načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Českokrumlovské domy vyprávějí - Helena Braunová

  > > > > > Českokrumlovské domy vyprávějí  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Českokrumlovské domy vyprávějí
Autor:

Milí čtenáři, vyprávějme si opět některé pověsti z téměř nevyčerpatelného pokladu kouzelného městečka nad řekou - Českého ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 93
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KOPP
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 193
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-723-2380-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Milí čtenáři, vyprávějme si opět některé pověsti z téměř nevyčerpatelného pokladu kouzelného městečka nad řekou - Českého Krumlova.
Z kláštera sv. Kláry se na nás usměje klariska sestra Margareta jako dobrý duch celého objektu. Čarodějnice Annabella nám odkryje mnohá tajemství života; záhadná černá dáma i dnes má co říci lidem, bydlícím v domě, kam tak ráda přichází z věčnosti.
Krásná Justina stále hledá dopis od Marka a konečně se dozvíme také velké tajemství obestírající hudební školu v Kostelní ulici.
Jen jedno přání, kéž by se splnilo, a to, aby se nám líbilo vyprávění o českokrumlovském zámku Bílé paní, která jako ochranný duch jej už po staletí pozoruje a po zásluze odměňuje jakékoliv nepravosti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Helena Braunová - další tituly autora:
Českokrumlovské tajemno Českokrumlovské tajemno
Braunová, Helena
Cena: 221 Kč
Láska a hřích Oldřicha z Rožmberka - III. díl Láska a hřích Oldřicha z Rožmberka
Braunová, Helena
Cena: 150 Kč
Láska a Hřích Oldřicha z Rožmberka - IV. díl Láska a Hřích Oldřicha z Rožmberka
Braunová, Helena
Cena: 150 Kč
Českokrumlovské tajemno Českokrumlovské tajemno
Braunová, Helena
Cena: 93 Kč
Šumava -- tichý svědek tajuplných příběhů Šumava
Braunová, Helena
Cena: 130 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Českokrumlovské domy vyprávějí
Helena Braunová





Českokrumlovské domy vyprávějí

© Helena Braunová, 2000
Ilustrace © Jana Pešková, Anna Pešková
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována
a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení
nakladatele.
Druhé vydání, 2012
Převod do elektronické podoby Petr Řepík
Vydalo nakladatelství KOPP,
Šumavská 3, 370 01 České Budějovice,
tel./fax: 386 460 474,
e-mail: knihy@kopp.cz;
Internet: www.kopp.cz
ISBN 978-80-7232-429-3





Milí čtenáři, vyprávějme si opět některé
pověsti z téměř nevyčerpatelného
pokladu kouzelného městečka nad řekou
- Českého Krumlova.
Z kláštera sv. Kláry se na nás usměje
klariska sestra Margareta jako dobrý
duch celého objektu. Čarodějnice
Annabella nám odkryje mnohá tajemství
života; záhadná černá dáma i dnes
má co říci lidem, bydlícím v domě,
kam tak ráda přichází z věčnosti.
Krásná Justina stále hledá dopis
od Marka a konečně se dozvíme také
velké tajemství obestírající hudební
školu v Kostelní ulici.
Jen jedno přání, kéž by se splnilo,
a to, aby se nám líbilo vyprávění
o českokrumlovském zámku Bílé
paní, která jako ochranný duch jej
už po staletí pozoruje a po zásluze
odměňuje jakékoliv nepravosti.










7
Úvod
Na rohu letní jízdárny českokrumlovské zámecké zahrady stojí mladá dívka.
Je jí dvacet let. Vedle stojící muž oblečený do baloňáku má na hlavě nezbytný
klobouk, který určitě pamatuje lepší časy. Je však podivné, že se k tomuto muži
naprosto hodí. Jeho inteligentní oči hledí přes brýle a pozorují zamračenou dívku.
Kolem nich pobíhá pes.
Dole pod nimi leželo město. Řeka je obtékala a již odpradávna chránila před
nebezpečím jako matka. Město rostlo a za ochranu své matce platilo nevděkem,
stejně jako dítě.
Byla sobota. Zámecká zahrada na podzim, ač přístupná veřejnosti, zela
prázdnotou. Na počátku šedesátých let, kdy se ještě budoval socialismus i v sobotu
dopoledne a o volných sobotách si pracující mohli nechat zdát, nebývalo moc času
na procházky. Chodívaly sem jen starší dámy, které pamatovaly lepší časy a rády
si o nich popovídaly. Byly to opravdové dámy. Některé z nich ještě pamatovaly
knížecí rodinu a rády si na ty časy zavzpomínaly. A tak nebylo nic zvláštního
uslyšet v českokrumlovské zámecké zahradě čistou krumlovskou němčinu.
V neděli to bývalo lepší. To už byl zámecký park zaplněn místními lidmi, kteří
sem velmi rádi chodívali na procházku. Tenkrát se ještě tak houfně nejezdívalo
na chatu či chalupu. Ta doba měla teprve přijít.
„Slečno Helenko, přestaňte se mračit!“ přerušil mlčení muž a pokračoval: „Tady
před vámi leží město. Můžeme si vypůjčit od Drdy přirovnání – „městečko na
dlani. Kdo sem přijde, každému se líbí. Spisovatelé opěvují jeho krásu, řeka pro
ně zpívá...“
„Oni však v tom krásném městě nemusí bydlet!“ odsekla dívka a pohodila
hlavou, aby dodala svému tvrzení větší váhu. Dlouhé blonďaté vlasy jí zavířily
kolem hlavy.
„To máte pravdu, Helenko. Oni tu nemusí bydlet. Jen si sem přijedou, pokochají
se krásou města a odjedou si domů, do nějakého hezkého bytu, kde nestraší. Vy
jste však přinucena okolnostmi i osudem tady žít. A protože máte ráda básně,
řeknu to poeticky, aby se vám to líbilo. Odešla jste z města mnoha komínů,
popílku i sazí, abyste přišla do lůna čisté a krásné pošumavské přírody, kde jste
dnes a denně cítila vůni siláže. Kochala jste se krásami velkého jezera – a pak
jste odešla sem do tohoto města, abyste poznala mě a cítila silný odér Vltavy...“
„Přestaňte se mi vysmívat, pane Braune! Je to pro vás nedůstojné,“ přerušila
dívka razantně mužovu řeč a mávla rukou.
„Ale, Helenko, já se vám nevysmívám. To bych si přece ani netroufl. Já to mys -





8
lím naprosto vážně, absolutně vážně. A říkám pravdu a zase jenom pravdu, jako
bych byl u soudu.“
Dívka se otočila a pozorně se na muže podívala. Za skly brýlí uviděla hrát
plamínky veselí i pobavení. Nemohla jinak, než se rozesmát. Smáli se oba. Napětí
pominulo a vystřídalo je veselí a radost. Pes okamžitě vycítil změnu – a hned
se také zapojil do hry. Bylo co dělat. Oba mu házeli větvičky i kamínky, aby je
mohl aportovat.
Slunce se na jejich hru smálo. Podzim zbarvil listí a zámecká zahrada jako by
ožila. Vítr vál jen mírně, snad chtěl vyprávět nebo i naslouchat tomu, co bude dál.
Když se všichni uklidnili, opět se zahleděli na město. V odpoledním slunci se
najednou zdálo jiné. Dívka měla z města strach. Bydlela v jednom opuštěném
domě. Bála se tam, a proto odtud chtěla odejít. Teď se dívala dolů na město. Za
ní stál muž a u nohou jim ležel pes.
„Helenko, já jsem si kdysi také přál odejít. Ne však proto, že bych se tady bál.
Tenkrát tu pro mě byly zlé poměry. Chtěl jsem žít jinde. Nebylo mi to však
dopřáno. Nemohl jsem zde nechat maminku samotnou. A dnes jsem tomu rád.
Nepoznal bych přece vás. A to by pro mne byla velká škoda. Vy však bydlíte
v domě, kde se vám ani trochu nelíbí, a ještě tam straší! Ozývají se tam všelijaké
strašidelné zvuky a to vás děsí. Nikdy jste nic takového u vás doma nezažila,
a proto máte velký strach. Není se co divit. U vás doma je všecko nové. Tady je
však město staré několik století. Kvůli tomu, že je neudržované, se na vás mračí
staré mázhauzy, začernalé stropy a vlhké zdi. Helenko, je to ale trochu jinak.
Což podívat se na to tak, že vám ten dům chce vyprávět. Vy mu ale nechcete
naslouchat. Když si však poslechnete jeden dům, přijde k vám druhý – a nakonec
uslyšíte celé město. To „městečko na dlani ́ je přece tak kouzelné a nádherné!
Chce vám něco říct. Pokuste se mu naslouchat. Městečko si chce proklestit cestu
až do vašeho srdíčka – a tam rozžehnout plamínek náklonnosti k sobě. Pomalu
chce vyhnat nenávist a potlačit váš vzdor.
Jen se podívejte, Helenko, na to městečko! Z komínů stoupá dým a ztrácí se
v nekonečném prostoru. Sluníčko vám ho teď ozářilo. I ono vám chce město
přiblížit a ukázat v lepší podobě. A ta řeka! Což neslyšíte, jak hučí? Jindy zpívá,
ale pořád plyne stejně jako před staletími. V domech žili lidé jako já, jako vy,
někteří tu byli rádi, jiní tu zůstávali přinuceni okolnostmi i osudem. Přišli sem,
protože sem přijít museli; osud jim poručil tady prožít to, co jim nakázal. To, co
jim přisoudil. Někdy to byla láska, někdy smutek, bolest, žalost, jindy zase štěstí.
Já myslím, Helenko, že vám je souzeno tu žít. Vy jste sem musela přijít. Městečko
na vás čekalo. Podívejte se, podává vám ruku, řeka pro vás zpívá a svým krásným
neměnným hlasem, tak jako i jiné před vámi, vás vábí. Poslouchejte – a uslyšíte





9
jak vás řeka i město volají!“
Muž vzal dívčí ruku do své dlaně a stiskl ji.
Dívka stála a poslouchala ten vroucí hlas. Byl tak podmanivý, tak vábivý. Cosi
uvnitř její hrudi se začalo lámat. Cítila to. Byla však ještě plná vzdoru a nechtěla
jen tak rychle povolit. Jen pozvolna to „cosi zatvrzelého“ začalo mizet – a něco
jiného vstupovalo do jejího srdce. Bránila se tomu hodně. Nebylo to však nic
platné.
Až posléze, vskutku posléze poznala, že se do jejího srdce probojovávala láska;
nejprve k městu, k řece – a potom i k tomu zvláštnímu muži, který tak skvěle
uměl vyprávět a byl tak jiný!










11
ČESKOKRUMLOVSKÉ
STRAŠIDELNÉ DOMY
VYPRÁVĚJÍ
„Slečno Helenko, dnes večer jsem vám toho hodně vyprávěl. Nebudete se bát
v tom vašem strašidelném domě v Klášterní ulici?“ ptal se pan Braun, když se
Helena zdvihla ze židle a chtěla jít domů. Byl podzimní večer a u něho v bytě
bylo příjemné teplo. Tu velkou haluznu, kde je zima a kde se ještě odevšad ozývají
strašné zvuky, které ji tolik děsí, si sotva připomněla.
„Máte pravdu, vyprávěl jste mi mnoho krásných příběhů. Budu teď o tom všem
přemýšlet. Pane Braune, mohla bych vás poprosit, abyste mě kousek doprovodil?
Je už dost velká tma,“ prosila Helena.
„Samozřejmě, že vás doprovodím až k tomu strašidelnému domu, Helenko,
nemáte se čeho bát. Ať si ten dům povídá co chce, vám to přece neublíží. Už jsem
přece tolikrát říkal, že vám chce něco vyprávět. Tak mu dejte šanci, aby to mohl
udělat. Příště vám budu vyprávět celý příběh, který se k domu váže. Dnes večer
je velká zima. Máte doma dost paliva, abyste si mohla udělat teploučko?“ ptal
se pan Braun.
„Mám dost všeho, pane Braune, opravdu,“ zalhala Helena. Věděla, že až přijde
domů, hned vleze do postele a ráno se v práci na telefonní ústředně umyje teplou
vodou.
„Tak, Helenko, už jsme tady. Dům je klidný. Chcete, abych vás vyprovodil až
nahoru?“ nabízel pomoc pan Braun.
„Ne, to nebude nutné. Já se už nebojím. To je jenom taková chvíle, kdy něco
slyším, ale pak se to zase uklidní. Děkuji vám, pane Braune, za doprovod. Já už
jsem doma.“
Helena otevřela skřípající dveře hrozného domu v Klášterní ulici a rozsvítila
světlo. Dýchla na ni plíseň zdí i staroba dávných věků.
Žárovka jen spoře osvětlovala prostory zanedbaného domu. Schody dívka vyběhla
rychle, jako by ji kdosi neviditelný honil. V ruce už držela připravený klíč. Otevřela
dveře a s horečnou rychlostí je zamkla. Teď už je doma a nikdo už jí neublíží.
Rozhlédla se. Strašidla přece nevlezou k ní do postele! Tam se cítí nejbezpečněji.
A tu si vzpomněla na vyprávění pana Brauna o tom, jak jeden člověk, nesmírně
hamižný, když zemřel, neměl vůbec žádný klid na věčnosti a spoután s bohatstvím,
které tu zanechal, musel se každou noc v hodině duchů na všechno podívat. Bylo





12
to, jako by měl na nohou okovy, které ho zde držely a nedovolily mu vstup do světa
věčného míru a pokoje. A právě ty prý vyluzovaly řinčivý zvuk.
Helena najednou uslyšela zdola jakési cinkání. Nahoře na půdě cosi zabouchalo
a na chodbě něco zašelestilo. Honem se odstrojovala, aby už byla v posteli a pod
peřinou.
V tom hrozném strašidelném domě je odsouzena žít!





13
O kováři
a jeho velkém díle





14
Je to už několik desítek let, co jsem přišla do tohoto města. Jednoho listopadového
večera jsem vstoupila do domu v úzké uličce. Světlo osvítilo tmavou, desítky let
nemalovanou chodbu. Ze stěn na mne dýchly vlhko a staroba. Dům mne svou
neutěšeností odpuzoval, ale potřeba mít střechu nad hlavou byla silnější než strach,
který se mne stále více zmocňoval. Vystoupala jsem dvě patra a vešla do svého
bytu. Byla to jedna velká místnost s nízkým stropem a svažitou podlahou. Stála
tu železná postel, stará skříň, odřený noční stolek a velký stůl s dvěma židlemi.
Byly tu ještě jedny dveře zakrývající dva schody. Po nich se vstoupilo do malé
černé kuchyňky se zděnými kamny. Jediná žárovka osvětlovala smutný příbytek,
který se měl teď stát mým bytem. Na chodbě za starým závěsem byly další schody
na půdu a chodba dál pokračovala ke dveřím do malé chodbičky ještě se dvěma
místnostmi, tedy dvěma byty. V chodbičce se nalézal vodovod a až úplně dole,
o dvě poschodí níž, byly dva záchody. Domovní dveře se nezamykaly.
Po čase jsem si svůj byt zařídila podle sebe i podle svých nuzných prostředků
– a nakonec se mi tam začalo líbit. Jen ten dům, když se rozpovídal, mne
mnohokrát vyděsil. Musela jsem si to ale prožít, abych těm starobylým domům mohla
porozumět, co říkají, co nám chtějí sdělit, abych to potom mohla sama vyprávět.
Je zvláštní, že starobylý dům nějak působí na nového nájemníka. Na někoho
příjemně, někomu, jako by vyhrožoval, jiného zklidňuje, ale vždycky vypráví. Záleží
na tom, zda mu někdo rozumí. Dnes už vím, že žádný dům neděsí. To jen lidé mu
nerozumějí a sami se bojí jeho projevů. Není se proč bát, vždyť všude žili jenom
lidé jako jsme my. Všude se něco přihodilo, všude někdo zemřel, všude se lidé
zamilovávali, všude lidé pracovali.
Kolikrát jsem byla v noci vyrušena podivným neklidem a bála jsem se něčeho
tajemného, nehmatatelného, co jsem si nedokázala vysvětlit. Zvlášť, když jsem
večer šla pro vodu kolem závěsu, za nímž byly schody na půdu. Pocítila jsem
divný závan vzduchu a staroby, vlhkosti a čehosi neznámého – a vyděsilo mne
to. V zatuchlém a jakoby zapomenutém domě, na který snad nikdo nemyslel – ani
majitelé ani i nájemníci. Každý jej užíval pouze jako skladiště svého nábytku a lidé
sem chodívali jen větrat. Potom zase hned odešli, jen já jsem tu musela bydlet,
protože jsem neměla kam jít.
Až později, když mne navštívil pan Braun, znalec Českého Krumlova a jeho
příběhů, seznámil mě s tím, proč asi k těmto zvláštním, pro mne tak nepříjemným
úkazům dochází.





