekli, že se to místo tak jmenuje proto, že tam lidé čvachtají v blátě a název Čupachovka vlastně znamená zahnívající bahno. Samozřejmě i tam se dá žít. Jde o to jak. Vlastně to ani není skutečná vesnice. Dokonce i na vesnici je prostředí čistší a příjemnější. Tohle je jakési malé sídliště, je tam kolchoz a cukrovar, bydlí se v hliněných ubikacích se společnou chodbou a kuchyní.

Na řepných polích pracují lidé jako nevolníci: každý dosta

ne přidělený úsek, který musí chtě nechtě obhospodařovat. Za to jim píšou čárky a možná dostanou peníze, případně naturálie. A možná taky ne...

„Jak to matka slyšela, okamžitě běžela za přednostou

stanice a že pojedeme zpátky do Čech! Ten však jenom krčil

rameny: kdo myslíte, že vás tam pustí? Jednou jste sovětští

občané a ti si nemůžou jen tak odjet. Teprve teď jí patrně

došlo, co provedla, kam to vlastně přivezla děti. Dostala

skutečný hysterický záchvat. Nikdy předtím jsem ji tako

vou nezažila... Tloukla hlavou o zeď a křičela, že se zabije.

Kluci řvali jako pominutí. Vzpomínám si, že jsem jí řekla,

ať s tím ještě počká, že zkusím sehnat nějakou pomoc. Vy

běhla jsem s pláčem z nádraží, jdu městem a sama nevím

kam. Sluníčko svítí, řeka se třpytí, kohouti kokrhají. Každý,

koho potkám, na mě udiveně zírá. Byla jsem úplně jinak

oblečená, na sobě módní plášť, klobouček... Jeden z kolem

jdoucích, podle vzhledu dělník, mě zastavil: ,Taková mladá,

hezká, ty budeš asi herečka, no tak pročpak brečíš? ́ Tak

jsem mu všechno vypověděla. Vyslechl mě a povídá: ,Běž,

holka, za poslancem. Je to hodný člověk, válečný veterán.

Ten ti pomůže. ́ A ukázal mi, kam mám jít.

Na toho poslance nikdy nezapomenu. Na první po

hled mi připadal nevzhledný, ale z unaveného obličeje

se dívaly pozorné, laskavé oči. Přijal mě a vyslechl, dal

mi napít vody, abych se uklidnila. ,No, pěkně vás ta vaše

nová vlast uvítala, jen co je pravda, ́ povídá. Pak zvedl

telefon, někomu zavolal a na něčem se domlouval. Nato Život v pasti

se ke mně otočil a řekl, abych šla na městský výbor za

předsedou. Že prý nám dají ubytování. Zvedla jsem se

a utíkám na výbor. A víte co? Jméno toho hodného člo

věka jsem si nezapamatovala, ale toho druhého, tlustého,

s nařvanou tlamou, to jsem si zapamatovala, jmenoval se

Chilčenko. ,Co si o sobě myslíte!? Myslíte si, že když jste

žili v Praze, dostanete byt přímo v Achtyrce? Nemáme

byty pro svoje lidi. Máte nařízeno jet do Čupachovky, tak

tam koukejte jet! ́ Tak běžím znovu za poslancem. Popadl

telefon a přímo zařval do sluchátka: ,Chilčenko, co jsem

řekl! ...Okamžitě! ́ Ještě ten den nás ubytovali a přivezli

nám i všechny naše věci.“ „Díky Pánubohu a šťastné náhodě jsme zůstali v Achtyrce“ .................

V Achtyrce tehdy skutečně nebyly žádné byty. Rodinu z Prahy

ubytovali ve dvou malých kancelářích městského úřadu, který se měl právě stěhovat jinam. Prozatím přenesli všechny stoly a skříně do zbylé velké místnosti a i tu později předali pražské rodině...

„Lidé, kteří nám pomáhali se stěhováním, byli u vy

tržení, jaké to máme štěstí, že jsme dostali takový přepy

chový byt, ale já jsem byla z Prahy zvyklá přece jenom na

jiné podmínky a tady mi to přišlo dost divoké. Na záchod

jsme museli chodit ven, tam stála polorozpadlá kadibud

ka, stlučená ze ztrouchnivělých prken, na dveřích nápis

M a Ž. Použila jsem ji, když už opravdu nebylo zbytí,

a musela jsem si při tom zacpat nos. Byl to pro mě šok.

