načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: České země v letech 1705–1792 -- Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků - Roman Vondra

České země v letech 1705–1792 -- Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků

Elektronická kniha: České země v letech 1705–1792 -- Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků
Autor:

Osvícenství má většina čtenářů spojeno s Marií Terezií, a zejména jejím synem Josefem II., jejichž panování a reformám text věnuje náležitou pozornost. Ovšem nové myšlenky i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 383
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7448-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osvícenství má většina čtenářů spojeno s Marií Terezií, a zejména jejím synem Josefem II., jejichž panování a reformám text věnuje náležitou pozornost. Ovšem nové myšlenky i snahy o modernější správu státu a hospodářství jsou staršího data. Nadějnou vládu Josefa I. záhy ukončila smrt, Karla VI. pak zajímalo prosazení pragmatické sankce. Opomenuta není ani krátká, ale důležitá vláda Leopolda II. Autor si vedle politiky, válek a hospodářství všímá i kultury a umění baroka, rokoka a klasicismu, rozvoje vědy a techniky i nastupující industrializace a počátků národního obrození, módy a životního stylu. (věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků)

Předmětná hesla
* 1705-1792
Česko -- Dějiny -- 18. stol.
Zařazeno v kategoriích
Roman Vondra - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Barokní sousoší na mostě v městě Kladsko připomene

jak pražský Karlův most, tak ztrátu tohoto území

a většiny Slezska v polovině 18. století


Roman Vondra

České země v letech 1705–1792

Věk absolutismu, osvícenství, paruk

a třírohých klobouků

Nakladatelství Libri

Praha 2010


© Roman Vondra, 2010

Photos © Roman Vondra, František Honzák, 2010

Illustrations © archivy Milana Hlavačky, Zdeňka Petráně, Libri acito

vaná literatura, 2010

© Libri, 2010

Odborní recenzenti: prof. Milan Hlavačka a prof. Robert Kvaček

ISBN 978-80-7277-448-7


Obsah

Předmluva ................................................................................................ 9

I. Politický vývoj českých zemí v rám ci habsburské monarchie

v letech 1705–1792 .................................................................... 17

Výchozí stav ...................................................................................... 17

Mezinárodní souvislosti počátku 18. století. Habsburkové

a války o dědi ctví španělské ........................................................ 23

Vnitřní vývoj v českých zemích a v habsburské monarchii

na počátku 18. století. Smrt Leopolda I. a Jose f I.

(1705–1711) ................................................................................ 32

Nástup Karla VI. a počátky jeho vlády.............................................. 40

České země ve 20. letech 18. století ................................................ 48

Starosti a obavy posledního Habsburka po meči – 20. a 30. léta .. 53

Války 30. let a vrchol dip lomatického úsilí Karla VI. .................... 57

České země ve 30. letech 18. století ................................................ 60

Závěr vlády a smrt císaře Karla VI. .................................................. 62

Nástup Marie Terezie a zhroucení garancí pragmatické sankce .. 64

Války o dědictví rakouské (1740–1748) ........................................ 66

Chvíle vydechnutí a první vlna tereziánských reforem

(1748–1756) ................................................................................ 78

Sedmiletá válka (1756–1763) .......................................................... 86

Druhá vlna tereziánských reforem (50. a 60. léta) ........................ 94

Politický vývoj na sklonku vlády Marie Terezie (1763–1780) ...... 97

Josef II. v éře své samostatné vlády (1780–1790) ...................... 114

Vláda císaře Leopolda II. (1790–1792) ........................................ 131

II. Hospodářský vývoj českých zemí a habsburské monarchie

v 18. století ................................................................................ 141

Hospodářské teorie 17. a 18. století a jejich uplatnění

ve střední Evropě ...................................................................... 141

Měna a oběživo od poloviny 17. do poloviny 18. století .............. 150

Tereziánská měnová reforma, konvenční měna a bankoce tle .... 157

5


Dvorské a zemské ekonomické orgány a jejich reformní

proměny ...................................................................................... 162

Agrární a poddanská otázka v 18. století ...................................... 167

Sociální skladba českých zemí v 18. století .................................. 178

III. Kultura a vzdělanost v českých zemích

avhabsburské monarchii v 18. století .................................... 205

Osvícenství – jeho charakteristika, kořeny a šíření .................... 205

Osvícenství v českých zemích ........................................................ 212

Osvícenci na vídeňském dvoře ...................................................... 223

Svobodní zednáři ............................................................................ 225

Duchcovská léta starého dobrodruha, literáta a fantasty .......... 231

Reformy vysokého školství a Uče ná společnost .......................... 235

Pietismus – religiózní protipól osvícenského pohledu na svět .... 240

Počátky českého národního obrození ............................................ 242

IV. Umění a kultura v českých zemích v 18. století .................. 256

Krásná literatura a divadl o na počátku národního obrození ...... 256

Výtvarné umění a architektura 18. století .................................... 259

Malířství ...................................................................................... 260

Sochařství a plastika .................................................................. 265

Architektura .............................................................................. 269

Česká hudba 18. století .................................................................. 279

V. Každodennost v 18. století .................................................... 289

Život šlechty .................................................................................... 289

Život ve městech ............................................................................ 300

Život na venkově ............................................................................ 302

Svátky liturgického roku a jejich vliv na každodenní život

křesťanů v 18. století ................................................................ 305

Židé mezi pronásledováním a tolerancí ........................................ 310

Nástup agrární a průmyslové revoluce a jejich vliv

na každodenní život obyvatelstva ............................................ 317

Móda v 18. století ............................................................................ 320

Zbraň – nezbytný průvodce životem v 18. století ........................ 323

Raně novověká revoluce ve vojenství ............................................ 326

Armáda habsburské monarchie ve druhé polovině

17. a v 18. století ........................................................................ 328

Lovectví a myslivost ........................................................................ 338

6


Nemoci a úmrtnost v 18. století .................................................... 340

Čarodějnické procesy – ostuda barokní éry .................................. 344

Závěr ........................................................................................ 348

Seznam literatury .................................................................... 349

Domácí a překladová literatura .................................................... 349

Výběr z cizojazyčné literatury ...................................................... 353

Tabulky ...................................................................................... 355

Jmenný rejstřík ........................................................................ 362

7


Barokní portál piaristické koleje v Litomyšli


Předmluva

Zpravidla si to ani neuvědomujeme, ale každý z nás se rodí do předem

daného prostředí, které je výsledkem dlouhého historického vývoje apůsobení řady generací našich předků i starších současníků. Již odmalička

tak spolu s výchovou a základním vzděláním přejímáme řadu indoktrinací, které jsou dány například již tím, že nám učitel ve škole podáváinformace o historii takovým způsob em, jaký si společnost v dobovém kontextu žádá. V tomto ohledu jsou bezesporu šťastnější jedinci, kteří

vyrůstali v poměrech demokratických. Ovšem ani tehdy se člověknevyhne tomu, že mu jsou v rámci snah odidaktickoedagogické zjedno-

dušení výkladu informace předávány s mnohdy až zavádějícíinterpretací danou tím, že se ve výkladu má zdůrazňovat to, co předznamenává

budoucí vývoj, a pomíjet to, co jako zdánlivě přežilé posléze vývoj odklidil

do propadliště dějin.

V moderních českých dějinách se režimy v našich končinách střídaly

často a ne vždy šlo o režimy demokratické. Ve 20. století hned několik

generací muselo vyrůstat v podmínkách, kdy si totalitní zvůle učinila

z učitelů politruky a nutila je předkládat žákům a studentům ve výkladu

lži, fabulace a mytizace zcela zámě rně. Jen málokdo měl to štěstí, že si

jeho učitel i v těchto podmínkách uchoval zdravý rozum a v rámciobjektivity tu a tam odbíhal od oficiální linie výkladu.

A tak je i dnes historické povědomí národa faktor velice proměnlivý,

mnohdy mlhavě rozostřený a často i záměrně deformovaný. Mnohé éry

našich dějin dodnes přijímáme s určitými rozpaky, které jsou dány tím,

že se nám je kdosi pokoušel z nějakých dobových „ušlechtilýchpohnutek“ vylíčit s předem danou interpretací, nebo je dokonce zcela vytěsnit

z naší mysli. 18. století, které se tato monografie pokouší čtenářům

poutavou a odlehčenou formou přiblížit, mělo v nedávné minulosti tu

smůlu, že se je schematicky snažily interpretovat snad všechny režimy. Již česká nacionalistická historiografie druhé poloviny 19. století měla s jeho uchopením zcela zásadní problémy. Doba po roce 1918 ještě více přilila oleje do ohně, když se snažila negovat vše staré, monarchistické, habsburské, katolické a rakouské. Učitelé pak na základě společenské

9


objednávky často líčili období mezi bitvou na Bílé hoře a českýmnárodním obrozením jako éru temna, kdy všichni je n trpěli nejrůznějšímiformami politického, sociálního a náboženského útlaku. Ani d emokratická

první republika se neubránila tendencím, aby dějiny přepisovala dle

svých představ. Přesto měli vědci pro své bádán í relativně příznivépodmínky, takže již tehdy historici jako Josef Pekař či Zdeněk Kalistadokázali v éře baroka nalézt řadu krásných a trvale inspirujících prvků, které

českou kulturu i historické dědictví v mnohém obohatily.

Po 2. světové válce ovšem nastal zcela zásadní zvrat. Československo

se ocitlo záhy v tzv. východním bloku a ve zcela změněných politických

a společenských podmínkách bylo po čtyři desetiletí možné vést oficiální

historický výzkum pouze v duchu marxistické historiografie. Učitelé n a

školách to měli ještě těžší. Z pedagogů, lidí, kteří mě li mládeži pomáhat

a kultivovat ji, učinil režim vesměs brutální manipulátory a deformátory

dětských duší. Kdo se tak či onak nepodřídil, musel ze školství odejít.

Ostatní, tedy alespoň ti, kteří zcela nepozbyli zdravého úsudku, sváděli

bolestivé kompromisy s režimem, který začal ve velkém provádětvýlach mozků. A nebohé 18. století to odneslo opravdu hodně krutě.Začalo se interpretovat jako „reakční“ doba poroby, na které pro jedince

žijícího v radostné socialistické společnosti přece nemůže být vůbec nic

zajímavého, krásného a poutavého. Postačilo jen pár zmínek o„revolučních zápasech nevolníků“, kteří v temné reakční době představovalijakýsi „pokrokový předvoj“ bojující za „lepší zítřky“, zmínilo se pár tezí

o éře osvícenského absolutismu, ale jen v nezbytné míře, aby například

školáčci věděli, kdo „zavinil“ to, že musí ve školních lavicích vůbec sedět,

a pak už se chvatně přecházelo k líčení „pokrokové“ éry Velkéfrancouzské revoluce a u nás národního obrození. Dnes víme, že tyto hrubéschematizace postrádaly racionální základy a že nálepkovat jednotlivé éry

podle toho, jak na ně stávající společnost nahlíží, je nesmyslné. Historii

nelze zotročit a podrobit ideologickému diktátu.

Ovšem po čtyřicet let se zdálo, že se to podařilo. S tímto neblahým

dědictvím se potýkáme dodnes. Jako vysokoškolský pedagog se uzkoušek setkávám s neúprosnou skutečností, že se studenti historie a dalších

společenských věd dodnes připravují na atestace i z e starší, ideologicky

zatížené literatury. Škody způsobené za řadu desetiletí totiž nelzeodčinit ze dne na den. Postupem času navíc studenti ve starších publikacích

přestávají rozlišovat mezi dobovým ideologickým balastem a reálnými

fakty. Důvod je jednoduchý. Patří totiž již ke generaci, která nemábezrostřední zkušenost s totalitou, proto jim uniká, že v oné době musel

10

člověk umět číst mezi řádky a ideologické pasáže jednoduše vypouštět

a soustředit se na fakta. Zatímco člověk narozený v 70. letech bezp ečně

pozná, co je ideologickým schematismem ovlivněný blábol, člověknarozený v 90. letech již schopnost této reflexe zpravidla postrádá.

Hlavním úkolem nynější generace historiků je tedy předkládatnastuujícím generacím nové texty, nezatížené starými pokřivenýmischématy. Jedině tím lze neblahé důsledky indoktrinací překonat.

Ačkoliv již nejsme starými schématy vázáni, i dnes existují tlaky na

podřízení historiografie aktuální politické a společenské poptávce. Až

příliš násilně se proto v poslední době uplatňovala tendence dávatnárodním dějinám jednotlivých evropských států jakýsi jedn otný evropský

nátěr. I to vede mnohdy k bludům, jakým je například tvrzení, žehabsburská monarchie byla údajně jakousi předchůdkyní Evropské unie.

Tako vá interpretace by absolutistické habsburské panovníky asi hodně

udivila.

Práce historika je náročná i z toho důvodu, že chce-li své „řemeslo“

vykonávat odpovědně, musí se podobným vlivům důsledně bránit, i když

ví, že by mu pokřivování historie v kariéře hodně pomohlo. Nemá totiž

odpovědnost jen vůči aktuální době, ale i k předchozím a budoucímgeneracím. I ve 21. století bude muset nejrůznějším zjednodušením čelit,

pokud bude chtít být skutečným historikem.

18. století je ve světových, evropských i českých dějinách nesmírně

zajímavou dobou. Dnes víme, že žádnou éru nelze označit za„pokrokovou“ nebo „reakční“. Historický vývoj totiž nelze zastavit, i když si to mnohdy a mnohde nejrůznější vykonavatelé moci přáli. To platí i přesto,

že některá období jsou převratnými změnami nabitá, zatímco v jiných

jde vývoj kupředu zvolněným tempem. Čas totiž postupně prověřuje

přednosti i slabiny veškerých změn, i těch revolučních. Čas od času je

nutné některé závěry revokovat a zakonzervovat jen ty změny, které se

ukážou jako prospěšné z dlouhodobé perspektivy. Pak může společnost

žít po určitou dobu v relativním poklidu, než před ní zase stanou nové

závažné výzvy, s nimiž je třeba se vypořádat.

Podíváme-li se na 18. století pozorným okem blíže, zjistíme, že tozdaleka nebyla doba nějakého „zmrtvění“ a úpadku mezi Bílou horo u apočátkem národního obrození, jež nastoupilo v závěrečné čtvrtině tohoto

věku. 18. století je v pořadí třetím a zároveň posledním stoletím éry

rané ho novověku. Celé toto dlouhé a fascinující období tvořilo érupostupných převratných změn v politickém, hospodářském, sociálním,vědeckém i kulturním vývoji. Raný novověk je totiž složitým obdobímpře>11


chodu mezi světem středověkým a moderním. Bez pochopení těchto

změn není možné porozumět procesu zrození moderního světa, v němž

žijeme. 18. století je vyvrcholením tohoto procesu změn, právě v něm

se zrodily kořeny světa, v němž se den ně pohybujeme. Měnilo se nejen

uspořádání společnosti, filozofické a vědecké pohledy na přírodu ,organizaci státu a uspořádání kosmu či architektonické a umělecké slohy.

Měnil se i styl života, výraznými proměnami prošel i svět zbraní aválečného umění i vztah lidí ke státu. Připravovaly se podmínky k přechodu

od stavovské společnosti ke společnosti občanské a od starého zemského

patriotismu k modernímu nacionalismu, aby tyto nové hodnoty v závěru

18. věku prokázaly své kladné i stinné stránky v éře Velké francouzské

revoluce a následných revolučních a napoleonských válek.

Období počátku 18. století je érou vrcholného baroka. Lidstvo žijící

na našem kontinentu během předcházejícího půl století překonalohrozivé ekonomické a demografické důsledky třicetileté v álky. Nastala doba

nového rozkvětu, kterou nedokázaly zvrátit ani válečné konflikty

prvních dvou dekád 18. století. Po jejich skončení následovalo prostřední Evropu relativně dlouhé období klidu a míru, které jen tu a tamnarušovaly lokální konflikty na její periferii, ale do českých poměrůbezprostředně nezasáhly.

Již vláda mladého císaře Josefa I. přinesla první předzvěst toho, že

nastává éra výrazných změn. Žel předčasná smrt pozoruhodnémupanovníkovi neumožnila dovést zamýšlené reformy do konce. I když se

nám vláda Karla VI. na první pohled může zdát opět jako doba jistého

zakonzervování stávajícího stavu, ve skutečnosti tomu tak nebylo.Karel VI. sice neměl bratrovu reformátorskou odvahu, ovšem změny senezastavily ani za jeho vlády. Vrcholný barok, jen zdánlivě klidný a nečinný, je obdobím, kdy do českých zemí a habsburského soustátí pomalu, ale jistě začaly pronikat osvícenské myšlenky. Byť Karlův dvůr žádnédramatické změny nechystal, zapustilo nové myšlení ve Vídni své kořeny

a zejména v oblasti ekonomiky se začínaly uplatňovat nové pohledy na

hospodaření státu. Klima pro nástup reforem osvícenského absolutismu

dozrávalo na vídeňském dvoře po několik desetiletí.

Teprve nové mocné víření válečných bubnů se však stalo hlavnímpodnětem k úsilí o rychlou a systematickou přeměnu podunajskéhosoustátí. Válečné konflikty v letech 1740–63 pak neúprosně odhalilyskutečnost, že pouze státy s moderní organizací správy a racionálně vedeným

hospodařením mohou slavit úspěch. Hohenzollernské Prusko se stalo

příkladem toho, jak i dosud relativně malý stát může svou moc, vliv

12

a prestiž rozšířit za docela krátký čas, pokud se podřídí tuhé fiskálnídisciplíně a veškeré zisky investuje do posilování vnitřní stavby a úderné

síly své armády.

Panovnicí, která dokázala tyto myšlenky uplatnit v podunajskémsoustátí, se stala Marie Terezie. Nejprve uhájila celistvost monarchie vničivých, zdlouhavých a krvavých válkách a obnovení mírových poměrů

posléze využila k zahájení procesu přestavby komplexu zemí pod svým

žezlem v moderní a racionálně řízený centralistický stát. I když si tovětšina dnešních Čechů neuvědomuje, patřila Marie Terezie k našimhistoricky vůbec nejvýznamnějším panovníkům. Již to, že v první polovině

40. let 18. století zmařila pokus o roztržení českých zemí na tři části,

mělo pro českou státnost zásadní význam. Kdyby se naplnily plány jejích

protivníků a Čechy by natrvalo získal bavorský kurfiřt Karel Albrecht,

zatímco Morava by uvázla ve spárech saského kurfiřta a polského kr ále

Augusta III., a kdyby navíc pruský král Fridrich II. k ulou penému téměř

celému Slezsku a Kladsku získal pro Prusko například ještě částseverozápadních a severních Čech, mělo by to pro český stát i české etnikum

zcela nedozírné důsledky. Jen těžko si lze představit úspěšný proces českého národního obrození v navzájem izolovaných částech českých zem í

pod bavorskou, saskou a pruskou správou. Poláci sice mezi lety 1795

a 1918 roztržení své vlasti na tři kusy ustáli, z hlediska početnosti však

představovali mnohem větší národ, navíc s národnostně uvědoměloupočetnou šlechtou.

Tereziánské reformy pochopitelně měly i svou odvrácenou tvář. Tu

představovala zejména silná centralizace. Z českých a rakouských zemí

postupně vznikal politicky, správně a ekonomicky stále více integrovaný

celek, zatímco Uhry se těšily v tomto směru řadě úlev. Až J osef II. sepokusil zahrnout do svého reformního úsilí i Uhry, ovšem bez valného

úspěchu. I díky tomu se právě v 18. století začaly formovat první znaky

budoucího dualistického uspořádání monarchie. Zatím však byly Uhry

toliko jakýmsi autonomním a svébytným článkem uvnitř reálné uniezemí habsburského soustátí. Rakousko-uherský dualismus přišel na řadu

až mnohem později – roku 1867.

Centralizační úsilí reformátorů osvícenského absolutismu mělopochopitelně pro země Koruny české řadu negativních dopadů. Ty hlavní

byly dva. Ze státoprávního hlediska centralizace správy českých arakouských zemí do jednoho vídeňského ústředí zpochybňovalastátoprávní svébytnost zemí svatováclavské koruny. Druhý negativní ry s přineslo

důsledné prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka, což

13


hlavně venkovské obyvatelstvo z českého vnitrozemí, které zpravidla

komunikovalo pouze v češtině, ve styku s úřady výrazně znevýhodnilo.

Když se to nacionalistická a poté i mar xistická historiografie snažila

inter pretovat jako záměrný národnostní útisk, šlo o blud. Moder nizace

státu si budování jednotné ústřední správy vyžadovala a podmínkou pro

její dobré fungování bylo pochopitelně i zavedení jednotného úředního

jazyka. Panovníci éry osvícenského absolutismu chápali stát jako svůj

výlučný majetek, proto si ho budovali podle vlastních představ. Němčina

byla jazykem dvora, vlastním jazykem panovnického rodu, a státníaparát měl sloužit právě dvoru, takže si panovník němčinu z volil jako jazyk

úředního aparátu. Na mnohonárodnostní skladbu svého soustátí se

Habsburkové zkrátka ohlížet nemohli, jinak by se jim jeho moderniza ce

nikdy nemohla zdařit.

Přesto hlavně obyvatelstvo venk ova na éru osvícenského abs olutismu

zpravidla vzpomínalo v dobrém. Poddanské vrstvy viděly zejména vJosefovi II. „selského císaře“, státníka, který selskému lidu v mnohémulehčil životní úděl. Vždyť právě on roku 1781 zrušil tuhé poddanství,nazývané často nepřesně jako nevolnictví. Až čeští obrozenci 19. století

vnímali Marii Terezii a Josefa II. s nepochopením jako „velkégermanizátory“, a to i přesto, že těmto dvěma monarchům, jak jsme již zmínili,

nacionální motivaci rozhodně nelze podsouvat ani v nejmenším.

Od 70. let 18. století se v českých zemích začal výrazně projevovat

proces českého národního obrození a stal se faktorem, který zásadně

ovlivňoval atmosféru posledních dekád námi sledovaného období.

V první fázi šlo sice jen o učenecký zájem o „jazyk předků“ a dějiny akulturní dědictví země, v níž žili, přesto se jednalo o výrazný posun vpřed.

I když ještě Josef Dobrovský nevěřil v budoucí existenci češtiny jakoživého jazyka, pro její poznání učinil svým dílem velký kus práce. Kritičtí

badatelé, jazykovědci a dějezpytci Dobrovského generace tak spustili proces, jehož převratného významu si v oněch prvních průkopnických dekádách ještě nemohli být vědomi. V té době totiž stále převažovalstarý zemský patriotismus vyvěrající ze stavovského uspořádáníspolečnosti. Představitelé zemské šlechty a zámožnějšího měšťanstva, které první

obrozenci pro své myšlenky postupně získávali, totiž stále mluvili buď

německy, anebo nanejvýš byli bilingvní. Zejména aristokraté pak byli

často i multilingvní, neboť si díky svým intelektuálním a kulturnímzálibám zpravidla osvojili i znalosti francouzštiny, latiny, italštiny nebo

španělštiny. Často je k tomu vedly i historické kořeny jejich rodů. Vduchu zemského patriotismu, který v n ich utvrzoval odpor vůči někdy až

14


brutálnímu centralizačnímu tlaku absolutistického státu, tak zemští

stavové rozvíjeli toliko zájem o doklady dřívější české státnosti. Ty jim

poskytovaly argumenty, aby mohli tomuto tlaku vzdorovat.

I když vrstvy urozené a bohaté češ tinu aktivně téměř nepoužívaly ,více než tři pětiny obyvatelstva Čech a Moravy ji stále považovaly za svůj

rodný jazyk a jinak často ani komunikovat neuměly. České a moravské

venkovské vnitrozemí mělo prakticky výhradně jazykově český ráz.Poté, co éra revolučních a napoleonských válek zahájila nástup nového

etnic kého nacionalismu, vznikl zásadní předpoklad k tomu, aby proces

českého národního obrození postoupil do nové (ofenzivní) fáze.Generace Josefa Jungmanna již češtinu chápala za hlavní znak češství azačala jazyk předků mravenčí prací modernizovat tak, aby ho jednouprovždy pevně zakotvila jako živý jazyk všech „dobrých“ Čechů. To je však

již předmětem výkladu českých dějin první poloviny 19. století, cožpřesahuje rámec této monografie.

Již v posledních dekádách 18. století však tady proces formovánínovodobého českého národa byl nezpochybnitelně přítomen. Korunovace

Leopolda II. českým králem v září 1791 nám to dokládá jednoznačně.

Široké lidové vrstvy totiž tehdy prožívaly nebývalou euforii plynoucí

z pocitu sounáležitosti se svou vlastí. Navíc začaly tyto masy věřit, že

nadchází doba změn. I když Leopold II. brzy zemřel a většina nadějí v něj

vkládaných se nenaplnila, nikdo již nedokázal zažehnutý plamenčeského národního obrození uhasit.

Viděli jsme již, že 18. století představovalo věk převratných změn.

V následujících kapitolách to budeme dokumentovat na celé řaděkonkrétních příkladů. Ale věříme, že to zdaleka není jediný důvod, proč si

tuto knihu přečíst. 18. století bylo totiž zároveň stoletím krásným. Éra

vrcholného baroka, rokoka a klasicismu totiž v oblasti architektury,

umění, kultury i odívání představovala věk i s odstupem téměř tří staletí

pro současného člověka nesmírně vizuálně i audiálně (vzpomeneme-li

na soudobou hudbu) atraktivní.

S ohledem na tuto skutečnost jsme zvolili i podtitul této knihy: Věk

absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. I když dlouhébarokní alonže u pánů postupně nahradily kratší rokokové paruky scoem, na podmanivé kráse to mužským hlavám rozhodně neubralo.Dámy si své účesy a paruky ještě více vyčesávaly do výšky, a jejich objem

tak stále narůstal. Přestože si tyto paruky spojujeme především sprostředím tehdejší šlechty, rozšířily se nakonec prakticky všeobecně.Nasazovali si je bohatí měšťané, kteří v duchu Molièrovych her toužiliaris>15


tokraty napodobovat téměř ve všem. Nosilo je posléze i služebnictvo,

aby noblesním zevnějškem reprezentovalo své panstvo. I když jej ich šat

přece jen musel být o něco méně zdobný než oděv pánů, v mnohém ho

ko píroval. Šlechtici si už kvůli reprezentaci nemohli dovolit, aby jejich

sloužící chodili jako trhani. Zejména při slavnostních příležitostech

v 18. století nosil paruky téměř každý.

Teprve éra Velké francouzské revoluce učinila této zvyklosti vrela

tivně krátkém časovém období konec. Postupně zmizely nejen paruky,

copy a třírohé klobouky, ale i culloty (kal hoty pod kolena), které úplně

vytlačily pantalony (kalhoty ke kotníkům). Dřívější noblesa se tak zcela

vytratila.

Poznámka

Čtenáře v případě zájmu o životní data jednotlivých osob, léta vlády,

vlastní jména papežů a další detaily odkazujeme na jmenný rejstřík.

16


I. Politický vývoj českých zemí v rámci habsburské monarchie v letech 1705−1792

Výchozí stav

Myšlenka na vytvoření velkého středoevropského soustátí se vpolitických úvahách panovníků objevovala již hluboko od středověku. UžKarel IV. brněnskou smlouvou o vz ájemném nástupnictví meziLucemburky a Habsburky z roku 1364 ideu středoevropské říše do značné míry

předznamenal. Albrecht II. Habsburský ji pak mezi le ty 1437 a 1439dokonce nakrátko realizoval. Jeho brzká smrt ovšem znamenala opětnou dezintegraci středoevropského prostoru. Vídeňské smlouvy mezi českou větví Jagellonců a Habsburky z roku 1515 však dokládají, že tat o idea rozhodně v zapomnění neu padla, a smrt Ludvíka Jagellonského při útěku z bitvy u Moháče dne 29. 8. 1526 otevřela Ferdinandovi I.Habsburskému cestu k ovládnutí uherského a českéh o trůnu a spojením t ěchto království s rakouskými zeměmi učinil středoevropské habsburs késoustátí realitou, která vydržela téměř čtyři sta let.

Čeští stavové si v roce 1526 zdaleka neuvědomovali, jak dalekosáhlé

důsledky jejich zvolení mladičkého habsburského arciknížete nasvatováclavský trůn pro naše dějiny bude mít. Král Ferdinand I. a jehonástupci začali ze zemí Koruny české a zemí Koruny svatoštěpánské(Království uherského a k němu přidružených zemí) s rakouskými zeměmi

cílevědomou centralizační a rekatolizační politikou postupně formovat

z původně pouhé personální unie unii reálnou, kterou jsme si navykli

běžně označovat termínem habsburská monarchie. Realizacecentralizační politiky byla ovšem dlouhodobým cílem, jehož naplnění trvalo po

několik generací. Výbojná politika Osmanské říše a neustálé nové a nové

výpady jejích vojsk do střední Evropy po téměř dvě staletí svazovaly

Habsburkům ruce.

V době nástupu Habsburků fungovaly země svatováclavské koruny,

tedy Čechy, Morava, Slezsko a až do roku 1635 také Horní a DolníLužice, jako stavovská monarchie. Habsburští panovníci se tak museli dělit

o moc se zemskými sněmy zastupujícími tyto jednotlivé země s dlouhou

historickou tradicí. Na zemských sněmech tlumočily jednotlivéstavovské obce Habsburkům své politické požadavky. Na půdě generálníchsně>17


mů se pak projednávaly klíčové záležitosti, které měly význam pro

všechny země svatováclavské koruny jako celek. Tvrdá politickávyjednávání museli Habsburkové vést také s uherskými stavy , řadoupolitických práv disponovaly i stavovské obce jednotlivých zemí rakouských.

Unifikace politicky značně nesourodého soustátí tak byla nezbytným

předpokladem k tomu, aby se Habsburkové z volené dynastie vlá dnoucí

v jednotlivých stavovských monarchiích mohli proměnit ve zcelasuverénní panovnický dům.

Celý tento nelehký úkol navíc ještě výrazně komplikovala náboženská

situace ve střední Evropě. Habsburkové byli tradiční katolická dynasti e,

ovšem v důsledku evropské reformace se v 1. polovině 1 6. století staly

v zemích pod jejich žezlem dominantními nekatolické konfesní proudy.

V českém prostředí byla již od 15. století přítomna silná utrakvistická

(kališnická) tradice. Vlivem z německých zemí pronikajícího luterství

se ovšem ze vzájemné symbiózy původní starokališnické a nové luteránské věrouky zrodil nový český náboženský proud – novoutrakvismus,

který měl k luteránům sice velice blízko, ale udržo val si i některá dílčí

specifika. Novoutrakvismus se stal v českých zemích dominantnímnáboženským proudem, s katolictvím výrazně se sbližujícístaroutrakvismus pak byl výrazně minoritní záležitostí. Další tradiční českou církví

byla od 15. století také jednota bratrská, která se postupně již během

16. století začala sbližovat s druhým významným proudem evropskéreformace, kalvinismem, s nímž na počátku 17. století dosáhla výrazné

věroučné spřízněnosti.

Politický vývoj střední Evropy se náboženskými různicemi ještě více

zkomplikoval. Vedle toho, zda v boji o po litickou moc zvítězí panovník,

nebo stavovské obce, se rozhodovalo také o tom , zda si české zemězachovají i svůj převážně protestantský ráz, nebo zda vládnoucí dynastie

prosadí své náboženství, tedy katolictví, jako státní konfesi. Nekatolické

proudy dominovaly v 16. a částečně ještě v 17. století nej en v zemíchkoruny svatováclavské, nýbrž i v řadě dalších zemí pod vládou habsburské

dynastie. Nábožensky pestrá byla též situace v zemích německých, což

rakouským Habsburkům, kteří od roku 1556 trvale drželi říšský trůn,

jejich pozici ještě více komplikovalo.

Po téměř celé jedno století si museli Habsburkové při budovánímocenských pozic počínat velice obezřetně. Při správě království ivedlejších zemí Koruny české museli přihlížet také k záj mům stavovskýchpolitických reprezentací. Habsburští panovníci směli vybírat berně jen

v takovém rozsahu, v jakém jim to stavovské sněmy povolily. Navícmu>18

sel být každý nový panovník z habsburské dynastie až do obdobídruhého stavovského odboje a změn souvisejících s bělohorskou porážkoučeských stavů na trůn formálně znovu přijímán. Bez oficiálního svoleníčeských stavů by tedy vládu v zemích svatováclavské ko runy Habsburkové

neudrželi. Navíc by bez astronomických sum vybraných v rámci berní

v českých zemích prakticky nemohli financovat nákladné a vyčerpávající

boje s Turky v Uhrách. První století vlády habsburské dynastie na českém trůně s sebou tudíž přinášelo neustálé licitace mezi panovnickou mocí na straně jedné a stavovskými reprezentacemi v jednotlivýchzemích Koruny na straně druhé. Navíc dynastii od drtivé většinyobyvatelstva Českého království také dělila otázka víry.

Ač by se předchozí odstavce zdály tomu nasvědčovat, neznamenala

předbělohorská éra českých dějin jen neustálou eskalaci napětí, hlub oké

politické spory a permanentní politickou krizi. Dokladem tétoskutečnosti je éra vlády císaře Rudolfa II. Ten si zvolil Prahu za své rezidenční

město, a tak se pražská města v letech 1583–1612 moh la těšit trvalé

přítomnosti jednoho z nejvýznamnějších panovnických dvorů Evropy.

Praha i český stát jako celek te hdy prošly obdobím kulturního aekonomického rozkvětu. V celé řadě aspektů lze toto období srovnat sfenoménem doby Karla IV. ve 14. století. Na přelomu 16. a 17. století se Praha stala působištěm velkého množství vědců a umělců, jejichž objevy

a mistrovská díla se těšily panovníkově mimořádné přízni.

Za vlády Rudolfova bratra a nástupce Matyáše, který na český trůn

dosedl na jaře roku 1611 a v ro ce 1612 získal i císařské důstojenství, se

ovšem všechny po desítky let se kumulující spory mezi panovnickoudynastií a stavovskou politickou reprezentací v českých zemích definitivně

vyhrotily. Matyáš ještě za svého života, v červnu 1617, prosadil načeském sněmu jako svého nástupce Ferdinanda II. Štýrského (českýmkrálem byl v letech 1619 a 1620–37), což ještě více rozjitřilo všechny staré

rány. Prosazení radikálního a bezohledného katolického extremisty za

budoucího panovníka znamenalo, že se pro podstatnou část českéstavovské obce stalo další soužití s habsburskou dynastií jen těžkopředstavitelné.

Druhé stavovské povstání z let 1618–20 znamenalo zcela zásadnímocenské střetnutí „na život a na smrt“. V boji kdo s koho nakonec čeští

stavové prohráli a pomsta ze strany vítězů byla skutečně krutá. Porážka

stavovské opozice umožnila Ferdinandovi II . provést dalekosáhlé změny

v celé politické struktuře českého státu. Obnovené zřízení zemské pro

Čechy z roku 1627 a pro Moravu z roku 1628 učinilo definitivní konec

19


starému panovnicko-stavovskému mocenskému dualismu. Katolická víra

byla ustanovena jediným povoleným náboženstvím. Habsburkové získali

český trůn do své dědičné držby a němčina se stala úředním jazykemzce

la rovnoprávným s češtinou, jako jazyk dynastie byla dokonce z hlediska

prestiže v zemském úřadování v Čechách a na Moravě jazy kem prvním.

Moc zemských sněmů byla snížena v dosud nevídané míře. Jej ich zákono -

dárná iniciativa se stala minulostí, vyjma povolování berní ztratily sta -

vov ské reprezentace všechny rozhodující politické pravomoci. Určitá

míra pravomocí jim zůstala pouze ve vnitřní správě království amarkrab

ství, zejména v oblasti přerozdělování zemských financí. Jinak se zemské

sněmy fakticky omezovaly na projednávání požadavků panovníka.

S tím, jak význam českých zemí jakomocenskoolitických indivi-

dualit prudce poklesl, přestávala Vídeň ve stále větší míře pokládat země

koruny svatováclavské za jeden politický celek. Svolávání generálních

sněmů již ve 2. polovině 17. století prakticky úplně ustalo a císařský dvůr

jednal s Čechami, Moravou a Slezskem jako s fakticky oddělenýmizem

skými celky podřízenými absolutní moci ústředí.

20

Ferdinand III. (olej na plátně, rektorát UK)


Politický a hospodářský úpadek českých zemí výrazně umocnilyhro

zivé důsledky třicetileté války z let 1618–48. Země Koruny české na zá

kladě pražského míru z roku 1635 fakticky ztratily svou dosavadnísou

část – Horní a Dolní Lužici. Obě tyto země přešly pod svrchovanost

saského kurfiřta. Podle renomovaných odhadů historických demografů

ztratily české země během třicetileté války až polovinu veškerého sv ého

obyvatelstva. Důsledky plenění ze strany nepřátelských i císařských

vojsk byly rovněž katastrofální, české země také svými berněmi pode

sítky let zásadní měrou přispívaly na vydržování žoldnéřskýc h vojsk pod

habsburskými prapory.

Vestfálský mír z roku 1648 definitivně potvrdil, že země Korunyčes

ké nezpochybnitelně patří k državám rakouských Habsburků. Zároveň

také padlo definitivní rozhodnutí o tom, že české země (vyjmaněkte

rých lokalit ve Slezsku) zůstanou definitivně ve sféře dominancekato

lické víry. Po smrti císaře Ferdinanda III. roku 1657 se novýmpanovní

kem habsburského soustátí stal Leopold I., který monarchii vládl až do

své smrti roku 1705. Jeho vláda patřila v našich dě jinách k těmšťastněj

ším etapám. Právě ke konci Leopoldova panování se konečně podařilo

definitivně překonat ničivé důsledky třicetileté války. Blahodárné účin ky

na české země mělo především mimořádně dlouhé období míru. Po celé

roky 1648–1740 zůstávaly země koruny svatováclavské ušetřeny nepřá

telských vpádů. Éra vrcholného baroka s sebou přinesla nový roz mach

kultury a umění, hospodářství procházelo po několik desetiletí éroukon

junktury. To však zdaleka neznamenalo, že by se obdobnému klidu mohl

těšit celý evropský kontinent. Ba právě naopak. Habsburská monarchie

v oněch dobách musela čelit hned dvěma vážným hrozbám. Jako císař

Svaté říše římské (od roku 1658) se Leopold I. musel potýkat s agresivní

a expanzionistickou politikou Ludvíka XIV. (vládl v letech 1643–1715,

fakticky ovšem až od roku 1661). V Uhrách pak podnikala nové vpády

do střední Evropy turecká vojska, a ohrožovala tak habsburské soustátí

z jihovýchodu. Císařská diplomacie nedokázala využít ani výraznéhoví

tězství císařských zbraní v bitvě u St. Go tthardu z 1. srpna 1664. Válka

z let 1663–64 tak skončila novými zisky Turků. Osmanská moc v Uhrá ch

dosáhla svého zenitu, Habsburkům se navíc stále ještě nepodařilo zlomit

moc uherské aristokracie. Wesselényiho spiknutí z let 1674–81 znovu

potvrdilo skutečnost, že se velká část uherských magnátů stálenevzdá

vala myšlenky na obnovení úplné samostatnosti zemí svatoštěpánské

koruny, což by se pochopitelně neobešlo bez oficiálního svrženíHabs

burků z uherského trůnu.

21


Tísnivá situace na východě nutila Leopolda I. k tomu, aby jen rezigno -

vaně přihlížel tzv. politice reunií z let 1679–84, jejímž prostřednictvím

„král Slunce“ rozšiřoval francouzské državy na úkor Svaté říše římské.

Teprve tzv. vídeňská válka z let 1683–99 mezi habsburským soust átím

a Osmanskou říší přinesla zásadní obrat ve strategické situaci navý

chodních bojištích, která měla zásadní význam pro celou Evropu.Tu

recké obležení Vídně roku 1683 skončilo zdrcující porážkou sultánových

vojsk před branami císařské metropole dne 12. září 1683. Tím začala

éra postupného mocenského úpadku říše půlměsíce. Následovaly další

pronikavé úspěchy císařských zbraní a poměrně rychlé osvobození Uher

z tureckého područí. Rovněž tzv. Thökölyho povstání z let 1678–87 bylo

tvrdě potlačeno, což Habsburkům umožnilo dosáhnout dědičnosti uher

ského trůnu. Úleva na východě navíc umožnila Leopoldovi I. vrhnout

22

Leopold I. (mědirytina, po roce 1670)


podstatně více sil do boje proti expanzionismu ze strany Ludvíka XIV.

Již za tzv. devítileté (též falcké) války z let 1688–97 vojska pod císařský -

mi prapory výrazně posílila protifrancouzskou koalici. Mír v Rijswijcku

z roku 1697 znamenal po několika desetiletích první výraznýdiplomatický nezdar Francie, kterou první válečné porážk y donutily akceptovat

některé územní ústupky. „Král Slunce“ již nemohl Evropě diktovat své

podmínky.

Na uherských bojištích mezitím dospěla do své závěrečné fázezdlouhavá válka s Turky. Princ Evžen Savojský dokázal pro císaře na úkor říše

půlměsíce vybojovat řadu cenných vítězství, která vyvrcholilavelkoleým triumfem císařských zbraní v bitvě u Zenty 11 . září 1697.Karlovický mír z 26. ledna 1699 vrátil Habsburkům kontrolu nad velkouvětšinou někdejšího území Uher. I když Osmanská říše představovala pro habsburskou monarchii hlavního protivníka na Balkáně ještě po celé 18. století, stala se pozvolná proměna jedné z dosavadních hlavníchvelmocí v „nemocného muže na Bosporu“ nezadržitelným a nezvratn ým procesem.

Klid však na evropském kontinentě nenastal ani na přelomu 17. a 18.

století. Nový casus belli s sebou totiž přinesla smrt španělského krále

Karla II. (vládl v letech 1665–1700), jíž vymřela španělská větevhabsburského rodu. Vyvstala tak otázka, kdo zdědí tuto významnouevropskou říši s koloniálním panstvím prakticky po celém světě. Tzv. válka

o dědictví španělské (1700/01–1713/14) přivedla do zbraně opět celou

řadu evropských států. A právě vylíčením souvislostí tohoto vleklého

a vyčerpávajícího konfliktu musí nutně začít vyprávění o českýchzemích v letech 1705–92 a o jejich politickém, ekonomickém a kulturním

vývoji v rámci komplexu zemí habsburské monarchie.

Mezinárodní souvislosti počátku 18. století.

Habsburkové a války o dědictví španělské

Otázka španělského dědictví se nad evropskými státy vznášela jakotemný mrak po řadu desetiletí. Španělská větev Habsburků již po několikgenerací degenerovala. Když na trůn v Madrid u dosedl roku 1665 Ka rel II.,

poslední španělský Habsburk po meči, soudilo se, že dlouho pano vatnebude. Silně neduživý a duševními schopnostmi neoplývající muž se na

trůn dostal jen díky principu legitimity, o jeho schopnosti vládnout si ale

nikdo nedělal iluze. Stejně tak nikdo nepředpokládal, že by Karel mohl

zplodit potomky, a tak se na evropských dvorech vlastně jen čekalo, až

„konečně“ zemře a až se mocnosti budou moci utkat v boji o jeho„dědic>23


tví“. Vedle vlastního Španělska, Španělského Nizozemí (zhruba území

dnešní Belgie), Milánska a Království obojí Sicílie (Neapolsk a a Sicílie)

v Evropě k němu patřila i rozsáh lá koloniální říše na dalšíchkontinen

tech, jejíž ústřední součástí byla většina Jižní Ameriky (vyjma portugal

ské Brazílie), celá Amerika Střední a část Severní (celé Mexiko včetně

jižních oblastí USA až po Texas), ale také Filipíny či enklávy v Africe –

vskutku říše, nad níž slunce nezapadalo. Bylo zřejmé, že kdo ji z íská,sta

ne se i klíčovým hráčem v mocens kém uspořádání celého světa.

Zemí, které si činily choutky, byla řada, ale „legitimní“, tedydynas

tické, předpoklady měli jen dva hlavní soupeři: císař, uherský a český

král Leopold I. z rakouské větve Habsburků, úzce pokrevně provázané

se španělskými příbuznými již dvě staletí, a francouzský král Ludvík XIV.

Ten se na základě pyrenejského míru (1659) oženil se španělskouin

fantkou Marií Terezií, dcerou krále Filipa IV. (vládl 1621–65) a sestrou

budoucího krále Karla. Ludvík XIV. byl švagrem Karla II., a tím se jeho

nároky srovnávaly s těmi, jež z příbuzenských svazků vyvozovali rakouš

tí Habsburkové.

Jedinou možnost, jak se vyhnout válce, představovalo nalezeníněja

kého kompromisu, aby se celého dědictví nezmocnil ani jeden ze dvou

hlavních evropských rivalů. Anglickému králi Vilémovi III. Oranžskému

se na podzim 1698 podařilo vyjednat tajné dohody, podle nichž se měl

španělským králem po smrti Karla II. stát teprve še stiletý bavorský princ

Josef Ferdinand a španělské dědictví by se dělilo mezi Francii, rakouské

Habsburky a Bavorsko. Josef Ferdinand však hned rok nato zemřel.Plá

ny na dělení španělské říše se sice hledaly i nadále, leč bez výsledku.

Když Karel II. 1. listopadu 1700 zemřel, zanechal po sobě závěťda

tovanou 3. října téhož roku. V ní vyjádřil přání, aby se říše nedělila, a za

nástupce určil vévodu Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. a mladšíhosy

na francouzského dauphina Ludvíka. Tak se také nakonec stalo a vnuka

„krále Slunce“ ve Španělsku přijali jako krále Filipa V. (vládl v letech

1700–24 a 1724–46), což ale Leopold I. striktně odmítl. Když Lud -

vík XIV. španělské dědictví „jménem vnuka“ přijal a vyslal ho roku 1701

do Španěl i s francouzskými vojsky, dospěli Angličané a Nizozemci kzá

věru, že akutně hrozí přímé spojení Francie se španělskou říší aBour

boni aspirují na světovou hegemonii. 7. září 1701 proto došlo k uzavření

Haagské aliance mezi anglickým a skotským králem (1689–1702) ani

zozemským generálním místodržitelem (1672–1702) v jedné osoběVi

lémem III. Oranžským a císařem Leopoldem I. namířené proti Francii

a podporující dědické nároky Leopoldova mladšího syna Karla (budoucí

24


císař Karel VI.) na španělský trůn jako Karla III. Tím došlo ke spojení sil

Anglie, Nizozemí, říše a zemí habsburské monarchie, což Franciiohro

zilo z několika stran a donutilo ji vést válku proti nepřátelům s mnohem

větším materiálním zázemím, než měla sama.

Na straně Francie zůstali jen ba vorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel,

falcký kurfiřt Johann Wilhelm a kolínský arcibiskup Josef Klement. Brzy

se navíc ke koalici nepřátel Francie přidali další: novopečený pruský král

25

Joseph Vivien: Josef Ferdinand Bavorský, kandidát

na španělský trůn (1698)


Fridrich I. (braniborský kurfiřt od roku 1688 jako Fridrich III., král od

roku 1701), jehož si císař naklonil tím, že souhlasil, aby Fridrich užíval

královský titul spojený s územím Pruska, které se nalézalo mimo říši.

Dále pak hannoverský kurfiřt Jiří I. Ludvík (ten posléze roku 1714zasedl i na britský trůn) a roku 1703 k již tak silné protifrancouzské koal ici

přistoupil savojský vévoda Viktor Amadeus II. (pozdější sardinský král),

který původně sympatizoval s Francií, i portugalský král Pedro II., který

se Methuenovou smlouvou (dle anglického vyslance v Lisabonu Johna

Methuena) z 27. prosince 1703 stal faktickým vazalem Angličanů. Mezinárodněpolitická situace vypadala pro Francii hrozivě a bylo zře jmé, že

to bude tentokrát Paříž, kdo se ocitne v roli slabšího a bude jen těžko

bránit dosud vůdčí pozici v Evropě.

Přesto se Francie pokusila vést válku ofenzivně a její vojska vstoupila

na území říše. Rakušanům se však již roku 1702 podařilo oblehnout

a dobýt falckou pevnost Landavu (Landau). Do války na kontinentě se

navíc výrazně zapojila pozemními silami Anglie. A právě spo lupráceanglického vojevůdce Johna Churchilla vévody z Marlborough a císařov a

vojevůdce prince Evžena Savojského měla Francii přivodit sériizdrcujících porážek, jakou během dlouhé vlády Ludvíka XIV. nezažila. Zásadní

zvrat v situaci v říši přinesla 13. srpna 1704 bitva u Höchstädtu aBlindheimu (anglicky Blenheim), kde anglo-císařská vojska pod vedením dvou

výše zmíněných vynikajících stratégů rozdrtila francouzsko-bavorské

síly pod velením maršála Tallarda, jehož v bitvě dokonce zajali!Hrozivější důsledky než pro Francii měla bitva pro jejího nejvěrnějšíhospojence – Bavorsko. To se ocitlo vydáno na milost císařským vojskům.Kurfiřt Maxmilián II. Emanuel prchl do exilu a zemi dočasně spravovala jeho

manželka Terezie Kunigunda Sobieská. Právě tehdy ale zemřel Leo -

pold I. a nový císař Josef I. se roku 1705 rozhodl pro obsazení celýchBavor včetně Mnichova rakouskými vojsky. Rakouská správa v Bavorsku

si počínala velmi tvrdě, Rakušané si jeho pleněním alespoň zčásti chtěli

nahradit horentní sumy, které je válka stála. V dubnu 1706 pak Jo -

sef I. využil císařské autority k tomu, že nad bavorským kurfiřtemvyhlásil říšský acht (klatbu).

Ještě za Leopoldova života se podařilo uzavřít rodinnou dohodu orozdělení moci nad veškerými habsburskými, resp. Habsburkynárokovanými zeměmi mezi císařovy syny Josefa a Karla. Nesla název Pactum

mutuae successionis a byla podepsána 12. září 1703, těsně před tím,

než Karel odjel z Vídně, aby se na Iberském poloostrově ucházel ošpanělské dědictví. Leopold a Josef se vzdali nároků na španě lský trůn a pře- 26

nechali jej Karlovi, který tu měl vládnout jako Karel III. a založit novou

španělskou větev rodu. Rakouská a španělská větev pak měly mít, vpříadě, že by jedna vymřela, právo po sobě dědit. Většina dokumentu se

chovala v přísné tajnosti. Jednak nebylo radno, aby se ostatní dvorydozvěděly, že by se rakouská a španělská říše mohly eventuálně n ěkdy vbudoucnu spojit v jeden celek, navíc mn ohé pasáže obsahovaly i další pro -

blematická ustanovení. Například Milánsko se podle smlouvy mělo

odtrhnout od španělského království a připadnout říši, resp. císaři zrakouské větve Habsburků jako její předpokládané hlavě (Josefa I. zvolili

a korunovali římským králem, takže o jeho nástupnictví i jakožtobudoucího císaře nebylo pochyb). Tento článek by asi Karel III. předbu>27

Leopold I. v závěru života (rytina)


doucími poddanými ve Španělsku těžko obhajoval. Smlouva jako vůbec

první dokument obsahovala i ustanovení o nedělitelnosti podunajského

soustátí a možnost, že v případě absence mužských dědiců z roduHabs

burků má přejít následnictví na ženskou linii. Jedná se tak o jakýsipřed

stupeň k pragmatické sankci z roku 1713.

Pretendent španělského trůnu arcivévoda Karel se vylodil 9. března

1704 v Lisabonu, aby za pomoci Angličanů a Portugalců zahájil boj

28

Francisco Solimena: budoucí císař Karel VI. jako pretendent

španělského trůnu


o trůn. 4. srpna pak admirál Rooke rych lým útokem získal pro anglickou

korunu strategicky nesmírně důležitou gibraltarskou skálu a s ní ikontrolu nad Gibraltarskou úžinou, branou z Atlantiku do Středomoří.

12. června 1705 se významní představitelé katalánské šlechty v Janově

zavázali spojencům, že přijmou arcivévodu za španělského krále pod

jménem Karel III., a tak se 13. října bratr novopečeného císaře Josefa I.

mohl vylodit v Barceloně. Roku 1706 jednotky věrné Karlovi dobylyZaragozu aanglickoortugalské oddíly pod velením lorda Gallowaye načas ovládly i Madrid. Chvíli se zdálo, že habsburská nadvláda nadŠpanělskem skutečně nastává.

Úspěchy protifrancouzské koalice pokračovaly i na dalších bojištích.

23. května 1706 dosáhl vévoda z M arlborough v č eleanglicko-nizozemských vojsk v bitvě u Ramillies významného v ítězství nad francouzským

maršálem Villeroyem. Francouzi pak museli vyklidit celé ŠpanělskéNizozemí, které se tak dostalo pod kontrolu spojenců.

Klíčové úspěchy zaznamenal i Evžen Savojský na Apeninském polo -

ostrově. Roku 1705 sice jeho postup dočasně zastavila porážka v bitvě

na řece Addě u Cassana, ale šlo jen o jeden z mála neú spěchů velikého

vojevůdce a její dopady navíc už 7. září 1706 odčinila těžká porážka

Francouzů u Turína. Tím princ Evžen ulehčil dosud zle tísněnémuvévodovi savojskému. Koncem září 1706 Rakušané obsadili Milán a roku

1707 se francouzsko-španělská vojska z Itálie musela stáhnout. Celá

Lombardie a Milánsko se ocitly pod kontrolou císaře. V červenci 1707

se Rakušané zmocnili i vojsky Filipa V. dosud bráněného Neapolska. Ne -

zdařil se však spojenecký vpád do Provensálska.

Také situace ve Španělsku se obracela v neprospěch Karla I II. Madrid

ztratil už roku 1706 a velké vítězství v bitvě u Almanzy 25. dubna 1707

opět výrazně podpořilo ambice Filipa V.

Spojenci poté napřeli hlavní síly v létě 1708 do jižního Nizozemí.Evžen Savojský a Marlborough zaskočili Francouze pod vedením vévody

Ludvíka Burgundského, vnuka Ludvíka XIV., a maršála Vendôma připokusu o překročení řeky Šeldy a 11. července jim u Oudernaarde zasadili

těžkou porážku. Tím stanuli před branami Francie.

Bitva u Malplaquet 11. září 1709 však očekávaný průlom do nitra

Francie nepřinesla. O něco slabší vojska maršála Villarse sice po tuhém

boji před Brity a císařskými ustoupila, ale způsobila jim takové ztráty,

že museli postup zastavit. Bylo to Pyrrhovo vítězství a Francii tatoporážka v kritické situaci zachránila. Běh věcí v její prospěch mělo vzápětí

obrátit i několik šťastných náhod.

29


Předně se Karlovi ve Španělsku nepodařilo roku 1710 dosáhnoutroz

hodujícího zvratu. Po vítězstvích u Almenary a Zaragozy sice načaszno

vu vtáhl do Madridu, záhy jej však musel rychle opustit. Klíčové vítězství

30

Pierre Mignard: Ludvík XIV. (olej na plátně) –

kord s mušlovitým košem


Francouzů v čele s maršálem Vendômem a Filipovi věrných španělských

jednotek v bitvě u Villaviciosy 10. prosince 1710 podstatně zhoršilo další

vyhlídky Karla v boji o trůn.

1

Ještě větší roli sehrálo, že v létě 1710 situaci ve Velké Británii (odzákona o anglo-skotské unii z roku 1707 se tak označuje ostrovní stát)zásadním způsobem zvrátily parlamentní volby. V nich vyhráli dosu dopoziční toryové, proto musel v srpnu vévoda z Marlborough, který vedl

kabinet nepřetržitě od roku 1702, opustit post premiéra. Toryové se

ihned začali zabývat myšlenkou, že by Británie měla z války vystoupit a uzavřít s Francií separátní mír. Churchill sice ještě nějaký čas zůst al v čele britských vojsk na kontinentě, ale obstrukce kabinetu muneumožnily v létě 1711 rozvinout ve Flandrech novou ofenzivu. 17. dubna 1711 navíc ve Vídni zemřel na neštovice císař Josef I., a tak nastalo riziko, že by Karel III. v případě vítězství držel nejen španělský trůn, ale jako Karel VI. současně i císařský , uherský a český trůn a vládl nebývale rozsáhlé říši. A pomáhat nastolit hegemonii Habsburků v Evropě toryové rozhodně nehodlali, proto 8. listopadu v Londýně podepsali předběžnou mírovou smlouvu s Francií. Vévoda z Marlborough upadl v prosinci 1711 u dvora královny Anny Stuartovny definitivně v nemilost a přišel i ozbývající funkce a vliv. Britské je dnotky opustily kontinent a císařská inizozemská vojska se v kampani roku 1712 musela obejít bez nich.

Po úmrtí bratra Josefa I. se navíc musel Karel v ypravit do středníEvropy, aby se ujal vlády nad habsburským soustátí m. 27. září 1711 vyplul

z Barcelony a do Španělska se už nikdy nevrátil. Nechal tu sice manželku

Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, ale její šance na zvrat

se rovnaly nule. Již jako císař Karel VI. ji po uzavření utrechtského míru

v dubnu 1713 povolal do Vídně.

Brzy po jeho odjezdu ze Španělska se v neprospěch Habsburkůobrátila i situace na západních bojištích. V bitvě u Denain 24. července 1712

dosáhl maršál Villars nad Nizozemci a Rakušany v čele s princemSavojským významného vítězství, a tím se naděje na porážku Franciedefinitivně rozplynula. I okolí Karla VI. ve Vídni došlo k závěru, že španělský

trůn je ztracen a pokračovat v konfliktu nemá smysl.

Pak již nic nebránilo tomu, aby mírová je dnání dospěla ke konečnému

závěru. Utrechtský mírový kongres mezi Francií a spojeneckýmistranami vyjma císaře dospěl k narovnání již v průběhu roku 1713.Fran>31

1

Podstatně podrobněji k okolnostem válek o dědictví španělské viz Ubieto, A. – Reglá,

J. – Jover, J. – Seco, C.: Dějiny Španělska , Praha 1995, zejména str. 322–328.


couzsko-britská mírová smlouva byla podepsána 11. dubna. Znamen ala,

že si Filip V. udržel španělský trů n i španělské kolo nie v zámoří, klíčový

Gibraltar však zůstal Britům. Francie se na oplátku musela zavázat, že

nepodpoří aspirace potomků Jakuba II. (Stuartovců) na britský trůn.

Rastattský mír mezi Francií a císařem byl podepsán 6. března 1714

a nutno poznamenat, že Karlovi VI. přinesl mimořádné zisky.Habsburská monarchie získala nejen někdejší Španělské (nyní Rakouské)Nizozemí (zhruba dnešní Belgie), ale i Milánsko, Neapolsko a Sardinii.Karel VI. ani nemusel formálně uznat Filipa V. jako španělského krále,

a mohl tak tento ve skutečnosti prázdný titul užívat i nadále. Francie

musela říši vrátit i některá města a oblasti kolem Rýna. Války o dědictví

španělské pro Habsburky nakonec skončily cennými zisky, byť ne tak

velkými, v jaké původně doufali.

Vnitřní vývoj v českých zemích a v habsburské

monarchii na počátku 18. století. Smrt Leopolda I.

a Josef I. (1705–1711)

Po téměř půlstoletí (1657–1705) vládl ve všech zemích hab sburskémonarchie, a tedy i v českých zemích, Leopold I. Od léta roku 1658 náležela

tomuto Habsburkovi také císařská kor



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist