načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: České země v letech 1705–1792 -- Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků – Roman Vondra

České země v letech 1705–1792 -- Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků
-4%
sleva

Elektronická kniha: České země v letech 1705–1792
Autor: Roman Vondra
Podnázev: Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků

Osvícenství má většina čtenářů spojeno s Marií Terezií, a zejména jejím synem Josefem II., jejichž panování a reformám text věnuje náležitou pozornost. Ovšem nové myšlenky i snahy o modernější správu státu a hospodářství jsou staršího data. ... (celý popis)
154
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 383
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Libri, 2010
ISBN: 978-80-727-7448-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osvícenství má většina čtenářů spojeno s Marií Terezií, a zejména jejím synem Josefem II., jejichž panování a reformám text věnuje náležitou pozornost. Ovšem nové myšlenky i snahy o modernější správu státu a hospodářství jsou staršího data. Nadějnou vládu Josefa I. záhy ukončila smrt, Karla VI. pak zajímalo prosazení pragmatické sankce. Opomenuta není ani krátká, ale důležitá vláda Leopolda II. Autor si vedle politiky, válek a hospodářství všímá i kultury a umění baroka, rokoka a klasicismu, rozvoje vědy a techniky i nastupující industrializace a počátků národního obrození, módy a životního stylu. (věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků)

Předmětná hesla
ČeskoČesko - dějiny – 18. století
Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Barokní sousoší na mostě v městě Kladsko připomene

jak pražský Karlův most, tak ztrátu tohoto území

a většiny Slezska v polovině 18. století


Roman Vondra

České země v letech 1705–1792

Věk absolutismu, osvícenství, paruk

a třírohých klobouků

Nakladatelství Libri

Praha 2010


© Roman Vondra, 2010

Photos © Roman Vondra, František Honzák, 2010

Illustrations © archivy Milana Hlavačky, Zdeňka Petráně, Libri a cito

vaná literatura, 2010

© Libri, 2010

Odborní recenzenti: prof. Milan Hlavačka a prof. Robert Kvaček

ISBN 978-80-7277-448-7


Obsah Předmluva ................................................................................................ 9

I. Politický vývoj českých zemí v rám ci habsburské monarchie

v letech 1705–1792 .................................................................... 17

Výchozí stav ...................................................................................... 17

Mezinárodní souvislosti počátku 18. století. Habsburkové

a války o dědi ctví španělské ........................................................ 23

Vnitřní vývoj v českých zemích a v habsburské monarchii

na počátku 18. století. Smrt Leopolda I. a Jose f I.

(1705–1711) ................................................................................ 32

Nástup Karla VI. a počátky jeho vlády.............................................. 40

České země ve 20. letech 18. století ................................................ 48

Starosti a obavy posledního Habsburka po meči – 20. a 30. léta .. 53

Války 30. let a vrchol dip lomatického úsilí Karla VI. .................... 57

České země ve 30. letech 18. století ................................................ 60

Závěr vlády a smrt císaře Karla VI. .................................................. 62

Nástup Marie Terezie a zhroucení garancí pragmatické sankce .. 64

Války o dědictví rakouské (1740–1748) ........................................ 66

Chvíle vydechnutí a první vlna tereziánských reforem

(1748–1756) ................................................................................ 78

Sedmiletá válka (1756–1763) .......................................................... 86

Druhá vlna tereziánských reforem (50. a 60. léta) ........................ 94

Politický vývoj na sklonku vlády Marie Terezie (1763–1780) ...... 97

Josef II. v éře své samostatné vlády (1780–1790) ...................... 114

Vláda císaře Leopolda II. (1790–1792) ........................................ 131

II. Hospodářský vývoj českých zemí a habsburské monarchie

v 18. století ................................................................................ 141

Hospodářské teorie 17. a 18. století a jejich uplatnění

ve střední Evropě ...................................................................... 141

Měna a oběživo od poloviny 17. do poloviny 18. století .............. 150

Tereziánská měnová reforma, konvenční měna a bankoce tle .... 157

5


Dvorské a zemské ekonomické orgány a jejich reformní

proměny ...................................................................................... 162

Agrární a poddanská otázka v 18. století ...................................... 167

Sociální skladba českých zemí v 18. století .................................. 178

III. Kultura a vzdělanost v českých zemích

avhabsburské monarchii v 18. století .................................... 205

Osvícenství – jeho charakteristika, kořeny a šíření .................... 205

Osvícenství v českých zemích ........................................................ 212

Osvícenci na vídeňském dvoře ...................................................... 223

Svobodní zednáři ............................................................................ 225

Duchcovská léta starého dobrodruha, literáta a fantasty .......... 231

Reformy vysokého školství a Uče ná společnost .......................... 235

Pietismus – religiózní protipól osvícenského pohledu na svět .... 240 Počátky českého národního obrození ............................................ 242

IV. Umění a kultura v českých zemích v 18. století .................. 256

Krásná literatura a divadl o na počátku národního obrození ...... 256 Výtvarné umění a architektura 18. století .................................... 259

Malířství ...................................................................................... 260

Sochařství a plastika .................................................................. 265

Architektura .............................................................................. 269

Česká hudba 18. století .................................................................. 279

V. Každodennost v 18. století .................................................... 289

Život šlechty .................................................................................... 289

Život ve městech ............................................................................ 300

Život na venkově ............................................................................ 302

Svátky liturgického roku a jejich vliv na každodenní život

křesťanů v 18. století ................................................................ 305

Židé mezi pronásledováním a tolerancí ........................................ 310

Nástup agrární a průmyslové revoluce a jejich vliv

na každodenní život obyvatelstva ............................................ 317

Móda v 18. století ............................................................................ 320

Zbraň – nezbytný průvodce životem v 18. století ........................ 323

Raně novověká revoluce ve vojenství ............................................ 326

Armáda habsburské monarchie ve druhé polovině

17. a v 18. století ........................................................................ 328

Lovectví a myslivost ........................................................................ 338

6


Nemoci a úmrtnost v 18. století .................................................... 340

Čarodějnické procesy – ostuda barokní éry .................................. 344

Závěr ........................................................................................ 348

Seznam literatury .................................................................... 349

Domácí a překladová literatura .................................................... 349

Výběr z cizojazyčné literatury ...................................................... 353

Tabulky ...................................................................................... 355

Jmenný rejstřík ........................................................................ 362

7


Barokní portál piaristické koleje v Litomyšli


Předmluva

Zpravidla si to ani neuvědomujeme, ale každý z nás se rodí do předem

daného prostředí, které je výsledkem dlouhého historického vývoje a pů

sobení řady generací našich předků i starších současníků. Již odmalička

tak spolu s výchovou a základním vzděláním přejímáme řadu indo ktri

nací, které jsou dány například již tím, že nám učitel ve škole podává in

formace o historii takovým způsob em, jaký si společnost v dobovém ko n

textu žádá. V tomto ohledu jsou bezesporu šťastnější jedinci, kteří

vyrůstali v poměrech demokratických. Ovšem ani tehdy se člověk ne

vyhne tomu, že mu jsou v rámci snah o didakticko-pedagogické zjedno

dušení výkladu informace předávány s mnohdy až zavádějící interpre

tací danou tím, že se ve výkladu má zdůrazňovat to, co předznamenává

budoucí vývoj, a pomíjet to, co jako zdánlivě přežilé posléze vývoj odklidil

do propadliště dějin.

V moderních českých dějinách se režimy v našich končinách střídaly

často a ne vždy šlo o režimy demokratické. Ve 20. století hned několik

generací muselo vyrůstat v podmínkách, kdy si totalitní zvůle učinila

z učitelů politruky a nutila je předkládat žákům a studentům ve výkladu

lži, fabulace a mytizace zcela zámě rně. Jen málokdo měl to štěstí, že si

jeho učitel i v těchto podmínkách uchoval zdravý rozum a v rámci ob

jektivity tu a tam odbíhal od oficiální linie výkladu.

A tak je i dnes historické povědomí národa faktor velice proměnlivý,

mnohdy mlhavě rozostřený a často i záměrně deformovaný. Mnohé éry

našich dějin dodnes přijímáme s určitými rozpaky, které jsou dány tím,

že se nám je kdosi pokoušel z nějakých dobových „ušlechtilých pohnu

tek“ vylíčit s předem danou interpretací, nebo je dokonce zcela vytěsnit

z naší mysli. 18. století, které se tato monografie pokouší čtenářům

poutavou a odlehčenou formou přiblížit, mělo v nedávné minulosti tu

smůlu, že se je schematicky snažily interpretovat snad všechny režimy.

Již česká nacionalistická historiografie druhé poloviny 19. století měla

s jeho uchopením zcela zásadní problémy. Doba po roce 1918 ještě více

přilila oleje do ohně, když se snažila negovat vše staré, monarchistické,

habsburské, katolické a rakouské. Učitelé pak na základě společenské

9


objednávky často líčili období mezi bitvou na Bílé hoře a českým národ

ním obrozením jako éru temna, kdy všichni je n trpěli nejrůznějšími for

mami politického, sociálního a náboženského útlaku. Ani d emokratická

první republika se neubránila tendencím, aby dějiny přepisovala dle

svých představ. Přesto měli vědci pro své bádán í relativně příznivé pod

mínky, takže již tehdy historici jako Josef Pekař či Zdeněk Kalista doká

zali v éře baroka nalézt řadu krásných a trvale inspirujících prvků, které

českou kulturu i historické dědictví v mnohém obohatily.

Po 2. světové válce ovšem nastal zcela zásadní zvrat. Československo

se ocitlo záhy v tzv. východním bloku a ve zcela změněných politických

a společenských podmínkách bylo po čtyři desetiletí možné vést oficiální

historický výzkum pouze v duchu marxistické historiografie. Učitelé n a

školách to měli ještě těžší. Z pedagogů, lidí, kteří mě li mládeži pomáhat

a kultivovat ji, učinil režim vesměs brutální manipulátory a deformátory

dětských duší. Kdo se tak či onak nepodřídil, musel ze školství odejít.

Ostatní, tedy alespoň ti, kteří zcela nepozbyli zdravého úsudku, sváděli

bolestivé kompromisy s režimem, který začal ve velkém provádět vý

plach mozků. A nebohé 18. století to odneslo opravdu hodně krutě. Za

čalo se interpretovat jako „reakční“ doba poroby, na které pro jedince

žijícího v radostné socialistické společnosti přece nemůže být vůbec nic

zajímavého, krásného a poutavého. Postačilo jen pár zmínek o „revoluč

ních zápasech nevolníků“, kteří v temné reakční době představovali ja

kýsi „pokrokový předvoj“ bojující za „lepší zítřky“, zmínilo se pár tezí

o éře osvícenského absolutismu, ale jen v nezbytné míře, aby například

školáčci věděli, kdo „zavinil“ to, že musí ve školních lavicích vůbec sedět, a pak už se chvatně přecházelo k líčení „pokrokové“ éry Velké francouzské revoluce a u nás národního obrození. Dnes víme, že tyto hrubé schematizace postrádaly racionální základy a že nálepkovat jednotlivé éry podle toho, jak na ně stávající společnost nahlíží, je nesmyslné. Historii nelze zotročit a podrobit ideologickému diktátu.

Ovšem po čtyřicet let se zdálo, že se to podařilo. S tímto neblahým

dědictvím se potýkáme dodnes. Jako vysokoškolský pedagog se u zkou

šek setkávám s neúprosnou skutečností, že se studenti historie a dalších

společenských věd dodnes připravují na atestace i z e starší, ideologicky

zatížené literatury. Škody způsobené za řadu desetiletí totiž nelze odči

nit ze dne na den. Postupem času navíc studenti ve starších publikacích

přestávají rozlišovat mezi dobovým ideologickým balastem a reálnými

fakty. Důvod je jednoduchý. Patří totiž již ke generaci, která nemá bez

prostřední zkušenost s totalitou, proto jim uniká, že v oné době musel

10 člověk umět číst mezi řádky a ideologické pasáže jednoduše vypouštět a soustředit se na fakta. Zatímco člověk narozený v 70. letech bezp ečně pozná, co je ideologickým schematismem ovlivněný blábol, člověk narozený v 90. letech již schopnost této reflexe zpravidla postrádá.

Hlavním úkolem nynější generace historiků je tedy předkládat nastupujícím generacím nové texty, nezatížené starými pokřivenými schématy. Jedině tím lze neblahé důsledky indoktrinací překonat.

Ačkoliv již nejsme starými schématy vázáni, i dnes existují tlaky na podřízení historiografie aktuální politické a společenské poptávce. Až příliš násilně se proto v poslední době uplatňovala tendence dávat národním dějinám jednotlivých evropských států jakýsi jedn otný evropský nátěr. I to vede mnohdy k bludům, jakým je například tvrzení, že habsburská monarchie byla údajně jakousi předchůdkyní Evropské unie. Tako vá interpretace by absolutistické habsburské panovníky asi hodně udivila.

Práce historika je náročná i z toho důvodu, že chce-li své „řemeslo“ vykonávat odpovědně, musí se podobným vlivům důsledně bránit, i když ví, že by mu pokřivování historie v kariéře hodně pomohlo. Nemá totiž odpovědnost jen vůči aktuální době, ale i k předchozím a budoucím generacím. I ve 21. století bude muset nejrůznějším zjednodušením čelit, pokud bude chtít být skutečným historikem.

18. století je ve světových, evropských i českých dějinách nesmírně zajímavou dobou. Dnes víme, že žádnou éru nelze označit za „pokrokovou“ nebo „reakční“. Historický vývoj totiž nelze zastavit, i když si to mnohdy a mnohde nejrůznější vykonavatelé moci přáli. To platí i přesto, že některá období jsou převratnými změnami nabitá, zatímco v jiných jde vývoj kupředu zvolněným tempem. Čas totiž postupně prověřuje přednosti i slabiny veškerých změn, i těch revolučních. Čas od času je nutné některé závěry revokovat a zakonzervovat jen ty změny, které se ukážou jako prospěšné z dlouhodobé perspektivy. Pak může společnost žít po určitou dobu v relativním poklidu, než před ní zase stanou nové závažné výzvy, s nimiž je třeba se vypořádat.

Podíváme-li se na 18. století pozorným okem blíže, zjistíme, že to zdaleka nebyla doba nějakého „zmrtvění“ a úpadku mezi Bílou horo u a počátkem národního obrození, jež nastoupilo v závěrečné čtvrtině tohoto věku. 18. století je v pořadí třetím a zároveň posledním stoletím éry rané ho novověku. Celé toto dlouhé a fascinující období tvořilo éru postupných převratných změn v politickém, hospodářském, sociálním, vědeckém i kulturním vývoji. Raný novověk je totiž složitým obdobím pře

11


chodu mezi světem středověkým a moderním. Bez pochopení těchto

změn není možné porozumět procesu zrození moderního světa, v němž

žijeme. 18. století je vyvrcholením tohoto procesu změn, právě v něm

se zrodily kořeny světa, v němž se den ně pohybujeme. Měnilo se nejen

uspořádání společnosti, filozofické a vědecké pohledy na přírodu , orga

nizaci státu a uspořádání kosmu či architektonické a umělecké slohy.

Měnil se i styl života, výraznými proměnami prošel i svět zbraní a váleč

ného umění i vztah lidí ke státu. Připravovaly se podmínky k přechodu

od stavovské společnosti ke společnosti občanské a od starého zemského

patriotismu k modernímu nacionalismu, aby tyto nové hodnoty v závěru

18. věku prokázaly své kladné i stinné stránky v éře Velké francouzské

revoluce a následných revolučních a napoleonských válek.

Období počátku 18. století je érou vrcholného baroka. Lidstvo žijící

na našem kontinentu během předcházejícího půl století překonalo hro

zivé ekonomické a demografické důsledky třicetileté v álky. Nastala doba

nového rozkvětu, kterou nedokázaly zvrátit ani válečné konflikty

prvních dvou dekád 18. století. Po jejich skončení následovalo pro střed

ní Evropu relativně dlouhé období klidu a míru, které jen tu a tam naru

šovaly lokální konflikty na její periferii, ale do českých poměrů bezpro

středně nezasáhly.

Již vláda mladého císaře Josefa I. přinesla první předzvěst toho, že

nastává éra výrazných změn. Žel předčasná smrt pozoruhodnému pa

novníkovi neumožnila dovést zamýšlené reformy do konce. I když se

nám vláda Karla VI. na první pohled může zdát opět jako doba jistého

zakonzervování stávajícího stavu, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Karel VI. sice neměl bratrovu reformátorskou odvahu, ovšem změny se ne

zastavily ani za jeho vlády. Vrcholný barok, jen zdánlivě klidný a nečinný, je obdobím, kdy do českých zemí a habsburského soustátí pomalu, ale jistě začaly pronikat osvícenské myšlenky. Byť Karlův dvůr žádné dramatické změny nechystal, zapustilo nové myšlení ve Vídni své kořeny

a zejména v oblasti ekonomiky se začínaly uplatňovat nové pohledy na

hospodaření státu. Klima pro nástup reforem osvícenského absolutismu

dozrávalo na vídeňském dvoře po několik desetiletí.

Teprve nové mocné víření válečných bubnů se však stalo hlavním pod

nětem k úsilí o rychlou a systematickou přeměnu podunajského soustátí. Válečné konflikty v letech 1740–63 pak neúprosně odhalily skuteč

nost, že pouze státy s moderní organizací správy a racionálně vedeným

hospodařením mohou slavit úspěch. Hohenzollernské Prusko se stalo příkladem toho, jak i dosud relativně malý stát může svou moc, vliv 12 a prestiž rozšířit za docela krátký čas, pokud se podřídí tuhé fiskální disciplíně a veškeré zisky investuje do posilování vnitřní stavby a úderné síly své armády.

Panovnicí, která dokázala tyto myšlenky uplatnit v podunajském soustátí, se stala Marie Terezie. Nejprve uhájila celistvost monarchie v ničivých, zdlouhavých a krvavých válkách a obnovení mírových poměrů posléze využila k zahájení procesu přestavby komplexu zemí pod svým žezlem v moderní a racionálně řízený centralistický stát. I když si to většina dnešních Čechů neuvědomuje, patřila Marie Terezie k našim historicky vůbec nejvýznamnějším panovníkům. Již to, že v první polovině 40. let 18. století zmařila pokus o roztržení českých zemí na tři části, mělo pro českou státnost zásadní význam. Kdyby se naplnily plány jejích protivníků a Čechy by natrvalo získal bavorský kurfiřt Karel Albrecht, zatímco Morava by uvázla ve spárech saského kurfiřta a polského kr ále Augusta III., a kdyby navíc pruský král Fridrich II. k ulou penému téměř celému Slezsku a Kladsku získal pro Prusko například ještě část severozápadních a severních Čech, mělo by to pro český stát i české etnikum zcela nedozírné důsledky. Jen těžko si lze představit úspěšný proces českého národního obrození v navzájem izolovaných částech českých zem í pod bavorskou, saskou a pruskou správou. Poláci sice mezi lety 1795 a 1918 roztržení své vlasti na tři kusy ustáli, z hlediska početnosti však představovali mnohem větší národ, navíc s národnostně uvědomělou početnou šlechtou.

Tereziánské reformy pochopitelně měly i svou odvrácenou tvář. Tu představovala zejména silná centralizace. Z českých a rakouských zemí postupně vznikal politicky, správně a ekonomicky stále více integrovaný celek, zatímco Uhry se těšily v tomto směru řadě úlev. Až J osef II. se pokusil zahrnout do svého reformního úsilí i Uhry, ovšem bez valného úspěchu. I díky tomu se právě v 18. století začaly formovat první znaky budoucího dualistického uspořádání monarchie. Zatím však byly Uhry toliko jakýmsi autonomním a svébytným článkem uvnitř reálné unie zemí habsburského soustátí. Rakousko-uherský dualismus přišel na řadu až mnohem později – roku 1867.

Centralizační úsilí reformátorů osvícenského absolutismu mělo po

chopitelně pro země Koruny české řadu negativních dopadů. Ty hlavní byly dva. Ze státoprávního hlediska centralizace správy českých a rakouských zemí do jednoho vídeňského ústředí zpochybňovala státoprávní svébytnost zemí svatováclavské koruny. Druhý negativní ry s přineslo důsledné prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka, což

13


hlavně venkovské obyvatelstvo z českého vnitrozemí, které zpravidla

komunikovalo pouze v češtině, ve styku s úřady výrazně znevýhodnilo.

Když se to nacionalistická a poté i mar xistická historiografie snažila

inter pretovat jako záměrný národnostní útisk, šlo o blud. Moder nizace

státu si budování jednotné ústřední správy vyžadovala a podmínkou pro

její dobré fungování bylo pochopitelně i zavedení jednotného úředního

jazyka. Panovníci éry osvícenského absolutismu chápali stát jako svůj

výlučný majetek, proto si ho budovali podle vlastních představ. Němčina

byla jazykem dvora, vlastním jazykem panovnického rodu, a státní apa

rát měl sloužit právě dvoru, takže si panovník němčinu z volil jako jazyk

úředního aparátu. Na mnohonárodnostní skladbu svého soustátí se

Habsburkové zkrátka ohlížet nemohli, jinak by se jim jeho moderniza ce

nikdy nemohla zdařit.

Přesto hlavně obyvatelstvo venk ova na éru osvícenského abs olutismu

zpravidla vzpomínalo v dobrém. Poddanské vrstvy viděly zejména v Jo

sefovi II. „selského císaře“, státníka, který selskému lidu v mnohém uleh

čil životní úděl. Vždyť právě on roku 1781 zrušil tuhé poddanství, nazý

vané často nepřesně jako nevolnictví. Až čeští obrozenci 19. století

vnímali Marii Terezii a Josefa II. s nepochopením jako „velké germani

zátory“, a to i přesto, že těmto dvěma monarchům, jak jsme již zmínili,

nacionální motivaci rozhodně nelze podsouvat ani v nejmenším.

Od 70. let 18. století se v českých zemích začal výrazně projevovat

proces českého národního obrození a stal se faktorem, který zásadně

ovlivňoval atmosféru posledních dekád námi sledovaného období.

V první fázi šlo sice jen o učenecký zájem o „jazyk předků“ a dějiny a kulturní dědictví země, v níž žili, přesto se jednalo o výrazný posun vpřed. I když ještě Josef Dobrovský nevěřil v budoucí existenci češtiny jako živého jazyka, pro její poznání učinil svým dílem velký kus práce. Kritičtí badatelé, jazykovědci a dějezpytci Dobrovského generace tak spustili proces, jehož převratného významu si v oněch prvních průkopnických dekádách ještě nemohli být vědomi. V té době totiž stále převažoval starý zemský patriotismus vyvěrající ze stavovského uspořádání společnosti. Představitelé zemské šlechty a zámožnějšího měšťanstva, které první obrozenci pro své myšlenky postupně získávali, totiž stále mluvili buď německy, anebo nanejvýš byli bilingvní. Zejména aristokraté pak byli často i multilingvní, neboť si díky svým intelektuálním a kulturním zálibám zpravidla osvojili i znalosti francouzštiny, latiny, italštiny nebo španělštiny. Často je k tomu vedly i historické kořeny jejich rodů. V duchu zemského patriotismu, který v n ich utvrzoval odpor vůči někdy až 14 brutálnímu centralizačnímu tlaku absolutistického státu, tak zemští stavové rozvíjeli toliko zájem o doklady dřívější české státnosti. Ty jim poskytovaly argumenty, aby mohli tomuto tlaku vzdorovat.

I když vrstvy urozené a bohaté češ tinu aktivně téměř nepoužívaly , více než tři pětiny obyvatelstva Čech a Moravy ji stále považovaly za svůj rodný jazyk a jinak často ani komunikovat neuměly. České a moravské venkovské vnitrozemí mělo prakticky výhradně jazykově český ráz. Poté, co éra revolučních a napoleonských válek zahájila nástup nového etnic kého nacionalismu, vznikl zásadní předpoklad k tomu, aby proces českého národního obrození postoupil do nové (ofenzivní) fáze. Generace Josefa Jungmanna již češtinu chápala za hlavní znak češství a začala jazyk předků mravenčí prací modernizovat tak, aby ho jednou provždy pevně zakotvila jako živý jazyk všech „dobrých“ Čechů. To je však již předmětem výkladu českých dějin první poloviny 19. století, což přesahuje rámec této monografie.

Již v posledních dekádách 18. století však tady proces formování novodobého českého národa byl nezpochybnitelně přítomen. Korunovace Leopolda II. českým králem v září 1791 nám to dokládá jednoznačně. Široké lidové vrstvy totiž tehdy prožívaly nebývalou euforii plynoucí z pocitu sounáležitosti se svou vlastí. Navíc začaly tyto masy věřit, že nadchází doba změn. I když Leopold II. brzy zemřel a většina nadějí v něj vkládaných se nenaplnila, nikdo již nedokázal zažehnutý plamen českého národního obrození uhasit.

Viděli jsme již, že 18. století představovalo věk převratných změn. V následujících kapitolách to budeme dokumentovat na celé řadě konkrétních příkladů. Ale věříme, že to zdaleka není jediný důvod, proč si tuto knihu přečíst. 18. století bylo totiž zároveň stoletím krásným. Éra vrcholného baroka, rokoka a klasicismu totiž v oblasti architektury, umění, kultury i odívání představovala věk i s odstupem téměř tří staletí pro současného člověka nesmírně vizuálně i audiálně (vzpomeneme-li na soudobou hudbu) atraktivní.

S ohledem na tuto skutečnost jsme zvolili i podtitul této knihy: Věk

absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. I když dlouhé barokní alonže u pánů postupně nahradily kratší rokokové paruky s copem, na podmanivé kráse to mužským hlavám rozhodně neubralo. Dámy si své účesy a paruky ještě více vyčesávaly do výšky, a jejich objem tak stále narůstal. Přestože si tyto paruky spojujeme především s prostředím tehdejší šlechty, rozšířily se nakonec prakticky všeobecně. Nasazovali si je bohatí měšťané, kteří v duchu Molièrovych her toužili aris

15


tokraty napodobovat téměř ve všem. Nosilo je posléze i služebnictvo,

aby noblesním zevnějškem reprezentovalo své panstvo. I když jej ich šat

přece jen musel být o něco méně zdobný než oděv pánů, v mnohém ho

ko píroval. Šlechtici si už kvůli reprezentaci nemohli dovolit, aby jejich

sloužící chodili jako trhani. Zejména při slavnostních příležitostech

v 18. století nosil paruky téměř každý.

Teprve éra Velké francouzské revoluce učinila této zvyklosti v rela

tivně krátkém časovém období konec. Postupně zmizely nejen paruky,

copy a třírohé klobouky, ale i culloty (kal hoty pod kolena), které úplně

vytlačily pantalony (kalhoty ke kotníkům). Dřívější noblesa se tak zcela

vytratila.

Poznámka

Čtenáře v případě zájmu o životní data jednotlivých osob, léta vlády,

vlastní jména papežů a další detaily odkazujeme na jmenný rejstřík.

16


I. Politický vývoj českých zemí

v rámci habsburské monarchie

v letech 1705−1792

Výchozí stav

Myšlenka na vytvoření velkého středoevropského soustátí se v politic

kých úvahách panovníků objevovala již hluboko od středověku. Už Ka

rel IV. brněnskou smlouvou o vz ájemném nástupnictví mezi Lucembur

ky a Habsburky z roku 1364 ideu středoevropské říše do značné míry

předznamenal. Albrecht II. Habsburský ji pak mezi le ty 1437 a 1439 do

konce nakrátko realizoval. Jeho brzká smrt ovšem znamenala opětnou

dezintegraci středoevropského prostoru. Vídeňské smlouvy mezi českou

větví Jagellonců a Habsburky z roku 1515 však dokládají, že tat o idea

rozhodně v zapomnění neu padla, a smrt Ludvíka Jagellonského při út ě

ku z bitvy u Moháče dne 29. 8. 1526 otevřela Ferdinandovi I. Habsbur

skému cestu k ovládnutí uherského a českéh o trůnu a spojením t ěchto

království s rakouskými zeměmi učinil středoevropské habsburs ké sou

státí realitou, která vydržela téměř čtyři sta let.

Čeští stavové si v roce 1526 zdaleka neuvědomovali, jak dalekosáhlé

důsledky jejich zvolení mladičkého habsburského arciknížete na svato

václavský trůn pro naše dějiny bude mít. Král Ferdinand I. a jeho ná

stupci začali ze zemí Koruny české a zemí Koruny svatoštěpánské (Krá

lovství uherského a k němu přidružených zemí) s rakouskými zeměmi

cílevědomou centralizační a rekatolizační politikou postupně formovat

z původně pouhé personální unie unii reálnou, kterou jsme si navykli

běžně označovat termínem habsburská monarchie. Realizace centrali

zační politiky byla ovšem dlouhodobým cílem, jehož naplnění trvalo po

několik generací. Výbojná politika Osmanské říše a neustálé nové a nové výpady jejích vojsk do střední Evropy po téměř dvě staletí svazovaly Habsburkům ruce.

V době nástupu Habsburků fungovaly země svatováclavské koruny,

tedy Čechy, Morava, Slezsko a až do roku 1635 také Horní a Dolní Lužice, jako stavovská monarchie. Habsburští panovníci se tak museli dělit

o moc se zemskými sněmy zastupujícími tyto jednotlivé země s dlouhou

historickou tradicí. Na zemských sněmech tlumočily jednotlivé stavov

ské obce Habsburkům své politické požadavky. Na půdě generálních sně

17


mů se pak projednávaly klíčové záležitosti, které měly význam pro všechny země svatováclavské koruny jako celek. Tvrdá politická vyjednávání museli Habsburkové vést také s uherskými stavy , řadou politických práv disponovaly i stavovské obce jednotlivých zemí rakouských. Unifikace politicky značně nesourodého soustátí tak byla nezbytným předpokladem k tomu, aby se Habsburkové z volené dynastie vlá dnoucí v jednotlivých stavovských monarchiích mohli proměnit ve zcela suverénní panovnický dům.

Celý tento nelehký úkol navíc ještě výrazně komplikovala náboženská situace ve střední Evropě. Habsburkové byli tradiční katolická dynasti e, ovšem v důsledku evropské reformace se v 1. polovině 1 6. století staly v zemích pod jejich žezlem dominantními nekatolické konfesní proudy. V českém prostředí byla již od 15. století přítomna silná utrakvistická (kališnická) tradice. Vlivem z německých zemí pronikajícího luterství se ovšem ze vzájemné symbiózy původní starokališnické a nové luteránské věrouky zrodil nový český náboženský proud – novoutrakvismus, který měl k luteránům sice velice blízko, ale udržo val si i některá dílčí specifika. Novoutrakvismus se stal v českých zemích dominantním náboženským proudem, s katolictvím výrazně se sbližující staroutrakvismus pak byl výrazně minoritní záležitostí. Další tradiční českou církví byla od 15. století také jednota bratrská, která se postupně již během 16. století začala sbližovat s druhým významným proudem evropské reformace, kalvinismem, s nímž na počátku 17. století dosáhla výrazné věroučné spřízněnosti.

Politický vývoj střední Evropy se náboženskými různicemi ještě více zkomplikoval. Vedle toho, zda v boji o po litickou moc zvítězí panovník, nebo stavovské obce, se rozhodovalo také o tom , zda si české země zachovají i svůj převážně protestantský ráz, nebo zda vládnoucí dynastie prosadí své náboženství, tedy katolictví, jako státní konfesi. Nekatolické proudy dominovaly v 16. a částečně ještě v 17. století nej en v zemích koruny svatováclavské, nýbrž i v řadě dalších zemí pod vládou habsburské dynastie. Nábožensky pestrá byla též situace v zemích německých, což rakouským Habsburkům, kteří od roku 1556 trvale drželi říšský trůn, jejich pozici ještě více komplikovalo.

Po téměř celé jedno století si museli Habsburkové při budování mocenských pozic počínat velice obezřetně. Při správě království i vedlejších zemí Koruny české museli přihlížet také k záj mům stavovských politických reprezentací. Habsburští panovníci směli vybírat berně jen v takovém rozsahu, v jakém jim to stavovské sněmy povolily. Navíc mu- 18 sel být každý nový panovník z habsburské dynastie až do období druhého stavovského odboje a změn souvisejících s bělohorskou porážkou českých stavů na trůn formálně znovu přijímán. Bez oficiálního svolení českých stavů by tedy vládu v zemích svatováclavské ko runy Habsburkové neudrželi. Navíc by bez astronomických sum vybraných v rámci berní v českých zemích prakticky nemohli financovat nákladné a vyčerpávající boje s Turky v Uhrách. První století vlády habsburské dynastie na če ském trůně s sebou tudíž přinášelo neustálé licitace mezi panovnickou mocí na straně jedné a stavovskými reprezentacemi v jednotlivých zemích Koruny na straně druhé. Navíc dynastii od drtivé většiny obyvatelstva Českého království také dělila otázka víry.

Ač by se předchozí odstavce zdály tomu nasvědčovat, neznamenala předbělohorská éra českých dějin jen neustálou eskalaci napětí, hlub oké politické spory a permanentní politickou krizi. Dokladem této skutečnosti je éra vlády císaře Rudolfa II. Ten si zvolil Prahu za své rezidenční město, a tak se pražská města v letech 1583–1612 moh la těšit trvalé přítomnosti jednoho z nejvýznamnějších panovnických dvorů Evropy. Praha i český stát jako celek te hdy prošly obdobím kulturního a ekonomického rozkvětu. V celé řadě aspektů lze toto období srovnat s fenoménem doby Karla IV. ve 14. století. Na přelomu 16. a 17. století se P raha stala působištěm velkého množství vědců a umělců, jejichž objevy a mistrovská díla se těšily panovníkově mimořádné přízni.

Za vlády Rudolfova bratra a nástupce Matyáše, který na český trůn dosedl na jaře roku 1611 a v ro ce 1612 získal i císařské důstojenství, se ovšem všechny po desítky let se kumulující spory mezi panovnickou dynastií a stavovskou politickou reprezentací v českých zemích definitivně vyhrotily. Matyáš ještě za svého života, v červnu 1617, prosadil na českém sněmu jako svého nástupce Ferdinanda II. Štýrského (českým králem byl v letech 1619 a 1620–37), což ještě více rozjitřilo všechny staré rány. Prosazení radikálního a bezohledného katolického extremisty za budoucího panovníka znamenalo, že se pro podstatnou část české stavovské obce stalo další soužití s habsburskou dynastií jen těžko představitelné.

Druhé stavovské povstání z let 1618–20 znamenalo zcela zásadní mocenské střetnutí „na život a na smrt“. V boji kdo s koho nakonec čeští stavové prohráli a pomsta ze strany vítězů byla skutečně krutá. Porážka stavovské opozice umožnila Ferdinandovi II . provést dalekosáhlé změny v celé politické struktuře českého státu. Obnovené zřízení zemské pro Čechy z roku 1627 a pro Moravu z roku 1628 učinilo definitivní konec

19


starému panovnicko-stavovskému mocenskému dualismu. Katolická víra

byla ustanovena jediným povoleným náboženstvím. Habsburkové získali

český trůn do své dědičné držby a němčina se stala úředním jazykem zce

la rovnoprávným s češtinou, jako jazyk dynastie byla dokonce z hlediska

prestiže v zemském úřadování v Čechách a na Moravě jazy kem prvním.

Moc zemských sněmů byla snížena v dosud nevídané míře. Jej ich zákono -

dárná iniciativa se stala minulostí, vyjma povolování berní ztratily sta -

vov ské reprezentace všechny rozhodující politické pravomoci. Určitá

míra pravomocí jim zůstala pouze ve vnitřní správě království a markrab

ství, zejména v oblasti přerozdělování zemských financí. Jinak se zemské

sněmy fakticky omezovaly na projednávání požadavků panovníka.

S tím, jak význam českých zemí jako mocensko-politických indivi

dualit prudce poklesl, přestávala Vídeň ve stále větší míře pokládat země

koruny svatováclavské za jeden politický celek. Svolávání generálních

sněmů již ve 2. polovině 17. století prakticky úplně ustalo a císařský dvůr

jednal s Čechami, Moravou a Slezskem jako s fakticky oddělenými zem

skými celky podřízenými absolutní moci ústředí.

20

Ferdinand III. (olej na plátně, rektorát UK)


Politický a hospodářský úpadek českých zemí výrazně umocnily hrozivé důsledky třicetileté války z let 1618–48. Země Koruny české na z ákladě pražského míru z roku 1635 fakticky ztratily svou dosavadní součást – Horní a Dolní Lužici. Obě tyto země přešly pod svrchovanost saského kurfiřta. Podle renomovaných odhadů historických demografů ztratily české země během třicetileté války až polovinu veškerého sv ého obyvatelstva. Důsledky plenění ze strany nepřátelských i císařských vojsk byly rovněž katastrofální, české země také svými berněmi po desítky let zásadní měrou přispívaly na vydržování žoldnéřskýc h vojsk pod habsburskými prapory.

Vestfálský mír z roku 1648 definitivně potvrdil, že země Koruny české nezpochybnitelně patří k državám rakouských Habsburků. Zároveň také padlo definitivní rozhodnutí o tom, že české země (vyjma některých lokalit ve Slezsku) zůstanou definitivně ve sféře dominance katolické víry. Po smrti císaře Ferdinanda III. roku 1657 se novým panovníkem habsburského soustátí stal Leopold I., který monarchii vládl až do své smrti roku 1705. Jeho vláda patřila v našich dě jinách k těm šťastnějším etapám. Právě ke konci Leopoldova panování se konečně podařilo definitivně překonat ničivé důsledky třicetileté války. Blahodárné účin ky na české země mělo především mimořádně dlouhé období míru. Po celé roky 1648–1740 zůstávaly země koruny svatováclavské ušetřeny nepřátelských vpádů. Éra vrcholného baroka s sebou přinesla nový roz mach kultury a umění, hospodářství procházelo po několik desetiletí érou konjunktury. To však zdaleka neznamenalo, že by se obdobnému klidu mohl těšit celý evropský kontinent. Ba právě naopak. Habsburská monarchie v oněch dobách musela čelit hned dvěma vážným hrozbám. Jako císař Svaté říše římské (od roku 1658) se Leopold I. musel potýkat s agresivní a expanzionistickou politikou Ludvíka XIV. (vládl v letech 1643–1715, fakticky ovšem až od roku 1661). V Uhrách pak podnikala nové vpády do střední Evropy turecká vojska, a ohrožovala tak habsburské soustátí z jihovýchodu. Císařská diplomacie nedokázala využít ani výrazného vítězství císařských zbraní v bitvě u St. Go tthardu z 1. srpna 1664. Válka z let 1663–64 tak skončila novými zisky Turků. Osmanská moc v Uhrá ch dosáhla svého zenitu, Habsburkům se navíc stále ještě nepodařilo zlomit moc uherské aristokracie. Wesselényiho spiknutí z let 1674–81 znovu potvrdilo skutečnost, že se velká část uherských magnátů stále nevzdávala myšlenky na obnovení úplné samostatnosti zemí svatoštěpánské koruny, což by se pochopitelně neobešlo bez oficiálního svržení Habsburků z uherského trůnu.

21


Tísnivá situace na východě nutila Leopolda I. k tomu, aby jen rezigno -

vaně přihlížel tzv. politice reunií z let 1679–84, jejímž prostřednictvím

„král Slunce“ rozšiřoval francouzské državy na úkor Svaté říše římské.

Teprve tzv. vídeňská válka z let 1683–99 mezi habsburským soust átím

a Osmanskou říší přinesla zásadní obrat ve strategické situaci na vý

chodních bojištích, která měla zásadní význam pro celou Evropu. Tu

recké obležení Vídně roku 1683 skončilo zdrcující porážkou sultánových

vojsk před branami císařské metropole dne 12. září 1683. Tím začala

éra postupného mocenského úpadku říše půlměsíce. Následovaly další

pronikavé úspěchy císařských zbraní a poměrně rychlé osvobození Uher

z tureckého područí. Rovněž tzv. Thökölyho povstání z let 1678–87 bylo

tvrdě potlačeno, což Habsburkům umožnilo dosáhnout dědičnosti uher

ského trůnu. Úleva na východě navíc umožnila Leopoldovi I. vrhnout

22

Leopold I. (mědirytina, po roce 1670)


podstatně více sil do boje proti expanzionismu ze strany Ludvíka XIV. Již za tzv. devítileté (též falcké) války z let 1688–97 vojska pod císařský - mi prapory výrazně posílila protifrancouzskou koalici. Mír v Rijswijcku z roku 1697 znamenal po několika desetiletích první výrazný diplomatický nezdar Francie, kterou první válečné porážk y donutily akceptovat některé územní ústupky. „Král Slunce“ již nemohl Evropě diktovat své podmínky.

Na uherských bojištích mezitím dospěla do své závěrečné fáze zdlouhavá válka s Turky. Princ Evžen Savojský dokázal pro císaře na úkor říše půlměsíce vybojovat řadu cenných vítězství, která vyvrcholila velkolepým triumfem císařských zbraní v bitvě u Zenty 11 . září 1697. Karlovický mír z 26. ledna 1699 vrátil Habsburkům kontrolu nad velkou většinou někdejšího území Uher. I když Osmanská říše představovala pro habsburskou monarchii hlavního protivníka na Balkáně ještě po celé 18. století, stala se pozvolná proměna jedné z dosavadních hlavních velmocí v „nemocného muže na Bosporu“ nezadržitelným a nezvratn ým procesem.

Klid však na evropském kontinentě nenastal ani na přelomu 17. a 18. století. Nový casus belli s sebou totiž přinesla smrt španělského krále Karla II. (vládl v letech 1665–1700), jíž vymřela španělská větev habsburského rodu. Vyvstala tak otázka, kdo zdědí tuto významnou evropskou říši s koloniálním panstvím prakticky po celém světě. Tzv. válka o dědictví španělské (1700/01–1713/14) přivedla do zbraně opět celou řadu evropských států. A právě vylíčením souvislostí tohoto vleklého a vyčerpávajícího konfliktu musí nutně začít vyprávění o českých zemích v letech 1705–92 a o jejich politickém, ekonomickém a kulturním vývoji v rámci komplexu zemí habsburské monarchie. Mezinárodní souvislosti počátku 18. století. Habsburkové a války o dědictví španělské Otázka španělského dědictví se nad evropskými státy vznášela jako temný mrak po řadu desetiletí. Španělská větev Habsburků již po několik generací degenerovala. Když na trůn v Madrid u dosedl roku 1665 Ka rel II., poslední španělský Habsburk po meči, soudilo se, že dlouho pano vat nebude. Silně neduživý a duševními schopnostmi neoplývající muž se na trůn dostal jen díky principu legitimity, o jeho schopnosti vládnout si ale nikdo nedělal iluze. Stejně tak nikdo nepředpokládal, že by Karel mohl zplodit potomky, a tak se na evropských dvorech vlastně jen čekalo, až „konečně“ zemře a až se mocnosti budou moci utkat v boji o jeho „dědic

23


tví“. Vedle vlastního Španělska, Španělského Nizozemí (zhruba území

dnešní Belgie), Milánska a Království obojí Sicílie (Neapolsk a a Sicílie)

v Evropě k němu patřila i rozsáh lá koloniální říše na dalších kontinen

tech, jejíž ústřední součástí byla většina Jižní Ameriky (vyjma portuga l

ské Brazílie), celá Amerika Střední a část Severní (celé Mexiko včetně

jižních oblastí USA až po Texas), ale také Filipíny či enklávy v Africe –

vskutku říše, nad níž slunce nezapadalo. Bylo zřejmé, že kdo ji z íská, sta

ne se i klíčovým hráčem v mocens kém uspořádání celého světa.

Zemí, které si činily choutky, byla řada, ale „legitimní“, tedy dynas

tické, předpoklady měli jen dva hlavní soupeři: císař, uherský a český

král Leopold I. z rakouské větve Habsburků, úzce pokrevně provázané

se španělskými příbuznými již dvě staletí, a francouzský král Ludvík XIV.

Ten se na základě pyrenejského míru (1659) oženil se španělskou in

fantkou Marií Terezií, dcerou krále Filipa IV. (vládl 1621–65) a sestrou

budoucího krále Karla. Ludvík XIV. byl švagrem Karla II., a tím se jeho

nároky srovnávaly s těmi, jež z příbuzenských svazků vyvozovali rako uš

tí Habsburkové.

Jedinou možnost, jak se vyhnout válce, představovalo nalezení něja

kého kompromisu, aby se celého dědictví nezmocnil ani jeden ze dvou

hlavních evropských rivalů. Anglickému králi Vilémovi III. Oranžskému

se na podzim 1698 podařilo vyjednat tajné dohody, podle nichž se měl

španělským králem po smrti Karla II. stát teprve še stiletý bavorský princ

Josef Ferdinand a španělské dědictví by se dělilo mezi Francii, rakouské

Habsburky a Bavorsko. Josef Ferdinand však hned rok nato zemřel. Plány na dělení španělské říše se sice hledaly i nadále, leč bez výsledku.

Když Karel II. 1. listopadu 1700 zemřel, zanechal po sobě závěť da

tovanou 3. října téhož roku. V ní vyjádřil přání, aby se říše nedělila, a za nástupce určil vévodu Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. a mladšího syna francouzského dauphina Ludvíka. Tak se také nakonec stalo a vnuka „krále Slunce“ ve Španělsku přijali jako krále Filipa V. (vládl v letech 1700–24 a 1724–46), což ale Leopold I. striktně odmítl. Když Lud - vík XIV. španělské dědictví „jménem vnuka“ přijal a vyslal ho roku 1701 do Španěl i s francouzskými vojsky, dospěli Angličané a Nizozemci k závěru, že akutně hrozí přímé spojení Francie se španělskou říší a Bourboni aspirují na světovou hegemonii. 7. září 1701 proto došlo k uzavření Haagské aliance mezi anglickým a skotským králem (1689–1702) a nizozemským generálním místodržitelem (1672–1702) v jedné osobě Vilémem III. Oranžským a císařem Leopoldem I. namířené proti Francii a podporující dědické nároky Leopoldova mladšího syna Karla (budoucí 24

císař Karel VI.) na španělský trůn jako Karla III. Tím došlo ke spojení sil

Anglie, Nizozemí, říše a zemí habsburské monarchie, což Francii ohro

zilo z několika stran a donutilo ji vést válku proti nepřátelům s mnohem

větším materiálním zázemím, než měla sama.

Na straně Francie zůstali jen ba vorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel,

falcký kurfiřt Johann Wilhelm a kolínský arcibiskup Josef Klement. Brzy

se navíc ke koalici nepřátel Francie přidali další: novopečený pruský král

25

Joseph Vivien: Josef Ferdinand Bavorský, kandidát

na španělský trůn (1698) Fridrich I. (braniborský kurfiřt od roku 1688 jako Fridrich III., král od roku 1701), jehož si císař naklonil tím, že souhlasil, aby Fridrich užíval královský titul spojený s územím Pruska, které se nalézalo mimo říši. Dále pak hannoverský kurfiřt Jiří I. Ludvík (ten posléze roku 1714 zasedl i na britský trůn) a roku 1703 k již tak silné protifrancouzské koal ici přistoupil savojský vévoda Viktor Amadeus II. (pozdější sardinský král), který původně sympatizoval s Francií, i portugalský král Pedro II., který se Methuenovou smlouvou (dle anglického vyslance v Lisabonu Johna Methuena) z 27. prosince 1703 stal faktickým vazalem Angličanů. Mezinárodněpolitická situace vypadala pro Francii hrozivě a bylo zře jmé, že to bude tentokrát Paříž, kdo se ocitne v roli slabšího a bude jen těžko bránit dosud vůdčí pozici v Evropě.

Přesto se Francie pokusila vést válku ofenzivně a její vojska vstoupila na území říše. Rakušanům se však již roku 1702 podařilo oblehnout a dobýt falckou pevnost Landavu (Landau). Do války na kontinentě se navíc výrazně zapojila pozemními silami Anglie. A právě spo lupráce anglického vojevůdce Johna Churchilla vévody z Marlborough a císařov a vojevůdce prince Evžena Savojského měla Francii přivodit sérii zdrcujících porážek, jakou během dlouhé vlády Ludvíka XIV. nezažila. Zásadní zvrat v situaci v říši přinesla 13. srpna 1704 bitva u Höchstädtu a Blindheimu (anglicky Blenheim), kde anglo-císařská vojska pod vedením dvou výše zmíněných vynikajících stratégů rozdrtila francouzsko-bavorské síly pod velením maršála Tallarda, jehož v bitvě dokonce zajali! Hrozivější důsledky než pro Francii měla bitva pro jejího nejvěrnějšího spojence – Bavorsko. To se ocitlo vydáno na milost císařským vojskům. Kurfiřt Maxmilián II. Emanuel prchl do exilu a zemi dočasně spravovala jeho manželka Terezie Kunigunda Sobieská. Právě tehdy ale zemřel Leo - pold I. a nový císař Josef I. se roku 1705 rozhodl pro obsazení celých Bavor včetně Mnichova rakouskými vojsky. Rakouská správa v Bavorsku si počínala velmi tvrdě, Rakušané si jeho pleněním alespoň zčásti chtěli nahradit horentní sumy, které je válka stála. V dubnu 1706 pak Jo - sef I. využil císařské autority k tomu, že nad bavorským kurfiřtem vyhlásil říšský acht (klatbu).

Ještě za Leopoldova života se podařilo uzavřít rodinnou dohodu o rozdělení moci nad veškerými habsburskými, resp. Habsburky nárokovanými zeměmi mezi císařovy syny Josefa a Karla. Nesla název Pactum mutuae successionis a byla podepsána 12. září 1703, těsně před tím, než Karel odjel z Vídně, aby se na Iberském poloostrově ucházel o španělské dědictví. Leopold a Josef se vzdali nároků na španě lský trůn a pře

26


nechali jej Karlovi, který tu měl vládnout jako Karel III. a založit novou

španělskou větev rodu. Rakouská a španělská větev pak měly mít, v pří

padě, že by jedna vymřela, právo po sobě dědit. Většina dokumentu se

chovala v přísné tajnosti. Jednak nebylo radno, aby se ostatní dvory do

zvěděly, že by se rakouská a španělská říše mohly eventuálně n ěkdy v bu

doucnu spojit v jeden celek, navíc mn ohé pasáže obsahovaly i další pro -

blematická ustanovení. Například Milánsko se podle smlouvy mělo

odtrhnout od španělského království a připadnout říši, resp. císaři z ra

kouské větve Habsburků jako její předpokládané hlavě (Josefa I. zvolili

a korunovali římským králem, takže o jeho nástupnictví i jakožto bu

doucího císaře nebylo pochyb). Tento článek by asi Karel III. před bu

27

Leopold I. v závěru života (rytina)


doucími poddanými ve Španělsku těžko obhajoval. Smlouva jako vůbec

první dokument obsahovala i ustanovení o nedělitelnosti podunajského

soustátí a možnost, že v případě absence mužských dědiců z rodu Habs

burků má přejít následnictví na ženskou linii. Jedná se tak o jakýsi před

stupeň k pragmatické sankci z roku 1713.

Pretendent španělského trůnu arcivévoda Karel se vylodil 9. března

1704 v Lisabonu, aby za pomoci Angličanů a Portugalců zahájil boj

28

Francisco Solimena: budoucí císař Karel VI. jako pretendent

španělského trůnu


o trůn. 4. srpna pak admirál Rooke rych lým útokem získal pro anglickou korunu strategicky nesmírně důležitou gibraltarskou skálu a s ní i kontrolu nad Gibraltarskou úžinou, branou z Atlantiku do Středomoří. 12. června 1705 se významní představitelé katalánské šlechty v Janově zavázali spojencům, že přijmou arcivévodu za španělského krále pod jménem Karel III., a tak se 13. října bratr novopečeného císaře Josefa I. mohl vylodit v Barceloně. Roku 1706 jednotky věrné Karlovi dobyly Zaragozu a anglicko-portugalské oddíly pod velením lorda Gallowaye načas ovládly i Madrid. Chvíli se zdálo, že habsburská nadvláda nad Španělskem skutečně nastává.

Úspěchy protifrancouzské koalice pokračovaly i na dalších bojištích. 23. května 1706 dosáhl vévoda z M arlborough v č ele anglicko-nizozemských vojsk v bitvě u Ramillies významného v ítězství nad francouzským maršálem Villeroyem. Francouzi pak museli vyklidit celé Španělské Nizozemí, které se tak dostalo pod kontrolu spojenců.

Klíčové úspěchy zaznamenal i Evžen Savojský na Apeninském polo - ostrově. Roku 1705 sice jeho postup dočasně zastavila porážka v bitvě na řece Addě u Cassana, ale šlo jen o jeden z mála neú spěchů velikého vojevůdce a její dopady navíc už 7. září 1706 odčinila těžká porážka Francouzů u Turína. Tím princ Evžen ulehčil dosud zle tísněnému vévodovi savojskému. Koncem září 1706 Rakušané obsadili Milán a roku 1707 se francouzsko-španělská vojska z Itálie musela stáhnout. Celá Lombardie a Milánsko se ocitly pod kontrolou císaře. V červenci 1707 se Rakušané zmocnili i vojsky Filipa V. dosud bráněného Neapolska. Ne - zdařil se však spojenecký vpád do Provensálska.

Také situace ve Španělsku se obracela v neprospěch Karla I II. Madrid ztratil už roku 1706 a velké vítězství v bitvě u Almanzy 25. dubna 1707 opět výrazně podpořilo ambice Filipa V.

Spojenci poté napřeli hlavní síly v létě 1708 do jižního Nizozemí. Evžen Savojský a Marlborough zaskočili Francouze pod vedením vévody Ludvíka Burgundského, vnuka Ludvíka XIV., a maršála Vendôma při pokusu o překročení řeky Šeldy a 11. července jim u Oudernaarde zasadili těžkou porážku. Tím stanuli před branami Francie.

Bitva u Malplaquet 11. září 1709 však očekávaný průlom do nitra Francie nepřinesla. O něco slabší vojska maršála Villarse sice po tuhém boji před Brity a císařskými ustoupila, ale způsobila jim takové ztráty, že museli postup zastavit. Bylo to Pyrrhovo vítězství a Francii tato porážka v kritické situaci zachránila. Běh věcí v její prospěch mělo vzápětí obrátit i několik šťastných náhod.

29


Předně se Karlovi ve Španělsku nepodařilo roku 1710 dosáhnout roz

hodujícího zvratu. Po vítězstvích u Almenary a Zaragozy sice načas zno

vu vtáhl do Madridu, záhy jej však musel rychle opustit. Klíčové vítězství

30

Pierre Mignard: Ludvík XIV. (olej na plátně) –

kord s mušlovitým košem


Francouzů v čele s maršálem Vendômem a Filipovi věrných španělských

jednotek v bitvě u Villaviciosy 10. prosince 1710 podstatně zhoršilo další

vyhlídky Karla v boji o trůn.

1

Ještě větší roli sehrálo, že v létě 1710 situaci ve Velké Británii (od zá

kona o anglo-skotské unii z roku 1707 se tak označuje ostrovní stát) zá

sadním způsobem zvrátily parlamentní volby. V nich vyhráli dosu d opo

ziční toryové, proto musel v srpnu vévoda z Marlborough, který vedl

kabinet nepřetržitě od roku 1702, opustit post premiéra. Toryové se

ihned začali zabývat myšlenkou, že by Británie měla z války vystoupit

a uzavřít s Francií separátní mír. Churchill sice ještě nějaký čas zůst al

v čele britských vojsk na kontinentě, ale obstrukce kabinetu mu ne

umožnily v létě 1711 rozvinout ve Flandrech novou ofenzivu. 17. dubna

1711 navíc ve Vídni zemřel na neštovice císař Josef I., a tak nastalo r i

ziko, že by Karel III. v případě vítězství držel nejen španělský trůn, ale

jako Karel VI. současně i císařský , uherský a český trůn a vládl nebývale

rozsáhlé říši. A pomáhat nastolit hegemonii Habsburků v Evropě toryové

rozhodně nehodlali, proto 8. listopadu v Londýně podepsali předběžnou

mírovou smlouvu s Francií. Vévoda z Marlborough upadl v prosinci 1711

u dvora královny Anny Stuartovny definitivně v nemilost a přišel i o zbý

vající funkce a vliv. Britské je dnotky opustily kontinent a císařská i ni

zozemská vojska se v kampani roku 1712 musela obejít bez nich.

Po úmrtí bratra Josefa I. se navíc musel Karel v ypravit do střední Ev

ropy, aby se ujal vlády nad habsburským soustátí m. 27. září 1711 vyplul

z Barcelony a do Španělska se už nikdy nevrátil. Nechal tu sice manželku

Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, ale její šance na zvrat

se rovnaly nule. Již jako císař Karel VI. ji po uzavření utrechtského míru

v dubnu 1713 povolal do Vídně.

Brzy po jeho odjezdu ze Španělska se v neprospěch Habsburků obrá

tila i situace na západních bojištích. V bitvě u Denain 24. července 1712 dosáhl maršál Villars nad Nizozemci a Rakušany v čele s princem Savojským významného vítězství, a tím se naděje na porážku Francie definitivně rozplynula. I okolí Karla VI. ve Vídni došlo k závěru, že španělský trůn je ztracen a pokračovat v konfliktu nemá smysl.

Pak již nic nebránilo tomu, aby mírová je dnání dospěla ke konečnému

závěru. Utrechtský mírový kongres mezi Francií a spojeneckými stra

nami vyjma císaře dospěl k narovnání již v průběhu roku 1713. Fran

31

1

Podstatně podrobněji k okolnostem válek o dědictví španělské viz Ubieto, A. – Reglá,

J. – Jover, J. – Seco, C.: Dějiny Španělska , Praha 1995, zejména str. 322–328.


couzsko-britská mírová smlouva byla podepsána 11. dubna. Znamen ala,

že si Filip V. udržel španělský trů n i španělské kolo nie v zámoří, klíčový

Gibraltar však zůstal Britům. Francie se na oplátku musela zavázat, že

nepodpoří aspirace potomků Jakuba II. (Stuartovců) na britský trůn.

Rastattský mír mezi Francií a císařem byl podepsán 6. března 1714

a nutno poznamenat, že Karlovi VI. přinesl mimořádné zisky. Habsbur

ská monarchie získala nejen někdejší Španělské (nyní Rakouské) Nizo

zemí (zhruba dnešní Belgie), ale i Milánsko, Neapolsko a Sardinii. Ka

rel VI. ani nemusel formálně uznat Filipa V. jako španělského krále,

a mohl tak tento ve skutečnosti prázdný titul užívat i nadále. Francie

musela říši vrátit i některá města a oblasti kolem Rýna. Války o dědictví

španělské pro Habsburky nakonec skončily cennými zisky, byť ne tak

velkými, v jaké původně doufali.

Vnitřní vývoj v českých zemích a v habsburské

monarchii na počátku 18. století. Smrt Leopolda I.

a Josef I. (1705–1711)

Po téměř půlstoletí (1657–1705) vládl ve všech zemích hab sburské mo

narchie, a tedy i v českých zemích, Leopold I. Od léta roku 1658 náležela

tomuto Habsburkovi také císařská koruna. 5. května 1705 Leopold I. ve

Vídni ve věku nedožitých 65 let zemřel a 9. května byly jeho ostatky ulo

ženy na tradičním místě posledního odpočinku rakouských Habsburků,

v Kapucínské kryptě.

Leopold po sobě (až z třetího manželství s Eleonorou Magdalenou

Falcko-Neuburskou) zanechal dva syny. Starší z nich, pokřtěný jako Jo

seph Ignaz Johann Eustach (* 1678), byl předurčen, aby se pod jménem

Josef I. po otci ujal stře doevropských trůnů. Již 9. prosince 1687 jej ko

runovali králem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.