Moje reakce nejspíš stěhováky udivila, ale hned na druhý

den nám stloukli úplně novou budku, a dokonce ji i na

třeli... Řekli nám, že je výhradně pro nás, přidělali i zá

mek a slavnostně nám předali velikánský těžký klíč. Hned

se nám zlepšila nálada...“

27 Život v pasti

V Achtyrce, napravo od Libuše sedí nejmladší syn Žeňa, za nimi Lilja a její bratr Lev. Život v pasti

Původní Libušiny sokol

ské naděje, že bude ruské děti

učit tělocvik, se neuskutečnily.

„Víte, vy tady ve škole pra

covat nemůžete.“ „Ale proč

ne?“ „Chápejte, přijela jste za

zahraničí, vaše západní názo

ry nejsou jaksi...“ mlžili. Ze

stejného důvodu odmítli i se

dmnáctiletou Lilju přijmout na

pedagogickou školu. „Tehdy

jsme pochopili, že v téhle zemi

nemáme žádná práva, ačkoli

jsme vlastnili sovětské prů

kazy se srpem a kladivem,“

vzpomíná Lilja. Nakonec ji

přijali na zdravotnickou školu.

Sotva začal v září školní

rok, poslali studenty na sběr brambor, pak zase na řepu, jak to bylo v SSSR obvyklé. Městské děvče z Prahy, které nebylo uvyklé těžké fyzické práci, se sice snažilo ze všech sil, aby svým spolužákům stačilo, ale poslední den se Lilja v horečce zhroutila. Stonala dlouho a když se uzdravila, rozhodla se, že si najde práci.

Mladší bratři ještě chodili do školy a matka byla nezaměst

naná. Rodina žila z toho, co si přivezli s sebou, Libuše postupně prodávala na trhu věci z Československa. Stále však neztráceli naději. Lilje se podařilo najít si místo sekretářky a zároveň knihovnice ve škole.

Brzy se vdala, vzala si důstojníka místní posádky. Manžel

byl však o osm let starší a nesmírně žárlivý. Neměl sice k žárlivosti důvod, na druhé straně je pravda, že hezká a milá dívka z ciziny rozhodně přitahovala pozornost místních chlapců. Lilja nechápala manželovu nedůvěru a bylo pro ni čím dál obtížnější snášet jeho nerudnou povahu a neustálé výčitky, a tak se po čase vrátila do původní rodiny. Nikoli už sama, nýbrž s malou dcerkou Táňou. Lilja v Achtyrce (50. léta) Život v pasti

Brzy po mateřské nastoupila do práce a holčičku hlídala babička. Zdálo se, že veselá, přívětivá a k lidem pozorná Lilja je docela šťastná. Avšak bylo to jen zdání. Hrozně se jí stýskalo po Praze. Ve snech se jí zdálo o Vltavě s jejími vznosnými mosty, o pohádkových Hradčanech, ozdobených krajkovím věžiček, o útulné pravoslavná kapli na Olšanech s malbami, na kterých se podílel i její bratr Rostislav. Kdysi tam také zpívala ve sboru.

I v Achtyrce byly chrámy, a v některých se dokonce sloužily mše. Dostalo se jí však upozornění, že pracovník ve školství nesmí chodit do kostela... To ji trápilo a dokud ještě žila s manželem, často se mu svěřovala, že se jí tady řada věcí nelíbí. Manžel na to nic neříkal, ale když Lilja podala žádost o rozvod a o alimenty, vyrukoval u soudu se všemi jejími výhradami k těžkostem a problémům života v SSSR. Naštěstí byl soudce slušný člověk a nepoužil Liljiny výroky proti ní. Stačilo málo a mohla se ocitnout v dalekých nehostinných severských končinách... Místo toho tehdy soudce velice rázně usadil manžela: „Vždyť je to ještě dítě, měl jste ji učit, pomáhat. Pro ni samotnou bylo těžké vše zvládat, a proto měla dojem, že je u nás všechno špatné. Chyba přitom byla u vás v rodině, je to vaše vina!“ A tak soudce rozhodl, že bude bývalý manžel platit na dítě alimenty... Život v pasti .....................................................

Když se Lilja úspěšně vymanila z pout manželství, rozhodla se, že se pokusí zpřetrhat i další a bude žádat o povolení vrátit se zpět do Čech. V Achtyrce jí sdělili, že se takovými věcmi nezabývají. Z oblastního vízového oddělení také dostala zápornou odpověď. Byla i za oním poslancem, který je zachránil před Čupachovkou. Soucítil s ní, ale s lítostí jí sdělil, že jí nemůže nijak pomoct. Nezbývalo než jet do Moskvy, a tak se odhodlala obrátit se na samotného předsedu Nejvyššího sovětu SSSR Švernika a požádala o přijetí. Švernik ovšem osobně žadatele nepřijímal, tím se zabývali jeho podřízení. Život v pasti

„Vybavuji si velký sál s řadou dveří vedoucích do

kanceláří. Vešla jsem dovnitř a setkala se s usměvavým

mužem ve středních letech. Vyslechl mě a povídá: ,Ne-

chápu, co se vám tady nelíbí?! Jen se podívejte, jak jste

oblečená! ́ Tehdy jsme ještě nestihli prodat nebo vyměnit

za potraviny všechny své věci. Na cestu do Moskvy jsem

si oblékla to nejlepší, co mi ještě z oblečení zbylo. Začala

jsem mu vysvětlovat, že jsem Češka, v Čechách jsem se

narodila a vyrostla a hrozně ráda bych se tam vrátila...

,Od nás se neodjíždí, ́ prohlásil úředník, odsekáva

je jednotlivá slova. Pokynul mi na znamení, že slyšení

je u konce. Pamatuji se, že jsem se pokoušela ještě něco

vysvětlovat, ale do kanceláře vstoupil jiný muž a požádal

mě, abych ,uvolnila místnost ́.

Tehdy jsem si uvědomila, že jsem se chytila jako myš

do pasti, a pochopila jsem, že odsud se nedostanu. Jenom

jsem nedovedla pochopit proč. Vždyť všichni tihle lidé

měli plno řečí o přátelství a lásce mezi našimi národy,

dokonce účastně pokyvovali, a přes to všechno nás nadále

drželi v pasti. Abych pravdu řekla, dodneška mi není jas

né, kdo měl z našeho trápení nějaký prospěch,“ svěřuje se

osmdesátiletá paní.

Žilo se jim opravdu těžko. Prakticky hladověli. Dorůstající

chlapci měli pořád hlad. Když už prodali skoro všechny věci, které si přivezli s sebou, rozhodla se matka umístit nejmladšího třináctiletého Žeňu do dětského domova. Tam aspoň dostane najíst. Představovala si dětský domov, jak ho sama zažila, když léta v podobném zařízení v Pardubicích pracovala, a tak ji překvapilo, že ji Žeňa brzy začal úpěnlivě prosit, aby ho vzala zpět domů: „Když už mám umřít hlady, tak raději doma.“ Z rodiny pracovala jenom Lilja. Matka se naučila vařit polévku z kopřiv a dělat placky z lebedy.

31 Život v pasti

V Rostově na Donu,

zemi zaslíbené ...............................................

Jednou se Libuše náhodně dozvěděla, že její přátelé v Ros

tově jsou ještě naživu. Vyslala tedy do Rostova dceru Lilju, která

měla právě dovolenou, a syna Ljovu. Jedna učitelka z achtyr

ské školy měla v Rostově přítelkyni, náhodou taky Češku. Lilja

s Ljovou se k ní tedy vypravili. Ta je ubytovala u sebe v pokoji.

Sousedé, kteří s nimi sdíleli společnou kuchyň, byli velice pří

jemní lidé. Paní byla dětská lékařka a její manžel zastával nějaké

vedoucí místo ve veřejném stravování. Pomohl Lilje a jejímu bra

trovi získat práci v masokombinátu. O jídlo bylo sice postaráno,

ale plat byl mizerný. Navíc většinu peněz posílali do Achtyrky,

kde dosud zůstávala nejenom maminka, ale i mladší bratr Žeňa,

kterého matka vzala z dětského domova zpět domů, a Liljina

malá dcerka Tánička.

Lilja v Rostově na Donu Život v pasti

Časem se Lilje podařilo získat samostatnou místnost, a tak se mohl konečně i zbytek rodiny přestěhovat do Rostova. V té době přijel za Liljou do Rostova také její nastávající Alexej, který byl v té době na vojně v Německu. Poznali se ještě v Achtyrce. Jeho matka však nebyla ze synovy známosti nijak nadšená. Nelíbilo se jí, že Lilja má dítě, a Ljoňa, pokládaný v Achtyrce za žádaného ženicha, se nerozpakoval jezdit s kočárkem.

Jednou přišla Ljonina matka k Libuši domů a začala vyhrožovat, že Lilje utrhne hlavu, jestli nenechá Ljoňu na pokoji. Na to Libuše odvětila, že k nim domů chodí spousta mládeže, převážně chlapců, všichni si s malou hrají a zatím se žádná maminka nechystala utrhnout hlavu její dceři.

Ačkoli měl Ljoňa svou maminku rád a vždycky ji poslouchal, tentokrát neustoupil a dál chodil navštěvovat své přátele a hrál si s malou Táňou. Naopak, matčina slova ještě znásobila jeho city a když odcházel na vojnu, přiznal se Lilje, že ji má rád. Lilja tedy čekala, až se vrátí z vojny. Když dostal dovolenou, při

Lilja s dcerou Táňou a matkou Libuší v Rostově na Donu (1957–1959)


33 Život v pasti jel už do Rostova a všem přivezl dárky: malé Táně panenku, Lilje krásné šaty.

Vzali se, jakmile se Ljoňa vrátil z vojny, žili spokojeně a Lilje se zdálo, že je šťastná. Šťastná byla i Libuše. V Rostově se jí konečně podařilo najít práci s dětmi, která ji vždycky bavila. Přesto měla Lilja v hloubi duše pocit jakési neuspokojenosti. Ani si plně neuvědomovala, co jí vlastně chybí k úplnému štěstí. A jenom ve snu, když se toulala úzkými kamennými uličkami nebo se dívala z Karlova mostu na Hradčany a na vznešeně plynoucí řeku pod nimi, její srdce se radostně zachvívalo... Tehdy se cítila dokonale šťastná.

To už se psal rok 1958. Od chvíle, kdy přijeli do Sovětského svazu, uplynulo deset let. V té době začalo do SSSR jezdit víc turistů, přibylo i pracovních návštěv. Jednou zaslechla Libuše ve městě na ulici češtinu! Ukázalo se, že do Rostova přijeli hostovat čeští operní umělci. Libuše se k ním vrhla jako ke starým známým. Po radostných objetích vyprávěla za doprovodu cinkání příborů v nejbližší cukrárně krajanům o svých osudech a o tom, že nemá žádné zprávy o zbytku rodiny, která zůstala v Čechách. Mnohokrát jim psala, ale nikdy nedostala žádnou odpověď. Češi ji vyslechli a dokonce si ji vyfotili. Nedlouho poté přinesla Libušina snacha, manželka jednoho ze synů žijících v Čechách, domů časopis a znenadání v něm objevila fotografii své tchyně a její vyprávění o životě v SSSR. Konečně mohli příbuzní z obou zemí navázat kontakt ...............................

První dopis přišel několik měsíců po Libušině setkání s krajany. Psal syn Rostislav i další příbuzní... Ukázalo se, že ze Sovětského svazu nedostali jediný dopis ani od maminky ani od Lilji. Psali dokonce až do Moskvy na československé velvyslanectví, tam se však pátráním po sovětských občanech odmítli zabývat.

Teď, když se konečně našli, začali si nejenom často psát, ale i vzájemně se navštěvovat. V té době ještě v Praze žily Libušiny sestry. Kromě nich měla Libuše ještě bratra Slavoje, malíře, který Život v pasti před válkou často pobýval v Itálii. Stejně jako později jeho synovec Rostislav, i Slavoj Štok byl krajinář. Žili zde i další příbuzní, synovec a neteř Stella, která zemřela poměrně nedávno ve věku téměř devadesáti let.

Příbuzní tedy poslali do Rostova pozvání a v roce 1959 mohla Lilja poprvé po jedenácti letech navštívit rodnou Prahu, projít se uličkami, které důvěrně znala z dětství. Čas však odvál její přátele a spolužáky, skoro nikoho z nich se jí nepodařilo najít. Většinou už žili někde jinde. Minulost byla nenávratně pryč...

Také Lilja se musela vrátit zpět do Ruska, kde zůstali její nejbližší, manžel, dcera, bratři a maminka... Je třeba podotknout, že ze všech jejích příbuzných se do Čech nejvíc toužila vrátit sama Lilja. Rád by odjel i její manžel, zatímco matka Libuše, které nekolovala v žilách ani kapka ruské krve, se v Rusku cítila dokonale šťastná. Žila ve městě, které znala z mládí, pracovala s dětmi a každoročně jezdila s předškolními i školními dětmi na letní tábory k moři. Stále měla dobrou náladu a i ve velmi pokročilém věku nejednou říkávala: „Žiju tak dlouho jenom díky tomu, že jsem tady.“ Naproti tomu Liljin manžel, jakmile s ní poprvé navštívil Čechy, zahořel touhou se do té pohádkově krásné a přívětivé země přestěhovat. V době, kdy by se takové sny mohly Liljina vnučka Lora žije v současné době v Rusku.

Liljin pravnuk Maxim


35 Život v pasti uskutečnit, byl však už vážně nemocný. V devadesátých letech Lilje krátce po sobě zemřeli její nejbližší, manžel i dcera Taťjana. Zůstali dva bratři a vnučka Lora. Všichni mluvili o návratu do Čech, ale jak už to bývá, okolnosti nebyly příznivé. Tentokrát byly problémy nikoli na ruské, nýbrž na české straně. Úřady vyžadovaly potvrzení, že budou mít zajištěné bydlení a práci.

Nakonec se do Čech vrátila pouze Lilja a stálo ji to nepředstavitelné úsilí. Jenom s pomocí neteře Taťjany se podařilo sehnat doklady prokazující její české kořeny. Následně ji však, přestože mohla předložit rodokmen sahající po mateřské linii až do 18. století, čekalo další martyrium, tentokrát na českém konzulátu v Moskvě. „Ti se mě ještě natrápili,“ vzpomíná Lilja, „požadovali neskutečné množství různých potvrzení. A když je předložíte, řeknou vám, že nemáte správný formulář. A tak jedete zpátky do Rostova. V Moskvě nemáte kde zůstat, všude jsou fronty. Zkrátka čeští úředníci si v ničem nezadali se sovětskými byrokraty.“ Češi, Rusové, my a oni ............................

S osmdesátiletou ruskou Češkou nebo českou Ruskou Liljou jsme si povídaly řadu hodin, vlastně spíš dnů. V Rusku, přesněji v Sovětském svazu, se neoctla z vlastní vůle, ale z vůle své matky, oklamané sovětskou propagandou. Když se tváří v tvář střetla se skutečným životem v zemi zničené válkou i režimem, nepropadla zoufalství, ale dokázala se o sebe postarat. Nejen jí, ale celé rodině vždycky pomáhali obyčejní lidé, Rusové, Ukrajinci.

Lilja ve věku 80 let na výstavě obrazů svého

bratra Rostislava Korjakina (Praha, 2012)


36 Život v pasti

„Myslím, že všichni lidé, kteří žijí podle Božích při

kázání a neubližují ostatním, jsou dobří. V té těžké situ

aci, v níž jsme se octli kvůli vlastní důvěřivosti a kvůli

záludnosti takových, které nemohu pokládat za lidi, nám

vždycky pomohli přežít obyčejní lidé. Můžu naprosto

souhlasit s tím, co tvrdila moje matka, česká sokolka, že

nejlepší lidé jsou Rusové. A nejen to, můžu říct, že se

k nám cizincům chovali líp než k vlastním lidem. Mys

lím samozřejmě obyčejné lidi, takové jako my. Brzy jsme

se stali jedněmi z nich. Ale kromě nás tu byli ještě oni.

Dodnes nevím, kdo jsou to ti oni, tak vzdálení obyčejným

lidem. Kdo to ví? Je mi však jasné, že ti, kdo poslali do mé

milované Prahy tanky s ,bratrskou pomocí ́, byli oni, a ti

vyplašení vojáčci na tancích jsme byli my. I ty miliony

lidí v Rusku, oklamaných oficiální ideologií, to jsme také

byli my. Upřímně chtěli Čechům pomoct. Pamatuji se,

že se k nám tehdy chovali jako k lidem stiženým přírodní

katastrofou. To oni obelhávali vlastní národ a využívali

toho, že Rusové vesměs chovali k Čechům přátelské city.

Teď už je to všechno pryč, už je mi osmdesát pryč, ačkoli

život ještě nekončí. Nelituji toho, že jsem se s Ruskem

a Rusy seznámila právě takhle. Byla jsem tam mezi svý

mi...“

Pak si Lilja ještě na něco vzpomene a prosí, abych to zazna

menala:

„Když jsem sem do Čech jezdívala z Ruska na ná

vštěvu, mnozí Češi, kteří tu prožili válku, si mně stě

žovali, jak těžko se jim tehdy žilo a že prý lidé strádali

hladem... Možná bych si to myslela také, kdybych se po

válce nedostala do Ruska. Ano, v Čechách byl lístkový

systém, nebylo dost masa, přesto se to vůbec nedá srov

návat s tím, co bylo po válce na Ukrajině nebo v Rusku.

Tehdy tam děti umíraly hlady...“

37 Život v pasti

Dnes žije Lilja střídavě v obou zemích, v Čechách, kde má

trvalý pobyt, i v Rusku, kde žijí bratři Lev a Evžen s rodina

mi a také dospělá vnučka Lora a malý pravnouček. Žije velmi

skromně, často mívá problémy se zdravím, chodí do kostela

a modlí se za obě své vlasti. Dodneška však nechápe jednání so

větských úřadů, konkrétně pracovníků sovětského velvyslanec

tví v tehdejší Praze, kteří je záměrně klamali a šířili líbivé lži. Kdo

mohl mít prospěch z jejich utrpení?

Jelena Filipovičová

Praha – Karlovy Vary

38 buduJeme socialismus

buduJeme

socialismus

úryvky z deníků 1953–1971 buduJeme socialismus 18. února 1953 ........................................................

Pochopila jsem, že ho nikdy nepřestanu milovat. Oba jsme pochopili, že jeden bez druhého nemůžeme být, a tak jsme se rozhodli, že se nakazíme malomocenstvím. To nás pak umístí do jednoho leprosaria a budeme navždy spolu. Jenom nevím, kde bychom našli malomocného, od něhož bychom se nakazili. 7. března 1953 .........................................................

Na všech přednáškách a seminářích se mluvilo jenom o Něm. Co teď bude?! Jak budeme bez Něj žít? Válku jsme vyhráli, protože On byl s námi. Ale co teď? Jak zvítězit nad nepřáteli? Vždyť je jich tolik. V zahraničí, tam jsou zjevní imperialisté. Ale i u nás. Ti jsou nejnebezpečnější, protože jsou skrytí. A je jich čím dál tím víc. Udivilo mě, jak se Lena Pavlovová ovládá: „Proč řveš? Uvidíš, to zvládneme!“

Večer jsme se s Ivem šli rozloučit s drahým vůdcem. Až k Savelovskému jsme dojeli tramvají a dál šli pěšky. Šly davy lidí! U Novoslobodské už byla pořádná tlačenice. Prodírali jsme se dál.

Fronta postupovala pomalu, před Puškinovým náměstím se úplně zastavila. Najednou se lidé natlačili, přední řady couvly a zadní se tlačily dopředu. V mrazivém vzduchu se ozývaly výkřiky. Od úst stoupala pára, na náledí to klouzalo.

Fronta, vlastně už to nebyla fronta, nýbrž dav stlačený mezi domy, se náhle pohnul kupředu a jako špunt z láhve nás to vystřelilo na volné prostranství náměstí. Proti nám se hnala milice na koních. Měla jsem hrozný strach. Koně byli krásní, dobře živení, s čabrakami, a milicionáři měli v rukou biče. Ještě člověka přetáhnou! Rychle se snažím schovat v davu, ale uklouzla jsem a cítím, že jsem ztracená. Stojím na všech čtyřech a už se nezvednu, přese mě už se derou lidé. A najednou mě kdosi vytahuje zdola a zvedá nahoru. Ivo!

„Musíme pryč z toho pekla!“ buduJeme socialismus

Ale kam? Tlačí se na nás nejenom zezadu, ale už i zepředu a ze stran. Jen aby nás nenatlačili na domy. Je odtud slyšet hrozný řev a řinkot skla. Nad hlavami, nad celým náměstím ozářeným matným světlem pouličních lamp, zvedá se žlutavě narudlá pára. Už dávno nikam nejdeme. Dav nás kolébá, nese a tiskne k sobě. Konečně nás to hodilo směrem k náklaďákům. Nahoře stojí kluci a děvčata a podávají nám ruce. „Polez,“ říká mi Ivo a vysazuje mě na kolo. Ale já už nemám žádnou sílu. „Je jí špatně, honem ji zvedněte,“ slyším jakoby ze sna. A najednou s úlevou cítím, že tlak ze všech stran polevil.

Konečně se můžu pořádně nadechnout. Galoše. Vedle náklaďáků se vrší celá hromada galoší. Bezvládně visí můj téměř utržený límeček.

Za mnou táhnou chlapci nahoru objemnou ženu, celou pomuchlanou a rozdrbanou, která si najednou mezi vzlyky velmi zřetelně ulevila svou nadělanou zadnicí. Děvčata, která pomáhala klukům vytahovat lidi nahoru, se tiše zachichotala, zatímco žena mezi vzlyky nahlas lamentovala: „Jé, promiňte, jé, já si Na manifestaci v Moskvě 7. 11. 1952 (uprostřed Ivo a autorka deníku)

41 buduJeme socialismus

Autorka deníku a její přítel Ivo buduJeme socialismus prdla!“ Znovu si ulevila a zanaříkala ještě hlasitěji: „Jé, já si prdla, jé, promiňte!“ Všichni se vesele nahlas smáli. I sama žena s tváří ještě zmáčenou slzami se smála a celé její kypré tělo se otřásalo. Přitom neustale opakovala: „Jé, já si prdla, jeé, promiňte!“ a její útroby stále ještě občas vydávaly hlasité pšouky.

Na korbě už se smáli všichni. Pak se začali smát i na vedlejších autech. Zdálo se mi, že se smějí i vojáci, kteří tvořili řetěz hned za náklaďáky. Smích se šířil jako požár. Smáli se jen tak bezdůvodně.

Z náklaďáku nás vysadili na silnici, jenže už ne na náměstí, ale v Puškinově ulici. Ivo seskočil sám. Ulice je volná. Lidé se sem stejně jako my dostali na náklaďácích. Osamělé dvojice kráčely mlčky a zamračeně kopaly do rozbitého skla. Skupinky lidí se smály, zpívaly sprosté písničky a před každou rozbitou výlohou se ozývaly hlasité výkřiky. Jedna skupinka se už málem pustila do tance. „Co tancujete?“ zeptala jsem se jich. „Je zima!“ Minula jsem je a za mnou se ozval řehot.

Sotva jsem se vlekla vedle Iva, celá zmačkaná, bez galoší, ve zledovatělých válenkách a s límečkem visícím na niti jako leklá ryba. Ivo byl úplně v pořádku, až na čepici. Tu ztratil, když se nakláněl, aby mě zvedl. Vyšli jsme na Gorkého třídu. Tam bylo plno lidí. Všichni mlčky spěchali dolů k metru. Museli jsme jít až k Leninově knihovně. Lidé jeli mlčky, zasmušilí, utýraní sebou navzájem. Bylo to zvláštní, ale už jsem necítila takovou svíravou hořkost. Byla jsem jaksi otupělá a klidná. Možná z toho, že se mi z přechodu z mrazu do tepla začalo chtít spát. 24. února 1954 ........................................................

Dneska jsme já, Lena Pavlovová a Žeňa „dostávaly kapky“ na ročníkové komsomolské schůzi. Schůze se konala v obrovské anatomické posluchárně. Zúčastnil se jí celý ročník a v prezidiu seděl u dlouhého stolu s rudým ubrusem celý komsomolský výbor. Jako druhý bod je na programu naše nevhodné a komsomolce nedůstojné chování. Jde o to, že jsme se ještě před začátkem zkouškového období vypravily do Zagorska. Modlily jsme se, buduJeme socialismus abychom úspěšně složily zkoušky, podívaly jsme se do muzea, obdivovaly chrámy, všechny dohromady i každý zvlášť, zvenku i zevnitř, poslouchaly církevní zpěvy, a dokonce jsme se poklonily ostatkům Sergeje Radoněžského (šedivá hlína a útržky téměř zetlelého roucha). Moc se mi v Zagorsku líbilo.

Všechny zkoušky jsme složily na „výbornou“ a teď dostaneme všechny tři vyšší stipendium. Když jsme se dověděly, že se na schůzi bude projednávat naše chování neslučitelné s komsomolem, Žeňa se rozplakala a Lena zbledla a tiše a rezignovaně pronesla: „Tak mám po studiu. Vyhodí mě. Nejsem jako Žeňka, nebudu plakat ani prosit. Ani za nic se nezřeknu Boha.“ Začala jsem je přesvědčovat, že, pokud Bůh je, určitě nám pomůže, když ho poprosíme. Žeňka s pláčem utekla a my s Lenou jsme se šeptem modlily Otčenáš.

Těsně před začátkem schůze se Lena zeptala, odkud se to vlastně dověděli? Asi za to můžu já, důvěrně jsem se pochlubila holkám z našeho pokoje, že nám Bůh pomohl složit zkoušky za jedna. „Je to průšvih, děvčata, musíte to odvolat, nebo vás taky vyhodí,“ řekla Lena.

Jako první si pozvali Žeňu. Řekla, že vůbec nevěří v Boha, ale jenom v komunismus, že se nemodlila a víckrát tam nikdy nepojede. Říkala to a plakala. A já jsem se mezitím modlila (vlastními slovy) k Bohu: „Pomoz nám, jestli jsi!“ Po Ženě jsem přišla na řadu já. Mám vždycky trému, když mám mluvit před tolika lidmi, ale teď jsem byla úplně klidná. Najednou jsem z ničeho nic cítila, že nám Bůh určitě pomůže. Velice klidně (až jsem se sama divila) jsem řekla, že máme všechny tři rády dějiny. A pak jsem velmi podrobně začala popisovat exponáty tamního muzea. Vyplynulo to nějak samo sebou, ale celou svou bytostí jsem cítila, že takhle je to správně a že by ještě bylo dobré všechny je rozesmát. Popisovala jsem oděvy, kolovrátek, láptě a dělala jsem přitom nemožně hloupé obličeje. Lidé v sále se už chichotali. V předsednictvu někdo poklepal tužkou o převrácenou skleničku: „Řekněte to podstatné, a nevykládejte nám o láptích.“ A já na to, že právě o podstatě mluvím. Musíme přece vědět, jak se před revolucí lidé oblékali. Nebyly boty ani silonky... Cítila jsem, že mi Bůh pomáhá. „A pak je tam,“ povídám, „spousta obrazů buduJeme socialismus madony...“ „Nevykládej nám o obrazech, ale o tom, jak jste se v kostele modlily!“ křikl někdo z předsednictva. „Jak vám Pánbůh pomohl složit zkoušky,“ dodal zlomyslně Satkanov.

Otočila jsem se k němu a k předsednictvu s hloupě udiveným výrazem a zvolala jsem, jako kdyby mě naplňovalo nejhlubší rozhořčení (ve skutečnosti to byla radost!): „Copak vážně věříte, že za nás zkoušky na výbornou skládal Pánbůh? Takhle jsme vysedávaly (tu jsem předvedla shrbenou stařenku a zašklebila se) ve studovně, pomalu jsme ani ven nevycházely!“ a zase předvádím pitvorné obličeje. V sále se smáli. Vidím, že dokonce i Lena zvedla hlavu a usmívá se na mě. Podpořil mě náš Gruzínec Gurami: „Pšýšte mě vemte s sebou se modlit pšed zkoušky.“ Sál vesele hučel.

Řekli mi, abych si sedla. K řečnickému pultíku přistoupila mladá lektorka, Galina Aleksejevna, kterou máme na seminář z marxismu. Hovořila o škodlivosti náboženství tak dlouho, až málem všechny uspala. Říkala, že my, mladí budovatelé komunismu, musíme znát dějiny naší země, že bychom měli pořádat exkurze do muzeí atd.

Skončila tím, že nás nelze pokládat ani za nábožensky zalo

žené, ani za ateisty, a já prý jsem velmi naivní (tj. pitomá), zcela nevzdělaná, ikony nazývám obrazy. Komsomol nás má vychovávat, a ne vyhazovat. Zkrátka, na Lenu už ani nedošlo. „S Boží pomocí nás nevyhodili, dokonce ani nevyloučili z komsomolu,“ šeptala mi Lena už doma, „měly bychom zajet do Novoslobodské, zapálit svíčku.“

Měla jsem radost, když jsem si uvědomila, že Bůh existuje! Zcela zřejmě nám pomohl. Ale v komunismus věřím také. Víc než to. Vynaložím všechny své síly, abych ho přiblížila. Nemůžu pořád pochopit, proč se zakazuje věřit zároveň v komunismus i v Boha. Vždyť tam i tam je rovnost a bratrství. Komunista i věřící, oba jsou pro spravedlnost, za m



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist