načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: České středohoří - Luboš Y. Koláček

České středohoří

Elektronická kniha: České středohoří
Autor:

  Luboš Y. Koláček: Tajemné stezky - České středohoříPřekrásná krajina Českého středohoří, je jakýmsi přirozeným valem malých i větších kupovitých a kuželovitých vrchů - ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  155
+
-
5,2
bo za nákup

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » REGIA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-6772-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Předseda České strany sociálně demokratické komentuje dění na domácí politické scéně i vývoj integračního procesu v Evropě během let 2006 až 2008. Různorodé texty se věnují především událostem důležitým pro občany České republiky: reformám prosazovaným Topolánkovou vládou. Reformy jsou dle autora zcela chybné, nepromyšlené a uskutečňované bez ohledu na ekonomickou realitu i zájmy drtivé většiny občanů. Výbor shrnuje ideová východiska a postoje vysokého českého politického činitele.

Popis nakladatele

  Luboš Y. Koláček: Tajemné stezky - České středohoří Překrásná krajina Českého středohoří, je jakýmsi přirozeným valem malých i větších kupovitých a kuželovitých vrchů - dávných třetihorních sopek. Nejvýrazněji z nich se do výše 837 metrů vypíná Milešovka, nazývaná zde „královnou Středohoří". A výhled z jejího vrcholu  - v celé Evropě nenajdete podobného!  Historický význam celé oblasti potvrzuje i hustota zde rozesetých tvrzí, hradů, vsí, městeček a měst. V průběhu věků tudy prošli mnozí význační učenci, vojevůdci, vévodové, králové i císaři - a někteří si magicky krásné končiny Českého středohoří zamilovali.  Navštivme i my - spolu s autorem - horu Říp či slavnou Budyni s laboratoří největších evropských alchymistů, města jako Roudnici nad Labem, Libochovice, Terezín, Žatec, Louny, Teplice, Most, Ústí nad Labem či předlouhé Lovosice, ale též podmanivé hrady a zámky jako Házmburk, Peruc, Střekov, záhadný Paradies, loupežnickou jeskyni u Olešnice či rodiště nejslavnějšího českého loupežníka Babinského v Pokraticiích u Litoměřic. Nahlédneme do historie zámku Duchcov, v jehož zdech dožil svůj dobrodružný život legendární Casanova, vystoupíme na tajemný vrch Boreč, čedičový kužel Lovoš či znělcový vrch Kybička. Svoji pouť ukončíme uprostřed tajemné alchymistické zahrady v Zákupech. O každém z těchto míst se vždy dozvíme leccos zajímavého, povíme si, kdo ze slavných tu žil - a rozhodně se nevyhneme ani celé řadě půvabných příběhů a pověstí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Luboš Y. Koláček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajemné stezky

České středohoří



TAJEMNÉ STEZKY

České středohoří

Země krutých Lučanů.

Nejkrásnější alchymická zahrada Světa.

Rodný kraj loupežníka Babinského.

Luboš Y. Koláček


Publishing © 2009 by REGIA

Text © 2009 by Luboš Y. Koláček

Photo © 2009 by Petr Martinec

Cover & Graphics © 2009 VR Atelier

All rights reserved. No part of this book may be reproduced

in any form or by any means without the prior written consent

of the Publisher, excepting brief quotes used in reviews.

Printed in Czech Republic

ISBN 978-80-86367-72-9


„Zívající ještěrka“ z Českého středohoří

Půvabná krajina Českého středohoří se rozkládá na území severních Čech(státem chráněnou oblastí byla vyhlášena 19. března 1976). Je jakýmsi přirozeným valem malých i větších kupovitých a kuželovitých vrchů, které vznikly působenímtřetihorních tektonických pohybů a lávových výronů. Nejvýrazněji z nich se hrdě vypíná do výše 837 metrů vrcholek někdejšího vulkánu Milešovky, zvané zde „královnaStředohoří“. Máme z ní překrásný výhled na okolní krajinu, jež potěší naše okonejmohutnějším viditelným projevem prehistorické sopečné činností i na území České republiky.

Nic podobného nepotkáte v celé Evropě!

Navíc tu najdeme malé i větší termální prameny, vyvěrající z dodnes rozličně„horkého“ podzemí.

Historický význam jednotlivých oblastí a důležitost hustě rozesetých šlechtických tvrzí, hradů, vsí, městeček a měst, se tady v průběhu plynoucích časů porůznu mění. Má na to vliv nejen méně či více významná místní šlechta, ale i vévodové, králové acísaři, kteří tudy v průběhu věků prošli. Někteří si magicky krásné končiny Českého středohoří zamilovali. Měli tu svá letní sídla i nejrůznější správní celky. Středohořím procházely též významné kupecké stezky a mohutná řeka Labe vybízela k plavběoběma směry. Také její brody mívaly patřičný význam v dobách, kdy ještě Čechyneolývaly mosty.

Jakýmsi administrativním srdcem i mozkem zároveň jsou tu dnes Litoměřice,které České středohoří ohraničují spolu s Libochovicemi, Louny, Žatcem, Mostem,Bílinou, Duchcovem, Teplicemi, Ústím nad Labem, Děčínem, Benešovem nad Ploučnicí

5

„ZÍVAJÍCÍ JEŠTĚRKA“ Z ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ

Vrchol Milešovky.


a Úštěkem. Každá z těchto lokalit i s přilehlými památkami zanechala hlubokoustou v historii České země, dály se tu věci oslavné a poetické, na druhou stranu však

ikruté, děsivé a tajemné...

Ale k tomu se ještě dostaneme...

Českým středohořím protéká, místy 300 až 500 metrů hlubokým údolím,dominantní řeka Labe; jeho rozlohu vymezuje plocha 1 265 km

2

ana severu ho odděluje

od Krušných hor severočeská uhelná pánev. Samotné České středohoří se odjihozáadních nížin protahuje jako zívající ještěrka až po severovýchodní vrcholkyLužických hor, jakoby se alchymický salamandr, právě se probudivší v athanoru Starého

Mistra, rozhodl jako (25 kilometrů široký) magický Fénix vstát z životadárného ohně,

zívl si a protáhl se napříč severními Čechami do ospalé délky fascinujících 76kilometrů zázračného a odedávna i tajuplného kraje.

Vždyť České středohoří přece vzniklo mohutnými výrony bublající ohnivé pece Matky přírody, o čemž svědčí více než sto a šedesát vulkanických kuželů, co tu odpravěku dýmají a posléze už jen tiše a chladně dominují této neobyčejné krajině.

Ajak je to s poklady?

Ty jsou prý ukryty v jeskyních, co se otevírají pouze jednou do roka, anebo vtajných podzemních komorách desítek zdejších prastarých hradů a tvrzí...

V podzemí tu lze objevit drahokamy – české granáty a dokonce i diamanty.

Také zde umíme potkat pravěk i středověk v nejrůznějších formách; můžeme tu na mnoha místech vidět i jinak vnímat zázraky přírody, jež nám – tomu věřte! – jinde neukáže. A to nemluvím o magických kamenech, menhirech starých Keltů i Slovanů, o jejich bozích, vtělených do přírodních dominant, či o zakletých místech, plnýchnejrůznějších strašidel: málokde už dnes člověk potká takovou hustou síť skřítků adivoženek, zakletých hříšníků i čarodějů, bílých paní a celou řadu těch dalšíchnejrůznějších strašidel, strašidýlek, běsů i běsíků.

Aco tu jen řádilo loupežníků?!

Podíváme-li se pak hlouběji do historie, potom zvíme, že i tuhle neobyčejnou zemi kdysi na čas ovládli bájní Lučané, vedeni svým krutým, pyšným a samolibýmknížetem Vlastislavem, kteří se jednoho dne rozhodli „...vrátit svou bývalou slávu“.