15
A tak přichází chvíle, již bez emocí a strachu, kdy mohu konečně vyprávět celý
sled událostí. Někdy se mi totiž stalo, že jsem slyšela kdesi dole jakési řinčení,
jako by kov narazil zase na kov. Železo na železo.
e to už dávno, co tu žil umělecký kovář. Jeho
nesmírná pracovitost byla jeho dobrou stránkou; byl
však lakomý, a to bylo to špatné. Velmi toužil po
bohatství. Své řemeslo ovládal dokonale. Pilnou
prací si získal velmi dobrou klientelu. Mezi jeho
zákazníky patřili členové vladařské rodiny. Jeho
práce obdivovala i bavorská knížata. Dalo by se
říci, že by měl být spokojen, ale nebyl. Toužil mít stále víc a víc. Přál si být
váženým mužem, ale hlavně bohatým. To, co měl, mu nestačilo. Pravým opakem
byla jeho žena. Byla tichá a skromná. Pocházela z měšťanské rodiny. I přesto, že
měla velké věno, nesplňovalo tužbu jejího lakomého muže. Kovářova žena měla
dobré srdce; o to více trpěla, když jí její muž vyčítal chudobu. Starala se poctivě
o domácnost a každý rok povila svému muži dítě. Musela tvrdě pracovat, protože
muž jí nedovolil více služebných, než bylo nezbytně nutné. Těžká práce i časté
porody a mužova neláska vetkly ženě do tváře kolem úst výraz trpkosti. Její oči
hleděly do světa odevzdaně, jako by neočekávaly žádnou naději v lepší časy.
Kovářova rodina však navenek svoji nespokojenost nijak neobrážela. Naopak
se všude myslelo, že je všechno v nejlepším pořádku. Děti prospívaly, nejstarší
syn se učil kovářem jako otec, a všechno vypadalo velmi dobře a spokojeně.
Kovář uměl svoji lakotu dovedně skrýt. Ale přišel čas, kdy i na něho mělo dojít.
Jednoho podzimního večera se strhla hrozná plískanice. Vítr se proháněl ulicemi
města, déšť bil do okenních tabulek, plameny svíček se komíhaly, oheň v krbu se
proměňoval v čadivý dým. Ve chvíli, kdy nastalo jen zdánlivé zklidnění onoho
zlého podzimního počasí, ozvaly se rány na domovní dveře.
Služebná šla se svíčkou otevřít. Do místnosti vešel muž v černém odění. Bylo na
něm zvláštní i to, že přes tvář měl škrabošku. Jeho řeč zněla cizokrajně. Podal
kováři nákres, podle něhož měl vykovat mříž.
Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, kdyby v tom nebyl jakýsi podivný
háček. Černý cizinec mluvil vybraně, dalo by se usuzovat, že je šlechtic. Zakázka





16
byla tak výjimečná, že udivila nejen kováře, ale i celou rodinu. Její jedinečnost
spočívala v tom, že mříž měla být ztvárněna umělecky. Kolem jednotlivých tyčí
se měla vinout cizokrajná pnoucí rostlina, jejíž křehké lístky měly zjemňovat
tvrdost mříže.
Kovář si pozorně prohlédl nákres. Po úvaze sdělil cizinci, že by mříž vykoval.
Je to velmi zajímavá práce, ale také náročná – a podle toho se musí i ocenit.
Cizinec se jen posměšně zasmál. Sáhl si pod plášť dozadu za pas a rozvázal
tkanice koženého váčku. Hodil ho na stůl a řekl, že to je jenom záloha. Kováři
zasvítily oči a hned se s cizincem dohodl, že zakázku přijímá. Cenu může
stanovit až po dokončené práci, zálohu si však přesto ponechá. Chtěl spočítat
peníze ve váčku, aby věděl, kolik obdržel předem a stvrdili to oba podpisem.
Cizinec jen nedbale mávl rukou. Řekl, že jeho peníze nikdy nezajímaly a také
zajímat nebudou, chce pouze mít hotovou tuto mříž. Zasmál se a odešel do
tmavé a deštivé noci. V místnosti zavládlo podivné napětí, jako by ho tu onen
neznámý zanechal. Jen velmi těžko se znovu rozpředla debata, ale stále končila
nezodpovězenými otázkami.
Druhý den se kovář pustil do práce. Pracoval usilovně a sám se divil, že mu
práce tak dobře pokračuje. Naprosto bez obtíží. Měl dosud nepoznanou radost
z každého dalšího vykovaného křehkého lístku cizokrajné rostliny jemně se
pnoucí kolem tyčí mříže. Od časného rána až do pozdního večera neúnavně koval.
Pracoval sám, bez pomocníků. Všechno si připravoval jenom on. Zdálo se, že
už ho vůbec nic jiného nezajímá, jenom ta jeho mříž. Dosud nikdy nepracoval
s takovou usilovností. Jeho starší syn musel převzít všechna ostatní břemena,
která otcova živnost přinášela. Kovář dokonce i v noci chodíval do dílny a
hladil vykované lístky. Zprvu tuto svoji, dá se říci téměř náruživost skrýval, ale
posléze se již za svou slabost nestyděl a chodil do dílny, kdy si zamanul, jenom
aby byl u svého výrobku. Prohlížel dílo, laskal se s ním. Pro koho asi je ta mříž
určena? Najednou uviděl vnitřním zrakem ženu, která za ní stojí. Určitě bude
sloužit k uvěznění nějaké ženy; ona cizokrajná rostlina má změkčit tvrdost kovu
a zmírnit utrpení z nedostupnosti světa.
A přišla chvíle, kdy si kovář s bolestí v srdci uvědomil, že se bude muset se
svým dílem navždy rozloučit. Věděl, že cizinec přijde a bude si chtít hotovou
mříž odvézt. Bál se toho okamžiku. Nejednou pomyslel i na to, že by se rád
vzdal váčku plného zlatých mincí, jen aby si mohl svoje dílo, tu překrásnou
mříž, ponechat. A přišel den, kdy mříž byla hotová. Byla to opravdu krásná
umělecká práce. Křehké listy cizokrajné rostliny změkčovaly tvrdost železa,
z něhož byla vykována. Lístky se vinuly kolem tyčí a člověku se zdálo, že se
snad v neviditelném vánku jemně zachvívají.





17
Od té doby se s kovářem stala podivná změna. O všechno se přestal zajímat.
Přestal i pracovat, jen se díval na svoje dokonalé dílo. Mříž mu učarovala. Za ní
viděl uvězněnou ženu. V myšlenkách ji osvobozoval. Nedbal na nářky své
manželky ani na její prosby, aby se konečně vzpamatoval. Nereagoval vůbec na nic!
Uběhlo půl roku a cizinec se k velké kovářově radosti nehlásil. Nebýt nejstaršího
syna, celá živnost by přišla na buben.
Jednoho večera se však ozvaly podivné rány na dveře. Kovářka šla sama otevřít.
Vešel černě oděný cizinec se škraboškou na tváři. Zákazník byl tu a chtěl, co
si předplatil. Až do této chvíle se kovář díval nezúčastněně. Náhle však vstal,
vzpamatoval se a zvolal: „Ne, pane, svoji mříž nedostaneš! Tu ženu přestaneš
věznit! Já ji viděl. Mříž ti nevydám!“
Cizinec se ulekl. I přes škrabošku bylo zřejmé, že se zarazil. Tím se kovář ujistil,
že má pravdu a mříž je zhotovena jako vězení pro nějakou ženu. Mezitím se
však vzpamatoval i cizinec. Usmál se a řekl: „Jak víš, že je to mříž pro ženu?
Napověděly ti to ony křehké lístky podivné rostliny, nebo tu zapracovala tvá
fantazie?“ Cizincův hlas byl vemlouvavý, ale kováři se stal rázem protivný.
Kovář vytáhl ze skříně netknutý váček s penězi. Hodil jej cizinci pod nohy.
Řekl: „Tady máš své peníze – a jdi!“
Cizinec chvilku zůstal stát. Podíval se dolů, kde ležel váček s penězi. Nechal ho
ležet a začal se smát. Byl to strašný, jakoby pekelný smích. Rozléhal se v celém
domě. Cizinec odcházel po schodech a stále se smál jako šílený. Kovář stál a díval
se na váček s penězi. Zvedl jej, vrátil zpátky do skříně a šel do dílny. Posadil se
tam a díval se opět zasněně na svou mříž, kterou si uhájil.
Po několika dnech brzy ráno kovář vstal a šel do dílny. Zanedlouho se odtud
začaly ozývat strašné rány. Svým největším kladivem rozbíjel mříž, na kterou se
tak fascinovaně a rád díval. Možná, že chtěl utéci od svého zlého snu, který ho
tak pronásledoval. Noc co noc viděl onu ženu za mříží, kterou pro ni vykoval.
Alespoň taková slova vykřikoval jako šílený, když své dílo rozbíjel. Zešílel.
Nebylo mu pomoci. Rozbíjel však nejen mříž, ale i kovárnu. Nebylo síly ani moci,
aby ho někdo zastavil. Sám přestal, když mu, už hodně vysílenému, vypadlo
kovářské kladivo z ruky a on se na tu hroznou spoušť, kterou sám způsobil,
mohl už jenom dívat. Cosi hrozného v jeho hrudi se vzepřelo, stupňovalo se
a stoupalo až k hrdlu. Ruce mu vzlétly k hrudi, jako by to strašně těžké břímě
chtěly odsud vyrvat, ale nešlo to. Vytřeštěnýma očima hleděl před sebe, ale už
nikoho neviděl. Kdo ví, co to bylo, čeho se tak děsil. Padl k zemi.
Když k němu jeho žena přiskočila a chtěla mu pomoci vstát, bylo už všechno
marné. Její muž byl mrtvý. Po pohřbu se nejstarší syn dal do práce a uvedl dílnu
znovu do pořádku. Zakázky ale nepřicházely. Krátce nato slyšelo služebnictvo





18
z kovářovy dílny podivné rány a strach je odtud vyhnal. Kovářka dům prodala
a s celou rodinou se odstěhovala. Příběh se vyprávěl a pořád byl živý, protože
projevy ducha nešťastného kováře se vyskytovaly neustále. S přibývajícími lety
však pozbývaly na síle.
V době, kdy jsem v domě bydlela, to už byly jen slabé ozvěny. Každému
nájemníkovi se však duše onoho nešťastného kováře občas nějakým způsobem
projevila, ale už to nebylo tolik děsivé.
Dům má teď nového majitele, který se jím začal zabývat. Nebude již tak smutný
z toho, že o něj nikdo nestojí. Až dostane nový kabát a bude celý opravený, zase
tu bude živo a dům začne opět něco vyprávět. Dům stojí v Klášterní ulici čp. 48,
kde jsem kdysi bydlela a prožívala si své strachy. Dnes bych si přála, aby se ta
doba vrátila. Snad proto, že jsem byla tak mladá.





19
Vyprávění o čarodějnici
paní Annabelle





20
Dlouhé ulici stojí dům čp. 94. Dnes je tam
restaurace s penzionem a na terase příjemné
posezení s výhledem na řeku, která si tu zpívá
stále stejnou a věčnou píseň. Restaurant se
jmenuje Kristýnka, podle jména nejmilejší
vnučky majitele, ale jméno Annabella by bylo
rozhodně příhodnější, protože tu po několik
generací žily čarodějnice a všechny se tak jmenovaly. Toto zvláštní jméno se
dědilo z matky na dceru.
Jen řeka ví, jaké osudy se tu odehrály. Svoje tajemství však skrývá v písni,
ohlazuje kameny na svém dně, kolébá ryby a smutně vypravuje o době, kdy
mohla dávat životodárnou sílu perlorodkám, které ukrývala hluboko a chovala
jako pravá matka.
Poodhalme ono tajemství zvláštního domu, který se změnil v kouzelný
restaurant.
Bylo to právě uprostřed Valpuržiny noci na konci dubna, kdy se strhla první
velká jarní bouře. Řeka šuměla a vzpouzela se proti větru. Stromy na ostrově se
prohýbaly a po zablýsknutí zaduněl hrom. Lidé vstávali z postele a rozsvěcovali
hromničky. Zvedali těžké předměty, aby byli po celý rok silní, jak při první
jarní bouři přikazovala pověra. Nejinak tomu bylo i v domě soukeníka Kindla.
Krátce po zaburácení hromu však kdosi zabušil klepadlem na domovní dveře.
Soukeníkova žena se pokřižovala, protože bylo po půlnoci. V bouři a v hodině
duchů si kdosi dovolil porušit noční klid a hledá pomoc právě v jejich domě!
Kdo to jen může být? Mráz oběma manželům přeběhl po zádech.
Soukeník přehodil přes sebe teplý kabát a šel po schodech dolů, aby dveře
otevřel. Na prahu stála černě zahalená postava. Ve světle lucerny se na něho upřely
černé oči, v nichž se zračilo velké odhodlání – a kdesi vzadu za zřítelnicemi
i skrývaný strach. Žena stála na prahu a nechtěla odejít. Mlčela a čekala, až bude
pozvána dál. Soukeník také stál mlčky a přemítal, má-li ženu vpustit dovnitř,
nebo ji zase od prahu odehnat do velké sloty, která venku vládla. Soukeníkova
žena se schovávala za mužem a čekala, co její manžel udělá.





21
Najednou cosi pod ženiným pláštěm zavrnělo a něco se na jejích prsou pohnulo.
Ozval se pláč, dětský pláč. To rozhodlo. Soukeník poodstoupil ode dveří a otevřel
je dokořán. Nic neřekl, jen rukou pokynul, aby podivná žena vstoupila do domu.
Dítě se hlasitě ozývalo, křičelo a nedalo se utišit. Žena rozevřela plášť a objevila
se tvář malé holčičky. Baculaté tvářičky, rozevřená pusinka ukazovala první
malé zoubky, na rozpáleném čelíčku se kroutily světlé vlásky do kudrlinek. Když
se malá holčička nadechovala k dalšímu křiku, otevřela očka; ta byla krásně
modrá jako jarní obloha. Vůbec se nepodobala své matce. Ta oproti svému dítěti
vypadala jako pravá čarodějnice. Černé zcuchané vlasy vykukovaly neposlušně
zpod šátku a oči, černé jako uhel, se dívaly na dítě. Krásně vykrojená ústa se
špulila do uklidňujícího šepotu, aby dcerušku upokojila a uspala. Matčina snědá
pleť připomínala jižní slunce hrající si s vlnami moře.
Když se holčička uklidnila a zavřela svá očka ke spánku, matka si ji přivinula
k sobě a pak pohlédla na soukeníka i na jeho ženu. Svým úpěnlivým pohledem
je prosila. Pak řekla několik nesrozumitelných slov. Nikdo jí nerozuměl. Oba
však věděli, že je prosí o přístřeší i o jídlo pro sebe a své dítě. Soukeník šel dál
chodbou a otevřel dveře velké tmavé místnosti v přízemí. Kdysi to bývala černá
kuchyně. Vévodilo jí velké ohniště, zdi byly začernalé od ohně. Již dlouho se
tu netopilo. Žena s dítětem se tu rozhlédla – a pak se usmála. Opět s několika
nesrozumitelnými slovy přistoupila k soukeníkovi a k jeho ženě. Oběma políbila
ruku a uklonila se jim.
Po několika dnech celá místnost nabyla jiného vzezření. Žena si ji upravila
a uklidila. Žila tu spokojeně se svou malou dcerkou a majitelům domu nebyla
vůbec na obtíž. Ke konci května se však jedné noci rozkřičelo dítě v soukeníkově
světnici. Matka mu přikládala obklady a konejšila ve své náruči, ale nebylo to
nic platné. Bylo to pro oba manžele vyčerpávající a o své jediné dítě měli strach.
Nevěděli ani sami, jak se to stalo, když tu najednou u nich stála ona podivná
žena. Vzala dítě do náruče a pomalu je položila do postele. Rozbalila je a od
hlavy až po paty prohmatala. Obrátila je na bříško a zase masírovala malé
tělíčko. Chlapec se uklidnil. Nechala ho ležet na posteli a na oba manžele pohlédla.
Velitelsky rukou ukázala na malé dítě a pak na sebe, na dveře a zase znovu
k dítěti. Soukeník i jeho žena pokývali hlavou. Podivná nájemnice na chvíli
odešla. Mezitím chlapec ležel klidně na posteli, měl zavřené oči, ale nespal.
Žena se po chvíli vrátila. Nesla v ruce hrnek s podivně vonícím odvarem.
Nebyla to vůně nepříjemná, ale zvláštní, jež velmi brzy provoněla celou místnost.
Žena přistoupila k chlapci. Zvedla ho, posadila se na postel a dítě si usadila na
klín. Jednou rukou mu držela hlavičku a druhou dávala pít zvláštní nápoj. Dítě
pomalu polykalo vlahý odvar a očka se mu zavírala. Když chlapec z poloviny





22
čaj vypil, klesla mu hlava. Žena ho opatrně položila do postele a opět odešla. Za
chvíli přišla s plátnem, na němž byla nanesena mast. Do něho zabalila chlapce,
položila do postýlky, přikryla peřinkou a přiložila mu na čelo svou ruku. Cosi
divného si pro sebe mumlala. Pak chlapce vzala do náruče, kolébala ho, chodila
s ním po světnici a přitom zpívala divnou píseň jen o dvou tónech. Tato melodie
uspala nejen chlapce, ale i jeho rodiče.
Když procitli, ležel chlapec v postýlce, už nebyl zabalený v plátně s mastí. Měl
na sobě svoje prádlo a zdravě spal. Nemoc byla ta tam! Soukeník i jeho žena
spěchali za ženou, která jim zachránila dítě. Přišli do místnosti a tam voněl
bylinný čaj, malá holčička si hrála na zemi před velkým krbem a žena u stolu
krájela chléb. Okny sem pronikalo světlé slunné ráno.
„Ještě jsem se vám ani pořádně nepředstavila. Jsem paní Annabella. Neděkujte
mi za to, že váš chlapec je zase zdráv. To je moje povinnost. K tomu jsem se
zrodila. K tomu se zrodila i tato moje dcerka, také Annabella. Přišly jsme do
tohoto města, abychom pomáhaly lidem – a u vás jsme našly svůj domov. Budou
sem přicházet lidé s žádostí o radu a pomoc. Já jim ji nikdy neodepřu. Váš dům
se zapíše do historie. Bude to dobré i špatné. To je všechno, co jsem vám měla
říci. A teď si zase půjdeme každý po své práci.“
Tak promluvila paní Annabella. Soukeník i jeho žena byli velice překvapeni.
Cítili, že by neměli s touto ženou souhlasit, ale bylo tu cosi, co jim bránilo
nesouhlas projevit. Ona to věděla, tak si byla jistá. Byla to čarodějnice, ale pomáhat
lidem bylo dobré – a oni s tím museli souhlasit. Nebylo jiné cesty!
A tak od té doby tu bydlela čarodějnice paní Annabella, která uměla všechno,
co od ní lidé potřebovali. Lidé jí věřili, chodívali k ní pro radu i pro lék.
Když se její čas naplnil, převzala její práci dcera, také jménem Annabella. I ona
měla dceru, kterou pojmenovala stejně. Je podivné, že nikdy tyto ženy nebyly
vdané, a přece jim lidé nikdy nespílali. Braly je takové, jaké byly. Poslední
čarodějnice podle vyprávění měla zemřít někdy v době druhé světové války. Její
obydlí bylo ponecháno tak, jak bylo kdysi. Nikdo v těch místech nechtěl bydlet.
„Dnes jsi mě vytáhl na procházku – a je tak strašné počasí! Všichni čerti si tu
dali rande a pořádají oslavu!“ stěžovala si Helena. Pan Braun si držel klobouk,
aby mu neuletěl, a také si postěžoval.
„Zapomněl jsem si přilepit klobouk na čelo, a teď mám problémy. To počasí musíš
zažít, abys věděla, jak to vypadá venku, když je takováhle slota, a ty budeš psát
o čarodějnici Annabelle. Ta bydlela tady,“ ukázal rukou pan Braun na omšelý
a opuštěný dům v Dlouhé ulici.





23
„Br, to je zima, a ten strašný dům! To jen kvůli tomu jsi mi vytáhl ven? S tebou je
ale život těžký!“ stěžovala si Helena. „Kdo by také šel do takové sloty ven? Ani
psa by do tohoto počasí nevyhnal, ale mě jsi vyhnal, a to jenom proto, abys mi
ukázal dům!“ zlobila se.
„Tak už mi konečně něco řekni o té čarodějnici!“
Chytla manžela za ruku a táhla ho do Široké ulice, aby se přes Jelenku dostali co
nejdříve domů. Oba se stulili pod deštníkem a teprve teď si Helena uvědomovala,
co jí vlastně manžel chtěl touto procházkou říci.
Všechno bylo tak nádherně tajemné. Proudy deště se lily z olověných oblak.
V Jelení zahradě vystupovala z potoka pára, stromy vydechovaly zvláštní vůni.
Zámek vypadal chmurně, jako by chtěl něco zvěstovat. Nikde nebylo ani živáčka,
jen oni dva šli pomalu, aby načerpali co nejvíce té zvláštní krásy, aby si ji mohli
připamatovat, až budou sedět u kachlových kamen, ve kterých bude jemně praskat
oheň a dýchat na ně příjemné teplo.










25
Krumlovská čarodějnice paní
Annabella uměla i zlomit vůli





26
aní Annabella se dívala upřeně do ohně.
Na její tváři se střídaly odlesky plamenů,
světlo se stínem. Její krásný obličej, jako
vyřezán z bílého mramoru, se chmuřil
stále víc a víc. Svou bílou ruku položila
na římsu krbu a podepřela si ustaranou
hlavu. Pak se najednou rychle obrátila
k pozdnímu návštěvníkovi, který po celou dobu seděl tiše u stolu a pozoroval
krumlovskou čarodějnici. V jeho tváři se rýsoval naprostý cynismus. Přesně
věděl, co teď přijde. Kolikrát si přál až sem dovést tuhle ženu, a teď se mu to
podařilo. Chtěl ji vidět takhle zmatenou. Přál si jí poroučet. Teď konečně mohl
vychutnat chvíli, kdy je, žel, jen svým způsobem zranitelná. Vždycky ho
nesmírně rozčilovala svou neústupností i tím, že ji nemohl nijak přimět k tomu, aby
dělala to, co chtěl on. Teď konečně je v úzkých. V té chvíli se paní Annabella
prudce otočila a zvolala:
„To přece nemohu udělat!“ Přitom si dala ruce v bok a její tvář vyjadřovala
naprostý odpor k návštěvníkovi, který seděl u stolu.
„Nehrajte si, drahá dámo, na ušlechtilost ani na to, že byl právě raněn váš útlo -
cit. To, co chci, jste již několikrát udělala! Tenkrát vám také v tom nezabránil,
mohu- to tak říci, váš jemnocit,“ řekl s patřičnou ironií muž, který seděl u stolu.
„Tenkrát jsem udělala, co jsem udělala. To teď nebudeme řešit. Jednalo se
o ženu, která již muže měla – a nikoli jednoho. Teď je však situace úplně jiná.
Tato dívka je nevinná a ještě si prožívá svou první lásku – a moc opravdově,“
podotkla rozčileně paní Annabella.
„V tom s vámi musím souhlasit. Dívka je však tím více zranitelná, protože
miluje, jak říkáte – opravdově, a proto je také možné, že svou lásku může
ztratit. Mýlím se snad? Kolik žen se zamilovalo poprvé a vzaly si pak své první
lásky? Sama přece to víte lépe než já! A za to, co chci od vás, dostanete tučně
zaplaceno“ řekl návštěvník.
„Jak tučně? No, pane, pochlubte se, když si přejete něco tak odporného. Možná,
že máte pravdu. Jediné, co mi na tom není nepříjemné, je, že ta dívka, když ji
správně nasměruji, se bude mít lépe, než s tím, koho doopravdy miluje. Na této
strašné situaci mi však přece jen vadí okolnost, že láska tu dostane na frak.“
„To už vám tolik vadit nemusí. Zlomit vůli přece umíte! A o to tu jde. Pak tedy





27
řekněme, že se jedná o muže velmi bohatého a svým způsobem i mladého, který
se chce oženit s pannou Helgou. Ta však miluje svého chudého Helmuta. Když
se ti dva dostanou dohromady, bude Helga mít sice v srdci lásku, ale velkou
bídu. Když však si vezme syna velmi bohatého krumlovského obchodníka, bude
bohatá a stane se po boku svého muže i dosti významnou osobností. Řekněme,
že bude vykonávat i různé dobročinné skutky, a díky jejím pomocným akcím
bude i vaše černé působení na ni požehnáním. I tak to lze podat a vysvětlit. Nebo
snad ne?“ říkal s cynickým úsměvem na úzkých rtech onen pozdní návštěvník.
„Pane, musím uznat, že se vyznáte.“
„Nápodobně! Jsem rád, že jste se opět našla, drahá paní!“
„Chtěla jsem se zeptat, to otec mladého pána Ignáce vás za mnou poslal?“
„Bude lepší, nebudeme-li jmenovat. Přece víte sama nejlépe, jak se hodí nám
obyčejným lidem o podobných záležitostech málo vědět. Takže, kdy může
k vám dívka přijít?“
„Zítra večer!“
„Velice mne těšilo, že jsem mohl pobývat ve vaší společnosti. Přeji vám hezký
večer,“ úlisně se loučil pozdní návštěvník.
Když za ním paní Annabella zavřela dveře, neměla dobrý pocit.

Paní Annabella sedí u stolu s půvabnou dívkou. Helga je krásná. Její modré oči
září ve světle svíček, krásné plavé copy jí sahají až k pasu. Přeje si, aby jí tato
paní, která všechno ví a zná, předpověděla, co ji čeká. Kdy si konečně vezme
svého Helmuta?
Paní Annabella vstala a přistoupila ke krbu. Vhodila do ohně několik větviček.
Plameny vyšlehly. Poté sáhla do jedné ze zásuvek krásné komody a vyndala
karty. Byly již tak ohmatané, že na nich už pomalu nebyly znát obrázky. Jen ona
věděla, co jednotlivé karty znamenají. Dala je Helze, aby je pečlivě zamíchala.
Když tak dívka učinila, rozhodila je čarodějnice na stůl. Začala vykládat:
„Miluješ muže, ale nevezmeš si ho. Osudem je ti určen jiný muž. Vedle něho
najdeš ono pravé štěstí! Budeš ...“ dál již nemohla hovořit. Dívčí bolestný
vzlykot přerušil její další výklad. Paní Annabella vstala. Přešla pomalými kroky
k dívce. Vzala její hlavu do rukou, začala ji kolébat a přitom cosi zpívala. Když
se po chvíli Helga uklidnila, přistoupila čarodějnice k ohništi. Sáhla do jedné
z nádob a do poklidného ohně vhodila uschlé kopřivy. Ty vzplály. Paní nad
ohněm podržela ruku a druhou do něho vhodila bylinný prášek. Plameny vzplály
zeleně a byly čistě průhledné. Najednou se v nich objevily nějaké divné stíny.
Paní Annabela pečlivě pozorovala plápolající oheň. Sotva se stíny začaly více
rýsovat, začala cosi tiše říkat. Dívka ji se zatajeným dechem pozorovala a jed-





28
notlivým slovům vůbec nerozuměla. Jen si pomyslela, že je to asi latinsky. Po
chvíli se jí plamínky začaly před zrakem měnit, až se jí oči zavíraly a hlava jí
pomalu klesala, až ztratila vědomí.
Když procitla, uviděla, jak paní Annabella sedí u stolu a míchá karty. Řekla jí:
„Teď si vytáhni devět karet a já ti povím, co tě čeká!“ Helga si vytáhla devět
karet a čekala, co řekne krumlovská čarodějnice.
„Teď už je ti lépe. Tím, že si Helmuta nevezmeš, vůbec nikomu neublížíš. První
láska je většinou láskou hněvanou a mladí lidé se rozejdou, aby se posléze znovu
sešli a na svou náklonnost v mládí zavzpomínali jako na něco nádherného. Na
tebe čeká někdo jiný. Je to mladý, velmi bohatý muž. Je zdravý. Budeš mít s ním
děti, ale tobě se nebude líbit, protože má jednu viditelnou vadu. Je hrbatý. Časem
však poznáš, že má dobré srdce. Tebe bude mít velmi rád. Už brzy zaklepe na
dveře vašeho stavení a řekne si tvým rodičům o tvoji ruku. Ti budou velmi rádi
souhlasit. Bude to pro celou vaši rodinu znamenat velké štěstí a také zajištění
až do smrti. Po nějakém čase zjistíš, že to tak má všechno být a bude to mít
i jiný přínos nejen pro tebe. Až se ti narodí děti, budeš velmi šťastna. Uděláš ve
svém životě ještě mnoho dobrého. Víc už ti nemohu říci. Uběhne několik dnů,
a ty se probudíš z tohoto stavu a nebude tě nic bolet. Budeš klidná a spokojená
se vším, co přijde!“
Ozvalo se zaklepání na domovní dveře. Paní Annabella otevřela. Venku se
objevila zahalená žena. Čarodějnice jen kývla a ona vešla. U stolu stála dívka
a rozšířenými zornicemi se dívala na příchozí ženu. Zvolala: „Matko, tys za
mnou přišla?“
Matka dívku objala, v očích se jí zatřpytily slzy. Věděla o všem. Myslela, že je
vše v pořádku. Paní Annabella obě ženy vyprovodila z domu.
Krátce nato byla velká svatba. Jeden velmi bohatý krumlovský obchodník ženil
svého jediného syna, který byl mrzákem. Všichni se tomuto sňatku divili. V
zástupu stál jeden muž a díval se na nevěstu, která ho vůbec nevnímala. Hleděla
nepřítomně, jako by byla v transu.
Druhý den po svatbě našli mladého Helmuta oběšeného na půdě. Neunesl zradu
své bývalé první lásky.





29





30
Ten večer po svatbě Helgy kdosi zaklepal na dveře paní Annabelly. Jen otevřela,
zahalená postava jí podala váček s penězi. Její bílá ruka jej přijala a dveře se
tiše zavřely.
Tento příběh se měl skutečně přihodit. Jména jsem záměrně neuvedla. Jen mohu
říci, že prý duše nešťastného Helmuta nemá vůbec klid na věčnosti a velmi často
se objevuje v jednom domě v Dlouhé ulici. Projevuje se, jak jsem slyšela, i teď,
přestože v domě je penzion a noví nájemníci.





31
Jak se splnily věštby
cikánky a krumlovské
čarodějnice





32
ladý muž jede na koni po lesní cestě. Je začátek
podzimu a stíny už se prodlužují. Spěchá, aby
se dostal do města, než se mu takřka před nosem
zavřou městské brány.
O to víc jej rozzlobí, když mu najednou do
cesty před koně vstoupí mladá cikánka. Kůň se
zastaví a cikánka s čarovným úsměvem ve své
orientálně krásné tváři stojí uprostřed cesty. Její oči vábivě hledí na mladého
muže. Dívka s rukama za zády vlní rameny i boky, přitom jakoby nechtíc se jí
sem tam halenka sesmekne, aby ukázala to, co tolik omamuje smysly mužů,
a přibližuje se pomalu k jezdci.
Mladý muž vzdychne a seskočí z koně. Když k němu cikánka přistoupila
a zdvihla své uhrančivě černé oči, aby mu pohlédla do tváře, zjistila, že je velmi
zneklidněn její blízkostí. Usmála se a odhalila své blýskavě bílé zuby.
„Odejdi, krásko! Spěchám a nemám čas na tvé rozmary,“ snažil se mladý muž
vzpamatovat se a zbavit se síly, jíž na něho cikánka působila.
Ta se pořád stejně usmívala. Její oči se však měnily a velitelsky si muže
podmaňovaly. A on cítil slabost, která jej téměř ničila, a ač nechtěl, podléhal jí tolik,
že si nemohl pomoci.
Cikánka sklopila oči. Vzala jeho ruku do svých dlaní a rozevřela ji. Mladý muž
byl tak fascinován jejím počínáním, že se vůbec nebránil. Díval se na její černé
dlouhé vlasy, na její skloněnou hlavu. Když teď dívka hlavu zdvihla, zjistil, že
se s ní stala změna.
V jejích očích už neplál onen tak líbezně mámivý žár, už se nedívaly tak ča -
rovně svůdně. Byl v nich jen soucit a nesmírná bolest. Rty se chvěly, jako by se
chtěly usmívat, ale nešlo to. Dívka pustila jeho ruku. Podívala se někam dozadu
za něho a na znamení nesouhlasu zakroutila hlavou. Otočila se k muži zády
a chytila koně za uzdu.
„Pane, jste jistě unavený cestou, pojďte si odpočinout k našemu ohni. Do města
byste se již nedostal. Teď na podzim přijde tma dříve, než byste přijel k
městským branám.“
Zamlaskala na koně, pobídla jej a on za ní poslušně šel. Mladý muž se otočil
a uviděl stát na cestě ozbrojené cikány. Teď tu však stáli rozpačitě. Jeden z nich
se hned uklonil a ostatní ho napodobili. Potom se rychle ztratili v lese.





33
Šel za dívkou. Na mýtině byl cikánský tábor. Uprostřed hořel velký oheň. Děti
i ostatní obyvatelé tábora na cikánčino velitelské gesto stáli v uctivé vzdálenosti
a prohlíželi si cizince. Cikánka odvedla koně. Když se vrátila, řekla:
„Pane, neměj strach o svého koně, je o něho dobře postaráno. V lese je chutná
travička a on se pase. Ty si tady udělej pohodlí. Jsi naším hostem.“ Hned jak to
řekla, chtěla odejít.
Muž však ji zadržel: „Počkej, krásko! Chtěla jsi mně asi vyložit můj osud.
Odpověz, proč jsi to neudělala?“
V první chvíli se dívka zarazila, potom ale se zase tak zvláštně na muže zadívala
a zeptala se: „Jak se jmenuješ?“
„Vojtěch. A ty?“
„Aranka.“
„Neuhýbej před mojí otázkou! Proč jsi mi nevyložila můj osud?“
„Někdy je lépe nic nevědět! Raduj se ze života a buď šťasten, že jsi na světě,“
usmála se na něho a odešla.
Mladý muž se za ní díval. Najednou se ozval zase ten divný pocit u srdce. Ta zlá
tíseň na prsou. Ta podivná bolest, co se rozlévá uvnitř hrudi a nutí jej ke kašli.
Rozkašlal se. Když záchvat odezněl, zjistil, že jej bedlivě sleduje jedna stará
cikánka. Její obličej byl zbrázděn četnými vráskami. Oči ho sledovaly s velkým
soucitem. Teď, když se na ni podíval, sklonila hlavu. Její snědá ruka sklouzla
k pasu. Stála u malého ohýnku a nad ním v kotlíku vřela voda. Pod pláštěnkou
u pasu měla mnoho lněných sáčků. Z několika z nich vždy vhodila do vroucí
vody štipku koření. Za chvíli se linula zvláštní omamně příjemná vůně, mladý
muž ji vdechoval a pomalu se klidnila jeho rozjitřená mysl. Stará cikánka sundala
kotlík z ohně a přikryla ho pokličkou. Pak sáhla znovu k pasu a vytáhla dýmku
se sáčkem tabáku. Hbitými prsty ji naplnila, větévkou z ohniště si zapálila.
Seděla u ohně a zamyšleně jej sledovala. Cosi zvláštního si přitom broukala.
Když dokouřila, vyklepala dýmku o pařez na kterém seděla. Vstala, přinesla
hrnek a do něho nalila vřelý nápoj. Podala jej mladému muži a pokynula mu,
aby pil. Její gesto nařizovalo a nedovolilo mu odporovat. Poslechl. Nápoj vypil.
Stará cikánka k němu usedla. Řekla: „Chceš vědět, jaký bude tvůj osud? Setkáš
se s dívkou. Zamiluješ se do ní. Opravdově! Ne tak, jako dřív. Moc jsi ženám
sliboval, chtěl jsi všechno a nemáš nic. Lásku poznáš teď. Zasvítí hvězda, ale
hned spadne z nebe. Chraň se deště, který přináší smrt. Poznáš lásku, ale
zemřeš! Oba se budete milovat, ale oba zemřete. Smrti se neboj, není zlá! A teď
jdi spát, lůžko je připravené!“
Cikánka odešla. Aranka odvedla mladého muže k improvizovanému loži. Na
jedlových a borových větvích byly rozprostřeny plachty a kůže. Muž ulehl





34
a vůně jedlového a borového jehličí jej objala jako ruce milenky. Nápoj jej hřál
uvnitř. Usnul.
Čísi ruka se dotkla jeho tváře. Bylo již ráno a uviděl krásnou tvář Aranky. Dívka
se usmívala. Vstal, šel se umýt k lesnímu potoku. Občerstvil se studenou vodou
a zaposlouchal se do monotónního bublání. Nad ním zazpíval svou ranní píseň
kos. Bylo nádherně. Mlhou se snažilo pronikat slunce.
Kůň byl osedlán a čekal na svého pána. Aranka jej doprovodila. Než naskočil,
vtiskla mu do ruky lněný sáček s vonným kořením.
Pozdrav od staré cikánky. Aranka řekla:
„Naše stará vědma ti vzkazuje, že se nemáš ničeho bát. Budeš šťastný, i když
budeš umírat!“
Po těch slovech se rychle ztratila.
V ten večer, kdy byl Vojtěch v cikánském táboře, se v nedalekém městě v Dlouhé
ulici dělo něco podobného.
U ohniště stála mladá žena. Jmenovala se Annabela. Byla to čarodějnice. Její
tvář však byla stále mladistvého vzhledu. Nikdo nevěděl, jak je stará. Věštila
lidem budoucnost. Uměla všechno, co se týkalo černého umění.
U ohně seděla zachmuřená dívka Kristýna; právě ona se přišla ptát na
budoucnost.
Paní Annabella se k ní obrátila. Vzala její ruce a rozevřela je. V levé dívčině
dlani se zaleskl stříbrný peníz. Paní Annabela jej vzala a položila na stůl.
Dívala se na dívčí ruce. Sledovala svýma modrozelenýma očima rýhy v dlaních.
Odlesky ohně se odrážely v očích čarodějnice a na obličeji dívky kreslily stíny.
Paní Annabela se obrátila k ohni. Zdálo se, že se zadýchala. Její tvář se zcela
změnila. Její čelo zvrásnělo. Oči se zamyšleně zahleděly do ohně. Koutky úst
se bolestně sevřely. Její bílá ruka se dotkla hrdla, pojednou se zdvihla a sáhla
nahoru k římse nad ohništěm, kde stály nádoby s kořením. Do jedné po paměti
sáhla a směs vhodila do ohně. Ten zaprskal a rozhořel se zeleným a hned zase
fialovým plamenem. Do místnosti se vloudila zvláštní vůně. Zapůsobila na
rozbouřené smysly mladičké Kristýny. Dívka se uklidnila. A přesně to chtěla
paní Annabela. Řekla:
„Vidím muže, který sem jede na koni. Je v aksamitovém černém plášti. Má
černé oči, bledou tvář. Měl už mnoho žen. Bude tvým prvním milencem, ale také
posledním. Vaše srdce navštíví láska. Rychle vzplane, ale i rychle uhyne. Na
tom se nic nezmění. Víc ti, žel Bohu, nemohu říci. To je všechno. Až procitneš,
hned odejdi. Vezmi si ze stolu ten stříbrňák. Za tuto věštbu nechci peníze!“
Dívka hrůzou rozšířila oči. Vstala. Velitelský pohled paní Annabely ji přinutil





35
si vzít ze stolu stříbrný peníz. Věděla, co to znamená, když si paní Annabela
nechce vzít peníze! V bezmocném žalu vzkřikla: „Ty zlá čarodějnice, tvojí
věštbě nevěřím. Nesplní se!“
Její bolestný výkřik paní Annabelu v uších pálil. Vzdychla a řekla jen: „Kéž
bys, děvče, mělo pravdu!“
Druhý den večer nebylo v zájezdní hospodě na Chvalšinské silnici mnoho
návštěvníků. Hostinský Sepp seděl za šenkem a jen s nelibostí sledoval počínání
své jediné dcery Kristýnky, která se tolik starala o nového hosta. Viděl v
dceřině tváři podivné vzrušení, které tam dosud nikdy nespatřil. Dívka byla velice
hodná a nevinná. Měl o ni strach. Jeho žena v kuchyni rachotila nádobím a pro
černovlasého a černookého hosta připravovala večeři.
Cizinec se hostinskému zdál velmi slušný. Byl i pěkně oblečený do černého
aksamitového pláště.Všiml si, že není zrovna chudý. V jeho tobolce bylo dost
peněz, když mu platil ubytování na celý týden. Co je však to platné. Host přijde,
holka se do něho zakouká, host pak odejde a bude zle. Nesmí to dopustit!
Kdyby však jeho myšlenky sledovala paní Annabela, určitě by se usmála tím
svým zvláštním zadumaným úsměvem, který tolik vyprávěl, ač její ústa zůstá -
vala němá. Proti osudu nelze nic dělat. Musí se všechno jen přijmout a sklonit
se před všemohoucí Prozřetelností. A každé, i to sebetěžší utrpení nést a vzít
jej jakou zkoušku, kterou na nás sesílá ten Nejvyšší.
Bledý host Vojtěch se již dozvěděl, že jej obsloužila Kristýnka. Podařilo se mu
chytit ji jakoby mimoděk za ruku a chvíli ji tisknout. Kristýnčiny oči zaplály
radostí i láskou. Věděla, že se s ní stala velká změna. I když ji občas píchlo
u srdce, vzpomněla-li na věštbu paní Annabely, nemohla odolat Vojtěchovi,
který ji tak mocně přitahoval.
A lze říci, že se splnilo všechno. Milovali se a bylo jim spolu opravdu krásně. Byli
oba moc šťastni. Teď, opojeni láskou, vůbec už nepomysleli, že by se to mohlo
nějak změnit. Co by se jim mohlo asi stát? Teď už stačí tak málo! Vyrozumět
Kristýnčiny rodiče, aby jim požehnali. Vojtěch tu konečně našel živobytí. Za
pár dnů se bude moci usadit. Pak přijde to, po čem tolik touží.
Kristýnčina maminka se stala tajnou důvěrnicí své dcery a její štěstí jí ze srdce
přála. Otec nevěděl posud nic. Jen si všiml, jak dcera rychle rozkvetla. Pozoroval
ji zpovzdálí a byl tak šťasten. Jeho dcera miluje. Nemůže jí bránit. Ten hoch je
slušný, jak se už na něho dotazoval; jen se mu nelíbí ta bledost ve tváři. Někdy
se mu zdá, že i ty jeho oči se horečně lesknou.
A přišel večer. V lokále je jen málo hostů. Venku je počasí, že bys psa do té
sloty nevyhnal. Komu by se chtělo do hospody? A přece se hostinský co chvíli





36
zaposlouchá, zda neuslyší zvuk kopyt, který by ohlásil návštěvníka. I Kristýnka
je velmi nesvá, zvlášť, když vítr trhá okenicemi, které se mu skřípavě brání.
Přívaly vody bubnují do okapní roury a hrozivě šumí. Vichřice si pohrává děsivě
s deštěm a oheň v krbu jen stěží hoří.
Dveře se otvírají a na prahu stojí Vojtěch. Studený, lezavý proud vzduchu se
sprškou deště se vhrne dovnitř. K Vojtěchovi přiskočí Kristýnka. Přidá se k ní
i hostinský.
Vojtěch je promočený na kůži. Sotva stojí na nohou. Jeho oči se horečně lesknou.
Čelo a tváře hoří. Lomcuje jím dusivý kašel. Přibíhá i matka Kristýnky. Rychle
se však vrací do kuchyně, aby mohla Vojtěchovi připravit něco teplého.
Mladý muž mezi přívaly kašle sáhl k pasu, kde v malé torničce má ušmudlaný
lněný sáček s bylinnou směsí. Prosí Kristýnku, aby mu uvařila tento bylinný
čaj, že se mu uleví.
Za chvíli zaplnila celý lokál omamná vůně cikánčina koření. Mladík
dlouhými doušky vlahý nápoj vypil. Jeho oči se zjasnily a na prsou se mu ulevilo.
Kristýnka je už zase spokojená. Prožívají spolu malé tiché štěstí, žel Bohu,
posledního večera.
Ráno je Vojtěch v horečkách. Blouzní. Volá různá ženská jména. Křičí, jako by se
bál všech těch žen, s kterými si kdysi zahrával. Teď, na konci života, se skutečně
zamiloval. Kristýnka se to dovídá z Vojtěchova volání i z jeho přesvědčování,
že jen ji skutečně miluje. Vyznává se jí v divokém blouznění ze všech svých
prohřešků. Čím více se ke všemu přiznává, tím více ho dívka miluje. Za tři dny
se Vojtěch probouzí. Jeho mysl se rozjasnila. Vidí u lože unavenou Kristýnku.
Hnědé stíny pod očima ji však ještě více zkrášlují a činí z ní nevšední ženu.
Jeho ženu. Oba jsou si osudem určeni. Oběma životní svíce dohořívá. Vojtěch
vztáhne ruce. Obejme Kristýnku. Náhle slyší slova staré cikánky: „Neboj se
smrti, není zlá. Budeš šťastný, když budeš umírat!“ Kruh se uzavírá.
Slabostí klesl do podušek a usmál se na Kristýnku. Nadechl se – a vydechl
naposledy. Oči zavřel, ale ony jen zmatněly a znovu se otevřely. Dívaly se na
Kristýnku. Zvláštním pohledem na ni hleděly, jako by ji vyzývaly, aby je
nenechala dlouho čekat.
Ani když Vojtěcha ukládali do rakve, nikomu se nepodařilo mu oči zavřít. Bylo
to strašlivé a kruté. Zatloukali hřeby do rakve a všem se zdálo, jako by pohřbívali
živého. Nejhůře však bylo Kristýnce.





37
Večer po pohřbu ulehla. Vůbec neplakala. Měla podivnou jistotu, že se s
Vojtěchem setká. A tak se také stalo. I ona po třídenní vyčerpávající horečce zemřela.
Ani Vojtěch, ani Kristýnka nepřijali svátost umírajících; a snad proto neměli klid
ve věčnosti a mnohokráte nechali o sobě v tomto hostinci vědět. Otec s matkou
se odstěhovali z Českého Krumlova pryč.
Dnes bychom tento zájezdní hostinec jen těžko hledali. Ustoupil rozšířené
Chvalšinské silnici i nové panelové výstavbě na Špičáku.
Jen možná několik záznamů v archivu o postavení domu v Urbanově kronice
města a tento příběh tu po něm zůstaly.










Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist