E-kniha: České lidové pohádky I – Jaroslav Otčenášek

České lidové

pohádky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Jaroslav Otčenášek

České lidové pohádky I – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

ČESKÉ LIDOVÉ

POHÁDKY

1

ČESKÉ LIDOVÉ

POHÁDKY

ZVÍŘECÍ POHÁDKY

A BAJKY

VYŠEHRAD

Jaroslav Otčenášek

editor

OBSAH

Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9

České lidové pohádky a odborný zájem o ně . . . . . . . . . . . . 13

Systematizace a katalogizace českých lidových pohádek . . 20

O zvířecích pohádkách a bajkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

1 Divoká zvířata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

2 Divoká a domácí zvířata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111

3 Divoká zvířata a lidé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .237

4 O domácích zvířatech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .299

5 Jiná zvířata a předměty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .359

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .411

Seznam pohádek a bajek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .412

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .419

Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .422

Periodika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .425

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .426

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .428

Rejstřík místní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .431

Rejstřík jmenný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .434

9SLOVO ÚVODEM

SLOVO ÚVODEM

Myšlenka vytvořit úplný soupis českých lidových pohádek a humorek není v českém prostředí samozřejmě nová . Spíše naopak, čeští folkloristé patřili svého času k průkopníkům snah o katalogizaci těchto útvarů lidové slovesnosti, zmínit můžeme např . první systematické zpracování německých lidových pohádek ze starších sběrů bratří Grimmů, které vedl Johannes Bolte za  spoluúčasti Jiřího Polívky (1858 –1933) .

1

V  podobném duchu pak v  mezivá

lečné republice vznikly i  další dvě monumentální práce, které slouží folkloristům jako významný pramen dodnes, a to Súpis slo­ venských rozprávok I–V Jiřího Polívky a Soupis českých pohádek I, II/1, II/2 Václava Tilleho (1867–1937) .

2

Zvláště po  vydání Tilleho

Soupisu... jakoby převládl pocit, že v  tomto směru již bylo vše podstatné řečeno a  česká lidová pohádka je v  hlavních směrech zpracovaná . Potřebu nové katalogizace českých lidových pohádek si, zvláště ve světle vzniku národních pohádkových katalogů postupně téměř v celé Evropě, uvědomil především Jaromír Jech (1918 –1992) a následně i Dagmar Klímová (1926 –2012) .

3

Hlubší

odborná debata na toto téma však byla ukončena normalizací, která výrazně omezila folkloristická bádání v Praze, v Brně v tomto směru publikoval v podstatě jen Oldřich Sirovátka (1925–1992) . Jech se v 70 . letech, tedy po svém vynuceném odchodu z práce v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a dočasném zakotvení v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, podílel na rozsáhlých přípravách katalogu českých pohádek, které byly koordinovány s obdobnými 1

Bolte; Polívka 1913 –1932 . 2

Polívka 1923, 1924, 1927, 1930 a 1931 a Tille 1929, 1934 a 1937, k Tilleho dílu

blíže v dalších kapitolách . 3

Jech 1961, Klímová-Rychnová 1965 . SLOVO ÚVODEM pracemi na Slovensku (pod vedením Slavomíra Wollmana) . Vzhledem k tomu, že literárněvědný ústav vedl nechvalně známý marxista a  normalizátor Ladislav Štoll (1902–1981), není jasné, zda byl takovýto projekt vůbec myšlen vážně . Jak dokládá dochovaná korespondence

4

, práce se značně vlekly a projekt stále vycházel z již

v té době překonané Tilleho systematizace . Stranou zůstaly texty českých Romů i Němců, neboť společenská situace nic podobného v  podstatě nepřipouštěla . Po  Jechově předčasném penzionování v  roce 1976 práce bez reálného výsledku zcela ustaly  – katalog nevznikl . Po roce 1989 trvalo poměrně dlouho, než byl odborný folkloristický zájem o lidovou pohádku a humorku v Praze obnoven, a to v roce 2003 v Oddělení historické etnologie Etnologického ústavu AV ČR, v . v . i .

*

K  samotným pracím spojeným s  přípravou moderního soupisu jsem přistoupil v roce 2006, kdy jsem začal shromažďovat všechny dostupné tištěné i rukopisné prameny obsahující pohádky, humorky nebo jejich torza . Jednalo se o činnost náročnou, naštěstí digitální technika (fotoaparát, skener) umožnila zpracovat i rukopisy bez jejich dalšího opotřebovávání a  celkově tak práci urychlila . Nepodařilo se bohužel fixovat všechny Tillemu známé prameny, protože některé manuskripty v  průběhu let zmizely . S  největší pravděpodobností ještě existují v  některých archivních fondech (osobní i okresní archivy) rukopisy pohádek či humorek, o jejichž existenci nevím ani já, ani nikdo z kolegů folkloristů . Nicméně se nebude jednat o  větší množství textů, spíše o  varianty pohádek a humorek, které byly zapsány už dříve a jsou známé a dostupné . Následně jsem připravil českou variantu aktuální třetí verze mezinárodního soupisu typů (tj . syžetů) pohádek od H .-J . Uthera .

5

Poté

jsem postupně zpracovával jednotlivé sbírky pohádek, nejprve ty tištěné, později rukopisné a řadil je podle zmíněné mezinárodní 4

Strojopisné texty jsou uloženy v  archivu Etnologického ústavu AV ČR, v . v . i .

a obsahují kromě dopisů i modifikaci Tilleho členění českých pohádkových ale

i pověsťových látek společně . 5

Uther 2004 .

11SLOVO ÚVODEM

systematizace (ATU – viz níže) . Pečlivě jsem odlišoval původní texty

od uměleckých či výrazně převyprávěných (které, s výjimkou pře

vyprávěných pohádek z nejstarších českých sbírek, nejsou předmě

tem našeho zájmu, jedná se de facto o literární díla) . Pokud to bylo

schůdné, použil jsem vždy nejstarší vydání toho kterého textu, jen

v případech, kdy nebylo technicky možné původní vydání dohledat

či použít, pracuji s vydáním pozdějším .

*

Vydání celého díla je rozvrženo do svazků podle druhů pohádek

v souladu s mezinárodní systematizací . Prvním svazkem je proto

soubor zvířecích pohádek a bajek, následovat budou díly s kouzel

nými pohádkami, pak s legendárními, novelistickými, žertovnými

(včetně humorek) a poslední budou tvořit pohádky kumulativní .

Teprve kompletní přehled všech českých (ve smyslu územním i jazy

kovém) lidových pohádek a humorek přinese celkovou informaci

o  jednom z  aspektů života našich předků a  zároveň lépe osvětlí

vnímání a přijímání pohádkových motivů i v současném mediál

ním světě .

Vzhledem k  tomu, že se jedná o  velmi rozsáhlý projekt, neo

bešel jsem se samozřejmě bez širokého okruhu spolupracovníků

a konzultantů . Chtěl bych poděkovat zvláště doc . PhDr . Ludmile

Sochorové, CSc ., doc . PhDr . Bohuslavu Šalandovi, CSc ., doc . Lydii

Petráňové, CSc ., PhDr . Barboře Gergelové, Mgr . Janu Lufferovi, Ph .D .,

PhDr . Petru Janečkovi, Ph .D ., Pavlu Kracíkovi, PhDr . Marcelu Čer

nému, Ph .D ., doc . Iljovi Lemeškinovi, Ph .D ., bc . Petru Židovovi, ze

zahraničních spolupracovníků pak zvláště slovinským kolegyním

dr . Monice Kropej, Ph .D ., prof . Marii Stanonik, Ph .D ., bulharským

spolupracovníkům prof .  Vladimiru Penčevovi, Ph .D ., doc .  Vichře

Baevě, Ph .D . a v neposlední řadě své rodině a přátelům za velký díl

trpělivosti .

V Praze 1 . 9 . 2018

Jaroslav OtčenášekČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ

ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY

A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ

Kořeny zájmu o shromažďování a systematické zpracování českých lidových pohádek a humorek sahají do 19 . století .

6

Nicméně první

v  podstatě již odbornou teoretickou úvahu o  pohádce v  českém prostředí nalezneme u Jana Ámose Komenského v jeho díle Orbis pictus (Svět v obrazech) .

7

Následně až na přelomu 18 . a 19 . století

Jan Jeník rytíř z Bratřic (1756 –1845) jako první sběratel amatér shromáždil značné množství lidových písní i prozaických textů, mezi nimiž bylo i několik pohádek a humorek . Bohužel většina jeho zápisů, vč . lidové prózy, zůstala dlouho jen v rukopise, a proto jejich vliv na rozvoj studia české lidové prózy byl minimální . Kritického vydání se Jeníkovy sběry dočkaly až na přelomu 20 . a 21 . století .

8

Skutečný, zprvu amatérský a  později vědecký zájem o  lidové pohádky však přišel až v době rozvíjejícího se romantismu, v první polovině 19 .  století, a  trvá v  podstatě dodnes . Autoři preromantické a později romantické konstrukce českého národa pokládali lidovou kulturu, vč . lidové slovesnosti, za jeden z neopomenutelných základů (kořenů) české národní ideologie .

9

Lidová kultura se

tak v průběhu několika desetiletí stala objektem cíleného zájmu 6

Vymezení geneze pojmu pohádka a humorka viz Otčenášek 2012: 27–29 a 43 –47 . 7

Tato kniha vyšla poprvé v roce 1658 v Norimberku, dostupná jsou spíše vydání

po roce 1945 . 8

Zatím vyšly dva svazky Jeníkových zápisů – Traxler 1999, Traxler 2010 . Výjimku

tvoří např . Vtipná rozprávka Jeníka z Bratřic o chudosti německé řeči publiko

vaná v Českém lidu v roce 1908 (Jeník 1908) . 9

K  této složité problematice viz syntetická hesla národ, národní charakter,

národní mýtus, národní obrození v Lidové kultuře, Národopisné encyklopedii

Čech, Moravy a Slezska I, II, III (Brouček – Jeřábek 2007) či v Malém etnologic­

kém slovníku (kol . 2011) . ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ českých elit . Původní zemské pojetí národa, které je ještě patrné v přístupech sběratelů, jako byli Václav Krolmus, Theodor Vernaleken, Josef Virgil Grohmann, kteří svůj zájem věnovali českojazyčnému i  německojazyčnému obyvatelstvu českých zemí, bylo následně zaměněno za  jazykově nacionální . Folkloristé českého původu se tak zvláště ve  2 . polovině 19 . a  ve  20 .  století zabývali především lidovými projevy česky mluvících obyvatel Čech, Moravy a Slezska (popř . českojazyčnou emigrací) a národopisci a folkloristé z řad českých Němců se soustředili téměř výhradně na německojazyčnou populaci . Jen okrajový zájem věnovali odborníci českým Romům a Židům . Tento stav trval až do druhé světové války, v jejímž průběhu byly výzkumy výrazně omezeny či přerušeny .

Po  skončení války a  následném nuceném vystěhování většiny českých Němců, vč . jejich kulturních a vědeckých elit, se bádání v této oblasti definitivně přerušila . Naopak v souvislosti s příchodem slovenských Romů do českých zemí dochází k postupnému vzniku romistických bádání (v rámci etnografie a dalších disciplín), která se zabývala také bohatstvím romské tradiční slovesnosti . Nacistická okupace, holocaust a  poválečné vystěhování většiny přeživších českých Židů z Československa v podstatě omezily možnosti odborného bádání v této oblasti . Výzkumy polské menšiny a dalších nově se utvářejících etnických skupin na území dnešní ČR (Vietnamci, Rusíni, Řekové apod .) jsou pak záležitostí výrazně současnou, většina výzkumů mohla být svobodně realizována až po  roce 1989 . Bádání v  těchto oblastech však do  problematiky české lidové pohádky a  humorky nezahrnujeme, spadají totiž do výzkumů současné narativity .

*

Periodu cíleného sbírání, vydávání a  teoretického analyzování českých lidových pohádek, pověstí, humorek, hádanek a dalších útvarů lidové slovesnosti členíme v  kontextu české folkloristiky do několika období:

10

10

Detailněji k 19 . století viz Klímová – Otčenášek 2012: 87–102 .ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ

1) Doba starých sběrů a záznamů (do 30 . let 19 . století) – sem řadíme veškerá středověká a  novověká zachycení lidové tvorby . Nejednalo se o cílené sběry (s výjimkou zmíněného J . Jeníka), ale spíše o  náhodné záznamy či o  využití některých syžetů pro jiný účel – např . v upravené podobě jako exempla . Pohádky a humorky z  této periody byly odborně zpracovávány až koncem 19 . a  především pak ve 20 . století . Kromě článků v odborných časopisech (především Český lid

11

) je nejvíce textů pohádkového charakteru

podchyceno v  díle Karla Dvořáka (1913 –1989), který se zabýval staročeskými exemply

12

, jež obsahují celou řadu pohádko

vých a humorkových syžetů – tato byla publikována jako odborný katalog a jako antologie Nejstarší české pohádky (Dvořák 1976) . Významné sbírky textů z této doby představují např . Gesta Roma­ norum, Frantova práva apod . Důležitým faktorem zvláště v době reflexe renesance a humanismu byl nejen vynález knihtisku, ale především rozvoj překladové literatury, která v mnoha směrech utváření české lidové slovesnosti ovlivnila – zmiňme třeba Boccacciův Dekameron, Enšpíglovy příhody, Ezopovy bajky apod .

13

2) Období romanticko-mytologizujícího zájmu o folklor (30 .–60 . léta 19 . století) – je charakteristické rychle vzrůstajícím zájmem o lidovou kulturu jako celek .

14

První sběratelé, jako Božena Něm

cová či Karel Jaromír Erben, sami realizovali terénní výzkumy už zaměřené na  sběry tradiční lidové prózy a  též podněcovali bádání u  svých kolegů, u  studentů apod . Byť bylo bádání zcela pod vlivem dobových mytologických teorií, vznikly v  této době první sbírky pohádkových textů a byly položeny základy následné vědecké folkloristiky . V dobré víře, že zušlechťují, očišťují či uvádějí do původního stavu folklorní látky, přistupovali sběratelé tohoto období k  často rozsáhlým zásahům do  zachycených vyprávění a řadu příběhů výrazně přepracovali . Že už v této době byly pohádky 11

Např . články A . Patery Paběrky z rukopisů staročeských (Patera 1898), V . Schulze

Ku pověsti o staročeském kouzelníkovi Žitovi (Schulz 1899) apod . 12

Dvořák 1978, nové, rozšířené a opravené vydání Dvořák 2016 . 13

Souhrnně viz též Langer 1979 . 14

Viz Klímová – Otčenášek 2012: 9 –57 . ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ značně kontaminovány tištěnou produkcí (domácí i překladovou), velmi pěkně ukázalo vydání rukopisných textů z poloviny 19 . sto- letí z  Erbenova okruhu .

15

V  roce 1838 byla vydána první sbírka

českých pohádek buditelem Jakubem Malým  – Národní české pohádky a pověsti .

16

Následně vycházejí zásadní Erbenovy České

pohádky (časopisecky v letech 1844 –1863, souhrnně vč . neotištěných až 1955) a Národní báchorky a pověsti B . Němcové (v sešitech 1845–1848, další texty 1863), které i v současnosti stále symbolizují českou lidovou pohádku pro širokou veřejnost . Dále vyšly sbírky textů lidové prózy Theodora Vernalekena, Matěje Mikšíčka, Josefa Stanislava Menšíka, Josepha Virgila Grohmanna a dalších .

3) Další perioda (60 . léta 19 . století – 1 . světová válka) byla již v duchu skutečného odborného zájmu o lidové prostředí, objevili se první školení sběratelé a folkloristé, byť opožděné romantizující tendence byly u řady z nich stále ještě patrné . Řada badatelů si již ale dobře uvědomovala nutnost zachycení kontextu vyprávění, informací o  respondentech, uchování původního jazyka apod . Někteří folkloristé už také reflektovali bouřlivý rozvoj humanitních věd, zvl . psychologie a sociologie . Vyšla řada cenných sbírek textů, z nichž řada bohužel zůstává dodnes obecně vcelku málo známá  – zmiňme Beneše Metoda Kuldu, Karla Orla, Jana Karla Hrašeho, Františka Bartoše, Františku Stráneckou a mnoho dalších, sběry spojené s Národopisnou výstavou českoslovanskou (1895) a projekt Spolku Slavia či rozsáhlé výzkumy Jiřího Polívky, Josefa Štefana Kubína a Václava Tilleho . Ukázky folklorních textů publikovali i  lingvisté zabývající se českými, moravskými a  slezskými nářečími – Quido Hodura, Antonín Kašík, Antonín Kotík, Jan Loriš, Adolf Kellner a  další . Jedinečné zachycení lidové prózy českých 15

Otčenášek 2015 . 16

Abychom byli přesní, musíme zmínit, že fakticky „první“ sbírkou českých pohá

dek je dvousvazková práce Wolfganga Adolfa Gerleho (1781–1846) Volksmärchen

der Böhmen . Jedná se nicméně téměř výhradně o pověsti, které jsou navíc zcela

zásadně literárně přepracované . Pro naše potřeby je toto dílo v podstatě nepo

užitelné, neboť má charakter „ohlasové“ sbírky . Viz Gerle 1819 .ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ Romů se podařilo katolickému knězi a  amatérskému romistovi Josefu Ješinovi .

17

Folklor českých Němců byl zpracováván nadále spíše regionálními pracovníky jako např . Josef Blau (Šumava), Johann Endt (Krušnohoří), Franz Josef Jirasek (Krkonoše), Heinrich Gradl (Chebsko) či Artur Modelhart (Slezsko) .

Byl založen časopis Český lid (1891) a poté Věstník Národopis­

ného muzea českoslovanského (od roku 1906 sloučením s Národo­ pisným sborníkem pak Národopisný věstník českoslovanský), folklorem se zabývala řada muzejí a spolků . Důležité odborné instituce vznikaly následně a celý proces vyvrcholil až po druhé světové válce .

4) Poslední období začíná vznikem Československa a můžeme již hovořit o skutečně vědeckém přístupu k problematice folkloru, vznikla řada teoretických publikací, které se této oblasti věnují, a  především Soupis českých pohádek V . Tilleho, který jsme zmínili již v úvodu . Na druhou stranu klesalo množství zachycených pohádek v  terénu, což souviselo se zánikem tohoto folklorního žánru v důsledku modernizace a zformování industriální a po zději postindustriální a  mediální společnosti . Vycházela řada regionálních prací zaměřených na  prezentování místních folklorních tradic – František Číp (Novopacko), Karel Kazda a Karel Vaněček (Podbrdsko), Karel Pekárek (Zlínsko) . Výjimečným počinem bylo vydání tří svazků českého erotického folkloru Karla Jaroslava Obrátila . Ve 20 . a 30 . letech 20 . století bylo publikováno pětisvazkové dílo Jana Františka Hrušky a dva svazky spisovatele Jindřicha Šimona Baara zaměřené na lidové tradice Chodů .

Folklorní tradice českých Němců už zpracovávali přední němečtí odborníci z  českých zemí, sbírky textů publikoval např . Gustav Jung bauer (příběhy českých a  moravských Němců i  texty tzv . karpatských Němců ze Slovenska) . V  letech 1928 –1938 vycházel odborný časopis Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde, na jehož stránkách byly také tištěny některé pohádky a pověsti českých Němců . Mezi vyhnanými českými Němci ve Spolkové republice 17

Ješina se naučil jazyk českých Romů, překládal z něj a publikoval i texty v původní

podobě (blíže viz Ješina 1882) . ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ Německo provedl rozsáhlý sběr lidové prózy v 50 . letech německý badatel Ulrich Benzel .

Po  druhé světové válce a  především po  roce 1948 se zájem vědců – folkloristů zaměřoval i z ideologických důvodů na vybrané oblasti, např . hornické regiony – Kladensko, Rosicko-Oslavansko, Ostravsko i na recentní prostředí tradiční lidové kultury, zmíníme např . sběry na Slovácku (Václav Frolec, Dušan Holý) nebo na Horňácku (Dagmar Klímová) a  publikovaly se také některé dosud nevydané starší sbírky či výbory z  archivních materiálů  – Františka Svobodová-Goldmanová, Helena Salichová aj . V roce 1954 byl sloučením Kabinetu pro lidovou píseň a Kabinetu pro národopis vytvořen Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV (dnes Etnologický ústav AV ČR, v . v . i .) jako vrcholná česká vědecká organizace, která se zabývala celou škálou tradiční kultury a  souvisejících bádání .

Především se ale rozvinuly teoretické studie o českém folkloru v rámci soudobých mezinárodních trendů a stále více se prosazovaly interdisciplinární přístupy, které pojímaly folkloristiku jako součást nově se formující české etnologie . Mezi nejdůležitější poválečné badatele zaměřující se na české pohádky a humorky řadíme Jaromíra Jecha, Dagmar Klímovou, Oldřicha Sirovátku a řadu dalších .

Současný výzkum problematiky české pohádky a humorky řeší několik zásadních úkolů . Prvním z  nich je v  celosti shromáždit dochované texty vč . rukopisných, katalogizovat je podle mezinárodních zvyklostí a následně je souborně vydat, přičemž je důležité oprostit se od  starších nacionálních tradic a  pojmout český folklor jako společné dědictví všech obyvatel českých zemí bez ohledu na jejich národnost . Tento úvodní svazek českých lidových pohádek a humorek je tedy prvním krokem k naplnění tohoto cíle . Další směr bádání spočívá v pochopení úlohy a funkce, kterou český slovesný folklor jako takový sehrával zvláště v době formování novodobého českého národního vědomí . I v této oblasti již úvodní publikace vyšla .

18

V neposlední řadě je pak nezbytné hlouběji porozumět

procesům spojeným s proměnou lidové slovesnosti v současné postmoderní mediální společnosti, s televizní, filmovou a internetovou 18

Viz Klímová – Otčenášek 2012 .ČESKÉ LIDOVÉ POHÁDKY A ODBORNÝ ZÁJEM O NĚ kulturou a její recepcí a transformací tradiční lidové slovesnosti . I v této oblasti již základní práce v nedávné době vznikly .

19

Důležité

je tedy rozšiřovat bádání ve zmíněných směrech v rámci celkových analýz současné lidské narativity jako jedné ze složek antropologie současného světa pro lepší pochopení kulturně-psychologických proměn myšlení dnešního člověka . 19

Obecně viz Otčenášek 2012, k oblasti současné pověsti pak Janeček 2006, 2007a,

2007b, 2008 . SYSTEMATIZACE A KATALOGIZACE ČESKÝCH LIDOVÝCH POHÁDEK

SYSTEMATIZACE A KATALOGIZACE

ČESKÝCH LIDOVÝCH POHÁDEK

Česká varianta souhrnu syžetů pohádek a humorek je koncipována v duchu obdobných evropských soupisů tohoto typu podle systematizace ATU,

20

tedy podle mezinárodního standardu, k němuž se

v našem odborném prostředí už běžně přihlíží . Proto si první soupis českých pohádek Václava Tilleho přiblížíme detailněji, abychom objasnili rozdíly . Pohádkové texty tu byly rozčleněny podle námětové příbuznosti s tím, že se Tille snažil odhalit u každé skupiny literární původ, tedy konkrétní text, z nějž podle něj pak ta která pohádka vyšla . Tille naprosto nebral v potaz zvířecí pohádky a bajky, kumulativní pohádky, jen okrajově humorky a žertovné pohádky . Na  základě svých vlastních terénních výzkumů na  Valašsku, při nichž se setkal již jen s málo původní slovesnou prozaickou tvorbou, uvedl: „... jsem ztratil nadobro víru ve zvláštní pohádkový svět, vytvořený lidem. Nabyl jsem přesvědčení, že látky ústního podání jsou původu knižního a velmi různorodé .“

21

Tille tedy podlehl dojmu

o  nepůvodnosti slovesného folkloru .

22

Neuvědomil si, že i  řada

literárních děl přímo čerpala z folkloru a že proces obohacování probíhal a probíhá obousměrně . Nicméně ho toto zjištění motivovalo k pokusu o první systematizaci českých pohádek a humorek ve snaze vytvořit jakýsi obraz národního ústního podání, sám Tille 20

Zkratka ATU je tvořena iniciálami příjmení Antti Aarneho (1867–1925), Stitha

Thompsona (1885–1976) a Hanse-Jörga Uthera (1944) . Označuje mezinárodně

uznávaný třídící systém, dříve označovaný jako AT či AaTh (Aarne 1910, Aarne –

Thompson 1928 a 1961), který prošel revizí H .-J . Uthera (Uther 2004), blíže viz

Otčenášek 2012: 187–192 . Z nejnovějších soupisů viz např . Kropej Telban 2015 . 21

Tille 1929: Předmluva IV . 22

Tille 1899: 269 –271 .SYSTEMATIZACE A KATALOGIZACE ČESKÝCH LIDOVÝCH POHÁDEK to nazývá „hledáním duše lidu“ .

23

Při vytváření svého Soupisu pou

žíval především komparativní přístup a díky němu dokázal doložit mnoho do té doby nejasných souvislostí, především poměrně blízkou příbuznost evropského folkloru s  indickým .

24

Provázal

starší české sběry (hlavně práci B . Němcové a K . J . Erbena) s pozdějšími výzkumy a zápisy . Ale zároveň považoval klasické dělení látek na pověsti, pohádky a humorky za zastaralé a základní dělení pohádek na zvířecí, legendární, kouzelné právě tak .

25

Problém Tilleho Soupisu je jeho značná výběrovost, neboť pracoval pouze s  látkami „nejčastějšími“ a  nejvíce citovanými a  ty méně obvyklé (ovšem leckdy o to zajímavější) vyloučil a pouze je zařadil do celkového výčtu . Větším problémem je orientace v díle, neboť Tille řadí pohádky do skupin pod označeními, které jim sám přiděluje . Tato označení ale tradičním názvům pohádek někdy neodpovídají a je tak složité konkrétní texty dohledávat (např . Tilleho oddíl nazvaný Služba o koně obsahuje pohádku O slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, v níž není podstatná ona služba, ale provdání dívek za nadpřirozené postavy a bratrovo následné pátrání po nich) . Též je sice u některých pohádek zajímavý odkaz na údajný literární pramen (o němž se Tille domníval, že byl zdrojem zachyceného příběhu), ale přímý vztah např . látky Belfegor u Niccola Machiavelliho z 15 . století a pohádky Čert a Káča u Boženy Němcové z poloviny 19 . století byl jasný asi jen Tillemu . Jinde naopak Tille docela dobře odhaluje nedávný původ některých folklorizovaných textů (např . původní Popelka od V . R . Krameria) . Své představy o neoriginalitě lidové slovesnosti Tille již nezměnil a dalšímu bádání nad relacemi českých lidových pohádek, humorek a  pověstí se věnoval spíše okrajově . V této souvislosti je zajímavé připomenout, že při posledním větším terénním výzkumu české lidové slovesnosti Jaromírem Jechem u Čechů v Kladsku

26

bylo zachyceno velké množství materi

álu v méně deformované podobě, než v Tilleho sběrech na Valašsku o mnoho let před tím . 23

Tille1895: 116 . 24

Tille 1897: 179 –188 . 25

Tille 1894: 201–210, Tille 1929: Předmluva IV . 26

Jech 1959 . SYSTEMATIZACE A KATALOGIZACE ČESKÝCH LIDOVÝCH POHÁDEK

*

Naším cílem je tedy vytvořit úplný, nikoliv výběrový soupis českých lidových pohádek a humorek . V evropském kontextu patří ČR k posledním zemím s nezpracovaným katalogem tohoto typu a Tilleho soupis je již beznadějně zastaralý . Proto jsou zde prezentovány jednotlivé původní texty, převyprávěné či jinak upravené příběhy jsou použity pouze v případě, že není možné najít původní předlohu a vždy je to v poznámce u každého textu okomentováno . Uvádíme nejprve typ syžetu pohádky podle systematizace ATU (např . ATU 20D* Pouť zvířat), poté stručný obecný popis děje tohoto syžetu (text v kurzivě) .

27

Následují vlastní texty pohádek, které

mají název, pod kterým byly tištěny či zapsány (pokud jsou v rukopise) nebo nahrány (v případě nahrávek vyprávění) . Pokud příběh vlastní název nemá, je doplněn autorem této publikace a umístěn do hranatých závorek, konstruování tohoto „nového“ názvu vychází z vlastního příběhu s přihlédnutím k názvům analogických podání a k pohádkoslovné tradici . Číslování pohádek je průběžné . Za vlastním textem pohádky se nalézají nejprve informace o původu textu: jméno vypravěče/čů, místo (obec, oblast) a doba (rok, léta, století), kdy byl tento text zachycen . Ne vždy se ale podařilo autora či místo zachycení dohledat, v takovýchto případech tak údaj není vůbec či je jen povšechný (např . Morava) . V dalším řádku pak následuje pramen, ze kterého je text příběhu převzat do naší antologie (nemusí se vždy shodovat s prvním vydáním dotyčné pohádky) . Pokračujeme pak odborným komentářem k pohádce, který se snaží postihnout původ pohádkového syžetu, česká specifika, eventuální nářeční rozměr a doplňující informace . Pohádky pod jednotlivými čísly ATU jsou, pokud jich je více u jednoho čísla, řazeny vzestupně podle časové osy, tj . od nejstaršího textu až po nejmladší . Pokud je některá pohádka složená z více syžetů ATU, je její text řazen pod prvním číslem ATU, které se v pohádce objevuje . U druhého či dalších čísel, které text obsahuje, je pak odkaz na umístění pohádky 27

Prezentován je název syžetu v češtině a angličtině, popis obsahu je v upravené

české verzi . Původní anglický text viz Uther 2004 .SYSTEMATIZACE A KATALOGIZACE ČESKÝCH LIDOVÝCH POHÁDEK v knize . Například pohádka Vo tom, proč nedvěd s liškou nekamará­ dí (V; pohádka je směs ATU 3 a 4) je řazena jen pod ATU 3 a u ATU 4 je poznámka: dále viz též... s odkazem na umístění textu . Složení z více syžetů je navíc uvedeno již za názvem pohádky v závorce, jak je výše ukázáno . Pokud se vyskytují pohádky se stejným názvem, přidáváme v závorce římskou číslovku, a to opět vzestupně .

Naší snahou bylo do této knihy zařadit co nejvíce existujících

dokladů českých zvířecích pohádek . Bohužel ne všechny texty jsou dnes přístupné a zvláště některé tištěné sbírky a rukopisy z 19 . sto- letí nebylo možné dohledat . Proto se místo některých textů (jedná se ale jen o velmi malý počet) objeví v příslušné skupině ATU jen údaj s názvem a posledním známým umístěním té které pohádky . Pokud se podaří do  konce vydávání sebraných českých lidových pohádek ještě některé z  těchto textů objevit, budou zařazeny do Dodatků v posledním svazku .

Na  základě proměny etnologického paradigmatu je soupis českých lidových pohádek a  pověstí pojat, jak jsme již naznačili, územně a nikoliv etnicky, jak tomu bylo dříve zvykem . Jsou do  něj tedy zařazeny všechny nalezené texty, které se vyprávěly na území České republiky, tedy včetně německých a romských zápisů .

28

Polské ani slovenské, popř . další pohádky na českém území,

nebyly zachyceny . Židovský folklor tvoří zcela specifickou oblast bádání, v  českém prostředí původní židovské pohádky nemáme zachyceny .

29

Jinojazyčné texty byly převedeny do češtiny, často se

jedná o jejich první překlad . Jedinou výjimku tvoří texty českého a  moravského obyvatelstva z  Kladska, bývalého Pruského Slezska a  rumunského Banátu . Folklorní repertoár těchto obyvatel je totiž obdobný a v podstatě shodný s českým-domácím, neboť vycházel z jedné „studnice“ . U kladských a pruských Čechů došlo k jejich oddělení od českých zemí až relativně nedávno (18 . sto- letí) a u banátských Čechů pak ještě později (pol . 19 . století), tedy v době, kdy základní korpus lidových pohádek byl již dotvořený 28

Jedná se o  folklor původních českých Romů, nikoliv romských imigrantů ze

Slovenska po roce 1945 . 29

K českému židovskému folkloru blíže: Otčenášek 2012: 134 –136 .

24 SYSTEMATIZACE A KATALOGIZACE ČESKÝCH LIDOVÝCH POHÁDEK

a pouze varioval a postupně byl kontaminován vlivy knižní pro

dukce a lidovým i profesionálním divadlem . V případě humorek

toto tvrzení platí jen zčásti, přesto je množství cizích, tj . v českých

zemích nedoložených syžetů, minimum . U českých vystěhovalců

na území dnešního Chorvatska, Ukrajiny, USA či Kanady se v rámci

řady výzkumů ve 20 . století nepodařilo pohádkové látky, na rozdíl

od písňových, fixovat .

30

30

Viz např . Heroldová 1977 .O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH

O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH

Zvířecí pohádka tvoří všeobecně známý a oblíbený útvar lidové slovesnosti, v němž jsou hlavními jednajícími postavami personifikovaná zvířata . Podstata příběhu musí vycházet z jejich činnosti, a to i v případě, že se v ději objeví člověk, božstvo či jiná podobná figura . Menší skupinu tohoto druhu pohádek tvoří příběhy s postavami neživými (hora, slunce), rostlinami nebo antropomorfizovanými částmi těla (břicho, údy) . Na rozdíl od bajky má obvykle úplnou pohádkovou strukturu a jen málokdy obsahuje závěrečné ponaučení, což je ale naopak jedním ze základních příznaků bajky . Mnoho zvířecích pohádek má i komický rozměr, nebo jsou v něm prvky charakteristické pro kumulativní pohádky (řetězení činností nebo postav), či se blíží etiologickým (příčinným) pověstem a legendám .

31

V  korpusu světových příběhů tohoto druhu vystupují zvířata divoká a domácí, některá pro evropskou tradici i značně exotická . Ve vyprávěních se tak setkáme s cizokrajnými zvířaty, jako je lev, opice, krokodýl, slon, šakal, tygr, leopard, želva, papoušek, krab, ale i s bourcem morušovým . V evropském prostředí s liškou, vlkem, medvědem, havranem, zajícem, jelenem, sobem, myší, veverkou, ježkem, tchořem, krysou, žábou, hadem, slepýšem, vrabcem, kavkou, divočákem, netopýrem, jeřábem, holubem, jestřábem, rakem, kukačkou, vlaštovkou, volavkou, slavíkem, tetřevem, sojkou, vránou, hlemýžděm, mravencem, komárem, blechou, vší, pavoukem, mouchou a cvrčkem . Z ryb tu nalezneme především lososa, štiku, okouna, platýse a sledě (kupodivu nikoliv i v minulosti značně rozšířeného kapra) . Z domácích zvířat patří mezi hrdiny po celém světě 31

Detailněji viz např . Otčenášek 2012: 48 –52 a hesla pohádka v NEČMS II: 759 –760

a zvířata ve folkloru, zvířecí řeč v NEČMS III: 1227–1228 . O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH hlavně pes, kočka, koza, ovce, kůň, osel, slepice, kohout, velbloud, kachna, vepř a myš domácí .

V  prostředí tradice českých pohádek patří mezi suverénně nejčastější divoké zvířecí hrdiny liška, vlk, medvěd a  zajíc . Mezi zvířaty domácími je to pak koza, pes, kočka, kůň, kohout, slepice a domácí myš .

Do  skupiny zvířecích pohádek se také tradičně řadí příběhy, v nichž vystupují rostliny (dub, chmel, tuřín, fazole, obilná semínka, rákos), planety a  přírodní síly (měsíc, roční období, mráz, vítr, slunce), lidské orgány (břicho, údy) či postavy jiného – neživého charakteru (hrnec, hora, peníz apod .) . Příběhy s těmito nezvířecími postavami přesto počítáme do kategorie zvířecích pohádek, neboť charakter děje, vyprávěcí postupy i dialogy postav jsou v podstatě totožné a  v  některých příbězích můžeme neživé postavy za  zvířecí zaměnit, aniž by se na samotné pohádce něco měnilo (např . v pohádce ATU 130 Zvířata nocují (Brémští muzikanti) může místo některého z domácích zvířat vystupovat např . šídlo, jako je tomu ve sbírce Soukopově,

32

nebo vejce ve variantě ze Slovácka .

33

Takováto

substituce postav má tradici již v antice .

V mezinárodním systému katalogizace pohádkových syžetů ATU mají zvířecí pohádky vymezen prostor mezi čísly 1 až 299 . Rozlišují se pohádky, v nichž vystupují jen divoká zvířata (ATU 1–99), divoká zvířata společně s domácími (ATU 100 –149), člověk a divoká zvířata (ATU 150 –199), sama domácí zvířata (200 –219) a poslední skupinu tvoří ostatní zvířata (ptáci a  ryby) a  personifikované předměty (rostliny, přírodní síly a planety; ATU 220 –299) . Tímto způsobem je členěna i naše publikace .

*

Prapůvod evropských zvířecích pohádek spočívá, jak jsme již naznačili, v převážné většině v antických textech . Hlavním zdrojem námětů byly bajky

34

Ezopovy (nejstarší ze 4 .–3 . stol . př . n . l .)

32

Soukop 1896: 460 –461 . 33

Frolec, Holý 1967: 52–54 . 34

O bajkách detailněji níže .O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH a  ezopské (1 .–2 .  století n . l .; tj . psané v  duchu Ezopových bajek, ale jinými autory, namnoze neznámými), bajky Phaedrovy (1 . pol . 1 . stol . n . l .) a phaedrovské, bajky Valeria Babria (2 . stol . n . l .) a babriovské, bajky Avianovy (4 . stol . n . l .), bajky jiných antických autorů (často jako součást jiných literárních děl – např . Plútarchós a jeho Éthika obsahující syžet ATU 50A Liška vidí stopy vedoucí do lvího doupěte, ale žádné ven) a bajky ohlasové z pozdní antiky – novoezopské . Nicméně nejstarší dochované texty tohoto typu pocházejí již z epochy sumersko-babylonské (klínopisné literární památky) a egyptské (především démotické texty) .

Přímým východiskem většiny evropských zvířecích pohádek se staly středověké přepisy a přepracování starověkých bajek, což se realizovalo zvláště v klášterech západní a střední Evropy (na území dnešního Německa, Francie, Švýcarska a severní Itálie) . Z bajek se často postupně stávala exempla a následnou folklorizací pak zvířecí pohádky . Tento proces proměn samozřejmě nebyl jednoduchý a přímočarý . Pro exempla byly vybírány jen některé bajky (zcela nevhodné tak byly ty, v nichž vystupovali antičtí bohové, či se tam popisovaly činnosti, jimž středověký člověk nerozuměl, jako např . sport a olympijské hry, či je vůbec neznal a nechápal) a zároveň už od 11 . století vznikaly analogickou cestou exempla s novými, v antice neznámými syžety s postavami zvířat, z nichž se později zvířecí pohádky vyvíjely též . Tímto transferem se měnila i struktura vyprávění (hlavně výstavba děje) a většina příběhů v ústním tradování tak vypustila moralistní ponaučení a doplnila často tzv . šťastný konec (v případech původní smrti hlavního hrdiny apod . – např . pohádka ATU 155 Hadí přirozenost), byť ještě v exemplech bylo moralistní ponaučení v nějaké podobě hlavním důvodem jeho užívání při kázáních .

Dalším inspiračním zdrojem zvířecích pohádek byla také středověká a raně novověká umělecká literatura, která si někdy „vypůjčila“ některé náměty z antické či lidové tvorby, ale přepracovala je, doplnila nebo zapojila do zcela jiných, např . politických souvislostí . Mezi hlavní zdroje tohoto typu řadíme jistě Roman de Renart (Román o lišákovi), starofrancouzský satiricko-zvířecí epos z přelomu 12 . a  13 .  století, dílo Jacquese de Vitry Sermones vulgares O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH (Obecné hovory) z téže doby, dále pak texty některých hebrejských učenců (např . Petrus Alphonsi a jeho Disciplina Clericalis) . Jiné zvířecí pohádky jsou doloženy v arabských, perských a samozřejmě indických literárních dílech . Ta se do formování evropské zvířecí pohádky zapojila obvykle až s přeložením do latiny, španělštiny, italštiny či francouzštiny a následně do dalších evropských jazyků od  13 .  století dále . Např . indická sbírka bajek Pančatantra (Pět tkanin) vznikla asi ve  3 .–2 .  století př . n . l . a  byla přeložena nejprve do  arabštiny, pak do  hebrejštiny, španělštiny apod . Český překlad pochází z roku 1507 jako Pravidlo lidského života, jinak podobenstvie starých mudrcuov od Mikuláše Konáče z Hodiškova (1480 –1546) atd . U  řady zvířecích pohádek není literární předloha známá, odůvodněně lze předpokládat jejich skutečně lidový původ – např . syžet ATU 68A Džbán jako past je doložen ve 14 . sto- letí v Čechách .

35

Vytváření „pravé“ zvířecí pohádky je tak patrně

v evropském prostředí počátkem novověku dokončeno .

Od 2 . poloviny 18 . století docházelo v českém prostředí (v západní Evropě to bylo již dříve a ve východní a jižní Evropě zase později) ke snižování významu zvířecí pohádky a narůstalo její zaměření výlučně na dětského posluchače a později čtenáře . V českém prostředí se překládalo či přepracovávalo ale stále více především orientálních příběhů . Výbor ze staroindických bajek označovaných jako Džátaky (Jātaka tales) vyšel pod názvem Bájky Bidpajowy ve  dvou svazcích v  letech 1846 –1850 v  Olomouci .

36

Do  češtiny

ale nebyla přeložena celá řada významných středověkých literárních památek jako např . perské dílo Masnawí (Mathnawí, tj . Dvojverší) Džaláluddína Rúmího (13 .  stol .), které obsahuje řadu syžetů bajek a  zvířecích pohádek, sbírka anglických exempel a bajek Fabulae Oda z Cheritonu (13 . stol .) aj . Některé jejich části se nicméně do českého povědomí a do korpusu lidových příběhů 35

Pohádka je známá jako O lišce a džbánu a je prvně uvedena ve sbírce postních

kázání neznámého mnicha s  názvem Quadragesimale admontské (Anonym

2007) . 36

Klácel, František Matouš (pod pseudonymem František Třebowský): 1846, 1850 –

Bájky Bidpajowy I, II . Olomouc: Moravská národní jednota sv . Cyrilla a Methoda

(jen 2 . sv ., u prvního vydavatel neuveden) .O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH dostávaly prostřednictvím překladů, popř . jako součást klášterní četby v rámci vzdělávání kněžích už od středověku .

V současnosti je v evropské kultuře zvířecí pohádka vnímána jen jako dětská záležitost a je zároveň chápána jako širší pojem, který v  podstatě zahrnuje i  bajky . Dospělému obecenstvu jsou určeny výhradně parodie zvířecích pohádek a anekdoty tohoto typu, často s erotickým obsahem .

37

*

S  jednotlivými hrdiny-zvířaty jsou obvykle pevně spojeny charakterové vlastnosti, které nejsou omezovány hranicemi států a vycházejí z pocitů a dojmů, které při pozorování zvířat v přírodě a při setkání s nimi lidé kdysi dávno získali . K tomu pak přistupují pověry, magické praktiky a nadpřirozené jevy, v nichž zvířata hrají také významnou úlohu . Liška je proto vždy lstivá, vychytralá, mlsná a připravená kohokoliv podvést či okrást . Vlk je oproti tomu hloupý, pomalý, nechá si namluvit kdejaký nesmysl a často se stává obětí liščích žertů a výmyslů, ale může být i velmi nebezpečný a člověk se jej bojí . Medvěd je postava s trochu proměnlivějším charakterem, ale nejčastěji je podobný vlku . Koza jako nejčastější hrdina českých zvířecích pohádek je drzá, mlsná, zvědavá, vychytralá, někdy až agresivní . Ostatní domácí zvířata jsou o poznání klidnější a submisivnější . Především pes bývá většinou zobrazován jako skutečně věrný přítel člověka a dobrý strážce a hlídač, byť se někdy jeví jako trošku hloupější a např . vychytralá kočka ho poměrně snadno přelstí . Vlastnosti těchto zvířat v pohádkách jasně odrážejí některé aspekty jejich reálného chování v životě . Zatímco kočka si stále část nezávislosti na člověku uchovala, tak jednání psů někdy působí tolik podlézavě, až je to úsměvné . Ptačí svět je v zachycených českých zvířecích pohádkách zastoupen málo, vrána je namyšlená a hloupá, vlaštovka je oproti tomu vnímána jako moudrý pták, neboť si staví hnízda v lidských příbytcích, husa je pomalá a nepříliš bystrá atd . 37

Texty tohoto charakteru se v českém prostředí bohužel téměř nezapisovaly, ale

jistě existovaly . Jako analogie nám mohou posloužit zvířecí pohádky tohoto

typu ze sbírek východo- a jihoslovanského folkloru (Afanasjev 1998; antologie

Mé jméno je Jebáš, Praha 1999) . O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH

Specifika českých pohádek jsou hlavně krajovou záležitostí . Tak např . u řady zvířecích pohádek vidíme velkou tendenci ke konkretizaci místa a někdy i času příběhu, což je do jisté míry v rozporu s podstatou pohádky a lze to vnímat jako snahu o připodobnění pohádek pověstem a jejich „zreálnění“ . Zároveň jak na Chodsku, tak u vypravěčů v Kladsku sledujeme značné rozvolňování vyprávění i tak krátkých a obvykle sevřených, jako jsou zvířecí pohádky (viz např . varianty pohádky ATU 212 Koza lhářka) . Stejně tak je zajímavé porovnávat pohádkové syžety zapsané a „extrahované“ z českých středověkých exempel ve Dvořákových Nejstarších čes­ kých pohádkách (Dvořák 2001), která vesměs pocházejí z  textů 14 .–15 . století, a jejich následné zachycení v 19 . a 20 . století . Zjišťujeme, že více než polovina syžetů se ve zmíněných sběrech v posledních dvou stoletích vůbec nevyskytuje, na základě čehož lze usuzovat na neúspěšnou či vůbec nerealizovanou folklorizaci těchto textů . Je však nutné mít neustále na  paměti, že veškeré závěry, které můžeme ze zachyceného folklorního materiálu vyvozovat, jsou do jisté míry relativní a ne zcela jednoznačné, neboť nemáme představu o tom, kolik a jakých příběhů se ve skutečnosti v lidovém prostředí vyprávělo, protože terénní sběry neobsáhly všechny regiony a nebyla zdaleka zachycena všechna vyprávění .

*

Oproti tomu bajku

38

vnímáme jako spíše útvar umělý, literární,

který se nicméně stal zdrojem a  inspirací pro většinu zvířecích pohádek . Obecně se jedná o krátký epickodidaktický útvar, jenž upozorňuje na některou obecně platnou skutečnost nebo se snaží zdůraznit nějakou životní zásadu . Příběh je obvykle jednoduchý s jednou, dvěma, řidčeji s více postavami a nejčastěji přináší v závěru deklarované poučení s moralistním rozměrem . Ve středověku a především v novověku se ponaučení někdy rozvinulo v celý komentář, který též upozorňoval na případy, kdy je vhodné příběh aplikovat . Moderní teoretická bádání nad funkcí a rolí bajky ve společnosti 38

Slovo bajka ale v některých regionech sloužilo pro označení pohádky, především

kouzelné (Horňácko, Valašsko aj .) .O ZVÍŘECÍCH POHÁDKÁCH A BAJKÁCH odstartoval Johann Gottfried Herder úvahou O obraze, básnictví a bajce (Über Bild, Dichtung und Fabel) .

39

Původ bajky je nejednoznačný a  současná evropská folkloristika a literární věda na tuto problematiku nemá ujasněný názor .

40

Nejstarší zapsané texty tohoto typu pocházejí ze sumerských klínopisných textů z 18 . stol . př . n . l .,

41

pozdější jsou indické pří

běhy (Pančatantra), nejznámější jsou ale bajky z antického Řecka od Aisópa (Ezopa) a jeho řeckých či římských následovníků . Soubory bajek byly také základní četbou ve středověkých klášterech, kde následně vznikaly první středověké bajky vycházející z antických předloh . Další příběhy tohoto typu se posléze staly součástí exempel a pozvolna se dostávaly i do ústního tradování . Z většiny z nich se pak utvářely zvířecí pohádky . Dalším zdrojem inspirace byly literárně zpracované bajky středověké a novověké včetně překladů starších mimoevropských děl (viz výše), zmiňme literární bajky La Fontainea, příběhy ze zmíněné Pančatantry atd .

Zatímco zájem o  lidové zvířecí pohádky v  19 .  století v  rámci ústního tradování klesal a  tento druh tradiční narativity se stal výhradně doménou dětí, bajkám poskytl nový „život“ vzdělávací systém . Bajky, lhostejno jakého původu, se staly nedílnou součástí učebnic a školních pomůcek určených malým dětem (na úrovni obecné školy) . Tento stav víceméně trvá dodnes (předškolní zařízení, první stupeň základní školy), v moderní mediální popkultuře jsou bajky častými předlohami dětských televizních (hraných i animovaných) pohádek (Pohádky ovčí babičky

42

apod .) . Setkáme se

i s parodiemi bajek, které reflektují některé společenské a politické jevy současného světa . Celkově můžeme bajky označit za stále živé literární útvary a ani v nejbližší budoucnosti tomu patrně nebude jinak . 39

Herder tento text publikoval v roce 1787, v českém překladu viz Herder 2006:

125–151 . 40

Viz např . heslo bajka ve  Slovníku termínů slovesného folkloru (Otčenášek  –

Baeva 2013: 18 –19) či v NEČMS (Brouček – Jeřábek 2007, II: 36) . 41

Viz heslo bajka ve Slovníku antické kultury (Bahník a kol . 1974: 94) . 42

Tento třináctidílný seriál Československé televize (1966) v režii Václava Bedřicha

svéráznou formou využil hned několik bajek a zvířecích pohádek .

1

DIVOKÁ ZVÍŘATADIVOKÁ ZVÍČATA 1.1 CHYTRÁ LIŠKA (JINÉ ZVÍŘE) ATU 1 KRÁDEŽ RYB

The Theft of Fish

Liška předstírá, že je mrtvá. Člověk ji najde na cestě a vhodí na vůz, na němž veze ryby. Liška je z vozu vyhazuje a pak si je posbírá. Vlk (medvěd) ji chce napodobit, ale je chycen. ( 1 ) Jak liška napálila vlka Nebyla by liška liškou, kdyby si nebyla jednoho krásného dne povšimla, že sedláci jezdí do města na trh a mívají na vozech v posadách drůbež . Až se jí sbíhaly sliny v hubě, když si pomyslela, jaké by to byly hody, kdyby se těm slepicím nějak dostala na kobylku . I jala se přemýšlet, až jí nakonec došlo, jak to navléknout . Vyzvěděla, kdy bude příští trh, lehla si toho dne u cesty a odtáhla oháňku od těla, jako kdyby byla zabitá nebo zcepenělá .

Časně ráno tudy jel sedlák s posadou plnou slepic a uviděl lišku

ležet u  cesty . Podivil se, kde se tu vzala, švihl ji bičem jednou, podruhé i potřetí, ale ona se ani nehnula . V domnění, že je mrtvá, vzal ji tedy sedlák za ocas a hodil na vůz . Potom zas vyskočil na kozlík a vesele si prozpěvoval, že bude pít na její kůži . Ale liška vylomila v posadě dva pruty, zakusovala slepice jednu po druhé a shazovala je z vozu . Sama pak z něho seskočila, všecky slepice odnosila do lesa a vystrojila si hody .

Namanul se k tomu vlk, podivil se a povídá:

„Ty si nějak hoduješ, milá kmotra! Řekl bych, že ti vybude i na výslužku pro mě .“ DIVOKÁ ZVÍČATA

Ale liška odpověděla:

„To se přece nesluší, kmotře, abych tě odbyla nějakými nedojedky . Radši ti poradím, jak to udělat, abys měl hojnost jako já . Jenom si musíš pospíšit, protože sedláci zas brzy pojedou do města na trh a povezou v posadách slepice . Ty si lehneš u cesty a odtáhneš ocas od těla . Sedlák si pomyslí, že jsi mrtvý . Švihne-li tě bičem, nehýbej se, ani když tě jím přetáhne podruhé a potřetí . Když to přetrpíš, hodí tě na vůz všecek šťastný, že přišel zadarmo ke tvé kůži . Ty prolom posadu, zakusuj slepice a házej je z vozu, pak si je odnos do lesa a budeš mít hody, jako byly ty moje .“

Vlk lišku poslechl, rozběhl se k cestě, kudy jezdí sedláci na trh, lehl si tam a roztáhl, trulant důvěřivý, pro jistotu všecky čtyři . Vtom už jel sedlák . Když uhlídal vlka, překvapen zastavil vůz a seskočil z kozlíku . Tentokrát ale místo biče uchopil okovaný cep a udeřil jím vlka . Ten se ani nehnul, a tak sedlák uhodil podruhé a s větší silou . To už vlk nevydržel, vyskočil a tentam do lesa za liškou .

Ta ho přivítala:

„Tak co, kmotře, jakpak se ti vedlo?“

Vlk odpověděl:

„Nedobře, milá kmotra! Až běda těžký bič měl ten sedlák . Už po první ráně jsem se měl co držet . Když uhodil podruhé, bolestí jsem se uprd . A než se rozpřáhl potřetí, radši jsem utekl, protože by mě byl dojista zabil .“

Liška na to:

„Tvoje chyba, žes nebyl dost trpělivý . Měls vydržet všecko jako já .“

A vlk:

„Co naplat, kmotra . Měj se tu dobře, já půjdu podruhé spíš na berany . U nich se aspoň nemám co bát tak těžkého biče .“

tiskem Václav Matouš Březina, Litomyšl – 16 . století

Dvořák 2001: 23 –24

Středověké exemplum dalo základ obecné verzi zvířecí pohádky rozšířené po celé Evropě i Asii . Poprvé je tento syžet v podobě exempla zachycen v roce 1178 ve francouzské knize Roman de Renart (česky Kvapil 1973) . Tato česká raně novověká verze obsahuje v závěru jisté moralistní doporučení, čímž se blíží bajce .DIVOKÁ ZVÍČATA ( 2 ) O vlku Liška šla s vlkem a vlk měl velký hlad . Tož si stěžoval před ní . Ona povídá:

„Musíš nebýť tak hloupý . Vidíš, sedlák nesl kačeny a já jsem se udělala zdechlou na cestě a on mne hodil na vůz . Já jsem si shodila několik kačen, utekla jsem a zahnala si hlad . Musíš také lehnout na cestu a udělat se zdechlým .“

Vlk to udělal . Mlatec šel tou cestou a povídá:

„Tato mrcha zde leží zdechlá,“ a jak bouchal, tak bouchal cepem

do vlka a vlk sotva utekl . Povídal lišce:

„Dostal jsem bití místo jídla .“

Liška mu povídala:

„Pojď se mnou .“

Šli spolu okolo rybníka . Ona mu praví:

„Vypij tu vodu, je v ní koláč,“ a on to byl měsíček . Vlk vodu vypil, ale koláč se mu ztratil .

Potom šli do hospody na noc: byla tam svatba . Vlk vlezl na pec; bolel jej břich, takže tam všecky ty lidi pošplíchl . Oni jej strhli a bili . Liška utekla a schovala se do kaliny a zabarvila se na červeno . Vyčkala vlka a řekla:

„Vidíš, já jsem víc dostala; ty nejsi zakrvácen jako já .“

Vlk jí litoval a vzal ji na záda a ona říkala:

„Bitý nebitého nese .“

Vlk nevěděl, co to, a ptal se:

„Co to povídáš?“

Liška:

„Že mne to tuze bolí,“ a řekla to tak pětkrát .

Vlk tomu porozuměl, že se mu vysmívá, udeřil jí o bor a zabil ji .

?, Sloupsko – 50 .–60 . léta 19 . století

Soukop 1896: 458 –459

Poměrně častá varianta oblíbeného syžetu, která se trochu liší propojením se syžetem Předstírané zranění (ATU 3) a Nemocný nese zdravého (ATU 4) . Jinou malou odlišností je záměna sýra za koláč, s čímž se obvykle nesetkáváme . DIVOKÁ ZVÍČATA ( 3 ) O vlčkovi a lištičce Lištička slavila křtiny mladého lišáka . I  vlčka pozvala na  hody za kmotra . Vlček si učesal vlásky, vousky nakroutil, vyhladil kabátek, nožky vyleštil a šel .

Štědrá kmotřička mu předložila vajíčka, kuřátka, slepičky, kohoutky, koroptve usmažené, upečené . Vlček si pochutnával, pochvaloval, a když se najedl, optal se lištičky:

„Pověz mi, milá kmotřičko, jak jsi přišla k tolika lahůdkám?“

„Kde jsem k nim přišla, tam jsem k nim přišla . Ale abys věděl, povím ti to, jinému bych to neřekla . Jel vozka silnicí a vezl plný vůz vajíček, kuřátek, slepiček, kohoutků a  koroptví . Pomyslila jsem si: »Počkej, já tě dostanu .« I lehla jsem si na cestu, bičík se mi svezl po srsti, ale já se ani nehnula . Ještě jednou mi zajel řemínek do kůže, a když jsem sebou ani netrhla, vzal mě vozka za ocas a  hodil do  vozu . »Liščí kůži draze prodám,« povídal si, práskl do koní a jel . Já však pomalu všecko z vozu vyházela na silnici, a když už byl prázdný, sama jsem vyskočila . Tak jsem přišla, kmotříčku, k tolika lahůdkám .“

„Také to udělám,“ těšil se vlček, „a tebe také potom pozvu, kmotřičko .“

Dva dny číhal vlček na silnici a třetí den zase jel jakýsi vozka . Slepičky mu krákoraly na voze a kohoutkové kokrhali .

„Zajisté je to ten, však já tě dostanu,“ myslil si vlček a už se olizoval a zoubky mu zachřestily . Když už byl vozka nablízku, vylezl vlček z příkopu a položil se na silnici . Ani se nehýbal, ani nedýchal, jako by nebyl živ, i oči zavřel . Ale dříve než se nadál, pádná rána div mu hřbet nerozrazila a žebra nepřelomila .

„Já tě, ty mrcho, naučím, podruhé mne neokradeš!“ soptil vozka a mlátil ubohého vlčka úvinem, že by se byl chudák zalkl . Když už měl dost, uchopil ho vozka za ocas a hodil zas do příkopu . Stěží se vlček doškrábal k lištičce . Postěžoval si jí a ona ho politovala .

„Mlč, brzy se ti to zahojí, do večera, a pak půjdeme na ryby,“ těšila zbitého útrpná kmotřička .

Večer mrzlo, jen to skřípalo, i rybník na návsi se potáhl ledovou korou . Jen tam, co chodili pro vodu, byl v ledu otvor, a i ten ponenáhlu zamrzal . Když se zešeřilo, šla lištička s kmotříčkem na ryby .DIVOKÁ ZVÍČATA

„Ocásek musíš pono