Postavili mohutné voje a vytáhli ku Praze, do nechráněných Čech, jejichž lid ivesnice už dlouho předtím sužovali krutými nájezdy. Začněme proto naše povídání oČeském středohoří oním dramatickým příběhem o krvavé válce Čechů s Lučany, abychom pochopili, kdože tu – od počátků novodobých lidských věků – byl vlastně pánem a jak se tehdy žilo těžce zkoušenému lidu českému. Nejlépe onu veleslavnou legenduvyráví spisovatel Alois Jirásek ve svých „Starých pověstech českých“. Pojďme si jetedy nyní otevřít na straně 71, kde se nad dramatickým obrázkem pradávných reků vznáší hejno dravých ptáků a pod ním můžeme číst lákavý nadpis této nesmírněkrvavé kapitoly. 6 TAJEMNÉ STEZKY

Lucká válka

Když kníže Křesomysl odešel na věčnost, byl nastolen na Vyšehradě Neklan. Ten vládlvšemu českému plemeni moudře a mírně. S Litoměřici a Lemuzi měl pokoj a lásku a jeho slovo a vůle mnoho vážily u jejich vojvod. Na půlnoc však a na západ měl zlého souseda, toVlastislava vojvodu, jenž vládl v končinách hrdých Lučanů při Oharce a Horní Mži. Neklan byl mírný s rozšafný, Vlastislav divoký a vášnivý. Neklan bázlivého srdce, Vlastislav bojechtivý. Nic nedbal dobré sousedské vůle, nic práva ani spravedlnosti a krev proléval bez milosrdenství.

Své sousedy tiskl krutě a táhl nejednou po zemi Lemuzů, Litoměřiců i po zemi Čechů se svou divokou družinou a bral daň na všech krajinách.

Po veveřici bral i po černé kuně z rádla, a když se mu opřeli, musili platit daň nejen zasebe, než i za pobité. Daň bral a lidi též, nejvíce ženy a děti, a zajaté prodával do otroctví. A měl jich tolik, že je dával lacino franckým hostem i bradatým židům, kteří přicházeli pro otroky aotrokyně.

Když naposledy vpadl do české země, soužil hůře nežli kdy jindy nebohé kraje. KudyLučané táhli, všude hořelo. Zapalovali příbytky, sruby, stodoly, stáje, a nebylo dědiny, kdež bynehořelo. Všechno vzplanulo ohněm, nepřítel dorážel mečem a odháněl celá stáda dobytka. Iutíkali lidé z dědin ke hradům, za náspy a hradby; než ani ty jich neuchránily.

Hrad Dřevíč na pomezí neodolal síle Vlastislavově; i Slaný dobyt, pak Budeč lehl popelem; odtud se hnali Lučané jako zátopa rozlehlou plání k Levému Hradci poblíže Žalova,posvátného místa, tam kde Řivnáč strmí nad Vltavou.

I sklíčili levý Hradec, od něhož pak chtěli na sám Pražský hrad se obořiti, a nedali nikomu zhrádku vyjíti aniž tam koho pustili s potravou. Veliký hlad nastal na hradě, když obleženíprodlilo. Již tam všechen dobytek pobili a vzácná byla hrsť mouky a dobrý každý hnát.

Toužebně vyhlíželi obležení z valů a srubů a zraky své ustavičně obraceli na „velkoucestu“, jež vedla do Levého Hradce přes Únětice blíže Lysolají, přes dědinu Holíšoviců naLetenskou pláň ku Pražskému hradu; tam kníže nejraději bydlil. Dychtivě vyhlíželi jeho vojsko, jež měl je vybaviti.

Než marně. Pomoc z Pražského hradu nešla, „veliká cesta“ zůstávala prázdná a opuštěná. Tu pak zoufali na Levém Hradci a hladem mdlí, vpadlých tváří a chorobně lesklých očí kladli zbraň na zemi a říkali:

„Již musíme umříti hladem, neb pomoc nejde. Vzdejme se raději Lučanům, ať již učinícokoliv, ať nás pohubí nebo poživí.“

Již chtěli tak učiniti; než v tom postřehli, že se Lučané zvedají, že opouštějí ležení a že se dávají na odchod. Došla jim bezpečná zpráva, že Lemuzi, Litoměřici a s nimi též Děčanétáhnou Čechům na pomoc, a jim Lučanům zrovna v záda a v bok.

7

LUCKÁ VÁLKA


Vlastislav se rozlítil a těžkou přísahou se klel: Ať nemá pomoci od Peruna, ať bude otrokem po celý život budoucí, jestliže přehoví Děčanům, Lemuzům a Litoměřicům. A České plémě že pokoří, že pověsí svůj štít ve bráně Pražského hradu na znamení vítězství.

I odtáhl od Levého Hradce, protože musil, aby jako zrno mezi dva žernovy se nedostal.

Záhy se však vymstil a to nejprve Litoměřicům tím, že na jejich půdě vystavěl silný hrad mezi dvěma vrchy Medvědí a Přípětí. Hrad ten nazval svým jménem Vlastislav a dal do něj posádku silných, surových mužů k oukladům proti sousedům proto, že pomáhali Čechům.

(Mimochodem: onen „Vlastislavův hrad“ prý opravdu reálně existoval, jak tvrdí sám Jirásek, podle něhož stával na Litoměřicku, v Lovosické oblasti. „VrchyMědvědí a Přípeť, uvedené u Kosmy, slují u Dalimila Přípek a Lovos, nyní Ovčín uVchynic.“ Ze starověkého hradu se do dnešních dnů zachovaly už jen ochranné valy.Stával prý poblíž obce Vlastislav na návrší nad řekou Oharkou. Na místě knížecího sídla byl prý asi později postaven centrální hrad žatecký. Leccos jistě prozradí moderníarcheologické vykopávky, které však dosud nebyly natolik zpracovány, aby mohly být opublikovány. Už spisovatel Alois Jirásek se nicméně zmiňuje o „...vykopanépravěké kovadlině“.)

Izalekli se Lemuzi s Děčany; prosili o pokoj a slíbili Čechů nechati a platiti stálou daň. Když o tom pražský kníže uslyšel, velmi se zkormoutil. Jsa malé mysli, netroufal si sám bezspojenců a proto se ustanovil, že raději povolí, než aby došlo k válce.

I vybral poselstvo několika vladyků, kteří měli s vojvodou Lučanů jednati o mír asousedskou vůli, a devzdali mu vzácné dary: několik váčků ryzího zlata, dvě kovové přílbice, štítykrásné a deset výborných koní ušlechtilého chovu.

Vlastislav sedě na vysoké, dřevěné stolici i malované, sám v sobolové, drahé čepici svolavčím peřím, ve vzácném plášti z cizozemské tkaniny tuhých přehybů a velikých spinadel, hleděl zvysoka, zpod přimhouřených víček na posly. Hrdě je přijal a když oznámili vzkaz svéhopána, hrdě k nim promluvil:

„Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrněučinil. Jistě mně neposlal všechno zlato, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mně poslal. Jen si to zase vezměte a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuju, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijduť si k němu pro všecko co má, a spolu vezmu také to, co nyní vracím. A vy, rychle odtud! Abyste tu místo darů nenechali svých hlav!“

Vladykové se lekli, ihned se obrátili a co nejkvapněji se vraceli, aby již měli Lucko za zády. Když pak na Pražském hradě vše oznámili, zbledl kníže Neklan a neutajil svého leknutí nad tím, že Vlastislav ve svém hrdopychu zadychtil, aby vládl nad českou zemí jako nad svou.—

Jak Lucký vojvoda tu pyšnou řeč ku pražským poslům promluvil, dal hned všude po všech pěti župách Lučanské země hlásiti, aby vstal každý k vojně. 8 TAJEMNÉ STEZKY

(Podle Kosmovy kroniky se tehdy země Luňanů dělila na pět samosprávnýchúzemí: nejúrodnější a vůbec hlavní z nich se rozkládala na žatecké rovině a říkalo se jí Luka, a právě podle ní se také jmenovalo „celé to plémě“ Lučanské. Druhé územíbylo při Březnici či Brocnici, kolem dnešní bystřiny u Blšan, třetí pak na Chomutovsku, u říčky Úzké, vlévající se u Postoloprt do Oharky. Pak je tu ještě čtvrtá župa,zasahující částečně na loketsko a pátou byly myšleny lesnaté končiny u horní Mže, kterou později Čechové přejmenují na Vltavu.)

Jel posel v čele družiny na bystrých koních. Jel, maje meč po boku, a druhý, vojvodův,železný, v kožené pochvě před sebou hrotem vzhůru; druh pak, jemu po boku, nesl u pasuporuh z lýčí ukroucený. Jak vítr se hnali posel a družina zbrojných mužů, plání i dolinou,lesem i luhem (bylo jarního času, kdy obilí vymetává), z dědiny do dědiny, od rodu k rodu, za bílého dne i před úsvitem a často i v pozdní soumrak.

Na návsích zaráželi a hned svolávali starostu i všechnu rodovou čeleď, všechny jonáky amuže. Jak se sběhli, posel vytrhl z pochvy vojvodův meč a mávnuv jím pře sebe do výšky,oznamoval rozkaz, ať každý, kdokoliv přesahuje výškou svého těla míru tohoto meče, ať vstane bez prodlení k vojně, ať vezme štít a chopí se zbraně, ať spěje k vojvodovu hradu, kde sbírá sepole proti Čechům.

V tom druh jeho odvázal od pasu lýčený popruh, povznesl ho nad hlavou, posel pakukazuje na to lýčené oko hlásal vojvodovu strašlivou hrozbu, že každý, kdož by vytáhl do polepozději, nežli udáno, že každý bude takovýmto popruhem oběšen, ať každý to ví, ať není pakvýmluvy žádné.

A dále volal posel, ať každý, kdo má sokola krvestřeba, nebo raroha, krahuje nebo káněbělozora, ať vezme je s sebou do pole, ať nikdo těch dravců doma nenechá. Kdo by tak neučinil, kdo by se poli vyhnul, ten že bude tímto mečem popraven.

I zamával zase vojvodským mečem, až zasvítil na slunci prudkými záblesky. Pak měřili tím mečem po všem rodě, muže i jonáky; všechny měřili a pak na vrubech počítali, aby mohlivojvodovi oznámit, co vojínů dá každý rod, kolik jich do pole vypraví.

Ajiž opět na koně vsedali, v slabiny je bodali a dál hnali se k sousednímu rodu, a dál, a dál. Pověst letěla před nimi, a všude čekali vojvodův válečný meč. Pastevci z občin s úžasemhleděli na divé jezdce; v dědinách je mužové hlučně vítali, ženy starostně. Všude způsobili neklid a ruch, i starostí dost ženám a dívkám...

...I chystal se osmahlý, divoký lid divokého zálesí, hned nechal role i lesa, a silné,upracované ruce chápaly se toporů, těžkých mlatů a snímaly veliké štíty, dobře žilované, tuhopotažené zčernalými kožemi, i brali z bidel sokoly krvestřeby, rarohy, krahujce a na svory vesmečky zuřivé psy vlčího plemene, uvyklé na krev a zápas s lítými dravci hlubokých hvozdů.

...Strach padl na pražského knížete, když uslyšel, co se po Lucku děje, že tam Vlastislav sbírá vojsko. Neklan se bál a nezmužil se ani, když mu ohlášeno, že všichni rodové, všude po všem plemeni jsou popuzeni zpupností Lučanů, že všecka země je vzhůru a chystá se do boje.

9

LUCKÁ VÁLKA


Již zařinčela zbraň ve hradě a kolem na letenské pláni. Odevšad rozléhal se řehtotválečných koní a hluk vojínů a zpěvy. Ale kníže Neklan se choulil na hradě v nejzazší jizbě, všeho se lekaje. Nemohl se vzchopiti, nevěřil, že by mohl nad Vlastislavem zvítěziti. Marně mupřátelé domlouvali. Na nemoc se vymlouval, že běsové oslabili jeho tělo i kosti. Teprve kdyžČestmír, jeho příbuzný, junák urostlý, krásného těla, trpko mu vytýkal, že nejedná mužsky, ževšichni jsou již do vojny uchystáni, že jenom na něj čekají a bez něho že pozbudou mysli, řekl Neklan:

„Nepůjdu, nemohu. Ale jdi za mne. Vezmi mou zbraň a zbroj i koně mého a veď je, aťvěří, že vede je kníže.“

I vzal Čestmír knížecí zbroj, kroužkovou brni a kovovou přílbu cizího díla, pod níkroužkovou kuklu přes uši a tváře, část přes bradu a hrdlo, i veliký štít kovem se lesknoucí, vzal nasebe knížecí plášť, vsedl na Neklanova bujného vrance a vyjel, doprovázen předními lechy, na Leteň, pláň, kde sešlo se vojsko.

Všichni jásali a zbraní řinčeli, když shlédli knížete; hned počali se stavěti v šiky, pěší ijídní, v býčích přílbách nebo v kosmatých čepicích, s oštěpy v rukou, s praky, s luky a toulciplnými šípů s dobrými nálepy.

Zářícím vzduchem se míhaly blesky od lesklých hrotů i tasených mečů; i náušnice v uších přemnohých bojovníků se zaleskly na slunci míhavým třpytem. Čestmír na vraném konipřehlížel vojsko, když byl za všechny vzdal oběť bohům.

Jak mečem kupředu mávl a vzkřikl junáckým hlasem, vykročili. Země zaduněla pádnými kroky i dusotem koní a povětří se chvělo bojovým křikem i zpěvem. Houf za houfem táhl před Čestmírem, muži všech plemen, podle rodů i počtu i síly své...

...I táhlo vojsko „velikou cestou“ na Lysolaje a dál přes Kozí Hřbety tmavých skal, azanechavše Levý Hradec vpravo, brali se chvatně proti Lučanům, aby stavili jejich zádavy a zhouby.

Ale když došli na Tursko, širou pláň, zastavil je Čestmír, neb doslechl, že se Lučané jižblíží. Včas obsadil nevelké návrší, odkud viděl nepřátelské vojsko, ano se blížilo jako černý mrak, veliké, silné, silnější, nežli bylo pražské. Vůdce však Pražanů nelekal se toho počtu. Stoje navyvýšeném místě poblíže starého dubu, jenž o samotě tu rostl, promluvil k svému vojsku. Avojsko poslouchalo, domnívajíc se, že slyší svého knížete.

„Hle, Lučanů pyšné plémě!“ promluvil Čestmír. „Co nám již mužů pobili, co dědin vyžehli, co žen a dětí odvedli. A zase již vypalují, zase nás hubí! Vyhladit nás chtějí, zotročit. Chtíce, nechtíce, musíme se jim opříti, abychom uhájili rodin, abychom nezhanobili České země. My pro svobodu, pro poslední svoji spásu bojujeme. Raději tu kosti své složíme, neb hanby míti nebudeme, jako kdybychom utekli. Nebudeme utíkat, zůstaneme a já půjdu před vámi.Padneli má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte, až zvítězíte. A zvítězíce, mne tu pak, v těchtomístech, kdybych padl, pochovejte.“

I vzkřiklo vojsko v nadšení a po všech houfích volali:

„Kde padne tvá hlava, i své hlavy složíme!“

„Zvítězíme!“ 10 TAJEMNÉ STEZKY

LUCKÁ VÁLKA

Vten okamžik zašuměl nad Lučany mrak divokých ptáků.

Pout zproštěni vznesli se do výše a v divé směsici letěli vzhůru v zmateném hemžení...

„Lučany pobijeme!“

Zatím se přivalilo na Tursko Lučanů vojsko, jízdní, pěší, všichni dobře vyzbrojení, se štíty pevně žilovanými, mnozí v brních neb alespoň ve vlněných prošívanicích... v huních akožešinách, v kosmatých čepicích, s hrubými oštěpy a těžkými mlaty. A mnoho psů vedli nasvorách, vlčí, zlé ovčácké i hrubé vlkodavy. Jiní nesli na ruce, na rameni dravé ptáky, sokolykrvestřeby, rarohy, káňata bělozory. Tak postavili se šikem po širé pláni tváří na poledne proti Čechům, kteří levým křídlem svého šiku obsadili návrší k západu, pravým pak se opírali olesnatá návrší nad Chejnovskou dědinou.

I šel ohromný hluk ze všeho Luckého šiku jako hřímání z mračen; přerůzné hlasy zuřivých zvířat, psí štěkot a lidský křik, ržání koňů a troubení rohů, že hřmot ten se rozléhal daleko po Tursku poli.

Všem v čele jel hrdý Vlastislav v kovové přílbě v plátkovém brni, maje nahý meč v ruce. Jakmile zhlédl Pražany, a že neprchají, že stojí, zastavil své vojsko a se třmenů k němupromluvil hlasem dalekozvučným:

„Vizte ty bázlivce zbabělé! Vršků se chytají. Ale nic jim neprospějí, neboť jsou slabí, slabší než my a bázlivé jsou mysli. Vidíte, jak se nás bojí. Hned se dají na útěk, jakmile se na něoboříme. Žeňte na ně úprkem, prudce, aby byli zdrceni pod vašimi nohami jako osení krupobitím. A psy vypusťte, ať se nachlemtají jejich krve, a ptactvo pusťte na postrach, rozplašte je jako holuby!“

12

TAJEMNÉ STEZKY

...za smečkami a dravců mrakem Lučanů válečný křik a troubení rohů,

až příval divých těch hlasů a zvuků zalehl po širém Tursku...

Jako vystřelené šipky vyrazily smečky psů ze svor, vyrazily s divým štěkáním a letělyrůznobarevné, v strakatém proudu vpřed. V ten okamžik zašuměl nad Lučany mrak divokýchptáků. Pout zproštěni vznesli se do výše a v divé směsici letěli vzhůru v zmateném hemžení jako v sněhovém chumlu; a bylo slyšet perutí šum a skřehotání, hýkání, křik.

Stín padl na Lucké od živého mraku; padl, ale již dále se nes’ po pláni, polem, jak ohromná černava hnala se povětřím vpřed tam, kde stál Pražanů voj.

Na zemi dole zuřivý štěkot a lání, zběsilý hafanů běh; v povětří šum a nesčetné hlasy, vše v pusté směsici, až zaléhal sluch. A za smečkami a dravců mrakem Lučanů válečný křik atroubení rohů, až příval divých těch hlasů a zvuků zalehl po širém Tursku.

Lučané zběsilí v divokém nadšení, po krvi dychtiví hnali se plání, a v čele Vlastislavvojvoda na koni s vlající hřívou, křiče, vpřed mávaje mečem. Kolem a za ním vojínů roje všichni v zuřivém útoku hnali se zardělí, vyvalených očí, křičíce chraptivým hlasem.

Vtom Čestmír jako balvan, když bleskem odražen s hory se valí a všecko na cestě drtí aboří, pustil se přílivu Lučanů vstříc. A za ním vojsko. Rod předháněl rod, ale v čele všech pořád jen Čestmír v knížecí zbroji. A již se srazili, a již se bijí, bodají, tepou, a Čestmír v nejhustším davu. Sekal a sekal, jako makovice padaly Lučanské hlavy.

Vtom Vlastislav vyrazil z davu náhle jako blesk a rovnou se obořil na vůdce Pražanů. Vdivokém chumlu nastal jich zápas, krutý a dlouhý. Rána na ránu až pršely jiskry, až Luckému vojvodovi vypadla uzda z ruky a z druhé meč. S koně se kácel, sletěl zalitý krví a mrtev dolů mezi padlé a raněné tlupy, jež deptala kopyta koní.

Křik hrůzy a vzteku, křik divé radosti zahřímal kolem krvavou vřavou. Pražané novousilou udeřili, kupředu se probíjeli, a Lučanů voj již kolísal, couval. V ten okamžik padlČestmírův kůň. Než jezdec sám vyskočiv na bystré nohy dále zas bodal a klestil si cestu, chráně se štítem.

Již nejeden šíp vězel v kroužkové brni, již několik oštěpů trčelo v kožích černého štítu. A pořád lítaly šípy a kopí a nové se zabodly v štít prudkými ranami, až třásla se ratiště. Než i ruka silného hrdiny se třásla zemdlena tíhou. Čestmír již křičel na vojíny, aby mu podali jiný štít. Již chtěl svůj odhodit, vtom zabodl se těžký oštěp do jeho těla, a vůdce vráz na zem klesl se štítem na rameni, se zbraní v ruce, plný šípů a kopí vražených uprostřed ukrutné seče.

Stalo se, jak před bitvou řekl. Jeho hlava padla, ale vojíni jeho zuřiví tou ztrátou,hnali se divočeji vpřed a bili, nikoho neživili, až potřeli Lučany do jednoho. Dravé ptactvo se rozlétlo, zuřiví psi pobiti neb se rozběhli, ale z Lučanů zůstali na krvavém poli všichni ivojvoda...

...Zpupnost Lučanů zkrušena, jich síla zničena. Pražané jásali, ale jásání tichlo, jak pohlédli na mrtvého vůdce. Nesli jej ve zbroji a štít jeho plný oštěpů, nesli jej na chlomek, kde chtělbýti pochován. A tam, kde přílbu mu sňali a zbroj, hlasně hořekovali, když poznali, že to udatný Čestmír, a jak se obětoval.

I připravili hned hrob na chlumu pod starým dubem, a když tělo v noci po bitvě spálili

13

LUCKÁ VÁLKA


14

TAJEMNÉ STEZKY

Luckému vojvodovi vypadla uzda z ruky a z druhé meč, s koně se kácel,

sletěl zalitý krví a mrtev dolů mezi padlé a raněné tlupy, jež deptala kopyta koní...


a pochovali, nasypali na hrob velikou mohylu, a celé pak vojsko učinilo tryznu svémupadlému vůdci.

Připravili medu mnoho, uvařili jej a potom sedli pít a pili na paměť. A přijel Neklan zPražského hradu a poplakal nad hrobem Čestmírovým. Když tryznu udělali a popili, vstalo všecko vojsko a vytrhlo do pole dál do Lučanské země...

Hnali se nejprve na sever, kolem nedalekého památného Řípu do dnešníhoČeského středohoří, kam již za okamžik – stejnou cestou – vyrazíme i my...

Snad ještě dodejme, že místu na zmíněném návrší, kde byl Čestmír pochován, se vTursku od té doby říká „Na Krlíši“. Ještě kronikář Hájek z Libočan o něm hovoříjako o „...vršku dosud osazeném dubem“, jenž v té době slul „dub silného rytíře“.Historik Dobner pak vypravuje, že na polích u Turska viděl prý „...kus skály, který prý sem byl přivalen na hrob hrdiny Čestmíra“. A když se podíváme stranou najihovýchod od dotyčného návrší, nemůžeme přehlédnout jedno místo v poli, nazvané „Na Zabitým“.

15

LUCKÁ VÁLKA

...místu, kde byl Čestmír pochován, se v Tursku od té doby říká „Na Krlíši“


Tajemství alchymistické zahrady

Chceme-li objevit vše tajemné na cestách po Českém středohoří, pak zcela jistěnemůžeme vynechat jejího magického Ducha, ukrytého ve zdejších alchymistickýchpláních a zákoutích. Vždyť – co může být tajemnějšího, než alchymie, která odhalujenejhlubší záhady naší matky Přírody? Tajemství alchymických cest však nepochopíme bez nezbytného „filozofického“ poučení a výkladu s magickým kontextem. Můžeme se přitom opřít o zasvěcenou studii hermeticky vzdělaného vědce: ve své neobyčejné azhlediska tajných věd objevné publikaci „Alchymistické zahrady Čech“prezentuje současný historik a pedagog Josef Dolejší naše České středohoří jako podstatnou část „Severní alchymistické zahrady“. Jak tento rodák z Velké Přítočně zdůrazňuje: „Česká kotlina je celá tou nejkrásnější a nejucelenější alchymistickou zahradou nasvětě.“ Vymezil si ji a následně rozdělil zodiakálně (znamení zvěrokruhu) i živlověmagickým kruhem, s hrotem pomyslného kružidla zabodnutým v tom nejmagičtějším bodě České republiky – v samotné Praze.

Magický kruh

Magický kruh znali už staří Sumerové a vlastně i veškeré přírodní národy. Dolejší tedy navazuje na prastaré mágy, odedávna rituálně vyrývající hrotem posvěceného meče do zemské kůry či „kůže Matky Země“ čarovnou kružnici. Ta je pak pevněstanovenými tahy pravidelně rozdělena, aby se stala základem takzvané „posvátnégeometrie“ a tím i symbolem vztahu člověka a vesmíru (přírody), alchymicky vzato:mikrokosmu a makrokosmu. Vždyť právě alchymie důsledně stojí na symbolice a zmíněných vazbách či souvztažnostech. Proto i vztah člověka k přírodě je vlastně vztahem alchymisty k jeho prazákladu.

Ne každý však tohle ví...

„Kruhový obraz je geometrickým vyjádřením jednoty, afinity, rovnováhy aharmonie, protože všechny body obvodu jsou stejně vzdáleny od středu a vevzájemném těsném kontaktu, tvoříce tak uzavřený a pokračující kruh, který je bez počátku a konce, stejně jako v metafyzice Bůh, v prostoru Nekonečno a v čase Věčnost,“shrnuje nám filozoficky slavný mág Fulcanelli, významný novodobý znalec symboliky alchymistů. Odtud i jeden za základních alchymických symbolů „nekonečnosti“ avzájemné návaznosti – „Uroboros“, čili do kruhu stočený had, který je zakousnut dovlastního ocasu: tam, kde končí, opět začíná. Odpovídá tím symbolice jin-jang taoistické filozofie i alchymie, harmonickému propojení dvou základních energetickýchprinciů – kladného a záporného, principů protikladných, vzájemně se prostupujících. V ev- 16 TAJEMNÉ STEZKY ropské alchymii jsou symbolizovány ženskou a mužskou silou, potažmo měsíčním aslunečním principem, kterým odpovídají konkrétní kovy. A právě ty nacházíme vnitru země, která – sama o sobě – je vlastně jedinečným živým organismem.

Netrpělivému čtenáři

„Dobrá, ale ... cože to vlastně jsou ty – alchymistické či alchymické zahrady?“zetá se teď jistě – snad už i poněkud netrpělivě – leckdo z dosud nezasvěcenýchčte>17

TAJEMSTVÍ ALCHYMISTICKÉ ZAHRADY

Jeden za základních alchymických symbolů „nekonečnosti“ a vzájemné návaznosti – „Uroboros“,

čili do kruhu stočený had, polykající vlastní ocas.


nářů. I v něm sice pojem „alchymie“ vzbuzuje atmosféru čehosi mystického,magického, prostě: tajemného a záhadného, leč nebaví ho už pročítat „odtažitou“hermetickou filozofii...

Však už se brzy dopracujeme ke konkrétním příběhům.

Takže jen stručně: „alchymistická zahrada“ je v zásadě příroda ve své prapůvodní magické (neboť příroda je ve svém základu magická!) přirozenosti, doplněná – tu a tam – o prvky lidského umu, vždy však na základě principu harmonie Všehomíra.

Že to zní složitě?

Tak ještě jinak!

Jedná se o citlivé či umělecké, především ale harmonické zásahy člověka dotvářnosti okolní přírody, jimiž pak otevírá utajené energetické kanály, uvolní zemské síly a také umožní dalším návštěvníkům pochopit její nejhlubší principy a možná – kdo ví? – možná i odhalit tajemství Kamene mudrců...

Jde o to, že učení alchymisté odedávna vycházeli z Přírody a ve svých laboratořích pak už jen napodobovali její přirozené děje, ve snaze dojít esencí – různých forem„tinktur“ – zvaných obecně „Kámen mudrců“. Ten má umožnit proměnu běžných či„laciných“ kovů v drahé a vzácné, například ve zlato či stříbro, anebo jako „pitné zlato“ (aurum potabile) donekonečna prodlužovat lidský život. Vzpomeňme třeba jenČapkovu „Věc Markopulos“, pokud jste dosud nečetli žádnou alchymickou knihu...

Filozofie Přírody

Aco je to Příroda z hlediska alchymického nahlížení?

Nesmíme zapomenout, že podle starých mistrů je alchymie především FilozofiíPřírody aplikované ve hmotě, kde se cokoliv existující podílí na kvalitě všeho ostatního. Platí to i ve vztahu kosmu a člověka. Alchymisté pracují na dosažení prapůvodníharmonie, jak napovídá už samo základní pravidlo „Smaragdové desky“ velkéhoHerma Trismegista, staroegyptského zakladatele všech věd včetně alchymie a magie. Dle jeho zásadního shrnutí „...jako dole tak i nahoře...“ (atd.) vše souvisí se vším, vše je proměnitelné v cokoliv, neboť všechny věci jsou v jednotě. Odtud pocházejí veškeré „zázraky“. To by mělo platit také o našem vztahu k přírodě i k sobě navzájem:„Hermes je nepřítelem onoho umělého ‚pořádku‘, do něhož lidská kultura zaklela člověka ‚magickými‘ formulkami konvencí a životních stereotypů, aby jej dokonale zbavila jeho skutečné podstaty,“ uvádí profesor Milan Nakonečný v jednom ze svýchsoudobých komentářů k Smaragdové desce. A tady se vlastně – do jisté míry – dostáváme iknázorům moderních ekologů: člověk by neměl přetvářet přírodu bez ohledu na zpětnou vazbu, tedy znásilňovat ji a vysávat: pouze užívat jejích plodů a surovin.

Naopak!

Měl by ji citlivě kultivovat v souladu s její přirozeností – a v tom tkví jedna zezákladních zásad alchymických zahrad či parků, které bývají tvořeny na základě přísné 18 TAJEMNÉ STEZKY symboliky starých učenců. Naši předkové to uměli a jejich výtvory se námdochovaly, jak na mnoha místech Českého středohoří uvidíme. Činili dobře.

Proč?

„Je zřejmé i prokazatelné, že zemská kůra včetně podkoří je velmi citlivou kůží Země, protkanou množstvím kapilárních i mohutných, navzájem se křížících kanálů, cév, průduchů a pórů,“ vysvětluje Dolejší své alchymické pojetí. „Těmito kanályvystupují z nitra Země různé tekutiny, vedené z hluboko uložených nádrží. Ty pak vmohutné a neustávající cirkulaci přijímají retrográdní tekutiny, které vedou zpět dohlubin země, kde je zpracovávají a přeměňují. Celá země je tak mohutnou alchymistickou kuchyní či laboratoří, v níž probíhají ty nejpodivnější transformace. Pozorovat zdemůžeme i ‚samovolně‘ probíhající jednotlivé fáze alchymistického Velkého Díla...“

Středověcí alchymisté pěstují i „magii v parcích“

Atak se i v Čechách zhruba od poloviny 14. století, kdy se tu alchymie stáváobecně známou a rozšířenou dobovou vědou, začínají její principy aplikovat též vharmonii staveb, a to nejen budov či urbanistických celků, nýbrž i v domýšleném dotváření krajiny. Zároveň je přitom brána v úvahu celá řada okolností, včetně ekonomického využití, estetického či – v tom nejširším slova smyslu – ideového působení na člověka.

„Zmíněné snahy, podnícené v maximální míře rozvojem alchymie u nás, dosáhly svého vrcholu zejména ve století šestnáctém a doznívaly v období baroka napřelomu století sedmnáctého a osmnáctého,“ zasazuje Dolejší tvorbu alchymistickýchza>19

TAJEMSTVÍ ALCHYMISTICKÉ ZAHRADY

Motiv z Budyně nad Ohří koncem 19. století.


hrad do historického kontextu. Nešlo však jen o lidské zásahy do přírody, nýbrž také

o její vnímání v alchymickém kontextu: „Především krajina sama svým mimořádným

bohatstvím a přirozenými zdroji jako Vyšší silou pěstěná zahrada, podávalaalchymistům ruku a při jejich pouti za Kamenem mudrců či Elixírem života nabízela své

nadobyčejné plody.“

Ti moudřejší z alchymistů (například Bavor mladší Rodovský z Hustiřan zvěhlasné alchymické laboratoře v Budyni nad Ohří na území Českého středohoří, kdesvého času pracoval a žil i slavný Tycho de Brahe) usilovali nikoliv o snadnézbohatnutí, nýbrž o jakési – snad až taoistické či zenové – „dosažení plnosti v klidu“, čili o život v těsném až naprostém souladu s Přírodou a vesmírem. Snažili se ve svýchlaboratořích (ať jimi byla pečlivě vybavená „alchymická kuchyně“ anebo třeba jen volnákrajina) ztotožnit s rytmem přírodních sil a harmonicky tak vstoupit do nekonečného koloběhu vesmíru.

Aprávě ten, kdo něčeho takového dosáhne, může se stát nesmrtelným.

Tito „nesmrtelní“ pak prý žijí „na překrásných ostrovech“ či jiných uzavřených enklávách – v zahradách nebo sadech se zcela neporušenou přírodou a v dokonalém souzvuku se vším jejím živým i neživým bohatstvím. A my už brzy poznáme, žestejné si vystavěli i na některých místech poetického Českého středohoří.

Vstoupíme-li do podobného místa, můžeme omládnout... a možná pochopíme i víc...

Hledáme „Ráj na Zemi“

Moudrý člověk se odedávna snažil vytvořit si jakýsi „Ráj na Zemi“, vstoupit do souladu s přírodou. Tedy nikoliv ji pouze vyrabovat, nýbrž tu „svoji“ Příroduzušlechtit: například výsadbou vhodných rostlin, citlivou regulací vodstva, chovem a ochranou živočichů, stejně jako vegetace. Příroda ho za takovou citlivost vždyodmění. Nejen hojností, ale třeba i léčivými účinky svých pramenů, rostlinných čiživočišných látek. A kdyby to byl „jen“ estetický zážitek...!

Podle Dolejšího jsou alchymistické zahrady „...charakteristické nejen vlastními a specifickými geomorfologickými podmínkami a tvářností, klimatickými aživotními poměry, ale též druhem rostlinstva a vegetace, která je pro ni příznačná. Tytoatributy se člověk někdy snažil násilně změnit, jindy jich ke svému užitku aharmonickému životu uprostřed Přírody geniálním způsobem využil.“ Pokud tedy máme určitou harmonickou vazbu na přírodu, alchymickou zahradu poznáme okamžitě,jakmile se v ní ocitneme. V Českém středohoří se nám to poštěstí vícekrát. Konkrétně si ona místa popíšeme vždy v patřičné pasáži, jakmile je navštívíme. Zároveň si ještěpřiomeňme výklad místní symboliky starých alchymistů.

Začněme na samotném okraji Českého středohoří, dle Dolejše v „...jižním rohuvějíře severní alchymické zahrady“. 20 TAJEMNÉ STEZKY

Severní zahrada alchymistů

Podle zodiakální symboliky se nám tady na severu Čech ukazuje slunce veznamení Býka a ten je navíc ve spojení s Lunou či lunární bohyní Venuší, která se tu do „severní zahrady alchymistů“, vějířovitě otevírá spolu se znamením Blíženců(vlevo), vpravo pak v souvztažnosti s nebeským Beranem.

21

SEVERNÍ ZAHRADA ALCHYMISTŮ

Říp – pohled z východní strany.


„Zastavme se na skok na jejím jižním hrotu, v býčím rohu, chcete-li,“ nahlíží snámi Dolejší do zdejšího Ráje, odkud můžeme – fyzicky i magicky – vstoupit přímo do Českého středohoří. „Je to oblast Džbánu, který na svém východním a severovýchodním směru přechází v rozbrázděné tabule Podřipska. Zde, nedaleko Slaného, na sever od obce Byseň, se na sprašovém svahu nacházejí zbytky velkého neolitického rondelu z doby 4000 let př. n. l. jehož skutečnou funkci odhalil a proměřil proslulýkladenský archeoastronom ing. Z. Ministr. Podle jeho zjištění, měření a výpočtů jezřejmé, že šlo o kultovní místo chráněné palisádovým opevněním, z jehož středu bylo možné jedinečným vizírem pozorovat letní slunovrat v jeho lunárním intervaluměsíc před a měsíc po 21. červnu, což umožňovalo přípravu na oslavy, i jejichpřiměřené trvání. Slunce bylo možno pozorovat až po magickou horu Říp, jejíž vrcholekozářilo při svém východu přesně v den letního slunovratu, který měl pro zemědělský lid na našem území, stejně jako jinde v čase mladší doby kamenné jak praktický, tak imagický význam.“

Apozor!

„Slunce zde mohli pozorovat, jeho fáze v souvislosti s fázemi Měsíce měřit daleko dříve a přesněji, než kněží starého Egypta, a to v době před 6000 lety.“

Tak tedy nejprve – magická hora Říp. 22 TAJEMNÉ STEZKY

Pohled na Říp od severozápadu.


Staletí na Řípu i pod ním

Ve svérázné širé tektonické rovině osamělá a zdaleka viditelná čedičová kupazvonovitého tvaru zvaná Říp (456 m) leží pět kilometrů jihovýchodně od Roudnice nad Labem. Vyrazíme-li z Prahy starou silnicí přes Horoměřice a Černého Vola směrem na Kralupy nad Vltavou, projedeme Turskem (tak notoricky známým dík zmíněné Lucké válce) a jak náš vůz stoupá stromovou alejí do kopce nad obcí, před námi se teďdoslova „zjeví“ nad rovným obzorem magický zvon Řípu a za ním silueta Českéhostředohoří. Čím je obloha bezmračnější, tím lépe a ostřeji se vyloupnou z prostoru.

Památná hora Říp je dík Kosmově kronice (sepsána před rokem 1125) významně spjata s naší nejstarší mytologií, neboť právě sem měl dorazit bájný praotec Čech včele svého kmene, rozhlédnout se po okolní žírné krajině a usadit se v této zemi „...mlé- kem a strdím oplývající“.

Však už z ranné historie je zde doložena stavba původní rotundy, slavnostněvysvěcené roku 1126, která byla vystavěná na paměť vítězství českého knížeteSoběslava I. nad vojsky německého knížete Lothara III. Saského. Románská rotunda sv. Jiří má podkovovitou apsidu a válcovitou západní věž, která byla přistavěna právěonoho roku, kdy došlo ke křesťanskému svěcení.

Původní rotunda byla starší – a nikdo už si dnes netroufne odhadnout, z jakédoby. Její záhadní stavitelé tuhle kapličku vystavěli z opukových kvádrů a na střechudali kamenné desky. Přestože prošla mnoha opravami, v jejích tlustých zdech se dodnes zachovala původní románská okénka, zatímco portál je relativně „moderní“: z let 1869–1881.

Uvnitř bývala kdysi akční socha sv. Jiřího při boji s drakem od B. Schellinga asi zroku 1870, kterou před časem nahradila dřevěná plastika St. Hanzlíka, představujícílegendární příchod Čechů na Říp. Ona původní plastika, na níž křesťan sv. Jiřísymbolicky překonává pohanskou víru, zpodobněnou drakem, je nyní umístěna v kostele Narození P. Marie v Roudnici nad Labem.

Co by dnes viděl Praotec Čech

Národní památka „Hora Říp“ je podle geologů „...vypreparovaný čedičový suk“, na kterém lze sledovat vývoj jednotlivých erupcí i efuzí (= výbuchy a výlevy): odsoečného popela, přes tufové „brekcie“ až k celým balvanům.

Geologickým základem Řípu je tmavošedý čedič neobvyklého typu, kterému se říká „sodalitonefelinický“. Obsahuje příměsi olivínu a obsahuje též „tajemný“magnetit, který způsobuje záhadné vychylování střelky kompasu. Jen si to sami zkuste!

23

STALETÍ NA ŘÍPU I POD NÍM


Výchylku vašeho kompasu můžete srovnat se šipkami, vyrytými do dlažby uvnitř

kaple.

Současný rozhled z Řípu je poněkud omezen vysokým a místy i hustýmporostem, zejména stromy a keři. Pokud však vyrazíte na směrovkami označené vyhlídky, uvidíte do míst, kam „tehdy“ dohlédl i Praotec Čech. Ten by dnes z takzvané„Pražské vyhlídky“ koukal nejen na jižně vzdálenou Prahu, ale též na Kostomlaty, Mněteš a Černoušek. „Libochovická vyhlídka“ nasměruje pozorovatele k západu na Poohří s dominantním Házmburkem a na samotné České středohoří by starý Čech koukal z „Litoměřické vyhlídky“. Z níže položené „Mělnické vyhlídky“ pak uvidí přesBechlín, Libkovice a Kostomlaty až k Mělníku. V pozadí ční oba Bezdězy, Ještěd aKrkonoše.

Kdoví, zda duch praotce všech Čechů tudy dodnes nebloudí za magicky jasných nocí – ať už to byl kdokoliv...

Symbol češství a umělecké inspirace

Dík prastaré legendě z Kosmovy kroniky a později moderní popularizaci ve„Starých pověstech českých“ od Aloise Jiráska z roku 1894 se hora Říp stává významným poutním místem a cílem táborů lidu. Touhu Čechů po národní samostatnosti symbo- 24 TAJEMNÉ STEZKY

Románská rotunda sv. Jiří byla vystavěna na paměť vítězství českého knížete Soběslava I.

nad vojsky německého knížete Lothara III. Saského.


lizuje už od roku 1848, kdy sem začínají proudit davy, manifestující své úporné žádosti

ozrušení roboty. Roku 1862 se tu odehrála veliká pěvecká slavnost, aby odtud v roce

1868 čeští vlastenci odvezli jeden ze základních kamenů pro Národní divadlo vPraze. Tehdy se velkého tábora lidu na Řípu zúčastnilo přes 30 000 lidí. Pak zde jejich

potomci roku 1914 demonstrují proti válce a ihned po ní zde o čtyři roky pozdějioslaví vyhlášení samostatné Československé republiky.

Atak bychom mohli pokračovat.

Snad tedy jen zmiňme, že pokaždé v dubnu se na této významné kulturnípamátce českého národa koná slavnostní svatojiřská pouť.

Bájnou horu Říp navštívila i celá řada českých umělců, kteří ji opěvovali ve svých básních i románech. Mezi nejvýznamnější z nich patří nesporně Svatopluk Čech,Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Jan Neruda, Jiří Hora, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, M. V. Kratochvíl a další.

Také nejrůznější výtvarníci si opakovaně vyšlápli na zvonovitý kopec, aby se na jeho vrcholu zasnili a inspirováni zpodobnili Říp či jeho legendu ve svých obrazech asochách. Mluvíme o Josefu Mánesovi, Mikoláši Alšovi, A. Bubákovi, H. Uhlikovi,Josefu Mařákovi, E. Heroldovi, K. Liebscherovi či Maxi Švabinském. A zase je to pouze reprezentační výčet, neboť málokterý český umělec sem nezavítal. Dnes už si Řípvybírají za cíl svých účelových výstupů i moderní politici...

Legenda o příchodu Čechů

Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti Charvatská země, částprvotní veliké vlasti Slovanské. V té Charvatské zemi bytovala četná plemena, příbuznájazykem, mravy, způsobem života.

I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod,příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem.

V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si:

„Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl.“

Byliť uvyklí již po předcích půdu pilně zdělávati, všeliký druh obilí pěstovati i chovatikoně a stáda bravu i skotu.

Jak se usnesli, tak i vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů arozžehnavše se s otcovskou půdou obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, uprostřed vojvoda Čech, sivé brady, ale statný a silný, jeho bratr Lech a kolem nichvladykové, starostové rodů, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na hrubých vozích, na koních, stáda dobytka, naposled pak opět zbrojní mužové. Tak brali se nejprve končinamipříbuzných plemen, až přešli hranice Charvatské země, až přebředli Odru řeku a vstoupili doneznámých, hornatých končin.

25

STALETÍ NA ŘÍPU I POD NÍM


I tam našli ještě osady, jichž obyvatelé hovořili jako oni, a dále také v krajinách přiLabi řece.

Než, jak přešli druhou tuto řeku, byl kraj pustější a osad shledali jen poskrovnu. Bylydaleko od sebe, a obyvatelé jejich cizího jazyka, kožemi odění, nečetní, ale smělí a srdnatí,stavěli se jim se zbraní v ruce do cesty. Čech a Lech je potřeli a zhubivše jejich chudá obydlí vchatrčích i ve vykopaných jamách, postupovali dále, z lesa do lesa.

Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a bažinami, plnými rákosí, ostřice, rozlehlých, mechových trsů a různých křovin. Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné, líté šelmy.

Tak došli až ke třetí velké řece, Vltavě, kteráž divočinou tekla; když i tu přebředli, počala si všechna čeleď stýskati, že není konce klopotné cesty a nikde stálého spočinutí.

Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, jež se před nimi modrala nad širým, rovinatým krajem, a děl:

„Poodejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme.“ Došli a položili se na úpatíhory, jež slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná.Ráno pak, za první zoře, vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera.

Když vystoupil na horu, bylo ráno; a hle široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné 26 TAJEMNÉ STEZKY

...to je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.

Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům...


dálky až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení

svítily se řeky jako rozlité stříbro.

I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohovédají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením.

Když pak sestoupil, zvěstoval, co shlédl. Nazejtří vydali se mnozí kolem hory, aby poznali všecko okolí. Co zhlédli, podobalo se jim, vody velmi rybné, půda úrodná, všechen způsob té krajiny a oznámili, že se hodí na sídla.

Když pak třetího dne počalo slunce nad sídla vycházeti, povolal Čech bratra a starší arozkázal svolati všechnu čeleď.

Postoupiv s nimi na místo, odkud viděti do kraje, promluvil k nim takto:

„Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti pojmenována.“

„Tvým! Tvým nechť se jmenuje!“ zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé, bílébrady, nejstarší všech starostů.

Hned všichni, starostové i čeleď volali jako jedním hlasem:

„Tvým! Tvým jménem!“

„Po tobě ať se jmenuje!“

Vojvoda Čech potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svéhoplemene.

A zlíbav ji, vstal a pozvednuv rukou svých do širého kraje pohnut volal a žehnal:

„Vítej země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu arozmnož nás od národu k národu až na věky!“

Radostně pak postavil na zemi dědky, jež v bělostném rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítil veliký oheň.

I obětovali na poděkování a pro požehnání zápalnou oběť a radovali se všichni.

Všem nastala těžká lopotná práce. Když se o půdu rozdělili, začali ji zdělávati. Kdy byl les, ten porazili neb ohněm vypražili, mýta klučili, luhy a nivy kopali, druhého pak léta rádlemzorali...

Alois Jirásek: „Staré pověsti české“.

Záhada jménem „praotec Čech“

Tolik legenda.

Existují však i nejrůznější spekulace či alternativní názory, které uvádějí „napravou míru, jak to bylo „doopravdy“ s bratry Čechem a Lechem. Tak především: bájný „praotec Čech“ prý nemohl být Slovan, nýbrž Kelt, nejspíše z kmene Bójů. VždyťKelti žili v české kotlině mnohem dříve než Slované, kteří údajně – dle slovanofilských

27

STALETÍ NA ŘÍPU I POD NÍM


„osvícenců“ – dorazí jako mohutná skupina do „neobydlené Země české“. Není to

pravda. Slované přicházejí pod Říp ve skupinkách a přitom probíhá jejich postupná

asimilace s místním obyvatelstvem. Máme-li tedy krev slovanskou, rozhodně v nínechybí keltské geny.

Nejznámějším keltským kmenem na území Čech jsou tehdy Bójové. Žijí zdeprokazatelně už v době Halštatské (8. – 5. stol. př. n. l.). Za jejich „prohození“ se Slovany a legendární příchod či prvotní osídlení Podřipska může nesporně Kosmova kronika. Tato „slovanská“ verze zůstává v obecném povědomí až do 16. století, kdy sevzdělaný kronikář Daniel z Veleslavína dopátrá právě onoho faktu, že prvními obyvateli Čech byli opravdu Bójové. Informaci našel v předmluvě Sionovy a Kuthovy kroniky.

Všichni teď mají jasno... jenomže: později se obrozenečtí slovanofilové účelověvracejí k původní Kosmově verzi.

Kronikáři stvoří hrdinu

Jak už víme, Praotec Čech je mytická postava muže, jenž přivádí svůj lid do naší země, pusté a neobydlené krajiny, „...medem a strdím oplývající“. Podle něj paknesou Čechy své jméno. V Kosmově kronice ale nevystupuje jako „Čech“, nýbrž podlatinským jménem „Boemus“. Navíc jde jen o velmi stručný příběh. Literárně horozvine až „Kronika tak řečeného Dalimila“ (kolem roku 1310) a po Dalimilovi kronikář Přibík Pulkava z Radenína (1374), ale i „Kronika česká“ Václava Hájka z Libočan (1541). Z ní vychází obecně nejznámější verze příběhu „praotce Čecha“ v Jiráskových„Starých pověstech českých“, které jsme si právě přečetli. Údajně tedy „...ze zeměCharvátské“ pocházejí vladykové Čech a „jeho bratr Lech“. Opravdu?

„...V srbském jazyku jest země, jiež Charvátci jest jmě,“ píše Dalimil. „V tej zemibieše lech, jemuž jmě bieše Čech. Ten mužobojstva sě dočini, pro něž svú zemi provini....“

Jirásek vypráví, že v „...v Charvátsku se toho času strhly četné boje“, a tak se onen kraj stává nepříznivým pro lid, „...uvyklý žít v pokoji, půdu obdělávat a pěstovat obilí“. Proto se vojvodové Čech a Lech rozhodnou svoji rodnou zemi opustit.Shromáždí poddaný lid a vydají se „...na západ slunce“. Jednoho dne Čech ukáže na „...vy- sokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny a nazývala se Říp.“ Pod ní si odpočinou. Ráno vystoupí Čech na kopec a pronese: „Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta zemězaslíbená, zvěře a ptáků plná...“ Poddaní ji pojmenují po něm – Čechy.

Běžely totiž věky a původní legenda se značně proměnila.

Slovanofil Jirásek třeba osobně domýšlí i zmíněný pozdější odchod „bratra Lecha“ do Polska – a hned jsou nám „bratři“ Poláci blíž, že?! Jenomže „lech“ není jménobratra, nýbrž titul: „lech = vojvoda“. Pod Říp tedy přivedl svůj lid pouze „lech Čech“.

Žádný bratr – není.

Po historickém jádru této archetypální pověsti pátraly generace historiků i archeo- 28 TAJEMNÉ STEZKY logů. Výsledky se poněkud rozcházejí s romantickými představami vlastenců. UžVáclav Hájek z Libočan fabuluje, když tvrdí, že „Praotec“ přišel do Čech roku 644(!). Dle moderních historiků je „...tento údaj téměř jistě vymyšlený“. Vždyť prý „...kolem Řípu a už vůbec na Řípu samotném podle všeho první Slované, kteří k nám dorazili někdy začátkem 6. století, rozhodně nesídlili,“ shodují se moderní vědci.Archeologické vykopávky dále dokazují, že dorazivší kmeny se usadily o něco jižněji: naSlánsku, v okolí Kralup nad Vltavou a v Pražské kotlině. Samotné Podřipsko je osídleno až daleko později, asi tak v 9. století našeho letopočtu.

Závěr je tedy jasný: v době, kdy na české území přicházejí Slované – a děje se tak nejdříve v 9. století n. l. – je území Čech dávno osídleno Kelty. Podle archeologických výzkumů ani zde nejde o žádné násilné zabírání – příchozí asimilují s původnímiobyvateli. A tak nám nezbývá, než smířit se s faktem, že Praotce z čistého kmeneSlovanů jsme nejspíše neměli.

Aještě je tu cosi velmi nečekaného!

Vrah českým „praotcem“?

Podíváme-li se na celou legendu ze širšího historického hlediska, pak na prvnípohled shledáme, že ona stručná Kosmova latinská verze o příchodu „Čecha“ a jehonároda pod Říp, která je jakýmsi úvodem jeho kroniky, byla silně ovlivněna antickými a biblickými vzory. Chybí tu tradovaný výstup na horu. Máme zde jen mlhavéKosmovo konstatování, že „...tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Tehdy je vedl „Boemus“ – tedy nikoliv „Čech“. To až vDalimilově verzi se poprvé objeví české jméno, stejně jako tvrzení, že Češi „...přišli zCharvátska“.

Je tu i dramatický zvrat, který Jirásek „milosrdně“ vypustil: důvodem odchodu našeho Praotce byla totiž – vražda! Dopustil se jí prý „v Charvatsku“ onen „lech Čech“. Pak sebral své lidi a uprchl před trestem. Šlo mu nesporně „o krk“. Zastavil se až v divočině pod Řípem. Naším praotcem byl tedy asi – vrah! Ale... kdoví, jak to celé bylo?!

Poklad na Řípu

Podle legendy se hora Říp otevírá vždy na Květnou neděli. Uvnitř je prý možno spatřit veliký palouk, na kterém se pasou koně, okované zlatými podkovami. Opodál může takový šťastlivec, jemuž se podaří vstoupit do hory, spatřit rybník, na němž plavou hejna husí a kachen se zlatým peřím. Také tu prý můžeme nalézt kvočnu zdvanácti zlatými vejci. Ale pozor(!): stejně jako neznáme místo, kde se tajemný Řípotevírá, nevíme ani co si takový návštěvník smí či nesmí odnést, za jakých podmínekvstouit, jak dlouho bude hora otevřená a za jakých okolností ji lze opustit. I proto uvítáme veškeré nové poznatky čtenářů...

29

STALETÍ NA ŘÍPU I POD NÍM


Bájný Čertův vrch

Dle staré pověsti vznikl Říp ve stejnou chvíli jako nedaleký – bájný – Čertův vrch. To se prý vsadil svatý Petr se samotným Ďáblem, kdo z nich postaví vyšší kopec. A jak už to v pozitivních pověstech bývá, Říp samozřejmě vystavěl světec a čertovi sepovedla pouze jeho menší karikatura.

Existuje však i verze, že šlo o údajnou sázku Panny Marie... ale logicky vzato:coak by se biblická Panna Maria někdy na přelomu křesťanského věku, kdesi až uRudého moře, vsázela s čertem o výstavbu jakéhosi sopečného kopce v iluzorně dalekých Čechách, které v té době navíc ještě ani neexistovaly?

I když – pardon – kampak s logikou na báje a pověsti...

Vzpomínky umělců

A co celá ta plejáda zmíněných českých umělců, kteří si z Řípu a Českéhostředohoří vůbec odnesli nehynoucí inspiraci? Za všechny snad jen čtyři následující...

„Buď zdráv, buď požehnán za vše, cos mi dal:

za šťastný klid, za drahých lící řadu,

za modro hor svých, za svých luhů květy,

za dětství ráje, za jinošské vzlety,

za první lásky věčně sladkou vnadu

a za leckterý žal...

Svatopluk Čech

„Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v krescendukopců, pohoří, hor, a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko, vzpínající se křivkou jako vzepjatý kůň, tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří, a tato celá země pozdravila ubohou mysl, žesrdce mé s radostí poznávalo svůj kraj, kde kámen i mez, les i bystřina a celý duch krajiny mluví v nevýslovné přesvědčivosti a zpívá o plodnosti života, a každý kvítek, oblaka i řeky, tvar ibarva, hlas duše, těla i srdce člověka neustále vydává svědectví o vnitřní rodné své podstatě – osvobodě.“

Tak tohle napsal slavný český malíř Emil Filla za jedné z bezesných nocí roku 1943, kdy čekal na smrt v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald. Svojipotenciální smrt tam však nakonec přežil a mohl tak ještě roku 1951, krátce před svýmdefinitivním skonem, vyjádřit novější vizi „aktivního“ Českého středohoří. Tu pak dne 22. října odeslal v dopise svému příteli Emanuelu Antonovi.:

„Škoda, že jsem nebyl na světě, když ty všechny kopce chrlily lávu a dýmaly čoud a země se třásla, hromy bily a dunělo to a praskalo – jen památka na to nám zůstala a celá krajina tou 30 TAJEMNÉ STEZKY připomínkou žije a na rozdíl od jiných krajin má v sobě život, drama vzpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje. Nikde není na světě tolik krásy jakotady a lidé to neznají – jen ty o tom víš.“

Tehdy po válce Filla pobýval na zámku v Peruc, kde maloval zdejší fascinujícívulkanickou krajinu. Dodnes tu mají jeho pamětní síň.

Aco teprve fascinovaný poeta Karel Hynek Mácha, který poslední týdny před svou smrtí bydlel v historickém domku s výhledem na České středohoří?! V listu svému příteli Hindlovi se vypisuje 9. října 1836, mimo jiné, i z tohoto emociálního výtrysku své citlivé duše:

„Milý Eduarde!

Já jsem v Litoměřicích – a dá Bůh – zůstanu zde několik let. Jsem jakožto amanuensis aspolu praktikant u p. justiciára Durasa. Můj byt v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám. Celé první poschodí, samozavřití, dva pokoje, zrovna vedle biskupské rezidencí, nakopci, právě nad Labem. Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Mělníku na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem Boušovice, Doksany, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlikojedy až k Radobylu, a Hanžburek – náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny do postele, nechť ji postavím kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe přizáadu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – a ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek – Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat. Z pátého okna koukám do zahrádky na západ a posledním oknem vidím napůlnoc do litoměřických hor až k Auši – ergo – na všecky strany. ‚Ten byt mně bohové hor popřáli co svému ctiteli,‘ psal jsem Strobachovi a teď opakuji s radostí...“

A ještě malý kousek z pera místního rodáka Karla Konráda, který popisuje romantickou krásu Českého středohoří v povídání „Z rodné květnice“:

„...Mé rodné město nebylo dosud vidět.

Ba ani představa chrámové věže neprotkla ještě zdobou své pozdně gotické jehlice obzor. Jen stranorys vrchů vévodil nad zkypřelými základnami lučin a polí této květnici. Obnitkovanéstehy Oharky.

Azur Středohoří tryská již z úpatí až k zahliněným kráterům vrcholků.

A ty čáry obrysů, které vnukává jako jeskynní kresby do obojživelného povětří, jsouvyplněny pancířem sopečného původu; zrozeny z převratů zemské kůry a z rozmarů domácíchbůžků, nesou ztuhlou pečeť své lávoviny v návětrných podobách, nimiž by bezpochybysouhlasila



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist