načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: České pohádky K. J. Erbena - Karel Jaromír Erben

České pohádky K. J. Erbena

Elektronická kniha: České pohádky K. J. Erbena
Autor:

- Krásná kniha velkého českého pohádkáře Karla Jaromíra Erbena přináší jak klasické báchorky, jako je Zlatovláska nebo Hrnečku, vař, tak i ty méně známé jako Dvojčata nebo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 174
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné)
Vydání: 8., upr. vyd.
Spolupracovali: ilustroval Václav Karel
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Albatros, 2014
ISBN: 978-80-000-3651-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knížka velkého českého pohádkáře Karla Jaromíra Erbena. Vedle klasických báchorek, jako je Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Otesánek, Hrnečku, vař, Rozum a Štěstí, jsou v souboru i ty méně známé (Dvojčata, Živá voda, Drak dvanáctihlavý a další).

Popis nakladatele

Krásná kniha velkého českého pohádkáře Karla Jaromíra Erbena přináší jak klasické báchorky, jako je Zlatovláska nebo Hrnečku, vař, tak i ty méně známé jako Dvojčata nebo Živá voda. Doprovázejí je skutečně pohádkové ilustrace Václava Karla. Vychází v edici Zlatý tucet Albatrosu.

Zařazeno v kategoriích
Karel Jaromír Erben - další tituly autora:
Kytice Kytice
Kytice / České pohádky Kytice / České pohádky
 (e-book)
Kytice z pověstí národních Kytice z pověstí národních
Kytice Kytice
Contes Tchéques Contes Tchéques
Erbenovy pohádky Erbenovy pohádky
 
K elektronické knize "České pohádky K. J. Erbena" doporučujeme také:
 (e-book)
Mach a Šebestová ve škole Mach a Šebestová ve škole
 (e-book)
Pan Buřtík a pan Špejlička Pan Buřtík a pan Špejlička
 (e-book)
Mami, kup mi psa! Mami, kup mi psa!
 (e-book)
Pohádky Boženy Němcové Pohádky Boženy Němcové
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

České pohádky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Karel Jaromír Erben

České pohádky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ČESKÉ

pohádky

Karel Jaromír Erben


OBSAH

O kohoutkovi a slepičce  7

Otesánek 13

Hrnečku, vař!  19

Jezinky 23

Dlouhý, Široký a Bystrozraký  32

Tři zlaté vlasy děda Vševěda  46

Pták Ohnivák a liška Ryška  58

Živá voda  76

Zlatovláska  89

Drak dvanáctihlavý  99

Dvojčata  107

O třech přadlenách  118

Jirka s kozou  126

Jabloňová panna  133

Král tchoř  142

Škola bohatí  147

Rozum a Štěstí  149

Raráš a šetek  155

Pověst o studánce Litoše  171


Albatros

Karel Jaromír

ERBEN



~ 7 ~

O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE

Kohoutek a slepička vyšli  si  spolu  do obory na oříšky.

Kohoutek řekl:  „Co  kdo  z nás najde, bude  oběma napolovic.“

„Tak dobře!“ odpověděla slepička. 

Hrabala, hrabala a vyhrabala jadýrko a upřímně se   s kohoutkem o ně rozdělila. 

Potom vyhrabal kohoutek taky  jádro, ale  byl  lakomý,  chtěl  je  čerstvě sám  pohltit, aby  slepička nevěděla, a jád- ro mu uvázlo v krčku. 

„Běž honem, slepičko, přines vodu, sic umřu.“ 

Jak  to  řekl,  převalil se  na zemi, nožkama vzhůru. Sle- pička běžela pro vodu ke studánce:

~ 8 ~

„Studánko, dej vodu mému kohoutkovi; leží tam v oboře,  má nožky nahoře –  bojím se, bojím, že umře.“

Studánka řekla: „Nedám ti  vody,  dokud mi  nepřineseš 

od švadlenky šátek.“

Slepička běžela ke švadleně:

„Švadlenko, dej šátek studánce, 

studánka dá vodu 

mému kohoutkovi; 

leží tam v oboře, 

má nožky nahoře – 

bojím se, bojím, že umře.“

Švadlenka řekla: „Nedám ti  šátek, dokud mi  nepřine

seš od ševce střevíčky.“

Slepička běžela k ševci:

„Mistře, dej střevíčky švadlence,  švadlena dá šátek studánce,  studánka dá vodu  mému kohoutkovi;  leží tam v oboře,  má nožky nahoře –  bojím se, bojím, že umře.“

~ 9 ~

Švec  řekl:  „Nedám ti  střevíčky, dokud mi  nepřineseš 

od svině štětiny.“

Slepička běžela k svini:

„Sviňko, dej ševci štětiny, 

švec dá střevíčky švadlence, 

švadlena dá šátek studánce, 

studánka dá vodu 

mému kohoutkovi; 

leží tam v oboře, 

má nožky nahoře – 

bojím se, bojím, že umře.“ Svině řekla: „Nedám ti  štětiny, dokud mi  nepřineseš 

od sladovníka mláto.“

Slepička běžela k sladovníkovi:

„Sladovníče, dej svini mláto, 

svině dá ševci štětiny, 

švec dá střevíčky švadlence,

švadlena dá šátek studánce, 

studánka dá vodu 

mému kohoutkovi; 

leží tam v oboře, 

má nožky nahoře – 

bojím se, bojím, že umře.“ Sladovník řekl:  „Nedám ti  mláto, dokud mi  nepřineseš 

od krávy smetanu.“

Slepička běžela ke krávě:


~ 10 ~

„Kravičko, dej sladovníkovi smetanu, 

sladovník dá svini mláto, 

svině dá ševci štětiny,

švec dá střevíčky švadlence,

švadlena dá šátek studánce, 

studánka dá vodu 

mému kohoutkovi; 

leží tam v oboře, 

má nožky nahoře – 

bojím se, bojím, že umře.“ Kráva řekla: „Nedám ti  smetanu, dokud mi  nepřine

seš z louky travičku.“

Slepička běžela k louce:

~ 11 ~

„Louko, dej krávě travičku, 

kráva dá sladovníkovi smetanu, 

sladovník dá svini mláto,

svině dá ševci štětiny,

švec dá střevíčky švadlence,

švadlena dá šátek studánce, 

studánka dá vodu 

mému kohoutkovi; 

leží tam v oboře, 

má nožky nahoře – 

bojím se, bojím, že umře!“ Louka řekla: „Nedám ti  travičku, dokud mi  nevypro

síš z nebe rosičku.“

Slepička prosila:

„Nebe, nebíčko, dej louce rosičku, 

louka dá krávě travičku,

kráva dá sladovníkovi smetanu, 

sladovník dá svini mláto,

svině dá ševci štětiny,

švec dá střevíčky švadlence,

švadlena dá šátek studánce, 

studánka dá vodu 

mému kohoutkovi; 

leží tam v oboře, 

má nožky nahoře – 

bojím se, bojím, že umře!“

~ 12 ~

Slitovalo se  nebe  nad  kohoutkem a seslalo louce  rosičku,  louka  dala  travičku, kráva  smetanu,  sladovník  mláto, svině  štětiny, švec  střevíčky, švadlena šátek  a studánka vodu. Slepička ji  nabrala do zobáčku, a jakmile ji   kohoutkovi do krku vpustila, sklouzlo mu  jadýrko dolů. Kohoutek skočil na nožky, zatřepal křídly a zakokrhal ve- sele:  „Kykyryký!“ 

A potom už  nikdy lakomý nebyl  a upřímně se  dělil  se   slepičkou.

~ 13 ~

OTESÁNEK

Byl  jeden  muž  a jedna žena.  Zůstávali na konci vesnice  pod  lesem v jedné chalupě. Byli  chudí, muž  nádeničil  a žena předla na prodej, a přece pořád říkali: „Jen  kdybychom měli nějaké děťátko!“

„Buďte rádi,  že  vám  je  pánbůh nedal,“ mluvili jiní  lidé,   „však sami nemáte co jíst!“

A oni  zas  říkali: „Když my  se  najíme, najedlo by  se  ještě taky naše děťátko – jen kdybychom nějaké měli!“

Jednou zrána kopal ten  muž  v lese pařezy a vykopal  pařízek, vyhlížel jako  malé  děťátko: hlavička, tílko,  ručičky, nožičky –  potřeboval jenom temínko trochu sekyrou  otesat, aby  bylo  kulaté a hladké, a kořínky na ručič-

~ 14 ~

kách  a na nožičkách přisekat, aby  vyhlížely jako  prstíčky.  A bylo děťátko, jen zaplakat!

Muž  přinesl ten  pařízek domů a povídá ženě:  „Tuhle  máš,  cos  chtěla mít  –  dítě  Otesánka. Chceš-li, můžeš je   chovat.“

Žena  zavinula to  děťátko do peřinky, hejčkala je  na  rukou a zpívala mu:

„Hajej, dadej, hajej, 

Otesánku malej,

až se vzbudíš, hošíčku,

uvařím ti kašičku. 

Hajej, dadej, hajej!“

Najednou začalo se  dítě  v peřince hýbat, vrtělo hlavou  a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“ 

Žena  nevěděla radostí, kam  dřív  skočit. Položila dítě   do postele a běžela vařit kaši. 

Když  uvařila, Otesánek ji  všecku snědl a potom zase   křičel: „Mámo, já bych jed!“

„Počkej, děťátko, počkej, hned ti přinesu!“ 

Poté  běžela k sousedce a přinesla plný  ucháč mléka.  Otesánek pil,  jen  hltal,  a když vypil,  křičel zas,  že  by  jed.  

Žena se tomu divila: „Což, dítě, ještě dost nemáš?“ 

Šla  a  vydlužila si  ve  vsi pecen  chleba,  položila  jej   doma na stůl a vyšla pak  znovu ven  postavit k ohni vodu  na polívku. Sotvaže vykročila ze  světnice, Otesánek,  vida  na stole chléb, vymotal se  z peřiny, skočil na lavici  a v okamžení ten  bochník pohltil a zase křičel: „Mámo,  já bych jed!“ 

~ 15 ~

Máma  přišla,  chtěla  nadrobit  pod  polívku, ohlíží  se   po chlebě –  tentam! V koutě stál  Otesánek jako  kadečka  a vyvaloval na ni oči.

„Pánbůh s námi, Otesánku, snad  jsi  ten  bochník nesněd?“

„Sněd, mámo – a tebe taky sním!“ 

Otevřel hubu, a než se máma nadála, byla v něm.

Za chvíli přišel táta  domů, a jakmile do dveří vkročil,  volal Otesánek: „Táto, já bych jed!“

Táta  se  ulekl, vida  před  sebou tělo  jako  kamna. Otví-

ralo  hubu  a koulelo očima. A když poznal Otesánka, řekl:   „Bodejž tě běs! Kde je máma?“

„Sněd jsem ji – a tebe taky sním.“ 

Vtom otevřel hubu a v okamžení měl tátu v sobě.

Ale  čím  Otesánek víc  snědl, tím  víc  se  mu  chtělo jíst.   V chalupě nic  už  nebylo, co  by  za to  stálo, i šel  do vsi   po něčem se  podívat. Potkal děvečku, vezla  z pole plný   trakař jetele.

~ 16 ~

„Tys  musel asi  toho  sníst, že  máš  tak  veliký břich!“ 

řekla děvečka s podivením.

Otesánek odpověděl:

„Jed jsem, sněd jsem:

kaši z rendlíka,

ucháč mlíka, 

pecen chleba, 

mámu, tátu – 

a tebe taky ještě sním!“

Přiskočil, a děvečka i s trakařem zmizela v jeho  břiše.

Potom potkal sedláka, vezl  z louky seno.  Otesánek po

stavil se mu do cesty a koně zůstali stát. 

„Což  se  nemůžeš vyhnout, netvore? Půjdu-li na tě...!“ 

křičel sedlák a napřahoval bič.

Ale Otesánek si toho ani nevšiml a začal povídat:

„Jed jsem, sněd jsem: 

kaši z rendlíka, 

ucháč mlíka, 

pecen chleba, 

mámu, tátu,  

děvečku s jetelem – 

a tebe taky ještě sním!“

A než se  sedlák nadál, ocitl  se  i s koňmi a s vozem 

v jeho břiše.

Potom šel  Otesánek dál.  Na poli tam  pasák pásl  svině. 

Otesánek dostal na ně chuť  a spolykal je  všecky i s pa

~ 17 ~

sákem; ani  památky po nich nezůstalo. Potom na úhoru  tam uviděl ovčáka se stádem ovcí.

„Když  jsem  toho  tolik  sněd,“  povídá sobě  sám,  „taky  ty  

ještě sním!“ 

Šel  a všecko to  do sebe vházel: ovce,  ovčáka i se  psem  

Voříškem. 

Pak  se  zas  kolíbal dál,  až  přišel k jednomu poli,  něja

ká  babička tam  okopávala zelí.  Otesánek se  dlouho nerozmýšlel. Šel a začal zelné hlávky vytrhávat a polykat.

„Což  mi  tu,  Otesánku, škodu děláš?“ řekla  babička. 

„Však jsi dost toho snědl, mohl ses už najíst!“

Otesánek se na ni zaškaredil a povídá:

„Jed jsem, sněd jsem: 

kaši z rendlíka, 

ucháč mlíka, 

pecen chleba, 

mámu, tátu,  

děvečku s jetelem, 

sedláka se senem, 

pasáka s prasaty, 

ovčáka s jehňaty –

a tebe taky ještě sním!“

I chtěl ji  spolknout. Ale  babička byla  čiperná, uhodila 

Otesánka motyčkou do břicha a rozpárala mu  břich. Ote- sánek se svalil na zem – byl mrtev. 

A teď  jste  měli  vidět!  Z břicha mu  napřed vyskočil pes  

Voříšek a za ním ovčák a za ovčákem skákaly ovce.  Voříšek  je  sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněl domů. 

~ 18 ~

Potom z břicha vyběhla prasata, za nimi vyskočil pasák, 

práskl bičem a hnal za ovčákem. Pak  vyšli  koně, táhli  

plničký vůz  sena. Sedlák cukal opratí, klel  a jel  za pa

sákem  taky  ke vsi. Za vozem  vyjela  děvečka  s jetelem 

a za děvečkou vyskočili z břicha muž  se  ženou a nesli si  

pod paží domů ten vydlužený pecen chleba.  

A ten  muž  se  ženou potom už  nikdy neříkali: „Kéž  by

chom měli nějaké děťátko!“

~ 19 ~

HRNEČKU, VAŘ!

V jedné vsi  byla  jedna chudá vdova a ta  měla  dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou  a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě  do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole  sbírat, a mladá nosila do města vejce  na prodej, co  jim   slepice snesly. Tak se spolu živily.

Jednou  v létě  stará  se  trochu roznemohla  a mladá 

musela sama do lesa na jahody, aby  měly  co  jíst  –  vařily   si  z nich kaši.  Vzala hrnec a kus černého chleba a šla.   Když  měla  hrnec plný  jahod, přišla v lese  k jedné studánce.  Tu  si  k té  studánce sedla, vyndala si  ze  zástěry chléb   a začala obědvat. Bylo právě poledne.

Najednou se  tu  odkud odtud vzala  nějaká stará  žena,   vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. 

~ 20 ~

„Ach  má  zlatá  panenko,“ povídá ta  žebračka, „to  bych  jedla!  Od včerejška od rána neměla jsem  ani  kousek chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“

„I pročpak ne,“  řekla  ta  holka, „chcete-li, třeba  celý,   však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ 

A dala jí celý svůj oběd.

„Zaplať  pánbůh,  má  zlatá  panenko, zaplať  pánbůh!  Ale  když  jsi,  panenko, tak  hodná, musím  ti  taky  něco   dát.  Tuhle ti  dám  ten  hrneček. Když  ho  doma postavíš  na stůl a řekneš: ‚Hrnečku, vař!‘,  navaří ti  tolik  kaše,  co  budeš chtít.  A když budeš myslet, že  už  máš  kaše  dost,   řekni: ‚Hrnečku, dost!‘  a hned přestane vařit.  Jen  nezapomeň, co máš říct.“ 

Tu  jí  ten  hrneček podala a najednou ztratila se  zas,   holka ani nevěděla kam.

Když  přišla domů, povídá matce, co  se  jí  v lese  přihodilo,  a postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ 

Chtěla zvědět, jestli  ji  ta  žebračka neobelhala. Ale  hned   se  začala v hrnečku ode  dna  kaše  vařit,  a pořád jí  bylo  víc   a víc, a co by deset napočítal, už byl hrneček plný. 

„Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.

Hned si  obě  sedly  a s chutí jedly; kaše  jako  mand

le.  Když  se  najedly, vzala  mladá do košíčku několik vajec  a nesla je  do města. Ale  musela tam  s nimi dlouho  na trhu sedět, dávali jí  za ně  málo, až  teprv  v samý večer   je prodala.

Stará  doma nemohla se  jí  dočkat, už  se  jí  taky  chtělo  jíst, a měla zas na kaši chuť. 

Vzala  tedy  hrneček, postavila ho  na stůl a sama řekla:  

„Hrnečku, vař!“  

~ 21 ~

Tu  se  v hrnečku začala hned  kaše  vařit, a sotva se   stará otočila, byl už plný.

„Musím si  taky  pro  misku a pro  lžíci  dojít,“ povídá si   stará a jde pro to do komory. 

Ale  když  se  vrátila, zůstala leknutím jako  omráčená.  Kaše  valila se  plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze  stolu   na lavici a z lavice na zem. 

Stará zapomněla, co  má  říct,  aby  hrneček přestal vařit.  Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslela, že  tím   kaši  zastaví. Ale  miska spadla  na zem  a roztloukla  se   a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. 

Už  jí  bylo  v sednici tolik,  že  stará  odtud musela do síně 

utéct. Tu  lomila rukama a bědovala: „Ach, ta  nešťastná  holka! Co  to  přinesla? Já  jsem  si  hned  pomyslela, že  to   nebude nic dobrého!“

Za chvilku  tekla  už  kaše  ze  sedničky přes  práh  do  

síně,  čím  jí  bylo  víc,  tím  jí  víc  přibývalo. Stará  už  nevěděla 


~ 22 ~

kudy  kam,  a vylezla v té  úzkosti na půdu a pořád bědo

vala, co to ta nešťastná holka přinesla. 

Zatím ale  bylo  kaše  pořád víc  a víc, a netrvalo dlou-

ho,  valila se  už  jako  mračna dveřmi i oknem na náves, 

na silnici, a kdo  ví,  jaký  by  to  vzalo  konec, kdyby se  právě  

naštěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!“

Ale  na návsi byl  už  takový kopec kaše,  že  sedláci, když  

tudy  večer jeli  z roboty domů,  nemohli  nikterak  projet  

a museli se skrz kaši na druhou stranu prokousat.


~ 23 ~

JEZINKY

I

Byl  jelen,  měl  zlaté  parohy a zůstával pod  lesem v jedné  chaloupce s malým Smolíčkem. Každý den  chodil na  pastvu, a když odcházel, napomínal Smolíčka: „Kdyby ně- kdo přišel, neotvírej nikomu.“

„Však já sem nikoho nepustím!“ říkal Smolíček.

Jednou taky  byl  jelen  na pastvě a Smolíček doma  sám.   Ťuk, ťuk, ťuk! klepal někdo venku na dveře.

„Kdo to?“ zeptal se Smolíček.

„Och zima, zimička!“ ozvaly se venku nějaké hlásky:


~ 24 ~

„Smolíčku, Smolíčku,

otevři  světničku, 

až se ohřejeme, 

hned zase půjdeme.“ 

„Já  nikomu nesmím otevřít,“ řekl  Smolíček a neote

vřel.  

„Dobřes udělal,“ pochválil ho  za to  jelen,  „byly  to  jezin

ky. Kdybys jim byl otevřel, byly by tě vzaly.“

Druhý den,  jakmile jelen  odešel, ťukal zas  někdo na 

dveře.  

„Kdo to?“

„Och zima, zima!

Smolíčku, Smolíčku, 

otevři  světničku, 

až se ohřejeme, 

hned zase půjdeme. 

Och zima, zimička, zima!“

„Ubožátka, jak  se  tam  venku zimou třesou!“ řekl  Smo

líček,  „snad přece  nejsou tak  zlé?  Já  jim  trošku pootevřu,  aby  se  ohřály –  jen  trošičku, co  by  sem  dva  prstíčky vstrčily!“

Smolíček  pootevřel  dveře  a jezinky  vstrčily  tam  na

před  prstíčky, potom  ihned  celé  ruce  a už  byly  všecky  tři  ve  světničce, milého Smolíčka vzaly  a utíkaly s ním   z chaloupky pryč do lesa. 

„Ouvej, ouvej!“ plakal Smolíček, i vzpomněl si  na jele

na a volal:

~ 25 ~

„Za vrchy, za doly,  mé zlaté parohy,  kde se pasou?  Smolíčka holečka  jezinky do lesa nesou!“

Však  darmo  volal,  jelen  ho  neslyšel. Zatím  jezinky 

Smolíčka si  odnesly domů, zavřely ho  do sroubku a dobře 

ho  krmily, aby  ztloustl –  chtěly si  ho  potom upéct. A když 

myslely, že už je dost tučný, přišly k němu:

„Smolíčku, Smolíčku, 

natáhni ručičku 

a vystrč ze sroubku 

prstíček ven.“

~ 26 ~

Smolíček vystrčil malou skulinkou ven  prstíček a jezinky ho řízly do prstíčku, až krev tekla. 

„Už  je  dost  vykrmený!“ řekly,  vzaly  ho  ze  sroubku, po- ložily na korýtko a nesly do pece. 

Smolíček plakal a prosil, ale  nebylo nic  platno. I vzpo- mněl si zas na svého jelena a volal:  

„Za vrchy, za doly, 

mé zlaté parohy, 

kde se pasou? 

Smolíčka holečka 

jezinky do pece nesou!“

Cupity, cupity přes  hory,  přes  doly  –  a jelen byl  tu,  nabral  Smolíčka na zlaté parohy a donesl ho  domů do chaloupky.

Potom už  Smolíček vždycky poslouchal jelena a nikdy  nikomu neotevřel, a jezinky potom už  taky  nikdy víc  nepřišly.



Karel Jaromír Erben

KAREL JAROMÍR ERBEN


7. 11. 1811 - 21. 11. 1870

Český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista, sběratel lidové tvorby - tím vším byl Karel Jaromír Erben , narozený 7.11.1811 v Miletíně v rodině s řemeslnickou a písmáckou tradicí. Po vystudování gymnázia v Hradci Králové studoval právnickou fakultu v Praze. Na studie si vydělával výukou hudby.

Při studiu filozofie a práva se seznámil s Františkem Palackým, se kterým pak spolupracoval do konce života. Palacký mu sehnal místo archiváře města Prahy, které mu zajistilo alespoň nějakou finanční jistotu.

Po vystudování univerzity procházel bezplatnou soudní praxí, při tom se věnoval vydávání starších literárních děl, překládání ze slovanských jazyků a lidové slovesnosti. V roce 1843 odešel ze státní služby. Na Palackého doporučení mu české stavy nabídly možnost sbírat v mimopražských archívech materiál k historii šlechticů. Asistentem a poté sekretářem Vlasteneckého muzea/ dnes Národního/ se stal v roce 1846 a zároveň ho jmenovali členem Královské české společnosti nauk.

V období revoluce v letech 1848-49 byl zvolen do Národního výboru, kde se snažil zastávat názory člen deputace na chorvatský sjezd Palackého, se kterými se ztotožňoval. Nějaký čas pobýval v Zábřehu jako člen deputace na chorvatský sjezd. Po skončení revoluce se vrátil do Prahy. Veřejnému životu se vyhýbal.

Erben nebyl typem politika, nebyl žádný řečník, ale svou neuvěřitelnou pracovitostí se zařadil mezi nejvýznamnější Čechy. V roce 1851 se stal prvním archivářem města Prahy. Konečně měl práci, která ho velmi slušně finančně zajistila. Od roku 1864 až do smrti zastával funkci vysokého úředníka na pražském magistrátu.

Vedle práce archiváře, která byla velmi náročná, se Erben věnoval vědecké práci. Byl spolutvůrcem Riegrova Slovníku naučného, který byl naší první encyklopedií. Slovník obsahoval termíny z těchto oborů: slavistika, gramatika, historie, slovanská a germánská mytologie a bájesloví.

Erben byl znám tím, že hrdinové jeho literárních prací se nebouří proti trestu a nestojí proti společnosti. Trest je pro ně samozřejmým po každém provinění. Naproti tomu hrdinové K.H.Máchy viní za všechnu špatnost jedince společnost. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.

Karel Jaromír Erben zemřel 21.11.1870 v Praze.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist