načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: České vojenské letectvo – Jiří Macoun

České vojenské letectvo
-15%
sleva

Kniha: České vojenské letectvo
Autor: Jiří Macoun

Udělej radost sobě i kamarádům! Stáhni si obrázek z připravované knihy České vojenské letectvo od nakladatelství Computer Press jako tapetu a zároveň ho pošli někomu, o kom víš, že ... (celý popis)
252
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2007-12-10
Počet stran: 80
Rozměr: 210 x 270 mm
Úprava: 80 stran : ilustrace (převážně barev.), mapy, portrét
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025118252
EAN: 9788025118252
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Udělej radost sobě i kamarádům! Stáhni si obrázek z připravované knihy České vojenské letectvo od nakladatelství Computer Press jako tapetu a zároveň ho pošli někomu, o kom víš, že ho letadla baví.

Obrázky si můžete stáhnout zde.

Zájemcům o českévojenské letectví přináší tato publikace přehled nejen o letadlech z výzbroje našich vzdušných sil, ale i informace o technickém vybavení letišť, nacvičované taktice a o nasazení československého letectva do bojů. Stranou nezůstanou ani možnosti protiletadlové obrany, jakoži vybavení vzdušných sil protivníků. Součástí této knihy jsou četné názorné obrázky a fotografie s velkou vypovídací hodnotou.

O autorovi:

Jiří Macoun (narozen 1956) se autorsky zaměřil na publikace vojensko historického obsahu, neboť zastává názor,že českým čtenářům od 11 let věku výše by měla být předkládána hodnotnější literatura faktu, než kterou přináší záplava zahraničních encyklopedií, které navíc z přirozených příčin naprosto pomíjejí dějinné události blíže se týkající naší země i našehonároda. Poučení i dostatečný přehled naleznou v knihách Jiřího Macouna všichni, pro které je rozsah probíraného učiva v hodinách historie příliš malý, jakož i čtenáři, kteří se o některých událostech a jejich souvislostech dozvědět nemohli, neboť v době jejichškolní docházky se o nich nesmělo mluvit natož psát. Obecně lze publikace tohoto autora doporučit pro zvídavé žáky a žákyně základních škol, ale i středních, neboť přinášejí poznatky podané čtivým a přehledným způsobem, který nenudí a některé čtenáře čičtenářky může přimět i k následnému hlubšímu studiu historických událostí.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Ruské strategické letectvo Ruské strategické letectvo
Gordon Jefim, Komissarov Dmitrij
Cena: 594 Kč
Sovětské letectvo protivzdušné obrany Sovětské letectvo protivzdušné obrany
Gordon Jefim, Komissarov Dmitrij
Cena: 839 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

18

Záhy po volebním vítězství Národně socialistické dělnické

strany Německa vedené A. Hitlerem bylo zřejmé, že Evropě hrozí nová válka. Československo tak bylo přinuceno vnějšími okolnostmi zbrojit nejvyšší možnou měrou, jakou dovolovaly hospodářské výsledky republiky. V prostorech Čech, Moravy i Slovenska vhodných pro zadržení německého (nebo maďarského) vpádu byla zahájena výstavba stálého opevnění, jednotky pozemní armády byly postupně přebudovávány tak, aby byly lépe použitelné v manévrovém boji, který se všeobecně v nové válce očekával. Všechny druhy vojsk dostávaly novou výzbroj, například moderní lehké a těžké kulomety, tanky a protitankové kanóny. Byla prodloužena základní vojenská služba na 24 měsíců.

Velmi svízelné bylo vyzbrojování letectva. Jestliže

osvědčená dělostřelecká výzbroj byla použitelná pro boj desítky roků, u letadel tomu tak nebylo. Letecká technika se vyvíjela neobyčejně rychle. Nejpozději během pouhých čtyř let byl původně nejmodernější a nejvýkonnější letoun beznadějně zastaralý a v boji spíše neupotřebitelný. Neustálou obměnu letecké výzbroje však bylo nutné uskutečňovat velice obezřetně. Nebylo možné vyzbrojit pluky velkým počtem letadel, neboť peněžní náklady vynaložené na jejich pořízení by znemožnily zaplacení rovněž velice drahých vývojových prací na nových prototypech. Také málo předvídavé zavedení velkého počtu rozličných typů letadel do výzbroje by velmi znesnadnilo jejich údržbu pro složité zásobování náhradními díly. Ve válce by pak neopravená letadla zapříčinila rychlý pokles bojeschopnosti vzdušných sil.

Rovněž nevýhodné bylo soustředění všech leteckých pod

niků v Praze, neboť hrozilo nebezpečí, že je německé bombardéry brzy zničí nálety. Část výroby letadel se měla přesunout na Moravu a Slovensko. Továrna Avia plánovala postavit velký výrobní závod v Kunovicích a opravnu v Trenčianských Biskupicích. Podnik Aero hodlal zřídit továrnu v Beckově a Letov měl vybudovat pobočný provoz v Holešově. Záměry se nepodařilo uskutečnit. Pouze v Kunovicích od srpna 1938 zahájila práci nikoliv továrna, ale jen opravna letadel.

Z hlediska časového se ještě větší potíží jevil výcvik

nových pilotů. Ze zdravého a bystrého mladého muže (dívky tehdy neměly ani nejmenší příležitost stát se vojenskými pilotkami) bylo možné vycvičit v boji použitelného letce

za 9 až 12 měsíců. (Výroba nového letadla zabrala nejvýše

několik týdnů.) V roce 1935 byly proto civilní aerokluby

pověřeny akcí „1 000 nových pilotů“, která měla poskyt

nout základní výcvik v řízení letadel zájemcům o vstup

do řad vojenského letectva. Velení naší vzdušné zbra

ně usilovalo o vytvoření vysokých válečných záloh letců.

Na každých 10 pozorovacích letadel mělo být vyškoleno

15 pilotů a 15 pozorovatelů, pro stejný počet stíhaček se

cvičilo 20 pilotů. Pro osádky bombardérů byla určena výše

stavu náhradních letců shodně jako pro stíhací letky.

Němečtí nacisté dávali jednoznačně najevo své útočné

plány vůči sousedním i vzdáleným zemím. Protože se Čes

koslovensko vzhledem k vzájemnému poměru počtu obyva

tel mohlo jen bránit, zvýšil se proti předcházejícímu období

význam stíhacích letounů. Ministerstvo obrany porovnáva

lo v letech 1933 až 1934 nové prototypy firem Avia, Pra

ga, Letov i Aero. Nejlepší celkové výsledky prokázala Avia

B.534, která dosahovala rychlosti 365 km/h. Krátce po roz

hodnutí vyzbrojit stíhací letky aviemi vyzkoušela továrna

Aero jednoplošníkovou stíhačku Aero A.102. Létala rychlos

tí až 430 km/h, ale do výzbroje přijata nebyla pro vysokou

přistávací rychlost (letadlo nebylo vybaveno vztlakovými

klapkami) a slabou výzbroj jen dvou kulometů.

Objednávka stíhaček B.534 měla být sázkou minister

stva obrany na jistotu. Piloti byli zvyklí na letové vlast

nosti dvouplošníků. Konstrukce nové stíhačky vycházela

z předchozích typů a s velmi vysokou pravděpodobností

v sobě neskrývala žádnou záludnou vlastnost, která by se

projevila až v provozu u leteckých pluků. V roce 1934

bylo objednáno 147 letadel, s otevřenou kabinou a čtyř

mi kulomety. Ke stíhacím letkám přicházely nové avie od

února 1935. Záhy se projevily jejich počáteční nedostatky.

Dva kulomety ve spodních křídlech střílely méně přesně

a vůbec svojí hmotností křídlo nadměrně zatěžovaly. Vele

ní letectva rozhodlo oba kulomety odstranit. Zbylé dva

kulomety v trupu byly však nedostatečnou výzbrojí pro

vzdušný boj s celokovovými letadly. Ukázalo se rovněž,

že pevnost horního křídla je špatná. Plech v přední části

nosné plochy se za vysokých rychlostí prohýbal a letadlo

se stávalo téměř neovladatelným dokonce i pro nouzové

přistání. Tři stíhačky B.534 se právě pro tuto závadu zří

tily a jejich piloti zahynuli.

V roce 1936 bylo objednáno 180 ks vylepšených Avií

B.534. Konstruktéři také úspěšně obnovili původní palebnou sílu stíhačky. Kulomety odebrané z křídel umístili na boky trupu k dvěma již zde montovaným. Kabina zůstala i nadále otevřená. Následovaly objednávky z roku 1937 na 50 ks a z roku 1938 na 69 letounů. Od roku 1936 se konstruktéři snažili na žádost pracovníků ministerstva obrany vyzbrojit stíhačku kanónem kalibru 20 mm. Měl být umístěn v motorovém prostoru a střílet dutou hřídelí vrtule. Plány se nakonec nepodařilo uskutečnit, přestože bylo vyrobeno 55 letadel typu Avia Bk.534 (písmeno k znamenalo kanónovou verzi), neboť do obsazení česko

Taktické určení: Stíhací letoun pro vzdušný boj použitelný i pro útoky na pozemní cíle.

Osádka: Pilot.

Popis letounu: Celokovová konstrukce trupu i křídel, potažená místy plechovými panely, jinak plátnem. Za kabinou byla

použita dřevěná karosérie potažená rovněž plátnem. Podvozek byl pevný, ostruha nejprve kluzná, později

s kolečkem. Kabina byla nejprve otevřená, posléze zakrytá a vytápěná vzduchem od motoru. Stíhačka byla

vybavena radiostanicí, hasicím přístrojem, dýchačem a signální pistolí. Vrtule byla nejprve dřevěná, později

kovová. Poslední série byla vybavena i pro lety v noci.

Výzbroj: 4 kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm (prvních 100 letadel jen 2) se zásobou 250 nábojů pro zbraň. Pod spodní

křídlo bylo možno zavěsit 4 pumy hmotnosti 20 kg nebo 6 pum hmotnosti 10 kg.

Technická data: Rozpětí 9,4 m, délka 8,2 m, výška 3,2 m, prázdná hmotnost 1,5 t, nejvyšší startovní 2 t, motor Avia (ČKD)

12Ydrs s výkonem až 632 kW, nejvyšší rychlost 380 km/h, dostup 10 600 m, dolet 600 km.

slovenského státu Německem se do sériových strojů kanó

ny nepodařilo zamontovat pro značné technické potíže

s upevněním zbraně na motor. Vyrobená letadla tak byla

nouzově vyzbrojena místo malorážového děla kulometem.

Další dva kulomety nesly Bk.534 na bocích trupu.

V roce 1938 byly všechny naše stíhací letky vyzbrojeny

jediným typem letadla, pravda v různých verzích a s roz

dílnými výkony. Velice to ovšem usnadnilo výcvik pilotů,

kteří po krátkém zaškolení mohli úspěšně ovládat jed

notlivá výrobní provedení stíhaček Avia B.534. Nejlepší

bojové výkony podávala letadla poslední 4. série. Měla

zakrytou kabinu, nesla 4 kulomety, byla vybavena radiosta

nicí pro spojení mluveným slovem a bylo je možné použít

i v noci. Konstrukční vylepšení zvýšila maximální vodo

rovnou rychlost ve výšce na 405 km/h pro letoun bez

výzbroje a 370 km/h s vybavením pro boj.

Avia B.534 čtvrté výrobní série měla

již zakrytou kabinu pilota.

Avia B.534


20

Bojový výcvik našich pilotů kladl i nadále velký důraz

na zvládnutí letových obratů vysoké pilotáže. Špičkoví akrobaté vzešlí z řad československých vojenských pilotů patřili k nejschopnějším letcům Evropy. V červenci 1936 na akrobatické soutěži pořádané v Berlíně v době tam právě probíhající olympiády vybojoval pilot Široký stříbrnou a pilot Novák bronzovou medaili. Na početně obsazeném leteckém mítinku ve Švýcarsku v roce 1937 změřili piloti evropských států naposledy své síly ve sportovních závodech. Mnohých disciplín se účastnily odzbrojené vojenské stíhačky. V nejnáročnějším závodě, takzvaném alpském letu v délce 367 km, byl mezi jednotlivci náš pilot Hlaďo na Avii B.534 druhý. Ve stejné soutěži, avšak vypsané pro tříčlenné roje, obsadili letci Hlaďo, Šnobl a Peřina na stíhacích Aviích rovněž druhé místo průměrnou rychlostí 361 km/h. První byli Němci na Messerschmittech Bf-109 (374 km/h). Teprve za našimi letci obsadili 3. místo piloti z Francie, následovaní Belgičany. Další závod se nekonal a v roce 1939 již evropští piloti-vojáci bojovali na život a na smrt v soutěži bez pravidel, v nové světové válce.

Stíhací letky vyzbrojené letouny Avia B.534 měly plnit

několik základních bojových úkolů. V prvé řadě byly pověřeny ochranou pozemních jednotek armády před útoky letadel nepřítele a měly poskytovat stíhací doprovod vlastním pozorovacím a lehkým bombardovacím strojům při plnění jejich úkolů nad pozicemi protivníka. Stíhačky B.534 mohly působit i přímo proti pozemním silám střelbou z kulometů a bombardováním malými pumami. Letky určené pro tyto úkoly by byly za války podřízeny velitelům čtyř armád, do kterých byly československé ozbrojené síly rozděleny. (1. armáda měla bránit Čechy, 2. severní Moravu, 3. Slovensko s Podkarpatskou Rusí a 4. jižní Moravu.)

Letky stíhačů z Leteckého pluku 4 byly vyčleněny pro

obranu zázemí a měly odvrátit ve spolupráci s protiletadlovým dělostřelectvem nálety na Prahu a další důležitá místa, zpravidla továrny zbrojního průmyslu.

Pro případ války plánovalo velení letectva včas (tedy

ještě před útokem protivníka) přesunout stíhací letadla na pomocná letiště mimo hlavní základny, kde by v síle jedné až dvou letek byla připravena vzlétnout na rozkaz vyššího velení ke splnění bojových úkolů. Rozptýlení sil mělo zabránit zničení velkého počtu našich letadel při

prvém úderu na stálá mírová letiště. Velitelé armády před

pokládali, že Německo zaútočí velmi překvapivě a nečeka

ně nejen po zemi, ale i vzduchem a činili veškerá možná

opatření k tomu, aby záměry nepřítele překazili.

Jakmile by velitelské stanoviště obdrželo hlášení

z pohraničních hlásek o pohybu formací letadel nepří

tele, vydalo by rozkaz telefony stíhacím letkám ve stavu

pohotovosti ke startu. Probíhalo-li by vše podle plánu

a bez zdržení, dokázaly by stíhací avie zaujmout výcho

zí bod pro útok ve výši 5 000 metrů do 15 minut od

spatření letadel protivníka obsluhou pohraničních hlá

sek. Pro obranu Prahy a jiných míst ve středu republiky

to byla doba vyhovující. Pro ochranu pozemních jedno

tek v pohraničí nikoliv, ale ty měly chránit stíhací letky

z letišť poblíž fronty. Část jejich letadel měla hlídkovat za

bojů ve vzduchu a být tak okamžitě připravena zasáhnout

proti přilétajícím letounům protivníka.

Schopnost československé protivzdušné obrany včas

zasáhnout proti nepříteli prověřovaly bojové akce stíhačů ke

konci září 1938, kdy pronikala německá průzkumná letadla

běžně nad celé území Čech a Moravy. Například dne 27. 9.

se k hlavnímu městu přiblížil ve výšce moderní nepřátelský

dvoumotorový průzkumný letoun Dornier 17P. Hlásná služ

ba ho včas zpozorovala a předala okamžitě údaje o poloze

špióna na velitelské stanoviště. Na jeho rozkaz odstartoval

z polního letiště Horní Měcholupy tříčlenný roj stíhaček

Avia B.534. Jakmile se stíhací letadla objevila nad Prahou,

navázal s nimi rádiové spojení letecký orientační důstojník

od protiletadlového dělostřelectva a naváděl roj na vetřel

ce. Osádka německého letadla po spatření českých strojů

zamířila vzhůru a avie letoun ve stoupavém letu dostihova

ly. Jakmile Dornier přešel ve výši 7 000 m do vodorovného

letu, začal se pronásledovatelům vzdalovat. Létal rychlostí

až 440 km/h. Naši piloti víc než 388 km/h ze svých strojů

nevymáčkli. Stíhačky se musely vrátit na letiště.

Proti německým bombardérům zatíženým pumami by

avie nejspíše zasahovaly vcelku úspěšně. Rovněž v boji se

staršími typy stíhacích strojů nepřítele i s jeho střemhlavými

bombardéry by měly navrch, ale na rychlejší německé stí

hačky Messerschmitt Bf-109 by nestačily. Avie by na ně úto

čit vůbec nemohly, ale pro svou mnohem vyšší obratnost se

jim naskýtala příležitost protivníka setřást a uniknout mu. Základní bojovou formací letky československých stíhačů byla těsně seřazená skupina tříčlenných rojů v proudu za sebou. Její výhodou bylo, že velitel letky, který řídil první stroj skupiny, mohl dovést do místa zamýšleného boje všechny své stíhačky i bez rádiového spojení. Po zahájení útoku na bombardéry by se skupina rozpadla a roje by bojovaly samostatně. Nevýhodou tohoto způsobu létání bylo rozdělení pozornosti jednotlivých pilotů. Ti v prvé řadě sledovali stroje vlastní skupiny, aby se s některým nesrazili, a na pátrání zrakem po nepříteli jim čas nezbýval. Formace tak mohla být snadno zaskočena útokem německých stíhaček. Na obrázku je znázorněn doprovod bombardérů B.71 (letí níže). Úkol vyžadoval od stíhacích pilotů nejvyšší možnou míru dovednosti, neboť modernější bombardéry byly rychlejší než Avie B.534. Úkol však byl splnitelný. Bombardovací letouny s pumovým nákladem létaly pomaleji. Letové formace našeho letectva z roku 1938 se považují za nevýhodné. Ve skutečných bojích však vyloženě zápornou úlohu nesehrály, protože je používalo i letectvo britské, které v roce 1940 úspěšně odrazilo mnohatýdenní vzdušný nápor Němců v bitvě o Británii. Československé ozbrojené síly se v období ohrožení ze strany Německa nespoléhaly při obraně proti letadlům jen na stíhací letectvo. Postupně byla vytvořena soustava, která v sobě zahrnovala všechny dostupné prostředky pro odhalování letadel protivníka a určování jejich polohy. Velitelská stanoviště pak rozhodovala o způsobu odvrácení jejich útoku na bráněné jednotky či objekty. 1 lehký kulomet vz. 26 ráže 7,92 mm z výzbroje pěchoty byl nejpočetnější zbraní (30 000 ks), kterou se pozemní jednotky mohly bránit proti útokům ze vzduchu, pro obranu letišť bylo určeno dalších 500 kulometů 2 účinnou protiletadlovou zbraní byl kulomet vz. 36 ráže 20 mm (s dobovým názvem velký kulomet proti letadlům), který tvořil výzbroj zvláštních rot určených pro obranu pozemních sil, ve výzbroji bylo 230 ks velkorážných kulometů tohoto typu 3 odhalit formace nepřátelských letadel překračujících státní hranice měli pozorovatelé takzvaných vidových hlásek hlásné služby, zprávy (směr a výška letu, počet a typ letadel) byly podávány na velitelství telefony, hlásky byly budovány po celém území státu, nejen v pohraničí 4 polohu německých útočících letounů měly především v noci odhalovat naslouchací přístroje (33 ks), na vzdálenost 15 až 20 km dokázaly určit přesné pozice zdroje hluku a navádět světlomety k osvětlení cíle 5 protiletadlové dělostřelectvo (celkem 250 kanónů) mělo bránit Prahu a jiné důležité objekty, v noci střílelo na letadla ozářená světlomety 6 dva rychlé letouny B.71 měly sloužit jako vzdušná naváděcí stanoviště, která by nejprve z velké výše odhalila formace německých bombardérů a pak na ně nasměrovala stíhačky 7 stíhací letouny měly být na cíl naváděny ze země nebo i ze vzduchu radiostanicemi

Lehký kulomet vz. 26 obsluhovali dva muži, měřil na délku 1,15 m, hmotnost zbraně byla 10 kg, zásobník se nasazoval

shora a pojal 20 nábojů. Vycvičená obsluha za minutu dokázala vypálit až 200 ran. (Rychlost střelby 550 výstřelů za minu

tu.) Při prudké palbě bylo nutné po 300 ranách vyměnit hlaveň, aby se nepoškodila žárem, bylo možné ji chladit ve vodě.

Životnost hlavně byla stanovena na celkem 14 000 ran. Kulomet bylo možné použít proti cílům vzdáleným do 1 000 metrů

(ve vzduchu méně). Zbraň byla mimořádně spolehlivá.

Velký kulomet vz. 36 byl přepravován na korbě nákladního vozu a obsluhován družstvem 10 mužů včetně řidiče. Zbraň

měla hmotnost 300 kg. Vystřelovala tříštivé nebo průbojné granáty kalibru 20 mm proti cílům do výšky až 1 500 m. Plný

zásobník obsahoval 15 nábojů. Celkem měla naše armáda připraveno 1,7 miliónu ks munice (stav březen 1939).

2

1

4

3

5

6

7


22

Přímou podporu pozemním jednotkám měly poskyto

vat letouny pozorovacích letek. Dvoumístná pozorovací a bombardovací letadla typů A.11 a Letov Š.16 (zaveden v roce 1929, celkem 115 ks, 230 km/h, 300 kg pum) byla v roce 1933 již na konci své bojové použitelnosti a ministerstvo obrany za ně hledalo náhradu. V roce 1934 objednalo opět u továrny Letov dříve opomíjený typ Š.328, který byl původně vyvíjen pro finské letectvo, ale ze zahraničního obchodu sešlo pro zdlouhavé odstraňování nedostatků zjištěných u prototypu.

Pro potřeby našeho letectva byl zkušební kus Š.328F

(Finsko) značně upraven. Určité nevhodné vlastnosti se však nepodařilo vylepšit nikdy, např. chování letadla ve vývrtce, které dělalo mnohým pilotům potíže. Rychlý růst síly německého letectva ale vyžadoval bezodkladnou obměnu letadlového parku našich vzdušných sil a továrna Letov dostala první objednávku.

Letov Š.328 byl letadlem opravdu víceúčelovým. Nej

prve bylo v roce 1935 dodáno 48 letadel v pozorovacím provedení následovaných sérií 16 ks určených jako noční stíhací. Čtyři letadla byla postavena jako vodní s plováky místo kol. Sloužila pak ke vleku terčů pro československé protiletadlové dělostřelce, kteří měli pronajatou střelnici na mořském pobřeží Jugoslávie v Boce Kotorské (dnes Černá Hora). Další čtyři kusy byly vybaveny dvojím řízením a byly používány jako cvičné. Hlavním úkolem Š.328 bylo pozorování a lehké bombardování. Celkem

bylo vyzbrojeno tímto typem letadla 16 pozorovacích

letek leteckých pluků 1, 2 i 3. Další šmolíky sloužily roz

troušeně v pomocných úlohách u pluků 4, 5 i 6 (na obr.

str. 23 vleče Š.328 rukáv pro nácvik střelby). Pozemní

obsluha i letci si Š.328 pochvalovali. Letadla byla spo

lehlivá a plnila očekávání pilotů i pozorovatelů nejen ve

službě na hlavních základnách, ale i při nácviku činnosti

z pomocných letišť. Celokovová konstrukce kostry křídel

a trupu netrpěla vlivy počasí, hlavně deštěm, protože na

polních letištích nebyly pro uložení letadel žádné han

gáry.

Výroba letadel Š.328 pokračovala až do roku 1939.

Celkem továrna Letov vyrobila 445 ks, přestože již od

roku 1937 se jednalo o letadlo zaostávající výkony, hlav

ně rychlostí letu, za požadavky doby. Na druhou stranu

bylo schopné při vhodném způsobu nasazení plnit bom

bardovací i průzkumné úkoly ještě mnohem později, jak

se ukázalo ke konci roku 1944 během Slovenského národ

ního povstání.

Hlavní výhodou letadla byl poměrně tichý chod moto

ru. V letu nízko nad terénem se tak dokázalo překvapivě

objevit nad cílem a svrhnout až půl tuny bomb dřív, než

pozemní jednotky zahájily obrannou protiletadlovou pal

bu. Pumový náklad byl dostatečný.

Přestože v roce 1938 válka nevypukla, bylo několik čes

koslovenských letadel Letov Š.328 úspěšně vysláno k plně

ní průzkumných i bombardovacích bojových úkolů.

2

1

4

3

5

6


23

Taktické určení: Pozorovací, průzkumný (zvědný), lehký bombardovací a noční stíhací letoun.

Osádka: Pilot a pozorovatel (velitel letounu).

Popis letounu: Vznikal postupným vývojem od roku 1928, výroba konečného provedení pro naše letectvo byla zahájena

v roce 1934. Trup z ocelových svařovaných a nýtovaných trubek potažený duralovým plechem a plátnem.

Přes duralovou kostru křídel a kormidel bylo napjato rovněž plátno. Hojně byly použity výztužné dráty.

Pro plnění průzkumných úkolů nesl letoun fotografické přístroje, jeden pevný a jeden ruční. Letadla pro

pozorování byla vybavena radiostanicí pro spojení s pozemními jednotkami (nejprve radiotelegrafní, později

i radiotelefonní pro mluvené slovo) a signální raketovou pistolí se zásobou 28 střel. Poslední výrobní série

měly silnější motor (545 kW).

Výzbroj: 2 pevné kulomety ve spodním křídle pro střelbu vpřed ráže 7,92 mm se zásobou 400 nábojů na zbraň.

V kabině pozorovatele 2 pohyblivé kulomety stejné ráže se zásobou 840 nábojů v zásobnících po 70 kusech.

Pod trupem a spodními křídly bylo možno zavěsit různé pumy až 50 kg těžké, celkem 500 kg.

Technická data: Rozpětí 13,7 m, délka 10,4 m, výška 3,5 m, prázdná hmotnost 1,7 t, nejvyšší startovní 2,7 t, motor Walter

Pegas II-M2 s výkonem 427 kW, nejvyšší rychlost 328 km/h, dostup 7 200 m, dolet 1 280 km. Na obrázku (str. 22) je názorné schéma jedné z bojových úloh víceúčelových letadel Letov Š.328, kterou měla být spolupráce s jednotkami útočné vozby (dobový český název pro obrněné síly). V zadní kabině průzkumného letounu se nacházel důstojník tankista, avšak s leteckým výcvikem. Patřil vojenskou odborností mezi takzvané „pozorovatele zbraní“ a mohl značně napomoci splnění bojového úkolu vozby, neboť rozuměl tankům i leteckému průzkumu zároveň. Například před zamýšleným útokem bylo bezpodmínečně nutné ze vzduchu odhalit obranná opatření nepřítele, a naplánovat postup tak, aby pro neočekávané potíže výpad neselhal. Obecná představa, že tank dokáže překonat veškeré nástrahy nepřítele neplatila před druhou světovou válkou a není správná ani dnes. Pro vzdušný průzkum byli vycvičeni i důstojníci od pěchoty a dělostřelectva. Zprávy z paluby letadel již podávali vysílačkami přímo na velitelská stanoviště pozemních jednotek nebo na jejich pozorovatelny. Signalizace barevnými raketami byla používána i nadále. Kromě pozorování a průzkumu mohly letovy i bombardovat a palubními kulomety ostřelovat vhodné cíle, jakými byla polní opevnění pěchoty, palebná postavení protitankových kanónů a pozorovatelny všeho druhu. Dokonce lze oprávněně usuzovat, že pro plnění výše uvedených úkolů byly Š.328 vhodnější než jejich zamýšlený nástupce Letov Š.50. Nové dvoumotorové třímístné pozorovací letadlo bylo postaveno v jednom prototypu v roce 1938. Mělo velmi elegantní tvary a moderní celokovový způsob stavby včetně potahu. Bylo však na svou velikost pomalé, a tedy těžkopádné. Hlavním nedostatkem ale byla nepromyšlenost jeho taktického použití. Na moderní průzkumný stroj dosahovalo malé rychlosti (370 km/h), pro bombardování mělo nedostatečnou únosnost pum (jen 600 kg) a pro bitevní úkoly bylo slabě vyzbrojené a chráněné (jen jeden pevný kulomet pro střelbu vpřed a vůbec žádné pancéřování). Příklady obranných opatření nepřítele, po kterých pátrali při průzkumných letech „pozorovatelé zbraní“ útočné vozby: 1 zásek (stromy pokácené přes cestu v místě, kde se nedaly snadno objet) 2 bažinatá rozmočená půda pro tanky nesjízdná 3 stržený most, pro obrněná vozidla bylo třeba nalézt vhodný brod 4 postavení protitankového kanónu, muselo být zničeno (třeba bombardováním) před útokem vozby 5 protitankové překážky (zde příkop) dovedly útok tanků zpomalit nebo i zastavit 6 rota českých tanků LT vz. 34

Letov Š.328


24

Nejmodernější dělostřelecká zbraň československé armá

dy, hrubý kanón 10,5 cm z roku 1935, dostřelila granátem o hmotnosti 18 kg do vzdálenosti 18,5 km. Většina ostatních děl měla přibližně poloviční dostřel. Velitelům vojska bylo zřejmé, že k útokům na soustředěné jednotky nepřítele na vzdálených přístupech k frontě (10 až 50 km) lze s úspěchem i nadále použít jen lehké bombardéry.

Československé letecké továrny chtěly armádě poskyt

nout pro tyto účely velmi moderní stroje. Již v roce 1930 postavil Letov prototyp jednoplošného, jednomotorového a celokovového bombardéru Š.33. Obdobně továrna Aero zhotovila zkušební stroj A.42 podobných tvarů, avšak s křídlem dřevěné konstrukce. Letov Š.33 zcela zklamal, protože se vůbec nechtěl vznést do vzduchu pro hrubá konstrukční pochybení. Když se zkušebním pilotům konečně podařilo letoun zvednout, bylo zřejmé, že se jedná o vyloženě nepovedené a obtížně ovladatelné letadlo. Konkurenční typ A.42 létal úspěšně. Obdivuhodná byla jeho rychlost 270 km/h. Při zkouškách však

vojákům nevyhovoval dlouhý rozjezd při startu, samo

volné zatáčení do strany, mizerný výhled z kabiny pilo

ta vpřed i do boků a těsné vnitřní prostory osádky. Další

neúspěch jednoplošníků (po stíhačkách BH.3) měl velmi

závažné důsledky. Pracovníci ministerstva národní obra

ny přestali považovat letadla s jedním křídlem za vhodná

pro vojenskou službu a zaměřili se i nadále na osvědčené

dvouplošníky. Letecké továrny se přizpůsobily a v drahém

vývoji výhledově lepších jednoplošníků na vlastní náklady

pokračovaly jen velmi pomalu.

V roce 1932 zvítězil v soutěži na lehký bombardova

cí letoun typ Aero A.100 (270 km/h, 600 kg pum, 44 ks)

postavený osvědčeným způsobem jako dvouplošník s tru

pem z ocelových trubek a s křídlem ze dřeva, vše potaženo

plátnem doplněným duralovými plechy. Výkony za jedno

plošníkem A.42 nezaostával, ale výrobní továrna Aero si

včas neosvojila zhotovování celokovových letadel a během

následujících dvou let ztratil celý český letecký průmysl

evropskou konkurenceschopnost.

Taktické určení: Lehký bombardovací letoun.

Osádka: Pilot a bombometník-střelec.

Popis letounu: Vznikl zástavbou jiného motoru do původního A.100. Trup svařený z trubek, křídla s dřevěnou kostrou,

potažená plátnem. Motor byl zakryt stejně jako hřbet trupu okolo kabiny duralovými plechy. Vzpěry pod

vozku byly spojeny jedinou aerodynamickou kapotou. Pumovnice se nacházela v trupu před kabinou pilota.

Bomby v ní byly zavěšeny přídí vzhůru. Další bomby se zavěšovaly pod spodní křídla.

Výzbroj: Pumy do celkové výše nákladu 600 kg o hmotnostech 50 kg až 200 kg, 1 kulomet vz. 30 ráže 7,92 mm na levé

straně trupu pro střelbu vpřed (300 nábojů), 2 pohyblivé kulomety stejného typu v kabině bombometníka se

zásobníky na 560 ran.

Technická data: Rozpětí 17 m, délka 12,5 m, výška 3,7 m, prázdná hmotnost 2,3 t, nejvyšší startovní 4,2 t, motor Praga HS

12Ydrs s výkonem až 632 kW, nejvyšší rychlost 260 km/h, dostup 7 500 m, dolet 950 km.

Uspořádání posledního dvouplošníku Ab.101 zavedeného do výzbroje našeho letectva v roce 1937 ještě vycházelo z bombardérů používaných v 1. světové válce. Změnou byla jen vnitřní pumovnice, protože bomby zavěšené pod křídly nebo pod trupem zvyšovaly odpor vzduchu a snižovaly dolet letounu. Na obrázku je znázorněna poloha bombometníka během náletu. Pokyny pro úpravu kurzu letu signalizoval pilotovi bombometník. Pumový zaměřovač byl umístěn na podlaze jeho kabiny. Když se zaměřovací značka překryla s vyhlédnutým cílem, odhodil bombometník pumy naráz nebo postupně při opakovaných náletech. Bombardér Ab.101 byl výkonově nejslabším letadlem čs. letectva v roce 1938. Ovšem nesrovnatelně vyspělejší typy jako britský Bristol 142 „Blenheim“ nebo sovětský SB-2 v bojích spíše zklamaly. Pro podporu pozemních vojsk se zdaleka nejvíce osvědčily německé střemhlavé bombardéry Hs 123 či později Ju 87, které dovedly bombardovat naprosto přesně. Českoslovenští letečtí generálové, snad roztrpčeni obtížemi původně nadějných prototypů, vůbec vývoj střemhlavých bombardérů továrnám nezadali, neboť nejspíše nevyzkoušeným novinkám „po česku“ nedůvěřovali.

Aero Ab.101


25

Vojenská správa se pokusila letadlo A.100 vylepšit novým

motorem s výkonem o 110 kW vyšším, ale těžším. Vznikl tak bombardér A.101, jehož výkony byly poněkud horší než v původním provedení (rychlost 256 km/h). Ministerstvo obrany vyřešilo krok špatným směrem prodejem všech bombardérů A.101 v počtu 28 ks republikánské vládě ve Španělsku, která válčila ve velké občanské válce s fašistickými vzbouřenci. České bombardéry nakonec bojovaly na obou stranách, protože jich fašisté asi polovinu ukořistili. V bojích se neočekávaně jako spolehlivé osvědčily a byly nasazovány až do skončení války. Prodaná letadla byla nahrazena v našem letectvu další úpravou původního A.100, nyní s použitím motoru Praga HS 12Ydrs. Vojenská správa tak chtěla zjednodušit a tím zlevnit zásobování letectva, protože stejný motor poháněl stíhačky B.534 i připravované bombardéry B.71. Výkony Ab.101 se zlepšily jen nepatrně (rychlost 260 km/h), ale bylo jich vyrobeno 64 ks, protože v roce 1937 československé

vzdušné síly žádné jiné lehké bombardéry neměly a Hitlerovo

Německo se jevilo neustále válkychtivějším sousedem.

Letectvo ovšem nutně potřebovalo i těžké bombardéry,

které by byly schopné napadnout vzdálené dopravní uzly

(nádraží) a průmyslové podniky, aby zásobování nepřítele

válečnými potřebami bylo pokud možno co nejvíce naru

šeno. Letadlo moderní konstrukce nedovedla bez průtahů

sestrojit ani Avie, ani Letov nebo Praga. Obecně se uká

zalo velmi závažným pochybení politiků, protože ti moh

li a měli leteckému průmyslu pomáhat, třeba i nepřímo

podporou vědy a technického školství, v celém období

po 1. světové válce. Neprozíravost poslanců parlamentu

a politiků vlád vůbec přinesla našemu státu v okamžiku

válečného ohrožení útočným Německem nejtrpčí plody.

Ministerstvo obrany proto muselo hledat výzbroj v zahra

ničí. Nejvhodnějším se jevil našim generálům francouzský

těžký bombardér Marcel Bloch MB-200 BN4 (čti Blok).

Taktické určení: Těžký bombardovací letoun pro noční nálety.

Osádka: Přední střelec, navigátor (velitel), první a druhý pilot, spodní střelec, zadní střelec-radiotelegrafista.

Popis letounu: Celokovový dvoumotorový letoun, s pevným podvozkem a trupem obdélníkového průřezu. Vnitřní pumovnice

se nacházela pod kabinou pilotů s bombami zavěšenými přídí vzhůru. Hlavní kola podvozku byla zhotovena

z hořlavého elektronu (slitina hořčíku, hliníku a zinku), ostatní části konstrukce převážně ze slitin hliníku nebo

méně z oceli. Letoun byl vybaven dvojím řízením, radiostanicí s anténami na křídlech a trupu, kyslíkovými

dýchači pro osádku a elektrickými mluvítky mezi členy osádky (interkom) a el. vyhříváním kombinéz.

Výzbroj: Bomby do hmotnosti 1 400 kg, pod trupem dva závěsníky, každý pro pumu 500 kg nebo dvě bomby po 100 kg.

Do vnitřní pumovnice se vešlo 8 bomb po 50 kg nebo po 100 kg. Pod pravým i levým křídlem byl závěsník

pro 5+5 osvětlovacích bomb po 20 kg. Obranná výzbroj se sestávala z kulometu v přední a dvojkulometů

v horní a spodní věži s 500 náboji v pásu na zbraň + 2 zásobníky pro 70 nábojů ke každému kulometu. Mířidla

samočinně nastavovala předstih zaměření dle rychlosti letounu až do 360 km/h.

Technická data: Rozpětí 22,5 m, délka 15,9 m, výška 3,9 m, prázdná hmotnost 4,2 t, nejvyšší startovní 7,2 t,

nejvyšší rychlost 245 km/h, motor 2x Walter K-14I s nejvyšším výkonem 551 kW, dostup 8 000 m, dolet 1 000 km.

Aero MB 200


26

Nejvíce se pracovníkům ministerstva zamlouvala celoko

vová jednoduchá konstrukce bombardéru, kterou by domácí továrny při licenční výrobě zvládly. Letadla vyrobená ze smíšených materiálů (dřevo–kov) značně trpí vlivy povětrnosti, neboť dřevěné díly za vlhka bobtnají, čímž se mění tvar nosných ploch a zhoršují výkony. Po delším provozu na polních letištích bez ukládání pod střechu některé části dřevěných letadel i hnijí. Letouny MB.200 nelétaly nijak rychle, ale byly určeny výhradně pro noční nálety a jejich pomalost nebyla hodnocena jako hrubý nedostatek. Vzorový kus přilétl z Francie přes Švýcarsko a Rakousko 7. května 1935 a ihned byly zahájeny přípravné práce k výrobě v továrnách Aero a Avia. Příprava podkladů pro dílny však byla zdlouhavá. Požadavky na úpravu konstrukčních plánů továrnám předkládali naši vojáci na základě zkoušek se vzorovým kusem bombardéru a další přicházely z Francie, která se snažila na letadlu odstranit nedostatky zjištěné v provozu u jednotek. Letectvo objednalo 54 ks MB.200 s termínem dodání posledního kusu do konce roku 1936. První letoun převzalo ale až v únoru 1937 a poslední v červnu 1938. Z průběhu dodávek je patrné, jak velké výrobní potíže činilo zhotovování celokovových letadel českým továrnám.

Letka těžkých bombardérů byla vyzbrojena 6 letadly.

Letecký pluk 5 měl dvě perutě, každou se dvěma letkami. Další bombardovací peruť u Leteckého pluku 6 měla také dvě letky s MB.200. Celkem 6 letek čítalo 36 letadel k plnění bojových úkolů. V běžném provozu, natož pak ve válce je část letadel zničena při nehodách nebo působením nepřítele. Pro zachování bojeschopnosti alespoň po nějakou dobu je třeba mít již v míru vyrobená letadla do zálohy. Ministerstvo obrany stanovilo výši počtu náhradních letadel MB.200 na 50 %, tedy 18 ks. V průběhu roku 1938, kdy Německo stupňovalo válečné přípravy, bylo objednáno dalších 19 bombardérů, právě pro zdvojnásobení zásob. Termín splnění celé objednávky do konce října 1938 továrna Aero opět nedodržela a letadla dodávala od konce září do března 1939.

Bombardovací letci po obdržení letounů MB.200 na nic

nečekali a započali s výcvikem. Výborně se jim hodily zkušenosti získané s třímotorovými letadly Avia-Fokker F.IX.

Aera létala dobře a spolehlivě. Velmi kladně lze hodnotit

jejich odolnost. Jedno přistálo tvrdě po závadě na moto

rech, ale bylo schopné opravy, dalšímu praskla při přistá

ní podvozková noha. Jen částečně poškozené bylo z letiš

tě v Brně odvezeno rozebrané dvěma nákladními auty do

Aera v Praze k opravě. Posádky nacvičovaly dlouhé lety

s přesným vedením letadla po určené trati ve dne i v noci.

Na střelnicích v Milovicích a Malackách (dnes Slovensko)

bombardovaly ostrými pumami a střelci z kulometů pálili

na cílové rukávy vlečené za jiným letadlem. Tušení války

bylo velké. Osádky dostaly rozkaz při každém letu využí

vat všech příležitostí k nácviku rádiového spojení a střelci

měli neustále cvičně zaměřovat ostatní letadla ve vzduchu,

aby až nastane boj s Německem, byli dokonale připraveni

k obraně bombardéru. Usilovné létání přineslo pouze jed

nu katastrofu. Bombardér MB.200.3 byl zničen při nárazu

do země za mlhy. Osádka 4 mužů zahynula.

Generál Fajfr (velitel letectva) se spolupracovníky dobře

věděli, že francouzské MB.200 je nutné nahradit v nejkrat

ší možné době modernějším bombardérem. Domácí letecké

podniky pracovaly na řadě skutečně pokrokových letadel,

ale vypiplání prototypů do vojensky využitelných spolehli

vých strojů mohlo trvat příliš dlouho. Nákup další zahranič

ní licence se zdál opět nejvýhodnějším z časového hlediska.

České generály zaujal již zmíněný britský lehký bombardér

Bristol 142 „Blenheim“ z roku 1935 (2 motory, 430 km/h,

1 kulomet pro obranu vzad, 1 pro střelbu vpřed, 450 kg

pum). Ovšem Velká Británie nechtěla prodat svůj nejlep

ší a tedy nejtajnější letoun do Československa. Dokonce

odmítla žádost na vyzkoušení řízení letadla českým pilotem.

Sovětští komunisté, kteří se pilně připravovali na svě

tovou revoluci (válku), se ukázali jako vstřícnější. Svolili

k prodeji výrobních práv na bombardér SB-2 továrnám

Avia a Aero. (Koncern Škoda, majitel Avie, získal licen

ci, neboť Rusům dodal podklady pro výrobu horského

kanónu Škoda C-5.) Sovětské letadlo bylo již vyzkoušené

v bojích ve Španělsku, kde ohromilo svět svými výkony.

Příprava výroby se opět opozdila, a tak Československo

objednalo v SSSR 20 ks hotových SB-2. Letka těžkých bombardérů MB.200 (str. 26) zachycená na schématu letiště z jara roku 1938 měla ve výzbroji 6 provozních letadel a 3 záložní. (Do podzimu téhož roku měla dostat další 3 letouny.) Zásoba byla vytvořena i pro motory ve výši 24 kusů. Letka měla dále přiděleny osobní a nákladní vozy, radiové stanice, cisterny, vlečné traktory, dílenské zařízení pro údržbu letadel včetně zvedáku pro výměnu motoru. V muničních skladech musela mít uloženy pohotově bomby a náboje do kulometů. Vyzbrojování letectva bylo nesmírně nákladné. Jen samotných devět letadel Aero MB.200 jediné letky i se záložními motory přišlo vojenskou správu na třicet miliónů korun, v tehdejší hodnotě měny. Pro srovnání byla částka zaplacená za výstavbu nejznámější české dělostřelecké podzemní tvrze „Hanička“ 25 miliónů korun (bez výzbroje a výstroje). Betonové pevnosti měly sloužit vojsku spolehlivě nejméně 10 až 15 let (za předpokladu odvrácení války politickými prostředky). Letadla MB.200 však byla stejně jako všechny naše typy ve výzbroji na konci životnosti a nejpozději během následujícího roku měla být nahrazována novými stroji bez ohledu na vývoj událostí. Jakmile si bombardovací piloti osvojili starty a přistání, zaměřil se výcvik na zvládnutí dlouhých náletů. Během ledna až března 1938 měla každá z osádek určená pro MB.200 vykonat 5 cvičných dálkových letů. Jeden z nich je zachycen na schématu dole. Plán letu předpokládal start z letiště Hradec Králové a let kurzem dle magnetického kompasu nebo rádiového směrového zaměřování (gonio) nad Nýřany, kde mělo být vypálením zelené světlice ve výši 5 000 m značkováno odhození pum na tamější továrnu. Let měl být uskutečněn za noci, kdy k ránu je na obloze Měsíc, který svým svitem poněkud ulehčuje orientaci. Vlastní „bombardování“ se mělo uskutečnit za svítání. Po „odhozu pum“ měl letoun již za dne pokračovat nad letiště v Chebu, a pak přes otočné body trati Prahu a Pardubice směřovat k přistání na letišti v Brně. Délka celého letu byla 630 km. Tento cvičný nálet měl připravit osádku bombardéru k uskutečnění útoku na jedno z nejmodernějších německých letišť Marienberg u Norimberka. Z dochovaných plánů je zřejmé, že pro české těžké bombardéry měla být velká letiště nacházející se okolo 100 km za hranicí důležitým cílem. Kromě již zmíněné základny mělo být bombardováno vojenské letiště Grossenhain severně od Drážďan a letiště Gandau u města Breslau (dnes Wroclav v Polsku). Osádky nacvičovaly i lety proti druhému nepřátelskému státu Maďarsku. Námětem výcvikových náletů bylo „bombardování“ Ostřihomi a Miškovce. Další lety měly připravit letce na činnost z jiných letišť, takže MB.200 cvičně přistávala v Českých Budějovicích, Klatovech a ve Vysokém Mýtě. Byla procvičována i složitější taktika, kdy letadla v řetězech (tedy formace letounů za sebou) po třech strojích měla naráz zaútočit ze tří různých směrů na jeden objekt, aby co nejvíce zmátla protivzdušnou obranu nepřítele. Těžké bombardéry létaly i ve prospěch protiletadlového dělostřelectva. Obsluhy naslouchacích a zaměřovacích přístrojů je využívaly jako cvičný cíl. Osádky bombardérů také kontrolovaly účinnost maskování letišť a zatemnění měst. Veškeré obyvatelstvo si totiž muselo tehdy opatřit černé papíry, které přistřižené dle velikosti okna nalepovalo na rámy tak, aby ven v noci nepronikl ani jeden paprsek světla. Město se svým pouličním osvětlením a zářícími okny bylo vidět z nepřátelského bombardéru na desítky kilometrů daleko. Obec správně zatemněná se dokonale ukryla očím protivníkových letců.

Československo

Rakousko

Německo

Grossenhaim

Gandau

Marienberg

Nýřany

Plzeň

Praha

Hradec

Králové

Brno

cvičný nálet

nálet v případě války

německá letecká

základna

První objednávka původních sovětských SB-2 měla

nahradit ve výzbroji letek letadla nedodaná českými podniky. Opět se však ukázalo, že příprava výroby je zdlouhavá a velení letectva muselo objednat v Sovětském svazu na jaře 1938 dalších 40 bombardérů. Stalinova říše se zachovala vůči Československu velice vstřícně, letadla dodala do července 1938 a platbu za ně odložila o tři měsíce. Velitelství našeho letectva rozhodlo 49 SB-2 využívat jako bombardéry u Leteckého pluku 6 a 7 ks v jiných plucích. Dalších 9 letounů bylo vybaveno fotoaparáty a bylo využíváno jako dálkově zvědné letouny ve všech leteckých plucích. Právě tato letadla významně zvýšila připravenost celé naší armády

na válku, protože byla schopná získávat mimořádně důležité

informace o umístění a síle jednotek německých pozemních

sil. Jejich plánovaným úkolem byl průzkum ve vzdálenosti

větší než 60 km za frontovým pásmem. Jiné dva SB-2 byly

přiděleny k Leteckému pluku 5 jako letadla včasné výstrahy

pro vzdušný boj. Jejich osádky měly s předstihem a z velké

výšky odhalit formace fašistického letectva mířící přes hrani

ce a radiostanicemi na ně nasměrovat stíhačky.

Bombardéry SB-2 (čs. vojenské označení B.71) měly

být použity na denní útoky proti dopravním zařízením,

aby se německé armádě ztížilo zásobování a manévrování.

Do akcí je měly doprovázet stíhačky B.534.

Taktické určení: Lehký bombardovací a zvědný letoun.

Osádka: Přední střelec-navigátor (velitel), pilot a zadní střelec-radiotelegrafista.

Popis letounu: Celokovový (z hliníkových slitin) samonosný středoplošník se skořepinovým trupem. Křidélka, výšková

i směrová kormidla byla potažena plátnem. Motory poháněly dvoulisté, kovové vrtule. Hlavní podvozek

zatahovací, záďové ostruhové kolečko pevné. K výbavě letounu měla patřit radiostanice, kyslíkové dýchače,

elektrický interkom (dorozumívací zařízení osádky), moderní pumové zaměřovače a fotografické přístroje

v průzkumných strojích.

Výzbroj: Až 600 kg pum nesených v trupové pumovnici, bomby byly zavěšeny přídí vzhůru. Obranná výzbroj se

sestávala ze tří kulometů vz. 30 ráže 7,92 mm.

Technická data: Rozpětí 20,3 m, délka 12,3 m, prázdná hmotnost 4,8 t, nejvyšší startovní 7,9 t, motor 2x Avia HS 12Ydrs

– 632 kW, nejvyšší rychlost 430 km/h, dostup 9 000 m, dolet 1 000 km.

Naši vojenští velitelé z roku 1938 byli muži činu. Věděli, že

jejich úkolem je dokonale připravit československá vojska na

válku s Německem. V průběhu září 1938 vyslali na přísně taj

né lety nad Německo několik SB-2 v průzkumném provedení.

Osamocené vysokoletící letouny byly pro tehdejší německou

protiletadlovou obranu stejně těžkým ořechem jako nacistická

letadla nad Čechami pro obranu naši. Průzkumné lety SB-2 je

možné plně považovat za první bojové akce nikdy nezahájené

války. Poznatky získané letadly měly nesmírný význam. Hlavní

velitelství naprosto správně rozpoznalo z míst soustředění

nacistických vojsk Hitlerovy záměry a v době mobilizace

naší armády rozmístilo československé síly tak, aby odrazily

nejtěžší útok, který měl být veden od Lince na jižní Čechy.

Několik letadel tak nahradilo sílu mnoha divizí. V kroužku je

most přes Labe, který měl být cílem českého bombardování

jiným SB-2 v prvních hodinách války. (foto terénu © GEODIS

BRNO, s. r. o.)

SB 2M-100 (B.71)

SB 2M-100 (B.71)

Drážďany

louky

pole

lesy

Pirna

Labe


29

Dne 13. března 1938 vstoupila nacistická armáda na

území do té doby samostatného Rakouska a připojila ho k Německu. Adolf Hitler započal uskutečňovat své již dříve mnohokrát vyřčené plány na ovládnutí Evropy.

Velitelé našich ozbrojených sil se obávali nenadálého

vpádu německých oddílů SA a SS do našeho pohraničí a velmi bedlivě sledovali zprávy o přesunech jednotek německé armády. Dne 20. května 1938 vyhodnotilo velení armády hlášení československých vyzvědačů v Německu jako nanejvýš varovné. Jedenáct německých divizí mělo právě zaujmout postavení poblíž našich hranic. Vláda republiky okamžitě povolala na mimořádné vojenské cvičení vojáky, kteří nejdéle před rokem odešli z vojenské služby do zálohy. Početní stav armády se tak zvýšil z necelých 200 000 mužů na 370 000 mužů. Již 21. května odpoledne zaujaly vyčleněné československé jednotky pozice z naší strany hranic a připravovaly se na případný boj. Zároveň se snažily zabránit pašování zbraní určených německým teroristům na naše území. Letectvo přijalo opatření také. Vzdušné hlídky podél hranice ovšem nevykonávalo letectvo vojenské, ale podle tehdejších zvyklostí četnictvo, které nebylo pod velením armády, ale řídilo jej ministerstvo vnitra. Četnické letecké hlídky byly vyzbrojeny stíhacími letouny zapůjčenými od vojáků.

Zprávy agentů o německých divizích bylo třeba ověřit prů

zkumem. Nejméně jeden letoun Š.328 byl vyslán na tajný let nad Německo. Další letouny Š.328 létaly podél hranice a zjišťovaly, co se na druhé straně děje. Čeští letci tehdy ještě ani netušili, že válka pro ně už začala. Dne 23. května 1938 byl nejspíš kulometnou palbou z Německa u Vejprt sestřelen náš pozorovací letoun Š.328 a jeho osádka svobodník Ribola a podporučík Souhrada při dopadu letadla na zem zahynula.

Po celé léto Hitler ve svých politických vystoupeních

neustále napadal Československo jako stát, který utlačuje obyvatelstvo německé národnosti. Na začátku září veřejně vyhlásil požadavek, že území Československa, kde je

zastoupení Němců větší než poloviční, musí být bezod

kladně předáno Německu. Prezident Beneš, který zjistil,

že spojenecká Francie nejeví žádnou vůli dodržet smlouvy

s Československem o vzájemné pomoci pro případ války

a anglická vláda je také naší republice spíše nepřátelská,

rozhodl vydat část území republiky Německu, avšak za

určitých přesně stanovených podmínek. Hitler návrh ráz

ně odmítl. Jedině on sám chtěl klást požadavky a Češi je

měli, jako národ podlidí dle jeho rasové teorie, bez reptá

ní splnit. Hitlerovo nediplomatické chování na krátkou

dobu změnilo postoj vrcholných představitelů Francie

i Velké Británie. Se svolením těchto evropských velmocí

mohlo Československo uvést své ozbrojené síly do váleč

ného stavu. Pozdě večer dne 23. září 1938 byla vyhlášena

všeobecná mobilizace. Většina mužů do 40 let věku muse

la nastoupit ihned do armády.

Naše letectvo bez prodlení rozptýlilo své letky podle pře

dem pečlivě připravených plánů na pomocná letiště. Letadla

byla plně natankována, kulomety nabity a bomby podvě

šeny. Osádky letadel byly vyzbrojeny pistolemi a obdržely

zapečetěné obálky s rozkazy pro první bojové lety, které měly

uskutečnit okamžitě po zahájení války. Letadla vyčkávala na

letištích, důkladně zamaskovaná, ale připravená k okamžité

mu vzletu. Zároveň se změnila podřízenost leteckých jedno

tek. Hlavní velitelství letectva se nacházelo v Račicích spolu

s hlavním velitelstvím celé armády. Letky Leteckých pluků

1, 2 a 3 byly určeny pro velitelství čtyř armád. Z letek plu

ků 4, 5 a 6 byla vytvořena záloha hlavního velitelství, které

těmto silám udílelo rozkazy.

S odstupem doby lze hodnotit připravenost našeho letec

tva na válku jako dobrou, ovšem s nízkými početními stavy

pro samostatnou obranu bez pomoci spojenců. Velkou výho

dou byl malý počet typů zařazených do výzbroje. Letecký

materiál nebyl nejmodernější, ale byl spolehlivý a podával

výkony, které zaručovaly splnění uložených úkolů. Rovněž

piloti a ošetřovatelé letadel byli dokonale připraveni. O tajných výpravách československých průzkumných letounů nad Německo v roce 1938 se nedochovaly žádné důkazy, neboť bylo nutné zamezit jejich byť náhodnému prozrazení a dokumenty byly zničeny. Německá propaganda by takové události využila k označení Československa jako státu, který se chystá vojensky napadnout Německo a tím rozpoutat novou válku. Ze vzpomínek pilota Josefa Bajera je zřejmé, že lety byly skutečně podnikány. Na obrázku je znázorněna trasa letu podél hranice na německé straně, který uskutečnil Š.328 (pilot Bajer, pozorovatel Hanuš), aby bylo ověřeno hlášení tajných agentů o těsném přiblížení jednotek wehrmachtu ke státnímu území Československa. Přes déšť a mlhu zpozorovala osádka postavení německého dělostřelectva i pěchoty a zprávu o jejich pozicích předala nadřízeným. Let nezůstal utajen. Německo diplomatickou cestou vzneslo protest.

Praha


30

Podle hlášení ze dne 25. září 1938 měla českoslo

venská polní armáda ve svém stavu 150 pozorovacích, 47 zvědných, 253 stíhacích, 48 lehkých bombardovacích a 78 těžkých bombardovacích letadel. Dalších 350 bojových letadel se nacházelo v zápolních (nebojových) útvarech. Dílem byly určeny pro výcvik a jiné v neletuschopném stavu, tedy v opravě. Obdobný poměr letadel v první linii k celkovému počtu nepochybně platil i pro letectvo německé, jehož výzbroj je uvedena v tabulce nahoře.

Velkou výhodou našich vzdušných sil byl dostatek

zásob všeho druhu, paliva, mazadel, náhradních dílů k motorům a nářadí. Cisterny s pohonnými hmotami byly rozptýleny, aby je Německo nemohlo snadno zničit ve skladech výrobních závodů. Letky měly i dostatek pum, kulometného střeliva i signálních raket.

To samé se nedá říci o letectvu německém. Hitler byl

povahou hazardér a velice riskoval. Jeho luftwaffe (vzdušná zbraň) měla značnou přesilu co do počtu letadel, ale jí vytvořené zásoby by podle vojenskohistorických badatelů vystačily jen na týden až dva bojů. Rovněž tak jako český letecký průmysl měl potíže s novými typy letadel, i mnohé německé trpěly nedostatky (např. bombardéry He 111). Převaha německého letectva však byla mnohonásobná.

Ihned v době vzniku republiky bylo politikům i vojákům

jasné, že tvar státu je délkou hranic velice nevýhodný pro

obranu. Po první světové válce představitelé Českosloven

ska usilovali o uzavírání spojeneckých smluv s velmocemi

i s menšími evropskými zeměmi. Podařilo se uzavřít doho

dy o vojenské válečné spolupráci s Jugoslávií a Rumun

skem (tzv. Malá dohoda) a s Francií a Sovětským svazem.

Na podzim 1938 se ovšem spojenci od Československa až

na Rumunsko odvraceli. Československá vláda i prezident

E. Beneš předpokládali, že Německo nenechá v klidu

dokončit naši mobilizaci a vojensky zasáhne. Válka měla

začít nejspíše 29. září 1938. Nedostatečná síla letectva

měla být zvýšena za každou cenu. Pravděpodobně v noci

z 27. na 28. září požádal E. Beneš telegraficky sovětskou

vládu o vyslání letadel na pomoc před Německem. Sho

dou okolností právě na konci září pobývala v Českosloven

sku delegace sovětského letectva a její vedoucí nabídl veli

teli našeho letectva okamžitý přílet 700 letadel ze SSSR.

Sovětští důstojníci si zároveň prohlíželi za doprovodu čes

koslovenských důstojníků některá naše vojenská letiště.

Je zřejmé, že tak velký počet letounů v náš prospěch by

zásadně změnil poměr sil nejen ve vzduchu.

Ovšem dne 30. září byla podepsána mnichovská doho

da. Podle rozhodnutí Velké Británie, Francie, Itálie

a Německa muselo Československo podstoupit rozsáh

lá pohraniční území Německu bez náhrady do 10. října

1938. Boj byl prohrán, přestože válka nevypukla. Česko

slovensko bylo politicky i vojensky vyřízeno.

Když se pak 15. března 1939 Německo zmocnilo zbytku

Čech a Moravy, získalo velkou kořist, kterou byla výzbroj pro

přibližně 40 divizí. Zvláště české obrněné techniky si němečtí

generálové cenili natolik, že ji zavedli okamžitě do výzbroje.

Dokonce nařídili Čechům výrobu tanků zvýšit, neboť v nich

viděli jednoznačnou posilu pro své tankové divize.

V letecké technice tomu tak nebylo. Ukořistěná letadla

zařadili němečtí nacisté nejvýše do výzbroje výcvikových

a pomocných letek, neboť pro boj již nebyla vhodná, nebo

je dokonce zrušili jako nepotřebná. Stíhačky B.534 krátce

sloužily v pomocných eskadrách a pak k vleku nákladních

kluzáků nebo pro výcvik, bombardéry B.71 k výcviku a vleku

cvičných terčů. Jen přezírané Š.328 byly sice využívány nej

prve ke školním účelům, ale od roku 1942 se zbylé letouny

zapojily do bojů jako noční bombardovací na východní fron

Srovnání sil československého a německého letectva

Československo Německo poznámka*

stíhací letouny

Avia B.354 326 ks Ar 68 400 ks dvouplošník

He 51 600 ks dvouplošník

Bf 109 500 ks jednoplošník

He 112 12 ks jednoplošník

průzkumné a pozorovací letouny

Letov Š.328 300 ks He 46 400 ks dvouplošník

Aero A.100 40 ks He 70 300 ks jednoplošník

Avia B.71 9 ks Hs 126 100 ks jednoplošník

bombardovací letouny

Aero Ab.101 63 ks Ju 86 230 ks jednoplošník

Avia B.71 49 ks He 111 200 ks jednoplošník

Aero MB.200 53 ks Do 17 200 ks jednoplošník/

též průzkum

F.IX 12 ks Ju 52/3m 260 ks jednoplošník

střemhlavé bombardovací letouny

Hs 123 150 ks

Ju 87 120 ks

* vztahuje se jen k německým typům tě proti Sovětskému svazu. Přístup Německa k zbrojní kořisti dokládá, že československému leteckému průmyslu se nepodařilo po roce 1930 zvládnout konstrukci a výrobu letadel podle nejvyspělejších postupů (platí to i pro tehdejší „nadějné“ české prototypy – stíhačku B.35, bombardér A.300 a průzkumný B.158 či pozorovací Š-50). Českému leteckému průmyslu ujel vlak nejméně o tři roky, spíše však o pět let.

Zaostávání ve výzkumu se nevyplatilo tehdy a je nebez

pečné i dnes. Odpovědnost za něj v demokratickém státě bez výhrad nesou političtí představitelé. Mezi občany je vždycky

dostatek schopných lidí, kteří dovedou vykonat spoustu nej

důmyslnější průkopnické práce, jestliže jsou jim vytvořeny

alespoň přiměřené podmínky, když ne ty nejlepší.

Nejcennější česká letecká kořist však Německu do znač

né míry unikla. Piloti a mechanici, kteří byli v září 1938

připraveni za svobodu republiky položit i život, se vesměs

nesmířili s porážkou bez války a houfně utíkali z Pro

tektorátu Čechy a Morava do zahraničí, aby své služby

nabídli zemím, jež byly ohroženy Hitlerovou rozpínavos

tí. Letci se nevzdali. Chtěli s Německem bojovat! Odstoupením pohraničních území Německu počátkem října 1938 letectvu boj neskončil, naopak začal. Vojensky slabé Maďarsko se chtělo jako spojenec Něm



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist