načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

České země v letech 1705–1792. Věk absolutismu. osvícenství. paruk a třírohých klobouků - Roman Vondra

  > > > > České země v letech 1705–1792. Věk absolutismu. osvícenství. paruk a třírohých klobouků  

Elektronická kniha: České země v letech 1705–1792. Věk absolutismu. osvícenství. paruk a třírohých klobouků
Autor:

České země v letech 1705–1792. Věk absolutismu. osvícenství. paruk a třírohých klobouků (věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
Doporučená cena:  160 Kč
6%
naše sleva
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 383
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7277-448-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

České země v letech 1705–1792. Věk absolutismu. osvícenství. paruk a třírohých klobouků (věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků)

Předmětná hesla
* 1705-1792
Česko -- Dějiny -- 18. stol.
Zařazeno v kategoriích
Roman Vondra - další tituly autora:
Osobnosti české historie Osobnosti české historie
Vondra, Roman
Cena: 505 Kč
České země v letech 1705 - 1792 České země v letech 1705
Vondra, Roman
Cena: 436 Kč
Po kolejích a silnicích velké Prahy -- Systém městské hromadné dopravy na území hl. m. Prahy v letech 1918-1945 Po kolejích a silnicích velké Prahy
Vondra, Roman
Cena: 476 Kč
České země v letech 1792-1848 -- Formování novodobého českého národa... České země v letech 1792-1848
Vondra, Roman
Cena: 436 Kč
Peníze v moderních českých dějinách Peníze v moderních českých dějinách
Vondra, Roman
Cena: 289 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Barokní sousoší na mostě v městě Kladsko připomene
jak pražský Karlův most, tak ztrátu tohoto území
a většiny Slezska v polovině 18. století





Roman Vondra
České země v letech 1705–1792
Věk absolutismu, osvícenství, paruk
a třírohých klobouků
Nakladatelství Libri
Praha 2010





© Roman Vondra, 2010
Photos © Roman Vondra, František Honzák, 2010
Illustrations © archivy Milana Hlavačky, Zdeňka Petráně, Libri a
citovaná literatura, 2010
© Libri, 2010
Odborní recenzenti: prof. Milan Hlavačka a prof. Robert Kvaček
ISBN 978-80-7277-448-7





Obsah
Předmluva ................................................................................................ 9
I. Politický vývoj českých zemí v rámci habsburské monarchie
v letech 1705–1792 .................................................................... 17
Výchozí stav ...................................................................................... 17
Mezinárodní souvislosti počátku 18. století. Habsburkové
a války o dědictví španělské ........................................................ 23
Vnitřní vývoj v českých zemích a v habsburské monarchii
na počátku 18. století. Smrt Leopolda I. a Josef I.
(1705–1711) ................................................................................ 32
Nástup Karla VI. a počátky jeho vlády.............................................. 40
České země ve 20. letech 18. století ................................................ 48
Starosti a obavy posledního Habsburka po meči – 20. a 30. léta .. 53
Války 30. let a vrchol diplomatického úsilí Karla VI. .................... 57
České země ve 30. letech 18. století ................................................ 60
Závěr vlády a smrt císaře Karla VI. .................................................. 62
Nástup Marie Terezie a zhroucení garancí pragmatické sankce .. 64
Války o dědictví rakouské (1740–1748) ........................................ 66
Chvíle vydechnutí a první vlna tereziánských reforem
(1748–1756) ................................................................................ 78
Sedmiletá válka (1756–1763) .......................................................... 86
Druhá vlna tereziánských reforem (50. a 60. léta) ........................ 94
Politický vývoj na sklonku vlády Marie Terezie (1763–1780) ...... 97
Josef II. v éře své samostatné vlády (1780–1790) ...................... 114
Vláda císaře Leopolda II. (1790–1792) ........................................ 131
II. Hospodářský vývoj českých zemí a habsburské monarchie
v 18. století ................................................................................ 141
Hospodářské teorie 17. a 18. století a jejich uplatnění
ve střední Evropě ...................................................................... 141
Měna a oběživo od poloviny 17. do poloviny 18. století .............. 150
Tereziánská měnová reforma, konvenční měna a bankocetle .... 157
5





Dvorské a zemské ekonomické orgány a jejich reformní
proměny ...................................................................................... 162
Agrární a poddanská otázka v 18. století ...................................... 167
Sociální skladba českých zemí v 18. století .................................. 178
III. Kultura a vzdělanost v českých zemích
avhabsburské monarchii v 18. století .................................... 205
Osvícenství – jeho charakteristika, kořeny a šíření .................... 205
Osvícenství v českých zemích ........................................................ 212
Osvícenci na vídeňském dvoře ...................................................... 223
Svobodní zednáři ............................................................................ 225
Duchcovská léta starého dobrodruha, literáta a fantasty .......... 231
Reformy vysokého školství a Učená společnost .......................... 235
Pietismus – religiózní protipól osvícenského pohledu na svět .... 240
Počátky českého národního obrození ............................................ 242
IV. Umění a kultura v českých zemích v 18. století .................. 256
Krásná literatura a divadlo na počátku národního obrození ...... 256
Výtvarné umění a architektura 18. století .................................... 259
Malířství ...................................................................................... 260
Sochařství a plastika .................................................................. 265
Architektura .............................................................................. 269
Česká hudba 18. století .................................................................. 279
V. Každodennost v 18. století .................................................... 289
Život šlechty .................................................................................... 289
Život ve městech ............................................................................ 300
Život na venkově ............................................................................ 302
Svátky liturgického roku a jejich vliv na každodenní život
křesťanů v 18. století ................................................................ 305
Židé mezi pronásledováním a tolerancí ........................................ 310
Nástup agrární a průmyslové revoluce a jejich vliv
na každodenní život obyvatelstva ............................................ 317
Móda v 18. století ............................................................................ 320
Zbraň – nezbytný průvodce životem v 18. století ........................ 323
Raně novověká revoluce ve vojenství ............................................ 326
Armáda habsburské monarchie ve druhé polovině
17. a v 18. století ........................................................................ 328
Lovectví a myslivost ........................................................................ 338
6





Nemoci a úmrtnost v 18. století .................................................... 340
Čarodějnické procesy – ostuda barokní éry .................................. 344
Závěr ........................................................................................ 348
Seznam literatury .................................................................... 349
Domácí a překladová literatura .................................................... 349
Výběr z cizojazyčné literatury ...................................................... 353
Tabulky ...................................................................................... 355
Jmenný rejstřík ........................................................................ 362
7





Barokní portál piaristické koleje v Litomyšli





Předmluva
Zpravidla si to ani neuvědomujeme, ale každý z nás se rodí do předem
daného prostředí, které je výsledkem dlouhého historického vývoje a
působení řady generací našich předků i starších současníků. Již odmalička
tak spolu s výchovou a základním vzděláním přejímáme řadu
indoktrinací, které jsou dány například již tím, že nám učitel ve škole podává
informace o historii takovým způsobem, jaký si společnost v dobovém
kontextu žádá. V tomto ohledu jsou bezesporu šťastnější jedinci, kteří
vyrůstali v poměrech demokratických. Ovšem ani tehdy se člověk
nevyhne tomu, že mu jsou v rámci snah o didakticko-pedagogické
zjednodušení výkladu informace předávány s mnohdy až zavádějící
interpretací danou tím, že se ve výkladu má zdůrazňovat to, co předznamenává
budoucí vývoj, a pomíjet to, co jako zdánlivě přežilé posléze vývoj odklidil
do propadliště dějin.
V moderních českých dějinách se režimy v našich končinách střídaly
často a ne vždy šlo o režimy demokratické. Ve 20. století hned několik
generací muselo vyrůstat v podmínkách, kdy si totalitní zvůle učinila
z učitelů politruky a nutila je předkládat žákům a studentům ve výkladu
lži, fabulace a mytizace zcela záměrně. Jen málokdo měl to štěstí, že si
jeho učitel i v těchto podmínkách uchoval zdravý rozum a v rámci
objektivity tu a tam odbíhal od oficiální linie výkladu.
A tak je i dnes historické povědomí národa faktor velice proměnlivý,
mnohdy mlhavě rozostřený a často i záměrně deformovaný. Mnohé éry
našich dějin dodnes přijímáme s určitými rozpaky, které jsou dány tím,
že se nám je kdosi pokoušel z nějakých dobových „ušlechtilých
pohnutek“ vylíčit s předem danou interpretací, nebo je dokonce zcela vytěsnit
z naší mysli. 18. století, které se tato monografie pokouší čtenářům
poutavou a odlehčenou formou přiblížit, mělo v nedávné minulosti tu
smůlu, že se je schematicky snažily interpretovat snad všechny režimy.
Již česká nacionalistická historiografie druhé poloviny 19. století měla
s jeho uchopením zcela zásadní problémy. Doba po roce 1918 ještě více
přilila oleje do ohně, když se snažila negovat vše staré, monarchistické,
habsburské, katolické a rakouské. Učitelé pak na základě společenské
9





objednávky často líčili období mezi bitvou na Bílé hoře a českým
národním obrozením jako éru temna, kdy všichni jen trpěli nejrůznějšími
formami politického, sociálního a náboženského útlaku. Ani demokratická
první republika se neubránila tendencím, aby dějiny přepisovala dle
svých představ. Přesto měli vědci pro své bádání relativně příznivé
podmínky, takže již tehdy historici jako Josef Pekař či Zdeněk Kalista
dokázali v éře baroka nalézt řadu krásných a trvale inspirujících prvků, které
českou kulturu i historické dědictví v mnohém obohatily.
Po 2. světové válce ovšem nastal zcela zásadní zvrat. Československo
se ocitlo záhy v tzv. východním bloku a ve zcela změněných politických
a společenských podmínkách bylo po čtyři desetiletí možné vést oficiální
historický výzkum pouze v duchu marxistické historiografie. Učitelé na
školách to měli ještě těžší. Z pedagogů, lidí, kteří měli mládeži pomáhat
a kultivovat ji, učinil režim vesměs brutální manipulátory a deformátory
dětských duší. Kdo se tak či onak nepodřídil, musel ze školství odejít.
Ostatní, tedy alespoň ti, kteří zcela nepozbyli zdravého úsudku, sváděli
bolestivé kompromisy s režimem, který začal ve velkém provádět
výplach mozků. A nebohé 18. století to odneslo opravdu hodně krutě.
Začalo se interpretovat jako „reakční“ doba poroby, na které pro jedince
žijícího v radostné socialistické společnosti přece nemůže být vůbec nic
zajímavého, krásného a poutavého. Postačilo jen pár zmínek o
„revolučních zápasech nevolníků“, kteří v temné reakční době představovali
jakýsi „pokrokový předvoj“ bojující za „lepší zítřky“, zmínilo se pár tezí
o éře osvícenského absolutismu, ale jen v nezbytné míře, aby například
školáčci věděli, kdo „zavinil“ to, že musí ve školních lavicích vůbec sedět,
a pak už se chvatně přecházelo k líčení „pokrokové“ éry Velké
francouzské revoluce a u nás národního obrození. Dnes víme, že tyto hrubé
schematizace postrádaly racionální základy a že nálepkovat jednotlivé éry
podle toho, jak na ně stávající společnost nahlíží, je nesmyslné. Historii
nelze zotročit a podrobit ideologickému diktátu.
Ovšem po čtyřicet let se zdálo, že se to podařilo. S tímto neblahým
dědictvím se potýkáme dodnes. Jako vysokoškolský pedagog se u
zkoušek setkávám s neúprosnou skutečností, že se studenti historie a dalších
společenských věd dodnes připravují na atestace i ze starší, ideologicky
zatížené literatury. Škody způsobené za řadu desetiletí totiž nelze
odčinit ze dne na den. Postupem času navíc studenti ve starších publikacích
přestávají rozlišovat mezi dobovým ideologickým balastem a reálnými
fakty. Důvod je jednoduchý. Patří totiž již ke generaci, která nemá
bezprostřední zkušenost s totalitou, proto jim uniká, že v oné době musel
10





člověk umět číst mezi řádky a ideologické pasáže jednoduše vypouštět
a soustředit se na fakta. Zatímco člověk narozený v 70. letech bezpečně
pozná, co je ideologickým schematismem ovlivněný blábol, člověk
narozený v 90. letech již schopnost této reflexe zpravidla postrádá.
Hlavním úkolem nynější generace historiků je tedy předkládat
nastupujícím generacím nové texty, nezatížené starými pokřivenými
schématy. Jedině tím lze neblahé důsledky indoktrinací překonat.
Ačkoliv již nejsme starými schématy vázáni, i dnes existují tlaky na
podřízení historiografie aktuální politické a společenské poptávce. Až
příliš násilně se proto v poslední době uplatňovala tendence dávat
národním dějinám jednotlivých evropských států jakýsi jednotný evropský
nátěr. I to vede mnohdy k bludům, jakým je například tvrzení, že
habsburská monarchie byla údajně jakousi předchůdkyní Evropské unie.
Tako vá interpretace by absolutistické habsburské panovníky asi hodně
udivila.
Práce historika je náročná i z toho důvodu, že chce-li své „řemeslo“
vykonávat odpovědně, musí se podobným vlivům důsledně bránit, i když
ví, že by mu pokřivování historie v kariéře hodně pomohlo. Nemá totiž
odpovědnost jen vůči aktuální době, ale i k předchozím a budoucím
generacím. I ve 21. století bude muset nejrůznějším zjednodušením čelit,
pokud bude chtít být skutečným historikem.
18. století je ve světových, evropských i českých dějinách nesmírně
zajímavou dobou. Dnes víme, že žádnou éru nelze označit za
„pokrokovou“ nebo „reakční“. Historický vývoj totiž nelze zastavit, i když si to
mnohdy a mnohde nejrůznější vykonavatelé moci přáli. To platí i přesto,
že některá období jsou převratnými změnami nabitá, zatímco v jiných
jde vývoj kupředu zvolněným tempem. Čas totiž postupně prověřuje
přednosti i slabiny veškerých změn, i těch revolučních. Čas od času je
nutné některé závěry revokovat a zakonzervovat jen ty změny, které se
ukážou jako prospěšné z dlouhodobé perspektivy. Pak může společnost
žít po určitou dobu v relativním poklidu, než před ní zase stanou nové
závažné výzvy, s nimiž je třeba se vypořádat.
Podíváme-li se na 18. století pozorným okem blíže, zjistíme, že to
zdaleka nebyla doba nějakého „zmrtvění“ a úpadku mezi Bílou horou a
počátkem národního obrození, jež nastoupilo v závěrečné čtvrtině tohoto
věku. 18. století je v pořadí třetím a zároveň posledním stoletím éry
rané ho novověku. Celé toto dlouhé a fascinující období tvořilo éru
postupných převratných změn v politickém, hospodářském, sociálním,
vědeckém i kulturním vývoji. Raný novověk je totiž složitým obdobím pře-
11





chodu mezi světem středověkým a moderním. Bez pochopení těchto
změn není možné porozumět procesu zrození moderního světa, v němž
žijeme. 18. století je vyvrcholením tohoto procesu změn, právě v něm
se zrodily kořeny světa, v němž se denně pohybujeme. Měnilo se nejen
uspořádání společnosti, filozofické a vědecké pohledy na přírodu,
organizaci státu a uspořádání kosmu či architektonické a umělecké slohy.
Měnil se i styl života, výraznými proměnami prošel i svět zbraní a
válečného umění i vztah lidí ke státu. Připravovaly se podmínky k přechodu
od stavovské společnosti ke společnosti občanské a od starého zemského
patriotismu k modernímu nacionalismu, aby tyto nové hodnoty v závěru
18. věku prokázaly své kladné i stinné stránky v éře Velké francouzské
revoluce a následných revolučních a napoleonských válek.
Období počátku 18. století je érou vrcholného baroka. Lidstvo žijící
na našem kontinentu během předcházejícího půl století překonalo
hrozivé ekonomické a demografické důsledky třicetileté války. Nastala doba
nového rozkvětu, kterou nedokázaly zvrátit ani válečné konflikty
prvních dvou dekád 18. století. Po jejich skončení následovalo pro
střední Evropu relativně dlouhé období klidu a míru, které jen tu a tam
narušovaly lokální konflikty na její periferii, ale do českých poměrů
bezprostředně nezasáhly.
Již vláda mladého císaře Josefa I. přinesla první předzvěst toho, že
nastává éra výrazných změn. Žel předčasná smrt pozoruhodnému
panovníkovi neumožnila dovést zamýšlené reformy do konce. I když se
nám vláda Karla VI. na první pohled může zdát opět jako doba jistého
zakonzervování stávajícího stavu, ve skutečnosti tomu tak nebylo.
Karel VI. sice neměl bratrovu reformátorskou odvahu, ovšem změny se
nezastavily ani za jeho vlády. Vrcholný barok, jen zdánlivě klidný a nečinný,
je obdobím, kdy do českých zemí a habsburského soustátí pomalu, ale
jistě začaly pronikat osvícenské myšlenky. Byť Karlův dvůr žádné
dramatické změny nechystal, zapustilo nové myšlení ve Vídni své kořeny
a zejména v oblasti ekonomiky se začínaly uplatňovat nové pohledy na
hospodaření státu. Klima pro nástup reforem osvícenského absolutismu
dozrávalo na vídeňském dvoře po několik desetiletí.
Teprve nové mocné víření válečných bubnů se však stalo hlavním
podnětem k úsilí o rychlou a systematickou přeměnu podunajského
soustátí. Válečné konflikty v letech 1740–63 pak neúprosně odhalily
skutečnost, že pouze státy s moderní organizací správy a racionálně vedeným
hospodařením mohou slavit úspěch. Hohenzollernské Prusko se stalo
příkladem toho, jak i dosud relativně malý stát může svou moc, vliv
12





a prestiž rozšířit za docela krátký čas, pokud se podřídí tuhé fiskální
disciplíně a veškeré zisky investuje do posilování vnitřní stavby a úderné
síly své armády.
Panovnicí, která dokázala tyto myšlenky uplatnit v podunajském
soustátí, se stala Marie Terezie. Nejprve uhájila celistvost monarchie v
ničivých, zdlouhavých a krvavých válkách a obnovení mírových poměrů
posléze využila k zahájení procesu přestavby komplexu zemí pod svým
žezlem v moderní a racionálně řízený centralistický stát. I když si to
většina dnešních Čechů neuvědomuje, patřila Marie Terezie k našim
historicky vůbec nejvýznamnějším panovníkům. Již to, že v první polovině
40. let 18. století zmařila pokus o roztržení českých zemí na tři části,
mělo pro českou státnost zásadní význam. Kdyby se naplnily plány jejích
protivníků a Čechy by natrvalo získal bavorský kurfiřt Karel Albrecht,
zatímco Morava by uvázla ve spárech saského kurfiřta a polského krále
Augusta III., a kdyby navíc pruský král Fridrich II. k uloupenému téměř
celému Slezsku a Kladsku získal pro Prusko například ještě část
severozápadních a severních Čech, mělo by to pro český stát i české etnikum
zcela nedozírné důsledky. Jen těžko si lze představit úspěšný proces
českého národního obrození v navzájem izolovaných částech českých zemí
pod bavorskou, saskou a pruskou správou. Poláci sice mezi lety 1795
a 1918 roztržení své vlasti na tři kusy ustáli, z hlediska početnosti však
představovali mnohem větší národ, navíc s národnostně uvědomělou
početnou šlechtou.
Tereziánské reformy pochopitelně měly i svou odvrácenou tvář. Tu
představovala zejména silná centralizace. Z českých a rakouských zemí
postupně vznikal politicky, správně a ekonomicky stále více integrovaný
celek, zatímco Uhry se těšily v tomto směru řadě úlev. Až Josef II. se
pokusil zahrnout do svého reformního úsilí i Uhry, ovšem bez valného
úspěchu. I díky tomu se právě v 18. století začaly formovat první znaky
budoucího dualistického uspořádání monarchie. Zatím však byly Uhry
toliko jakýmsi autonomním a svébytným článkem uvnitř reálné unie
zemí habsburského soustátí. Rakousko-uherský dualismus přišel na řadu
až mnohem později – roku 1867.
Centralizační úsilí reformátorů osvícenského absolutismu mělo
pochopitelně pro země Koruny české řadu negativních dopadů. Ty hlavní
byly dva. Ze státoprávního hlediska centralizace správy českých a
rakouských zemí do jednoho vídeňského ústředí zpochybňovala
státoprávní svébytnost zemí svatováclavské koruny. Druhý negativní rys přineslo
důsledné prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka, což
13





hlavně venkovské obyvatelstvo z českého vnitrozemí, které zpravidla
komunikovalo pouze v češtině, ve styku s úřady výrazně znevýhodnilo.
Když se to nacionalistická a poté i marxistická historiografie snažila
inter pretovat jako záměrný národnostní útisk, šlo o blud. Modernizace
státu si budování jednotné ústřední správy vyžadovala a podmínkou pro
její dobré fungování bylo pochopitelně i zavedení jednotného úředního
jazyka. Panovníci éry osvícenského absolutismu chápali stát jako svůj
výlučný majetek, proto si ho budovali podle vlastních představ. Němčina
byla jazykem dvora, vlastním jazykem panovnického rodu, a státní
aparát měl sloužit právě dvoru, takže si panovník němčinu zvolil jako jazyk
úředního aparátu. Na mnohonárodnostní skladbu svého soustátí se
Habsburkové zkrátka ohlížet nemohli, jinak by se jim jeho modernizace
nikdy nemohla zdařit.
Přesto hlavně obyvatelstvo venkova na éru osvícenského absolutismu
zpravidla vzpomínalo v dobrém. Poddanské vrstvy viděly zejména v
Josefovi II. „selského císaře“, státníka, který selskému lidu v mnohém
ulehčil životní úděl. Vždyť právě on roku 1781 zrušil tuhé poddanství,
nazývané často nepřesně jako nevolnictví. Až čeští obrozenci 19. století
vnímali Marii Terezii a Josefa II. s nepochopením jako „velké
germanizátory“, a to i přesto, že těmto dvěma monarchům, jak jsme již zmínili,
nacionální motivaci rozhodně nelze podsouvat ani v nejmenším.
Od 70. let 18. století se v českých zemích začal výrazně projevovat
proces českého národního obrození a stal se faktorem, který zásadně
ovlivňoval atmosféru posledních dekád námi sledovaného období.
V první fázi šlo sice jen o učenecký zájem o „jazyk předků“ a dějiny a
kulturní dědictví země, v níž žili, přesto se jednalo o výrazný posun vpřed.
I když ještě Josef Dobrovský nevěřil v budoucí existenci češtiny jako
živého jazyka, pro její poznání učinil svým dílem velký kus práce. Kritičtí
badatelé, jazykovědci a dějezpytci Dobrovského generace tak spustili
proces, jehož převratného významu si v oněch prvních průkopnických
dekádách ještě nemohli být vědomi. V té době totiž stále převažoval
starý zemský patriotismus vyvěrající ze stavovského uspořádání
společnosti. Představitelé zemské šlechty a zámožnějšího měšťanstva, které první
obrozenci pro své myšlenky postupně získávali, totiž stále mluvili buď
německy, anebo nanejvýš byli bilingvní. Zejména aristokraté pak byli
často i multilingvní, neboť si díky svým intelektuálním a kulturním
zálibám zpravidla osvojili i znalosti francouzštiny, latiny, italštiny nebo
španělštiny. Často je k tomu vedly i historické kořeny jejich rodů. V
duchu zemského patriotismu, který v nich utvrzoval odpor vůči někdy až
14





brutálnímu centralizačnímu tlaku absolutistického státu, tak zemští
stavové rozvíjeli toliko zájem o doklady dřívější české státnosti. Ty jim
poskytovaly argumenty, aby mohli tomuto tlaku vzdorovat.
I když vrstvy urozené a bohaté češtinu aktivně téměř nepoužívaly,
více než tři pětiny obyvatelstva Čech a Moravy ji stále považovaly za svůj
rodný jazyk a jinak často ani komunikovat neuměly. České a moravské
venkovské vnitrozemí mělo prakticky výhradně jazykově český ráz.
Poté, co éra revolučních a napoleonských válek zahájila nástup nového
etnic kého nacionalismu, vznikl zásadní předpoklad k tomu, aby proces
českého národního obrození postoupil do nové (ofenzivní) fáze.
Generace Josefa Jungmanna již češtinu chápala za hlavní znak češství a
začala jazyk předků mravenčí prací modernizovat tak, aby ho jednou
provždy pevně zakotvila jako živý jazyk všech „dobrých“ Čechů. To je však
již předmětem výkladu českých dějin první poloviny 19. století, což
přesahuje rámec této monografie.
Již v posledních dekádách 18. století však tady proces formování
novodobého českého národa byl nezpochybnitelně přítomen. Korunovace
Leopolda II. českým králem v září 1791 nám to dokládá jednoznačně.
Široké lidové vrstvy totiž tehdy prožívaly nebývalou euforii plynoucí
z pocitu sounáležitosti se svou vlastí. Navíc začaly tyto masy věřit, že
nadchází doba změn. I když Leopold II. brzy zemřel a většina nadějí v něj
vkládaných se nenaplnila, nikdo již nedokázal zažehnutý plamen
českého národního obrození uhasit.
Viděli jsme již, že 18. století představovalo věk převratných změn.
V následujících kapitolách to budeme dokumentovat na celé řadě
konkrétních příkladů. Ale věříme, že to zdaleka není jediný důvod, proč si
tuto knihu přečíst. 18. století bylo totiž zároveň stoletím krásným. Éra
vrcholného baroka, rokoka a klasicismu totiž v oblasti architektury,
umění, kultury i odívání představovala věk i s odstupem téměř tří staletí
pro současného člověka nesmírně vizuálně i audiálně (vzpomeneme-li
na soudobou hudbu) atraktivní.
S ohledem na tuto skutečnost jsme zvolili i podtitul této knihy: Věk
absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. I když dlouhé
barokní alonže u pánů postupně nahradily kratší rokokové paruky s
copem, na podmanivé kráse to mužským hlavám rozhodně neubralo.
Dámy si své účesy a paruky ještě více vyčesávaly do výšky, a jejich objem
tak stále narůstal. Přestože si tyto paruky spojujeme především s
prostředím tehdejší šlechty, rozšířily se nakonec prakticky všeobecně.
Nasazovali si je bohatí měšťané, kteří v duchu Molièrovych her toužili aris-
15





tokraty napodobovat téměř ve všem. Nosilo je posléze i služebnictvo,
aby noblesním zevnějškem reprezentovalo své panstvo. I když jejich šat
přece jen musel být o něco méně zdobný než oděv pánů, v mnohém ho
ko píroval. Šlechtici si už kvůli reprezentaci nemohli dovolit, aby jejich
sloužící chodili jako trhani. Zejména při slavnostních příležitostech
v 18. století nosil paruky téměř každý.
Teprve éra Velké francouzské revoluce učinila této zvyklosti v
relativně krátkém časovém období konec. Postupně zmizely nejen paruky,
copy a třírohé klobouky, ale i culloty (kalhoty pod kolena), které úplně
vytlačily pantalony (kalhoty ke kotníkům). Dřívější noblesa se tak zcela
vytratila.
Poznámka
Čtenáře v případě zájmu o životní data jednotlivých osob, léta vlády,
vlastní jména papežů a další detaily odkazujeme na jmenný rejstřík.
16





I. Politický vývoj českých zemí
v rámci habsburské monarchie
v letech 1705−1792
Výchozí stav
Myšlenka na vytvoření velkého středoevropského soustátí se v
politických úvahách panovníků objevovala již hluboko od středověku. Už
Karel IV. brněnskou smlouvou o vzájemném nástupnictví mezi
Lucemburky a Habsburky z roku 1364 ideu středoevropské říše do značné míry
předznamenal. Albrecht II. Habsburský ji pak mezi lety 1437 a 1439
dokonce nakrátko realizoval. Jeho brzká smrt ovšem znamenala opětnou
dezintegraci středoevropského prostoru. Vídeňské smlouvy mezi českou
větví Jagellonců a Habsburky z roku 1515 však dokládají, že tato idea
rozhodně v zapomnění neupadla, a smrt Ludvíka Jagellonského při
útěku z bitvy u Moháče dne 29. 8. 1526 otevřela Ferdinandovi I.
Habsburskému cestu k ovládnutí uherského a českého trůnu a spojením těchto
království s rakouskými zeměmi učinil středoevropské habsburské
soustátí realitou, která vydržela téměř čtyři sta let.
Čeští stavové si v roce 1526 zdaleka neuvědomovali, jak dalekosáhlé
důsledky jejich zvolení mladičkého habsburského arciknížete na
svatováclavský trůn pro naše dějiny bude mít. Král Ferdinand I. a jeho
nástupci začali ze zemí Koruny české a zemí Koruny svatoštěpánské
(Království uherského a k němu přidružených zemí) s rakouskými zeměmi
cílevědomou centralizační a rekatolizační politikou postupně formovat
z původně pouhé personální unie unii reálnou, kterou jsme si navykli
běžně označovat termínem habsburská monarchie. Realizace
centralizační politiky byla ovšem dlouhodobým cílem, jehož naplnění trvalo po
několik generací. Výbojná politika Osmanské říše a neustálé nové a nové
výpady jejích vojsk do střední Evropy po téměř dvě staletí svazovaly
Habsburkům ruce.
V době nástupu Habsburků fungovaly země svatováclavské koruny,
tedy Čechy, Morava, Slezsko a až do roku 1635 také Horní a Dolní
Lužice, jako stavovská monarchie. Habsburští panovníci se tak museli dělit
o moc se zemskými sněmy zastupujícími tyto jednotlivé země s dlouhou
historickou tradicí. Na zemských sněmech tlumočily jednotlivé
stavovské obce Habsburkům své politické požadavky. Na půdě generálních sně-
17





mů se pak projednávaly klíčové záležitosti, které měly význam pro
všechny země svatováclavské koruny jako celek. Tvrdá politická
vyjednávání museli Habsburkové vést také s uherskými stavy, řadou
politických práv disponovaly i stavovské obce jednotlivých zemí rakouských.
Unifikace politicky značně nesourodého soustátí tak byla nezbytným
předpokladem k tomu, aby se Habsburkové z volené dynastie vládnoucí
v jednotlivých stavovských monarchiích mohli proměnit ve zcela
suverénní panovnický dům.
Celý tento nelehký úkol navíc ještě výrazně komplikovala náboženská
situace ve střední Evropě. Habsburkové byli tradiční katolická dynastie,
ovšem v důsledku evropské reformace se v 1. polovině 16. století staly
v zemích pod jejich žezlem dominantními nekatolické konfesní proudy.
V českém prostředí byla již od 15. století přítomna silná utrakvistická
(kališnická) tradice. Vlivem z německých zemí pronikajícího luterství
se ovšem ze vzájemné symbiózy původní starokališnické a nové
luteránské věrouky zrodil nový český náboženský proud – novoutrakvismus,
který měl k luteránům sice velice blízko, ale udržoval si i některá dílčí
specifika. Novoutrakvismus se stal v českých zemích dominantním
náboženským proudem, s katolictvím výrazně se sbližující
staroutrakvismus pak byl výrazně minoritní záležitostí. Další tradiční českou církví
byla od 15. století také jednota bratrská, která se postupně již během
16. století začala sbližovat s druhým významným proudem evropské
reformace, kalvinismem, s nímž na počátku 17. století dosáhla výrazné
věroučné spřízněnosti.
Politický vývoj střední Evropy se náboženskými různicemi ještě více
zkomplikoval. Vedle toho, zda v boji o politickou moc zvítězí panovník,
nebo stavovské obce, se rozhodovalo také o tom, zda si české země
zachovají i svůj převážně protestantský ráz, nebo zda vládnoucí dynastie
prosadí své náboženství, tedy katolictví, jako státní konfesi. Nekatolické
proudy dominovaly v 16. a částečně ještě v 17. století nejen v zemích
koruny svatováclavské, nýbrž i v řadě dalších zemí pod vládou habsburské
dynastie. Nábožensky pestrá byla též situace v zemích německých, což
rakouským Habsburkům, kteří od roku 1556 trvale drželi říšský trůn,
jejich pozici ještě více komplikovalo.
Po téměř celé jedno století si museli Habsburkové při budování
mocenských pozic počínat velice obezřetně. Při správě království i
vedlejších zemí Koruny české museli přihlížet také k zájmům stavovských
politických reprezentací. Habsburští panovníci směli vybírat berně jen
v takovém rozsahu, v jakém jim to stavovské sněmy povolily. Navíc mu-
18





sel být každý nový panovník z habsburské dynastie až do období
druhého stavovského odboje a změn souvisejících s bělohorskou porážkou
českých stavů na trůn formálně znovu přijímán. Bez oficiálního svolení
českých stavů by tedy vládu v zemích svatováclavské koruny Habsburkové
neudrželi. Navíc by bez astronomických sum vybraných v rámci berní
v českých zemích prakticky nemohli financovat nákladné a vyčerpávající
boje s Turky v Uhrách. První století vlády habsburské dynastie na
českém trůně s sebou tudíž přinášelo neustálé licitace mezi panovnickou
mocí na straně jedné a stavovskými reprezentacemi v jednotlivých
zemích Koruny na straně druhé. Navíc dynastii od drtivé většiny
obyvatelstva Českého království také dělila otázka víry.
Ač by se předchozí odstavce zdály tomu nasvědčovat, neznamenala
předbělohorská éra českých dějin jen neustálou eskalaci napětí, hluboké
politické spory a permanentní politickou krizi. Dokladem této
skutečnosti je éra vlády císaře Rudolfa II. Ten si zvolil Prahu za své rezidenční
město, a tak se pražská města v letech 1583–1612 mohla těšit trvalé
přítomnosti jednoho z nejvýznamnějších panovnických dvorů Evropy.
Praha i český stát jako celek tehdy prošly obdobím kulturního a
ekonomického rozkvětu. V celé řadě aspektů lze toto období srovnat s
fenoménem doby Karla IV. ve 14. století. Na přelomu 16. a 17. století se
Praha stala působištěm velkého množství vědců a umělců, jejichž objevy
a mistrovská díla se těšily panovníkově mimořádné přízni.
Za vlády Rudolfova bratra a nástupce Matyáše, který na český trůn
dosedl na jaře roku 1611 a v roce 1612 získal i císařské důstojenství, se
ovšem všechny po desítky let se kumulující spory mezi panovnickou
dynastií a stavovskou politickou reprezentací v českých zemích definitivně
vyhrotily. Matyáš ještě za svého života, v červnu 1617, prosadil na
českém sněmu jako svého nástupce Ferdinanda II. Štýrského (českým
králem byl v letech 1619 a 1620–37), což ještě více rozjitřilo všechny staré
rány. Prosazení radikálního a bezohledného katolického extremisty za
budoucího panovníka znamenalo, že se pro podstatnou část české
stavovské obce stalo další soužití s habsburskou dynastií jen těžko
představitelné.
Druhé stavovské povstání z let 1618–20 znamenalo zcela zásadní
mocenské střetnutí „na život a na smrt“. V boji kdo s koho nakonec čeští
stavové prohráli a pomsta ze strany vítězů byla skutečně krutá. Porážka
stavovské opozice umožnila Ferdinandovi II. provést dalekosáhlé změny
v celé politické struktuře českého státu. Obnovené zřízení zemské pro
Čechy z roku 1627 a pro Moravu z roku 1628 učinilo definitivní konec
19





starému panovnicko-stavovskému mocenskému dualismu. Katolická víra
byla ustanovena jediným povoleným náboženstvím. Habsburkové získali
český trůn do své dědičné držby a němčina se stala úředním jazykem
zcela rovnoprávným s češtinou, jako jazyk dynastie byla dokonce z hlediska
prestiže v zemském úřadování v Čechách a na Moravě jazykem prvním.
Moc zemských sněmů byla snížena v dosud nevídané míře. Jejich zákono -
dárná iniciativa se stala minulostí, vyjma povolování berní ztratily sta -
vov ské reprezentace všechny rozhodující politické pravomoci. Určitá
míra pravomocí jim zůstala pouze ve vnitřní správě království a
markrabství, zejména v oblasti přerozdělování zemských financí. Jinak se zemské
sněmy fakticky omezovaly na projednávání požadavků panovníka.
S tím, jak význam českých zemí jako mocensko-politických
individualit prudce poklesl, přestávala Vídeň ve stále větší míře pokládat země
koruny svatováclavské za jeden politický celek. Svolávání generálních
sněmů již ve 2. polovině 17. století prakticky úplně ustalo a císařský dvůr
jednal s Čechami, Moravou a Slezskem jako s fakticky oddělenými
zemskými celky podřízenými absolutní moci ústředí.
20
Ferdinand III. (olej na plátně, rektorát UK)





Politický a hospodářský úpadek českých zemí výrazně umocnily
hrozivé důsledky třicetileté války z let 1618–48. Země Koruny české na
základě pražského míru z roku 1635 fakticky ztratily svou dosavadní
součást – Horní a Dolní Lužici. Obě tyto země přešly pod svrchovanost
saského kurfiřta. Podle renomovaných odhadů historických demografů
ztratily české země během třicetileté války až polovinu veškerého svého
obyvatelstva. Důsledky plenění ze strany nepřátelských i císařských
vojsk byly rovněž katastrofální, české země také svými berněmi po
desítky let zásadní měrou přispívaly na vydržování žoldnéřských vojsk pod
habsburskými prapory.
Vestfálský mír z roku 1648 definitivně potvrdil, že země Koruny
české nezpochybnitelně patří k državám rakouských Habsburků. Zároveň
také padlo definitivní rozhodnutí o tom, že české země (vyjma
některých lokalit ve Slezsku) zůstanou definitivně ve sféře dominance
katolické víry. Po smrti císaře Ferdinanda III. roku 1657 se novým
panovníkem habsburského soustátí stal Leopold I., který monarchii vládl až do
své smrti roku 1705. Jeho vláda patřila v našich dějinách k těm
šťastnějším etapám. Právě ke konci Leopoldova panování se konečně podařilo
definitivně překonat ničivé důsledky třicetileté války. Blahodárné účinky
na české země mělo především mimořádně dlouhé období míru. Po celé
roky 1648–1740 zůstávaly země koruny svatováclavské ušetřeny
nepřátelských vpádů. Éra vrcholného baroka s sebou přinesla nový rozmach
kultury a umění, hospodářství procházelo po několik desetiletí érou
konjunktury. To však zdaleka neznamenalo, že by se obdobnému klidu mohl
těšit celý evropský kontinent. Ba právě naopak. Habsburská monarchie
v oněch dobách musela čelit hned dvěma vážným hrozbám. Jako císař
Svaté říše římské (od roku 1658) se Leopold I. musel potýkat s agresivní
a expanzionistickou politikou Ludvíka XIV. (vládl v letech 1643–1715,
fakticky ovšem až od roku 1661). V Uhrách pak podnikala nové vpády
do střední Evropy turecká vojska, a ohrožovala tak habsburské soustátí
z jihovýchodu. Císařská diplomacie nedokázala využít ani výrazného
vítězství císařských zbraní v bitvě u St. Gotthardu z 1. srpna 1664. Válka
z let 1663–64 tak skončila novými zisky Turků. Osmanská moc v Uhrách
dosáhla svého zenitu, Habsburkům se navíc stále ještě nepodařilo zlomit
moc uherské aristokracie. Wesselényiho spiknutí z let 1674–81 znovu
potvrdilo skutečnost, že se velká část uherských magnátů stále
nevzdávala myšlenky na obnovení úplné samostatnosti zemí svatoštěpánské
koruny, což by se pochopitelně neobešlo bez oficiálního svržení
Habsburků z uherského trůnu.
21





Tísnivá situace na východě nutila Leopolda I. k tomu, aby jen rezigno -
vaně přihlížel tzv. politice reunií z let 1679–84, jejímž prostřednictvím
„král Slunce“ rozšiřoval francouzské državy na úkor Svaté říše římské.
Teprve tzv. vídeňská válka z let 1683–99 mezi habsburským soustátím
a Osmanskou říší přinesla zásadní obrat ve strategické situaci na
východních bojištích, která měla zásadní význam pro celou Evropu.
Turecké obležení Vídně roku 1683 skončilo zdrcující porážkou sultánových
vojsk před branami císařské metropole dne 12. září 1683. Tím začala
éra postupného mocenského úpadku říše půlměsíce. Následovaly další
pronikavé úspěchy císařských zbraní a poměrně rychlé osvobození Uher
z tureckého područí. Rovněž tzv. Thökölyho povstání z let 1678–87 bylo
tvrdě potlačeno, což Habsburkům umožnilo dosáhnout dědičnosti
uherského trůnu. Úleva na východě navíc umožnila Leopoldovi I. vrhnout
22
Leopold I. (mědirytina, po roce 1670)





podstatně více sil do boje proti expanzionismu ze strany Ludvíka XIV.
Již za tzv. devítileté (též falcké) války z let 1688–97 vojska pod císařský -
mi prapory výrazně posílila protifrancouzskou koalici. Mír v Rijswijcku
z roku 1697 znamenal po několika desetiletích první výrazný
diplomatický nezdar Francie, kterou první válečné porážky donutily akceptovat
některé územní ústupky. „Král Slunce“ již nemohl Evropě diktovat své
podmínky.
Na uherských bojištích mezitím dospěla do své závěrečné fáze
zdlouhavá válka s Turky. Princ Evžen Savojský dokázal pro císaře na úkor říše
půlměsíce vybojovat řadu cenných vítězství, která vyvrcholila
velkolepým triumfem císařských zbraní v bitvě u Zenty 11. září 1697.
Karlovický mír z 26. ledna 1699 vrátil Habsburkům kontrolu nad velkou
většinou někdejšího území Uher. I když Osmanská říše představovala pro
habsburskou monarchii hlavního protivníka na Balkáně ještě po celé
18. století, stala se pozvolná proměna jedné z dosavadních hlavních
velmocí v „nemocného muže na Bosporu“ nezadržitelným a nezvratným
procesem.
Klid však na evropském kontinentě nenastal ani na přelomu 17. a 18.
století. Nový casus belli s sebou totiž přinesla smrt španělského krále
Karla II. (vládl v letech 1665–1700), jíž vymřela španělská větev
habsburského rodu. Vyvstala tak otázka, kdo zdědí tuto významnou
evropskou říši s koloniálním panstvím prakticky po celém světě. Tzv. válka
o dědictví španělské (1700/01–1713/14) přivedla do zbraně opět celou
řadu evropských států. A právě vylíčením souvislostí tohoto vleklého
a vyčerpávajícího konfliktu musí nutně začít vyprávění o českých
zemích v letech 1705–92 a o jejich politickém, ekonomickém a kulturním
vývoji v rámci komplexu zemí habsburské monarchie.
Mezinárodní souvislosti počátku 18. století.
Habsburkové a války o dědictví španělské
Otázka španělského dědictví se nad evropskými státy vznášela jako
temný mrak po řadu desetiletí. Španělská větev Habsburků již po několik
generací degenerovala. Když na trůn v Madridu dosedl roku 1665 Ka rel II.,
poslední španělský Habsburk po meči, soudilo se, že dlouho pano vat
nebude. Silně neduživý a duševními schopnostmi neoplývající muž se na
trůn dostal jen díky principu legitimity, o jeho schopnosti vládnout si ale
nikdo nedělal iluze. Stejně tak nikdo nepředpokládal, že by Karel mohl
zplodit potomky, a tak se na evropských dvorech vlastně jen čekalo, až
„konečně“ zemře a až se mocnosti budou moci utkat v boji o jeho „dědic-
23





tví“. Vedle vlastního Španělska, Španělského Nizozemí (zhruba území
dnešní Belgie), Milánska a Království obojí Sicílie (Neapolska a Sicílie)
v Evropě k němu patřila i rozsáhlá koloniální říše na dalších
kontinentech, jejíž ústřední součástí byla většina Jižní Ameriky (vyjma
portugalské Brazílie), celá Amerika Střední a část Severní (celé Mexiko včetně
jižních oblastí USA až po Texas), ale také Filipíny či enklávy v Africe –
vskutku říše, nad níž slunce nezapadalo. Bylo zřejmé, že kdo ji získá,
stane se i klíčovým hráčem v mocenském uspořádání celého světa.
Zemí, které si činily choutky, byla řada, ale „legitimní“, tedy
dynastické, předpoklady měli jen dva hlavní soupeři: císař, uherský a český
král Leopold I. z rakouské větve Habsburků, úzce pokrevně provázané
se španělskými příbuznými již dvě staletí, a francouzský král Ludvík XIV.
Ten se na základě pyrenejského míru (1659) oženil se španělskou
infantkou Marií Terezií, dcerou krále Filipa IV. (vládl 1621–65) a sestrou
budoucího krále Karla. Ludvík XIV. byl švagrem Karla II., a tím se jeho
nároky srovnávaly s těmi, jež z příbuzenských svazků vyvozovali
rakouští Habsburkové.
Jedinou možnost, jak se vyhnout válce, představovalo nalezení
nějakého kompromisu, aby se celého dědictví nezmocnil ani jeden ze dvou
hlavních evropských rivalů. Anglickému králi Vilémovi III. Oranžskému
se na podzim 1698 podařilo vyjednat tajné dohody, podle nichž se měl
španělským králem po smrti Karla II. stát teprve šestiletý bavorský princ
Josef Ferdinand a španělské dědictví by se dělilo mezi Francii, rakouské
Habsburky a Bavorsko. Josef Ferdinand však hned rok nato zemřel.
Plány na dělení španělské říše se sice hledaly i nadále, leč bez výsledku.
Když Karel II. 1. listopadu 1700 zemřel, zanechal po sobě závěť
datovanou 3. října téhož roku. V ní vyjádřil přání, aby se říše nedělila, a za
nástupce určil vévodu Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. a mladšího
syna francouzského dauphina Ludvíka. Tak se také nakonec stalo a vnuka
„krále Slunce“ ve Španělsku přijali jako krále Filipa V. (vládl v letech
1700–24 a 1724–46), což ale Leopold I. striktně odmítl. Když Lud -
vík XIV. španělské dědictví „jménem vnuka“ přijal a vyslal ho roku 1701
do Španěl i s francouzskými vojsky, dospěli Angličané a Nizozemci k
závěru, že akutně hrozí přímé spojení Francie se španělskou říší a
Bourboni aspirují na světovou hegemonii. 7. září 1701 proto došlo k uzavření
Haagské aliance mezi anglickým a skotským králem (1689–1702) a
nizozemským generálním místodržitelem (1672–1702) v jedné osobě
Vilémem III. Oranžským a císařem Leopoldem I. namířené proti Francii
a podporující dědické nároky Leopoldova mladšího syna Karla (budoucí
24





císař Karel VI.) na španělský trůn jako Karla III. Tím došlo ke spojení sil
Anglie, Nizozemí, říše a zemí habsburské monarchie, což Francii
ohrozilo z několika stran a donutilo ji vést válku proti nepřátelům s mnohem
větším materiálním zázemím, než měla sama.
Na straně Francie zůstali jen bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel,
falcký kurfiřt Johann Wilhelm a kolínský arcibiskup Josef Klement. Brzy
se navíc ke koalici nepřátel Francie přidali další: novopečený pruský král
25
Joseph Vivien: Josef Ferdinand Bavorský, kandidát
na španělský trůn (1698)





Fridrich I. (braniborský kurfiřt od roku 1688 jako Fridrich III., král od
roku 1701), jehož si císař naklonil tím, že souhlasil, aby Fridrich užíval
královský titul spojený s územím Pruska, které se nalézalo mimo říši.
Dále pak hannoverský kurfiřt Jiří I. Ludvík (ten posléze roku 1714
zasedl i na britský trůn) a roku 1703 k již tak silné protifrancouzské koalici
přistoupil savojský vévoda Viktor Amadeus II. (pozdější sardinský král),
který původně sympatizoval s Francií, i portugalský král Pedro II., který
se Methuenovou smlouvou (dle anglického vyslance v Lisabonu Johna
Methuena) z 27. prosince 1703 stal faktickým vazalem Angličanů.
Mezinárodněpolitická situace vypadala pro Francii hrozivě a bylo zřejmé, že
to bude tentokrát Paříž, kdo se ocitne v roli slabšího a bude jen těžko
bránit dosud vůdčí pozici v Evropě.
Přesto se Francie pokusila vést válku ofenzivně a její vojska vstoupila
na území říše. Rakušanům se však již roku 1702 podařilo oblehnout
a dobýt falckou pevnost Landavu (Landau). Do války na kontinentě se
navíc výrazně zapojila pozemními silami Anglie. A právě spolupráce
anglického vojevůdce Johna Churchilla vévody z Marlborough a císařova
vojevůdce prince Evžena Savojského měla Francii přivodit sérii
zdrcujících porážek, jakou během dlouhé vlády Ludvíka XIV. nezažila. Zásadní
zvrat v situaci v říši přinesla 13. srpna 1704 bitva u Höchstädtu a
Blindheimu (anglicky Blenheim), kde anglo-císařská vojska pod vedením dvou
výše zmíněných vynikajících stratégů rozdrtila francouzsko-bavorské
síly pod velením maršála Tallarda, jehož v bitvě dokonce zajali!
Hrozivější důsledky než pro Francii měla bitva pro jejího nejvěrnějšího
spojence – Bavorsko. To se ocitlo vydáno na milost císařským vojskům.
Kurfiřt Maxmilián II. Emanuel prchl do exilu a zemi dočasně spravovala jeho
manželka Terezie Kunigunda Sobieská. Právě tehdy ale zemřel Leo -
pold I. a nový císař Josef I. se roku 1705 rozhodl pro obsazení celých
Bavor včetně Mnichova rakouskými vojsky. Rakouská správa v Bavorsku
si počínala velmi tvrdě, Rakušané si jeho pleněním alespoň zčásti chtěli
nahradit horentní sumy, které je válka stála. V dubnu 1706 pak Jo -
sef I. využil císařské autority k tomu, že nad bavorským kurfiřtem
vyhlásil říšský acht (klatbu).
Ještě za Leopoldova života se podařilo uzavřít rodinnou dohodu o
rozdělení moci nad veškerými habsburskými, resp. Habsburky
nárokovanými zeměmi mezi císařovy syny Josefa a Karla. Nesla název Pactum
mutuae successionisa byla podepsána 12. září 1703, těsně před tím,
než Karel odjel z Vídně, aby se na Iberském poloostrově ucházel o
španělské dědictví. Leopold a Josef se vzdali nároků na španělský trůn a pře-
26





nechali jej Karlovi, který tu měl vládnout jako Karel III. a založit novou
španělskou větev rodu. Rakouská a španělská větev pak měly mít, v
případě, že by jedna vymřela, právo po sobě dědit. Většina dokumentu se
chovala v přísné tajnosti. Jednak nebylo radno, aby se ostatní dvory
dozvěděly, že by se rakouská a španělská říše mohly eventuálně někdy v
budoucnu spojit v jeden celek, navíc mnohé pasáže obsahovaly i další pro -
blematická ustanovení. Například Milánsko se podle smlouvy mělo
odtrhnout od španělského království a připadnout říši, resp. císaři z
rakouské větve Habsburků jako její předpokládané hlavě (Josefa I. zvolili
a korunovali římským králem, takže o jeho nástupnictví i jakožto
budoucího císaře nebylo pochyb). Tento článek by asi Karel III. před bu-
27
Leopold I. v závěru života (rytina)





doucími poddanými ve Španělsku těžko obhajoval. Smlouva jako vůbec
první dokument obsahovala i ustanovení o nedělitelnosti podunajského
soustátí a možnost, že v případě absence mužských dědiců z rodu
Habsburků má přejít následnictví na ženskou linii. Jedná se tak o jakýsi
předstupeň k pragmatické sankci z roku 1713.
Pretendent španělského trůnu arcivévoda Karel se vylodil 9. března
1704 v Lisabonu, aby za pomoci Angličanů a Portugalců zahájil boj
28
Francisco Solimena: budoucí císař Karel VI. jako pretendent
španělského trůnu





o trůn. 4. srpna pak admirál Rooke rychlým útokem získal pro anglickou
korunu strategicky nesmírně důležitou gibraltarskou skálu a s ní i
kontrolu nad Gibraltarskou úžinou, branou z Atlantiku do Středomoří.
12. června 1705 se významní představitelé katalánské šlechty v Janově
zavázali spojencům, že přijmou arcivévodu za španělského krále pod
jménem Karel III., a tak se 13. října bratr novopečeného císaře Josefa I.
mohl vylodit v Barceloně. Roku 1706 jednotky věrné Karlovi dobyly
Zaragozu a anglicko-portugalské oddíly pod velením lorda Gallowaye načas
ovládly i Madrid. Chvíli se zdálo, že habsburská nadvláda nad
Španělskem skutečně nastává.
Úspěchy protifrancouzské koalice pokračovaly i na dalších bojištích.
23. května 1706 dosáhl vévoda z Marlborough v čele
anglicko-nizozemských vojsk v bitvě u Ramillies významného vítězství nad francouzským
maršálem Villeroyem. Francouzi pak museli vyklidit celé Španělské
Nizozemí, které se tak dostalo pod kontrolu spojenců.
Klíčové úspěchy zaznamenal i Evžen Savojský na Apeninském polo -
ostrově. Roku 1705 sice jeho postup dočasně zastavila porážka v bitvě
na řece Addě u Cassana, ale šlo jen o jeden z mála neúspěchů velikého
vojevůdce a její dopady navíc už 7. září 1706 odčinila těžká porážka
Francouzů u Turína. Tím princ Evžen ulehčil dosud zle tísněnému
vévodovi savojskému. Koncem září 1706 Rakušané obsadili Milán a roku
1707 se francouzsko-španělská vojska z Itálie musela stáhnout. Celá
Lombardie a Milánsko se ocitly pod kontrolou císaře. V červenci 1707
se Rakušané zmocnili i vojsky Filipa V. dosud bráněného Neapolska. Ne -
zdařil se však spojenecký vpád do Provensálska.
Také situace ve Španělsku se obracela v neprospěch Karla III. Madrid
ztratil už roku 1706 a velké vítězství v bitvě u Almanzy 25. dubna 1707
opět výrazně podpořilo ambice Filipa V.
Spojenci poté napřeli hlavní síly v létě 1708 do jižního Nizozemí.
Evžen Savojský a Marlborough zaskočili Francouze pod vedením vévody
Ludvíka Burgundského, vnuka Ludvíka XIV., a maršála Vendôma při
pokusu o překročení řeky Šeldy a 11. července jim u Oudernaarde zasadili
těžkou porážku. Tím stanuli před branami Francie.
Bitva u Malplaquet 11. září 1709 však očekávaný průlom do nitra
Francie nepřinesla. O něco slabší vojska maršála Villarse sice po tuhém
boji před Brity a císařskými ustoupila, ale způsobila jim takové ztráty,
že museli postup zastavit. Bylo to Pyrrhovo vítězství a Francii tato
porážka v kritické situaci zachránila. Běh věcí v její prospěch mělo vzápětí
obrátit i několik šťastných náhod.
29





Předně se Karlovi ve Španělsku nepodařilo roku 1710 dosáhnout
rozhodujícího zvratu. Po vítězstvích u Almenary a Zaragozy sice načas
znovu vtáhl do Madridu, záhy jej však musel rychle opustit. Klíčové vítězství
30
Pierre Mignard: Ludvík XIV. (olej na plátně) –
kord s mušlovitým košem





Francouzů v čele s maršálem Vendômem a Filipovi věrných španělských
jednotek v bitvě u Villaviciosy 10. prosince 1710 podstatně zhoršilo další
vyhlídky Karla v boji o trůn.
1
Ještě větší roli sehrálo, že v létě 1710 situaci ve Velké Británii (od
zákona o anglo-skotské unii z roku 1707 se tak označuje ostrovní stát)
zásadním způsobem zvrátily parlamentní volby. V nich vyhráli dosud
opoziční toryové, proto musel v srpnu vévoda z Marlborough, který vedl
kabinet nepřetržitě od roku 1702, opustit post premiéra. Toryové se
ihned začali zabývat myšlenkou, že by Británie měla z války vystoupit
a uzavřít s Francií separátní mír. Churchill sice ještě nějaký čas zůstal
v čele britských vojsk na kontinentě, ale obstrukce kabinetu mu
neumožnily v létě 1711 rozvinout ve Flandrech novou ofenzivu. 17. dubna
1711 navíc ve Vídni zemřel na neštovice císař Josef I., a tak nastalo
riziko, že by Karel III. v případě vítězství držel nejen španělský trůn, ale
jako Karel VI. současně i císařský, uherský a český trůn a vládl nebývale
rozsáhlé říši. A pomáhat nastolit hegemonii Habsburků v Evropě toryové
rozhodně nehodlali, proto 8. listopadu v Londýně podepsali předběžnou
mírovou smlouvu s Francií. Vévoda z Marlborough upadl v prosinci 1711
u dvora královny Anny Stuartovny definitivně v nemilost a přišel i o
zbývající funkce a vliv. Britské jednotky opustily kontinent a císařská i
nizozemská vojska se v kampani roku 1712 musela obejít bez nich.
Po úmrtí bratra Josefa I. se navíc musel Karel vypravit do střední
Evropy, aby se ujal vlády nad habsburským soustátím. 27. září 1711 vyplul
z Barcelony a do Španělska se už nikdy nevrátil. Nechal tu sice manželku
Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, ale její šance na zvrat
se rovnaly nule. Již jako císař Karel VI. ji po uzavření utrechtského míru
v dubnu 1713 povolal do Vídně.
Brzy po jeho odjezdu ze Španělska se v neprospěch Habsburků
obrátila i situace na západních bojištích. V bitvě u Denain 24. července 1712
dosáhl maršál Villars nad Nizozemci a Rakušany v čele s princem
Savojským významného vítězství, a tím se naděje na porážku Francie
definitivně rozplynula. I okolí Karla VI. ve Vídni došlo k závěru, že španělský
trůn je ztracen a pokračovat v konfliktu nemá smysl.
Pak již nic nebránilo tomu, aby mírová jednání dospěla ke konečnému
závěru. Utrechtský mírový kongres mezi Francií a spojeneckými
stranami vyjma císaře dospěl k narovnání již v průběhu roku 1713. Fran-
31
1
Podstatně podrobněji k okolnostem válek o dědictví španělské viz Ubieto, A. – Reglá,
J. – Jover, J. – Seco, C.: Dějiny Španělska, Praha 1995, zejména str. 322–328.





couzsko-britská mírová smlouva byla podepsána 11. dubna. Znamenala,
že si Filip V. udržel španělský trůn i španělské kolonie v zámoří, klíčový
Gibraltar však zůstal Britům. Francie se na oplátku musela zavázat, že
nepodpoří aspirace potomků Jakuba II. (Stuartovců) na britský trůn.
Rastattský mír mezi Francií a císařem byl podepsán 6. března 1714
a nutno poznamenat, že Karlovi VI. přinesl mimořádné zisky.
Habsburská monarchie získala nejen někdejší Španělské (nyní Rakouské)
Nizozemí (zhruba dnešní Belgie), ale i Milánsko, Neapolsko a Sardinii.
Karel VI. ani ne


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist