E-kniha: České, moravské a slezské zámky ve faktech, mýtech a legendách - Vladimír Liška

ÿHVNp

PRUDYVNp

DVOH]VNp

]iPN

YHIDNWHFKPìWHFK

DOHJHQGiFK

Copyright © Vladimír Liška, 2017

Copyright © ALPRESS, spol. s r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Vladimír Liška, 2016

Redakční úprava Miroslav Kozák

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-7543-451-7 (pdf)

Obsah

  Prolog 7

 1. Březnice 11

 2. Bučovice 17

 3. Buchlovice 23

 4. Český Krumlov 29

 5. Děčín 37

 6. Dobříš 43

 7. Hluboká 49

 8. Chropyně 55

 9. Konopiště 61

10. Kozel 67

11. Kuks 71

12. Kynžvart 77

13. Lány 83

14. Lednice 89

15. Lysice 95

16. Mělník 99

17. Náchod 105

18. Nové Město nad Metují 113

19. Opočno 119

20. Peruc 127

21. Plumlov 133

22. Raduň 137

23. Ratibořice 143

24. Rožmitál pod Třemšínem 149

25. Slavkov 155

26. Sychrov 161

27. Telč 167

28. Třeboň 173

29. Velké Losiny 179

30. Veltrusy 185

Epilog 189

Přehled

použitých pramenů a literatury 193

Prolog

K

dybychom se snažili přesně spočítat obrovské množství

šlechtických zámeckých sídel v naší vlasti, záhydospějeme k závratnému číslu stovek zachovalýcharchitektonických skvostů, jež tvoří jedny z nejkrásnějších památníků

naší historie, v nichž kdysi kypěl bohatý život české amoravské aristokracie. Naše zámky jsou zároveň svědectvím

zašlé slávy známých i méně známých šlechtických rodů,

z nichž se mnohé výrazně zapsaly do českých dějin.

V této knize předkládaný výběr těchto unikátních staveb i jejich historie je jen malým reprezentativním vzorkem,kterým jsem chtěl vzdát hold nejen donátorům, ale i stavitelům zámeckých areálů, z nichž některé dodnes na první pohled zůstávají pyšnými i monumentálními architektonickýmipočiny. Zámky jsou odrazem nejen moci jejich majitelů, ale i dávného stavitelského umění, na kterém se mimo jinépodílely i stovky a tisíce poddaných, kteří své feudální vrchnosti byli povinováni robotou. Při pohledu na tato pyšnášlechtická sídla bychom na ně neměli zapomínat, neboť právě oni v potu tváře a za nesmírného úsilí budovali základy těchto honosných staveb, jimž pak jejich konečnou podobu vtiskli významní umělci, architekti a skvělí řemeslníci.

Mnoho zámků vzniklo přestavbami dřívějších hradů a tvrzí, jiné vznikaly takříkajíc na zelené louce v časech, kdy šlechta opouštěla nepohodlné hradní pevnosti v touze popohodlí a přepychu, které jim hrady již nemohly poskytovat. Počátky výstavby zámků sahají k přelomu 15. a 16. století, kdy do Českého království začal pronikat novátorský duch italské renesance a bohatá česká aristokracie se této svěží kultuře začala rychle přizpůsobovat.

Další vlna budování zámeckých staveb připomínajících

honosné paláce přišla s nástupem baroka po skončenítřicetileté války (1648), kdy bylo v naší zemi v důsledkuválečných událostí poničeno značné množství hradů, které se

proměnily ve zříceniny, a majitelé jednotlivých panství byli

nuceni stavět si nová sídla, jež by náležitě reprezentovalajejich moc a bohatství. Během třicetileté války totiž dočeských zemí přišla nová katolická aristokracie cizího původu

(především německého, španělského a italského), která se

za podpory habsburských panovníků zmocnilazkonfiskovaných držav nekatolických odpůrců vládnoucí habsburské

dynastie. V některých případech šlo o dary panovníkovým

oblíbencům, v jiných o velice výhodný odprodej těchto

statků novým šlechtickým zájemcům, kteří se rozhodli včeských zemích usadit. Nastal další stavební boom, projevující

se výstavbou nejen velkých barokních chrámů a kostelů, ale

i šlechtických zámků a městských paláců. Tato pečeť baroka

je dnes v českých zemích nejviditelnější.

Zámecká sídla české a moravské aristokracie však nesou

i další pečeť, kterou bylo tehdejší šlechtické podnikání.Provoz zámků byl značně nákladný a o pohodlí panstva sestarala početná čeleď zabezpečující veškeré provozní zázemí.

V okolí zámků tak vyrůstaly hospodářské budovy iubytovací prostory pro správce, hosty, ale i služebnictvo, jež mělo

na starost péči o šlechtické rodiny, které na zámcích žily.

Vše mělo svůj pevně stanovený řád a služba na zámcích byla

i mezi poddanými považována za cosi mimořádného, neboť

zajišťovala nejen stálou práci, ale často i nadstandardnísociální zázemí. Podnikatelské aktivity majitelů jednotlivých

panství nebyly rovněž zanedbatelné, ať šlo o rybníkářství,

pivovarnictví, sklárny, hornictví, nebo o pozdější šlechtické

manufaktury, jež u nás začaly vznikat v 18. století. To vše

vyžadovalo odborníky i obslužný personál a zámky takplnily i funkci organizačních a hospodářských centerjednotlivých panství.

Touto knihou však není možné připomenout všechnyperipetie, jež jsou s historií našich zámků spojené, můžeme se

však zaměřit alespoň na to nejdůležitější a nejzajímavější,

co je s těmito nádhernými stavbami, jejich historií, interiéry

a exteriéry spojené. Mezi zajímavosti nesporně patří ipověsti a legendy, jež se dodnes k mnohým těmto šlechtickým sídlům a jejich majitelům vážou a které mají vesměs lidový původ. Je alespoň na některých z nich zrnko dějinné pravdy a do jaké míry odrážejí historickou realitu? I to byla otázka, kterou jsem si při psaní této knihy kladl a pokusil se na ni alespoň v některých případech odpovědět. Ale stejně jako já i čtenáři zřejmě nakonec zjistí, že mýtus a realita jdou ruku

v ruce a oddělit je od sebe není vždy snadné.

Tak či tak doufám, že tato knížka přinese nejen zábavu,

ale i trochu poučení a poznání, že dějinnou paměť národa je

třeba uchovávat pro budoucnost a kulturní i duchovnídědictví našich předků bychom měli ctít jako důležitý atribut naší

současné existence. Zámky tak nejsou jen překrásnýmistavbami minulých věků, ale vyprávějí i své vlastní příběhy.

1. Březnice

Za milostnou sonátou

Ferdinanda Tyrolského

12

R

enesanční zámek Březnice vznikl v 16. století přestavbou

původní gotické tvrze, kterou zde nechal ve 13. století

vybudovat jistý Budislav, příslušník starodávného amocného šlechtického rodu Buziců, majícího ve svém erbu kančí

hlavu. Původ šlechtického rodu Buziců totiž údajně sahal až

k mytickému Bivojovi, který podle jedné staročeské pověsti

přemohl obrovského a nebezpečného kance-zabijáka. Kančí

hlavu pak měli v erbu i potomci z dalších větví Buziců, mezi

které později vedle pánů z Březnice patřili i páni zRožmitálu, Hazmburka nebo Třemšína.

Původní březnickou gotickou tvrz podle archeologických

průzkumů zřejmě tvořil dvoupatrový obytný palác i další

jednopatrová budova obehnaná silnou zdí. Potomcizakladatele březnické tvrze ji drželi až do roku 1406, kdy část

jejich majetků získal Ondřej Huler z Orlíka. Tvrz pakvykoupil samotný král Václav IV. a prodal ji nejvyššímumincmistrovi Českého království Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína,

jenž patřil k příznivcům mistra Jana Husa. Jeho potomci pak

měli Březnici ve vlastnictví téměř sto let, až ji od nich v roce

1506 odkoupil rytíř Zdeněk Malovec z Chýnova, který tvrz

rozšířil o nové hradby a bašty s vodním příkopem. V roce

1547 však byla tvrz jeho synovi Petrovi Malovcovi na příkaz

císaře Ferdinanda I. Habsburského zabavena. Byl to trest za

to, že se Petr Malovec zúčastnil odboje královských měst

proti císaři, který byl nakonec potlačen.

13

V roce 1548 byla Březnice prodána říšskémumístokanc

léři Jiřímu z Lokšan, který zahájil rozsáhlou přestavbu tvrze

na renesanční zámek. Ale ta byla dokončena až v roce 1567,

kdy už byl Jiří z Lokšan po smrti a organizace dalších prací

se ujala jeho manželka Kateřina z Lokšan. V té době také

v novém zámku v jedné z jeho věží vznikla jedinečnálokšan

ská knihovna, která se dochovala v původní podobě dodnes.

Zvláštní na této knihovně je, že knihy byly u nás vůbecpo

prvé uloženy v regálech, a nikoli v truhlicích, jak do té doby

bylo zvykem. V lokšanské knihovně byly ukládánypřede

vším tisky s náboženským obsahem a tato knihovna patří

k unikátům především svým malovaným renesančnímdře

věným stropem plným ornamentů.

Kateřina z Lokšan se do našich dějin zapsala i tím, že na

březnickém zámku umožňovala tajné schůzky své neteřeFi

lipiny Welserové s císařovým synem a českým místodržícím,

arcivévodou Ferdinandem II. Tyrolským. Jejich milostnýpo

měr byl dlouho utajovaný, neboť císař nehodlal připustit, aby

se arcivévoda oženil s neurozenou dcerou augsburskéhoban

kéře. Jenomže zamilovaná dvojice na císařův odpor ohledy

nebrala a v roce 1557 byli arcivévoda Ferdinand a Filipina

Welserová na březnickém zámku potají oddáni. Samozřejmě

se svolením Kateřiny z Lokšan, která kvůli tomu upadla do

císařovy nemilosti.

Když se novomanželům po roce narodilo první dítě – syn

Andreas –, ujala se ho Filipina jako „nalezence“ a přijala

za vlastního. Šlo o komedii, která měla jejich sňatek dále

utajovat.

Ale už v roce 1559 se o něm císař Ferdinand I. dozvěděl.

Zpočátku prý zuřil, ale když ho syn prosil o odpuštění aho

roval pro svou lásku, nakonec ustoupil a vzal oba na milost

s tím, že jejich manželský svazek zůstane i nadále v tajnosti.

A tak další děti, které tento urozený pár měl, se opět staly jen

osvojenými „nalezenci“. S Filipinou Welserovou se všakcí

sař vidět nechtěl, a tak to také až do jeho smrti zůstalo, i když

se traduje, že Filipina se s ním sešla inkognito i se svýmprvním synem. Historicky však nic takového nelze dokázat.

Císař se sice s tajnou synovou svatbou smířil, ale jehopotomky vyloučil z možného následnictví. Filipině pakurčil k pobytu královský hrad Křivoklát, kde mohla se svými

dětmi – syny Andreasem a Karlem – pobývat. Hrad císařpostoupil do správy jejímu manželovi, aby ji tam mohlnavštěvovat, a o věci byl obeznámen i hradní hejtman Ladislav ze

Šternberka, který byl zetěm Kateřiny z Lokšan.

Během křivoklátského pobytu porodila Filipina dvojčata

Filipa a Marii, která však brzy poté zemřela. Psychicky to

nesla velice těžce a její zdraví se postupně zhoršovalo.

Naštěstí byl její manžel podle vůle zesnulého císařeFerdinanda I. (zemřel v roce 1564) jmenován vládcem Tyrolska,

kde se mohla Filipina v horském prostředí na zámku Ambras

v Innsbrucku postupně zotavit. Tyrolští stavové sice svého

nového vládce nutili, aby se s manželkou rozešel, ten však

na tento požadavek nemínil přistoupit, a tak nakonec zůstalo

vše při starém. Když se v roce 1572 uvolnil polskýkrálovský trůn a polská šlechta ho vedle jiných uchazečů nabídla

i Ferdinandu Tyrolskému, zazněla opět stejná podmínka, ale

Ferdinand raději svůj zápas o polskou korunu vzdal, než aby

svou milovanou ženu opustil.

To už v Českém království vládl císař Rudolf II.,kterému utajované manželství tyrolského příbuzného nevadilo

a jenž s Ferdinandem udržoval přátelské styky. Takétyrolská šlechta se s Filipinou nakonec smířila, neboť poznala, že

je to vzdělaná, štědrá a sympatická paní, která o svého chotě

příkladně pečuje.

V roce 1576 se Ferdinandu Tyrolskému konečně podařilo

dosáhnout papežova oficiálního uznání, že jeho utajovaný

sňatek je platný a není třeba ho dále držet pod pokličkou.

Dědické nároky na habsburský trůn byly sice jehopotomkům i nadále odepřeny, ale jinak nic nebránilo v tom, aby

dosáhli vysokých světských i duchovních hodností, kčebr />

15

muž pak skutečně došlo. Andreas se stal kardinálem a jeho

mladší bratr Karel breisgavským markrabětem.

Bohužel s potomky březnické paní Kateřiny z Lokšan si osud později nepěkně zahrál. V roce 1590 jeden z jejíchchoromyslných vnuků Jiří ze Šternberka v pomatení smyslůzavraždil svou matku a její zeť Jiří Popel z Lobkovic byl v roce 1593 císařem Rudolfem II. pro údajnou velezraduodsouzen na doživotí. Další z vnuků Kateřiny z Lokšan a dědic březnického panství Adam z Lokšan se po vypuknutíprotihabsburského stavovského povstání v roce 1618 přidal na stranu rebelů a stal se komorníkem povstaleckéhovzdorokrále Fridricha Falckého, s nímž po bitvě na Bílé hořeodešel do emigrace. V nepřítomnosti byl poté vítězným císařem Ferdinandem II. Habsburským odsouzen k trestu smrti apolovina jeho majetku propadla pobělohorským konfiskacím.

Druhou polovinu s Březnicí však před konfiskacemiuhájila Adamova manželka Ludmila rozená Černínová zChudenic. Tu v roce 1623 prodala královskému prokurátorovi Přibíku Jeníškovi z Újezda, jenž se podílel na přípravách a vyhlašování rozsudků smrti nad sedmadvaceti českými pány a měšťany popravenými 21. června roku 1621 napražském Staroměstském rynku. Jeníšek v roce 1632 nechal přestavět zámeckou mariánskou kapli a v rámci tvrdéhorekatolizačního kurzu, který na březnickém panství nastolil,

se zasloužil o působení jezuitů v Březnici. Ti zde měli i svou

kolej a barokní chrám sv. Ignáce, v němž se také nacházíJeníškova podobizna. Jezuité pak jeho přičiněním obdrželi do

správy i mariánské poutní místo Svatá Hora u Příbrami.

Přibík Jeníšek z Újezda zemřel v roce 1651 bezdětný a březnické panství odkázal svému stejnojmennémusynovci. Poslední člen tohoto rodu Jan Josef z Újezda nakonec svůj březnický majetek odkázal Vilému Albrechtovi Krakovskému z Kolovrat. Za Kolovratů, kteří Březnici vlastnili dalších 150 let, i za jejich nástupců Pálffyů došlo během 18. a 19. století na zámku k posledním stavebním úpravám, kdy byla na fasádách obnovena renesanční sgrafita a došlo také

k likvidaci staré zámecké brány, kterou nahradila kovová

mříž. Z původního březnického hradu se dochovala vpřízemí gotická síň a před zámkem se rozprostírá i anglický park se vzácnými dřevinami a se sítí rybníčků propojených vodními kanály, který Pálffyové rovněž upravili a jenž sedochoval v takřka nezměněné podobě.

Pállfyové vlastnili Březnici až do roku 1945 a její dávnou

historii dodnes na severovýchodní straně zámeckéhoareálu připomíná i pás dochovaných hradeb se čtyřmi baštami.

V současnosti se na zámku konají sezonní výstavy, hudební

produkce, divadelní představení a je zde i galeriejihočeského malíře L. Kuby.

17

2. Bučovice

Přízrak zlého Šembery

18

N

edaleko dnešního bučovického zámku kdysi stával malý

hrádek, který zanikl někdy v druhé polovině 15. století

a nakonec z něj zbyly už jen sotva znatelné zbytky rozvalin.

Blízko místa, kde dnes můžeme obdivovat překrásnýrenesanční zámek, zase stávala tvrz, jejímiž poslednímimajiteli byli Jan a Mikuláš Kropáč z Nevědomí. Mikuláš Kropáč

kolem roku 1511 tvrz postoupil Tasovi z Ojnic a nakonec

ji sňatkem s Annou z Ojnic získal Václav z Bučovic. Toto

zboží pak zdědili jeho dva synové: nejprve Albrecht a poté

Jan Šembera Černohorský z Boskovic.

Jan Šembera zahájil stavbu nového zámku v roce 1567

přesně proti místu, kde stála tvrz, která pak na počátku 17.

století již zcela zchátralá zanikla. Tento vzdělaný a bohatý

moravský šlechtic toužil po sídle, jež by bylo podobnérenesančním palácům, které obdivoval v dobách svých studií

v Itálii. Jan Šembera byl jedním z nejbohatších moravských

aristokratů a potrpěl si na okázalost i nádheru tak, jak se na

renesančního velmože té doby patřilo. Na výstavbě svého

zámku nešetřil a ostatní šlechta ho měla tak trochu zapodivína, neboť se vůbec nezajímal o politiku ani o dvorskoukariéru. Měl pověst skvělého šermíře, ale byl to také prchlivec, a když se rozzuřil, bylo prý lepší jít mu z cesty.

V roce 1581 se dostal do sporu s jiným šlechticem aspolumajitelem sousedního buchlovického panstvíZikmunbr />

19

dem Prakšickým ze Zástřizl, který notně podroušený vpadl

do domu, kde měl Šembera právě hosty. ZikmundPrakšický se před nimi v opilosti snažil se Šemberouvyprovokovat hádku, ten ho však nechal svými sluhy vyhodit na ulici.

Ale opilec začal venku vyvádět, Šemberovi sprostě nadával

a vyzýval ho tasenou zbraní k souboji. V tu chvíli toho měl

bučovický pán právě dost. A poněvadž byl i on pitím vína už notně podroušený, rozběhl se rozběsněný dolů, aby opilého šlechtice ztrestal. Když chce souboj, ať ho tedy má!

O tom, co se poté na ulici odehrálo, existují dvě verze.

Podle první z nich prý Šembera opilému Zikmundovi zeZástřizl nejprve vyrazil z ruky kord, a když svého soka vyzval,

aby ho sebral a pokračoval v souboji, v okamžiku, kdy se

pan Zikmund pro svou zbraň sehnul, Šembera ho bez milosti

probodl a zabil. Jinými slovy to byla vražda. Druhá verze

hovoří o tom, že Zikmund Prakšický Šemberu na ulici bez

varování napadl a ten se musel všemi silami bránit jehovýadům tak dlouho, až ho smrtelně zasáhl. Šlo tedy o zabití

v sebeobraně.

Celý případ nakonec musel řešit moravský zemský soud,

kde bratr zabitého Zikmunda Jindřich Prakšický ze Zástřizl

Jana Šemberu zažaloval pro vraždu. Spor se vlekl přes rok,

ale soudní tribunál nemohl dospět ke konečnému verdiktu,

neboť výpovědi předvolaných svědků nešťastného souboje

se lišily. Jedni tvrdili, že šlo o nešťastnou náhodu, druzíříkali, že se Šembera jen bránil. Pouze jediný svědek, jistý Jan

Zoubek ze Zdětína, tvrdil, že Šembera svého soupeřeprobodl ve chvíli, kdy opilý Zikmund Prakšický neměl zbraň

v ruce, neboť mu ji jeho sok vyrazil. Celý souboj prý trval

jen krátce, podroušený pan Zikmund se nedokázal vůbec

soustředit a pro Šemberu bylo snadné ho zlikvidovat.

V červenci roku 1582 však nalezli Šemberova žalobceJindřicha ze Zástřizl v lese mrtvého. Jeho nečekaná smrt byla

záhadou, neboť ho našli probodnutého jeho vlastnímkordem. Zda se jednalo o sebevraždu, nebo o vraždu, nemohla

vyšetřující komise zjistit, i když se objevily fámy, že za smrt

20

buchlovického pána mohl Šembera, který si zaplatilnájemného vraha. To se však nikdy nepodařilo prokázat. Kde není

žalobce, není ani soudce, a tak šel celý případ Šemberova

souboje se Zikmundem Prakšickým podle platných zákonů

do ztracena. Nebylo už co řešit.

Dostavba a výzdoba bučovického zámku pak pokračovaly

až do roku 1585, kdy se do něj Jan Šembera konečněnastěhoval. Aféra s bratry ze Zástřizl už byla v té době zapomenuta

a nový zámecký pán se konečně mohl věnovat svýmnejvětším zálibám: lovu, nákupům i četbě knih, krásným ženám

a zvelebování zámeckých interiérů. Do historie všakvstouil jako krutý pán, který se ke svým poddaným chovalbezcitně a nemilosrdně trestal každé jejich sebemenší provinění.

Jedna z dochovaných lidových legend říká, že si ho nakonec

do pekla odnesl ďábel a za své hříchy byl tvrdě ztrestán.Šemberu prý později někteří lidé v noci viděli zapřaženého do

pluhu, jak oře pole a svým bičem ho pohání čert.

Jiná pověst praví, že Šemberovi při budování jeho zámku

pekelník kladl všelijaké nástrahy, aby stavbu tohotošlechtického sídla překazil, ale zámecký pán si jednoho dne na čerta

počkal, chytil ho za ocas a mrštil s ním o zeď. Čert se prýšeredně potloukl a pak se už nikdy neukázal. Ale ďábelŠemberu nakonec za jeho hříchy stejně ztrestal. Zejména vražda

Zikmunda Prakšického mu prý v pekle velmi přitížila. A tak

byl po smrti zakletý do ohnivého koně, který se v okolíBučovic (ale i Brna) občas údajně zjevoval. V tomto případě

bylo jistě přání otcem myšlenky, ale tyto pověsti zůstalydalším dokladem toho, jak byl tento bohatý moravský aristokrat

neoblíbený a jak ho jeho poddaní nenáviděli.

Po smrti Jana Šembery v roce 1597 jeho rod vymřel po

meči, neboť se mu narodily pouze dvě dcery – Anna aKateřina –, které se obě provdaly za bratry Karla a Maxmiliána

z Lichtenštejna. V držení Lichtenštejnů, kteří se vpobělohorském období (po roce 1621) stali nejbohatším šlechtickým

rodem na Moravě, byl zámek Bučovice využíván především

jako sídlo správy bučovického panství.

21

V roce 1641 byla dokončena zámecká kaple a na nádvoří

postavena i barokní kašna se sousoším římského boha vína

Bakcha a čtyř mořských panen. Její nádrž však byla v roce

1780 odstraněna, takže z ní zbylo jen torzo. O bučovickém

Bakchovi se tradovalo, že jde o zakletého Jana Šemberu,

který v měchu vína ukrývá peníze. Během třicetileté války

(1618–1648), když bylo v roce 1645 švédskými vojskyoble

ženo Brno, se jeden švédský oddíl pokusil bučovický zámek

dobýt. Švédy lákalo především bohatství zámeckýchinte

riérů, které hodlali vydrancovat a vyloupit. Byli však svel

kými ztrátami odraženi, i když sousední městečko tehdy

vyhořelo.

V roce 1722 Adam z Lichtenštejna zámecký mobiliářpře

stěhoval do Lednice i rakouského Rabensberku a bučovický

zámek proměnil v účtárnu a další kanceláře s tím, že hořejší

patra byla přestavěna na byty pro panské úředníky. Zámek

tak doznal značných změn k horšímu, a dokonce i rene

sanční zámecká zahrada byla proměněna v užitkový sad.

Dvě báně byly ze zámeckých věží odstraněny a o necelých

sto let později zmizely i ze zbylých dvou zámeckých věží.

Také zámecké opevnění bylo koncem 18. stoletízlikvido

váno a v 19. století byla odstraněna i zámecká bašta spříko

pem. Zámek se tak proměnil v civilní úřad lichtenštejnské

vrchnostenské kanceláře, kde se nacházely i soudní a berní

úřady.

V bučovickém zámku je pozoruhodný především tzv.Za

ječí sál, nacházející se v jeho západním přízemním křídle.

Zdobí ho malby zajíců oblečených jako tehdejší šlechtici.

Jde o satirické lovecké výjevy, které jsou zdejším unikátem

a na nichž je zachyceno, jak zajíci vyhrávají nad psy i lidmi.

Císařský sál je zase vyzdobený koutovými lunetami, v nichž

jsou znázorněné především antické motivy, včetně nádherné

štukové plastiky zpodobňující únos Evropy pánemstarořec

kých bohů Diem proměněným v býka, nebo výjev s římskou

bohyní lovu Dianou, ale také na koni jedoucí habsburskýcí

sař Karel V.

22

Zámek v Bučovicích s bohatě zdobenými interiéry jedí

lem císařského architekta Pietra Ferraboscy a brněnského

kameníka italského původu Pietra Gambriho a dnes patří

k nejkrásnějším renesančním šlechtickým sídlům naMo

ravě. Jako další projektant tohoto zámku bývá někdy uváděn

i Jacopo Strada, správce sbírek císaře Rudolfa II. a otecRu

dolfovy metresy Kateřiny Stradové. Ale ať už byl autorem

plánů tohoto šlechtického sídla kdokoli, zanechal tu po sobě

odkaz, který můžeme obdivovat dodnes.

23

3. Buchlovice

Osvícené panství

Berchtoldů

24

B

uchlovice patří k nejvýznamnějším a zároveňnejkrásnějším barokním šlechtickým sídlům na území České

republiky a pro svou velikost i půvab zámeckých interiérů

bývá tento zámek využíván i k natáčení filmových pohádek.

Stavba vznikla před rokem 1700, kdy ji zahájil bohatýmoravský hrabě Jan Dětřich Petřvaldský (1658–1734), a mělo

jít o dar jeho manželce Anežce Eleonoře (1672–1716),pocházející z tyrolské větve italského rodu Collona. Snad

i proto byla od počátku kolem zámku budována i nádherná

barokní zahrada, která svou velkolepostí i jedinečnouzahradní architekturou dodnes udivuje každého návštěvníka.

Zámek Buchlovice byl vybudován podle vzoru zámecké

stavby Villa Colona u Neapole, neboť Jan Dětřich chtělsplnit své ženě přání, aby jí nové zámecké sídlo připomínalo

Itálii. Autorem plánů k jeho výstavbě byl italský architekt

Domenico Martinelli (1650–1718), a tak vznikla na Moravě

jedna z nejkrásnějších barokních vil, která se stala naprosto

unikátním a neopakovatelným architektonickým zámeckým

sídlem s dvěma půlkruhovými budovami.

Tzv. dolní zámek byl určený k reprezentaci a sloužil jako

obytná budova. Byl dostavěn v roce 1701. Protilehlá stavba

zvaná Flora byla původně hospodářským stavením, kdebydlelo zámecké služebnictvo, a byla přestavěna do honosnější

podoby v letech 1710–1738 brněnským stavitelemMořibr />